Search Results for: inflace

Musím připustit, že jedna aktuální zpráva mě opravdu překvapila: podle Asociace penzijních společností ČR počet účastníků doplňkového penzijního spoření, které nahradilo od roku 2013 penzijní připojištění, za tři čtvrtletí 2022 vzrostl o 133.000 na 1,6 milionu. Současně v takzvaných transformovaných fondech původního penzijního připojištění, do kterých již nelze vstupovat, zůstávalo na konci pololetí 2,8 milionu účastníků, tedy o 110.000 méně než na konci roku. Jinými slovy, v systému penzijního spoření přibylo zhruba 13.000 účastníků.

Byť si o finanční gramotnosti Čechů nedělám i na základě znalosti statistik mezinárodního porovnání, které v této oblasti byly dělány, moc velké iluze, přesto mě překvapilo, že v okamžiku, kdy inflace v České republice se pohybuje kolem 18 procent, kdy to vypadá na velmi vysokou inflaci dlouhodobě, kdy Evropa vstupuje do recese, kdy hrozí dluhová krize značně poškozující ceny dluhopisů a kdy ceny cenných papírů obecně ještě zdaleka nevyfoukly svou bubliny, roste počet lidí, kteří dobrovolně chtějí mít ztrátu. Protože kombinace faktorů, které jsme právě vyjmenovali, je synonymem pro dosažení ztráty.

Výnosy penzijních fondů se ocitají v pasti postupně země po zemi již několik let. Prvními zeměmi, kde důchodci začali mít problémy, protože jejich penzijní fondy začaly přinášet ztráty, byly Nizozemsko a Belgie. Před nedávnem na sebe neblaze upozornily britské penzijní fondy, které byly krok od maléru a spadly by do něj, kdyby nebyly rychlou akcí státu zachráněny. A to ještě inflace v Evropě není na vrcholu, recese na dně a ceny cenných papírů také ne.

Neuvědomují si to lidé, kteří do systému penzijního spoření vstupují? Nebo si to uvědomují, ale jsou tak zoufalí, že nevědí, jak jinak se zachovat, protože se jim zdá, že vstoupit do penzijních fondů je nejméně špatná možnost ze všech špatných? Ale jak si mohou myslet, že je to nejméně špatná možnost ze všech špatných, když (špatná) varianta nechat si peníze v hotovosti doma znamená „jen“ ztrátu ve výši inflace, zatímco (horší) varianta vstoupit do fondu znamená ztrátu ve výši inflace plus ztrátu v podobě nominální ztráty daného fondu?

Mám značné obavy, že pokud si veřejnost až tak dalece neumí uvědomit, jakým problémům čelí a budou čelit její úspory, pak si už vůbec nemůže být v průměru schopna uvědomit si, kde mají tyto problémy své kořeny. A pokud problémy nedokážeme pojmenovat, nemůžeme je logicky ani odstranit a tedy situaci zlepšit. Jinými slovy, ekonomická situace se nutně musí zhoršovat. A musí se stávat komplexnější a komplexnější, protože víc a víc lidí zabředává do pasti na první pohled chybných investic, skrze které budou dobrovolně svým vlastním rozhodnutím víc a víc chudnout a nálada v ekonomice bude pořád bídnější.  

A tomu také odpovídají tvrdá čísla. Nálada německých podnikatelů se podle průzkumu německého ekonomického institutu Ifo v říjnu opět zhoršila a zůstává na nejslabší úrovni od května 2020. Jediné, co se trochu zlepšilo, je jejich očekávání. Ale právě jsme si řekli, jak je to s těmi očekáváními… A ekonomická nálada se kazí i v USA, kde zase v říjnu už čtvrtý měsíc za sebou klesla podnikatelská aktivita a výrobci i poskytovatelé služeb hlásí slabší poptávku a také důvěra v budoucí vývoj se nikterak překvapivě zhoršuje.

Finanční trhy jsou definitivně v panice. Takzvaný index strachu VIX se chronicky ocitl v pásmu mezi 20 a 30 body. To samo o sobě ještě mnoho neznamená. Občas tenhle index vyskočí i výš.

Ale znamená to hodně, když se v tomhle pásmu ocitne na dlouhou dobu. To se stalo třeba před kolapsem finančních trhů v roce 2008. A pak se to stalo nyní. A to není všechno. Index VIX, který zaznamenává třicetidenní rozkolísanost velevýznamného amerického akciového indexu S&P 500, se dostal na vyšší hodnotu než takzvaný tříměsíční termínový kontrakt na tento index, což v překladu do srozumitelnějšího jazyka znamená, že spekulanti se víc bojí bližší budoucnosti než budoucnosti vzdálené. A to je vzácný jev, jelikož ohledně toho, co přijde brzy, máme většinou větší jistotu než ohledně toho, co nás čeká za dlouho. A když se to na finančním trhu stane, značí to vždy nestandardní situaci.

My Evropané máme sklon všechno vnímat optikou velmi provinční. Za vším hledat válku na Ukrajině, potažmo ruskou mobilizaci, případně covid, případně energetickou krizi, případně Green Deal… Cožpak o to, tohle všechno atmosféru v Evropě a v evropské ekonomice samozřejmě citelně zhoršilo. Ale nenechme se mýlit, z globálního pohledu to nestojí až tak moc za řeč. Z pohledu celé planety jsou tu v chodu síly mnohem mocnější, které my máme sklon nevnímat. A které se nám dokonce zdají z našeho úhlu pohledu až legračně nezajímavé. A přitom na nás a naše peníze budou mít dopad minimálně stejně velký jako třeba energetická krize.

Takovou silou je inflace v USA a odhodlání tamní centrální banky Fed proti inflaci bojovat. Od doby, kdy centrální banky místo klasických monetárních ekonomů a bankéřů vedou právníci a politici, jde to s centrálními bankami a světovými ekonomikami od deseti k pěti a ode zdi ke zdi. Tak jak předešlé desetiletí dělaly centrální banky všechno pro to, aby tiskem peněz vyvolaly inflaci, teď zase dělají všechno pro to, aby popřely plody svého předešlého úsilí a stažením peněz z oběhu inflaci snížily. Ano, je to jak u blbých na dvorečku, ale co už. A teď o co tedy ve světě financí nyní jde:

Předešlý dlouholetý tisk peněz vyhnal ceny cenných papírů, nemovitostí, podílů penzijních i podílových fondů, ale i kryptoměn k výšinám. Uměle, zbytečně, hloupě. A nynější stahování peněz z oběhu sráží ceny cenných papírů a v některých zemích už i nemovitostí zase dolů. Už v roce 2019 byly ceny cenných papírů ukrutně přehřáté a bylo víc než záhodno je srazit. Od té doby ekonomiky klesaly, protože covid, protože lockdowny, protože energie, protože zelenost, protože inflace. Tedy ceny cenných papírů, měly-li zrcadlit stav světa, měly také klesat – ale neklesaly, pořád rostly; až do letoška. Letos sice začaly konečně padat, protože stahování peněz z oběhu centrálními bankami, ale pořád neklesly dokonce ani tam, kde byly v roce 2019, natož tam, kde měly být v roce 2019, natož tam, kde mají být dneska. A spekulantům to KONEČNĚ docvaklo – a začali panikařit. Přičemž slovo „panika“ není jakkoliv expresívní, nýbrž matematicky změřitelné, spočitatelné a kupříkladu indexem strachu kvantifikovatelné.

Jak klasičtí a ideologií dosud nezblbnutí ekonomové vždy věděli a ti ostatní to teprve pochopí ex post, neviditelná ruka trhu nikdy neselhává bez ohledu na to, co si o ní myslíme. To máte jako s gravitací. Můžete proti gravitaci udělat zákon. Můžete proti ní demonstrovat. Můžete v ni nevěřit. Gravitaci to bude u zadku. Bude si existovat a působit dál vzdor zákonu, demonstraci i vaší víře. A teď to podstatné. Šťastný ten, kdo si naivně myslí, že se ho turbulence na finančním trhu netýká, neb Amerika je za velkou louží:

Globální propad cenných papírů i cen nemovitostí vyvolaný zmateným jednáním centrálních bank, které se nejprve roky usilovně snažily vyvolat inflaci, a jen co se jim to zadařilo, stejně usilovně se snaží ji zase vypnout, vede přesně k tomu, k čemu stejné odezdikezdivecké jednání (stejných) centrálních bank vedlo v roce 2008, jen jsou dnes nerovnováhy natlakované ještě mnohem víc než tehdy. A jen tak mimochodem, mechanismy v pozadí – totiž nejprve tisk peněz a následné cuknutí – byly nyní i před rokem 2008 ve své hluboké podstatě stejné jako před rokem 1929 a také měly ve všech třech případech epicentrum v USA.

Propad cen finančních aktiv, ještě nota bene v kombinaci s mimořádnou inflací, dokonale zlikviduje úspory v penzijních, podílových a dalších fondech. Zlikviduje vlastně obecně úspory, pokud jste nebyli zavčasu prozíraví a neuklidili jste si svůj majetek například do kvalitních realit, zlata a podobně. Pamatujete si na rok 2008 a situaci bank? Na to, jak banky rozdaly kvůli nízkým úrokovým sazbám centrálních bank mraky hypoték, pak kvůli zvýšení úrokových sazeb stejnými centrálními bankami klesla schopnost klientů splácet, poklesla hodnota zástav a došlo mezi zeměmi k dominovému efektu?

Kdo si nepamatuje, vygooglí si a pokusí se najít si tři rozdíly mezi létem 1919, létem 2008 a dneškem (přičemž nynější inflace se za rozdíl nepočítá, protože je přitěžující okolností); nemusím být pořád jenom za apokalyptického proroka, jednou nechť protřepe a použije svůj mozek každý sám za sebe.

(Ale prozradím vám malé tajemství. Být za vysmívaného apokalyptického proroka je moc fajn. Zvláště když se sami chováte podle toho, co víte, že přijde, a zavčasu si své vlastní peníze i peníze klientů uklidíte podle stejných nápověd, jaké trousíte ostatním. Pak už tu melu jenom pobaveně pozorujete zpovzdálí, protože se vás netýká. Nejvíc totiž krvácí a ještě budou krvácet ti, kteří vám nejvíc spílali, že plašíte. Karma asi.)

Poté, co minulé pondělí 12. 9. vláda vyhlásila zastropování cen energie pro maloodběratele, ve středu 14. 9. následovala další informace o tom, jak vláda „pomůže“ firmám. Krátce zrekapitulujme:

(1) Na maloodběratele (tj. domácnosti a živnostníky) se vztahuje strop u silové elektřiny ve výši 6 Kč včetně DPH za jednu kilowatthodinu (kWh), u plynu 3 Kč za kWh. Vliv na výši záloh bude mít cenový strop od listopadu. Včetně regulované složky se celková cena elektřiny bude pohybovat mezi 7 a 9 korunami za kWh.

(2) Za stejné ceny by měly elektřinu a plyn nakupovat i samosprávy či veřejné instituce prostřednictvím státního obchodníka s energiemi. Tomu budou muset výrobci nad určitou velikost prodat část produkce za předem stanovenou cenu. Výkupní cena bude zahrnovat výrobní náklady plus dosud blíže nespecifikovaný „přiměřený zisk“.

(3) Tím zásahy státu do cenotvorby nekončí. Pro podniky nebude stanoven cenový strop, ale vláda bude poskytovat dotace velkým podnikům s odběrem energie nad 630 MWh za rok. Tyto dotace budou moci být čerpány od 1. listopadu a tato část pomoci vyjde na 30 miliard Kč. U energeticky náročných firem bude maximální podpora činit 200 milionů korun, ostatní budou moci získat nejvýše 45 milionů korun.

(4) Čtvrtá složka vládních intervencí do energetického trhu by se měla týkat malých a středních podniků bez ohledu na jejich energetickou náročnost. Tyto podniky nejspíš podle dosud nepotvrzených informací budou mít nárok na kompenzace až do 80 procent nejvyšší spotřeby energií za posledních pět let. Podmínkou ale je, aby toto opatření bylo schváleno na úrovni celé EU, teprve potom jej převezme národní vláda.

Vláda odhaduje dopad těchto opatření pro rozpočet ve výši 130 miliard Kč v oblasti stropu pro maloodběratele a 30 miliard Kč v oblasti podpory pro velkoodběratele. Já ale předpokládám, že celkový dopad převýší 200 miliard Kč. Tudíž je jasné, že dojde k dalšímu navýšení schodku veřejných financí, který rozhodně jakékoliv dodatečné zdroje (typu daň z „nadměrných“ zisků) nestačí pokrýt. Negativa jsou tři zásadní a pak řada vedlejších:

Zaprvé toto drastické narušení cenové tvorby povede k výraznému převisu poptávky po energiích nad nabídkou, což dlouhodobě potlačí velkoobchodní cenu nad úroveň, na které by se cena spontánně stabilizovala, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Jinak řečeno, velkoobchodní cena bude vyšší než bez zásahů, a vláda proto bude dlouhodobě dotovat větší rozdíl mezi stropem a touto velkoobchodní cenou.

Zadruhé navýšený schodek rozpočtu o (řekněme) 200 miliard korun bude mít další proinflační vliv. Tedy krátkodobě se částečně srazí cena energií, dlouhodobě spotřebitelská inflace zůstane zvýšená víc, než by byla, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Bude to mít velmi podobný efekt jako program „antivirus“ v letech 2020 a 2021, jehož plody si v podobě inflace vysoko nad průměrem eurozóny užíváme nyní.

Zatřetí dojde k překrytí a zamaskování pravé příčiny energetické krize, totiž vypnutí tradičních a stabilních zdrojů energie na evropské úrovni. Protože tato příčina bude maskována dotacemi, nebude existovat motivace tuto příčinu řešit a drahé energie se zakonzervují na roky.

Ve své podstatě dnes vidíme analogii situace, jak americká vláda svými regulačními kroky ještě výrazně zhoršila takzvanou ropnou krizi v 70. letech, o které se dnes píše v učebnicích ekonomie jako o typickém příkladu chybné hospodářské politiky. Tehdy těžařské země utáhly ropné kohouty a situaci výrazně zhoršila vláda USA nedomyšlenými regulacemi. Ropná krize potencovaná chybnými státními regulacemi v roce 1979 způsobila v USA totální nedostatek benzinu a symbolem té doby se staly zablokované benzínky kvůli dlouhým frontám na benzin. Jedním z výsledků ropného šoku v USA pak byly politické změny.

Podtrženo a sečteno – období zvýšené inflace i drahých energií bude dost dlouhé, protože pravá příčina je jen překrývána a maskována. A samozřejmě spojenou nádobou s tím je další nadcházející recese, o které už není pochyb. Přesto – nastupující recese má i některé pozitivní důsledky.

Tak například klesá ta složka inflace, která souvisí s poptávkou. Anebo zlevňují pohonné hmoty, protože se předpokládá v průběhu recese nižší poptávka po nich. V tomto bodě jistě můžete namítnout, že tohle tvrzení není tak docela pravda, protože ceny pohonných hmot se chovají v jednom ohledu nestandardně: Řidiči totiž platí za litr nafty zhruba o pět korun víc než majitelé automobilů na benzin. A to samozřejmě je situace dosti výjimečná, která přináší například otázky typu, zda již definitivně zlomit hůl nad dieselovými motory. Ve skutečnosti v tom ale žádná magie není.

Důvod je v tom, že produkty ropné destilace mají pevně dané poměry. Přestože poptávka po benzinu kvůli vysoké ceně klesá, nemůžeme z barelu ropy vyrobit méně benzínu a víc nafty. Pokročilé metody rafinace sice přidávají jistou míru variability, ale ne moc velkou. A teď co se změnilo: V Německu zprostředkovaně topí topným olejem třetina domácností a v Rakousku jen o trochu méně, a tyto domácnosti a firmy se v předtuše drahých energií během zimy předzásobují topným olejem na zimu podobně jako domácnosti v Česku topným dřevem, peletkami nebo uhlím.

LTO jsou chemicky víc podobné naftě než benzínu. Takže když roste poptávka po LTO, tak už nemůžeme vyrobit tolik nafty, i když benzínu vyrábíme pořád stejně. Tedy u nafty je nižší nabídka než u benzínu, ale poptávka se nezměnila. Proto cena vzrostla. Dokud se budou domácnosti a firmy předzásobovat LTO, nafta bude zřejmě dražší než benzín. Jakmile se zazásobí na 100 %, zase se začne nafty produkovat stejné množství jako v minulosti a cena se sníží na známý poměr vůči benzínu. To může být otázka týdnů až měsíců.

Poslední roky se nemáme zrovna nejlíp. Nejdříve jsme byli zavřeni během pandemie doma, jen co skončily lockdowny, přišla nejprve všeobecná inflace, která nyní dosahuje 17,5 %, pak se ještě přidalo zdražování energií o desítky procent.

Možná máte pocit, že nás stíhá pohroma za pohromou. Něco jako „Deset ran egyptských“. Ale tvrdím, že to tak není.

Nestíhají nás žádné nečekané rány, žádná nepřízeň osudu. Dostáváme jako lidstvo přesně to, co jsme si objednali. Máme jako občané to, co jsme si zvolili a chtěli. Ano, je to kruté, že i ten, kdo si nic z toho neobjednal a nezvolil ve volbách a dopředu věděl, k čemu směřujeme, teď platí se všemi ostatními za objednávky většinové společnosti. Ale tak demokracie prostě funguje. Máme, co si zvolí většina.

Některá opatření, která byla učiněna během pandemie, víc uškodila, než pomohla. Dnes zdravotnictví nemá peníze na léčbu vážných nemocí, protože byly promrhány na nesmyslná anticovidová placeba.

Obrovská inflace, kterou máme, je jen přímým a předvídatelným důsledkem toho, že 14 let jsme jako svět o závod tiskli peníze v rámci naivní představy, že poprvé v historii to vyjde a poprvé v historii tisk peněz nějakým zázrakem nebude inflační.

Neskutečně drahé energie jsou jen přímým důsledkem jednak tisku peněz, jednak Green Dealu. Tedy toho, po čem davy volaly – jednak rozdávat peníze, jednak mít obnovitelné a nemít tradiční zdroje energie. Green Deal si voliči objednali, tedy ho mají.

A co tu máme dál? Aha. Dluhová krize. Tu tady ještě nemáme. Ale tu tady mít budeme.

• Stejně tak, jako bylo možno před roky inflaci předvídat, byla vidět v cenách nemovitostí i akcií, jenom ji politici odmítali vidět, 
• stejně jako bylo možno od počátku vidět Green Deal jako vědomou popravu evropské energie a průmyslu a životní úrovně,
• stejně, jako bylo možno vidět od roku 2008 tisk peněz a předvídat, že se provalí v úplně atypické technokratické krizi, jaká tady sto let nebyla, a která vzejde pouze a jen z nerozumného chování států,

tak taky dneska úplně stejně ukazuju prstem do budoucnosti na dluhovou krizi, která postihne Evropu. Již dneska je zřetelně vidět, to bude další ze série ran, jenom masy ji opět odmítají vidět a objednávají si další a další zadlužování.

Všechno to, čemu čelíme, má jediného jmenovatele. Je jím víra, že osvícený stát vše vyřeší. Že natiskne peníze, uvalí lockdowny, zvýší dluh, zastropuje ceny energií – a bude dobře. A přitom každá z těch jednotlivostí je nikoliv řešením, ale samotnou PŘÍČINOU našich problémů. Příčiny problémů vydáváme za jejich řešení a voláme po dalších, která mají být pro lid ta nejlepší.

Důvod ekonomického úpadku a nemocné společnosti je jediný: Je to víra, že na bohatství, štěstí a zdraví máme nárok bez vlastní zásluhy a že náš život může lépe řídit někdo jiný než my sami.

Právě o tom všem vychází kniha Anatomie svobody, aneb V životě máme na výběr. Objednávky knihy na https://www.nextfinance.cz/knihy/

Člen vlády, předseda pirátů Ivan Bartoš, přišel se zajímavým pohledem na sektorovou daň u bank a pojišťoven. Navrhuje povinnost těchto institucí zainvestovat do výstavby nájemného bydlení. Vypadá to pěkné, sociálně, lidumilně, že? A vůbec se to netváří ani jako sektorová daň, ani daň z nadměrných zisků, ani „válečná“ daň, o které se v poslední době začalo mluvit.

Až na to, že tohle všechno dohromady to ve skutečnosti je.

Uvědomme si, že je úplně jedno, do jakého kabátu sektorovou daň oblékneme. Je jedno, jestli řekneme, že X procent ze zisku musí banka odvést státu a jmenuje se to windmill tax, nebo stejné X pojmenujeme jako válečná daň, anebo řekneme, že opět stejné X musí banka proinvestovat na nájemním bydlení. Ve všech případech se jedná o svévolnou konfiskaci zisku na základě svévolně definovaných kritérií, které se příště mohou obrátit proti komukoliv z nás. Proti podnikatelům. Proti živnostníkům. Proti majitelům bytů. Proti mně. Proti vám.

Podívejte, veřejnost nemá banky ráda, jsou pro ni symbolem „bohatých chamtivých kapitalistů“. Stejně tak veřejnost nemá ráda, když někdo má vysoký zisk. Zisk je opět symbolem chamtivosti, o zisk by se měli podle názoru mnoha lidí ti, kdo zisku dosahují, rozdělit s chudými. Každý, kdo dosahuje zisku, by měl být podle mínění značné části lid dobrovolně takovým Robin Hoodem. A politici si tohle nastavení veřejnosti velmi dobře uvědomují. A tak jej zneužívají a využívají. Dají to dohromady – použijí spojení „nadměrný zisk bank v době války“ – a je z toho dokonalý koktejl cílící perfektně na emoce. Co slovo, to zásah do emocí. Nadměrný. Zisk. Banky. Válka. Zásah, zásah, zásah, zásah. A lidé už nad tím nepřemýšlí a tleskají, protože se jim to emocionálně líbí, ale neuvědomují si, že tím dávají do běhu strašně nebezpečnou hru!

V 50. letech byli symbolem chamtivců kulaci, později „američtí imperialisté“, dneska banky, brzy třeba podnikatelé. Je jedno, kam ideolog upře svůj zrak. Vždy jedná podle stejného mustru: vzít lidem radost ze života, vzbudit v nich pocit viny, vytvořit oběť, na ni směřovat veřejnou zlobu. Vždy stejné schéma. Je prověřené, funguje. A je nutné uvědomit si, že příště se může znelíbit kdokoliv z nás na základě jakéhokoliv svévolně zvoleného kritéria. Kdokoliv se může stát hromosvodem, na který bude směřována uměle vyrobená zloba, která má kořeny ve všeobecném zdražování nebo chudobě nebo nedostatkovém zboží. Vláda nemůže roztrubovat, že za zdražováním stojí tisk peněz státem, za chudobou stojí státem vyvolaná a tolerovaná inflace a za nedostatkovým zbožím stojí státem nařízené uzavírky podniků. A tak si vyrobí viníka. Neoblíbené banky se přímo nabízejí.

Jenomže právo je jen jedno. Právo nelze ohýbat podle toho, koho veřejnost nemá ráda. Ostatně ono se to ani nevyplácí. Kdybychom šli do důsledků, měli bychom dokonce říci, že šťastný ten stát, který má před blížící se recesí silné banky. Pak se nemusí bát opakování roku 2008, kdy v zahraničí banky padaly. My tehdy měli banky silné a přestáli jsme to a čeští vkladatelé se nemuseli o vklady bát. To bylo při dané situaci skvělé. A poučil se z toho stát? Co dělá stát, když už víme, že Evropa směřuje do další recese? Dbá na to, abychom dál měli silné banky? Abychom přibrzdili před zatáčkou? Ne! Stát našel obětního beránka a snaží se na banky uvalit speciální daň, které občas říká válečná, občas sektorová, občas daň z nadměrných zisků a občas povinnost investovat do výstavby.

Možná máte pocit, že veřejné mínění je nastavené tak jednoznačně, že politikům ani „nedává jinou šanci“ než vyslyšet volání po sektorové dani ať už s jakýmkoliv názvem. Ale není tomu tak. Stejný problém totiž neřešíme jen my, řeší ho třeba i němečtí liberálové z FDP ve vládě kancléře Olafa Scholze. Jejich vládní souputníci SPD a zelení se shodují, že chtějí zavést takzvanou daň z nadměrného zisku. Jenomže post ministra financí obsadil Christian Lindner z FDP. Právě na něm tedy je, zda dá této dani zelenou. Mohl by. Veřejné mínění tomu nahrává. Veřejnoprávní stanice ARD si totiž nechala udělat průzkum veřejného mínění, z něhož vyplývá, že pro daň z nadměrných zisků jsou tři čtvrtiny Němců, ale současně také 60 procent voličů FDP. Mohl by tedy získat podporu i u vlastních voličů, kdyby tuto daň odmávnul. Ale rozhodnul se minimálně prozatím jinak. Totiž v souladu s programem i s neohýbatelností práva. Daň z nadměrných zisků odmítá. Pořád je na výběr mezi právem a populismem.

Lidé v Evropě se čím dál víc bojí o osud ekonomiky – to ukazují statistiky. Tam, kde již došlo k výraznějšímu zvýšení úrokových sazeb, jim ještě navíc pomalu, ale jistě, začínají docházet úspory.

Stále častěji lidé nemají na to, aby se proti inflaci zabezpečili třeba tím, že si koupí nemovitost – poptávka po nemovitostech razantně klesá a kupci se dívají po nemovitostech menších. Ti, kteří nemovitost koupili v předešlých měsících, mnohdy začínají mít problém, jak nemovitost splatit, případně ho začnou mít, až jim skončí nízké fixace. Koupě nemovitosti v uplynulých letech byla velmi dobrým a „proinflačním“ nápadem a většina lidí tento svůj dobrý nápad dobře ustojí – přesto je tu i část těch, kteří celkem jistě své síly přecenili a podobně jako v roce 2008 se dostanou do problémů se splácením.

To vyplave na povrch až časem. Nějakou chvíli lze ještě splátky táhnout z úspor, dokud se nerozpustí zcela. Taky samozřejmě značná část lidí má fixaci, takže problémy přijdou, teprve až fixace vyprší. V USA před rokem 2008 bublala situace na trhu hypoték zhruba dva roky, než bouchla. V eurozóně se navíc zvyšují úrokové sazby spíš symbolicky. Ale zase současně s tím lidé už chudnou, protože jejich rostoucí mzdy nestíhají kompenzovat inflaci, což samo o sobě je ještě větším problémem než zvýšené úrokové sazby.

Nebudeme tedy chodit kolem horké kaše a řekněme si rovnou, že v Evropě hrozí možná tak do dvou let dluhová krize, a to na dvou frontách. Pozor, nezaměňovat s pojmem finanční krize, nezaměňovat s pojmem recese, nezaměňovat s pojmem pokles HDP. Dluhová krize je to, co jsme prožívali, když bankrotovalo Řecko. Zaprvé může jít o krizi hypoték, zadruhé může jít o krizi států. A řada bank v Evropě má stále určité problémy se svým kapitálem, prostě nejsou kapitálově z nejsilnějších.

Tím největším rozdílem mezi dobou před 10 lety a dnes je ovšem to, že před deseti lety si Evropská centrální banka (ECB) „mohla dovolit“ výrazně změkčit svou měnovou politiku, aby hasila nástup dluhové krize. To znamenalo, že mohla srazit své úrokové sazby k nule a zároveň mohla masivně dodávat na trhy levné peníze přes výkupy státních dluhopisů. To dnes není možné. Ba právě naopak. Eurozóna se potýká s téměř 9% tempem inflace a míří k tempu dvoucifernému.

Za této situace ECB musí minimálně naoko ukázat snahu o krocení inflace. Proto také již zvýšila své úrokové sazby o 50 bazických bodů. Mohlo by se zdát, že tím začne ECB trhům ukazovat přísnější tvář. Je to ale jinak.

Když ECB začátkem června oznámila, že plánuje poprvé po jedenácti letech úroky zvýšit, na trzích zavládlo napětí. Už o týden později musela ECB svolat neplánované mimořádné zasedání, aby reagovala na rychle zvyšující se rozdíly výpůjčních nákladů mezi italskými a německými dluhopisy. Jinými slovy, ačkoliv by cílem Evropské centrální banky mělo být krocení téměř 9% a stále rostoucí inflace, ve skutečnosti plní politické zadání a snaží se bránit bankrotu zemí na jihu eurozóny v čele s Itálií. Bohužel to ale dělá velmi hloupě – totiž dělá to pokračující monetizací státních dluhů. Tedy snaží se zabránit dluhové krizi přesně tím, co ji způsobuje.

A pozor, rozsah nákupů dluhopisů (neboli rozsah monetizace státních dluhů) bude prý neomezený. Přímo výsměchem racionalitě a pravdě pak je vyhlášení kritérií, která země musí splnit, aby jí ECB monetizací jejích dluhů pomohla: Země musí dodržovat fiskální pravidla, musí u ní být absence závažných makroekonomických nerovnováh a fiskální udržitelnost.

Není to nic než facka do tváře realitě. Tato pravidla jsou pouhou irelevantní slovní deklarací. Země, u které dochází k výraznému růstu výnosů státních dluhopisů, totiž VŽDY nedodržuje fiskální pravidla, vždy u ní dochází k závažným makroekonomickým nerovnováhám a vždy u ní dochází k fiskální neudržitelnosti – protože právě to je ten důvod, proč výnosy jejích dluhopisů rostou a země není schopna ufinancovat svůj chod. Vlastně se tak opět dočkáme tisku peněz neboli toho, co inflaci způsobuje.

A pokud vám ještě pořád není jasné, že ECB je škodná, půjdeme dál: ECB hlásí, že první klimatický test ukázal, že evropské banky podhodnocují klimatická rizika. Takže zatímco v eurozóně hrozí opakování klasické dluhové krize, ECB řeší zelenou politiku, která jí vůbec nepřísluší, a odvádí pozornost na to, jak jednotlivé banky třídí klienty podle údajné ekologičnosti jejich provozů. Prý většina bank z eurozóny nemá rámec pro modelování klimatických rizik a při poskytování úvěrů je nezohledňuje. (Samozřejmě, že nezohledňuje, váš stomatolog také při spravování chrupu nezohledňuje klimatická rizika, protože jeho práce nemá s touhle agendou naprosto nic společného – stejně tak jako práce bank!)

ECB tedy v době hrozící dluhové krize tlačí banky do toho, aby své klienty hodnotily podle údajné „ekologičnosti“ jejich provozů, nikoliv podle schopnosti splácet úvěry. Úvěr dostane ten, kdo vysadí stromy, ne ten, kdo je schopen ho splatit. ECB a její ekologismus je tak jen a jen hrozbou pro komerční banky v Evropě.

Dnes je situace analogická, akorát mnohem extrémnější než v roce 2008: Snížení úrokových sazeb bylo mnohem větší než po pádu Dvojčat, zvýšení úrokových sazeb letos je také extrémnější než před finanční krizí 2008. Přehřátí nemovitostí je větší. A i kdyby centrální banky nezvyšovaly úrokové sazby, stejnou práci za ně udělá inflace – kvůli inflaci domácnosti chudnou, tedy se zhoršuje jejich platební schopnost. Tedy hrozí lavina neschopnosti splácení úvěrů a následných problémů bank. Kromě platební neschopnosti jednotlivých států tak navíc hrozí i finanční problémy jednotlivých bank.

A kdyby si snad někdo zkoušel myslet, že je to kvůli „neetickému jednání“ bank, tak jenom naskočil na vlnu americké brouka mandelinky. Pokud banky budou mít trable, budou je mít kvůli tomu, jak vlády během pandemie rozdávaly peníze za nicnedělání, centrální banky snižovaly úroky na nulu a tlachaly blbosti o zelené ekonomice.

Někdy v sobě objevuji zvláštní škodolibost. Prý škodolibost není hezká vlastnost. Hm. Možná není. Jenomže každý tlak způsobuje protitlak. Buď mu podlehnete a necháte se semlít, anebo čas od času cítíte jistou škodolibost.

Vůči komu? Vůči lidem, kteří si občas říkají levicoví progresivisté, občas si říkají mainstream, občas si neříkají nijak, ale ve své podstatě, ať už jsou maskování za jakoukoliv nálepkou, jsou to především dogmatici, kteří nás dostali jako společnost tam, kde jsme.

Je těžké necítit škodolibost, když od roku 2008 neustále říkáte, že politika centrálních bank i vlád je úplně špatně a že povede ke značnému strukturálnímu a technokratickému rozvratu – tedy k něčemu úplně jinému než klasická cyklická recese. Je těžké necítit škodolibost, když se vám po celou tu dobu progresivisté posmívají, protože argumenty jim chybí, že jste něco jako „doktor zkáza“, že si stavíte kariéru na strašení a že prý když někdo neustále předpovídá krize, vždycky se musí strefit, protože cyklické krize chodí pravidelně. Je těžké necítit škodolibost, když dojde na vaše slova a místo „normální cyklické krize“ dochází poté, co se podhoubí 14 let tlakuje, k zásadnímu strukturálnímu rozvratu, který byl úplně jasný. Který každý mohl a měl vidět – ale progresivisté ho výsměšně popírali.

Jeden z nejmocnějších mužů planety, šéf americké centrální banky Fedu Powel nedávno přiznal, že desítky let centrální banky používaly chybné modely. Konkrétně dvě desítky let, doplňuji já. Konkrétně od pádu amerických dvojčat. A ve větší míře pak začaly být používány od roku 2008. A jejich důvodem nebyl žádný pořádný ekonomický výzkum, ale pouze filozofie. Nic než pouhá filozofie, či spíše ideologie. Ideologicky se prostě hodila teze, že je možno odstranit jakoukoliv bolest v ekonomice. Že je možno docílit neustálého hospodářského růstu, aniž by byl provázen dostatkem práce.

Centrální banky se krutě zmýlily, protože uvěřily ideologii. Jiný důvod není. Stará dobrá ekonomie založená na důkazech (evidence biased) věděla od roku 2008, že musí přijít strukturální rozvrat: Musí přijít ztráta konkurenceschopnosti, musí přijít snížení globálního významu Evropy a Ameriky relativně ku třetímu světu, musí přijít inflace. K tomu prostě makroekonomická politika, čí spíše parodie na ni, dlouhodobě směřovala. A znovu vás upozorňuji: To, co prožíváme, NENÍ normální cyklická krize. Nemá tak rychlé a už vůbec ne tak snadné řešení.

Začátek pandemie v roce 2020 se stal dokonalou záminkou, aby kolektivisté všeho druhu vystupňovali svůj nátlak a pod rouškou strachu z pandemie ještě víc začali šlapat tržní ekonomice po krku. Už jen sám výraz tržní ekonomika se dnes stává víceméně pejorativním výrazem. Strach byl vždy největším spojencem všech kolektivistů. Vzbudit v lidech strach a potlačit v nich všechnu radost ze života; nebo ještě lépe, vzbudit v nich výčitky svědomí za radost ze života. Když se kolektivistům podařil ten majstrštych, že ve vás poprvé vzbudili výčitky svědomí za objednaný hovězí steak, protože tím způsobujete oteplování planety a drásáte matku Gaiu, tehdy nad vámi poprvé vyhráli. Už vás měli v hrsti a teď už budou lidé tancovat, jak se jim bude pískat, protože se cítí provinilými hříšníky. Svobodným lidem bez ostychu nelze vládnout. Ale přesvědčte člověka, že se má stydět a bát, a klidně skočí na váš rozkaz ze skály.

A potom už bylo až příliš snadné v tom všeobecném ovzduší strachu říci: musíme tisknout peníze, musíme rozdávat dotace, musíme se zadlužovat, musíme zavřít továrny, musíme zničit živnostníky, musíme pracovat jeden za všechny a nikdo sám pro sebe, musíme tisknout peníze, abychom je mohli rozdat všem. Dnes máme, co jsme chtěli: Máme inflaci mířící k 20 procentům. Dřeme proto, aby nám v průměru zhruba třetinu stát sebral na daních, z toho, co zbyde, většinu utratíme kvůli nehorázné inflaci, a pokud někdo přeci jen dokáže našetřit úspory, pětina z nich se mu kvůli inflaci jen tak rozplyne. Máme přesně to, co jsme chtěli: Máme dost peněz v oběhu pro všechny.

Už méně se říká, že tyhle peníze pro všechny jsou šunt. Už málo se říká, že centrální bankéři při tomhle pumpování peněz do oběhu a politici při zadlužování zapomněli na prostý matematický fakt: Víc peněz za nezměněné transakční rychlosti a nezměněném objemu výroby vede k inflaci. Tečka. Prosté, snadné. Centrální bankéři však hledali kvadraturu kruhu, a tam, kde stačí prostá rovnice, dosadili ideologii. A posmívali se, že prý stará dobrá ekonomie neustále jen věští rozvrat a zkázu a kde prý ta krize je?

Místo toho, aby centrální bankéři konali svou práci a počítali jednoduchou rovnici, oznámila nedávno Evropská centrální banka, že se chce podílet na prosazování zelené politiky. Je to, asi jako kdyby si vaše uklízečka osobovala právo diktovat vám četnost sexu. Nic jí do toho není. Centrální bance není nic do ekologie a už vůbec do parodie na ekologii v podobě podivného „ekologismu“.

V naší zhoubné politice stále pokračujeme – zejména v eurozóně. Ta dosud proti inflaci prakticky nic nedělá. V eurozóně bude ještě celý rozvrat dříve či později dokořeněn dluhovou krizí. To není strašení či tipování; to je konstatování. Skutečná ekonomie bez ideologie to vidí jasně. Bez opuštění zhoubné ideologie se ekonomický rozvrat bude prohlubovat. Drahé energie nejsou přechodným stavem, ale novým normálem. Bez snížení velikosti peněžní zásoby se inflace stane chronickou. Bez drastického snížení veřejných výdajů je neodvratná dluhová krize v Evropě v horizontu několika málo let. A snížení konkurenceschopnosti a globálního významu již je realitou.

Jeden kolega bloger rád říkává: Show me your results. O tom to je. Zchudlí ideologové budou pořád jen mluvit a hlasitě se posmívat za údajné věštění zkázy, protože argumenty nemají, ale hlasitý smích je slyšet. Ti, kteří ještě nezapomněli, o čem jsou ekonomie a neokortex, se budou jenom spojeně tiše culit, protože v době, kdy se jim progresivisté posmívali, aby jim ukázali tu svou krizi, už měli dávno potichu nakoupeny reality, zlato, vyvedeny peníze do energetických akcií ve Skandinávii, nabrané úvěry a zafixované nízké úrokové sazby. V tom je ten rozdíl mezi vírou v ideologii a znalostí faktů.

Čím víc koruna ztrácí kupní sílu, čím víc bobtná inflace, tím víc lidé vyšilují, kam peníze zaparkovat. Zlato je provařená věc. Nemovitosti taky.

Jenomže pak se mne lidé ptají hodně často ještě na další fenomén. Mají nakoupit bitcoin? Nějakou další kryptoměnu? Ptá se na to určitě každý třetí a možná každý druhý klient, který řeší, kam s penězi. A odpovědět opravdu správně, to vám není jen tak.

V ekonomii se používají pojmy luxusní statky a nezbytné statky. Už podle názvu asi každý zhruba tuší. Luxusním statkem je třeba Ferrari nebo dovolená v Karibiku. Nezbytným statkem je to, co nezbytně k životu potřebujeme, logicky. Anebo alespoň co hodně potřebujeme. Co se těžko nahrazuje. Anebo se koupě toho něčeho těžko odkládá. Základní potraviny třeba.

U kryptoměn je určitá část investorů – říkejme té části bankovní terminologií „sedlina“ – kteří v kryptoměnách vidí něco víc než jen kasino. Jsou to třeba ajťáci, kteří chápou technologii. Jsou to lidé, kteří chápou možnosti takzvané tokenizace aktiv. Anebo případně takzvaní „hodleři“, tedy skalní fandové, rozhodnutí držet a nepustit, ať se děje (skoro) cokoliv. Chápou kryptoměnu více jako technologii, která má budoucnost, než jako parkoviště majetku.

A pak je na kryptoměny navěšen zbytek lidí. Velká majorita, která viděla, že se kryptoměny hodně pohybují, a chtěla se na trendu svézt. Říká se jim noise traders. To jsou lidé, kteří nemají na kryptoměny (anebo třeba akcie nebo cokoliv jiného) moc silný vlastní názor, jenom kopírují trend. A doufají, že jim to vyjde. Většinou nevyjde. Protože obvykle nedokáží zavčasu odhadnout, kdy se otočí trend proti nim. Často proto nakoupí, když je cena nahoře, pak jim dlouho trvá, než se rozhýbou a odhodlají se prodat, a když už prodávají, cena je dole. Noise traders většinou prodávají, když jejich opak, sofistikovaní a zorientovaní investoři zvaní „smart money“, nakupují. A obráceně. Jenomže noise traders je většina. A u kryptoměn je nutno dodat: Opravdu VELKÁ většina.

Před pár lety se všeobecně věřilo, že kryptoměny se budou chovat docela jinak než akcie. Akcie představovaly v očích prvních investorů do kryptoměn „starý svět“ podléhající tvrdé státní regulaci, kryptoměny byly punkem bez regulace. Vize byla, že když se bude starý svět hroutit, burzy budou padat, inflace bude ničit fiat měny, regulace bude dusit celý finanční svět – lidé budou prchat do kryptoměn. Tedy že čím větší inflace či pokles cen akcií, tím víc se bude dařit kryptoměnám. Proto se jim také začalo říkat moderní zlato (a mnoho noise traders na to skočilo).  Jenomže tohle nebyla pravda.

Pravda by to byla, kdyby kryptoměny dál zajímaly jenom ony ajťáky a smart money a technologické geeky jako na začátku. Nebyla to ale pravda proto, že kryptoměny, a zejména bitcon, začaly brzy zajímat davy, které sice moc nevěděly, o co jde, ale o to víc se chtěly svézt na růstu kryptoměn.  A tím se začaly kryptoměny chovat podobně jako akcie: Když byly levné úvěry a když bylo mezi lidmi hodně peněz, kurzy kryptoměn rostly. Kryptoměny velmi rychle získaly v očích většinové společnosti nálepku luxusního aktiva.

Jakmile přijdou ekonomické problémy v podobě inflace, recese, nezaměstnanosti a kýho výra čeho všeho, zkrátka když lidé začnou z jakéhokoliv důvodu chudnout, v první chvíli je začne zajímat jen to, za co si koupí rohlíky, tedy nezbytné statky. A automatickou volbou bude brutálně omezit nákupy všech luxusních statků. Případně se luxusních statků zbavit. Tedy nejezdit do Karibiku. Nekupovat si drahá auta. Prodávat kryptoměny.  A kryptoměny pak samozřejmě zažijí ohromný propad. Propad plně odpovídající tomu, kolik noise traders bylo na kryptoměny navěšeno. Přesně jako v posledních týdnech. Když jsem před rokem, když se bitcoin prodával za více než 60 000 dolarů, tvrdila, že dokud nespadne zpět pod 20 000, je předražený, většina lidí si ťukala na čelo. Dnes tam jsme.

Samozřejmě i v takové chvíli ale zbyde dost těch, kdo kryptoměny prostě milují. Kdo je vnímají víc jako technologii. Kdo si umí vyhodnotit správnou chvíli, kdy už jsou kryptoměny opravdu levné. Tací lidé nejen že se kryptoměn nezbaví, ale dokonce je i začnou přikupovat.

Pokud by čistě hypoteticky nějaká krize pokračovala ještě dál, jako třeba před časem ve Venezuele nebo v Zimbabwe, může nastat ještě další dějství: V zemi, která je až tak moc v rozkladu, že musí přistoupit na barterový obchod, chybí možnosti, jak ochránit majetek. Dolary v podobě bezhotovostních deviz nelze nakoupit, protože je zrušena směnitelnost takové zoufalé měny – jako u rublu. Dolary v podobě hotovostních valut nelze nakoupit, protože jsou okamžitě rozebrané. Fyzické zlato to samé a do země jej není jak dovézt. Potom se zoufalí lidé začnou jako na instanci poslední záchrany obracet na kryptoměny… Jenomže ani to jejich kurz příliš nepodpoří, protože v takových koncích bude sotva víc než jedna země, zatímco kryptoměny jsou globální, takže zoufalství obyvatel jedné země stejně kurz kryptoměn příliš neovlivní. Každopádně pokud nedojdeme až do takových extrémních konců, a pokud k nim nedojdeme celosvětově, není tu dost lidí, kteří by kryptoměny podrželi, když mají (statisticky oprávněný) pocit, že chudnou.

Vycházet tedy z toho, že hrozící recese, o které se už veřejně mluví v mnoha zemích světa včetně USA, nějak zázračně zmátoří kurzy kryptoměn, je jen příkladem toho, kdy přání mnohých je otcem myšlenky. Zatím ještě nejsme ekonomicky na dnu, ještě bude hůř, pocit zchudnutí ještě zesílí. A proto i kurzy kryptoměn mohou jít ještě o fous níž, případně zůstat tam, kde jsou.

Jedno je ale jisté. Noise traders z kryptoměn odpadnou. A protože kryptoměny mají cejch hodně luxusního statku, odpadnou hodně rychle. Rychleji než třeba u – stále ještě – víc mainstreamových akcií. Jinými slovy, dna u kryptoměn bude dosaženo dříve než u jakýchkoliv jiných aktiv. A možná na něm už jsme. Pokud ano, dlouho na něm zůstaneme. Kurzy kryptoměn se patrně mnoho měsíců poplazí po tomto dnu. Podstatné ale je, že technologie žije dál a prostor pro propad její ceny se velmi rychle vyčerpává, nebo možná už vyčerpal.

Ostatně právě minulý týden jsem pro jednoho svého klienta, který se dost orientuje v technologiích (nicméně nepodařilo se mu uspokojivě rychle projít procesem dnes už velmi zdlouhavé a zregulované registrace na kryptoměnové burze) nakupovala kryptoměnu cardano řádově ve stovkách tisíc korun. Pobouzí se již smart traders? Jak dlouho to ještě bude trvat, než se paralelní svět kryptoměn zase probere k životu? Sama jsem zvědavá, jak dlouho.

Poslední dny a týdny byly ve znamení echtovního praskání cenové bubliny na finančních trzích. Padalo, co mohlo. Ceny zboží a služeb dál rostly. Recese se přibližovala.

Jeden můj místní blogerský kolega si s oblibou sarkasticky utahuje z diplomovaných absolventů vysoké školy života. Názory absolventů VŠŽ jsou mnohdy legrační, protože jsou nápadně často založené na víře, nikoliv znalostech, a čím víc víry a méně znalostí, tím víc dogmatu. Dokud si absolventi VŠŽ investují na základě svých názorů své vlastní peníze, vychovávají své vlastní děti, řídí své vlastní zdraví, všechno cajk. Jakmile ale na základě svých názorů začnou ničit hodnotu mých peněz či indoktrinovat ve škole moje děti, už to není cajk. Už jsme v přesně v tom ekonomickém rozkladu, ve kterém jsme. Protože inflace, šílené ceny energií, nedosažitelné bydlení – to všechno je pouze a jen důsledek toho, že (často líní) hlupáci s atrofovanou zásobou víry a zakrnělou schopností vzdělávat se, myslet a znalosti aplikovat, dostali do rukou moc.

Celý propad finančního a ekonomického světa má společného jmenovatele. Společným jmenovatelem je zvyšování úrokových sazeb centrálními bankami v rámci boje proti inflaci. Vyšší úroky jsou totiž obecně řečeno nepřítelem prakticky všech investic od akcií, přes dluhopisy, reality, až po kryptoměny, protože prodražují úvěry, za které lze tyto investice financovat.

Však to znáte v malém měřítku: čím dražší úvěr, tím méně se vám chce do nové hypotéky. A teď tuto logiku aplikujte v obrovském měřítku na chování všelijakých fondů a bank a dalších institucionálních investorů, kteří na úvěr financují nákupy cenných papírů. Konatelem „zla“ jsou tedy centrální banky celého světa, které nejprve svým neuváženým jednáním inflaci vyvolaly, hloupoučce nízkými úrokovými sazbami cenné papíry či kryptoměny přehřály, a nyní se inflaci zase neobratně pokoušejí zchladit, a tím cenné papíry i kryptoměny naopak srážejí.

Kde je v tom skrytá ta hloupost? V samotných kořenech. Centrální banky, potažmo vlády, by nikdy nemohly v uplynulých letech jednat tak, jak jednaly, kdy měly znalosti. Kdyby neuvěřily, že zvládají vyrobit ekonomické perpetuum mobile. Jenomže lidé uvažují jenom neradi. A čím víc vězí v problémech, tím odpornější jim je představa, že my měli přemýšlet, jak se z nich dostat.

A ECB už dostala strach. Je v kleštích. Ví, že inflace ještě poroste, protože eurozóna je o fázi posunula za českou ekonomikou, a taky ví, že pokud bude proti inflaci bojovat, budou propadat ceny dluhopisů zejména jihoevropských zemí, porostou úroky, které jihoevropské země budou muset platit za chod státu, a neustojí to a mohou skončit bankrotem.

Patová situace, která skončí špatně tak jako tak. Každopádně ačkoliv i sama ECB (teď už) ví, že to skončí některým z druhů fiaska, pořád dál mluví o zpřísňování měnové politiky. A to je ta klíčová informace, od které se odvíjí vše: prostě jak v USA, tak v Evropě úroky prostě porostou. Tečka. A pokud úroky porostou, bude se zmenšovat peněžní zásoba. A pokud se bude zmenšovat peněžní zásoba a pokud navíc ještě v obou zónách hrozí recese, je prostě nemyslitelné, aby rostly burzy. Nemají z čeho.

Chybí víra v lepší zítřek (protože recese) a chybí peníze, které by to financovaly (protože peněžní zásoba). Aby burzy rostly, bylo by nutné aspoň jedno, nebo lépe obojí. Buď kupuju akcie, protože jim věřím, nebo kupuju akcie, protože jim sice nevěřím, ale myslím si, že centrální banka je uměle pohnojí a chci se na tom svézt. Anebo je kupuju, protože mám mraky peněz a nemám je kam zaparkovat. Nic z toho není na obzoru.

My makroekonomové máme ve zvyku dívat se na ekonomické trendy v opravdu dlouhé perspektivě, některé trendy má dokonce smysl zkoumat i třeba ve stoleté historii. A tak vidíme, co zůstává skryto těm, kdo vidí jen poslední tři dny. Proto musím konstatovat, že akciové trhy ještě v průměru nepoklesly dokonce ani na úroveň, na které byly na začátku pandemie v únoru 2020 a akcie měly jít ke dnu, pokud by nebyly uměle hnojeny centrálními bankami. A to přitom už na začátku pandemie na jaře 2020 se světové hedgeové fondy připravovaly na recesi a na pády akciových trhů, protože už v daný okamžik je považovaly za přehřáté!

Zatím „jenom“ padají burzy a roste inflace. Ale napadlo vás třeba, že tenhle propad burz vlastně znamená, že nebude dost peněz v penzijních fondech? Že nebude dost peněz na důchody? Že všichni v průměru chudneme? Že naše neochota myslet včas a naše ochota jenom věřit líbivým pohádkám o ekonomickém perpetuu mobile většinu z nás ožebračila?

Lidová moudrost tvrdí, že vláda, která zdraží lidem pivo, padne. Jop. Lidé jsou v různých režimech ochotni tolerovat leccos.

Šikanu úřadů, zavírání nepohodlných, dokonce i nějaké to násilí se občas snese – dokud se lidem nesáhne na jejich peníze. Dokud mají na pivo.

Ekonomická statistika dokáže někdy poskytnout fascinující vhledy do zákoutí lidské mysli. Když si vzpomenete na začátek roku 2020, přímo cítíte to hmatatelné napětí, které tehdy ve společnosti panovalo. Ten strach řady lidí se dal krájet. Do toho byly zastaveny podniky, paralyzován život, lidé zavřeni doma, řada zejména malých firem začala ze dne na den bojovat o přežití. Beze sporu tahle doba aspirovala na jedno z nejstresovějších období novodobé historie České republiky. I ti, kdo se sami za sebe pandemie nebáli, byli pod ohromným tlakem už jen tím, že byli zavřeni do sociální izolace.

Bylo by celkem logické čekat, že tohle období přineslo i statisticky měřitelnou „nejhorší ekonomickou náladu“. Ale ne. Skoro nejhůř v historii celého měření se čeští spotřebitelé cítí dnes. Jen o něco málo horší skóre měla důvěra spotřebitelů v ekonomiku naposledy v květnu 2012, kdy jsme procházeli v krátké době po sobě již druhou recesí. Nálada spotřebitelů spadla o 5,5 bodu na hodnotu 75,8. Vysvětlení je zřejmé: Inflace.

Mohlo se lidem během pandemie sahat na jejich cestování, na jejich práci, na jejich stýkání s příbuznými, na jejich chození dětí do školy – nic nezkazilo spotřebitelům náladu tolik a nevyhecovalo jejich strach z budoucnosti, jako když se jim dnes sahá na jejich peníze. Ale moment – sahá se DNES lidem na jejich peníze…?

Tedy ne že by se nesahalo; technicky vzato, dokud stát bude existovat, bude samozřejmě lidem sahat na jejich peníze. Ale… mema kolující po internetu o tom, jak „za půl roku vláda zruinovala českou ekonomiku a způsobila drahotu“, jsou v lepším případě stupidní, v horším případě vyčuraným nástrojem primitivního politického boje o hlasy útočícím na bazální pudy davu. Protože dnešní bezmála patnáctiprocentní inflace, která patnáct procent ještě přeleze, není důsledkem činů dnešní vlády.

Ono vyrobit patnáctiprocentní inflaci není ani trochu snadné. Je to dřina na mnoho let. Konkrétně u nás to byla dřina na čtrnáct let. Dnešní ekonomický hegeš se začal ve větším vařit v roce 2008, kdy vlády i centrální banky úplně hloupě zareagovaly na tehdejší finanční krizi. Dlouhých čtrnáct let se usilovně, rok co rok, měsíc co měsíc, tlakoval tiskem peněz a zadlužováním státu ekonomický papiňák, který u nás už konečně inflačně vykypěl, v eurozóně teprve vykypí. (Ano, eurozóna je proti nám o fázi posunuta.) Pod notně natlakovaným papiňákem ještě víc přiložila do kamen Babišova vláda v letech 2020 až 2021 a to byla poslední kapka.

Čtrnáctileté soustředěné úsilí o výrobu inflace bylo dokonce i veřejně přiznávané. Vzpomínáte na dobu, kdy centrální banka plašila, že máme deflaci, achich ouvej, to je trága, deflaci nechceme, na deflaci nejsme zvyklí, deflace se bojíme, chceme inflaci, musíme si vyrobit aspoň malou malinkou inflacičku, musíme snížit úroky a oslabit korunu, inflace je nutná? Vyrobit inflaci ale chvíli trvá. Čtrnáct let nám to trvalo, abychom byli přesní. O sto let dříve to trvalo taky zhruba čtrnáct let – od založení americké centrální banky, jejího zahájení výroby inflace, až do … no prostě do inflace. A nedlouho poté do černého pátku v roce 1929.

Kdyby se fialové vládě podařilo do půl roku vyrobit inflaci, bylo by to skoro na Nobelovu cenu za objevení nového „zrychleného transmisního mechanismu“. To ani Maduro ve Venezuele nebyl tak rychlý. Dav má ale jasno: fialová vláda zruinovala za půl roku ekonomiku. Tedy ne že by jí pomohla. Ale zničit ji – to nedokázala taktéž. Ono pomoci ekonomice i zničit ekonomiku – to chce fištrón a hodně dlouhý čas. Ekonomika a tržní systém jsou podivuhodně vitální a podivuhodně dlouho se brání.

Dav si ovšem žádá výsledky okamžitě. Zmáčknutím čudlíku zrušit inflaci. Dav nechce slyšet, že to nejde. Stát přeci může všechno. Stát může i poručit inflaci, aby nebyla. A když to neudělá, máme jasno: je vinna! Mám podezření, že vláda by možná i raději byla vinna, než přiznat, že v realitě je ekonomicky celkem impotentní. Že kdyby se na hlavu postavila, za půl roku patnáctiprocentní inflaci vyrobit neumí. To je tak nějak… ponižující.

Chcete znát skutečnou pravdu o inflaci? Ne historky o tom, jak fialová vláda zázračně dokázala vyrobit patnáctiprocentní inflaci z ničeho za půl roku? Ne historky o iluminátech a celosvětovém spiknutí proti pracujícímu lidu?

Naše inflace je krystalickým produktem ideologie kolektivismu. Inflace je matematicky snadno popsatelný stav, kdy množství peněz v oběhu roste rychleji než množství zboří a služeb. Kdy za mnoho peněz se dá koupit málo zboží. Že se tehdy a ondy vyrobí málo – to se přirozeně může stát. Že se ale tiskne víc a víc peněz – to se spontánně stát nemůže. To se může stát jedině tehdy, když společnost zachvátí ideologie tvrdící, že jednotlivec není nic a dav je vše. Že jednotlivec musí sloužit dobru davu a platit dluhy za celý dav. Jedině tehdy vás stát může začít zadlužovat bez vašeho individuálního souhlasu. Tam, kde vás stát zadluží pro dobro davu, aniž by se vás ptal na váš souhlas, tam vzniká příliš mnoho peněz v oběhu a inflace.

Namítáte, že tohle kolektivismus nikdy nezamýšlel? Že vždy měl na srdci jen to nejlepší pro každého a inflaci rozhodně nechtěl? Nu – není podstatné, co myslel. Podstatné je, co udělal.