Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Markéta Šichtařová (40) je česká ekonomka a autorka mnoha knih, které napsala sama nebo se svým manželem, ekonomem Vladimírem Pikorou. Kdo je dnes bohatý a zda je ekonomicky lepší přijít na svět jako kluk nebo holka? Rozhovor vznikal po emailu, jen pár dní po narození jejich pátého potomka.

– Co vás osobně v poslední době nejvíc zvedlo ze židle?

Ale víte, že si ani nějak nemohu vzpomenout? Je jsem vlastně veskrze celkem mírná a hned tak něco mě nevytočí. Nejčastěji mě asi vytáčí průpovídky mého manžela. Nebo naše všude čurající štěně. A před 5 minutami mě hodně vytočil náš bernardýn – připravila jsem synovi oběd, než se vrátil ze školy. A než jsem se stačila otočit, řízek byl pryč a pes se spokojeně olizoval. Moc nechybělo, abych o něj přerazila vařečku.

• Mířila jsem spíš k něčemu vážnějšímu, o čem se posledních několik týdnů hodně mluví: O progresivním zdanění, které navrhla ČSSD. Jako nejbohatší skupinu, kterou by čekalo nejvyšší zdanění, určili lidé s příjmy padesát tisíc a víc, což je například oproti Německu plat nejobyčejnějšího dělníka. Když je u nás ta zdánlivě bohatá skupina vlastně chudá oproti Západu, jak jsme tedy podle vás vlastně na tom?

Jako země jsme skutečně všichni relativně „chudí“ prostě proto, že u nás máme velmi nízké průměrné příjmy na hlavu. Může za to mnoho důvodů – já bych ale vypíchla zejména dva. V devadesátých letech jsme byli celkem dobře nastartovaní. Pak se ale mnohé zlomilo, a do značné míry za to mohla psychologie. Respektive psychologie, kterou mohutně podporovala zaprvé vláda, zadruhé Česká národní banka (ČNB).

Vláda totiž přijala postoj, že musíme například investičními pobídkami bojovat doslova o každou zahraniční investici. Vůbec neřešila, že jsou investice dobré a horší. A tak jsme bojovali třeba o sklad Amazonu. A já se ptám proč?! Vždyť to je ta nejhorší možná investice, která naši ekonomiku zakonzervovává na úrovni levné čínské montovny. Skald sice vytvoří nějaká pracovní místa, ale jen dočasně, protože brzy bude plně robotizovaný. Zadruhé nepřinese vůbec žádné nové technologie. Jediné, co dokáže, je to, že lidem ze tří čtyř vesnic dá práci za velmi nízkou mzdu – tím nastaví úroveň mezd velmi nízko, takže každý, kdo v daném regionu bude podnikat, bude své zaměstnance logicky taky platit málo, jelikož nebude mít žádnou mzdovou konkurenci. A tak se do celé ekonomiky propisují nízké mzdy kvůli nevhodně zvoleným investicím.

Druhým velkým viníkem je podle mého soudu ČNB. Ta totiž přijala model, že česká ekonomika umí konkurovat jen a pouze cenou. Začala intervencemi tlačit na co nejslabší kurz koruny. Ve výsledku tak podniky přesvědčila, že cena je skutečně to jediné, čím umí konkurovat. Tak to ale být nemusí. Ne náhodou se používají spojení německá auta – švýcarské hodinky – švýcarské bankovnictví. Ani jedno není nikterak levné. Všechno to ale má jedno společné: Ať už právem či ne, má to pověst vysoké kvality. Paradoxně Mercedes se prodává lépe, je-li drahý, než kdyby zlevnil, protože tím by ztratil svou pověst luxusní značky. Z těchto příkladů je vidět, že existují dva protikladné modely: Konkurence nízkou kvalitou i cenou, a konkurence vysokou kvalitou i cenou. Ten první model nemá budoucnost. My ho ale zvolili.

Vede to pak k tomu, že jsou u nás nízké příjmy a všichni jsme tak trochu chudí příbuzní. A do toho že bychom měli zvedat daně? No pardon, to je hotový nesmysl. Jako společnost prostě bohatí nejsme. ČSSD se hodně utnula.

– jak „bohatý“ je podle Vás člověk s příjmem 50 tisíc? A dá se vůbec odpovědět na to, co je to dobrý plat?

Na to, co to je „dobrý plat“, se nekompromisně odpovědět nedá, protože to můžeme vnímat z různých úhlů pohledu. Jistě, 50 tisíc je nad českým průměrem, z tohoto pohledu je to dobrý plat. Jenomže na poměry Německa či Lucemburska je to zoufale málo. Z tohoto pohledu je to mizerný plat. Takže znovu se vracíme k tomu, že daňová progrese je u nás jen čistokrevný populismu, akorát by vedla k tomu, že by ještě víc odborníků vyhnala za hranice a ještě víc bychom se všichni vespolek stali levnou montovnou.

– Máte čtyři syny a dceru… co je dnes ekonomicky výhodnější: narodit se jako muž nebo jako žena?

Myslím, že je to šumafuk. Jsem přesvědčená, že na pohlaví nezáleží, záleží na to, jak si to sami uděláme.

– Jakou budoucnost byste přála svým dětem?

Svobodnou. Svět se nějak divně v posledních letech pomátl. O těhotných ženách se začalo mluvit jako o „těhotných lidech“, básničky ze slabikáře o maminkách jsou propírány jako genderově nekorektní, pro podnikatele už neplatí presumpce neviny, ale naopak je na ně nazíráno jako na potenciální zločince, kteří musí u každé platby prostřednictvím EET dokazovat, že zločinci vlastně nejsou, kamery budeme mít brzy snad i v ložnicích… Nějak se mi nechce líbit, jaký obrat společnost vzala. Přála bych si, aby děti poznaly svět svobodnější.

– A jakou budoucnost pro nás reálně vidíte… prý se máme nejlíp, co jsme se kdy měli – a lepší už to nebude (Sedláček v lednovém rozhovoru na Radiožurnálu). Souhlasíte?

Technicky vzato to je pravda po stránce HDP na hlavu, neboli po stránce životní úrovně. Finančně chápáno jsme se tedy opravdu nikdy líp neměli. Jelikož ale já si myslím, že peníze nejsou všechno, dovolím si nesouhlasit. Už jsme byli i svobodnější společností. A méně rozpolcenou. Cítím, že ve společnosti vře jakési napětí.

– Kdybyste si teď vybírala povolání, co byste šla studovat?

To samé. Moje práce mě baví. Jenom bych asi byla menší šprtka a se studiem bych to tolik nepřeháněla. Takže bych měla čas i na jiné věci, třeba bych se naučila zamlada hrát na kytaru, abych to nemusela začít dohánět přesně ve čtyřiceti letech. A taky bych aspoň o dva nebo o tři roky dřív měla první dítě.

– Když jsme si poprvé psaly, byla jste 3. den po porodu, máte můj velký obdiv, že jste se mi vůbec ozvala… Nedá mi to se nezeptat: Rodila jste opět doma? V čem je pro vás porod doma lepší? Je těžké si podobné rozhodnutí před okolím obhájit?

Vezmu to od konce: Ano, moje páté děťátko se opět narodilo doma. Ale že bych se snažila si své rozhodnutí obhajovat – na to jsem se už dávno vybodla. Vlastně hned po narození toho prvního. Nejprve jsem to zkoušela racionálně vysvětlovat, ale racionalita narážela na emotivní blok. Přestalo mě postupně zajímat, co si o mně okolí myslí. Podstatné je, co si o tom myslím já a můj partner.

Časem jsem se ale k vysvětlování zase vrátila, ale z úplně jiného důvodu. Ne proto, abych někomu vysvětlovala své důvody. Ale proto, že mě ten problém vtáhl, nasál mě. Čím víc jsem se tím problémem zaobírala, tím víc se mi otevíraly nové obzory. Dnes jsou mé důvody ještě asi stokrát silnější, než byly při prvním porodu. Přesto není lehké je na tomto místě vysvětlit.

Vaši otázku „proč“ samozřejmě chápu, je logická. Ale nezlobte se, že zde na tomto místě neodpovím – ne proto že bych nechtěla, ale protože jsem už při mnoha jiných příležitostech a jiných otázkách „proč“ zjistila, že to prakticky není na malém prostoru možné. Ta odpověď je totiž příliš komplexní. A já zjistila, že jakýkoliv pokus o stěsnání odpovědi do několika vět vede k tak zásadnímu zjednodušení, že přestává být pravdivé a začíná být nesrozumitelné. Když k A není řečeno B a C, sotva někdo může mou odpověď pochopit, naopak se takové zjednodušené vysvětlení stává nesrozumitelné a snadno napadnutelné každým, kdo se dosud problémem do hloubky nezaobíral… Proto vás odkážu na dva články, které jsem na toto téma již napsala: jeden vyšel pod (ironickým) názvem „Zakažme domácí porody!“ dne 22. 8. 2014. A druhý vyšel 3. 3. 2017 pod názvem Když násilí vůči ženám je státní filozofií.

Některá témata jsou prostě až moc seriózní na to, abych si mohla dovolit je shazovat tím, že se zjednodušením smrsknou na karikaturu… A otázka přivádění dětí na svět mezi ně patří.

– Neštvou Vás otázky na téma: jak to zvládáte? Rodinu, práci… Vašeho muže by se asi nikdo neptal:)

Ani ne J . Už jsem si na ně zvykla.

– A když už se na to ptám… jak vypadá běžný den pracující mámy pěti dětí? Kdo a co vám pomáhá, co se vám doma osvědčilo, aby vše klapalo…

Pomoc mám trojího typu: Dvakrát týdně k nám dochází paní na úklid domácnosti. Dvakrát týdně je ovšem u tak velké rodiny zoufale málo, takže stačí udělat jen to nejnutnější typu vytření podlahy. Většina činností stejně zůstává na nás – toto je ale jakýsi kompromis mezi pomocí a mezi zachováním jakési rodinné atmosféry. Kdyby tu byl někdo každý den a staral se o každou banalitu typu vyprání prádla, asi by mi to do týdne začalo hodně lézt na nervy.

Druhou pomocí je manžel, který na sebe vzal všechny logistické činnosti typu odvoz dětí do školy či přivezení nákupu.

A třetí pomocí je paní, která některé děti rozváží na některé kroužky. I tak ale zaopatření mnoho jiných kroužků zůstává na nás.

– Co je nejkrásnější na tom mít takhle velkou rodinu?

Když se všichni máte rádi. A těšíte se na sebe, až se odpoledne sejdete.

– Učíte děti finanční gramotnost? Máte například nějaké tipy, nápady, jak potomkům vštípit zdravý vztah k penězům?

Jistě! Zaprvé všechny naše děti, které již na to mají rozum, znají div ne nazpaměť naši knihu Zlatý poklad, aneb pohádky o penězích, které vaši rodiče nesměli znát. Napsali jsme ji s manželem právě za účelem výuky finanční gramotnosti pro děti základních škol. Naše děti si tyhle pohádky třeba s oblibou pouštějí před spaním z CD. A zadruhé u nás je to dosti jednoduché v tom, že coby dva ekonomové se o penězích bavíme vlastně pořád: Pořád komentuje tu něco o inflaci, tu zas něco o akciích… A tak děti zcela přirozeně nasávají, o čem se bavíme, aniž bychom jim museli něco nějak zvlášť vysvětlovat.

– Četla jsem Vás komentář na téma feminismus/antifeminismus. Je z něj patrné, jak se díváte na kvóty apod., ale přesto, myslíte si, že ženy mají dnes v něčem těžší se prosadit? A setkala jste se vy sama někdy s nějakými předsudky?

Jak už jsem mezi řádky naznačila, já se nikdy v životě necítila diskriminovaná tím, že jsem žena, ani příjmově, ani rozložením příležitostí. A pochybuji, že bych ještě někdy tento typ diskriminace v budoucnu zažila. A to jsem si na feministku opravdu nikdy nehrála. Není to podle mne v nastavení společnosti, byť je mi jasné, že mnoho žen se mnou nebude souhlasit. Já jsem přesvědčená, že je to pouze a jen v asertivitě, a ta je zase dána výchovou a sebevědomím.

– Jsou nějaké zásadní knihy, které byste doporučovala si přečíst?

Haha, snad nečekáte, že bych vám řekla nějaké jiné, než ty, co jsme napsali s manželem 😀 😀

Má to svůj název. Říká se tomu „vyhodíte někoho dveřmi, a on za vámi vleze oknem“. Alternativně se mluví o „stokrát nic, které i vola umoří“. Je to takový psychologický zákon akce a reakce. Tlačte na pilu příliš, a kousne se.

Taky jste si v minulosti dělali legraci z kampaně HateFree Culture zaměřené často nadmíru infantilním způsobem proti rasismu? Sotva hledat lepší příklad, kde se na pilu tlačilo tak moc, až se zakousla. Kampaň si vysloužila kreativní přezdívky typu „nenávist zdarma“ a další. Ne nadarmo se český človíček začal posmívat, že největší nenávist budí HateFree sama o sobě. Časem se totiž přihodilo to, co bylo nevyhnutelné, a co kdekdo dlouho dopředu čekal:

Češi jsou podle mého soudu národem celkem tolerantním. A to nejen navenek povinnou fasádou, ale skutečně i povahově. Nikdy jsem se nesetkala s rasistickým nepřijetím například černochů, kteří k nám odešli studovat ještě před rokem 1989 a již zůstali (byť neopírám, že jistě nějaké jednotlivé případy existovaly). Přesto se nedávno medializovala celkem hloupá kauza, kdy na letáku obchodního řetězce jako model figuroval černoch. Před pár lety by si ho nikdo nevšiml. Jenomže pak přišel tlak shora, tlak na povinnou politickou korektnost, a lidé se stali přehnaně přecitlivělí. Pár možná mentálně ne zcela vyspělých jedinců se začalo na reklamě vozit, média se toho chytila, nedůležitou kauzu rozmázla tak, až se stala nepřehlédnutelnou, a ve společnosti vyvolala pocit, že je pod tlakem antirasistické kampaně (a to v zemi, kde pravý rasismus dosud v podstatě neexistoval). A zákon akce a reakce se okamžitě ozval: I ti, kteří by si jinak letáku vůbec nevšimli, se pod dojmem tohoto tlaku začali bouřit. Nejlepší návod, jak v praxi rasismus opravdu vyvolat.

A přesně na takovém principu (udělejme z komára velblouda a nenávist probuďme) funguje i kampaň HateFree. Zajímavé ale je, že kdekdo se strefuje do HateFree, málokdo ale řeší, že kdyby nás samotných bylo, žádná taková kampaň by neexistovala. Kampaň za 40 milionů totiž byla z osmdesáti procent financována z takzvaných norských fondů, tedy peněz od Islandu, Lichtenštejnska a hlavně Norska, podle kterého se fondy označují. Zbytek (tedy osm milionů) doplácel český státní rozpočet. Vzhledem k tomu, že ČR je jednou z evropských zemí nejméně ovlivněných imigrací, sotva si umím představit, že by si česká vláda sama od sebe nějaký podobný projekt vymyslela, kdyby k tomu nebyla poňoukána právě penězi ze zahraničí.

Užuž to vypadalo, že letos na jaře většinou lidí vysmívaná kampaň skončí. Ale ne… Jako s velkou novinkou najednou projekt HateFree přišel s tvrzením, že imigranti vlastně v ČR vůbec nejsou „nejsilnějším terčem nenávisti“, nýbrž že to jsou Romové. Holt před koncem čerpání peněz bylo patrně nutno rychle vyrukovat s novým tématem, na které se budou dál čerpat peníze. A tak by už příští rok měla opět začít kampaň nová. A pochopitelně opět financovaná převážně norskými fondy. Jakže?! Už zase, jen co skončil jeden propadák, budou norské fondy vysvětlovat občanům České republiky, jaká ideologie je správná?

Tady snad nejde ani tak o to, co konkrétně fondy propagují, ale o to, že cizí stát si platí prosazování své ideologie na území jiného státu. Některé projekty financované z těchto peněz klidně i mohou být užitečné a v souladu s tím, co by si většina českých voličů přála, nicméně principiálně pořád chápu tento druh financování jako prachobyčejnou mezinárodní korupci: Cizí stát si zaplatí na našem území prosazování svých ideologií.

Navíc kvůli penězům z norských fondů má pak česká vláda (tedy, ehm, hlavně Ministerstvo práce a sociálních věcí), zábrany angažovat se v prosazování skutečných českých zájmů, tedy například v ochraně Norskem zadržovaných českých dětí. To raději vláda dělá první poslední, aby k nám diplomatickými cestami dostala dospělé, kteří vědomě riskovali v rizikových afrických či blízkovýchodních zemích. Ne že by to neměla dělat, naopak; je fajn, když se stát o své občany postará. Ale když už se stát dokáže postarat o ty, kdo vědomě riskovali, jak je možné, že nehne prstem pro nevinné děti? Až tak dlouhé prsty že by norské fondy měly?

Za zdůraznění stojí i to, že norské fondy nejsou jen peníze spadlé z nebes. Kvůli nutnosti kofinancování stojí peníze i český rozpočet (jakkoliv jsou to na poměry celého státního rozpočtu drobné).

Ale především všechny podobné kampaně jsou totálně kontraproduktivní. Přímo vyvolávají to, proti čemu navenek brojí. Romům ani jakýmkoliv jiným skupinám nejen že nepomohou, ale přímo vyvolají ještě větší pnutí většinové společnosti. Ta se bude čím dál víc cítit pod tlakem a začne rebelovat. Případná nesnášenlivost, která tu dosud byla, se ještě násobně zvětší. A jediný, kdo se tomu bude podivovat, budou sociální inženýři organizující kampaň a samotné norské fondy. Konečně tak budou mít „skutečný důvod“, proč se angažovat ještě víc…Romům ani jakékoliv jiné menšině nejen že nepomohou, ale ještě víc se obrátí proti nim, protože většinová společnost se bude ještě víc cítit pod nátlakem, což povede ke vzdoru. To jen a pouze organizátorům nezapálila kontraproduktivita jejich sociálního inženýringu. Romům ani jakékoliv jiné menšině nejen že nepomohou, ale ještě víc se obrátí proti nim, protože většinová společnost se bude ještě víc cítit pod nátlakem, což povede ke vzdoru. To jen a pouze organizátorům nezapálila kontraproduktivita jejich sociálního inženýringu.

Tohle není reklama na domácí porody. Tohle není ani obžaloba porodnic. Hrocení a kopání příkopů už bylo dost. Tohle je prosté vysvětlení. Vysvětlení, proč se některé ženy cítí přimáčknuté ke zdi.

Dokud ženy své pocity nevysvětlí, a dokud jim nebude bez planého moralizování důsledně nasloucháno, bude nadále až příliš mnoho duší i těl zraňováno.

Zhruba před týdnem jsem se stala matkou pátého dítěte. Plánovaně a za přítomnosti porodní asistentky se narodilo doma, stejně jako všechny předešlé. Popravdě: Nebaví mě o tom mluvit, protože mě obtěžuje zveřejňovat tak velmi osobní věci. Jenomže prapodivným řízením osudu jsem v minulosti byla až příliš vtažena do víru dění na to, abych dnes mlčela. A za chvíli vám povím, jak a proč se to stalo.

Naše rozvinuté porodnictví

„Dítě po porodu v žádném případě nesmíme zvedat nad úroveň placenty, protože by působením gravitace krev proudila zpět do placenty a mohlo by vykrvácet!“ Že už jste to někde slyšeli, případně že to zní logicky? Nedivím se. Stačí kratince zapátrat na internetu a valí se na vás dokumenty určené záchranářům, sestrám, ba i řada seminárních prací studentů, kde se tahle věta vyskytuje. Stalo se z ní zlaté pravidlo českého porodnictví.

A tak se jednoho dne přihodilo, že po bezproblémovém překotném porodu doputovalo se záchrankou do nejmenované pražské porodnice promodralé a prochladlé dítě poté, co se dlouhé minuty povalovalo u nohou matky namočené v již chladné plodové vodě, aby náhodou nevykrvácelo. Pořád žádné varovné světlo nebliká, že? Jistě. Tisíckrát opakovaná lež se totiž stává „pravdou“.

Když jsem se užasle ptala zahraničních porodních asistentek, zda se u nich traduje tentýž blud – protože nic než předpotopní blud to není, placenta a dítě nefungují na principu spojených nádob, dítě nemůže vykrvácet, ocitne-li se nad úrovní placenty – civěly na mě, jak kdybych spadla z višně. I zeptala jsem se českých porodních asistentek, co ony na to. Trpělivě a s výmluvným výrazem obracely oči v sloup. Brzy vyšlo najevo, že tahle pověra se traduje coby „fakt“ pouze v ČR. Zdá se pravděpodobné, že nejspíš kdysi kdesi jakýsi již senilní pan profesor perlil na nějaké konferenci, a od té doby jeden zdroj neustále opisuje od druhého.

Možná to vypadá jako úsměvná banalita. Ale není. Je to zářný příklad toho, jak se u nás ve jménu údajných „posledních vědeckých poznatků“ v porodnictví neustále praktikují již zoufale překonané postupy. Není to totiž ani zdaleka příklad jediný. Krátce před nerozením svého děťátka jsem si – čistě z dlouhodobého zájmu o tohle téma – chtěla ověřit nějaké technikálie z aktuální české porodnické praxe. I ponořila jsem se do studia dokumentu sloužícího ke vzdělávání praktických lékařů, a zděšeně konstatovala, že opět co stránka, to perla. Od tvrzení, že kojit je nutno jen krátce, aby se předešlo poranění prsů (byť každá laktační poradkyně ví, že je to – s prominutím – neskutečná pitomost), až po „syrovější“ praktiky, které s ohledem na jemnější povahy nebudu rozebírat detailně.

Zkrátka běžná praxe v porodnictví je v naší zemi na hony vzdálená oněm neustále zdůrazňovaným „posledním poznatkům vědy“. Na vlastní oči to mohl kdokoliv vidět v dokumentu ČTV nazvaném Pět zrození, v němž v jeden okamžik porodník přistoupí k úkonu zvanému Kristellerova exprese – jedná se o zakázanou a potenciálně pro ženu i dítě velmi rizikovou praxi, jednoznačně takzvaně non lege artis. Lékař se ji však nerozpakuje dokumentaristům předvést snad v domnění, že hloupá veřejnost přeci nepozná, co právě provádí… Arogance moci? Naivita?! Čert ví.

Říkáte si, proč o tom všem teď mluvím? Ve středověku bylo bráno za fakt, že Slunce se otáčí kolem Země. Za jiný názor se upalovalo. Byl to sice názor hloupý, ale byl všeobecně tehdejší úrovní evropské vědy uznávaný, tudíž se nepřipouštěla diskuse („protože my astronomové a my církev PŘECI víme své“). No a dnes jsme v českém porodnictví opět ve stejném stavu: Výsledky zahraničního porodnictví sice už dávno ukázaly, že české „poslední poznatky vědy“ jsou bludy, ale u nás se stále nesmí zpochybňovat. A výsledek je zřejmý:

Máme u nás obrovské nadužívání zbytečných zásahů do porodu, jako jsou epiziotomie, rutinní podávání syntetického oxytocinu, poloha na zádech, epidural, vysoký počet císařských řezů značně se lišící podle jednotlivých porodnic, vyrušování rodičky v první době porodní, nepodávání jídla a pití při porodu, kontraproduktivně dlouhé znehybnění rodící ženy na tzv. „monitoru“ a tak dál a dál. Nutným důsledkem všech těchto (mnohdy na první pohled neškodných) zásahů je však větší počet poporodních poranění, než je nutné. Toto nerespektování chemické, hormonální podstaty porodu totiž nutně musí vést k umělému „vyrábění“ komplikací při porodu. Typicky automatické podávání syntetických hormonů totiž dokonale blokuje tvorbu těchto hormonů přímo v mozku – takže působení na organismus ženy je pak zcela odlišné. Koneckonců, i sám Štrasburský soud pro lidská práva konstatoval v českém systému problémy.

Utajená Traumata

Jestliže se ovšem české porodnictví chová jinak než v souladu se skutečnými posledními poznatky vědy, pak můžeme jen konstatovat, že nutně u nás musíme mít ve srovnání s místy, kde se chovají „osvíceněji“, větší počet ženských zraněných těl i duší.

Nikdy jsem netoužila své zkušenosti s porodem jakkoliv zveřejňovat. Pak jsem se ale při jedné soukromé konverzaci jedné paní novinářce asi před deseti lety o své zkušenosti s přirozeným porodem zmínila. A ona se zmínila zase dál – a moje zkušenost byla rázem medializovaná. Předpokládala jsem, že tím to skončí. Jenomže namísto toho se začaly  dít podivuhodné věci. A najednou nebylo cesty zpět.

Začaly mě oslovovat ženy doslova z ulice, které cítily potřebu si o svých zkušenostech povídat. A těch žen neustále přibývalo. Dnes mě velké množství žen (a o něco méně mužů) pro mé názory na porody bez nadbytečných zásahů nesnese (k tomu se ještě vrátím), a zrovna tak překvapivě velké množství žen mě kontaktuje. Co chtějí? Vypovídat se.

A tak se přede mnou otevřel dosud dokonale utajený svět zraněných ženských duší. Dnes si troufnu konstatovat, že (v průměru vzato) zcela jistě každý z nás má ve svém okolí aspoň jednu ženu, která má za sebou tzv. porodní trauma. Ale současně jen málokdo ví, že ji ve svém okolí má. A vlastně ani velká část takto zraněných žen neví, že si toto trauma v sobě nesou, protože se před ním podvědomě obrnily vsugerováním si, že všechno je to úplně jinak. Řečeno ještě jinými slovy: Mezi námi se pohybuje příliš mnoho žen, které prošly zbytečným porodním násilím, které nechalo vědomé či podvědomé šrámy na jejich psychice.

Jak se to projevuje? Připustit si, že tyto ženy byly fyzicky poraněny, odděleny od svého dítěte, nemohly kojit a podobně, a to vše zbytečně, protože se staly obětí porodnického násilí a překonaných pověr, je mnohem hůř snesitelné, než žít s myšlenkou, že jim byl zachráněn za dramatických okolností život. A proto si prakticky ihned, většinou ještě v porodnici, vsugerovaly, že „bez toho a onoho by zemřely ony i jejich děti“. A pochopitelně nastavení českého systému, kdy větší část zejména mužských lékařů jede dle chybných postupů, jim v této sugesci pomáhá.

Řada z těchto na duši i těle zraněných žen dokonce trpí poruchou své sexuality, což je logické, jelikož porod je ovládán stejným hormonálním koktejlem jako sex (oxytocin, velké množství endorfinů, adrenalin, noradrenalin…) Jestliže tedy byly během svého porodu konfrontovány s jednáním, které mohly vnímat jako necitlivé, pak to jejich mozek automaticky podvědomě zpracoval jako sexuální agresi. Mnoho z těchto žen trpí podvědomým pocitem viny, že si to nechaly líbit – a aby se tohoto pocitu viny zbavily, projevuje se u nich to, co psychologové nazývají princip popírání: Opět si vsugerovávají, že jim byl zachraňován život.

Žen, které prošly porodní traumatem, mě kontaktovalo více. A všechny měly jednu věc společnou. Nejprve po nějakou dobu procházely tímto principem popírání. V rámci této fáze se u nich objevila jako obranná reakce jistá agresivita a netolerance vůči přirozeným porodům („Šichtařovou by měli za její nezodpovědnost zavřít“). To vše ve jménu údajného rizika pro ženu i dítě (k vyčíslení těchto rizik se ještě dostaneme). Velká a, troufám si říct, větší část těchto žen ustrne v této fázi a už nikdy se z ní nevymaní. Své trauma zasune do pevně uzamčené škatulky a nekompromisním postojem vůči přirozeným porodům se s ním vypořádá.

Pak jsou tu ovšem ženy, u kterých – mnohdy i za pomoci plynoucího času či dokonce psychoterapeuta – odeznělo po pár letech to nejhorší. Přesto se stále nemohly se vzpomínkou na svůj porod vyrovnat. A pak mi zavolaly a chtěly se… vypovídat! Proč zrovna mně? Netuším. Snad měly dojem, že chtějí mluvit s někým, kdo zažil porod zcela jinak než ony. Nejprve jsem z toho byla velmi zmatená. Cožpak jsem nějaký psycholog? Cožpak jim zrovna já umím pomoct? Jenomže brzy vyšlo najevo, že ode mne vlastně nic zvláštního nečekají – pouze potřebovaly mluvit. Potřebovaly, abych je ujistila, že to, že své dítě po porodu nedokázaly kojit, že měly obrovská poranění hráze, že nemohly chodit, že měly poporodní deprese způsobené rozkolísáním hladiny serotoninu po oddělení od dítěte, že mají dosud migrény po epiduralu, že jejich dítě mělo těžkou hypoxii po infuzi oxytocinu, že mají strach počít dítě další… a tak dál a dál, že to nebyla jejich vina. Že v okamžiku bezbrannosti při porodu by na nátlak takto nastaveného zdravotnictví reagoval každý stejně.

A v ten okamžik přišla úleva, pláč, prasknutí skořápky, a z agresívních odpůrkyň přirozených porodů se mnohdy staly ženy, které prohlásily, že pokud by se ještě někdy hypoteticky odvážily mít dítě, pak jedině v zahraniční, v porodním domě, nebo (dokonce!) doma. Bylo to vždy stejné jako stokrát překopírovaný soubor.

Těch žen je víc, než se zdá, protože ohromné množství z nich zůstalo a už navždy zůstane ve stádiu popírání toho, že by prožité násilí mohlo být zbytečné. K nim přidejme i skutečné komplikované případy: ženy, jejichž těhotenství skutečně bylo od samého počátku komplikované, pro které byl císařský řez jedinou možností, jak přivést dítě na svět, a které mnohdy právem podléhají dojmu, že ženy rodící bezproblémově zevšeobecňují a akt porod zlehčují. A máme tu vysvětlení frontálního tažení veřejnosti proti nemedicínským porodům.

Bohužel muži tenhle problém nikdy nemohou na 100 % obsáhnout, protože jejich myšlení funguje na principu racionality. Zato ženy jsou v okamžiku porodu řízené pouze a jen hormonálně. Jakýkoliv fyzický dotek je pro ně v okamžiku porodu sexuálně extrémně citlivým prožitkem. A tedy jakýkoliv neempatický dotyk je vnímán v podvědomé rovině na úrovni znásilnění (což si muži neuvědomují). Pokud by si tedy muž chtěl zhruba představit, co znamená pro ženu projít porodním traumatem, měl by přestat operovat s výroky typu „ony ty hysterky dneska nic nevydrží“. Namísto toho  si představit, že sám byl veřejně znásilněn a ještě fyzicky zraněn třeba na vojně ve sprše. Najednou si uvědomí, že to není jen o zdravotnických technikáliích, a jak těžko se o tom mluví. Mnohý takový muž si svůj zážitek raději nechal navždy pro sebe.

Bezpečí především

Došli jsme tedy k tomu, že české zdravotnictví nejedná dle posledních poznatků vědy. Že si to vybírá skrytou daň na tělech i duších mnoha žen. Že tyto poškozené ženy se buď uzavřou do sebe, nechají se semlít, vsugerují si, že máme skoro nejpokrokovější porodnictví světa, a že jim byl zachráněn život u velmi těžkého porodu – a pak tento mýtus předávají svým dcerám, čímž se porodní trauma předává doslova z generace na generaci. Anebo naopak se vzbouří systému, překlopí se do druhého extrému a rozhodnou se porodit zcela přirozeně.

Jenomže v tu chvíli nastává problém. V ČR totiž neexistuje porodnice, která by jim takovou možnost garantovala. (Přinejlepším existují méně a více osvícené směny personálu v některých porodnicích.) A protože tedy taková možnost u nás není, obracejí se k porodům doma.

A tím se dostáváme k těm nešťastným domácím porodům. Proti nim jde argument dnes stále ještě většiny společnosti, proti němuž se těžko protestuje: „I kdyby porodnictví v ČR bylo sebehorší a žena měla prožít sebevětší zbytečné násilí, musí to vydržet, protože je to pořád lepší, než nezodpovědně ohrozit své dítě“. Neboli alfou a omegou veškeré diskuse se v tento okamžik i pro toho, kdo by hypoteticky připustil existenci mnoha traumatizovaných žen, stává neprůstřelný argument bezpečí.

Je ale vážně tak neprůstřelný? Co když je to jinak, co když je to s tímto argumentem stejné, jako ve středověku s oběhem Slunce kolem Země? Na první pohled tento argument vypadá racionálně: V porodnici jsou přístroje, doma ne. Není třeba porodnického vzdělání, aby z toho každý rozumný člověk viděl, že jedno je bezpečné, druhé ne. Jenže právě zde vzniká gigantický omyl, který vychází z naprostého nepochopení fyziologie porodu.

Už jsme říkali, že porod je řízen hormonálně; není otázkou těla, ale hlavy. Kde jsou přirozené hormony způsobující tzv. stav změněného vědomí, tam je porod obyčejně fyziologický, bezproblémový. Kde nejsou, neboli jsou vytěsněny syntetickými hormony, kde není přítmí, kde je stimulován neokortex, kde má žena žízeň, kde je znehybněna a tak dál, tam se porod automaticky začíná komplikovat. Lze to celkem dobře doložit. Jenomže bohužel obě strany v tuto chvíli s oblibou začínají používat podpásovou argumentaci hrající na emoce, nikoliv na racionalitu.

Nechci se opakovat, protože o rizikovosti jsem již v minulosti napsala dost (viz např. http://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=423083 ). A tak zmíním jen dva naprosto zásadní mýty, které v této otázce panují ¹⁾:

Jedním z nejčastějších mýtů je tvrzení, že v ČR máme jednu z nejnižších novorozeneckých úmrtností na světě, což je dáno právě tím, že u nás porody doma prakticky neexistují. Je to však opět jen mýtus. Novorozeneckou úmrtnost do 1 měsíce života máme srovnatelnou se skandinávskými zeměmi, v nichž však (dle země) 1-2 % porodů proběhne doma za přítomnosti porodní asistentky ²⁾. Současně s tím však česká žena má 5x – 10x vyšší pravděpodobnost úmyslného poranění (epiziotomie) a 2x vyšší pravděpodobnost císařského řezu než skandinávská žena ³⁾.

Druhým častým argumentem bývá, že pokud by byly častější mimoklinické porody, zvýšila by se úmrtnost jak na straně dětí, tak na straně žen. Statistika je opět nesmlouvavá a opět dokazuje, že je to dezinformace: Zaprvé počet žen, které v ČR rodí mimo nemocnici, se v uplynulých 10 letech zdesetinásobil, všechny parametry novorozenecké úmrtnosti za stejné období však poklesly ⁴⁾. Podobně data od německé profesní organizace QUAG sbíraná od roku 2001 ukázala, že žádná z žen, které porodily mimo nemocnici, nezemřela ⁴⁾. A dokonce existuje i řada studií, které prokazují, že novorozenecká úmrtnost či úmrtnost žen se u medicínsky vedených a mimoklinických porodů sice statisticky významně neliší, zato se liší počet poporodních poranění žen: u mimoklinických porodů je nižší ⁵⁾.

Je zcela zřejmé, že odpovědí na tento text bude tak jako vždy množství komentářů, mezi nimiž bude dominovat zejména jeden znějící – zhruba řečeno – asi takto: „Ať si ty bláznivé ženské tedy rodí, jak chtějí, ale když se něco stane, ať nezatěžují sanitky a ať si to zaplatí!“ Ano, známe ty argumenty. Bohužel vůči nim neexistuje účinná odpověď. Ve světle toho, co bylo řečeno výše – totiž že neexistuje důkaz, že by mimoklinické porody zvyšovaly u zdravých žen riziko, naopak riziko poranění snižují – totiž postrádají výrokovou logiku. A pokud je nějaký výrok nelogický, nelze proti němu z definice logicky argumentovat. Není to zkrátka otázka racionality: Je to pouze a jen otázka dogmatické víry, že Slunce se přeci musí točit kolem Země, protože je to přeci jasné a každý soudný člověk to přeci musí vidět…

1) V následující pasáži uvádím odkazy na práci české biostatističky Mgr. Markéty Pavlíkové (web: www.biostatisticka.cz) která se problematikou vyhodnocování biostatistik zabývá dlouhodobě. Mohli bychom sice uvést odkazy přímo na zdrojové studie, nicméně to se v minulosti příliš neosvědčilo, jelikož je smutným faktem, že pravidelně se u tohoto tématu „v překladu“ zcela ztrácí pointa. Uvádím proto raději odkazy na české shrnutí jejich výsledků. Odkazy přímo na zdrojové studie jsou uvedeny uvnitř každého následujícího odkazu v práci M. Pavlíkové.

2) http://www.biostatisticka.cz/manipulace-novorozeneckou-umrtnosti-uz-zase/

3) http://www.biostatisticka.cz/problematicke-postupy-v-ceskem-porodnictvi/

4) http://www.biostatisticka.cz/straseni-umrtim-rodicky/

5) http://www.biostatisticka.cz/pece-vedena-porodnimi-asistentkami-versus-jine-modely-pece-o-tehotne-a-rodici-zeny/

Markéta Šichtařová

Dlouho to vypadalo, že základem společnosti je rodina (a leckdo se zastydlou pubertou by ještě dodal, že základem rodiny je zase velká pánev). Jenomže už to není pravda. Základem dnešní společnosti je totiž úředník.

Úředník všechno zná, všechno ví a o všem rozhoduje. A v budoucnu vás ještě bude vydírat a šikanovat.

Minulý týden vyšla zpráva, že na rodiče, kteří by snad nechtěli souhlasit s modelem inkluze handicapovaných dětí, si posvítí orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Konkrétně: Pokud vám školské poradenské zařízení doporučí inkluzi, ale vy jako rodič odmítnete začlenění dítěte do „běžné“ školy, bude na vás poslán OSPOD. Důvod: Nejednáte v nejlepším zájmu dítěte.

Asi ještě nikdy nebylo v ČR tak černě na bílém řečeno, že o tom, co je nejlepším zájmem dítěte, nerozhoduje rodič, ale stát. Připomíná vám to Norsko a jeho neblaze proslulý Barnevernet? Bingo.

Proces zadupání tradiční rodiny do země je tím zdárně dokončen. Rodina už není nic. Teď je tu skandinávský model, kde dítě patří státu a biologičtí rodiče mají roli jen jakýchsi pěstounů. Láska se vytratila, pěstounství je jen technický servis při výrobě daňového poplatníka. Pro mě krystalické zlo. Najednou si někteří lidé myslí, že nejzákladnější lidská práva a vztahy lze úředně řídit jako dopravu. Nedotknutelné soukromí jedince zmizelo.

Ovšem povšimněme si, že stát v poslední době strká nos do věcí, do kterých mu nic není, čím dál víc. Během několika málo měsíců až let se „najednou“ objevily instituce a mechanismy, které mají moc ovlivňovat to, co dříve bylo považováno za nedotknutelné. Tak například:

Vzniklo u nás jakési „Ministerstvo pravdy“, které si osobuje právo určit, co je a co není pravda. Máme tu tedy najednou nové poselství státu: O tom, co je pravda, už nerozhoduje úsudek jedince, ale stát.

OSPODu byl zase dán nástroj k tomu, aby pod záminkou nejlepšího zájmu dítěte kdykoliv dítě předal státu, pokud jeho rodiče nebudou dost stádní. Máme tu tedy opět nové skryté poselství: Dítě se vlastně nenápadně stalo vlastnictvím státu, nikoliv rodiny.

Bylo zavedeno EET či kontrolní hlášení. Obojí nutí podnikatele dokazovat, jak přesně funguje jejich podnikání. Máme tu tedy ještě další nebývalé poselství: Byla vlastně zrušena presumpce neviny, na podnikatele se nyní automaticky hledí jako na provinilce, kteří se musí neustále bránit dokazováním své čistoty.

A tak bychom mohli pokračovat. V posledních letech se zkrátka v celé Evropě objevila celá řada dříve nevídaných úřadů s dříve nevídanými pravomocemi. Musíme si uvědomit, že všechny tyto struktury a úřady ještě nejedou naplno, ještě pořád v nich často fungují „hodné tety“ z minulosti, které to myslí dobře. Nicméně tyto struktury už existují – a kdykoliv mohou začít fungovat na 100 %. Český OSPOD se zatím nechová jako Barnevernet, ale legislativní nástroje k tomu už v podstatě má, jak to ostatně dokazuje poslední výhrůžka ohledně inkluze a nejlepšího zájmu dítěte. Takže v český Barnevernet se může změnit ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku. Jako když dostanete do ruky nůž, jen ho ještě neumíte či nechcete používat.

Upřímně mě děsí fakt, který si ještě zdaleka ne každý uvědomuje: Už znovu jsme se dostali do situace, kdy se bojíme mluvit – jako kdysi za totality. Minulý týden mi kamarádka poslala fotku z rodinné dovolené z Tater. Chtěla na ní jen tak z legrace ukázat, jak je po ránu rozcuchaná, zkrátka neškodné ženské tlachání. Jenže vzápětí se lekla, co to vlastně vyvedla. Na fotce totiž bylo vidět, že celá rodina spí s dětmi v jedné posteli. Jakmile si to kamarádka uvědomila, hned mi začala psát: „Hlavně to nikomu neříkej, aby na mě neposlali sociálku!“ A ve mně zděšeně hrklo: Copak je něco špatného na tom, když dítě spí u rodičů v posteli? Copak je to něco, o čem by se člověk měl bát mluvit? Není to snad ta nejnormálnější, nejpřirozenější, nejintuitivnější věc, kterou lidé dělali po tisíce let? Není to snad něco, co ještě nezkažené a psychicky zdravé přírodní kultury dělají stále? Není to snad něco, o čem osvícení dětští psychologové píší jako o ideálu kontaktního mateřství? Není to snad něco, o čem byl napsán mezinárodně uznávaný bestseller Koncept kontinua, který u nás patří už roky mezi jednu z nejprodávanějších knih? Změní se nyní tato kniha v samizdat? Budeme teď o kontaktním mateřství šeptat jako o nechutnosti? Takhle se jako společnost necháme státem vydírat?

Protože ano, slovo vydírat je namístě. Stát už vydírá. Už říká, že pokud jeho občané nebudou dělat to a to, co MY jako stát chceme (třeba souhlasit s politikou inkluze), odebereme vám VAŠE dítě. To je prvoplánová výhrůžka a vydírání. Není tohle snad mnohem podstatnější než zakázat kouření? Tak proč se dosud skoro žádný politik ještě neozval?

Přitom pikantní je, že stát, který si tak agresívně osobuje právo zasahovat do rodin a životů dětí, má sám tučnou porci másla na hlavě a moc dobře to ví. Konkrétně například Štrasburský soud zcela jasně řekl, že česká porodní péče není dobrá a nerespektuje dostatečně práva matek – tedy všichni vědí či alespoň by měli vědět, že české porodnictví je dle verdiktu mezinárodního tribunálu nedobré. Přesto by se klidně mohlo stát, že se nějaká matka bude v porodnici dožadovat svých mezinárodně uznávaných práv tak, jak je dle posledních poznatků vědy definuje WHO – a za to na ni bude poslán OSPOD, protože tím údajně dle úsudku českého státu nerespektuje zájem dítěte. Fikce? Ale kdeže. Legislativní nástroje k tomu už byly vytvořeny.

A to je to u nás ještě zlaté. Za hranicemi jsou v transformaci společnosti už mnohem dál. Od ledna nový generální tajemník OSN, portugalský socialista Antónni Guterres (v letech 1999 až 2005 předseda socialistické internacionály) přímo prohlásil na summitu Vision Europe: „Imigrace není problém, ale řešení!… Evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě… Není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí…“ Transformace společnosti tedy už pokročila do stavu, kdy jsou bourány hranice.

Tedy pardon, ale toto je transformace společnosti do stáda kastrovaných volů. Volů, protože tam, kde není rodina, není dětí. A tam, kde není dětí, budou dnes bohaté národy vymírat.

A tenhle trend se sám nezastaví. Teď už jen zbývá obnovit výslechovou místnost v Bartolomějské ulici, a iluze bude dokonána do dokonalosti. Probůh, lidé, volby jsou za dveřmi – kašleme na výhrůžky o propadnutí hlasu, které nám servírují agentury pro průzkum veřejného mínění, a volme úplně jinak než dosud. Kašleme na průzkumy, vzpomeňme na hlasování o BREXITu a Trumpovi! Volme prostě tak, jak cítíme…

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

V poslední době to čím dál víc vypadá, že vzdělání je jen na obtíž. Čím míň toho víte, tím míň o sobě pochybujete. Čím míň o sobě pochybujete, tím víc jste si jistí, že máte na všechno řešení.

Někdy ve druháku na vysoké škole jsme spolu – tedy Markéta a Vláďa – vedli dlouhé diskuse o hospodářské politice. Byli jsme pevně přesvědčeni, že víme, jak na to. Jakýsi základní náhled jsme už měli – z prvního ročníku jsme znali mnoho pojmů a chápali mnohé souvislosti. Jako bakaláři jsme si připadali div ne jako mistři světa v ekonomii.

Jenomže čím více jsme studovali, tím víc jsme chápali, že věci, které se zdají být na první pohled jasné a samozřejmé, jasné být vůbec nemusí. Ekonomie nefunguje jako matematika nebo fyzika; je v ní sice i nějaká matematika či statistika, ale k tomu i spousta psychologie, práva a dalších disciplín. A díky tomu se ukazuje, že mnoho „zákonitostí“ platí jen za určitých podmínek. Že zákonitosti a vztahy se v čase mohou měnit. Až se nakonec ukáže, že co mělo podle učebnice platit, v realitě neplatí, nebo platí jenom částečně a dočasně.

Když se potom Vláďa posunul až na doktorát, měl jeden předmět, který se na stejný problém díval optikou různých škol a přístupů. Naprosto ho fascinovalo zjištění, že ačkoli všechny přístupy byly vědecké a velmi propracované, nakonec vedly k naprosto odlišným závěrům. A nedalo se říci, že by některý z přístupů byl a priori chybný; prostě každý přístup mohl platit za jiných okolností, v jiné dějinné epoše či při jiném společenském klimatu. A tak se nakonec náš pohled na svět stával s rostoucím vzděláním stále komplexnější. A dříve jednoduché pravdy přestávaly být tak jednoduché. Snadná řešení se přestávala zdát použitelná.

Hodně lidí samozřejmě namítne, že počet absolvovaných škol nic neznamená. Že až příliš mnoho hlupáků má mnoho titulů, zrovna jako mnoho geniálních lidí žádný titul nemá. Že Bill Gates ani Steve Jobs nebyli schopni dokončit vysokou školu – a nejen, že to v jejich profesi nevadilo, ale dokonce to možná bylo i výhodou, protože tak byli schopni jít originální a neprobádanou cestou, kterou by vzdělaný člověk předem chybně zavrhl. A je to pravda. Na druhou stranu kdyby neměl vzdělání projektant mostů či do nás chtěl řezat chirurg bez školy, asi by se nám to moc nelíbilo.

A jednou z „profesí“ (či snad lépe poslání), kde se vzdělání ukazuje zásadní, je i vedení země. Pouhá životní zkušenost, zdá se, tak docela nestačí. Proč? Protože naše společnost stojí na určitých normách nebo zákonech, které musíme dodržovat. Zákony by proto měly být jasné, spíš jednoduché a logické. Kvalita zákonů přímo ovlivňuje i výkonost ekonomiky. Proto bohaté a úspěšné ekonomiky potřebují vzdělané politiky, kteří dokáží sestavit (a prosadit) kvalitní, logický, vzájemně konzistentní systém pokud možno snadno pochopitelných zákonů. Učinit jednouchou věc složitou zvládne každé čuně; učinit však složitou věc srozumitelnou zvládne jen vzdělaný člověk, který se v problému orientuje.

Pravděpodobně všichni evropští klíčoví politici 20. století měli na svou dobu víceméně kvalitní vzdělání (klíčoví nemusí nutně znamenat jen dobří – jde o to, jak jejich roli pro posílení významu země zpětně vnímá historie a paměť národa). Ať už to byl u nás prakticky nekriticky oblíbený Tomáš G. Masaryk, či Konrád Adenauer nebo Margaret Thatcherová. Naopak slabé ekonomiky či země v nejčernějších obdobích téměř vždy vedli nevzdělanci: Hitler, Stalin či Gottwald.

Kupodivu poslední doba táhne vpřed právě politiky, kteří mají vzdělání vpravdě mizerné. A snad díky tomu si opravdu naivně myslí, že dobře vědí, jak správně věci dělat. Vlastně nic nepředstírají – opravdu mnohdy vůbec netuší, že kupříkladu věda či historie už prokázala, jak jsou jejich jednoduché názory a prostá řešení naivní. Díky své nevědomosti jsou opravdoví a radikální. To se ovšem líbí voličům, protože už nechtějí poslouchat kličky od vychytralých právníků, kteří se dostali do politiky, aby předstírali krystalicky čistou pravdu.

Naprosto zářným příkladem je Německo. Kancléřka Angela Merkelová, která mimochodem dosáhla velmi vysokého vzdělání, má najednou nového vyzyvatele. Je jím socialista Martin Schulz. Tedy člověk, který nemá ani maturitu a je pouze vyučen knihkupcem. A teď chce vést německou vládu. Na současnou kancléřku si můžeme tisíckrát stěžovat. Její imigrační politika se opravdu ani trochu nepovedla. Její nekritický proevropský postoj také nadělal mnoho škody. Jenomže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Schulz za Merkelovou – to je z louže pod okap.

Jak asi tento pán rozumí hospodářské politice? Jak asi umí číst v zákonech? I Miloš Jakeš má maturitu, a to do našich dějin jako státník světového formátu zrovna nevstoupil. Přeci jen získat maturitu není až tak složité. Schulz ji ale v životě nepotřeboval. Desítky let se živí politikou, umí plácat a umí navrhovat jednoduchá řešení.

Ve volbách nevyhrávají chytrá, ale líbivá a jednoduchá řešení. Jestli jsou chytrá a reálná, zajímá jen menšinu lidí, proto to nehraje roli. Moderní politik už nepotřebuje ideály ani myšlenky. Nedávný německý průzkum ukázal, že 65 % Němců vůbec neví, jakou politiku Schulz prosazuje. To je ale jeho výhoda, protože může říkat přesně to, co chtějí lidé slyšet a co se zrovna hodí, nemá ničím svázané ruce. Naopak politiku Merkelové každý zná a už ji pocítil na vlastní kůži. Podle průzkumu ARD kdyby byl kancléř volen přímo lidem (což v realitě není), měl by Schulz stejnou šanci jako Merkelová: Oba by dostali 41 %. To je šílené!

U nás dnes není paní Angela zrovna moc oblíbená, a přece se bojím, že ještě jednou budeme vzdychat: „Zlatá Angela…“. Jistě, je naivní ohledně azylové politiky, ale rozhodně není vyloženě hloupá. To u Schulze tvrdit s jistotou nelze, protože je prokazatelně nevzdělaný. A kolik toho umí na základě zkušeností, je ve hvězdách, protože se léta živil jen tlacháním v europarlamentu. Zato není vůbec pochyb, že je ultralevičák a ultrafederalista. Jeho výroky vůči Británii byly po hlasování o BREXITu vysloveně urážlivé, nediplomatické – a vsadím se, že ještě vejdou do učebnic jako příklad špatné politiky.

Když byl ovšem Schulz šéfem Evropského parlamentu, nemohl toho moc zkazit. Mohl si třeba řečnit před prázdným sálem a urážet toho a onoho. Jako kancléř největší evropské ekonomiky toho může zkazit hodně. Najednou by měl moc sahající až daleko za hranice Německa. Co by nám tak mohl nejspíš přinést? Nejspíš by jako ultrafederalista opět recykloval hloupou myšlenku na povinné kvóty pro imigranty po celé Evropě. Nejspíš by jako ultrasocialista tlačil na neúnosný růst minimální mzdy. Mohli bychom se nejspíš těšit i na cenzuru internetu či na genderově vyrovnané těhotenství. A další libůstky.

Snad jsme na nějaký čas naivně uvěřili, že období, kdy Evropě vládli šašci či v horším případě přímo kreatury bez maturity, jako byli Hitler, Stalin či Gottwald, už nikdy nepřijde. Ovšem jak vidno, voliči chtějí, aby se dějiny donekonečna opakovaly.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Když jsem tu zprávu četla poprvé, zarazila jsem se a pomyslela si cosi o hoaxu. A víc jsem tomu nevěnovala pozornost. Pak jsem na ni ale za pár dnů narazila znovu. A hned z několika zdrojů a v různých jazycích.

To už mi to začalo vrtat hlavou. Že by to nakonec nebyl hoax…? Třeba je to „jenom“ novinářsky špatně pochopená a zveličená zpráva…?

Ale ona se pořád opakovala. To už mi to nedalo. A zdroj jsem si vyhledala. A opravdu. Na oficiálních stránkách https://www.bma.org.uk najdete (ke dni 2.2.2017) zcela oficiální 14stránkový dokument v pdf pod názvem „A guide to effective communication: inclusive language in the workplace“. Perlí od začátku do konce, ale inkriminovaná pasáž je na straně 6. A pod ní je dojemně nastajlovaná ilustrace muže držícího v náručí dítě.

Že ještě pořád nevíte, o čem mluvím? Jde o dokument Britské lékařské asociace (BMA). Její členové – tedy prakticky všichni pracovníci v britském lékařství – by napříště neměli těhotné matky nazývat „těhotnými matkami“. Mohlo by to totiž být urážlivé vůči těhotným transsexuálům, kterých se už v Británii vyskytl celý jeden exemplář.  Namísto toho by zdravotníci měli mluvit o „těhotném člověku“.

Byla by ale věčná škoda neprostudovat si dokument celý, protože velmi inspirativní perly se vyskytují i jinde. Na jiném místě se třeba doporučuje, aby se namísto slov „maminka“ či „tatínek“ používalo genderově neutrální slovo „rodič“. A namísto tradičních slov „manžel“ či „manželka“ se má používat neutrální a moderní slovo „partner“, v němž není ani náznak po takové sprosťárně, jako je tradiční svatba. A mohli bychom pokračovat.

Legrační? Ne tak docela, řekla bych. Já jsem obyčejně docela splachovací, když mi ten a onen nadává do oslů a jiných hospodářských zvířat. Koneckonců co čekat od virtuálního prostoru, že? Zato mám ale vyvinutý obstojně citlivý vnitřní radar na jakékoliv pokusy mocí státní mě spoutat, svázat, omezit, ohloupit a zmanipulovat. A tahle snaha o manipulaci z genderově vyvážených člověků – lékařů doslova čiší.

Jazyk vždy byl ohromně mocným nástrojem. V některých situacích může být mocnější než zbraně. To v jazyku a ve způsobu jeho používání se skrývá moudrost lidstva. Zničme či pozměňme jazyk – a zničíme část tradice a vědění.

Zlikvidujme v jazyku slova jako manžel – manželka, a za pár let civilizace dokonale zapomene, že dřív existovalo něco tak podivného jako svatby. Děti se o nich budou už jen učit v dějepise. A tradiční rodina přestane existovat.

Zničme slova jako žena – muž, a nová generace skutečně uvěří, že jsme všichni středního rodu, jenom někteří zcela náhodně vypadáme nazí trochu jinak – asi jako když jedno hermafroditní štěně se narodí bílé a druhé černé. Že k rození dětí není potřebný sex, nýbrž umělé oplodnění. Že prostě jsme všichni až na pár nepodstatných vnějších znaků stejní. Ano, stejní, to je, oč tu běží. To je, o co jde těmto socialistickým experimentátorům – nejsou rozdíly mezi národy, mezi barvou kůže, mezi pohlavími. Jsme všichni jednolitá masa bez rozdílu.

Zničme slova jako máma – táta, a zapomeneme, že děti patří mamince a tatínkovi. Děti začnou patřit státu a z biologických rodičů se stanou pouzí pěstouni, kteří mají budoucí daňové poplatníky od státu jen dočasně svěřené za účelem výkonu přesně naplánované výchovy.

Zdá se, že lidstvo začalo zatraceně pálit dobré bydlo. Když jsme si v našem evropsko-americkém prostoru už dost dlouho neužili válku (s výjimkou „lokálních“, jako byla ta na území Jugoslávie), začali jsme si vymýšlet problémy jinde. Lidstvo, zdá se, problémy potřebuje. Takže jsme si vymysleli genderový pseudoproblém. Jeho podstatou je, že menšina začala šikanovat většinu. Abychom totiž jako většinová společnost náhodou „nešikanovali“ transsexuály, raději se začneme jako transsexuálové chovat sami. Ovšem společnost, v níž menšina ovládá většinu, už není ani svobodná, ani demokratická.

Ovšem tím neříkám ani slovo proti menšinám! Ať jsou to homosexuálové, transsexuálové, nebo třeba middle-sex, tedy lidé vykazující znaky obou pohlaví – je naprosto a dokonale v pořádku, když na ně většinová společnost hledí bez rozdílu cítění vůči „většinovým“ mužům a ženám. Co není v pořádku, je stav, kdy zcela samozvaní sociální inženýři ohýbají pod pouhou záminkou služby vůči menšinám většinovou společnost tak, aby se změnila. Aby zapřela svou odlišnost a většinovost. Ve skutečnosti totiž o žádné menšiny nejde – ty jsou brány jen jako rukojmí. (V konečném důsledku i tyto menšiny budou v realitě poškozeny, protože ani homosexuál se nechce cítit bezpohlavním.) Skutečným cílem je zmanipulovat většinovou společnost tak, aby zahodila veškeré tradice a přijala novou ideologii, skrze niž ji bude možno ovládat.

Je to neskutečně nebezpečný trend. Něco jako pokus vyhrát neviditelnou válku bez jediného výstřelu, společnost spoutat, rozbít její tradiční struktury. A dost lidí se už nechalo nachytat. Je mi úplně jasné, že nemálo bude těch, kdo mi budou spílat, že jsem se nechala svést ruskou propagandou, že žádné takové doporučení ve skutečnosti neexistuje. A nemálo z nich bude jistě zaměstnáno v neziskových organizacích prosazujících genderová témata a štědře financovaných z evropských peněz.

Neuráží mě sice, když mi dáma či pán nesouhlasící s mým názorem sdělí své přesvědčení, že jsem slepice. Koneckonců psychologové tvrdí, že útočíme-li podobným způsobem na někoho konkrétního ve svém okolí, nevyjadřujeme tím vlastně nic o adresátovi útoku, nýbrž jen sami o sobě; o svých schématech myšlení. A tak si jen pomyslím cosi na téma, ze které drůbežárny asi dotyčný pochází. Ale mluvit o mně v oficiálních veřejných dokumentech jako o osobě středního rodu, jako o rodiči bez chuti a bez zápachu, kterému stát jen svěřil dítě k výchově – to by mě urazilo a rozzuřilo do nepříčetnosti. Popíralo by to totiž celou mou biologickou podstatu. Anihilovalo by to část mé bytosti.

Takže abychom si rozuměli: Jsem ženská. Nebo baba. Nebo holka. Nebo cokoliv chcete. Lidové „baba“ nepatrně preferuju nad extra-slušným „žena“, protože „žena“ mi zní až podezřele moc úředně, ale jinak je to vlastně vcelku jedno. Ale hlavně to na mě nezkoušejte s těhotnou osobou. Mohli byste mě dost zásadně urazit nevyřčeným, ale naznačeným předpokladem, že jsem snad jakýsi válečný invalida, jelikož mi některý z příslušných orgánů spojených s rozmnožováním nahoře či dole chybí. Mohu vás ubezpečit, že je mám všechny, a fungují obstojně, díky za optání, neb jsem pětinásobnou matkou.

1) Podle MMF je řecký dluh dlouhodobě nezvládnutelný, podle evropského záchranného fondu jde o zbytečnou paniku a s dluhem se pracovat dá. Kde je podle Vás více pravdy?

V okamžiku, kdy se země dostává do takzvané dluhové pasti, tedy kdy úroky z dluhu rostou rychleji, než je dluh splácen, se každý dluh stává nesplatitelný. Přesněji řečeno: Dluh by samozřejmě hypoteticky mohl být splacen v případě navýšení splátek, jenomže to by vedlo k tak drastickému zpomalení růstu ekonomiky a k propadu do recese, že by pak opět vyšší tempo splácení přestalo být technicky možné. To, co teď popisuji, platí obecně pro každou zemi, každý podnik, či pro každou domácnost. Řecko není výjimkou. Jelikož MMF vychází z této neúprosné ekonomické logiky, má samozřejmě pravdu.

Když Evropský záchranný fond říká, že se dluhem „se dá dál pracovat“, má tím patrně na mysli něco v tom smyslu, že se dluh dá odpustit. Tím však nikterak není řečeno, že by snad dluh byl splatitelný.

Ale pozor na jednu věc: MMF je víceméně nezávislá organizace. Jistě, můžete mi oponovat, že je v něm nejvíc amerického kapitálu, že má takové a makové zájmy, že už v mnoha případech nadělal víc škody než užitku, ale pořád je ve srovnání s Evropským záchranným fondem víceméně nezávislým pozorovatelem zvenčí, který nemá žádný zásadní zájem zrovna v případě Řecka kdovíjak pletichařit. To Evropský záchranný fond je úplně jiná liga. Je to nikoliv ekonomický, ale politický projekt. Byl vytvořen obejitím evropského práva jen a pouze za účelem záchrany bankrotujících evropských zemí. A ten důvod je jednoznačný: Když totiž nějaká země, které je součástí eurozóny, zbankrotuje, dochází tím k rozpadu eurozóny, což je pochopitelně pro Brusel i Frankfurt velmi nemilá věc. Takže nemůžeme čekat, že by Evropský záchranný fond popravdě přiznal, že řecký dluh je nesplatitelný, naopak Evropský záchranný fond bude do posledního okamžiku tvrdit, že Řecko zachranitelné je. A ono skutečně je – jenomže jen tak, že mu ostatní evropské země jeho dluhy odpustí, tedy že se na Řecko celá eurozóna složí.

2) Jak Řecko za poslední měsíce pokročilo při řešení rozpočtových problémů, ve snaze obnovit hospodářský růst a celkově při správě a směřování veřejných financí?

Stav je asi takovýto: MMF předpokládá, že dlouhodobý růst řecké ekonomiky nepřesáhne 1 % za rok a že Řecko nejspíš splní věřiteli uložený cíl dosáhnout přebytku státního rozpočtu (bez započítání nákladů na správu dluhu) ve výši 1,5 % hrubého domácího produktu do roku 2018.

Z pohledu druhé strany Řecko se momentálně nachází ve třetím záchranném programu, díky němuž by mělo získat 86 miliard eur.

No a realita je taková, že premiér Tsipras během vánoc přišel s nápadem utratit 617 miliónů eur za jednorázový bonus pro řecké důchodce. Což evidentně nezavání zrovna snahou vyjít věřitelům vstříc. Spíš to ukazuje, že Řecko pořád znovu a znovu hraje stejnou kartu: Vy nám odpustíte dluh a věnujete pomoc, a my si ji rozdáme mezi důchodce a státní zaměstnance. Řecko prostě v reálu spolupracuje jen naoko a nesnaží se.

3) Věřitelé požadují, aby se Řecko zavázalo, že udrží přebytek rozpočtu, jenž nezahrnuje náklady na obsluhu dluhu, na úrovni 3,5 procenta hrubého domácího produktu HDP. Myslíte, že to je v silách Řecka?

Požaduje to část věřitelů, druhá část trvá na přebytku ve výši jen 1,5 % HDP. Když ale Řecko nezvládá ukáznit se a zapomenout na nesmyslné vánoční prémie ani s požadavkem na 1,5% přebytek rozpočtu, sotva můžeme čekat, že bude dodržovat podmínky ještě striktnější.

4) MMF se stále nerozhodl, zda se fond bude na další pomoci Řecku podílet – na základě čeho se podle Vás rozhodne a tuší se, jaké rozhodnutí bude?

MMF už před dvěma roky vážně uvažoval o tom, že se třetího záchranného programu nebude účastnit, a nakonec se skutečně finančně nezúčastnil, protože došel k názoru, že by to bylo pro něj ztrátové. Od té doby ovšem pořád o svém zapojení do programu jedná. Vzhledem k tomu, že nyní oficiálně došel k názoru, že řecký dluh je neudržitelný, pochybuji, že by se nakonec rozhodl do programu vstoupit.

5) Myslíte si, že státy eurozóny část dluhu Řecku odpustí?

Nyní to oficiálními slovy evropské země odmítají. Jenomže to je jen politická proklamace bez jakékoliv hodnoty. Musíme si uvědomit, že roky 2017 i 2018 jsou v Evropě supervolební. Žádný z politiků veřejně nepřizná, že bez odpuštění dluhů Řecko zbankrotuje, a bankrot stejně zase není nic jiného než odmítnutí splatit dluh, takže to vyjde úplně nastejno. Prostě dluh splacen nebude, ať už k tomu dobrovolně dají zelenou věřitelé, nebo to formou bankrotu vyhlásí Řecko. Cílem evropských věřitelů je nyní ustát dobu do voleb a moc na Řecko neupozorňovat.

6) kdo je nejvíce proti částečnému odpuštění. Jsou to Němci jakožto největší věřitelé?

Logicky největší věřitel, tedy Německo, má taky největší motivaci tvářit se před voliči, že o své peníze nepřijde…

7) Ministři financí eurozóny se minulý měsíc dohodli na krátkodobých opatřeních ke zmírnění dluhové zátěže Řecka  – šlo o úpravy úroků či rozložení splátek do delšího časového období. Je to ale vůbec něco, co má pro Řeky nyní větší význam?

Má to minimální význam. Když budeme prodlužovat dobu splácení, zase o to pomaleji bude dluh splácen, čili tím víc bude hrozit spadnutí do dluhové pasti. Je to jen překlenovací gesto ze zoufalství.

8) Třetí záchranný program, na kterém se Řecko s eurozónou domluvilo předloni a v jehož rámci by mělo během tří let obdržet až 86 miliard eur, skončí příští rok. Co se bude podle Vás dít poté?

Jsem přesvědčená, že se bude opakovat situace z předloňska. A pak znovu a znovu a znovu… až donekonečna.

Jak jsme se my dva – dnes manželé – poznali, si pamatujeme jako dnes. Bylo to skoro přesně před 22 lety na diskusi studentů. Byli na ní Dánové a Holanďané. A my dva jim zapáleně popisovali, jak bychom jednou chtěli vstoupit do EU.

A že musíme bojovat proti komunistům, protože naší zemi hrozně ublížili. Tou dobou pro nás ještě byla EU vzor a čeští komunisté nejkrystaličtější zlo. Za těch 22 let je vše obráceně.

EU se měnila a měnila, až se definitivně proměnila v jistý druh socialismu, v němž neustále ubývá svobod. A čeští komunisti jsou… no, jak jen to říct? Ve srovnání s některými jinými vejlupky se ještě skoro zdají být mírumilovní a krotcí jak beránci.

Někdy máme dokonce překvapivý pocit, že v Poslanecké sněmovně to mají v hlavě v určitém slova smyslu srovnané nejvíc, protože mají nějakou ideologii. Neříkáme, že je to ideologie pro nás přijatelná, ale alespoň je nějaká a ucelená. Komunisti, kteří studovali Marxe, jsou ve svých názorech přinejmenším celkem konzistentní. Víme, co od nich čekat. Jednotlivé axiomy a názory jim do sebe zapadají (byť pro jiné strany jsou pochopitelně nepoužitelné). Ovšem jiné strany často melou páté přes deváté, protože žádnou ucelenou ideologii nemají. Jen hájí zájmy svých majitelů či sponzorů. A dopředu je mnohdy těžké až nemožné odhadnout, jak se k té které věci postaví.

Před oněmi dvaadvaceti lety bychom nečekali, že to někdy řekneme, ale dnes jsou pro nás překvapivě čeští komunisti ještě „zlatí“: Jsou totiž předvídatelní, vážou na sebe 15 % nespokojených voličů, ale současně ve Sněmovně jsou ostatními stranami víceméně vyšachovaní, takže nemají v této izolaci mnoho možností provádět velké lumpárny. A nejsou radikální.

Jak to, že ne? Nu – protože byť si „běžní komunisté“ říkají komunisté, přeci jen dnes už (třeba na rozdíl od dvacátých let v Rusku) uznávají soukromý majetek. Na rozdíl od těch skutečně radikálních českých komunistů. Skutečně radikální čeští komunisté si dnes totiž neříkají komunisté, nýbrž Zelení.

Že jste měli pocit, že zelení jsou tu od toho, aby hájili ekologické chování? A že nemají s komunisty, natož s těmi nejradikálnějšími komunisty, nic společného? Tak se zamyslete nad vpravdě šílenou větou předsedy zelených Matěje Stropnického: „Squatting považuji jednak za projev autonomní kultury, jednak za kritiku společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota.“

Je libo překlad? Znamená to: „Soukromý majetek není žádnou hodnotou. Když se nám nebude líbit, jak někdo se svým majetkem zachází, prostě mu ho vezmeme a bude náš!“ Totéž ovšem dělali komunisti po roce 1948. Nebo snad slyšíte nějaký rozdíl…?

Zevšeobecňování je vždy ošemetné, ale v některých situacích se mu těžko ubránit: Když si někdo tak přímočaře neváží jedné ze základních nedotknutelných hodnot naší civilizace, vlastnictví, těžko od něj čekat, že si bude vážit jiných nedotknutelných hodnot, jako je život, integrita těla a další. Ostatně že úcta k jednomu souvisí i s úctou ke druhému či třetímu, prokázala nejedna diktatura. To právě tedy, u legalizace krádeží soukromého vlastnictví, diktatura začíná. Tady začíná peklo.

Můžeme si to celé vykládat dvěma způsoby.

Jedna možnost je, že buď jsou zelení tak hloupí a naivní, že „jen“ nechápou, že vlastnictví či nedotknutelný život jsou nepřekročitelné podmínky prosperující svobodné společnosti.

Druhá možnost – ta horší – je, že chápou moc dobře, co říkají, a prostě nám chtějí svobodu znovu vzít.

Ovšem jak to tak vypadá, druhá polovina citace (o „kritice společnosti, v níž vlastnictví je deklarováno jako nedotknutelná hodnota“) naznačuje, že za B) je správně. Zelení vlastně zakukleně říkají, že chtějí návrat před rok 1989, kdy stát „věděl“ lépe, co je dobré pro jednotlivce, než to jednotlivec věděl sám.

Náramně to připomíná situaci, kdy dva postarší manželé večer grilují na zahradě. Najednou se manželka ozve: „Jardo, vezmi si svetr!“ A Jarda se pokorně informuje: „A je mi zima, nebo jdeme domů?“ A zelení z nás vlastně chtějí udělat zrovna takové nesvéprávné Jardy, kteří ani nevědí, jestli jim je zima, či jak mají nakládat se svým vlastním majetkem.

Ale copak zelení – ti ještě nejsou až tak nepochopitelným zjevením. Podobné bláznivé choutky se prostě čas od času někomu v hlavě vylíhnou po celou dobu, co svět světem stojí. Co je ovšem mnohem bizarnější: Kam se to ztratily naše rozlišovací schopnosti, že nejsme jako společnost v mnoha případech schopni v zelených identifkovat ony zakuklené echt-komunisty, a pořád k nim coby společnost přistupujeme jako k „ochráncům přírody“?

Squatting má k podpoře přírody asi tak blízko jako jaderná energetika ke složení vaší pasty na zuby. Ochrana přírody je prostě jen falešná vábnička pro naivky, kteří ještě neidentifikovali pravou podstatu věci.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Každá doba má svou módu. Svou filozofii. Své společenské trendy. Jenom je ne vždy dokážeme vidět, když v oné době žijeme, a uvědomujeme si je až zpětně.

Tak třeba hnutí hippies: Vzniklo v 60. letech, mělo své důsledky v životním stylu celé generace, v kultuře, oblékání, protiválečném hnutí a tedy i v politice. Ale už v další dekádě se postupně vypařilo a i ze zapřisáhlých zkouřených hippiesáků se postupně stávali usedlé matky a proplešatělí tatíkové od rodin, zatímco přicházelo zase něco jiného, byť už ne tak výrazného.

A mně se zdá, že i nyní je náš evropsko-americký prostor ovládán podobnými hnutími: Jde o genderisty, doktrínu multikulturalismu, ekologická hnutí a obecně omezování svobod. Možná by se dalo říct, že jde „jen“ o nový politický směr; mně se ale zdá, že opět jde spíš o jakési „hnutí dekády“: Třeba proto, že společnost je dnes silně ideologicky rozdělena podobně, jako bývá při jiných podobných módních hnutí: Staří vs. Mladí. Umělci vs. Manuálně pracující. Intelektuálové řešící nesmrtelnost brouka & údajnou diskriminaci žen po kavárnách vs. Živnostníci, kteří se musí setsakra otáčet. A tohle rozdělení nekopíruje třeba rozdělení na levici či pravici ani omylem.

Ale zatímco kdysi hippiesáci byli spíš v opozici vůči establishmentu, dneska vznikla nezvyklá situace: genderovou rovnost, multikulturalismus i ekoterorismus dnes prosazuje právě establishment víc podporovaný mladými. Nevídané to spojení! A tenhle politický establishment je často v silné opozici vůči „usedlejší starší generaci“ – stačí se podívat třeba na výsledky hlasování o Brexitu.

Mám ovšem silný dojem, že většina politiků dobu zaspala: Stále plkají cosi o nastavení daní, zatímco jejich voliči aktuálně řeší témata úplně jiná. Jenomže kdo z politiků na tuhle vlnu a tohle aktuální dělení světa nenaskočí včas, ve volbách skončí.

Kde se ovšem tahle témata – genderová rovnost, „zelená“ politika, likvidace svobod či multikulturalismus – vzala? Pronikají k nám zpoza hranic. U nás se jim daří o poznání hůř než třeba v Bruselu nebo ve Skandinávii. Opozici vůči nim představují lidé či strany typu Trump, Le Pen, AfD, UKIP a další. A u nás typicky Svobodní. Protože ale extremismus často plodí extrémní odpověď, nejsou v mnoha případech politici, které tato opozice vynese na vrchol, ani zdaleka ideální. Mnohdy jsou zajímaví prostě jen tím, že se téhle moderní ideologii jednoduše odváží postavit – aniž by ovšem nabízeli vlastní ucelenou filozofii. Tak třeba taková Marine Le Pen – pro voliče je zajímavá spíš tím, co nechce (totiž že nechce multikulturalismus a EU), než tím, co chce (je si snad někdo přesně jistý tím, co nabízí jako náhradu…?).

Bohužel takových lidí, kteří nabízí skutečnou za něco stojící opozici proti těmto hnutím, kteří jen nebourají, ale nabízejí i stavbu něčeho nového, je jako šafránu, protože proti aroganci vedení EU a jejího vidění světa se málokdo odváží hlasitě protestovat: je totiž vzápětí označen za xenofoba, nacionalistu a podobně. Přitom tyhle vzletné „moderní“ ideologie jsou právě jen výrazem touhy, aby svět byl nějaký, ale chybí jim racionálními argumenty. Snad nejkrásněji je to vidět u rádoby zelené politiky.

Zelená politika se podle svého názvu tváří, že učiní přírodu zdravější a víc člověka s přírodou sblíží. Nic není realitě vzdálenější. Vezměme si jako příklad několik málo „zelených“ politik, které k nám z Bruselu dorazily:

Máme tu kupříkladu dobře známou Směrnici o energetické náročnosti budov. Jedním z jejích výsledků je v Česku nechvalně proslulý průkaz energetické náročnosti budovy (PENB). A půjdeme ještě dál. Od roku 2020 se v EU budou moci stavět už jen budovy s téměř nulovou spotřebou. Důsledek? Budou se moci stavět už jen drahé domy. Takže kdo má starý a neekologický dům, jeho renovaci a mírné zlepšení ekologičnosti si řádně rozmyslí, protože aby splnil předimenzované předpisy, stálo by ho to tolik, že se mu nevyplatí s přestavbou ani začínat. Neboli výsledkem bude menší ekologičnost než bez směrnice.

Dál tu máme třeba Směrnici o ekodesignu. To tahle směrnice má na svědomí žárovky, ledničky, sušičky, pračky, myčky, a další a další „neúsporné“ spotřebiče. Momentálně jsou v nadcházející etapě neustálého přitvrzování na řadě toastovače, mixéry, varné konvice, fény, routery, sekačky, mobily nebo projektory. Takže v Číně se nám chechtají a zavalují svět svými „neekologickými“ výrobky, o předražené ekologické evropské zboží pochopitelně svět nemá zájem, a hned za hranicemi EU se chrlí do ovzduší tuny škodlivin. Je to jako plivanec v moři, který nás Evropany zahnané neúměrně přehnanou regulací ke zdi navíc učí podvádět – přesně jako tomu bylo v kauze Volkswagen. A přitom navzdory všem podvodům Volkswagenu nakonec stejně tržby vzrostly, což polopaticky ukázalo, že zákazník na tuhle předimenzovanou ekologičnost kašle, že ho zajímá hlavně cena. Neboli zákazník tím krásně dal najevo, co si o regulaci myslí.

Ovšem všechny tyhle nesmysly s přehledem strčí do kapsy nejlepší výkvět aktuální „zelené“ politiky: podpora biopaliv. To právě ona je největší zelený paskvil. Ekologický „pokrok“ se zvrhl ve vypalování pralesů a nakonec se podle řady studií vypustilo v důsledku „zelené podpory biopaliv“ víc skleníkových plynů, než u klasických paliv fosilních. Mezi posledními například studie Michiganské univerzity z roku 2016 zkoumala předpoklad, že biopaliva jsou ekologičtější než klasická paliva fosilní. A opět jako už mnohokrát předtím se ukázalo, co už dávno víme – není to pravda. Šéf studie John DeCicco shrnul výsledky slovy: „Pokud jde o emise, ukazuje se, že biopaliva jsou horší než benzín“.

A co třeba snahy přizelenalé pražské radnice učinit ekologičtější dopravu v Praze a nahnat lidi do MHD v podobě uzavírání jízdních pruhů a dalších omezení? Všimli jste si oné přímé úměry, že čím je dopravních omezení v Praze víc, tím víc pražská doprava od jistého okamžiku kolabuje? A všimli jste si, jak jsou tyhle uměle vyrobené kolony stojících aut neekologické ve srovnání s předešlým stavem, kdy se dalo městem prosvištět ještě poměrně hladce?

Takže závěr zní, že když začneme „zelenou“ politiku zkoumat detailně, zjistíme, že se v ní snoubí dva motivy. První a snesitelnější motiv je dětinsky naivní touha, aby svět byl zelený, která se bez argumentů a promyšlenosti snaží tuhle zelenost uměle „poručit“ regulací. Zkrátka přání otcem myšlenky. A druhý motiv se záměrně veze na téhle naivitě a přihrává státní podporu tu producentům biopaliv, tu auditorům energetické náročnosti a dalším a dalším.

Aby nebylo mýlky: Tím nechci říct jediné křivé slovo proti skutečně ekologickému chování. Jenomže aby fungovalo, nedá se nařídit shora zeleným pomatencem. Musí vycházet z motivace každého jednotlivce – zateplím si sám od sebe dům, abych neprotopil majlant, koupím si rybu z volného rybolovu, abych do sebe necpal antibiotika a masokostní moučku z uměle chované ryby, koupím si lepší naftu i auto, abych si neničil motor a nečichal ve své garáži puch. Zkrátka nejen kauza Volkswagen ukázala, že to funguje jen tehdy, pokud každý jednotlivec je hnán svou vlastní motivací danou svým vlastním zdravím a svými vlastními penězi. Příkazy tu dělají víc škody než užitku.

Bojím se, že můžeme jen doufat, že tyhle přihlouplé filozofie se s trochou štěstí v příští dekádě okoukají stejně, jako se okoukali hippíci. A než se tak stane, můžeme volit strany, které pochopily, o čem dnešní dělení světa je a proti těmhle vesměs podezřelým ideologiím bojují. Ale víc s tím asi nenaděláme.

Svět se mění před očima. Nic není, jak bývalo. Třeba minulý týden se manžel chtěl s dětmi po dlouhé době dívat na televizi s tím, že jim ukáže „pohádku pro dospělé“ Vinnetoua: divoký západ, střílečky, dobro vítězící nad zlem.

Jenomže asi po čtvrt hodině televizi zase znechuceně vypnul. A pak se půl hodiny vztekal nad zhatěnými plány: Že prý nový Vinnetou není ani pohádkou, ani střílečkou s vtipnými scénami. Že jen ukazuje, jak krvelační a ziskuchtiví běloši ukradli zem rudochům. Černobíle vykresluje dělnické hnutí v Evropě a ničení přírody v Americe. Jistě, na dějiny se tak dá dívat. Jenomže pak už nejde o pohádku, nýbrž o zelenou a levicovou ideologii. Místo pohádky tu máme skrytou agitku.

A podobným přerodem prošlo v posledních letech nápadně velké množství kdysi zcela nepolitických a nevinných věcí. Jako třeba charita.

Charita kdysi vznikla, aby někomu NEZIŠTNĚ pomáhala. Prostě cítíte, že někdo pomoc potřebuje, a vy mu pomoci CHCETE. CHCETE dělat dobro. V poslední době se jaksi zdá, že těch, kteří chtějí dělat dobro, se urodil pytel. Říkají si neziskové či nevládní organizace. Až na to, že nezištné konání dobra se u nich kamsi vytratilo a funguje jen jako zástěrka k vykonávání lobbyingu a politiky. Z nezištnosti se stala honba za penězi.

Tím samozřejmě nechceme říct, že dnes už neexistuje pravá charita. A už vůbec ne, že není třeba. Jenomže protože je pravá nezisková charita házena do jednoho pytle se „ziskuchtivými neziskovkami“, je sakra těžké ji na první pohled odlišit.

A tak se stalo, že ziskuchtivé neziskovky nakonec začaly ubírat peníze skutečné a potřebné charitě. Těžko pak hledat peníze od dobrovolníků na skutečně neziskové provozování hospiců, na útulky pro psy, na občanské sdružení na záchranu jakési staré parní lokomotivy a další. Každého z nás div ne denně někdo při chůzi centrem města oslovuje, abychom přispěli na tohle a támhleto – a my se už stáváme i vůči skutečným srdcervoucím příběhům imunní, protože jsme vytrénovaní hledat za každou neziskovkou nějaký nekalý politický lobbying.

Takže nemluvme už dál o skutečné charitě, ta je naprosto v pořádku: To, co nám vadí, jsou falešné „ziskuchtivé neziskovky“. A jak je poznat? Jsou to především ony rádoby antidiskriminační a genderové organizace, které šíří nějakou ideologii. Zápal v šíření ideologie u nich převažuje nad činy typu péče o nemocné. Libují si třeba v ideologii o tom, že není rozdíl mezi mužem a ženou. Lobují za nesmysly typu, aby ve státních budovách nebyly mužské a ženské, ale pouze unisex toalety. Bojují za to, aby ženy místo plození nových životů, cizí životy braly v armádě. Milují multikulturní doktrínu, která podsouvá názor, že neexistují odlišnosti v národech.

Pokud by tyto „neziskovky“ jen žily z příspěvků jiných spřízněných stejně smýšlejících duší, nechť si dělají, co chtějí. Jenomže to, co nás na nich nejvíc trápí, je, že ačkoli je nikdo nevolil, zasahují do nejvyšších sfér politiky. Při ovlivňování volených politiků mají velmi dlouhá chapadla a úplně nejdelší je mají, když se natahují pro veřejné peníze.

Víte o tom, že vloni odteklo z českého státního rozpočtu do neziskovek 11,5 mld. Kč? Víte, že tolik nás nestála ani DESETINA VŠECH státních zaměstnanců? Mají snad tyto ohromné peníze něco společného s nezištností a s principem dobrovolné charity, kdy pomáhá jmenovitě ten, kdo cítí potřebu pomáhat? Nebo je to spíš neuvěřitelná díra ve veřejných financích VŠECH daňových poplatníků?

Jestliže se tedy ziskuchtivým neziskovkám daří tak úspěšně dojit veřejné rozpočty, začíná hned být jasné, proč jsou tolik vidět: Mají spoustu peněz jako ty nejlepší PR agentury. Jenže na rozdíl od veskrze nepříliš dobře veřejností přijímaných PR agentur mají skrze média obraz něčeho „svatého“, důvěryhodného a potřebného. Je snadné nadávat na klasického lobbyistu. Ale je těžké říct něco proti těmto „hodným, potřebným a váženým“ organizacím. A navíc si to málokdo troufne, protože hned bude označen za asociála, rasistu, xenofoba, sexistu, šovinistu, demagoga, populistu nebo nacionalistu. Velmi chytré! Se „ziskuchtivými neziskovkami“ je těžko bojovat, protože si staví neprůstřelný štít z naší ohleduplnosti, dobroty… a naivity.

Ziskuchtivé neziskovky se vlastně chovají podobně jako politická strana. Socialisté také chtějí dobro, stejně jako zelení, konzervativci a kdekdo další. Každý ho chce trochu jinak a volby jeho způsobu „dobra“ dají váhu hlasu. Jenomže naše ziskuchtivé neziskovky prosazují svou ideologii za peníze všech, aniž by volbami prošly. Ovšem ani ne tak pro ideologii samotnou, jako spíš s cílem podojit daňové poplatníky, a tím vytvořit umělá místa pro řadu lidí, kteří jsou jinak v soukromém sektoru sotva použitelní. Není se čemu divit, že mnoho politiků původně pracovalo právě v  neziskovkách: Lidé z neziskovek mají často pocit, že peníze něco jako „rostou na stromech“ a vládnutí za veřejné peníze ostatním je ten nejlepší způsob živobytí.

Fascinující a úsměvné jsou některé projekty neziskovek typu „sexistické prasátečko“. Už osm let tento projekt vybírá nejsexističtější reklamu. Snad všechna česká média už o něm psala. Přitom ta „nejhorší“ reklama získala v hlasování tohoto projektu jen 559 hlasů. Opravdu jen taková hrstka lidí, a už se o tom píše? Neměli bychom pak psát článek o každém vlaku, který přijede do Berouna, protože pojme víc lidí? Umíte si představit osud politické strany, která by v parlamentních volbách získala 559 hlasů? Dostala by také veřejné peníze…? Příslušná neziskovka je ale dostává.

Přitom samotná myšlenka její ankety je nesmysl na entou (kde n>1). Zadavatel reklamy chce jen zaujmout. Dává tedy do reklamy to, co lidi zajímá. A lidi zajímá sex. Na sexu není nic špatného. Chlap, který se neohlédne za pěknou ženskou, je v menšině. A najednou tahle normálnost někomu vadí. A tak si založí organizaci krom jiného pro boj proti „sexistickým čuňatům“, co se otáčejí za kráskami. Píše se o tom v novinách, nové pracovní místo je vyrobené a veřejnost to navrch zaplatí. Geniální byznysplán. Ovšem kolik z nás by bylo ochotno sexistické prasátečko platit ze svého na rozdíl od skutečné charity, která třeba poskytuje drahé zdravotní pomůcky postiženým dětem, ale na veřejné peníze nedosáhne?

A není vlastně poněkud nemorální, aby si ziskuchtivá neziskovka myslela, že může být za veřejné peníze soudcem VŠECH a že ví, co je a co není dobře? Co je to vlastně za údajnou charitu, když jejími donory jsou ministerstva, Evropský sociální fond, Evropská komise, Jihomoravský kraj, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Magistrát města Brna a Nadace Open Society Fund?

Samostatnou kapitolou jsou pak neziskovky přišlé ze zahraniční. Kupříkladu tzv. norské fondy. Oficiálním důvodem jejich vzniku je, že prostřednictvím nich přispívají Island, Lichtenštejnsko a Norsko k posílení základních evropských hodnot jako demokracie, tolerance a právní stát. Je libo překlad? Znamená to, že Norsko & spol. si platí prosazování svých ideologických zájmů u nás. Je to prachobyčejný lobbying na mezinárodní úrovni, placené šíření jejich kulturního vlivu a vnímání světa.

Norové se přitom zajímají obzvláště o genderová a rovnostářská témata a juvenilní justici (tedy tu část práva, která řeší nezletilé děti). Právě tady vykazují abnormální lobbyistickou snahu implementovat do právních řádů cizích zemí svou doktrínu, že dítě patří státu, ne rodičům. Že stát ví lépe než rodič, co je pro dítě nejlepší. Přitom právě Norsko je mezinárodně nechvalně proslulé svou sociální službou Barnevernet, která se dopouští na dětech za nečinnosti a přihlížení státu jednoho přehmatu za druhým. Nicméně protože česká ministerstva a zejména MPSV jsou z norských peněz nadšené, jdou jim na ruku a norské vidění světa ochotně šíří.

Takový svět se nám hrubě nelíbí. Odmítáme, aby nám někdo nikým nevolený sestavoval povolené a zakázané weby, diktoval za úplatek, komu patří naše děti, nebo kriminalizoval sexualitu. Vraťme neziskovkám původní význam a úlohu v charitě. Jak? Snadno: Tak, že nebudou smět dostat ani korunu z jakýchkoliv veřejných peněz. Lidé tím znovu získají motivaci na charitu přispívat dle své skutečné volby. A víte, že k tomu ani není mnohdy potřeba peněz? Pikora kupříkladu jeden den v měsíci jde do nějaké školy a vysvětluje dětem finanční gramotnost – co to je RPSN, co je to exekuce, co je to to a ono. Dělá to zdarma. Čas, který by mohl věnovat vydělávání peněz, věnuje tomu, aby bylo méně předlužených lidí, a ještě ho to baví. Svou soukromou variaci na malou charitu si může najít každý podle toho, co je mu blízké, a žádné ziskuchtivé neziskovky ani prasátečka placená ze svých daní k tomu nepotřebuje.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora