Search Results for: inflace

Zdálo se vám, že v poslední době máme v ekonomice nějak málo adrenalinu? Že je nějak nápadně klid? Tak dovolte, abych vám jej opět kapku zvýšila: Podle posledních zpráv si spotřebitelská inflace v Evropě dál vesele roste.

Tak kupříkladu ve Španělsku předběžný harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 6,1 %, čekala se inflace menší. Ve Francii zase tento harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 7,2 %, také se čekala inflace menší. A tak bychom mohli pokračovat. Ostatně také v České republice poslední známá inflační čísla byla opět vyšší, než se očekávalo, za leden dosáhla inflace meziročně 17,5 %.

Tolik tedy inflace spotřebitelská. Ta Evropu nepřestává překvapovat svou výší.

Takzvaná spotřebitelská inflace, tedy ta, kterou vidíme běžně na pultech obchodů, ale není jedinou inflací, kterou rozeznáváme nebo jsme schopni měřit. Kupříkladu firmy a podnikatele bude nejspíš víc zajímat takzvaná inflace výrobní, nebo také „PPI index“, které se také někdy říká inflace „na začátku výrobního řetězce“. Jak ale za chvilku uvidíme, to není moc přesné označení.

A vlastně by měla zajímat i spotřebitele, protože je to právě inflace cen výrobců, která v drtivě většině případů předchází inflaci spotřebitelskou. Nebo jinak řečeno: Výrobní inflace roste více a dříve než spotřebitelská, a současně také klesá rychleji a dříve než inflace spotřebitelská. Vlastně pokles výrobní inflace je prvním signálem, že by se brzy měl zlomit trend i u inflace spotřebitelské a i ta by měla už v dohledné době začít klesat.

A právě to se skutečně děje.

Skutečně tempo růstu cen na začátku výrobního řetězce již zpomaluje, což je jednoznačně dobrá zpráva. Bohužel tohle zpomalení růstu výrobních cen bylo během ledna pouze kosmetické. A čekal se pokles mnohem větší. Jak to číst? Tak, že také spotřebitelská inflace bude klesat pomaleji, než se dosud věřilo a čekalo.

Konkrétně: Meziměsíčně se ceny průmyslových výrobců v lednu zvýšily o 5,8 %, meziročně vzrostly o 19,0 %. Ještě v prosinci přitom rostly o 20,1 %. A čekalo se zpomalení tempa výrobní inflace až k 15% hladině. Jsou tu i naprosté kuriozity. Tak třeba namátkově ceny černého a hnědého uhlí vzrostly o těžko uvěřitelných 82,0 %. A celkově byly vyšší ceny energií o 34,2 %.

V poslední době začaly být mediálně zajímavé a hojně citované například ceny paprik nebo cibule. Ano, jejich růst je raketový. Koneckonců meziročně byly v lednu ceny zemědělských výrobců vyšší o 25,5 %. Jenomže taková cena cibule už toho moc dalšího neovlivní. Je to prostě cena konečná, maximálně trochu zdraží porci oběda. Horší je to právě s oněmi cenami energií.

Ceny energií se propisují prakticky do všeho. A v konečném důsledku ovlivňují i ony ceny cibule. Většina zeleniny se do střední a severní Evropy dováží z Evropy jižní, případně ze severní Afriky, kde se pěstuje ve sklenících. Takže máme-li v Evropě drahé energie, prodražuje se provozování skleníků pro cibuli. Máme-li drahé energie, prodražuje se také, a to citelně, výroba hnojiv. Máme-li drahá hnojiva, nejen, že se prodražuje pěstování cibule, ale také je větší neúroda, protože pěstitelé s hnojivy šetří. A nakonec sem musíme cibuli nějak dovézt, a k tomu je také třeba energie a pohonné hmoty. Už tedy začíná být jasné, proč se o indexu PPI mluví jako o inflaci na začátku výrobního řetězce.

Jenomže ani to není moc přesné. V případě Evropy totiž spíš platí, že na počátku inflačního řetězce stály – překvapivě – cenné papíry a nemovitosti. Když od roku 2008 centrální banky soustavně tiskly peníze (a Šichtařová brblala, že tohle není dobře, tohle musí skončit hodně velkou a úplně typově jinou krizí a inflací, než na jakou jsme zvyklí), tyhle peníze primárně tekly do cen cenných papírů a do cen nemovitostí.

Onen soustavný růst cen cenných papírů i nemovitostí tedy nebyl žádným zrcadlem skvělého výkonu akciových společností či realit, byla to pouze a jen inflace, která se zprvu propisovala jen do specifického segmentu ekonomiky. Tam inflace začala.

Když během lockdownu byla prakticky zastavena ekonomika a vznikl nedostatek některých surovin a výrobků, začala se tato původně finanční inflace přetavovat do inflace cen surovin a kupříkladu hutních výrobků.

Odtud se inflace začala rozlévat do cen průmyslového zboží.

V tu chvíli do celé věci ještě navíc promluvil Green Deal a jeho odpor vůči tradičním zdrojům energie. To je mimochodem hlavní důvod, proč inflace v Americe či v Asii je menší než v Evropě. Takže se přidal nedostatek energií a logicky následně růst jejich cen.

Inflace v cenách průmyslového zboží a inflace v cenách energií se dál rozlévala do cen jemnějšího a jemnějšího průmyslu, až skončila u cen potravin. A u oné cibule. To je konečná.

Tady by rozlévání inflace skončilo, kdyby již neexistoval další důvod inflace. Ale my moc dobře víme, že důvod inflace stále trvá. Sice už nedochází k tak vysokému tisku peněz jako v minulosti, ale stále k němu dochází, protože vlády se dál zadlužují a tím dál uvolňují peníze do ekonomiky. A vedle toho na Green Dealu se nezměnilo vůbec nic, takže energie máme nedostatkové pořád stejně.

Takže proč se tu někdo diví, že inflace neklesá tak rychle, jak se všeobecně myslelo?

Dovolím si vyslovit předpoklad, že inflace nebude letos „kolem 10 %“, jak se říká. Inflace nejspíš bude letos v České republice nad 10 %.

Všímaví lidé už mohli sami zaznamenat, že mnohá zvučná jména hlásí zprávy, na které od nich nejsme moc zvyklí.

Například švýcarská finanční skupina Credit Suisse aktuálně oznámila, že letos očekává značnou ztrátu. Její klienti totiž v posledních třech měsících roku 2022 stáhli z banky rekordní množství peněz z vkladů i z dalších finančních produktů a banka tak dosáhla nejhoršího ročního výsledku od velké finanční krize v roce 2008. Není divu. Nejen, že výběry vkladů byly vyvolány panikou, která zase následovala šeptandu na sociálních sítích, že banka má údajně problémy, ale hlavně celá finanční skupina se specializuje na kolektivní správu majetku, tedy spravování podílových a dalších fondů. A jak známo, ceny cenných papírů od začátku roku 2022 v průměru klesaly a drtivá většina podílových fondů si začala připisovat ztráty. A to samozřejmě zase motivovalo klienty těchto fondů vybírat své peníze. Jen pro ilustraci pár čísel: Výnosy z obchodování s dluhopisy a podobnými instrumenty (tzv. „fixed income“) meziročně klesly o 84 %, výnosy z obchodování s akciemi klesly rovnou o 96 %.

Run na banku třeba i kvůli nepodloženým fámám je pro každou banku extrémně nepříjemný, naštěstí tento nebyl zase až tak velký a banka situaci ustála; suma vkladů jí už zase roste. Nicméně její akcie rychle klesají. Ale o to nyní nejde. Jde o to, že tak jako Bohemia Energy byla první vlaštovkou naznačující komplikace na trhu s energiemi, tak i Credit Suisse je první evropskou vlaštovkou předznamenávající budoucí události ve financích a v bankovnictví. Celá situace je totiž velmi komplexní:

V minulých letech byly bizarně nízké úrokové sazby, které přiměly mnohé lidi vzít si úvěry, a to hlavně hypotéční. A když po letech tisku peněz a nízkých úrokových sazeb zákonitě přišla inflace, centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat. Jenomže tím lidem, kteří mají úvěry, začaly růst splátky těchto úvěrů. A analogicky jako v roce 2008 začínají mít lidé problémy se splácením. To je ještě násobně umocněno tím, že kvůli vysoké inflaci lidé chudnou, takže by měli se splácením úvěrů problémy, i kdyby jim splátky úvěrů nezdražily. Jakmile banky začnou čelit zhoršující se platební morálce klientů, začnou prodávat zastavené nemovitosti, ale všichni víme, co se děje s cenami nemovitostí: klesají. Takže banky nebudou schopné výpadky ve splátkách plně kompenzovat.

A tím to nekončí. Skutečnost, že ceny cenných papírů klesají a podílové listy mají ztráty, vede k tomu, že střadatelé zoufale hledají možnosti, kam své peníze zaparkovat. A v rostoucí míře je nacházejí ve firemních dluhopisech, které nabízejí poměrně vysoké úročení. Jenomže proč firmy vydávají dluhopisy s tak vysokým úrokem, který je pro dlužníka drahý, a nejdou si pro úvěr do banky? Protože by ho nedostaly, jelikož jejich hospodaření je mnohdy nahnuté. Takže lidé zvětšují poptávku po firemních dluhopisech, které se stávají čím dál rizikovější kvůli horšícímu se hospodaření firem. Koneckonců z průzkumu Svazu průmyslu a dopravy ČR dnes vyplynulo, že více než polovina českých firem čeká, že se jim propadne zisk nebo budou ve ztrátě.

Jinými slovy, problémy se splácením budou přicházet jak ze strany fyzických osob, tak ze strany firem. Situace ve finančnictví začíná nápadně připomínat situaci na počátku roku 2008.

(Text byl původně 7.2.2023 napsán pro zpravodajský server Echo, kde byl také publikován.)

Zajímavou zprávou tohoto týdne je, že na 73 procent generálních ředitelů ve světě se domnívá, že globální ekonomika v tomto roce klesne, neboli projde si recesí. Vyplynulo to z pravidelného průzkumu PwC. Představuje to nejpesimističtější výhled klíčových šéfů na globální hospodářský růst za 12 let průzkumu. Déle se tento průzkum neprovádí.

Někdo by snad takové výsledky mohl označit za pesimistické. Já je označuji spíš za realistické. Ostatně máme tu řadu signálů, že ke zpomalování různých ekonomik napříč světem až do stádia útlumu skutečně dochází. Mezi nejvýmluvnějšími je třeba čerstvá statistika, že výroba automobilů na Slovensku loni podle předběžných údajů klesla téměř o pět procent zhruba na milion vozidel. (Jen mimochodem – i tak si ale Slovensko v přepočtu na obyvatele udrželo pozici světového lídra v produkci aut. Krom jiného i proto, že k podobnému poklesu výroby dochází v automobilovém průmyslu i jinde po světě.)

Jiným signálem, který potvrzuje totéž, totiž pokračující zpomalování ekonomik, je fakt, že hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane se nechal slyšet, že úrokové sazby musí vystoupat ještě výš, aby se v eurozóně snížila inflace. Neřekl sice na kolik, ale je zjevné, že zvyšování úrokových sazeb bude v eurozóně dál snižovat hospodářský růst. Zatímco propad výroby aut popisuje, co už bylo, plánované zvyšování úrokových sazeb popisuje, že k dalšímu zpomalení teprve dojde.

Až potud na tom není nic až tak moc překvapivého. Paradoxní to začne být teprve až v okamžiku, když dodáme další střípky informací.

Tak například: Míra nezaměstnanosti ve Velké Británii zůstala na 3,7 procenta, a je tak nejnižší za téměř 50 let. Jinak řečeno, svět se připravuje na hospodářské zpomalení, ale míra nezaměstnanosti zůstává v mnoha ekonomikách na mnohaletých minimech! Porovnejme to s Velkou hospodářskou krizí po roce 1929: Tehdy první zemí Evropy, kam z USA dorazila krize, bylo Německo, kde v roce 1932 bylo téměř 45 % Němců bez práce. Srovnejme skoro poloviční míru nezaměstnanosti s nezaměstnaností kolem 3 nebo 4 procent, jakou běžně v Evropě vidíme dnes!

Ostatně abychom tuto přehlídku bizáru zkompletovali, dodejme ještě, že takzvaná harmonizovaná meziroční inflace v Německu byla za prosinec potvrzena na 9,6 procenta. To by taktéž mělo být dle ekonomické teorie v přímém rozporu s hospodářským zpomalením. Jenomže – sedí to perfektně k roku 1929, který byl spojen s inflací a v Německu dokonce s hyperinflací.

Co si z toho tedy vlastně vzít? Jde o to, že značná část veřejnosti, a to včetně té profesionální, si není vědoma povahy a typu nadcházejícího ekonomického vývoje. Většina lidí má dojem, že recese, o které centrální banky, vlády, ekonomové mluví – je běžná cyklická záležitost opakující se každých plus mínus deset let, případně do toho zamotají ještě okrajové faktory typu válka na Ukrajině. Což je na hony vzdálené realitě. 

Byla Velká hospodářská krize roku 1929 běžnou cyklickou recesí? Sotva. A přitom není od věci kvalitativně, tedy svými systémovými příčinami, srovnávat krize z let 1929, 2008 a – řekněme – 2023. To neznamená ani omylem, že prožijeme něco podobně drastického. Naopak. Tak třeba dvouciferné nezaměstnanosti se bát vskutku nemusíme.

To znamená pouze tolik, že se mění systém. O to jde.

Již nejsme tržní ekonomika. Evropa již není ani kapitalistická, ani svobodná. A běžné investorské poučky už neplatí. Už neplatí, že úspory jsou bezpečné. A pokud nechápete, o čem mluvím, podívejte se na výsledek prezidentských voleb. Komunista, nebo komunista. To, co se děje v ekonomice, je jen zrcadlem poptávky společnosti po návratu před rok 1989. S tím rozdílem, že teď už v tom jede Evropa celá.

V posledním roce se opakovaně setkávám s jednou otázkou. A setkávám se s ní s rostoucí frekvencí. Ta otázka zní: Bude měna?

Frekvence dotazů ještě zesílila, když na konci listopadu japonská finanční skupina Nomura vydala varování, že údajně některým středoevropským zemím hrozí měnová krize.

Lidé si většinou neumí pod otázkou, zda bude „měna“, představit nic příliš konkrétního. Vlastně je zajímá, zda budou „nějaké problémy týkající se měny“. Ale takových „problémů s měnou“ může být dosti široká škála od banálních, až po zásadní. Každý z nich se jmenuje jinak. A zatímco některé z nich jsou velmi málo pravděpodobné, jiné vyloučit nelze.

Například měnová reforma je něco zcela odlišného než měnová krize, devalvace, oslabení měny, dluhová krize, finanční krize. Měnová reforma, kterou lidé většinou mají na mysli pod slovem „měna“, nemá v realitě nic společného s „měnovou krizí“, kterou předpovídala japonská Nomura.

Teorie říká, že měnová reforma je nákladný ekonomický krok, při němž je zásahem státu změněna hodnota platidla nebo platidlo samo (tzv. fiat měna) na určitém území. Zásadní z celé definice je to, že je změněna hodnota platidla. Tuto změnu neurčuje trh, ale uměle nějaká státní autorita. Už z toho je jasné, že z pohledu ekonomie je měnová reforma zcela nepřirozeným zásahem s dlouhotrvajícími (a často devastačními) důsledky.

Stojí za to ohlédnout se za 20. stoletím, které jen na našem území přineslo hned 3 zásadní měnové reformy. Měnovým reformám často předcházela nějaká celospolečenská změna – zánik jednoho státu a vznik nového, konce válek, nebo změny politického režimu. Československá měnová reforma roku 1919 měla za úkol oddělit československý peněžní systém od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Dalším z důvodů měnové reformy pak bylo zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války.

Další měnová reforma proběhla 1. listopadu 1945. Díky ní skončila takzvaná měnová dualita. Vláda tehdy znovu zavedla československou korunu jako jedinou fiat měnu a snížila objem peněz v oběhu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se používaly protektorátní koruny a v omezené míře i německá marka, na Slovensku koruna slovenská a maďarské pengő. Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1:1 za československé státovky. Každý si mohl vyměnit pouze 500 Kčs, částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na vázané vklady.

Československá měnová reforma 1953 je dodnes největším strašákem a zásahem za dobu více než stoleté existence koruny. Navíc dodnes zanechala pachuť u těch, kteří si na ni ještě pamatují. Byla provedena 1. června 1953. Měnovou reformou se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout hned několika cílů najednou – znehodnocení měny, vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit nepoměr vysoké poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Tehdejší propagandou byla reforma prezentována jako „vítězství pracujícího lidu“ a úder buržoazii. Ekonomickou realitou ale bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všech obyvatel a pokles životní úrovně. Ekonomickou terminologií anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický vnitřní státní bankrot.

Abychom pochopili příčiny měnové formy, musíme se vcítit do tehdejší doby. Na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Spotřebního zboží byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto (už od válečného roku 1939) zajišťována na příděl, a obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Kvůli tomu logicky rostl význam černého trhu. To s sebou samozřejmě také neslo dvojí ceny. Inflace plynoucí z přetlaku peněz nad dostupným zbožím sice oficiálně neexistovala, ale prakticky se projevovala růstem cen na černém trhu. (Před roky 2021-2022 inflace oficiálně skoro nebyla, ale prakticky se projevovala růstem cen nemovitostí a cenných papírů. Před rokem 1929 to samé.)

Jinými slovy, vždy, když je peněz v oběhu hodně a zboží je málo (to platí i dnes po 14 letech tisku peněz), musí dojít k inflaci. Zhruba 14 let se tiskly peníze před velkým krachem na burzách v roce 1929, 14 let trval přídělový systém před měnovou reformou v roce 1953. Z této číselné shody sice nelze nic moc zásadního vyvozovat, ale jeden závěr lze učinit přece: Dlouhodobá nerovnováha mezi objemem peněz v ekonomice a objemem dostupného zboží a služeb VŽDY NEVYHNUTELNĚ vede k inflaci a ekonomickému rozvratu. V tržním systému se problém vyřeší sám spontánně (jako v roce 1929 krachem burz a následnou krizí), v centrálně řízeném systému je řešen administrativně (jako v roce 1953 měnovou reformou neboli bankrotem státem).

Když důvody měnové reformy sečteme, tak provedením měnové reformy se stát záměrně rozhodnul připravit občany o peníze, protože jim za ně neměl co nabídnout. Kdyby stát lidi nepřipravil o peníze, nebyl by už schopen déle udržet stav, kdy oficiálně neexistuje inflace (která byla považována za ohavný kapitalistický jev, tedy byla v socialismu politicky neakceptovatelná).

V dnešní situaci lze vidět mnohé analogie s rokem 1953: Existuje značná disproporce mezi množstvím peněz v oběhu a nabídkou zboží a služeb. Stát proti inflaci bojuje (zcela nefunkčně) cenovými stropy – analogicky v roce 1953 oficiálně inflace nesměla existovat. A čím je větší disproporce mezi tržní cenou a cenovým stropem (nebo oficiálním a černým trhem v roce 1953), tím obtížněji se iluze nízkých cen udržuje. Přesto si musíme uvědomit, že struktura ekonomiky vypadá ve 21. století úplně jinak než v polovině minulého století.

Z pohledu monetární politiky jsme tržní ekonomikou s plovoucím kurzem. S kurzem (cenou) koruny tak hýbe střet nabídky a poptávky. Navíc tu máme Českou národní banku, která může nadměrné výkyvy v ekonomice korigovat. Hlavním nástrojem České národní banky je v tomto případě nastavování úrokových sazeb. Pak ale Česká národní banka ve svém arzenálu disponuje i silnějšími polotržními nástroji typu devizové intervence. Vzhledem k současnému kurzovému režimu (plovoucí kurz) a díky existenci nástrojů centrální banky nedává smysl provedení měnové reformy ve stylu 50. let minulého století.

Dodejme ale, ale v jistém slova smyslu měnová reforma vlastně již probíhá. Jak jsme si již řekli, měnová reforma je akt, při kterém je zásahem státu změněna hodnota platidla. Když si uvědomíme, že inflace byla vyvolána činy státu (expanzívní měnová politika a navyšování peněžní zásoby při současných lockdownech zabraňujících tvorbě zboží a služeb), podmínka zásahu státu je splněna. A pokud jde o ztrátu hodnoty měny, ta je krom jiného dána kupříkladu tím, že úspory v penzijních fondech kombinací nastavení dosažitelných výnosů a inflace jsou a budou znehodnocovány. Tedy v jistém slova smyslu jakási „soft“ měnová reforma vlastně probíhá.

Velké investory na Wall Street stejně jako babičku v nejzapadlejší české vesnici bude zajímat, jak moc silně bude v příštím roce kousat inflace.

Tady mám dobrou a zároveň špatnou zprávu. Dobrou zprávou je, že tempo inflace se v příštím roce zmírní. Špatná zpráva zní, že ceny dál porostou tempem, které bylo v posledních letech jen těžko představitelné. Zatímco za celý rok 2022 tempo inflace v Česku dosáhne v průměru za celý rok zhruba 15 %, v příštím roce to bude kolem 10 %. První polovina roku 2023 se odehraje v duchu dvouciferné inflace, ve druhé polovině roku tempo inflace zeslábne na jednociferné hodnoty. Růst cen budou dál živit drahé energie. Státní cenové stropy budou znamenat jen částečnou úlevu. Dražší energie se pak budou stále víc propisovat do všeho zboží. A dražší potraviny pocítí každý z nás.

Tempo inflace zůstane zvýšené nejen v české ekonomice, ale i ve světě. Musí nás proto zajímat reakce centrálních bank. Tady se začíná projevovat, že centrální banky přeci jen už zpomalily tempo zvyšování úrokových sazeb. Úrokové sazby amerického Fedu před letošními Vánocemi narostly o 50 bazických bodů do pásma 4,25-4,50 %. Tempo zvyšování sazeb Fedu tedy zpomalilo po čtveřici předchozích „hiků“ o 75 bazických bodů. Neboli očekává se, že boj proti inflaci už nebude tak urputný jako dosud.

Evropská centrální banka (ECB) po vzoru Fedu také přišla se zpomalením při zvyšování sazeb ze 75 na 50 bazických bodů. Rozdíl je ale v tom, že Evropská centrální banka začala své úrokové sazby zvyšovat později než americký Fed. Výsledkem je, že zatímco v USA vyskočily úrokové sazby viditelně nad 4 %, v eurozóně narostla základní sazba ECB jen na 2,5 %. ECB ale zároveň přislíbila další zvyšování sazeb v příštím roce, kdy by měly vyrůst viditelně nad 3 %. Trh odhaduje, že ECB v příštích měsících zvýší sazby o více než 1 procentní bod. Kromě toho Evropská centrální banka má v plánu naordinovat své rozvaze dietu. Snižování rozvahy ECB by mělo začít v březnu a mělo by probíhat do poloviny příštího roku v rozsahu 15 mld. eur měsíčně. V podání ECB tak budeme v přímém přenosu sledovat kvantitativní utahování poté, co se ECB mnohaletým programem kvantitativního uvolňování stala největším věřitelem mnoha vlád eurozóny.

Nesmíme zapomínat ani na Českou národní banku. Její základní sazba leží v posledních 6 měsících výš než v USA i v eurozóně – u 7 %. Tam podle nás setrvá v příštích měsících. Pokud by se měly sazby ČNB měnit, tak podle nás až v závěru příštího roku, a to směrem dolů. Když to nějak sečteme, tak zatímco v posledních letech centrálních banky svou rozvolněnou měnovou politikou vytvořily podhoubí pro nárůst tempa inflace, v příštím roce v jejich podání budou pokračovat pokusy o nápravu tohoto stavu.

Chování centrálních bank a postupné „zdržování“ peněz bude mít zákonitě odraz v ekonomice. Pro investory bude najednou nemyslitelné přijít k levným úvěrům, což se odrazí ve slabší ochotě investovat – do čehokoliv. Akciové trhy podle nás nebudou ani v roce 2023 představovat bezpečné místo pro zaparkování kapitálu. Podobně na tom bude třeba nemovitostí trh. Splaskávání cenových bublin by mělo pokračovat i v roce 2023.

Za této situace se nemůže dařit ani jednotlivým ekonomikám. Třeba americký Fed v příštím roce očekává poměrně citelný nárůst míry nezaměstnanosti v USA z 3,7 % na 4,6 % na konci roku 2023. To naznačuje, že zhoršení ekonomických podmínek může vyústit v recesi největší ekonomiky světa. Mezinárodní měnový fond pro příští rok očekává růst globální ekonomiky jen o 2,7 %. Českou ekonomiku budou brzdit obavy domácností z budoucnosti, což se odrazí v jejich slabších útratách. Zatímco v posledních letech byla domácí spotřeba tahounem růstu české ekonomiky, v příštím roce bude naopak brzdou. V příštím roce podle nás česká ekonomika neporoste, ale bude klesat o necelé 1 %.

Důležitým tématem zůstane i v roce 2023 energetická krize. K jejímu vzniku rozhodně nepřispělo jen zastavení dodávek plynu z Ruska. Výrazně se na tom podepsalo i zelené tažení evropských politiků. Naštěstí pro tuto zimu jsme z nejhoršího venku, zásobníky plynu se po celé Evropě podařilo během podzimu naplnit na více než 90 %, někde i na 100 %. Dodávky plynu z Ruska totiž nahradil norský plyn a pak také dodávky zkapalněného plynu (LNG). Jenže Evropa si bude muset brzy vybrat. O dodávky LNG bude Evropa soutěžit především s Asií. Zároveň se ale Evropa brání smlouvám na delší období kvůli svým klimatickým cílům. Jenže dodavatelé LNG právě na dlouhodobých kontraktech fungují. Když to sečeme, tak buď si Evropa otevřeně přizná, že plyn pro ni bude i v následujících patnácti letech důležitý, nebo můžeme mít velké problémy naplnit zásobníky už před příští zimou. To by samozřejmě výrazně zvýšilo cenu plynu a elektřiny na evropských trzích a eskalovalo energetickou krizi. Pak by se nám v ještě větším rozjelo to, co nás trápilo letos – skokový nárůst cen energií, následně celkové inflace, zamrznutí spotřeby a nutnost centrálních bank ještě víc dramaticky zvyšovat úrokové sazby. V tomto scénáři by byl propad české ekonomiky větší.

Valí se na nás čísla o inflaci, o HDP, o zadlužení… Jenomže tahle čísla jsou pro mnoho lidí obtížně uchopitelná a těžko jim přisuzují správné měřítko.

A tak je pro ně vstřebatelnější představit si trendy v ekonomice. Co se zlepšuje, co se zhoršuje. A jednoznačně nejviditelnějším trendem, který dnes vnímáme, je inflace. Podle posledního známého údaje v listopadu meziročně vzrostly spotřebitelské ceny o 16,2 %. Jenomže statistici nezapočetli do indexu cenový strop a vládní dotaci na elektřinu. Bez této umělé účetní operace by inflace už byla lehounce pod 20 %. Jinými slovy, inflační tlaky stále ještě sílí. A to, že inflace se oficiálně jeví jako nižší než 20 %, je dáno jen administrativním rozhodnutím, ale nic to neříká o skutečných tlacích a skutečných nerovnováhách v ekonomice.

Enormní inflace má tři hlavní příčiny: Zaprvé tisk peněz v uplynulých letech skrze centrální banky, zadruhé uvolňování peněz do oběhu skrze vlády a jejich zadlužování a zatřetí zvyšování nákladů podniků a nedostatková energie skrze „zelenou“ politiku. Přitom jediný zdroj inflace, se kterým státní orgány něco dělají, je ten první, totiž monetární politika centrální banky. Česká národní banka celkem razantně zvýšila úrokové sazby, což bylo správné rozhodnutí, jenomže tím „vyřeší“ jen svůj díl. Vláda nejeví ochotu snižovat schodky státního rozpočtu žádnou, a tím dál hrne další proinflační peníze do oběhu. A zelená politika stále přituhuje. Jinými slovy, byť inflace zásluhou centrální banky trochu klesne, nadále zůstane velmi vysoká.

Druhým výrazným jevem roku 2022 je energetická krize. I v tomto případě je hlavním viníkem „zelená“ politika. Další často citované faktory, jako třeba válka na Ukrajině, jsou v realitě jen poslední kapky pro již dávno přeplněný pohár. Už když loni bankrotovala Bohemia Energy, jednalo se o začátek energetické krize, a tehdy ještě nikdo o válce na Ukrajině neslyšel. Jakékoliv stropování cen energií je zcela bezzubé. Jen zamaskuje skutečnou cenu pro koncové odběratele. Rozdíl mezi reálnou a zastropovanou cenou však doplatí vláda (a tím dál uvolní do oběhu inflační peníze). Tlaky na růst velkoobchodních cen se tedy nijak nemění, protože vycházejí z faktu, že poptávka po energiích převyšuje jejich nabídku (jelikož Evropa si energie sama „vypnula“ ze „zelených“ pohnutek). I v tomto případě tedy závěr zní: Energetická krize bude pokračovat.

Jediné, co by energetickou krizi mohlo sice ne zrušit, ale zmírnit (pokud tedy nepočítáme vrcholně nepravděpodobné odstoupení od Green Dealu), je nástup ekonomické recese. V recesi se výrobním podnikům daří hůř, proto také jako vedlejší efekt mají nižší poptávku po energiích. A recese do Evropy přichází. Tento jev tedy energetickou krizi nejspíš částečně zmírní. Ale podobně jako u inflace, ani tady nelze počítat s jejím koncem.

Třetí nejvýznamnější trend současnosti jsme tímto už nakousli. Je to nadcházející recese. Klidně ji můžeme nazvat recese pandemická. Svou vnitřní logikou totiž patří do roku 2020. Tehdy ovšem mohutný tisk peněz a zadlužování vlád do značné míry ekonomické problémy odložily na později – na rok 2023. Recese navíc souvisí i s tím, že až do roku 2021 lidstvo roztáčelo spirálu tisku peněz, následně tento tisk peněz narazil na zeď a provalila se inflace, načež centrální banky světa začaly inflační peníze z oběhu zase stahovat a tím roztáčet spirálu na druhou stranu – tedy v podstatě ekonomiky hnát do recese.

A právě odtud plyne čtvrtý nejvýznamnější trend roku 2022: Totiž předešlých 14 let tisk peněz uměle nafukoval ceny cenných papírů. Od roku 2022 nastal zpětný chod: Peníze jsou stahovány z oběhu, což vede k vyfukování cenové bubliny u cenných papírů (ale částečně také třeba u realit). A vzhledem k tomu, co jsme si už řekli – totiž že inflace, energetická krize i recese budou trvalejšího charakteru – explicitně z toho vyplývá, že také pokles cen cenných papírů rokem 2022 nekončí. Tedy ani ztráty vašich podílových a penzijních fondů nekončí…

Že Evropa se již překulila přes mezník, za nímž ji číselně a ekonomicky můžeme považovat za socialistickou, jsme tu už říkali. Bohužel, ekonomická a číselná stránka věci není jediným rysem.

Totéž můžeme pozorovat i na subtilnějších a hůř kvantifikovatelných jevech. Dalším neklamným rysem nástupu kolektivismu, jehož jednou z odnoží je právě socialismus, je nástup ideologií do řízení státu. Ideologií, jež jsou ve své podstatě zcela iracionální. Ideologií, které by mohly být „hezké“, kdyby fungovaly, fungovat ale nikdy nemohou, protože nevnímají realitu, biologické nastavení člověka, okolní svět.

Skoro dnes a denně jsme konfrontování s novým výkvětem takové ideologie v řízení celé Evropské unie. Jeden příklad za všechny:

Vyjednavači členských států Evropské unie a Evropského parlamentu se v noci na úterý dohodli na zavedení takzvaného uhlíkového cla, které mají při dovozu do EU platit dodavatelé železa, oceli nebo hnojiv. Jde o analogii k systému unijních emisních povolenek, o kterých bezpečně víme, že notně přispívají k současnému nesmyslnému (a uměle vyvolanému) zdražení cen energií a zejména elektřiny. Jinými slovy, Evropská unie systematicky pokračuje v systému střílení do kolena sebe sama, vytváření nedostatku základních surovin, zvyšování inflace a podlamování svého hospodářského růstu.

Asi tak, jako někdejší Svaz sovětských socialistických republik z důvodů čiré ideologie a ničeho jiného než ideologie vyvolal hladomor na Ukrajině a bídu obyvatelstva tím, že vědomě a záměrně rozvrátil soukromé zemědělství, tak Evropská unie z důvodů čiré ideologie a ničeho jiného než ideologie rozvrací evropské zemědělství tím, že vědomě a záměrně zdražuje hnojiva kvůli oteplování, za které možná může člověk, které možná člověk může a možná nemůže zastavit, ale které rozhodně nezastaví clo na hnojiva, protože takové clo jen ničí evropské zemědělství, tím zdraží potraviny a tím ožebračí obyvatelstvo.

A hádejte, jak se chová chudé obyvatelstvo? Řeknu vám to.

Chová se na milion způsobů, jen ne ekologicky. Proč se nechová ekologicky? Protože je chudé a nemá na to.

Český hydrometeorologický ústav k mé kyselé škodolibosti oznámil, že od začátku tohoto roku pozoruje výrazné zhoršení kvality ovzduší hlavně kvůli topení tuhými palivy. Logicky. Soudruh zaslepený ideologií totiž z principu nemyslí. Kdyby myslel, věděl by, co jsem na tomto místě v blozích opakovaně psala už roky: Pouze bohatý stát má na to, aby se choval ekologicky, chudý stát se chová neekologicky, a Green Deal vede ke zchudnutí.

Green Deal je hlavním důvodem energetické krize, energetická krize je hlavním důvodem relativně většího zchudnutí Evropy než zbytku světa, zchudnutí Evropy je hlavním důvodem masívního přechodu na tuhá paliva, tuhá paliva produkují víc CO2, proti němuž Green Deal brojí. Ano, Green Deal způsobil produkci CO2 kvůli ožebračení lidí. Překvapivé na tom není ani písmenko. Predikovatelné bylo vše. Soudruh konal, protože proč? Protože máme státní ideologii neboli socialismus.

Ideologie je sice květnatá, moc velkou fantazii ale nemá; pořád se opakuje tak nějak na jedno brdo.

Že „poručíme větru, dešti“, to ukázal Grýn Dýl.

Že „kdo není s námi, je proti nám“, ukazují recyklovaná slovíčka jako ruský agent nebo dezinformátor pro každého, kdo se dostatečně demonstrativně a teatrálně nezařadí do správného davu jako s mávátkem na prvního Máje.

„Proletáři všech zemí, spojte se“ je reprezentováno „semknutím se“ a „solidaritou“ mezi evropskými zeměmi, které míří do dluhové krize z vlastní rozhazovačnosti.

A „společně proti třídnímu nepříteli“ je reprezentováno označením za dezinformátora každého, kdo se otře o nefunkční a kontraproduktivní Green Deal.

Socialismus v Evropské unii už převládl nejen ekonomicky, což můžeme přesně změřit a kvantifikovat, ale také ideologicky.

Začíná nám ve světové ekonomice trochu přituhovat. Ještě přednedávnem byli srovnatelní adepti na epicentrum další vlny problémů světové ekonomiky tři: eurozóna, USA a Čína.

Eurozóna proto, že se dopouštěla nejvíc nekrytého tisku peněz a monetizace veřejných dluhů na světě, a protože má patrně největší podíl zombie firem na světě. USA proto, že mají „tradici“ v poskytování hypoték nebonitním klientům, kteří pak nejsou schopni splácet, jakmile jim centrální banka zvýší úrokové sazby. A Čína proto, že coby centrálně řízený stát velmi dlouho tlakovala nerovnováhy, o jejím realitním trhu je známo, že má problémy, a všichni víme, jakých drakonických opatření je schopna třeba kvůli covidu, kterého se už zbytek světa skoro přestal bát.

Nyní se ručička barometru přesunula směrem k Číně a právě ona se momentálně stává největším adeptem na světovou ekonomickou rozbušku. V Číně sílí protesty, které zprvu měly podobu odporu vůči politice nulové tolerance vůči covidu a ve světle dnešní úmrtnosti na covid už nepochopitelně silným karanténním opatřením. Nyní se však tyto protesty stále více obrací proti vládnoucí komunistické straně, a ta na odpor odpovídá protitlakem. Až příliš to přináší vzpomínky na rok 1989 a masakr na náměstí Nebeského klidu. Novináři informující o protestech jsou zatýkáni, úřady v Šanghaji vztyčily bariéry kolem městského centra, lidé fotící si zábrany jsou zadržováni. A ekonomický svět se začíná bát.

Všichni mají v příliš živé paměti, co lockdown v čínských městech provedl v letech 2020 a 2021 se světovou ekonomikou. Z tehdejšího narušení dodavatelsko – odběratelských vztahů se mnohá odvětví nevzpamatovala dosud. Připomeňme třeba čipovou krizi a její drtivý dopad na český a obecně evropský autoprůmysl. Kombinace velmi natlakovaného čínského realitního trhu, další vlny lockdownů a karantén v Číně a politické protesty se jeví jako dosti toxický koktejl.

Globální finanční trh už reaguje nervózně. Například akcie Applu propadly po zprávě, že produkce by se kvůli nepokojům v čínské továrně mohla snížit o 6 milionů modelů iPhone Pro. Podobně nervózně reaguje i cena ropy, která se propadla na nejnižší hodnoty od prosince. My sice pokles cen ropy můžeme lokálně vnímat pozitivně, protože to slibuje jakési mírné zlevnění energií, ale z globálního pohledu je něco takového skoro vždy předzvěstí zpomalení světa. Ostatně vzpomeňme, že historicky nejlevnější byla ropa na začátku roku 2020 s nástupem lockdownů.

Jenomže nyní má svět horší výchozí pozici než na počátku roku 2020, kdy přišla z Číny první mrazivá vlna. Od té doby do dneška si totiž svět stačil vyrobit svou hysterickou a ekonomicky chybnou reakcí v podobě tisku peněz inflaci. (A ano, trvám na tomto hodnocení, že tisk peněz byl hysterický a mylný, ale to teď není podstatné.) Pokud by se tedy z Číny znovu mělo stát epicentrem globálních ekonomických problémů, startovní pozice pro svět by byla oproti době před dvěma lety notně zkomplikovaná:

Tehdy ještě ekonomiky rostly, nepotýkaly se s rekordní inflací a měly nízké úrokové sazby. Dnes valná část ekonomik zejména v Evropě vstupuje do recese, inflace je rekordní a úrokové sazby mnohde už také. A pozor, už konečně si některé centrální banky začínají připouštět, o čem mluvíme dávno, totiž že jsme navrch k tomu všemu jen krůček od dluhové krize. Například slovenská centrální banka NBS prohlásila, že vysoká inflace a rostoucí úrokové sazby povedou ke zhoršení finanční kondice domácností i podniků a k většímu riziku nesplácení půjček. Analogicky totéž můžeme tvrdit i o Americe a skoro celé Evropě (s výjimkou zemí typu Švýcarsko).

Podobnost s rokem 1929 nebo 2008 je tedy stále markantnější. Připomeňme, že v obou případech jedinými aktivy, která „přežila“ situaci bez většího znehodnocení, byla aktiva reálná: Tedy některé (!) typy realit plus zlato.

Tak tu máme další stávku za klima. Tentokrát nám budou stávkovat rovnou vysokoškoláci. Hlavně v Praze, ale i v dalších městech nám studenti zastávkují proti postoji vlády k řešení klimatické krize.

Součástí celotýdenního protestu, který iniciují studenti z hnutí Univerzity za klima, bude i průchod Prahou a demonstrace. Jinými slovy, na týden se studující odmítnou vzdělávat, čímž mají donutit vládu, aby ještě víc podporovala náboženský trans zvaný klimatismus, jehož důsledkem je vypnutí stabilních zdrojů energie v Evropě, jejich zdražení a fakt, že nejsme schopni naše energie poplatit. Asi jsme ještě pořád moc bohatí.

V zásadě moc nepřekvapuje, že klimablouznění přichází právě z univerzit. Ačkoliv je to paradox, ty nejbláznivější ideologie, které napáchaly nejvíc škody a mají na svědomí i životy, jako třeba marxismus-leninismus a další formy kolektivismu, vždy přicházely z univerzit. Ačkoli se nám zdá, že právě akademici by měli být dostatečně vzdělaní, aby odlišili zrno od plev, faktem je, že tyto kolektivistické pokusy se nikdy nezrodily mezi chudými dělníky. Ale uznejte – není to nádherně symbolické, že „za klima“ se stávkuje přerušením vzdělávání? Náramně by mě zajímalo, kolik ze stávkujících studentů ví, že lze položit téměř rovnítko mezi Green Dealem a mezi stávající cenu energií.

Záměrně říkám „cenu energií“ a nikoliv „inflaci“, protože celkově inflace má ještě jiný zdroj než drahé energie. Drahé energie jsou způsobené tím, že energie je málo, protože jsme ji přestali – dobrovolně a vědomě a údajně „zeleně“ – vyrábět. Když je něčeho málo a lidé se o to perou, to něco zdražuje. Energie zdražují.

Inflace je o něčem jiném. Inflace není ani tak o tom, že něčeho konkrétního je málo, inflace je o tom, že peněz je příliš. Peněz je v oběhu víc, než kolik se za ně dá koupit. A tak peníze ztrácí svou hodnotu. Cenová hladina vyjádřená ve stále méně hodnotných penězích roste.

A nám se přihodilo obojí současně. Máme příliš mnoho peněz, ergo inflaci, a příliš málo energie, ergo drahou energii. I když moment, přihodilo se nám to? Vlastně ne. Přihodí se déšť. Přihodí se pád meteoritu. Přihodí se pandemie. Přihodí se něco bez naší vůle a bez našeho přičinění. Inflace i drahá energie se nepřihodily. Obojí jsme si dobrovolně vyrobili (případně zeleně vystávkovali).

Podle čerstvých statistických dat spotřebitelská inflace v říjnu šlápla na brzdu. Konkrétně spotřebitelské ceny v říjnu meziměsíčně klesly o 1,4 % a meziročně vzrostly už „jen“ o 15,1 %, což bylo o výrazných 2,9 procentního bodu méně než v září. To vše se tedy zdá potvrzovat domněnku, že inflace již ztrácí na síle a zlomila svůj trend. A že plašíme zbytečně. Až na to…

Až na to, že za meziměsíčním poklesem spotřebitelských cen jednoznačně stojí úsporný tarif české vlády v oblasti elektřiny a odpuštění poplatku za podporované zdroje energie pro ceny elektřiny. V říjnu proto proti září ceny elektřiny propadly o 53,9 %. (Všímáte si? Ceny zbrzdilo odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje. Jen co jsme docela maličko, docela symbolicky, vypnuli Green Deal, hned je to pozitivně vidět.)

Jinými slovy, toto snížení cen energií je umělé. Tedy snížení celé inflace je také umělé. Jedná se o umělou státní regulaci. V podstatě to nemá daleko k cenovému moratoriu v oblasti energií. To ale neznamená ani omylem, že by přirozeně ceny neměly sklon dál růst. Nebo snad že by ceny energií spontánně chtěly výrazněji klesat. Naopak. Energií je v Evropě stále nedostatek. A čeho je nedostatek, to je prostě drahé; neokecáme to, nepřemluvíme to, nevylžeme se z toho. Zadotujeme to a zamaskujeme to na chvíli – ale jenom tak dlouho, dokud se ten průšvih neprovalí zase někde jinde. Je to jako zákon zachování energie.

Tak má naše Národní ekonomická rada vlády, alias známý NERV, návrh pro vládu, jak zkrotit veřejné finance a zpomalit čím dál tím rychlejší zadlužování České republiky.

Za mě dobré. Zadlužování České republiky je průšvih. Sice nám čas od času někdo sdělí přes média, že rozhodně nebankrotujeme a k bankrotu máme ještě hodně daleko, ale to vůbec neznamená, že zadlužení průšvih není.

Skutečnost, že zadlužení průšvih je, totiž všichni cítíme v našich peněženkách. Skrze zadlužení rozpustila předešlá vláda mezi spotřebitele stovky miliard korun a současná vláda v tom zdatně pokračuje, byť už pomalejším tempem. Ostatně nemůže se vymlouvat na covid, musí tedy brzdit: Loni deficit činil 420 miliard korun, na letošní rok vláda plánuje 375 miliard korun a na příští rok 295 miliard korun.

Peníze rozpuštěné mezi lidi se rychle přetavily v inflaci. Zadlužení na začátku – inflace na konci. Takže takhle se to má s tím průšvihem. Ne, není to jen nějaký akademický problém. Koho pálí inflace, ten by měl chtít srovnat české veřejné finance, aby ho inflace už nepálila. Takhle ta rovnice stojí. Až potud vše jasné.

Tím to dobré a jasné ovšem končí.

Návrh Národní ekonomické rady vlády obsahuje čtrnáct opatření na zvýšení rozpočtových příjmů a jedenáct opatření na omezení výdajů. Jinými slovy, jako kdyby NERV říkal: musíme „trochu“ omezit výdaje a hlavně musíme „hodně“ zvýšit příjmy.

Máme tu třeba zvýšení daně z příjmu fyzických osob, zvýšení poplatků za těžbu surovin, zvýšení spotřební daně, zvýšení daně z nemovitostí nebo přesunutí části zboží a služeb do vyšší sazby DPH. Daně, daně, daně! Vyšší, ještě vyšší, nejvyšší! Aby stát mohl být velký, větší, největší! A co na to stát? Přibírá osm tisíc dalších státních zaměstnanců!

Takže si to ukažme polopaticky. Celkové výdaje vládních institucí v prvním čtvrtletí roku 2022 meziročně vzrostly o 3,7 % a dosáhly 46,3 % HDP. Přitom během prvního kvartálu roku 2019, tedy v době před pandemií koronaviru, dosahovaly výdaje vládních institucí pouze 41,9 % HDP. Tedy je zřejmé, že podíl státní ekonomiky stále roste, soukromý sektor se stále zmenšuje. A zmenšuje se proto, že enormně rostou výdaje státu.

Stát jednoznačně vydává stále víc do ekonomiky, tedy „ujídá soukromý sektor“. Dokládají to tvrdá data. Aby to byl stát schopen ufinancovat, zvyšuje v čase součet daňové zátěže plus státního dluhu. Není to tak, že díky růstu daní si „můžeme dovolit“ vyšší výdaje – kauzalita je opačná. Na začátku je rozhodnutí o výdajích, tomu jsou následně přizpůsobovány příjmy veřejných financí, a tam, kde nestačí příjmy, vzniká veřejný dluh.

Už si jednou provždy popravdě řekněme: Problém s veřejnými financemi nejsou malé příjmy. Problém je na straně výdajů. Nelze donekonečna zvyšovat, dokonce nelze ani nedostatečně snižovat výdaje státu a snažit se k výdajům dohledat příjmy. Problém s veřejnými financemi je nutno řešit tam, kde vzniká, tedy na straně výdajů. Vše ostatní postrádá ekonomickou logiku.

Zadruhé je nezbytné uvědomit si ještě druhou kauzalitu. Převládající veřejné mínění i prezentace stávajícího stavu z úst politické reprezentace je takovéto: Ekonomika zpomaluje a čelí vysoké inflaci. Stát proto musí občanům vysoké náklady ze sociálních důvodů kompenzovat, a proto musí hledat dodatečné finanční zdroje. Rovnou konstatujme, že i to je pomýlené.

Realita je následující: Vláda skrze veřejné výdaje a navýšení veřejného dluhu (ve spolupráci s centrální bankou) navýšila peněžní zásobu. Výsledkem nutně zcela v souladu s ekonomickou naukou musela být stagnace (či v našem případě) dokonce snížení ekonomického růstu, ovšem za současného zvýšení cenové hladiny. Jinými slovy a více lidově řečeno: Muselo dojít k inflaci a zchudnutí obyvatel. Neboli to, co původně bylo zamýšleno jako sociální krok, tedy rozdávání peněz, ve skutečnosti muselo vést a také skutečně vedlo k pravému opaku, tedy ke zchudnutí lidí.

Správná interpretace je tedy toto: Každá další snaha o získání dodatečných peněz skrze zvýšení daní za účelem, aby tyto peníze mohly být použity na zmírnění sociálních důsledků inflace a nadcházející recese, povede k pravému opaku zamýšleného: Ještě více sníží hospodářský růst a opět se přetaví do inflace.

Ne, my rozhodně nepotřebujeme dostat do rozpočtu víc peněz. Víc peněz do rozpočtu = naše větší chudoba. Byť je to pro mnoho lidí těžko vstřebatelné, platí: Méně peněz z rozpočtu = větší bohatství země.