Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

V úterý na státní svátek jsme se probudili do lehce potemnělého domu. Rychlé ohledání ukázalo, že světla nesvítí, z mrazáku crčí voda a jídlo v lednici vykazuje poněkud nezdravě vyhlížející odstín. Ještě další ohledání potvrdilo, co se dalo uhádnout hned na první pohled: Večer vyhořel jeden ze spotřebičů, proudový chránič došel k názoru, že se mu to nepozdává, a bylo vymalováno. Tedy spíš vytopeno v kuchyni.

Prvotní obavy, že ve státní svátek elektrikáři nebudou fungovat, se ukázaly jako liché: Zatímco podle vzoru pohádky o řepě manžel dohlížel na nejstarší dítě, nejstarší dítě dohlíženo na mladší dítě… a tak dál až po to úplně nejmenší, já začala předstírat, že jsem „šikovná“ a dle rad elektrikáře v mobilu na uchu se jala zachraňovat, co se zachránit dalo. Předstírání mi docela šlo, takže alespoň část domu po chvíli byla funkční. Kuchyň mezi nimi bohužel nebyla.

Když jsem si elektrikáři postěžovala, že tedy už jako docela dobrý, ale že to pořád ještě není úplně ono, jelikož aktuálně nemám co dát dětem k obědu ani večeři, elektrikář mě uzemnil povzdechem: „Jo, paninko, dneska s tím už nic lepšího neuděláme. Jak Hornbach, tak jídelní supermarkety mají dneska zavřeno… Máte, doufám, doma aspoň chleba…?“

Cožpak o to, nějaké ty suchary i sklenice domácího medu se doma našly, aspoň si dítka budou vážit dobrého bydla, až si zas příště dají svíčkovou, ale přesto mě celá situace nevýslovně štvala tak nějak z principu.

Já sice chápu touhu některých politiků, je-li už státní svátek, aby ho lidé slavili nějak důstojně, tedy nikoliv obžerstvím v supermarketu. Ale ony ty suchary s medem také moc důstojnosti nepobraly. Když už jsme došli tak daleko, že v rámci multikulti jsme tolerantní vůči všem možným cizím zvykům a svátkům, když už se u nás vedle Vánoc běžně slaví i Ramadán či Chanuka a považujeme za normální to tolerovat, pak mi nedává smysl, aby mě někdo nutil, že musím uctívat kupříkladu 28. září. Anebo že ho musím uctívat zrovna tím jedním způsobem, který mi někdo nadiktuje.

Já rozumím i tomu argumentu, že zaměstnanci velkých obchodů mají právo na rodinný život. Ale zdá se mi vytržený z kontextu. Pokud zaměstnanec supermarketu tolik touží oslavit státní svátek, nikdo mu jistě nebude bránit v tom, aby si vzal volno. Tvrzení, že prodavačky být v práci musejí, pravdivé není. A hlavně nevidím důvod, aby zrovna prodavačky měly úplně jiný režim než třeba nemocnice, řidiči, číšníci… Ti všichni v práci být musí. Pokud bychom to s oním „právem na rodinný život“ mysleli skutečně vážně a upřímně, musely by zůstat zavřené všechny restaurace, nemocnice, kina (co chudáci pokladní?), nesměly by se pořádat koncerty (co chudáci z ochranky?), nesměly by jezdit vlaky, nesměla by vysílat rádia, televize, nesměli by psát novináři, nesměli by fungovat dispečeři letového provozu… Že někteří jsou na rozdíl od prodavaček v práci nutní? Fakt? Cožpak letadla musejí o svátcích létat? Vlaky musejí jezdit? Je to jen o hranici, kde si nastavíme míru citlivosti.

Popravdě – stávající zákaz mi ani tak moc, technicky vzato, nevadí, dokážu se mu přizpůsobit. Ale hodně mi vadí principiálně, protože otevírá stavidla. Boří tabu. Posouvá práh naší citlivosti. Tenhle posun citlivosti v čase dostal dokonce i jméno – někdy se tomu říká Overtonovo okno. Samozřejmě je pravda, že dělat tragédii ze zavření velkých obchodů o několika málo státních svátcích je směšné. Jednak stále mohou mít otevřeno malé obchody (nicméně pro úplnost budiž řečeno, že ty můj elektrikářský problém vyřešit nedokázaly). Jednak zákaz prodeje platí jen o některých svátcích. Jenomže tady jde opět o princip a o posun naší citlivosti.

Když už prošlo zavření velkých obchodů o několika svátcích, příštím logickým krokem je jejich zavření o všech svátcích. Až budou velké obchody zavírat o všech svátcích, může následovat zákaz prodeje i pro malé obchody. Rozhodně tuhle bitvu bude snazší vybojovat poté, co pro velké už zákaz platí, než kdyby se zákaz začal uplatňovat hned pro všechny. Až budou povinně všechny obchody zavírat o všech svátcích, bude mnohem snadnější prosadit zákaz prodeje v neděli. Už totiž budeme na regulaci prodeje zvyknutí. A pak v sobotu. A dál? Co třeba zastavit městskou hromadnou dopravu? Já myslím, že zejména zpovykaní Pražáci by si o víkendech mohli dát pohov a nechat řidiče autobusů, tramvají a metra užít si rodinný život, ne? Absurdita? A neznělo absurdně v 90. letech, že bychom měli zákon na zákaz prodeje o svátcích? Je to jen o hranici naší citlivosti – a ta se v čase posouvá právě tím, jak se po malých kouscích regulace neustále zvyšuje a svobody se ukrajuje.

Ani argument, že v „rozvinuté západní Evropě“ je běžné mít o svátcích a dokonce i o nedělích v obchodech zavřeno, neberu. V „rozvinuté“ západní Evropě je totiž, jak poslední dny ukázaly, také běžné například oslavovat veskrze odpudivého Marxe. Zjevně ne vždy je ona rozvinutost zárukou rozumnosti. Občas je zdravější rozum na naší straně hranic. Vlastně mám dojem, že víc rozumu je na naší straně hranic čím dál častěji.

Jsme zdravá země pečující o zdraví svých obyvatel. Naplňuje nás hrdostí, kolik zákazů a příkazů na ochranu zdraví zříme ve svém zorném poli.

Tak třeba takové kouření. Leckdo by mohl namítnout, že kdo se chce kouření vyhnout, vyhne se mu. Takoví ti nechutní individualisté vám budou tvrdit, že nikdo nikoho nenutí lézt do zakouřeného pajzlu, takže kouření v restauračních zařízeních není nutné zakazovat. Pryč s takovými kacířskými názory! Co když někdo nekouří, a přitom se rozhodne, že chce prudit ostatní zrovna v tom zahuleném pajzlu? To by tak ještě hrálo, aby by si každý prudič musel vybírat hospody podle toho, kde se kouří a kde ne. Samozřejmě jediná správná strategie je zakázat kouření plošně všude.

Anebo co třeba takový tuzemák? Nikdo při smyslech by se toho sice nenapil, pokud by měl na výběr mezi tuzemáčkem a karibským rumem, tuzemákem se prolévají jenom ti největší zoufalci, kteří by nejraději chodili hulit do zakouřených pajzlů – ale co kdyby si náhodou nějaký intoš spletl tuzemák se Zacapou a loknul si? Víte o tom, že tuzemák v sobě obsahuje přibližně 30 µg furanu na litr? A víte o tom, že furan je potenciální karcinogen? To by tak hrálo. Zakázat! Škoda, že to tentokrát té EU nevyšlo a jacísi zpátečníci zákaz zbojkotovali. Ale nebojte, bude líp, příště ty zpátečníky rozdrtíme.

A teď si představte, že stejní zpátečníci teď mají nové téma a začali brojit proti našemu národnímu zlatu, naší řepce. Namísto toho, aby tito kacíři byli hrdí při pohledu na velké širé žluté lány a radovali se z naší velmocenské pozice, protože ze všech okolních zemí máme největší podíl řepkou osázené plochy z orné půdy, plných 16 procent, vykřikují cosi o alergii. Oni si snad ještě myslí, že ten smrkový a borovicový pyl, ze kterého je dneska módní stavět žluté sněhuláky, je snad nějak kontaminovaný řepkou.

Tak třeba taková Šichtařová se tuhle rozčilovala, že každá hospoda musí zakázat kouření, aby se čoudu nemohl nedechnout ani ten, kdo chce. Každá škola musela odstranit automaty na nezdravé pochutiny, aby si cukru nelíznul ani ten, kdo chce. Tuzemák nám zakážou, aby se nenadrátoval potenciálním karcinohenem ani ten, kdo chce. Trávu nám zakážou pěstovat, aby si by nezahulil nejen ten, kdo chce, ale ani ten, kdo potřebuje, protože trpí roztroušenou sklerózou. Ale řepku nám daňově podpoří, aby ji musel inhalovat i ten, kdo se dusí alergií. Tedy asi tak 99 lidí ze sta.

Šichtařová je pitomá řepkofobka a nerozumí tomu. Řepka přeci vůbec není dotovaná! Řepka je jenom daňově podporovaná. Evropská komise schválila prodloužení programu státní podpory biopaliv v Česku až do konce roku 2020. Komise sice chvíli dělala fóry a zkoumala, zda daňové zvýhodnění biopaliv v Česku není proti unijním pravidlům, ale nakonec se nechala přemluvit a Čechům tuhle podporu dovolila. Dotace a daňové zvýhodnění jsou přeci dvě úplně odlišné věci: Sice obojí vede k tomu, že jsme řepková velmoc, ale každé jmenuje se úplně jinak! Takže mi tu laskavě nekažte takové bludy, jako že řepka je nějak podporovaná, či co.

Stát přeci musí vědět, co dělá, takže na řepku nadává jen lůza. Každý uvědomělý občan ví, že jsou to jen hloupé lži Putinových agentů, když někdo tvrdí, že biopaliva produkují víc jedovatých emisí oxidů dusíku než paliva fosilní. Že biopaliva zrychlují globální oteplování víc než ropné produkty. Že pěstování řepky pro biopaliva vyčerpává kvalitu zemědělské půdy a zamořuje vodu víc než plodiny pěstované pro potravu. Že pohonné hmoty jsou kvůli biopalivům dražší. Každý přeci ví, že děti jsou simulanti a kýchání, otoky, ekzémy a dušnost simulují jen proto, že jako pátá kolona chtějí naši řepku bojkotovat.

Zkrátka žádný dobrý koblihář na naši řepku nedá sáhnout. Buď jako my – buď koblihář!

Je pečovatelská politika států novodobým fenoménem?

Je to postupný proces už od konce druhé světové války. Začalo to nevinně. Lidem se řeklo, že všichni bez rozdílu mají nárok na důstojné životní podmínky. Hezká myšlenka, proti které se dá sotva co namítnout. Jenomže zapomnělo se na jednu věc. V lidské přirozenosti je chovat se jako jezinka z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi. Nejdřív jezinka slibovala, že si ve štěrbině mezi dveřmi ohřeje jen prstíček. Pak si chtěla ohřát celou ruku. A pak se nahrnula do místnosti celá a Smolíček za svou dobrotu platil svým únosem. Zodpovědnost jednotlivce se tváří v tvář stále silnějšímu rozhodování státu začala vytrácet. A nejen to. Když lidé nebyli stavěni před zkoušky, nemohli si dokazovat, že se zvládnou sami o sebe postarat. Přestali si věřit, že jsou schopni se o své zdraví postarat sami, bez nepřetržitého dozoru padesáti lékařů za zadkem, permanentního dopování syntetickými vitamíny a důsledně dodržovaného očkovacího kalendáře přežijí byť jediný rok. Přestali věřit, že věci jako pohyb, rozmanitá a čerstvá strava bez chemie a dobrá nálada jsou mnohem lepší prevencí zdraví.

Vysoké daně, zákazy na produkty, které mají lidem škodit, jsou funkční? Převládají po zavedení ty benefity nad samotným faktem, že dochází k omezení svobodné vůle občanů? Jak se odráží na ekonomice?

O nějaké funkčnosti nemůže být ani řeči. Jako laboratoř do čeho se svět možná řítí, může sloužit Japonsko. Kdysi tak vyspělá a bohatá země, je dnes zoufalá ekonomika. Za vše může i přílišný blahobyt, který tam garantuje sociální stát. Podle demografického průzkumu japonské vlády více než 30 % mužů a 26 % žen uvedlo, že nechtějí vztah, netouží ani po sexu. Zatímco v roce 2012 bylo Japonců 130 milionů, do roku 2050 by se jejich počet měl snížit na 95 milionů. Japonské exporty neustále už rok v kuse klesají. Evropa a Ameriky jsou zatím ještě ve stádiu „rovnováhy“, které předchází stádiu zániku civilizace. Naše záchrana je jediná: Příliš předimenzovaný stát blahobytu zrušit. Ale nemyslím tím zrušit bohatství. Myslím tím snížit míru regulace a dohledu státu nad našimi životy.

Je pravda, že vysoké daně na nezdravé potraviny, alkohol, tabák „odnese“ ta nejchudší část obyvatelstva?

Ano. Dochází ke stále větší příjmové nerovnosti. Lidé budou sice konzumovat podobné zboží, budou mít podobný mobil, v tom nebude rozdíl mezi bohatým a chudým. Bohatství se dnes už nepozná podle auta nebo mobilu, ale podle toho, kdo co konzumuje. Bohatí lidé si mohou dovolit kupovat drahé biopotraviny bez cukru, bez chemie, koupené ve specializovaných obchodech – zatímco chudší a středně příjmoví nakupují v supermarketech.

Člověk vnitřně asi není v rozporu, když stát zavede zákaz kouření v autě, kde jedou děti do 18 let. Má ale podle vás stát právo zatížit vyšší daní nezdravé potraviny, případně eliminovat jejich prodej, nařizovat výrobcům složení (tak se děje zase v Maďarsku)?

Je to taková salámová metoda. Kdysi dávno bylo módou dávat dětem sunar hned v porodnici. Bylo to považováno za pokrokové. A dneska se protěžuje kojení… Tehdy se ale tvrdilo, že umělá výživa je „nejlepší“. Co když dnešní inženýring je podobný? Co když dnešní představy, že nějaká potravina je nezdravá a jiná zdravá, budou za pět let postaveny na hlavu? Většina lidí se bude dušovat, že celozrnné pečivo a mléčné výrobky jsou zdravé. Vzhledem k tomu, že moje děti mají specifické diety ze zdravotních důvodů, pár let jsem se výživě intenzivně věnovala. Dnes jsem schopna tvrdit, že lepek obsažený v každém pečivu, i tom celozrnném, je nezdravý pro každého, ačkoliv jen hrstce lidí škodí výrazně. A mléko to samé. Jenomže lobby potravinářského průmyslu to vidí jinak. A tak bychom mohli pokračovat. Proto není správné, aby si kdokoliv osoboval právo rozhodovat o tom, co údajně je či není zdravé. Politici mají plnit vůli voličů, nikoliv je vychovávat svými názory na zdraví.

Budou se zásahy státu do našich životů ještě zvyšovat?

Ano, přesně toho se bojím. Ale současně věřím, že až jednou dosáhneme vrcholu snesitelnosti, zlomí se to a zase přijde deregulace. Ale může to trvat velmi dlouho.

Důchodová reforma bývala kdysi velkým tématem. Pak načas nějak vysublimovalo. A náhle se opět vrací. Mluví o něm vláda. A nedávno o něm mluvil i guvernér České národní banky Jiří Rusnok.

Prohlásil: „Mělo by se občanům zdůrazňovat, že státní důchod tu není od toho, že budete mít životní úroveň téměř nezměněnou, až půjdete do penze. Ten je tady od toho, abyste nespadli do bídy.“

Mnohé politiky to nazvedlo ze židle. Smutné. Protože já už si skoro myslela, že to, co guvernér prohlásil, je každému jasné. Že zrovna tohle nikoho ze židle nezvedne. Ne že bych příliš často s guvernérem souhlasila, ale v tomhle má jednoduše pravdu. Kdo s ním nesouhlasí, jenom nechápe základní ekonomické zákonitosti a snad by raději ani politikem neměl být. To ovšem neznamená, že se nám politici nebudou snažit ve volbách opět prodat myšlenku, že vědí, jak důchodovou reformu vyřešit, aniž by to bolelo.

V poslední době je docela populární myšlenka garantovaného příjmu. Vychází z očekávání, že v příštích letech vytlačí roboti téměř polovinu lidí z trhu práce. Lidé se jim nebudou schopni v produktivitě vyrovnat a (údajně) se z nich stanou nezaměstnatelní. Aby tito nezaměstnaní a nezaměstnatelní nebyli žebráky nebo teroristy, chtějí jim politici nabídnout garantovaný příjem. Konečně se tak má levici naplnit pohádka o pečených holubech, kteří padají sami do huby.

Lidé s garantovaným příjmem podle téhle představy nebudou chodit do práce, peníze budou dostávat od státu za to, že jsou jeho občani a chodí volit své vládce, a pracovat budou roboti. Vznikne jedna univerzální dávka, která nahradí všechny ostatní. To má údajně přinést řadu pozitiv. Krom toho, že lidé nebudou muset vstávat s otravným budíkem, budou mít i víc času, začnou se zase množit a sportovat.

Ponechme stranou jednoduchý fakt, že kdo není vystaven ani minimálnímu stresu a nutnosti shánět si obživu, zakrní, zblbne a naopak se množit přestává – to je víc biologicko-filozofická otázka. Jednodušeji zodpověditelnou otázkou je, kde na to vzít. A jak jsme se dopočítali*) – je to pro český státní rozpočet naprosto neufinancovatelné, má-li to fungovat tak, jak si zastánci garantovaného příjmu představují. Respektive nemá-li se idea garantovaného příjmu smrsknout jen na jakési životní minimum. Ještě jinak řečeno: Garantovaný příjem je nesmysl.

Nicméně pro populistické politiky je natolik fascinující, že se jej pokouší realizovat. Ve Švýcarsku proběhlo o garantovaném příjmu referendum a Švýcaři ho odmítli. Nyní na vzorku populace probíhá test s garantovaným příjmem ve Finsku. Fantasti mluví o daních z robotů, jako by to byly nové peníze kryté zlatem a ještě spadlé z nebe. Ty by měly garantovaný příjem zaplatit. Realističtější lidé mluví o tom, že by stačilo zrušit všechny neziskovky a peněz by bylo dost. Ovšem mýlí se také. Na garantovaný příjem je potřeba tolik peněz, že peníze pro neziskovky jsou kapkou v moři.

Garantovaný příjem je stejná fikce jako bezbolestná důchodová reforma. Nebo jako fungující komunismus. Jsou to všechno jen socialistické pokusy, které z principu nemohou vyjít, protože opomíjejí, že aby ekonomika fungovala, musí existovat určitá míra soutěživosti, tedy konkurence. To je ten hnací motor, který generuje peníze. Bohužel ještě než se ukáže, že tyhle pokusy jsou stejně hloupé jako pokusy o zavedení komunismu, budou velmi drahé a jen přispějí k finančnímu kolapsu těch, kteří už dnes jsou předlužení a jedou na hraně.

A úplně analogicky skončí i případný fantas jménem bezbolestná penzijní reforma. Pokus o bezbolestné řešení rovná se neřešení. A to se rovná rozvrácení naší kultury kulturou jinou. Tou, která má děti. Děti jsou totiž zatím jediným známým způsobem, jak může celá populace v důchodu rozumně a dlouhodobě fungovat na lepší úrovni než na prostém existenčním minimu. „Všimnul“ si toho už i MMF: Ten vyzval vyspělé ekonomiky, aby své důchody „vyřešily“ přijetím imigrantů.

To je ovšem zrovna tak fantaskní nápad jako věřit v garantovaný příjem. Data a poměrně jednoduchá analýza ukazují, že dnešní typ imigrace problém se stárnutím populace vůbec neřeší. (Že by to snad MMF nevěděl…?!) Jde totiž o to, že imigrace taková, jaká existovala třeba v 70. – 80. letech, skutečně byla pro hostitelskou zemi výhodná. Například Jugoslávci přicházející do Německa tamní ekonomiku rozpohybovali. Stejně tak Češi migrující do USA se do tamního trhu zapojili v průměru dokonce lépe než původní obyvatelé. Důvod byl ten, že tehdy migrovala hlavně elita, které v despotických režimech nemohla plně využít svých nadprůměrných schopností. Dnes naopak v průměru častěji výchozí zemi opouštějí lidé, kteří již v domovině mají problémy uplatnit se na trhu práce. Cílové země proto jsou voleny nikoliv tak, aby nabídly uplatnění na trhu práce, nýbrž aby nabídly sociální zabezpečení. Jinými slovy, dnešní typ migrace neřeší důchody, naopak s imigrací počet ekonomicky neaktivních lidí ještě roste.

Bohužel vysvětlovat dnešním voličům, že dvě děti jsou technicky pro důchody málo, je nepopulární, a tak se naděje obrací k testování pitomostí. Politici hledají zdroje snad už dvacet let a ještě žádné nenašli. Čekat na reformu připomíná čekat na Godota nebo na objev perpetuum mobile. Pokusy o penzijní reformu jsou historií chyb.

Vláda Petra Nečase se o reformu pokusila, ale tlačila ji silou a naprosto ji zpackala. Výsledkem bylo, že ji následující vláda zrušila, což byla další chyba, protože to nejhorší, co se může důchodové reformě stát, je, že ji neustále někdo mění. Je u ní totiž potřebná důvěra obyvatelstva. Jak mohou ale lidé reformě věřit, když jedna reforma střídá druhou.? Přece si někam neodložím peníze na čtyřicet let, aby bylo za čtyři roky všechno jinak!

Vládní politici už od ledna prohlašují, že důchodová reforma je pro ně stěžejní. Neumím si představit, jak ti, kteří nedokáží půl roku na čtyři léta sestavit vládu, chtějí sestavit na dalších čtyřicet let důchodovou reformu. Mluví o Státním důchodovém úřadu. Z toho aby jeden dostal osypky: Další úřad. Už jste někdy viděli, aby existence nového úřadu vygenerovala existenci nových peněz? To je snad odklon od trajektorie vymírající společnosti, kde má práce a zábava přednost před dětským smíchem?

A tak dojdeme k jedinému závěru: Každý si musí spořit sám. Kdo to nechápe, jednou zapláče.

*) viz kniha Robot na konci tunelu (Šichtařová & Pikora), strany 255 – 264

Je to sotva týden, co mi jeden řemeslník, topenář, vyprávěl, jak byl kdysi hrdý na to, že se osamostatnil a stal se živnostníkem – a dnes na to raději ani moc neupozorňuje. No jistě.

Živnostníci totiž patří mezi ty skupiny obyvatel, které toho času nejsou moc v módě a často slouží jako terč. Nejsou v tom ale zdaleka sami. Dalším typickým příkladem takové umělé kriminalizace určitých subjektů jsou třeba sektorové daně. Levicové strany náramně často do svých programů zabudovávají veskrze nesmyslnou myšlenku, že některé sektory – zvláště banky, pojišťovny či telekomunikace – by měly být postiženy speciální sektorovou daní. V podstatě jakousi pokutou za existenci. Jakkoliv se tahle myšlenka ekonomicky ani v nejmenším neosvědčila, třeba v Maďarsku ji už zavedli. Mohli si to dovolit z jednoho jediného důvodu: finanční instituce dlouhodobě nepatří zrovna mezi oblíbené podniky.

Jako bych teď slyšela: „Ti živnostníci okrádají stát na daních!“ Či: „Ty banky jsou vydřiduši, dobře že na ně někdo zakleknul…“ Anebo: „Škoda každé žaloby na pojišťovnu, která padne vedle…“ To už je takový běžný kolorit, když se objeví jakákoliv kauza, kde na jedné straně stojí ti méně oblíbení.

Nu – vnucovat vám lásku kupříkladu k bankám nebudu. Já sice kdysi v bance pracovala a ve financích se pohybuju dodnes, takže je mi finanční prostředí blízké, ale proti gustu… a tak dál. Ale i kdyby nakrásně a hypoteticky byly třeba finanční instituce skutečně tak nesympatické – je jen tohle samo o sobě důvodem udělat si byznys z jejich kriminalizování? V právním státě jistě každý automaticky odpoví, že ne. A přece realita je jiná. Máme tu během několika málo let už druhý případ, kdy finanční instituce mají sloužit jako dojná kráva.

Tím prvním případem byla kauza „bankovní poplatky zpět“. Připomeňme, že tehdy vznikla společnost BSP nabízející bankovním klientům, že pro ně vymůže od bank na základě hromadné žaloby vrácení už zaplacených bankovních poplatků. Stačilo málo – společnosti BSP se měl zaplatit soudní poplatek 400 Kč. Firma se dušovala, že kdyby snad náhodou hromadnou žalobu na banky prohrála, což ale nepředpokládala, tento soudní poplatek svým klientům vrátí.

Zpočátku vše šlo z pohledu firmy BSP dobře. Několik prvních individuálně vedených soudů skutečně dopadlo ve prospěch klientů bank, které společnost zastupovala. To další bankovní klienty navnadilo. Užuž v duchu viděli, jak jim banky platí tisíce korun na vrácených bankovních poplatcích.

A tak se do hromadné žaloby nechaly firmou BSP nalákat tisíce lidí. Pohánělo je kromě vidiny snadno vydělaných peněz také přesvědčení, že banky své klienty údajně v některých případech podvedly, protože si účtovaly bankovní poplatky vyšší, než klienti očekávali. Jaké bylo ovšem překvapení těchto lidí, že firma BSP spor… prohrála. Soudy konstatovaly, že k žádnému podvodu ze strany bank nedošlo, argument o údajné nejednoznačnosti smluv byl nepravdivý. Bankovní poplatky se nevracely.

Jenomže tím to ještě neskončilo. Celá kauza se otočila proti důvěřivým lidem, kteří si mysleli, že od bank něco vysoudí. Jak už to tak často bývá, kancelář, která tyto lidi zastupovala, zrušila svou emailovou adresu a přestala brát telefony. Takže nejen že těmto lidem nebyl podle slibu společnosti BSP vrácen zaplacený čtyřsetkorunový soudní poplatek, ale ještě navrch na nich začaly být vymáhány další náklady na advokáty protistrany, a to až v řádech tisíců korun. Bylo to vlastně logické – náklady na soudní řízení včetně nákladů na advokáty protistrany platí ta strana, která prohrála.

Nejenže tedy lidé na bankách nevysoudili, co jim advokáti společnosti BSP slibovali, ale dokonce po nich bylo požadováno ještě mnohem víc peněz. Někteří z klientů rozhořčeně odmítli tyhle peníze zaplatit, protože se cítili podvedeni. Nejsem si jistá, zda slovo „podvod“ je úplně přesné, ale celkem jistě můžeme mluvit o tom, že tito lidé se stali rukojmím nevydařeného podnikatelského plánu. Plánu, který se snažil svézt se na vlně averze vůči finančním institucím. Jenomže tito klienti, kteří odmítli zaplatit, se díky tomu následně dostali do registru dlužníků. A i když jinak neměli žádný jiný škraloup, značně se jim zkomplikoval třeba přístup k úvěrům…

A dnes jako bych prožívala déjà vu. Jen banky můžeme vyměnit za pojišťovny. Jinak se vše shoduje.

Tentokrát má být nejasná, problematicky formulovaná, či snad vysloveně pro klienta nesrozumitelná smlouva o investičním životním pojištění. Už dvě pojišťovny prohrály spor s klientem, smlouva o investičním životním pojištění byla označena za neplatnou.

Popravdě řečeno, vůbec mě nepřekvapuje, že jádrem sporu se stal právě tento a ne jiný produkt. Opakovaně jsem se totiž v minulosti setkávala s tím, že klienti tomuto produktu, jemně řečeno, příliš nerozuměli. Buď o něm mluvili jako o „spoření“, kterým ovšem tento produkt není, nebo jako o „životním pojištění“ – což není také. Je to totiž produkt stojící někde na pomezí obojího. Poněkud obtížnější konstrukce produktu nápadně připomíná situaci, kdy klienti banky deklarovali, že „nerozuměli formulaci smlouvy“ o bankovních poplatcích.

Také další okolnosti tuhle kauzu náramně připomínají. U boje o bankovní poplatky se nejprve zdánlivě štěstí klonilo na stranu klientů. Prvních několik sporů dopadlo v jejich prospěch. Zrovna jako nyní v případě klientů pojišťoven.

Tím ovšem analogie nekončí. I v tomto případě jde o hromadnou kampaň. I nyní hlavním argumentem má být výše poplatků nebo obecně nákladů. I tentokrát už klienti hromadně mají své zástupce. A i tentokrát se objevují formulace jako „miliony smluv…“ a podobně. Zrovna jako u bankovních poplatků. Z milionů nakonec bylo řádově několik tisíc klientů, kteří však spor prohráli.

Těžko soudit, zda se i v tomto případě víc jedná o skutečně spontánní pobouření klientů, anebo zda se stejně jako v kauze bankovních poplatků víc jedná o podnikatelský záměr lidí, kteří by rádi rozčilené klienty pojišťoven zastupovali. Ať tak či onak, já bych na místě klienta byla nadmíru nedůvěřivá a opatrná vstoupit do jakéhokoliv sporu. Proč?

Protože přímá individuální konfrontace je věc jedna. Finanční instituce pochopitelně občas v konkrétních případech chybují. Od toho máme také finančního arbitra, aby v takových individuálních případech přišel klientovi na pomoc. Ovšem frontální, hromadné tažení proti finančním institucím je věc druhá. Jak ukazuje kauza „bankovní poplatky zpět“, taková hromadná hurá akce je často poněkud podezřelá. Podnikatelský záměr hromadně zastupovat klienty ještě nemusí být v realitě pro klienty výhodný. Ba může se i otočit proti nim.

Že přesně takový závěr – totiž že se hromadná akce otočí proti klientům – bývá spíš pravidlem než výjimkou, ukazují totiž i zkušenosti ze zahraniční. Mysleli jste si snad, že podobné pokusy o hromadné žaloby probíhají jen u nás? Ale kdeže! Čas od času pokusy o zpochybnění smluv s finančními institucemi proběhnou v různých zemích napříč Evropou. Co si tak vzpomínám, naposledy podobný pokus, a to také vůči pojišťovnám, proběhl v Nizozemsku. A výsledek? Moc si nezadal s naší kauzou bankovních poplatků.

Takže pozor, abychom se nespálili.

Někdy mám pocit, že kam se podívám, tam „v rámci pokroku“ vidím snahu o rozmetání tradičních hodnot.

Tou nejtradičnější hodnotou je rodina. Taková rodina, v níž otec a matka vychovávají společně děti. A přesně taková rodina je systematicky zašlapávána. Nejen, že manželství se už „přežilo“, ale hlavně partneři už často ani nemají a hlavně neplánují děti, což se projevuje v tom, že vyspělé národy pomaličku vymírají. A pokud nevymírají, tak jen kvůli imigraci, která počet obyvatel zvyšuje.

Právě imigrace byla pro francouzského prezidenta Emanuela Macrona argumentem k tomu, aby přišel s návrhem, že ve Francii bude povinná školka od tří let. V tak nízkém věku se totiž podle Macrona děti naučí lépe jazyk a lépe se integrují do francouzské společnosti. To zase podle něj následně povede k poklesu extrémismu. Jinými slovy tím Macron říká, že je třeba děti ve školách více indoktrinovat, aby se z nich stal správný evropský občan.

Nevím, jak na to Macron přišel, když sám děti nemá a o rodičovství jen slyšel. Ale drtivá většina dětských psychologů i matek nesouhlasí s tím, aby všechny děti musely povinně jít do školky v tak nízkém věku. Dítě potřebuje především rodinu. Když se narodí, potřebuje hlavně mámu. A jak roste, přidává se čím dál víc i potřeba otce. Politici ovšem mají ohromné nutkání tvrdit opak.

Myšlenka, že stát rodinu nahradí, totiž vůbec není nová. Je to již více než 2 400, co řecký filozof Platón přišel se stejným nápadem. Podle něj by hned po narození mělo být dítě matce odebráno a předáno státním jeslím. Matka by do jeslí směla chodit dítě kojit, ale nikdy by se nedozvěděla, které dítě je její. Dítě by zároveň nikdy nevědělo, kdo je jeho rodič. Dítě by se ke všem starším lidem chovalo jako ke svým rodičům a ke stejně starým lidem jako k sestrám a bratrům. Jen tak by se děti zbavily svých soukromých zájmů a hájily společné zájmy státu. Láska a manželství podle Platóna jen odvádí lidi od práce a obchodu a nemá v moderní společnosti co dělat. Lidé mají mít paralelní, nezávislé a dočasné vztahy.

Dnešní západní civilizací glorifikovaný Platon byl zjevně… v určitých ohledech poněkud narušený, ale není moc módní na to upozorňovat. Dobrou zprávou je, že jeho zvrácená myšlenka je tak stará, a přece to rodina přežila. Společnost se tehdy na dobové poměry měla tak relativně dobře, že pustila tyto rozumbrady ke slovu, aby je pak jiná civilizace roznesla na kopytech. Tou jinou civilizací byli v tomto případě Římané. A svět se vrátil do normálu a rodina tu stále je. Znovu se ale patrně máme tak dobře, že rodina a další tradiční hodnoty opět mnohým rozumbradům, kteří sami normální rodinu nikdy nepoznali, ukrutně leží v žaludku.

Zdaleka to není problém jen Francie. Progresivní levice je aktivní i u nás. U nás dlouhodobě bojujeme s tím, že nejsou místa ve školkách. I ujmuli se toho někteří aktivní rodiče a zřídili takzvané lesní školky coby školky v souladu s přírodou. Jediné, co mě na nich děsí, je to, že u nás máme jen 36 lesních školek, ale hned musela vzniknout Asociace lesních mateřských školek, aby se s nimi byrokraté vůbec byli ochotni bavit.

Rodičům i dětem se školky líbily. Státu ne. A tak stát zasáhl. Potřeboval jen nějakou záminku. Ta se vždy najde. Našla se i teď. Stát totiž zjistil, že děti ve školce jedí jídlo, které jim připravili rodiče. To přeci nejde! Rodiče přeci nesmí krmit samy své děti! Oběd i svačiny by totiž měly být ideálně připravovány, skladovány a podávány přímo ve školní jídelně. Jídelnu a kuchyň tyto školky ovšem obvykle nemají, protože byly vymyšleny tak, že děti budou v přírodě. Takže nyní hrozí jejich likvidace.

Jinými slovy, stát došel k názoru, že když rodiče připravují dětem jídlo na výlet, je to v pořádku. Když jim to samé jídlo připravují do školky, je to už jiná věc. Mohli by třeba děti infikovat svými breberkami, což by se ve státem řízené kuchyni „jistě“ nestalo.

Zas a znovu je nám tedy podsouváno, že stát ví a dělá všechno lépe než rodič. Rodič je jen přítěž pro společnost, jen takový užitečný idiot. Ještě chvíli a stát snad bude vystavovat mladým matkám po absolvování zkoušek „rodičák“, tedy obdobu řidičáku neboli doklad, že matka je způsobilá starat se o své dítě. Otcové budou ze hry vyloučeni úplně jako zbyteční trubci, jejichž role početím skončila. Nakonec si ještě někdo vzpomene na GDPR, děti i rodiče v zájmu udržení anonymity přijdou o jméno a budou mít jen identifikační kód.

Připadá vám to jako bláznivé přehrávání? Aha, a jak by asi před desítkami let našim babičkám a dědečkům připadal nápad, že své tříleté a tehdy ještě nezřídka kojené dítě musejí povinně odevzdat státní školce?

Člověk by přitom řekl, že je vše tak jednoduché. Tohle stát vůbec nemusí řešit. To není jeho funkce. Proč „musí“ ve společnosti všechno někdo řídit? Dejte věcem volný průběh. Každé dítě je jiné. Některé chce svačiny. Jiné je ani nejí. A žije. Vím o tom své. Tak jak jsem ve třídě byla šprt, tak jsem mimo třídu byla dost svéhlavý fakan. Takže už na základní škole jsem odmítla chodit do školní jídelny. Z nějakého důvodu mi to bylo strašně proti srsti. Doma jsem už v první třídě oznámila, že ve školní jídelně jíst nehodlám. Ale nikdo mě neposlouchal. Protože to bylo nemyslitelné, dopadlo to tak, že pod tlakem příkazu jsem napochodovala do jídelny, vyfasovala talíř, ten rovnou od výdejního okénka odnesla k výlevce a zase odpochodovala. Tak jsem to dělala roky. Když se na to doma přišlo, byl to průšvih až na půdu a já musela rodičům obědy ze svých skromných úspor za jeden školní rok zpětně doplatit. Rodičům tenkrát zjevně nešlo ani tak tolik o můj domnělý hlad, jako o vyhozené peníze. Nepomohlo to. Školní jídelnu jsem dál poctivě ignorovala až do svých osmnácti, kdy příkaz kupodivu zmizel. Že by to nějak podlomilo mé zdraví či zlomilo mou svéhlavost, jaksi nepozoruju.

Asi takhle: dítě má být u matky a žádný bezdětný prezident s manželkou, která sama má věk a chování prezidentovy matky, jí ho nemá brát.

Na jednotce intenzivní a resuscitační péče ústecké Masarykovy nemocnice zavolal lékař na matku policii. Zavolal ji, protože matka chtěla na oddělení zůstat se svým pětitýdenním chlapečkem se zápalem plic. A skandál byl na světě.

Část veřejnosti se postavila za matku. A část se postavila za lékaře. Prý je třeba dodržovat určitý režim a řád nemocnice. Prý matka nemá na oddělení co dělat, protože tam překáží.

Jsou věci, na které lze pohlížet z různých úhlů. A pak jsou věci, které víc výkladů nemají, jen jeden. Prostě jsou neprůstřelné. A jednou z takových neprůstřelných věcí je, že (nehrozí-li spáchání trestného činu) matka a dítě nemají být odděleni. Je to v zákoně 372/2011 sb. Je to v řádu nemocnice. Je to dnes již uznáváno ve všech pediatrických učebnicích. Je to jediné morálně přípustné. Argumentovat, že matka je či není hysterická, že nemocnice na to není zařízená, že bla bla… to všechno je mimo mísu a omáčka kolem. Matka nesmí být oddělena proti své vůli od dítěte. Přes to v civilizovaném světě nejede vlak.

Jenomže režimem vycepované ovečky se opět ozvaly. Je tolik lidí, kteří chtějí režim div ne jako z koncentráku! Chtějí svého dozorce, který jim určí, co smí a nesmí. Chtějí někoho „osvíceného“, kdo jim řekne, jak se chovat. Je tolik lidí, kteří si pletou nemocnici s vězením! Těmhle ovečkám svoboda nic neříká, je jim jen na přítěž, nechtějí svá práva. Vlastně vůbec nechápou ani právní, ani ekonomický rozměr problému.

Tyhle ovečky nechápou pacienta jako dobrovolného klienta zdravotnického zařízení, nýbrž jako nevolníka. U nás sice za zdravotnictví platíme, ale tím, že to není z ručky do ručky a systém financování je megakomplikovaný, chovají se některé nemocnice i lékaři k pacientům tak, jako kdyby pacient nebyl klient, který si pouze dobrovolně kupuje zdravotní službu. Kdyby byla nemocnice opravdu soukromá, vedení by se matce omluvilo a postaralo se, aby si urychleně pošramocenou pověst vylepšilo. Protože ale nemocnice není díky kostrbatému financování v pravém slova smyslu soukromá, lékař si troufne na svou klientku – matku poslat policii a vedení se lékaře ještě zastane.

Mezi zdravotnickými zařízeními i mezi lékaři jsou nebetyčné rozdíly. Jsou mezi nimi lidé vzdělaní a empatičtí, stejně jako namachrovaní machističtí  lékaři, kteří si na svých klientech honí ego. Jenomže i lékař je jen člověk a každý člověk občas chybuje. Kupříkladu právě tento týden se stalo, že v mostecké nemocnici předávkovali paracetamolem batole. Jinými slovy, v nemocnici chybou personálu malém zabili dítě. Matka by své dítě asi nepředávkovala. Odbornému personálu se to stane. Co z toho plyne? Být lékařem je jistě velké poslání, to ano, ale současně jen hlupák se může domnívat, že nutně a za všech okolností se vždy někdo cizí postará o jeho dítě lépe než on sám. Jakkoliv lékař studoval medicínu, neznamená to ještě, že se sice neodborná, ale zato milující matka má vzdát kontroly nad svým dítětem.

Lidé se sice v plamenných diskusích na obranu lékaře zaklínají medicínou a studovanými doktory, ale tady o medicínu nejde. Tady jde o základní lidské právo. Jednání lékaře bylo protiprávní, právo dítěte na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce uznává zákon i vnitřní předpis nemocnice. Proto také zavolaná policie matku z nemocnice nevyvedla. Lékař tedy zneužil svou moc a mrhal veřejnými prostředky, protože policie kvůli němu ztrácela čas honěním zodpovědné matky, místo aby honila skutečné lumpy. Chápu sice, že lékaři nestudovali právo, ale jakýkoliv zdravotník by měl mít alespoň základní znalosti práv pacientů i etiky.

Aroganci a agresi ze strany lékařů a zdravotnického personálu nesmíme tolerovat. A zveřejněná nahrávka z místa sporu dokazuje, že lékař se choval nejen protiprávně, ale i jako hulvát. A navrch ukazuje i neznalost posledního vývoje medicíny. Zejména v dětské medicíně už bylo jasně prokázáno, že separace dítěte od matky škodí dítěti. Dává vzniknout takzvané separační úzkosti, která (například díky zvýšené produkce kortizolu aj.) poškozuje dítě vysloveně i na fyzické úrovni. Škodí matce. Dává vzniknout hormonální nerovnováze vedoucí až k těžké depresi. Zkrátka oddělování dětí od matek není v souladu s posledními poznatky vědy.

A přesto je separace matky od dítěte rutinně neprováděná už při porodu v mnoha zemích. Pohledem na politickou mapu je vidět jasný vztah: čím častěji a agresivněji separace probíhá, tím totalitárnější stát. Proč? Posiluje se tím moc samozvaných autorit ve státě. Ano, posiluje se tím i výsadní postavení lékařů. A o tom to celé je. Řeči, že žena v nemocnici překáží, jsou jen záminkou, jak si z pohledu lékařů udržet auru.

Dítě patří k rodičům a vždy jen k rodičům. A za žádných okolností je nelze oddělit pod jakousi falešnou záminkou, že “na zemi se spát nedá”. To je stejně plytké jako argumentovat, že žena nemůže vylézt z hořícího domu na ulici, protože nemá make-up. Jenomže veřejnost – a častěji muži – už jsou tak zpracovaní, že v diskuzích se přesto objevují “argumenty” typu, že „té náně mléko na mozku zkazilo úsudek a svou přítomností a možnou infekcí ohrožuje dítě“.

Pomiňme, že to není argument, nýbrž nadávka. Muž, který to napsal, to sice o sobě neví, ale sám má nulovou schopnost samostatného úsudku. Jen uvidí bílý plášť – hned nekriticky akceptuje, co mu je řečeno.

Nemá ani ponětí o právech pacienta.

Ani o tom, že separace kojence od matky je non lege artis. (Neboli že lékař nepostupuje tak, jak by měl.)

Ani nemá logické myšlení. Protože když přítomnost matky zjevně nevadí přes den, sotva může někoho ohrožovat v noci. Argumenty o infekci jsou úsměvné. Potenciální infekčnost matky se sotva změní během minuty mezi 18:59 a 19:00.

Tento muž o sobě naopak mezi řádky dává vědět, že až ho bude jeho dítě potřebovat, nechá se zastrašit prvním úředníkem v uniformě a dítě předhodí státu – ten se totiž o dítě asi umí starat líp.

No, mám silné podezření, že dítě vychovávané stylem “já jako rodič na tebe kašlu, důvěřuj státu“ to pak tatínkovi náležitě vrátí: „já jako dítě na tebe kašlu, důvěřuj státu v LDN, nebudu panu doktorovi překážet!“ Nic lepšího takové dítě ostatně nezná.

Někdo může namítnout, že ostatní pacienti mají také svá práva. Například kvůli „problematické“ a „rušící“ matce prý neměli lékaři čas na další pacienty. Nebylo ale ať už jakékoliv chování matky jen důsledkem neetického chování lékařů? Je snad telefonování na oddělení důvodem k zavolání policii? Nedá se snad případné rušení řešit domluvou? Profesionální lékař měl vědět, jak strašně se matka bojí o pětitýdenní dítě. Měl vědět, že je matka v šestinedělí. Měl na ni brát ohledy a chovat se lidsky – na to prostě nemocnice být zařízená MUSÍ.

Bohužel všichni ti indoktrinovaní poslušní občánci, kteří bezmyšlenkovitě papouškují hesla o údajných bacilech rejdících jen mezi 8. hodinou večerní a 8. hodinou ranní, ignorující fakt, že existují věci jako rouška a plášť, jenom upevňují existenci systému nepřátelského rodičům i dětem, který má ke skutečnému uzdravování těl u duší na hony daleko.

Tento týden jsem se dočetla, že dle ochránkyně veřejných práv Anny Šabatové muži nejsou diskriminováni tím, že ve vlacích Českých drah jsou kupé jen pro ženy. Podle Šabatové cílem dámských kupé je zvýšit pocit bezpečí žen.

Tak to by mě opravdu zajímalo, když tohle není diskriminace mužů, co pak je. Mám intenzívní pocit, že svět se zbláznil už dočista. Hyperkorektnost se zvrhla v diskriminaci a nejvíce na ni doplácí slušný muž. Ten se v době hnutí #metoo ani nemá možnost bránit. Je odsouzen předem. Presumpce neviny byla zrušena. Je to přece muž – to stačí samo o sobě.

Ženy se údajně ve vlaku mužů bojí. Takže v metru, v letadle, na ulici, v kanceláři se jich nebojí? Kupé jen pro ženy přišlo ze zahraničí a prý mnoha ženám vyhovuje. Prý je pokrokové. Je pokrokové, asi jako je v řešení vztahů mezi pohlavími pokroková Saúdská Arábie. S dovolením – mně to nevyhovuje. Nemám zájem hřadovat. Jedinou útěchou mi je, že to zatím není povinné. Zatím.

Jenomže silně se bojím, že dobrovolnost ženského kupé je jen začátek. Jsou přeci země, kde je veškerá doprava a veškerý život oddělen pro ženy a muže. Začne to v kupé, bude následovat celý vůz jen pro jedno pohlaví ve strachu, že by muž mohl ženu ukousnout. Napřed dobrovolné. A pak povinné.

Být mužem, vrcholně by se mi to nelíbilo. Dámské kupé dělá z muže predátora, kterého se musí žena bát. Vychází z předpokladu, že muž je oplzlý, ožralý, smrdutý zjev, zatímco žena je svatá květinka. Neměly by ženy s takovým pocitem nebezpečí spíš než samostatné kupé vyhledat policii? Policii tu přeci máme od toho, aby nám pomáhala a chránila nás. Obtěžuje vás někdo? Volejte policii. Nekriminalizujte nevinné presumpcí viny.

Překvapivě čím dál tahle hyperkorektnost zajde, tím víc může dělat diskriminačních problémů. Živě si umím představit, jak v kupé průvodčí kontroluje Anně Šabatové doklady, aby se přesvědčil, zda je žena. Počkat – průvodčí? „Průvodčí“ je slovo podivně neurčitého rodu, takže nutno zdůraznit, že do dámského kupé by logicky měla smět jen žena-průvodčí. A co s neurčitými pohlavími? Určitě jste slyšeli o sportovkyních, u kterých zkoušky prokázaly, že nejsou ženy. Co s někým, kdo je middlesex? Smí sem? Nesmí? Koneckonců v některých zemích již máme legislativně podpořený vznik třetího pohlaví. Dávno v nich už neplatí, že se lidé dělí jen na muže a ženy. Existují dokonce „studie“, podle nichž je prý pohlaví několik desítek. Budou mít také svá kupé?

A zbyde ve vlaku vůbec nějaké místo pro pány, když devět vagónů bude rozděleno mezi ženy a osm dalších pohlaví? Nebylo by nejlepší, aby běhali za vlakem, protože se jich někdo může leknout?

Tohle je podle mého soudu diskriminace jak vyšitá. Nedávno vycházeli lidé do ulic, aby odvolali z funkcí politiky. To snad raději měli vyjít do ulic, aby požadovali návrat normálnosti a hájili práva mužů.

Občas se argumentuje tím, že „přeci“ jde „jen“ o šest míst v celém vlaku. Šest je jako nic. Ale i kdyby šlo jen o jedno jediné, diskriminační princip v tom je. Celá doba je diskriminační ve jménu údajného boje proti diskriminaci. Nedávno byl u finského pobřeží zakázán vstup mužům na jeden ostrov. Patří podnikatelce Kristině Rothové, která prohlásila, že ženy potřebují trávit čas s jinými ženami. No fajn – když jde o její soukromý majetek, nechť si s ním zachází, jak uzná za vhodné, má na to právo, je to podobné, jako založit si soukromý pánský klub. Pořád lepší než dámská kupé ve vlaku placeném z veřejných peněz. Pozoruhodné je na tom něco jiného. Totiž že po něčem takovém je vůbec poptávka. Uchytilo by se něco takového před čtyřiceti lety, stál by o to někdo? Co se to s ženami v poslední době přihodilo?

Skoro abych si dneska připadala divná, že nechci na dovolenou na dámský ostrov, nýbrž chci dovolenou s rodinou. S mužem a dětmi. Žena, která preferuje dovolenou s cizími ženami a nikoli se svou rodinou, i když má na výběr, je podle mě slepá vývojová větev, protože bez dětí na planetě vymřeme. A navrch i děti potřebují ne jen ženy, ale také muže. Otec, matka a děti tvoří rodinu. Vycepovaní a korektní muži takovým nápadům ovšem stále víc ustupují a přizpůsobují se. Už slyším ženy, jak by se durdily, kdyby ve vlaku bylo kupé jen pro muže: Ještě by si tam ta čuňata mohla vyprávět oplzlé vtipy o ženách, že.

Celá kampaň #metoo je popletená. Možná na počátku u některých žen byl rozumný úmysl, ale celé se to zvrhlo v pronásledování mužů. Pokud má někdo s muži problém, má ho řešit hned, ne po dvaceti letech. Ať už s policií, nebo svou vlastní rázností. A právě tahle kampaň utrhla ze řetězu podivnou vlnu nesoudnosti, který dnes staví pohlaví proti sobě a vymýšlí problémy, kde nejsou. Snad že nás dnes pálí dobré bydlo, vymýšlíme si pseudoproblémy, které jsou v rozporu s množením se a přežitím civilizace.

Potřeboval tuhle můj drahý mužíček natočit jakési krátké video na svůj tablet, v němž by vysvětlil jeden ekonomický problém.

Co čert nechtěl, stojan na tablet nechtěl stát, světlo na osvětlení nechtělo svítit, mužíčkova čerstvá polopleška se nechtěla přestat lesknout a jeho obličej se nechtěl a nechtěl vejít do záběru. I zavolal si mě nakvašeně, abych mu s tím pomohla. A co čert nechtěl, jen co jsem sáhla na stojan, konstatovala jsem, že nějak nechce stát a že se mi manžel nemůže a nemůže vejít do záběru. Po dvou minutách jsem se dozvěděla, že jsem nemehlo, že když ode mne něco potřebuje, nikdy mu nepomohu, a byla jsem vyhozena ze scény. Následně se začala zpoza dveří ozývat sprška výrazů, u nichž jsem znala asi polovinu, a všechen dotčený vercajk, který nechtěl poslouchat, byl jmenován různými typy zvířat. Tedy řeknu vám, myslela jsem si v tu chvíli něco o pozadí a o zlodějovi, který volá „Chyťte zloděje!“

Když nad tím ale přemýšlím zpětně, sebekriticky docházím k názoru, že jsem patrně na Pikoru byla příliš příkrá a mělo by na něj být nahlíženo shovívavě. Leccos totiž nasvědčuje tomu, že tato schopnost mluviti, mám-li máslo na hlavě, nejspíš jest obecnou vlastností mužů točících se kolem ekonomiky a financí, a tudíž za ni snad ani nemohou. K tomu podezření mě přivedl pan guvernér, který mluvil na svém nedávném setkání s libereckými podnikateli za Českou národní banku.

Dozvěděli jsme se pár „objevů“: Tak například že česká ekonomika se přehřívá. Anebo že „…údaje o českém trhu práce jsou neuvěřitelné, v hospodářství to působí obrovské problémy, lidi nejsou a už není kde brát“. A také, že „zlepšení situace nelze očekávat“. Hm. Promluvila-li takto Česká národní banka, promluvila ta pravá.

Ano, česká ekonomika skutečně je krutě přehřátá. Je přehřátá tak, že má jeden z nejrychlejších růstů v EU a nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. To samo o sobě by bylo pěkné a pro Čechy moc příjemné, pokud by to byl zdravý růst a zdravě nízká nezaměstnanost. Chybou na kráse ovšem je, že ani jedno zdravé není. S ČNB se shodneme, ekonomika se takzvaně „přehřívá nad svůj potenciál“, což se dá do lidštiny také přeložit tak, že přehřátí obyčejně předchází většímu propadu. Prostě ode zdi ke zdi. Čím vyšší růst, tím hlubší následný propad. Čím hlubší propad, tím vyšší následný růst. Takový hospodářský vývoj ode zdi ke zdi není něco, o co by jeden stál.

Pointa je ovšem v tom, že Česká národní banka je tím, kdo ekonomiku přehřál.

A druhá pointa je v tom, že to šlo dopředu předvídat. A ještě jednou, abychom si rozuměli úplně: prostě BYLO MOŽNÉ to DOPŘEDU předvídat. Ne že ne.

Neboli kdyby centrální banka byla předvídavá, nikdy ekonomiku přehřát nemohla, protože by zavčasu viděla, že její jednání k takovému přehřátí směřuje. Přitom na tuhle předvídavost člověk nemusel být zrovna jasnovidec. (Já třeba o přehřátí ekonomiky mluvím zhruba tři roky.) Mohlo a mělo být dopředu zřejmé, že jsou to právě kontroverzní intervence, které ve svém důsledku nakonec přehřátí ekonomiky vyvolají.

Možná se vám zdá, že intervence skončily už 6. dubna 2017, tedy dost dávno. A že začaly ještě o více než tři roky předtím. A že to tedy už je tak dávno, že to nemůže mít s dnešním přehřátím ekonomiky co do činění. Ale chyba lávky. Všechna opatření měnové politiky jsou během na dlouhou trať. Mají mnohaměsíční i dokonce několikaletá zpoždění. Právě proto jsou tak ošemetná – protože když je zavádíte, máte extra velkou pravděpodobnost, že neodhadnete přesně, kdy začnou a přestanou působit. Takže se nejspíš nestrefíte a vaše snaha zvýšit hospodářský růst začne fungovat v době, kdy ekonomika už sama od sebe poroste jak blázen. A když se toho leknete a začnete ekonomiku ochlazovat, začne to fungovat až ve chvíli, kdy ekonomika jako na potvoru už právě bude v krizi. No a právě to se stalo, to se děje a to se bude dít.

Proč se to bude dít? Protože česká ekonomika už směřuje dolů. O tom jsou jasné statistické důkazy. Tak třeba průmyslová výroba pomalu ale jistě zpomaluje svůj růst, protože zaměstnavatelé už nemohou za stávajícího nedostatku zaměstnanců víc vyrábět, zato spotřebitelé přeplácení vysokými mzdami utrácí ostošest. Typický obrázek ekonomiky, která se právě přehoupla do sestupné fáze. A ČNB? Ta si jaksi povšimla, že ekonomika je přehřátá, čili začala ji zchlazovat zvyšováním úrokových sazeb.

Skončit to může jen jedním jediným způsobem.

A jo, mimochodem, v něčem má ČNB pravdu, totiž když říká, že „zlepšení situace nelze očekávat“. No jasně, že ne, protože už se to všechno dostalo do bodu, z něhož není bezbolestného návratu. Už se s tím prostě nedá nic rozumného dělat.

Po válce mělo Německo velké problémy s denacifikací. Úplně se vlastně nepovedla nikdy. I po válce dál ve vysoké politice zůstávali někteří lidé, kteří předtím byli členem NSDAP, ačkoliv nešlo o nijak masový jev.

Československo a později Česko a Slovensko měly zase po roce 1989 problémy s „de-komunizací“. Nacismus a komunismus přitom byly srovnatelně zločinné ideologie. Podle jednoho z možných pohledů dokonce napáchal komunismus ještě víc zla – pokud bychom totiž sečetli oběti Mao Ce-tunga, Stalina a Pol Pota, nejspíš bychom se dostali na 104 milionů obětí, což hravě překoná dokonce i Hitlera. Ale takhle se zlo srovnávat nedá, zlo je zkrátka zlem vždy. To, kolik lidí zničí, není otázkou toho, kdo je „zlejší“, ale spíš toho, kdo dostal víc příležitostí zlo páchat.

A u nás jsme přeborníci na to, jak příležitost poskytnout.

Krom jiného i díky populární filozofii glorifikovaného Václava Havla „nebudeme jako oni“ se vlastně Česku a Slovensku nikdy nepodařilo úplně odstranit z vedení země bývalé vysoké komunisty, estébáky a lidové milicionáře z vysokých rozhodovacích pozic. Nemluvím o nějakých pěšácích, čert je vem, ale o funkcionářích, kteří aktivně drželi systém. Co bývalé komunisty… Komunistická strana dokonce u nás ani necítila potřebu přejmenovat se a tím trochu zakamuflovat svou minulost jako v jiných zemích, takže do vedení země se po roce 1989 dostávali i otevření komunisté.

Lustrační zákon byl ve své době jen chabým pokusem uchlácholit veřejnost. Byl pocitově vnímán víc jako úřední banalita, kterou je potřeba čas od času nějak očurat, než jako důkaz, že člověk je jakžtakž spolehlivý.

Německo i Česko tedy čelily víceméně srovnatelnému problému. Jenomže rozdíl mezi poválečným Německem a po-komunistickým Českem je v tom, že bývalý člen NSDAP, který zůstal zapomenut v politice, by si kvůli strachu z reakce veřejnosti nikdy netroufnul nahlas říct, že nacismus byl fajn. Že kupříkladu koncentráky a další věci, které se děly za války, byly vlastně v pořádku. Že svého členství v NSDAP nelituje. Jistě by si to myslel, to ano. Ale neodvážil by se to kvůli tlaku větší části veřejnosti ventilovat nahlas.

Ne tak u nás. Když se u nás komunista, který v roce 1989 zasahoval na Národní třídě proti studentům, má rozmyslet, co je pro něj výhodnější, tedy zavděčit se svým voličům a prohlásit, že ničeho nelituje, anebo zavděčit se antikomunistům a prohlásit, že minulost byla špatně, volí první možnost. Logicky. Pragmaticky. Protože tak je prostě prostředí nastaveno. Komunisté byli demokraticky zvoleni do Parlamentu, a tak se zcela pragmaticky zodpovídají a zavděčují svým vlastním voličům. Chyba vlastně není ani v mlátičce, ani v komunistech – ti jen dělají to, k čemu jim většinová společnost dala prostor.

A ten prostor se neustále, plíživě, salámovou metodou zvětšuje. A společnost si na to po kouskách zvyká:

V 90. letech aspoň jakž takž fungoval lustrační zákon a nálepka estébáka byla pro většinu lidí cejchem.

V roce 2013 dal prezident najevo, že lustrační zákon je pro něj i v případě ministra „překonaný“ a nevyžaduje jej.

A před pár měsíci mi jeden vysoce postavený novinář z ČTV rozzuřeně v reakci na můj článek napsal, že „příslušníci StB nebyli nějaká béčka, to byla elita, která musela něco umět, takže je logické a správné, že dnes opět zastávají vysoké funkce…“ Patrně potrefená husa zakejhala…? Být estébákem je dnes pro mnohé už ne cejchem, nýbrž osvědčením o schopnostech. Jsou lidé, kteří se ke svému estébáctví bez uzardění hlásí.

Většinová společnost se čas od času probere ze své letargie a začne demonstrovat, když má zrovna pocit, že tohle a tamto už bylo trochu přes čáru. Jenomže většinou se probere kvůli blbostem. Nechci říct, že by se mi komunista v čele jakéhokoliv parlamentního výboru líbil. Nechci dokonce ani říct, že by se mi jakýkoliv komunista líbil v parlamentu. Jenomže my jsme si je tam demokraticky zvolili, takže pozdě brečet nad rozlitým mlékem. To jsou tu jiné věci, podstatnější, které ohrožují svobodu a demokracii nesrovnatelně víc, a které jsou, jemně řečeno, v ohromné kontroverzi k našemu ústavnímu pořádku.

Tak třeba aktuálně probíhající pokus o prolomení mlčenlivosti advokátů, neboli zničení jednoho z atributů práva na spravedlivý proces. Nebo existence institutu zajišťovacích příkazů obracející presumpci neviny v presumpci viny. Nebo pokusy nejprve bagatelizovat a pak odstranit demokratické pojistky, jako třeba Senát.

Nevěřím, že nadpoloviční většina lidí chce návrat před rok 1989. Ale přesto se ve volbách voliči ve svém celku chovají, jako kdyby to chtěli:

Pravice se atomizuje, a i když vidí svou vlastní mizérii, je neschopná se spojit. Její pseudodůvody, proč se údajně spojit nelze, jsou přitom nepodstatné ve srovnání s tím, kam směřuje celá společnost.

Levice se snaží nahnat si body ultralevicovými tématy a nechápe, že právě proto je pro „normálně-levicové“ voliče nepřijatelná a body ztrácí.

Komunisté nepokrytě využívají každé příležitosti, kterou dostávají díky rozpadu systému tradičních stran.

A voliči ze zoufalství volí jakékoliv nově založené strany v bláhové naději, že budou jiné. Nechápou, že jiné nebudou. Že jejich jediným programem je dostat se k moci za podpory naprosto kohokoliv, kdo je k ní ochoten.

Cestou, jak z toho ven, není vyřvávat na náměstích. Cestou je vysvětlit těm pomalejším spoluobčanům, kteří ještě pořád věří, že jejich protestní volba přinese změnu, že se mýlí. Že „tradiční“ pravolevé strany jsou sice zkorumpované, to ano, ale pořád jsou menším zlem než návrat do 50. let, které byly zkorumpované a ještě navrch totalitní. Že ve skutečnosti tato rádoby protestní volba ještě víc utuží poměry, proti kterým voliči protestují.