Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Zdálo se vám, že v poslední době máme v ekonomice nějak málo adrenalinu? Že je nějak nápadně klid? Tak dovolte, abych vám jej opět kapku zvýšila: Podle posledních zpráv si spotřebitelská inflace v Evropě dál vesele roste.

Tak kupříkladu ve Španělsku předběžný harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 6,1 %, čekala se inflace menší. Ve Francii zase tento harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 7,2 %, také se čekala inflace menší. A tak bychom mohli pokračovat. Ostatně také v České republice poslední známá inflační čísla byla opět vyšší, než se očekávalo, za leden dosáhla inflace meziročně 17,5 %.

Tolik tedy inflace spotřebitelská. Ta Evropu nepřestává překvapovat svou výší.

Takzvaná spotřebitelská inflace, tedy ta, kterou vidíme běžně na pultech obchodů, ale není jedinou inflací, kterou rozeznáváme nebo jsme schopni měřit. Kupříkladu firmy a podnikatele bude nejspíš víc zajímat takzvaná inflace výrobní, nebo také „PPI index“, které se také někdy říká inflace „na začátku výrobního řetězce“. Jak ale za chvilku uvidíme, to není moc přesné označení.

A vlastně by měla zajímat i spotřebitele, protože je to právě inflace cen výrobců, která v drtivě většině případů předchází inflaci spotřebitelskou. Nebo jinak řečeno: Výrobní inflace roste více a dříve než spotřebitelská, a současně také klesá rychleji a dříve než inflace spotřebitelská. Vlastně pokles výrobní inflace je prvním signálem, že by se brzy měl zlomit trend i u inflace spotřebitelské a i ta by měla už v dohledné době začít klesat.

A právě to se skutečně děje.

Skutečně tempo růstu cen na začátku výrobního řetězce již zpomaluje, což je jednoznačně dobrá zpráva. Bohužel tohle zpomalení růstu výrobních cen bylo během ledna pouze kosmetické. A čekal se pokles mnohem větší. Jak to číst? Tak, že také spotřebitelská inflace bude klesat pomaleji, než se dosud věřilo a čekalo.

Konkrétně: Meziměsíčně se ceny průmyslových výrobců v lednu zvýšily o 5,8 %, meziročně vzrostly o 19,0 %. Ještě v prosinci přitom rostly o 20,1 %. A čekalo se zpomalení tempa výrobní inflace až k 15% hladině. Jsou tu i naprosté kuriozity. Tak třeba namátkově ceny černého a hnědého uhlí vzrostly o těžko uvěřitelných 82,0 %. A celkově byly vyšší ceny energií o 34,2 %.

V poslední době začaly být mediálně zajímavé a hojně citované například ceny paprik nebo cibule. Ano, jejich růst je raketový. Koneckonců meziročně byly v lednu ceny zemědělských výrobců vyšší o 25,5 %. Jenomže taková cena cibule už toho moc dalšího neovlivní. Je to prostě cena konečná, maximálně trochu zdraží porci oběda. Horší je to právě s oněmi cenami energií.

Ceny energií se propisují prakticky do všeho. A v konečném důsledku ovlivňují i ony ceny cibule. Většina zeleniny se do střední a severní Evropy dováží z Evropy jižní, případně ze severní Afriky, kde se pěstuje ve sklenících. Takže máme-li v Evropě drahé energie, prodražuje se provozování skleníků pro cibuli. Máme-li drahé energie, prodražuje se také, a to citelně, výroba hnojiv. Máme-li drahá hnojiva, nejen, že se prodražuje pěstování cibule, ale také je větší neúroda, protože pěstitelé s hnojivy šetří. A nakonec sem musíme cibuli nějak dovézt, a k tomu je také třeba energie a pohonné hmoty. Už tedy začíná být jasné, proč se o indexu PPI mluví jako o inflaci na začátku výrobního řetězce.

Jenomže ani to není moc přesné. V případě Evropy totiž spíš platí, že na počátku inflačního řetězce stály – překvapivě – cenné papíry a nemovitosti. Když od roku 2008 centrální banky soustavně tiskly peníze (a Šichtařová brblala, že tohle není dobře, tohle musí skončit hodně velkou a úplně typově jinou krizí a inflací, než na jakou jsme zvyklí), tyhle peníze primárně tekly do cen cenných papírů a do cen nemovitostí.

Onen soustavný růst cen cenných papírů i nemovitostí tedy nebyl žádným zrcadlem skvělého výkonu akciových společností či realit, byla to pouze a jen inflace, která se zprvu propisovala jen do specifického segmentu ekonomiky. Tam inflace začala.

Když během lockdownu byla prakticky zastavena ekonomika a vznikl nedostatek některých surovin a výrobků, začala se tato původně finanční inflace přetavovat do inflace cen surovin a kupříkladu hutních výrobků.

Odtud se inflace začala rozlévat do cen průmyslového zboží.

V tu chvíli do celé věci ještě navíc promluvil Green Deal a jeho odpor vůči tradičním zdrojům energie. To je mimochodem hlavní důvod, proč inflace v Americe či v Asii je menší než v Evropě. Takže se přidal nedostatek energií a logicky následně růst jejich cen.

Inflace v cenách průmyslového zboží a inflace v cenách energií se dál rozlévala do cen jemnějšího a jemnějšího průmyslu, až skončila u cen potravin. A u oné cibule. To je konečná.

Tady by rozlévání inflace skončilo, kdyby již neexistoval další důvod inflace. Ale my moc dobře víme, že důvod inflace stále trvá. Sice už nedochází k tak vysokému tisku peněz jako v minulosti, ale stále k němu dochází, protože vlády se dál zadlužují a tím dál uvolňují peníze do ekonomiky. A vedle toho na Green Dealu se nezměnilo vůbec nic, takže energie máme nedostatkové pořád stejně.

Takže proč se tu někdo diví, že inflace neklesá tak rychle, jak se všeobecně myslelo?

Dovolím si vyslovit předpoklad, že inflace nebude letos „kolem 10 %“, jak se říká. Inflace nejspíš bude letos v České republice nad 10 %.

Jestli se někdy o nějakých makroekonomických statistikách dá říci, že jsou zmatené a obtížné z nich číst, pak je to v tuto chvíli. Z celé evropské ekonomiky totiž přicházejí zprávy, které je dosti obtížné dešifrovat.

Když vyjdeme z tvrdých dat, můžeme říci toto: Prakticky ve všech zemích, kde se v únoru měřila ekonomická aktivita, došlo k tomu, že takzvaný index aktivity PMI ve výrobě klesl, a to více, než se čekalo. Ale naopak stejný index aktivity PMI ve službách vzrostl, a to také více, než se čekalo. Neboli jinými slovy: Průmyslu se nedaří a nedaří se mu čím dál víc a nedaří se mu dokonce hůř, než se dopředu očekávalo. A o službách to platí přesně obráceně: Službám se pomalinku začíná dařit víc, a daří se jim ještě lépe, než se předpokládalo.

Jenomže co to znamená?

Uvědomme si jednu věc: Jsou to firmy, které mají principiálně vždy víc informací, které skutečně drží prst na tepu ekonomiky. A jsou to naopak domácnosti, které se mnohem později dokáží zorientovat v situaci. Domácnosti povětšinou stále ještě mají fixované hypotéky. Splácí úrokové sazby mnohdy jen kousíček nad nulou, ačkoliv poslední známá inflace například v Česku byla 17,5 procenta. Stejně tak domácnosti sice platí „o něco dražší“ energie, ale velká část z nich má jednak energie stále ještě fixované, jednak vlády přispěchaly se záchrannými programy.

Je tu sice značná část lidí, kteří inflaci vnímají jako mnohem vyšší, než jaká je ta oficiální: Například důchodci, kteří platí téměř výhradně jen na potraviny, energie a nedostatkové léky, mohou v individuálních případech inflaci subjektivně vnímat mezi 30 až 50 procenty. Ale právě jsme řekli: tito důchodci platí téměř výhradně za potraviny, energie a léky. Nikoliv za služby, které se zdají tak impozantně otřepávat. Naproti tomu tu máme střední věkovou skupinu aktivních, pracujících lidí, kteří si kupují dovolené, auta, mají fixované hypotéky a fixované energie. A ti naopak inflaci subjektivně vnímají jako nižší, než jaká je oficiálně. A ti pravděpodobně zatoužili trochu se rozšoupnout a zaplatit si více služeb.

A otázka za milion teď zní: kdo z nich lépe kopíruje skutečnou kondici ekonomiky, kdo z nich lépe předvídá budoucí vývoj? Důchodci, nebo aktivní lidé? A moje odpověď zní: Ani jedni z nich, to průmyslníci v tuto chvíli nejlépe cítí realitu. K čemu to bude vynakládat více peněz na útraty, když hmatatelného zboží se vyrábí méně? Vždyť přesně tohle vedlo během pandemických let k vyvolání stávající inflace.

Takže buďme rádi, že domácnosti jsou optimističtější, přejme jim to, ale chleba se bude lámat, teprve až za několik měsíců domácnosti zjistí, jak se jim žije po vypršení všech jejich fixací. A ještě jedna věc. Inflaci je možno zkrotit jedině za předpokladu, že v ekonomice klesají útraty a klesá poptávka po zboží a službách. Neboli inflace se snižuje, pokud klesá rozdíl mezi příliš vysokou poptávkou a příliš malou nabídkou. To je ostatně taky důvod, proč centrální banky zvyšují úrokové sazby – aby zchladily poptávku. Jenomže poptávka po službách aktuálně roste, zatímco nabídka zboží se dál zmenšuje. Tohle je to pravé poselství oněch „zmatených“ čísel. Co z toho plyne pro inflaci, si teď už jistě každý zvládne odvodit sám.

Všímaví lidé už mohli sami zaznamenat, že mnohá zvučná jména hlásí zprávy, na které od nich nejsme moc zvyklí.

Například švýcarská finanční skupina Credit Suisse aktuálně oznámila, že letos očekává značnou ztrátu. Její klienti totiž v posledních třech měsících roku 2022 stáhli z banky rekordní množství peněz z vkladů i z dalších finančních produktů a banka tak dosáhla nejhoršího ročního výsledku od velké finanční krize v roce 2008. Není divu. Nejen, že výběry vkladů byly vyvolány panikou, která zase následovala šeptandu na sociálních sítích, že banka má údajně problémy, ale hlavně celá finanční skupina se specializuje na kolektivní správu majetku, tedy spravování podílových a dalších fondů. A jak známo, ceny cenných papírů od začátku roku 2022 v průměru klesaly a drtivá většina podílových fondů si začala připisovat ztráty. A to samozřejmě zase motivovalo klienty těchto fondů vybírat své peníze. Jen pro ilustraci pár čísel: Výnosy z obchodování s dluhopisy a podobnými instrumenty (tzv. „fixed income“) meziročně klesly o 84 %, výnosy z obchodování s akciemi klesly rovnou o 96 %.

Run na banku třeba i kvůli nepodloženým fámám je pro každou banku extrémně nepříjemný, naštěstí tento nebyl zase až tak velký a banka situaci ustála; suma vkladů jí už zase roste. Nicméně její akcie rychle klesají. Ale o to nyní nejde. Jde o to, že tak jako Bohemia Energy byla první vlaštovkou naznačující komplikace na trhu s energiemi, tak i Credit Suisse je první evropskou vlaštovkou předznamenávající budoucí události ve financích a v bankovnictví. Celá situace je totiž velmi komplexní:

V minulých letech byly bizarně nízké úrokové sazby, které přiměly mnohé lidi vzít si úvěry, a to hlavně hypotéční. A když po letech tisku peněz a nízkých úrokových sazeb zákonitě přišla inflace, centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat. Jenomže tím lidem, kteří mají úvěry, začaly růst splátky těchto úvěrů. A analogicky jako v roce 2008 začínají mít lidé problémy se splácením. To je ještě násobně umocněno tím, že kvůli vysoké inflaci lidé chudnou, takže by měli se splácením úvěrů problémy, i kdyby jim splátky úvěrů nezdražily. Jakmile banky začnou čelit zhoršující se platební morálce klientů, začnou prodávat zastavené nemovitosti, ale všichni víme, co se děje s cenami nemovitostí: klesají. Takže banky nebudou schopné výpadky ve splátkách plně kompenzovat.

A tím to nekončí. Skutečnost, že ceny cenných papírů klesají a podílové listy mají ztráty, vede k tomu, že střadatelé zoufale hledají možnosti, kam své peníze zaparkovat. A v rostoucí míře je nacházejí ve firemních dluhopisech, které nabízejí poměrně vysoké úročení. Jenomže proč firmy vydávají dluhopisy s tak vysokým úrokem, který je pro dlužníka drahý, a nejdou si pro úvěr do banky? Protože by ho nedostaly, jelikož jejich hospodaření je mnohdy nahnuté. Takže lidé zvětšují poptávku po firemních dluhopisech, které se stávají čím dál rizikovější kvůli horšícímu se hospodaření firem. Koneckonců z průzkumu Svazu průmyslu a dopravy ČR dnes vyplynulo, že více než polovina českých firem čeká, že se jim propadne zisk nebo budou ve ztrátě.

Jinými slovy, problémy se splácením budou přicházet jak ze strany fyzických osob, tak ze strany firem. Situace ve finančnictví začíná nápadně připomínat situaci na počátku roku 2008.

(Text byl původně 7.2.2023 napsán pro zpravodajský server Echo, kde byl také publikován.)

Tak tohle neomrzí. Je o sice obehrané téma, ale Terry Pratchett a výsměch tupcům bavit nepřestanou. „Nebe nad Londýnem potemnělo, lidé topí v kamnech, úřady jsou na ně krátké,“ psaly zpravodajské servery minulý týden.

A článek popisoval, jak Londýn čelí nejhoršímu znečištění ovzduší za několik posledních let. Příčinou jsou domácnosti, které v rámci úspor v době drahých energií přešly na spalování tuhých paliv.

Přitom to není tak dlouho, co stejné zpravodajské servery citovaly Český hydrometeorologický ústav s jeho vyjádřením, že ovzduší České republiky je nejhorší za několik posledních let z naprosto stejného důvodu: Drahé energie donutily lidi spalovat ve velkém dřevo a další tuhá paliva a na ovzduší je to znát už od jara loňského roku.

Možná je vám z toho smutno. Přiznám se: Ne tak mně. Já se královsky bavím, až mi skoro tečou slzy škodolibého smíchu. Zase se ti sociální inženýři střelili do vlastního kolene. Jako vždy, když je jim netečností rozumných dovoleno začít konat.

Proč že to ti ekologisté zakazovali tepelné elektrárny a další tradiční zdroje energie? Jo aha, protože prý CO2 a oteplování. A co tou likvidací tradičních zdrojů energie vyrobili? Jo aha, energetickou krizi. A k čemu energetická krize vedla? K růstu cen energií. A k čemu ty drahé energie vedly? K pálení paliv, které jsme nesměli pálit v elektrárnách (s instalovanými filtry). A k čemu to pálení tuhých paliv vedlo? No přeci k znečištění ovzduší a produkci CO2 jako prase.

Těžko vymyslet názornější ukázku, jak se všichni indoktrinovaní sociální inženýři z principu vždy znemožní. Ano, z principu. O tom totiž je sociální inženýring, který je zase spojenou nádobou s kolektivismem. Je o tom, že stejně jako perpetuum mobile nemůže fungovat, i když ho budete zkoušet po tisící, ani sociální inženýring a kolektivismus nebude nikdy fungovat, jedno kolikrát ho vyzkoušíte.

Chybou perpetua mobile není to, že se dosud vždy chybně stavělo. Jeho chybou je to, že se jedná o fiktivní koncept v nesouladu s přírodními zákony. Stejně tak chybou sociálního inženýringu a kolektivismu není to, že se až dosud chybně organizoval. Jeho chybou je to, že je v nesouladu s přírodními zákony. S biologií.

Představa, že Evropa za vynaložení strašlivých nákladů přebuduje svou ekonomiku tak, aby se ekonomika stala „uhlíkově neutrální“, tím se svět přestane oteplovat, a tím zabráníme peklu na zemi, je stejně naivní jako představa perpetua mobile. Je naivní v každém bodě. Je naivní vize, že pokud by Evropa takové „uhlíkové neutrality“ dosáhla, budou ji následovat další země světa a další přírodní živly světa včetně například soptících sopek. Naivní je vize, že lze položit rovnítko mezi „uhlíkově neutrální ekonomikou“ a oteplování. A naivní je i vize, že pokud by se hypoteticky zastavilo oteplování země, zabráníme tím peklu, a pokud se ochladíme, bude líp.

Co naivní není, je předpoklad, že jen velmi bohatá země se může a chce chovat ekologicky. Že pouze země, v níž bude ekonomika svobodná a nebude dušená státní ideologií, bude bohatá. A že jakmile nás začne ovládat Green Deal, zchudneme. Důkaz: Londýn. Důkaz: ČHMÚ.

Víte, proč nefungoval komunismus? Protože sociální inženýring opominul biologii. Když vysadíte skupinu lidí na pustý ostrov, ihned si přirozeně zvolí vůdce. Okamžitě se mezi nimi vytvoří přirozená hierarchie. Hierarchie lidské společnosti je totiž naší biologickou potřebou. Někteří jsme přirození charismatičtí vůdci. A někteří jsme přirozeně submisívní. Ale hierarchie a rozdíly mezi námi jsou. Komunismus ale vycházel z toho, že jsme všichni stejní. A protože chybný byl základní axiom této hloupé teorie, komunismus nikdy fungovat nemůže. Je to princip.

Takže nebojte, ani Green Deal fungovat nemůže. Je to princip. Čím víc na něj ekologisté budou tlačit, tím budeme chudší, indoktrinovanější – a budeme mít zničenější životní prostředí. Green Deal bude vedle chudoby produkovat právě to, proti čemu zkouší bojovat.

Ale víte, co je pruda? Pokus o výrobu komunismu v sovětském bloku trval sedmdesát let. A dosud jsme se z něho tak docela neotřepali.

Tak co, už jste se otřepali z prezidentských voleb? Sotva hledat někoho, kdo vysloveně slavil. Drtivá většina lidí se dělila na ty víc naštvané a na ty míň naštvané. Ať ti i ti, většina volby intenzívně prožívala.

Míněno většina těch, kteří prezidenta vnímají jako symbol. Jako životně důležitého kladeče věnců. Ovšem mohu vás ubezpečit, že těm, kteří naše životy skutečně ovlivňují, skutečným šedým eminencím, jsou tanečky kolem kladení věnců úplně putna. Aneb kde jsou ty doby, kdy volby spolehlivě zamávaly například kurzem české koruny coby nejcitlivějším barometrem ekonomické nálady v zemi?

To je už hodně let nazpátek. Bývaly časy – ještě na počátku milénia to platilo – kdy například vítězství pravicových stran v parlamentních volbách katapultovalo kurz koruny k silnějším hodnotám, zatímco vítězství levicových stran vedlo k pravému opaku. Dneska se kvůli nějakým volbám kurz nehne ani o halíř. Tedy devizový kurz. Ten sázkařský naopak.

Prezidentské volby sice z pohledu celé ekonomiky mají menší význam než ty parlamentní, přesto je z nějakého pro mě záhadného důvodu veřejnost prožívá mnohem emotivněji. Z pohledu ekonomiky, z pohledu geopolitiky, z pohledu právního prostředí, prostě z pohledu života jednotlivce, jsou však zcela nevýznamné, až na ten symbol.

Přitom v realitě by volby mohly mít – byť velmi zprostředkovaně – třeba na českou korunu i na celou ekonomiku poměrně značný vliv. Za mne totiž tou nejsilnější prezidentskou pravomocí je jmenování bankovní rady České národní banky:

Na členech bankovní rady České národní banky závisí, zda budou, nebudou uplatňovány intervence na podporu kurzu české koruny, nebo naopak proti kurzu koruny. Na bankovní radě také závisí nastavení výše úrokových sazeb, které ovlivňují každý vklad a každý úvěr v zemi. Na bankovní radě záleží, nakolik rychle poroste takzvaná peněžní zásoba, a tedy jak vysoký bude tlak na inflaci z titulu tohoto uvolňování peněz do oběhu.

Na bankovní radě závisí i značná část splnění, či naopak nesplnění Maastrichtských kritérií pro přijetí eura. Byť přijetí eura samo je primárně politickým rozhodnutím vlády, na bankovní radě České národní banky do značné míry závisí to, zda budou splněny podmínky pro toto přijetí. Bankovní rada tedy do značné míry může rozhodnout o tom, zda euro bude, nebo nebude přijato.

A to zase zprostředkovaně ovlivňuje prezident.

Teoreticky by tady tedy důvody pro jistou nervozitu kolem osoby prezidenta byly. Realita je však taková, že celé české ekonomice jsou české prezidentské volby úplně putna. A to proto, že na obzoru už hafo let není žádná osobnost, která by měla skutečný názor kupříkladu na přijetí eura nebo na setrvání v Evropské unii a nebyla veřejným mínění tvárná jak hodně jetá žvýkačka, která se dá připlácnout na víko od kanálu.

A kdyby taková osobnost nějakým nedopatřením na obzoru byla, veřejná nevole by ji smetla jak tsunami pohozenu plechovku od coca-coly. Tak jako smetla přednedávnem britskou premiérku Liz Trussovou, první výraznou osobnost od dob Margaret Thatcherové. Veřejnost totiž toho času nechce slyšet, že už jsme jako Evropa v agónii. Veřejnost si ještě pořád chce plácat po ramenou, že tentokrát ten socáč už fakt, ale fakt už dáme.

Prosím pozor, dámy a pánové, na vědomost se dává, že kdo kdy uvěřil čistým úmyslům vlády, kdo kdy uvěřil, že jest možno věřiti státu, že stát pojímá ušlechtilé záměry, když plánuje penzijní spoření – ten se jako pravý naivka předvedl.

Vláda se chystá upravit příspěvky u penzijního spoření. Těm, kdo si ukládají méně než 500 korun měsíčně, podporu odejme úplně. U měsíčních úložek 1000, 1100 a 1200 Kč má státní podpora oproti aktuálním 230 Kč klesnout na 180, 198, resp. 216 Kč. Při měsíčních úložkách 1500 Kč a více by stát byl velkorysejší a podle návrhu ministerstva financí by vyplácel 270 Kč měsíčně.

Anebo jinak: Asi jste už pochopili, že v systému, který má chránit chudé, na „reformu“ doplatí ti příjmově nejslabší.

To je opravdu vydařený vtip, který krásně demaskuje pravou podstatu penzijního spoření. Už dobře 13 let nazpátek před ním varuju a tvrdím, že je jen otázkou času, kdy stát na penzijní fondy nějakým způsobem sáhne. A je to tu. Mnoho lidí začalo do penzijních fondů spořit jenom proto, že měli vizi státního příspěvku. Penzijní fondy totiž loni svorně úplně všechny dosáhly (reálně) ztráty.

A do principiálně ztrátové investice může jít jen někdo, kdo k tomu má jiný motiv než výnos fondu. Tím jiným důvodem byl státní příspěvek, případně příspěvek zaměstnavatele. A teď skutečně už dochází k tomu, že stát na úspory v penzijních fondech sahá. Nejprve na ně sáhnul obrovskou inflací, kterou státní politika vyvolala a která způsobila ztrátu fondů. A nyní sahá na příspěvky.

Nejspíš dalším krokem může být zrušení daňového zvýhodnění pro zaměstnavatele, kteří platí zaměstnancům příspěvky, neboli zaměstnavatelé zaměstnancům tyto příspěvky platit také přestanou. A pak už každý, kdo vloží peníze do fondu, bude automaticky pouze ve ztrátě.

A ještě dalším krokem může být takzvané otevření fondů, které by způsobilo živelné výběry a ještě další propad hodnoty naspořených peněz.

Takže já stojím za svým dlouholetým tvrzením: důvěřování státem organizovanému a podporovanému penzijnímu spoření je hazard, protože dotyčný se dopustil té neodpustitelné chyby, že věřil státu a jeho slovu. Tato důvěřivost je nyní „po zásluze“ trestána.

Zajímavou zprávou tohoto týdne je, že na 73 procent generálních ředitelů ve světě se domnívá, že globální ekonomika v tomto roce klesne, neboli projde si recesí. Vyplynulo to z pravidelného průzkumu PwC. Představuje to nejpesimističtější výhled klíčových šéfů na globální hospodářský růst za 12 let průzkumu. Déle se tento průzkum neprovádí.

Někdo by snad takové výsledky mohl označit za pesimistické. Já je označuji spíš za realistické. Ostatně máme tu řadu signálů, že ke zpomalování různých ekonomik napříč světem až do stádia útlumu skutečně dochází. Mezi nejvýmluvnějšími je třeba čerstvá statistika, že výroba automobilů na Slovensku loni podle předběžných údajů klesla téměř o pět procent zhruba na milion vozidel. (Jen mimochodem – i tak si ale Slovensko v přepočtu na obyvatele udrželo pozici světového lídra v produkci aut. Krom jiného i proto, že k podobnému poklesu výroby dochází v automobilovém průmyslu i jinde po světě.)

Jiným signálem, který potvrzuje totéž, totiž pokračující zpomalování ekonomik, je fakt, že hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane se nechal slyšet, že úrokové sazby musí vystoupat ještě výš, aby se v eurozóně snížila inflace. Neřekl sice na kolik, ale je zjevné, že zvyšování úrokových sazeb bude v eurozóně dál snižovat hospodářský růst. Zatímco propad výroby aut popisuje, co už bylo, plánované zvyšování úrokových sazeb popisuje, že k dalšímu zpomalení teprve dojde.

Až potud na tom není nic až tak moc překvapivého. Paradoxní to začne být teprve až v okamžiku, když dodáme další střípky informací.

Tak například: Míra nezaměstnanosti ve Velké Británii zůstala na 3,7 procenta, a je tak nejnižší za téměř 50 let. Jinak řečeno, svět se připravuje na hospodářské zpomalení, ale míra nezaměstnanosti zůstává v mnoha ekonomikách na mnohaletých minimech! Porovnejme to s Velkou hospodářskou krizí po roce 1929: Tehdy první zemí Evropy, kam z USA dorazila krize, bylo Německo, kde v roce 1932 bylo téměř 45 % Němců bez práce. Srovnejme skoro poloviční míru nezaměstnanosti s nezaměstnaností kolem 3 nebo 4 procent, jakou běžně v Evropě vidíme dnes!

Ostatně abychom tuto přehlídku bizáru zkompletovali, dodejme ještě, že takzvaná harmonizovaná meziroční inflace v Německu byla za prosinec potvrzena na 9,6 procenta. To by taktéž mělo být dle ekonomické teorie v přímém rozporu s hospodářským zpomalením. Jenomže – sedí to perfektně k roku 1929, který byl spojen s inflací a v Německu dokonce s hyperinflací.

Co si z toho tedy vlastně vzít? Jde o to, že značná část veřejnosti, a to včetně té profesionální, si není vědoma povahy a typu nadcházejícího ekonomického vývoje. Většina lidí má dojem, že recese, o které centrální banky, vlády, ekonomové mluví – je běžná cyklická záležitost opakující se každých plus mínus deset let, případně do toho zamotají ještě okrajové faktory typu válka na Ukrajině. Což je na hony vzdálené realitě. 

Byla Velká hospodářská krize roku 1929 běžnou cyklickou recesí? Sotva. A přitom není od věci kvalitativně, tedy svými systémovými příčinami, srovnávat krize z let 1929, 2008 a – řekněme – 2023. To neznamená ani omylem, že prožijeme něco podobně drastického. Naopak. Tak třeba dvouciferné nezaměstnanosti se bát vskutku nemusíme.

To znamená pouze tolik, že se mění systém. O to jde.

Již nejsme tržní ekonomika. Evropa již není ani kapitalistická, ani svobodná. A běžné investorské poučky už neplatí. Už neplatí, že úspory jsou bezpečné. A pokud nechápete, o čem mluvím, podívejte se na výsledek prezidentských voleb. Komunista, nebo komunista. To, co se děje v ekonomice, je jen zrcadlem poptávky společnosti po návratu před rok 1989. S tím rozdílem, že teď už v tom jede Evropa celá.

Tento týden opět přinesl ostře sledovaná čísla o spotřebitelské inflaci. Tedy o fenoménu, který se v posledním roce doslova utrhl ze řetězu.

Po dlouhé době to nejsou zprávy až tak moc depresívní: úroveň spotřebitelských cen zůstala v součtu v prosinci stejná jako v listopadu. Neboli tempo meziměsíční inflace dosáhlo v prosinci rovné nuly. Meziročně pak spotřebitelské ceny v prosinci vzrostly o 15,8 %, což bylo o 0,4 procentního bodu méně než v listopadu. Leckdo by se tedy mohl radovat, že inflace je nejspíš již za svým vrcholem.

Jenomže hodnoty meziroční inflace jsou pořád naprosto extrémní. Inflace je už dávno na úrovních, kdy nejen je ohromně nepříjemná pro každého jednotlivce, ale také už působí velké distorze celého ekonomického chování na makroekonomické úrovni. Jednoduše řečeno, jen proto, aby se inflaci vyhnuli, chovají se lidé tak, jak se dobrovolně chovat nechtějí, spotřebovávají, co spotřebovávat nechtějí, vše je podřízeno jednání, které by se při nižší inflaci jevilo jako zcela iracionální, a které má jediný cíl: Zachránit co nejvíc úspor.

Pořád si musíme připomínat, že za celý rok 2022 šlo o druhou nejvyšší hodnotu od vzniku samostatné České republiky. Vyšší byla inflace pouze v roce 1993, tedy v období transformace, kdy ceny vyskočily o více než pětinu. Jenomže tehdy jsme procházeli jedinečnou transformací ekonomiky ze socialistické a centrálně plánované na kapitalistickou a tržní. Přechodně zvýšená inflace na základě liberalizace cen tedy byla logická. Naproti tomu dneska spíš procházíme plíživou transformací z tržní ekonomiky na stále víc socialistickou a centrálně řízenou.

Guvernér České národní banky Aleš Michl je optimistický a říká, že „problém s inflací“ chce vyřešit do roka a půl. S jejím snížením počítá už od jara. Na příští rok dokonce předpovídá inflaci na 2 procentech. Jako tři zásadní protiinflační jevy jmenoval silnou korunu, snížení útrat domácností, slabší poskytování úvěrů, a tedy ochladnutí hypotéčního trhu. Pravdu má guvernér potud, že se skutečně jedná o ty zdroje inflace, které Česká národní banka – potažmo každá centrální banka – může ovlivňovat. Může ovlivnit míru poskytování úvěrů, míru utrácení, a kurz měny. A to všechno už taky skutečně částečně zabralo a skutečně to již působí na mírné brždění inflace. Ale to nestačí. Bohužel zdrojů inflace je totiž mnohem více.

Mezi dalšími zdroji inflace jsou například některé nedostatkové služby, výrobky, materiály, komponenty. Každý ví, že chybí léky. Zdaleka ne každý si ale uvědomuje, že léky chybí hlavně proto, že jsme jejich výrobu kvůli vysoké evropské regulaci vyhnali za hranice EU, protože farmaceutickým firmám se prostě za stávající evropské regulace už nevyplatí léky uvádět na trh a vyrábět. A už jen málokdo si dál uvědomuje, že to, co vidíme u léků, je jen špička ledovce a že úplně stejný mechanismus se projevuje v dalších odvětvích – od stavebnictví, přes průmysl, až po třeba potravinářství: Některé produkty úplně chybí, u dalších je příliš dlouhá čekací doba, jiné jsou nesmyslně drahé. A to vše kvůli evropské regulaci a daním na všechno. Neboli tyto zásahy státu do ekonomiky způsobují inflaci, kterou stát svádí na válku na Ukrajině.

Přesně sem spadá i rádoby zelená evropská politika. Moc zelená sice není, jen se tak jmenuje, ale každopádně je velmi účinná ve zdražování mnoha cen a zejména energií a všeho, kde jsou energie potřebné. Nikdo si nemůže myslet, když nařídíme elektroauta a vypneme si své elektrárny a budeme pálit drahý plyn, abychom vyrobili elektřinu, že bude levná elektřina a budou levné výrobky, k jejichž výrobě je elektřina potřebná.

A samozřejmě Česká národní banka Green Deal neovlivní, kdyby se na hlavu postavila. To by mohla udělat jen sebevědomá vláda, která by na to měla gule. Znamenalo by to totiž jít do drtivého konfliktu s EU, proti kterému byl Brexit čajíčkem.

V posledním roce se opakovaně setkávám s jednou otázkou. A setkávám se s ní s rostoucí frekvencí. Ta otázka zní: Bude měna?

Frekvence dotazů ještě zesílila, když na konci listopadu japonská finanční skupina Nomura vydala varování, že údajně některým středoevropským zemím hrozí měnová krize.

Lidé si většinou neumí pod otázkou, zda bude „měna“, představit nic příliš konkrétního. Vlastně je zajímá, zda budou „nějaké problémy týkající se měny“. Ale takových „problémů s měnou“ může být dosti široká škála od banálních, až po zásadní. Každý z nich se jmenuje jinak. A zatímco některé z nich jsou velmi málo pravděpodobné, jiné vyloučit nelze.

Například měnová reforma je něco zcela odlišného než měnová krize, devalvace, oslabení měny, dluhová krize, finanční krize. Měnová reforma, kterou lidé většinou mají na mysli pod slovem „měna“, nemá v realitě nic společného s „měnovou krizí“, kterou předpovídala japonská Nomura.

Teorie říká, že měnová reforma je nákladný ekonomický krok, při němž je zásahem státu změněna hodnota platidla nebo platidlo samo (tzv. fiat měna) na určitém území. Zásadní z celé definice je to, že je změněna hodnota platidla. Tuto změnu neurčuje trh, ale uměle nějaká státní autorita. Už z toho je jasné, že z pohledu ekonomie je měnová reforma zcela nepřirozeným zásahem s dlouhotrvajícími (a často devastačními) důsledky.

Stojí za to ohlédnout se za 20. stoletím, které jen na našem území přineslo hned 3 zásadní měnové reformy. Měnovým reformám často předcházela nějaká celospolečenská změna – zánik jednoho státu a vznik nového, konce válek, nebo změny politického režimu. Československá měnová reforma roku 1919 měla za úkol oddělit československý peněžní systém od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Dalším z důvodů měnové reformy pak bylo zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války.

Další měnová reforma proběhla 1. listopadu 1945. Díky ní skončila takzvaná měnová dualita. Vláda tehdy znovu zavedla československou korunu jako jedinou fiat měnu a snížila objem peněz v oběhu. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se používaly protektorátní koruny a v omezené míře i německá marka, na Slovensku koruna slovenská a maďarské pengő. Všechny peníze byly vyměněny v poměru 1:1 za československé státovky. Každý si mohl vyměnit pouze 500 Kčs, částky převyšující 500 Kčs byly nuceně složeny na vázané vklady.

Československá měnová reforma 1953 je dodnes největším strašákem a zásahem za dobu více než stoleté existence koruny. Navíc dodnes zanechala pachuť u těch, kteří si na ni ještě pamatují. Byla provedena 1. června 1953. Měnovou reformou se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout hned několika cílů najednou – znehodnocení měny, vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit nepoměr vysoké poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Tehdejší propagandou byla reforma prezentována jako „vítězství pracujícího lidu“ a úder buržoazii. Ekonomickou realitou ale bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všech obyvatel a pokles životní úrovně. Ekonomickou terminologií anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický vnitřní státní bankrot.

Abychom pochopili příčiny měnové formy, musíme se vcítit do tehdejší doby. Na začátku 50. let 20. století, tedy několik let po konci druhé světové války a krátce po nástupu komunistického režimu, panovala v Československu hluboká ekonomická krize. Spotřebního zboží byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto (už od válečného roku 1939) zajišťována na příděl, a obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Kvůli tomu logicky rostl význam černého trhu. To s sebou samozřejmě také neslo dvojí ceny. Inflace plynoucí z přetlaku peněz nad dostupným zbožím sice oficiálně neexistovala, ale prakticky se projevovala růstem cen na černém trhu. (Před roky 2021-2022 inflace oficiálně skoro nebyla, ale prakticky se projevovala růstem cen nemovitostí a cenných papírů. Před rokem 1929 to samé.)

Jinými slovy, vždy, když je peněz v oběhu hodně a zboží je málo (to platí i dnes po 14 letech tisku peněz), musí dojít k inflaci. Zhruba 14 let se tiskly peníze před velkým krachem na burzách v roce 1929, 14 let trval přídělový systém před měnovou reformou v roce 1953. Z této číselné shody sice nelze nic moc zásadního vyvozovat, ale jeden závěr lze učinit přece: Dlouhodobá nerovnováha mezi objemem peněz v ekonomice a objemem dostupného zboží a služeb VŽDY NEVYHNUTELNĚ vede k inflaci a ekonomickému rozvratu. V tržním systému se problém vyřeší sám spontánně (jako v roce 1929 krachem burz a následnou krizí), v centrálně řízeném systému je řešen administrativně (jako v roce 1953 měnovou reformou neboli bankrotem státem).

Když důvody měnové reformy sečteme, tak provedením měnové reformy se stát záměrně rozhodnul připravit občany o peníze, protože jim za ně neměl co nabídnout. Kdyby stát lidi nepřipravil o peníze, nebyl by už schopen déle udržet stav, kdy oficiálně neexistuje inflace (která byla považována za ohavný kapitalistický jev, tedy byla v socialismu politicky neakceptovatelná).

V dnešní situaci lze vidět mnohé analogie s rokem 1953: Existuje značná disproporce mezi množstvím peněz v oběhu a nabídkou zboží a služeb. Stát proti inflaci bojuje (zcela nefunkčně) cenovými stropy – analogicky v roce 1953 oficiálně inflace nesměla existovat. A čím je větší disproporce mezi tržní cenou a cenovým stropem (nebo oficiálním a černým trhem v roce 1953), tím obtížněji se iluze nízkých cen udržuje. Přesto si musíme uvědomit, že struktura ekonomiky vypadá ve 21. století úplně jinak než v polovině minulého století.

Z pohledu monetární politiky jsme tržní ekonomikou s plovoucím kurzem. S kurzem (cenou) koruny tak hýbe střet nabídky a poptávky. Navíc tu máme Českou národní banku, která může nadměrné výkyvy v ekonomice korigovat. Hlavním nástrojem České národní banky je v tomto případě nastavování úrokových sazeb. Pak ale Česká národní banka ve svém arzenálu disponuje i silnějšími polotržními nástroji typu devizové intervence. Vzhledem k současnému kurzovému režimu (plovoucí kurz) a díky existenci nástrojů centrální banky nedává smysl provedení měnové reformy ve stylu 50. let minulého století.

Dodejme ale, ale v jistém slova smyslu měnová reforma vlastně již probíhá. Jak jsme si již řekli, měnová reforma je akt, při kterém je zásahem státu změněna hodnota platidla. Když si uvědomíme, že inflace byla vyvolána činy státu (expanzívní měnová politika a navyšování peněžní zásoby při současných lockdownech zabraňujících tvorbě zboží a služeb), podmínka zásahu státu je splněna. A pokud jde o ztrátu hodnoty měny, ta je krom jiného dána kupříkladu tím, že úspory v penzijních fondech kombinací nastavení dosažitelných výnosů a inflace jsou a budou znehodnocovány. Tedy v jistém slova smyslu jakási „soft“ měnová reforma vlastně probíhá.

Velké investory na Wall Street stejně jako babičku v nejzapadlejší české vesnici bude zajímat, jak moc silně bude v příštím roce kousat inflace.

Tady mám dobrou a zároveň špatnou zprávu. Dobrou zprávou je, že tempo inflace se v příštím roce zmírní. Špatná zpráva zní, že ceny dál porostou tempem, které bylo v posledních letech jen těžko představitelné. Zatímco za celý rok 2022 tempo inflace v Česku dosáhne v průměru za celý rok zhruba 15 %, v příštím roce to bude kolem 10 %. První polovina roku 2023 se odehraje v duchu dvouciferné inflace, ve druhé polovině roku tempo inflace zeslábne na jednociferné hodnoty. Růst cen budou dál živit drahé energie. Státní cenové stropy budou znamenat jen částečnou úlevu. Dražší energie se pak budou stále víc propisovat do všeho zboží. A dražší potraviny pocítí každý z nás.

Tempo inflace zůstane zvýšené nejen v české ekonomice, ale i ve světě. Musí nás proto zajímat reakce centrálních bank. Tady se začíná projevovat, že centrální banky přeci jen už zpomalily tempo zvyšování úrokových sazeb. Úrokové sazby amerického Fedu před letošními Vánocemi narostly o 50 bazických bodů do pásma 4,25-4,50 %. Tempo zvyšování sazeb Fedu tedy zpomalilo po čtveřici předchozích „hiků“ o 75 bazických bodů. Neboli očekává se, že boj proti inflaci už nebude tak urputný jako dosud.

Evropská centrální banka (ECB) po vzoru Fedu také přišla se zpomalením při zvyšování sazeb ze 75 na 50 bazických bodů. Rozdíl je ale v tom, že Evropská centrální banka začala své úrokové sazby zvyšovat později než americký Fed. Výsledkem je, že zatímco v USA vyskočily úrokové sazby viditelně nad 4 %, v eurozóně narostla základní sazba ECB jen na 2,5 %. ECB ale zároveň přislíbila další zvyšování sazeb v příštím roce, kdy by měly vyrůst viditelně nad 3 %. Trh odhaduje, že ECB v příštích měsících zvýší sazby o více než 1 procentní bod. Kromě toho Evropská centrální banka má v plánu naordinovat své rozvaze dietu. Snižování rozvahy ECB by mělo začít v březnu a mělo by probíhat do poloviny příštího roku v rozsahu 15 mld. eur měsíčně. V podání ECB tak budeme v přímém přenosu sledovat kvantitativní utahování poté, co se ECB mnohaletým programem kvantitativního uvolňování stala největším věřitelem mnoha vlád eurozóny.

Nesmíme zapomínat ani na Českou národní banku. Její základní sazba leží v posledních 6 měsících výš než v USA i v eurozóně – u 7 %. Tam podle nás setrvá v příštích měsících. Pokud by se měly sazby ČNB měnit, tak podle nás až v závěru příštího roku, a to směrem dolů. Když to nějak sečteme, tak zatímco v posledních letech centrálních banky svou rozvolněnou měnovou politikou vytvořily podhoubí pro nárůst tempa inflace, v příštím roce v jejich podání budou pokračovat pokusy o nápravu tohoto stavu.

Chování centrálních bank a postupné „zdržování“ peněz bude mít zákonitě odraz v ekonomice. Pro investory bude najednou nemyslitelné přijít k levným úvěrům, což se odrazí ve slabší ochotě investovat – do čehokoliv. Akciové trhy podle nás nebudou ani v roce 2023 představovat bezpečné místo pro zaparkování kapitálu. Podobně na tom bude třeba nemovitostí trh. Splaskávání cenových bublin by mělo pokračovat i v roce 2023.

Za této situace se nemůže dařit ani jednotlivým ekonomikám. Třeba americký Fed v příštím roce očekává poměrně citelný nárůst míry nezaměstnanosti v USA z 3,7 % na 4,6 % na konci roku 2023. To naznačuje, že zhoršení ekonomických podmínek může vyústit v recesi největší ekonomiky světa. Mezinárodní měnový fond pro příští rok očekává růst globální ekonomiky jen o 2,7 %. Českou ekonomiku budou brzdit obavy domácností z budoucnosti, což se odrazí v jejich slabších útratách. Zatímco v posledních letech byla domácí spotřeba tahounem růstu české ekonomiky, v příštím roce bude naopak brzdou. V příštím roce podle nás česká ekonomika neporoste, ale bude klesat o necelé 1 %.

Důležitým tématem zůstane i v roce 2023 energetická krize. K jejímu vzniku rozhodně nepřispělo jen zastavení dodávek plynu z Ruska. Výrazně se na tom podepsalo i zelené tažení evropských politiků. Naštěstí pro tuto zimu jsme z nejhoršího venku, zásobníky plynu se po celé Evropě podařilo během podzimu naplnit na více než 90 %, někde i na 100 %. Dodávky plynu z Ruska totiž nahradil norský plyn a pak také dodávky zkapalněného plynu (LNG). Jenže Evropa si bude muset brzy vybrat. O dodávky LNG bude Evropa soutěžit především s Asií. Zároveň se ale Evropa brání smlouvám na delší období kvůli svým klimatickým cílům. Jenže dodavatelé LNG právě na dlouhodobých kontraktech fungují. Když to sečeme, tak buď si Evropa otevřeně přizná, že plyn pro ni bude i v následujících patnácti letech důležitý, nebo můžeme mít velké problémy naplnit zásobníky už před příští zimou. To by samozřejmě výrazně zvýšilo cenu plynu a elektřiny na evropských trzích a eskalovalo energetickou krizi. Pak by se nám v ještě větším rozjelo to, co nás trápilo letos – skokový nárůst cen energií, následně celkové inflace, zamrznutí spotřeby a nutnost centrálních bank ještě víc dramaticky zvyšovat úrokové sazby. V tomto scénáři by byl propad české ekonomiky větší.