Bude „měna“?

V posledním roce se opakovaně setkávám s jednou otázkou. A setkávám se s ní s rostoucí frekvencí. Ta otázka zní: Bude měna?

Frekvence dotazů ještě zesílila, když na konci listopadu japonská finanční skupina Nomura vydala varování, že údajně některým středoevropským zemím hrozí měnová krize.

Lidé si většinou neumí pod otázkou, zda bude „měna“, představit nic příliš konkrétního. Vlastně je zajímá, zda budou „nějaké problémy týkající se měny“. Ale takových „problémů s měnou“ může být dosti široká škála od banálních, až po zásadní. Každý z nich se jmenuje jinak. A zatímco některé z nich jsou velmi málo pravděpodobné, jiné vyloučit nelze.

Například měnová reforma je něco zcela odlišného než měnová krize, devalvace, oslabení měny, dluhová krize, finanční krize. Měnová reforma, kterou lidé většinou mají na mysli pod slovem „měna“, nemá v realitě nic společného s „měnovou krizí“, kterou předpovídala japonská Nomura.

Teorie říká, že měnová reforma je nákladný ekonomický krok, při němž je zásahem státu změněna hodnota platidla nebo platidlo samo (tzv. fiat měna) na určitém území. Zásadní z celé definice je to, že je změněna hodnota platidla. Tuto změnu neurčuje trh, ale uměle nějaká státní autorita. Už z toho je jasné, že z pohledu ekonomie je měnová reforma zcela nepřirozeným zásahem s dlouhotrvajícími (a často devastačními) důsledky.

Stojí za to ohlédnout se za 20. stoletím, které jen na našem území přineslo hned 3 zásadní měnové reformy. Měnovým reformám často předcházela nějaká celospolečenská změna – zánik jednoho státu a vznik nového, konce válek, nebo změny politického režimu. Československá měnová reforma roku 1919 měla za úkol oddělit československý peněžní systém od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Dalším z důvodů měnové reformy pak bylo zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války.

Další měnová reforma proběhla 1. listopadu 1945. Díky ní skončila takzvaná měnová dualita. Vláda tehdy znovu zavedla československou korunu jako jedinou fiat měnu a snížila objem peněz v oběhu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se používaly protektorátní koruny a v omezené míře i německá marka, na Slovensku koruna slovenská a maďarské pengő. Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1:1 za československé státovky. Každý si mohl vyměnit pouze 500 Kčs, částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na vázané vklady.

Československá měnová reforma 1953 je dodnes největším strašákem a zásahem za dobu více než stoleté existence koruny. Navíc dodnes zanechala pachuť u těch, kteří si na ni ještě pamatují. Byla provedena 1. června 1953. Měnovou reformou se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout hned několika cílů najednou – znehodnocení měny, vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit nepoměr vysoké poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Tehdejší propagandou byla reforma prezentována jako „vítězství pracujícího lidu“ a úder buržoazii. Ekonomickou realitou ale bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všech obyvatel a pokles životní úrovně. Ekonomickou terminologií anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický vnitřní státní bankrot.

Abychom pochopili příčiny měnové formy, musíme se vcítit do tehdejší doby. Na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Spotřebního zboží byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto (už od válečného roku 1939) zajišťována na příděl, a obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní s