Category Archives: nextBlog

Velké investory na Wall Street stejně jako babičku v nejzapadlejší české vesnici bude zajímat, jak moc silně bude v příštím roce kousat inflace.

Tady mám dobrou a zároveň špatnou zprávu. Dobrou zprávou je, že tempo inflace se v příštím roce zmírní. Špatná zpráva zní, že ceny dál porostou tempem, které bylo v posledních letech jen těžko představitelné. Zatímco za celý rok 2022 tempo inflace v Česku dosáhne v průměru za celý rok zhruba 15 %, v příštím roce to bude kolem 10 %. První polovina roku 2023 se odehraje v duchu dvouciferné inflace, ve druhé polovině roku tempo inflace zeslábne na jednociferné hodnoty. Růst cen budou dál živit drahé energie. Státní cenové stropy budou znamenat jen částečnou úlevu. Dražší energie se pak budou stále víc propisovat do všeho zboží. A dražší potraviny pocítí každý z nás.

Tempo inflace zůstane zvýšené nejen v české ekonomice, ale i ve světě. Musí nás proto zajímat reakce centrálních bank. Tady se začíná projevovat, že centrální banky přeci jen už zpomalily tempo zvyšování úrokových sazeb. Úrokové sazby amerického Fedu před letošními Vánocemi narostly o 50 bazických bodů do pásma 4,25-4,50 %. Tempo zvyšování sazeb Fedu tedy zpomalilo po čtveřici předchozích „hiků“ o 75 bazických bodů. Neboli očekává se, že boj proti inflaci už nebude tak urputný jako dosud.

Evropská centrální banka (ECB) po vzoru Fedu také přišla se zpomalením při zvyšování sazeb ze 75 na 50 bazických bodů. Rozdíl je ale v tom, že Evropská centrální banka začala své úrokové sazby zvyšovat později než americký Fed. Výsledkem je, že zatímco v USA vyskočily úrokové sazby viditelně nad 4 %, v eurozóně narostla základní sazba ECB jen na 2,5 %. ECB ale zároveň přislíbila další zvyšování sazeb v příštím roce, kdy by měly vyrůst viditelně nad 3 %. Trh odhaduje, že ECB v příštích měsících zvýší sazby o více než 1 procentní bod. Kromě toho Evropská centrální banka má v plánu naordinovat své rozvaze dietu. Snižování rozvahy ECB by mělo začít v březnu a mělo by probíhat do poloviny příštího roku v rozsahu 15 mld. eur měsíčně. V podání ECB tak budeme v přímém přenosu sledovat kvantitativní utahování poté, co se ECB mnohaletým programem kvantitativního uvolňování stala největším věřitelem mnoha vlád eurozóny.

Nesmíme zapomínat ani na Českou národní banku. Její základní sazba leží v posledních 6 měsících výš než v USA i v eurozóně – u 7 %. Tam podle nás setrvá v příštích měsících. Pokud by se měly sazby ČNB měnit, tak podle nás až v závěru příštího roku, a to směrem dolů. Když to nějak sečteme, tak zatímco v posledních letech centrálních banky svou rozvolněnou měnovou politikou vytvořily podhoubí pro nárůst tempa inflace, v příštím roce v jejich podání budou pokračovat pokusy o nápravu tohoto stavu.

Chování centrálních bank a postupné „zdržování“ peněz bude mít zákonitě odraz v ekonomice. Pro investory bude najednou nemyslitelné přijít k levným úvěrům, což se odrazí ve slabší ochotě investovat – do čehokoliv. Akciové trhy podle nás nebudou ani v roce 2023 představovat bezpečné místo pro zaparkování kapitálu. Podobně na tom bude třeba nemovitostí trh. Splaskávání cenových bublin by mělo pokračovat i v roce 2023.

Za této situace se nemůže dařit ani jednotlivým ekonomikám. Třeba americký Fed v příštím roce očekává poměrně citelný nárůst míry nezaměstnanosti v USA z 3,7 % na 4,6 % na konci roku 2023. To naznačuje, že zhoršení ekonomických podmínek může vyústit v recesi největší ekonomiky světa. Mezinárodní měnový fond pro příští rok očekává růst globální ekonomiky jen o 2,7 %. Českou ekonomiku budou brzdit obavy domácností z budoucnosti, což se odrazí v jejich slabších útratách. Zatímco v posledních letech byla domácí spotřeba tahounem růstu české ekonomiky, v příštím roce bude naopak brzdou. V příštím roce podle nás česká ekonomika neporoste, ale bude klesat o necelé 1 %.

Důležitým tématem zůstane i v roce 2023 energetická krize. K jejímu vzniku rozhodně nepřispělo jen zastavení dodávek plynu z Ruska. Výrazně se na tom podepsalo i zelené tažení evropských politiků. Naštěstí pro tuto zimu jsme z nejhoršího venku, zásobníky plynu se po celé Evropě podařilo během podzimu naplnit na více než 90 %, někde i na 100 %. Dodávky plynu z Ruska totiž nahradil norský plyn a pak také dodávky zkapalněného plynu (LNG). Jenže Evropa si bude muset brzy vybrat. O dodávky LNG bude Evropa soutěžit především s Asií. Zároveň se ale Evropa brání smlouvám na delší období kvůli svým klimatickým cílům. Jenže dodavatelé LNG právě na dlouhodobých kontraktech fungují. Když to sečeme, tak buď si Evropa otevřeně přizná, že plyn pro ni bude i v následujících patnácti letech důležitý, nebo můžeme mít velké problémy naplnit zásobníky už před příští zimou. To by samozřejmě výrazně zvýšilo cenu plynu a elektřiny na evropských trzích a eskalovalo energetickou krizi. Pak by se nám v ještě větším rozjelo to, co nás trápilo letos – skokový nárůst cen energií, následně celkové inflace, zamrznutí spotřeby a nutnost centrálních bank ještě víc dramaticky zvyšovat úrokové sazby. V tomto scénáři by byl propad české ekonomiky větší.

Valí se na nás čísla o inflaci, o HDP, o zadlužení… Jenomže tahle čísla jsou pro mnoho lidí obtížně uchopitelná a těžko jim přisuzují správné měřítko.

A tak je pro ně vstřebatelnější představit si trendy v ekonomice. Co se zlepšuje, co se zhoršuje. A jednoznačně nejviditelnějším trendem, který dnes vnímáme, je inflace. Podle posledního známého údaje v listopadu meziročně vzrostly spotřebitelské ceny o 16,2 %. Jenomže statistici nezapočetli do indexu cenový strop a vládní dotaci na elektřinu. Bez této umělé účetní operace by inflace už byla lehounce pod 20 %. Jinými slovy, inflační tlaky stále ještě sílí. A to, že inflace se oficiálně jeví jako nižší než 20 %, je dáno jen administrativním rozhodnutím, ale nic to neříká o skutečných tlacích a skutečných nerovnováhách v ekonomice.

Enormní inflace má tři hlavní příčiny: Zaprvé tisk peněz v uplynulých letech skrze centrální banky, zadruhé uvolňování peněz do oběhu skrze vlády a jejich zadlužování a zatřetí zvyšování nákladů podniků a nedostatková energie skrze „zelenou“ politiku. Přitom jediný zdroj inflace, se kterým státní orgány něco dělají, je ten první, totiž monetární politika centrální banky. Česká národní banka celkem razantně zvýšila úrokové sazby, což bylo správné rozhodnutí, jenomže tím „vyřeší“ jen svůj díl. Vláda nejeví ochotu snižovat schodky státního rozpočtu žádnou, a tím dál hrne další proinflační peníze do oběhu. A zelená politika stále přituhuje. Jinými slovy, byť inflace zásluhou centrální banky trochu klesne, nadále zůstane velmi vysoká.

Druhým výrazným jevem roku 2022 je energetická krize. I v tomto případě je hlavním viníkem „zelená“ politika. Další často citované faktory, jako třeba válka na Ukrajině, jsou v realitě jen poslední kapky pro již dávno přeplněný pohár. Už když loni bankrotovala Bohemia Energy, jednalo se o začátek energetické krize, a tehdy ještě nikdo o válce na Ukrajině neslyšel. Jakékoliv stropování cen energií je zcela bezzubé. Jen zamaskuje skutečnou cenu pro koncové odběratele. Rozdíl mezi reálnou a zastropovanou cenou však doplatí vláda (a tím dál uvolní do oběhu inflační peníze). Tlaky na růst velkoobchodních cen se tedy nijak nemění, protože vycházejí z faktu, že poptávka po energiích převyšuje jejich nabídku (jelikož Evropa si energie sama „vypnula“ ze „zelených“ pohnutek). I v tomto případě tedy závěr zní: Energetická krize bude pokračovat.

Jediné, co by energetickou krizi mohlo sice ne zrušit, ale zmírnit (pokud tedy nepočítáme vrcholně nepravděpodobné odstoupení od Green Dealu), je nástup ekonomické recese. V recesi se výrobním podnikům daří hůř, proto také jako vedlejší efekt mají nižší poptávku po energiích. A recese do Evropy přichází. Tento jev tedy energetickou krizi nejspíš částečně zmírní. Ale podobně jako u inflace, ani tady nelze počítat s jejím koncem.

Třetí nejvýznamnější trend současnosti jsme tímto už nakousli. Je to nadcházející recese. Klidně ji můžeme nazvat recese pandemická. Svou vnitřní logikou totiž patří do roku 2020. Tehdy ovšem mohutný tisk peněz a zadlužování vlád do značné míry ekonomické problémy odložily na později – na rok 2023. Recese navíc souvisí i s tím, že až do roku 2021 lidstvo roztáčelo spirálu tisku peněz, následně tento tisk peněz narazil na zeď a provalila se inflace, načež centrální banky světa začaly inflační peníze z oběhu zase stahovat a tím roztáčet spirálu na druhou stranu – tedy v podstatě ekonomiky hnát do recese.

A právě odtud plyne čtvrtý nejvýznamnější trend roku 2022: Totiž předešlých 14 let tisk peněz uměle nafukoval ceny cenných papírů. Od roku 2022 nastal zpětný chod: Peníze jsou stahovány z oběhu, což vede k vyfukování cenové bubliny u cenných papírů (ale částečně také třeba u realit). A vzhledem k tomu, co jsme si už řekli – totiž že inflace, energetická krize i recese budou trvalejšího charakteru – explicitně z toho vyplývá, že také pokles cen cenných papírů rokem 2022 nekončí. Tedy ani ztráty vašich podílových a penzijních fondů nekončí…

Že Evropa se již překulila přes mezník, za nímž ji číselně a ekonomicky můžeme považovat za socialistickou, jsme tu už říkali. Bohužel, ekonomická a číselná stránka věci není jediným rysem.

Totéž můžeme pozorovat i na subtilnějších a hůř kvantifikovatelných jevech. Dalším neklamným rysem nástupu kolektivismu, jehož jednou z odnoží je právě socialismus, je nástup ideologií do řízení státu. Ideologií, jež jsou ve své podstatě zcela iracionální. Ideologií, které by mohly být „hezké“, kdyby fungovaly, fungovat ale nikdy nemohou, protože nevnímají realitu, biologické nastavení člověka, okolní svět.

Skoro dnes a denně jsme konfrontování s novým výkvětem takové ideologie v řízení celé Evropské unie. Jeden příklad za všechny:

Vyjednavači členských států Evropské unie a Evropského parlamentu se v noci na úterý dohodli na zavedení takzvaného uhlíkového cla, které mají při dovozu do EU platit dodavatelé železa, oceli nebo hnojiv. Jde o analogii k systému unijních emisních povolenek, o kterých bezpečně víme, že notně přispívají k současnému nesmyslnému (a uměle vyvolanému) zdražení cen energií a zejména elektřiny. Jinými slovy, Evropská unie systematicky pokračuje v systému střílení do kolena sebe sama, vytváření nedostatku základních surovin, zvyšování inflace a podlamování svého hospodářského růstu.

Asi tak, jako někdejší Svaz sovětských socialistických republik z důvodů čiré ideologie a ničeho jiného než ideologie vyvolal hladomor na Ukrajině a bídu obyvatelstva tím, že vědomě a záměrně rozvrátil soukromé zemědělství, tak Evropská unie z důvodů čiré ideologie a ničeho jiného než ideologie rozvrací evropské zemědělství tím, že vědomě a záměrně zdražuje hnojiva kvůli oteplování, za které možná může člověk, které možná člověk může a možná nemůže zastavit, ale které rozhodně nezastaví clo na hnojiva, protože takové clo jen ničí evropské zemědělství, tím zdraží potraviny a tím ožebračí obyvatelstvo.

A hádejte, jak se chová chudé obyvatelstvo? Řeknu vám to.

Chová se na milion způsobů, jen ne ekologicky. Proč se nechová ekologicky? Protože je chudé a nemá na to.

Český hydrometeorologický ústav k mé kyselé škodolibosti oznámil, že od začátku tohoto roku pozoruje výrazné zhoršení kvality ovzduší hlavně kvůli topení tuhými palivy. Logicky. Soudruh zaslepený ideologií totiž z principu nemyslí. Kdyby myslel, věděl by, co jsem na tomto místě v blozích opakovaně psala už roky: Pouze bohatý stát má na to, aby se choval ekologicky, chudý stát se chová neekologicky, a Green Deal vede ke zchudnutí.

Green Deal je hlavním důvodem energetické krize, energetická krize je hlavním důvodem relativně většího zchudnutí Evropy než zbytku světa, zchudnutí Evropy je hlavním důvodem masívního přechodu na tuhá paliva, tuhá paliva produkují víc CO2, proti němuž Green Deal brojí. Ano, Green Deal způsobil produkci CO2 kvůli ožebračení lidí. Překvapivé na tom není ani písmenko. Predikovatelné bylo vše. Soudruh konal, protože proč? Protože máme státní ideologii neboli socialismus.

Ideologie je sice květnatá, moc velkou fantazii ale nemá; pořád se opakuje tak nějak na jedno brdo.

Že „poručíme větru, dešti“, to ukázal Grýn Dýl.

Že „kdo není s námi, je proti nám“, ukazují recyklovaná slovíčka jako ruský agent nebo dezinformátor pro každého, kdo se dostatečně demonstrativně a teatrálně nezařadí do správného davu jako s mávátkem na prvního Máje.

„Proletáři všech zemí, spojte se“ je reprezentováno „semknutím se“ a „solidaritou“ mezi evropskými zeměmi, které míří do dluhové krize z vlastní rozhazovačnosti.

A „společně proti třídnímu nepříteli“ je reprezentováno označením za dezinformátora každého, kdo se otře o nefunkční a kontraproduktivní Green Deal.

Socialismus v Evropské unii už převládl nejen ekonomicky, což můžeme přesně změřit a kvantifikovat, ale také ideologicky.

Začíná nám ve světové ekonomice trochu přituhovat. Ještě přednedávnem byli srovnatelní adepti na epicentrum další vlny problémů světové ekonomiky tři: eurozóna, USA a Čína.

Eurozóna proto, že se dopouštěla nejvíc nekrytého tisku peněz a monetizace veřejných dluhů na světě, a protože má patrně největší podíl zombie firem na světě. USA proto, že mají „tradici“ v poskytování hypoték nebonitním klientům, kteří pak nejsou schopni splácet, jakmile jim centrální banka zvýší úrokové sazby. A Čína proto, že coby centrálně řízený stát velmi dlouho tlakovala nerovnováhy, o jejím realitním trhu je známo, že má problémy, a všichni víme, jakých drakonických opatření je schopna třeba kvůli covidu, kterého se už zbytek světa skoro přestal bát.

Nyní se ručička barometru přesunula směrem k Číně a právě ona se momentálně stává největším adeptem na světovou ekonomickou rozbušku. V Číně sílí protesty, které zprvu měly podobu odporu vůči politice nulové tolerance vůči covidu a ve světle dnešní úmrtnosti na covid už nepochopitelně silným karanténním opatřením. Nyní se však tyto protesty stále více obrací proti vládnoucí komunistické straně, a ta na odpor odpovídá protitlakem. Až příliš to přináší vzpomínky na rok 1989 a masakr na náměstí Nebeského klidu. Novináři informující o protestech jsou zatýkáni, úřady v Šanghaji vztyčily bariéry kolem městského centra, lidé fotící si zábrany jsou zadržováni. A ekonomický svět se začíná bát.

Všichni mají v příliš živé paměti, co lockdown v čínských městech provedl v letech 2020 a 2021 se světovou ekonomikou. Z tehdejšího narušení dodavatelsko – odběratelských vztahů se mnohá odvětví nevzpamatovala dosud. Připomeňme třeba čipovou krizi a její drtivý dopad na český a obecně evropský autoprůmysl. Kombinace velmi natlakovaného čínského realitního trhu, další vlny lockdownů a karantén v Číně a politické protesty se jeví jako dosti toxický koktejl.

Globální finanční trh už reaguje nervózně. Například akcie Applu propadly po zprávě, že produkce by se kvůli nepokojům v čínské továrně mohla snížit o 6 milionů modelů iPhone Pro. Podobně nervózně reaguje i cena ropy, která se propadla na nejnižší hodnoty od prosince. My sice pokles cen ropy můžeme lokálně vnímat pozitivně, protože to slibuje jakési mírné zlevnění energií, ale z globálního pohledu je něco takového skoro vždy předzvěstí zpomalení světa. Ostatně vzpomeňme, že historicky nejlevnější byla ropa na začátku roku 2020 s nástupem lockdownů.

Jenomže nyní má svět horší výchozí pozici než na počátku roku 2020, kdy přišla z Číny první mrazivá vlna. Od té doby do dneška si totiž svět stačil vyrobit svou hysterickou a ekonomicky chybnou reakcí v podobě tisku peněz inflaci. (A ano, trvám na tomto hodnocení, že tisk peněz byl hysterický a mylný, ale to teď není podstatné.) Pokud by se tedy z Číny znovu mělo stát epicentrem globálních ekonomických problémů, startovní pozice pro svět by byla oproti době před dvěma lety notně zkomplikovaná:

Tehdy ještě ekonomiky rostly, nepotýkaly se s rekordní inflací a měly nízké úrokové sazby. Dnes valná část ekonomik zejména v Evropě vstupuje do recese, inflace je rekordní a úrokové sazby mnohde už také. A pozor, už konečně si některé centrální banky začínají připouštět, o čem mluvíme dávno, totiž že jsme navrch k tomu všemu jen krůček od dluhové krize. Například slovenská centrální banka NBS prohlásila, že vysoká inflace a rostoucí úrokové sazby povedou ke zhoršení finanční kondice domácností i podniků a k většímu riziku nesplácení půjček. Analogicky totéž můžeme tvrdit i o Americe a skoro celé Evropě (s výjimkou zemí typu Švýcarsko).

Podobnost s rokem 1929 nebo 2008 je tedy stále markantnější. Připomeňme, že v obou případech jedinými aktivy, která „přežila“ situaci bez většího znehodnocení, byla aktiva reálná: Tedy některé (!) typy realit plus zlato.

Když se vláda rozhodla stropovat ceny elektřiny, psala jsem, že to není dobrý nápad: Každé stropování ceny musí nutně vést k nedostatku. Za nižší než tržní cenu bude nabídka elektřiny menší, ale poptávka bude naopak vyšší. Tedy zvýší se převis poptávky nad nabídkou. V krajním případě, pokud by strop byl stanoven opravdu extrémně nízko (což není), by to vyústilo až do přídělového systému, kdy by například energeticky náročné průmyslové podniky odebíraly elektřinu jen na příděl.

Tehdy jsem říkala, že stejného efektu na státní rozpočet, případně podobného efektu na rodiny, je možno docílit i docela jinak, totiž odbouráním veškerých daní jakkoliv spojeným s výrobou, distribucí a spotřebou energií: Ceny sice zůstanou tržně vysoké, ale současně lidem zůstane víc peněz, aby si mohli dovolit je zaplatit. Krom toho, že efekt buď na vládní kasu, nebo na peněženky spotřebitelů by mohl být podle míry daňového odbourání zcela srovnatelný s variantou dotovaných cen, by to vedlo ještě ke třem mimořádně užitečným efektů: Totiž zaprvé by lidé měli větší motivaci šetřit, když by viděli skutečnou výši cen, zadruhé by měli větší motivaci elektřinu si sami vyrábět, a zatřetí by tím nedošlo k zastírání pravé příčiny energetické krize, totiž nikterak by se nemaskovalo, že energie v Evropě chybí, protože si ji Evropa sama dobrovolně vypnula.

Malá vsuvka: Častý dotaz zní, jak by si mohli lidé vyrábět víc elektřiny. Jednoduše. Měli by větší motivaci instalovat si na vlastní triko soláry nebo větrníky. Ale tuto motivaci nemají, když cena elektřiny je uměle snižována.

To, co se mnohým jevilo jako teoretické blábolení, se nyní – samozřejmě – ukazuje jako logická ekonomická zákonitost. V Evropě se začíná objevovat víc a víc příkladů, kdy vládou nařízený cenový strop vede k nedostatku energií. Tak například více než 45 000 rodin v Severní Makedonii hrozí, že zůstanou bez topení poté, co se vláda rozhodla omezit ceny pelet na 6,50 eur, což je cena, za kterou velkoobchodníci odmítli prodávat, jelikož se jim to nevyplatí a byli by ve ztrátě.

Ještě bližší příklad je z Maďarska. Maďarská státní společnost MOL už druhým dnem nedodává pohonné hmoty dvěma stovkám čerpacích stanic napříč zemí. Důvody: Zaprvé Maďarsko doplňuje strategické rezervy, zadruhé poptávka po pohonných hmotách v Maďarsku výrazně převyšuje nabídku, což je důsledkem zastropování cen loni v listopadu. Když se obojí složilo dohromady, čerpací stanice se ocitly bez pohonných hmot. Logicky, předvídatelně, nepřekvapivě. Takže zatímco cena nestropovaných pohonných hmot v Česku klesá a aktuálně celorepublikově cena benzínu Natural 95 dosahuje 40,94 Kč, v Maďarsku ty stropované pro jistotu nejsou.

Energetici si tato fakta uvědomují, Evropská komise jako tradičně neví, která bije, případně blouzní cosi o tom, že za všechno může Putin. Putin sice může za hodně věcí, ale za to, že máme drahou elektřinu, tedy vážně ne, ať si Komise věřím čemu chce. Nyní Evropská komise navrhuje zavedení cenového stropu u zemního plynu. Energetická burza European Energy Exchange (EEX), která sídlí v Lipsku, na to konto uvedla, že by to mohlo znamenat významné riziko pro finanční stabilitu a zabezpečení dodávek na energetických trzích v EU. Samozřejmě má burza pravdu. Samozřejmě pokud bude stanoven celoevropský strop a pokud bude příliš nízký, plynu bude nedostatek, a to nejen toho s ruským původem. Ale je to házení hrachu na zeď. Firmy i domácnosti by se měly připravit na to, že touto zimou napnutá energetická situace rozhodně nekončí, spíš začíná, protože pseudořešení, ke kterým politická reprezentace sahá, stav zhoršují, místo zlepšují.

To samo o sobě je už dost nepříjemné, ale proč o tom mluvíme nyní: Pro střední Evropu by se totiž mohla energetická situace potenciálně zhoršit ještě o jednu ingredienci. Japonská finanční skupina Nomura varovala, že České republice, Maďarsku a Rumunsku údajně hrozí v příštím roce měnová krize. Důvodem má být zhoršování veřejných financí.

Málokdo si umí představit, co hledat pod slovy „měnová krize“. Většina lidí tápe a představuje si chybně cosi jako nezaměstnanost, nebo vypnuté bankomaty. Pojďme si tedy říci, že to znamená prudké oslabení domácí měny vyvolané nejčastěji (ale nejen) prudkým zhoršení platební bilance. Na oslabení měny se neumírá, takže není třeba hledat v tom žádnou apokalypsu; nicméně takové prudké oslabení měny pak často končí spekulativním nájezdem na danou měnu. Centrální banky mají sklon měnovou krizi řešit skrze výrazné zvýšení úrokových sazeb někam do dvouciferných hodnot (klidně třeba k 15-20 %), protože jim již obvykle nestačí devizové rezervy k tomu, aby domácí měnu zachraňovaly.  Jenomže tak dramatické zvýšení úrokových sazeb zase v podstatě paralyzuje domácí ekonomický život. Zkuste si představit, že najednou máte z vaší hypotéky platit třeba 20% úroky.

Pokud ale centrální banka měnovou krizi neřeší, pak domácí měna je tak slabá, že se veškeré dovozy v řádech desítek procent prodražují. A bingo, jsme doma. Hádejte, v jaké měně jsou kotovány energie. Správně, většina z nich v dolarech. Energie jsou nedostatkové, protože jsme si je zaprvé v rámci Green Dealu vypnuli, zadruhé protože jsme si je zastropovali. A k tomu by hypoteticky minimálně podle soudu Nomury mohla přijít ještě měnová krize, aby energie ještě prodražila skrze slabý kurz.

A jako vždy platí: Nejde o to bát se. Jde o to vědět, znát a být připraveni raději na nejhorší, abychom mohli být už jen pozitivně překvapeni.

Tak tu máme další stávku za klima. Tentokrát nám budou stávkovat rovnou vysokoškoláci. Hlavně v Praze, ale i v dalších městech nám studenti zastávkují proti postoji vlády k řešení klimatické krize.

Součástí celotýdenního protestu, který iniciují studenti z hnutí Univerzity za klima, bude i průchod Prahou a demonstrace. Jinými slovy, na týden se studující odmítnou vzdělávat, čímž mají donutit vládu, aby ještě víc podporovala náboženský trans zvaný klimatismus, jehož důsledkem je vypnutí stabilních zdrojů energie v Evropě, jejich zdražení a fakt, že nejsme schopni naše energie poplatit. Asi jsme ještě pořád moc bohatí.

V zásadě moc nepřekvapuje, že klimablouznění přichází právě z univerzit. Ačkoliv je to paradox, ty nejbláznivější ideologie, které napáchaly nejvíc škody a mají na svědomí i životy, jako třeba marxismus-leninismus a další formy kolektivismu, vždy přicházely z univerzit. Ačkoli se nám zdá, že právě akademici by měli být dostatečně vzdělaní, aby odlišili zrno od plev, faktem je, že tyto kolektivistické pokusy se nikdy nezrodily mezi chudými dělníky. Ale uznejte – není to nádherně symbolické, že „za klima“ se stávkuje přerušením vzdělávání? Náramně by mě zajímalo, kolik ze stávkujících studentů ví, že lze položit téměř rovnítko mezi Green Dealem a mezi stávající cenu energií.

Záměrně říkám „cenu energií“ a nikoliv „inflaci“, protože celkově inflace má ještě jiný zdroj než drahé energie. Drahé energie jsou způsobené tím, že energie je málo, protože jsme ji přestali – dobrovolně a vědomě a údajně „zeleně“ – vyrábět. Když je něčeho málo a lidé se o to perou, to něco zdražuje. Energie zdražují.

Inflace je o něčem jiném. Inflace není ani tak o tom, že něčeho konkrétního je málo, inflace je o tom, že peněz je příliš. Peněz je v oběhu víc, než kolik se za ně dá koupit. A tak peníze ztrácí svou hodnotu. Cenová hladina vyjádřená ve stále méně hodnotných penězích roste.

A nám se přihodilo obojí současně. Máme příliš mnoho peněz, ergo inflaci, a příliš málo energie, ergo drahou energii. I když moment, přihodilo se nám to? Vlastně ne. Přihodí se déšť. Přihodí se pád meteoritu. Přihodí se pandemie. Přihodí se něco bez naší vůle a bez našeho přičinění. Inflace i drahá energie se nepřihodily. Obojí jsme si dobrovolně vyrobili (případně zeleně vystávkovali).

Podle čerstvých statistických dat spotřebitelská inflace v říjnu šlápla na brzdu. Konkrétně spotřebitelské ceny v říjnu meziměsíčně klesly o 1,4 % a meziročně vzrostly už „jen“ o 15,1 %, což bylo o výrazných 2,9 procentního bodu méně než v září. To vše se tedy zdá potvrzovat domněnku, že inflace již ztrácí na síle a zlomila svůj trend. A že plašíme zbytečně. Až na to…

Až na to, že za meziměsíčním poklesem spotřebitelských cen jednoznačně stojí úsporný tarif české vlády v oblasti elektřiny a odpuštění poplatku za podporované zdroje energie pro ceny elektřiny. V říjnu proto proti září ceny elektřiny propadly o 53,9 %. (Všímáte si? Ceny zbrzdilo odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje. Jen co jsme docela maličko, docela symbolicky, vypnuli Green Deal, hned je to pozitivně vidět.)

Jinými slovy, toto snížení cen energií je umělé. Tedy snížení celé inflace je také umělé. Jedná se o umělou státní regulaci. V podstatě to nemá daleko k cenovému moratoriu v oblasti energií. To ale neznamená ani omylem, že by přirozeně ceny neměly sklon dál růst. Nebo snad že by ceny energií spontánně chtěly výrazněji klesat. Naopak. Energií je v Evropě stále nedostatek. A čeho je nedostatek, to je prostě drahé; neokecáme to, nepřemluvíme to, nevylžeme se z toho. Zadotujeme to a zamaskujeme to na chvíli – ale jenom tak dlouho, dokud se ten průšvih neprovalí zase někde jinde. Je to jako zákon zachování energie.

Tak má naše Národní ekonomická rada vlády, alias známý NERV, návrh pro vládu, jak zkrotit veřejné finance a zpomalit čím dál tím rychlejší zadlužování České republiky.

Za mě dobré. Zadlužování České republiky je průšvih. Sice nám čas od času někdo sdělí přes média, že rozhodně nebankrotujeme a k bankrotu máme ještě hodně daleko, ale to vůbec neznamená, že zadlužení průšvih není.

Skutečnost, že zadlužení průšvih je, totiž všichni cítíme v našich peněženkách. Skrze zadlužení rozpustila předešlá vláda mezi spotřebitele stovky miliard korun a současná vláda v tom zdatně pokračuje, byť už pomalejším tempem. Ostatně nemůže se vymlouvat na covid, musí tedy brzdit: Loni deficit činil 420 miliard korun, na letošní rok vláda plánuje 375 miliard korun a na příští rok 295 miliard korun.

Peníze rozpuštěné mezi lidi se rychle přetavily v inflaci. Zadlužení na začátku – inflace na konci. Takže takhle se to má s tím průšvihem. Ne, není to jen nějaký akademický problém. Koho pálí inflace, ten by měl chtít srovnat české veřejné finance, aby ho inflace už nepálila. Takhle ta rovnice stojí. Až potud vše jasné.

Tím to dobré a jasné ovšem končí.

Návrh Národní ekonomické rady vlády obsahuje čtrnáct opatření na zvýšení rozpočtových příjmů a jedenáct opatření na omezení výdajů. Jinými slovy, jako kdyby NERV říkal: musíme „trochu“ omezit výdaje a hlavně musíme „hodně“ zvýšit příjmy.

Máme tu třeba zvýšení daně z příjmu fyzických osob, zvýšení poplatků za těžbu surovin, zvýšení spotřební daně, zvýšení daně z nemovitostí nebo přesunutí části zboží a služeb do vyšší sazby DPH. Daně, daně, daně! Vyšší, ještě vyšší, nejvyšší! Aby stát mohl být velký, větší, největší! A co na to stát? Přibírá osm tisíc dalších státních zaměstnanců!

Takže si to ukažme polopaticky. Celkové výdaje vládních institucí v prvním čtvrtletí roku 2022 meziročně vzrostly o 3,7 % a dosáhly 46,3 % HDP. Přitom během prvního kvartálu roku 2019, tedy v době před pandemií koronaviru, dosahovaly výdaje vládních institucí pouze 41,9 % HDP. Tedy je zřejmé, že podíl státní ekonomiky stále roste, soukromý sektor se stále zmenšuje. A zmenšuje se proto, že enormně rostou výdaje státu.

Stát jednoznačně vydává stále víc do ekonomiky, tedy „ujídá soukromý sektor“. Dokládají to tvrdá data. Aby to byl stát schopen ufinancovat, zvyšuje v čase součet daňové zátěže plus státního dluhu. Není to tak, že díky růstu daní si „můžeme dovolit“ vyšší výdaje – kauzalita je opačná. Na začátku je rozhodnutí o výdajích, tomu jsou následně přizpůsobovány příjmy veřejných financí, a tam, kde nestačí příjmy, vzniká veřejný dluh.

Už si jednou provždy popravdě řekněme: Problém s veřejnými financemi nejsou malé příjmy. Problém je na straně výdajů. Nelze donekonečna zvyšovat, dokonce nelze ani nedostatečně snižovat výdaje státu a snažit se k výdajům dohledat příjmy. Problém s veřejnými financemi je nutno řešit tam, kde vzniká, tedy na straně výdajů. Vše ostatní postrádá ekonomickou logiku.

Zadruhé je nezbytné uvědomit si ještě druhou kauzalitu. Převládající veřejné mínění i prezentace stávajícího stavu z úst politické reprezentace je takovéto: Ekonomika zpomaluje a čelí vysoké inflaci. Stát proto musí občanům vysoké náklady ze sociálních důvodů kompenzovat, a proto musí hledat dodatečné finanční zdroje. Rovnou konstatujme, že i to je pomýlené.

Realita je následující: Vláda skrze veřejné výdaje a navýšení veřejného dluhu (ve spolupráci s centrální bankou) navýšila peněžní zásobu. Výsledkem nutně zcela v souladu s ekonomickou naukou musela být stagnace (či v našem případě) dokonce snížení ekonomického růstu, ovšem za současného zvýšení cenové hladiny. Jinými slovy a více lidově řečeno: Muselo dojít k inflaci a zchudnutí obyvatel. Neboli to, co původně bylo zamýšleno jako sociální krok, tedy rozdávání peněz, ve skutečnosti muselo vést a také skutečně vedlo k pravému opaku, tedy ke zchudnutí lidí.

Správná interpretace je tedy toto: Každá další snaha o získání dodatečných peněz skrze zvýšení daní za účelem, aby tyto peníze mohly být použity na zmírnění sociálních důsledků inflace a nadcházející recese, povede k pravému opaku zamýšleného: Ještě více sníží hospodářský růst a opět se přetaví do inflace.

Ne, my rozhodně nepotřebujeme dostat do rozpočtu víc peněz. Víc peněz do rozpočtu = naše větší chudoba. Byť je to pro mnoho lidí těžko vstřebatelné, platí: Méně peněz z rozpočtu = větší bohatství země.

Musím připustit, že jedna aktuální zpráva mě opravdu překvapila: podle Asociace penzijních společností ČR počet účastníků doplňkového penzijního spoření, které nahradilo od roku 2013 penzijní připojištění, za tři čtvrtletí 2022 vzrostl o 133.000 na 1,6 milionu. Současně v takzvaných transformovaných fondech původního penzijního připojištění, do kterých již nelze vstupovat, zůstávalo na konci pololetí 2,8 milionu účastníků, tedy o 110.000 méně než na konci roku. Jinými slovy, v systému penzijního spoření přibylo zhruba 13.000 účastníků.

Byť si o finanční gramotnosti Čechů nedělám i na základě znalosti statistik mezinárodního porovnání, které v této oblasti byly dělány, moc velké iluze, přesto mě překvapilo, že v okamžiku, kdy inflace v České republice se pohybuje kolem 18 procent, kdy to vypadá na velmi vysokou inflaci dlouhodobě, kdy Evropa vstupuje do recese, kdy hrozí dluhová krize značně poškozující ceny dluhopisů a kdy ceny cenných papírů obecně ještě zdaleka nevyfoukly svou bubliny, roste počet lidí, kteří dobrovolně chtějí mít ztrátu. Protože kombinace faktorů, které jsme právě vyjmenovali, je synonymem pro dosažení ztráty.

Výnosy penzijních fondů se ocitají v pasti postupně země po zemi již několik let. Prvními zeměmi, kde důchodci začali mít problémy, protože jejich penzijní fondy začaly přinášet ztráty, byly Nizozemsko a Belgie. Před nedávnem na sebe neblaze upozornily britské penzijní fondy, které byly krok od maléru a spadly by do něj, kdyby nebyly rychlou akcí státu zachráněny. A to ještě inflace v Evropě není na vrcholu, recese na dně a ceny cenných papírů také ne.

Neuvědomují si to lidé, kteří do systému penzijního spoření vstupují? Nebo si to uvědomují, ale jsou tak zoufalí, že nevědí, jak jinak se zachovat, protože se jim zdá, že vstoupit do penzijních fondů je nejméně špatná možnost ze všech špatných? Ale jak si mohou myslet, že je to nejméně špatná možnost ze všech špatných, když (špatná) varianta nechat si peníze v hotovosti doma znamená „jen“ ztrátu ve výši inflace, zatímco (horší) varianta vstoupit do fondu znamená ztrátu ve výši inflace plus ztrátu v podobě nominální ztráty daného fondu?

Mám značné obavy, že pokud si veřejnost až tak dalece neumí uvědomit, jakým problémům čelí a budou čelit její úspory, pak si už vůbec nemůže být v průměru schopna uvědomit si, kde mají tyto problémy své kořeny. A pokud problémy nedokážeme pojmenovat, nemůžeme je logicky ani odstranit a tedy situaci zlepšit. Jinými slovy, ekonomická situace se nutně musí zhoršovat. A musí se stávat komplexnější a komplexnější, protože víc a víc lidí zabředává do pasti na první pohled chybných investic, skrze které budou dobrovolně svým vlastním rozhodnutím víc a víc chudnout a nálada v ekonomice bude pořád bídnější.  

A tomu také odpovídají tvrdá čísla. Nálada německých podnikatelů se podle průzkumu německého ekonomického institutu Ifo v říjnu opět zhoršila a zůstává na nejslabší úrovni od května 2020. Jediné, co se trochu zlepšilo, je jejich očekávání. Ale právě jsme si řekli, jak je to s těmi očekáváními… A ekonomická nálada se kazí i v USA, kde zase v říjnu už čtvrtý měsíc za sebou klesla podnikatelská aktivita a výrobci i poskytovatelé služeb hlásí slabší poptávku a také důvěra v budoucí vývoj se nikterak překvapivě zhoršuje.

Finanční trhy jsou definitivně v panice. Takzvaný index strachu VIX se chronicky ocitl v pásmu mezi 20 a 30 body. To samo o sobě ještě mnoho neznamená. Občas tenhle index vyskočí i výš.

Ale znamená to hodně, když se v tomhle pásmu ocitne na dlouhou dobu. To se stalo třeba před kolapsem finančních trhů v roce 2008. A pak se to stalo nyní. A to není všechno. Index VIX, který zaznamenává třicetidenní rozkolísanost velevýznamného amerického akciového indexu S&P 500, se dostal na vyšší hodnotu než takzvaný tříměsíční termínový kontrakt na tento index, což v překladu do srozumitelnějšího jazyka znamená, že spekulanti se víc bojí bližší budoucnosti než budoucnosti vzdálené. A to je vzácný jev, jelikož ohledně toho, co přijde brzy, máme většinou větší jistotu než ohledně toho, co nás čeká za dlouho. A když se to na finančním trhu stane, značí to vždy nestandardní situaci.

My Evropané máme sklon všechno vnímat optikou velmi provinční. Za vším hledat válku na Ukrajině, potažmo ruskou mobilizaci, případně covid, případně energetickou krizi, případně Green Deal… Cožpak o to, tohle všechno atmosféru v Evropě a v evropské ekonomice samozřejmě citelně zhoršilo. Ale nenechme se mýlit, z globálního pohledu to nestojí až tak moc za řeč. Z pohledu celé planety jsou tu v chodu síly mnohem mocnější, které my máme sklon nevnímat. A které se nám dokonce zdají z našeho úhlu pohledu až legračně nezajímavé. A přitom na nás a naše peníze budou mít dopad minimálně stejně velký jako třeba energetická krize.

Takovou silou je inflace v USA a odhodlání tamní centrální banky Fed proti inflaci bojovat. Od doby, kdy centrální banky místo klasických monetárních ekonomů a bankéřů vedou právníci a politici, jde to s centrálními bankami a světovými ekonomikami od deseti k pěti a ode zdi ke zdi. Tak jak předešlé desetiletí dělaly centrální banky všechno pro to, aby tiskem peněz vyvolaly inflaci, teď zase dělají všechno pro to, aby popřely plody svého předešlého úsilí a stažením peněz z oběhu inflaci snížily. Ano, je to jak u blbých na dvorečku, ale co už. A teď o co tedy ve světě financí nyní jde:

Předešlý dlouholetý tisk peněz vyhnal ceny cenných papírů, nemovitostí, podílů penzijních i podílových fondů, ale i kryptoměn k výšinám. Uměle, zbytečně, hloupě. A nynější stahování peněz z oběhu sráží ceny cenných papírů a v některých zemích už i nemovitostí zase dolů. Už v roce 2019 byly ceny cenných papírů ukrutně přehřáté a bylo víc než záhodno je srazit. Od té doby ekonomiky klesaly, protože covid, protože lockdowny, protože energie, protože zelenost, protože inflace. Tedy ceny cenných papírů, měly-li zrcadlit stav světa, měly také klesat – ale neklesaly, pořád rostly; až do letoška. Letos sice začaly konečně padat, protože stahování peněz z oběhu centrálními bankami, ale pořád neklesly dokonce ani tam, kde byly v roce 2019, natož tam, kde měly být v roce 2019, natož tam, kde mají být dneska. A spekulantům to KONEČNĚ docvaklo – a začali panikařit. Přičemž slovo „panika“ není jakkoliv expresívní, nýbrž matematicky změřitelné, spočitatelné a kupříkladu indexem strachu kvantifikovatelné.

Jak klasičtí a ideologií dosud nezblbnutí ekonomové vždy věděli a ti ostatní to teprve pochopí ex post, neviditelná ruka trhu nikdy neselhává bez ohledu na to, co si o ní myslíme. To máte jako s gravitací. Můžete proti gravitaci udělat zákon. Můžete proti ní demonstrovat. Můžete v ni nevěřit. Gravitaci to bude u zadku. Bude si existovat a působit dál vzdor zákonu, demonstraci i vaší víře. A teď to podstatné. Šťastný ten, kdo si naivně myslí, že se ho turbulence na finančním trhu netýká, neb Amerika je za velkou louží:

Globální propad cenných papírů i cen nemovitostí vyvolaný zmateným jednáním centrálních bank, které se nejprve roky usilovně snažily vyvolat inflaci, a jen co se jim to zadařilo, stejně usilovně se snaží ji zase vypnout, vede přesně k tomu, k čemu stejné odezdikezdivecké jednání (stejných) centrálních bank vedlo v roce 2008, jen jsou dnes nerovnováhy natlakované ještě mnohem víc než tehdy. A jen tak mimochodem, mechanismy v pozadí – totiž nejprve tisk peněz a následné cuknutí – byly nyní i před rokem 2008 ve své hluboké podstatě stejné jako před rokem 1929 a také měly ve všech třech případech epicentrum v USA.

Propad cen finančních aktiv, ještě nota bene v kombinaci s mimořádnou inflací, dokonale zlikviduje úspory v penzijních, podílových a dalších fondech. Zlikviduje vlastně obecně úspory, pokud jste nebyli zavčasu prozíraví a neuklidili jste si svůj majetek například do kvalitních realit, zlata a podobně. Pamatujete si na rok 2008 a situaci bank? Na to, jak banky rozdaly kvůli nízkým úrokovým sazbám centrálních bank mraky hypoték, pak kvůli zvýšení úrokových sazeb stejnými centrálními bankami klesla schopnost klientů splácet, poklesla hodnota zástav a došlo mezi zeměmi k dominovému efektu?

Kdo si nepamatuje, vygooglí si a pokusí se najít si tři rozdíly mezi létem 1919, létem 2008 a dneškem (přičemž nynější inflace se za rozdíl nepočítá, protože je přitěžující okolností); nemusím být pořád jenom za apokalyptického proroka, jednou nechť protřepe a použije svůj mozek každý sám za sebe.

(Ale prozradím vám malé tajemství. Být za vysmívaného apokalyptického proroka je moc fajn. Zvláště když se sami chováte podle toho, co víte, že přijde, a zavčasu si své vlastní peníze i peníze klientů uklidíte podle stejných nápověd, jaké trousíte ostatním. Pak už tu melu jenom pobaveně pozorujete zpovzdálí, protože se vás netýká. Nejvíc totiž krvácí a ještě budou krvácet ti, kteří vám nejvíc spílali, že plašíte. Karma asi.)

Tak jen houšť a větší kapky: V době energetické v Evropě dnes švédská námořní správa vydala varování v souvislosti se dvěma úniky zemního plynu z podmořského potrubí Nord Stream 1, které nastaly ve švédských a dánských vodách.

Provozovatel plynovodu v pondělí nahlásil pokles tlaku v potrubí, které – jak známo – vede z Ruska do Německa a donedávna bylo hlavní trasou pro přepravu ruského plynu do EU. To úplně nesvědčí o tom, že by se plynová krize normalizovala.

Nenormalizují se ani další záležitosti. Poté, co byl v pondělí zveřejněn index ekonomické nálady Ifo, přední německé instituty opět zhoršily výhled německé ekonomiky. A OECD varuje, že velkým ekonomikám kvůli inflační a energetické krizi hrozí recese. (Ach jak nepřekvapivé.) Akcie proto logicky dál letí dolů.

Jen za pondělí akciový index S&P 500 ztratil další 1 procento, Dow Jones dokonce 1,1 procenta. A rozdíl mezi výnosy desetiletých německých a italských státních dluhopisů je nejvyšší od května 2020, kdy mnohé silně znervózňoval a užuž se spekulovalo, že Itálie přestane být schopna splácet své státní dluhy. Ano, toto je ona dluhová krize, o které často mluvím, nazývejme věci jejich pravými jmény. Dluhová krize je situace, kdy (například) státy nejsou schopny bez vnější pomoci financovat svůj chod a splácet své dluhy. Itálie v tuto chvíli schopná splácení svého dluhu bez probíhající pomoci ECB již není.

Itálii by pomohlo, kdyby ECB opět snížila své úrokové sazby. Jenomže – ECB se pár let po funuse probrala k životu a její šéfka Lagardeová prohlásila, že navzdory tomu, že ví, že to povede k dalšímu prohloubení recese, bude ECB pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb kvůli inflaci. Itálii a dalším zemím to současně bude zatloukat další hřebíčky do dluhové rakve.

Z tohoto krátkého výčtu posledních událostí by se mohlo zdát, že všechno jde v ekonomice od deseti k pěti. Já si to ale nemyslím.

Teď si uděláme malou odbočku, která sem nepatří jen zdánlivě. Orwellova kniha Velký bratr popisuje chmurnou budoucnost, ve které ekonomika je 100% státní, individualita neexistuje, podnikání neexistuje, soukromí neexistuje a vše – každá vteřina života jednotlivce, každý čin –  je kontrolováno. Tato kniha je sice svým způsobem brilantním varováním před totalitou, socialismem a obecně kolektivismem, ale přesto se v jednom mýlí, respektive svět nikdy nemůže ve všech zemích a dlouhodobě dojít do těchto konců. A tím důvodem je to, že pokud by skutečně ekonomika fungovala tak 100% státně, jak Orwell vykreslil, brzy by začala produkovat kvanta zmetků, nepoužitelné práce, chyb. Lidem by chyběla motivace cokoliv dělat pořádně, a tak by nic nefungovalo. Dřív či později by tedy přestaly fungovat i ony vše kontrolující kamery a kontrola by přestala být tak děsivá.

Přesně to nám dokazuje i historie. Nejzářnější příklad je tzv. válečný komunismus z let 1918-1921, který museli sami bolševici ukončit, protože bylo našlápnuto na hladomor a prostě to nefungovalo. A tak zase začali se skřípáním zubů aspoň do jisté míry tolerovat soukromé vlastnictví. A tak bychom mohli pokračovat dál historií a nacházet další, byť méně zjevné příklady. Pointa zní: Příliš velká neefektivita popírající tržní zákonitosti se nakonec vždy dříve či později zhroutí vlastní vahou. Možná již začínáte tušit, kam mířím.

Čas od času je možno prohlásit: Čím hůře, tím lépe. Teprve když je moc špatně, může to aspoň některé zaryté ideology probudit. Zvyšování úrokových sazeb ECB je moc dobře, protože to aspoň částečně vyruší část zombie-firem v Evropě. A to potřebujeme. A pokračující energetická krize je svým děsivým způsobem taky nutná, aby se veřejnost i politici pod tímto tlakem probrali z blouznivé naivity Green Dealu. A tou nejbáječnější zprávou poslední dnů je…

… že německá energetická společnost RWE se připravuje na opětovné zprovoznění tří dříve odstavených hnědouhelných (!) elektráren. Takový čin byl ještě před dvěma lety nepředstavitelný. Do sítě by měly začít dodávat energii už od října. Ideologické tažení, které způsobilo nynější energetickou krizi stejně tak jako nynější inflaci a recesi, začíná dostávat první trhliny a ztrácí členskou základnu.