Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Krátce poté, co začala válka na Ukrajině, zdražila prudce elektrická energie. Protože časová shoda – válka a zdražení elektřiny – se přímo nabízela, bylo pro vládu velmi jednoduché vymluvit se a nabídnout veřejnosti údajné vysvětlení: Válka zdražuje energie. Nebyla to ale pravda. Nebo lépe řečeno – válka byla jen poslední kapkou, kterou by česká energetika bez problémů ustála, kdyby již předtím nebyla závažně poškozená. Mezi energetiky se totiž šuškalo o pozvolném rozpadu české energetické soustavy už dávno před válkou.

Titíž energetičtí odborníci, kteří už před lety varovali, že vláda ve spolupráci s Evropskou komisí usilovně pracují na zničení české energetiky a doslova výrobě energetické chudoby našich občanů, se ozývají soustavně. Řada z nich, mnozí z nich již v důchodu, jsou sdruženi ve spolku „Rozumná energetika“. A k nim se přidávají stále činní odborníci. Ti ovšem mnohdy opatrněji, přeci jen dnes se příliš nevyplatí kritizovat oficiální narativ, podle něhož za drahé energie může válka na Ukrajině a Green Deal potřebujeme pro zabránění klimatickým změnám.

Ale celé by to také mohlo být docela jinak. Třeba tak, že za drahé energie si můžeme sami tím, že jsme akceptovali Green Deal, a Green Deal nemá s ekologií nic společného, ale jedná se jen o ideologický manifest, který ničí naši prosperitu. Ekonomové nade vší pochybnost mohou dokázat, že ekologicky se chovají pouze země bohaté, chudé země na ekologické chování nemají kapacitu. Jinými slovy, pokud Green Deal vede ke zchudnutí, potom také v delším horizontu nutně musí vést ke zhoršování ekologické situace.

Energetici o tom vědí své. Upozorňují (naposledy otevřeným dopisem české vládě), že v souvislosti s rizikem překotného uzavírání uhelných zdrojů hrozí České republice významná energetická krize, protože rychlá stabilní náhrada není reálná.

V aktuálně realizovaném dekarbonizačním scénáři, podle něhož odstavujeme uhlí, znamená podle analýzy ČEPS z března 2023 odstavení uhelné energetiky problém s nedostupností elektrické energie v roce 2040 v objemu 1085 hodin v roce. Anebo ještě jinak řečeno: V roce 2019 jsme byli schopni jako Česká republika pokrýt špičkový výkon stabilními zdroji energie z 126 %. V roce 2022 už jen ze 116 %, v roce 2030 se očekává naše schopnost pokrýt špičkový výkon stabilními zdroji pouze z 82 % a v roce 2050 z 57 %. Znamená to, že nebudeme energeticky soběstační. Energie nám bude chybět. Tedy krom toho, že bude nedostatková, bude také velmi drahá.

Jenomže nyní stanoviska ministerstva průmyslu a obchodu ČR a ČEPS ve svých scénářích popírají, že by takový problém nastal. A popírají to dokonce v tzv. superkritickém scénáři s výrazným urychlením odstavení uhelné energetiky do roku 2030. Neboli popírají své vlastní předešlé závěry, aniž by ovšem došlo k jakékoliv změně ve vývoji, k jakémukoliv zlepšení, které by opravňovalo k tomuto optimismu. Buď v minulosti, nebo dnes tedy stát musel o budoucím nedostatku energie lhát. Vše nasvědčuje tomu, že původní odhad byl pravdivý a stát lže dnes. Zavírá uhelné elektrárny, aniž by jakkoliv vyřešil fakt, že tím do budoucna způsobí kritický nedostatek energie.

Německo, se kterým máme vzájemně propustnou přenosovou soustavu, je už v současné době v elektřině nesoběstačné. Energie mu prostě chybí. A předem avizuje, že v roce 2024 bude rozdíl mezi vývozem a dovozem činit 38 TWh. Němci dováží energii od nás. Také Rakousko je v současnosti největší dovozce elektřiny z Česka. Energie tedy už chybí i našim sousedům, my jí dosud máme přebytek, ale valem ubývá. Ale když se očekává, že i u nás bude nedostatek energie, od koho ji dovezeme, když sami naši sousedé jsou v nedostatku a berou od nás? Odpověď zní: Nedovezeme.

Není od koho. A vláda to neřeší a mlčí a mlží. Je jí to jedno. Protože je zaslepená ideologickým Green Dealem.

V poslední době je zřejmé, že hospodářská politika se vládě hrubě nedaří. Náš premiér i provládní ekonomové sice hýří navenek falešným optimismem a tvrdí, jak se nám úžasně daří, realita však je odlišná. Český průmysl se kvartál od kvartálu zmenšuje, stabilní energetická soustava se pomalu ale jistě rozpadá, inflace je pod kontrolou jen zdánlivě, jelikož ceny elektřiny jsou už opět meziročně dražší o 11,1 %.

Proto je naprosto logické, že se víc a víc lidí ptá po změně hospodářské politiky. A tento týden jsme v České republice dostali velmi silný impuls k takovým úvahám. ČR navštívil Javier Milei, argentinský prezident, který ihned po svém zvolení v závěru loňského roku zahájil velmi razantní reformy. Často opakovaná otázka v této souvislosti tedy zní: Mohou být podobné reformy inspirací i pro nás? Anebo jsou u nás technicky zcela nerealizovatelné? Případně: Jsou takové reformy u nás vůbec žádoucí? A není náhodou Javier Milei jen podvodník, který za rétorikou o reformách maskuje diktátorské choutky?

Považuji za důležité na tyto otázky nalézt odpovědi, protože volání po analogii Argentiny a ČR je velmi časté. Jenomže toto volání není černobílé. Osoba Javiera Milei budí extrémní kontroverzi. Vzhledem k tomu, že Milei se hlásí k libertariánské rakouské ekonomické škole, je logické čekat kontroverzi mezi pravicově a levicově orientovanými voliči a ekonomy. Jenomže fenomén Javiera Milei jde ještě mnohem dál: dokázal totiž polarizovat i ekonomy hlásící se právě k rakouské škole a malému státu. Část ekonomů Milaie adoruje jako téměř spasitele; část mu naopak nasazuje psí hlavu a kritizuje ho jako údajného diktátora. A aby toho nebylo málo, Milei se ještě navíc na veřejnosti z pohledu PR stylizuje do téměř rockové hvězdy, a tento styl také mnoho lidí irituje. Kde je tedy objektivní pravda? Lze se v Argentině inspirovat? A lze vůbec nějakou objektivní pravdu nalézt?

Za tím účelem jsem se vypravila se statusem akreditované novinářky na konferenci Javiera Mileie na pražském Žofíně. Ukázalo se, že už i tato samotná akce dokázala velmi rychle vytvořit kontroverzi – jako snad vše kolem osoby argentinského prezidenta. Vše začalo tím, že individuální rozhovor s prezidentem, o který jsme usilovala, nebude možný – pro žádného novináře. Následně bylo oznámeno, že akce by měla mít dvě části: veřejnou část pro diváky a tiskovou konferenci pro novináře. S postupem času ale začala přicházet omezení: Pošlete otázky na prezidenta předem… A neručíme za to, že budou položeny, natož zodpovězeny… Byl důvodem nedostatek času, jak byl tento požadavek vysvětlován? Anebo měly být otázky předem cenzurovány? Těžko říci, ale jistý red flag to jistě je. tím spíš, že nakonec se slibovaná tisková konference ani neuskutečnila.

To nebylo vše. Prezident Milei přijel do Prahy na pozvání zakladatelů českého Liberálního institutu, kteří mu slíbili výroční cenu udělovanou tímto institutem. V minulosti ji dostal například slavný americký ekonom Milton Friedman (a já také měla to štěstí být tehdy u toho). Jenomže – kontroverze opět zaúřadovala. Nové vedení Liberálního institutu se proti udělení ceny ostře ohradilo s tím, že se o žádnou cenu Liberálního institutu nejedná, jelikož Milei si ji nezaslouží. Spor dosáhnul takových rozměrů, že obě skupiny ekonomů si začaly vzájemně vyhrožovat skrze datové schránky a vyhrožovat si vypínáním energií… Milei nakonec na Žofíně „cosi“ dostal. Ale co to „něco“ bylo, téměř nikdo neví. Byla to cena Liberálního institutu, jak tvrdí předávající zakladatelé institutu, nebo nebyla, jak tvrdí současně vedení?

A dokonce ani tím kontroverze nekončí. Před vystoupením Javiera Milei, který mimochodem byl uvítán laserovou show a rockovou hudbou jako rocková hudba, se na Žofíne uskutečnily tři diskusní panely na téma reforem. V některých okamžicích ovšem tyto diskuse byly – jemně řečeno – velice bizarní. Někteří diskutující, kteří měli mluvit na téma liberálních ekonomických reforem a zeštíhlování státní správy, totiž jsou známi svou silně etatistickou, levicovou, až byrokratickou orientací.

A pro úplné dokreslení situace: Javier Milei přednesl svůj projev v rodné španělštině – a velmi rychlým, živým způsobem mluvil o celkem odborných tématech a o důvodech, proč se tradiční ekonomické školy, jako například keynesiánství, mýlí. Jeho slova simultánně překládala AI do angličtiny na screenu v pozadí – ale přesnější by bylo říci, se se jednalo o pokus o překlad. AI totiž do poslední chvíli na dvou řádcích textu nesmyslně nahozený text neustále upravovala a přepisovala, aby ve finální ustálené podobě vydržel tento text na screenu doslova jen zlomek sekundy. Jinými slovy lidé, kteří nevládli plynulou španělštinou a současně alespoň základy ekonomických teorií, rozuměli projevu jen velmi chabě. Nezbývá než doufat, že přítomná ekonomická smetánka od bývalých ministrů, přes současné senátory až po centrální bankéři, buď uměla dobře španělsky, anebo alespoň zvládala rychločtení v odborné a chybové angličtině, a že tedy z projevu něco měla.

To všechno ale rozhodně nejsou chyby Milaie – to jen dokresluje chaotický obrázek jeho akční osobnosti, která přebrala Argentinu ve velkém rozvratu. Milei k tomu na Žofíně vtipně poznamenal, že stav Argentiny potřeboval odborníka na hospodářský růst a na krocení inflace, a on – Milei – byl obojím, což byl jediný důvod, proč si nějaká země mohla zvolit libertariánského prezidenta, což se za „normálních“ okolností nestává. Důvody tohoto rozvratu mezi jinými byly zejména dlouhodobý vysoký veřejný dluh a současně tisk peněz. A tím se právě dostáváme k důvodům, proč jsou tyto reformy tak zajímavé pro Evropu. Obojí totiž trápí také EU, jenom se tyto problémy zatím nestačily natlakovat tak výrazně jako v Argentině. Pokud by ale EU dál pokračovala stávající cestou, Argentině se bude čím dál víc podobat. Řekněme, že nyní je eurozóna srovnatelná s Argentinou o cca 20-30 let mladší.

I přes silný mandát, jaký Milei ve volbách získal, ovšem od počátku čelil odporu opozice. Proto sáhnul k prezidentským dekretům. A máme tu první příčinu, proč na něj útočí i libertariánští ekonomové. Druhým důvodem je fakt, že Milei do vysokých státních pozic obsazuje rodinné příslušníky, což připomíná autoritativní praktiky. A třetím důvodem (nikoliv posledním) je, že kromě razantního snížení daní Milei i některé daně zvýšil, což se řadě protržních ekonomů nezdá dostatečně filozoficky čisté. Ti ho tak obviňují, že se za hezkými slovy o rakouské ekonomické škole pouze maskuje nový diktátor.

Soudit je obtížné. Mnohé autoritářské prvky v jeho vládě jistě nalezneme. Otázka pak zůstává: Když vezmeme v úvahu historicko-kulturní pozadí Latinské Ameriky, může v tomto prostředí vůbec přežít ryze demokratický režim, jak jej vnímáme my? A jsou v takovém ryze demokratickém režimu uskutečnitelné tak razantní reformy, které jsou nutné pro přestavbu korupční, polosocialistické, bankrotující ekonomiky na tržní a bohatou ekonomiku, jakou Argentina kdysi byla? Upřímně: Domnívám se, že to možné není.

A tím se dostáváme také k odpovědi na klíčovou otázku, zda můžeme naši zemi reformovat analogicky. Bohužel se domnívám, že v tuto chvíli ne. Bez určité míry autoritářství a současně bez toho, aby ekonomická mizérie a zchudnutí obyvatel dosáhlo ještě vyššího stupně, a tím vznikla poptávka po razantních reformách, to technicky možné patrně není. Současně již nyní víme, že reformy není možné zkopírovat jedna ku jedné i proto, že například dolarizace, o kterou Milei usiluje, by v našich podmínkách nic neřešila.

Přesto v argentinských reformách je mnoho prvků, které naše země také potřebuje, aby zbohatla a život byl lepší. A pokud se to Argentině povede, bude to inspirace i pro naše obyvatele, aby věděli, co mají žádat. Okopírovat reformy nelze, do značné míry se jimi inspirovat ano. Ostatně – můj osobní recept ekonomické přeměny ČR má s Milaiovým postupem některé podobné rysy.

Tento podcast byl původně napsán pro rádio Universum.

Prezidentská kampaň republikána Donalda Trumpa v červnu poprvé oznámila, že má na svém hlavním účtu více příspěvků než kampaň současného prezidenta zvoleného za Demokratickou stranu Joea Bidena. V prezidentských volbách 5. listopadu se očekává opakování duelu mezi 81etým Joe Bidenem a 78letým Donaldem Trumpem. Ačkoliv současná administrativa Bidena dělá vše, aby Trumpa zašlapala do země i skrze soudní kauzy, aby buď nemohl kandidovat, anebo aby byl v očích veřejnosti znemožněn, favoritem voleb stejně je podle mnohých komentátorů Trump. Na jeho stranu se totiž přidávají dokonce i bývalí odpůrci, jako některé národnostní minority, či magnáti ze Silicon Valley. Jenomže to je pro finanční trhy – paradoxně – hrozba.

Trump je totiž daleko víc protržní než velmi progresivistický Biden. Když to převedeme do reálných důsledků: Biden znamená vyšší daně, Trump znamená nižší daně. Biden znamená větší tisk peněz, Trump znamená menší tisk peněz. Biden také znamená větší přerozdělování a větší dotace, Trump znamená menší stát a méně dotací. A můžeme dokonce říci: Biden znamená víc ESG, tedy zelené politiky, genderismu a woke firem, Trump je pravý opak. Neboli Biden je víc obnovitelných zdrojů a blackoutů v Kalifornii, Trump je více fosilních paliv a více průmyslu. Biden je více podpory pro válku na Ukrajině, Trump je méně podpory pro Ukrajinu a více obchodních sporů s Čínou.

To, co prezentuje Trump, by za „normálních okolností“ mělo znamenat více podpory pro tradiční podniky, pro akcie, pro finanční trhy. Jenomže okolnosti už dlouho jsou vše, jen ne normální. Biden produkuje rekordní schodky veřejných financí. A ceny akcií rostou ne proto, že by se firmám dařilo, ale proto, že čerpají dotace a jsou přelity vytištěnými penězi.

Velmi polopaticky to můžeme vidět, když se podíváme na první Trumpovo vítězství. Tehdy mnoho ekonomů věřilo, že vítězství protržního prezidenta by mělo znamenat podporu pro finanční trhy. Jenomže v realitě tomu bylo přesně naopak. Trumpovo vítězství tehdy spustilo mohutný propad finančních trhů, který si mnoho lidí neumělo vysvětlit. A přece to vysvětlení bylo tak prosté: antitržní, etatistický prezident by sice znamenal z dlouhodobého pohledu upadání ekonomické prosperity a konkurenceschopnosti Ameriky, ale z hlediska krátkodobého by naopak znamenal spoustu nekrytých peněz nalitých do ekonomiky a udržování iluze hospodářské prosperity. Alespoň ještě chvíli. Co na tom, že je to jen iluze?

A tak dnes, když se spekuluje o dalším Trumpově vítězství, roste na finančních trzích celkem logicky nervozita. A tu spojte ještě s překreslením politické mapy v Evropě po eurovolbách, kdy i v Evropě dochází k mírnému obratu napravo. Efekt je v tomto případě analogický jako v případě Trumpova vítězství, jen ne tak silný, protože ani evropský obrat není tak výrazný.

A aby toho nebylo málo, mezi Evropskou unií a Čínou se rozbíhá obchodní válka. Slova o obchodní válce použilo dokonce přímo čínské ministerstvo obchodu. Unii také obvinilo z nečisté hry při vyšetřování dotací na čínské elektromobily, které unie zahájila před osmi měsíci. Evropská komise totiž navrhla dodatečná cla na dovoz elektromobilů z Číny až ve výši 38,1 procenta – tedy ještě navrch ke clům stávajícím.

Nejsem si jistá, zda si machrující Evropa plně uvědomuje, že v tomto případě tahá Čína za delší konec provazu. Nejen, že evropská auta jsou ve srovnání vs čínskými stále méně konkurenceschopná, ale také Čína je mnohem dál v zavádění CBDC, digitální měny centrální banky, která v případě, že se Číně zachce, dává daleko silnější manévrovací schopnosti při odvetě proti EU.

Ať tak či onak, je dobré mít na paměti, že všechny tyto události znamenají zásadní eskalaci rizik pro finanční trh. A na prvním místě pro akcie. Je to zvláštní, ale v dnešní progresivistickém světě platí: Čím hůř, tím líp. Všichni totiž spoléhají na to, že když bude hůř, budou tatíčkem státem zachráněni.

Poslední týden se jednoznačně nese v duchu výrazného nárůstu rizik a obav v ekonomikách a ve finančním světě.

Špičkou ledovce se stal brutální výprodej na francouzské akciové burze po oznámení výsledků voleb do europarlamentu. Dnes už sice evropské burzy zase mírně rostou, to je však chabou náplastí na mnohem větší ztráty z minulého týdne, které tím zdaleka nejsou smazány. Co se to tedy vlastně děje ve světě financí?

Odpověď není tak triviální. Pokud bychom totiž sledovali dílčí události v jednotlivých zemích, mohlo by se nám stát, že pro stromy se nám ztratí les. Takže popořádku:

Prvním rizikovým územím je Francie. Eurovolby a následné vyhlášení předčasných voleb ve Francii totiž ukázaly, v jak bídném stavu jsou francouzské veřejné finance. Jejich schodek v posledních měsících výrazně narůstá. Prezident Macron slíbil „něco s tím udělat“, ale předčasné volby ukazují, že tenhle slib možná skončí jen jako rétorické cvičení. Panuje strach, že se francouzské veřejné finance ještě víc zhorší. A všichni ještě máme v živé paměti, kam spirála zhoršování veřejných financí dovedla před pár lety Řecko. Výprodej francouzských akcií je tedy podle všeho teprve na svém začátku. Do dalších měsíců pro ně nic lákavého nečekám.

Jenomže Francie není jediným problémem Evropy. Německo se pro změnu zase potýká s nejvážnějším propadem v realitním sektoru za poslední desetiletí. Nejnovější údaje spolkového statistického úřadu ukázaly, že počet stavebních povolení na výstavbu a přestavbu bytů se v dubnu meziročně snížil o 17 procent. Ve srovnání s dubnem 2022 pokles činí už téměř 44 procent. Jinými slovy, Němci přestávají stavět. Tady ekonom zbystří. Nejde totiž ani zdaleka jenom o problém stavařů, jde o problém doslova všech. Pokles cen nemovitostí totiž zhoršuje kvalitu zástav bank. A najednou tu máme podobné prostředí, z jakého se zrodila americká hypotéční krize v roce 2008. A nemocné banky, to už je opravdu problém všech. Není proto divu, že takzvaný index ekonomických očekávání investorů ZEW zklamal neboli investoři nevidí budoucnost moc optimisticky.

A můžeme jít i za hranice Evropy. Maloobchodní tržby v USA za květen zklamaly. Čekal se meziměsíční růst tržeb (s vyloučením aut) o 0,1 %, v realitě a došlo k poklesu útrat o 0,2 %.

V Rusku pak lidé berou banky útokem, někteří komentátoři, kteří mají rádi drama, už dokonce mluví o runech na banky. Jde o reakci běžných lidí na oznámení moskevské burzy, že pozastavuje obchodování s americkými dolary a eury.

A ještě poslední střípek: Celosvětový prodej luxusního zboží osobní potřeby, jako jsou luxusní oděvy, doplňky a kosmetika, v letošním roce čeká nejspíš stagnace. To bude nejslabší výkon od roku 2020, tedy od začátku pandemie. A příčina tohoto neslavného výsledku se nachází v Číně, kde lidé čím dál víc odmítají utrácet za dříve oblíbený luxus.

Co mají všechny tyto informace společného? Francie, Německo, Rusko, Amerika, Čína… Tam všude dochází k poklesu víry v zářnou budoucnost. Ve Francii se to odráží v podobě poklesu ceny akcií, v Německu v podobě poklesu cen nemovitostí, v Rusku výběrem hotovosti z bankomatů, v America a v Číně celkovým odmítáním utrácení. Pokud bychom za sebou měli čtyři roky hospodářského růstu, nebylo by na tom vůbec nic divného. Prostě by to znamenalo, že konjunktura trvá už moc dlouho a nyní zase bude vystřídána recesí. Jenomže to není případ dnešního světa. Ten skutečnou konjunkturu od začátku pandemie v podstatě nezažil – a už jsou tu zase varování před finanční krizí. Například ve Francii o takovém možném scénáři otevřeně mluví ministr financí.

Kde jenom mohli soudruzi udělat chybu? Vlastně je to velmi jednoduché. Zásadní chyba se stala v okamžiku, kdy po roce 2008 prudce zrychlil tisk peněz a druhá zásadní chyba se stala, když po začátku pandemie zrychlil ještě víc. Nyní nás tento tisk peněz již dohnal. Ačkoliv pokračuje, už nemá sílu dál maskovat obrovské naakumulované a četné nerovnováhy v ekonomikách.

Já nevím jak vy, ale já osobně bych si na cenné papíry nyní nevsadila.

(Tento blog původně vyšel na rádiu Univerzum 16.6.2024)

Akciové indexy se drží na dohled rekordních maxim. Což je synonymem pro fakt, že investoři mají nasazeny růžové brýle. Je tu totiž hned několik zdrojů rizik.

V první řadě americká banka New York Community Bancorp (NYCB) se ocitla v potížích. Společnost oznámila změnu šéfa a odložila oznámení výsledků hospodaření. Ratingová agentura Fitch Ratings se navíc rozhodla snížit rating New York Community Bancorp na status „junk“ s negativním výhledem. Přitom „junk“ je něco jako „prašivý stupeň“. Akcie New York Community Bancorp se v pátek propadly o čtvrtinu.

Tento výprodej ale znamená ohrožení nejen pro banku samotnou, ale i pro další banky, kam se může přesunout nervozita. V případě NYCB totiž nejde o žádnou malou rybu – banka patří mezi třicítku největších amerických bank. Problémy New York Community Bancorp jsou navíc dalším signálem o nervozitě na trhu komerčních nemovitostí.

To potvrzují i zprávy z jiných koutů světa. Třeba největší německá bankovní společnost Deutsche Bank si hodlá podáním žaloby vynutit likvidaci čínské developerské firmy Shimao Group, která má problémy se splácením dluhů. Naplno se tak ukazuje, že vysoké úrokové sazby centrálních bank a drahé úvěry napříč světem budou do problémů dál stahovat nejen sektor komerčních nemovitostí, ale i jednotlivé firmy a na ně navázané banky.

Kvůli těmto zprávám by investoři hypoteticky mohli začít hledat bezpečí pro své investice na starém kontinentu. Jenže ani akciové trhy v jednotlivých evropských zemích nepředstavují ideální místo pro bezpečnou investici. Stačí se ohlédnout za poslední výsledkovou sezónou. Ukázalo se, že výsledky hospodaření téměř poloviny evropských firem za poslední tři měsíce loňského roku zaostaly za očekáváním. Jedním dechem dodávám, že tato očekávání byla už tak dost nízká. Z 313 společností, které do konce února oznámily výsledky hospodaření, jich jen polovina (50,2 %) překonala očekávání. To je nejnižší podíl překonaných očekávání od prvního čtvrtletí roku 2020. Tehdy ale firmy během pandemie koronaviru řešily, zda mají pokračovat v činnosti, nebo zavřít krám – jejich výsledky byly v té době až druhořadé.

Jinak řečeno, evropské firmy za sebou mají extrémně nepodařenou výsledkovou sezónu. I proto řada evropských firem sahá k tomu, co na starém kontinentu není v posledních letech až tak obvyklé – objevují se programy odkupu vlastních akcií. Evropské firmy dosud obvykle lákaly investory na pravidelné výplaty dividend. Nové programy si představme tak, že firma nabídne investorům zpětný odkup vlastních akcií. Tím ve výsledku omezí jejich počet k volnému prodeji, a to pak obvykle zvýší jejich cenu na trhu. Ani to ale ze dne na den nevylepší ziskovost evropských firem.

Důvodem je, že ekonomika EU se ve čtvrtém čtvrtletí jen těsně vyhnula technické recesi – ta označuje dvě čtvrtletí hospodářského poklesu za sebou. Ve třetím čtvrtletí HDP proti předchozím třem měsícům klesl o 0,1 procenta, ve čtvrtém čtvrtletí však o 0,1 procenta vzrostl. V Evropě tedy máme situaci, že ekonomika prakticky přešlapuje na místě. Regulace, zelenost a socialismus už evropský růst udusili.

Jako spíš „optimistická“ zpráva bylo tiskovými agenturami prezentováno oznámení, že Škoda Auto začne v Indii vyrábět malé sportovně-užitkové vozidlo SUV s délkou do čtyř metrů, které by mělo na silnice vyjet v první polovině příštího roku.

Cožpak o to, dobré pro Škodovku celkem jistě je, že rozšiřuje výrobu. Ale čtěme mezi řádky. Proč Škoda Auto nevyrábí v České republice, proč vyrábí v Indii? Budou z toho mít čeští občané nějaký přínos? Sotva. Škoda Auto již není českým podnikem, pokud jde o kapitál. Takže i když na území Indie formálně vyrábí podnik se sídlem na našem území, fakticky zisky poplynou do Německa. Ačkoliv zpráva měla vyznít jako „dobrá zpráva pro českou“, je pro nás v podstatě zcela irelevantní. A je to jen jedna z řady mnohých podobných zpráv, které všechny mají podobný obsah: Průmysl uniká z české ekonomiky do Asie, protože pokud by dále zůstal na našem území, stal by se nekonkurenceschopným.

To ostatně potvrzuje i otevřený dopis části průmyslníků sdružených v neformálním seskupení označovaném „Nezávislé konsorcium Hlava 22“ odkazující se v tuto chvíli na 225 českých firem. Jedná se vesměs o větší energeticky náročné firmy, na které doléhají drahé energie. Svůj otevřený dopis adresovaly řadě českých politiků a na ekonomická ministerstva. Společnosti upozorňují, že: „…celkové fakturované ceny elektrické energie včetně všech regulovaných poplatků se v lednu pohybovaly od 161 Eur/MWh do 280 Eur/MWh bez DPH, ať byly firmy na spotu, anebo měly energie zafixovány“. Jde o firmy připojené na hladinu vysokého napětí 22 kV, tzn. nejde o nejvyšší regulovanou hladinu napětí.

Firmy upozorňují – a já s nimi – že v důsledku těchto extrémně vysokých cen energií se český průmysl postupně stává nekonkurenceschopným. Pro srovnání, aby bylo jasné, o čem mluvíme: Například v Turecku a v Číně se ceny elektrické energie pohybují okolo 80 Eur/MWh pro průmyslové firmy, v USA ve srovnatelných odvětvích je to kolem 40 USD/MWh. Ačkoliv v ČR patří situace k nejvíce dramatickým v rámci EU, nesmyslně drahé jsou energie i v dalších zemích Evropské unie, a jednoznačně je to v důsledku evropské zelené politiky.

Odchod velkých firem z české ekonomiky, ale vlastně i z dalších evropských zemí, bude tedy pokračovat. Již to je statisticky měřitelné na poklesu exportu evropských zemích. A pokles takzvaného čistého exportu (tedy rozdíl export mínus import) se zase již projevuje na nižších údajích o HDP. Německý i český růst HDP v posledních kvartálech zklamávají, u nás už ani nejde o růst, ale o pokles. A jak na tomto místě opakovaně tvrdím: Tento vývoj již rozhodně nelze považovat za cyklickou recesi, ale jedná se o zásadní strukturální změny v celé evropské ekonomice.

Situaci pak dokreslují titulky z médií typu: „Toyota letos rozhodne o budoucnosti kolínského závodu. Výroba elektromobilů je otázkou přežití.“ Slova o „přežití“ se objevují v souvislosti s evropskými automobilkami stále častěji. Už se nemluví o míře zisku, už se mluví o přežití. A to je jen průmysl. Moc dobré zprávy nepřicházejí ani z finančnictví, ale tam to není nic překvapivého; naopak jde o věc, kterou bylo možné předpokládat. Následkem vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb totiž přibývá v celém západním světě včetně Česka lidí, kteří nejsou schopni splácet své úvěry. Jen během loňska totiž přibylo u domácích finančních domů bezmála 1,3 miliardy korun špatně splácených spotřebitelských půjček. To znamená zhruba jedenáctiprocentní nárůst oproti roku 2022.

Závěr je jasný. Hospodářský růst se ani letos nenastartuje.

Doba covidová byla obrovským fenoménem a pokusnou laboratoří, jakou jsme si do té doby neuměli představit.

Už jen samotná skutečnost, že miliony lidí byly zavřené v domovech, odříznutí od styku s jinými lidmi, byla unikátním náporem na psychiku. Od té doby se datuje propuknutí mnoha depresí a jiných psychických nemocí, které v mnohých jen dřímaly a třeba by ani nepropukly, kdyby nebyly katalyzovány právě oním stresem spojeným s nemožností sociálního kontaktu.

Stalo se také mnoho nezákonných věcí, které následně byly soudem označeny jako neoprávněné. A to jak v případě jednotlivců, respektive přístupu státní moci k jednotlivcům, tak v případě celých skupin. Volání po sebereflexi je tedy logické.

Pod pojmem sebereflexe si představuju, že pojmenujeme, co se odehrálo v rozporu s právem, a nedovolíme, aby se znovu porušení práv a svobod odehrálo; pokud nastane opět celospolečenský problém, ať už jakéhokoliv typu, od blackoutu, přes ozbrojený konflikt, výpadek finančního systému, nebo třeba zdravotní problémy, budeme vědět, že nesmíme některé zákonné hranice překročit.

Jenomže nyní tady máme nové velké téma, o kterém mnozí právníci, kteří se jím hlouběji zabývali, tvrdí, že je potenciálně až příliš snadno zneužitelné právě pro zopakování všech přešlapů, které se během doby covidové odehrály. To téma se jmenuje Pandemická smlouva.

Návrh Pandemické smlouvy a Návrh novely Mezinárodních zdravotnických předpisů, tedy mezinárodní dokumenty, v současnosti procházející v rámci Světové zdravotnické organizace WHO finalizací a vyvolávají silný ohlas ve veřejném prostoru. A ten ohlas není moc pozitivní. Je nutné upozornit, že ani Smlouva, ani návrh novely Mezinárodních zdravotnických předpisů, nejsou ve stávající podobě definitivní verzí, ještě doznají větších či menších změn, nicméně už v tuto chvíli je jasné, že v případě přijetí těchto dokumentů by se mnohé naše národní pravomoci přenesly na WHO nebo by byly způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod každého z nás.

Pokud se některé státy rozhodnou schválenou Pandemickou smlouvu neratifikovat, nebude pro ně Smlouva účinná a nebudou jejím zněním vázány. Z pohledu mezinárodního práva se tedy jedná o tzv. opt-in režim, kdy v českém prostředí bude ratifikace Pandemické smlouvy vyžadovat souhlas obou komor Parlamentu.

Co se týče Mezinárodních zdravotnických předpisů, zde je postup odlišný. Ty totiž z pohledu mezinárodního práva jsou v tzv. opt-out režimu, což znamená, že jednoduše vstoupí v platnost a stanou se závaznými pro všechny členské státy WHO k určitému datu, pokud příslušný členský stát neoznámí do 18 měsíců WHO, že se z těchto Mezinárodních zdravotnických předpisů odhlašuje. Po uplynutí této lhůty se již nemůže z Mezinárodních zdravotnických předpisů vyvázat.

Jako navýsost problematický se mi jeví už jen v obecné rovině závazek, z něhož se nelze vyvázat. Může jít o jakýkoliv závazek: manželství, slib věčné lásky až za hrob, slib věčného respektování Mezinárodních zdravotnických předpisů… Jenomže co když takový typ mezinárodního závazku přijme nějaký politický blouznivec, bezskrupulózní nebezpečný populista, a po volbách bude situace a vůle lidu docela jiná?

V souvislosti s návrhem novely Mezinárodních zdravotnických předpisů se hovoří primárně o znění nově navrhovaného čl. 13a, který by měl přenést pravomoci v oblasti pandemie, kterými dosud disponovaly výlučně jednotlivé státy, na WHO: „Smluvní státy by měly uznat WHO jako řídící a koordinační orgán v oblasti veřejného zdraví během mimořádných událostí a zavazují se řídit doporučeními WHO.“ To se mi nejeví jako bezpečný závazek vycházející vstříc národní suverenitě.

V podstatě každá mezinárodní úmluva a členství v jakékoliv mezinárodní organizace bere jednotlivým státům část suverenity a svrchovanosti, zrovna tak uvedené mezinárodní dokumenty WHO. Nicméně pojistkou ústavnosti jednotlivých států je možnost odmítnout povinnost být vázán jednotlivými dokumenty. Ale jak stávající situaci pozoruji, nevidím, že by se Česká republika proti těmto dokumentům vymezovala. A to ve mně vzbuzuje obavy, aby nebyla základní lidská práva pod nějakou plytkou záminkou opětovně porušována, třeba pod záminkou zbytečného vyhlášení pandemie, která pandemií ve skutečnosti nebude – koneckonců oba dokumenty totiž operují i s pojmem „podezření na pandemii“, což je na první pohled výraz extrémně zneužitelný.

Nemyslím, že zavádění pojmů jako „podezření na pandemii“ by šlo dohromady se sebereflexí vůči porušování zákona během poslední pandemie, jelikož tímto se posouváme ještě o úroveň dál – od „pandemie“ k pouhému „podezření“.

Vysvětlení, proč dochází k tomuto posunu, může být jistě více a každý si může zkusit odpovědět sám; například pan Janeček ve středu 14.2. v rádiu Prostor popisoval, jak při řízení Světové zdravotnické organizace dochází ke střetu zájmu při financování celé organizace nebo jejích vedoucích pracovníků v čele s generálním ředitelem, a to například financováním farmaceutickými formami.

Nová mezinárodní úmluva prozatím v podobě tzv. „Nultého draftu“ má být schválena v květnu 2024. A už vznikla dokonce i petice proti pandemické úmluvě. V petici se říká: „Nultý draft zcela opomíjí základní lidská práva a svobody, která jsou garantována vnitrostátními právními předpisy jednotlivých států (v našem případě Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod), (ale i) právními předpisy Evropské unie (Listinou základních práv Evropské unie).  Žádáme prověření, zda Protipandemická dohoda neporušuje další právní předpisy, kterými je Česká republika vázána, např. Úmluvu o lidských právech a biomedicíně.“ Když se nad těmito slovy zamýšlím, jsem vskutku znepokojená tím, s jakou lehkostí jsou v současné době tyto listiny, které jsou součástí našeho ústavního pořádku, ignorovány. Příkladů by se našlo více. Tak například ústavně zaručená svoboda slova je porušována tím, že mnoho vědeckých pracovníků je diskriminováno ve vědeckých kruzích jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory třeba na CO2…

Český mediální prostor notně rozvířil nový vládní návrh o minimálním povinném zastoupení žen v radách evropských společností kótovaných na burzách v členských státech.

Zjednodušeně řečeno: Zavádění kvót na ženy ve vedení podniků se stává realitou. Možná část lidí tleská. Já ale tvrdím, že nejen že se jedná o další zásah do svobodného trhu, ale také se jedná o poškozování životní úrovně celé země v průměru, tedy i žen. A dále jde o extrémně nebezpečný ideologický precedent. Vysvětlím obojí.

Každý vlastník společnosti se snaží maximalizovat svůj užitek, tedy nejčastěji zisk. Aby mohl vlastník společnosti maximalizovat zisk, musí zaměstnávat nejvhodnější možné zaměstnance. Tedy zaměstnance, které si vybere coby vhodné pro danou pozici. V okamžiku, kdy mu do jeho výběru začnou promlouvat jakékoliv kvóty, ať na pohlaví, nebo na rasu, nebo na postižené, nebo na cokoliv jiného, nebude si své zaměstnance vybírat tak, aby jeho společnost dosahovala maximálního zisku, ale tak, aby uspokojil státní doktrínu. Tedy zisk společnosti půjde dolů, firma bude slabší, celá ekonomika bude slabší, bude ztrácet konkurenceschopnost.  A životní úroveň v zemi neporoste tak, jak by mohla, nebo bude dokonce i klesat. A to v konečném důsledku poškodí všechny, tedy i ženy.

Zde musím zmínit, že vláda v prováděcím materiálu tvrdí, že firmy, které uplatňují kvóty na ženy, dosahují lepších výsledků. Netuším, odkud vláda tyto informace čerpá, ale prostě nemohou být pravdivé. Naprosto to nedává ekonomický smysl. Vůbec nepochybuju, že ta statistika musí být nějak zohýbaná.

A pojďme dále – a tím už se dostáváme k onomu ideologickému precedentu: Vláda se snaží v souladu s evropskou genderovou ideologií dojem, že ženy jsou oběti mužského vykořisťování. Že muži nechtějí pustit chudáky ženy do rozhodovacího procesu, brání jim v kariéře, kterou si uzurpují pro sebe. S trochou nadsázky konstatuji, že svobodný trh nic jako diskriminaci nezná. Svobodný trh zaměstná pracovníka, který přinese firmě největší přínos, i kdyby to byl zelený mimozemšťan osmého pohlaví s tykadélky.

Pokud tedy ve vedení firem je méně žen, pak se musíme ptát, proč tomu tak je, když tvrdím, že zaměstnavatel zaměstná toho, kdo mu přinese největší přínos. A odpověď je nabíledni: Ptal se někdo žen, nakolik se cítí diskriminované při vykovávání manažerských funkcí? Ale mám na mysli skutečných manažerských funkcí, tedy za stejných podmínek jako muži: To znamená stejný počet přesčasů, stejná razance, stejná ochota jít do konfliktu s nepoctivým dodavatelem a tak dál. Když postavíme otázku takto, najednou se ukáže, že ženy o stejné postavení jako muži nemají zájem. Ženy se realizují častěji v tom, že se starají o děti, mají své koníčky. Jsou jinak hormonálně vybavené, takže nemají v sobě takovou agresivitu jako muži. Vysoká politika a vysoký byznys jsou velmi agresívní prostředí a jen velmi malé procento žen chce v takové prostředí trávit tolik času.

Jinak řečeno, chybí nabídka pracovní síly ze strany žen! Problém není v nedostatečné poptávce ze strany majitelů firem, ale v nedostatečné nabídce ženské pracovní síly pro nejvyšší pozice. A do takové situace teď najednou přichází nová ideologie a začne programově a systematicky v ženách vytvářet mentalitu oběti: „Vy nemáte manažerské postavení, protože jste chuděry ženy a jste odstrkávané“. Ale už není k tomuto A řečeno B, totiž že jakmile by někdo po ženách požadoval stejný výkon jako po mužích, ženy by takový zápřah v mnoha případech s opovržením odmítly.

Jenomže teď budou firmy muset ženy zaměstnávat. Ta ale nebudou v mnoha případech ochotny dál pozici to, co muž. A jsme u toho, že prosperita firmy tím nutně musí utrpět.

Tento sociální konstrukt a ideologie jen podkopávají osobní zodpovědnost žen. Tak jako kvůli sociálnímu státu vznikla kultura nárokování si státní péče a požadování, aby stát na sebe vzal odpovědnost za příjmy lidí, tak nyní se vytváří kultura nárokování žen určitého postavení za nic – jen na základě kvót. A muži jsou líčeni jako ti, kdo mohou za jejich údajně nerovné postavení.

Ženy v průměru mají něco, co muži nemají: mají víc empatie, víc citlivosti, víc trpělivosti. Proto jsou pro ně v průměru než pro muže vhodnější povolání, kde tuto schopnost využijí: péče o děti, staré, pečovatelství, školství… a tak dál. Muž v pozici porodní asistentky by vskutku neměl šanci uspět, stejně jako coby hornice rubající uhlí by se mnoho žen nevyznamenalo. A naopak muži mají v průměru něco, co ženy nemají: větší soutěživost a agresivitu, a proto jsou pro ně vhodnější místa v managementu. Existují samozřejmě výjimky. Margaret Thatcher byla skvělá vrcholná politička a mnozí muži jsou skvělí učitelé v základní škole. Koneckonců i já se živím jako manažerka. Ale výjimky nikterak nenarušují platnost průměrných předpokladů.

Jako žena mohu konstatovat, že mi nikdy žádným podnikem bráněno kvůli mému pohlaví v jakémkoliv pracovním projektu nebylo. Naopak mám zkušenost přesně opačnou. Mnoho podniků požadovalo vysloveně mě proti mužům na různé přednášky a projekty, protože chtěly větší rozmanitost a chtěly ženu. A já jim v minulosti mnohdy nabídku odmítala s poukazem na to, že se zrovna starám o malé dítě! Opět se zde potvrzuje, že nedostatek je na straně nabídky, nikoliv poptávky.

Totéž můžeme dokázat i jinak. Zkusme se nedívat na statistiku manažerů, ale na statistiku nejbohatších podnikatelů světa. Nikoliv rentiérů – dědiců, ale podnikatelů, kteří si založili svůj byznys. V ní zcela jasně fungují jiné principy než při zaměstnávání managementu. Kvóty na počet podnikatelek působí ještě směšněji než kvóty na počet manažerek a každý to cítí, protože podnikatelem nebo podnikatelkou se každý stává jen a pouze na základě individuálních schopností uspět na trhu. A co zjistíme? Že velmi bohatých úspěšných podnikatelek je ještě méně než manažerek! A to proto, že odpovědnost vlastníka společnosti je ještě větší a stres je vyšší než v případě managementu, a proto se do této role ženy hrnou ještě méně ochotně než do manažerských pozic.

Takže o co tu skutečně jde? V genderové ideologii EU nehledejme snahu o ochranu jakékoliv skupiny; hledejme snahu o unifikaci: Unifikaci pohlaví, národů, ras. Pouze pokud je z člověka vymazána jeho identita včetně pohlaví, stává se snadno ovladatelným nastupující kolektivistickou ideologií.

Před Vánocemi většina lidí má sklon ohlížet se, jaký byl rok předešlý a jaký bude ten budoucí. Aby ale rekapitulace byla komplexní, musíme zmínit nejen makroekonomické indikátory, ale i širší kontext.

Totiž důvody, proč jsou makroekonomické indikátory takové, jaké jsou. A jaké jsou? No – slabé jako dvakrát vylouhovaný čajový pytlík. V zásadě jde o to, že ekonomiky světa rostou pomaleji, než se čekalo. Třeba minulý týden přišla zpráva, že německá ekonomika poroste v nadcházejícím roce výrazně pomaleji, než se očekávalo. Hospodářský institut Ifo ve výhledu počítá s meziročním zvýšením HDP o 0,9 procenta, ještě v září přitom vycházel z růstu o 1,4 procenta.

Současně se zpomalením růstu celosvětově zpomaluje i inflace, neboli dochází ke stagflaci. Ale centrální banky na to nereagují dostatečně pružně. Třeba americký Fed se včera již potřetí za sebou rozhodl držet sazby beze změny. Norská centrální banka dokonce zvyšuje hlavní úrokovou sazbu na 4,5 %. Švýcarská centrální banka (SNB) nechala hlavní úrokovou sazbu na 1,75 % – také tedy bez snížení navzdory klesající inflaci.

Proč ale světové banky drží úroky tak vysoko, když inflace jako celek klesá? Protože potraviny!

Ano, je to tak, po energetické krizi se pomalu začíná projevovat i problém s potravinami. Ceny pšenice a dalších potravin rostou, kupní síla lidí se snižuje. A to není pro centrální banky situace, kdy by se hnaly do razantního zlevňování úroků.

Osobně tvrdím, že problémy s potravinami teprve začínající, protože to, co na nás doléhá, jsou pouze první dopady globální zemědělské politiky, jejíž implementace se teprve rozbíhá. Řešení potravinové krize známe – prostě do zemědělství nezasahovat a vše nechat, jak to fungovalo dřív. Jenomže řešení nikdo z těch, kteří mají tu moc něco vyřešit, nehledá. Důkazem, že zemědělství fungovalo, než se do něho začalo z ideologických důvodů zasahovat, jsou přebytky potravin generované v posledních desetiletích.

Lidé z globálních institucí či světového ekonomického fóra ale rozhodli, že zemědělství prý může za globální oteplování a že globální oteplování může za vysoké ceny a nedostatek potravin. A že když změníme náš jídelníček z hovězího, kuřecího a vepřového masa na cvrčky a moučné červy, budeme schopni zastavit zvyšování teploty, snížíme tím ceny potravin a zachráníme planetu. Až na to, že tahle představa je nehorázným nesmyslem.

Nedostatek potravin a z něj plynoucí vysoké ceny, které budou charakterizovat rok 2024, nemají původ v globálním oteplování, ale jsou přímým důsledkem environmentální politiky, jejíž zárodky lze nalézt v Agendě 21 pro globální environmentální opatření, představené na Summitu Země před více než 30 lety. Agenda 21, hlavní plán OSN pro lidstvo, byl přijat v roce 2000. Dnes je častěji označován jako Agenda 2030. Synonymem je také výraz ESG, neboli Environment, Social, Governance. U nás se často používá matoucí výraz udržitelnost podsouvající, že má snad cosi dlouhodobě udržet. Všechny tři pojmy, tedy Agenda 2030, ESG a udržitelnost, jsou však v podstatě zaměnitelná synonyma. 17 vznešených cílů udržitelného rozvoje, jako je ukončení hladu a chudoby, rovnoprávnost mužů a žen, atp., mají být splněny všemi národy na světě do roku 2030.

Lze tyto hezky znějící cíle do roku 2030 skutečně naplnit? Zcela určitě ne. Jeden velmi hmatatelný důsledek tu ale je už letos a bude v rostoucí míře identifikovatelný i v roce 2024: A to rostoucí ceny potravin. Nejvíce je tento jev viditelný v Severní Americe a v Evropě, kde je největší tlak například na omezení dusíkatých hnojiv (celá EU), nucené omezování chovů (Nizozemsko), nebo dokonce zábor farmářské půdy (USA). Zemědělcům tak v posledních letech soustavně rostou náklady, tím klesá nabídka potravin, nedokáže uspokojit poptávku, a proto roste cena.

Ministr Výborný se nechal slyšet, že s ÚOHS bude „řešit“, že navzdory snížení DPH na potraviny od ledna vzroste cena potravin, a „viníkem“ mají být řetězce, které „porušily slib“. Není to pravda. Nebýt poklesu daně, potraviny by zdražily ještě víc, než zdraží. A zdražování relativně k jinému zboží bude pokračovat. Skutečným viníkem totiž nejsou řetězce – ale enviromentální politika.

Ze všech stran slyšíme, že demografická situace je neudržitelná, bez reformy se důchody neobejdou. Když od vágních politických výkřiků přejdeme k sofistikovanějším rozborům, slýcháme občas, že průběžný systém může měnit jen tři parametry: Můžeme zvyšovat věk pro odchod do důchodu, nebo snižovat výši důchodů procentuálně k průměrné mzdě, nebo zvyšovat odvody pracujících do systému. Nic jiného než úpravu těchto tří parametrů nevymyslíme. A také se dozvídáme, že bez těchto změn, „nejlépe“ všech třech najednou, penzijní systém zkolabuje.

A já vám chci ukázat, že to není pravda.

Demografická situace se skutečně zhoršuje, o tom žádná. Podle demografické prognózy by v roce 2100 už měl připadat zhruba jeden důchodce (tj osoba starší 65 let) na dva pracující, plus k tomu musíme připočíst ještě nezanedbatelnou skupinu dětí, takže i s dětmi budeme ve stavu, kdy zhruba na 8 pracujících připadne zhruba 4,5 – 5 lidí ekonomicky neaktivních. A v roce 2060 si jeden člověk ekonomicky aktivní bude „živit“ 0,59 důchodce proti dnešním 0,34 důchodce.

V dalších výpočtech jsem vyšla z informací o skladbě státního rozpočtu plus z oficiální demografické prognózy ČSÚ, tedy výpočet může z dostupných dat kdokoliv ověřit. Dnes platí následující parametry: odchází se do důchodu v 65 letech, průměrný důchod činí 48,45 % průměrné mzdy a průměrné měsíční odvody na důchody činí 16,95 % průměrné mzdy. Vše uvádím a dále budu uvádět v takzvaných stálých cenách, tedy čísla jsou srovnatelná.

Pokud zachováme výši odvodů na důchody i věk pro odchod do důchodu, průměrný důchod poklesne na pouhých 28,54 % průměrné mzdy v roce 2060.

Pokud naopak budeme chtít zachovat životní úroveň důchodců a udržet stávající poměr důchodů k průměrné mzdě, pak odvody do systému budou muset stoupnout na 28,77 % průměrné mzdy.

Pokud budeme postupně zvyšovat věk pro odchod do důchodu až na 69 let v roce 2060 a zachováme podíl odvodů do systému, výše důchodů klesne „jen“ na 35,93 % průměrných mezd.

A konečně pokud budeme postupně zvyšovat věk pro odchod do důchodu až na 69 let v roce 2060 a zachováme dnešní výši důchodů k průměrné mzdě, výše odvodů do systému stoupne „jen“ na 22,86 % průměrných mezd.

Toto zní dost děsivě, a přece… to MÁ „překvapivé“ řešení. Stačí si posvítit na vývoj státního rozpočtu. Příjmy i výdaje rozpočtu neustále rostou. Schodek rozpočtu se za poslední 3 roky pohybuje na 3 nejvyšších hodnotách k HDP za dobu existence ČR – v roce 2021 se dokonce schodek blížil 7 % HDP. Co je ale podstatné: jak tento schodek vzniká? Tak, že výdaje z rozpočtu jsou vyšší než příjmy. A čím jsou tvořeny výdaje, respektive na čem se vydává nejvíc? Pokud zagregujeme výdaje z rozpočtu do 3 velkých tematických skupin, pak 25,2 % tvoří výdaje označené jako „ostatní“ (tedy platy státních zaměstnanců, stavby silnic, školství, materiál a podobně), 38,6 % tvoří sociální dávky včetně důchodů a 36,3 % tvoří tzv. transfery.

Víte, co jsou to transfery? Je to jiný název pro dotace. Od dotací třeba na fotovoltaiku, až po dotace jednotlivým státu konformním podnikům a neziskovkám. Prostě přerozdělování. Přerozdělování na základě nějaké oficiálně podporované ideologie. (Protože těžař uhlí dotaci asi nezíská, že.)

A teď se podívejte, co se stane, pokud veškerou ideologii škrtneme a všechno přerozdělování skrze dotace zrušíme: Pokud bychom to bývali udělali už letos a peníze ušetřené na dotacích věnovali důchodcům, důchodci by dnes měli průměrný důchod ve výši 115,51 % (!!!) průměrné mzdy. Byli by tedy bohatší než pracující lidé. Pokud bychom nikterak nezvyšovali věk pro odchod do důchodu ani odvody do systému, v roce 2060 by důchodci jen na základě zrušené ideologie a dotací měli průměrný důchod ve výši 74,87 % průměrné mzdy. Byli by tedy mnohem bohatší než dnes.

Důchodová reforma není potřebná. Co je potřebné, je zrušení ideologie v politice a z ní vyplývajících dotací.