Category Archives: nextBlog

Klimatologové přivolávají dluhovou krizi

Lidé v Evropě se čím dál víc bojí o osud ekonomiky – to ukazují statistiky. Tam, kde již došlo k výraznějšímu zvýšení úrokových sazeb, jim ještě navíc pomalu, ale jistě, začínají docházet úspory.

Stále častěji lidé nemají na to, aby se proti inflaci zabezpečili třeba tím, že si koupí nemovitost – poptávka po nemovitostech razantně klesá a kupci se dívají po nemovitostech menších. Ti, kteří nemovitost koupili v předešlých měsících, mnohdy začínají mít problém, jak nemovitost splatit, případně ho začnou mít, až jim skončí nízké fixace. Koupě nemovitosti v uplynulých letech byla velmi dobrým a „proinflačním“ nápadem a většina lidí tento svůj dobrý nápad dobře ustojí – přesto je tu i část těch, kteří celkem jistě své síly přecenili a podobně jako v roce 2008 se dostanou do problémů se splácením.

To vyplave na povrch až časem. Nějakou chvíli lze ještě splátky táhnout z úspor, dokud se nerozpustí zcela. Taky samozřejmě značná část lidí má fixaci, takže problémy přijdou, teprve až fixace vyprší. V USA před rokem 2008 bublala situace na trhu hypoték zhruba dva roky, než bouchla. V eurozóně se navíc zvyšují úrokové sazby spíš symbolicky. Ale zase současně s tím lidé už chudnou, protože jejich rostoucí mzdy nestíhají kompenzovat inflaci, což samo o sobě je ještě větším problémem než zvýšené úrokové sazby.

Nebudeme tedy chodit kolem horké kaše a řekněme si rovnou, že v Evropě hrozí možná tak do dvou let dluhová krize, a to na dvou frontách. Pozor, nezaměňovat s pojmem finanční krize, nezaměňovat s pojmem recese, nezaměňovat s pojmem pokles HDP. Dluhová krize je to, co jsme prožívali, když bankrotovalo Řecko. Zaprvé může jít o krizi hypoték, zadruhé může jít o krizi států. A řada bank v Evropě má stále určité problémy se svým kapitálem, prostě nejsou kapitálově z nejsilnějších.

Tím největším rozdílem mezi dobou před 10 lety a dnes je ovšem to, že před deseti lety si Evropská centrální banka (ECB) „mohla dovolit“ výrazně změkčit svou měnovou politiku, aby hasila nástup dluhové krize. To znamenalo, že mohla srazit své úrokové sazby k nule a zároveň mohla masivně dodávat na trhy levné peníze přes výkupy státních dluhopisů. To dnes není možné. Ba právě naopak. Eurozóna se potýká s téměř 9% tempem inflace a míří k tempu dvoucifernému.

Za této situace ECB musí minimálně naoko ukázat snahu o krocení inflace. Proto také již zvýšila své úrokové sazby o 50 bazických bodů. Mohlo by se zdát, že tím začne ECB trhům ukazovat přísnější tvář. Je to ale jinak.

Když ECB začátkem června oznámila, že plánuje poprvé po jedenácti letech úroky zvýšit, na trzích zavládlo napětí. Už o týden později musela ECB svolat neplánované mimořádné zasedání, aby reagovala na rychle zvyšující se rozdíly výpůjčních nákladů mezi italskými a německými dluhopisy. Jinými slovy, ačkoliv by cílem Evropské centrální banky mělo být krocení téměř 9% a stále rostoucí inflace, ve skutečnosti plní politické zadání a snaží se bránit bankrotu zemí na jihu eurozóny v čele s Itálií. Bohužel to ale dělá velmi hloupě – totiž dělá to pokračující monetizací státních dluhů. Tedy snaží se zabránit dluhové krizi přesně tím, co ji způsobuje.

A pozor, rozsah nákupů dluhopisů (neboli rozsah monetizace státních dluhů) bude prý neomezený. Přímo výsměchem racionalitě a pravdě pak je vyhlášení kritérií, která země musí splnit, aby jí ECB monetizací jejích dluhů pomohla: Země musí dodržovat fiskální pravidla, musí u ní být absence závažných makroekonomických nerovnováh a fiskální udržitelnost.

Není to nic než facka do tváře realitě. Tato pravidla jsou pouhou irelevantní slovní deklarací. Země, u které dochází k výraznému růstu výnosů státních dluhopisů, totiž VŽDY nedodržuje fiskální pravidla, vždy u ní dochází k závažným makroekonomickým nerovnováhám a vždy u ní dochází k fiskální neudržitelnosti – protože právě to je ten důvod, proč výnosy jejích dluhopisů rostou a země není schopna ufinancovat svůj chod. Vlastně se tak opět dočkáme tisku peněz neboli toho, co inflaci způsobuje.

A pokud vám ještě pořád není jasné, že ECB je škodná, půjdeme dál: ECB hlásí, že první klimatický test ukázal, že evropské banky podhodnocují klimatická rizika. Takže zatímco v eurozóně hrozí opakování klasické dluhové krize, ECB řeší zelenou politiku, která jí vůbec nepřísluší, a odvádí pozornost na to, jak jednotlivé banky třídí klienty podle údajné ekologičnosti jejich provozů. Prý většina bank z eurozóny nemá rámec pro modelování klimatických rizik a při poskytování úvěrů je nezohledňuje. (Samozřejmě, že nezohledňuje, váš stomatolog také při spravování chrupu nezohledňuje klimatická rizika, protože jeho práce nemá s touhle agendou naprosto nic společného – stejně tak jako práce bank!)

ECB tedy v době hrozící dluhové krize tlačí banky do toho, aby své klienty hodnotily podle údajné „ekologičnosti“ jejich provozů, nikoliv podle schopnosti splácet úvěry. Úvěr dostane ten, kdo vysadí stromy, ne ten, kdo je schopen ho splatit. ECB a její ekologismus je tak jen a jen hrozbou pro komerční banky v Evropě.

Dnes je situace analogická, akorát mnohem extrémnější než v roce 2008: Snížení úrokových sazeb bylo mnohem větší než po pádu Dvojčat, zvýšení úrokových sazeb letos je také extrémnější než před finanční krizí 2008. Přehřátí nemovitostí je větší. A i kdyby centrální banky nezvyšovaly úrokové sazby, stejnou práci za ně udělá inflace – kvůli inflaci domácnosti chudnou, tedy se zhoršuje jejich platební schopnost. Tedy hrozí lavina neschopnosti splácení úvěrů a následných problémů bank. Kromě platební neschopnosti jednotlivých států tak navíc hrozí i finanční problémy jednotlivých bank.

A kdyby si snad někdo zkoušel myslet, že je to kvůli „neetickému jednání“ bank, tak jenom naskočil na vlnu americké brouka mandelinky. Pokud banky budou mít trable, budou je mít kvůli tomu, jak vlády během pandemie rozdávaly peníze za nicnedělání, centrální banky snižovaly úroky na nulu a tlachaly blbosti o zelené ekonomice.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Únor 1948 verze 2.0

Zestátnění ČEZu? Prý sociální krok “pro lidi”? A prý to říkají i ekonomové? Ano, říkají to i lidé, kteří se označují za ekonomy .

A s výrazem etické nadřazenosti se přitom tváří, že radí vládě, jak má vynucování a násilí legalizovat sladkými řečmi o tom, že vynucené násilí na drobných akcionářích je “dobré pro celý kolektiv” a pro drobné akcionáře je vlastně výhodné prodat svůj podíl za cenu s prémií. Jako by snad jakákoliv forma vynucování byla ospravedlnitelná. Jako by snad cena zaplacená drobným akcionářům mohla ospravedlnit fakt, že jejich svobodná vůle je zlomena, že svou vůli držet akcie byli donuceni vzdát ve prospěch veřejného blaha. Je snad rozdíl mezi donucením drobných akcionářů ČEZu vzdát se jejich majetku, zalepit jim pusu “prémií”, tedy penězi, které stát inflací zničil – a donucením kulaků vzdát se jejich polí, koní, krav ve prospěch zemědělského družstva? A kdo řekne, že v tom rozdíl je, nepochopil a už nikdy nepochopí podstatu přirozeného práva, podstatu svobody, podstatu spravedlnosti. Říkáte, že jsme ve válce a musíme obětovat naše pohodlí a znárodnit ČEZ? Pokud ano, pak jste si nechali vymýt své vlastní myšlení propagandou. Protože elektřina není TAKHLE drahá proto, že na Ukrajině se válčí, ale proto, že zelení ideologové nenávidící pokrok a prosperitu zničili tradiční zdroje energie, přikázali zničit naše automobilky, naše elektrárny, fyzice navzdory. K čemu má být zestátnění ČEZu, no k čemu, ptám se?! Když jen tenhle krok bude stát stovky miliard hozených mezi drobné akcionáře, které se okamžitě opět přetaví v inflaci, kvůli níž nebudou mít lidé na energie? K čemu má být regulování cen energií, když povede k větší poptávce po energiích, než jaké jsme schopni vyrobit, když nám zelení už zdroje energie zničili? Řeknu vám, k čemu jedinému taková regulace může vést – k takovému přetlaku poptávky nad nabídkou, že to může skončit jedině blackoutem. To stát, to ideologové, to zelení nám sebrali a zdražili energii, motor moderního světa, a teď chtějí okrást drobné akcionáře CEZu, aby mohli ve svém ničitelském tažení pokračovat dál. Rádoby sociálně myslící politici chtějí ještě víc legalizovat svůj monopol na zákonem povolené násilí a ekonomičtí intelektuálové, kteří sami nemají úctu k práci a majetku a přirozenému právu, jim k tomu souhlasně hýkají, aniž by se na vteřinu ptali, kdy oni sami přijdou na řadu a kdy stát obrátí příště násilí proti nim, padni komu padni. Vždyť nikdo není v bezpečí před státem, který násilí uznává ve jménu údajné potřebnosti. Jen ten, kdo násilí a vynucování své vůle sám chápe jako normu, kdo nemá skutečnou úctu k hodnotám, protože si na ně neumí vydělat, kdo pohrdá svobodnou vůlí – může dnes hýkat: znárodnit!

A aby nedošlo k mýlce – ano, vím, že většina čtenářů tohle slyšet nechce, zuří, proklíná mě do nesociálních bastardů, pokusí se mě zesměšnit, neb to je to jediné, co emoce mají v arzenálu při boji s fakty. Nechť. Realita je jen jedna.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Koho inflace posílí, koho oslabí

Tak jste si mysleli, že už by těch řečí o inflaci mohlo stačit? Že už vám to leze na nervy? Tak si zvykejte. Tohle je jen začátek. Sranda teprve začne.

Je čas jednou provždy utnout víceméně ideologicky motivované diskuse o tom, co je zdrojem inflace; protože pouze budeme-li vědomi skutečných příčin, budeme schopni správně adaptovat svá očekávání do budoucna, a tedy budeme mít náskok a výhodu proti těm, kdo zůstanou zastydlí v ideologických půtkách o příčinách inflace. Takže:

Zdroje inflace nejsou: hamižnost, kapitalismus, svévolné zdražování, ani zneužívání situace jednotlivci.

Příčiny inflace jsou (a to přesně v tomto pořadí významnosti): dlouhodobé bizarně nízké úrokové sazby světových centrálních bank od roku 2008, dlouhodobý tisk peněz od roku 2008 (nazývaný kvantitativní uvolňování, neboli výkup státních dluhopisů centrálními bankami), zadlužování vlád po celém světě od roku 2008, evropská zelená politika, pak dlouho nic, pak lockdowny s následným výpadkem dodávek a pak válka na Ukrajině a s ní spojené vypínání ruského plynu pro Evropu.

A teď proč o tom mluvíme teď a tady. Kdo čte mé texty, poslouchá podcasty či sleduje videa, ví, že eurozóna je v mnoha parametrech pouze časově posunuta svým monetárním vývojem za českou ekonomikou. A my jsme se právě tento týden dozvěděli z úst Eurostatu, že spotřebitelská inflace v eurozóně byla v červnu potvrzena na růstu o 8,6 % meziročně (v květnu 8,1 %), meziměsíčně se potvrdila na růstu o 0,8 %. Jinými slovy stále zrychluje. V zemích celé Evropské unie míra inflace  v červnu vystoupila na rekordních 9,6 procenta, zatímco v květnu meziročně vzrostla o 8,8 procenta. Podle stejné metodiky má Česká republika inflaci 16,6 procenta, tedy čtvrtou nejvyšší v EU. V Pobaltí již překračuje 20 %.

Tak, a teď to propojme s dalšími znalostmi. Zaprvé eurozóna je zpožděná za ČR. Tedy její inflace také ještě poroste už jen z časového hlediska.

Zadruhé ECB úrokové sazby spíš šudlá, než zvyšuje, i po jejich zvýšení je stále ponechá na dohled nule. Tedy eurové úrokové sazby budou dál palivem pro inflaci.

Zatřetí ECB se probudila pár let po funuse a začala se bát nárůstu výnosů jihoevropských dluhopisů, kterému se pokusí zabránit – nějakou formou inflačního kvantitativního uvolňování, ať už ho zamaskuje jakýmkoliv názvem.

Začtvrté Nord Stream 1 se asi nerozběhne. Tedy Evropa zůstane bez ruského plynu, tedy plynu bude málo, tedy se budou krátit dodávky, tedy jeho tržní cena poroste. A buď se drahý plyn propíše do inflace, anebo se to vládám nebude líbit, tedy poskytnou na plyn dotace, tedy vytisknou inflační peníze, které se propíšou do inflace.

Prakticky vše, co se dnes v Evropě volním politickým rozhodnutím děje, není aktem brždění inflace, ale aktem dalšího podporování inflace. Již jsme se dostali do krátkodobě nezastavitelné spirály.

K tomu si přidejte, že nedostatek plynu možná vyústí v omezování provozu největších průmyslových podniků zejména v oblasti těžkého průmyslu, což se v realitě v ekonomickém životě projeví analogicky jako další lockdown. Tedy začnou chybět zejména produkty těžkého průmyslu. A teď si vzpomeňte, jak inflace začala. Ano, na počátku jako první trigger, spouštěč (byť ne příčina sama o sobě), byl právě výpadek dodávek u kovů a obecně těžkého průmyslu kvůli lockdownu.

Už jen tak pro tu správnou atmošku můžeme dodat, že německá centrální banka Bundesbank pro případ, že dojde na přídělový systém u plynu v průmyslu, odhaduje pro prvním čtvrtletí roku 2023 propad německé ekonomiky o 8 %, což ekonom označí za hlubokou recesi, a neekonom za krizi jako vepř.

Toto vše nemá smysl zmiňovat proto, abychom se strašili. Kdyby ti, kdo mohli v uplynulých 14 letech rozhodovat, brali varování klasické ekonomie vážně, mohli jsme dnes mít inflaci a růst jako ve Švýcarsku. A ti, kdo jako jednotlivci všechna varování brali vážně, nakoupili již dávno reálná aktiva či investovali do rozvoje svého podnikání ve správném směru. Toto má smysl zmiňovat proto, abychom byli o krok napřed.

Když umíme předvídat, víme například, že kvůli dlouhodobé inflaci se úvěry stále velmi vyplatí i za daných úrokových sazeb. Že reálná aktiva mají stále smysl. Že navzdory politickému zatracování, klasické zdroje energie zažijí v jistém slova smyslu renesanci. Že inflace se šířila a ještě bude šířit ve vlnách, které budou vždy mít stejnou šablonu: energie – těžký průmysl – stavebnictví – zpracovatelský průmysl – potraviny. Že pokud zdražují stavební materiály, nemohou zásadně propadnout ceny nemovitostí. Že kvůli inflaci musí euro ještě víc oslabit k dolaru.

To všechno jsou znalosti, které mohou při určité kreativitě ztrátu přetavit v zisk.

Kolektivisté, kteří nás dostali tam, kde ekonomicky jsme, se budou tvářit jako potřební, jako oběti Putina, oběti kapitalistů, chamtivých živnostníků, nějakého abstraktního zla. Ten, kdo myslí sám za sebe, opět použil či použije svou mysl, své kognitivní schopnosti, svou vůli, svou zodpovědnost, svou kreativitu, svou disciplínu, svou touhu přežít – a vyjde posílen.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Tahle krize nemá rychlé řešení

Někdy v sobě objevuji zvláštní škodolibost. Prý škodolibost není hezká vlastnost. Hm. Možná není. Jenomže každý tlak způsobuje protitlak. Buď mu podlehnete a necháte se semlít, anebo čas od času cítíte jistou škodolibost.

Vůči komu? Vůči lidem, kteří si občas říkají levicoví progresivisté, občas si říkají mainstream, občas si neříkají nijak, ale ve své podstatě, ať už jsou maskování za jakoukoliv nálepkou, jsou to především dogmatici, kteří nás dostali jako společnost tam, kde jsme.

Je těžké necítit škodolibost, když od roku 2008 neustále říkáte, že politika centrálních bank i vlád je úplně špatně a že povede ke značnému strukturálnímu a technokratickému rozvratu – tedy k něčemu úplně jinému než klasická cyklická recese. Je těžké necítit škodolibost, když se vám po celou tu dobu progresivisté posmívají, protože argumenty jim chybí, že jste něco jako „doktor zkáza“, že si stavíte kariéru na strašení a že prý když někdo neustále předpovídá krize, vždycky se musí strefit, protože cyklické krize chodí pravidelně. Je těžké necítit škodolibost, když dojde na vaše slova a místo „normální cyklické krize“ dochází poté, co se podhoubí 14 let tlakuje, k zásadnímu strukturálnímu rozvratu, který byl úplně jasný. Který každý mohl a měl vidět – ale progresivisté ho výsměšně popírali.

Jeden z nejmocnějších mužů planety, šéf americké centrální banky Fedu Powel nedávno přiznal, že desítky let centrální banky používaly chybné modely. Konkrétně dvě desítky let, doplňuji já. Konkrétně od pádu amerických dvojčat. A ve větší míře pak začaly být používány od roku 2008. A jejich důvodem nebyl žádný pořádný ekonomický výzkum, ale pouze filozofie. Nic než pouhá filozofie, či spíše ideologie. Ideologicky se prostě hodila teze, že je možno odstranit jakoukoliv bolest v ekonomice. Že je možno docílit neustálého hospodářského růstu, aniž by byl provázen dostatkem práce.

Centrální banky se krutě zmýlily, protože uvěřily ideologii. Jiný důvod není. Stará dobrá ekonomie založená na důkazech (evidence biased) věděla od roku 2008, že musí přijít strukturální rozvrat: Musí přijít ztráta konkurenceschopnosti, musí přijít snížení globálního významu Evropy a Ameriky relativně ku třetímu světu, musí přijít inflace. K tomu prostě makroekonomická politika, čí spíše parodie na ni, dlouhodobě směřovala. A znovu vás upozorňuji: To, co prožíváme, NENÍ normální cyklická krize. Nemá tak rychlé a už vůbec ne tak snadné řešení.

Začátek pandemie v roce 2020 se stal dokonalou záminkou, aby kolektivisté všeho druhu vystupňovali svůj nátlak a pod rouškou strachu z pandemie ještě víc začali šlapat tržní ekonomice po krku. Už jen sám výraz tržní ekonomika se dnes stává víceméně pejorativním výrazem. Strach byl vždy největším spojencem všech kolektivistů. Vzbudit v lidech strach a potlačit v nich všechnu radost ze života; nebo ještě lépe, vzbudit v nich výčitky svědomí za radost ze života. Když se kolektivistům podařil ten majstrštych, že ve vás poprvé vzbudili výčitky svědomí za objednaný hovězí steak, protože tím způsobujete oteplování planety a drásáte matku Gaiu, tehdy nad vámi poprvé vyhráli. Už vás měli v hrsti a teď už budou lidé tancovat, jak se jim bude pískat, protože se cítí provinilými hříšníky. Svobodným lidem bez ostychu nelze vládnout. Ale přesvědčte člověka, že se má stydět a bát, a klidně skočí na váš rozkaz ze skály.

A potom už bylo až příliš snadné v tom všeobecném ovzduší strachu říci: musíme tisknout peníze, musíme rozdávat dotace, musíme se zadlužovat, musíme zavřít továrny, musíme zničit živnostníky, musíme pracovat jeden za všechny a nikdo sám pro sebe, musíme tisknout peníze, abychom je mohli rozdat všem. Dnes máme, co jsme chtěli: Máme inflaci mířící k 20 procentům. Dřeme proto, aby nám v průměru zhruba třetinu stát sebral na daních, z toho, co zbyde, většinu utratíme kvůli nehorázné inflaci, a pokud někdo přeci jen dokáže našetřit úspory, pětina z nich se mu kvůli inflaci jen tak rozplyne. Máme přesně to, co jsme chtěli: Máme dost peněz v oběhu pro všechny.

Už méně se říká, že tyhle peníze pro všechny jsou šunt. Už málo se říká, že centrální bankéři při tomhle pumpování peněz do oběhu a politici při zadlužování zapomněli na prostý matematický fakt: Víc peněz za nezměněné transakční rychlosti a nezměněném objemu výroby vede k inflaci. Tečka. Prosté, snadné. Centrální bankéři však hledali kvadraturu kruhu, a tam, kde stačí prostá rovnice, dosadili ideologii. A posmívali se, že prý stará dobrá ekonomie neustále jen věští rozvrat a zkázu a kde prý ta krize je?

Místo toho, aby centrální bankéři konali svou práci a počítali jednoduchou rovnici, oznámila nedávno Evropská centrální banka, že se chce podílet na prosazování zelené politiky. Je to, asi jako kdyby si vaše uklízečka osobovala právo diktovat vám četnost sexu. Nic jí do toho není. Centrální bance není nic do ekologie a už vůbec do parodie na ekologii v podobě podivného „ekologismu“.

V naší zhoubné politice stále pokračujeme – zejména v eurozóně. Ta dosud proti inflaci prakticky nic nedělá. V eurozóně bude ještě celý rozvrat dříve či později dokořeněn dluhovou krizí. To není strašení či tipování; to je konstatování. Skutečná ekonomie bez ideologie to vidí jasně. Bez opuštění zhoubné ideologie se ekonomický rozvrat bude prohlubovat. Drahé energie nejsou přechodným stavem, ale novým normálem. Bez snížení velikosti peněžní zásoby se inflace stane chronickou. Bez drastického snížení veřejných výdajů je neodvratná dluhová krize v Evropě v horizontu několika málo let. A snížení konkurenceschopnosti a globálního významu již je realitou.

Jeden kolega bloger rád říkává: Show me your results. O tom to je. Zchudlí ideologové budou pořád jen mluvit a hlasitě se posmívat za údajné věštění zkázy, protože argumenty nemají, ale hlasitý smích je slyšet. Ti, kteří ještě nezapomněli, o čem jsou ekonomie a neokortex, se budou jenom spojeně tiše culit, protože v době, kdy se jim progresivisté posmívali, aby jim ukázali tu svou krizi, už měli dávno potichu nakoupeny reality, zlato, vyvedeny peníze do energetických akcií ve Skandinávii, nabrané úvěry a zafixované nízké úrokové sazby. V tom je ten rozdíl mezi vírou v ideologii a znalostí faktů.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Aspoň někde je už dno vidět

Čím víc koruna ztrácí kupní sílu, čím víc bobtná inflace, tím víc lidé vyšilují, kam peníze zaparkovat. Zlato je provařená věc. Nemovitosti taky.

Jenomže pak se mne lidé ptají hodně často ještě na další fenomén. Mají nakoupit bitcoin? Nějakou další kryptoměnu? Ptá se na to určitě každý třetí a možná každý druhý klient, který řeší, kam s penězi. A odpovědět opravdu správně, to vám není jen tak.

V ekonomii se používají pojmy luxusní statky a nezbytné statky. Už podle názvu asi každý zhruba tuší. Luxusním statkem je třeba Ferrari nebo dovolená v Karibiku. Nezbytným statkem je to, co nezbytně k životu potřebujeme, logicky. Anebo alespoň co hodně potřebujeme. Co se těžko nahrazuje. Anebo se koupě toho něčeho těžko odkládá. Základní potraviny třeba.

U kryptoměn je určitá část investorů – říkejme té části bankovní terminologií „sedlina“ – kteří v kryptoměnách vidí něco víc než jen kasino. Jsou to třeba ajťáci, kteří chápou technologii. Jsou to lidé, kteří chápou možnosti takzvané tokenizace aktiv. Anebo případně takzvaní „hodleři“, tedy skalní fandové, rozhodnutí držet a nepustit, ať se děje (skoro) cokoliv. Chápou kryptoměnu více jako technologii, která má budoucnost, než jako parkoviště majetku.

A pak je na kryptoměny navěšen zbytek lidí. Velká majorita, která viděla, že se kryptoměny hodně pohybují, a chtěla se na trendu svézt. Říká se jim noise traders. To jsou lidé, kteří nemají na kryptoměny (anebo třeba akcie nebo cokoliv jiného) moc silný vlastní názor, jenom kopírují trend. A doufají, že jim to vyjde. Většinou nevyjde. Protože obvykle nedokáží zavčasu odhadnout, kdy se otočí trend proti nim. Často proto nakoupí, když je cena nahoře, pak jim dlouho trvá, než se rozhýbou a odhodlají se prodat, a když už prodávají, cena je dole. Noise traders většinou prodávají, když jejich opak, sofistikovaní a zorientovaní investoři zvaní „smart money“, nakupují. A obráceně. Jenomže noise traders je většina. A u kryptoměn je nutno dodat: Opravdu VELKÁ většina.

Před pár lety se všeobecně věřilo, že kryptoměny se budou chovat docela jinak než akcie. Akcie představovaly v očích prvních investorů do kryptoměn „starý svět“ podléhající tvrdé státní regulaci, kryptoměny byly punkem bez regulace. Vize byla, že když se bude starý svět hroutit, burzy budou padat, inflace bude ničit fiat měny, regulace bude dusit celý finanční svět – lidé budou prchat do kryptoměn. Tedy že čím větší inflace či pokles cen akcií, tím víc se bude dařit kryptoměnám. Proto se jim také začalo říkat moderní zlato (a mnoho noise traders na to skočilo).  Jenomže tohle nebyla pravda.

Pravda by to byla, kdyby kryptoměny dál zajímaly jenom ony ajťáky a smart money a technologické geeky jako na začátku. Nebyla to ale pravda proto, že kryptoměny, a zejména bitcon, začaly brzy zajímat davy, které sice moc nevěděly, o co jde, ale o to víc se chtěly svézt na růstu kryptoměn.  A tím se začaly kryptoměny chovat podobně jako akcie: Když byly levné úvěry a když bylo mezi lidmi hodně peněz, kurzy kryptoměn rostly. Kryptoměny velmi rychle získaly v očích většinové společnosti nálepku luxusního aktiva.

Jakmile přijdou ekonomické problémy v podobě inflace, recese, nezaměstnanosti a kýho výra čeho všeho, zkrátka když lidé začnou z jakéhokoliv důvodu chudnout, v první chvíli je začne zajímat jen to, za co si koupí rohlíky, tedy nezbytné statky. A automatickou volbou bude brutálně omezit nákupy všech luxusních statků. Případně se luxusních statků zbavit. Tedy nejezdit do Karibiku. Nekupovat si drahá auta. Prodávat kryptoměny.  A kryptoměny pak samozřejmě zažijí ohromný propad. Propad plně odpovídající tomu, kolik noise traders bylo na kryptoměny navěšeno. Přesně jako v posledních týdnech. Když jsem před rokem, když se bitcoin prodával za více než 60 000 dolarů, tvrdila, že dokud nespadne zpět pod 20 000, je předražený, většina lidí si ťukala na čelo. Dnes tam jsme.

Samozřejmě i v takové chvíli ale zbyde dost těch, kdo kryptoměny prostě milují. Kdo je vnímají víc jako technologii. Kdo si umí vyhodnotit správnou chvíli, kdy už jsou kryptoměny opravdu levné. Tací lidé nejen že se kryptoměn nezbaví, ale dokonce je i začnou přikupovat.

Pokud by čistě hypoteticky nějaká krize pokračovala ještě dál, jako třeba před časem ve Venezuele nebo v Zimbabwe, může nastat ještě další dějství: V zemi, která je až tak moc v rozkladu, že musí přistoupit na barterový obchod, chybí možnosti, jak ochránit majetek. Dolary v podobě bezhotovostních deviz nelze nakoupit, protože je zrušena směnitelnost takové zoufalé měny – jako u rublu. Dolary v podobě hotovostních valut nelze nakoupit, protože jsou okamžitě rozebrané. Fyzické zlato to samé a do země jej není jak dovézt. Potom se zoufalí lidé začnou jako na instanci poslední záchrany obracet na kryptoměny… Jenomže ani to jejich kurz příliš nepodpoří, protože v takových koncích bude sotva víc než jedna země, zatímco kryptoměny jsou globální, takže zoufalství obyvatel jedné země stejně kurz kryptoměn příliš neovlivní. Každopádně pokud nedojdeme až do takových extrémních konců, a pokud k nim nedojdeme celosvětově, není tu dost lidí, kteří by kryptoměny podrželi, když mají (statisticky oprávněný) pocit, že chudnou.

Vycházet tedy z toho, že hrozící recese, o které se už veřejně mluví v mnoha zemích světa včetně USA, nějak zázračně zmátoří kurzy kryptoměn, je jen příkladem toho, kdy přání mnohých je otcem myšlenky. Zatím ještě nejsme ekonomicky na dnu, ještě bude hůř, pocit zchudnutí ještě zesílí. A proto i kurzy kryptoměn mohou jít ještě o fous níž, případně zůstat tam, kde jsou.

Jedno je ale jisté. Noise traders z kryptoměn odpadnou. A protože kryptoměny mají cejch hodně luxusního statku, odpadnou hodně rychle. Rychleji než třeba u – stále ještě – víc mainstreamových akcií. Jinými slovy, dna u kryptoměn bude dosaženo dříve než u jakýchkoliv jiných aktiv. A možná na něm už jsme. Pokud ano, dlouho na něm zůstaneme. Kurzy kryptoměn se patrně mnoho měsíců poplazí po tomto dnu. Podstatné ale je, že technologie žije dál a prostor pro propad její ceny se velmi rychle vyčerpává, nebo možná už vyčerpal.

Ostatně právě minulý týden jsem pro jednoho svého klienta, který se dost orientuje v technologiích (nicméně nepodařilo se mu uspokojivě rychle projít procesem dnes už velmi zdlouhavé a zregulované registrace na kryptoměnové burze) nakupovala kryptoměnu cardano řádově ve stovkách tisíc korun. Pobouzí se již smart traders? Jak dlouho to ještě bude trvat, než se paralelní svět kryptoměn zase probere k životu? Sama jsem zvědavá, jak dlouho.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Řídili jsme stát jako firmu až do hořkého konce firmy

Poslední dny a týdny byly ve znamení echtovního praskání cenové bubliny na finančních trzích. Padalo, co mohlo. Ceny zboží a služeb dál rostly. Recese se přibližovala.

Jeden můj místní blogerský kolega si s oblibou sarkasticky utahuje z diplomovaných absolventů vysoké školy života. Názory absolventů VŠŽ jsou mnohdy legrační, protože jsou nápadně často založené na víře, nikoliv znalostech, a čím víc víry a méně znalostí, tím víc dogmatu. Dokud si absolventi VŠŽ investují na základě svých názorů své vlastní peníze, vychovávají své vlastní děti, řídí své vlastní zdraví, všechno cajk. Jakmile ale na základě svých názorů začnou ničit hodnotu mých peněz či indoktrinovat ve škole moje děti, už to není cajk. Už jsme v přesně v tom ekonomickém rozkladu, ve kterém jsme. Protože inflace, šílené ceny energií, nedosažitelné bydlení – to všechno je pouze a jen důsledek toho, že (často líní) hlupáci s atrofovanou zásobou víry a zakrnělou schopností vzdělávat se, myslet a znalosti aplikovat, dostali do rukou moc.

Celý propad finančního a ekonomického světa má společného jmenovatele. Společným jmenovatelem je zvyšování úrokových sazeb centrálními bankami v rámci boje proti inflaci. Vyšší úroky jsou totiž obecně řečeno nepřítelem prakticky všech investic od akcií, přes dluhopisy, reality, až po kryptoměny, protože prodražují úvěry, za které lze tyto investice financovat.

Však to znáte v malém měřítku: čím dražší úvěr, tím méně se vám chce do nové hypotéky. A teď tuto logiku aplikujte v obrovském měřítku na chování všelijakých fondů a bank a dalších institucionálních investorů, kteří na úvěr financují nákupy cenných papírů. Konatelem „zla“ jsou tedy centrální banky celého světa, které nejprve svým neuváženým jednáním inflaci vyvolaly, hloupoučce nízkými úrokovými sazbami cenné papíry či kryptoměny přehřály, a nyní se inflaci zase neobratně pokoušejí zchladit, a tím cenné papíry i kryptoměny naopak srážejí.

Kde je v tom skrytá ta hloupost? V samotných kořenech. Centrální banky, potažmo vlády, by nikdy nemohly v uplynulých letech jednat tak, jak jednaly, kdy měly znalosti. Kdyby neuvěřily, že zvládají vyrobit ekonomické perpetuum mobile. Jenomže lidé uvažují jenom neradi. A čím víc vězí v problémech, tím odpornější jim je představa, že my měli přemýšlet, jak se z nich dostat.

A ECB už dostala strach. Je v kleštích. Ví, že inflace ještě poroste, protože eurozóna je o fázi posunula za českou ekonomikou, a taky ví, že pokud bude proti inflaci bojovat, budou propadat ceny dluhopisů zejména jihoevropských zemí, porostou úroky, které jihoevropské země budou muset platit za chod státu, a neustojí to a mohou skončit bankrotem.

Patová situace, která skončí špatně tak jako tak. Každopádně ačkoliv i sama ECB (teď už) ví, že to skončí některým z druhů fiaska, pořád dál mluví o zpřísňování měnové politiky. A to je ta klíčová informace, od které se odvíjí vše: prostě jak v USA, tak v Evropě úroky prostě porostou. Tečka. A pokud úroky porostou, bude se zmenšovat peněžní zásoba. A pokud se bude zmenšovat peněžní zásoba a pokud navíc ještě v obou zónách hrozí recese, je prostě nemyslitelné, aby rostly burzy. Nemají z čeho.

Chybí víra v lepší zítřek (protože recese) a chybí peníze, které by to financovaly (protože peněžní zásoba). Aby burzy rostly, bylo by nutné aspoň jedno, nebo lépe obojí. Buď kupuju akcie, protože jim věřím, nebo kupuju akcie, protože jim sice nevěřím, ale myslím si, že centrální banka je uměle pohnojí a chci se na tom svézt. Anebo je kupuju, protože mám mraky peněz a nemám je kam zaparkovat. Nic z toho není na obzoru.

My makroekonomové máme ve zvyku dívat se na ekonomické trendy v opravdu dlouhé perspektivě, některé trendy má dokonce smysl zkoumat i třeba ve stoleté historii. A tak vidíme, co zůstává skryto těm, kdo vidí jen poslední tři dny. Proto musím konstatovat, že akciové trhy ještě v průměru nepoklesly dokonce ani na úroveň, na které byly na začátku pandemie v únoru 2020 a akcie měly jít ke dnu, pokud by nebyly uměle hnojeny centrálními bankami. A to přitom už na začátku pandemie na jaře 2020 se světové hedgeové fondy připravovaly na recesi a na pády akciových trhů, protože už v daný okamžik je považovaly za přehřáté!

Zatím „jenom“ padají burzy a roste inflace. Ale napadlo vás třeba, že tenhle propad burz vlastně znamená, že nebude dost peněz v penzijních fondech? Že nebude dost peněz na důchody? Že všichni v průměru chudneme? Že naše neochota myslet včas a naše ochota jenom věřit líbivým pohádkám o ekonomickém perpetuu mobile většinu z nás ožebračila?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

A vy už jste na blackout připraveni?

Ve čtvrtek 2. června si Praha zažila kurz branné výchovy a nanečisto si vyzkoušela, jak to bude vypadat při blackoutu. Naše záložní firemní generátory nás upozornily na masivní výpadek dodávek elektřiny, jehož příčina byla v rozvodně na pražském Chodově.

Výpadek paradoxně způsobila ochrana chodovské rozvodny. Jako izolant totiž rozvodna využívá plyn, kontrolní systém zahlásil pokles jeho tlaku a rozvodnu odstavil. Proč se tak stalo, se zatím neví, asi je rozvodna už přešlá časem. A to i přesto, že je relativně krátce po rekonstrukci, kterou si vyžádalo dost černé období rozvodny z let 2013 a 2014, ve kterých došlo k několika významným výpadkům včetně toho, který byl způsoben požárem. Nynější výpadek trval necelou hodinu, skončil kolem 09:40, nicméně řadě lidí připomněl, že při stávající evropské energetické politice otázka nezní tak, zda skutečný blackout bude, ale spíš kdy přijde.

Událost má hned několik rozměrů. Víme, že protože jsou obnovitelné zdroje energie méně stabilní než „klasické“ zdroje, nelze nahrazovat vypnutou jednotku příkonu ze starého zdroje stejnou jednou jednotkou příkonu z obnovitelného zdroje – tento poměr musí být vyšší. To se ale neděje, vypínání starých zdrojů v Evropě běží z ideologických důvodů rychleji než instalování nových kapacit. Zadruhé klasických zdrojů je nedostatek nejen z politických důvodů a zelené agendy, ale i z důvodu války. A zatřetí přenosová soustava není dimenzovaná na tak prudký nárůst obnovitelných zdrojů.

Při hodinovém výpadku si nejsme schopni vyzkoušet, co všechno při blackoutu nebude fungovat – až dojdou záložní baterie v mnohých zařízeních, přestane toho fungovat mnohem víc než jen elektřina. Nenatankujeme. Takže máte-li soukromý generátor, neseženete do něj palivo. Vypadne mobilní síť a nedovoláte se, ani pokud si mobil nabijete třeba v autě. Nebudou fungovat ani platební karty, ani bankomaty, tedy ani žádné obchody. Nebude fungovat internet.

Člověk nemusí být zrovna preper, aby s vědomím takového rizika podnikl alespoň minimální opatření: měl k dispozici nějakou hotovost ve skříni, zásobu trvanlivých potravin, které není nutné vařit, zapalovač a plný kanystr. Mnozí pak jdou ve svých úvahách ještě o kilometr dál a zhruba od začátku války na Ukrajině pozorujeme mezi lidmi zvláštní trend: Lidé si připravují doslova „substituty oběživa“ v podobě kvant těch nejmenších zlatých slitků. Na dotaz po příčině takové poptávky pak odpovídají, že nevěří žádné fiat měně a chtějí mít čím platit „za nákup rohlíků“. Dodejme však, že představa plateb ve zlatě za rohlíky je poněkud naivní hlavně v tom smyslu, že v případě blackoutu žádná pekárna rohlíky vskutku neupeče.

Ale když už jsme u těch katastrofických – a nutno dodat, že velmi extrémních a málo pravděpodobných scénářů – pokud se zeptáte ekonoma, čím se skutečně platí v podobných extrémních situacích, možná vás odpověď překvapí. A přece ji z historie známe. Víme to třeba z doby bombardování Srbska nebo z Venezuely. V prvním případě došlo k rozvratu infrastruktury, ve druhém ke zhroucení fiat měny.

Pokud hádáte, že v takových situacích jako platidlo skvěle funguje zlato nebo hotovostní dolar, máte sice pravdu, ale jen částečnou. Obojím sice skutečně na černém trhu, který okamžitě vznikne, zaplatíte, ale problém je v tom, že obojího je v danou chvíli v ekonomice fyzický nedostatek – jak zlata, tak dolarů. Proto se skutečným nejfrekventovanějším platidlem rychle stávají cigarety a kondomy.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Bambiliony pro manažery ČEZu

Veřejné mínění v poslední době rozčísla zpráva lehce bulvárního typu, že členové představenstva ČEZu si mezi sebe rozdělí téměř 135 milionů korun na základě hospodářských výsledků loňského roku.

Ach jak chytlavá zprávička pro novináře lačné cizího neštěstí, nevěry slavných a závisti nezaměstnaných. Ach jak chytlavá zprávička pro čtenáře bulváru, kteří se po šichtě mohou konečně nad svým večerním lahváčem nad něčím spravedlivě rozčílit! Ani bych si v zaujetí nad dnešním vývojem kurzu koruny, výnosů státních dluhopisů a revize HDP oné třaskavé zprávičky nevšimla, kdyby mě neprobral dotaz, který mi přistál v emailu od jednoho novináře: „Je to morální, když šéfové ČEZu si rozdávají miliony a obyčejní lidé nemají pomalu na rohlíky? A také vás to rozčílilo?

Naléhavý a pobouřený tón onoho dotazu mě přiměl k vytržení od kurzu koruny, výnosů státních dluhopisů i revize HDP a donutil k zamyšlení. Rozčílilo mě to…? Je to morální…?

Zpytuji upřímně své emoce – a nějak docházím k názoru, že je mi to celkem buřt. Členové představenstva ČEZu si mezi sebe rozdělí téměř 135 milionů korun na základě starých a dávno podepsaných manažerských smluv. Hm. Asi s tím nějak umím žít. A jestli je to morální…?

To je vám těžká věc, tahle morálka. Co je to vlastně morálka? Je to cosi jako „správné chování ve společnosti“. Různé společnosti v různých dějinných dobách mají různé pojetí morálky. Ale bez ohledu na aktuální doktrínu, která vládne světu, existuje něco jako „přirozená morálka“. Podobně jako stát může schválit miliony bizarních zákonů, ale navzdory všemu bizáru bude vždy existovat přirozené právo nadřazené jakémukoliv zákonu: Jako například právo na život.

Německý fašismus měl jistě jiné pojetí „morálky“ než kubánský socialismus, a ten zase jiné než putinovské Rusko, nebo dnešní Česko. A přestože každý z těch systémů, společností a režimů razil jiné pojetí toho, co je „správné“, nad vším existuje přirozená etika nezávislá na režimu, politických stranách a náladě davu. A tahle přirozená etika mi dává zajímavou odpověď.

Lidé nejsou stejní a každý si zaslouží jiný příjem – žijeme-li ve svobodné, kapitalistické společnosti, v níž si každý může vydělat peníze podle svých individuálních schopností. Taková společnost existovala možná kdysi při osidlování Ameriky nebo při osidlování Austrálie. Ale mám podezření hraničící s jistotou, že tak jako každý organismus stárne a postupně degeneruje, tak také každá společnost a stát postupně stárnou a degenerují a od absolutní svobody se vzdalují, dokud se nezačne zase od nuly.

Dneska u nás už rozhodně kapitalismus nemáme. Kapitalismus je totiž systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a používány v tržní ekonomice za účelem dosažení zisku. My však máme výrobní prostředky vlastněné stále více státem, zhruba pětina pracovní síly je placená státem, na daních a dalších příjmech stát v roce 2021 vybral 34,9 % celého HDP a tyto podíly v čase stále bobtnají. Máme polosocialismus, a to číselně doložený, emoce stranou.

Proč máme polosocialismus? Protože snílkové věřící pohádkám si myslí, že socialismus zajistí spravedlivější život a funkčnější ekonomiku. Věří, že je nutno pomoci chudým z peněz bohatých, a socialismus, v němž nikdo nesmí vyčnívat a všichni si v něm budeme tak nějak rovni, nám to zajistí. A tak jsme vytvořili ČEZ, polostátní – polosoukromý monopol na výrobu energie, aby nikdo nemohl chudnout kvůli drahé energii.

Jak už to ale bývá, soudruzi ve svých úvahách zase udělali malou chybku. Tak třeba je nenapadlo, že když v Evropě v rámci tohoto našeho polosocialismu befelem zrušíme tepelné elektrárny a jaderné elektrárny a spalovací motory a ruský plyn a ruskou ropu, ona nám ta naše energie zdraží, ne že ne, ČEZ – nečez. (Anebo je to možná napadlo, aby jim to bylo jedno.) A hlavně tak nějak zapomněli nahlas zmínit, že každý socialismus vždy a nevyhnutelně produkuje davy chudých, kteří pořád víc chudnou, a pár politických elit napojených na stát, které pořád bohatnou. Tohle už morální není. To není bohatnutí manažerů soukromého podniku, který má poctivý zisk. Tohle je polostátní paskvil, který platí státní zaměstnance z daní.

Je mi celkem jedno, kolik bambilionů inflačních korun dostane představenstvo jakéhokoli státního a polostátního podniku – protože jsem se již vnitřně zcela rozešla s oním systémem přidělujícím inflační koruny těm, kdo jsou se systém konformní a kolaborují s ním. Koneckonců manažerské smlouvy jsou řádně podepsané. Ale ti, kdo uvěřili pohádkám o rovnosti, mají problém. Budou se muset nějak srovnat s překvápkem, že se to zase nepovedlo, že v polosocialismu jsou si „kupodivu“ někteří tak nějak rovnější a že to, co mělo přinést rovnost, zase znovu přineslo jen větší rozdíly. Že odměny manažerů polostátního podniku jsou naprosto logickým důsledkem faktu, že jsme si vytvořili polostátní monopol.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Krutá pravda o zdražování

Lidová moudrost tvrdí, že vláda, která zdraží lidem pivo, padne. Jop. Lidé jsou v různých režimech ochotni tolerovat leccos.

Šikanu úřadů, zavírání nepohodlných, dokonce i nějaké to násilí se občas snese – dokud se lidem nesáhne na jejich peníze. Dokud mají na pivo.

Ekonomická statistika dokáže někdy poskytnout fascinující vhledy do zákoutí lidské mysli. Když si vzpomenete na začátek roku 2020, přímo cítíte to hmatatelné napětí, které tehdy ve společnosti panovalo. Ten strach řady lidí se dal krájet. Do toho byly zastaveny podniky, paralyzován život, lidé zavřeni doma, řada zejména malých firem začala ze dne na den bojovat o přežití. Beze sporu tahle doba aspirovala na jedno z nejstresovějších období novodobé historie České republiky. I ti, kdo se sami za sebe pandemie nebáli, byli pod ohromným tlakem už jen tím, že byli zavřeni do sociální izolace.

Bylo by celkem logické čekat, že tohle období přineslo i statisticky měřitelnou „nejhorší ekonomickou náladu“. Ale ne. Skoro nejhůř v historii celého měření se čeští spotřebitelé cítí dnes. Jen o něco málo horší skóre měla důvěra spotřebitelů v ekonomiku naposledy v květnu 2012, kdy jsme procházeli v krátké době po sobě již druhou recesí. Nálada spotřebitelů spadla o 5,5 bodu na hodnotu 75,8. Vysvětlení je zřejmé: Inflace.

Mohlo se lidem během pandemie sahat na jejich cestování, na jejich práci, na jejich stýkání s příbuznými, na jejich chození dětí do školy – nic nezkazilo spotřebitelům náladu tolik a nevyhecovalo jejich strach z budoucnosti, jako když se jim dnes sahá na jejich peníze. Ale moment – sahá se DNES lidem na jejich peníze…?

Tedy ne že by se nesahalo; technicky vzato, dokud stát bude existovat, bude samozřejmě lidem sahat na jejich peníze. Ale… mema kolující po internetu o tom, jak „za půl roku vláda zruinovala českou ekonomiku a způsobila drahotu“, jsou v lepším případě stupidní, v horším případě vyčuraným nástrojem primitivního politického boje o hlasy útočícím na bazální pudy davu. Protože dnešní bezmála patnáctiprocentní inflace, která patnáct procent ještě přeleze, není důsledkem činů dnešní vlády.

Ono vyrobit patnáctiprocentní inflaci není ani trochu snadné. Je to dřina na mnoho let. Konkrétně u nás to byla dřina na čtrnáct let. Dnešní ekonomický hegeš se začal ve větším vařit v roce 2008, kdy vlády i centrální banky úplně hloupě zareagovaly na tehdejší finanční krizi. Dlouhých čtrnáct let se usilovně, rok co rok, měsíc co měsíc, tlakoval tiskem peněz a zadlužováním státu ekonomický papiňák, který u nás už konečně inflačně vykypěl, v eurozóně teprve vykypí. (Ano, eurozóna je proti nám o fázi posunuta.) Pod notně natlakovaným papiňákem ještě víc přiložila do kamen Babišova vláda v letech 2020 až 2021 a to byla poslední kapka.

Čtrnáctileté soustředěné úsilí o výrobu inflace bylo dokonce i veřejně přiznávané. Vzpomínáte na dobu, kdy centrální banka plašila, že máme deflaci, achich ouvej, to je trága, deflaci nechceme, na deflaci nejsme zvyklí, deflace se bojíme, chceme inflaci, musíme si vyrobit aspoň malou malinkou inflacičku, musíme snížit úroky a oslabit korunu, inflace je nutná? Vyrobit inflaci ale chvíli trvá. Čtrnáct let nám to trvalo, abychom byli přesní. O sto let dříve to trvalo taky zhruba čtrnáct let – od založení americké centrální banky, jejího zahájení výroby inflace, až do … no prostě do inflace. A nedlouho poté do černého pátku v roce 1929.

Kdyby se fialové vládě podařilo do půl roku vyrobit inflaci, bylo by to skoro na Nobelovu cenu za objevení nového „zrychleného transmisního mechanismu“. To ani Maduro ve Venezuele nebyl tak rychlý. Dav má ale jasno: fialová vláda zruinovala za půl roku ekonomiku. Tedy ne že by jí pomohla. Ale zničit ji – to nedokázala taktéž. Ono pomoci ekonomice i zničit ekonomiku – to chce fištrón a hodně dlouhý čas. Ekonomika a tržní systém jsou podivuhodně vitální a podivuhodně dlouho se brání.

Dav si ovšem žádá výsledky okamžitě. Zmáčknutím čudlíku zrušit inflaci. Dav nechce slyšet, že to nejde. Stát přeci může všechno. Stát může i poručit inflaci, aby nebyla. A když to neudělá, máme jasno: je vinna! Mám podezření, že vláda by možná i raději byla vinna, než přiznat, že v realitě je ekonomicky celkem impotentní. Že kdyby se na hlavu postavila, za půl roku patnáctiprocentní inflaci vyrobit neumí. To je tak nějak… ponižující.

Chcete znát skutečnou pravdu o inflaci? Ne historky o tom, jak fialová vláda zázračně dokázala vyrobit patnáctiprocentní inflaci z ničeho za půl roku? Ne historky o iluminátech a celosvětovém spiknutí proti pracujícímu lidu?

Naše inflace je krystalickým produktem ideologie kolektivismu. Inflace je matematicky snadno popsatelný stav, kdy množství peněz v oběhu roste rychleji než množství zboří a služeb. Kdy za mnoho peněz se dá koupit málo zboží. Že se tehdy a ondy vyrobí málo – to se přirozeně může stát. Že se ale tiskne víc a víc peněz – to se spontánně stát nemůže. To se může stát jedině tehdy, když společnost zachvátí ideologie tvrdící, že jednotlivec není nic a dav je vše. Že jednotlivec musí sloužit dobru davu a platit dluhy za celý dav. Jedině tehdy vás stát může začít zadlužovat bez vašeho individuálního souhlasu. Tam, kde vás stát zadluží pro dobro davu, aniž by se vás ptal na váš souhlas, tam vzniká příliš mnoho peněz v oběhu a inflace.

Namítáte, že tohle kolektivismus nikdy nezamýšlel? Že vždy měl na srdci jen to nejlepší pro každého a inflaci rozhodně nechtěl? Nu – není podstatné, co myslel. Podstatné je, co udělal.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Jak přijít o peníze snadno a rychle

Žijeme v extrémní době. O tom pochyb není. Ale můžeme se bavit o tom, jak moc extrémní je. A začíná to vypadat, že je ještě extrémnější, než se až dosud mnohým zdálo.

Dosluhující guvernér České národní banky Jiří Rusnok prohlásil, že bez zvyšování úrokových sazeb Českou národní bankou by česká inflace byla až 25 procent a kurz koruny by byl 30 korun za euro. To je extrémně hodně – nicméně obávám se, že s tímto soudem musím souhlasit. A můžu ještě něco dodat. Kdyby jsou sice chyby, ale… kdybychom neměli českou korunu, tedy měli bychom euro a úrokové sazby u nuly a Babišova vláda by lidem rozdala to, co jim rozdala, u zhruba pětadvacetiprocentní vnitřní skryté inflace například skrze těžko měřitelné ceny nájemného bychom nejspíš taky byli.

To jen tak mimochodem. Jakože „na vědomí“ pro všechny agilní milovníky eura, kteří pořád ještě za euro lobují. Protože jim připadá prostě tak nějak lepší a víc sexy. Aniž by měli faktické argumenty. Ale to je přeci obecná nemoc jednadvacátého století: činit drastická rozhodnutí a omezovat spontánní fungování společnosti na základě dojmů, nikoliv faktů.

Vlastně si často kladu otázku, čím to je, že nemohu s jistou částí lidí nalézt společnou řeč. A pak docházím k tomu, že zkrátka hovoříme jiným jazykem: Já hovořím jazykem lásky k vědeckým faktům. Oni hovoří jazykem přání, domněnek a dojmů.

A možná tady někde má vysvětlení fascinující zjištění, že společnost Generali Investment ve svém průzkumu učinila závěr, že české domácnosti drží 64 procent svých peněz v korunách, a to v hotovosti a na bankovních účtech. Domácnosti to považují za „opatrné rozložení financí“. Mluví o opatrnosti, protože to slyšeli od jiných lidí. A ti to slyšeli zase od dalších lidí. Povídá se to všude, nikdo neví, proč by to mělo být opatrné, ale dělají to tak přeci všichni.

Až na to, že výraz „opatrnost“ je tu poněkud pitoreskní. Ve skutečnosti jde kvůli inflaci o desinvestici a vědomě podstupovanou reálnou ztrátu – aktuálně zhruba ve výši 15 procent ročně. A nejspíš bude ještě větší. Ve vyjádření za celou ekonomiku tak domácnosti ročně přicházejí o 47 miliard korun. Ještě v roce 2016 byla tato „ztráta“ 14 miliard korun.

Podle mých osobních zkušeností s výpověďmi klientů se ve většině případů jedná o kombinaci dlouhé reakční lhůty na stávající stav inflace, nejistoty ohledně jiných možností uložení majetku, v některých případech i pohodlnosti a odkládání řešení „na někdy“. Nicméně byť své ztrátové vklady v bankách domácnosti moc neřeší, že reálně chudnou, si již intenzívně uvědomují. A reagují na to logickým způsobem: Opět přestávají utrácet. Tudíž ekonomika opět začíná zpomalovat.

Jistě, že by lidé mohli své vklady v bankách zachránit. Jistě, že by je mohli převést do jiných národních měn, která neztrácí hodnotu tak rychle jako koruna. Anebo by je mohli převést do nadnárodní měny jménem zlato. Anebo by za ně mohli koupit kus pole. Jenomže lidé ve skutečnosti uvažují hrozně neradi. Kdyby totiž uvažovali, mohli by třeba nedejbože vymyslet, že to byli oni, kdo si zvolili vládu, která inflaci natlakovala a o peníze je připravila, a ještě by se pak mohli cítit provinile, že si za to tak trochu mohou, a to by tak hrálo!

A tak se vsadím, že to nebude trvat dlouho a objeví se tu nová dojmologie: Máme inflaci, máme korunu, takže je to jasné, inflaci tu máme kvůli koruně, potřebujeme proto zrušit korunu a přijmout euro, je to jasné jak facka, no ne?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.