Neměli by zpovykaní Pražáci chodit v neděli pěšky?

V úterý na státní svátek jsme se probudili do lehce potemnělého domu. Rychlé ohledání ukázalo, že světla nesvítí, z mrazáku crčí voda a jídlo v lednici vykazuje poněkud nezdravě vyhlížející odstín. Ještě další ohledání potvrdilo, co se dalo uhádnout hned na první pohled: Večer vyhořel jeden ze spotřebičů, proudový chránič došel k názoru, že se mu to nepozdává, a bylo vymalováno. Tedy spíš vytopeno v kuchyni.

Prvotní obavy, že ve státní svátek elektrikáři nebudou fungovat, se ukázaly jako liché: Zatímco podle vzoru pohádky o řepě manžel dohlížel na nejstarší dítě, nejstarší dítě dohlíženo na mladší dítě… a tak dál až po to úplně nejmenší, já začala předstírat, že jsem „šikovná“ a dle rad elektrikáře v mobilu na uchu se jala zachraňovat, co se zachránit dalo. Předstírání mi docela šlo, takže alespoň část domu po chvíli byla funkční. Kuchyň mezi nimi bohužel nebyla.

Když jsem si elektrikáři postěžovala, že tedy už jako docela dobrý, ale že to pořád ještě není úplně ono, jelikož aktuálně nemám co dát dětem k obědu ani večeři, elektrikář mě uzemnil povzdechem: „Jo, paninko, dneska s tím už nic lepšího neuděláme. Jak Hornbach, tak jídelní supermarkety mají dneska zavřeno… Máte, doufám, doma aspoň chleba…?“

Cožpak o to, nějaké ty suchary i sklenice domácího medu se doma našly, aspoň si dítka budou vážit dobrého bydla, až si zas příště dají svíčkovou, ale přesto mě celá situace nevýslovně štvala tak nějak z principu.

Já sice chápu touhu některých politiků, je-li už státní svátek, aby ho lidé slavili nějak důstojně, tedy nikoliv obžerstvím v supermarketu. Ale ony ty suchary s medem také moc důstojnosti nepobraly. Když už jsme došli tak daleko, že v rámci multikulti jsme tolerantní vůči všem možným cizím zvykům a svátkům, když už se u nás vedle Vánoc běžně slaví i Ramadán či Chanuka a považujeme za normální to tolerovat, pak mi nedává smysl, aby mě někdo nutil, že musím uctívat kupříkladu 28. září. Anebo že ho musím uctívat zrovna tím jedním způsobem, který mi někdo nadiktuje.

Já rozumím i tomu argumentu, že zaměstnanci velkých obchodů mají právo na rodinný život. Ale zdá se mi vytržený z kontextu. Pokud zaměstnanec supermarketu tolik touží oslavit státní svátek, nikdo mu jistě nebude bránit v tom, aby si vzal volno. Tvrzení, že prodavačky být v práci musejí, pravdivé není. A hlavně nevidím důvod, aby zrovna prodavačky měly úplně jiný režim než třeba nemocnice, řidiči, číšníci… Ti všichni v práci být musí. Pokud bychom to s oním „právem na rodinný život“ mysleli skutečně vážně a upřímně, musely by zůstat zavřené všechny restaurace, nemocnice, kina (co chudáci pokladní?), nesměly by se pořádat koncerty (co chudáci z ochranky?), nesměly by jezdit vlaky, nesměla by vysílat rádia, televize, nesměli by ps