SVĚT SE PODIVNĚ POMÁTL
Markéta Šichtařová (40) je česká ekonomka a autorka mnoha knih, které napsala sama nebo se svým manželem, ekonomem Vladimírem Pikorou. Kdo je dnes bohatý a zda je ekonomicky lepší přijít na svět jako kluk nebo holka? Rozhovor vznikal po emailu, jen pár dní po narození jejich pátého potomka.
– Co vás osobně v poslední době nejvíc zvedlo ze židle?
Ale víte, že si ani nějak nemohu vzpomenout? Je jsem vlastně veskrze celkem mírná a hned tak něco mě nevytočí. Nejčastěji mě asi vytáčí průpovídky mého manžela. Nebo naše všude čurající štěně. A před 5 minutami mě hodně vytočil náš bernardýn – připravila jsem synovi oběd, než se vrátil ze školy. A než jsem se stačila otočit, řízek byl pryč a pes se spokojeně olizoval. Moc nechybělo, abych o něj přerazila vařečku.
- Mířila jsem spíš k něčemu vážnějšímu, o čem se posledních několik týdnů hodně mluví: O progresivním zdanění, které navrhla ČSSD. Jako nejbohatší skupinu, kterou by čekalo nejvyšší zdanění, určili lidé s příjmy padesát tisíc a víc, což je například oproti Německu plat nejobyčejnějšího dělníka. Když je u nás ta zdánlivě bohatá skupina vlastně chudá oproti Západu, jak jsme tedy podle vás vlastně na tom?
Jako země jsme skutečně všichni relativně „chudí“ prostě proto, že u nás máme velmi nízké průměrné příjmy na hlavu. Může za to mnoho důvodů – já bych ale vypíchla zejména dva. V devadesátých letech jsme byli celkem dobře nastartovaní. Pak se ale mnohé zlomilo, a do značné míry za to mohla psychologie. Respektive psychologie, kterou mohutně podporovala zaprvé vláda, zadruhé Česká národní banka (ČNB).
Vláda totiž přijala postoj, že musíme například investičními pobídkami bojovat doslova o každou zahraniční investici. Vůbec neřešila, že jsou investice dobré a horší. A tak jsme bojovali třeba o sklad Amazonu. A já se ptám proč?! Vždyť to je ta nejhorší možná investice, která naši ekonomiku zakonzervovává na úrovni levné čínské montovny. Skald sice vytvoří nějaká pracovní místa, ale jen dočasně, protože brzy bude plně robotizovaný. Zadruhé nepřinese vůbec žádné nové technologie. Jediné, co dokáže, je to, že lidem ze tří čtyř vesnic dá práci za velmi nízkou mzdu – tím nastaví úroveň mezd velmi nízko, takže každý, kdo v daném regionu bude podnikat, bude své zaměstnance logicky taky platit málo, jelikož nebude mít žádnou mzdovou konkurenci. A tak se do celé ekonomiky propisují nízké mzdy kvůli nevhodně zvoleným investicím.
Druhým velkým viníkem je podle mého soudu ČNB. Ta totiž přijala model, že česká ekonomika umí konkurovat jen a pouze cenou. Začala intervencemi tlačit na co nejslabší kurz koruny. Ve výsledku tak podniky přesvědčila, že cena je skutečně to jediné, čím umí konkurovat. Tak to ale být nemusí. Ne náhodou se používají spojení německá auta – švýcarské hodinky – švýcarské bankovnictví. Ani jedno není nikterak levné. Všechno to ale má jedno společné: Ať už právem či ne, má to pověst vysoké kvality. Paradoxně Mercedes se prodává lépe, je-li drahý, než kdyby zlevnil, protože tím by ztratil svou pověst luxusní značky. Z těchto příkladů je vidět, že existují dva protikladné modely: Konkurence nízkou kvalitou i cenou, a konkurence vysokou kvalitou i cenou. Ten první model nemá budoucnost. My ho ale zvolili.
Vede to pak k tomu, že jsou u nás nízké příjmy a všichni jsme tak trochu chudí příbuzní. A do toho že bychom měli zvedat daně? No pardon, to je hotový nesmysl. Jako společnost prostě bohatí nejsme. ČSSD se hodně utnula.
– jak „bohatý“ je podle Vás člověk s příjmem 50 tisíc? A dá se vůbec odpovědět na to, co je to dobrý plat?
Na to, co to je „dobrý plat“, se nekompromisně odpovědět nedá, protože to můžeme vnímat z různých úhlů pohledu. Jistě, 50 tisíc je nad českým průměrem, z tohoto pohledu je to dobrý plat. Jenomže na poměry Německa či Lucemburska je to zoufale málo. Z tohoto pohledu je to mizerný plat. Takže znovu se vracíme k tomu, že daňová progrese je u nás jen čistokrevný populismu, akorát by vedla k tomu, že by ještě víc odborníků vyhnala za hranice a ještě víc bychom se všichni vespolek stali levnou montovnou.
– Máte čtyři syny a dceru… co je dnes ekonomicky výhodnější: narodit se jako muž nebo jako žena?
Myslím, že je to šumafuk. Jsem přesvědčená, že na pohlaví nezáleží, záleží na to, jak si to sami uděláme.
– Jakou budoucnost byste přála svým dětem?
Svobodnou. Svět se nějak divně v posledních letech pomátl. O těhotných ženách se začalo mluvit jako o „těhotných lidech“, básničky ze slabikáře o maminkách jsou propírány jako genderově nekorektní, pro podnikatele už neplatí presumpce neviny, ale naopak je na ně nazíráno jako na potenciální zločince, kteří musí u každé platby prostřednictvím EET dokazovat, že zločinci vlastně nejsou, kamery budeme mít brzy snad i v ložnicích… Nějak se mi nechce líbit, jaký obrat společnost vzala. Přála bych si, aby děti poznaly svět svobodnější.
– A jakou budoucnost pro nás reálně vidíte… prý se máme nejlíp, co jsme se kdy měli – a lepší už to nebude (Sedláček v lednovém rozhovoru na Radiožurnálu). Souhlasíte?
Technicky vzato to je pravda po stránce HDP na hlavu, neboli po stránce životní úrovně. Finančně chápáno jsme se tedy opravdu nikdy líp neměli. Jelikož ale já si myslím, že peníze nejsou všechno, dovolím si nesouhlasit. Už jsme byli i svobodnější společností. A méně rozpolcenou. Cítím, že ve společnosti vře jakési napětí.
– Kdybyste si teď vybírala povolání, co byste šla studovat?
To samé. Moje práce mě baví. Jenom bych asi byla menší šprtka a se studiem bych to tolik nepřeháněla. Takže bych měla čas i na jiné věci, třeba bych se naučila zamlada hrát na kytaru, abych to nemusela začít dohánět přesně ve čtyřiceti letech. A taky bych aspoň o dva nebo o tři roky dřív měla první dítě.
– Když jsme si poprvé psaly, byla jste 3. den po porodu, máte můj velký obdiv, že jste se mi vůbec ozvala… Nedá mi to se nezeptat: Rodila jste opět doma? V čem je pro vás porod doma lepší? Je těžké si podobné rozhodnutí před okolím obhájit?
Vezmu to od konce: Ano, moje páté děťátko se opět narodilo doma. Ale že bych se snažila si své rozhodnutí obhajovat – na to jsem se už dávno vybodla. Vlastně hned po narození toho prvního. Nejprve jsem to zkoušela racionálně vysvětlovat, ale racionalita narážela na emotivní blok. Přestalo mě postupně zajímat, co si o mně okolí myslí. Podstatné je, co si o tom myslím já a můj partner.
Časem jsem se ale k vysvětlování zase vrátila, ale z úplně jiného důvodu. Ne proto, abych někomu vysvětlovala své důvody. Ale proto, že mě ten problém vtáhl, nasál mě. Čím víc jsem se tím problémem zaobírala, tím víc se mi otevíraly nové obzory. Dnes jsou mé důvody ještě asi stokrát silnější, než byly při prvním porodu. Přesto není lehké je na tomto místě vysvětlit.
Vaši otázku „proč“ samozřejmě chápu, je logická. Ale nezlobte se, že zde na tomto místě neodpovím – ne proto že bych nechtěla, ale protože jsem už při mnoha jiných příležitostech a jiných otázkách „proč“ zjistila, že to prakticky není na malém prostoru možné. Ta odpověď je totiž příliš komplexní. A já zjistila, že jakýkoliv pokus o stěsnání odpovědi do několika vět vede k tak zásadnímu zjednodušení, že přestává být pravdivé a začíná být nesrozumitelné. Když k A není řečeno B a C, sotva někdo může mou odpověď pochopit, naopak se takové zjednodušené vysvětlení stává nesrozumitelné a snadno napadnutelné každým, kdo se dosud problémem do hloubky nezaobíral… Proto vás odkážu na dva články, které jsem na toto téma již napsala: jeden vyšel pod (ironickým) názvem „Zakažme domácí porody!“ dne 22. 8. 2014. A druhý vyšel 3. 3. 2017 pod názvem Když násilí vůči ženám je státní filozofií.
Některá témata jsou prostě až moc seriózní na to, abych si mohla dovolit je shazovat tím, že se zjednodušením smrsknou na karikaturu… A otázka přivádění dětí na svět mezi ně patří.
– Neštvou Vás otázky na téma: jak to zvládáte? Rodinu, práci… Vašeho muže by se asi nikdo neptal:)
Ani ne J . Už jsem si na ně zvykla.
– A když už se na to ptám… jak vypadá běžný den pracující mámy pěti dětí? Kdo a co vám pomáhá, co se vám doma osvědčilo, aby vše klapalo…
Pomoc mám trojího typu: Dvakrát týdně k nám dochází paní na úklid domácnosti. Dvakrát týdně je ovšem u tak velké rodiny zoufale málo, takže stačí udělat jen to nejnutnější typu vytření podlahy. Většina činností stejně zůstává na nás – toto je ale jakýsi kompromis mezi pomocí a mezi zachováním jakési rodinné atmosféry. Kdyby tu byl někdo každý den a staral se o každou banalitu typu vyprání prádla, asi by mi to do týdne začalo hodně lézt na nervy.
Druhou pomocí je manžel, který na sebe vzal všechny logistické činnosti typu odvoz dětí do školy či přivezení nákupu.
A třetí pomocí je paní, která některé děti rozváží na některé kroužky. I tak ale zaopatření mnoho jiných kroužků zůstává na nás.
– Co je nejkrásnější na tom mít takhle velkou rodinu?
Když se všichni máte rádi. A těšíte se na sebe, až se odpoledne sejdete.
– Učíte děti finanční gramotnost? Máte například nějaké tipy, nápady, jak potomkům vštípit zdravý vztah k penězům?
Jistě! Zaprvé všechny naše děti, které již na to mají rozum, znají div ne nazpaměť naši knihu Zlatý poklad, aneb pohádky o penězích, které vaši rodiče nesměli znát. Napsali jsme ji s manželem právě za účelem výuky finanční gramotnosti pro děti základních škol. Naše děti si tyhle pohádky třeba s oblibou pouštějí před spaním z CD. A zadruhé u nás je to dosti jednoduché v tom, že coby dva ekonomové se o penězích bavíme vlastně pořád: Pořád komentuje tu něco o inflaci, tu zas něco o akciích… A tak děti zcela přirozeně nasávají, o čem se bavíme, aniž bychom jim museli něco nějak zvlášť vysvětlovat.
– Četla jsem Vás komentář na téma feminismus/antifeminismus. Je z něj patrné, jak se díváte na kvóty apod., ale přesto, myslíte si, že ženy mají dnes v něčem těžší se prosadit? A setkala jste se vy sama někdy s nějakými předsudky?
Jak už jsem mezi řádky naznačila, já se nikdy v životě necítila diskriminovaná tím, že jsem žena, ani příjmově, ani rozložením příležitostí. A pochybuji, že bych ještě někdy tento typ diskriminace v budoucnu zažila. A to jsem si na feministku opravdu nikdy nehrála. Není to podle mne v nastavení společnosti, byť je mi jasné, že mnoho žen se mnou nebude souhlasit. Já jsem přesvědčená, že je to pouze a jen v asertivitě, a ta je zase dána výchovou a sebevědomím.
– Jsou nějaké zásadní knihy, které byste doporučovala si přečíst?
Haha, snad nečekáte, že bych vám řekla nějaké jiné, než ty, co jsme napsali s manželem 😀 😀