Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Na konci roku jsme si mohli přečíst jedno zábavné prohlášení od ČSSD. Říkalo se v něm: „ČSSD stojí již téměř 2 roky v čele vlády, daří se nám úspěšně čerpat eurofondy, zařadili jsme se v růstu HDP mezi 3 nejúspěšnější země EU a dosáhli jsme 2. nejmenší nezaměstnanosti v EU…“

Ano, chápu, že to zní marketingově pěkně. Jenomže má to jednu vadu na kráse. Tohle tvrzení zaměření na základní pudy – dostáváme prachy, rosteme, máme práci – je až příliš zjednodušené. Určitě je dobře, když ekonomika zdravě roste. Dejme tomu, že náš současný růst jakž takž zdravý je. Potud ještě dobré, ale pak už to je horší. Eurofondy? Bylo-li by po mém, poprosila bych EU, aby si ve vší laskavosti strčila své eurofondy za klobouk, protože jen navyšují kvůli nutnosti spolufinancování naše veřejné zadlužení, motivují ke korupci a nepřináší skutečně užitečné investice. A chlubit se nízkou nezaměstnaností…? Mnóó – něco na tom jistě je. Pro zaměstnance je skvělé, když mohou najít práci. Ale umím si představit něco ještě krapet lepšího, než „jen“ nízkou nezaměstnanost. Povím vám jeden (nijak nepřikrášlený) příběh a než jej dovyprávím, můžete přemýšlet, co nemáme, ale přitom to může být ještě lepší než nízká nezaměstnanost:

Není to tak dávno, co si mému manželovi na jakémsi dýchánku známý český kuchař Polreich stěžoval, jaký je v Praze problém s kuchaři a personálem. Tehdy jsme si nedokázali tak docela představit, o čem přesně mluví. Ovšem náhoda tomu chtěla, že teď už rozumíme dokonale.

Ke konci roku 2015 činila nezaměstnanost v Praze 2,5 %. To je setsakra málo. Mnozí lidé v některých oborech – typicky právě v pohostinství – si při tak nízké nezaměstnanosti práce neváží. Vědí, že ji najdou rychle, a zaměstnavatelé musí vzít i toho, kdo dělá práci lajdácky. Když už jsou zaměstnaní i chroničtí lemplové, prostě si není z koho vybírat. Ale současně jsou i obory a místa země, jako třeba Severní Morava, kde je nezaměstnanost pořád vysoká.

V posledních měsících můj manžel rád chodil do restaurace Modrý zub v Praze na Andělu. Byl v ní sice mnohokrát, ale ve středu 20. ledna se tak stalo naposledy. Potkala jej totiž názorná demonstrace toho, co to znamená nízká nezaměstnanost a nevážení si práce.

V podniku evidentně zrovna měli špatný den. Že manželovi přinesli studenou polévku, přešel se shovívavostí. Ale že ho obsluha ignorovala, už bylo trochu horší. Měl žízeň jak trám a nemohl se obsluhy dovolat. Protože byla restaurace plná a nechtěl na nikoho halekat, jen po chvíli marného čekání ve výmluvném gestu zvedl prázdnou lahev od vody do vzduchu v naději, že upoutá pozornost. Za chvíli mu ovšem došlo, že problém není v tom, že by servírky měly moc práce s jinými hosty, nebo že by ho neviděly, protože se co chvíli podívaly jeho směrem a jen si mezi sebou šuškaly. Z výrazu a gest bylo jasné, že to je zhruba něco ve smyslu, že je svou zdviženou rukou obtěžuje.

Několik minut ho menší, štíhlá, asi třicetiletá dlouhovlasá brunetka nechala signalizovat zřejmě ve snaze unavit ho, aby konečně dal pokoj. Jenomže žízeň se nějak unavit odmítala. Takže na brunetku konečně zavolal. Zase nic. Až o chvíli později se k manželovi najednou přisunula a jala se na něj jako trhovkyně křičet, kde si myslí, že je. Že prý nejsou žádná čtvrtá cenová. A co že si prý dovoluje zvedat do vzduchu láhev. A ať se prý naučí chovat. Slušně jí vysvětlil, že by si jen přál obsloužit. Což ovšem zjevně neměl dělat, jelikož paní se utrhla: „Jste vůl! Nevidíte, že obsluhuji i další stoly?!“ (Ne – neobsluhovala.) I otázal se manžel opět velmi slušně, zda by mu sdělila své jméno, že by pan majitel jistě rád věděl, jak jeho zaměstnanci označují zákazníky. O jméno se ovšem podělit odmítla, otočila se na podpatku a odkvačila pryč.

Manžel ještě chvíli po slečně pokukoval, jelikož ji v ten okamžik začal považovat za mimořádně kuriózní úkaz. Nicméně jakmile si toho všimla, začala se schovávat, se točit zády a znovu švitořit se svou kolegyní u baru. Že jde o manžela, bylo jasné vzápětí, když se barmanka nechala slyšet přes celý lokál: „Být tebou, rozšlapala bych mu mobil!“ Brunetka si její radu vzala ochotně k srdci, přihnala se ke stolu a vypadl z ní výrok večera: „Jste normální čů**k!“

Když manžel o něco později podnik opouštěl a číšníkovi s velkým tetováním na ruce oznámil, že chce platit, zdálo se mu férové vysvětlit mu, proč tentokrát nenechá dýško, když jindy je štědrý. Číšníka vysvětlení zaujalo. A servírku si zavolal. Slečna se zatvářila jako neviňátko a prohlásila, že prý manžela nikdy neoznačila za pánský vercajk, to by si netroufla, přeci mu jen řekla, že je vůl – takže si nehorázně vymýšlí. Číšníka to uklidnilo: „Tak to jsem rád, že žádné sprostoty nezazněly!“ A dál čekal na dýško.

Když se manžel z Modrého zubu konečně vypotácel, bylo nám jasné, že v pohostinství nikdy podnikat nebudeme. S takovým matrošem za zaměstnance bychom si do týdne uhnali infarkt. Tedy – minimálně při stávajícím nastavení zákonů.

Tak už víte, co je lepší než nízká nezaměstnanost? Co umožňuje ekonomice dlouhodobou, opravdu stabilní prosperitu? Je to nízká nezaměstnanost v kombinaci s pružným trhem práce. Bez zákonů zakazujících vyhodit lempla, aniž by takový vyhazov současně drobného podnikatele přivedl na buben kvůli hromadě odstupného. S pružnými pracovními úvazky, bez minimální mzdy, s možností zaměstnat zaměstnance na dobu určitou. Mimochodem byly to právě reformy zaměřené na zpružnění trhu práce, které před více než deseti lety učinila z nemocné německé ekonomiky dnešní fenomén.

Autoři Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Imigranti a strach z nich jsou jednoznačně v dnešní Evropě tématem číslo jedna. Ale řekněme si: Co vlastně na imigraci ty, co se tolik bojí, irituje nejvíc?

Je to obava, že zahltí trh práce? Ne.

Je to to obava, že vyčerpají evropské sociální systémy? Ne.

Podle průzkumů veřejného mínění největší procento lidí má největší strach z toho, že jejich kultura příliš infiltruje a pozmění kulturu naši.

Fajn, nehodlám teď diskutovat o tom, zda naše kultura je, či není ohrožená, nebo do jaké míry. Je to svým způsobem i trochu zbytečné. Protože pokud naši kulturu nerozloží kultura cizí, rozložíme se sami. Makáme na tom celkem usilovně.

Znáte úsloví „papežštější než papež“? Tak tohle spojení dostává nový rozměr. To Evropané se stali papežštější než papež. Představte si, že tento měsíc se rozčílil španělský ministr vnitra Jorge Fernandez Diaz na poslankyni strany Podemos Carolinu Bescansu za to, že v parlamentu kojila své miminko. Tedy za to, že se chovala dokonale přirozeně a normálně. Protože kojení je pro ženy přirozené stejně jako pro miminka. Kdo nebyl kojený, nese si z toho handicap ve formě snížené imunity na celý život. Ale kupodivu sám papež František s kojením na veřejnosti problém nemá! V lednu 2014 dokonce veřejně vyzval matky, aby během křtu v Sixtinské kapli kojily. A dodal: „Dnes bude znít zpěv chóru, ten nejkrásnější však bude hluk dětí.“ Kam jenom se ta naše korektní a genderově vyvážená evropská morálka posunula, když i papež je podle ní nemrava? (Koneckonců také na veřejnosti kojím. Překvapivě hlad mého miminka se totiž neřídí tím, kdo na něj zrovínka kouká. Kojím sice decentně, žádný striptýz, ale kojím – protože si neumím představit nic důležitějšího na světě, než uspokojit hlad toho malého tvorečka.) Budeme ženy zavírat někam do stáje a tvářit se, že jsou kvůli starání se o dítě „nečisté“? Tohle mají být evropské hodnoty?

Bojíme se imigrantů, protože k nám přinášejí burky a hidžáby, protože mají mimořádně puritánský vztah k sexualitě a protože pak jejich potlačovaná a tabuizovaná sexualita probouzí v některých – pro ně nezvyklých – situacích těžko potlačitelné násilí. A nám se tohle nelíbí. A víte co? Bráníme se tomu tím, že tuhle kulturu, které se mnozí bojí, pomaličku, ale jistě, začínáme… napodobovat!

Nemáte náhodou pocit, že se společnost pozvolna, nenápadně posouvá a že jdeme z extrému do extrému? Za dob komunistů nebyl sex vidět nikde. Po roce 1989 byl najednou všude. Vzpomínáte na film Slunce, seno, erotika? Nechme stranou uměleckou kvalitu, ale pokud jde o téma – dneska by už asi nevznikl, protože by jej nikdo nechápal. Protože už se zase vracíme kamsi před rok 1989. Sex ustupuje, znovu se tabuizuje, atmosféra se změnila. Už znovu (prý) začíná být problém vyskytnout se na koupališti „nahoře bez“. A máme tu i novou terminologii. Najednou se mluví o sexismu. O sexistických prasatech. Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se jako houby po dešti ženy, které se označují za feministky, které tvrdí, že žena a muž jsou stejní, a začaly určovat standardy „slušného“ chování. A stejně jako muslimové začaly tvrdě vyžadovat, aby tyhle nové standardy dodržovali i ostatní.

Pamatujete se, jak těsně před Vánocemi vypukla pseudokauza „Černá dvanáctka?“ Reklama pivovaru Bernard vyvolala na internetu silnou kritiku od sice nevelké, zato o to hlasitější skupiny kvůli tomu, že na plakátě tančí kolem půllitru černého piva animovaná polonahá černošská dívka s popiskem „u nás umí ženy tančit nejen kolem plotny“. Prý je „sexistická“. Jiní ji považují dokonce za rasistickou. Někteří za pedofilní. Jen čekám, kdy se u nás zakáže černý humor, protože je rasistický. Ať se snažím, jak se snažím, já na reklamě nějak nedokážu nic rasistického najít. Černá slečna je na ní totiž stylizovaná jako někdo, kdo má přitahovat – ne jako něco negativního. (Zato se mi zdá rasistické, když se černí Američané odmítají účastnit předávání Oskarů, protože je podle nich nominováno málo černochů. Čímž dávají najevo, že podle nich Oskar není o kvalitě, ale o barvě. Tedy selektují podle barvy. Což ovšem je základem rasismu.)

Reklama Bernarda splnila účel – zaujala. Reklama se dělá právě proto, aby lidé věděli o výrobku. Já nyní díky téhle odsuzované reklamě o výrobku vím, ačkoliv jinak mě pivo nechává v klidu – takže klobouk dolů před jejími tvůrci. A ať se snažím, jak se snažím, neumím v ní najít ani nic „sexistického“. A vůbec se mi zdá, že něco sexistického v ní vidí jen ten, kdo to vidět chce. Nejspíš někdo, kdo vidí sexismus i v banánu či okurce. Nejspíš někdo, kdo má jakýsi svůj vnitřní problém možná z dávné minulosti. Nějaké pnutí, které ho žene k tomu, aby se sexu bál a tabuizoval ho.

Ovšem strach z toho, aby náhodou děti neviděly „ten nechutný a špinavý sex“, šel tak daleko, že se dětský časopis Čtyřlístek musel rozejít se svým kreslířem. Jeho kreslířský konkurent totiž začal tvrdit, že na obrázcích je vidět pár při sexu. Zkoumala jsem obrázek zleva i zprava pod lupou v naději, že mě pobaví. Ale zklamal mě. Kdo na něm vidí sex, má hodně bujnou fantazii. Možná tam za okýnkem auta je, možná ne – záleží jen na vaší představivosti. Zjevně kdo je v téhle oblasti poněkud zastydlým puberťákem a vidí sex za každým bukem, může ho „vidět“ na tomhle obrázku.

O tom, jak se společnost postupně nenápadně posouvá směrem k těžko pochopitelnému puritánství alá Amerika, jsem se přesvědčila i na vlastní kůži. Když v roce 2013 poprvé vyšla má plánovaně nezisková a napůl „charitativní“ kuchařka Citlivá kuchyně pro lidi se zdravotními problémy a bezlepkovou a bezmléčnou dietou, nikdo se nepozastavil nad její obálkou, na níž mám trochu hlubší výstřih. Stačily pouhé dva roky (!) a vše je jinak. Kniha totiž nyní po vyprodání celého nákladu vyšla jako e-kniha, což náhle vyvolalo bouři pohoršených komentářů týkajících se té samé obálky, která při prvním vydání nikým nehnula. Komunita intelektuálek – feministek neváhala obálku k mému značnému údivu i pobavení současně označit za soft-porno z dob socialismu. Osobní dotčení některých jedinců tímto mým výstřihem dokonce šlo tak daleko, že neváhali obětovat svůj čas a peníze a e-knihu zakoupili jen a pouze proto, aby následně mohli cíleně a opakovaně začít poškozovat autorská práva! (Navrch ještě pro ně nezištně, takže s jediným motivem: ublížit.) Jejich střet s autorským zákonem byl pochopitelně oznámen policii ČR. Ta velice rychle a bezchybně zafungovala (děkujeme) a série příspěvků na Facebooku nabádajících k trestnému činu, stejně jako souborů poškozujících autorský zákon je dnes již stažena. Nicméně já opravdu upřímně žasnu, jak hlubokou zlobu ústící až v krádež a nabádání ke krádeži může vyvolat jeden nevinný hlubší výstřih, který dokonce ani neměl žádné postranní úmysly, prostě se jen ukázal technicky-praktický při focení.

Po 11. září jsme byli jako kultura na hlavu poraženi. Byli jsme poraženi tím, že jsme všude instalovali kamery, zátarasy, rentgeny… Náš život se zhoršil, i když jsme opakování velkého množství útoků asi zabránili. Dneska je situace podobná. Bojíme se jiné kultury, ale sami sebe ničíme tím, že se jí vlastně přibližujeme. Bojíme se rozhalenek a div že dobrovolně nesměřujme k burkám, na které mnozí tolik nasazují. Vzdalujeme se od své přirozenosti a necháváme si nakukat, že tohle potlačování přirozenosti je výhrou. Ale není naopak právě tohle ta největší prohra ve střetu civilizací?!

Mám takový dojem, že minisukně už dneska není ani známkou lehké děvy, ani známkou punku, ale jednoduše známkou vnitřní svobody.

Nepatřím mezi nadšené vítače imigrantů. Domnívám se, že většina (ne všichni) z nich jsou ekonomičtí zlatokopové, kteří přicházejí nikoliv kvůli obavám o svůj život ve válečné zóně, nýbrž ve snaze vyždímat evropský sociální systém. Současně nepatřím mezi nadšené podporovatele hnutí Islám v České republice nechceme (IVČRN). Domnívám se, že minimálně značná část sympatizantů tohoto hnutí (ne všichni) nedokáže dostatečně odlišit „neškodné“ menšiny žijící u nás již léta od militantních nově příchozích, kteří nám chtějí vnucovat svá pravidla. Že se nedokáží distancovat od principu kolektivní viny, který je však pro mě naprosto nepřijatelný.

To jen tak pro vyjasnění pozic.

Nejsem sice podporovatelem IVČRN – a přece se v uplynulých dnech a hodinách stalo něco, co by žádného člověka nemělo nechat v klidu. Dokonce ani případné zapřísáhlé odpůrce IVČRN ne.

Hnutí, které mělo přes 160 tisíc příznivců, Facebook zrušil profil. Vzhledem k tomu, že většina médií se od hnutí distancuje, tak hnutí v podstatě bylo odříznuto od veřejného prostoru. Bylo umlčeno. Počkat – nepřipomíná vám to něco?

O silvestrovské noci se v německých, rakouských, švédských a dost možná i v dalších městech odehrály patrně stovky sexuálních a loupežných útoků ze strany imigrantů na ženy. Přesně to nevíme, protože média dlouho mlčela. Teprve až po mnoha dnech začala pravda vybublávat na povrch. Začalo se ukazovat, že zahraniční média odmítala zpočátku o útocích informovat. Ve skutečnosti tato média uvalila jakousi autocenzuru a odmítala vypustit jakoukoliv zprávu, která by imigranty mohla postavit do negativního světla. V dnešní době se ale informace ututlávají o něco hůř než před padesáti lety, když byli lidé závislí jen na rozhlasu a den starých tištěných novinách… I když mnohá zahraniční média evidentně dlouho věřila, že mohou informace libovolně upravovat k obrazu svému, přepočítala se. Vlivný (a nutno dodat v tomto kontextu i odvážný) Frankfurter Allgemeine Zeitung jako první veřejně napsal… pravdu. A strhla se mela.

Mela se strhla ne proto, že by veřejnost byla tak překvapená, že všichni imigranti nejsou andílci; to většina realističtěji uvažujících lidí už jaksi věděla či alespoň tušila. Strhla se proto, že se veřejnost okamžitě začala cítit ukřivděná, podvedená. Obelhaná svými vlastními médii. A to dosud nemalá část ani těch realističtěji uvažujících lidí ani netušila. Když se však někdo začne cítit podvedený a ukřivděný, mívá sklon začít brát „spravedlnost“ do vlastních rukou. Ne, opravdu není divu, že se v Německu začaly vytvářet domobrany a že některými městy táhly ozbrojené skupinky naštvaných lidí, kteří začali tvrdit, že města „čistí“. Mnohá média tyto lidi označují za extrémisty. Já bych je spíš označila za snad jen trochu labilnější a hodně naštvané jednotlivce, kteří cítí strašlivou frustraci, protože mají dojem, že vláda i média jsou proti nim.

Základem jakékoliv svobody je svoboda slova. Cenzura nepatří do demokracie. Tajení informací musí nutně a logicky vyprodukovat jen přehnanou hysterii. Velkými médii řízená propaganda musí živit nenávist vzešlou ze strachu. Není potřeba velké obrazotvornosti, aby to začalo aspoň v hrubých rysech připomínat poblouznění celých národů před druhou světovou válkou. Cenzura je strašlivě nebezpečná; když se provalí, radikalizuje společnost mnohem víc, než by odpovídalo racionálnímu posouzení celé situace. A přehnaně zradikalizovaná společnost pak spláchne na vlně zloby mnohem víc než jen to, co by si spláchnutí zasloužilo. Obrátí se i vůči desetiletí usazeným a dobře zintegrovaným menšinám; stačí, že se někdo, kdo se právě vrátí z dovolené v jižní Itálii a bude se chlubit bronzovým opálením, křivě podívá na svého souseda.

A přesně do takových nebezpečných vod cenzury jsme se vydali i u nás. Vyřazení hnutí IVČRN z veřejného prostoru musí nutně u jeho příznivců probudit ještě větší frustraci než dosud. Hnutí se rázem stalo pro mnoho lidí „mučedníkem“. A to je ten nejlepší způsob, jak na sebe upozornit a získat ještě víc příznivců. Ne pro to, co hnutí hlásá, ale pro nový mučednický status.

Tak dlouho se některá média snažila zhmotnit svá přání a vytvořit fikci, že nenávist vůči imigrantům u nás neexistuje, že deset milionů Čechů jsou jen zářící hippiesovská sluníčka, až se papiňák natlakoval. Evropská mediální cenzura vyrobila pravý opak toho, co chtěla. Tak dlouho se samozvaní multikulturalisté snažili svět ohnout ke svým představám, až se jim jejich experiment vymyknul z ruky. I ti, kterým by politika a imigrace byla za jiných okolností upřímně ukradená, se nyní mohou cítit přitlačeni ke zdi cenzurou, ať už skutečnou nebo domnělou – protože od nynějška bude každý logicky hledat cenzuru i tam, kde není.

Mám opravdu upřímný strach, že tahle zbytečná, uměle vytvořená frustrace může v budoucnu smést i řadu úplně nevinných lidí, kteří jen budou ve špatnou chvíli na špatném místě.

Tohle se nemělo stát. Svoboda slova je svobodou slova jen tehdy, platí-li pro všechna slova a všechny řečníky, svoboda slova není svobodou slova, cenzurují-li noviny zprávy a internet své uživatele. A tam, kde není svoboda slova, není dobré místo k životu.

„Začátkem března budu v Berlíně, tak proberu s poradcem kancléřky pro EU, jestli je něco, co by chtěla slyšet…“

Vzpomínáte si na dnes již legendární vysvětlování političky Kateřiny Jacques, co to je biomasa? Několik týdnů se jím bavila celá země. Anebo na slavný výrok bývalého ministra Martina Kocourka o milionech „odkloněných“ před jeho vlastní manželkou? Či se vám snad víc do paměti zapsal „křišťálovější nejčistější“ původ peněz bývalého premiéra Stanislava Grose? Tak zpět, všechno je jinak, pro mě je aktuálně adeptem na vejšplecht roku číslo jedna email státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy poslaný dne 9. 2. 2015 na soukromý e-mail premiérovi Sobotkovi. Email, jehož obsah jsme já ani dalších zhruba deset milionů lidí v zemi neměli znát, jelikož soukromá pošta bývá nazývána soukromou právě proto, že je určena jen očím příjemce a odesílatele. Hackerský útok na premiérovu poštu tomu však chtěl jinak.

Na základě jistě odsouzeníhodného porušení zákona, neb hackerský útok za hranou zákona je, se tak do médií dostala řada pikantností, které jsou ovšem povětšinou právě jen pikantní a dál už nepříliš zajímavé – tedy až na několik výstavních kousků. Ty sice samy o sobě nejsou nijakým porušením práva, ale přesto jsou v jistém ohledu výživné. Jde právě o onu korespondenci se státním úředníkem pro evropské záležitosti, v níž krom jiného tento státní úředník s premiérem diskutují o tom, jakým způsobem se vlichotit německé kancléřce. Co říci jménem státu, aby se to Velké Angele Merkelové líbilo. Korespondence není o tom, jak hájit zájmy českého lidu; korespondence je o tom, jak poníženě uspokojit ego německého politického vůdce.

Jistě, můžete namítnout, že odpověď premiéra neznáme, tedy štvanice na premiéra by byla poněkud mimo mísu. Snad jen počítačová negramotnost osob ve vedení země spočívající v použití triviálního hesla mimo všechny zásady IT bezpečnosti, stejně jako použití soukromého emailu pro služební korespondenci vybízí k údivnému pozdvižení obočí. Ale popravdě: Nevyplývá z odtajněné korespondence ještě něco úplně jiného? Státní úředník nejednající ve prospěch státu, který jej platí, nýbrž ve prospěch politického vedení sousedního státu, by již dávno neměl být státním úředníkem. Přesné detaily odpovědi premiéra už ani znát nemusíme, aby bylo zřejmé, že něco páchne na skutečnosti, že stát dál platí z našich daní úředníka hájícího cizí ego, a to minimálně za tichého souhlasu premiéra.

Můžeme jít ještě dál. Vláda Petra Nečase padla z víceméně směšného důvodu: Na veřejnost se dostaly informace o vysoce postavené premiérově „asistentce“, která dle spekulací – soud to totiž zatím nepotvrdil – zneužívala svého postavení a která se ve státních prostorách oddávala s premiérem poněkud divočejším sexuálním hrátkám. Technicky vzato, krom značné bulvární záživnosti a podezření o jisté premiérově nesamostatnosti tato historka neobsahuje žádný trestný čin, žádné porušení zájmu země přímo ze strany premiéra. Na jeho pád však stačila.

Měl by tedy snad premiér odstoupit i dnes? Když neporušil žádný zákon? Je vůbec pro zemi taková nestabilita, kdy se vlády mění jak na běžícím pásu a neustále jsou vypisovány mimořádné volby, pro zemi dobrá? Myslím sice, že není, ale přesto dnes stojíme před „skandálem“. Vlastně nad tím rozum zůstává stát. Vynořuje se totiž otázka, o co to komu probůh jde?? Cožpak čeští politici a jejich úředníci snad mají v náplni práce zalíbit se cizím politikům? Cožpak z takového zalíbení se snad mají čeští politici a jejich úředníci nějaké osobní výhody? Jsou snad ze zahraničí placení? Nejsou. Tak proč…? Jistě se vyrojí řada teorií spiknutí, ale nevěřím jim – pro mě je odpověď na tyhle zdánlivě záhadné otázky zřejmá. Lidé reprezentující český stát nejspíš jen nemají tu sílu podívat se do očí cizí charismatické osobnosti a vyslovit nahlas věci, které tahle charismatická osobnost nechce slyšet. Nic víc, nic míň. Slaboch tváří v tvář silnému se tak obyčejně chová.

Průšvih nastává, když tahle osobní slabost přináší poškození těm, kdo své politiky zvolili. Z odtajněné korespondence totiž mezi řádky vyplynula ještě jedna informace. Česká vláda, zejména její ministři za ČSSD, opakovaně tvrdila, že prý udělá vše pro to, aby Česká republika nebyla přehlasována na jednání ministrů vnitra zemí Evropské unie ohledně kvót pro imigranty. Tolik mediální obraz. Jenomže nyní se začíná vynořovat zcela jiný obrázek. Česká vláda zřejmě věděla, že bude přehlasována, dopředu s tím počítala a byla s tím smířena. Odmítala jít do sporu se zbytkem EU, a to přesto, že možnost zabránit kvótám existovala. Tato možnost je skryta v jednom odstavci Lisabonské smlouvy. Sama právník nejsem, nicméně dle tvrzení znalců mezinárodního práva článek 3 Protokolu č. 36 Lisabonské smlouvy umožňuje členským zemím vyžádat si až do konce března 2017  hlasování takzvaně „postaru“, při němž hlas České republiky by byl v otázce kvót nepřehlasovatelný. Tedy kdybychom jako země skutečně kvóty nechtěli, mohli jsme jim zabránit. My jsme ale kvóty chtěli – přesněji řečeno naše politická reprezentace je chtěla – a vědomě jim nezabránila, ačkoliv veřejně tvrdila pravý opak.

Naprosto logická námitka samozřejmě může znít, že zastupitelskou, nikoliv přímou, demokracii máme od toho, aby politici některé zejména expertní problémy rozhodovali sami, aniž by se tázali při každém svém rozhodnutí na hlas lidu. Od toho si je lidé volí, aby politici lid mohli podle své nejlepší vůle zastupovat. Můžeme dokonce namítnout, že řádně zvolení politici se mohli domnívat, že pro lid je vzhledem k jakýmsi mezinárodním souvislostem nejvýhodnější kvóty přijmout. A bla bla bla. A vlastně by to i – opět technicky vzato – mohlo být neprůstřelné. Jenomže má to jeden lidský háček. Když už se politik jednou domnívá, že pro lid je nejlepší z takového a makového důvodu přijímat imigranty, ačkoliv většina lidu si to nemyslí, zdá se jaksi logické, aby své rozhodnutí vyslovil nahlas. Jako to statně činí Angela Merkelová, která říká svůj názor, s nímž já sice nesouhlasím, s nímž nesouhlasí valná část Němců – ale říká ho otevřeně. A proto stále má jisté, i když kontroverzní, charisma. A o tom celá ta legrace s hacknutou premiérskou poštou je.

Zákon porušen nebyl, za počítačovou negramotnost nikoho stíhat nelze. A přece se dá něco vyvodit. Čeští politici pravdu říct neumí. Lidem, kteří je zvolili, se bojí tváří v tvář skládat účty. Chybí jim nejen charisma, ale i kule.

Nemám ráda teorie spiknutí. Připadají mi povětšinou uhozené. Ale jestli jsem se někdy setkala s něčím, co se „spiknutí“ alespoň v jakýchsi náznacích blížilo, pak je to čerstvé „odhalení tajné evropské tiskárny peněz“.

I když… jak se to s tím odhalením vezme. Pro lidi dlouhodobě se věnující otázkám fungování eura a eurozóny o žádné odhalení nejde; vždy věděli, že peníze se v eurozóně tisknou minimálně kontroverzními až nekalými způsoby. Ani nespočítám počet mých namíchnutých článků na tohle téma. Tiskárna evropských peněz také nebyla v pravém slova smyslu tajná. Tedy alespoň Evropská centrální banka (ECB) se snaží tvářit, jako by se nechumelilo. A přece tu něco nesedí…

Zkrátka v Německu vyšla studie pana Daniela Hoffmanna, který text napsal jako součást své doktorandské práce. Aniž bych zabíhala do technických podrobností, studie porovnala bilance jednotlivých národních centrálních bank s oficiálními údaji o měnové politice a zjistila, že nějakých 400 miliard jaksi zachází. Přesněji řečeno přebývá. Prostě v oběhu jsou peníze, které v něm být nemají. A jak už to bývá, pod svícnem bývá největší tma, takže na tenhle objev nebylo zapotřebí nijak extrémně vzdělaného, jako spíš zvědavě-šťouravého mozku.

Nejprve nikdo nevěděl, kde se tyhle peníze vzaly. Což je ovšem v měnové police… dost podivné. Pak se ale ukázalo, že za vším stojí trochu záhadný program s názvem ANFA. Nedá se o něm sice říct, že by byl v pravém slova smyslu tajný – také se ale o něm nedá říct, že by byl veřejný. Podle ECB prý jde o interní odborný dokument, do jehož podrobností veřejnosti nic není. (Aha.) (Tedy ona to ECB řekla trochu jinými slovy, ale význam byl stejný.) (Ale pokud je všechno tak čisté, v čem je tedy problém? Proč nezveřejnit detaily?)

Až doposud sice mnozí ekonomové nemohli ECB přijít na jméno, jenže téhle nové studii se podařilo něco, co se zatím osamoceným rebelům nedařilo: Totiž přitáhnout k praktikám ECB pozornost veřejnosti. Snad že předmluvu ke studii napsal v Německu velmi populární prezident vlivného mnichovského ekonomického institutu Ifo Hans-Werner Sinn, snad že to byla jedna z posledních kapek, se kterou pohár trpělivosti mnohých už začal přetékat. Každopádně o studii se najednou začalo psát v médiích. A je to vůbec poprvé, co pamatuji, kdy se o tisku peněz v eurozóně píše mezi řádky nikoliv s nádechem „to je ale dobře, že nás ta ECB zachraňuje“, nýbrž s nádechem „a není tohle náhodou průšvih…?“.

O tom, že se ECB skutečně šláplo na kuří oko, svědčí fakt, že vzápětí po zveřejnění studie se tato jindy asertivní instituce cítila „nucena“ na svých stránkách zveřejnit svou verzi o programu ANFA. Ale vysvětlení v textu nehledejte. Spíš než co jiného text mlží a mlží. O co tedy jde? Zjednodušeně řečeno: ANFA (Agreement on Net Financial Assets) je dohodou mezi ECB a jednotlivými národními centrálními bankami, která umožňuje národním centrálním bankám „vytvářet“ nové peníze, abychom tak řekli, z technických důvodů, nikoliv pro účely měnové politiky. Jenomže do těchto technických důvodů se dá schovat ledacos… A jestli něco doposud ECB otevřeně odmítá zveřejnit, pak je to limit, kolik peněz si takto jednotlivé národní banky mohou natisknout.

Čím víc se noříme do skromných informací dostupných o programu ANFA, tím to je pikantnější. Nejednou se totiž ukáže, že nejvíc vytištěných peněz se takto záhadně objevilo ve Francii, Itálii, Řecku a Irsku. Tedy v zemích, které měly a mají zásadní problémy se svými veřejnými financemi. (Pokud máte dojem, že o Francii jste jako o problémové zemi ještě neslyšeli, máte pravdu potud, že se o jejích problémech veřejně nemluví. To však neznamená, že je nemá.) A náhle se tak nabízí otázka, jestli náhodou jednotlivé národní centrální banky nemohly skrytě takzvaně monetizovat dluh svých národních vlád. Což by už nebyl jen průšvih. To už by byl… no, to slovo si každý doplní sám.

Zdá se vám, že 400 miliard eur je sice hodně, ale na velikost eurozóny ne zase tolik hodně? Pak vězte, že jsme se až dosud bavili jen o skryté části tisku peněz. Vedle toho ještě zcela přiznaně ECB od letošního března tiskne další 60 miliard eur měsíčně a nehodlá se zastavit dříve, než pustí do oběhu minimálně 1,5 bilionu eur.

Pokud vám to všechno ještě pořád připadá trochu nesrozumitelné, vězte, že je to vlastně docela jednoduché: Jde o to, že tisk nekrytých peněz je ze zatraceně dobrých důvodů zakázán, ale ECB neustále hledá, jak tento zákaz obcházet. Jednou z metod je kupříkladu vytvoření umělé poptávky po nějakém cenném papíru, tato umělá poptávka vyžene ceny cenného papíru vysoko, papír je pak nakoupen centrální bankou, a jelikož oficiálně má hodnotu, mohou proti němu být vydány peníze, které vypadají jako „kryté“. Ve skutečnosti jsou však kryté bezcenným papírem, čili jsou technicky vzato natištěny. Tento mechanismus je neustále v evropské měnové politice omílán na různé způsoby, ale logika zůstává stejná. V pozadí je snaha ECB dostat do oběhu víc peněz, protože podle některých ekonomických proudů by to mělo zrychlit hospodářský růst.

A já i řada zejména německých ekonomů se domníváme, že tento mechanismus je do vzdálenější budoucnosti obrovským rizikem. Vlastně jde o variaci na tisk peněz v předválečném Německu a následnou hyperinflaci, což zná každý jako odstrašující příklad. Ostatně proto jsou tak nervózní právě Němci, kteří za sebou mají neblahou zkušenost. ECB se brání, že žádná inflace není vidět, naopak tu je skoro deflace. Na to však existuje snadný protiargument, totiž že inflace tu již je, jen ji ECB nevidí, či ji nechce vidět: Je to totiž inflace skrytá uvnitř finančního světa. Akciové burzy, státní dluhopisy a tak dál – to vše už dávno je inflačně předražené.

Obrovské riziko je nyní dvojí: Zaprvé že se za pár let tato finanční inflace přenese i do spotřebitelských cen. Anebo – a to je riziko ještě mnohem pravděpodobnější – že tato iluze praskne, vyvolá finanční krizi a následně panevropskou recesi.

ECB však kamufluje a kamufluje.

Ne že by sledování soutěže Český slavík patřilo do TOP10 priorit mého života. Hudebně jsem takový břídil a antitalent, že s vynaložením všech sil tak tak rozeznám Gotta od Bílé. (Tedy aspoň myslím, že si je nepletu.)

A přece nešlo letošního Slavíka nezaznamenat, měl-li tedy dotyčný aspoň elementární zájem o život kolem nás. Prostě si nešlo nevšimnout, jaký poprask se strhnul okolo jednoho z oceněných. Stříbrná skupina Ortel, zdá se, má snad jen odpůrce či fandy, ale nic mezi tím. A ti se do sebe následně pustili s plnou parádou.

Pro jedny je Ortel kontroverzní skupina, která ve svých textech podněcuje nenávist a vystupuje proti menšinám. Pro druhé je zase poslem pravdy, který se nebojí vyslovit nahlas to, co si mnozí myslí. Pro první jsou texty skupiny daleko za hranou vkusu, pro druhé vyjádřením vlastním pocitů.

Až potud mě diskuse nechávala celkem chladnou, pořád to nemělo ty správné grády. Zábava ovšem nastala před třemi dny – v okamžiku, kdy několik spisovatelů sdružených v Asociaci spisovatelů vydalo výzvu, v níž vyzvali sponzora Českého slavíky, společnost Karlovarské minerální vody, aby se od výsledků soutěže distancovala. A přidávají mezi řádky i jakýsi skrytý náznak výhružky, že by mohli bojkotovat další soutěž, totiž nejznámější českou literární soutěž Magnesia Litera, kterou Karlovarské minerální vody taktéž sponzorují.

Jistě, můžeme to chápat jako názor několika soukromých osob vyjádřený vůči soukromé firmě. Ale nemohu si pomoci, v tomto případě má celá věc už poněkud jiný nádech. Už jen to, že signatáři výzvy „upozorňují“, že jsou členy Asociace spisovatelů, nutně musí ve veřejnosti vzbuzovat dojem, že nějaká skutečně velká a státem zaštítěná autorita se snaží dbát o právní čistotu kulturního prostředí. Bez ohledu na to, zda je tento dojem jen falešný, anebo správný. Jakmile se někdo, kdo říká svůj názor, začne ohánět nějakou profesní organizací, jakmile si začne dokonce svůj názor vynucovat hrozbou, pak se tomu začíná říkat nátlak. A pokud se nátlak týká svobody slova, pak se takovému nátlaku říká pokus o cenzuru.

Ano, máme tu opět po 26 letech pokus o cenzuru v pravém slova smyslu. Kuriózní je, že se o ni pokoušejí ti, kdo sami vládnou perem a slovem. Pravda, moc mě netrápí, že by skupinka lidí mohla Magnesii Literu bojkotovat. Vlastně to u mne vyvolává trochu pobavený úsměv. Spolu s manželem Vladimírem Pikorou totiž jsem držitelkou Magnesie Litery a to v té jediné (a pro mě nejzajímavější) kategorii, ve které hlasují čtenáři. Podobně jako v Českém slavíkovi hlasují posluchači. A podobně jako někteří umělci byli úspěchem Ortelu u posluchačů pobouřeni, tak byli pobouřeni i někteří profesionální umělci úspěchem naší knihy u čtenářů. Zjevně čtenáře, v drtivé většině vysokoškolsky vzdělané, považovali za stádečko hňupů, ale sami sebe za arbitry, kteří směle mohou zasednout v Ústřední cenzurní komisi. Dosud mě to moc netrápilo, spíš mi to vždy připadalo úsměvné. Ale jen doposud. Pokusy o kulturní čistotu totiž najednou začaly nabírat nebezpečný spád.

Skupinu Ortel příliš hluboce neznám – vím o ní to, co je možno zjistit z médií posledních dnů. Nechovám k ní tedy žádné zajímavé emoce; ani pozitivní, ani negativní, nemohu na základě těch několika novinových článků soudit, zda je či není rasistická. Vím ale něco jiného, a to mnohem důležitějšího. Na celou věc vlastně můžeme pohlížet ve dvou rovinách:

Zaprvé: Je-li jednání skupiny Ortel trestné, pak mají konat orgány činné v trestním řízení. (Jelikož se tak neděje a jelikož v poslední době tyto orgány svou aktivitu vystupňovaly a mají celkem napilno, ale skupinu Ortel zatím nechávají plavat, ačkoliv se tak zásadně zviditelnila, spíš bez záruky tipuju, že její jednání asi trestné nebude.) Naopak není-li trestné, nechť si každý strčí své choutky na cenzuru za klobouk. Protože pokud nejde o trestný čin, ale jen o to, že se nám něčí jednání nelíbí, pak není rozdíl v tom nadávat na socialistické dlouhovlasé máničky z osmdesátých let, nadávat na pankáče s čírem z téže doby, a nadávat na nepohodlnou rockovou skupinu v roce 2015. Začala se ve vás právě teď vařit krev, že to je přeci sakra velký rozdíl, protože tahle skupina je tohle a ono a její texty jsou takové a makové a … bla bla bla? Ne, není to rozdíl. Protože takhle otázka vůbec nestojí. Otázka je jediná: Je to podle práva, nebo to není podle práva? Nic víc, nic míň.

A zadruhé: Bez ohledu na to, zda skupina svými texty zákon překračuje či ne – má vůbec být JAKÝKOLIV text a názor trestným činem? Dnes je. Dnes jsou v Trestním zákoníku paragrafy (například paragraf 355 nebo 356 a další), které se přímo dotýkají svobody slova. Dalo by se říci, že apelují na „dobré mravy“. Asi takhle: Všichni například cítíme, že mluvit nepěkně o nějaké rase není morálně v pořádku. Podobně není v pořádku ani zahýbat svému partnerovi (pokud se zrovna oba partneři výslovně nedomluví na liberálním otevřeném vztahu). Ale za zahnutí manželovi se u nás nezavírá do vězení, protože to nijak neovlivňuje ničí život, zdraví, majetek … a tak dál a dál. Trestá se až za čin, který někomu ublíží. Jednat nemorálně totiž ještě nemusí znamenat, že je správné, aby státní moc takové jednání trestala. Naproti tomu za nevěru se trestá třeba v Saúdské Arábii, kde je dostatečným poukazem pro vyfasování trestu smrti…

Co tedy vlastně činí rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou zemí? Je to svoboda slov a myšlenek.

Podle mého mínění je zvrhlé odsuzovat lidi jen za názor nebo výroky – a to JAKÉKOLIV. Věřím, že paragrafy vztahující se k názorové svobodě a svobodě slova nemají v právním systému co dělat – bez ohledu na to, zda některé výroky jsou či nejsou morální. Nejde o to, CO kdo říká, CO si myslí, jestli nás to pobuřuje. Když někdo bude popírat dějiny, je v pořádku mu NAMÍTNOUT, že se strašlivě mýlí, je namístě ho politovat za takovou idiocii; není ale podle mého soudu v pořádku TRESTAT jej za jeho vlastní blbost.

To je princip, který definuje svobodu. Když na něj rezignujeme, postupně se jako společnost sami staneme těmi, jejichž propagaci dnes zákon zakazuje.

Pikora tvrdí, že propaganda je prý všude. Dokonce to dokumentuje tvrzením, že prý když mu manželka naordinovala kvůli nadměrnému pupku dietu a tvrdila mu, že nebude mít hlad, byla to jen její propaganda. Neb od té doby by hlady polykal snad i žížaly. Já ovšem tvrdím něco jiného. Pouhou propagandou je Pikorovo nasazování na dietu, protože dieta zcela zjevně funguje – za měsíc už zhubnul o 4 kila. Tak si můžete vybrat, kde je pravda, a kde je propaganda.

A chcete-li ještě víc ukázek propagandy, mrkněte na evropskou politiku. Médii se šíří zprávy, že Finsko bude první zemí, kde se prý bude hlasovat o opuštění eurozóny. Finský údajný odchod z eurozóny už má i svůj název: FIXIT. Anebo dokonce posměšně FIX-IT.

Jenže jiní zase tvrdí, že to vůbec není pravda, jako první prý budou hlasovat Rakušané. A mluví o AUXITu.

A pak jsou tu třetí. Podle nich je prý celé údajné hlasování o opuštění eurozóny jen ruská propaganda. Vlastně je pro ně ruskou propagandou jakákoli špatná zpráva o EU. A kdo se opováží na adresu EU říct jakoukoliv kritiku, je pro ně hned ruský agent. (Zajímavé, ruské agenty skoro nikdo nezná, ale všichni je řeší; pár agentů STB zná skoro každý, ale nikdo je neřeší.)

Ať už je ale z toho všeho pravdou či propagandou, co chce, jedno je snadno statisticky doložitelné: Finsko je na tom nyní opravdu všelijak. Finsko byla ekonomika založená na úspěchu jediné globálně významné firmy. Jakmile začala mít Nokia problémy a z vrcholových pozic ji vyštípal Apple, začala mít problémy celá země. (Jen tak mimochodem a mimo téma, to je velké varování i pro nás – i my máme několik továren, které jsou pro ekonomiku klíčové. A například samojediná Škoda Auto už léta tvoří kolem 8 % všech našich exportů. Tomu říkám nebezpečná závislost na jednom odvětví.)

Co je ale na finských problémech tak zajímavé? Nu to, že je to právě Finsko. Ještě před pár lety bylo uváděno jako vzor, jak ozdravit veřejné finance a hospodařit s přebytky státního rozpočtu. Do Finska se jezdilo za státní peníze pro inspiraci. Dnes má zázračné Finsko deficit rozpočtu zrovna jako my a rostou mu dluhy. Už není vzorem; už je příkladem toho, jak to nedělat: Finové si zvýšili platy, populace zestárla, nezaměstnanost je rekordní a konkurenceschopnost je v tahu. Něco se musí změnit. Jenže Finové se na rozdíl od Řeků pochlapili a jsou schopni svou situaci vidět realisticky. Finské veřejnosti – na rozdíl od řecké – dochází, že v tuhle chvíli dává smysl eurozónu opustit. Se slabší měnou znovu získat zpět svou konkurenceschopnost.

Pochopitelně tak jako vždy, eurooptimisté na to kontrují, že opuštění eura by byla katastrofa a že to je jen propaganda Ruska za účelem oslabení Evropy. Vážně nevím, co si o FIXITu myslí Rusko, ale vím, že finská nezaměstnanost by bez eura klesla.

Ale celá tahle diskuse je špatně, špatně a ještě jednou špatně a vůbec neměla existovat. Ve skutečnosti je jen a pouze důsledkem chyb, které udělali evropští politici v posledních letech. Před pár lety totiž ještě dávalo smysl zachránit evropskou integraci tím, že se zavčasu eurozóna rozdělí na silnější a slabší část. Pokojně, řízeně. Tak jako kdysi Československo. Sama jsem po takovém rozdělení eurozóny dlouhá léta volala, navrhovala jsem vytvoření tvrdého a měkkého eura. Jenomže je pozdě, historická šance se promeškala. Teď už se eurozóna začíná drolit živelně. Začíná se drolit i její tvrdé jádro.

Tvrdé jádro mohly představovat státy se zdravými veřejnými financemi: Německo, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko a Finsko. Konec. Jenomže jedinečnou šanci udržet v Evropě společnou měnu politici promeškali v hysterickém strachu, že by eurozónu snad mohlo, nedej Bože, opustit totálně zbankrotované a odepsané Řecko. Takže dnes sice máme odepsané Řecko, ale ztrácíme Finsko a Rakousko, které mělo tvořit zdravý základ. A pozor, počet voličů, kteří nechtějí euro v Německu a dalších zemích „tvrdého jádra“, pořád roste. Ve Finsku nyní nechce euro zhruba třetina voličů. Dejte jim ještě pár měsíců či let a bude jich nad 50 %. A bude po žížalkách.

Tak to totiž chodí, když se moc tlačí na pilu. Tak dlouho bylo politicky nekorektní mluvit o pokojném a řízeném rozdělení eurozóny na dvě části, až se lavina utrhla. A kdyby šlo jen o eurozónu… V Británii se bude hlasovat o setrvání v EU. Migrační vlna euroskeptikům nahrává.

Korunu celé legraci nasadil minulý týden šéf Evropské komise J.-C. Juncker, když prohlásil, že Schengen je v kómatu. A že bez Schengenu prý eurozóna nedává smysl. Nejrozumnější Junckerova hláška doposud! Má pravdu. Podmínkou úspěchu společné měny byl volný pohyb. Pohyb kapitálu, pohyb lidí. Bez Schengenu opravdu euro nemůže dlouho existovat. Pan Juncker ale pochopil, že se jeho sen o integrované Evropě hroutí, až příliš pozdě. A pochybuju, že také pochopil, že se tenhle sen hroutí jen proto, že politici nejednali včas, nerozešli se s nemocným jihem Evropy, neobětovali část svých vizí, aby zachránili vizi největší.

To je ovšem již minulost – teď je podstatnější vzít si z toho ponaučení pro budoucnost. A ponaučení zní, že je sakra špatné příliš tlačit na pilu. Ve jménu naplnění růžového snu snílků tlačit veřejnost tam, kam nechce. Politický engineering vede ke zlým koncům. Spontánní vývoj nejde zastavit. Lze ho jen usměrnit. Nelze masám říkat, že jsou hlupáci a že musí poslouchat ty „osvícené“ nahoře. Pak se veřejnost vzbouří a rozšlape i to dobré – jako třeba eurozónu s Finskem.

Tak dlouho bude menšina většinu přesvědčovat o tom, že Evropa musí být multikulturní, až se veřejnost vzbouří a začne šikanovat i dosud bezproblémové a dobře začleněné menšiny. A to jen proto, že se někdo považuje za osvíceného s právem ovládat masy, nechce ztratit tvář a kousnout do kyselého jablka. Jen proto, že politici nemají odvahu ke skutečné obraně vnějších hranic Schengenu a ke skutečné pozemní operaci na skončení války v Sýrii – i za cenu ztráty růžových ideálů o fiktivním světě, kde pravda a láska vždy nutně vítězí.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Rádi bychom vám dali vědět, že kniha Citlivá kuchyně (Markéta Šichtařová) dneškem vychází jako e-kniha.

Důvodem vydání e-knihy je to, že celý pěticiferný náklad knihy byl již rozebrán a momentálně se doprodává již sporadicky jen v některých kamenných knihkupectvích. Autorka si však přála zpřístupnit informace v knize obsažené co nejširší veřejnosti i po rozebrání „papírové“ knihy.

E-kniha je ke stažení k dispozici zde: http://www.kosmas.cz/knihy/212676/citliva-kuchyne/

Tak vysoký zájem o knihu považujeme za mimořádný úspěch vzhledem k tomu, že Citlivá kuchyně není ani vzdáleně „obvyklou“ kuchařkou, kterých jsou na trhu desítky.

Její podtitul zní: „štíhle, zdravě, bez alergie, bezlepkově, bez mléka, bez chemie, i pro začátečníky, a úžasně chutně!“. Byla napsána nejen pro lidi se zdravotními potížemi jako celiakie či Crohnova choroba, ale je také velmi vhodná aspoň přechodně pro lidi, kteří se „jen“ necítí ve své kůži, protože žijí ve stresu a mají těžkosti se zažíváním. A je to kuchyně velmi užitečná aspoň příležitostně, o víkendech, pro lidi, kteří chtějí být štíhlí a zdraví.

Bohatě ilustrovaná kniha vysvětluje, které potraviny jsou pro koho vhodné či naopak problémové, i jak se změnou jídelníčku dostat do kondice. Přitom nepřináší žádnou asketickou dietu – vysvětluje třeba i to, jak připravit na první pohled zdánlivě zcela „nedietní“ kachnu tak, aby nikdo netrpěl pocitem těžkého žaludku…

Od svého uvedení na trh v roce 2013 již pomohla velkému množství dětí i dospělých. Za zmínku stojí zejména to, že skvělých výsledků mnozí dosáhli s vařením podle Citlivé kuchyně například při atopickém ekzému dětí, při zmírňování některých obtíží u autistických dětí a samozřejmě při celiakii, jak o tom svědčí mnohé reakce čtenářů (například na Facebooku https://www.facebook.com/citlivakuchyne/?ref=ts&fref=ts). To je však jen špička ledovce.

ANOTACE:

Taky máte pocit, že je doba na zbláznění? Míváte ze stresu žaludek na vodě nebo vás „pálí žáha“? Nebo máte potravinou alergii či dokonce bezlepkovou dietu? Řešení je snadnější, než se zdá.
Citlivá kuchyně není žádná dieta! Je to návrat k potravinám a jejich úpravě z dob, kdy ještě potravinářský průmysl v honbě za zisky tolik nezvlčil. Je to vaření bez chemie, bez nejčastějších alergenů a bezlepkové.
Citlivá kuchyně je záchranou pro lidi se zdravotními potížemi jako celiakie či Crohnova choroba. Je velmi vhodná aspoň přechodně pro lidi, kteří se „jen“ necítí ve své kůži, protože žijí ve stresu a mají těžkosti se zažíváním. A je to kuchyně velmi užitečná aspoň příležitostně, o víkendech, pro lidi, kteří chtějí být štíhlí a zdraví. A nejúžasnější je, že je to vaření i pro začátečníky, ohromně snadné a úžasně dobré!
Poslední studie ukazují, že nadpoloviční většina lidí má nějakou „přecitlivost“! Tato kniha vám ukáže, že vynechat potenciálně obtížně snášené potraviny je snadnější, než jste si mysleli. Smyslem knihy je, aby i zdraví byli ještě zdravější. A aby se mohli dobře najíst i ti, na kterých si doba vybrala civilizační daň.
Citlivá kuchyně není žádná „obyčejná kuchařka“, kterých jsou stovky. Autorka, známá publicistka, má s citlivou kuchyní bohaté zkušenosti. Provází vás knihou se svým tradičním suchým humorem a nadhledem a nešetří historkami ze života. Dozvíte se nejen jak citlivě vařit, ale i řadu cenných informací o potravinách. Tělo se vám odvděčí!

S pozdravem

Váš tým nakladatelství

NF Distribuce s.r.o.,

zapsaná v OR vedeném u Měst. soudu v Praze,

Oddíl C, vložka č. 112680,

IČO 27430821, DIČ CZ 27430821

Tel. 775 255 120

Už přes dvě stě miliard. To je podle čerstvé zprávy dosavadní letošní účet, který Česká národní banka zaplatila jako cenu za své úsilí udržet korunu k euru nepřirozeně slabou. A to ještě rok zdaleka nekončí.

Budu si na chvilku trochu hrát na rebelku:

Pravda, bilanci centrální banky musíme chápat o dost jinak než třeba rozvahu obchůdku na rohu prodávajícího housky. Zdaleka to tedy neznamená, že by těchto více než 200 miliard korun bylo něco jako „čistá ztráta“, v měnové politice to funguje trochu jinak. Kdybychom o dvou stovkách miliard mluvili v souvislosti s veřejným dluhem či schodkem státního rozpočtu, bylo by to horší. Ale přesto: tahle obrovská částka dává dobrou představu o tom, jak velké úsilí Českou národní banku její záměr – udržet korunu slabší, než by odpovídalo stavu ekonomiky – stojí. Ale proč vlastně? Za co to tu platíme…? Co pozitivního jsme si za to vlastně koupili…?

Koupili jsme si o něco vyšší inflaci. Tedy možná jsme si ji koupili. Protože není tak docela jisté, že to opravdu funguje. Každopádně ale idea České národní banky je tato: Korunu oslabíme – tím prodražíme dovážené zboží a současně zlevníme vyvážené zboží – levnějšími vývozy podpoříme exportéry – a současně dražšími dovozy zvýšíme domácí inflaci, takže se vyhneme té děsivé a obávané deflaci. Mnóóó… že by to nějak zázračně fungovalo, se tedy moc říct nedá vzhledem k tomu, že podle posledních známých údajů u nás ceny meziročně rostou jen o 0,2 %. Čili v podstatě nerostou. Čili od oné obávané deflace nás nedělí skoro nic. Ale budiž – koneckonců dalo by se namítnout, že kdoví, jak hlubokou deflaci bychom tu měli, kdybychom neměli ČNB. Ale o to teď zase tolik nejde. Jde o jinou věc.

Jde o ony hrůzostrašné zkazky o deflaci, z nichž by jeden měl dojem, že ta bestie kouše jak divá zvěř. Jenomže skutečně deflace kouše? Ano i ne. Velmi zjednodušeně můžeme mluvit o jakési zlé, anebo hodné deflaci. Ta zlá deflace je to, čeho se centrální bankéři tolik bojí. Vlastně jde o to, že v případě hospodářské krize nemají lidé na útraty. Protože neutrácí, ceny klesají. Lidé pak začnou deflaci očekávat a programově ještě víc odkládají své nákupy i investice, protože čekají na ještě nižší ceny. Hospodářský růst pak ještě víc zpomaluje a roztáčí se takzvaná deflační spirála stále zpomalující ekonomiky a stále klesajících cen.

Jenomže problém je v tom, že my se nacházíme v úplně jiné situaci. To, co vidíme dnes, neváhám označit za „hodnou“ deflaci. Ceny po celé Evropě klesají (anebo aspoň rostou jen velmi málo) ne proto, že by lidé neměli na útraty. Koneckonců je směšné něco takového tvrdit třeba v ČR, kde ekonomika roste o 4,3 % a maloobchodní tržby podle našeho odhadu budou o Vánocích minimálně o 6 % vyšší než loni. Zadruhé lidé v EU deflaci neočekávají, průzkumy veřejného mínění naopak ukazují, že většina lidí má subjektivní pocit, že se stále zdražuje (což je pocit sice mylný, ale pro jejich chování rozhodující). Zatřetí původ této deflace je jednak ve zpomalování čínské ekonomiky, která najednou negeneruje tak vysokou poptávku po energiích, jednak v nových technologiích, jako je například nová frakování. Zkrátka není to historka o tom, že lidé nemají peníze; je to historka o tom, že díky novým technologiím energie zlevnily, a lidem tak zůstává víc peněz na jiné útraty. Ano, tahle deflace může mít dokonce pozitivní efekt na hospodářský růst, protože může lidi dokonce přimět utrácet víc! Právě proto je boj Evropy proti deflaci tak zvrácený.

A je skutečně namístě mluvit o celoevropském boji proti (té „hodné“) deflaci. Protože to není jen osamocený boj České národní banky. Popravdě – snaha ČNB bojovat proti deflaci oslabením koruny je ještě vcelku nevinná ve srovnání s tím, čeho se dopouští Evropská centrální banka, která zvolila kalibr ještě těžší: Totiž tisk peněz. Mezi námi, nenapadá mě jediná historická zkušenost, kdy by tak masívní tisk peněz přinesl něco dobrého. Ostatně proto také byl právě na základě neblahých historických zkušeností zakázán; ale koumavá ECB našla způsob, jak tenhle zákaz očurat.

Ovšem důsledky jsou zásadní. Tisk nových peněz rovná se nepřirozeně nízké úrokové sazby. Nepřirozeně nízké úrokové sazby rovná se zadlužování i těch, kteří by se zadlužit neměli (protože nemají adekvátní příjmy). Zadlužení rizikových lidí rovná se velký počet osobních úpadků v okamžiku nástupu krize. Současně nepřirozeně vysoké zadlužování rovná se neadekvátně rychlý růst cen realit různého typu. Předražené reality rovnají se nekvalitní zástavy bank, a tedy nezdravé banky. Nízké úrokové sazby také znamenají snadný přístup k penězům pro spekulanty a tedy vysoké spekulativní investice do akcií – neboli přehřívání akciového trhu a adekvátní riziko jeho zhroucení. Pozor, tohle není nějaké sýčkování do budoucna, tohle všechno již prokazatelně nabíhá právě teď. A v neposlední řadě boj proti deflaci rovná se i nepřirozeně slabá koruna. A to zase znamená riziko jejího prudkého posílení v okamžiku uvolnění kurzu – třeba o 4 koruny k euru za pár měsíců.

A co jsme tedy za všechny tyto nepříjemnosti výměnou získali? To, že jsme se připravili o celkem příjemnou „hodnou“ deflaci, která mohla naši ekonomiku podpořit.

Radikální islamistická organizace nazývající se Islámský stát samozvaně vyhlásila na dobytých územích takzvaný chalífát. Tedy rádoby státní útvar, který si nárokuje náboženskou autoritu nad všemi muslimy světa.

Má to ale háček – ti muslimové, kteří nejsou „dostatečně“ radikální, a že jich je dosud ještě většina, se takové nadvládě brání. A tak aby se záměr o vytvoření funkčního a většinou muslimů uznávaného chalífátu podařil, musí představitelé Islámského státu použít notoricky známý model, který znají všichni diktátoři od Hitlera, přes Stalina až po Kima, zrovna tak jako scénáristi filmu Vrtěti psem, nebo klasičtí autoři jako Orwell: Musí nejprve vytvořit imaginárního nepřítele. Proti takovému uměle vyrobenému nepříteli se obyvatelstvo semkne a ve své jednotě pak dobrovolně a rádo akceptuje silného vůdce – diktátora.

A přesně v této logice Islámský stát provokuje západ, předhazujeme mu rituální vraždy a píchá do vosího hnízda sérií teroristických útoků. Islámský stát totiž CHCE, aby západ udeřil. Aby – pokud možno – udeřil nikoliv proti představitelům Islámského státu, ale nejlépe proti islámu obecně, aby západ šikanoval pokud možno i nepraktikující, napůl sekulární muslimy žijící odjakživa v Evropě, jako třeba lid Bosny a Hercegoviny. Protože pokud západ na tuhle hru přistoupí, všichni muslimové (nejen v arabských zemích) získají dojem společného nepřítele. A jako k nejvyšší ochraňující autoritě se pak spontánně obrátí k Islámskému státu. Tohle pak bude jeho vítězství, o které šlo od počátku.

Ponechme teď stranou, do jaké míry se tohle zfanatizování muslimského obyvatelstva a vyrobení nepřítele již podařilo – jen ještě jednou shrňme: Islámskému státu jde o vnitřní rozložení ještě stále jakž takž fungujících arabských společností, aby se zbytky těchto společností mohly radikalizovat a vytvořit nový, extrémně totalitární stát. Jako záminka k tomu má posloužit uměle vyprovokovaný konflikt se západem.

Až potud to dává – nazíráno optikou stratégů Islámského státu – dokonalý smysl. Teď ovšem nastává ta část, která je s logikou víc na štíru. Totiž západ na tuhle hru nejen že přistoupil, ale co hůř, dokonce si dobrovolně necháváme vnitřně rozložit i společnost naši vlastní.

Mrkněte na titulky, které bylo možno vidět po svátku 17. listopadu v českých médiích: „Zeman překročil všechny meze, vytváří podhoubí pro fašizaci“. „Studenti ztratili svobodu“. „Snaha studentů jít na Albertov byla provokace“. „Nenávist k islámu se šíří bez reakce policie“. „Rozzuření demonstranti napadli kameramana“. „Kavárna je tady, skandovali odpůrci prezidenta“. A tak dál. To všechno jsou jen celkem namátkově a bez velkého výběru opsané titulky. Ale co to probůh má být?! Nenávist? Rozzuření? Provokace? To jsou slova, která jako by patřila o čtvrt století zpátky. Ne, já tu teď nechci soudit, která strana „má svou pravdu“, i já koneckonců mám „svůj názor“, já chci jen a jen ukázat, jak je naše společnost nebývale roztříštěná.

Slyšela jsem řadu lidí stěžovat si: „Každý rok jsem chodil o 17. listopadu do centra Prahy, bývala tam příjemně mírumilovná nálada. Ale tentokrát to byla samá bojovnost. Nevěděl jsem, kam se vrtnout. Tu demonstrace pro Zemana, támhle proti němu. Tu demonstrace pro imigranty, támhle proti nim. Bylo to frustrující.“ A já se ptám: není tohle právě v tuto chvíli extrémně nebezpečné? Nebezpečnější, než samotné teroristické útoky?

Přistupme na malou chvíli na tezi, že jsme skutečně ve válce. Ne ve válce proti islámu jako takovému, ale proti Islámskému státu. Sice to není válka s tanky a blokádou, ale válka kultur a propagandy to je. Koneckonců i francouzský prezident Hollande už mluvil o válce. A mnozí mluví dokonce o článku 5 Severoatlantické smlouvy (č. 66/1999 Sb.) – tedy o tom, že by v danou chvíli Francie mohla oficiálně požádat NATO o pomoc. To už na válku skutečně vypadá.

Jenomže války se vždy podařilo vyhrát těm, kdo se semkli a táhli za jeden provaz. Těm, kdo viděli před sebou jednoho společného nepřítele. To právě proto si Islámský stát snaží vytvořit ze západu nepřítele – aby mohl všechny muslimy přimět semknout se kolem chalífátu. Jak propaganda Islámského státu zdárně pokračuje, muslimové jsou proti vyrobenému nepříteli stále semknutější. Zato my se stále víc tváří v tvář hrozbě obracíme vnitřně proti sobě, česká společnost je stále roztříštěnější.

A to přitom na našem území prakticky o nic nejde! Mnohem většímu nebezpečí čelí Německo, Francie, Británie – a v těchto zemích také vnitřní pnutí mnohem víc sílí. Nemá tím náhodou islámský stát našlápnuto k vítězství?
Co z toho plyne? Pozor na ty, kteří si na hlasitém křiku a bezvládí právě teď přihřívají svou polívečku. Povětšinou sami o sobě ani nevědí, zda jsou vlastně pro sociální politiku takovou či makovou, pro daně takové či jiné, pro elektronickou evidenci tržeb nebo proti ní, nemají jiný program než křik – ale právě ti jsou potenciální zárodky diktátorů.

Pravda, pro politika je sakra důležité vědět, zda stojí vlevo či vpravo, zda je pro regulaci nebo pro svobodu, ale vědět to je jedno a teď se tím ohánět je druhé. Protože ve válce neplatí: jsem vlevo a proti nepříteli a ty jsi vpravo a proti nepříteli. Útok zvnějšku není dokonce ani o konzervatismu nebo liberalismu. Platí jen: jsme pro nepřítele nebo proti němu. Hlouposti můžeme řešit později.

Necháme-li se vnitřně rozložit těmi, kdo v současné vnější hrozbě vidí jen a pouze výtah k moci, projedeme to na celé čáře.