Nadměrný zisk bank v době války

Člen vlády, předseda pirátů Ivan Bartoš, přišel se zajímavým pohledem na sektorovou daň u bank a pojišťoven. Navrhuje povinnost těchto institucí zainvestovat do výstavby nájemného bydlení. Vypadá to pěkné, sociálně, lidumilně, že? A vůbec se to netváří ani jako sektorová daň, ani daň z nadměrných zisků, ani „válečná“ daň, o které se v poslední době začalo mluvit.

Až na to, že tohle všechno dohromady to ve skutečnosti je.

Uvědomme si, že je úplně jedno, do jakého kabátu sektorovou daň oblékneme. Je jedno, jestli řekneme, že X procent ze zisku musí banka odvést státu a jmenuje se to windmill tax, nebo stejné X pojmenujeme jako válečná daň, anebo řekneme, že opět stejné X musí banka proinvestovat na nájemním bydlení. Ve všech případech se jedná o svévolnou konfiskaci zisku na základě svévolně definovaných kritérií, které se příště mohou obrátit proti komukoliv z nás. Proti podnikatelům. Proti živnostníkům. Proti majitelům bytů. Proti mně. Proti vám.

Podívejte, veřejnost nemá banky ráda, jsou pro ni symbolem „bohatých chamtivých kapitalistů“. Stejně tak veřejnost nemá ráda, když někdo má vysoký zisk. Zisk je opět symbolem chamtivosti, o zisk by se měli podle názoru mnoha lidí ti, kdo zisku dosahují, rozdělit s chudými. Každý, kdo dosahuje zisku, by měl být podle mínění značné části lid dobrovolně takovým Robin Hoodem. A politici si tohle nastavení veřejnosti velmi dobře uvědomují. A tak jej zneužívají a využívají. Dají to dohromady – použijí spojení „nadměrný zisk bank v době války“ – a je z toho dokonalý koktejl cílící perfektně na emoce. Co slovo, to zásah do emocí. Nadměrný. Zisk. Banky. Válka. Zásah, zásah, zásah, zásah. A lidé už nad tím nepřemýšlí a tleskají, protože se jim to emocionálně líbí, ale neuvědomují si, že tím dávají do běhu strašně nebezpečnou hru!

V 50. letech byli symbolem chamtivců kulaci, později „američtí imperialisté“, dneska banky, brzy třeba podnikatelé. Je jedno, kam ideolog upře svůj zrak. Vždy jedná podle stejného mustru: vzít lidem radost ze života, vzbudit v nich pocit viny, vytvořit oběť, na ni směřovat veřejnou zlobu. Vždy stejné schéma. Je prověřené, funguje. A je nutné uvědomit si, že příště se může znelíbit kdokoliv z nás na základě jakéhokoliv svévolně zvoleného kritéria. Kdokoliv se může stát hromosvodem, na který bude směřována uměle vyrobená zloba, která má kořeny ve všeobecném zdražování nebo chudobě nebo nedostatkovém zboží. Vláda nemůže roztrubovat, že za zdražováním