Rozhovor o svobodě s ekonomkou Markétou Šichtařovou, ředitelkou poradenské společnosti Next Finance, pro časopis Marianne:

Je pečovatelská politika států novodobým fenoménem?

Je to postupný proces už od konce druhé světové války. Začalo to nevinně. Lidem se řeklo, že všichni bez rozdílu mají nárok na důstojné životní podmínky. Hezká myšlenka, proti které se dá sotva co namítnout. Jenomže zapomnělo se na jednu věc. V lidské přirozenosti je chovat se jako jezinka z pohádky o Smolíčkovi Pacholíčkovi. Nejdřív jezinka slibovala, že si ve štěrbině mezi dveřmi ohřeje jen prstíček. Pak si chtěla ohřát celou ruku. A pak se nahrnula do místnosti celá a Smolíček za svou dobrotu platil svým únosem. Zodpovědnost jednotlivce se tváří v tvář stále silnějšímu rozhodování státu začala vytrácet. A nejen to. Když lidé nebyli stavěni před zkoušky, nemohli si dokazovat, že se zvládnou sami o sebe postarat. Přestali si věřit, že jsou schopni se o své zdraví postarat sami, bez nepřetržitého dozoru padesáti lékařů za zadkem, permanentního dopování syntetickými vitamíny a důsledně dodržovaného očkovacího kalendáře přežijí byť jediný rok. Přestali věřit, že věci jako pohyb, rozmanitá a čerstvá strava bez chemie a dobrá nálada jsou mnohem lepší prevencí zdraví.

Vysoké daně, zákazy na produkty, které mají lidem škodit, jsou funkční? Převládají po zavedení ty benefity nad samotným faktem, že dochází k omezení svobodné vůle občanů? Jak se odráží na ekonomice?

O nějaké funkčnosti nemůže být ani řeči. Jako laboratoř do čeho se svět možná řítí, může sloužit Japonsko. Kdysi tak vyspělá a bohatá země, je dnes zoufalá ekonomika. Za vše může i přílišný blahobyt, který tam garantuje sociální stát. Podle demografického průzkumu japonské vlády více než 30 % mužů a 26 % žen uvedlo, že nechtějí vztah, netouží ani po sexu. Zatímco v roce 2012 bylo Japonců 130 milionů, do roku 2050 by se jejich počet měl snížit na 95 milionů. Japonské exporty neustále už rok v kuse klesají. Evropa a Ameriky jsou zatím ještě ve stádiu „rovnováhy“, které předchází stádiu zániku civilizace. Naše záchrana je jediná: Příliš předimenzovaný stát blahobytu zrušit. Ale nemyslím tím zrušit bohatství. Myslím tím snížit míru regulace a dohledu státu nad našimi životy.

Je pravda, že vysoké daně na nezdravé potraviny, alkohol, tabák „odnese“ ta nejchudší část obyvatelstva?

Ano. Dochází ke stále větší příjmové nerovnosti. Lidé budou sice konzumovat podobné zboží, budou mít podobný mobil, v tom nebude rozdíl mezi bohatým a chudým. Bohatství se dnes už nepozná podle auta nebo mobilu, ale podle toho, kdo co konzumuje. Bohatí lidé si mohou dovolit kupovat drahé biopotraviny bez cukru, bez chemie, koupené ve specializovaných obchodech – zatímco chudší a středně příjmoví nakupují v supermarketech.

Člověk vnitřně asi není v rozporu, když stát zavede zákaz kouření v autě, kde jedou děti do 18 let. Má ale podle vás stát právo zatížit vyšší daní nezdravé potraviny, případně eliminovat jejich prodej, nařizovat výrobcům složení (tak se děje zase v Maďarsku)?

Je to taková salámová metoda. Kdysi dávno bylo módou dávat dětem sunar hned v porodnici. Bylo to považováno za pokrokové. A dneska se protěžuje kojení… Tehdy se ale tvrdilo, že umělá výživa je „nejlepší“. Co když dnešní inženýring je podobný? Co když dnešní představy, že nějaká potravina je nezdravá a jiná zdravá, budou za pět let postaveny na hlavu? Většina lidí se bude dušovat, že celozrnné pečivo a mléčné výrobky jsou zdravé. Vzhledem k tomu, že moje děti mají specifické diety ze zdravotních důvodů, pár let jsem se výživě intenzivně věnovala. Dnes jsem schopna tvrdit, že lepek obsažený v každém pečivu, i tom celozrnném, je nezdravý pro každého, ačkoliv jen hrstce lidí škodí výrazně. A mléko to samé. Jenomže lobby potravinářského průmyslu to vidí jinak. A tak bychom mohli pokračovat. Proto není správné, aby si kdokoliv osoboval právo rozhodovat o tom, co údajně je či není zdravé. Politici mají plnit vůli voličů, nikoliv je vychovávat svými názory na zdraví.

Budou se zásahy státu do našich životů ještě zvyšovat?

Ano, přesně toho se bojím. Ale současně věřím, že až jednou dosáhneme vrcholu snesitelnosti, zlomí se to a zase přijde deregulace. Ale může to trvat velmi dlouho.