Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Víte, jaká je podstata rasismu? Podstatou rasismu je umělé vytvoření skupiny lidí na základě barvy jejich kůže a odsouzení celé této skupiny. Rasismus je hnus. Zlo.

Víte, jaká je podstata nacionalismu? Umělé vytvoření skupiny na základě toho, že lidé se narodili s nějakým občanstvím, adorování tohoto občanství a odsouzení všech, kdo mají v občance občanství jiné. Nacionalismus je hnus a zlo.

Víte, jaká je podstata homofobie? Je to umělé vytvoření skupiny na základě jejích sexuálních preferencí a odsouzení všech, kdo jsou k této skupině přiřazeni. Homofobie je hnus a zlo.

Víte, jaká je podstata antisemitismu? Je to nenávist vůči lidem, kteří se narodili jako Židé. Antisemitismus je čiré, průzračné zlo.

Víte, jaká byla podstata německého fašismu? Adorování etnických Němců a zavrhování všech ostatních. Zlo, zlo, zlo.

Víte, jaká je podstata jakéhokoliv kolektivismu? Kolektivismus je nadřazené slovo všem fašismům, rasismům, homofobiím a dalšímu házení lidí do jednoho pytle podle jakéhokoliv vrozeného rysu. Nikdo, kdo se narodil s nějakým vrozeným rysem, si jej nevybral. Nikdo, kdo se narodil bez svého výběru s jakýmkoliv vrozeným rysem, jím není jako bytost definován. Kolektivismus je zlo. Každý kolektivismus. Každý bez výjimky.

Je úplně jedno, zda kolektivismus nějakou skupinu adoruje, nebo zatracuje. Zlo je samotný jeho princip. Zlem je řadit lidi do skupin podle vrozených rysů a s celou skupinou jednat jako se špatnou či dobrou. Protože my jsme tu každý za sebe. Každý z nás je dobrý, či zlý, a někdo není ani zlý, ani dobrý, prostě jenom je. Povýšit skupinu tří bílých nad skupinu tří černých je zlo, protože mezi třemi bílými může být jeden vrah. A povýšit skupinu černých nad skupinu bílých je zrovna takové zlo, protože mezi černými může být zrovna takový vrah. Jsme jen já, ty, on, ona… takový a makový. Každý se svou vlastní karmou, každý zodpovědný za své vlastní činy.

Dneska ráno minikonflikt. Jeden blízký muž mi popřál k MDŽ. Zcela bezelstně. S nejlepšími úmysly. Vysvětlila jsem mu, že tenhle svátek mi nic neříká, takže není třeba mi k němu přát, a už jsem byla myšlenkami u jiného tématu, neb otázka MDŽ mi v danou chvíli připadala zcela pod mou rozlišovací schopností vzhledem k mému nadcházejícímu obchodnímu jednání. Ale dotyčný muž měl potřebu téma rozvíjet.

Že prý ženy rodí děti, vychovávají děti, starají se o domácnost, starají se o rodinu, ještě k tomu pracují, většina mužů by prý nezvládla to, co ženy, takže si svůj svátek zaslouží, a ještě by ženám přidal jeden placený den volna. A že mě respektuje, a proto mi přeje k MDŽ. A bylo to. Rozbuška.

Nebudu pokládat řečnickou otázku, kdo by takový placený svátek měl platit. (Zaměstnavatel? Z jakých peněz? Z těch, které mu jeho zaměstnankyně nevydělají, když dřepí doma a slaví své pohlaví? Stát? Z jakých peněz? Z těch, které sebere na daních právě těm ženám, které jsou chudé samoživitelky a nejvíc peníze potřebují?) Co mě udivilo, byla suverenita, se kterou mne dotyčný muž „respektoval“, a přesto mi opakovaně proti mé vůli přál k něčemu, čím hluboce opovrhuji. Myslel to dobře. Ale nedomyslel. Nedošla mu podstata jeho slov.

Ano, já svátkem MDŽ hluboce opovrhuji. Opovrhuji jím – protože já jsem tu sama za sebe. Nejsem tu „za ženy“. Já si nevybrala, s jakými orgány se narodím. Baví mě být ženou, ale není to má zásluha. Je to důsledek náhodného rozdělení a záměrů přírody.

Jsme hrdá na mé úspěchy. Na ty pracovní, profesionální, ale ještě víc na úspěchy lidské. Jsem hrdá na to, že jsem se v mnoha situacích, kdy mi doslova a do písmene šlo o kejhák, zvládla nezbláznit. Jsem hrdá na to, že co mě nezabilo, to mě ještě posílilo. Nejsem ale hrdá na to, že jsem se narodila s oříškovýma očima, čokoládovými vlasy, světlou pletí, s výškou 173 cm, jako heterosexuální žena. Nic z toho není má zásluha. Je to náhoda. Necítím se příslušná k žádné z těchto skupin. Cítím se být sebou. Jen sama sebou.

Opovrhuju svátkem MDŽ jako každým jiným kolektivismem. Jako rasismem. Jako fašismem. Jako homofobií. Protože ve své podstatě MDŽ ničím jiným není. Můžete říci: Ženy ale byly dřív utlačované a blaba. Byly. No a? Již nejsou. Jak dřívější utlačování žen souvisí s dnešní kolektivistickou oslavou jednoho pohlaví?

Onen muž dnes ráno mi řekl, že mě respektuje, a proto mi přeje k MDŽ. Požádala jsem ho, pokud mě skutečně respektuje, aby mě respektoval tím, že bude chovat v úctě mou individuální vůli, aby mi k MDŽ nepřál. A aby mě respektoval tím, že mě nebude už nikdy házet pod žádnou skupinovou nálepku. Jsme dál nejlepší kámoši.

Zdálo se vám, že v poslední době máme v ekonomice nějak málo adrenalinu? Že je nějak nápadně klid? Tak dovolte, abych vám jej opět kapku zvýšila: Podle posledních zpráv si spotřebitelská inflace v Evropě dál vesele roste.

Tak kupříkladu ve Španělsku předběžný harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 6,1 %, čekala se inflace menší. Ve Francii zase tento harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 7,2 %, také se čekala inflace menší. A tak bychom mohli pokračovat. Ostatně také v České republice poslední známá inflační čísla byla opět vyšší, než se očekávalo, za leden dosáhla inflace meziročně 17,5 %.

Tolik tedy inflace spotřebitelská. Ta Evropu nepřestává překvapovat svou výší.

Takzvaná spotřebitelská inflace, tedy ta, kterou vidíme běžně na pultech obchodů, ale není jedinou inflací, kterou rozeznáváme nebo jsme schopni měřit. Kupříkladu firmy a podnikatele bude nejspíš víc zajímat takzvaná inflace výrobní, nebo také „PPI index“, které se také někdy říká inflace „na začátku výrobního řetězce“. Jak ale za chvilku uvidíme, to není moc přesné označení.

A vlastně by měla zajímat i spotřebitele, protože je to právě inflace cen výrobců, která v drtivě většině případů předchází inflaci spotřebitelskou. Nebo jinak řečeno: Výrobní inflace roste více a dříve než spotřebitelská, a současně také klesá rychleji a dříve než inflace spotřebitelská. Vlastně pokles výrobní inflace je prvním signálem, že by se brzy měl zlomit trend i u inflace spotřebitelské a i ta by měla už v dohledné době začít klesat.

A právě to se skutečně děje.

Skutečně tempo růstu cen na začátku výrobního řetězce již zpomaluje, což je jednoznačně dobrá zpráva. Bohužel tohle zpomalení růstu výrobních cen bylo během ledna pouze kosmetické. A čekal se pokles mnohem větší. Jak to číst? Tak, že také spotřebitelská inflace bude klesat pomaleji, než se dosud věřilo a čekalo.

Konkrétně: Meziměsíčně se ceny průmyslových výrobců v lednu zvýšily o 5,8 %, meziročně vzrostly o 19,0 %. Ještě v prosinci přitom rostly o 20,1 %. A čekalo se zpomalení tempa výrobní inflace až k 15% hladině. Jsou tu i naprosté kuriozity. Tak třeba namátkově ceny černého a hnědého uhlí vzrostly o těžko uvěřitelných 82,0 %. A celkově byly vyšší ceny energií o 34,2 %.

V poslední době začaly být mediálně zajímavé a hojně citované například ceny paprik nebo cibule. Ano, jejich růst je raketový. Koneckonců meziročně byly v lednu ceny zemědělských výrobců vyšší o 25,5 %. Jenomže taková cena cibule už toho moc dalšího neovlivní. Je to prostě cena konečná, maximálně trochu zdraží porci oběda. Horší je to právě s oněmi cenami energií.

Ceny energií se propisují prakticky do všeho. A v konečném důsledku ovlivňují i ony ceny cibule. Většina zeleniny se do střední a severní Evropy dováží z Evropy jižní, případně ze severní Afriky, kde se pěstuje ve sklenících. Takže máme-li v Evropě drahé energie, prodražuje se provozování skleníků pro cibuli. Máme-li drahé energie, prodražuje se také, a to citelně, výroba hnojiv. Máme-li drahá hnojiva, nejen, že se prodražuje pěstování cibule, ale také je větší neúroda, protože pěstitelé s hnojivy šetří. A nakonec sem musíme cibuli nějak dovézt, a k tomu je také třeba energie a pohonné hmoty. Už tedy začíná být jasné, proč se o indexu PPI mluví jako o inflaci na začátku výrobního řetězce.

Jenomže ani to není moc přesné. V případě Evropy totiž spíš platí, že na počátku inflačního řetězce stály – překvapivě – cenné papíry a nemovitosti. Když od roku 2008 centrální banky soustavně tiskly peníze (a Šichtařová brblala, že tohle není dobře, tohle musí skončit hodně velkou a úplně typově jinou krizí a inflací, než na jakou jsme zvyklí), tyhle peníze primárně tekly do cen cenných papírů a do cen nemovitostí.

Onen soustavný růst cen cenných papírů i nemovitostí tedy nebyl žádným zrcadlem skvělého výkonu akciových společností či realit, byla to pouze a jen inflace, která se zprvu propisovala jen do specifického segmentu ekonomiky. Tam inflace začala.

Když během lockdownu byla prakticky zastavena ekonomika a vznikl nedostatek některých surovin a výrobků, začala se tato původně finanční inflace přetavovat do inflace cen surovin a kupříkladu hutních výrobků.

Odtud se inflace začala rozlévat do cen průmyslového zboží.

V tu chvíli do celé věci ještě navíc promluvil Green Deal a jeho odpor vůči tradičním zdrojům energie. To je mimochodem hlavní důvod, proč inflace v Americe či v Asii je menší než v Evropě. Takže se přidal nedostatek energií a logicky následně růst jejich cen.

Inflace v cenách průmyslového zboží a inflace v cenách energií se dál rozlévala do cen jemnějšího a jemnějšího průmyslu, až skončila u cen potravin. A u oné cibule. To je konečná.

Tady by rozlévání inflace skončilo, kdyby již neexistoval další důvod inflace. Ale my moc dobře víme, že důvod inflace stále trvá. Sice už nedochází k tak vysokému tisku peněz jako v minulosti, ale stále k němu dochází, protože vlády se dál zadlužují a tím dál uvolňují peníze do ekonomiky. A vedle toho na Green Dealu se nezměnilo vůbec nic, takže energie máme nedostatkové pořád stejně.

Takže proč se tu někdo diví, že inflace neklesá tak rychle, jak se všeobecně myslelo?

Dovolím si vyslovit předpoklad, že inflace nebude letos „kolem 10 %“, jak se říká. Inflace nejspíš bude letos v České republice nad 10 %.

Prosím pozor, dámy a pánové, na vědomost se dává, že kdo kdy uvěřil čistým úmyslům vlády, kdo kdy uvěřil, že jest možno věřiti státu, že stát pojímá ušlechtilé záměry, když plánuje penzijní spoření – ten se jako pravý naivka předvedl.

Vláda se chystá upravit příspěvky u penzijního spoření. Těm, kdo si ukládají méně než 500 korun měsíčně, podporu odejme úplně. U měsíčních úložek 1000, 1100 a 1200 Kč má státní podpora oproti aktuálním 230 Kč klesnout na 180, 198, resp. 216 Kč. Při měsíčních úložkách 1500 Kč a více by stát byl velkorysejší a podle návrhu ministerstva financí by vyplácel 270 Kč měsíčně.

Anebo jinak: Asi jste už pochopili, že v systému, který má chránit chudé, na „reformu“ doplatí ti příjmově nejslabší.

To je opravdu vydařený vtip, který krásně demaskuje pravou podstatu penzijního spoření. Už dobře 13 let nazpátek před ním varuju a tvrdím, že je jen otázkou času, kdy stát na penzijní fondy nějakým způsobem sáhne. A je to tu. Mnoho lidí začalo do penzijních fondů spořit jenom proto, že měli vizi státního příspěvku. Penzijní fondy totiž loni svorně úplně všechny dosáhly (reálně) ztráty.

A do principiálně ztrátové investice může jít jen někdo, kdo k tomu má jiný motiv než výnos fondu. Tím jiným důvodem byl státní příspěvek, případně příspěvek zaměstnavatele. A teď skutečně už dochází k tomu, že stát na úspory v penzijních fondech sahá. Nejprve na ně sáhnul obrovskou inflací, kterou státní politika vyvolala a která způsobila ztrátu fondů. A nyní sahá na příspěvky.

Nejspíš dalším krokem může být zrušení daňového zvýhodnění pro zaměstnavatele, kteří platí zaměstnancům příspěvky, neboli zaměstnavatelé zaměstnancům tyto příspěvky platit také přestanou. A pak už každý, kdo vloží peníze do fondu, bude automaticky pouze ve ztrátě.

A ještě dalším krokem může být takzvané otevření fondů, které by způsobilo živelné výběry a ještě další propad hodnoty naspořených peněz.

Takže já stojím za svým dlouholetým tvrzením: důvěřování státem organizovanému a podporovanému penzijnímu spoření je hazard, protože dotyčný se dopustil té neodpustitelné chyby, že věřil státu a jeho slovu. Tato důvěřivost je nyní „po zásluze“ trestána.

Zajímavou zprávou tohoto týdne je, že na 73 procent generálních ředitelů ve světě se domnívá, že globální ekonomika v tomto roce klesne, neboli projde si recesí. Vyplynulo to z pravidelného průzkumu PwC. Představuje to nejpesimističtější výhled klíčových šéfů na globální hospodářský růst za 12 let průzkumu. Déle se tento průzkum neprovádí.

Někdo by snad takové výsledky mohl označit za pesimistické. Já je označuji spíš za realistické. Ostatně máme tu řadu signálů, že ke zpomalování různých ekonomik napříč světem až do stádia útlumu skutečně dochází. Mezi nejvýmluvnějšími je třeba čerstvá statistika, že výroba automobilů na Slovensku loni podle předběžných údajů klesla téměř o pět procent zhruba na milion vozidel. (Jen mimochodem – i tak si ale Slovensko v přepočtu na obyvatele udrželo pozici světového lídra v produkci aut. Krom jiného i proto, že k podobnému poklesu výroby dochází v automobilovém průmyslu i jinde po světě.)

Jiným signálem, který potvrzuje totéž, totiž pokračující zpomalování ekonomik, je fakt, že hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane se nechal slyšet, že úrokové sazby musí vystoupat ještě výš, aby se v eurozóně snížila inflace. Neřekl sice na kolik, ale je zjevné, že zvyšování úrokových sazeb bude v eurozóně dál snižovat hospodářský růst. Zatímco propad výroby aut popisuje, co už bylo, plánované zvyšování úrokových sazeb popisuje, že k dalšímu zpomalení teprve dojde.

Až potud na tom není nic až tak moc překvapivého. Paradoxní to začne být teprve až v okamžiku, když dodáme další střípky informací.

Tak například: Míra nezaměstnanosti ve Velké Británii zůstala na 3,7 procenta, a je tak nejnižší za téměř 50 let. Jinak řečeno, svět se připravuje na hospodářské zpomalení, ale míra nezaměstnanosti zůstává v mnoha ekonomikách na mnohaletých minimech! Porovnejme to s Velkou hospodářskou krizí po roce 1929: Tehdy první zemí Evropy, kam z USA dorazila krize, bylo Německo, kde v roce 1932 bylo téměř 45 % Němců bez práce. Srovnejme skoro poloviční míru nezaměstnanosti s nezaměstnaností kolem 3 nebo 4 procent, jakou běžně v Evropě vidíme dnes!

Ostatně abychom tuto přehlídku bizáru zkompletovali, dodejme ještě, že takzvaná harmonizovaná meziroční inflace v Německu byla za prosinec potvrzena na 9,6 procenta. To by taktéž mělo být dle ekonomické teorie v přímém rozporu s hospodářským zpomalením. Jenomže – sedí to perfektně k roku 1929, který byl spojen s inflací a v Německu dokonce s hyperinflací.

Co si z toho tedy vlastně vzít? Jde o to, že značná část veřejnosti, a to včetně té profesionální, si není vědoma povahy a typu nadcházejícího ekonomického vývoje. Většina lidí má dojem, že recese, o které centrální banky, vlády, ekonomové mluví – je běžná cyklická záležitost opakující se každých plus mínus deset let, případně do toho zamotají ještě okrajové faktory typu válka na Ukrajině. Což je na hony vzdálené realitě. 

Byla Velká hospodářská krize roku 1929 běžnou cyklickou recesí? Sotva. A přitom není od věci kvalitativně, tedy svými systémovými příčinami, srovnávat krize z let 1929, 2008 a – řekněme – 2023. To neznamená ani omylem, že prožijeme něco podobně drastického. Naopak. Tak třeba dvouciferné nezaměstnanosti se bát vskutku nemusíme.

To znamená pouze tolik, že se mění systém. O to jde.

Již nejsme tržní ekonomika. Evropa již není ani kapitalistická, ani svobodná. A běžné investorské poučky už neplatí. Už neplatí, že úspory jsou bezpečné. A pokud nechápete, o čem mluvím, podívejte se na výsledek prezidentských voleb. Komunista, nebo komunista. To, co se děje v ekonomice, je jen zrcadlem poptávky společnosti po návratu před rok 1989. S tím rozdílem, že teď už v tom jede Evropa celá.

Velké investory na Wall Street stejně jako babičku v nejzapadlejší české vesnici bude zajímat, jak moc silně bude v příštím roce kousat inflace.

Tady mám dobrou a zároveň špatnou zprávu. Dobrou zprávou je, že tempo inflace se v příštím roce zmírní. Špatná zpráva zní, že ceny dál porostou tempem, které bylo v posledních letech jen těžko představitelné. Zatímco za celý rok 2022 tempo inflace v Česku dosáhne v průměru za celý rok zhruba 15 %, v příštím roce to bude kolem 10 %. První polovina roku 2023 se odehraje v duchu dvouciferné inflace, ve druhé polovině roku tempo inflace zeslábne na jednociferné hodnoty. Růst cen budou dál živit drahé energie. Státní cenové stropy budou znamenat jen částečnou úlevu. Dražší energie se pak budou stále víc propisovat do všeho zboží. A dražší potraviny pocítí každý z nás.

Tempo inflace zůstane zvýšené nejen v české ekonomice, ale i ve světě. Musí nás proto zajímat reakce centrálních bank. Tady se začíná projevovat, že centrální banky přeci jen už zpomalily tempo zvyšování úrokových sazeb. Úrokové sazby amerického Fedu před letošními Vánocemi narostly o 50 bazických bodů do pásma 4,25-4,50 %. Tempo zvyšování sazeb Fedu tedy zpomalilo po čtveřici předchozích „hiků“ o 75 bazických bodů. Neboli očekává se, že boj proti inflaci už nebude tak urputný jako dosud.

Evropská centrální banka (ECB) po vzoru Fedu také přišla se zpomalením při zvyšování sazeb ze 75 na 50 bazických bodů. Rozdíl je ale v tom, že Evropská centrální banka začala své úrokové sazby zvyšovat později než americký Fed. Výsledkem je, že zatímco v USA vyskočily úrokové sazby viditelně nad 4 %, v eurozóně narostla základní sazba ECB jen na 2,5 %. ECB ale zároveň přislíbila další zvyšování sazeb v příštím roce, kdy by měly vyrůst viditelně nad 3 %. Trh odhaduje, že ECB v příštích měsících zvýší sazby o více než 1 procentní bod. Kromě toho Evropská centrální banka má v plánu naordinovat své rozvaze dietu. Snižování rozvahy ECB by mělo začít v březnu a mělo by probíhat do poloviny příštího roku v rozsahu 15 mld. eur měsíčně. V podání ECB tak budeme v přímém přenosu sledovat kvantitativní utahování poté, co se ECB mnohaletým programem kvantitativního uvolňování stala největším věřitelem mnoha vlád eurozóny.

Nesmíme zapomínat ani na Českou národní banku. Její základní sazba leží v posledních 6 měsících výš než v USA i v eurozóně – u 7 %. Tam podle nás setrvá v příštích měsících. Pokud by se měly sazby ČNB měnit, tak podle nás až v závěru příštího roku, a to směrem dolů. Když to nějak sečteme, tak zatímco v posledních letech centrálních banky svou rozvolněnou měnovou politikou vytvořily podhoubí pro nárůst tempa inflace, v příštím roce v jejich podání budou pokračovat pokusy o nápravu tohoto stavu.

Chování centrálních bank a postupné „zdržování“ peněz bude mít zákonitě odraz v ekonomice. Pro investory bude najednou nemyslitelné přijít k levným úvěrům, což se odrazí ve slabší ochotě investovat – do čehokoliv. Akciové trhy podle nás nebudou ani v roce 2023 představovat bezpečné místo pro zaparkování kapitálu. Podobně na tom bude třeba nemovitostí trh. Splaskávání cenových bublin by mělo pokračovat i v roce 2023.

Za této situace se nemůže dařit ani jednotlivým ekonomikám. Třeba americký Fed v příštím roce očekává poměrně citelný nárůst míry nezaměstnanosti v USA z 3,7 % na 4,6 % na konci roku 2023. To naznačuje, že zhoršení ekonomických podmínek může vyústit v recesi největší ekonomiky světa. Mezinárodní měnový fond pro příští rok očekává růst globální ekonomiky jen o 2,7 %. Českou ekonomiku budou brzdit obavy domácností z budoucnosti, což se odrazí v jejich slabších útratách. Zatímco v posledních letech byla domácí spotřeba tahounem růstu české ekonomiky, v příštím roce bude naopak brzdou. V příštím roce podle nás česká ekonomika neporoste, ale bude klesat o necelé 1 %.

Důležitým tématem zůstane i v roce 2023 energetická krize. K jejímu vzniku rozhodně nepřispělo jen zastavení dodávek plynu z Ruska. Výrazně se na tom podepsalo i zelené tažení evropských politiků. Naštěstí pro tuto zimu jsme z nejhoršího venku, zásobníky plynu se po celé Evropě podařilo během podzimu naplnit na více než 90 %, někde i na 100 %. Dodávky plynu z Ruska totiž nahradil norský plyn a pak také dodávky zkapalněného plynu (LNG). Jenže Evropa si bude muset brzy vybrat. O dodávky LNG bude Evropa soutěžit především s Asií. Zároveň se ale Evropa brání smlouvám na delší období kvůli svým klimatickým cílům. Jenže dodavatelé LNG právě na dlouhodobých kontraktech fungují. Když to sečeme, tak buď si Evropa otevřeně přizná, že plyn pro ni bude i v následujících patnácti letech důležitý, nebo můžeme mít velké problémy naplnit zásobníky už před příští zimou. To by samozřejmě výrazně zvýšilo cenu plynu a elektřiny na evropských trzích a eskalovalo energetickou krizi. Pak by se nám v ještě větším rozjelo to, co nás trápilo letos – skokový nárůst cen energií, následně celkové inflace, zamrznutí spotřeby a nutnost centrálních bank ještě víc dramaticky zvyšovat úrokové sazby. V tomto scénáři by byl propad české ekonomiky větší.

Že Evropa se již překulila přes mezník, za nímž ji číselně a ekonomicky můžeme považovat za socialistickou, jsme tu už říkali. Bohužel, ekonomická a číselná stránka věci není jediným rysem.

Totéž můžeme pozorovat i na subtilnějších a hůř kvantifikovatelných jevech. Dalším neklamným rysem nástupu kolektivismu, jehož jednou z odnoží je právě socialismus, je nástup ideologií do řízení státu. Ideologií, jež jsou ve své podstatě zcela iracionální. Ideologií, které by mohly být „hezké“, kdyby fungovaly, fungovat ale nikdy nemohou, protože nevnímají realitu, biologické nastavení člověka, okolní svět.

Skoro dnes a denně jsme konfrontování s novým výkvětem takové ideologie v řízení celé Evropské unie. Jeden příklad za všechny:

Vyjednavači členských států Evropské unie a Evropského parlamentu se v noci na úterý dohodli na zavedení takzvaného uhlíkového cla, které mají při dovozu do EU platit dodavatelé železa, oceli nebo hnojiv. Jde o analogii k systému unijních emisních povolenek, o kterých bezpečně víme, že notně přispívají k současnému nesmyslnému (a uměle vyvolanému) zdražení cen energií a zejména elektřiny. Jinými slovy, Evropská unie systematicky pokračuje v systému střílení do kolena sebe sama, vytváření nedostatku základních surovin, zvyšování inflace a podlamování svého hospodářského růstu.

Asi tak, jako někdejší Svaz sovětských socialistických republik z důvodů čiré ideologie a ničeho jiného než ideologie vyvolal hladomor na Ukrajině a bídu obyvatelstva tím, že vědomě a záměrně rozvrátil soukromé zemědělství, tak Evropská unie z důvodů čiré ideologie a ničeho jiného než ideologie rozvrací evropské zemědělství tím, že vědomě a záměrně zdražuje hnojiva kvůli oteplování, za které možná může člověk, které možná člověk může a možná nemůže zastavit, ale které rozhodně nezastaví clo na hnojiva, protože takové clo jen ničí evropské zemědělství, tím zdraží potraviny a tím ožebračí obyvatelstvo.

A hádejte, jak se chová chudé obyvatelstvo? Řeknu vám to.

Chová se na milion způsobů, jen ne ekologicky. Proč se nechová ekologicky? Protože je chudé a nemá na to.

Český hydrometeorologický ústav k mé kyselé škodolibosti oznámil, že od začátku tohoto roku pozoruje výrazné zhoršení kvality ovzduší hlavně kvůli topení tuhými palivy. Logicky. Soudruh zaslepený ideologií totiž z principu nemyslí. Kdyby myslel, věděl by, co jsem na tomto místě v blozích opakovaně psala už roky: Pouze bohatý stát má na to, aby se choval ekologicky, chudý stát se chová neekologicky, a Green Deal vede ke zchudnutí.

Green Deal je hlavním důvodem energetické krize, energetická krize je hlavním důvodem relativně většího zchudnutí Evropy než zbytku světa, zchudnutí Evropy je hlavním důvodem masívního přechodu na tuhá paliva, tuhá paliva produkují víc CO2, proti němuž Green Deal brojí. Ano, Green Deal způsobil produkci CO2 kvůli ožebračení lidí. Překvapivé na tom není ani písmenko. Predikovatelné bylo vše. Soudruh konal, protože proč? Protože máme státní ideologii neboli socialismus.

Ideologie je sice květnatá, moc velkou fantazii ale nemá; pořád se opakuje tak nějak na jedno brdo.

Že „poručíme větru, dešti“, to ukázal Grýn Dýl.

Že „kdo není s námi, je proti nám“, ukazují recyklovaná slovíčka jako ruský agent nebo dezinformátor pro každého, kdo se dostatečně demonstrativně a teatrálně nezařadí do správného davu jako s mávátkem na prvního Máje.

„Proletáři všech zemí, spojte se“ je reprezentováno „semknutím se“ a „solidaritou“ mezi evropskými zeměmi, které míří do dluhové krize z vlastní rozhazovačnosti.

A „společně proti třídnímu nepříteli“ je reprezentováno označením za dezinformátora každého, kdo se otře o nefunkční a kontraproduktivní Green Deal.

Socialismus v Evropské unii už převládl nejen ekonomicky, což můžeme přesně změřit a kvantifikovat, ale také ideologicky.

Začíná nám ve světové ekonomice trochu přituhovat. Ještě přednedávnem byli srovnatelní adepti na epicentrum další vlny problémů světové ekonomiky tři: eurozóna, USA a Čína.

Eurozóna proto, že se dopouštěla nejvíc nekrytého tisku peněz a monetizace veřejných dluhů na světě, a protože má patrně největší podíl zombie firem na světě. USA proto, že mají „tradici“ v poskytování hypoték nebonitním klientům, kteří pak nejsou schopni splácet, jakmile jim centrální banka zvýší úrokové sazby. A Čína proto, že coby centrálně řízený stát velmi dlouho tlakovala nerovnováhy, o jejím realitním trhu je známo, že má problémy, a všichni víme, jakých drakonických opatření je schopna třeba kvůli covidu, kterého se už zbytek světa skoro přestal bát.

Nyní se ručička barometru přesunula směrem k Číně a právě ona se momentálně stává největším adeptem na světovou ekonomickou rozbušku. V Číně sílí protesty, které zprvu měly podobu odporu vůči politice nulové tolerance vůči covidu a ve světle dnešní úmrtnosti na covid už nepochopitelně silným karanténním opatřením. Nyní se však tyto protesty stále více obrací proti vládnoucí komunistické straně, a ta na odpor odpovídá protitlakem. Až příliš to přináší vzpomínky na rok 1989 a masakr na náměstí Nebeského klidu. Novináři informující o protestech jsou zatýkáni, úřady v Šanghaji vztyčily bariéry kolem městského centra, lidé fotící si zábrany jsou zadržováni. A ekonomický svět se začíná bát.

Všichni mají v příliš živé paměti, co lockdown v čínských městech provedl v letech 2020 a 2021 se světovou ekonomikou. Z tehdejšího narušení dodavatelsko – odběratelských vztahů se mnohá odvětví nevzpamatovala dosud. Připomeňme třeba čipovou krizi a její drtivý dopad na český a obecně evropský autoprůmysl. Kombinace velmi natlakovaného čínského realitního trhu, další vlny lockdownů a karantén v Číně a politické protesty se jeví jako dosti toxický koktejl.

Globální finanční trh už reaguje nervózně. Například akcie Applu propadly po zprávě, že produkce by se kvůli nepokojům v čínské továrně mohla snížit o 6 milionů modelů iPhone Pro. Podobně nervózně reaguje i cena ropy, která se propadla na nejnižší hodnoty od prosince. My sice pokles cen ropy můžeme lokálně vnímat pozitivně, protože to slibuje jakési mírné zlevnění energií, ale z globálního pohledu je něco takového skoro vždy předzvěstí zpomalení světa. Ostatně vzpomeňme, že historicky nejlevnější byla ropa na začátku roku 2020 s nástupem lockdownů.

Jenomže nyní má svět horší výchozí pozici než na počátku roku 2020, kdy přišla z Číny první mrazivá vlna. Od té doby do dneška si totiž svět stačil vyrobit svou hysterickou a ekonomicky chybnou reakcí v podobě tisku peněz inflaci. (A ano, trvám na tomto hodnocení, že tisk peněz byl hysterický a mylný, ale to teď není podstatné.) Pokud by se tedy z Číny znovu mělo stát epicentrem globálních ekonomických problémů, startovní pozice pro svět by byla oproti době před dvěma lety notně zkomplikovaná:

Tehdy ještě ekonomiky rostly, nepotýkaly se s rekordní inflací a měly nízké úrokové sazby. Dnes valná část ekonomik zejména v Evropě vstupuje do recese, inflace je rekordní a úrokové sazby mnohde už také. A pozor, už konečně si některé centrální banky začínají připouštět, o čem mluvíme dávno, totiž že jsme navrch k tomu všemu jen krůček od dluhové krize. Například slovenská centrální banka NBS prohlásila, že vysoká inflace a rostoucí úrokové sazby povedou ke zhoršení finanční kondice domácností i podniků a k většímu riziku nesplácení půjček. Analogicky totéž můžeme tvrdit i o Americe a skoro celé Evropě (s výjimkou zemí typu Švýcarsko).

Podobnost s rokem 1929 nebo 2008 je tedy stále markantnější. Připomeňme, že v obou případech jedinými aktivy, která „přežila“ situaci bez většího znehodnocení, byla aktiva reálná: Tedy některé (!) typy realit plus zlato.

Když se vláda rozhodla stropovat ceny elektřiny, psala jsem, že to není dobrý nápad: Každé stropování ceny musí nutně vést k nedostatku. Za nižší než tržní cenu bude nabídka elektřiny menší, ale poptávka bude naopak vyšší. Tedy zvýší se převis poptávky nad nabídkou. V krajním případě, pokud by strop byl stanoven opravdu extrémně nízko (což není), by to vyústilo až do přídělového systému, kdy by například energeticky náročné průmyslové podniky odebíraly elektřinu jen na příděl.

Tehdy jsem říkala, že stejného efektu na státní rozpočet, případně podobného efektu na rodiny, je možno docílit i docela jinak, totiž odbouráním veškerých daní jakkoliv spojeným s výrobou, distribucí a spotřebou energií: Ceny sice zůstanou tržně vysoké, ale současně lidem zůstane víc peněz, aby si mohli dovolit je zaplatit. Krom toho, že efekt buď na vládní kasu, nebo na peněženky spotřebitelů by mohl být podle míry daňového odbourání zcela srovnatelný s variantou dotovaných cen, by to vedlo ještě ke třem mimořádně užitečným efektů: Totiž zaprvé by lidé měli větší motivaci šetřit, když by viděli skutečnou výši cen, zadruhé by měli větší motivaci elektřinu si sami vyrábět, a zatřetí by tím nedošlo k zastírání pravé příčiny energetické krize, totiž nikterak by se nemaskovalo, že energie v Evropě chybí, protože si ji Evropa sama dobrovolně vypnula.

Malá vsuvka: Častý dotaz zní, jak by si mohli lidé vyrábět víc elektřiny. Jednoduše. Měli by větší motivaci instalovat si na vlastní triko soláry nebo větrníky. Ale tuto motivaci nemají, když cena elektřiny je uměle snižována.

To, co se mnohým jevilo jako teoretické blábolení, se nyní – samozřejmě – ukazuje jako logická ekonomická zákonitost. V Evropě se začíná objevovat víc a víc příkladů, kdy vládou nařízený cenový strop vede k nedostatku energií. Tak například více než 45 000 rodin v Severní Makedonii hrozí, že zůstanou bez topení poté, co se vláda rozhodla omezit ceny pelet na 6,50 eur, což je cena, za kterou velkoobchodníci odmítli prodávat, jelikož se jim to nevyplatí a byli by ve ztrátě.

Ještě bližší příklad je z Maďarska. Maďarská státní společnost MOL už druhým dnem nedodává pohonné hmoty dvěma stovkám čerpacích stanic napříč zemí. Důvody: Zaprvé Maďarsko doplňuje strategické rezervy, zadruhé poptávka po pohonných hmotách v Maďarsku výrazně převyšuje nabídku, což je důsledkem zastropování cen loni v listopadu. Když se obojí složilo dohromady, čerpací stanice se ocitly bez pohonných hmot. Logicky, předvídatelně, nepřekvapivě. Takže zatímco cena nestropovaných pohonných hmot v Česku klesá a aktuálně celorepublikově cena benzínu Natural 95 dosahuje 40,94 Kč, v Maďarsku ty stropované pro jistotu nejsou.

Energetici si tato fakta uvědomují, Evropská komise jako tradičně neví, která bije, případně blouzní cosi o tom, že za všechno může Putin. Putin sice může za hodně věcí, ale za to, že máme drahou elektřinu, tedy vážně ne, ať si Komise věřím čemu chce. Nyní Evropská komise navrhuje zavedení cenového stropu u zemního plynu. Energetická burza European Energy Exchange (EEX), která sídlí v Lipsku, na to konto uvedla, že by to mohlo znamenat významné riziko pro finanční stabilitu a zabezpečení dodávek na energetických trzích v EU. Samozřejmě má burza pravdu. Samozřejmě pokud bude stanoven celoevropský strop a pokud bude příliš nízký, plynu bude nedostatek, a to nejen toho s ruským původem. Ale je to házení hrachu na zeď. Firmy i domácnosti by se měly připravit na to, že touto zimou napnutá energetická situace rozhodně nekončí, spíš začíná, protože pseudořešení, ke kterým politická reprezentace sahá, stav zhoršují, místo zlepšují.

To samo o sobě je už dost nepříjemné, ale proč o tom mluvíme nyní: Pro střední Evropu by se totiž mohla energetická situace potenciálně zhoršit ještě o jednu ingredienci. Japonská finanční skupina Nomura varovala, že České republice, Maďarsku a Rumunsku údajně hrozí v příštím roce měnová krize. Důvodem má být zhoršování veřejných financí.

Málokdo si umí představit, co hledat pod slovy „měnová krize“. Většina lidí tápe a představuje si chybně cosi jako nezaměstnanost, nebo vypnuté bankomaty. Pojďme si tedy říci, že to znamená prudké oslabení domácí měny vyvolané nejčastěji (ale nejen) prudkým zhoršení platební bilance. Na oslabení měny se neumírá, takže není třeba hledat v tom žádnou apokalypsu; nicméně takové prudké oslabení měny pak často končí spekulativním nájezdem na danou měnu. Centrální banky mají sklon měnovou krizi řešit skrze výrazné zvýšení úrokových sazeb někam do dvouciferných hodnot (klidně třeba k 15-20 %), protože jim již obvykle nestačí devizové rezervy k tomu, aby domácí měnu zachraňovaly.  Jenomže tak dramatické zvýšení úrokových sazeb zase v podstatě paralyzuje domácí ekonomický život. Zkuste si představit, že najednou máte z vaší hypotéky platit třeba 20% úroky.

Pokud ale centrální banka měnovou krizi neřeší, pak domácí měna je tak slabá, že se veškeré dovozy v řádech desítek procent prodražují. A bingo, jsme doma. Hádejte, v jaké měně jsou kotovány energie. Správně, většina z nich v dolarech. Energie jsou nedostatkové, protože jsme si je zaprvé v rámci Green Dealu vypnuli, zadruhé protože jsme si je zastropovali. A k tomu by hypoteticky minimálně podle soudu Nomury mohla přijít ještě měnová krize, aby energie ještě prodražila skrze slabý kurz.

A jako vždy platí: Nejde o to bát se. Jde o to vědět, znát a být připraveni raději na nejhorší, abychom mohli být už jen pozitivně překvapeni.

Tak tu máme další stávku za klima. Tentokrát nám budou stávkovat rovnou vysokoškoláci. Hlavně v Praze, ale i v dalších městech nám studenti zastávkují proti postoji vlády k řešení klimatické krize.

Součástí celotýdenního protestu, který iniciují studenti z hnutí Univerzity za klima, bude i průchod Prahou a demonstrace. Jinými slovy, na týden se studující odmítnou vzdělávat, čímž mají donutit vládu, aby ještě víc podporovala náboženský trans zvaný klimatismus, jehož důsledkem je vypnutí stabilních zdrojů energie v Evropě, jejich zdražení a fakt, že nejsme schopni naše energie poplatit. Asi jsme ještě pořád moc bohatí.

V zásadě moc nepřekvapuje, že klimablouznění přichází právě z univerzit. Ačkoliv je to paradox, ty nejbláznivější ideologie, které napáchaly nejvíc škody a mají na svědomí i životy, jako třeba marxismus-leninismus a další formy kolektivismu, vždy přicházely z univerzit. Ačkoli se nám zdá, že právě akademici by měli být dostatečně vzdělaní, aby odlišili zrno od plev, faktem je, že tyto kolektivistické pokusy se nikdy nezrodily mezi chudými dělníky. Ale uznejte – není to nádherně symbolické, že „za klima“ se stávkuje přerušením vzdělávání? Náramně by mě zajímalo, kolik ze stávkujících studentů ví, že lze položit téměř rovnítko mezi Green Dealem a mezi stávající cenu energií.

Záměrně říkám „cenu energií“ a nikoliv „inflaci“, protože celkově inflace má ještě jiný zdroj než drahé energie. Drahé energie jsou způsobené tím, že energie je málo, protože jsme ji přestali – dobrovolně a vědomě a údajně „zeleně“ – vyrábět. Když je něčeho málo a lidé se o to perou, to něco zdražuje. Energie zdražují.

Inflace je o něčem jiném. Inflace není ani tak o tom, že něčeho konkrétního je málo, inflace je o tom, že peněz je příliš. Peněz je v oběhu víc, než kolik se za ně dá koupit. A tak peníze ztrácí svou hodnotu. Cenová hladina vyjádřená ve stále méně hodnotných penězích roste.

A nám se přihodilo obojí současně. Máme příliš mnoho peněz, ergo inflaci, a příliš málo energie, ergo drahou energii. I když moment, přihodilo se nám to? Vlastně ne. Přihodí se déšť. Přihodí se pád meteoritu. Přihodí se pandemie. Přihodí se něco bez naší vůle a bez našeho přičinění. Inflace i drahá energie se nepřihodily. Obojí jsme si dobrovolně vyrobili (případně zeleně vystávkovali).

Podle čerstvých statistických dat spotřebitelská inflace v říjnu šlápla na brzdu. Konkrétně spotřebitelské ceny v říjnu meziměsíčně klesly o 1,4 % a meziročně vzrostly už „jen“ o 15,1 %, což bylo o výrazných 2,9 procentního bodu méně než v září. To vše se tedy zdá potvrzovat domněnku, že inflace již ztrácí na síle a zlomila svůj trend. A že plašíme zbytečně. Až na to…

Až na to, že za meziměsíčním poklesem spotřebitelských cen jednoznačně stojí úsporný tarif české vlády v oblasti elektřiny a odpuštění poplatku za podporované zdroje energie pro ceny elektřiny. V říjnu proto proti září ceny elektřiny propadly o 53,9 %. (Všímáte si? Ceny zbrzdilo odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje. Jen co jsme docela maličko, docela symbolicky, vypnuli Green Deal, hned je to pozitivně vidět.)

Jinými slovy, toto snížení cen energií je umělé. Tedy snížení celé inflace je také umělé. Jedná se o umělou státní regulaci. V podstatě to nemá daleko k cenovému moratoriu v oblasti energií. To ale neznamená ani omylem, že by přirozeně ceny neměly sklon dál růst. Nebo snad že by ceny energií spontánně chtěly výrazněji klesat. Naopak. Energií je v Evropě stále nedostatek. A čeho je nedostatek, to je prostě drahé; neokecáme to, nepřemluvíme to, nevylžeme se z toho. Zadotujeme to a zamaskujeme to na chvíli – ale jenom tak dlouho, dokud se ten průšvih neprovalí zase někde jinde. Je to jako zákon zachování energie.

Tak má naše Národní ekonomická rada vlády, alias známý NERV, návrh pro vládu, jak zkrotit veřejné finance a zpomalit čím dál tím rychlejší zadlužování České republiky.

Za mě dobré. Zadlužování České republiky je průšvih. Sice nám čas od času někdo sdělí přes média, že rozhodně nebankrotujeme a k bankrotu máme ještě hodně daleko, ale to vůbec neznamená, že zadlužení průšvih není.

Skutečnost, že zadlužení průšvih je, totiž všichni cítíme v našich peněženkách. Skrze zadlužení rozpustila předešlá vláda mezi spotřebitele stovky miliard korun a současná vláda v tom zdatně pokračuje, byť už pomalejším tempem. Ostatně nemůže se vymlouvat na covid, musí tedy brzdit: Loni deficit činil 420 miliard korun, na letošní rok vláda plánuje 375 miliard korun a na příští rok 295 miliard korun.

Peníze rozpuštěné mezi lidi se rychle přetavily v inflaci. Zadlužení na začátku – inflace na konci. Takže takhle se to má s tím průšvihem. Ne, není to jen nějaký akademický problém. Koho pálí inflace, ten by měl chtít srovnat české veřejné finance, aby ho inflace už nepálila. Takhle ta rovnice stojí. Až potud vše jasné.

Tím to dobré a jasné ovšem končí.

Návrh Národní ekonomické rady vlády obsahuje čtrnáct opatření na zvýšení rozpočtových příjmů a jedenáct opatření na omezení výdajů. Jinými slovy, jako kdyby NERV říkal: musíme „trochu“ omezit výdaje a hlavně musíme „hodně“ zvýšit příjmy.

Máme tu třeba zvýšení daně z příjmu fyzických osob, zvýšení poplatků za těžbu surovin, zvýšení spotřební daně, zvýšení daně z nemovitostí nebo přesunutí části zboží a služeb do vyšší sazby DPH. Daně, daně, daně! Vyšší, ještě vyšší, nejvyšší! Aby stát mohl být velký, větší, největší! A co na to stát? Přibírá osm tisíc dalších státních zaměstnanců!

Takže si to ukažme polopaticky. Celkové výdaje vládních institucí v prvním čtvrtletí roku 2022 meziročně vzrostly o 3,7 % a dosáhly 46,3 % HDP. Přitom během prvního kvartálu roku 2019, tedy v době před pandemií koronaviru, dosahovaly výdaje vládních institucí pouze 41,9 % HDP. Tedy je zřejmé, že podíl státní ekonomiky stále roste, soukromý sektor se stále zmenšuje. A zmenšuje se proto, že enormně rostou výdaje státu.

Stát jednoznačně vydává stále víc do ekonomiky, tedy „ujídá soukromý sektor“. Dokládají to tvrdá data. Aby to byl stát schopen ufinancovat, zvyšuje v čase součet daňové zátěže plus státního dluhu. Není to tak, že díky růstu daní si „můžeme dovolit“ vyšší výdaje – kauzalita je opačná. Na začátku je rozhodnutí o výdajích, tomu jsou následně přizpůsobovány příjmy veřejných financí, a tam, kde nestačí příjmy, vzniká veřejný dluh.

Už si jednou provždy popravdě řekněme: Problém s veřejnými financemi nejsou malé příjmy. Problém je na straně výdajů. Nelze donekonečna zvyšovat, dokonce nelze ani nedostatečně snižovat výdaje státu a snažit se k výdajům dohledat příjmy. Problém s veřejnými financemi je nutno řešit tam, kde vzniká, tedy na straně výdajů. Vše ostatní postrádá ekonomickou logiku.

Zadruhé je nezbytné uvědomit si ještě druhou kauzalitu. Převládající veřejné mínění i prezentace stávajícího stavu z úst politické reprezentace je takovéto: Ekonomika zpomaluje a čelí vysoké inflaci. Stát proto musí občanům vysoké náklady ze sociálních důvodů kompenzovat, a proto musí hledat dodatečné finanční zdroje. Rovnou konstatujme, že i to je pomýlené.

Realita je následující: Vláda skrze veřejné výdaje a navýšení veřejného dluhu (ve spolupráci s centrální bankou) navýšila peněžní zásobu. Výsledkem nutně zcela v souladu s ekonomickou naukou musela být stagnace (či v našem případě) dokonce snížení ekonomického růstu, ovšem za současného zvýšení cenové hladiny. Jinými slovy a více lidově řečeno: Muselo dojít k inflaci a zchudnutí obyvatel. Neboli to, co původně bylo zamýšleno jako sociální krok, tedy rozdávání peněz, ve skutečnosti muselo vést a také skutečně vedlo k pravému opaku, tedy ke zchudnutí lidí.

Správná interpretace je tedy toto: Každá další snaha o získání dodatečných peněz skrze zvýšení daní za účelem, aby tyto peníze mohly být použity na zmírnění sociálních důsledků inflace a nadcházející recese, povede k pravému opaku zamýšleného: Ještě více sníží hospodářský růst a opět se přetaví do inflace.

Ne, my rozhodně nepotřebujeme dostat do rozpočtu víc peněz. Víc peněz do rozpočtu = naše větší chudoba. Byť je to pro mnoho lidí těžko vstřebatelné, platí: Méně peněz z rozpočtu = větší bohatství země.