Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Poslední měsíce se v české ekonomice odehrály v duchu postupného zrychlování tempa spotřebitelské inflace. V listopadu inflace trochu překvapila, protože její tempo tentokrát nezrychlovalo, ale udrželo na říjnové úrovni 2,8 %. Přesto je to inflace vyšší, než na jakou jsme byli zvyklí během dlouhého, více než desetiletého období před covidem. Ještě v říjnu symbolem inflace bylo máslo, v listopadu se novým staly vejce, která zdražila o 31,7 %.

Rozebírat jednotlivé položky nemá valného smyslu, ale důležité poznání je, že hlavně inflace šlape na plyn v případě bydlení. Jen namátkově: Ceny nájemného z bytu vyskočily o 6,3 %, ceny vodného vzrostly o 10,9 %, stočného o 13,4 % a klíčové ceny elektřiny vzrostly o 9,2 %. Z těchto čísel už asi každý jasně vidí, že něco není úplně v pořádku. Inflace je zkrátka dlouhodobě vyšší, než by našim úsporám a investicím bylo milé, a je vyšší zejména o položky, které souvisí s energiemi a nemovitostmi.

Není to přitom jen otázka Česka. Inflace je vyšší, kam se podíváme: V Americe, v Evropě. Jak je to ale možné? Proč jsme po desetiletí, kdy byla inflace velmi nízká, naopak vstoupili do desetiletí, kdy je (a bude) poměrně vysoká? Celé kouzlo s inflací má jednoduchý lidový název: tisk peněz.

Například stát se rozhodne, že chce zvýšit inflaci. Může k tomu mít řadu důvodů. Například důvodem může být značně rostoucí veřejný dluh, který je potřeba nechat požrat inflací, tedy přerozdělením peněz od lidí ke státu. Nebo ekonomika vykazuje příliš malý hospodářský růst, což není moc dobrou výkladní skříní pro vládu. Vláda se tak může rozhodnout vytvořit mezi lidmi falešný pocit, že vzniká nové reálné bohatství, což lze nejsnáze docílit skrze natlačení velkého množství peněz do oběhu. Lidé pak budou mít (chvíli) pocit, že je k dispozici dostatek reálného kapitálu, že je dost peněz na investice i na útraty. Nebude to sice pravda, reálného kapitálu bude v zemi stále stejné množství, zvětší se jen množství peněz, ale lidé budou mít po určitou dobu dobrý pocit.

Když se tedy z jednoho z těchto důvodů stát rozhodne zvýšit inflaci, může centrální banka zcela jednoduše nové peníze „natisknout“. Tyto natištěné peníze pak centrální banka poskytne komerčním bankám. Najednou se ukazuje, jak existence centrální banky není žádnou protiváhou k existenci komerčních bank, je často vnímána. Naopak. Podobně jako mezi velkými korporacemi a vládou je symbióza, je symbióza i mezi komerčními bankami a centrální bankou – ostatně banky přeci jsou korporace a centrální banka je stát.

Stát se ani nesnaží předstírat, že by snad jeho cílem mělo být něco jiného než vyšší inflace – v době zhruba mezi lety 2010 až 2020 se zcela otevřeně hovořilo o tom, že centrální banky se tak snaží bojovat proti „příliš nízké inflaci“. Nízká inflace tak byla prezentována jako něco závadného. Dalším cílem, který také stát zcela otevřeně přiznává, je poskytnout záchranu bankám, které by bez tohoto přísunu špatných peněz měly problém vyplácet vklady, natož poskytovat nové úvěry.

Nejnovější technika centrální banky se nazývá kvantitativní uvolňování. Toto kvantitativní uvolňování navíc jako další vedlejší efekt zvyšuje ceny cenných papírů relativně vůči cenám jiných aktiv, protože centrální banka po těchto aktivech vytváří umělou poptávku. A hádejte, komu umělé zvyšování cen cenných papírů přihrnuje bezpracně bohatství? Samozřejmě velkým korporacím, které jsou největšími vlastníky těchto cenných papírů. Opět tak nejde o nic jiného než o sofistikovanou formu přerozdělení bohatství od malých k velkým korporacím a ke státu – tentokrát dokonce hned dvěma způsoby současně: Skrze vyšší inflaci a skrze nárůst cen cenných papírů.

Tento text byl originálně napsán 11.12.24 pro rádio Univerzum

Problém, kterému čelíme, je mnohem komplexnější než „jen“ Green Deal. Ve skutečnosti Green Deal je jen jednou z mnoha metod přestavby společnosti.

Green Deal je však beze sporu pro veřejnost nejviditelnější špičkou ledovce. Dokonce dnes drtivá většina lidí ztotožňuje současné problémy naší civilizace právě s Green Dealem, ačkoliv správnější by bylo poukazovat na nutnost odmítnutí celé ideologie ESG. Green Deal je jen jedním z mnoha chapadel této chobotnice.  

Každopádně Green Deal rozhodně není cílem progresivistů. Cílem je utopická rovnostářská budoucnost s mizernou životní úrovní ovládaná osvíceným kapitálem. Prostředkem je zchudnutí společnosti. A nástrojem, jak prakticky docílit tohoto zchudnutí, je Green Deal. Pokud byste v tom hledali cokoliv týkající se klimatu, nenašli byste.  

„Emise musejí stát tolik, aby to změnilo naše chování“, prohlásila v roce 2019 Ursula von der Leyenová, šéfka Evropské komise. A to je právě dokonalým vyjádřením Green Dealu. Jeho smyslem je změnit chování lidí. Zdražit běžné činnosti, služby a výrobky, bez nichž si dnes již život nedokážeme představit, aby se staly buď luxusními, anebo rovnou zcela nedosažitelnými. Typicky sem patří auta, vlastně jakákoliv doprava, maso, potraviny obecně, bydlení, elektřina, teplo, obecně energie a tak dál. 

Proto také Green Deal intervenuje do nejrůznějších oblastí života: energetika, průmysl včetně potravinářského, zemědělství, finančnictví, daně, kultura, architektura, sport… Tam všude najdeme zásahy poplatné Green Dealu. Prakticky jakákoliv oblast života se dá omezit a zdražit pod záminkou uhlíkové stopy.  

Jednou z nejnebezpečnějších oblastí, do kterých Green Deal zasahuje, je školství, protože zde probíhá indoktrinace dětí, které se následně již nemají snahu vzepřít této ideologii.  

Na Green Dealu je fascinující, jak snadno se ho podařilo prosadit bez povšimnutí veřejnosti, jak snadno salámovou metodou začal postupovat, jak neuvěřitelně rozsáhlý je, a jak málo se veřejnost bouří proti faktu, že základní teze Green Dealu jsou považovány za nezpochybnitelnou pravdu, přičemž každý, kdo je zpochybní, je označován za dezinformátora či konspirátora.  

Nálepka konspirátora je ještě relativně mírná, protože v sobě obsahuje předpoklad jakési hlouposti – člověk věří konspiračním teoriím, protože je neinformovaný. Ale nálepka dezinformátora je daleko agresívnější a má za sebou zlé pohnutky, protože dezinformátorem je někdo, kdo záměrně uvádí okolí v omyl, aby okolí ublížil. Nálepka dezinformátora tedy údajnému dezinformátorovi rovnou podsouvá také zlý úmysl ublížit. A tím je současně jako vedlejší efekt pěstována nenávist vůči těmto domnělým dezinformátorům, protože někdo, kdo chce ubližovat, si nenávist podle této logiky zaslouží. 

Během velmi krátké doby cca 5 let od prvních zmínek o Green Dealu se tento program v Evropě stal plně etablovaným a začleněným do jednotlivých národních právních řádů. Do značné míry k tomu přispělo i období pandemie v letech 2020–2022, kdy veřejnost měla takový strach z nemoci a byla natolik paralyzována epidemiologickými opatřeními, že již neměla kapacitu vnímat, jak právě v té době mohutně pokročilo zapracovávání Green Dealu do jednotlivých národních legislativ.  

Green Deal je ve své technické podstatě koncipován tak, že v první linii zásadně poškodí energetiku. Tím drasticky zdraží energie a v některých odvětvích je učiní vysloveně nedostatkové (budeme mít sice přebytek nestabilní energie z obnovitelných zdrojů, ale současně nedostatek stabilních zdrojů z fosilních paliv s vyšší takzvanou energetickou hustotou, jak si ještě dále ukážeme).  

Ve druhé fázi rozpad energetiky povede k poškození a strukturálním změnám v průmyslu. Nejprve v těžkém průmyslu, hutnictví, průmyslu stavebních hmot, slévárenství – později ve strojírenství – a v poslední fázi v potravinářství.  

Průmysl tedy bude ubývat a bude se stávat světově nekonkurenceschopným. Výsledkem bude růst cen základních surovin, který se zase propíše do vysokých cen základního zboží a služeb. Zdraží i potraviny.  

V tržní ekonomice by se toto vše projevilo vysokou nezaměstnaností, nicméně evropská ekonomika je charakterizována rostoucí mírou socialismu, tedy zvýšením přerozdělování a zvětšováním veřejného sektoru, takže veřejný sektor nezaměstnané vstřebá, což ještě víc zvýší nekonkurenceschopnost. Evropa jako celek se vlastně stane analogií východního socialistického bloku před rokem 1989, který byl označován jako blok RVHP.  

Zákaz spalovacích motorů a současně technická nerealizovatelnost přechodu na elektromobilitu (nabídka energie pro dobíjení bude nedostatečná a současně energie i elektromobily budou neúnosně drahé) povedou k omezení mobility. Omezená mobilita zase povede k zdražení naprosto všeho zboží. 

To všechno se dál projeví rostoucím veřejným dluhem a tiskem peněz, protože chudoba takto uměle vytvořená bude vyžadovat další a další přerozdělování. Tisk peněz a rostoucí dluhy povedou k destrukci úspor v penzijních fondech, takže tuto přestavbu ekonomiky zaplatí důchodci z toho, co si celý život šetřili. Současně tisk peněz a zvyšování zadlužování povedou k ještě většímu zdražení nemovitostí, které bude ještě víc podporované nesmyslnými požadavky na zateplení, fotovoltaiku a podobně. Vlastnické bydlení se tak stane naprostým luxusem.  

Pokud bychom přijali tezi, že je pravdou, že omezení produkce CO2 povede k zastavení klimatických změn, pak celá tato oběť bude zbytečná, protože podíl Evropy na celosvětovém vypouštění skleníkových plynů je v roce 2024 kolem 7 %, ale zbytek světa se v tomto ohledu nikterak neomezuje. Evropa tedy v případě pravdivosti představy, že produkce CO2 může mít vliv na klima, zchudne zbytečně. A pokud tato domněnka pravdivá není, pak se jedná jen o pouhý zločin. 

Green Deal se v první bojové linii zaměřuje hlavně na energetiku. Energetika je úhelným kamenem uplatňování ESG ideologie. Energetikou totiž začíná jakákoliv lidská aktivity. Bez energie není průmyslu, není potravin, není zdravotnictví, není dopravy, není civilizace. Rozklad energetiky znamená doslova rozklad civilizace. Zásah vůči civilizaci a životní úrovni nemůže být namířen lépe než úderem na energetiku. S ní stojí a padá zbytek ekonomiky. 

Kdo ovládne energetiku, ovládne danou civilizaci.  

Není proto náhodou, že hlavní pozornost Green Dealu coby jednoho z chapadel ESG míří právě na energetiku. Pod záminkou, že spotřeba energie ničí životní prostředí, se progresivisté snaží energetiku maximálně poškodit a odstavit tradiční zdroje energie založené na fosilních palivech. Pokud se jim podaří převzít kontrolu nad energetikou tak, že energie bude málo a bude cenově nedostupná a nestabilní, populace prudce zchudne, stane se ještě víc závislá na státu a jeho sociálních dávkách, a proto bude velmi lehko ovladatelná.  

Současní spotřebitelé si prakticky neuvědomují, že čelíme frontálnímu útoku na energetickou soběstačnost. Energetici to vědí již řadu let a bijí na poplach, ale málokdo je poslouchá. Tak velké je přesvědčení společnosti, že naše bohatství je již tak velké, že o něj nemůžeme přijít, že většinová společnost se nejen že nebouří proti odstavování dalších a dalších elektráren, ale dokonce jí ani nedochází, že stávající zdražování energie je přímým důsledkem ESG politiky.  

Podobně jako když byl zaváděn Green Deal málokdo věřil, že skončí zákazem spalovacích motorů a většina lidí si myslela, že se jedná jen o pomoc ekologii, také dnes při řízeném rozkládání naší energetiky ze strany státu většina lidí nevnímá pravou podstatu, totiž že energie začíná být opět nedostatková.  

Toto je pravá podstata Green Dealu. 

Poslední české statistiky o spotřebitelské inflaci rozhořely debatu mezi ekonomy. Jedni ekonomové, reprezentovaní typicky třeba mnou, tvrdí, že inflace se už zase pomalou rozjíždí. Inflace vlastně nikdy z české ekonomiky docela nezmizela, byla jen mírně potlačena kupříkladu i efektem statistické základny. Skutečnost, že se podařilo přibrzdit „energetickou krizi“, je sice příjemná, ale spíš jen dočasná. Energie totiž budou dál zdražovat krom jiného skrze evropskou energetickou transformaci, emisní povolenky pro fyzické osoby (tzv. systém EU ETS 2) nebo skrze uhlíkové clo od roku 2027. Podle tohoto názoru minulá dekáda byla ve znamení extra nízké inflace až deflace, zatímco současná dekáda bude naopak ve znamená chronicky zvýšené inflace. A na další inflační vlnu již bylo založeno. A tato další inflační vlna bude navíc doprovázena zpomalením ekonomiky. Hrozí tedy stagflace: Obávaná kombinace nízkého růstu a inflace.

Podle jiných ekonomů, kteří vidí současnou ekonomickou situaci v souladu s vládní optikou, je inflace již minulostí, zdražení energií již nehrozí, protože instalovaný výkon obnovitelných zdrojů se prudce zvyšuje, další zdražení potravin proto již nehrozí, a vlastně řeči o nějaké nové inflační vlně jsou jen dezinformací. A i když během posledního půlroku došlo k mírnému navýšení cen, vlastně to je jedno, protože reálné příjmy rostou ještě rychleji, celá ekonomika se zvedá ode dna, takže společnost jako celek bohatne. V příštích kvartálech hospodářský růst zrychlí a inflace poklesne.

Tyto dva odlišné pohledy jsou dobře patrné například z ekonomických diskusí, které pokrývají média. Abychom to rozsekli a dobrali se nějakého budoucího výhledu, podívejme se na širší kontext. Tedy na to, co říkají data i z dalších evropských zemí. Máme štěstí, protože právě nyní byla zveřejněna řada evropských statistik, takže nám dobře ukáží, co na tento domácí spor říká zbytek Evropy:

Pokud jde o inflaci, britská centrální banka Bank of England to vidí poměrně jasně. Ta se totiž obává „poměrně vytrvalého“ růstu mezd, tedy inflace. Tento názor ocitovat list Financial Times. Hodně podobně to vidí i Maďaři. Míra inflace v Maďarsku totiž v říjnu meziročně zrychlila na 3,2 procenta ze zářijových 3 procent. Ve své zprávě ze stejného dne to uvedl maďarský statistický úřad. Současně to znamená, že maďarská inflace je tak už znovu nad tříprocentním cílem centrální banky. V rámci boje proti inflaci mají Maďaři nyní svou základní úrokovou sazbu na nejvyšší úrovni v Evropské unii a roste pravděpodobnost, že tam dál zůstane a nebude snížena. A do třetice připomeňme, že česká inflace dosahuje 2,8 % a roste. Do konce roku se patrně došplhá ke 3 %, tedy na hranu tolerančního pásma ČNB.

Podotázkou spojenou s rozdílnými názory na inflaci a současně druhým jádrem sporu je otázka vývoje cen energií. V ČR v říjnu růst cen elektřiny dosáhnul +10,5 %. Podle mne je to důkaz opětovného zdražování energií kvůli energetické transformaci Evropy. Podle jiných ekonomů je to jen statistická hra, protože většina lidí má ceny zafixované na nižší úrovni a růst cen elektřiny je jen na papíře a v cenících, ale málokdo tyto zvýšené ceny skutečně platí. Takže co k tomu opět říká zbytek Evropy:

V říjnu 2024 čelila růstu cen elektřiny celá Evropská unie. Zatímco náklady na energie, jako je zemní plyn, vykázaly určité poklesy v průběhu roku, snížení dotací, daňových úlev a státních podpor vedlo k mírnému zvýšení celkových cen elektřiny. V průměru cena pro domácnosti v EU vzrostla na 28,90 EUR za 100 kWh, což je nárůst. Země s nejvyššími cenami za elektřinu v EU v roce 2024 zahrnovaly Německo, Irsko a Dánsko. Úsměvné je, že největších „pokroků“ při navyšování instalovaných kapacit obnovitelných zdrojů dosahuje právě Německo, ale i Dánsko a Irsko patří v EU mezi země s nejvyšším podílem OZE v energetickém mixu hlavně díky větrné energii. Neboli: Více energetické transformace = více zdražování elektřiny.

A další spor se týká budoucího hospodářského růstu. Podle mne bude uvadat. Podle jiných ekonomů se bude zvedat ode dna. Takže opět zde je širší kontext: Podle dalších údajů ze stejného dne nezaměstnanost v Británii do konce září vzrostla na 4,3 procenta z předchozích 4 procent. To ukazuje útlum ekonomiky. Vedle toho kartel ropných zemí OPEC již čtvrtý měsíc v řadě snižuje prognózy růstu globální poptávky po ropě – to také ukazuje globální ekonomický útlum. A konečně nejsilnější argument ekonomického útlumu právě nyní přišel z Německa: Německý index očekávání ZEW padá na 7,4 bodů, čekal se skoro dvojnásobek! Předpokládalo se, že ZEW dosáhne 13,2 bodů. Jinými slovy důvěra investorů v německou ekonomiku se v listopadu zhoršila více, než se čekalo. Přitom právě tento index patří mezi nejpřesnější ukazatele budoucího vývoje…

(Tento text byl napsán 12. 11. 2024 pro rádio Universum)

O amerických volbách se říkalo, že údajně „změní svět“. Celý svět sotva, ale vliv na ten „náš svět“, totiž euroatlantický prostor, je nezpochybnitelný.

A vždy, když dochází k takovým událostem, o kterých se říkají velká slova, finanční trhy jsou poněkud paralyzované. Čekají na více informací. Kladou si otázky, zda akcie „den poté“ vzrostou, nebo poklesnou, zda úrokové sazby budou v dalších letech v důsledku té které velké události spíš nižší, nebo vyšší. Zda ceny nemovitostí budou mít skon spíš nafukovat bublinu, nebo ji spíš vyfukovat. Jen jedno aktivum se tím nenechává rozhodit. Už před americkými volbami bylo jasné, že patrně se zachová skoro stejně bez ohledu na vítěze.

Zde je malá nápověda, jaké aktivum to je. V den psaní tohoto textu namátkou vyšly dvě nesouvisející zprávy. První zpráva: Nabídkové ceny rezidenčních nemovitostí na Slovensku v období od července do konce září opět stouply, a jsou už vyšší než ve stejném období loni. Druhá zpráva: Ve Velké Británii klesly nové registrace aut meziročně o 6,0 % proti předchozímu růstu o 1,0 %. Ano, ty zprávy spolu příliš nesouvisí. A přesto v jistém ohledu souvisí.

Ta první zpráva říká, že ačkoliv hospodářský růst v EU je v útlumu, ceny nemovitostí už zase rostou. Proč rostou? Protože se lidé bojí inflace a klasických finančních investic. Ta druhá zpráva říká, že průmysl v Evropě pokračuje v rozpadu, tedy že oficiální údaje o růstu HDP notně nadhodnocují představu o produkčních kapacitách ekonomiky. Takže máme tu hospodářský útlum, skrytou inflaci a únik do reálných aktiv. A k tomu nejistotu ohledně dalšího směřování USA. To už je dostatečně velká nápověda, aby se dalo uhádnout, že tím aktivem, které poroste bez ohledu na to, co se bude dít v USA, jak bude vyvíjet válka na Ukrajině, či co se bude dít na Blízkém Východě, je aktivum představující univerzální bezpečný přístav. Tedy zlato.

Rekordní vzestup zlata už měsíce pokračuje. Jen v říjnu zlato posílilo o 5 % a od počátku roku si připsalo dokonce 34 %. Překonává ho už jen stříbro, které si od začátku roku připsalo 42,3 %. Nutno říci, že ani jeden z těchto kovů nevykazuje klasický cenový pohyb, který obyčejně doprovází nafukování cenové bubliny. Žádná euforie se nekoná. Drobní investoři jsou dokonce čím dál víc zaražení a častěji před nákupem zvažují, jestli už náhodou zlato není „přehřáté“. Takhle nafukování bubliny nevypadá. Cenová bublina vypadá tak, že drobní střadatelé jsou ti poslední, kteří ještě nakupují, když velcí investoři se už stáhli, protože pochopili, že cena brzy praskne.

Celá záležitost se zlatem na historickém maximu je o tom, že investoři, a to i ti největší institucionální, hledají ve vrcholně nejisté době aspoň nějakou jistotu. Cenová bublina je vždy o spekulaci. Růst ceny zlata je ale o anti-spekulaci: o vyhýbání se spekulacím, o hledání jistoty.

Někdo se už měsíce před volbami zajišťoval před výsledkem amerických voleb. A mimochodem, tady přichází ten vtipný bod, kdy jedni, kteří chtějí funkční svobodný trh, se zajišťovali proti Harrisové, a druzí, kteří chtějí větší monopolizaci a tisk peněz, se zajišťovali proti Trumpovi. Ale o tom to právě je: ti i ti se shodli, kde hledat bezpečí.

Někdo se zajišťuje před monetární politikou. A opět vtipný moment je, že před monetární politikou centrálních bank se nejvíce zajišťují – samotné centrální banky, které zlato nakupují místo fiat měn do svých devizových rezerv. Číňané se zase uchylují ke zlatu kvůli problémům na realitním trhu a nízkému úročení vkladů. A tak bychom mohli pokračovat.

A tak závěr zní, že ceny zlata nejspíš dál dlouhodobě porostou, i když už zdaleka ne takovým tempem jako v roce 2024. A to zcela bez ohledu na aktuální geopolitickou situaci. Což se o jiných typech investičních aktiv říci nedá.

Podle předběžného odhadu vzrostl český hrubý domácí produkt ve 3. čtvrtletí 2024 v meziročním srovnání o 1,3 %. Ještě několik týdnů si budeme muset počkat na zveřejnění detailů toho, proč je statistický růst české ekonomiky tak zabrzděný. Už nyní jsou ale zřejmé některé trendy. A ty se mi moc nelíbí.

Tak zaprvé už nyní je zřejmé, že k meziročnímu růstu ekonomiky přispěly hlavně výdaje na spotřebu domácností. Ty rostou nepřetržitě od začátku roku 2024. Svou roli přitom hraje také odložená poptávka. V minulosti lidé na útraty buď neměli, nebo se utrácet báli, a tak nyní realizují ve větší míře to, co dříve odložili. I tak ale stále platí, že míra úspor českých domácností je výrazně vyšší, než činil průměr za minulou dekádu. Jinými slovy, domácnosti mají dál obavy z budoucnosti a pořád ještě neutrácí tolik, kolik by hypoteticky mohly.

Zadruhé již nyní víme, ačkoliv ne na přesných číslech, že naopak negativní vliv na hospodářský růst měla tvorba hrubého kapitálu. Neboli firmy neinvestují. Nikterak nezvětšují kapacitní schopnosti ekonomiky, naopak. Neboli podnikatelské klima se nezlepšilo, firmy se bojí investovat.

A třetí poznatek, který již nyní máme ohledně HDP, je nejhorší. K růstu HDP totiž hodně přispěly také takzvané výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí. Neboli vláda příliš utrácela. A to je právě ten hlavní problém, proč já stávající statistický růst moc za růst nepovažuji a proč o něm mluvím jako „statistickém“ růstu. Příspěvek veřejných institucí k růstu HDP v ČR se pohybuje okolo 1-1,5 % HDP. Pokud bychom od růstu HDP za třetí kvartál 2024 odečetli přínos výdajů veřejných institucí, odhad růstu české ekonomiky by pravděpodobně skončil v mírném poklesu či stagnaci.

A čím víc se budou blížit parlamentní volby v roce 2025, tím bude mít vláda menší ochotu krotit své výdaje. Pokud ovšem statistický růst HDP je „růstem“ jen proto, že vláda nás zadlužuje, pak se o skutečný růst nejedná, jelikož za růst bychom měli považovat zvyšování životní úrovně, zvyšování bohatství ve společnosti. Bohatství pořízené na dluh však není bohatstvím, nýbrž jen iluzí bohatství.

Pokud si člověk pořídí dům a auto na dluh, pak auto a dům fakticky nevlastní dlužník, ale banka, která mu půjčila. Kdo místo auta a domu na dluh disponuje jen spacákem a bicyklem bez dluhu, je vlastně bohatší. A podobně se to má i s růstem české ekonomiky. Můžeme předpokládat, že jak se budou volby blížit, zadlužování vlády bude gradovat, a tím se taky bude zvyšovat statistický růst české ekonomiky, bohatnout ale nebudeme.

A přesně tuto tezi potvrzuje pohled na poslední údaje o HDP optikou takzvané hrubé přidané hodnoty, díky které můžeme zkoumat, která odvětví českou ekonomiku táhnou a která ji naopak brzdí. A není bohužel překvapením, že pokračoval pokles v průmyslu. A to právě svědčí o pomalém, plíživém zmenšování produkčních schopností naší ekonomiky. Zařízení se opotřebovávají, firmy neinvestují, aby je obnovily. Ekonomika tak stále víc ztrácí schopnost vyrábět skutečné hodnoty navzdory tomu, že statisticky roste. Spotřeba domácností už tenhle fakt moc nevytrhne.

A je jasné že situace se hned tak nezlepší. Stačí se podívat na Německo, kde největší evropská automobilka Volkswagen plánuje zavřít minimálně tři závody a zrušit desítky tisíc pracovních míst. Německá vláda během října zhoršila výhled vývoje ekonomiky pro letošní rok. Místo slabého růstu nově čeká pokles HDP o 0,2 procenta. Vládní výdaje v Německu totiž nerostou tak rychle, aby pokles ekonomiky statisticky maskovaly. Bylo by bláhové si myslet, že se tyto problémy nedotknou českého průmyslu. Zatímco Evropa pokračuje v zeleném tažení, asijská konkurence plánuje mohutný útok na evropské trhy.

Když to sečteme, za celý rok 2024 česká ekonomika sice poroste, ale její růst bude jen okolo 1,0 % a bude navíc do značné míry umělý. Bez zadlužování státu by z růstu byl pokles. A slabší ekonomický růst se navíc odrazí i v tom, že státnímu rozpočtu nepřitečou v roce 2025 na příjmové straně očekávané desítky miliard korun. Dluh tak bude ještě větší, než se čeká.

Držíte akcie nějaké velké technologické firmy napřímo nebo prostřednictvím ETF? Tak vězte, že ačkoliv jste nakupovali technologický titul, už za několik let se o něm může mluvit jako o firmě na pomezí technologického sektoru a sektoru utilit.

Vyspělý svět totiž ve svém myšlení neprožívá jen „klimatickou revoluci“, ale i revoluci umělé inteligence (AI). A AI potřebuje ke svému provozu obrovské množství elektrické energie. Stabilní elektrické energie. Jde o datová centra. Ty konzumují energii nejen pro samotné výpočty, ale také pro chlazení serverů. To vše musí běžet 24/7. Tedy nejen, když zrovna svítí slunce, nebo zrovna fouká vítr. Právě proto velké technologické společnosti vzaly za svou myšlenku jaderné energetiky. Paradoxně přesně ten typ energetiky, od které největší ekonomika eurozóny (Německo) nedávno odešla.

A pojďme na konkrétní plány. Google jako první firma svého druhu postaví vlastní jaderné elektrárny. Google počítá s tím, že postaví až sedm malých modulárních reaktorů. Energii z prvního z nich chce firma používat nejpozději v roce 2030. Další reaktory by měly běžet do roku 2035. Proč právě malé modulární reaktory? Ty je totiž možné na rozdíl od velkých jaderných reaktorů stavět rychleji a dopravovat je na místa, kde jsou potřeba. Amazon se zase rozhodl koupit datacentrum od společnosti Talen Energy, které je přímo poháněné energií z nedaleké jaderné elektrárny Susquehanna Steam Electric Station. No a třeba Microsoft chce kvůli AI obnovit jadernou elektrárnu Three Mile Island, ve které se v roce 1979 roztavil reaktor.

Evropa masivně dotuje výstavbu solárních panelů na střechách a větrníky na polích. Zákonitě je pak energie občas málo a občas v době energetických špiček to zase nezvládá energetická infrastruktura. Naopak velké technologické společnosti si hodlají zajistit vlastní stabilní zdroje energie, které budou stát přímo tam, kde to budou potřebovat. Vidíte ten rozdíl?

Není to jen byrokracie, proč bude Evropa stále víc technologicky zaostávat. Mnohem horší je to, že směr, který v minulých letech nastavil Brusel, jde úplně do pekla. I přesto, že Evropa nyní lije miliardy eur do přeměny energetiky, vypadá to, že nakonec bude zaostávat nejen technologicky, ale také energeticky. V oblasti energetiky totiž Evropa nebude nabízet podmínky, aby tu velké společnosti v budoucnu dokázaly i jen bazálně fungovat.

A mimochodem, ačkoliv Amerika má sama o sobě obrovské množství problémů, Evropa má svůj energetický problém ještě řádově větší. A to je jeden z důvodů, proč dlouhodobě nevěřím euru. Ostatně dolar proti euru během října posílil o 3,5 centu. Úspěšní nadnárodní podnikatelé a investoři už dávno vědí, že nemá smysl investovat v Evropě, protože Evropa jde ke dnu. Nebudou se cpát se svými investicemi někam, kde to nemá budoucnost.

Koneckonců rozdíl v úspěšnosti amerických a evropských firem bije do očí. V USA je dosavadní skóre stávající výsledkové sezóny takové, že společnosti z amerického indexu S&P 500 překonaly svými výsledky odhady trhu ve více než ¾ případů. Když se podíváme na evropské tituly, které už představily své výsledky, tak odhady zisku se podařilo jasně překonat jen 27 % evropských společností – to není ani třetina.

Navíc jedna zavedená evropská společnost za druhou hlásí problémy. Zvlášť patrné je to mezi automobilkami. Synonymem evropských automobilek se v poslední době stalo zvolání: „Profit warning“. Neboli varování před dramaticky nižším ziskem. Automobilový sektor je nepřekvapivě letos na úplném chvostu výkonnosti jednotlivých sektorů v Evropě.

Změna je v nedohlednu.

(Tento text byl originálně napsán pro rádio Univerzum dne 23.10.2024.)

Současným spekulantům začalo být úplně šumafuk, jak se vyvíjejí veřejné finance. Otupěli a ztratili napojení na to, jak veřejné finance ovlivňují ekonomický vývoj. Předchozí generace obezřetnějších spekulantů cit pro tuto skutečnost ještě měla.

Aktuálně je ten problém nejmarkantnější v Číně. Ta v nejbližších měsících vydá dluhopisy asi za 325 miliard dolarů. Finanční trhy se ptají, zda to „bude stačit“. Ale ta otázka je úplně chybně položená. Samozřejmě, že to stačit nebude, tahle částka totiž není řešením. V Číně sledujeme podpůrné balíčky ze strany čínské vlády i centrální banky už řadu čtvrtletí, a pořád nic. Evidentně nevedou k cíli. Jejich chyba je ve zpětné vazbě. Žádná zpětná vazba totiž neexistuje. Čínské autority nejsou schopny absorbovat myšlenku, že tisíckrát opakovaný krok, který nefunguje, nebude fungovat ani po tisící prvé. Nemůže fungovat, protože víc peněz v oběhu nijak neřeší ani kolabující trh nemovitostí, ani omezené útraty domácností, ani nedůvěru čínských domácností.

Takových pokusů už proběhla řada. Právě proto se vyčerpává jejich účinnost. Aby se zamrzlým trhem něco udělaly, musejí být podpůrné programy stále větší. To je logicky dlouhodobě neudržitelné. Čínská ekonomika se totiž ocitla v takzvané pasti likvidity, kdy další monetární stimuly už nemohou fungovat, i kdyby byly sebevětší.

Čínská ekonomika stojí na mnoha nerovnováhách. Na čínském akciovém trhu v poslední době dochází k propadu cen akcií. I to je jeden z důvodů, proč čínská vláda a centrální banka lijí do oběhu peníze – aby tomuto propadu cen akcií zabránili. Jenomže nejen že v pasti likvidity to je zbytečná snaha, ale také čím víc levných peněz se bude lít do ekonomiky, tím víc si Čína do budoucna koleduje o vysokou inflaci. (To jsme ostatně viděli u covidových peněz, které stály za inflačními vlnami v EU a v USA v letech 2022-23.) A jako bonus si tím Čína ještě zvětší už tak probíhající nárůst zadlužení, který je dalším čínským problémem.

Čína se může zdát daleko, ale jednak jsou finanční trhy propojené, jednak podobnou spirálu, kterou vidíme v Číně, vidíme i u nás, jen v trochu jiných kulisách. Naším problémem není až tak realitní trh jako v Číně, naším problémem je destrukce energetiky a průmyslu obecně. Vše ostatní je analogické. Možná to tak nevypadá, ale i česká vláda lije na trh nové a nové peníze. Sice ne tak prvoplánově jako Čína, ale schodek cca 290 miliard plánovaný pro příští rok takové pokračující nalévání peněz na trh je.

Pravděpodobně vám nyní nesedí číslo 290 miliard. To je ale skutečně správné číslo, ačkoliv vláda sestavila rozpočet s plánovaným schodkem „jen“ asi čtvrt bilionu korun. Co už ale neřekla, je fakt, že rozpočet je sestaven chybně, nadhodnocuje příjmy z emisních povolenek, podhodnocuje výdaje na dotace obnovitelných zdrojů, již nyní je odhaleno, že minimálně 50 miliard v rozpočtu chybí. A to jsme ještě nezapočítali fakt, že vláda patrně nadhodnocuje budoucí růst české ekonomiky, takže daňový výběr bude nižší.

Jinými slovy, česká spirála se velmi podobá té čínské: do oběhu stát lije víc peněz, i když víc skrytě. Tyto peníze ale neřeší neefektivity v ekonomice, mizející průmysl, mizející konkurenceschopnost, ani nedůvěru obyvatel. Jenom si tím do budoucna koledujeme o další inflační vlnu, jejíž první základy jsou již pár měsíců identifikovatelné, a zvyšujeme tím celkový veřejný dluh. Pokud bychom to měli říct ještě víc polopaticky, inflace zase bude. Ne jako v předešlých dvaceti letech, kdy jsme o ní až do konce pandemie skoro neslyšeli.

Nová francouzská vláda oznámila, že chce zvýšit daň na „nejvíc znečišťující“ dopravní prostředky.

Ponechme stranou fakt, že dnešní spalovací auto produkuje za jízdy méně emisí, než kolik produkovalo v sedmdesátých letech vypnuté a zaparkované auto únikem benzínových výparů. V celém podzemním komplexu Blanka již dnes nenajdete žádná čidla pro měření oxidu uhelnatého, v dopravním prostoru se sleduje pouze míra zakouřenosti (opacita) a koncentrace oxidů dusíku, protože vzhledem k technologickému pokroku se současné dopravní emise pohybují na tak nízké úrovni, že to již není třeba. Ponechme stranou, že moderní vznětové motory s filtry pevných částic fungují jako čističe vzduchu, neboli při jízdě v prostředí se silně znečištěným vzduchem jsou emise pevných částic vypouštěné automobily nižší, než jaká je jejich koncentrace v okolním vzduchu. Ponechme stranou dokonce i fakt, že výroba elektromobilu je vše, jenom ne ekologická. Zkrátka budeme se teď chvíli tvářit, že rozumíme výroku „nejvíc znečišťující dopravní prostředky“ tak, že má jít o auta se spalovacím motorem a letadla, ačkoliv to minimálně v případě aut se spalovacím motorem je chybné označení. Nás teď totiž momentálně nezajímá chybné označení aut, ale důsledky.

Premiér Michel Barnier totiž prohlásil, že Francie trpí „kolosálním zadlužením“. A novým zdaněním dopravy by prý podle něj do státní pokladny za rok 2025 mělo přibýt 1,5 miliardy eur (tedy skoro 38 miliard korun). A nejen to. Podle premiéra by tento krok, totiž zdanění spalovacích motorů, měl také nastartovat zelenější ekonomiku.

Vypadá to, že francouzský premiér je zmatený jak včela v zimě nejen v označování jednotlivých typů pohonů za znečišťovatele, ale také v ekonomii. Startování růstu evropské ekonomiky svatým bojem proti spalovákům má totiž celkem značné devastační dopady na růst. Zhoršení prognóz svých výsledků hlásí asi všechny evropské automobilky, od Volkswagenu přes Mercedes-Benz a Porsche po Stellantis. Je tedy bez diskuse, že tyto automobily zabředávají do stále větších hospodářských problémů. Má to hned několik důvodů.

Zaprvé evropská auta jsou nesmyslně drahá, což je dáno pouze a jen evropskou regulací v podobě zdanění, sociálního, zdravotního, náklady v podobě byrokracie, náklady v podobě ESG. Tedy jsou nekonkurenceschopná, tedy je válcuje stále kvalitnější a mnohem levnější čínská konkurence. Podíl zahraničních značek na čínském automobilovém trhu v prvních třech čtvrtletích letošního roku podle údajů poradenské společnosti Automobility klesl na rekordní minimum 37 procent, zatímco v roce 2020 činil 64 procent. Zadruhé Evropané nemají dost peněz na kupování uměle předražených aut, tedy vyhasíná i domácí poptávka po autech. Zatřetí automobilky investovaly nehorázné peníze do elektromobility, o kterou bez dotací není spontánní zájem. A na dotace už státy nemají. Paradoxní je, že ačkoliv ceny vozů kvůli státním regulacím v Evropě rostou, marže pro jejich výrobce se zmenšují.

Jenom v období od června do srpna prodej Stellantisu klesl téměř o deset procent. To se jeví poněkud v rozporu s tvrzeními o rostoucí spotřebitelské poptávce v Evropě, že? V příštím roce vstoupí v platnost nové emisní normy Evropské unie, které budou evropské automobilky navzdory slabé poptávce nutit prodávat spíše elektromobily než benzinová auta. A protože o elektromobily zákazníci bez úplatků v podobě dotací nestojí, situace pro automobilky se ještě zhorší. A protože automobilky jsou srdcem evropského průmyslu, asi člověk nemusí být Sibylou, aby chápal, zda evropskou ekonomiku v příštím roce čeká zelené nastartování, nebo zelený útlum.

Na útlum automobilek jako takových navazuje i útlum celého subdodavatelského průmyslu. Insolvence v oblasti automotive se v Evropě objevují v míře, kterou novodobé statistiky nepamatují. Není divu, že jednotlivé státy napříč kontinentem snižují pro příští rok odhad svého ekonomického výkonu. Naposledy guvernér ČNB Michl v rozhovoru pro SeznamZprávy řekl, že nová ekonomická prognóza pravděpodobně bude očekávat pomalejší růst české ekonomiky v příštím roce.

A nyní se nám tu objevuje plán na další zdanění „nejvíc znečišťujících“ dopravních prostředků za účelem zeleného nastartování ekonomiky a zmenšení schodku rozpočtu. Výsledkem bude další zavírání provozů automobilek, další bankroty v sektoru automotive, další útlum a zmenšení evropské ekonomiky, ještě menší ekonomická aktivita, a tedy ještě menší výběr daní, a ještě hlubší schodek státního rozpočtu, který zelení politici budou chtít léčit ještě větším zdaněním dopravních prostředků.

Když se ekonomika rozvíjí, má to vždy svou vlastní dynamiku. Nikdy nezačnou růst všechny sektory naráz. Mladá, dravá, rychle rostoucí ekonomika například má celkem levnou práci, malé množství regulací, vysoké množství inovací.

Její rozvoj se začne soustředit na některý obor a na něj se postupně nabalují subdodavatelské sektory. A stejně tak ekonomika, která je v dlouhodobém úpadku, má také svou dynamiku. Také nikdy úpadek nepozorujeme stejně výrazně napříč všemi obory, ale obyčejně tento úpadek začneme nejprve cítit v energetice a v těžkém průmyslu, jako je třeba hutnictví. Z něho pak postupuje dál ke strojírenství, případně typicky k výrobě automobilů. Teprve pak postupuje do jemnější průmyslových oborů. A jako poslední jsou obyčejně postižené služby. Jinými slovy, v některých segmentech ekonomiky se ještě může tančit na palubě a lidé nic netuší, do jiných už teče voda.

Do evropské ekonomiky už teče voda a zatím jsou pod čárou ponoru zejména energetika a hutnictví. Ale nabírat vodu už začal i celý automotive průmysl. Ocelářská unie uvedla, že výroba oceli v České republice v prvním letošním pololetí meziročně klesla o 600 tisíc tun na 1,27 milionu tun, což je zatím nejhorší výsledek za dobu, co Ocelářská unie výrobu odvětví sleduje. Současně klesá nejen výroba, ale i spotřeba, a to o 130 tisíc tun na 2,9 milionu tun oceli. Méně oceli vyvážíme, naopak musíme stále víc oceli dovážet. Mimochodem, Československo, a později Česká republika, měly silnou tradici ve výrobě oceli, a to nejen před rokem 1989 v rámci východního bloku, ale také ve světovém měřítku. Uměli jsme vyrábět vysoce ušlechtilé oceli, měli jsme silné hutnické školství a výzkumné instituce. Naše kvalitní ocelářství v poslední době doničily především drahé energie, kvůli nimž se stala naše ocel nekonkurenceschopná. Tady již demontáž celého odvětví byla téměř dokonána.

To, o čem zde mluvíme, však není „jenom“ problém České republiky a „jenom“ ocelařiny. Jak jsem již řekla, jak se jednou spirála des-industrializace a hospodářského úpadku spustí, pokračuje. A v tomto případě napříč celým kontinentem. Automobilky jsou další na řadě. Mezinárodní automobilová skupina Stellantis se kvůli přetrvávající slabé poptávce rozhodla o několik týdnů prodloužit přerušení výroby elektromobilů Fiat 500 továrně Mirafiori v severoitalském Turíně. Přeloženo, to jsou hned dvě informace v jedné. Zaprvé úpadek odvětví automotive se týká celého kontinentu. Zadruhé o elektromobily není zájem, pokud buď nejsou abnormálně silně dotovány, anebo naopak není provoz spalovacích motorů abnormálně trestán. To vyjde nastejno, protože trestání provozu spalovacích vozů například skrze bizarně drahé dálniční známky je pouze dotací naruby. Něco jako pozitivní diskriminace.

Toto je spirála, která se rozhodně nezastaví během jednoho nebo dvou let. Teprve až v roce 2027 má naběhnout takzvané uhlíkové clo a také emisní povolenky pro fyzické osoby. Neboli ode dneška za dva a půl roku se podmínky pro evropský průmysl ještě výrazně zhorší proti stávajícímu stavu. Spirála bude v první linii pokračovat přes chemický průmysl, sklokeramický, cementárny, papírenský, zpracovatelský. Textilní už nemá moc kam klesat. Potravinářství bude postiženo o něco později. S tímto výhledem je zcela nesmyslné rozjíždět jakékoliv nové průmyslové podniky. Čím menší průmyslový podnik, tím těžší pro něj bude udržet se při životě během dalších tří či čtyř let. Projeví se to krom jiného i na zaměstnanosti v průmyslu, která půjde výrazně dolů. Uvolněné lidské kapacity ale nasaje státní sektor, jehož byrokracie dusící jakoukoliv smysluplnou ekonomickou aktivitu naopak bude dál bobtnat.

Tento růst státního sektoru je dobře viditelný z faktu, že schodek českého státního rozpočtu ke konci září vzrostl na 181,7 mld. korun ze srpnových 175,8 mld. korun, což je čtvrtý nejhlubší zářijový schodek od vzniku ČR. Samozřejmě vláda bude tvrdit (a už tvrdí), že za to mohou povodně. Jenomže každý rok se přihodí nějaké nečekané události. Jednou jsou to povodně, jindy tornádo, ještě jindy energetická krize nebo covid. Vzpomene si snad někdo na nějaký rok bez mimořádných událostí? Sotva. Na ty proto musí být v rozpočtu rozpočtová rezerva, ze které jsou tyto nečekané události financované. Jinak řečeno, je to výmluva. Ještě jinak řečeno, stát roste. A ještě jinak řečeno, ale se stejným významem: Soukromý sektor a soukromé podniky se zmenšují a zmenšovat se ještě budou.

Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extrémistka!