Demonstrovat, či nedemonstrovat?

Všichni víme, že v sobotu se na Václavském náměstí konala demonstrace proti vládě. Mnozí z vás tam nejspíš byli. Mnozí to možná zvažovali. Já ne.

Coby značně svobodomyslný člověk nemám s demonstracemi žádný problém. Zvláště s poklidnými a nenásilnými. Svoboda slova a právo shromažďovat jsou základem osobní svobody i demokracie. A koneckonců, pokud se lidé zajímají o veřejné dění, pokud mají chuť s vládou komunikovat, pokud jí chtějí vyslat nějaký signál, je to jedna z nejúčinnějších forem předání sdělení v meziobdobí mezi volbami. A zaplaťpámbu za mobilizaci veřejnosti a demonstrace v roce 1989.

Zároveň pokud občas čtete tyto blogy, taky patrně víte, že patřím mezi soustavné kritiky vlády, vládních opatření a obecně veřejných institucí.

A v neposlední řadě zmíním, že s některými nejmenovanými řečníky, kteří se při demonstraci objevili na pódiu, se znám osobně, dokonce bych v některých případě řekla, že k nim mám i dost blízko.

Takže ze všeho řečeného by se mohlo zdát, že není co řešit, a hurá na Václavák. Jenomže přes to všechno ve mně tato demonstrace pozitivní pocity nevyvolávala.

Shodou okolností zhruba ve stejném období na Xtv proběhl rozhovor s Václavem Klausem. A v jistém slova smyslu by se obě události – rozhovor s Václavem Klausem a demonstrace – daly vnímat jako kontrastní a protikladné události.

Na Václavském náměstí lidé celkem přesně pojmenovávali, CO se jim nelíbí. Václav Klaus přesně pojmenoval postup, JAK se ze současné situace dostat. A ono „jak“ je ta základní esence, která dosud na demonstracích chybí. Samotné „co“ bez „jak“ nikdy nemá potenciál pohnout dějinami k lepšímu.

Vrátili jsme se zpět do socialismu, a tak by bylo třeba provést opět kompletní transformaci veřejných financí, stejně jako v 90. letech. Problém je, že tenkrát jsme byli samostatný suverénní stát, jenže vstupem do EU jsme značnou část této suverenity a