Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Podoba s roky 1929 a 2008 stále markantnější

Začíná nám ve světové ekonomice trochu přituhovat. Ještě přednedávnem byli srovnatelní adepti na epicentrum další vlny problémů světové ekonomiky tři: eurozóna, USA a Čína.

Eurozóna proto, že se dopouštěla nejvíc nekrytého tisku peněz a monetizace veřejných dluhů na světě, a protože má patrně největší podíl zombie firem na světě. USA proto, že mají „tradici“ v poskytování hypoték nebonitním klientům, kteří pak nejsou schopni splácet, jakmile jim centrální banka zvýší úrokové sazby. A Čína proto, že coby centrálně řízený stát velmi dlouho tlakovala nerovnováhy, o jejím realitním trhu je známo, že má problémy, a všichni víme, jakých drakonických opatření je schopna třeba kvůli covidu, kterého se už zbytek světa skoro přestal bát.

Nyní se ručička barometru přesunula směrem k Číně a právě ona se momentálně stává největším adeptem na světovou ekonomickou rozbušku. V Číně sílí protesty, které zprvu měly podobu odporu vůči politice nulové tolerance vůči covidu a ve světle dnešní úmrtnosti na covid už nepochopitelně silným karanténním opatřením. Nyní se však tyto protesty stále více obrací proti vládnoucí komunistické straně, a ta na odpor odpovídá protitlakem. Až příliš to přináší vzpomínky na rok 1989 a masakr na náměstí Nebeského klidu. Novináři informující o protestech jsou zatýkáni, úřady v Šanghaji vztyčily bariéry kolem městského centra, lidé fotící si zábrany jsou zadržováni. A ekonomický svět se začíná bát.

Všichni mají v příliš živé paměti, co lockdown v čínských městech provedl v letech 2020 a 2021 se světovou ekonomikou. Z tehdejšího narušení dodavatelsko – odběratelských vztahů se mnohá odvětví nevzpamatovala dosud. Připomeňme třeba čipovou krizi a její drtivý dopad na český a obecně evropský autoprůmysl. Kombinace velmi natlakovaného čínského realitního trhu, další vlny lockdownů a karantén v Číně a politické protesty se jeví jako dosti toxický koktejl.

Globální finanční trh už reaguje nervózně. Například akcie Applu propadly po zprávě, že produkce by se kvůli nepokojům v čínské továrně mohla snížit o 6 milionů modelů iPhone Pro. Podobně nervózně reaguje i cena ropy, která se propadla na nejnižší hodnoty od prosince. My sice pokles cen ropy můžeme lokálně vnímat pozitivně, protože to slibuje jakési mírné zlevnění energií, ale z globálního pohledu je něco takového skoro vždy předzvěstí zpomalení světa. Ostatně vzpomeňme, že historicky nejlevnější byla ropa na začátku roku 2020 s nástupem lockdownů.

Jenomže nyní má svět horší výchozí pozici než na počátku roku 2020, kdy přišla z Číny první mrazivá vlna. Od té doby do dneška si totiž svět stačil vyrobit svou hysterickou a ekonomicky chybnou reakcí v podobě tisku peněz inflaci. (A ano, trvám na tomto hodnocení, že tisk peněz byl hysterický a mylný, ale to teď není podstatné.) Pokud by se tedy z Číny znovu mělo stát epicentrem globálních ekonomických problémů, startovní pozice pro svět by byla oproti době před dvěma lety notně zkomplikovaná:

Tehdy ještě ekonomiky rostly, nepotýkaly se s rekordní inflací a měly nízké úrokové sazby. Dnes valná část ekonomik zejména v Evropě vstupuje do recese, inflace je rekordní a úrokové sazby mnohde už také. A pozor, už konečně si některé centrální banky začínají připouštět, o čem mluvíme dávno, totiž že jsme navrch k tomu všemu jen krůček od dluhové krize. Například slovenská centrální banka NBS prohlásila, že vysoká inflace a rostoucí úrokové sazby povedou ke zhoršení finanční kondice domácností i podniků a k většímu riziku nesplácení půjček. Analogicky totéž můžeme tvrdit i o Americe a skoro celé Evropě (s výjimkou zemí typu Švýcarsko).

Podobnost s rokem 1929 nebo 2008 je tedy stále markantnější. Připomeňme, že v obou případech jedinými aktivy, která „přežila“ situaci bez většího znehodnocení, byla aktiva reálná: Tedy některé (!) typy realit plus zlato.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

S koncem energetické krize nepočítejme

Když se vláda rozhodla stropovat ceny elektřiny, psala jsem, že to není dobrý nápad: Každé stropování ceny musí nutně vést k nedostatku. Za nižší než tržní cenu bude nabídka elektřiny menší, ale poptávka bude naopak vyšší. Tedy zvýší se převis poptávky nad nabídkou. V krajním případě, pokud by strop byl stanoven opravdu extrémně nízko (což není), by to vyústilo až do přídělového systému, kdy by například energeticky náročné průmyslové podniky odebíraly elektřinu jen na příděl.

Tehdy jsem říkala, že stejného efektu na státní rozpočet, případně podobného efektu na rodiny, je možno docílit i docela jinak, totiž odbouráním veškerých daní jakkoliv spojeným s výrobou, distribucí a spotřebou energií: Ceny sice zůstanou tržně vysoké, ale současně lidem zůstane víc peněz, aby si mohli dovolit je zaplatit. Krom toho, že efekt buď na vládní kasu, nebo na peněženky spotřebitelů by mohl být podle míry daňového odbourání zcela srovnatelný s variantou dotovaných cen, by to vedlo ještě ke třem mimořádně užitečným efektů: Totiž zaprvé by lidé měli větší motivaci šetřit, když by viděli skutečnou výši cen, zadruhé by měli větší motivaci elektřinu si sami vyrábět, a zatřetí by tím nedošlo k zastírání pravé příčiny energetické krize, totiž nikterak by se nemaskovalo, že energie v Evropě chybí, protože si ji Evropa sama dobrovolně vypnula.

Malá vsuvka: Častý dotaz zní, jak by si mohli lidé vyrábět víc elektřiny. Jednoduše. Měli by větší motivaci instalovat si na vlastní triko soláry nebo větrníky. Ale tuto motivaci nemají, když cena elektřiny je uměle snižována.

To, co se mnohým jevilo jako teoretické blábolení, se nyní – samozřejmě – ukazuje jako logická ekonomická zákonitost. V Evropě se začíná objevovat víc a víc příkladů, kdy vládou nařízený cenový strop vede k nedostatku energií. Tak například více než 45 000 rodin v Severní Makedonii hrozí, že zůstanou bez topení poté, co se vláda rozhodla omezit ceny pelet na 6,50 eur, což je cena, za kterou velkoobchodníci odmítli prodávat, jelikož se jim to nevyplatí a byli by ve ztrátě.

Ještě bližší příklad je z Maďarska. Maďarská státní společnost MOL už druhým dnem nedodává pohonné hmoty dvěma stovkám čerpacích stanic napříč zemí. Důvody: Zaprvé Maďarsko doplňuje strategické rezervy, zadruhé poptávka po pohonných hmotách v Maďarsku výrazně převyšuje nabídku, což je důsledkem zastropování cen loni v listopadu. Když se obojí složilo dohromady, čerpací stanice se ocitly bez pohonných hmot. Logicky, předvídatelně, nepřekvapivě. Takže zatímco cena nestropovaných pohonných hmot v Česku klesá a aktuálně celorepublikově cena benzínu Natural 95 dosahuje 40,94 Kč, v Maďarsku ty stropované pro jistotu nejsou.

Energetici si tato fakta uvědomují, Evropská komise jako tradičně neví, která bije, případně blouzní cosi o tom, že za všechno může Putin. Putin sice může za hodně věcí, ale za to, že máme drahou elektřinu, tedy vážně ne, ať si Komise věřím čemu chce. Nyní Evropská komise navrhuje zavedení cenového stropu u zemního plynu. Energetická burza European Energy Exchange (EEX), která sídlí v Lipsku, na to konto uvedla, že by to mohlo znamenat významné riziko pro finanční stabilitu a zabezpečení dodávek na energetických trzích v EU. Samozřejmě má burza pravdu. Samozřejmě pokud bude stanoven celoevropský strop a pokud bude příliš nízký, plynu bude nedostatek, a to nejen toho s ruským původem. Ale je to házení hrachu na zeď. Firmy i domácnosti by se měly připravit na to, že touto zimou napnutá energetická situace rozhodně nekončí, spíš začíná, protože pseudořešení, ke kterým politická reprezentace sahá, stav zhoršují, místo zlepšují.

To samo o sobě je už dost nepříjemné, ale proč o tom mluvíme nyní: Pro střední Evropu by se totiž mohla energetická situace potenciálně zhoršit ještě o jednu ingredienci. Japonská finanční skupina Nomura varovala, že České republice, Maďarsku a Rumunsku údajně hrozí v příštím roce měnová krize. Důvodem má být zhoršování veřejných financí.

Málokdo si umí představit, co hledat pod slovy „měnová krize“. Většina lidí tápe a představuje si chybně cosi jako nezaměstnanost, nebo vypnuté bankomaty. Pojďme si tedy říci, že to znamená prudké oslabení domácí měny vyvolané nejčastěji (ale nejen) prudkým zhoršení platební bilance. Na oslabení měny se neumírá, takže není třeba hledat v tom žádnou apokalypsu; nicméně takové prudké oslabení měny pak často končí spekulativním nájezdem na danou měnu. Centrální banky mají sklon měnovou krizi řešit skrze výrazné zvýšení úrokových sazeb někam do dvouciferných hodnot (klidně třeba k 15-20 %), protože jim již obvykle nestačí devizové rezervy k tomu, aby domácí měnu zachraňovaly.  Jenomže tak dramatické zvýšení úrokových sazeb zase v podstatě paralyzuje domácí ekonomický život. Zkuste si představit, že najednou máte z vaší hypotéky platit třeba 20% úroky.

Pokud ale centrální banka měnovou krizi neřeší, pak domácí měna je tak slabá, že se veškeré dovozy v řádech desítek procent prodražují. A bingo, jsme doma. Hádejte, v jaké měně jsou kotovány energie. Správně, většina z nich v dolarech. Energie jsou nedostatkové, protože jsme si je zaprvé v rámci Green Dealu vypnuli, zadruhé protože jsme si je zastropovali. A k tomu by hypoteticky minimálně podle soudu Nomury mohla přijít ještě měnová krize, aby energie ještě prodražila skrze slabý kurz.

A jako vždy platí: Nejde o to bát se. Jde o to vědět, znát a být připraveni raději na nejhorší, abychom mohli být už jen pozitivně překvapeni.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Stávka za ještě dražší energie

Tak tu máme další stávku za klima. Tentokrát nám budou stávkovat rovnou vysokoškoláci. Hlavně v Praze, ale i v dalších městech nám studenti zastávkují proti postoji vlády k řešení klimatické krize.

Součástí celotýdenního protestu, který iniciují studenti z hnutí Univerzity za klima, bude i průchod Prahou a demonstrace. Jinými slovy, na týden se studující odmítnou vzdělávat, čímž mají donutit vládu, aby ještě víc podporovala náboženský trans zvaný klimatismus, jehož důsledkem je vypnutí stabilních zdrojů energie v Evropě, jejich zdražení a fakt, že nejsme schopni naše energie poplatit. Asi jsme ještě pořád moc bohatí.

V zásadě moc nepřekvapuje, že klimablouznění přichází právě z univerzit. Ačkoliv je to paradox, ty nejbláznivější ideologie, které napáchaly nejvíc škody a mají na svědomí i životy, jako třeba marxismus-leninismus a další formy kolektivismu, vždy přicházely z univerzit. Ačkoli se nám zdá, že právě akademici by měli být dostatečně vzdělaní, aby odlišili zrno od plev, faktem je, že tyto kolektivistické pokusy se nikdy nezrodily mezi chudými dělníky. Ale uznejte – není to nádherně symbolické, že „za klima“ se stávkuje přerušením vzdělávání? Náramně by mě zajímalo, kolik ze stávkujících studentů ví, že lze položit téměř rovnítko mezi Green Dealem a mezi stávající cenu energií.

Záměrně říkám „cenu energií“ a nikoliv „inflaci“, protože celkově inflace má ještě jiný zdroj než drahé energie. Drahé energie jsou způsobené tím, že energie je málo, protože jsme ji přestali – dobrovolně a vědomě a údajně „zeleně“ – vyrábět. Když je něčeho málo a lidé se o to perou, to něco zdražuje. Energie zdražují.

Inflace je o něčem jiném. Inflace není ani tak o tom, že něčeho konkrétního je málo, inflace je o tom, že peněz je příliš. Peněz je v oběhu víc, než kolik se za ně dá koupit. A tak peníze ztrácí svou hodnotu. Cenová hladina vyjádřená ve stále méně hodnotných penězích roste.

A nám se přihodilo obojí současně. Máme příliš mnoho peněz, ergo inflaci, a příliš málo energie, ergo drahou energii. I když moment, přihodilo se nám to? Vlastně ne. Přihodí se déšť. Přihodí se pád meteoritu. Přihodí se pandemie. Přihodí se něco bez naší vůle a bez našeho přičinění. Inflace i drahá energie se nepřihodily. Obojí jsme si dobrovolně vyrobili (případně zeleně vystávkovali).

Podle čerstvých statistických dat spotřebitelská inflace v říjnu šlápla na brzdu. Konkrétně spotřebitelské ceny v říjnu meziměsíčně klesly o 1,4 % a meziročně vzrostly už „jen“ o 15,1 %, což bylo o výrazných 2,9 procentního bodu méně než v září. To vše se tedy zdá potvrzovat domněnku, že inflace již ztrácí na síle a zlomila svůj trend. A že plašíme zbytečně. Až na to…

Až na to, že za meziměsíčním poklesem spotřebitelských cen jednoznačně stojí úsporný tarif české vlády v oblasti elektřiny a odpuštění poplatku za podporované zdroje energie pro ceny elektřiny. V říjnu proto proti září ceny elektřiny propadly o 53,9 %. (Všímáte si? Ceny zbrzdilo odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje. Jen co jsme docela maličko, docela symbolicky, vypnuli Green Deal, hned je to pozitivně vidět.)

Jinými slovy, toto snížení cen energií je umělé. Tedy snížení celé inflace je také umělé. Jedná se o umělou státní regulaci. V podstatě to nemá daleko k cenovému moratoriu v oblasti energií. To ale neznamená ani omylem, že by přirozeně ceny neměly sklon dál růst. Nebo snad že by ceny energií spontánně chtěly výrazněji klesat. Naopak. Energií je v Evropě stále nedostatek. A čeho je nedostatek, to je prostě drahé; neokecáme to, nepřemluvíme to, nevylžeme se z toho. Zadotujeme to a zamaskujeme to na chvíli – ale jenom tak dlouho, dokud se ten průšvih neprovalí zase někde jinde. Je to jako zákon zachování energie.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Jak zvětšit chudobu snadno a rychle

Tak má naše Národní ekonomická rada vlády, alias známý NERV, návrh pro vládu, jak zkrotit veřejné finance a zpomalit čím dál tím rychlejší zadlužování České republiky.

Za mě dobré. Zadlužování České republiky je průšvih. Sice nám čas od času někdo sdělí přes média, že rozhodně nebankrotujeme a k bankrotu máme ještě hodně daleko, ale to vůbec neznamená, že zadlužení průšvih není.

Skutečnost, že zadlužení průšvih je, totiž všichni cítíme v našich peněženkách. Skrze zadlužení rozpustila předešlá vláda mezi spotřebitele stovky miliard korun a současná vláda v tom zdatně pokračuje, byť už pomalejším tempem. Ostatně nemůže se vymlouvat na covid, musí tedy brzdit: Loni deficit činil 420 miliard korun, na letošní rok vláda plánuje 375 miliard korun a na příští rok 295 miliard korun.

Peníze rozpuštěné mezi lidi se rychle přetavily v inflaci. Zadlužení na začátku – inflace na konci. Takže takhle se to má s tím průšvihem. Ne, není to jen nějaký akademický problém. Koho pálí inflace, ten by měl chtít srovnat české veřejné finance, aby ho inflace už nepálila. Takhle ta rovnice stojí. Až potud vše jasné.

Tím to dobré a jasné ovšem končí.

Návrh Národní ekonomické rady vlády obsahuje čtrnáct opatření na zvýšení rozpočtových příjmů a jedenáct opatření na omezení výdajů. Jinými slovy, jako kdyby NERV říkal: musíme „trochu“ omezit výdaje a hlavně musíme „hodně“ zvýšit příjmy.

Máme tu třeba zvýšení daně z příjmu fyzických osob, zvýšení poplatků za těžbu surovin, zvýšení spotřební daně, zvýšení daně z nemovitostí nebo přesunutí části zboží a služeb do vyšší sazby DPH. Daně, daně, daně! Vyšší, ještě vyšší, nejvyšší! Aby stát mohl být velký, větší, největší! A co na to stát? Přibírá osm tisíc dalších státních zaměstnanců!

Takže si to ukažme polopaticky. Celkové výdaje vládních institucí v prvním čtvrtletí roku 2022 meziročně vzrostly o 3,7 % a dosáhly 46,3 % HDP. Přitom během prvního kvartálu roku 2019, tedy v době před pandemií koronaviru, dosahovaly výdaje vládních institucí pouze 41,9 % HDP. Tedy je zřejmé, že podíl státní ekonomiky stále roste, soukromý sektor se stále zmenšuje. A zmenšuje se proto, že enormně rostou výdaje státu.

Stát jednoznačně vydává stále víc do ekonomiky, tedy „ujídá soukromý sektor“. Dokládají to tvrdá data. Aby to byl stát schopen ufinancovat, zvyšuje v čase součet daňové zátěže plus státního dluhu. Není to tak, že díky růstu daní si „můžeme dovolit“ vyšší výdaje – kauzalita je opačná. Na začátku je rozhodnutí o výdajích, tomu jsou následně přizpůsobovány příjmy veřejných financí, a tam, kde nestačí příjmy, vzniká veřejný dluh.

Už si jednou provždy popravdě řekněme: Problém s veřejnými financemi nejsou malé příjmy. Problém je na straně výdajů. Nelze donekonečna zvyšovat, dokonce nelze ani nedostatečně snižovat výdaje státu a snažit se k výdajům dohledat příjmy. Problém s veřejnými financemi je nutno řešit tam, kde vzniká, tedy na straně výdajů. Vše ostatní postrádá ekonomickou logiku.

Zadruhé je nezbytné uvědomit si ještě druhou kauzalitu. Převládající veřejné mínění i prezentace stávajícího stavu z úst politické reprezentace je takovéto: Ekonomika zpomaluje a čelí vysoké inflaci. Stát proto musí občanům vysoké náklady ze sociálních důvodů kompenzovat, a proto musí hledat dodatečné finanční zdroje. Rovnou konstatujme, že i to je pomýlené.

Realita je následující: Vláda skrze veřejné výdaje a navýšení veřejného dluhu (ve spolupráci s centrální bankou) navýšila peněžní zásobu. Výsledkem nutně zcela v souladu s ekonomickou naukou musela být stagnace (či v našem případě) dokonce snížení ekonomického růstu, ovšem za současného zvýšení cenové hladiny. Jinými slovy a více lidově řečeno: Muselo dojít k inflaci a zchudnutí obyvatel. Neboli to, co původně bylo zamýšleno jako sociální krok, tedy rozdávání peněz, ve skutečnosti muselo vést a také skutečně vedlo k pravému opaku, tedy ke zchudnutí lidí.

Správná interpretace je tedy toto: Každá další snaha o získání dodatečných peněz skrze zvýšení daní za účelem, aby tyto peníze mohly být použity na zmírnění sociálních důsledků inflace a nadcházející recese, povede k pravému opaku zamýšleného: Ještě více sníží hospodářský růst a opět se přetaví do inflace.

Ne, my rozhodně nepotřebujeme dostat do rozpočtu víc peněz. Víc peněz do rozpočtu = naše větší chudoba. Byť je to pro mnoho lidí těžko vstřebatelné, platí: Méně peněz z rozpočtu = větší bohatství země.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Češi se ženou do ztráty

Musím připustit, že jedna aktuální zpráva mě opravdu překvapila: podle Asociace penzijních společností ČR počet účastníků doplňkového penzijního spoření, které nahradilo od roku 2013 penzijní připojištění, za tři čtvrtletí 2022 vzrostl o 133.000 na 1,6 milionu. Současně v takzvaných transformovaných fondech původního penzijního připojištění, do kterých již nelze vstupovat, zůstávalo na konci pololetí 2,8 milionu účastníků, tedy o 110.000 méně než na konci roku. Jinými slovy, v systému penzijního spoření přibylo zhruba 13.000 účastníků.

Byť si o finanční gramotnosti Čechů nedělám i na základě znalosti statistik mezinárodního porovnání, které v této oblasti byly dělány, moc velké iluze, přesto mě překvapilo, že v okamžiku, kdy inflace v České republice se pohybuje kolem 18 procent, kdy to vypadá na velmi vysokou inflaci dlouhodobě, kdy Evropa vstupuje do recese, kdy hrozí dluhová krize značně poškozující ceny dluhopisů a kdy ceny cenných papírů obecně ještě zdaleka nevyfoukly svou bubliny, roste počet lidí, kteří dobrovolně chtějí mít ztrátu. Protože kombinace faktorů, které jsme právě vyjmenovali, je synonymem pro dosažení ztráty.

Výnosy penzijních fondů se ocitají v pasti postupně země po zemi již několik let. Prvními zeměmi, kde důchodci začali mít problémy, protože jejich penzijní fondy začaly přinášet ztráty, byly Nizozemsko a Belgie. Před nedávnem na sebe neblaze upozornily britské penzijní fondy, které byly krok od maléru a spadly by do něj, kdyby nebyly rychlou akcí státu zachráněny. A to ještě inflace v Evropě není na vrcholu, recese na dně a ceny cenných papírů také ne.

Neuvědomují si to lidé, kteří do systému penzijního spoření vstupují? Nebo si to uvědomují, ale jsou tak zoufalí, že nevědí, jak jinak se zachovat, protože se jim zdá, že vstoupit do penzijních fondů je nejméně špatná možnost ze všech špatných? Ale jak si mohou myslet, že je to nejméně špatná možnost ze všech špatných, když (špatná) varianta nechat si peníze v hotovosti doma znamená „jen“ ztrátu ve výši inflace, zatímco (horší) varianta vstoupit do fondu znamená ztrátu ve výši inflace plus ztrátu v podobě nominální ztráty daného fondu?

Mám značné obavy, že pokud si veřejnost až tak dalece neumí uvědomit, jakým problémům čelí a budou čelit její úspory, pak si už vůbec nemůže být v průměru schopna uvědomit si, kde mají tyto problémy své kořeny. A pokud problémy nedokážeme pojmenovat, nemůžeme je logicky ani odstranit a tedy situaci zlepšit. Jinými slovy, ekonomická situace se nutně musí zhoršovat. A musí se stávat komplexnější a komplexnější, protože víc a víc lidí zabředává do pasti na první pohled chybných investic, skrze které budou dobrovolně svým vlastním rozhodnutím víc a víc chudnout a nálada v ekonomice bude pořád bídnější.  

A tomu také odpovídají tvrdá čísla. Nálada německých podnikatelů se podle průzkumu německého ekonomického institutu Ifo v říjnu opět zhoršila a zůstává na nejslabší úrovni od května 2020. Jediné, co se trochu zlepšilo, je jejich očekávání. Ale právě jsme si řekli, jak je to s těmi očekáváními… A ekonomická nálada se kazí i v USA, kde zase v říjnu už čtvrtý měsíc za sebou klesla podnikatelská aktivita a výrobci i poskytovatelé služeb hlásí slabší poptávku a také důvěra v budoucí vývoj se nikterak překvapivě zhoršuje.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Strach v ekonomice by se dal krájet

Finanční trhy jsou definitivně v panice. Takzvaný index strachu VIX se chronicky ocitl v pásmu mezi 20 a 30 body. To samo o sobě ještě mnoho neznamená. Občas tenhle index vyskočí i výš.

Ale znamená to hodně, když se v tomhle pásmu ocitne na dlouhou dobu. To se stalo třeba před kolapsem finančních trhů v roce 2008. A pak se to stalo nyní. A to není všechno. Index VIX, který zaznamenává třicetidenní rozkolísanost velevýznamného amerického akciového indexu S&P 500, se dostal na vyšší hodnotu než takzvaný tříměsíční termínový kontrakt na tento index, což v překladu do srozumitelnějšího jazyka znamená, že spekulanti se víc bojí bližší budoucnosti než budoucnosti vzdálené. A to je vzácný jev, jelikož ohledně toho, co přijde brzy, máme většinou větší jistotu než ohledně toho, co nás čeká za dlouho. A když se to na finančním trhu stane, značí to vždy nestandardní situaci.

My Evropané máme sklon všechno vnímat optikou velmi provinční. Za vším hledat válku na Ukrajině, potažmo ruskou mobilizaci, případně covid, případně energetickou krizi, případně Green Deal… Cožpak o to, tohle všechno atmosféru v Evropě a v evropské ekonomice samozřejmě citelně zhoršilo. Ale nenechme se mýlit, z globálního pohledu to nestojí až tak moc za řeč. Z pohledu celé planety jsou tu v chodu síly mnohem mocnější, které my máme sklon nevnímat. A které se nám dokonce zdají z našeho úhlu pohledu až legračně nezajímavé. A přitom na nás a naše peníze budou mít dopad minimálně stejně velký jako třeba energetická krize.

Takovou silou je inflace v USA a odhodlání tamní centrální banky Fed proti inflaci bojovat. Od doby, kdy centrální banky místo klasických monetárních ekonomů a bankéřů vedou právníci a politici, jde to s centrálními bankami a světovými ekonomikami od deseti k pěti a ode zdi ke zdi. Tak jak předešlé desetiletí dělaly centrální banky všechno pro to, aby tiskem peněz vyvolaly inflaci, teď zase dělají všechno pro to, aby popřely plody svého předešlého úsilí a stažením peněz z oběhu inflaci snížily. Ano, je to jak u blbých na dvorečku, ale co už. A teď o co tedy ve světě financí nyní jde:

Předešlý dlouholetý tisk peněz vyhnal ceny cenných papírů, nemovitostí, podílů penzijních i podílových fondů, ale i kryptoměn k výšinám. Uměle, zbytečně, hloupě. A nynější stahování peněz z oběhu sráží ceny cenných papírů a v některých zemích už i nemovitostí zase dolů. Už v roce 2019 byly ceny cenných papírů ukrutně přehřáté a bylo víc než záhodno je srazit. Od té doby ekonomiky klesaly, protože covid, protože lockdowny, protože energie, protože zelenost, protože inflace. Tedy ceny cenných papírů, měly-li zrcadlit stav světa, měly také klesat – ale neklesaly, pořád rostly; až do letoška. Letos sice začaly konečně padat, protože stahování peněz z oběhu centrálními bankami, ale pořád neklesly dokonce ani tam, kde byly v roce 2019, natož tam, kde měly být v roce 2019, natož tam, kde mají být dneska. A spekulantům to KONEČNĚ docvaklo – a začali panikařit. Přičemž slovo „panika“ není jakkoliv expresívní, nýbrž matematicky změřitelné, spočitatelné a kupříkladu indexem strachu kvantifikovatelné.

Jak klasičtí a ideologií dosud nezblbnutí ekonomové vždy věděli a ti ostatní to teprve pochopí ex post, neviditelná ruka trhu nikdy neselhává bez ohledu na to, co si o ní myslíme. To máte jako s gravitací. Můžete proti gravitaci udělat zákon. Můžete proti ní demonstrovat. Můžete v ni nevěřit. Gravitaci to bude u zadku. Bude si existovat a působit dál vzdor zákonu, demonstraci i vaší víře. A teď to podstatné. Šťastný ten, kdo si naivně myslí, že se ho turbulence na finančním trhu netýká, neb Amerika je za velkou louží:

Globální propad cenných papírů i cen nemovitostí vyvolaný zmateným jednáním centrálních bank, které se nejprve roky usilovně snažily vyvolat inflaci, a jen co se jim to zadařilo, stejně usilovně se snaží ji zase vypnout, vede přesně k tomu, k čemu stejné odezdikezdivecké jednání (stejných) centrálních bank vedlo v roce 2008, jen jsou dnes nerovnováhy natlakované ještě mnohem víc než tehdy. A jen tak mimochodem, mechanismy v pozadí – totiž nejprve tisk peněz a následné cuknutí – byly nyní i před rokem 2008 ve své hluboké podstatě stejné jako před rokem 1929 a také měly ve všech třech případech epicentrum v USA.

Propad cen finančních aktiv, ještě nota bene v kombinaci s mimořádnou inflací, dokonale zlikviduje úspory v penzijních, podílových a dalších fondech. Zlikviduje vlastně obecně úspory, pokud jste nebyli zavčasu prozíraví a neuklidili jste si svůj majetek například do kvalitních realit, zlata a podobně. Pamatujete si na rok 2008 a situaci bank? Na to, jak banky rozdaly kvůli nízkým úrokovým sazbám centrálních bank mraky hypoték, pak kvůli zvýšení úrokových sazeb stejnými centrálními bankami klesla schopnost klientů splácet, poklesla hodnota zástav a došlo mezi zeměmi k dominovému efektu?

Kdo si nepamatuje, vygooglí si a pokusí se najít si tři rozdíly mezi létem 1919, létem 2008 a dneškem (přičemž nynější inflace se za rozdíl nepočítá, protože je přitěžující okolností); nemusím být pořád jenom za apokalyptického proroka, jednou nechť protřepe a použije svůj mozek každý sám za sebe.

(Ale prozradím vám malé tajemství. Být za vysmívaného apokalyptického proroka je moc fajn. Zvláště když se sami chováte podle toho, co víte, že přijde, a zavčasu si své vlastní peníze i peníze klientů uklidíte podle stejných nápověd, jaké trousíte ostatním. Pak už tu melu jenom pobaveně pozorujete zpovzdálí, protože se vás netýká. Nejvíc totiž krvácí a ještě budou krvácet ti, kteří vám nejvíc spílali, že plašíte. Karma asi.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Energetickou krizi náramně potřebujeme

Tak jen houšť a větší kapky: V době energetické v Evropě dnes švédská námořní správa vydala varování v souvislosti se dvěma úniky zemního plynu z podmořského potrubí Nord Stream 1, které nastaly ve švédských a dánských vodách.

Provozovatel plynovodu v pondělí nahlásil pokles tlaku v potrubí, které – jak známo – vede z Ruska do Německa a donedávna bylo hlavní trasou pro přepravu ruského plynu do EU. To úplně nesvědčí o tom, že by se plynová krize normalizovala.

Nenormalizují se ani další záležitosti. Poté, co byl v pondělí zveřejněn index ekonomické nálady Ifo, přední německé instituty opět zhoršily výhled německé ekonomiky. A OECD varuje, že velkým ekonomikám kvůli inflační a energetické krizi hrozí recese. (Ach jak nepřekvapivé.) Akcie proto logicky dál letí dolů.

Jen za pondělí akciový index S&P 500 ztratil další 1 procento, Dow Jones dokonce 1,1 procenta. A rozdíl mezi výnosy desetiletých německých a italských státních dluhopisů je nejvyšší od května 2020, kdy mnohé silně znervózňoval a užuž se spekulovalo, že Itálie přestane být schopna splácet své státní dluhy. Ano, toto je ona dluhová krize, o které často mluvím, nazývejme věci jejich pravými jmény. Dluhová krize je situace, kdy (například) státy nejsou schopny bez vnější pomoci financovat svůj chod a splácet své dluhy. Itálie v tuto chvíli schopná splácení svého dluhu bez probíhající pomoci ECB již není.

Itálii by pomohlo, kdyby ECB opět snížila své úrokové sazby. Jenomže – ECB se pár let po funuse probrala k životu a její šéfka Lagardeová prohlásila, že navzdory tomu, že ví, že to povede k dalšímu prohloubení recese, bude ECB pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb kvůli inflaci. Itálii a dalším zemím to současně bude zatloukat další hřebíčky do dluhové rakve.

Z tohoto krátkého výčtu posledních událostí by se mohlo zdát, že všechno jde v ekonomice od deseti k pěti. Já si to ale nemyslím.

Teď si uděláme malou odbočku, která sem nepatří jen zdánlivě. Orwellova kniha Velký bratr popisuje chmurnou budoucnost, ve které ekonomika je 100% státní, individualita neexistuje, podnikání neexistuje, soukromí neexistuje a vše – každá vteřina života jednotlivce, každý čin –  je kontrolováno. Tato kniha je sice svým způsobem brilantním varováním před totalitou, socialismem a obecně kolektivismem, ale přesto se v jednom mýlí, respektive svět nikdy nemůže ve všech zemích a dlouhodobě dojít do těchto konců. A tím důvodem je to, že pokud by skutečně ekonomika fungovala tak 100% státně, jak Orwell vykreslil, brzy by začala produkovat kvanta zmetků, nepoužitelné práce, chyb. Lidem by chyběla motivace cokoliv dělat pořádně, a tak by nic nefungovalo. Dřív či později by tedy přestaly fungovat i ony vše kontrolující kamery a kontrola by přestala být tak děsivá.

Přesně to nám dokazuje i historie. Nejzářnější příklad je tzv. válečný komunismus z let 1918-1921, který museli sami bolševici ukončit, protože bylo našlápnuto na hladomor a prostě to nefungovalo. A tak zase začali se skřípáním zubů aspoň do jisté míry tolerovat soukromé vlastnictví. A tak bychom mohli pokračovat dál historií a nacházet další, byť méně zjevné příklady. Pointa zní: Příliš velká neefektivita popírající tržní zákonitosti se nakonec vždy dříve či později zhroutí vlastní vahou. Možná již začínáte tušit, kam mířím.

Čas od času je možno prohlásit: Čím hůře, tím lépe. Teprve když je moc špatně, může to aspoň některé zaryté ideology probudit. Zvyšování úrokových sazeb ECB je moc dobře, protože to aspoň částečně vyruší část zombie-firem v Evropě. A to potřebujeme. A pokračující energetická krize je svým děsivým způsobem taky nutná, aby se veřejnost i politici pod tímto tlakem probrali z blouznivé naivity Green Dealu. A tou nejbáječnější zprávou poslední dnů je…

… že německá energetická společnost RWE se připravuje na opětovné zprovoznění tří dříve odstavených hnědouhelných (!) elektráren. Takový čin byl ještě před dvěma lety nepředstavitelný. Do sítě by měly začít dodávat energii už od října. Ideologické tažení, které způsobilo nynější energetickou krizi stejně tak jako nynější inflaci a recesi, začíná dostávat první trhliny a ztrácí členskou základnu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Máme tu staré známé ropné šoky v bledě modrém

Poté, co minulé pondělí 12. 9. vláda vyhlásila zastropování cen energie pro maloodběratele, ve středu 14. 9. následovala další informace o tom, jak vláda „pomůže“ firmám. Krátce zrekapitulujme:

(1) Na maloodběratele (tj. domácnosti a živnostníky) se vztahuje strop u silové elektřiny ve výši 6 Kč včetně DPH za jednu kilowatthodinu (kWh), u plynu 3 Kč za kWh. Vliv na výši záloh bude mít cenový strop od listopadu. Včetně regulované složky se celková cena elektřiny bude pohybovat mezi 7 a 9 korunami za kWh.

(2) Za stejné ceny by měly elektřinu a plyn nakupovat i samosprávy či veřejné instituce prostřednictvím státního obchodníka s energiemi. Tomu budou muset výrobci nad určitou velikost prodat část produkce za předem stanovenou cenu. Výkupní cena bude zahrnovat výrobní náklady plus dosud blíže nespecifikovaný „přiměřený zisk“.

(3) Tím zásahy státu do cenotvorby nekončí. Pro podniky nebude stanoven cenový strop, ale vláda bude poskytovat dotace velkým podnikům s odběrem energie nad 630 MWh za rok. Tyto dotace budou moci být čerpány od 1. listopadu a tato část pomoci vyjde na 30 miliard Kč. U energeticky náročných firem bude maximální podpora činit 200 milionů korun, ostatní budou moci získat nejvýše 45 milionů korun.

(4) Čtvrtá složka vládních intervencí do energetického trhu by se měla týkat malých a středních podniků bez ohledu na jejich energetickou náročnost. Tyto podniky nejspíš podle dosud nepotvrzených informací budou mít nárok na kompenzace až do 80 procent nejvyšší spotřeby energií za posledních pět let. Podmínkou ale je, aby toto opatření bylo schváleno na úrovni celé EU, teprve potom jej převezme národní vláda.

Vláda odhaduje dopad těchto opatření pro rozpočet ve výši 130 miliard Kč v oblasti stropu pro maloodběratele a 30 miliard Kč v oblasti podpory pro velkoodběratele. Já ale předpokládám, že celkový dopad převýší 200 miliard Kč. Tudíž je jasné, že dojde k dalšímu navýšení schodku veřejných financí, který rozhodně jakékoliv dodatečné zdroje (typu daň z „nadměrných“ zisků) nestačí pokrýt. Negativa jsou tři zásadní a pak řada vedlejších:

Zaprvé toto drastické narušení cenové tvorby povede k výraznému převisu poptávky po energiích nad nabídkou, což dlouhodobě potlačí velkoobchodní cenu nad úroveň, na které by se cena spontánně stabilizovala, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Jinak řečeno, velkoobchodní cena bude vyšší než bez zásahů, a vláda proto bude dlouhodobě dotovat větší rozdíl mezi stropem a touto velkoobchodní cenou.

Zadruhé navýšený schodek rozpočtu o (řekněme) 200 miliard korun bude mít další proinflační vliv. Tedy krátkodobě se částečně srazí cena energií, dlouhodobě spotřebitelská inflace zůstane zvýšená víc, než by byla, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Bude to mít velmi podobný efekt jako program „antivirus“ v letech 2020 a 2021, jehož plody si v podobě inflace vysoko nad průměrem eurozóny užíváme nyní.

Zatřetí dojde k překrytí a zamaskování pravé příčiny energetické krize, totiž vypnutí tradičních a stabilních zdrojů energie na evropské úrovni. Protože tato příčina bude maskována dotacemi, nebude existovat motivace tuto příčinu řešit a drahé energie se zakonzervují na roky.

Ve své podstatě dnes vidíme analogii situace, jak americká vláda svými regulačními kroky ještě výrazně zhoršila takzvanou ropnou krizi v 70. letech, o které se dnes píše v učebnicích ekonomie jako o typickém příkladu chybné hospodářské politiky. Tehdy těžařské země utáhly ropné kohouty a situaci výrazně zhoršila vláda USA nedomyšlenými regulacemi. Ropná krize potencovaná chybnými státními regulacemi v roce 1979 způsobila v USA totální nedostatek benzinu a symbolem té doby se staly zablokované benzínky kvůli dlouhým frontám na benzin. Jedním z výsledků ropného šoku v USA pak byly politické změny.

Podtrženo a sečteno – období zvýšené inflace i drahých energií bude dost dlouhé, protože pravá příčina je jen překrývána a maskována. A samozřejmě spojenou nádobou s tím je další nadcházející recese, o které už není pochyb. Přesto – nastupující recese má i některé pozitivní důsledky.

Tak například klesá ta složka inflace, která souvisí s poptávkou. Anebo zlevňují pohonné hmoty, protože se předpokládá v průběhu recese nižší poptávka po nich. V tomto bodě jistě můžete namítnout, že tohle tvrzení není tak docela pravda, protože ceny pohonných hmot se chovají v jednom ohledu nestandardně: Řidiči totiž platí za litr nafty zhruba o pět korun víc než majitelé automobilů na benzin. A to samozřejmě je situace dosti výjimečná, která přináší například otázky typu, zda již definitivně zlomit hůl nad dieselovými motory. Ve skutečnosti v tom ale žádná magie není.

Důvod je v tom, že produkty ropné destilace mají pevně dané poměry. Přestože poptávka po benzinu kvůli vysoké ceně klesá, nemůžeme z barelu ropy vyrobit méně benzínu a víc nafty. Pokročilé metody rafinace sice přidávají jistou míru variability, ale ne moc velkou. A teď co se změnilo: V Německu zprostředkovaně topí topným olejem třetina domácností a v Rakousku jen o trochu méně, a tyto domácnosti a firmy se v předtuše drahých energií během zimy předzásobují topným olejem na zimu podobně jako domácnosti v Česku topným dřevem, peletkami nebo uhlím.

LTO jsou chemicky víc podobné naftě než benzínu. Takže když roste poptávka po LTO, tak už nemůžeme vyrobit tolik nafty, i když benzínu vyrábíme pořád stejně. Tedy u nafty je nižší nabídka než u benzínu, ale poptávka se nezměnila. Proto cena vzrostla. Dokud se budou domácnosti a firmy předzásobovat LTO, nafta bude zřejmě dražší než benzín. Jakmile se zazásobí na 100 %, zase se začne nafty produkovat stejné množství jako v minulosti a cena se sníží na známý poměr vůči benzínu. To může být otázka týdnů až měsíců.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Anatomie svobody

Poslední roky se nemáme zrovna nejlíp. Nejdříve jsme byli zavřeni během pandemie doma, jen co skončily lockdowny, přišla nejprve všeobecná inflace, která nyní dosahuje 17,5 %, pak se ještě přidalo zdražování energií o desítky procent.

Možná máte pocit, že nás stíhá pohroma za pohromou. Něco jako „Deset ran egyptských“. Ale tvrdím, že to tak není.

Nestíhají nás žádné nečekané rány, žádná nepřízeň osudu. Dostáváme jako lidstvo přesně to, co jsme si objednali. Máme jako občané to, co jsme si zvolili a chtěli. Ano, je to kruté, že i ten, kdo si nic z toho neobjednal a nezvolil ve volbách a dopředu věděl, k čemu směřujeme, teď platí se všemi ostatními za objednávky většinové společnosti. Ale tak demokracie prostě funguje. Máme, co si zvolí většina.

Některá opatření, která byla učiněna během pandemie, víc uškodila, než pomohla. Dnes zdravotnictví nemá peníze na léčbu vážných nemocí, protože byly promrhány na nesmyslná anticovidová placeba.

Obrovská inflace, kterou máme, je jen přímým a předvídatelným důsledkem toho, že 14 let jsme jako svět o závod tiskli peníze v rámci naivní představy, že poprvé v historii to vyjde a poprvé v historii tisk peněz nějakým zázrakem nebude inflační.

Neskutečně drahé energie jsou jen přímým důsledkem jednak tisku peněz, jednak Green Dealu. Tedy toho, po čem davy volaly – jednak rozdávat peníze, jednak mít obnovitelné a nemít tradiční zdroje energie. Green Deal si voliči objednali, tedy ho mají.

A co tu máme dál? Aha. Dluhová krize. Tu tady ještě nemáme. Ale tu tady mít budeme.

  • Stejně tak, jako bylo možno před roky inflaci předvídat, byla vidět v cenách nemovitostí i akcií, jenom ji politici odmítali vidět, 
  • stejně jako bylo možno od počátku vidět Green Deal jako vědomou popravu evropské energie a průmyslu a životní úrovně,
  • stejně, jako bylo možno vidět od roku 2008 tisk peněz a předvídat, že se provalí v úplně atypické technokratické krizi, jaká tady sto let nebyla, a která vzejde pouze a jen z nerozumného chování států,

tak taky dneska úplně stejně ukazuju prstem do budoucnosti na dluhovou krizi, která postihne Evropu. Již dneska je zřetelně vidět, to bude další ze série ran, jenom masy ji opět odmítají vidět a objednávají si další a další zadlužování.

Všechno to, čemu čelíme, má jediného jmenovatele. Je jím víra, že osvícený stát vše vyřeší. Že natiskne peníze, uvalí lockdowny, zvýší dluh, zastropuje ceny energií – a bude dobře. A přitom každá z těch jednotlivostí je nikoliv řešením, ale samotnou PŘÍČINOU našich problémů. Příčiny problémů vydáváme za jejich řešení a voláme po dalších, která mají být pro lid ta nejlepší.

Důvod ekonomického úpadku a nemocné společnosti je jediný: Je to víra, že na bohatství, štěstí a zdraví máme nárok bez vlastní zásluhy a že náš život může lépe řídit někdo jiný než my sami.

Právě o tom všem vychází kniha Anatomie svobody, aneb V životě máme na výběr. Objednávky knihy na https://www.nextfinance.cz/knihy/

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nadměrný zisk bank v době války

Člen vlády, předseda pirátů Ivan Bartoš, přišel se zajímavým pohledem na sektorovou daň u bank a pojišťoven. Navrhuje povinnost těchto institucí zainvestovat do výstavby nájemného bydlení. Vypadá to pěkné, sociálně, lidumilně, že? A vůbec se to netváří ani jako sektorová daň, ani daň z nadměrných zisků, ani „válečná“ daň, o které se v poslední době začalo mluvit.

Až na to, že tohle všechno dohromady to ve skutečnosti je.

Uvědomme si, že je úplně jedno, do jakého kabátu sektorovou daň oblékneme. Je jedno, jestli řekneme, že X procent ze zisku musí banka odvést státu a jmenuje se to windmill tax, nebo stejné X pojmenujeme jako válečná daň, anebo řekneme, že opět stejné X musí banka proinvestovat na nájemním bydlení. Ve všech případech se jedná o svévolnou konfiskaci zisku na základě svévolně definovaných kritérií, které se příště mohou obrátit proti komukoliv z nás. Proti podnikatelům. Proti živnostníkům. Proti majitelům bytů. Proti mně. Proti vám.

Podívejte, veřejnost nemá banky ráda, jsou pro ni symbolem „bohatých chamtivých kapitalistů“. Stejně tak veřejnost nemá ráda, když někdo má vysoký zisk. Zisk je opět symbolem chamtivosti, o zisk by se měli podle názoru mnoha lidí ti, kdo zisku dosahují, rozdělit s chudými. Každý, kdo dosahuje zisku, by měl být podle mínění značné části lid dobrovolně takovým Robin Hoodem. A politici si tohle nastavení veřejnosti velmi dobře uvědomují. A tak jej zneužívají a využívají. Dají to dohromady – použijí spojení „nadměrný zisk bank v době války“ – a je z toho dokonalý koktejl cílící perfektně na emoce. Co slovo, to zásah do emocí. Nadměrný. Zisk. Banky. Válka. Zásah, zásah, zásah, zásah. A lidé už nad tím nepřemýšlí a tleskají, protože se jim to emocionálně líbí, ale neuvědomují si, že tím dávají do běhu strašně nebezpečnou hru!

V 50. letech byli symbolem chamtivců kulaci, později „američtí imperialisté“, dneska banky, brzy třeba podnikatelé. Je jedno, kam ideolog upře svůj zrak. Vždy jedná podle stejného mustru: vzít lidem radost ze života, vzbudit v nich pocit viny, vytvořit oběť, na ni směřovat veřejnou zlobu. Vždy stejné schéma. Je prověřené, funguje. A je nutné uvědomit si, že příště se může znelíbit kdokoliv z nás na základě jakéhokoliv svévolně zvoleného kritéria. Kdokoliv se může stát hromosvodem, na který bude směřována uměle vyrobená zloba, která má kořeny ve všeobecném zdražování nebo chudobě nebo nedostatkovém zboží. Vláda nemůže roztrubovat, že za zdražováním stojí tisk peněz státem, za chudobou stojí státem vyvolaná a tolerovaná inflace a za nedostatkovým zbožím stojí státem nařízené uzavírky podniků. A tak si vyrobí viníka. Neoblíbené banky se přímo nabízejí.

Jenomže právo je jen jedno. Právo nelze ohýbat podle toho, koho veřejnost nemá ráda. Ostatně ono se to ani nevyplácí. Kdybychom šli do důsledků, měli bychom dokonce říci, že šťastný ten stát, který má před blížící se recesí silné banky. Pak se nemusí bát opakování roku 2008, kdy v zahraničí banky padaly. My tehdy měli banky silné a přestáli jsme to a čeští vkladatelé se nemuseli o vklady bát. To bylo při dané situaci skvělé. A poučil se z toho stát? Co dělá stát, když už víme, že Evropa směřuje do další recese? Dbá na to, abychom dál měli silné banky? Abychom přibrzdili před zatáčkou? Ne! Stát našel obětního beránka a snaží se na banky uvalit speciální daň, které občas říká válečná, občas sektorová, občas daň z nadměrných zisků a občas povinnost investovat do výstavby.

Možná máte pocit, že veřejné mínění je nastavené tak jednoznačně, že politikům ani „nedává jinou šanci“ než vyslyšet volání po sektorové dani ať už s jakýmkoliv názvem. Ale není tomu tak. Stejný problém totiž neřešíme jen my, řeší ho třeba i němečtí liberálové z FDP ve vládě kancléře Olafa Scholze. Jejich vládní souputníci SPD a zelení se shodují, že chtějí zavést takzvanou daň z nadměrného zisku. Jenomže post ministra financí obsadil Christian Lindner z FDP. Právě na něm tedy je, zda dá této dani zelenou. Mohl by. Veřejné mínění tomu nahrává. Veřejnoprávní stanice ARD si totiž nechala udělat průzkum veřejného mínění, z něhož vyplývá, že pro daň z nadměrných zisků jsou tři čtvrtiny Němců, ale současně také 60 procent voličů FDP. Mohl by tedy získat podporu i u vlastních voličů, kdyby tuto daň odmávnul. Ale rozhodnul se minimálně prozatím jinak. Totiž v souladu s programem i s neohýbatelností práva. Daň z nadměrných zisků odmítá. Pořád je na výběr mezi právem a populismem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.