Category Archives: nextBlog

Pětikoaliční vláda nám po třech dnech jednání protlačila druhým čtením ve Sněmovně konsolidační balíček. Velká to sláva.

Až na to, že balíček žádná sláva není.

A není to jenom názor můj. Také Národní rozpočtová rada ve svém pravidelném čtvrtletním stanovisku oznámila, že bez zásahu do výdajové strany státního rozpočtu nelze letos očekávat dodržení plánovaného schodku 295 miliard korun. Upozornila také, že návrh státního rozpočtu na příští rok 252 miliard korun a výhled pro rok 2025 s deficitem 235 a o rok později 220 miliard korun konzervují deficit na úrovni 2 procent HDP, což je střednědobě neudržitelné. V překladu: Konsolidační balíček je o ničem. Veřejné finance neuzdraví.

Dovoluji si konstatovat, že Národní rozpočtová rada má naprostou pravdu. Skutečně bez zásadních škrtů na výdajové straně je balíček k ničemu. Konsolidační balíček totiž řeší primárně příjmovou stranu rozpočtu, to znamená, že především zvyšuje příjmy rozpočtu, tedy víc zdaňuje lidi a firmy. Prostě vláda se nám pár let rozšoupávala a pak řekla: Vy, lidi, mi ten mejdan zaplatíte. Ale problém vůbec není na straně příjmů rozpočtu, respektive problémem je právě to, že příjmy rozpočtu jsou příliš vysoké, což je špatně. Jak příjmy, tak výdaje musí být menší. A výdaje musí menší výrazně.

Jenomže už nyní se silně plýtvá politický kapitál. Lidi mají pocit, že už se dost obětují pro blaho státu skrze konsolidační balíček, a představte si to znechucení, až zjistí, že za rok jim zase ekonomové budou říkat, že je potřeba další konsolidace. Nebudou chápat, že ta první konsolidace byla marná. A nebudou samozřejmě ochotní nic dalšího podstupovat. A to je přesně ten mechanismus, proč cela ta snaha o konsolidaci veřejných financí půjde do ztracena. Prostě zásah do veřejných financí musí vyjít napoprvé, protože druhý pokus už vláda mít nemusí. Nemyslím jen tato vláda – myslím obecně i vlády další.

Je mi jasné, že vláda by se kroutila jak žížala na háčku, kdyby byla konfrontována s tvrzením, že je zbytečné a kontraproduktivní zvyšovat příjmy rozpočtu a je třeba je snižovat – a tvrdila by, že to nejde. Jak prosím? Nejde?!

Jde to. A to tvrdím s plným vědomím toho, co by to obnášelo a jak by všichni, kdo dne žijí z dotací, pištěli. Stačí ústavní zákon, že se vracíme s poměrem rozpočtových kapitol před covid. A příští rozpočet sestavit už podle těchto pravidel. A hotovo. Když máte rozpočtové provizorium, také jedete podle předchozího rozpočtu. Tak teď by se jelo ne podle loňského rozpočtu, ale podle rozpočtu starého třeba čtyři roky. Prosté, funkční. Tehdy to fungovalo. Takže dneska by to fungovalo taky.

Jasně, že by příjemci dotací křičeli, že bez dotací zbankrotují. Tak nechť zbankrotují. Protože pokud žijí jen díky dotacím, znamená to, že žijí z práce jiných. A kdo funguje jen na úkor druhého jako parazit, nemá právo fungovat. O tom je obchod a ekonomika.

A jen tak mimochodem, kdyby se postupovalo tímto způsobem, tak by postižena byla právě strana výdajů. Takže vše v pořádku. Není to o tom, že to nejde. Je to o tom, že se nechce.

Už nikdo nemůže váhat a pochybovat, že světová ekonomika prudce zpomaluje. Poslední čísla to ukázala bez jakýchkoliv pochyb.

Tak například podnikatelská aktivita v eurozóně se snižuje rychleji, než se zdálo. Ukázala to zpřesněná data za srpen. Aktivita se utlumuje jak v průmyslu, tak také v sektoru služeb. Souhrnný index nákupních manažerů (PMI), který právě měří tuto podnikatelskou aktivitu a zahrnuje v sobě údaje za průmysl i za služby a je považován za barometr celkového zdraví ekonomiky, je nejníže od listopadu 2020.

Jakmile tato čísla vyšla najevo, ihned se objevily komentáře, že to znamená, že eurozóna by se mohla ocitnout v hospodářské recesi. A z kontextu těchto komentářů bylo zjevné, že komentátoři neskrývají jisté zděšení. Ale popravdě řečeno, pokud bych měla já komentovat poslední informace z mého pohledu, nejsou ani překvapivé, ani není nijak „děsivé“, že předznamenávají recesi – jediné, co za pozornost stojí a je překvapivé, je právě ono zděšení a překvapení komentátorů, kteří se tváří tak trochu jako zaskočení jelimánci.

Jenomže zaskočení čím?! Tím, že ekonomika ochlazuje, když se ji centrální banka snaží ochladit? Vždyť to přeci byl úmysl, ne? Tiskli jsme v Evropě peníze, což způsobuje inflaci, a tak došlo k inflaci. Proč tolik udivení z inflace? A tak jsme tedy měli vysokou inflaci, stále ještě ji máme dosti vysokou, a centrální banka se rozhodla ekonomiku zchladit, aby inflace poklesla. Přesně to se stalo, ekonomika se ochladila, inflace zpomaluje. A nyní se Evropa diví, že ekonomika ochládá a inflace zpomaluje? Proč to divení?

Možná se vám zdá, že z toho zbytečně dělám estrádu. Ale tohle je vážně důležité. Povšimněte si: toto jsou naprosto základní ekonomické zákonitosti. Sice je pro názornost prezentuji záměrně zjednodušeně, ale pointa zůstává: ekonomika reaguje přesně tak, jak ekonomická teorie předpovídá. A přesto jsou úřady stále jaksi překvapené, protože bůhvíproč očekávají, že ekonomika bude reagovat jinak, než jak ekonomická teorie ví, že reagovat bude. A to má velmi zásadní konsekvence.

Znamená to totiž, že úřady chybně odhadují budoucnost a přehrávají. I kdyby nyní již nedělaly vůbec nic, v tuto chvíli již je ekonomika celé Evropy, severní Ameriky i Číny ve značném útlumu. Bude se to projevovat v inflaci i v hospodářské aktivitě. Bude docházet k likvidaci investic, které se nyní s vyšším úrokovými sazbami, než jaké byly v době založení těchto investic, už nejeví jako perspektivní. Zdůrazňuji: I kdyby úřady nedělaly nic.

Jenomže úřady stále přitápí pod kotlem. U nás zvyšují zdanění (viz konsolidační balíček), v eurozóně i v USA utahují měnovou politiku (viz pokračující zvyšování úrokových sazeb) a do toho nepřestávají blouznit o dekarbonizaci.

A v tuto chvíli se ozval guru německé ekonomické školy, emeritní prezident německého Ifo institutu Hans-Werner Sinn, jeden z duchovních otců eura. Jenomže podle pojetí Sinna euro mělo vypadat docela jinak, než jak vypadá dnes; výsledek je paskvilem proti prvotní myšlence. A Hans-Werner Sinn velmi případně prohlásil, že Německo je znovu „nemocným mužem Evropy“.

„Má to co do činění s automobilovým průmyslem, který je srdcem německého průmyslu, a od toho se odvíjí mnoho věcí,“ prohlásil v této souvislosti. A má naprostou pravdu. Podle Sinna spoléhání na obnovitelné zdroje energie způsobí „problém“. Jenomže to už máme druhou nohu problémů. Pokud přehánění v nesmyslně silně reagující hospodářské politice je jednou nohou problémů, zelená politika je nohou druhou.

No to je mi ale „překvapení“, že energetická transformace a zelená politika ničí ekonomiku! (Značka: Sarkasmus.) Jasně, že zelená ideologie jde proto zájmům průmyslu, celé ekonomiky, a tedy i voličů. A čím si to vysvětlit? To je přeci snadné. Ideologii můžeme chápat jako způsob, jak ospravedlnit nějaký politický řád, státní násilí. Takže znáte snad jakoukoliv ideologii, která by byla v zájmu celé společnosti? Byl snad fašismus v zájmu společnosti, která vynesla Hitlera k moci? Nebyl. A dokonce (v rozporu s mylným rozšířením přesvědčením!) byl naprosto v rozporu se zájmy německého průmyslu 30. let. A přesto se přihodil. Byl snad marxismus leninismus v zájmu dělníků, natož celé společnosti? Nebyl. A přesto se přihodil. Je zelená ideologie v zájmu průmyslu či celé společnosti? Není. Ale děje se.

Závěr je tak jednoznačný. Další recese je na cestě, sotva co jsme se z předešlé vyhrabali, a nebuďme překvapeni. Ačkoliv státní politiky od konsolidačního balíčku, přes nastavení úrokových sazeb, až po honbu za dekarbonizací se ohánějí tím, že to vše se dělá „pro lidi“, v realitě se jedná o samé sebedestriktivní kroky. Pokus o dekarbonizaci je ekonomickou sebevraždou.

Z různých světových ekonomik přicházejí makroekonomické statistiky, které nesvědčí o zrovna dobré výkonnosti a ožívání světové ekonomiky. Spíš naopak.

Údaje o současnosti jsou nic moc, přesto se víra v zářné zítřky zarytě drží, ačkoliv ji nic hmatatelného nepodporuje. Jen namátkou zrovna tento týden přišla zpráva perfektně do tohoto obrázku zapadající, totiž německý hospodářský institut ZEW zveřejnil index důvěry investorů a analytiků v německou ekonomiku. A zatímco očekávání budoucnosti se mírně zlepšilo, výrazně se však zhoršilo hodnocení současné situace.

Podobně vyznívá i jiná zpráva, totiž že společnost Credit Suisse vypočítala, že celosvětová hodnota majetku domácností se vloni snížila o 2,4 procenta, což znamená první pokles od globální finanční krize v roce 2008, nicméně v příštích letech podle prognózy stejné společnosti hodnota majetku domácností prý zase poroste. Jistě kuriózní je například to, že hodnota majetku domácností se vyvíjela dokonce hůř než během paralyzování ekonomik během lockdownů.

Povšimněte si, co obě (plus mnohé další nezmiňované) zprávy mají společné: Sice víra v dobrou budoucnost, ale také stálé zhoršování vnímání současnosti.

Dobře tedy, víme, že nyní svět moc neroste. Víme, že už bylo neudržitelné, aby to finanční trhy nereflektovaly, takže ceny cenných papírů již opět začaly klesat. Když se podíváme do blízkého sousedství, do Německa, s burzami to zase tak mizerně minimálně z pohledu grafů nevypadá. Hůř to však vypadá, když se podíváme do Ameriky a zejména na technologické sektory.

Zatímco veskrze průmyslový akciový index DJIA, tedy index založených na akciích tradičních odvětví, také spíš stagnuje nebo jen mírně klesá, pohled trochu zkušenějšího investorského oka na technologičtější NASDAQ vidí neklamné známky toho, že tady se už bez pochyby láme od konce července trend a index klesá. Jde o to, že celý statisticky vykazovaný růst akciových trhů v USA byl měsíce způsoben jen malým podílem akcií, jejichž velmi výrazný růst statisticky převáží nad malým poklesem drtivé většiny ostatních titulů. Takové situaci se říká „úzký růstový trend“ a nemá šanci na to, aby dlouho vydržel.

Technicky vzato, špatná nálada trvá už více měsíců, což se zrcadlí právě v tom, že většina akciových titulů klesá. Že v úzkém segmentu spjatém zejména s umělou inteligencí naopak vládla bezbřehá euforie, která špatnou náladu v ostatních segmentech kamuflovala, to už je věc jiná. Jaké tedy mají cenné papíry nyní možnosti:

V první variantě by se světová ekonomika mohla nastartovat, zázračně z neznámých důvodů začít růst, tedy by ceny cenných papírů začaly také růst, protože by zrcadlily náhlé nepochopitelné vzepětí světové ekonomiky a tedy budoucích očekávaných zisků firem. V to v tuto chvíli asi nikdo nevěří.

Ve druhé variantě svět neporoste, ale světové centrální banky budou tak jako mezi lety 2008 až 2021 valit do oběhu vytisknuté peníze, které budou ceny cenných papírů nafukovat. To už je uvěřitelnější, zejména když vezmeme v úvahu, že tisk dalších nekrytých peněz by státům notně pomáhal s financováním jejich veřejných dluhů. Jenomže centrální banky se tak prostě nechovají – všechny významné centrální banky světa aktuálně podléhají hysterii z přehnané inflace a pokračují ve zvyšování úrokových sazeb, aby inflaci zastavily, anebo alespoň drží úrokové sazby vysoko. Takže čas od času sice spekulanti podlehnou víře, že přesně tento scénář se uskuteční, ale po pár dnech až týdnech je to vždy pod tlakem reality zase rychle pustí, což se pak projevuje právě takovým poklesem cen cenných papírů, jaký jsme viděli minulý týden. Neboli ani na tento scénář to prozatím moc nevypadá.

Ve třetí variantě světové ekonomiky budou klesat a centrální banky budou dál stahovat peníze z oběhu a peněžní zásoby se budou v důsledku strachu lidí a firem ze zadlužování dál smršťovat. A v tomto scénáři budou dříve či později ceny cenných papírů odsouzené k propadu. A přesně tento scénář se už děje, takže leda že by se z nějakého neznámého důvodu zastavil a změnil ve scénář první, či druhý.

Zatím si toho málokdo všímá a málokdo nad tím přemýšlí komplexně. Ale v okamžiku, kdy potenciálně pokles cen různých cenných papírů dosáhne prahové úrovně (kterou nyní neznáme), některé nejmenované velké instituce, které mají cenné papíry nakoupené do svých bilancí, začnou mít problém…

Pokud aspoň trochu sledujete finanční trhy, možná jste si všimnuli, že plus mínus kolem 19. července došlo k jistému zlomu.

Vnějším atributem tohoto obratu je změna trendu většiny akciových indexů. Tak například americký akciový index NASDAQ zhruba do Vánoc 2021 / 2022 klesal, následně od Vánoc 2022 / 2023 zase rostl a od poloviny července zase spíš klesá. Samozřejmě tento poslední klesající trend je zatím časově natolik krátký, že z něj ještě nemůžeme činit dalekosáhlé soudy, ale změnu skutečně je vidět. Jestliže tento nový klesající trend na akciových trzích je jen vnějším viditelným atributem, pak samotnou podstatou této změny je změna nálady na finančním trhu. Optimismus se postupně změnil v pesimismus.

Bylo by chybou přisuzovat tuto změnu nálady jedné konkrétní události, například snížení ratingu Spojených států amerických. Dokonce si troufám tvrdit, že zrovna v případě tohoto ratingu je tomu spíš obráceně; totiž že nedávné snížení ratingu USA bylo spíš důsledkem toho, že makroekonomické ukazatele nejen v USA se pomalu horší, což ratingovým agenturám naznačuje, že bude docházet k větším výdajům z amerického státního rozpočtu, ale nižším příjmům do rozpočtu, tedy že se bude dál prohlubovat deficit (nejen) amerických veřejných financí, což zase logicky vede za současné neochoty USA škrtat ve veřejných výdajích ke zhoršení ratingu.

To, co tedy skutečně pozorujeme, je rozplývání takzvané monetární iluze. To znamená, že tržním hráčům začíná docházet, že zpomalení světové ekonomiky už probíhá, zvyšování úrokových sazeb ještě není u konce, úbytek peněz financujících cenovou bublinu finančních aktiv je prozatím za této konstelace nezastavitelný, proto růst cen cenných papírů není z čeho živit. Proto i zhoršování zdraví bank je v tuto chvíli neodvratitelné. To ostatně potvrdila i agentura Moody´s, která snížila rating pro 10 malých a středních amerických bank a navíc varovala, že horší rating může čekat i některé větší americké banky. A to je podstatou onoho prozření. A přicházející makroekonomická čísla toto prozření stále víc potvrzují, ať už přicházejí z jakékoliv země. Mezi nimi svítí zejména slábnutí spotřebitelské poptávky v Číně. Ano, i Čína se probouzí z této monetární iluze.

Mě osobně ale nejvíc znepokojují zprávy, které zůstávají poměrně stranou mainstreamové pozornosti. Jednou z nejvíce problematických evropských zemí je Itálie, jejích veřejný dluh se již nebezpečně blíží bodu, v němž začalo mít problém Řecko. Jediným funkčním mechanismem na vyrovnání veřejných financí v takových zemích, které se pomalu ale jistě blíží defaultu, je zmenšit stát a pustit do ekonomiky více trhu. Tedy to, co udělala střední Evropa i Čína v 90. letech, nebo před nimi Thatcherová a Reagan. Jenomže to by znamenalo, aby politici dobrovolně zmenšili svou moc tím, že by seděli na menším rozpočtu. To je pro ně politicky nemyslitelné. Proto postupují přesně kontraproduktivně: Ještě víc zvětšují stát, neboli ještě víc zvyšují daně, čímž ekonomiku ještě víc dusí a přibližují default. Takže Itálie zavedla 40procentní daň z mimořádných zisků bank. Zdůrazňuji: Udělala to Itálie, jejíž banky jsou v průměru všechno, jen ne byznysově zdravé.

Suma sumárum, řekla bych to celé asi takto: velké části technologických akcií a značné části bank v USA i eurozóně bych se aktuálně dotknula leda tak metrovou hygienickou tyčí.

Když na konci července statistici zveřejnili výsledky HDP, byla to skvělá příležitost připomenout si, že HDP je jen modla politiků. Že nelze klást rovnítko mezi ukazatel „HDP“ a mezi blahobyt či růst životní úrovně.

Tento fakt má mnoho významných implikací, které stojí za pozornost. A je dobré jim pozornost věnovat právě nyní – v období, kdy pro většinu obyvatel je v ekonomice zdánlivě klid, ale… řada bankéřů a část ekonomů to vnímá jinak. Řeknu to lapidárně: Systémové riziko roste.

O co jde: V období, kdy tisk peněz a následné zvyšování takzvané peněžní zásoby vyvolaly mohutnou monetární fikci bohatství, se globálně naakumulovalo možná historicky rekordní množství pomýlených investic vycházejících z chybných cenových signálů a chybných odhadů návratnosti těchto investic. Problém je závažný zejména v Číně, v USA a v Evropské unii.

Inflace byla nejprve několik let viditelná „jen“ v cenách finančních aktiv a v cenách nemovitostí. Vysvětlení je snadné: Lidé neutráceli, ale pod dojmem zmanipulovaných a nepřirozeně nízkých úroků a množství peněz v oběhu raději „investovali“ do nákupu těchto finančních aktiv. Byly to ale pochybné investice. Špatné investice. Jejich budoucí odhadované výnosy byly totiž diskontované chybnou úrokovou sazbou, takže také byly chybné signály, které investice budou a nebudou ziskové.

Pak se ale inflace protavila i do cen spotřebitelských a konečně ji zaregistrovali i politici, spotřebitelé a dosud spící část ekonomů. Najednou si jednotlivci i firmy uvědomili, že žili v pouhé iluzi bohatství. Levné peníze i jejich množství v oběhu neodpovídalo množství zboží a služeb, které si za ně bylo možné koupit. A jakmile centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat a množství peněz z oběhu stahovat ve snaze zastavit dvoucifernou inflaci, najednou se ty investice, které se dříve jevily jako výnosné, začaly jevit jako ztrátové.

A tak přišlo období likvidace chybných investic v ekonomice. Jedním z viditelných známek této likvidace investic je nizoučká investiční aktivita (která tolik ruší politiky v podobě nízkého růstu HDP). Je to ale naprosto přirozený a žádoucí proces, samoopravný tržní mechanismus. Pro nás je teď ale podstatné něco jiného:

Již jsem řekla, že v době vzniku mohutných chybných investic se jich naakumuloval možná historicky nejvyšší objem. Několik čísel: za sedm let před finanční krizí 2008, tedy od 15.9.2021do 15. 9. 2008, americký akciový index DJIA zaměřující se zejména na „starou“ klasickou ekonomiku, posílil (zaokrouhleně) o 16 %. Za sedm posledních let posílil o 98 %. Pokud ale budeme sledovat akciový index NASDAQ zaměřený více na technologie, pak už za 7 let před pádem Lehman Brothers v roce 2008 posílil o 60 %, zatímco za posledních sedm let posílil o 195 %. Domníváte se, že reálná americká ekonomika zvýšila svou výkonnost o 195 %, abychom mohli říci, že tento akciový růst věrně zrcadlí ekonomiku? A nyní, jak víme, dochází k likvidaci chybných investic, tedy ekonomika se reálně zmenšuje. Index však dosud roste. Tolik k bublině akcií.

Ale pojďme dál. Bubliny se vedle sebe nafoukly paralelně na různých aktivech. Umělá manipulace se státními dluhy zemí eurozóny je kapitola sama pro sebe, ale alespoň ve zkratce tato čísla: V roce 2008 vládní dluh Řecka k HDP činil (zaokrouhleně) 109 %. V roce 2013, v době vrcholící dluhové krize, která skončila řeckým defaultem, dosahoval dluh k HDP 178 %. A dnes je 171 %. Řecko je mrňous proti Itálii. Její dluh k HDP v roce 2008 dosahoval 106 %, v roce 2013 byl 133 % a dnes 144%. Tedy stále roste a blíží se bodu, kdy Řecko defaultovalo. Ale s jedním rozdílem. Totiž tehdy byly úrokové sazby bizarně nízké, takže obsluha státního dluhu byla u většiny zemí také celkem nízká. Dnes úrokové sazby stále rostou, takže se také prodražuje  dluhová služba států. Pro státy je stále obtížnější se financovat, a to i když jim ECB pomáhá monetizací jejich dluhů.

USA procházely během posledních desetiletí dramatickým poklesem úroků z veřejného dluhu. v roce 1980 za monetaristického šéfa amerického Fedu Volckera dosahoval výnos (úrok) z 10letých amerických státních dluhopisů 16 %, v roce 2020 byl na 0,64 %. Od roku 2020 do dneška ale výnos opět roste na současná 4 %, neboli cena dluhopisů klesá, což odpovídá zhruba stavu na začátku roku 2008. S jedním rozdílem. Od té doby vzniklo v USA i v Evropě množství zombie bank, prázdných skořápek, které místo rozumného úvěrového byznysu především nakupují cenné papíry.

Takže si to shrneme: Banky jsou oslabené a obrovské a vzájemně provázané a mají v bilanci nakoupená kvanta přehřátých akcií a přehřátých dluhopisů. Pokud cena těchto cenných papírů klesne, banky budou ve ztrátě a přijdou runy na banky a výběry vkladů. Ceny dluhopisů už klesají. Ceny akcií chvíli klesaly na začátku tohoto roku a byla z toho bankovní krize a pád Credit Suisse. My přitom víme, že ceny jsou stále nesmyslně vysoko.

Budou-li padat banky, státy je budou zachraňovat. Tedy vzroste už tak rostoucí dluh států. A státům se aktuálně prodražuje jejich financování, protože jim zdražuje dluhová služba. Jednoho dne investoři vyhodnotí, že ten který stát by nemusel být schopen splatit své dluhopisy, a začnou dluhopisy prodávat. A stát zůstane na suchu. Buď vyhlásí default, anebo bude zachráněn z daní všech poplatníků eurozóny. Přijde to bez varování, přes noc, naráz.

Některé české banky rozesílají (nejen) svým klientům ujišťující reklamní sdělení, že jejich vklady jsou ze zákona pojištěné. Ve stejnou chvíli největší německá banka Deutsche bank a francouzská Société Générale měly zásadní problémy projít zátěžovými testy.

Je dobré si uvědomit, že zlato je aktuálně nejstabilnější světovou měnou – je totiž založené na fyzickém aktivu. Peníze, které máte v bance, jsou jen pohledávkami za těmito bankami. Pohledávkami, které budou splacené, pokud zůstanou zdravé banky. A pokud banky nezůstanou zdravé, pohledávky budou splacené, pokud banky státy zachrání. A státy sice banky budou chtít zachraňovat, ale ne každý stát musí být nutně schopen dostat se k penězům, pokud investoři dojdou k názoru, že tenhle veřejný dluh už je trochu moc…

Tohle všechno se může stát za čtyři roky. Nebo za dva. Nebo dříve. Nebo nemusí vůbec. Jedno ale jisté a zkuste mi to ekonomickými argumenty, nikoliv dojmy a vírou, vyvrátit: Systémové riziko výrazně roste. A řada bank ve vyspělých zemích jsou jen prázdné skořápky.

Možná se nám během léta zrodila jedna technologická hvězda, která dobyde svět. Mluvím o aplikaci Threads z rodiny Meta Platforms, do které patří Facebook nebo Instagram.

Vlastně v pozadí zrodu Threads stojí jeden příběh. Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg přišel s touto aplikací i proto, aby přímo konkurovala Twitteru, který nyní vede jiný technologický vizionář Elon Musk.   

Technologický svět je o inovacích, o schopnosti zaujmout, dynamicky se mění. Technologické rádoby monopoly nejsou ani omylem tak stabilní a neotřesitelné, jako si mnozí myslí v době jejich největší slávy – vzpomeňte Nokia. Rozhodně tedy neplatí, že Twitter tu je už řadu let, a proto nemůže být poražen. Naopak. Twitter si dost možná ublížil experimenty se zaváděním limitu pro zobrazovaný počet příspěvků. Navíc Twitter přišel s tříděním uživatelů do skupin na ověřené uživatele, neověřené uživatele a uživatele s nově založeným neověřeným účtem. S ohledem na to pak zavedl limity pro zveřejňované příspěvky.  A tak z Twitteru odcházejí uživatelé. Konkrétně od října loňského roku, kdy byl Twitter odkoupen Muskem, zaznamenala společnost Twitter téměř 50% pokles tržeb z reklamy. Holt ne každý je tak nadšen omezením cenzury a zvýšením svobody slova na Twitteru jako já – zmíněné limity jsou pro mnoho uživatelů přednější.

Threads přitom cílí přímo na bolavé místo Twitteru. Zuckerberg tvrdí: „Měla by existovat aplikace na veřejnou diskuzi, která bude mít více než jednu miliardu uživatelů. Twitter měl šanci, ale selhal.“ A čísla říkají, že Threads je opravdu prozatím nejrychleji rostoucí sociální sítí. V úvodu července dosáhla po spuštění sto milionů uživatelů za pouhých pět dní. V současnosti má již více než 150 milionů stažení. Nebezpečně se tak blíží počtu uživatelů Twitteru, kterých by mělo být okolo 200 milionů. To znamená, že Threads už nyní přímo konkuruje Twitteru a další trend je zřejmý – Threads Twitter překoná.

Kdo nechce být out, měl by Threads rychle vyzkoušet. Jenže – minimálně pro Evropany mám špatnou zprávu. V Evropě síť Threads zatím není k dispozici – firma totiž vyhodnocuje unijní regulaci sdílení dat mezi novou platformou a sítí Instagram. To znamená dvě nepříjemné zprávy:

Zaprvé evropská regulace je pro technologické firmy tak nepříjemná, že se v budoucnu dvakrát rozmyslí, než na evropský trh vstoupí. To povede (a už vede) k technologickému zaostávání starého kontinentu.

Za druhé je tu ekonomická stránka věci. Dříve bylo nemyslitelné, aby nějaká společnost s globálním dosahem nechtěla své produkty co nejdříve nabídnout v Evropě. Evropa měla vizitku bohatého regionu se stabilním podnikatelským prostředním a dobrou vymahatelností práva. Jenže ti už dávno v očích zámořských společností neplatí. Naopak.

Pokud bude trend silné evropské regulace pokračovat, v budoucnu se budou Evropě obloukem vyhýbat nejen technologické firmy, ale také i firmy z jiných odvětví. Ostatně už dnes to vidíme velmi bolestivě u farmaceutických firem; právě komplikovaná a drahá nutnost registrace zahraničních firem a jejich léčiv na evropském trhu navzdory registraci v jiných zemích, třeba v USA, je jednou z příčin chybějících léků. Firmy cítí, že ekonomika evropských zemí se s přispěním Bruselu mění z tržní na dotační. Asijské trhy a nakonec i Jižní Amerika či Afrika představují pro řadu firem větší potenciál než Evropa.

Evropa jako mocnost už skončila. Nyní už jen žije z podstaty. Zničila svůj volný trh. A tím zničila šanci na své bohatství. Až bohatství vytvořené v minulosti projí na sociálních dávkách a veřejných dluzích, zjistí, že ekonomicky je v čudu. Možná si bude ještě chvíli zkoušet hrát na rádoby zelenost, ale moc dlouho ne – kde je relativní chudoba vůči zahraničí, tam jsou jiné starosti než údajné zachraňování planety.

Pokud 13. 7. někdo šel pražskou ulicí na Na Příkopě, možná slyšel padat kámen ze srdce guvernéra České národní banky Aleše Michla.

Statistici totiž doručili centrálním bankéřům, vládě, investorům a široké veřejnosti zprávu, že tempo meziroční spotřebitelské inflace se vrátilo pod psychologickou desetiprocentní hranici.

Konkrétně za červen spotřebitelské ceny meziročně vzrostly o 9,7 % a už popáté v řadě tak zmírnily svůj růst. Proti květnu bylo meziroční tempo inflace slabší o 1,4 procentního bodu. Meziměsíčně spotřebitelské ceny v červnu vzrostly o 0,3 %. Slabší inflaci při listování ve statistice najdeme až v prosinci roku 2021, a to ve výši 6,6 %. Už v úvodu roku 2022 bylo tempo inflace katapultováno nahoru a od té doby jsme se potýkali s dvoucifernou inflací.

Technicky vzato, tohle zpomalování tempa inflace je způsobeno hlavně kvůli vývoji cen potravin a cen v oblasti bydlení. Většímu zpomalení tempa inflace ale dál vehementně brání především energie. Není to jen elektřina, jejíž ceny jsou meziročně vyšší o skoro čtvrtinu (24,6 %). To je vysvětlením, proč řadě domácností nyní přichází složenky s doplatkem u elektřiny, ačkoliv se jim podle elektroměrů v posledním roce podařilo snížit spotřebu.

Z mezinárodního pohledu to pořád není žádná sláva. Podle předběžných výpočtů v červnu takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP), tedy mezinárodně srovnatelný index, dosáhnul v Česku meziročně 11,2 %. Podle bleskových odhadů Eurostatu přitom meziroční změna HICP v červnu za eurozónu dosáhla 5,5 %. Inflace v eurozóně je tak v průměru o polovinu slabší než v Česku.

Jak tedy vidíme, inflace sice klesá, ale není to pořád žádná hitparáda; přesto to premiérovi nezabránilo, aby sebe a vládu pochválil. Bohužel se trochu minul cílem. Jestli někdo inflaci pozitivně ovlivnil, byla to česká centrální banka, a to rychlým a prudkým zvýšením úrokových sazeb a také příslibem udržení silné koruny.

Kdo naopak inflaci nejen v minulých měsících rozpumpovával, ale dokonce rozpumpovává pořád víc, to byla a je česká vláda. A to svým každodenním jednáním.

Vysoký schodek státního rozpočtu totiž rovná se více peněz v oběhu. A to se zase rovná větší inflace. Takže ten, kdo se chválí, je vlastně jedním z viníků vysoké inflace. Hodně vysoké. Vyšší než v okolních zemích. Je to ještě horší než připisovat si politické body za něco, co není vaší zásluhou. Je to připisování si politických bodů za průšvih, který za vás někdo cizí hasí, ale který jste současně sami způsobili.

Víte, jak se poznají peníze? Peníze jsou cokoliv, čemu společnost důvěřuje a co splňuje současně tři funkce:

Peníze jsou prostředkem směny. Neboli lze za ně něco nakoupit.

Peníze jsou také účetní jednotkou umožňující stanovit cenu zboží a služeb. A konečně peníze jsou uchovatelem hodnoty.

Takže se na to podíváme. Prostředek směny, hm. Faktem je, že za českou korunu si lze koupit leccos. Ale jenom v České republice. Koruna je sice plně konvertibilní měna, ale přesto pokud přijedete s korunou do Senegalu, moc banánů si za ni na trhu stejně nekoupíte. Možná ještě tak na Slovensku si od vás někdo koruny vezme.

Účetní jednotka. Dobře. Jak jsme na tom s korunou coby účetní jednotkou? Jop, to by fungovalo, ale zase jenom na našem území. Do účetnictví koruny nepropašujete ani na Slovensku. Ale dejme tomu.

A pak tu máme uchovatele hodnoty. Ajta krajta. Tady to bude horší. Průměrná míra inflace za celý rok 2022 byla 15,1 procenta. Poslední známá meziroční inflace 12,7 procenta. Pokud jste chtěli uložit majetek do korun, přišli jste loni o více než 15 procent majetku. Tedy – oficiálně. Ve skutečnosti totiž byla pocitová inflace ještě vyšší než ta vykazovaná, vtip je v tom, jaký spotřebitelský koš si pro měření inflace zvolíte. Ať tak či onak, kdo zatoužil uchovat majetek v korunách, uchoval za minulý rok jen něco mezi 80 – 90 procenty svého majetku.

A co důvěra? No – oficiálně je koruna takzvanou fiat měnou, tedy měnou vynucovanou na území našeho státu centrální autoritou. Ale proč mi tedy dnes a denně klienti volají, do čeho mají ulít majetek, aby o něj v korunách nepřišli?

Dámy a pánové, koruna se sice oficiálně nazývá penězi, ale striktně technicky vzato, podle ekonomické definice penězi není.

Ani s eurem si nepomůžete. I euro ztrácí hodnotu. I euro není nic než inflační papírky. Nebo inflační nulajedničky.

Možná švýcarský frank, řeknete si tedy. Hm. Asi před týdnem mi volal jeden pán. Jeho tatínek, nyní již po smrti, si uložil majetek do švýcarských franků v hotovosti. Jeho syn je nyní našel v trezoru. Bohužel bankovky už byly trochu letité. Před pár měsíci je banky přestaly přijímat. Prý co s tím. Pán bude mít velké štěstí, pokud mu bankovky vezme švýcarská centrální banka, až za ní fyzicky se štůskem bankovek přijede. Pokud ne, bude si s nimi moci tak maximálně vytapetovat pokoj.

Pokud před 500 lety někdo zahrabal v lese zlaťáky v hrnci pod drn, pokud ho pak přepadli doma lapkové a zamordovali ho a tím sprovodili ze světa i tajemství, kde zlaťáky leží, pokud je dneska najdete a pokud je odnesete k obchodníkovi s drahými kovy, který vykupuje i takzvané zlomkové zlato, obchodník vám zlato roztaví, znovu slije, zkontroluje na spektrometru ryzost a vrátí vám slitek s vyraženým označením této minirafinérky a ryzostí. S tímto slitkem mi klidně budete moci zaplatit za moje ekonomické služby (s radostí si jej od vás vezmu místo papírků či nulajedniček).

Když se mi jako majiteli firmy zachce vložit tento slitek do firmy, účetnictví na něj bude hledět jako na finanční majetek. Kdekoliv na světě.

A pokud se rozhodnu, že si tenhle slitek nechám dlouhodobě (což ostatně nebude zase tak špatný nápad), pak budu vlastnit aktivum, o kterém statisticky na dlouhých časových řadách platí, že nejpřesněji ze známých aktiv dlouhodobě kopíruje vývoj globální životní úrovně a drží kupní sílu vůči průměrným (třeba ročním) příjmům ve společnosti. A které za posledních 50 let dosáhlo průměrné tempo růstu cen v dolarech (počítáno z cen na konci každého roku) téměř 11 % ročně. Což jen tak mimochodem v tomto období překonalo i akciové trhy, protože americký akciový index DJIA od roku 1970 v průměru rostl pouze o necelých 9 % ročně.

Ale počkat, teď si asi řeknete, že tu něco nesedí. Vždyť jsem před chvílí tvrdila, že zlato nejpřesněji ze známých aktiv globálně kopíruje růst životní úrovně. Takže by se ani nemělo zase tak moc zhodnocovat, ne? Nemělo by určitě růst o 11 % ročně v dolarovém vyjádření. Nebo…?

A co když to obrátíme? Vždyť kdo říká, že ty zelené papírky, které vynucuje jako platidlo americká vláda, jsou peníze? Kdo říká, že dolar drží hodnotu…? Já tedy ne. Co když vezmeme zlato jako kotvu, v níž budeme jako v zúčtovací jednotce měřit hodnotu dolaru? Pak nám z toho najednou vyjde něco dost hrozivého. Totiž že za posledních 50 let dolar v průměru ztratil každý rok skoro 11 procent své hodnoty…

Ne, tohle nemá být oslava zlata (byť nezastírám, že se zlatem profesně zabývám právě proto, že jej mám ráda). Tohle není vůbec oslava žádného aktiva. Koneckonců hodnotu podobně dobře jako zlato drží třeba pozemky – těmi toho ale moc nezaplatíte, takže ty za peníze považovat nemůžeme. Tohle je naopak výsměch těm inflačním papírkům, které nám vlády vnucují. Ty papírky nejsou peníze, i když se jim tak říká. Ty papírky byly naposledy jakžtakž penězi v době zlatého standardu, dokud vlády ještě garantovaly jejich směnitelnost za zlato. Dnes už ne. A až budou zavedeny CBDC, rozplyne se poslední iluze peněz. Bude to podobný skok, jako když byl zrušen zlatý standard.

Takže nezapomeňte, až mi budete chtít za mé finanční služby zaplatit třeba pětadvacetníčkem unce Wiener Filharmonika či desetníčkem US Eagla místo papírky, no problem.

Kdekdo si stěžuje, jak to „zase vláda nezvládla“, že konsolidační balíček bylo možno udělat tak, či onak, v zásadě každý se snaží přihřát svou polívečku a stěžuje si na to které zvýšení daně, které postihne zrovna jeho.

Konsolidační balíček hledá další peníze, kterých si vláda už tak bere dost. A jen příliš málo šetří peníze, kterých vláda rozhazuje až moc. O tom žádná. Ale jedna věc mi v té vlně kritiky pořád chybí.

Chybí totiž racionální posouzení, k čemu balíček skutečně povede. Kritika proti balíčku je veden emocionálně: To se mi nelíbí, to je nemorální, to a to je fuj! A jo, je to pravda, jenže… jenže emoce proti číslům nefungují. To, co bychom měli zdůraznit na prvním místě, je, že balíček po finanční stránce nebude fungovat. Tedy ne tak, jak vláda předpokládá.

Abychom si rozuměli, musím zde připomenout rok 2012. Tehdy se globální ekonomika sotva vyhrabala z hluboké finanční krize z let 2008-2009 a většina zemí světa už poměrně hladce rostla. Ne tak Česko. V roce 2012 totiž došlo ke zvýšení daní v rámci „daňového balíčku“. A šup, byli jsme zpátky v recesi. Proč to zmiňuji dneska? Protože konsolidační balíček české vlády hrozí znovu provést to samé – hrozí ještě víc zpomalit stávající titěrný růst.

A jak to souvisí s tím, že balíček nebude fungovat tak, jak vláda od něj očekává? Již jsme na tomto místě mluvili o tom, že balíček zhruba ze dvou třetin sahá na stranu příjmů a jen asi ze třetiny na stranu výdajů. A že je to špatně, že se mělo především škrtat ve výdajích, a nejvíc (i když nejen) v oblasti dotací. Nyní ovšem chci upozornit ještě na další neblahý efekt daňového balíčku.

U mnoha daní jsme se v České republice bez pochyb dostali již za vrchol takzvané Laffairovy křivky. Co to znamená: Když začnete zvyšovat nějakou daň, nejprve roste její výběr, ale jen do určitého bodu. Za určitým bodem již každé další zvýšení daňové sazby nevede k dodatečnému výběru, ale naopak k poklesu výběru.

Jedním z adeptů na překročení vrcholu Laffairovy křivky jsou například spotřební daně, s jejichž zvýšením se v daňovém balíčku také počítá. Právě na jejich příkladu si absurditu balíčku uvědomíte nejlépe. Vsadím se, že zdražení kupříkladu tabákových výrobků nepovede ke zvýšení daňového výběru, ale naopak k poklesu a současně ke zvýšení dovozů třeba z Polska a k rozšíření nelegálního trhu. Vzpomínáte například na metanolovou aféru a mrtvé? Jedním z viníků tehdy byla právě vysoká spotřební daň…

Je opravdu možné, že by si vláda neuvědomovala, že zvýšením daní vybere v mnoha oblastech méně? Nebo je to jen úhybný, zastírací manévr? Odpovězte si každý sám.

Ve výsledku tedy konstatuji, že konsolidační balíček nebude mít na veřejné finance takový finanční efekt, jaký je dnes prezentován, a současně ještě víc srazí současný ekonomický (ne)růst.

Jsou správná politická rozhodnutí, jejich finančním výsledkem je pravý opak toho, čím jsou veřejnosti prodávána, a která současně snižují hospodářský růst a snižují životní úroveň? Taky si odpovězte každý sám.

Ohledně vládního konsolidačního balíčku si už vylil kyblík kdekdo, ale to podstatné v komentářích pořád chybí.

Konsolidace veřejných financí nikdy nemůže být bezbolestná, o tom žádná. Ale dá se to udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle.

Hlavní slogan tiskové konference představující balíček zněl „Česko ve formě“. Potíž je, že Česko nemůže být po aplikaci konsolidačního balíčku ve formě, a to ani, kdyby se podařilo snížit rozpočtový schodek; kondice země totiž není daná jen rozpočtovým schodkem. Dám vám příklad. Myslíte si, že v roce 1988 bylo Československo ekonomicky v kondici, i když nemělo veřejný dluh? Asi ne, že?

A vláda nám sice nyní trochu srovná schodek státního rozpočtu, ale v jistém ohledu nás tomu roku 1988 zase víc přiblíží. A to v tom ohledu, že opět naroste státní sektor na úkor soukromého. Zhruba dvě třetiny konsolidačního balíčku jsou zaměřené na příjmy rozpočtu, tedy na tahání peněz z kapsy lidí, tedy na zvýšení přerozdělování. A jen zhruba třetina je zaměřena na snížení veřejných výdajů. To v žádném případě nenaplňuje představu o kondici ekonomiky. Připomíná to ono okřídlené „operace se zdařila, pacient je mrtvý“. Samozřejmě nechci říci, že balíček zabije ekonomiku, ale chci, abyste si uvědomili, že snížení schodku veřejných financí není totéž jako kondice ekonomiky. V tomto případě je tomu přesně naopak, ekonomické prostředí se ještě v některých oblastech zhorší.

Ale abychom si rozuměli úplně: To, co se vláda snaží dělat na straně výdajů, je správně, špatně je naopak to, co se vláda snaží dělat na straně příjmů rozpočtu.

Snad jediná položka, která mi na straně příjmů rozpočtu nevadí, je růst spotřebních daní z tabákových výrobků a lihu a daní z hazardních her. To je daň, které se dá rozumně vyhnout, touží-li se jí někdo vyhnout. Vše ostatní je sprosté výpalné.

Během covidu vláda rozdala ohromné množství peněz, o kterých pak NKÚ konstatoval, že z drtivé většiny s covidem ani nesouvisely, a vlastně nikomu moc nepomohly, protože se pouze přetavily do inflace, takže společnost díky nim nezbohatnula. A teď si ty peníze vláda bere zase zpět – od lidí, kteří se o tu inflaci nijak neprosili. Řeknu vám, co tyhle nápady s českou ekonomikou udělají. Ekonomika skrze ně razantně zpomalí. Takže dokonce ani výběr daní nebude takový, jaký dnes vláda počítá. A lidem opět víc poklesne životní úroveň. Pořád to je vlastně ještě daň za covidorozdávání peněz – za to, jaké peníze byly tehdy rozházené, platíme daň dnes. Teprve dnes zažíváme a budeme kvůli konsolidačnímu balíčku zažívat skutečný pokles životní úrovně.

Tenhle pokles životní úrovně postihne úplně všechny sociální skupiny. Postihne OSVČ. Postihne dohodáře. Postihne zaměstnavatele. Postihne zaměstnance. Postihne spotřebitele. Postihne důchodce. Postihne to vlastně i státní zaměstnance. Postihne to majitele nemovitostí… Nenajdete skupinu, které by se balíček nedotkl negativně, ze které by se nesnažil vysát víc peněz.

Řekla jsem, že konsolidace veřejných financí se dá udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle. Odvážný a chytrý řez by byl seškrtat, prakticky zrušit, dotace v řádech stovek miliard a k tomu snížit korporátní daně a udělat ze země malý daňový ráj. Ano, slyšíte dobře – snížit!!! Už jsme totiž dávno za bodem, kdy zvýšení daní automaticky lineárně zvyšuje daňový výnos. Hloupá a zbabělá konsolidace je ždímat vyššími daněmi z lidí další výpalné, které se použije na další dotace samostatně neživotaschopných projektů.