Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Když se ekonomika rozvíjí, má to vždy svou vlastní dynamiku. Nikdy nezačnou růst všechny sektory naráz. Mladá, dravá, rychle rostoucí ekonomika například má celkem levnou práci, malé množství regulací, vysoké množství inovací.

Její rozvoj se začne soustředit na některý obor a na něj se postupně nabalují subdodavatelské sektory. A stejně tak ekonomika, která je v dlouhodobém úpadku, má také svou dynamiku. Také nikdy úpadek nepozorujeme stejně výrazně napříč všemi obory, ale obyčejně tento úpadek začneme nejprve cítit v energetice a v těžkém průmyslu, jako je třeba hutnictví. Z něho pak postupuje dál ke strojírenství, případně typicky k výrobě automobilů. Teprve pak postupuje do jemnější průmyslových oborů. A jako poslední jsou obyčejně postižené služby. Jinými slovy, v některých segmentech ekonomiky se ještě může tančit na palubě a lidé nic netuší, do jiných už teče voda.

Do evropské ekonomiky už teče voda a zatím jsou pod čárou ponoru zejména energetika a hutnictví. Ale nabírat vodu už začal i celý automotive průmysl. Ocelářská unie uvedla, že výroba oceli v České republice v prvním letošním pololetí meziročně klesla o 600 tisíc tun na 1,27 milionu tun, což je zatím nejhorší výsledek za dobu, co Ocelářská unie výrobu odvětví sleduje. Současně klesá nejen výroba, ale i spotřeba, a to o 130 tisíc tun na 2,9 milionu tun oceli. Méně oceli vyvážíme, naopak musíme stále víc oceli dovážet. Mimochodem, Československo, a později Česká republika, měly silnou tradici ve výrobě oceli, a to nejen před rokem 1989 v rámci východního bloku, ale také ve světovém měřítku. Uměli jsme vyrábět vysoce ušlechtilé oceli, měli jsme silné hutnické školství a výzkumné instituce. Naše kvalitní ocelářství v poslední době doničily především drahé energie, kvůli nimž se stala naše ocel nekonkurenceschopná. Tady již demontáž celého odvětví byla téměř dokonána.

To, o čem zde mluvíme, však není „jenom“ problém České republiky a „jenom“ ocelařiny. Jak jsem již řekla, jak se jednou spirála des-industrializace a hospodářského úpadku spustí, pokračuje. A v tomto případě napříč celým kontinentem. Automobilky jsou další na řadě. Mezinárodní automobilová skupina Stellantis se kvůli přetrvávající slabé poptávce rozhodla o několik týdnů prodloužit přerušení výroby elektromobilů Fiat 500 továrně Mirafiori v severoitalském Turíně. Přeloženo, to jsou hned dvě informace v jedné. Zaprvé úpadek odvětví automotive se týká celého kontinentu. Zadruhé o elektromobily není zájem, pokud buď nejsou abnormálně silně dotovány, anebo naopak není provoz spalovacích motorů abnormálně trestán. To vyjde nastejno, protože trestání provozu spalovacích vozů například skrze bizarně drahé dálniční známky je pouze dotací naruby. Něco jako pozitivní diskriminace.

Toto je spirála, která se rozhodně nezastaví během jednoho nebo dvou let. Teprve až v roce 2027 má naběhnout takzvané uhlíkové clo a také emisní povolenky pro fyzické osoby. Neboli ode dneška za dva a půl roku se podmínky pro evropský průmysl ještě výrazně zhorší proti stávajícímu stavu. Spirála bude v první linii pokračovat přes chemický průmysl, sklokeramický, cementárny, papírenský, zpracovatelský. Textilní už nemá moc kam klesat. Potravinářství bude postiženo o něco později. S tímto výhledem je zcela nesmyslné rozjíždět jakékoliv nové průmyslové podniky. Čím menší průmyslový podnik, tím těžší pro něj bude udržet se při životě během dalších tří či čtyř let. Projeví se to krom jiného i na zaměstnanosti v průmyslu, která půjde výrazně dolů. Uvolněné lidské kapacity ale nasaje státní sektor, jehož byrokracie dusící jakoukoliv smysluplnou ekonomickou aktivitu naopak bude dál bobtnat.

Tento růst státního sektoru je dobře viditelný z faktu, že schodek českého státního rozpočtu ke konci září vzrostl na 181,7 mld. korun ze srpnových 175,8 mld. korun, což je čtvrtý nejhlubší zářijový schodek od vzniku ČR. Samozřejmě vláda bude tvrdit (a už tvrdí), že za to mohou povodně. Jenomže každý rok se přihodí nějaké nečekané události. Jednou jsou to povodně, jindy tornádo, ještě jindy energetická krize nebo covid. Vzpomene si snad někdo na nějaký rok bez mimořádných událostí? Sotva. Na ty proto musí být v rozpočtu rozpočtová rezerva, ze které jsou tyto nečekané události financované. Jinak řečeno, je to výmluva. Ještě jinak řečeno, stát roste. A ještě jinak řečeno, ale se stejným významem: Soukromý sektor a soukromé podniky se zmenšují a zmenšovat se ještě budou.

Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extrémistka!

Americká centrální banka Fed razantně snížila úrokové sazby o půl procentního bodu. Finanční trhy na rozhodnutí nejprve zareagovaly prudce, akcie posílily. Jenomže… moc dlouho jim to nevydrželo.

Jedno (byť razantní) snížení úrokových sazeb jim bylo jako podpora málo. Šéf Fedu jim totiž neslíbil, že se to bude příště opakovat. A ony takový příslib slyšet chtěly. A tak po prvotním posílení to akcie po chvíli zase vzdaly, a nakonec stejně skončily níž. Přesvědčit finanční trhy k růstu je čím dál těžší, chtějí vidět pořád silnější a silnější argumenty. Dokonce ani vytoužené razantní snížení úrokových sazeb, od kterého si slibovaly podporu, jim už nestačilo. Začíná se ukazovat, že aby obrátily směr, potřebovaly by očividně ještě silnější přesvědčovací kalibr. Ale co finanční trhy tak stresuje? Fakt, že makroekonomická data, která dodávají statistici, jsou stále víc ve zjevném rozporu se subjektivním pocitem ohledně toho, jak ekonomiky fungují. Makroekonomické statistiky totiž poskytují čím dál víc falešný obraz ekonomiky.

V poslední době jsem hodně mluvila o manipulování ekonomických statistik. U mnoha lidí to vyvolalo velkou nevoli. Lidský mozek je nastaven tak, že chce věřit tomu, co vidí a slyší, natož pak čte. Natož, když psané informace jsou zaštiťovány sběrem statistických dat, podepíšou se pod ně „experti“ a posvětí je státní úřad. Je pak velmi obtížné vystoupit z komfortní zóny a data rozporovat. Snadnější je vyslovit soud, že to, že nyní „najednou“ mluvíme o zmanipulovaných datech, když dříve jsme o nich nemluvili, je jen jakási honba za populismem. Jenomže je to mnohem jednodušší. Oficiální makroekonomické statistiky poskytují stále víc pokřivený obraz ekonomiky, na které vláda a centrální banka reagují, a proto toto téma nyní začíná být významnější než kdy dříve.

Například USA, které ovlivňují celý ekonomický svět, stále ekonomicky rostou. Jenomže zhruba 17 % z udávaného růstu HDP připadá na zvýšení vládních výdajů. Když tyto vládní výdaje od růstu HDP odečtete, najednou jsou USA v recesi. Za „růst HDP“ jsou přitom považovány kupříkladu i státem placené stavební práce při rozebírání tepelné elektrárny, které jednoznačně vedou ke zhoršení stavu ekonomiky. Statisticky tedy USA rostou, „kupecky“ posuzováno jsou nejspíš už od vypuknutí pandemie v recesi.

Podobně v druhém čtvrtletí 2024 vzrostl HDP České republiky meziročně o 0,4 %. Přesné složení tohoto čísla dosud neznáme, nicméně dopad vládních výdajů na HDP se odhaduje na přibližně 20 až 30 % z tohoto celkového růstu. Po odečtení vládních výdajů by byl zřejmě růst ekonomiky buď nulový, anebo bychom byli v recesi. Podobné pokřivení najdete i u nezaměstnanosti nebo u inflace, a toto pokřivení v čase stále narůstá, jak také ostatně narůstá veřejný dluh.

A tím se najednou začíná vysvětlovat, proč „měkké“ údaje, jako jsou předstihové indikátory měřící důvěru v ekonomiku založené na dotazníkovém šetření mezi respondenty se v poslední době tak výrazně odlišují od makroekonomických statistik. Tyto podceňované „měkké“ indikátory se tak stále víc stávají jediným relativně spolehlivým ekonomickým vodítkem.

A když se vrátíme zpět k reakci finančního trhu na výrazné snížení úrokových sazeb, od kterého si všichni slibovali podporu pro finanční trh, zdá se, že už i investorská masa pomalu přestává makroekonomickým statistikám důvěřovat.

Konsenzus buď existuje, nebo ne. A pokud existuje, pak je to natolik zřejmé, že existencí konsenzu není třeba argumentovat. Slyšeli jste snad někdy argument, že země je kulatá, protože na tom panuje společenský nebo vědecký koncensus? Určitě neslyšeli, a přitom je toto tvrzení klasický příklad koncensu, který byl historicky přehodnocen. Původním konsenzem bylo, že země je placatá, novým konsenzem je, že je kulatá. Samotná argumentace vědeckým koncensem je zcela lichá.

Když progresivisté tvrdí, že existuje vědecký koncensus na tom, že se nacházíme v nějaké klimatické nouzové situaci, pak lžou a lze to snadno dokázat. Svá tvrzení opírají typicky o výstupy různých neziskových organizací štědře dotovaných z veřejných peněz nebo přímo z různých vládami vytvořených poradních panelů. Asi nejznámější z nich je IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change, tj. Mezinárodní panel pro změnu klimatu), UNEP (United Nations Environment Programme, tj. Program OSN pro životní prostředí) nebo Evropský vědecký poradní výbor pro změnu klimatu (Climate Advisory Board). O sebemenší nezávislosti zkoumání zde nemůže být ani řeč.

Kromě těchto vládních a více marketingových než vědeckých subjektů jsou zde ale i významné organizace, které nejsou závislé na veřejných financích a které tvrdí něco zcela jiného. Zde můžeme jmenovat NIPCC (Nongovernmental International Panel on Climate Change) nebo CLINTEL (Climate Intelligence [12]). Z českých představitelů nezávislé vědy můžeme jmenovat například spolek REE (Realistická energetika a ekologie).

INPCC je nevládní mezinárodní panel pro změnu klimatu složený z vědců, kteří se dali dohromady, aby společně zkoumali příčiny a důsledky změny klimatu. Jak již název napovídá, tento panel nemá žádné vazby na žádné vlády nebo vládní agentury, je tedy zcela nezávislý na politických tlacích, díky čemuž má možnost objektivně analyzovat a interpretovat data bez toho, aby musel plnit nějaké politické nebo ideologické zadání.

Vědci NIPCC dospěli k závěru, že IPCC je zaujatý, pokud jde o vytváření budoucích projekcí změny klimatu, rozeznávání významného vlivu člověka na současné a minulé klimatické trendy a hodnocení dopadů potenciálních změn životního prostředí vyvolaných oxidem uhličitým na biosféru Země. Aby upozornili na tyto nedostatky, začal NIPCC provádět vlastní výzkum, jehož závěry následně zveřejňoval.

NIPCC vydal několik reportů o zjištěných vědeckých poznatcích a v listopadu 2015 také knihu s názvem „Proč vědci nesouhlasí s globálním oteplováním: Zpráva NIPCC o vědeckém koncensu“. Tato kniha odhaluje, že žádný průzkum ani stude neukazuje „koncensus“ o zásadních vědeckých otázkách v debatě o změně klimatu. Také se v ní uvádí, že většina vědců nepodporuje poplašná tvrzení IPCC.

Clintel je nezávislá nadace informující o změně klimatu a politikách v oblasti klimatu. Tuto nadaci založil v roce 2019 emeritní profesor geofyziky Guus Berkhout a vědecký novinář Marcel Crok s cílem vzdělávat o příčinách a dopadech změny klimatu a také dopadech klimatické politiky na ekonomiku a životní prostředí. Za tímto účelem se nadace snaží objektivně a transparentně sdělovat široké veřejnosti dostupná fakta v dané oblasti a také vysvětlovat, kde se fakta mění v domněnky. Nadace se také snaží ohledně změny klimatu a klimatické politiky provádět vlastní výzkum, investigativní zpravodajství a fungovat jako mezinárodní místo setkávání vědců různých názorů na daná témata.

Guus Berkhout inicioval Světovou deklaraci klimatu. Tento živý dokument již podepsalo téměř 2000 vědců a odborníků včetně několika držitelů Nobelovy ceny. Jeho závěr zní: Žádná klimatická nouze neexistuje.

Kráčíme vstříc socialismu? Provokativní otázka. A pro mnohé bude provokativně znít i moje odpověď. A přesto si za ní stojím. Ano, kráčíme.

A když na to přijde, mohu ji dokonce i číselně doložit v podobě údajů o rostoucí míře státního přerozdělování směrem k více rovnostářské společnosti, které v Evropě již dosáhlo poloviny ekonomického výtlaku ekonomiky. Ale v červenci se udála jedna událost, která posun doleva a k socialismu ještě zrychlila.

Snad nejvíce bizarní na té události je, že k ní došlo v USA, tedy v zemi, kterou máme až dosud neodmyslitelně spojenou s kapitalismem.

Když Joe Biden odstoupil z kandidatury na amerického prezidenta, se politická předvolební mapa zásadně přepsala. Pravděpodobnou náhradnicí Joe Bidena by se mohla stát Kamala Harrisová. A jestliže Biden byl levicový politik, pak Harrisová je v tomto ohledu Biden vynásobený pěti. A to už je trochu moc. To víme z její vlastní prezidentské kampaně, kterou rozjela před 4 lety, a nakonec z ní odstoupila v Bidenův prospěch.

Už nyní dosahují USA rekordního zadlužení. Biden rozhazoval natolik, že to vyvolalo inflaci, z jejíchž důsledků se dodnes USA vzpamatovávají v podobě stále ještě nepříjemně vysokých úrokových sazeb a následného poškození konkurenceschopnosti. Harrisová ovšem během své kampaně slibovala výdaje ještě řádově vyšší, než jakých se dopouštěl Biden. A co je asi nejhorší: Harrisové chce zavést podobná opatření, jaká začínají pomalu ale jistě postihovat Evropu v důsledku pomalu najíždějícího Green Dealu.

Zde malá odbočka: Jak dramaticky rychle se Evropa v důsledku svých vlastních opatření propadá, ukázaly z posledních údajů kupříkladu indexy nákupních manažerů v průmyslu. Ty se totiž napříč Evropou zhoršily. Takže nejen že evropský průmysl se zhoršuje, nejen, že Evropa přestává být průmyslovou, ale také tyto indexy ukazují, že zmenšování průmyslu bude pokračovat. Vina je jak na straně výroby, tedy nabídky, tak na straně poptávky. Na straně nabídky Evropa přestává být kvůli svým zeleným regulacím konkurenceschopná. Zkrátka kde uměle zavedené emisní povolenky vedou například k tomu, že zavíráme uhelné elektrárny, tam mizí výroba. Ale současně s tím existuje problém i na straně poptávky: kupní síla Evropanů je velmi malá, je jen o kousíček nad úrovní ze startu pandemie a v ČR je dokonce pod touto úrovní. Hlavní důvod této mizerné kupní síly je zchudnutí Evropanů během energetické krize, kterou si opět Evropa převážně sama vyvolala.

A spuštění přesně tohoto mechanismu dezindustrializace je nyní na spadnutí i v USA s případným zvolením Harrisové, kterou bychom s jejím politickým přesvědčením asi nejlépe mohli přirovnat k americké von der Layenové. Po jejím zvolení by patrně došlo k ještě většímu navýšení veřejného dluhu, který je již nyní považován za dlouhodobě neudržitelný. Harrisová totiž během své kampaně mluvila o klimatickém plánu řádově za 10 bilionů dolarů. Srovnejte to se zhruba 1 bilionem eur, které jsou zapotřebí na evropský Green Deal ročně. To s sebou automaticky nese také opětovné rozjetí inflace.

A nejen to. Již nyní je hospodářský růst koupený na Bidenův dluh v USA způsoben převážně tzv. efektem rozbitého okna. Pro připomenutí, co tento obrat znamená: Když se rozbije okno a musíme ho vyměnit, statistici všechny činnosti s tím spojené vykáží jako růst HDP – ve skutečnosti si ale celá společnost nikterak nepolepšila – pouze odčerpala peníze od majitele vyměněného okna směrem ke sklenáři, aniž by je jakkoliv rozmnožila. Green Deal a klimatický plán Harrisové provádí něco podobného, ale ještě hůř: investice za zmíněné biliony eur či dolarů nejen že přečerpávají peníze od majitelů aut, domácností a žaludků k výrobcům baterií a solárů, ale navíc ještě místo nahrazení užitečného okna jiným užitečným oknem vytváří produkty, které předměty užitečné pro společnost (stabilní elektrárny) nahrazují předměty méně užitečnými (větrníky) či přímo škodlivými (produkce tabulek vykazujících plnění ESG).

Jestli je něco skutečnou hrozbou pro evropský i americký finanční trh, životní úroveň, ale i bezpečnost, pak je to zavedení plnohodnotného socialismu Bílým domem.

Čínský bankovní systém právě nyní kolabuje. Zatímco oči světa jsou upřeny do USA na atentát na Donalda Trumpa, v Číně tiše bez větší pozornosti světových medií odstartovala série runů na banky.

Aktiva čínského bankovního systému dosahují 340 % čínského HDP. Pro srovnání: V USA je to přibližně 100 % HDP. Přibližně třetina z těchto aktiv, tedy v objemu více než 100 % HDP, je rozpůjčována čínským a hongkongským developerům a investorům do nemovitostí. Jenomže ceny čínských a hongkongských nemovitostí propadly proti své cenové špičce a podle lokality o 30–50 %. Bankám se tedy znehodnotily zástavy, kterým zajišťovaly tyto úvěry – a opakuji, že hodnota těchto úvěrů přesahuje objem celého ročního čínského HDP. To je nesrovnatelně větší objem a víc nesolventních úvěrů vzhledem k velikosti ekonomiky, než tomu bylo v roce 2008 v USA.

Jen během prvního červencového týdne, kdy panika odstartovala, zmizelo z trhu 40 bank. Byly spolknuty většími bankami ve snaze zamaskovat problém. Jenomže problém se maskuje obtížně, když před bankami stojí dlouhé fronty a čínské banky jsou nesolventní kvůli nedobytným úvěrům.

Situaci je obtížné přesně monitorovat, jelikož Čína o svých ekonomických problémech tradičně neinformuje zrovna dvakrát transparentně. Do jisté míry jsme odkázáni jen na zprostředkované informace. Na sociálních sítích se objevily zprávy a obrázky ukazující dlouhé fronty před bankami a demonstrace v několika městech, přičemž největší pozornost vzbudily protesty v provincii Henan​. Nicméně podle dostupných odhadů se s velkými problémy potýká přibližně 30 % čínských bank, zejména menší banky a regionální instituce​. Některé menší banky dokonce zmrazily vklady zákazníků, což vedlo k dalšímu narůstání paniky. A právě zejména u těchto menších a regionálních bank dochází k runům, které pak většinou končí převzetím větší bankou.

Tím se ovšem problém řeší jen zdánlivě. Od malé banky se problémová aktiva přesunou k větší bance. Na chvíli je klid. Ale až začne být nesolventní i tato velká banka a nebude už k dispozici žádná větší, která by ji převzala, věřitelem poslední instance bude stát. A ten buď banku zavře s tím, že zbankrotovala, anebo do ní nalije vytištěné peníze, ale vzhledem k rozsahu problému v ještě větším množství, než se to dělo v USA po finanční krizi v roce 2008. A další vytištěné peníze v oběhu a v takovém objemu znamenají jednoznačně inflaci. A dokonce i čínská vláda už chápe, že takový objem peněz vytisknout a nasypat do oběhu nelze – o čemž svědčí fakt, že nechala zbankrotovat největšího světového developera Evergrande.

Ale pozor, čínské banky nekolabují „jen“ kvůli problémům realitního sektoru, kde stojí prázdné, nepoužívané stavby, které nikdo nechce. Dalším problémem je opatrnost čínských bank při přijímání plateb z Ruska. Velké čínské banky, jako například Bank of China, odmítají zpracovávat platby za zboží přepravované do Ruska po železnici kvůli obavám ze sekundárních sankcí, které by je mohly odříznout od dolarového systému. Tento krok postihuje asi polovinu dodávek a značně komplikuje obchodní vztahy mezi Čínou a Ruskem.

Za faktor sám o sobě můžeme považovat i zásadně slábnoucí ekonomický růst Číny, který je ovlivněn různými faktory včetně pandemických omezení. Slábnoucí hospodářský růst negativně ovlivnil schopnost dlužníků splácet své závazky, a to nejen v realitách, ale i v dalších oblastech. A konečně svou roli hraje i to, že regulace čínského bankovního sektoru se zpřísnily, což ztěžuje bankám přístup k likviditě a nutí je ke snížení rezerv na špatné úvěry, aby mohly podpořit ekonomiku dalšími půjčkami​​. Ale to je právě ten kardinální keynesiánský omyl: Půjčky už ekonomiku nepodpoří. Nemohou. Není kam investovat. Nejsou ziskové investiční příležitosti. Samotné peníze jsou jen iluzí, a v tuto chvíli monetární iluzi v Číně už nikdo nevěří.

(Tento text byl v originálu namluven jako podcast 15.7. pro Univerzum)

Krátce poté, co začala válka na Ukrajině, zdražila prudce elektrická energie. Protože časová shoda – válka a zdražení elektřiny – se přímo nabízela, bylo pro vládu velmi jednoduché vymluvit se a nabídnout veřejnosti údajné vysvětlení: Válka zdražuje energie. Nebyla to ale pravda. Nebo lépe řečeno – válka byla jen poslední kapkou, kterou by česká energetika bez problémů ustála, kdyby již předtím nebyla závažně poškozená. Mezi energetiky se totiž šuškalo o pozvolném rozpadu české energetické soustavy už dávno před válkou.

Titíž energetičtí odborníci, kteří už před lety varovali, že vláda ve spolupráci s Evropskou komisí usilovně pracují na zničení české energetiky a doslova výrobě energetické chudoby našich občanů, se ozývají soustavně. Řada z nich, mnozí z nich již v důchodu, jsou sdruženi ve spolku „Rozumná energetika“. A k nim se přidávají stále činní odborníci. Ti ovšem mnohdy opatrněji, přeci jen dnes se příliš nevyplatí kritizovat oficiální narativ, podle něhož za drahé energie může válka na Ukrajině a Green Deal potřebujeme pro zabránění klimatickým změnám.

Ale celé by to také mohlo být docela jinak. Třeba tak, že za drahé energie si můžeme sami tím, že jsme akceptovali Green Deal, a Green Deal nemá s ekologií nic společného, ale jedná se jen o ideologický manifest, který ničí naši prosperitu. Ekonomové nade vší pochybnost mohou dokázat, že ekologicky se chovají pouze země bohaté, chudé země na ekologické chování nemají kapacitu. Jinými slovy, pokud Green Deal vede ke zchudnutí, potom také v delším horizontu nutně musí vést ke zhoršování ekologické situace.

Energetici o tom vědí své. Upozorňují (naposledy otevřeným dopisem české vládě), že v souvislosti s rizikem překotného uzavírání uhelných zdrojů hrozí České republice významná energetická krize, protože rychlá stabilní náhrada není reálná.

V aktuálně realizovaném dekarbonizačním scénáři, podle něhož odstavujeme uhlí, znamená podle analýzy ČEPS z března 2023 odstavení uhelné energetiky problém s nedostupností elektrické energie v roce 2040 v objemu 1085 hodin v roce. Anebo ještě jinak řečeno: V roce 2019 jsme byli schopni jako Česká republika pokrýt špičkový výkon stabilními zdroji energie z 126 %. V roce 2022 už jen ze 116 %, v roce 2030 se očekává naše schopnost pokrýt špičkový výkon stabilními zdroji pouze z 82 % a v roce 2050 z 57 %. Znamená to, že nebudeme energeticky soběstační. Energie nám bude chybět. Tedy krom toho, že bude nedostatková, bude také velmi drahá.

Jenomže nyní stanoviska ministerstva průmyslu a obchodu ČR a ČEPS ve svých scénářích popírají, že by takový problém nastal. A popírají to dokonce v tzv. superkritickém scénáři s výrazným urychlením odstavení uhelné energetiky do roku 2030. Neboli popírají své vlastní předešlé závěry, aniž by ovšem došlo k jakékoliv změně ve vývoji, k jakémukoliv zlepšení, které by opravňovalo k tomuto optimismu. Buď v minulosti, nebo dnes tedy stát musel o budoucím nedostatku energie lhát. Vše nasvědčuje tomu, že původní odhad byl pravdivý a stát lže dnes. Zavírá uhelné elektrárny, aniž by jakkoliv vyřešil fakt, že tím do budoucna způsobí kritický nedostatek energie.

Německo, se kterým máme vzájemně propustnou přenosovou soustavu, je už v současné době v elektřině nesoběstačné. Energie mu prostě chybí. A předem avizuje, že v roce 2024 bude rozdíl mezi vývozem a dovozem činit 38 TWh. Němci dováží energii od nás. Také Rakousko je v současnosti největší dovozce elektřiny z Česka. Energie tedy už chybí i našim sousedům, my jí dosud máme přebytek, ale valem ubývá. Ale když se očekává, že i u nás bude nedostatek energie, od koho ji dovezeme, když sami naši sousedé jsou v nedostatku a berou od nás? Odpověď zní: Nedovezeme.

Není od koho. A vláda to neřeší a mlčí a mlží. Je jí to jedno. Protože je zaslepená ideologickým Green Dealem.

V poslední době je zřejmé, že hospodářská politika se vládě hrubě nedaří. Náš premiér i provládní ekonomové sice hýří navenek falešným optimismem a tvrdí, jak se nám úžasně daří, realita však je odlišná. Český průmysl se kvartál od kvartálu zmenšuje, stabilní energetická soustava se pomalu ale jistě rozpadá, inflace je pod kontrolou jen zdánlivě, jelikož ceny elektřiny jsou už opět meziročně dražší o 11,1 %.

Proto je naprosto logické, že se víc a víc lidí ptá po změně hospodářské politiky. A tento týden jsme v České republice dostali velmi silný impuls k takovým úvahám. ČR navštívil Javier Milei, argentinský prezident, který ihned po svém zvolení v závěru loňského roku zahájil velmi razantní reformy. Často opakovaná otázka v této souvislosti tedy zní: Mohou být podobné reformy inspirací i pro nás? Anebo jsou u nás technicky zcela nerealizovatelné? Případně: Jsou takové reformy u nás vůbec žádoucí? A není náhodou Javier Milei jen podvodník, který za rétorikou o reformách maskuje diktátorské choutky?

Považuji za důležité na tyto otázky nalézt odpovědi, protože volání po analogii Argentiny a ČR je velmi časté. Jenomže toto volání není černobílé. Osoba Javiera Milei budí extrémní kontroverzi. Vzhledem k tomu, že Milei se hlásí k libertariánské rakouské ekonomické škole, je logické čekat kontroverzi mezi pravicově a levicově orientovanými voliči a ekonomy. Jenomže fenomén Javiera Milei jde ještě mnohem dál: dokázal totiž polarizovat i ekonomy hlásící se právě k rakouské škole a malému státu. Část ekonomů Milaie adoruje jako téměř spasitele; část mu naopak nasazuje psí hlavu a kritizuje ho jako údajného diktátora. A aby toho nebylo málo, Milei se ještě navíc na veřejnosti z pohledu PR stylizuje do téměř rockové hvězdy, a tento styl také mnoho lidí irituje. Kde je tedy objektivní pravda? Lze se v Argentině inspirovat? A lze vůbec nějakou objektivní pravdu nalézt?

Za tím účelem jsem se vypravila se statusem akreditované novinářky na konferenci Javiera Mileie na pražském Žofíně. Ukázalo se, že už i tato samotná akce dokázala velmi rychle vytvořit kontroverzi – jako snad vše kolem osoby argentinského prezidenta. Vše začalo tím, že individuální rozhovor s prezidentem, o který jsme usilovala, nebude možný – pro žádného novináře. Následně bylo oznámeno, že akce by měla mít dvě části: veřejnou část pro diváky a tiskovou konferenci pro novináře. S postupem času ale začala přicházet omezení: Pošlete otázky na prezidenta předem… A neručíme za to, že budou položeny, natož zodpovězeny… Byl důvodem nedostatek času, jak byl tento požadavek vysvětlován? Anebo měly být otázky předem cenzurovány? Těžko říci, ale jistý red flag to jistě je. tím spíš, že nakonec se slibovaná tisková konference ani neuskutečnila.

To nebylo vše. Prezident Milei přijel do Prahy na pozvání zakladatelů českého Liberálního institutu, kteří mu slíbili výroční cenu udělovanou tímto institutem. V minulosti ji dostal například slavný americký ekonom Milton Friedman (a já také měla to štěstí být tehdy u toho). Jenomže – kontroverze opět zaúřadovala. Nové vedení Liberálního institutu se proti udělení ceny ostře ohradilo s tím, že se o žádnou cenu Liberálního institutu nejedná, jelikož Milei si ji nezaslouží. Spor dosáhnul takových rozměrů, že obě skupiny ekonomů si začaly vzájemně vyhrožovat skrze datové schránky a vyhrožovat si vypínáním energií… Milei nakonec na Žofíně „cosi“ dostal. Ale co to „něco“ bylo, téměř nikdo neví. Byla to cena Liberálního institutu, jak tvrdí předávající zakladatelé institutu, nebo nebyla, jak tvrdí současně vedení?

A dokonce ani tím kontroverze nekončí. Před vystoupením Javiera Milei, který mimochodem byl uvítán laserovou show a rockovou hudbou jako rocková hudba, se na Žofíne uskutečnily tři diskusní panely na téma reforem. V některých okamžicích ovšem tyto diskuse byly – jemně řečeno – velice bizarní. Někteří diskutující, kteří měli mluvit na téma liberálních ekonomických reforem a zeštíhlování státní správy, totiž jsou známi svou silně etatistickou, levicovou, až byrokratickou orientací.

A pro úplné dokreslení situace: Javier Milei přednesl svůj projev v rodné španělštině – a velmi rychlým, živým způsobem mluvil o celkem odborných tématech a o důvodech, proč se tradiční ekonomické školy, jako například keynesiánství, mýlí. Jeho slova simultánně překládala AI do angličtiny na screenu v pozadí – ale přesnější by bylo říci, se se jednalo o pokus o překlad. AI totiž do poslední chvíli na dvou řádcích textu nesmyslně nahozený text neustále upravovala a přepisovala, aby ve finální ustálené podobě vydržel tento text na screenu doslova jen zlomek sekundy. Jinými slovy lidé, kteří nevládli plynulou španělštinou a současně alespoň základy ekonomických teorií, rozuměli projevu jen velmi chabě. Nezbývá než doufat, že přítomná ekonomická smetánka od bývalých ministrů, přes současné senátory až po centrální bankéři, buď uměla dobře španělsky, anebo alespoň zvládala rychločtení v odborné a chybové angličtině, a že tedy z projevu něco měla.

To všechno ale rozhodně nejsou chyby Milaie – to jen dokresluje chaotický obrázek jeho akční osobnosti, která přebrala Argentinu ve velkém rozvratu. Milei k tomu na Žofíně vtipně poznamenal, že stav Argentiny potřeboval odborníka na hospodářský růst a na krocení inflace, a on – Milei – byl obojím, což byl jediný důvod, proč si nějaká země mohla zvolit libertariánského prezidenta, což se za „normálních“ okolností nestává. Důvody tohoto rozvratu mezi jinými byly zejména dlouhodobý vysoký veřejný dluh a současně tisk peněz. A tím se právě dostáváme k důvodům, proč jsou tyto reformy tak zajímavé pro Evropu. Obojí totiž trápí také EU, jenom se tyto problémy zatím nestačily natlakovat tak výrazně jako v Argentině. Pokud by ale EU dál pokračovala stávající cestou, Argentině se bude čím dál víc podobat. Řekněme, že nyní je eurozóna srovnatelná s Argentinou o cca 20-30 let mladší.

I přes silný mandát, jaký Milei ve volbách získal, ovšem od počátku čelil odporu opozice. Proto sáhnul k prezidentským dekretům. A máme tu první příčinu, proč na něj útočí i libertariánští ekonomové. Druhým důvodem je fakt, že Milei do vysokých státních pozic obsazuje rodinné příslušníky, což připomíná autoritativní praktiky. A třetím důvodem (nikoliv posledním) je, že kromě razantního snížení daní Milei i některé daně zvýšil, což se řadě protržních ekonomů nezdá dostatečně filozoficky čisté. Ti ho tak obviňují, že se za hezkými slovy o rakouské ekonomické škole pouze maskuje nový diktátor.

Soudit je obtížné. Mnohé autoritářské prvky v jeho vládě jistě nalezneme. Otázka pak zůstává: Když vezmeme v úvahu historicko-kulturní pozadí Latinské Ameriky, může v tomto prostředí vůbec přežít ryze demokratický režim, jak jej vnímáme my? A jsou v takovém ryze demokratickém režimu uskutečnitelné tak razantní reformy, které jsou nutné pro přestavbu korupční, polosocialistické, bankrotující ekonomiky na tržní a bohatou ekonomiku, jakou Argentina kdysi byla? Upřímně: Domnívám se, že to možné není.

A tím se dostáváme také k odpovědi na klíčovou otázku, zda můžeme naši zemi reformovat analogicky. Bohužel se domnívám, že v tuto chvíli ne. Bez určité míry autoritářství a současně bez toho, aby ekonomická mizérie a zchudnutí obyvatel dosáhlo ještě vyššího stupně, a tím vznikla poptávka po razantních reformách, to technicky možné patrně není. Současně již nyní víme, že reformy není možné zkopírovat jedna ku jedné i proto, že například dolarizace, o kterou Milei usiluje, by v našich podmínkách nic neřešila.

Přesto v argentinských reformách je mnoho prvků, které naše země také potřebuje, aby zbohatla a život byl lepší. A pokud se to Argentině povede, bude to inspirace i pro naše obyvatele, aby věděli, co mají žádat. Okopírovat reformy nelze, do značné míry se jimi inspirovat ano. Ostatně – můj osobní recept ekonomické přeměny ČR má s Milaiovým postupem některé podobné rysy.

Tento podcast byl původně napsán pro rádio Universum.

Prezidentská kampaň republikána Donalda Trumpa v červnu poprvé oznámila, že má na svém hlavním účtu více příspěvků než kampaň současného prezidenta zvoleného za Demokratickou stranu Joea Bidena. V prezidentských volbách 5. listopadu se očekává opakování duelu mezi 81etým Joe Bidenem a 78letým Donaldem Trumpem. Ačkoliv současná administrativa Bidena dělá vše, aby Trumpa zašlapala do země i skrze soudní kauzy, aby buď nemohl kandidovat, anebo aby byl v očích veřejnosti znemožněn, favoritem voleb stejně je podle mnohých komentátorů Trump. Na jeho stranu se totiž přidávají dokonce i bývalí odpůrci, jako některé národnostní minority, či magnáti ze Silicon Valley. Jenomže to je pro finanční trhy – paradoxně – hrozba.

Trump je totiž daleko víc protržní než velmi progresivistický Biden. Když to převedeme do reálných důsledků: Biden znamená vyšší daně, Trump znamená nižší daně. Biden znamená větší tisk peněz, Trump znamená menší tisk peněz. Biden také znamená větší přerozdělování a větší dotace, Trump znamená menší stát a méně dotací. A můžeme dokonce říci: Biden znamená víc ESG, tedy zelené politiky, genderismu a woke firem, Trump je pravý opak. Neboli Biden je víc obnovitelných zdrojů a blackoutů v Kalifornii, Trump je více fosilních paliv a více průmyslu. Biden je více podpory pro válku na Ukrajině, Trump je méně podpory pro Ukrajinu a více obchodních sporů s Čínou.

To, co prezentuje Trump, by za „normálních okolností“ mělo znamenat více podpory pro tradiční podniky, pro akcie, pro finanční trhy. Jenomže okolnosti už dlouho jsou vše, jen ne normální. Biden produkuje rekordní schodky veřejných financí. A ceny akcií rostou ne proto, že by se firmám dařilo, ale proto, že čerpají dotace a jsou přelity vytištěnými penězi.

Velmi polopaticky to můžeme vidět, když se podíváme na první Trumpovo vítězství. Tehdy mnoho ekonomů věřilo, že vítězství protržního prezidenta by mělo znamenat podporu pro finanční trhy. Jenomže v realitě tomu bylo přesně naopak. Trumpovo vítězství tehdy spustilo mohutný propad finančních trhů, který si mnoho lidí neumělo vysvětlit. A přece to vysvětlení bylo tak prosté: antitržní, etatistický prezident by sice znamenal z dlouhodobého pohledu upadání ekonomické prosperity a konkurenceschopnosti Ameriky, ale z hlediska krátkodobého by naopak znamenal spoustu nekrytých peněz nalitých do ekonomiky a udržování iluze hospodářské prosperity. Alespoň ještě chvíli. Co na tom, že je to jen iluze?

A tak dnes, když se spekuluje o dalším Trumpově vítězství, roste na finančních trzích celkem logicky nervozita. A tu spojte ještě s překreslením politické mapy v Evropě po eurovolbách, kdy i v Evropě dochází k mírnému obratu napravo. Efekt je v tomto případě analogický jako v případě Trumpova vítězství, jen ne tak silný, protože ani evropský obrat není tak výrazný.

A aby toho nebylo málo, mezi Evropskou unií a Čínou se rozbíhá obchodní válka. Slova o obchodní válce použilo dokonce přímo čínské ministerstvo obchodu. Unii také obvinilo z nečisté hry při vyšetřování dotací na čínské elektromobily, které unie zahájila před osmi měsíci. Evropská komise totiž navrhla dodatečná cla na dovoz elektromobilů z Číny až ve výši 38,1 procenta – tedy ještě navrch ke clům stávajícím.

Nejsem si jistá, zda si machrující Evropa plně uvědomuje, že v tomto případě tahá Čína za delší konec provazu. Nejen, že evropská auta jsou ve srovnání vs čínskými stále méně konkurenceschopná, ale také Čína je mnohem dál v zavádění CBDC, digitální měny centrální banky, která v případě, že se Číně zachce, dává daleko silnější manévrovací schopnosti při odvetě proti EU.

Ať tak či onak, je dobré mít na paměti, že všechny tyto události znamenají zásadní eskalaci rizik pro finanční trh. A na prvním místě pro akcie. Je to zvláštní, ale v dnešní progresivistickém světě platí: Čím hůř, tím líp. Všichni totiž spoléhají na to, že když bude hůř, budou tatíčkem státem zachráněni.

Poslední týden se jednoznačně nese v duchu výrazného nárůstu rizik a obav v ekonomikách a ve finančním světě.

Špičkou ledovce se stal brutální výprodej na francouzské akciové burze po oznámení výsledků voleb do europarlamentu. Dnes už sice evropské burzy zase mírně rostou, to je však chabou náplastí na mnohem větší ztráty z minulého týdne, které tím zdaleka nejsou smazány. Co se to tedy vlastně děje ve světě financí?

Odpověď není tak triviální. Pokud bychom totiž sledovali dílčí události v jednotlivých zemích, mohlo by se nám stát, že pro stromy se nám ztratí les. Takže popořádku:

Prvním rizikovým územím je Francie. Eurovolby a následné vyhlášení předčasných voleb ve Francii totiž ukázaly, v jak bídném stavu jsou francouzské veřejné finance. Jejich schodek v posledních měsících výrazně narůstá. Prezident Macron slíbil „něco s tím udělat“, ale předčasné volby ukazují, že tenhle slib možná skončí jen jako rétorické cvičení. Panuje strach, že se francouzské veřejné finance ještě víc zhorší. A všichni ještě máme v živé paměti, kam spirála zhoršování veřejných financí dovedla před pár lety Řecko. Výprodej francouzských akcií je tedy podle všeho teprve na svém začátku. Do dalších měsíců pro ně nic lákavého nečekám.

Jenomže Francie není jediným problémem Evropy. Německo se pro změnu zase potýká s nejvážnějším propadem v realitním sektoru za poslední desetiletí. Nejnovější údaje spolkového statistického úřadu ukázaly, že počet stavebních povolení na výstavbu a přestavbu bytů se v dubnu meziročně snížil o 17 procent. Ve srovnání s dubnem 2022 pokles činí už téměř 44 procent. Jinými slovy, Němci přestávají stavět. Tady ekonom zbystří. Nejde totiž ani zdaleka jenom o problém stavařů, jde o problém doslova všech. Pokles cen nemovitostí totiž zhoršuje kvalitu zástav bank. A najednou tu máme podobné prostředí, z jakého se zrodila americká hypotéční krize v roce 2008. A nemocné banky, to už je opravdu problém všech. Není proto divu, že takzvaný index ekonomických očekávání investorů ZEW zklamal neboli investoři nevidí budoucnost moc optimisticky.

A můžeme jít i za hranice Evropy. Maloobchodní tržby v USA za květen zklamaly. Čekal se meziměsíční růst tržeb (s vyloučením aut) o 0,1 %, v realitě a došlo k poklesu útrat o 0,2 %.

V Rusku pak lidé berou banky útokem, někteří komentátoři, kteří mají rádi drama, už dokonce mluví o runech na banky. Jde o reakci běžných lidí na oznámení moskevské burzy, že pozastavuje obchodování s americkými dolary a eury.

A ještě poslední střípek: Celosvětový prodej luxusního zboží osobní potřeby, jako jsou luxusní oděvy, doplňky a kosmetika, v letošním roce čeká nejspíš stagnace. To bude nejslabší výkon od roku 2020, tedy od začátku pandemie. A příčina tohoto neslavného výsledku se nachází v Číně, kde lidé čím dál víc odmítají utrácet za dříve oblíbený luxus.

Co mají všechny tyto informace společného? Francie, Německo, Rusko, Amerika, Čína… Tam všude dochází k poklesu víry v zářnou budoucnost. Ve Francii se to odráží v podobě poklesu ceny akcií, v Německu v podobě poklesu cen nemovitostí, v Rusku výběrem hotovosti z bankomatů, v America a v Číně celkovým odmítáním utrácení. Pokud bychom za sebou měli čtyři roky hospodářského růstu, nebylo by na tom vůbec nic divného. Prostě by to znamenalo, že konjunktura trvá už moc dlouho a nyní zase bude vystřídána recesí. Jenomže to není případ dnešního světa. Ten skutečnou konjunkturu od začátku pandemie v podstatě nezažil – a už jsou tu zase varování před finanční krizí. Například ve Francii o takovém možném scénáři otevřeně mluví ministr financí.

Kde jenom mohli soudruzi udělat chybu? Vlastně je to velmi jednoduché. Zásadní chyba se stala v okamžiku, kdy po roce 2008 prudce zrychlil tisk peněz a druhá zásadní chyba se stala, když po začátku pandemie zrychlil ještě víc. Nyní nás tento tisk peněz již dohnal. Ačkoliv pokračuje, už nemá sílu dál maskovat obrovské naakumulované a četné nerovnováhy v ekonomikách.

Já nevím jak vy, ale já osobně bych si na cenné papíry nyní nevsadila.

(Tento blog původně vyšel na rádiu Univerzum 16.6.2024)