Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

A je to tu: Kamiony nejspíš nebudou smět do Prahy. Zákaz postihne dokonce i Jižní spojku. Přitom každý Pražan a i valná část mimopražských řidičů dobře ví, že žádná jiná trasa bez vskutku krkolomného objíždění neexistuje.

K diskusi přitom byly tři varianty. Vedení Prahy ale podpořilo – a zdá se, že celkem bez váhání – variantu nejtvrdší. Jinými slovy, dopadnout jinak to mohlo, chtělo-li by se. Ale ono se nechtělo.  Tedy – ve vedení Prahy se nechtělo. Ministerstvo dopravy či úředníci Státního fondu dopravní infrastruktury totiž byli pro mnohem měkčí regulaci.

A teď možná vlastně stále nevíte, zda jsem za zákaz kamionů v Praze a na jejím vnitřním okruhu ráda, anebo naopak. No co myslíte?

Řeknu to trochu jinak. Já vlastně radnici docela rozumím. Volby jsou volby, hlasy rezidentů jsou hlasy, kamiony za humny jsou naštvaní rezidenti a tedy žádné hlasy. Takže…

…takže my jako země si pozveme zahraniční investice, aby u nás stavěly sklady, neboli děláme vše pro to, abychom byli tranzitní zemí a zemí dopravců, a pak dopravce vykážeme div ne do muzea. Jejich vyhnání z jediné pražské komunikace dálničního typu musí nutně vést k totálnímu dopravnímu kolapsu za Prahou. Tedy zvláště ke kolapsu vesnic jihovýchodně od Prahy, které už pražský magistrát nevolí, proto mohou být obětovány. A které se už dneska potýkají s dopravní kalamitou.

A obětování satelitních vesnic a městeček je jen špičkou ledovce.

Celý nápad s šikanou dopravců je sice samozřejmě koblihou věnovanou pražským voličům, jenomže tahle kobliha je plněná otrávenou marmeládou. Na což pochopitelně pražský volič buď přijde teprve až po volbách, anebo vůbec nepřijde, protože leckterý volič bude natolik ducha mdlého, že si vzájemný vztah mezi koblihou a otravou ani neuvědomí: Pointa se totiž jmenuje zásobování.

Asi takhle: Co udělá pražský supermarket, který si nesmí nechat přivézt zásoby jedním kamionem? Nechá si je přivést deseti dodávkami. Ve finančnictví se takovému troušení se v malém říká šmoulování. A hádejte, co je větší zátěží pro infrastrukturu, životní prostředí, parkování i obecně „náladu“ ve městě: Jedno velké auto, nebo deset malých šmoulů? Skoro bych řekla, že za B je správně.

Jestliže tedy počet aut v metropoli po zákazu vjezdu kamionů vzroste, hádejte, jaký nejspíš bude příští krok radnice? Tipuju, že zákaz vjezdu všech aut. A co udělá supermarket, který si nesmí nechat poslat zásoby žádným autem? Že by si je nechal poslat na pěti stovkách oslů? Sotva. Nebo na deseti tisících dronů? Sotva. Z metropole se vystěhuje. Tomu se zas říká cesta nejmenšího odporu.

A co udělá občan, který tak uvědoměle volil zelený pražský magistrát, bojoval proti kamionům, a který si teď nemá kde nakoupit? Pokud je jen trochu normální, vystěhuje se z města, protože centrum už nebude k žití. A z centra města se stane skanzen pro turisty, kteří ovšem nebudou smět na ulicích kouřit, pít alkohol, jezdit na elektrokoloběžkách a nebudou si mít kde nakoupit. A co by takoví turisté v Praze pohledávali? Lehké holky? Sotva, ty se zrušením hotovosti a se zavedením EET na všechny bezhotovostní platby (neboli tedy na všechny platby) budou mít taky po žížalkách. Tak že by turisté napříště místo Prahy raději zkusili Krakov či Budapešť?

Že to přeháním ad absurdum? Popravdě, mě to spíš připadá, že absurdní divadlo nám tu předvádějí rudo-zelení sociální inženýři z pražského magistrátu. (Mají vůbec ještě krom sebe rádi i lidi…?)

Tento měsíc byla zveřejněna podivuhodná studie. Vědci ze švédské univerzity v Lundu v ní tvrdí, že to nejlepší, co bychom mohli pro naši planetu udělat, je mít méně dětí. Jo, a abych nezapomněla, ještě bychom taky měli vynechat létání.

Když se dvojice rozhodne v rámci zodpovědného přístupu ke… ke komu vlastně?, mít o jedno dítě méně, než by za jinak normálních okolností jen na základě svých pocitů a potřeb měla, prý tím spáchá lepší skutek, než kdyby třídila odpad či svítila úspornými žárovkami.  (Hm, to je tedy terno, srovnávat to zrovna s úspornými žárovkami.)

Ale proč vlastně tak troškařit? No uznejte – není to hloupé vzdát se jen jednoho dítěte? Já myslím, že by bylo nejlepší zakázat děti úplně. A pokud by někdo chtěl udělat vyloženě dobrý skutek pro planetu, měl by již v útlém věku spáchat sebevraždu, tím by totiž pomohl planetě úplně nejvíc. Akorát se přiznám, že mi není tak docela jasné, koho či co tito vědátoři mají na mysli výrazem planeta. Lidstvo to ale patrně nebude, když nám v podstatě radí, abychom jako lidstvo zahájili sebedestrukci. Ale možná mají na mysli blaho špačků, švábů, slimáků či planktonu, který na Zemi po zániku lidstva zůstane…?

Výborný nápad je také doporučení dam a pánů z lundské univerzity, aby… Šmankote, pardon! Já řekla dam a pánů? Hluboce se omlouvám, v zájmu genderové korektnosti jsem pochopitelně měla na mysli člověky. Tak tedy znovu a lépe: Výborný nápad je také doporučení člověků z lundské univerzity, aby lidé například přestali jíst maso. To je mnohem chytřejší tah, než by se na první pohled mohlo zdát. Zdaleka totiž nejde jen o likvidaci dobytka vypouštějícího skleníkové plyny. Známá dietoložka MUDr. Kateřina Cajthamlová říká: „Díky dnešní komplexní stravě a vysoké úrovni péče o těhotné a děti jsme průměrně o 30 centimetrů vyšší a umíráme o 40 let později než naši předci.“ Já k tomu dodávám: Mozek předchůdců dnešního člověka se dle přesvědčení antropologů začal prudce rozvíjet až v okamžiku, kdy tito předchůdci začali ve vyšší míře konzumovat živočišné bílkoviny. Aha. U mnoha (bohatších) lidí by sice zcela jistě vynechání masa neznamenalo žádný problém, protože by úbytek bílkovin dokázali nahradit jinak, ostatně vegáni také žijí a mají se celkem k světu. Ale pro velkou část populace by to znamenalo evoluční krok zpátky. Neboli vraťme se jako lidstvo k chuďoučkému a bezmasému jídelníčku našich předků, a nejen že časem budeme umírat v průměru o 40 let dříve, ale také zhloupneme (a budeme tudíž ochotněji konzumovat studie člověků ze Švédska).

Neměli bychom zapomínat ani na báječné doporučení zcela přestat jezdit autem. Auta sice směřují k tomu, aby byla dříve či později plně elektrická, tedy bez emisí, a elektřina aby zase byla solární. (Například Británie od roku 2040 zakáže prodej benzinových a naftových aut.) Ale já jsem koneckonců jen laik, tedy idiot, který by měl za všech okolností člověky z řad vědců bez odmlouvání poslouchat a věřit jim. Tudíž poslušně beru na vědomí, že i elektromobily na elektřinu ze solárních zdrojů zcela jistě produkují skleníkové plyny, když to ve švédští člověkové tvrdí.

Vzdělání v oblasti klimatologie sice nemám; nicméně ekonom jsem. A když tedy švédští vědci a vědkyně a vědecčata tvrdí, že bych nejlépe neměla mít děti a měla bych všude chodit pěšky, pak tedy nechť také na oplátku zase oni poslouchají slovo o ekonomice: Budiž řečeno, že přestat používat auta, letadla a vrátit se nejlépe do doby kamenné znamená pro fungování ekonomiky tak trochu komplikaci. A jak známo, jen a pouze bohaté ekonomiky mají dost peněz na to, aby se taky chovaly ekologicky. Garantuji vám tedy, že pokud se začneme chovat jako v dobách před sto lety, šupito presto zchudneme tak, že nás roupy na zachraňování planety bezpečně přejdou.

A pokud jde o onen nápad ohledně vzdání se dětí, není si ekonom zcela jist, zda jistě hodnotné závěry této studie budou vyslyšeny i v zemích jako Eritrea, Nigérie, Súdán či Bangladéš…? A tak mám takový návrh:

Možná by se člověkové z lundské univerzity mohli trvale odebrat šířit osvětu hlavně na tato místa proslulá svou populační explozí. Myslím, že bychom se pak zbavili jako lidstvo alespoň jednoho evropského problému. Ne, nemyslím tím porodnost třetího světa, ta by celkem jistě i po přátelské švédské mezistátní návštěvě zůstala beze změny, o tom žádná. Ale my v Evropě bychom se zbavili zcela zbytečných člověků, kteří se nechávají živit z našich daní, odmítáním dětí zatěžují náš důchodový systém a ještě makají na totální indoktrinaci těch, kteří dosud nestačili úplně zblbnout.

Je to jen několik málo dnů, co můj manžel napsal článek o aktuálním stavu ekonomiky. Přesněji řečeno o tom, že období ekonomické hojnosti a růstu už narazilo na své limity.

Tedy upřímně – jde-li o praktický život, většinou jeho nápady zavánějí jednou velkou kalamitou. Naproti tomu jde-li o ekonomiku – většinou se shodneme. A proto mě donutil k zamyšlení dopis, který vzápětí dorazil.

Pisatel a čtenář onoho článku se v něm rozčiloval, že „všechno je přeci úplně jinak“. Že článek je „přeci“ jednou velkou manipulací. Že „přeci“ žádná velká banka nekrachuje, takže žádná krize nehrozí. Že „přeci“ ceny nemovitostí rostou ne proto, že by realitní trh byl přehřátý, ale proto, že rozloha států se nezvětšuje, ale lidí stále přibývá. Že „přeci“ dneska už žádné banky „nepodvádějí s podvodnými finančními investičními balíky“, takže nemůže ani existovat žádná cenová bublina…

Popravdě řečeno, ten pán mě dost vyděsil.

Vyděsil mě, protože jsem se zas znovu přesvědčila, jak nekonečná může být naivita. I o tom, jak je lidstvo nepoučitelné. Prý že do téže řeky dvakrát nevstoupíš… Houbeles, pan Hérakleitos se evidentně utnul! Protože přesně v téhle řece co dnes jsme stáli přibližně ve stejném ročním období roku 2008.

Když občas v ekonomice jde něco nápadně dobře, bývá to podezřelé. Bývá to podezřelé proto, že se obyčejně někde něco přehřívá. A nemusí jít zrovna o věc pro mnohé tak těžko uchopitelnou, jako jsou třeba ceny akcií. Během posledního týdne si mi šestkrát – ŠESTKÁT (!) – různí lidé stěžovali, jak nestíhají. Pan zelinář, že nestačí rozvážet zakázky, kterých má nejvíc za posledních několik let. Paní, co chodí lidem domů uklízet, že je na roztrhání jako nikdy. Několik klientů, že mají zakázek nejvíc za poslední roky. A všichni nakonec dodali s povzdechem: Nojo, stíhat se to nedá, ale nikoho si na pomoc vzít nemůžeme, protože lidé nejsou…

A jsme u toho. Míra nezaměstnanosti je momentálně nejnižší od roku 1998 a dosahuje pouhá 4,0 %. Když statistiku přepočteme podle celoevropsky srovnatelné metodiky, máme dokonce nejnižší nezaměstnanost v celé EU. Že je to skvělé? Jak pro koho. Pro nezaměstnané jistě. Pro jejich zaměstnavatele už méně. Lidé prostě nejsou. A to rozlet firem brzdí. Výroba jede na maximum, víc přidat už nemůže, protože stroje už nemá kdo obsluhovat. Teď už může jít výroba jen dolů. Ekonomika se přehřívá a přehřívá se hodně.

A zdaleka se nepřehřívá jen u nás, jak by se mohlo zdát z tvrzení o naší rekordně nízké nezaměstnanosti. Pán, který napsal onen rozezlený dopis, přikládal růst cen nemovitostí provařenému argumentu, že lidí na světě stále přibývá, a proto ceny nemovitostí „musí“ dlouhodobě růst. V jednom měl pán pravdu: Ano, dlouhodobě to opravdu platí. Hluboce se však mýlil v tom, že by to mělo platit neustále a v každém jednotlivém roce.

Potíž vznikne v okamžiku, kdy se všechny důležité centrální banky světa shodnou na tom, že sníží své signální úrokové sazby div ne na nulu. To se pak přihodí hned tři věci současně. Zaprvé nevyplatí se za super nízké úročení mít uložené peníze v bance. Zadruhé vyplatí se vzít si za super levné úroky hypotéku. Zatřetí banky jsou tak přehlcené super levnými penězi od centrální banky, že hypotéku přímo vnucují div ne i bezdomovcům. Takže hypotékám se daří mnohem víc, než by odpovídalo klišé o rostoucím počtu lidí na Zemi. Jestli tohle není globálně přehřátý realitní trh, pak už nevím, jak jinak si ho ještě představit.

A že žádná velká banka nekrachuje? Že podvody se sekuritizovanými úvěry už skončily? Není to ani měsíc, co se musely zachraňovat dvě italské banky. Odhaduje se, že pokud by v nejbližších letech nepřišla žádná komplikace třeba v podobě krize (což je nereálné), bude trvat ještě minimálně deset let, než se italské banky ozdraví alespoň na průměr bank v EU. A že jsou ostatní banky zdravé…? Na Deutsche Bank se už zapomnělo? V Deutsche Bank se nevyřešilo vůbec nic. Jenom se o ní přestalo psát, jelikož pro novináře už to byla trochu nuda, a pokles zájmu veřejnosti uchránil její akcie od dalšího propadu. Nic víc.

Tím chci říct jen jedinou věc. Za posledních zhruba patnáct let, od roku 2001 do roku 2016, bohužel byly centrální banky a vlády nejvyspělejších zemí světa velice nerozumné. Vršily dlouhé roky tragický omyl za omylem, až dotlačily finanční trhy do stavu, kdy ceny cenných papírů vůbec neodpovídají reálné ekonomice. Banky jsou velice nemocné. Nejsou zdravé v USA, nejsou zdravé v Japonsku, v Číně, nejsou zdravé ani v EU, zejména v Itálii. Co bylo na počátku poměrně „malým“ problémem, narostlo postupně do obludných rozměrů.

Klíčové ekonomiky jsou dnes krutě vychýlené z rovnováhy zrovna tak, jako tomu bylo v létě roku 2008. Tehdy se také všichni tvářili, že je zdánlivě vše úplně v pořádku. Ale nebylo, pod povrchem to skrytě vřelo a přehřívalo se. Zrovna tak, jako to skrytě vře a přehřívá se dnes.

Není to tak dlouho, co jsem zas jednou po nějakém tom roce dostala poněkud infantilní nápad udělat si test politických preferencí. (Nojo, máte pravdu, jsou i užitečnější věci k práci.)

Znáte to: Onen graf o čtyřech kvadrantech, který vám „prozradí“ přesně to, co už stejně dávno o sobě víte. Jestli jste vlevo, či vpravo. Jestli jste konzervativní, nebo liberální. Výsledek pro mě samozřejmě nebyl žádným překvápkem, jen jsem si vynadala, že jsem ztrácela čas něčím, co stejně vím: Vždy se v grafu ocitnu úplně v rohu v pravicově-liberálním kvadrantu. Na tom by ještě nebylo nic zajímavého.

Ovšem o pár minut později mi padly oči na článek, který hlásal, že Kolumbie jako první na světě uzná zvláštní registrované partnerství mezi třemi muži. „Nejsme tři přátelé, co spolu bydlí, jsme zkrátka rodina,“ uvedl jeden z nich doslovně. A já se rozčílila, jaká je to komedie. A v tu chvíli jsem se poprvé sama nad sebou zarazila: Považuji se přeci za hodně liberální, míněno svobodomyslnou, ne? Koneckonců i všechny psychotesty mi to tvrdí. Tak proč by mě vlastně mělo „manželství“ mezi třemi chlapy zarazit?! Kde je chyba?

A odpověď sobě samé přišla vzápětí:

Není nic zajímavého, překvapivého, vadného či snad dokonce špatného a pohoršujícího na tom, že tři muži chtějí spolu žít; je to pouze méně časné. Je ale vadné a pro mě pohoršující, když se méně častý úkaz stává ve společnosti preferovanou normou, která je státem chráněna víc než zvyklosti majoritní. Než například heterosexuální manželství s dětmi. Říká se tomu pozitivní diskriminace. To je „to něco“, co mi pije krev.

Není divné, že se mužům líbí bydlet pohromadě. Je ale divné, když tři muži smějí uzavřít státem potvrzený svazek, zatímco bílý muž dvě ženy potvrzené sňatkem mít nesmí. Je divné, když menšina má víc práv než majorita.

Je naprosto normální, žádoucí, nestojící za komentář, pokud se mezi finalistky soutěže krásy díky hlasování nejrůznějších fanoušků probojují nejrůznější modely dívčí krásy: Blond i zrzky, bledé i černé, tyčky i rozvinuté. Je pokroucené a v konečném důsledku i pro jednu z finalistek dehonestující, je-li kupříkladu přehlídka samých blondýn doplněna jednou černou Afričankou jen proto, „aby se neřeklo“, a aby to „bylo vyvážené“.

Je žádoucí, aby se na jakoukoliv univerzitu mohl přihlásit jakýkoliv student jakéhokoliv původu. Je nemravné, když kvůli kvótám jsou upřednostňováni zástupci minorit tak, že vyřazování jsou zástupci majority, kteří se třeba v kvalifikačních testech umístili výš. Jako je tomu na některých amerických univerzitách.

Je zvrácené, že – zdaleka nejen ve Skandinávii – dlouhodobě roste procento dětí sebraných pod jakoukoliv záminkou biologickým rodičům a poskytnutých k pěstounství či přímo k adopci tu profesionálním pěstounům za peníze, tu třeba homosexuálnímu páru.

Je normální, že s tímto mým textem řada lidí nesouhlasí. Je nebezpečné a nechutné, že v USA, Kanadě a v řadě dalších západoevropských zemí by byl považován za plný takzvané mikroagrese, protože se zabývá původem lidí, ba dokonce za rasistický a xenofobní, protože vyjadřuje nesouhlas s jakýmikoliv kvótami na cokoliv.

Sobotní poledne, výlet, slunce, dobře naložený manžel tasí mobil. Tak jako nesčetněkrát za den udělá cvak – cvak a fotka putuje na Facebook. Koneckonců manžel je tak trochu (hodně) facebookový maniak.

Když mi mobil pípne s upozorněním, že mě ve svém příspěvku označil, mrknu na displej, ušklíbnu se, a fotku bez velkého přemýšlení nasdílím. Jsem na ní já a naše čtyřměsíční miminko, které právě kojím. Rozverný popisek u fotky zní: „Dobrý den, všechno ven.“  Moc toho vidět není: Hlavně odlesky slunce, dětská hlavička z větší části zakrývající předmět synova zájmu, a pak trochu hlubší výstřih, jak to u kojení bývá. Nestojí mi to za věnování velké pozornosti.

Zpozorněla jsem, až když fotka k mému neskonalému pobavení vyvolala v diskusi pod ní obstojnou bouři. Drtivá většina facebookových přátel se netvářila nikterak pohoršeně, asi došli k názoru stejně jako já, že „skoro nic není vidět“, zato pár lidí se zdálo být pobouřeno hodně.

Jen tak mimochodem, zaujala mě zvláště dvě zjištění: Zajímavé bylo, že odhadem 90 procent těch, kdo protestovaly, byly ženy. A druhé zajímavé zjištění bylo, že několik lidí fotku okomentovalo z křesťanské perspektivy, a že tahle skupinka se také vesměs zdála být vysmátá – odkazovala na výjevy madon v kostelích zobrazujících stejný motiv.

Ve výživné diskusi se do sebe pustily převážně ženy, které mnozí sarkasticky označují za „lesany“, pro které bylo kojení mezi lidmi normální, a ty, které argumentovaly, že je to nevkusné:

Že si matka má najít nějaký k tomu určený liduprostý kout.

Že matka přeci ví, kdy bude kojit, tak si místo zvládne vždy zavčasu najít.

A že když už jsou v blízkosti lidé, má se něčím přikrýt.

Něco vám řeknu: Kdysi jsem byla vychovaná úplně stejně. Pohoršovala jsem se, když jsem na veřejnosti viděla matku kojící své dítě. Viděla jsem za tím totiž exhibicionismus. A tak jsem se s prvním dítětem schovávala.

No – a brzy jsem zjistila, že to občas prostě nejde.

Klidný kout? A kde si jako třeba na třídní schůzce máte najít opuštěný kout? Že nemám s miminkem co dělat na třídní schůzce? No tak to zkuste vysvětlit učitelce, která si postavila hlavu, že 14 dní po narození miminka mě vidět prostě „musí“, a to i když jsem jí polopaticky odvětila, že to fakt není dobrý nápad a že žijeme v době telefonů. Inu dobře, když jinak nedá. A tak jsme kojili pěkně před tabulí v zaplněné třídě, nebylo zbytí. Takových situací jsou stovky.

A že matka ví, kdy bude kojit? No ano – já to vím. Můj malý žrout se krmí jednou denně, a jedno krmení trvá přibližně 24 hodin. Krmí se, ať spí, či bdí. Vím tedy, že se bude krmit za hodinu. Že se bude krmit za dvě hodiny. Že se bude krmit za týden touto dobou. Jistě, taky jsem slyšela tu teorii generace našich matek, že dítě se má krmit po čtyřech hodinách. No – když si ještě dneska někdo myslí, že novorozeňátko bude jako robot fungovat podle hodinek, asi nemá smysl ztrácet s ním dál čas.

Že se matky mají přikrýt? Ale jo, celkem ráda, mám i takový pěkný šál určený na zakrytí při kojení. Dokonce ho i nosím všude s sebou v kabelce. Jenomže když je venku vedro k zalknutí, mému miminku se jaksi nelíbí dusit se pod ním. A pláče. A když zrovna není horko k zalknutí – tak se mu to taky nelíbí. A pláče. Ale když ho odkryju – tak to je jiná. Spokojeně se zavrtí a začne si cpát bříško.

No a tak když to v ústraní a se zakrytím nejde, prostě to nejde. Když musíš, tak musíš (papat). Nemám žádné zvláštní potěšení z toho, že by mě někdo pozoroval při kojení. Nemám z toho taky žádné zvláštní vnitřní pnutí. Pokud je zrovna konstelace taková, že to je to nejjednodušší řešení – pak je mi to prostě buřt. Hlad mého miminka je pro mě podstatnější než dotčený útlocit prudérního kolemjdoucího, který je líný odvrátit oči (když se mu to nelíbí), ale není líný se nad tím rozčílit (že prý se mu to nelíbí).

Leckdo argumentuje, že „čurat je taky přirozené“, a přece se to nedělá na veřejnost. Pardon, ale tohle přirovnání neobstojí ze dvou důvodů. Zaprvé po čurání zůstanou veřejně na zemi celkem obtěžující pozůstatky. Zadruhé dospělý člověk se sebeovládá poněkud jinak než malé miminko.

A znovu říkám: I já kdysi dávno díky výchově bývala, když jsem ještě nechápala, o co jde, kojením na veřejnosti trochu pobouřena. A tak jsem si položila otázku, odkud to pohoršení vlastně plyne. A došla jsem k názoru, že je to podobné jako kdysi bitva o to, zda ženy smějí nosit kalhoty. Kalhoty samy nepobuřují. Ženy také ne. Ale kombinace žena + kalhoty, to už byl kdysi průšvih.

Prsa evidentně taky nevadí, vykukují zpoza každého rohu, a nejen na obálkách časopisů. Leckdy je v bujném výstřihu vidět víc než při kojení. Miminka taky nevadí. Ale kombinace dítě u prsu vadí. Proč asi? Protože naše kultura na ten pohled není zvyklá. Černoši v Africe děti u prsu neřeší, my ano. (A mimochodem, domorodci si ve společenské chýši taky nečurají na zem, takže i oni cítí jakýsi rozdíl.) Evidentně to tedy není něco, co by bylo evolučně výhodné schovávat.

A tak docházím k názoru, že je to o zvyku. Pobouřeni jsme, protože generace našich rodičů a prarodičů jela na flaštičkách a sunaru. A protože na to nejsme zvyklí, hledáme v tom nějakou veřejnou sexualitu či exhibicionusmis, který v tom ovšem není.

Exhibicionismus totiž je, když někdo ukazuje něco, co se ostatním nelíbí, a má potěšení z toho, že budí emoce a pobuřuje. Neznám maminu, která by byla exhibicionistka. Znám ale spoustu mamin, které kojí, a tím občas jako vedlejší efekt ukazují něco, co se některým nelíbí, ovšem nemají z toho žádné potěšení – spíš je jim to jedno.

A víte co? Myslím, že je dobře, že jsou dost sebevědomé  a je jim jedno, co si o jejich počínání okolí myslí. Nelíbit se kojení někomu může. Mně se třeba zas nelíbí jeden chamtivý vykuk z naší vísky. Ale když se vám to nelíbí, prostě se dívejte jinam. Já se taky na vykuka nejdřív zašklebím a pak se dívám jinam, abych si nekazila pěkný den. Žij a nech žít.

Možná se vám zdá divné, proč se tím vůbec zabývám, když jsem říkala, že mi je vcelku jedno, jestli mě někdo pozoruje či ne, jestli kojím pod šálem nebo bez něj. Řeknu vám proč. Protože těch omezení a regulací daných zákonem kolem nás je už tolik, že odmítám nechat se ještě navrch k tomu zbuzerovat prudérností naší doby. Nerada bych se dočkala toho, že jakmile začnu mezi lidmi kojit své miminko, budu se zvýšenou pravděpodobností legitimována podobně jako v osmdesátých letech dlouhovlasé máničky: Za „pobuřování“ a kažení mravní výchovy mládeže.

Jsme otroky svých vlastních hlav, naučených vzorců chování, které ne vždy jsou v dané historické době užitečné. (K čemu bylo užitečné, že ženám bylo ještě ve 20. století zapovězeno nosit kalhoty?) V Británii se nedávno jeden muslim rozčiloval, že vepřové maso je v obchodě ve stejném regálu jako jídlo, které si chtěl koupit. No co to je za manýry?!

On byl pobouřen, vepřové se mu eklovalo. Vždyť ho kupovat nemusel.

Někteří lidé jsou pobouřeni pohledem na kojící se dítě. Vždyť se na něj dívat nemusejí.

Obojí je jen otázka kulturního zvyku. Jakmile ale v rámci korektnosti začneme maso z regálů uklízet a prsa vytahovat dětem z pusinek, protože někteří lidé, kterých se to netýká, s tím mají mentální problém, vzdáme se zase dalšího kousku naší kultury, která si na přehnané prudérnosti nezakládá. A posuneme se tím zas o kousek blíž ke společnosti, která si zakládá na zahalování žen. Děkuju, nechci. Tak proto to řeším.

Možná jste to už taky slyšeli: Na českém realitním trhu už zase existuje cenová bublina. No – tentokrát to nevypadá jen na píárovou zprávu spojených realitních kanceláří. Tentokrát vysílá kouřové signály dokonce i ČNB.

A nejen že vysílá kouřové signály. ČNB už taky jedná. Aktuálně dělá všechno pro to, aby růst cen nemovitostí a tempo rozdávání hypoték zbrzdila. Nemohu si pomoct, připadne mi to jako podpálit si vlastnoručně dům a pak se ho snažit uhasit. Benzínem.

Protože ve světě peněz vše souvisí se vším, kořeny celé téhle lapálie jsou už dost staré. Leží v dobách, kdy se centrální banka poprvé vyděsila, že by se u nás také mohla inflace zpomalit. Že by se dokonce mohla překlopit do deflace. Můj názor sice vždy byl, že trocha té deflace by nás nezabila, ale centrální banka byla názoru jiného, a tak udělala dvě věci, aby tomu zabránila.

Zaprvé začala oslabovat korunu intervencemi. A zadruhé snížila až na nulu úrokové sazby.

Jenomže co udělá průměrně inteligentní člověk, který má našetřené nějaké peníze, když kvůli slabé koruně je pro něj nesmyslně draze investovat v zahraničí, když kvůli nízkým úrokovým sazbám pro něj není výhodné mít uložené peníze v bance, a současně kvůli témuž jsou najednou hypotéky levné jako nikdy? No jistě, pokud není na hlavu padlý, vezme si hypotéku. Hypotéční horečka spojená s nárůstem cen realit tedy na sebe nenechala dlouho čekat.

Jenomže co se stane, když centrální banka neustále sype a sype do ekonomiky peníze, ať už skrze intervence za více než dva prointervenované biliony korun, nebo skrze nulové úrokové sazby a hypotéky, se kterými se roztrhne pytel? Je najednou v oběhu víc peněz. A co se stane, když je v oběhu víc peněz? Bingo, spustí se inflace. Což bylo přesně to, co si centrální banka přála, to, kvůli čemu to vše dělala. Ovšem centrální banka stačila zapomenout – anebo možná nezapomněla, ale nedbala – že vedlejším efektem té srandy jsou také ono větší než malé množství hypoték a přehřáté nemovitosti.

A potom se stane nevyhnutelné. Stane se to, čemu já říkám kečupový efekt. Není to žádný ekonomický terminus technicus, ale příměr: Tak dlouho třesete sklenicí od kečupu, a pořád se nic neděje, až najednou se na talíř vyvalí obsah celý. Stejně tak tak dlouho sypete do ekonomiky peníze, a pořád se nic neděje, až najednou se spustí inflace větší, než byste si přáli.

Cíl centrální banky pro inflaci jsou 2 procenta. Podle posledních známých údajů rostly ceny v meziročním porovnání o 2,4 %. Měsíc předtím rostly jen o 2,0 %. Inflační kečup se už vyvalil.

A co udělá centrální banka, když je tu nejednou inflace víc, než by chtěla? Logické by bylo zařadit zpětný chod. Všechny ty peníze, které nasypala do oběhu, z něj zase stáhnout. Neboli zase nechat posílit korunu, zvýšit úrokové sazby. No jo, jenomže to by tu nesměly být ty hypotéky, že…

Možná si vzpomenete, jak začala krize v roce 2008: Zjednodušeně řečeno, začala v USA tím, že dlouhou dobu byly v USA velmi nízké úrokové sazby, takže hypotéku si vzal snad i každý druhý bezdomovec. Když už to bylo na pováženou a realitní trh se značně přehříval, centrální banka zařadila zpátečku a úrokové sazby zase zvýšila. Výsledek? Lidé přes noc přestali být schopni své náhle dražší hypotéky splácet. Banky, kterým klienti nespláceli, se dostali do potíží. A krize odstartovala. Vlastně těžko si představit klasičtější příklad toho, jak centrální banka jako výstavní nemehlo sama vyrobí krizi.

A nyní prosím najděte tři rozdíly proti České republice roku 2017.

Česká centrální banka už se pochopitelně lekla, ne že ne, proto taky už mluví o zvyšování úrokových sazeb. A proto o tom víc mluví, než koná, protože si najednou začala možné důsledky uvědomovat. Navíc v parlamentu je taky nový zákon o ČNB, který by měl centrální bance dát víc nástrojů ke krocení hypotečního trhu. Někteří poslanci jsou však jako obvykle mimo mísu (což je jejich standardní stav), napadlo je, že by zákon mohl zamezit mladým rodinám v získání hypotéky, a chtějí ho zbojkotovat. Nu – to mají pochopitelně pravdu. To je totiž jaksi jeho smyslem. Mladé rodiny mají obvykle nižší příjmy a regulaci jde právě o to zamezit nízkopříjmovým, tedy rizikovým rodinám, aby si brali příliš riskantní úvěry.

Centrální banka se snaží i jinak napravit tu kaši, kterou navařila. Například přišla s nařízením, že banky už nesmí poskytovat tak vysoké (takzvané stoprocentní) hypotéky. Hm, snadná pomoc. Pro klienty banky není nic snazšího, než nařízení obejít tím, že si vezmou o něco nižší hypotéku a k tomu ještě druhý, třeba spotřební úvěr. Neboli rizikové hypotéky začali doplňovat ještě mnohem rizikovějšími spotřebními úvěry! Zas a znovu se regulace obrací proti jejím tvůrcům. Jako ostatně skoro každá regulace.

Nejhorší na tom je, že tohle všechno se dalo dopředu předpokládat, není na tom vůbec nic překvapivého. Ostatně proto jsem se také od počátku proti nulovým úrokovým sazbám a intervencím vymezovala.

Takže si to shrňme.

Na počátku jsme měli riziko jedné deflace, která by nejspíš ekonomice nijak neublížila. Naopak by pokles cen byl pro spotřebitele příjemný.

Pak do toho hrábla centrální banka.

Tudíž na konci máme vyšší inflaci, než by se nám hodilo, slabší korunu, než by odpovídalo stavu ekonomiky, zakonzervovanou starší strukturu ekonomiky, nižší mzdy, než bychom mohli mít, mnohem rizikovější spotřební úvěry místo hypoték, přehřátý realitní trh. A nemůžeme s tím nic moc dělat, protože to, co bychom potřebovali, totiž zvýšení úrokových sazeb, by znamenalo, že lidé by začali mít problémy splácet své úvěry a bankám by se zhoršilo zdraví.

Jediné, co nás na tom může těšit, je, že míra ohrožení české ekonomiky zatím ještě má hodně daleko do stavu, v jakém se nacházela ekonomika americká v roce 2008. To je ovšem si tak jediný podstatný rozdíl; princip je zcela shodný. Tak tomu říkám z lehce zavlhlého chodníku do louže.

Všimli jste si, jak v poslední době dramaticky rostou ceny nemovitostí? Jejich ceny jsou už opravdu vysoko.

Když porovnáte platy v Praze a ceny bytů v Praze, zjistíte, že průměrný Pražák musí šetřit na průměrný byt skoro dvakrát déle než průměrný občan Berlína nebo Varšavy. Člověk by to pochopil, kdyby mohl říct, že je Praha pulsující velkoměsto, které rychle roste a rychle bohatne. No – není to pravda. Praha je sice bohatá proti zbytku republiky, ale vývoj se v ní zastavil. Praha neroste. Praha se nemodernizuje. Výstavba téměř zamrzla. V Praze se svým způsobem zastavil čas. Nebo aspoň notně zpomalil.

Ptám se: Čím to je? Proč se Praha nevyvíjí? A proč jsou u nás tak drahé byty vzhledem k příjmům? Ukazuje se, že to jsou spojené nádoby. Oba problémy spolu souvisí.

Za růstem cen nestojí jen rekordně nízké úrokové sazby a nízká nezaměstnanost. Stojí za ním i ona divná změna nálady ve společnosti. Už neplatí, že co není zakázáno, je dovoleno, a zakázáno je jen to, co je nebezpečné. Dnes se raději zakáže všechno. Tam, kde se léta mohlo kouřit, se najednou kouřit nesmí. Tam, kde se léta smělo parkovat, se najednou parkovat nesmí. Jak houby po dešti vyrostly všeliké neziskovky placené z různých dotací a norských fondů. Pomnožily se nevládní organizace a sdružení, které se na základě nějakých nepochopitelných důvodů domnívají, že mohou do všeho mluvit.

A bohužel legislativa a politici jim jdou na ruku. Naprosto šokující je výrok kandidáta na prezidenta Michala Horáčka, kterého cituje web www.vrattelidemprava.cz: „Sebrat občanům a spolkům jejich právo vyjadřovat se k dění v jejich bezprostředním okolí bych nepovažoval za krok správným směrem. Dlouhodobě jsem pro co největší participaci občanů na podobě jejich bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Proto si opravdu nemyslím, že by v této oblasti měli být kráceni na svých právech.“ Abychom si rozuměli – tenhle web přímo vysvětluje lidem, jak se mají vytvářet účelové spolky, jak napadnout stavební řízení někoho úplně cizího, jak se stát jeho účastníkem a jak cizí výstavbu blokovat.

Jinými slovy: Někdo se tu domnívá, že má právo mluvit do toho, co si někdo postaví na svém pozemku v souladu s předpisy a uzemním plánem. Někdo si myslí, že vám může mluvit do toho, co si vy stavíte, i když s vámi a vaší stavbou dokonce ani nesousedí. Kde se v lidech bere ten sprostý pocit, že mají právo zase někomu mluvit do toho, co bude dělat se svým majetkem?

To právě tyhle zájmové tlaky Prahu tak paralyzovaly. V Praze dnes máme třístupňový stavební povolovací proces a na všech třech jeho úrovních povolování je možné znovu a znovu se odvolávat k již vypořádané připomínce! A vždy znovu se mohou pod zástěrkou spolku odvolávat ti, kdo s vaším majetkem nesousedí, nejsou jím nijak přímo ovlivněni, jen se prostě „nelíbí“ třeba kvůli zvyku, že by na vaší zahradě mělo stát něco, co tam předtím nebývalo. Administrativní náročnost takových účelových zdržovaček začala být už neúnosná.

Cožpak je to normální, že získání všech povolení k menší stavbě činí u nás průměrně 247 dní? Přitom v Evropě je situace horší jen na Kypru, v Moldávii a na Slovensku, a to si, pěkně prosím, o úředním šimlu v EU nemyslím nic pěkného. „Výborná“ to vizitka a jistě to ekonomice „ohromně“ pomáhá.

A je to ještě horší. Praha je totiž kapitola sama pro sebe a celorepublikový průměr tvrdě překračuje. Na vydání stavebního povolení u větších bytových projektů se běžně čeká tři až pět let a někdy i déle. Protože si paní Nováková usmyslela, že výhled z jejích oken by nebyl na obzoru dostatečně romantický, a tak založila spolek, jehož jediným smyslem bylo stavbu blokovat.

To má samozřejmě makroekonomické důsledky. Obstrukce a průtahy při povolování novostaveb demotivují developery, a tím snižují nabídku nových bytů. Výsledkem logicky musí být růst jejich cen. Na dražší nové byty tedy opět logicky mnoho lidí nemá, což je tlačí do nájmů. Nájmy tedy rychle rostou. A máme tu problém. Byty jsou dražší, než by mohly být, nájmy jsou dražší, než by mohly být, lidé jsou chudší, než by museli být, utrácí méně, než by mohli, developeři mají nervy v kýblu, všichni vespolek jsme zas o něco méně svobodní, ale paní Nováková má spolek, zábavu na důchod a výhled.

Stačí jediné: Zase uvolnit stavidla, aby bylo možné znovu víc stavět. Jenomže to by nesměly mít účelové spolky ze zákona nárok strkat nos do věcí, do kterých by jim podle elementární logiky nemělo nic být.

Vlastně se to dá i kvantifikovat. Podle výpočtu Next Finance se ukazuje, že ztráty máme hned na několika frontách. Ztrátou je, že celá byrokracie výstavbu pro developera prodražuje a tím, že lidé musí víc platit za bydlení, mají míň peněz na jiné útraty. Tím brzdí hospodářský rozvoj celé naší ekonomiky. Odhad hovoří o tom, že zamrznutý stavební trh ořezává z HDP Prahy zhruba 1,9 % a z HDP České republiky 0,4 %. A přitom je to tak jednoduché: Stačí si uvědomit, že „vyjadřování se k dění v okolí“, rozumějme, k majetku někoho cizího, není žádným skutečným právem. To by znamenalo uvolnit byrokracii spojenou s výstavbou. Množství nabízených bytů by vzrostlo. Klesla by jejich cena. No a ekonomika by trošinku ožila.  A to ani nemluvím o tom, že i do rozpočtu města by se tak dostalo víc peněz.

Věc přitom není nijak složitá. Třeba by stačilo přistoupit na systém něco za něco. Neboli například povinně složit kauci při podání odvolání. Pokud by se ukázalo odvolání jako účelově zdržovací, kauce by propadla. To by nám rázem počet odvolání pěkně poklesl!

Tento týden prošuměla českým mediálním prostorem celkem úsměvná zpráva. Tedy – pro její hlavní aktéry, myslím, zase tak legrační nebyla. V kostce šlo o sousedské spory.

Jakýsi postarší moravský děda se rád promenádoval po své vlastní zahradě v rouše Adamově. Jak z kontextu vyplynulo, obzvláště rád v této oděvní úpravě sekal se sekačkou trávu. Proč děda choval takovou nevraživost vůči gatím, zpráva již nezmiňovala a patrně to ani nebylo známo. Možná šlo o exhibicionistu, možná se jen chtěl pěkně rovnoměrně opálit, možná chtěl ze zdravotních důvodů větrat, možná trpěl nějakou kuriózní fobií, díky níž měl dojem, že nahota je nejlepší obrana proti únosu mimozemšťany… Kdo ví?

Faktem ale je, že dědulově sousedce se to nelíbí. Nainstalovala si na plot zábranu, aby k sousedovi nebylo vidět, ale prý „zábrany vše nevyřeší“. A tak byla povolána policie, aby ona „vyřešila“, že sousedce se – patrně po odhrnutí zábrany a zkontrolování stavu? – naskýtá „nelibý pohled“. A dědovi teď hrozí dva roky za mřížemi za výtržnictví.

Jsem zmatena. Dosud jsem netušila, že existuje trestný čin výtržnictví spočívajícího v poskytování „nelibého pohledu“. Mám jednoho souseda, u něhož zažívám nelibý pohled pokaždé, když ho potkám, a to i v případě, že je zcela neprůhledně zabalen do zimní bundy. Na Pikoru, když to kapku přežene na oslavě narozenin, taky není pohled vyloženě libý. A znám lidi, kteří zažívají nelibý pohled vždy, když zahlédnou svou tchyni. Zatím jsem se ale nesetkala s tím, že by za svou fasádu byla jakákoliv tchyně odsouzena.

Možná, že děda je obyčejný exhibicionista. Pokud by v odlehlém parku vyskakoval na malé holčičky nebo přelézal k sousedce přes plot a přitom na ni volal „bububu!“, celkem jistě by bylo namístě buď volat policii, nebo mu taktéž odpovědět „bubu!“ a ukázat mu velké zahradní nůžky. Ale když si seká trávu u sebe doma? Za prakticky neprůhlednou rákosovou zábranou?

Skoro se mi zdá, že by tu opravdu o jakýsi přestupek – ovšem ne proti zákonu, nýbrž proti slušnosti – jít mohlo. Ovšem ne ze strany onoho naháče, nýbrž ze strany jeho sousedů a jejich zjevného porušování domovní svobody. A ještě bych zvážila, zda jim na konto nepřičíst i bonzáctví. Dokud je děda vůči jejich dětem neškodný a rejdí si jen na své zahradě, nikomu do jeho rejdění nic není.

Zpráva nápadně připomíná jiný podobný případ, který se také nedávno objevil v tisku, ovšem nikoliv v podobě zprávy, ale v podobě čtenářského dotazu. Sousedka si stěžovala na sousedovo chování. Zhruba šlo o to, že sousedka se rozhodla vyměnit pletivo na plotu. Za tím účelem – když soused nebyl doma – pokácela jeho živý plot na jeho straně plotu, aby se k pletivu lépe dostala. Soused vzápětí na své straně na místě zničeného živého plotu nainstaloval clonu a se sousedkou přestal mluvit. A ta si teď stěžovala a ptala se na radu, jak prý se má proti sousedovu jednání bránit: Jednak jí vadilo, že se „musí“ dívat na údajně neestetickou clonu, jednak jí vadilo i to, že soused s ní najednou nemluví.

Tak pardon, ale zničit někomu svévolně jeho majetek a pak se divit, že se mnou dotyčný nemluví?

Oba případy mají jedno společné. Společným jmenovatelem je naprosté nepochopení principu vlastnictví a s ním spojených práv. A v tom už přestává o legraci jít. V obou případech obě sousedky jen nepochopily, že do cizího se nos nestrká, ale hledí se především svého. Není divu, že mají v majetkových právech trochu hokej, když náš stát jim v tom ještě jde příkladem. Zákaz kouření totiž není ničím jiným než strkáním rypáku do cizího majetku, tedy do cizí hospody, ve které si už majitel nemůže dělat, co chce. Copak někdo nutí zákazníky, aby vstupovali do kuřácké hospody? Ne. Zato její majitel je nucen se svým majetkem nakládat jinak, než by chtěl. A jde to ještě mnohem dál. Nedělejme si nejmenší iluze, že v dnešní socialistické Evropě za našimi hranicemi tahle jednoduchá pravidla chápou. Kdyby to totiž chápali, hleděli by si svých imigrantů a nestrkali by nám je v podobě kvót přes naše hranice.

Češi loni pracovali víc. Přesto vyrobili míň. Produktivita české práce poklesla. Výkonnost české ekonomiky se zhoršila. Důvod? Na zkoušku jsme si skrze intervence ČNB „jakoby“ přijali euro.

Až dosud, když jsem varovala před eurem a nadávala na intervence, mohl mi kdokoliv oponovat: „Ale vždyť je to jen bohapustá teorie! Vždyť každý ví, že slabá koruna pomáhá vývozcům a skrze vývozce pomáhá nám všem.“ Ano – tohle byla častá argumentace.

Ne však už víc. Teď už by nikdo neměl tvrdit, že intervence byly užitečné, že slabá koruna ekonomice pomohla a že bychom měli urychleně přijmout euro. Máme totiž již důkazy, jak to bylo skutečně.

Těmi důkazy jsou data OECD. Z nich vyplývá, že pracovníci v České republice v roce 2016 odpracovali téměř o2,5 procenta víc hodin než v roce 2015, i přesto ale ekonomika rostla o dvě desetiny procentního bodu pomaleji. Neboli řečeno jinak a srozumitelněji: Českým pracujícím poklesla produktivita práce.

Když mluvím o produktivitě práce, lidé se často bouří: Vždyť přeci pracujeme hodně! Neflákáme se! Tak jak si může někdo sprostě dovolit říct, že máme nízkou produktivitu? No – o tom to totiž není. I kdybychom se přetrhli a pracovali od nevidím do nevidím, v ekonomickém slova smyslu to produktivitě nepomůže. Produktivita je totiž daná ne mírou naší snahy, ale tím, jak je země rozvinutá: Kolik má dálnic. Kolik má letišť. Kolik má moderních technologií. Když dáte jednomu kopáčovi do ruky krumpáč a druhému sbíječku a postavíte je vedle sebe na beton, ten se sbíječkou bude hotov mnohem dřív, i kdyby si u toho dal pětkrát pauzu na cigaretu. Byl totiž na rozdíl od svého kolegy s krumpáčem vybaven technologiemi.

A technologie je přesně to, co nemáme. A co víc, je to přesně to, co nám utíká stále víc ve srovnání například s Německem.

Proč ale nemáme technologie? Protože se jim dobrovolně vyhýbáme. Hned nadvakrát.

Zaprvé česká vláda se dlouhodobě, tedy míněno ještě před posledními volbami a ve starém složení, podbízí investicím, které u nás hledají jen a pouze levnou práci a nikoliv technologický rozvoj. Symbolem, byť zdaleka ne jediným příkladem, se stal sklad Amazonu v Dobrovízi u Prahy. Tahle obří hala sice už je a ještě víc do budoucna bude vybavena roboty, ale lidé, kteří v ní pracují, s klidem nemusí mít téměř žádné vzdělání a dostávají jen velmi nízkou mzdu. Technologicky to tedy naši ekonomiku nikam neposune; pouze takový typ investic dá mizerně placenou a nekvalifikovanou práci lidem v okrese, který bojuje s vysokou přezaměstnaností a nedostatkem pracovních sil, takže tito lidé pak chybí jinde v kvalifikovanějších výrobách. Takové investice nepotřebujeme. Na takové investice se totiž nabalují jak písek na mokrou zadnici další a další sklady a podpůrné provozy, které všechny mizerně platí, nepotřebují kvalifikované lidi a neprodukují žádnou vysokou přidanou hodnotu. Ekonomika se pak pomalu mění na montovnu. Ztrácí produktivitu, zastarává.

A pak tu máme druhý důvod, který s tím prvním souvisí. Intervence ČNB simulovaly vlastně přijetí eura tím, že kurz koruny zakonzervovaly na nepřirozeně slabé úrovni. Výsledkem bylo, že podniky byly v podstatě donucené konkurovat cenou, nikoliv kvalitou. Mělo to stejný efekt jako vládní podpora skladů: Tlačilo to podniky do toho, aby konkurovaly v zahraničí levnou a jednoduchou prací. Ne kvalitou. Ne technologiemi. A zase znovu výsledkem byla ztráta produktivity. Zastarávání.

Největší bolístkou naší ekonomiky jsou momentálně nízké platy: To je přesně výsledek našeho experimentálního přijetí eura a zafixování kurzu. A teď se k tomu ještě navrch přidává propad produktivity. Neboli naše ekonomika je na vrcholu svých možností, víc už se životní úroveň lepšit nemůže, pokud nepřijdou změny. Tedy pokud se neotevřeme technologiím. Pokud si nepřestaneme hrát na levnou montovnu. Pokud nenecháme korunu spontánně posílit.

Mimochodem, víte, ve kterých zemích loni ještě taky produktivita propadla? V Řecku a v Itálii. Tedy v zemích, o kterých se dlouhodobě ví (ale nesmí se to moc nahlas říkat, aby se v Bruselu nezlobili), že euro neměly přijímat.

Od konce intervencí ještě neuplynuly ani dva měsíce a už koruna posílila o 65 haléřů k euru. Protáhněte to čistě hypoteticky do budoucna a za rok bychom byli někde na 22,40 korunách za euro. To je rychlost posilování jak blázen. (A to ještě je stávající tempo posilování koruny brzděno tím, že mnoho spekulantů, kteří na posílení koruny po intervencích spekulovali, se teď koruny zbavuje a tím rychlost posilování brzdí.) Novinové články o tom, že „koruna překvapivě nevykazuje sklon posílit“, by tedy byly směšné, kdyby nebyly použité jako forma lobbystického tlaku na urychlené přejetí eura, což je spíš k pláči.

Takže tedy ještě jednou a natvrdo: Dnes už máme důkaz, že volání po přijetí eura je voláním po zničení ekonomiky a po tom, abychom se zařadili po bok ekonomicky rozvrácenému Řecku a Itálii. Jen něco málo přes tři roky a naše „jakoby-přijetí“ eura už stačilo k tomu, aby si naše ekonomika pohoršila, aby ztratila produktivitu. Vezměte na vědomí, že do eurozóny je jen jednosměrná jízdenka – tedy napořád.

Když se v Paříži v listopadu 2015 střílelo v klubu Bataclan, do 24 hodin byly facebookové a jiné profily na sociálních sítích zahalené v barvách francouzské trikolory. Když se vraždilo před pár dny v Manchesteru – nic.

Možná jsem britské barvy jenom přehlédla, možná jsem se nedívala dostatečně pečlivě. Možná veřejnost usoudila, že 130 mrtvých v Paříži je o tolik víc než 22 mrtvých v Manchesteru, že to za tu práci s vlajkou nestojí.

(Popravdě se přiznám – byť je to číselně vzato nepoměr, mnou Manchester otřásl víc, protože v něm šlo o malé děti. A na to jsem jako máma pěti prcků obzvláště citlivá; ale o to teď nejde.)

Abychom si rozuměli: Já nejsem žádný „vlajkař“. Nehalím si svůj profil do emotivních malůvek, když se někde stane neštěstí. Nedělala jsem to tehdy, nedělám to ani teď. Nic proti symbolům, ale taky si přiznejme, že jsou zhola zbytečné. Nepomohou mrtvým, neodvrátí ani riziko od dosud živých, kteří se příště ocitnou v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Pouze a jen pomohou těm živým, kteří cítí lítost nad mrtvými, aby se cítili trochu líp: Vystavením vlajky získají pocit, že vyjadřují sounáležitost (to je jistě pěkné), svůj smutek trochu ventilují navenek, a tím se jim uleví.

Jestliže tentokrát – na rozdíl od vraždění v Paříži – nikdo v mém okolí neuznal za vhodné vyjádřit svou frustraci vystavením vlajky či jiného symbolu, mám pro to jen jediné vysvětlení: Tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší. A to si opět umím vysvětlit jen jediným způsobem: Společnost si na vraždění už zvykla. Jak zvrhlé.

Všichni víme, že tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma. Ale jedna věc je přece tak trochu „nová“.

Ještě před pár lety by bývalo stačilo neprodyšně a třeba za pomoci hrubé vojenské síly uzavřít vnější hranice Schengenu. Hlavní lákadlo ekonomické migrace, tedy státy jako Německo, Belgie, Francie a další, by tak bylo nedostupné, takže relativně za vodou by tím pádem byla celá Evropa. Tedy i země mimo schengenský prostor – protože který ekonomický a nelegální migrant by stál o azyl třeba v takovém Bulharsku, Chorvatsku a dalších vesměs chudých evropských zemích? Jenomže tahle logika dneska už dávno neplatí. A snad protože jsme si jako společnost na terorismus, nelegální imigraci a multikulturalismus už příliš „zvykli“, ještě jsme si nestačili tak docela všimnout, že se nad Evropou stahují nové mraky, které s imigrací bytostně souvisí.

Dlouho jedinou převážně islámskou zemí Evropy byla Albánie. V poslední době přibyly země nové: Kosovo a do jisté míry i Makedonie. Kosovo je už na druhém břehu: Nejen že v Kosovu jede na plné pecky systematická snaha o islamizaci již dospělého obyvatelstva prostřednictvím imámů, kteří tamní muslimy obracejí na radikální formu islámu wahhábismus, ale navíc také zcela přirozeně tamní islámské, tedy zejména albánské, etnikum má vyšší porodnost než pravoslavné, katolické a další. Takže i díky zcela spontánním demografickým trendům radikální islamizace Kosova nabírá na síle. Ví se také, že Kosovo se stejně jako Albánie stává řízenou líhní sympatizantů Islámského státu. Například německá vláda to nedávno veřejně připustila jako známý fakt v odpovědi na interpelaci z Bundestagu.

Makedonie na druhém břehu dosud není. Stále v ní převažují pravoslavní Makedonci. Jenomže o nárůstu velikosti a radikalizaci islámské menšiny platí to samé, co o Kosovu. A hlavně: Jak už to bývá, islámské obyvatelstvo je koncentrováno do určitých enkláv, není rovnoměrně s Makedonci promícháno. A jak by se dalo čekat, albánská a tedy muslimská menšina se stává majoritou v oblastech sousedících s Kosovem a Albánií. A tím je na průšvih zaděláno.

Etnické spory v Makedonii bublají dlouhodobě. Ovšem s rostoucím islámským radikalismem a s rostoucím počtem muslimů stále sílí. Vzhledem k tomu, že touhou Islámského státu je vytvořit jediný rozsáhlý chalífát, je velmi logické čekat, že místní albánské obyvatelstvo se dříve či později pokusí vytvořit jakousi Velkou Albánii, která by spojovala dnešní území Albánie, Kosovo a také část dnešní Makedonie. Vlastně by se tak v bledě modrém opakoval scénář, který známe z války o Kosovo z roku 1999. Tehdy vlastně nešlo o nic jiného, než že se albánská menšina v Srbsku rozhodla od Srbska odtrhnout, jakkoliv to bylo nazýváno různě, nejčastěji jako „právo na národní sebeurčení“. Srbsko tehdy nechtělo Kosovo pustit; vzdalo se ho teprve až poté, co NATO začalo Srbsko bombardovat a v podstatě ho donutilo část jeho území pustit.

Chci se mýlit. Nicméně já osobně se domnívám, že dříve či později v Makedonii vypukne válka.

Protože Evropská unie použije stejnou logiku, jakou použila v Kosovu, řekne, že makedonští Albánci mají právo na sebeurčení, a bude podporovat rozpad makedonského státu. Zda se k tomu stejně jako v případě Kosova připojí i USA, těžko soudit, protože Trumpova administrativa v tomto ohledu není tak snadno čitelná, jako byly americké administrativy předešlé. Každopádně, i kdyby USA nebyly rozpadu Makedonie tak nakloněné jako rozpadu Srbska, pořád nevidím v dnešním světě žádnou reálnou sílu, která by tomu dokázala zabránit. Která by dokázala zabránit vytvoření Velké Albánie nakloněné podoře Islámského státu (či v té době už nějaké jiné radikální organizaci).

Řekla jsem, že se nad Evropou stahují nové mraky. Když říkám Evropa, mám tím skutečně na mysli celá Evropa, ne jen malá část Balkánu. Kosovo, Makedonie – obojí je krystalickým příkladem salámové metody. V obou zemích nejprve nenápadně začaly vznikat minoritní enklávy. Sílily díky přirozeně vyšší porodnosti tak dlouho, dokud se z menšiny nestaly v konkrétní oblasti většinou. A pak se od území historicky patřící jiné zemi jednoduše odtrhly.

Ve valné většině zemí EU dnes vznikají díky nezvládnuté imigrační politice podobné enklávy. Londýn, Paříž, některá německá města – všechna tato místa dnes vypadají zcela jinak než před deseti lety. Data z trhu práce jednoznačně dokládají, že začleňování imigrantů je mýtus. Ba co víc, například nedávné turecké referendum o ústavě ukázalo, že turecká menšina v EU se dokonce ještě víc vymezuje proti kultuře hostitelské země než samotní Turci žijící na území Turecka. Imigranti z některých kulturně velmi odlišných zemí se do původní evropské kultury nezačleňují ani v několikáté generaci, současně ale jejich enklávy stále sílí.

Dnes se Brusel tváří, že jednotlivé národní menšiny mají právo na sebeurčení. Je to falešný alibismus. Když se chtěli „sebeurčit“ Britové a hlasovali o odtržení od EU, Brusel se najednou kupodivu tak smířlivě netvářil, a to přitom šlo o zcela jinou ligu „odtržení“. Jsem náramně zvědavá, jak se bude Brusel tvářit, až si jednoho krásného dne kupříkladu převážně muslimská Paříž odhlasuje, že se chce národně sebeurčit a odtrhnout se od Francie. Že by NATO trochu rozbombardovalo francouzský venkov, aby Paříž pustil, zatímco manchesterským masakrem už dávno zcela otupělé evropské publikum bude raději hltat v televizi jakousi infantilní reality show?

Já v takové pokrytecké Evropě žít nechci. Evropská komise tento týden oznámila, že prý má plán, „který se neodmítá“, jak přesvědčit zbývající členy EU, které ještě nejsou v eurozóně, aby do ní vstoupily. Plán má být představen příští týden. Tím by byla integrace dokonána. Iluze, že se nás salámová metoda netýká a že bychom si pak snad dokázali ochránit naše hranice, by definitivně padla. Chci, aby naše diplomacie tuhle nabídku na větší integraci, „která se neodmítá“, tvrdě odmítla, ať už budou její technikálie jakékoliv.