Search Results for: inflace

Už nikdo nemůže váhat a pochybovat, že světová ekonomika prudce zpomaluje. Poslední čísla to ukázala bez jakýchkoliv pochyb.

Tak například podnikatelská aktivita v eurozóně se snižuje rychleji, než se zdálo. Ukázala to zpřesněná data za srpen. Aktivita se utlumuje jak v průmyslu, tak také v sektoru služeb. Souhrnný index nákupních manažerů (PMI), který právě měří tuto podnikatelskou aktivitu a zahrnuje v sobě údaje za průmysl i za služby a je považován za barometr celkového zdraví ekonomiky, je nejníže od listopadu 2020.

Jakmile tato čísla vyšla najevo, ihned se objevily komentáře, že to znamená, že eurozóna by se mohla ocitnout v hospodářské recesi. A z kontextu těchto komentářů bylo zjevné, že komentátoři neskrývají jisté zděšení. Ale popravdě řečeno, pokud bych měla já komentovat poslední informace z mého pohledu, nejsou ani překvapivé, ani není nijak „děsivé“, že předznamenávají recesi – jediné, co za pozornost stojí a je překvapivé, je právě ono zděšení a překvapení komentátorů, kteří se tváří tak trochu jako zaskočení jelimánci.

Jenomže zaskočení čím?! Tím, že ekonomika ochlazuje, když se ji centrální banka snaží ochladit? Vždyť to přeci byl úmysl, ne? Tiskli jsme v Evropě peníze, což způsobuje inflaci, a tak došlo k inflaci. Proč tolik udivení z inflace? A tak jsme tedy měli vysokou inflaci, stále ještě ji máme dosti vysokou, a centrální banka se rozhodla ekonomiku zchladit, aby inflace poklesla. Přesně to se stalo, ekonomika se ochladila, inflace zpomaluje. A nyní se Evropa diví, že ekonomika ochládá a inflace zpomaluje? Proč to divení?

Možná se vám zdá, že z toho zbytečně dělám estrádu. Ale tohle je vážně důležité. Povšimněte si: toto jsou naprosto základní ekonomické zákonitosti. Sice je pro názornost prezentuji záměrně zjednodušeně, ale pointa zůstává: ekonomika reaguje přesně tak, jak ekonomická teorie předpovídá. A přesto jsou úřady stále jaksi překvapené, protože bůhvíproč očekávají, že ekonomika bude reagovat jinak, než jak ekonomická teorie ví, že reagovat bude. A to má velmi zásadní konsekvence.

Znamená to totiž, že úřady chybně odhadují budoucnost a přehrávají. I kdyby nyní již nedělaly vůbec nic, v tuto chvíli již je ekonomika celé Evropy, severní Ameriky i Číny ve značném útlumu. Bude se to projevovat v inflaci i v hospodářské aktivitě. Bude docházet k likvidaci investic, které se nyní s vyšším úrokovými sazbami, než jaké byly v době založení těchto investic, už nejeví jako perspektivní. Zdůrazňuji: I kdyby úřady nedělaly nic.

Jenomže úřady stále přitápí pod kotlem. U nás zvyšují zdanění (viz konsolidační balíček), v eurozóně i v USA utahují měnovou politiku (viz pokračující zvyšování úrokových sazeb) a do toho nepřestávají blouznit o dekarbonizaci.

A v tuto chvíli se ozval guru německé ekonomické školy, emeritní prezident německého Ifo institutu Hans-Werner Sinn, jeden z duchovních otců eura. Jenomže podle pojetí Sinna euro mělo vypadat docela jinak, než jak vypadá dnes; výsledek je paskvilem proti prvotní myšlence. A Hans-Werner Sinn velmi případně prohlásil, že Německo je znovu „nemocným mužem Evropy“.

„Má to co do činění s automobilovým průmyslem, který je srdcem německého průmyslu, a od toho se odvíjí mnoho věcí,“ prohlásil v této souvislosti. A má naprostou pravdu. Podle Sinna spoléhání na obnovitelné zdroje energie způsobí „problém“. Jenomže to už máme druhou nohu problémů. Pokud přehánění v nesmyslně silně reagující hospodářské politice je jednou nohou problémů, zelená politika je nohou druhou.

No to je mi ale „překvapení“, že energetická transformace a zelená politika ničí ekonomiku! (Značka: Sarkasmus.) Jasně, že zelená ideologie jde proto zájmům průmyslu, celé ekonomiky, a tedy i voličů. A čím si to vysvětlit? To je přeci snadné. Ideologii můžeme chápat jako způsob, jak ospravedlnit nějaký politický řád, státní násilí. Takže znáte snad jakoukoliv ideologii, která by byla v zájmu celé společnosti? Byl snad fašismus v zájmu společnosti, která vynesla Hitlera k moci? Nebyl. A dokonce (v rozporu s mylným rozšířením přesvědčením!) byl naprosto v rozporu se zájmy německého průmyslu 30. let. A přesto se přihodil. Byl snad marxismus leninismus v zájmu dělníků, natož celé společnosti? Nebyl. A přesto se přihodil. Je zelená ideologie v zájmu průmyslu či celé společnosti? Není. Ale děje se.

Závěr je tak jednoznačný. Další recese je na cestě, sotva co jsme se z předešlé vyhrabali, a nebuďme překvapeni. Ačkoliv státní politiky od konsolidačního balíčku, přes nastavení úrokových sazeb, až po honbu za dekarbonizací se ohánějí tím, že to vše se dělá „pro lidi“, v realitě se jedná o samé sebedestriktivní kroky. Pokus o dekarbonizaci je ekonomickou sebevraždou.

Z různých světových ekonomik přicházejí makroekonomické statistiky, které nesvědčí o zrovna dobré výkonnosti a ožívání světové ekonomiky. Spíš naopak.

Údaje o současnosti jsou nic moc, přesto se víra v zářné zítřky zarytě drží, ačkoliv ji nic hmatatelného nepodporuje. Jen namátkou zrovna tento týden přišla zpráva perfektně do tohoto obrázku zapadající, totiž německý hospodářský institut ZEW zveřejnil index důvěry investorů a analytiků v německou ekonomiku. A zatímco očekávání budoucnosti se mírně zlepšilo, výrazně se však zhoršilo hodnocení současné situace.

Podobně vyznívá i jiná zpráva, totiž že společnost Credit Suisse vypočítala, že celosvětová hodnota majetku domácností se vloni snížila o 2,4 procenta, což znamená první pokles od globální finanční krize v roce 2008, nicméně v příštích letech podle prognózy stejné společnosti hodnota majetku domácností prý zase poroste. Jistě kuriózní je například to, že hodnota majetku domácností se vyvíjela dokonce hůř než během paralyzování ekonomik během lockdownů.

Povšimněte si, co obě (plus mnohé další nezmiňované) zprávy mají společné: Sice víra v dobrou budoucnost, ale také stálé zhoršování vnímání současnosti.

Dobře tedy, víme, že nyní svět moc neroste. Víme, že už bylo neudržitelné, aby to finanční trhy nereflektovaly, takže ceny cenných papírů již opět začaly klesat. Když se podíváme do blízkého sousedství, do Německa, s burzami to zase tak mizerně minimálně z pohledu grafů nevypadá. Hůř to však vypadá, když se podíváme do Ameriky a zejména na technologické sektory.

Zatímco veskrze průmyslový akciový index DJIA, tedy index založených na akciích tradičních odvětví, také spíš stagnuje nebo jen mírně klesá, pohled trochu zkušenějšího investorského oka na technologičtější NASDAQ vidí neklamné známky toho, že tady se už bez pochyby láme od konce července trend a index klesá. Jde o to, že celý statisticky vykazovaný růst akciových trhů v USA byl měsíce způsoben jen malým podílem akcií, jejichž velmi výrazný růst statisticky převáží nad malým poklesem drtivé většiny ostatních titulů. Takové situaci se říká „úzký růstový trend“ a nemá šanci na to, aby dlouho vydržel.

Technicky vzato, špatná nálada trvá už více měsíců, což se zrcadlí právě v tom, že většina akciových titulů klesá. Že v úzkém segmentu spjatém zejména s umělou inteligencí naopak vládla bezbřehá euforie, která špatnou náladu v ostatních segmentech kamuflovala, to už je věc jiná. Jaké tedy mají cenné papíry nyní možnosti:

V první variantě by se světová ekonomika mohla nastartovat, zázračně z neznámých důvodů začít růst, tedy by ceny cenných papírů začaly také růst, protože by zrcadlily náhlé nepochopitelné vzepětí světové ekonomiky a tedy budoucích očekávaných zisků firem. V to v tuto chvíli asi nikdo nevěří.

Ve druhé variantě svět neporoste, ale světové centrální banky budou tak jako mezi lety 2008 až 2021 valit do oběhu vytisknuté peníze, které budou ceny cenných papírů nafukovat. To už je uvěřitelnější, zejména když vezmeme v úvahu, že tisk dalších nekrytých peněz by státům notně pomáhal s financováním jejich veřejných dluhů. Jenomže centrální banky se tak prostě nechovají – všechny významné centrální banky světa aktuálně podléhají hysterii z přehnané inflace a pokračují ve zvyšování úrokových sazeb, aby inflaci zastavily, anebo alespoň drží úrokové sazby vysoko. Takže čas od času sice spekulanti podlehnou víře, že přesně tento scénář se uskuteční, ale po pár dnech až týdnech je to vždy pod tlakem reality zase rychle pustí, což se pak projevuje právě takovým poklesem cen cenných papírů, jaký jsme viděli minulý týden. Neboli ani na tento scénář to prozatím moc nevypadá.

Ve třetí variantě světové ekonomiky budou klesat a centrální banky budou dál stahovat peníze z oběhu a peněžní zásoby se budou v důsledku strachu lidí a firem ze zadlužování dál smršťovat. A v tomto scénáři budou dříve či později ceny cenných papírů odsouzené k propadu. A přesně tento scénář se už děje, takže leda že by se z nějakého neznámého důvodu zastavil a změnil ve scénář první, či druhý.

Zatím si toho málokdo všímá a málokdo nad tím přemýšlí komplexně. Ale v okamžiku, kdy potenciálně pokles cen různých cenných papírů dosáhne prahové úrovně (kterou nyní neznáme), některé nejmenované velké instituce, které mají cenné papíry nakoupené do svých bilancí, začnou mít problém…

Když na konci července statistici zveřejnili výsledky HDP, byla to skvělá příležitost připomenout si, že HDP je jen modla politiků. Že nelze klást rovnítko mezi ukazatel „HDP“ a mezi blahobyt či růst životní úrovně.

Tento fakt má mnoho významných implikací, které stojí za pozornost. A je dobré jim pozornost věnovat právě nyní – v období, kdy pro většinu obyvatel je v ekonomice zdánlivě klid, ale… řada bankéřů a část ekonomů to vnímá jinak. Řeknu to lapidárně: Systémové riziko roste.

O co jde: V období, kdy tisk peněz a následné zvyšování takzvané peněžní zásoby vyvolaly mohutnou monetární fikci bohatství, se globálně naakumulovalo možná historicky rekordní množství pomýlených investic vycházejících z chybných cenových signálů a chybných odhadů návratnosti těchto investic. Problém je závažný zejména v Číně, v USA a v Evropské unii.

Inflace byla nejprve několik let viditelná „jen“ v cenách finančních aktiv a v cenách nemovitostí. Vysvětlení je snadné: Lidé neutráceli, ale pod dojmem zmanipulovaných a nepřirozeně nízkých úroků a množství peněz v oběhu raději „investovali“ do nákupu těchto finančních aktiv. Byly to ale pochybné investice. Špatné investice. Jejich budoucí odhadované výnosy byly totiž diskontované chybnou úrokovou sazbou, takže také byly chybné signály, které investice budou a nebudou ziskové.

Pak se ale inflace protavila i do cen spotřebitelských a konečně ji zaregistrovali i politici, spotřebitelé a dosud spící část ekonomů. Najednou si jednotlivci i firmy uvědomili, že žili v pouhé iluzi bohatství. Levné peníze i jejich množství v oběhu neodpovídalo množství zboží a služeb, které si za ně bylo možné koupit. A jakmile centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat a množství peněz z oběhu stahovat ve snaze zastavit dvoucifernou inflaci, najednou se ty investice, které se dříve jevily jako výnosné, začaly jevit jako ztrátové.

A tak přišlo období likvidace chybných investic v ekonomice. Jedním z viditelných známek této likvidace investic je nizoučká investiční aktivita (která tolik ruší politiky v podobě nízkého růstu HDP). Je to ale naprosto přirozený a žádoucí proces, samoopravný tržní mechanismus. Pro nás je teď ale podstatné něco jiného:

Již jsem řekla, že v době vzniku mohutných chybných investic se jich naakumuloval možná historicky nejvyšší objem. Několik čísel: za sedm let před finanční krizí 2008, tedy od 15.9.2021do 15. 9. 2008, americký akciový index DJIA zaměřující se zejména na „starou“ klasickou ekonomiku, posílil (zaokrouhleně) o 16 %. Za sedm posledních let posílil o 98 %. Pokud ale budeme sledovat akciový index NASDAQ zaměřený více na technologie, pak už za 7 let před pádem Lehman Brothers v roce 2008 posílil o 60 %, zatímco za posledních sedm let posílil o 195 %. Domníváte se, že reálná americká ekonomika zvýšila svou výkonnost o 195 %, abychom mohli říci, že tento akciový růst věrně zrcadlí ekonomiku? A nyní, jak víme, dochází k likvidaci chybných investic, tedy ekonomika se reálně zmenšuje. Index však dosud roste. Tolik k bublině akcií.

Ale pojďme dál. Bubliny se vedle sebe nafoukly paralelně na různých aktivech. Umělá manipulace se státními dluhy zemí eurozóny je kapitola sama pro sebe, ale alespoň ve zkratce tato čísla: V roce 2008 vládní dluh Řecka k HDP činil (zaokrouhleně) 109 %. V roce 2013, v době vrcholící dluhové krize, která skončila řeckým defaultem, dosahoval dluh k HDP 178 %. A dnes je 171 %. Řecko je mrňous proti Itálii. Její dluh k HDP v roce 2008 dosahoval 106 %, v roce 2013 byl 133 % a dnes 144%. Tedy stále roste a blíží se bodu, kdy Řecko defaultovalo. Ale s jedním rozdílem. Totiž tehdy byly úrokové sazby bizarně nízké, takže obsluha státního dluhu byla u většiny zemí také celkem nízká. Dnes úrokové sazby stále rostou, takže se také prodražuje  dluhová služba států. Pro státy je stále obtížnější se financovat, a to i když jim ECB pomáhá monetizací jejich dluhů.

USA procházely během posledních desetiletí dramatickým poklesem úroků z veřejného dluhu. v roce 1980 za monetaristického šéfa amerického Fedu Volckera dosahoval výnos (úrok) z 10letých amerických státních dluhopisů 16 %, v roce 2020 byl na 0,64 %. Od roku 2020 do dneška ale výnos opět roste na současná 4 %, neboli cena dluhopisů klesá, což odpovídá zhruba stavu na začátku roku 2008. S jedním rozdílem. Od té doby vzniklo v USA i v Evropě množství zombie bank, prázdných skořápek, které místo rozumného úvěrového byznysu především nakupují cenné papíry.

Takže si to shrneme: Banky jsou oslabené a obrovské a vzájemně provázané a mají v bilanci nakoupená kvanta přehřátých akcií a přehřátých dluhopisů. Pokud cena těchto cenných papírů klesne, banky budou ve ztrátě a přijdou runy na banky a výběry vkladů. Ceny dluhopisů už klesají. Ceny akcií chvíli klesaly na začátku tohoto roku a byla z toho bankovní krize a pád Credit Suisse. My přitom víme, že ceny jsou stále nesmyslně vysoko.

Budou-li padat banky, státy je budou zachraňovat. Tedy vzroste už tak rostoucí dluh států. A státům se aktuálně prodražuje jejich financování, protože jim zdražuje dluhová služba. Jednoho dne investoři vyhodnotí, že ten který stát by nemusel být schopen splatit své dluhopisy, a začnou dluhopisy prodávat. A stát zůstane na suchu. Buď vyhlásí default, anebo bude zachráněn z daní všech poplatníků eurozóny. Přijde to bez varování, přes noc, naráz.

Některé české banky rozesílají (nejen) svým klientům ujišťující reklamní sdělení, že jejich vklady jsou ze zákona pojištěné. Ve stejnou chvíli největší německá banka Deutsche bank a francouzská Société Générale měly zásadní problémy projít zátěžovými testy.

Je dobré si uvědomit, že zlato je aktuálně nejstabilnější světovou měnou – je totiž založené na fyzickém aktivu. Peníze, které máte v bance, jsou jen pohledávkami za těmito bankami. Pohledávkami, které budou splacené, pokud zůstanou zdravé banky. A pokud banky nezůstanou zdravé, pohledávky budou splacené, pokud banky státy zachrání. A státy sice banky budou chtít zachraňovat, ale ne každý stát musí být nutně schopen dostat se k penězům, pokud investoři dojdou k názoru, že tenhle veřejný dluh už je trochu moc…

Tohle všechno se může stát za čtyři roky. Nebo za dva. Nebo dříve. Nebo nemusí vůbec. Jedno ale jisté a zkuste mi to ekonomickými argumenty, nikoliv dojmy a vírou, vyvrátit: Systémové riziko výrazně roste. A řada bank ve vyspělých zemích jsou jen prázdné skořápky.

Pokud 13. 7. někdo šel pražskou ulicí na Na Příkopě, možná slyšel padat kámen ze srdce guvernéra České národní banky Aleše Michla.

Statistici totiž doručili centrálním bankéřům, vládě, investorům a široké veřejnosti zprávu, že tempo meziroční spotřebitelské inflace se vrátilo pod psychologickou desetiprocentní hranici.

Konkrétně za červen spotřebitelské ceny meziročně vzrostly o 9,7 % a už popáté v řadě tak zmírnily svůj růst. Proti květnu bylo meziroční tempo inflace slabší o 1,4 procentního bodu. Meziměsíčně spotřebitelské ceny v červnu vzrostly o 0,3 %. Slabší inflaci při listování ve statistice najdeme až v prosinci roku 2021, a to ve výši 6,6 %. Už v úvodu roku 2022 bylo tempo inflace katapultováno nahoru a od té doby jsme se potýkali s dvoucifernou inflací.

Technicky vzato, tohle zpomalování tempa inflace je způsobeno hlavně kvůli vývoji cen potravin a cen v oblasti bydlení. Většímu zpomalení tempa inflace ale dál vehementně brání především energie. Není to jen elektřina, jejíž ceny jsou meziročně vyšší o skoro čtvrtinu (24,6 %). To je vysvětlením, proč řadě domácností nyní přichází složenky s doplatkem u elektřiny, ačkoliv se jim podle elektroměrů v posledním roce podařilo snížit spotřebu.

Z mezinárodního pohledu to pořád není žádná sláva. Podle předběžných výpočtů v červnu takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP), tedy mezinárodně srovnatelný index, dosáhnul v Česku meziročně 11,2 %. Podle bleskových odhadů Eurostatu přitom meziroční změna HICP v červnu za eurozónu dosáhla 5,5 %. Inflace v eurozóně je tak v průměru o polovinu slabší než v Česku.

Jak tedy vidíme, inflace sice klesá, ale není to pořád žádná hitparáda; přesto to premiérovi nezabránilo, aby sebe a vládu pochválil. Bohužel se trochu minul cílem. Jestli někdo inflaci pozitivně ovlivnil, byla to česká centrální banka, a to rychlým a prudkým zvýšením úrokových sazeb a také příslibem udržení silné koruny.

Kdo naopak inflaci nejen v minulých měsících rozpumpovával, ale dokonce rozpumpovává pořád víc, to byla a je česká vláda. A to svým každodenním jednáním.

Vysoký schodek státního rozpočtu totiž rovná se více peněz v oběhu. A to se zase rovná větší inflace. Takže ten, kdo se chválí, je vlastně jedním z viníků vysoké inflace. Hodně vysoké. Vyšší než v okolních zemích. Je to ještě horší než připisovat si politické body za něco, co není vaší zásluhou. Je to připisování si politických bodů za průšvih, který za vás někdo cizí hasí, ale který jste současně sami způsobili.

Víte, jak se poznají peníze? Peníze jsou cokoliv, čemu společnost důvěřuje a co splňuje současně tři funkce:

Peníze jsou prostředkem směny. Neboli lze za ně něco nakoupit.

Peníze jsou také účetní jednotkou umožňující stanovit cenu zboží a služeb. A konečně peníze jsou uchovatelem hodnoty.

Takže se na to podíváme. Prostředek směny, hm. Faktem je, že za českou korunu si lze koupit leccos. Ale jenom v České republice. Koruna je sice plně konvertibilní měna, ale přesto pokud přijedete s korunou do Senegalu, moc banánů si za ni na trhu stejně nekoupíte. Možná ještě tak na Slovensku si od vás někdo koruny vezme.

Účetní jednotka. Dobře. Jak jsme na tom s korunou coby účetní jednotkou? Jop, to by fungovalo, ale zase jenom na našem území. Do účetnictví koruny nepropašujete ani na Slovensku. Ale dejme tomu.

A pak tu máme uchovatele hodnoty. Ajta krajta. Tady to bude horší. Průměrná míra inflace za celý rok 2022 byla 15,1 procenta. Poslední známá meziroční inflace 12,7 procenta. Pokud jste chtěli uložit majetek do korun, přišli jste loni o více než 15 procent majetku. Tedy – oficiálně. Ve skutečnosti totiž byla pocitová inflace ještě vyšší než ta vykazovaná, vtip je v tom, jaký spotřebitelský koš si pro měření inflace zvolíte. Ať tak či onak, kdo zatoužil uchovat majetek v korunách, uchoval za minulý rok jen něco mezi 80 – 90 procenty svého majetku.

A co důvěra? No – oficiálně je koruna takzvanou fiat měnou, tedy měnou vynucovanou na území našeho státu centrální autoritou. Ale proč mi tedy dnes a denně klienti volají, do čeho mají ulít majetek, aby o něj v korunách nepřišli?

Dámy a pánové, koruna se sice oficiálně nazývá penězi, ale striktně technicky vzato, podle ekonomické definice penězi není.

Ani s eurem si nepomůžete. I euro ztrácí hodnotu. I euro není nic než inflační papírky. Nebo inflační nulajedničky.

Možná švýcarský frank, řeknete si tedy. Hm. Asi před týdnem mi volal jeden pán. Jeho tatínek, nyní již po smrti, si uložil majetek do švýcarských franků v hotovosti. Jeho syn je nyní našel v trezoru. Bohužel bankovky už byly trochu letité. Před pár měsíci je banky přestaly přijímat. Prý co s tím. Pán bude mít velké štěstí, pokud mu bankovky vezme švýcarská centrální banka, až za ní fyzicky se štůskem bankovek přijede. Pokud ne, bude si s nimi moci tak maximálně vytapetovat pokoj.

Pokud před 500 lety někdo zahrabal v lese zlaťáky v hrnci pod drn, pokud ho pak přepadli doma lapkové a zamordovali ho a tím sprovodili ze světa i tajemství, kde zlaťáky leží, pokud je dneska najdete a pokud je odnesete k obchodníkovi s drahými kovy, který vykupuje i takzvané zlomkové zlato, obchodník vám zlato roztaví, znovu slije, zkontroluje na spektrometru ryzost a vrátí vám slitek s vyraženým označením této minirafinérky a ryzostí. S tímto slitkem mi klidně budete moci zaplatit za moje ekonomické služby (s radostí si jej od vás vezmu místo papírků či nulajedniček).

Když se mi jako majiteli firmy zachce vložit tento slitek do firmy, účetnictví na něj bude hledět jako na finanční majetek. Kdekoliv na světě.

A pokud se rozhodnu, že si tenhle slitek nechám dlouhodobě (což ostatně nebude zase tak špatný nápad), pak budu vlastnit aktivum, o kterém statisticky na dlouhých časových řadách platí, že nejpřesněji ze známých aktiv dlouhodobě kopíruje vývoj globální životní úrovně a drží kupní sílu vůči průměrným (třeba ročním) příjmům ve společnosti. A které za posledních 50 let dosáhlo průměrné tempo růstu cen v dolarech (počítáno z cen na konci každého roku) téměř 11 % ročně. Což jen tak mimochodem v tomto období překonalo i akciové trhy, protože americký akciový index DJIA od roku 1970 v průměru rostl pouze o necelých 9 % ročně.

Ale počkat, teď si asi řeknete, že tu něco nesedí. Vždyť jsem před chvílí tvrdila, že zlato nejpřesněji ze známých aktiv globálně kopíruje růst životní úrovně. Takže by se ani nemělo zase tak moc zhodnocovat, ne? Nemělo by určitě růst o 11 % ročně v dolarovém vyjádření. Nebo…?

A co když to obrátíme? Vždyť kdo říká, že ty zelené papírky, které vynucuje jako platidlo americká vláda, jsou peníze? Kdo říká, že dolar drží hodnotu…? Já tedy ne. Co když vezmeme zlato jako kotvu, v níž budeme jako v zúčtovací jednotce měřit hodnotu dolaru? Pak nám z toho najednou vyjde něco dost hrozivého. Totiž že za posledních 50 let dolar v průměru ztratil každý rok skoro 11 procent své hodnoty…

Ne, tohle nemá být oslava zlata (byť nezastírám, že se zlatem profesně zabývám právě proto, že jej mám ráda). Tohle není vůbec oslava žádného aktiva. Koneckonců hodnotu podobně dobře jako zlato drží třeba pozemky – těmi toho ale moc nezaplatíte, takže ty za peníze považovat nemůžeme. Tohle je naopak výsměch těm inflačním papírkům, které nám vlády vnucují. Ty papírky nejsou peníze, i když se jim tak říká. Ty papírky byly naposledy jakžtakž penězi v době zlatého standardu, dokud vlády ještě garantovaly jejich směnitelnost za zlato. Dnes už ne. A až budou zavedeny CBDC, rozplyne se poslední iluze peněz. Bude to podobný skok, jako když byl zrušen zlatý standard.

Takže nezapomeňte, až mi budete chtít za mé finanční služby zaplatit třeba pětadvacetníčkem unce Wiener Filharmonika či desetníčkem US Eagla místo papírky, no problem.

Ohledně vládního konsolidačního balíčku si už vylil kyblík kdekdo, ale to podstatné v komentářích pořád chybí.

Konsolidace veřejných financí nikdy nemůže být bezbolestná, o tom žádná. Ale dá se to udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle.

Hlavní slogan tiskové konference představující balíček zněl „Česko ve formě“. Potíž je, že Česko nemůže být po aplikaci konsolidačního balíčku ve formě, a to ani, kdyby se podařilo snížit rozpočtový schodek; kondice země totiž není daná jen rozpočtovým schodkem. Dám vám příklad. Myslíte si, že v roce 1988 bylo Československo ekonomicky v kondici, i když nemělo veřejný dluh? Asi ne, že?

A vláda nám sice nyní trochu srovná schodek státního rozpočtu, ale v jistém ohledu nás tomu roku 1988 zase víc přiblíží. A to v tom ohledu, že opět naroste státní sektor na úkor soukromého. Zhruba dvě třetiny konsolidačního balíčku jsou zaměřené na příjmy rozpočtu, tedy na tahání peněz z kapsy lidí, tedy na zvýšení přerozdělování. A jen zhruba třetina je zaměřena na snížení veřejných výdajů. To v žádném případě nenaplňuje představu o kondici ekonomiky. Připomíná to ono okřídlené „operace se zdařila, pacient je mrtvý“. Samozřejmě nechci říci, že balíček zabije ekonomiku, ale chci, abyste si uvědomili, že snížení schodku veřejných financí není totéž jako kondice ekonomiky. V tomto případě je tomu přesně naopak, ekonomické prostředí se ještě v některých oblastech zhorší.

Ale abychom si rozuměli úplně: To, co se vláda snaží dělat na straně výdajů, je správně, špatně je naopak to, co se vláda snaží dělat na straně příjmů rozpočtu.

Snad jediná položka, která mi na straně příjmů rozpočtu nevadí, je růst spotřebních daní z tabákových výrobků a lihu a daní z hazardních her. To je daň, které se dá rozumně vyhnout, touží-li se jí někdo vyhnout. Vše ostatní je sprosté výpalné.

Během covidu vláda rozdala ohromné množství peněz, o kterých pak NKÚ konstatoval, že z drtivé většiny s covidem ani nesouvisely, a vlastně nikomu moc nepomohly, protože se pouze přetavily do inflace, takže společnost díky nim nezbohatnula. A teď si ty peníze vláda bere zase zpět – od lidí, kteří se o tu inflaci nijak neprosili. Řeknu vám, co tyhle nápady s českou ekonomikou udělají. Ekonomika skrze ně razantně zpomalí. Takže dokonce ani výběr daní nebude takový, jaký dnes vláda počítá. A lidem opět víc poklesne životní úroveň. Pořád to je vlastně ještě daň za covidorozdávání peněz – za to, jaké peníze byly tehdy rozházené, platíme daň dnes. Teprve dnes zažíváme a budeme kvůli konsolidačnímu balíčku zažívat skutečný pokles životní úrovně.

Tenhle pokles životní úrovně postihne úplně všechny sociální skupiny. Postihne OSVČ. Postihne dohodáře. Postihne zaměstnavatele. Postihne zaměstnance. Postihne spotřebitele. Postihne důchodce. Postihne to vlastně i státní zaměstnance. Postihne to majitele nemovitostí… Nenajdete skupinu, které by se balíček nedotkl negativně, ze které by se nesnažil vysát víc peněz.

Řekla jsem, že konsolidace veřejných financí se dá udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle. Odvážný a chytrý řez by byl seškrtat, prakticky zrušit, dotace v řádech stovek miliard a k tomu snížit korporátní daně a udělat ze země malý daňový ráj. Ano, slyšíte dobře – snížit!!! Už jsme totiž dávno za bodem, kdy zvýšení daní automaticky lineárně zvyšuje daňový výnos. Hloupá a zbabělá konsolidace je ždímat vyššími daněmi z lidí další výpalné, které se použije na další dotace samostatně neživotaschopných projektů.

Nějakým nedopatřením se nám přihodilo, že nám vládní strana lhala. (Samozřejmě to ale bylo nezaviněné nedopatření, za které mohli dezinformátoři a váleční rozeštvávači a vlastně ještě taky paraziti živnostníci.)

Zkrátka ve vládě se právě nyní tancuje kolem zvýšení daní pro zaměstnance. V podstatě se vybírá ze dvou návrhů. Konkrétně think-tank IDEA při CERGE-EI ve spolupráci s výzkumnou organizací PAQ Research předložil vládě dva návrhy, jak upravit zdanění zaměstnanců.

Povšimněte se slova „upravit“, které se vyskytuje v oficiální tiskové zprávě. Dobrá marketingová práce. Slovo „upravit“ totiž tolik neirituje, pro píáristu je to tedy jasná volba. Není to red flag. Ve skutečnosti totiž jde o zvýšení daní, které se musí veřejnosti prodat tak, jako že to vůbec žádné zvýšení daní vlastně není. Jenomže zvýšení daní se těžko zapře, když první varianta může vládě přinést navíc 32 miliard Kč, druhá 59 miliard Kč.

Oba návrhy mají společné to, že zvyšují daňovou progresi. A zase dobrá práce píáristy, který praví: „Obě (varianty) berou ohledy na nízkopříjmové pracující, na něž nejsilněji dopadá inflace.“ Ha, majstrštyk – označení zvýšení daní pro vyšší příjmové skupiny prodat jako ohled na nízko kvalifikované zaměstnance.

Možná by se teď mohli smíchy za břicho popadat živnostníci, po dlouhé době je zase za oslíčka-otřes se někdo jiný než oni. Jenže i je smích přejde. Oba návrhy totiž zvažují ještě další vychytávku. Vedle zvýšení daně příjmu fyzických osob se totiž mají zvyšovat i majetkové daně.

A tohle je vážně gól. Vláda opakovaně totálně selhala v reformě důchodů. Zavedla a zase zrušila třetí pilíř, nepodařilo se jí stabilizovat důchodový systém tak, aby byl dlouhodobě financovatelný. Šikovný český človíček se tedy situaci přizpůsobil, a když viděl, že penzijní fondy ho nespasí, začal si na důchod spořit sám – skrze nemovitosti. Jednak skrze zajištění vlastního bydlení, jednak i skrze byty nabízené k podnájmu. A tu ho vláda klepla přes prsty v jeho úsilí ještě podruhé. Po propadáku se státní reformou důchodů se rozhodla zdanit majetek sloužící jako důchodové zabezpečení.

Kde jsou všechny ty vznešené řeči o tom, jak má každý být prozíravý a myslet na zadní kolečka? Nepůsobí to na vás jako podvod, jako Trojský kůň? Na mě ano.

Mohlo by mi být líto, jak hluboce nevědomá, nevzdělaná vláda je, když nechápe, že rozklad českých veřejných financí nemůže spravit tím, že bude z lidí ždímat ještě víc peněz, které pak zase vyhází na stovkách miliard ubohých, zlých dotací.

Mohlo by mě mrzet, že je tak finančně dutá, že nechápe, že předlužený subjekt musí přestat utrácet.

Mohlo by mi působit frustraci, jak hluboce společnost propadla mýtům a už zase nerozumí tomu, že plánovaná státní ekonomika – kterou již zhruba z poloviny jsme – je cestou do společné chudoby. Ale není v mé povaze plýtvat energií na zbytečné neefektivity. Víte, příznivci kapitalismu se poznají tak, že vždy berou osud do vlastních rukou a nikdy nespoléhají na ostatní, natož na stát. Nakonec se tedy o podnikatele (ani o sebe) zase tak moc nebojím; my to zase nějak dáme. Na socialistických nápadech vždycky nejvíc prodělají ti, kdo od nich očekávají ráj na zemi: ti chudí.

Několik týdnů po „odeznění“ bankovní krize („odeznění“ v uvozovkách) se znovu stáčí pozornost na banky. Dostali jsme se totiž do výsledkového období, kdy finanční ústavy reportují své kvartální výsledky. A nevypadá to moc tak, jak jsme si přáli.

Abychom to vzali komplexně – jelikož bankovní krize zjevně byla a je velmi komplexní záležitostí; jak víme, banky padaly v USA i v Evropě: Jednou z problémových bank v USA byla kalifornská First Republic Bank. Dostala se do problémů v důsledku řetězové reakce a vybírání vkladů po březnovém kolapsu amerických bank SVB a Signature Bank. Aby pak byla opravdu velká First Republic Bank zachráněna, vložilo do ní své peníze 11 velkých amerických bank, mezi jinými třeba JPMorgan, Citigroup nebo Bank of America. V rámci přístupu všichni za jednoho tyto banky doufaly, že pokud za své vlastní peníze zachrání jednoho ze svých rivalů, pomůže to i jim, protože zastaví řetězovou reakci v bankovnictví.

Jenomže nepomohlo to tak, jak se čekalo. Nyní First Republic Bank reportovala své kvartální výsledky a ukázalo se, že pokles vkladů byl horší, než se očekávalo. Zkrátka více lidí a firem vybralo z banky své peníze a banka tak do jisté míry – trochu nadneseně přirovnáno – zůstala prázdnou skořápkou. Konkrétně za první čtvrtletí došlo k poklesu vkladů klientů o 41 % na 104,5 miliardy dolarů. Tato zpráva okamžitě vyvolala obavy investorů ohledně vyhlídek nejen First Republic Bank, ale obecně amerického bankovnictví. Akcie First Republic Bank se během jediného dne propadly o 22 %. To zase vyvolalo pokles i dalších bankovních akcií. Nejistotu a obavy nerozptýlil ani fakt, že vedení banky po zveřejnění kvartálních čísel o hospodaření nezvykle rychle ukončilo tiskový briefing, který jindy trvá tak dlouho, jak dlouho se novináři ptají. Kdykoliv jakákoliv banka hapruje v komunikaci, je to vždy velmi varovná známka.

Ovšem výsledkové období máme i v Evropě. A tady zase jsou pod drobnohledem švýcarské banky kvůli problémům padlé Credit Suisse. Tato druhá největší banka je momentálně v procesu přebírání největší švýcarskou bankou UBS, a právě ta nyní zveřejnila kvartální výsledky. A taky nic moc. Odhadovalo se, že UBS dosáhne čtvrtletního zisku 1,7 mld. USD, v realitě to ale byla jen zhruba miliarda USD. Znamená to pokles zisku o 52 procent. To je ještě velmi daleko od problémů. Ale znamená to, že obecně se situace v evropském bankovnictví zhoršuje. UBS je největším světovým správcem majetku. Pro správu majetku je velmi nepříznivá situace růstu úrokových sazeb, protože vyšší úrokové sazby sráží níž ceny cenných papírů, což zase má nepříznivý vliv na spravovaný majetek klientů. Neboli máme tu jasnou korelaci: Vyšší úrokové sazby – horší výsledky bank. A to hned dvěma kanály. Zaprvé již popsaný kanál skrze ceny cenných papírů, zadruhé skrze horší splácení dražších úvěrů.

Pokud tedy chceme vědět, co čeká banky, musíme se nejprve podívat na to, co čeká úrokové sazby. A zde upozorňuji na naprosto neuvěřitelný, nepochopitelný, až bizarní jev: Centrální banky začaly zvyšovat úrokové sazby, aniž by předtím provedly takzvané stress testy zaměřené na to, co to provede s komerčními bankami.

Každopádně v USA zvyšování úrokových sazeb ještě neskončilo, v eurozóně taky ne. V Česku už zvyšování úrokových sazeb sice nejspíš skončilo, ale rozhodně jejich snižování nebude nic rychlého. Například členka bankovní rady ČNB Eva Zamrazilová řekla, že první možnost snížení úrokových sazeb v ČR bude v říjnu, a to jen za předpokladu, že mezitím bude inflace klesat tak rychle, jak si to ČNB přeje. A to vážně nelze zaručit, protože aktuálně tím největším rozdmýchávatelem inflace je vláda a její velmi schodkový státní rozpočet. Čím vyšší schodek rozpočtu, tím vyšší inflace, tím vyšší úrokové sazby, tím horší kondice bank. Vše souvisí se vším.

Že zhoršování platební schopnosti a morálky v důsledku růstu úrokových sazeb není žádná teorie, ale realita, dokumentuje fakt, že nějaký závazek po splatnosti má deset procent Čechů. Proti loňskému roku se tento podíl zvýšil o tři procentní body a patrně dál poroste. Pokud počet lidí, kteří nejsou schopni splácet, poroste u nás, v eurozóně i v USA, pokud se dál budou zvyšovat úrokové sazby, pokud se dál bude zhoršovat hospodaření s cennými papíry v důsledku vyšších úrokových sazeb, pak skutečné zhoršení kondice bank je teprve před námi třeba za jeden, dva roky.

Asociace penzijních společností informovala o tom, že dynamické fondy doplňkového penzijního připojištění v prvním čtvrtletí letošního roku vynesly klientům přes pět procent, vyvážené fondy 4,5 % a konzervativní fondy 2,2 %.

​

​

A následuje větička, že fondy tak „odmazaly část loňských ztrát“.

Ano, jak všichni dobře víme, všechny české penzijní fondy byly loni ve ztrátě. Černá čísla pro letošní první kvartál tak vypadají nadějně. Až na to, že tvrzení, že fondy „odmazaly část loňských ztrát“ je velice zavádějící. Podle posledních statistik víme, že spotřebitelská inflace na konci března byla meziročně 15 %. Pokud tedy ty „nejlepší“ fondy vynesly kolem 5 %, pak ve skutečnosti reálná ztráta z nich byla 10 %. Neboli ti, kdo investovali do „nejlepších“ penzijních fondů, přišli (ve vyjádření per annum) „jen“ o desetinu svých peněz. Loni to byla zhruba pětina. Ztráta tedy reálně nebyla umazána, ztráta byla prohloubena.

Má za těchto okolností smysl dál setrvávat v penzijních fondech? Možná, pokud někdo platí minimální úložku a má maximální příspěvek od státu a zaměstnavatele – tím poněkud svou ztrátu stahuje. Ale pro většinu lidí se jedná o čistou desinvestici. Penzijní spoření je založeno na vizi, že za aktivního života budeme spořit do fondů, ty peníze zhodnotí, a během neaktivní fáze života z nich budeme dostávat rentu. V realitě to ale nefunguje. Úspory do fondů se znehodnocují a znehodnocovat budou, takže renta v důchodu je ztrátová. Stále populárnější je tak v posledních měsících velmi individualistická forma jakési paralelní simulace penzijního spoření: během aktivního života nakupovat zlato, během neaktivní fáze života jednou za čtvrt nebo půl roku odprodat jednu minci nebo jeden slitek, a tím si vytvořit „rentu“ svou vlastní, na vlastní pěst.

Pokud vás zde zarazilo tvrzení, že fondy ztrátové ještě dál budou, pak vězte, že není na obzoru nic, co by podpořilo ceny cenných papírů, aby rostly rychleji než inflace, a to minimálně tak dlouho, jak dlouho budou stahovány peníze z oběhu. A peníze budou stahovány centrálními bankami tak dlouho z oběhu, jak dlouho tu bude inflace. A jak dlouho tu bude inflace? Dlouho, hodně dlouho. Proč? Z mnoha důvodů, ale jedním z nich je třeba to, že evropští poslanci dnes odhlasovali ukončení vydávání bezplatných emisních povolenek v průmyslu do roku 2034 a zavedení uhlíkového cla na hranicích. Neboli ve jménu údajné zelenosti se dál zcela záměrně a plánovitě zdražují energie, a skrze energie pak i všechny další zboží a služby včetně potravin.

Ve jménu Green Dealu si Evropa dál pěstuje a hýčká a podporuje svou inflaci, která ochuzuje spotřebitele. Navíc centrální banky proti této uměle vyrobené inflaci bojují stahováním peněz z oběhu, tím srážejí (v reálných číslech) ceny cenných papírů, tím obírají o úspory v penzijních fondech důchodce. No není ten Green Deal zcela geniální mechanismus na zničení životní úrovně? Není divu, že se lidé obracejí k paralelním systémům, jako třeba právě zmíněné zlato. Pronájmu dříve tak oblíbených nemovitostí se v poslední době začínají obávat, protože se šíří obava, že Piráti jim půjdou po krku. (Nesoudím – jen popisuji uvažování rostoucích řad investorů.)

Akcie ale sráží ještě něco dalšího. Index ZEW ekonomických očekávání v Německu v dubnu podle dnešní zprávy klesá na 4,1 bodu z březnových 13,0 bodů, čekal se přitom růst na 15,6 bodů. To je dost drastické zpomalení. Patrně se do toho promítá nedávná bankovní krize, která se sice dnes již může zdát vyřešená, ale my na tomto místě opakovaně mluvili o tom, že v realitě šlo jen o první předvoj bankovních potíží, které se objeví zhruba ve dvouletém horizontu. To není úplně inspirativní prostředí pro růst cenných papírů.

Akciové trhy letí dolů. Nejvíc ztrácí akcie bank. Bezpečné přístavy, jako třeba zlato, naopak posilují. Už v závěru minulého týdne akciové trhy klesaly po zprávě, že americká banka Silicon Valley Bank hlásí problémy.

Šlo po bance Silvergate už o druhou banku v řadě. Silicon Valley Bank potřebovala sehnat kapitál, a to prodejem akcií. Už v pátek se ukázalo, že se Silicon Valley bank nepodařilo udržet nad vodou. Kalifornské bankovní regulační orgány uzavřely SVB Financial Group, mateřskou společnost Silicon Valley Bank. Krach SVB je největším bankrotem banky v USA od roku 2008, kdy vrcholila finanční krize.

Jakékoliv zprávy o problémech amerických bank jsou hodně varovné. Všem je jasné, že problémy jedné banky se mohou rychle přelít napříč bankovním trhem. Na důkaz jsme nemuseli čekat dlouho. Americké úřady totiž uzavřely také newyorskou Signature Bank – třetí banku v pořadí v krátké době.

K návratu optimismu na trhy nepomohlo ani to, že se američtí regulátoři o víkendu snažili uchlácholit trhy zprávou, že se zaručí za veškeré vklady obou krachujících amerických bank SVB a Signature Bank. O některých věcech se totiž ve financích nemluví. Jsou natolik samozřejmé, že není třeba je zmiňovat. Jako například to, že peníze v bankách jsou bezpečné. Jakmile tedy někdo začne ujišťovat o tom, že ráno vyjde slunce a že peníze v bankách jsou bezpečné, veřejnost okamžitě znejistí.

Do toho britská HSBC oznámila, že za symbolickou 1 GBP převezme britskou pobočku SVB U.K. Ani to náladě nepřidalo. Ihned se objevily úvahy: Proč jen jedna libra: To má bilance britské SVB tak nízkou hodnotu…? Co v ní asi bude za kostlivce…? Nejde o to, zda jsou takové strachy opodstatněné, nebo ne, jde o to, že strach a bankovnictví nejdou dohromady.

Dost na to, aby mnozí začali panikařit.

A tak se v dalších dnech bude hrát o to, zda kolapsy tří amerických bank budou izolovanými událostmi, nebo se problém přelije dál.

Je pravdou, že Silicon Valley Bank byla specifickou bankou, která se zaměřovala na financování startupů, které jsou pro tradiční věřitele považovány za příliš rizikové. Dalším specifikem Silicon Valley Bank byl vysoký podíl nepojištěných vkladů. Logicky tedy byla zranitelnější než jiné banky. Jenže na druhé straně jen o tom to není.

Na celý bankovní průmysl budou stále silněji dopadat vyšší úrokové sazby. Americký Fed i Evropská centrální banka se totiž netají plány dál zvyšovat úrokové sazby ve snaze porazit zvýšenou inflaci. Jenže poslední události jsou jasným důkazem, že se část trhu za poslední roky stála závislá na ultra-nízkých úrokových sazbách. Pro všechny je najednou složité financovat se dráž.

A bankovní sektor bude pod tlakem také v Evropě, protože jednotlivé banky mají často pobočky po celém světě. A nejen to, že matky mohou být americké. Jde i o to, že v Evropě byly v uplynulých letech úrokové sazby mnohem nižší než v USA a nyní je vyšší inflace než v USA. Podmínky pro dlužníky jsou tedy extrémnější. Logicky proto nemusí zvládnout vyšší splátky úvěrů. A to jsme ještě nezmínili, že na ně bude dopadat nejen zvýšení úrokových sazeb, ale také prudké zdražení energií.

Když to sečteme, rozbuška příchodu dalších dluhových trablů je tady. Zda vybuchne, bude záležet na tom, zda investoři nepodlehnou panice. Jak ale víme, panika se dokáže šířit napříč světem mimořádně rychle.