Category Archives: nextBlog

Škrtněte ideologii a bude na důchody

Ze všech stran slyšíme, že demografická situace je neudržitelná, bez reformy se důchody neobejdou. Když od vágních politických výkřiků přejdeme k sofistikovanějším rozborům, slýcháme občas, že průběžný systém může měnit jen tři parametry: Můžeme zvyšovat věk pro odchod do důchodu, nebo snižovat výši důchodů procentuálně k průměrné mzdě, nebo zvyšovat odvody pracujících do systému. Nic jiného než úpravu těchto tří parametrů nevymyslíme. A také se dozvídáme, že bez těchto změn, „nejlépe“ všech třech najednou, penzijní systém zkolabuje.

A já vám chci ukázat, že to není pravda.

Demografická situace se skutečně zhoršuje, o tom žádná. Podle demografické prognózy by v roce 2100 už měl připadat zhruba jeden důchodce (tj osoba starší 65 let) na dva pracující, plus k tomu musíme připočíst ještě nezanedbatelnou skupinu dětí, takže i s dětmi budeme ve stavu, kdy zhruba na 8 pracujících připadne zhruba 4,5 – 5 lidí ekonomicky neaktivních. A v roce 2060 si jeden člověk ekonomicky aktivní bude „živit“ 0,59 důchodce proti dnešním 0,34 důchodce.

V dalších výpočtech jsem vyšla z informací o skladbě státního rozpočtu plus z oficiální demografické prognózy ČSÚ, tedy výpočet může z dostupných dat kdokoliv ověřit. Dnes platí následující parametry: odchází se do důchodu v 65 letech, průměrný důchod činí 48,45 % průměrné mzdy a průměrné měsíční odvody na důchody činí 16,95 % průměrné mzdy. Vše uvádím a dále budu uvádět v takzvaných stálých cenách, tedy čísla jsou srovnatelná.

Pokud zachováme výši odvodů na důchody i věk pro odchod do důchodu, průměrný důchod poklesne na pouhých 28,54 % průměrné mzdy v roce 2060.

Pokud naopak budeme chtít zachovat životní úroveň důchodců a udržet stávající poměr důchodů k průměrné mzdě, pak odvody do systému budou muset stoupnout na 28,77 % průměrné mzdy.

Pokud budeme postupně zvyšovat věk pro odchod do důchodu až na 69 let v roce 2060 a zachováme podíl odvodů do systému, výše důchodů klesne „jen“ na 35,93 % průměrných mezd.

A konečně pokud budeme postupně zvyšovat věk pro odchod do důchodu až na 69 let v roce 2060 a zachováme dnešní výši důchodů k průměrné mzdě, výše odvodů do systému stoupne „jen“ na 22,86 % průměrných mezd.

Toto zní dost děsivě, a přece… to MÁ „překvapivé“ řešení. Stačí si posvítit na vývoj státního rozpočtu. Příjmy i výdaje rozpočtu neustále rostou. Schodek rozpočtu se za poslední 3 roky pohybuje na 3 nejvyšších hodnotách k HDP za dobu existence ČR – v roce 2021 se dokonce schodek blížil 7 % HDP. Co je ale podstatné: jak tento schodek vzniká? Tak, že výdaje z rozpočtu jsou vyšší než příjmy. A čím jsou tvořeny výdaje, respektive na čem se vydává nejvíc? Pokud zagregujeme výdaje z rozpočtu do 3 velkých tematických skupin, pak 25,2 % tvoří výdaje označené jako „ostatní“ (tedy platy státních zaměstnanců, stavby silnic, školství, materiál a podobně), 38,6 % tvoří sociální dávky včetně důchodů a 36,3 % tvoří tzv. transfery.

Víte, co jsou to transfery? Je to jiný název pro dotace. Od dotací třeba na fotovoltaiku, až po dotace jednotlivým státu konformním podnikům a neziskovkám. Prostě přerozdělování. Přerozdělování na základě nějaké oficiálně podporované ideologie. (Protože těžař uhlí dotaci asi nezíská, že.)

A teď se podívejte, co se stane, pokud veškerou ideologii škrtneme a všechno přerozdělování skrze dotace zrušíme: Pokud bychom to bývali udělali už letos a peníze ušetřené na dotacích věnovali důchodcům, důchodci by dnes měli průměrný důchod ve výši 115,51 % (!!!) průměrné mzdy. Byli by tedy bohatší než pracující lidé. Pokud bychom nikterak nezvyšovali věk pro odchod do důchodu ani odvody do systému, v roce 2060 by důchodci jen na základě zrušené ideologie a dotací měli průměrný důchod ve výši 74,87 % průměrné mzdy. Byli by tedy mnohem bohatší než dnes.

Důchodová reforma není potřebná. Co je potřebné, je zrušení ideologie v politice a z ní vyplývajících dotací.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Ministerstvo vnitra jest poněkud nesrozumitelným

V Hospodářských novinách vyšel článek o tom, že údajně ministerstva se přou o to, zda by vláda měla začít dělat kroky k přijetí společné evropské měny.

Důvodem má být zpráva o ekonomické sladěnosti Česka s eurozónou, kterou připravuje odborná skupina zástupců ministerstva financí (MF) a České národní banky (ČNB). Zpráva objektivně konstatuje, že Česko bude zřejmě příští rok plnit některá z takzvaných maastrichtských kritérií pro zavedení eura. Tato kritéria jsou nezbytnou podmínkou k tomu, aby země směla žádat o vstup do eurozóny. (Ve smyslu: O řidičský průkaz máte povoleno požádat, když dosáhnete 18 let věku a složíte zkoušky. Nikoliv ve smyslu: Jakmile dosáhnete 18 let, je žádoucí co nejrychleji žádat o průkaz.) Současně s tím zpráva MF a ČNB – také objektivně – doporučuje nedělat v tomto směru žádné kroky, tedy o členství v eurozóně nežádat.

Jenomže ministři za STAN se proti tomuto dokumentu postavili. Konkrétně ministerstvo vnitra vedené Vítem Rakušanem (STAN) podalo tuto připomínku: „Z předložené analýzy vyplývá, že česká ekonomika je na přijetí eura připravena a rizika (takového kroku) jsou spíše nízká. (…) Ve světle předložené analýzy vyznívá doporučení nevstupovat do eurozóny nesrozumitelně.“

Fakt, že doporučení ekonomů nepřijímat euro se ministerstvu vnitra zdá nesrozumitelné, by snad mohl být vysvětlitelný tím, odbornost ministerstva pro policii v oblasti monetární politiky není příliš vysoká. V tom případě se mi ovšem jeví poněkud nesrozumitelné, proč má ministerstvo vnitra touhu se k monetárnímu problému vyjadřovat.

Pokud však Rakušanovo ministerstvo naopak obsahu zprávy a monetární problematice rozumí, pak musím konstatovat, že není pravdou, že by doporučení ekonomů z MF a ČNB nepřijímat euro bylo nesrozumitelné. Ba právě naopak – osobně jsem totiž byla přítomna jednání u kulatého stolu v Senátu právě na téma přijetí či nepřijetí eura, a ekonomové za MF, ČNB i Vysokou školu ekonomickou (VŠE) velmi srozumitelně, odborně správně, věcně a neideologicky komunikovali svá stanoviska, která jsem zcela podpořila. Totiž: Přijetí eura by vedlo k vyšší inflaci, pomalejšímu růstu HDP, nižší konkurenceschopnosti, vyššímu zadlužení. Neboli českou ekonomiku by poškodilo.

U kulatého stolu byl přítomen i zástupce ministra pro evropské záležitosti. Tento zástupce si vyslechl odborný rozbor přítomných ekonomů o poškození české ekonomiky a vyjádřil se na jejich základě (zhruba) ve smyslu, že přijetí eura není aktuálně podstatné, argumentům rozumí, a není důvod na přijetí tlačit. A ejhle, nyní ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) tvrdí, že toto doporučení ekonomů není nijak podloženo, a navrhuje, aby vláda ve svém usnesení vyzvala ministerstvo financí a ČNB k učinění kroků ke vstupu do ERM II v roce 2025.

Zde se ještě sluší dodat, že proti přijetí eura je drtivou většinou také veřejné mínění.

Zcela typické samozřejmě je, že příslušná zmíněná ministerstva, která tlačí na přijetí eura a odmítají rozbor ekonomů z ČNB a MF, se ani nepokouší zprávu rozporovat, argumentovat proti ní – pouze bez vysvětlení požadují stanovení termínu přijetí eura a závěr zprávy označují za údajně „nesrozumitelný“.

Fakta, vědecká metoda, odbornost, hospodářská prosperita i vůle lidu tak dokonale dostávají nakládačku. 

Nějaké nápady, co k takovému jednání ministerstvo vnitra vede…?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Sílí strach z kolapsu největšího realitního trhu

Vzpomínáte si na rok 2008? Jasně, že vzpomínáte – ale vzpomínáte si také na jeho příčiny? Možná tušíte něco o tom, že v pozadí tehdejšího finančního kolapsu stál americký realitní trh.

A možná třeba znáte i film „Sázka na nejistotu“, který i pro neekonomy relativně srozumitelně a relativně přesně vysvětluje, že tehdejším problémem bylo, že realitní trh v USA byl nepěkně přepálený, příliš mnoho lidí investovalo do domů a bytů, které se nikdy nestaly obydlené. Ekonom by to řekl ještě trochu jinak: Absurdní snížení úrokových sazeb v USA vyvolalo něco, čemu se říká monetární iluze. Tahle monetární iluze přinesla představu, že jsou vlastně všichni bohatí (nebyli) a že jsou skoro všechny investice do nemovitostí výhodné (nebyly). Potom došlo ke zvýšení úrokových sazeb – a monetární iluze se rozplynula. Ups. Najednou se předešlé báječné investice jevily jako ztrátové. A bankám začaly jedné po druhé docházet peníze.

Tohle je už omleté téma.

Tohle omleté téma začíná být náramně zajímavé.

Copak se nám právě teď řeší ve druhé největší ekonomice světa, v Číně? Nu, v Číně a nejen v Číně se neustále mluví o tom, že tamnímu nemovitostnímu trhu hrozí kolaps. A hádejte proč. Vlastně hádat nemusíte. Vzhlede k řečenému vám to už došlo. Protože na čínském realitním trhu roky vznikala monetární iluze.

Otázka ale zní, co to znamená prakticky. Zkusme to demonstrovat na konkrétních číslech. Čínská vláda se tolik snažila o udržení silného ekonomického růstu, že ze všech sil tlačila na výstavbu nových čtvrtí a celých měst, aniž by to dávalo ekonomický smysl. Výsledkem je podle údajů japonské Nomury to, že v Číně je aktuálně 20 milionů již prodaných bytů, které se ale stále staví nebo byly jejich stavby pozastaveny. Rozsahem by to odpovídalo 20násobku soukromého developera Country Garden, který zkrachoval minulý měsíc kvůli nesplácení dolarových dluhopisů. Podle statistik byla zatím dokončena pouze necelá polovina (konkrétně 48 %) projektů předprodaných v letech 2015-2020. Mnoho „majitelů“ už odmítlo splácet hypotéky z důvodu přílišného zpožďování projektů.

Být čínským majitelem takového nedostavěného bytu, byla bych už hodně nervózní. Právě rozlití nervozity by v dané situaci bylo tím nejhorším. Už nyní je ale zřejmé, že se kvůli poslednímu vývoji otřese budoucí poptávka po nákupu čínských bytů. Hlad po novém a lepším bydlení je klíčový k tomu, aby se celý čínský realitní kolos udržel nad vodou.

Podle analytiků Nomury je pro dokončení zmíněného množství bytů potřeba cca 3,2 bilionu jüanů, tedy cca 440 mld. USD. Čínská vláda sice pravidelně přichází s novými podpůrnými opatřeními, ale – ta situace ve své podstatě spíš zhoršují, protože udržují monetární iluzi při životě. Čínský realitní sektor je pořádným Otesánkem – tvoří kolem čtvrtiny celé ekonomiky. A pokud se nepodaří uhasit nervozitu na čínském realitním trhu, hrozí nejen výraznější zpomalení růstu čínské ekonomiky, ale také provalení nervozity na globální finanční trh.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Zachraňme českou korunu

Obyčejně dělám byznys – to je náplní drtivé většiny mého pracovního dne. Toto pondělí ale bylo výjimkou. Přichomýtla jsem se k akci, která byla všechno, jen ne byznysová.

Možná jste zaznamenali, že českým prostorem v uplynulých měsících prosvištěla petice za zachování české koruny. Akci organizovala strana Svobodných a petice si získala tak vysoké množství podpisů, že ze zákona se jí musel začít věnovat i zákonodárce. A tak se v pondělí 6. listopadu uskutečnil v Senátu kulatý stůl na téma zachování české koruny. Kromě zástupců strany svobodných a samotných petentů se účastnila také řada odborných institucí – od Česká národní banky, přes ministerstvo financí, průmyslu, Vysokou školu ekonomickou, nebo třeba odbory.

Přizvána jsem byla také, a to organizátory petice, abych jako makroekonom promluvila o výhodách a nevýhodách koruny a eura. A zde se začalo rodit mé upřímné překvapení. Čekala jsem totiž leccos, ale ve všech variantách očekávání to především byla sbírka politických a lobbystických prohlášení. Jaké bylo mé upřímné překvapení, když realita byla zcela odlišná. Chce se říci – odlišná od mediálního obrazu.

Pokud totiž podlehnete převažujícím mediálním výstupům, získáte snadno dojem, že veřejnost se dělí na informované vzdělance, kteří volají po euru, neinformované prosťáčky, kteří nemají názor, a „kontrarevoluční národovecké živly“, kteří opěvují českou korunu. Jistě – toto je velká nadsázka, ale když ji poněkud rozředíme, zase tak daleko od pravdy není. Zkrátka slyšet jsou hlavně hlasy volající po euru, které se snaží euro prezentovat jako formu pokroku a symbol kvalitní integrace, zatímco snahu o zachování koruny prezentují jako konzervativní či národovecké zpátečnictví.

V Senátu na setkání různých ekonomů zastupujících různé instituce však vykrystalizoval zcela jiný obraz. V podstatě všichni přítomní jsme se totiž shodli na tom, že euro není pro českou ekonomiku v tuto chvíli vhodné. Ba co více, opakovaně zazníval z některých úst názor, že euro by nás ekonomicky poškodilo a vrátilo zpět. Že bychom se začali místo přibližování průměru EU zase vzdalovat.

Tento názor jsem přinesla nejen já, ale také zástupci Vysoké školy ekonomické. Euro by totiž vedlo k vyšší míře inflace, k pomalejšímu hospodářskému růstu, k poklesu míry konkurenceschopnosti a k nárůstu našeho zadlužení. Vše bylo prezentováno v tabulkách, grafech, statistikách. Tradičně vyšší míru diplomacie si pak musely udržet státní instituce. Z úst zástupců České národní banky nebo ministerstev tedy padaly výroky formulované poněkud zdrženlivěji a diplomatičtěji, ale ve své podstatě měly obdobný význam: euro nedoporučují.

Možná z výše uvedených tvrzení by vás mohlo nejvíce překvapit to, které se týká inflace. Často totiž slýchávám názor, že kdybychom platili eurem, měli bychom nižší míru inflace, vždyť podívejte se na eurozónu a srovnejte ji s námi! Bohužel tento „argument“ vychází z hlubokého nepochopení monetární ekonomie. Inflace nevzniká tím, že máte tu kterou měnu, ale tím, jak je zacházeno s peněžním oběhem v té které zemi. Naši inflaci, které je vyšší, než činí průměr eurozóny, jsme si způsobili jako země sami tím, že jsme do oběhu napumpovali příliš rychle příliš mnoho peněz, a to zejména skrze vládní výdaje od počátku let covidových.

Statistiky a znalosti vývoje v dalších evropských zemích nám dávají mnoho důvodů domnívat se, že v případě, že bychom platili eurem, by naše inflace byla ještě vyšší než dnes. A to hned z několika důvodů. Prvním důvodem by byla takzvaná konvergence skrze cenovou hladinu – což je (pravdivý) argument, který v Senátu zdůrazňovala hlavně Česká národní banka. Druhým důvodem je pak ztráta naší vlastní měnové politiky, která je mnohem akceschopnější a „agresívnější“ (v pozitivním slova smyslu) než v případě ECB. A třetím argumentem pak je souvislost mezi eurem a vyšší mírou zadlužení. (Poslední dva argumenty jsem zdůrazňovala hlavně já a zástupci VŠE.)

Jinými slovy, když se sejdou lidé bez fundamentalistického, ideologického zadání, odborně se velmi dobře shodnou. Problém nastává, pokud se začnou ozývat lobbisté a populisté. Pak může začít mediální obraz vypadat úplně jinak. A právě proto si myslím, že je velmi dobrý nápad vyjednat výjimku z povinnosti přijmout euro – tak, jak petice navrhuje. Je to o jednu pojistku navíc, že případný rychlokvašený populista, který by se mohl dostat k moci po některých dalších volbách, nepřivodí kalamitu tak snadno.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Energie asi znovu zdraží

Premiér se nechal slyšet, že „zdražování nebude tak dramatické, protože se snižují důležité ceny silové elektřiny.“ To ale není moc relevantní informace.

Ano, nyní ceny silové elektřiny klesají. Ale současně platí několik dalších faktorů:

Zaprvé loni stát na zastropování cen elektřiny vynaložil 40 miliard korun. Letos to byla jen asi polovina a aktuálně se většinou elektřina prodává pod stropem. Od příštího roku budou vládní dotace a stropování zcela zrušeny – a to i v případě, že ceny elektřiny opět porostou. (A my tušíme, že porostou.)

Zadruhé od ledna se opět vrátí poplatky za obnovitelné zdroje energie.

Zatřetí se zvýší platby za služby přenosové soustavy.

Začtvrté od ledna regulovaná složka podle Energetického regulačního úřadu vzroste o 71 procent, což by přineslo zdražení přes 1 400 korun za MWh.

Zapáté my víme, že energie jsou vzájemně propojené. Víme, že když začala válka na Ukrajině a v důsledku toho začal chybět ruský plyn, zdražila elektřina, protože v Německu se „musel“ pálit drahý plyn v plynových elektrárnách. (Tedy nemusel, ale to by si předtím Němci nesměli dobrovolně v rámci Green Dealu odstavit tepelné a jaderné elektrárny.) A současně také víme, že konflikt se z Izraele a Gazy dost možná rozšiřuje do dalších zemí, a pokud by se to potvrdilo a eskalace pokračovala, ropa a plyn opět zdraží. Tudíž – v Evropě by za takových okolností zdražila i elektřina. 

Dost možná je tedy v tuto chvíli jedna z posledních možností zafixovat cenu plynu a elektřiny, než se opět začnou zvyšovat ceníky.

A majitelé akcií ČEZu se mohou připravit na to, že pokud elektřina opět zdraží, nejspíš se znovuobnoví diskuse o vyvlastnění jejich akcií.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Když zisk je ztráta a peníze hnijí

Česká tisková kancelář (ČTK) zveřejnila zajímavou zprávu. Údaje vyplývají z průzkumu společnosti Generali Investments CEE. Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos.

Průzkumu se zúčastnilo 1050 respondentů ve věku 18 až 65 let ze všech českých krajů. Jeho hlavním závěrem je, že Češi si v dnešní době za stejnou částku mohou pronajmout byt o 13 metrů čtverečních menší než v roce 2018. Tady to přímo volá po tom, aby se naše Agentura pro uvádění věcí na pravou míru opět ozvala.

Ano, zcela jistě je pravda, že dnes si Češi mohou pronajmout za stejnou částku menší byt než minulosti. Ovšem tak, jak je věc prezentována, to působí, jako kdyby došlo ke zdražení bytů (případně jako by došlo ke zdražení bytů relativně k jinému zboží). My přitom víme, že v posledních měsících už ceny nemovitostí spíš klesají. A fakt, že ceny bytů v roce 2023 jsou dražší proti roku 2018, není způsoben primárně tím, že by byty byly až tak nedostatkovým zbožím; je způsoben tím, že od roku 2018 se zkazily peníze. Poklesla kupní síla koruny.

Pokud byste ceny bytů měřili v nějaké stabilnější jednotce než v českých korunách, například ve zlatě, cena bytů se se za posledních 20 let moc neměnila. Zatímco stejná cena vyjádřená v korunách zásadně stoupnula.

Také druhá zpráva, která současně prosvištěla českými médii, v sobě nese navlas stejné poselství, ačkoliv je formulována tak, že by se v ní jádro sdělení mohlo snadno ztratit: ČTK totiž také cituje Index českého investora společnosti Swiss Life Select, podle kterého „průměrný český investor do podílových fondů od začátku roku do konce září vydělal 5,1 procenta.“ Zde už nemohu jinak, než že sdělení rovnou uvedu v uvozovkách. Průměrný český investor totiž rozhodně nevydělal.

Průměrný český investor naopak dosáhnul ztráty. Meziroční inflace k září 2023 dosáhla 6,9 %. V průběhu minulého roku přesahovala v některých chvílích i 18 %. Jakkoliv se výkonnost fondů může zdát „dobrá“, když je nad nulou, je to jen optický klam. Konkrétně v prvním čtvrtletí fondy rostly o 2,9 procenta, ve druhém se zhodnotily o 2,7 procenta, ve třetím ztratily 0,6 procenta. To poměrně přesně kopíruje i trend akciových indexů – ty již také ve třetím čtvrtletí klesají, a to v případě akcií i dluhopisů. A teď si k tomu připočtěte inflaci.

Takže opět platí, co bylo řečeno u prvního příkladu: Celé je to v podstatě jen zpráva o znehodnocování kupní síly měny. Nejen české měny, ale obecně měn – eura, dolaru i dalších. V podstatě je to jen informace o tom, jak rychle fiat měny hnijí…

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Demonstrovat, či nedemonstrovat?

Všichni víme, že v sobotu se na Václavském náměstí konala demonstrace proti vládě. Mnozí z vás tam nejspíš byli. Mnozí to možná zvažovali. Já ne.

Coby značně svobodomyslný člověk nemám s demonstracemi žádný problém. Zvláště s poklidnými a nenásilnými. Svoboda slova a právo shromažďovat jsou základem osobní svobody i demokracie. A koneckonců, pokud se lidé zajímají o veřejné dění, pokud mají chuť s vládou komunikovat, pokud jí chtějí vyslat nějaký signál, je to jedna z nejúčinnějších forem předání sdělení v meziobdobí mezi volbami. A zaplaťpámbu za mobilizaci veřejnosti a demonstrace v roce 1989.

Zároveň pokud občas čtete tyto blogy, taky patrně víte, že patřím mezi soustavné kritiky vlády, vládních opatření a obecně veřejných institucí.

A v neposlední řadě zmíním, že s některými nejmenovanými řečníky, kteří se při demonstraci objevili na pódiu, se znám osobně, dokonce bych v některých případě řekla, že k nim mám i dost blízko.

Takže ze všeho řečeného by se mohlo zdát, že není co řešit, a hurá na Václavák. Jenomže přes to všechno ve mně tato demonstrace pozitivní pocity nevyvolávala.

Shodou okolností zhruba ve stejném období na Xtv proběhl rozhovor s Václavem Klausem. A v jistém slova smyslu by se obě události – rozhovor s Václavem Klausem a demonstrace – daly vnímat jako kontrastní a protikladné události.

Na Václavském náměstí lidé celkem přesně pojmenovávali, CO se jim nelíbí. Václav Klaus přesně pojmenoval postup, JAK se ze současné situace dostat. A ono „jak“ je ta základní esence, která dosud na demonstracích chybí. Samotné „co“ bez „jak“ nikdy nemá potenciál pohnout dějinami k lepšímu.

Vrátili jsme se zpět do socialismu, a tak by bylo třeba provést opět kompletní transformaci veřejných financí, stejně jako v 90. letech. Problém je, že tenkrát jsme byli samostatný suverénní stát, jenže vstupem do EU jsme značnou část této suverenity a samostatnosti ztratili. Evropská komise a Evropský parlament by dnes takovou transformaci nedopustili – to uvedl ve zkratce Václav Klaus.

Pravdu řekl. Když budeme za dělicí čáru mezi socialismem a kapitalismem považovat 50procentní podíl veřejných výdajů na HDP, pak už jsme skutečně přesně na oné hraně mezi oběma systémy. Mnoho lidí má pocit, že neblahé jevy, které kolem sebe vidí, jsou důsledkem selhávajícího kapitalismu; lze ovšem ekonomickým aparátem celkem jednoduše a neprůstřelně ukázat, že tyto neblahé jevy působící onen neblahý pocit ze současnosti jsou ve skutečnosti definičním znakem onoho polovičního socialismu.

Jenomže jsme v pasti EU, která dnes už není o integraci a liberalizaci, ale je již o unifikaci, a můžeme jen čekat, než se tento socialistický slepenec časem rozloží vlastní vahou. Až se tak stane, můžeme z tohoto slepence společně s dalšími státy odejít. Pokud bychom se ale rozhodli odejít dnes, Evropská unie nás exemplárně zničí. Nezbývá tedy než čekat a doufat, že se spontánní rozpad odehraje co nejdříve. (A teprve poté se bude moci navrátit skutečná evropská integrace založená na ekonomické a osobní svobodě.)

V demokratické zemi se dějiny píší skrze parlamentní volby. A vzhledem k tomu, že jsem právě vyslovila, že jsme již napůl socialistická země, což je zdrojem neprosperity, logicky z toho plyne, že k jakési pozitivní změně by přispěl návrat pravice mezi parlamentní strany. Jenomže problémem je, že většina lidí se stále rozhoduje pouze mezi Babišem a pětikoalicí. A to nejsou pravicové strany. Ve skutečnosti politika obou těchto subjektů je prakticky totožná. Takže pokud by demonstrace svrhly vládu, příští vláda by se vzhledem k politickým preferencím v zemi příliš nelišila. Neboli myslet si, že demise vlády by v současné době něco zásadního změnila, je zcela naivní.

Před dvěma lety v demokratických volbách pravicové strany drtivě propadly. Do parlamentu se nedostala ani jedna. Během posledního roku se do prezidentského finále dostali dva levicoví prezidentští kandidáti. Poptávka veřejnosti po politickém směru je tedy jasná. Za uplynulé dva roky vláda ničím zásadním nepřekvapila. Chová se přesně tak, jak se od levicové populistické vlády dá čekat. Proč tedy protestovat? Lidé si levicovou vládu demokraticky zvolili, takže nyní konzumují plody její levicové práce.

Za dva roky budou mít lidé příležitost rozhodnout se jinak. Pokud si ale i pak budou myslet, že Andrej Babiš jim zaručí něco lepšího než pětikoalice, budou opět zklamaní a budou opět chodit demonstrovat. Vláda se chová přesně podle volebního zadání svých voličů. A je to naprosto logické a racionální.

Všechny současné parlamentní strany se totiž chovají podle něčeho, co se v politologii nazývá „teorém středového voliče“. Jde o to, že pokud chce politik či politická strana sesbírat co nejvíc hlasů, musí reprezentovat názory voličů, kteří stojí uprostřed politického nebo společenského spektra. Tam je totiž voličů nahuštěno nejvíc.

Základem teorému středového voliče je model dvou politických stran ležících na opačné straně politického spektra, ale současně ve stejné vzdálenosti od politického středu. A předpokládáme, že všichni voliči budou volit stranu prosazující jim nejbližší program. Pokud chce některá strana oslovit více voličů, tedy například pravicová strana chce přibírat voliče z levého středu a levicová strana chce zase přibírat voliče z pravého středu, logicky se obě strany musí posouvat z okraje politického spektra směrem ke středu. A to se děje tak dlouho, až praktickým výsledkem nakonec bude, že všechny politické strany se nahustí kolem názorového středu.

A pokud je navíc tento „středový“ či „typický“ volič vychýlen víc doleva – nakonec všechny strany končí nahuštěné vlevo. A přesně to se děje. Ve skutečnosti totiž většinový názor společnosti nesetrvává konstantně v neutrálním středu, ale podle aktuálního společenského nastavení se přesouvá tu mírně doprava, tu mírně doleva. Mimochodem, to je také mechanismus, díky němuž se během dvacátého století ve svobodných zemích obvykle pravice a levice víceméně střídala po dvou volebních obdobích.

Názorové rozdělení ve společnosti má ale stále tvar přibližně podle Gaussovy křivky. Tedy existuje jakýsi vrchol, kde se nachází většina voličů, a směrem k pravé a levé části politického spektra se počet příznivců snižuje. A dnes je většinová společnost nastavená levicově, tedy vrchol Gaussovy křivky je nalevo středu. Proto všechny vládní politické strany cílí tímto směrem.

Je tedy zcela lhostejné, zda premiérem je Babiš, nebo Fiala. Jejich volební programy budou v obou případech nastaveny na levý střed. Tyto programy totiž nepředstavují žádné myšlenky a ideály – řídí se čistě průzkumy veřejného mínění, aby oslovily co nejvíc voličů.

Pokud by měly příští volby něco změnit, muselo by dojít k několika jevům současně:

Zaprvé typický volič by musel správně identifikovat příčiny neprosperity jako projevy nastupujícího socialismu.

Zadruhé by ve společnosti muselo dojít ke znatelnému společenskému posunu v uvažování a z něho vyplývající společenské poptávce po pravicové politice.

Zatřetí by se musel objevit leader, či alespoň politická strana, který by byl schopen tuto poptávku naplnit.

Ve skutečnosti ovšem cítím pravý opak. Totiž posouváme se stále více vlevo. A při tomto nastavení by předčasné volby současnou situaci ještě zhoršily.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Jak spravit veřejné finance

Pětikoaliční vláda nám po třech dnech jednání protlačila druhým čtením ve Sněmovně konsolidační balíček. Velká to sláva.

Až na to, že balíček žádná sláva není.

A není to jenom názor můj. Také Národní rozpočtová rada ve svém pravidelném čtvrtletním stanovisku oznámila, že bez zásahu do výdajové strany státního rozpočtu nelze letos očekávat dodržení plánovaného schodku 295 miliard korun. Upozornila také, že návrh státního rozpočtu na příští rok 252 miliard korun a výhled pro rok 2025 s deficitem 235 a o rok později 220 miliard korun konzervují deficit na úrovni 2 procent HDP, což je střednědobě neudržitelné. V překladu: Konsolidační balíček je o ničem. Veřejné finance neuzdraví.

Dovoluji si konstatovat, že Národní rozpočtová rada má naprostou pravdu. Skutečně bez zásadních škrtů na výdajové straně je balíček k ničemu. Konsolidační balíček totiž řeší primárně příjmovou stranu rozpočtu, to znamená, že především zvyšuje příjmy rozpočtu, tedy víc zdaňuje lidi a firmy. Prostě vláda se nám pár let rozšoupávala a pak řekla: Vy, lidi, mi ten mejdan zaplatíte. Ale problém vůbec není na straně příjmů rozpočtu, respektive problémem je právě to, že příjmy rozpočtu jsou příliš vysoké, což je špatně. Jak příjmy, tak výdaje musí být menší. A výdaje musí menší výrazně.

Jenomže už nyní se silně plýtvá politický kapitál. Lidi mají pocit, že už se dost obětují pro blaho státu skrze konsolidační balíček, a představte si to znechucení, až zjistí, že za rok jim zase ekonomové budou říkat, že je potřeba další konsolidace. Nebudou chápat, že ta první konsolidace byla marná. A nebudou samozřejmě ochotní nic dalšího podstupovat. A to je přesně ten mechanismus, proč cela ta snaha o konsolidaci veřejných financí půjde do ztracena. Prostě zásah do veřejných financí musí vyjít napoprvé, protože druhý pokus už vláda mít nemusí. Nemyslím jen tato vláda – myslím obecně i vlády další.

Je mi jasné, že vláda by se kroutila jak žížala na háčku, kdyby byla konfrontována s tvrzením, že je zbytečné a kontraproduktivní zvyšovat příjmy rozpočtu a je třeba je snižovat – a tvrdila by, že to nejde. Jak prosím? Nejde?!

Jde to. A to tvrdím s plným vědomím toho, co by to obnášelo a jak by všichni, kdo dne žijí z dotací, pištěli. Stačí ústavní zákon, že se vracíme s poměrem rozpočtových kapitol před covid. A příští rozpočet sestavit už podle těchto pravidel. A hotovo. Když máte rozpočtové provizorium, také jedete podle předchozího rozpočtu. Tak teď by se jelo ne podle loňského rozpočtu, ale podle rozpočtu starého třeba čtyři roky. Prosté, funkční. Tehdy to fungovalo. Takže dneska by to fungovalo taky.

Jasně, že by příjemci dotací křičeli, že bez dotací zbankrotují. Tak nechť zbankrotují. Protože pokud žijí jen díky dotacím, znamená to, že žijí z práce jiných. A kdo funguje jen na úkor druhého jako parazit, nemá právo fungovat. O tom je obchod a ekonomika.

A jen tak mimochodem, kdyby se postupovalo tímto způsobem, tak by postižena byla právě strana výdajů. Takže vše v pořádku. Není to o tom, že to nejde. Je to o tom, že se nechce.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Deklarbonizace je ekonomickou sebevraždou

Už nikdo nemůže váhat a pochybovat, že světová ekonomika prudce zpomaluje. Poslední čísla to ukázala bez jakýchkoliv pochyb.

Tak například podnikatelská aktivita v eurozóně se snižuje rychleji, než se zdálo. Ukázala to zpřesněná data za srpen. Aktivita se utlumuje jak v průmyslu, tak také v sektoru služeb. Souhrnný index nákupních manažerů (PMI), který právě měří tuto podnikatelskou aktivitu a zahrnuje v sobě údaje za průmysl i za služby a je považován za barometr celkového zdraví ekonomiky, je nejníže od listopadu 2020.

Jakmile tato čísla vyšla najevo, ihned se objevily komentáře, že to znamená, že eurozóna by se mohla ocitnout v hospodářské recesi. A z kontextu těchto komentářů bylo zjevné, že komentátoři neskrývají jisté zděšení. Ale popravdě řečeno, pokud bych měla já komentovat poslední informace z mého pohledu, nejsou ani překvapivé, ani není nijak „děsivé“, že předznamenávají recesi – jediné, co za pozornost stojí a je překvapivé, je právě ono zděšení a překvapení komentátorů, kteří se tváří tak trochu jako zaskočení jelimánci.

Jenomže zaskočení čím?! Tím, že ekonomika ochlazuje, když se ji centrální banka snaží ochladit? Vždyť to přeci byl úmysl, ne? Tiskli jsme v Evropě peníze, což způsobuje inflaci, a tak došlo k inflaci. Proč tolik udivení z inflace? A tak jsme tedy měli vysokou inflaci, stále ještě ji máme dosti vysokou, a centrální banka se rozhodla ekonomiku zchladit, aby inflace poklesla. Přesně to se stalo, ekonomika se ochladila, inflace zpomaluje. A nyní se Evropa diví, že ekonomika ochládá a inflace zpomaluje? Proč to divení?

Možná se vám zdá, že z toho zbytečně dělám estrádu. Ale tohle je vážně důležité. Povšimněte si: toto jsou naprosto základní ekonomické zákonitosti. Sice je pro názornost prezentuji záměrně zjednodušeně, ale pointa zůstává: ekonomika reaguje přesně tak, jak ekonomická teorie předpovídá. A přesto jsou úřady stále jaksi překvapené, protože bůhvíproč očekávají, že ekonomika bude reagovat jinak, než jak ekonomická teorie ví, že reagovat bude. A to má velmi zásadní konsekvence.

Znamená to totiž, že úřady chybně odhadují budoucnost a přehrávají. I kdyby nyní již nedělaly vůbec nic, v tuto chvíli již je ekonomika celé Evropy, severní Ameriky i Číny ve značném útlumu. Bude se to projevovat v inflaci i v hospodářské aktivitě. Bude docházet k likvidaci investic, které se nyní s vyšším úrokovými sazbami, než jaké byly v době založení těchto investic, už nejeví jako perspektivní. Zdůrazňuji: I kdyby úřady nedělaly nic.

Jenomže úřady stále přitápí pod kotlem. U nás zvyšují zdanění (viz konsolidační balíček), v eurozóně i v USA utahují měnovou politiku (viz pokračující zvyšování úrokových sazeb) a do toho nepřestávají blouznit o dekarbonizaci.

A v tuto chvíli se ozval guru německé ekonomické školy, emeritní prezident německého Ifo institutu Hans-Werner Sinn, jeden z duchovních otců eura. Jenomže podle pojetí Sinna euro mělo vypadat docela jinak, než jak vypadá dnes; výsledek je paskvilem proti prvotní myšlence. A Hans-Werner Sinn velmi případně prohlásil, že Německo je znovu „nemocným mužem Evropy“.

„Má to co do činění s automobilovým průmyslem, který je srdcem německého průmyslu, a od toho se odvíjí mnoho věcí,“ prohlásil v této souvislosti. A má naprostou pravdu. Podle Sinna spoléhání na obnovitelné zdroje energie způsobí „problém“. Jenomže to už máme druhou nohu problémů. Pokud přehánění v nesmyslně silně reagující hospodářské politice je jednou nohou problémů, zelená politika je nohou druhou.

No to je mi ale „překvapení“, že energetická transformace a zelená politika ničí ekonomiku! (Značka: Sarkasmus.) Jasně, že zelená ideologie jde proto zájmům průmyslu, celé ekonomiky, a tedy i voličů. A čím si to vysvětlit? To je přeci snadné. Ideologii můžeme chápat jako způsob, jak ospravedlnit nějaký politický řád, státní násilí. Takže znáte snad jakoukoliv ideologii, která by byla v zájmu celé společnosti? Byl snad fašismus v zájmu společnosti, která vynesla Hitlera k moci? Nebyl. A dokonce (v rozporu s mylným rozšířením přesvědčením!) byl naprosto v rozporu se zájmy německého průmyslu 30. let. A přesto se přihodil. Byl snad marxismus leninismus v zájmu dělníků, natož celé společnosti? Nebyl. A přesto se přihodil. Je zelená ideologie v zájmu průmyslu či celé společnosti? Není. Ale děje se.

Závěr je tak jednoznačný. Další recese je na cestě, sotva co jsme se z předešlé vyhrabali, a nebuďme překvapeni. Ačkoliv státní politiky od konsolidačního balíčku, přes nastavení úrokových sazeb, až po honbu za dekarbonizací se ohánějí tím, že to vše se dělá „pro lidi“, v realitě se jedná o samé sebedestriktivní kroky. Pokus o dekarbonizaci je ekonomickou sebevraždou.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Poprvé od roku 2008 se zmenšuje majetek domácností!

Z různých světových ekonomik přicházejí makroekonomické statistiky, které nesvědčí o zrovna dobré výkonnosti a ožívání světové ekonomiky. Spíš naopak.

Údaje o současnosti jsou nic moc, přesto se víra v zářné zítřky zarytě drží, ačkoliv ji nic hmatatelného nepodporuje. Jen namátkou zrovna tento týden přišla zpráva perfektně do tohoto obrázku zapadající, totiž německý hospodářský institut ZEW zveřejnil index důvěry investorů a analytiků v německou ekonomiku. A zatímco očekávání budoucnosti se mírně zlepšilo, výrazně se však zhoršilo hodnocení současné situace.

Podobně vyznívá i jiná zpráva, totiž že společnost Credit Suisse vypočítala, že celosvětová hodnota majetku domácností se vloni snížila o 2,4 procenta, což znamená první pokles od globální finanční krize v roce 2008, nicméně v příštích letech podle prognózy stejné společnosti hodnota majetku domácností prý zase poroste. Jistě kuriózní je například to, že hodnota majetku domácností se vyvíjela dokonce hůř než během paralyzování ekonomik během lockdownů.

Povšimněte si, co obě (plus mnohé další nezmiňované) zprávy mají společné: Sice víra v dobrou budoucnost, ale také stálé zhoršování vnímání současnosti.

Dobře tedy, víme, že nyní svět moc neroste. Víme, že už bylo neudržitelné, aby to finanční trhy nereflektovaly, takže ceny cenných papírů již opět začaly klesat. Když se podíváme do blízkého sousedství, do Německa, s burzami to zase tak mizerně minimálně z pohledu grafů nevypadá. Hůř to však vypadá, když se podíváme do Ameriky a zejména na technologické sektory.

Zatímco veskrze průmyslový akciový index DJIA, tedy index založených na akciích tradičních odvětví, také spíš stagnuje nebo jen mírně klesá, pohled trochu zkušenějšího investorského oka na technologičtější NASDAQ vidí neklamné známky toho, že tady se už bez pochyby láme od konce července trend a index klesá. Jde o to, že celý statisticky vykazovaný růst akciových trhů v USA byl měsíce způsoben jen malým podílem akcií, jejichž velmi výrazný růst statisticky převáží nad malým poklesem drtivé většiny ostatních titulů. Takové situaci se říká „úzký růstový trend“ a nemá šanci na to, aby dlouho vydržel.

Technicky vzato, špatná nálada trvá už více měsíců, což se zrcadlí právě v tom, že většina akciových titulů klesá. Že v úzkém segmentu spjatém zejména s umělou inteligencí naopak vládla bezbřehá euforie, která špatnou náladu v ostatních segmentech kamuflovala, to už je věc jiná. Jaké tedy mají cenné papíry nyní možnosti:

V první variantě by se světová ekonomika mohla nastartovat, zázračně z neznámých důvodů začít růst, tedy by ceny cenných papírů začaly také růst, protože by zrcadlily náhlé nepochopitelné vzepětí světové ekonomiky a tedy budoucích očekávaných zisků firem. V to v tuto chvíli asi nikdo nevěří.

Ve druhé variantě svět neporoste, ale světové centrální banky budou tak jako mezi lety 2008 až 2021 valit do oběhu vytisknuté peníze, které budou ceny cenných papírů nafukovat. To už je uvěřitelnější, zejména když vezmeme v úvahu, že tisk dalších nekrytých peněz by státům notně pomáhal s financováním jejich veřejných dluhů. Jenomže centrální banky se tak prostě nechovají – všechny významné centrální banky světa aktuálně podléhají hysterii z přehnané inflace a pokračují ve zvyšování úrokových sazeb, aby inflaci zastavily, anebo alespoň drží úrokové sazby vysoko. Takže čas od času sice spekulanti podlehnou víře, že přesně tento scénář se uskuteční, ale po pár dnech až týdnech je to vždy pod tlakem reality zase rychle pustí, což se pak projevuje právě takovým poklesem cen cenných papírů, jaký jsme viděli minulý týden. Neboli ani na tento scénář to prozatím moc nevypadá.

Ve třetí variantě světové ekonomiky budou klesat a centrální banky budou dál stahovat peníze z oběhu a peněžní zásoby se budou v důsledku strachu lidí a firem ze zadlužování dál smršťovat. A v tomto scénáři budou dříve či později ceny cenných papírů odsouzené k propadu. A přesně tento scénář se už děje, takže leda že by se z nějakého neznámého důvodu zastavil a změnil ve scénář první, či druhý.

Zatím si toho málokdo všímá a málokdo nad tím přemýšlí komplexně. Ale v okamžiku, kdy potenciálně pokles cen různých cenných papírů dosáhne prahové úrovně (kterou nyní neznáme), některé nejmenované velké instituce, které mají cenné papíry nakoupené do svých bilancí, začnou mít problém…

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.