Category Archives: nextBlog

Musím připustit, že jedna aktuální zpráva mě opravdu překvapila: podle Asociace penzijních společností ČR počet účastníků doplňkového penzijního spoření, které nahradilo od roku 2013 penzijní připojištění, za tři čtvrtletí 2022 vzrostl o 133.000 na 1,6 milionu. Současně v takzvaných transformovaných fondech původního penzijního připojištění, do kterých již nelze vstupovat, zůstávalo na konci pololetí 2,8 milionu účastníků, tedy o 110.000 méně než na konci roku. Jinými slovy, v systému penzijního spoření přibylo zhruba 13.000 účastníků.

Byť si o finanční gramotnosti Čechů nedělám i na základě znalosti statistik mezinárodního porovnání, které v této oblasti byly dělány, moc velké iluze, přesto mě překvapilo, že v okamžiku, kdy inflace v České republice se pohybuje kolem 18 procent, kdy to vypadá na velmi vysokou inflaci dlouhodobě, kdy Evropa vstupuje do recese, kdy hrozí dluhová krize značně poškozující ceny dluhopisů a kdy ceny cenných papírů obecně ještě zdaleka nevyfoukly svou bubliny, roste počet lidí, kteří dobrovolně chtějí mít ztrátu. Protože kombinace faktorů, které jsme právě vyjmenovali, je synonymem pro dosažení ztráty.

Výnosy penzijních fondů se ocitají v pasti postupně země po zemi již několik let. Prvními zeměmi, kde důchodci začali mít problémy, protože jejich penzijní fondy začaly přinášet ztráty, byly Nizozemsko a Belgie. Před nedávnem na sebe neblaze upozornily britské penzijní fondy, které byly krok od maléru a spadly by do něj, kdyby nebyly rychlou akcí státu zachráněny. A to ještě inflace v Evropě není na vrcholu, recese na dně a ceny cenných papírů také ne.

Neuvědomují si to lidé, kteří do systému penzijního spoření vstupují? Nebo si to uvědomují, ale jsou tak zoufalí, že nevědí, jak jinak se zachovat, protože se jim zdá, že vstoupit do penzijních fondů je nejméně špatná možnost ze všech špatných? Ale jak si mohou myslet, že je to nejméně špatná možnost ze všech špatných, když (špatná) varianta nechat si peníze v hotovosti doma znamená „jen“ ztrátu ve výši inflace, zatímco (horší) varianta vstoupit do fondu znamená ztrátu ve výši inflace plus ztrátu v podobě nominální ztráty daného fondu?

Mám značné obavy, že pokud si veřejnost až tak dalece neumí uvědomit, jakým problémům čelí a budou čelit její úspory, pak si už vůbec nemůže být v průměru schopna uvědomit si, kde mají tyto problémy své kořeny. A pokud problémy nedokážeme pojmenovat, nemůžeme je logicky ani odstranit a tedy situaci zlepšit. Jinými slovy, ekonomická situace se nutně musí zhoršovat. A musí se stávat komplexnější a komplexnější, protože víc a víc lidí zabředává do pasti na první pohled chybných investic, skrze které budou dobrovolně svým vlastním rozhodnutím víc a víc chudnout a nálada v ekonomice bude pořád bídnější.  

A tomu také odpovídají tvrdá čísla. Nálada německých podnikatelů se podle průzkumu německého ekonomického institutu Ifo v říjnu opět zhoršila a zůstává na nejslabší úrovni od května 2020. Jediné, co se trochu zlepšilo, je jejich očekávání. Ale právě jsme si řekli, jak je to s těmi očekáváními… A ekonomická nálada se kazí i v USA, kde zase v říjnu už čtvrtý měsíc za sebou klesla podnikatelská aktivita a výrobci i poskytovatelé služeb hlásí slabší poptávku a také důvěra v budoucí vývoj se nikterak překvapivě zhoršuje.

Finanční trhy jsou definitivně v panice. Takzvaný index strachu VIX se chronicky ocitl v pásmu mezi 20 a 30 body. To samo o sobě ještě mnoho neznamená. Občas tenhle index vyskočí i výš.

Ale znamená to hodně, když se v tomhle pásmu ocitne na dlouhou dobu. To se stalo třeba před kolapsem finančních trhů v roce 2008. A pak se to stalo nyní. A to není všechno. Index VIX, který zaznamenává třicetidenní rozkolísanost velevýznamného amerického akciového indexu S&P 500, se dostal na vyšší hodnotu než takzvaný tříměsíční termínový kontrakt na tento index, což v překladu do srozumitelnějšího jazyka znamená, že spekulanti se víc bojí bližší budoucnosti než budoucnosti vzdálené. A to je vzácný jev, jelikož ohledně toho, co přijde brzy, máme většinou větší jistotu než ohledně toho, co nás čeká za dlouho. A když se to na finančním trhu stane, značí to vždy nestandardní situaci.

My Evropané máme sklon všechno vnímat optikou velmi provinční. Za vším hledat válku na Ukrajině, potažmo ruskou mobilizaci, případně covid, případně energetickou krizi, případně Green Deal… Cožpak o to, tohle všechno atmosféru v Evropě a v evropské ekonomice samozřejmě citelně zhoršilo. Ale nenechme se mýlit, z globálního pohledu to nestojí až tak moc za řeč. Z pohledu celé planety jsou tu v chodu síly mnohem mocnější, které my máme sklon nevnímat. A které se nám dokonce zdají z našeho úhlu pohledu až legračně nezajímavé. A přitom na nás a naše peníze budou mít dopad minimálně stejně velký jako třeba energetická krize.

Takovou silou je inflace v USA a odhodlání tamní centrální banky Fed proti inflaci bojovat. Od doby, kdy centrální banky místo klasických monetárních ekonomů a bankéřů vedou právníci a politici, jde to s centrálními bankami a světovými ekonomikami od deseti k pěti a ode zdi ke zdi. Tak jak předešlé desetiletí dělaly centrální banky všechno pro to, aby tiskem peněz vyvolaly inflaci, teď zase dělají všechno pro to, aby popřely plody svého předešlého úsilí a stažením peněz z oběhu inflaci snížily. Ano, je to jak u blbých na dvorečku, ale co už. A teď o co tedy ve světě financí nyní jde:

Předešlý dlouholetý tisk peněz vyhnal ceny cenných papírů, nemovitostí, podílů penzijních i podílových fondů, ale i kryptoměn k výšinám. Uměle, zbytečně, hloupě. A nynější stahování peněz z oběhu sráží ceny cenných papírů a v některých zemích už i nemovitostí zase dolů. Už v roce 2019 byly ceny cenných papírů ukrutně přehřáté a bylo víc než záhodno je srazit. Od té doby ekonomiky klesaly, protože covid, protože lockdowny, protože energie, protože zelenost, protože inflace. Tedy ceny cenných papírů, měly-li zrcadlit stav světa, měly také klesat – ale neklesaly, pořád rostly; až do letoška. Letos sice začaly konečně padat, protože stahování peněz z oběhu centrálními bankami, ale pořád neklesly dokonce ani tam, kde byly v roce 2019, natož tam, kde měly být v roce 2019, natož tam, kde mají být dneska. A spekulantům to KONEČNĚ docvaklo – a začali panikařit. Přičemž slovo „panika“ není jakkoliv expresívní, nýbrž matematicky změřitelné, spočitatelné a kupříkladu indexem strachu kvantifikovatelné.

Jak klasičtí a ideologií dosud nezblbnutí ekonomové vždy věděli a ti ostatní to teprve pochopí ex post, neviditelná ruka trhu nikdy neselhává bez ohledu na to, co si o ní myslíme. To máte jako s gravitací. Můžete proti gravitaci udělat zákon. Můžete proti ní demonstrovat. Můžete v ni nevěřit. Gravitaci to bude u zadku. Bude si existovat a působit dál vzdor zákonu, demonstraci i vaší víře. A teď to podstatné. Šťastný ten, kdo si naivně myslí, že se ho turbulence na finančním trhu netýká, neb Amerika je za velkou louží:

Globální propad cenných papírů i cen nemovitostí vyvolaný zmateným jednáním centrálních bank, které se nejprve roky usilovně snažily vyvolat inflaci, a jen co se jim to zadařilo, stejně usilovně se snaží ji zase vypnout, vede přesně k tomu, k čemu stejné odezdikezdivecké jednání (stejných) centrálních bank vedlo v roce 2008, jen jsou dnes nerovnováhy natlakované ještě mnohem víc než tehdy. A jen tak mimochodem, mechanismy v pozadí – totiž nejprve tisk peněz a následné cuknutí – byly nyní i před rokem 2008 ve své hluboké podstatě stejné jako před rokem 1929 a také měly ve všech třech případech epicentrum v USA.

Propad cen finančních aktiv, ještě nota bene v kombinaci s mimořádnou inflací, dokonale zlikviduje úspory v penzijních, podílových a dalších fondech. Zlikviduje vlastně obecně úspory, pokud jste nebyli zavčasu prozíraví a neuklidili jste si svůj majetek například do kvalitních realit, zlata a podobně. Pamatujete si na rok 2008 a situaci bank? Na to, jak banky rozdaly kvůli nízkým úrokovým sazbám centrálních bank mraky hypoték, pak kvůli zvýšení úrokových sazeb stejnými centrálními bankami klesla schopnost klientů splácet, poklesla hodnota zástav a došlo mezi zeměmi k dominovému efektu?

Kdo si nepamatuje, vygooglí si a pokusí se najít si tři rozdíly mezi létem 1919, létem 2008 a dneškem (přičemž nynější inflace se za rozdíl nepočítá, protože je přitěžující okolností); nemusím být pořád jenom za apokalyptického proroka, jednou nechť protřepe a použije svůj mozek každý sám za sebe.

(Ale prozradím vám malé tajemství. Být za vysmívaného apokalyptického proroka je moc fajn. Zvláště když se sami chováte podle toho, co víte, že přijde, a zavčasu si své vlastní peníze i peníze klientů uklidíte podle stejných nápověd, jaké trousíte ostatním. Pak už tu melu jenom pobaveně pozorujete zpovzdálí, protože se vás netýká. Nejvíc totiž krvácí a ještě budou krvácet ti, kteří vám nejvíc spílali, že plašíte. Karma asi.)

Tak jen houšť a větší kapky: V době energetické v Evropě dnes švédská námořní správa vydala varování v souvislosti se dvěma úniky zemního plynu z podmořského potrubí Nord Stream 1, které nastaly ve švédských a dánských vodách.

Provozovatel plynovodu v pondělí nahlásil pokles tlaku v potrubí, které – jak známo – vede z Ruska do Německa a donedávna bylo hlavní trasou pro přepravu ruského plynu do EU. To úplně nesvědčí o tom, že by se plynová krize normalizovala.

Nenormalizují se ani další záležitosti. Poté, co byl v pondělí zveřejněn index ekonomické nálady Ifo, přední německé instituty opět zhoršily výhled německé ekonomiky. A OECD varuje, že velkým ekonomikám kvůli inflační a energetické krizi hrozí recese. (Ach jak nepřekvapivé.) Akcie proto logicky dál letí dolů.

Jen za pondělí akciový index S&P 500 ztratil další 1 procento, Dow Jones dokonce 1,1 procenta. A rozdíl mezi výnosy desetiletých německých a italských státních dluhopisů je nejvyšší od května 2020, kdy mnohé silně znervózňoval a užuž se spekulovalo, že Itálie přestane být schopna splácet své státní dluhy. Ano, toto je ona dluhová krize, o které často mluvím, nazývejme věci jejich pravými jmény. Dluhová krize je situace, kdy (například) státy nejsou schopny bez vnější pomoci financovat svůj chod a splácet své dluhy. Itálie v tuto chvíli schopná splácení svého dluhu bez probíhající pomoci ECB již není.

Itálii by pomohlo, kdyby ECB opět snížila své úrokové sazby. Jenomže – ECB se pár let po funuse probrala k životu a její šéfka Lagardeová prohlásila, že navzdory tomu, že ví, že to povede k dalšímu prohloubení recese, bude ECB pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb kvůli inflaci. Itálii a dalším zemím to současně bude zatloukat další hřebíčky do dluhové rakve.

Z tohoto krátkého výčtu posledních událostí by se mohlo zdát, že všechno jde v ekonomice od deseti k pěti. Já si to ale nemyslím.

Teď si uděláme malou odbočku, která sem nepatří jen zdánlivě. Orwellova kniha Velký bratr popisuje chmurnou budoucnost, ve které ekonomika je 100% státní, individualita neexistuje, podnikání neexistuje, soukromí neexistuje a vše – každá vteřina života jednotlivce, každý čin –  je kontrolováno. Tato kniha je sice svým způsobem brilantním varováním před totalitou, socialismem a obecně kolektivismem, ale přesto se v jednom mýlí, respektive svět nikdy nemůže ve všech zemích a dlouhodobě dojít do těchto konců. A tím důvodem je to, že pokud by skutečně ekonomika fungovala tak 100% státně, jak Orwell vykreslil, brzy by začala produkovat kvanta zmetků, nepoužitelné práce, chyb. Lidem by chyběla motivace cokoliv dělat pořádně, a tak by nic nefungovalo. Dřív či později by tedy přestaly fungovat i ony vše kontrolující kamery a kontrola by přestala být tak děsivá.

Přesně to nám dokazuje i historie. Nejzářnější příklad je tzv. válečný komunismus z let 1918-1921, který museli sami bolševici ukončit, protože bylo našlápnuto na hladomor a prostě to nefungovalo. A tak zase začali se skřípáním zubů aspoň do jisté míry tolerovat soukromé vlastnictví. A tak bychom mohli pokračovat dál historií a nacházet další, byť méně zjevné příklady. Pointa zní: Příliš velká neefektivita popírající tržní zákonitosti se nakonec vždy dříve či později zhroutí vlastní vahou. Možná již začínáte tušit, kam mířím.

Čas od času je možno prohlásit: Čím hůře, tím lépe. Teprve když je moc špatně, může to aspoň některé zaryté ideology probudit. Zvyšování úrokových sazeb ECB je moc dobře, protože to aspoň částečně vyruší část zombie-firem v Evropě. A to potřebujeme. A pokračující energetická krize je svým děsivým způsobem taky nutná, aby se veřejnost i politici pod tímto tlakem probrali z blouznivé naivity Green Dealu. A tou nejbáječnější zprávou poslední dnů je…

… že německá energetická společnost RWE se připravuje na opětovné zprovoznění tří dříve odstavených hnědouhelných (!) elektráren. Takový čin byl ještě před dvěma lety nepředstavitelný. Do sítě by měly začít dodávat energii už od října. Ideologické tažení, které způsobilo nynější energetickou krizi stejně tak jako nynější inflaci a recesi, začíná dostávat první trhliny a ztrácí členskou základnu.

Poté, co minulé pondělí 12. 9. vláda vyhlásila zastropování cen energie pro maloodběratele, ve středu 14. 9. následovala další informace o tom, jak vláda „pomůže“ firmám. Krátce zrekapitulujme:

(1) Na maloodběratele (tj. domácnosti a živnostníky) se vztahuje strop u silové elektřiny ve výši 6 Kč včetně DPH za jednu kilowatthodinu (kWh), u plynu 3 Kč za kWh. Vliv na výši záloh bude mít cenový strop od listopadu. Včetně regulované složky se celková cena elektřiny bude pohybovat mezi 7 a 9 korunami za kWh.

(2) Za stejné ceny by měly elektřinu a plyn nakupovat i samosprávy či veřejné instituce prostřednictvím státního obchodníka s energiemi. Tomu budou muset výrobci nad určitou velikost prodat část produkce za předem stanovenou cenu. Výkupní cena bude zahrnovat výrobní náklady plus dosud blíže nespecifikovaný „přiměřený zisk“.

(3) Tím zásahy státu do cenotvorby nekončí. Pro podniky nebude stanoven cenový strop, ale vláda bude poskytovat dotace velkým podnikům s odběrem energie nad 630 MWh za rok. Tyto dotace budou moci být čerpány od 1. listopadu a tato část pomoci vyjde na 30 miliard Kč. U energeticky náročných firem bude maximální podpora činit 200 milionů korun, ostatní budou moci získat nejvýše 45 milionů korun.

(4) Čtvrtá složka vládních intervencí do energetického trhu by se měla týkat malých a středních podniků bez ohledu na jejich energetickou náročnost. Tyto podniky nejspíš podle dosud nepotvrzených informací budou mít nárok na kompenzace až do 80 procent nejvyšší spotřeby energií za posledních pět let. Podmínkou ale je, aby toto opatření bylo schváleno na úrovni celé EU, teprve potom jej převezme národní vláda.

Vláda odhaduje dopad těchto opatření pro rozpočet ve výši 130 miliard Kč v oblasti stropu pro maloodběratele a 30 miliard Kč v oblasti podpory pro velkoodběratele. Já ale předpokládám, že celkový dopad převýší 200 miliard Kč. Tudíž je jasné, že dojde k dalšímu navýšení schodku veřejných financí, který rozhodně jakékoliv dodatečné zdroje (typu daň z „nadměrných“ zisků) nestačí pokrýt. Negativa jsou tři zásadní a pak řada vedlejších:

Zaprvé toto drastické narušení cenové tvorby povede k výraznému převisu poptávky po energiích nad nabídkou, což dlouhodobě potlačí velkoobchodní cenu nad úroveň, na které by se cena spontánně stabilizovala, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Jinak řečeno, velkoobchodní cena bude vyšší než bez zásahů, a vláda proto bude dlouhodobě dotovat větší rozdíl mezi stropem a touto velkoobchodní cenou.

Zadruhé navýšený schodek rozpočtu o (řekněme) 200 miliard korun bude mít další proinflační vliv. Tedy krátkodobě se částečně srazí cena energií, dlouhodobě spotřebitelská inflace zůstane zvýšená víc, než by byla, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Bude to mít velmi podobný efekt jako program „antivirus“ v letech 2020 a 2021, jehož plody si v podobě inflace vysoko nad průměrem eurozóny užíváme nyní.

Zatřetí dojde k překrytí a zamaskování pravé příčiny energetické krize, totiž vypnutí tradičních a stabilních zdrojů energie na evropské úrovni. Protože tato příčina bude maskována dotacemi, nebude existovat motivace tuto příčinu řešit a drahé energie se zakonzervují na roky.

Ve své podstatě dnes vidíme analogii situace, jak americká vláda svými regulačními kroky ještě výrazně zhoršila takzvanou ropnou krizi v 70. letech, o které se dnes píše v učebnicích ekonomie jako o typickém příkladu chybné hospodářské politiky. Tehdy těžařské země utáhly ropné kohouty a situaci výrazně zhoršila vláda USA nedomyšlenými regulacemi. Ropná krize potencovaná chybnými státními regulacemi v roce 1979 způsobila v USA totální nedostatek benzinu a symbolem té doby se staly zablokované benzínky kvůli dlouhým frontám na benzin. Jedním z výsledků ropného šoku v USA pak byly politické změny.

Podtrženo a sečteno – období zvýšené inflace i drahých energií bude dost dlouhé, protože pravá příčina je jen překrývána a maskována. A samozřejmě spojenou nádobou s tím je další nadcházející recese, o které už není pochyb. Přesto – nastupující recese má i některé pozitivní důsledky.

Tak například klesá ta složka inflace, která souvisí s poptávkou. Anebo zlevňují pohonné hmoty, protože se předpokládá v průběhu recese nižší poptávka po nich. V tomto bodě jistě můžete namítnout, že tohle tvrzení není tak docela pravda, protože ceny pohonných hmot se chovají v jednom ohledu nestandardně: Řidiči totiž platí za litr nafty zhruba o pět korun víc než majitelé automobilů na benzin. A to samozřejmě je situace dosti výjimečná, která přináší například otázky typu, zda již definitivně zlomit hůl nad dieselovými motory. Ve skutečnosti v tom ale žádná magie není.

Důvod je v tom, že produkty ropné destilace mají pevně dané poměry. Přestože poptávka po benzinu kvůli vysoké ceně klesá, nemůžeme z barelu ropy vyrobit méně benzínu a víc nafty. Pokročilé metody rafinace sice přidávají jistou míru variability, ale ne moc velkou. A teď co se změnilo: V Německu zprostředkovaně topí topným olejem třetina domácností a v Rakousku jen o trochu méně, a tyto domácnosti a firmy se v předtuše drahých energií během zimy předzásobují topným olejem na zimu podobně jako domácnosti v Česku topným dřevem, peletkami nebo uhlím.

LTO jsou chemicky víc podobné naftě než benzínu. Takže když roste poptávka po LTO, tak už nemůžeme vyrobit tolik nafty, i když benzínu vyrábíme pořád stejně. Tedy u nafty je nižší nabídka než u benzínu, ale poptávka se nezměnila. Proto cena vzrostla. Dokud se budou domácnosti a firmy předzásobovat LTO, nafta bude zřejmě dražší než benzín. Jakmile se zazásobí na 100 %, zase se začne nafty produkovat stejné množství jako v minulosti a cena se sníží na známý poměr vůči benzínu. To může být otázka týdnů až měsíců.

Poslední roky se nemáme zrovna nejlíp. Nejdříve jsme byli zavřeni během pandemie doma, jen co skončily lockdowny, přišla nejprve všeobecná inflace, která nyní dosahuje 17,5 %, pak se ještě přidalo zdražování energií o desítky procent.

Možná máte pocit, že nás stíhá pohroma za pohromou. Něco jako „Deset ran egyptských“. Ale tvrdím, že to tak není.

Nestíhají nás žádné nečekané rány, žádná nepřízeň osudu. Dostáváme jako lidstvo přesně to, co jsme si objednali. Máme jako občané to, co jsme si zvolili a chtěli. Ano, je to kruté, že i ten, kdo si nic z toho neobjednal a nezvolil ve volbách a dopředu věděl, k čemu směřujeme, teď platí se všemi ostatními za objednávky většinové společnosti. Ale tak demokracie prostě funguje. Máme, co si zvolí většina.

Některá opatření, která byla učiněna během pandemie, víc uškodila, než pomohla. Dnes zdravotnictví nemá peníze na léčbu vážných nemocí, protože byly promrhány na nesmyslná anticovidová placeba.

Obrovská inflace, kterou máme, je jen přímým a předvídatelným důsledkem toho, že 14 let jsme jako svět o závod tiskli peníze v rámci naivní představy, že poprvé v historii to vyjde a poprvé v historii tisk peněz nějakým zázrakem nebude inflační.

Neskutečně drahé energie jsou jen přímým důsledkem jednak tisku peněz, jednak Green Dealu. Tedy toho, po čem davy volaly – jednak rozdávat peníze, jednak mít obnovitelné a nemít tradiční zdroje energie. Green Deal si voliči objednali, tedy ho mají.

A co tu máme dál? Aha. Dluhová krize. Tu tady ještě nemáme. Ale tu tady mít budeme.

• Stejně tak, jako bylo možno před roky inflaci předvídat, byla vidět v cenách nemovitostí i akcií, jenom ji politici odmítali vidět, 
• stejně jako bylo možno od počátku vidět Green Deal jako vědomou popravu evropské energie a průmyslu a životní úrovně,
• stejně, jako bylo možno vidět od roku 2008 tisk peněz a předvídat, že se provalí v úplně atypické technokratické krizi, jaká tady sto let nebyla, a která vzejde pouze a jen z nerozumného chování států,

tak taky dneska úplně stejně ukazuju prstem do budoucnosti na dluhovou krizi, která postihne Evropu. Již dneska je zřetelně vidět, to bude další ze série ran, jenom masy ji opět odmítají vidět a objednávají si další a další zadlužování.

Všechno to, čemu čelíme, má jediného jmenovatele. Je jím víra, že osvícený stát vše vyřeší. Že natiskne peníze, uvalí lockdowny, zvýší dluh, zastropuje ceny energií – a bude dobře. A přitom každá z těch jednotlivostí je nikoliv řešením, ale samotnou PŘÍČINOU našich problémů. Příčiny problémů vydáváme za jejich řešení a voláme po dalších, která mají být pro lid ta nejlepší.

Důvod ekonomického úpadku a nemocné společnosti je jediný: Je to víra, že na bohatství, štěstí a zdraví máme nárok bez vlastní zásluhy a že náš život může lépe řídit někdo jiný než my sami.

Právě o tom všem vychází kniha Anatomie svobody, aneb V životě máme na výběr. Objednávky knihy na https://www.nextfinance.cz/knihy/

Člen vlády, předseda pirátů Ivan Bartoš, přišel se zajímavým pohledem na sektorovou daň u bank a pojišťoven. Navrhuje povinnost těchto institucí zainvestovat do výstavby nájemného bydlení. Vypadá to pěkné, sociálně, lidumilně, že? A vůbec se to netváří ani jako sektorová daň, ani daň z nadměrných zisků, ani „válečná“ daň, o které se v poslední době začalo mluvit.

Až na to, že tohle všechno dohromady to ve skutečnosti je.

Uvědomme si, že je úplně jedno, do jakého kabátu sektorovou daň oblékneme. Je jedno, jestli řekneme, že X procent ze zisku musí banka odvést státu a jmenuje se to windmill tax, nebo stejné X pojmenujeme jako válečná daň, anebo řekneme, že opět stejné X musí banka proinvestovat na nájemním bydlení. Ve všech případech se jedná o svévolnou konfiskaci zisku na základě svévolně definovaných kritérií, které se příště mohou obrátit proti komukoliv z nás. Proti podnikatelům. Proti živnostníkům. Proti majitelům bytů. Proti mně. Proti vám.

Podívejte, veřejnost nemá banky ráda, jsou pro ni symbolem „bohatých chamtivých kapitalistů“. Stejně tak veřejnost nemá ráda, když někdo má vysoký zisk. Zisk je opět symbolem chamtivosti, o zisk by se měli podle názoru mnoha lidí ti, kdo zisku dosahují, rozdělit s chudými. Každý, kdo dosahuje zisku, by měl být podle mínění značné části lid dobrovolně takovým Robin Hoodem. A politici si tohle nastavení veřejnosti velmi dobře uvědomují. A tak jej zneužívají a využívají. Dají to dohromady – použijí spojení „nadměrný zisk bank v době války“ – a je z toho dokonalý koktejl cílící perfektně na emoce. Co slovo, to zásah do emocí. Nadměrný. Zisk. Banky. Válka. Zásah, zásah, zásah, zásah. A lidé už nad tím nepřemýšlí a tleskají, protože se jim to emocionálně líbí, ale neuvědomují si, že tím dávají do běhu strašně nebezpečnou hru!

V 50. letech byli symbolem chamtivců kulaci, později „američtí imperialisté“, dneska banky, brzy třeba podnikatelé. Je jedno, kam ideolog upře svůj zrak. Vždy jedná podle stejného mustru: vzít lidem radost ze života, vzbudit v nich pocit viny, vytvořit oběť, na ni směřovat veřejnou zlobu. Vždy stejné schéma. Je prověřené, funguje. A je nutné uvědomit si, že příště se může znelíbit kdokoliv z nás na základě jakéhokoliv svévolně zvoleného kritéria. Kdokoliv se může stát hromosvodem, na který bude směřována uměle vyrobená zloba, která má kořeny ve všeobecném zdražování nebo chudobě nebo nedostatkovém zboží. Vláda nemůže roztrubovat, že za zdražováním stojí tisk peněz státem, za chudobou stojí státem vyvolaná a tolerovaná inflace a za nedostatkovým zbožím stojí státem nařízené uzavírky podniků. A tak si vyrobí viníka. Neoblíbené banky se přímo nabízejí.

Jenomže právo je jen jedno. Právo nelze ohýbat podle toho, koho veřejnost nemá ráda. Ostatně ono se to ani nevyplácí. Kdybychom šli do důsledků, měli bychom dokonce říci, že šťastný ten stát, který má před blížící se recesí silné banky. Pak se nemusí bát opakování roku 2008, kdy v zahraničí banky padaly. My tehdy měli banky silné a přestáli jsme to a čeští vkladatelé se nemuseli o vklady bát. To bylo při dané situaci skvělé. A poučil se z toho stát? Co dělá stát, když už víme, že Evropa směřuje do další recese? Dbá na to, abychom dál měli silné banky? Abychom přibrzdili před zatáčkou? Ne! Stát našel obětního beránka a snaží se na banky uvalit speciální daň, které občas říká válečná, občas sektorová, občas daň z nadměrných zisků a občas povinnost investovat do výstavby.

Možná máte pocit, že veřejné mínění je nastavené tak jednoznačně, že politikům ani „nedává jinou šanci“ než vyslyšet volání po sektorové dani ať už s jakýmkoliv názvem. Ale není tomu tak. Stejný problém totiž neřešíme jen my, řeší ho třeba i němečtí liberálové z FDP ve vládě kancléře Olafa Scholze. Jejich vládní souputníci SPD a zelení se shodují, že chtějí zavést takzvanou daň z nadměrného zisku. Jenomže post ministra financí obsadil Christian Lindner z FDP. Právě na něm tedy je, zda dá této dani zelenou. Mohl by. Veřejné mínění tomu nahrává. Veřejnoprávní stanice ARD si totiž nechala udělat průzkum veřejného mínění, z něhož vyplývá, že pro daň z nadměrných zisků jsou tři čtvrtiny Němců, ale současně také 60 procent voličů FDP. Mohl by tedy získat podporu i u vlastních voličů, kdyby tuto daň odmávnul. Ale rozhodnul se minimálně prozatím jinak. Totiž v souladu s programem i s neohýbatelností práva. Daň z nadměrných zisků odmítá. Pořád je na výběr mezi právem a populismem.

Lidé v Evropě se čím dál víc bojí o osud ekonomiky – to ukazují statistiky. Tam, kde již došlo k výraznějšímu zvýšení úrokových sazeb, jim ještě navíc pomalu, ale jistě, začínají docházet úspory.

Stále častěji lidé nemají na to, aby se proti inflaci zabezpečili třeba tím, že si koupí nemovitost – poptávka po nemovitostech razantně klesá a kupci se dívají po nemovitostech menších. Ti, kteří nemovitost koupili v předešlých měsících, mnohdy začínají mít problém, jak nemovitost splatit, případně ho začnou mít, až jim skončí nízké fixace. Koupě nemovitosti v uplynulých letech byla velmi dobrým a „proinflačním“ nápadem a většina lidí tento svůj dobrý nápad dobře ustojí – přesto je tu i část těch, kteří celkem jistě své síly přecenili a podobně jako v roce 2008 se dostanou do problémů se splácením.

To vyplave na povrch až časem. Nějakou chvíli lze ještě splátky táhnout z úspor, dokud se nerozpustí zcela. Taky samozřejmě značná část lidí má fixaci, takže problémy přijdou, teprve až fixace vyprší. V USA před rokem 2008 bublala situace na trhu hypoték zhruba dva roky, než bouchla. V eurozóně se navíc zvyšují úrokové sazby spíš symbolicky. Ale zase současně s tím lidé už chudnou, protože jejich rostoucí mzdy nestíhají kompenzovat inflaci, což samo o sobě je ještě větším problémem než zvýšené úrokové sazby.

Nebudeme tedy chodit kolem horké kaše a řekněme si rovnou, že v Evropě hrozí možná tak do dvou let dluhová krize, a to na dvou frontách. Pozor, nezaměňovat s pojmem finanční krize, nezaměňovat s pojmem recese, nezaměňovat s pojmem pokles HDP. Dluhová krize je to, co jsme prožívali, když bankrotovalo Řecko. Zaprvé může jít o krizi hypoték, zadruhé může jít o krizi států. A řada bank v Evropě má stále určité problémy se svým kapitálem, prostě nejsou kapitálově z nejsilnějších.

Tím největším rozdílem mezi dobou před 10 lety a dnes je ovšem to, že před deseti lety si Evropská centrální banka (ECB) „mohla dovolit“ výrazně změkčit svou měnovou politiku, aby hasila nástup dluhové krize. To znamenalo, že mohla srazit své úrokové sazby k nule a zároveň mohla masivně dodávat na trhy levné peníze přes výkupy státních dluhopisů. To dnes není možné. Ba právě naopak. Eurozóna se potýká s téměř 9% tempem inflace a míří k tempu dvoucifernému.

Za této situace ECB musí minimálně naoko ukázat snahu o krocení inflace. Proto také již zvýšila své úrokové sazby o 50 bazických bodů. Mohlo by se zdát, že tím začne ECB trhům ukazovat přísnější tvář. Je to ale jinak.

Když ECB začátkem června oznámila, že plánuje poprvé po jedenácti letech úroky zvýšit, na trzích zavládlo napětí. Už o týden později musela ECB svolat neplánované mimořádné zasedání, aby reagovala na rychle zvyšující se rozdíly výpůjčních nákladů mezi italskými a německými dluhopisy. Jinými slovy, ačkoliv by cílem Evropské centrální banky mělo být krocení téměř 9% a stále rostoucí inflace, ve skutečnosti plní politické zadání a snaží se bránit bankrotu zemí na jihu eurozóny v čele s Itálií. Bohužel to ale dělá velmi hloupě – totiž dělá to pokračující monetizací státních dluhů. Tedy snaží se zabránit dluhové krizi přesně tím, co ji způsobuje.

A pozor, rozsah nákupů dluhopisů (neboli rozsah monetizace státních dluhů) bude prý neomezený. Přímo výsměchem racionalitě a pravdě pak je vyhlášení kritérií, která země musí splnit, aby jí ECB monetizací jejích dluhů pomohla: Země musí dodržovat fiskální pravidla, musí u ní být absence závažných makroekonomických nerovnováh a fiskální udržitelnost.

Není to nic než facka do tváře realitě. Tato pravidla jsou pouhou irelevantní slovní deklarací. Země, u které dochází k výraznému růstu výnosů státních dluhopisů, totiž VŽDY nedodržuje fiskální pravidla, vždy u ní dochází k závažným makroekonomickým nerovnováhám a vždy u ní dochází k fiskální neudržitelnosti – protože právě to je ten důvod, proč výnosy jejích dluhopisů rostou a země není schopna ufinancovat svůj chod. Vlastně se tak opět dočkáme tisku peněz neboli toho, co inflaci způsobuje.

A pokud vám ještě pořád není jasné, že ECB je škodná, půjdeme dál: ECB hlásí, že první klimatický test ukázal, že evropské banky podhodnocují klimatická rizika. Takže zatímco v eurozóně hrozí opakování klasické dluhové krize, ECB řeší zelenou politiku, která jí vůbec nepřísluší, a odvádí pozornost na to, jak jednotlivé banky třídí klienty podle údajné ekologičnosti jejich provozů. Prý většina bank z eurozóny nemá rámec pro modelování klimatických rizik a při poskytování úvěrů je nezohledňuje. (Samozřejmě, že nezohledňuje, váš stomatolog také při spravování chrupu nezohledňuje klimatická rizika, protože jeho práce nemá s touhle agendou naprosto nic společného – stejně tak jako práce bank!)

ECB tedy v době hrozící dluhové krize tlačí banky do toho, aby své klienty hodnotily podle údajné „ekologičnosti“ jejich provozů, nikoliv podle schopnosti splácet úvěry. Úvěr dostane ten, kdo vysadí stromy, ne ten, kdo je schopen ho splatit. ECB a její ekologismus je tak jen a jen hrozbou pro komerční banky v Evropě.

Dnes je situace analogická, akorát mnohem extrémnější než v roce 2008: Snížení úrokových sazeb bylo mnohem větší než po pádu Dvojčat, zvýšení úrokových sazeb letos je také extrémnější než před finanční krizí 2008. Přehřátí nemovitostí je větší. A i kdyby centrální banky nezvyšovaly úrokové sazby, stejnou práci za ně udělá inflace – kvůli inflaci domácnosti chudnou, tedy se zhoršuje jejich platební schopnost. Tedy hrozí lavina neschopnosti splácení úvěrů a následných problémů bank. Kromě platební neschopnosti jednotlivých států tak navíc hrozí i finanční problémy jednotlivých bank.

A kdyby si snad někdo zkoušel myslet, že je to kvůli „neetickému jednání“ bank, tak jenom naskočil na vlnu americké brouka mandelinky. Pokud banky budou mít trable, budou je mít kvůli tomu, jak vlády během pandemie rozdávaly peníze za nicnedělání, centrální banky snižovaly úroky na nulu a tlachaly blbosti o zelené ekonomice.

Zestátnění ČEZu? Prý sociální krok “pro lidi”? A prý to říkají i ekonomové? Ano, říkají to i lidé, kteří se označují za ekonomy .

A s výrazem etické nadřazenosti se přitom tváří, že radí vládě, jak má vynucování a násilí legalizovat sladkými řečmi o tom, že vynucené násilí na drobných akcionářích je “dobré pro celý kolektiv” a pro drobné akcionáře je vlastně výhodné prodat svůj podíl za cenu s prémií. Jako by snad jakákoliv forma vynucování byla ospravedlnitelná. Jako by snad cena zaplacená drobným akcionářům mohla ospravedlnit fakt, že jejich svobodná vůle je zlomena, že svou vůli držet akcie byli donuceni vzdát ve prospěch veřejného blaha. Je snad rozdíl mezi donucením drobných akcionářů ČEZu vzdát se jejich majetku, zalepit jim pusu “prémií”, tedy penězi, které stát inflací zničil – a donucením kulaků vzdát se jejich polí, koní, krav ve prospěch zemědělského družstva? A kdo řekne, že v tom rozdíl je, nepochopil a už nikdy nepochopí podstatu přirozeného práva, podstatu svobody, podstatu spravedlnosti. Říkáte, že jsme ve válce a musíme obětovat naše pohodlí a znárodnit ČEZ? Pokud ano, pak jste si nechali vymýt své vlastní myšlení propagandou. Protože elektřina není TAKHLE drahá proto, že na Ukrajině se válčí, ale proto, že zelení ideologové nenávidící pokrok a prosperitu zničili tradiční zdroje energie, přikázali zničit naše automobilky, naše elektrárny, fyzice navzdory. K čemu má být zestátnění ČEZu, no k čemu, ptám se?! Když jen tenhle krok bude stát stovky miliard hozených mezi drobné akcionáře, které se okamžitě opět přetaví v inflaci, kvůli níž nebudou mít lidé na energie? K čemu má být regulování cen energií, když povede k větší poptávce po energiích, než jaké jsme schopni vyrobit, když nám zelení už zdroje energie zničili? Řeknu vám, k čemu jedinému taková regulace může vést – k takovému přetlaku poptávky nad nabídkou, že to může skončit jedině blackoutem. To stát, to ideologové, to zelení nám sebrali a zdražili energii, motor moderního světa, a teď chtějí okrást drobné akcionáře CEZu, aby mohli ve svém ničitelském tažení pokračovat dál. Rádoby sociálně myslící politici chtějí ještě víc legalizovat svůj monopol na zákonem povolené násilí a ekonomičtí intelektuálové, kteří sami nemají úctu k práci a majetku a přirozenému právu, jim k tomu souhlasně hýkají, aniž by se na vteřinu ptali, kdy oni sami přijdou na řadu a kdy stát obrátí příště násilí proti nim, padni komu padni. Vždyť nikdo není v bezpečí před státem, který násilí uznává ve jménu údajné potřebnosti. Jen ten, kdo násilí a vynucování své vůle sám chápe jako normu, kdo nemá skutečnou úctu k hodnotám, protože si na ně neumí vydělat, kdo pohrdá svobodnou vůlí – může dnes hýkat: znárodnit!

A aby nedošlo k mýlce – ano, vím, že většina čtenářů tohle slyšet nechce, zuří, proklíná mě do nesociálních bastardů, pokusí se mě zesměšnit, neb to je to jediné, co emoce mají v arzenálu při boji s fakty. Nechť. Realita je jen jedna.

Tak jste si mysleli, že už by těch řečí o inflaci mohlo stačit? Že už vám to leze na nervy? Tak si zvykejte. Tohle je jen začátek. Sranda teprve začne.

Je čas jednou provždy utnout víceméně ideologicky motivované diskuse o tom, co je zdrojem inflace; protože pouze budeme-li vědomi skutečných příčin, budeme schopni správně adaptovat svá očekávání do budoucna, a tedy budeme mít náskok a výhodu proti těm, kdo zůstanou zastydlí v ideologických půtkách o příčinách inflace. Takže:

Zdroje inflace nejsou: hamižnost, kapitalismus, svévolné zdražování, ani zneužívání situace jednotlivci.

Příčiny inflace jsou (a to přesně v tomto pořadí významnosti): dlouhodobé bizarně nízké úrokové sazby světových centrálních bank od roku 2008, dlouhodobý tisk peněz od roku 2008 (nazývaný kvantitativní uvolňování, neboli výkup státních dluhopisů centrálními bankami), zadlužování vlád po celém světě od roku 2008, evropská zelená politika, pak dlouho nic, pak lockdowny s následným výpadkem dodávek a pak válka na Ukrajině a s ní spojené vypínání ruského plynu pro Evropu.

A teď proč o tom mluvíme teď a tady. Kdo čte mé texty, poslouchá podcasty či sleduje videa, ví, že eurozóna je v mnoha parametrech pouze časově posunuta svým monetárním vývojem za českou ekonomikou. A my jsme se právě tento týden dozvěděli z úst Eurostatu, že spotřebitelská inflace v eurozóně byla v červnu potvrzena na růstu o 8,6 % meziročně (v květnu 8,1 %), meziměsíčně se potvrdila na růstu o 0,8 %. Jinými slovy stále zrychluje. V zemích celé Evropské unie míra inflace  v červnu vystoupila na rekordních 9,6 procenta, zatímco v květnu meziročně vzrostla o 8,8 procenta. Podle stejné metodiky má Česká republika inflaci 16,6 procenta, tedy čtvrtou nejvyšší v EU. V Pobaltí již překračuje 20 %.

Tak, a teď to propojme s dalšími znalostmi. Zaprvé eurozóna je zpožděná za ČR. Tedy její inflace také ještě poroste už jen z časového hlediska.

Zadruhé ECB úrokové sazby spíš šudlá, než zvyšuje, i po jejich zvýšení je stále ponechá na dohled nule. Tedy eurové úrokové sazby budou dál palivem pro inflaci.

Zatřetí ECB se probudila pár let po funuse a začala se bát nárůstu výnosů jihoevropských dluhopisů, kterému se pokusí zabránit – nějakou formou inflačního kvantitativního uvolňování, ať už ho zamaskuje jakýmkoliv názvem.

Začtvrté Nord Stream 1 se asi nerozběhne. Tedy Evropa zůstane bez ruského plynu, tedy plynu bude málo, tedy se budou krátit dodávky, tedy jeho tržní cena poroste. A buď se drahý plyn propíše do inflace, anebo se to vládám nebude líbit, tedy poskytnou na plyn dotace, tedy vytisknou inflační peníze, které se propíšou do inflace.

Prakticky vše, co se dnes v Evropě volním politickým rozhodnutím děje, není aktem brždění inflace, ale aktem dalšího podporování inflace. Již jsme se dostali do krátkodobě nezastavitelné spirály.

K tomu si přidejte, že nedostatek plynu možná vyústí v omezování provozu největších průmyslových podniků zejména v oblasti těžkého průmyslu, což se v realitě v ekonomickém životě projeví analogicky jako další lockdown. Tedy začnou chybět zejména produkty těžkého průmyslu. A teď si vzpomeňte, jak inflace začala. Ano, na počátku jako první trigger, spouštěč (byť ne příčina sama o sobě), byl právě výpadek dodávek u kovů a obecně těžkého průmyslu kvůli lockdownu.

Už jen tak pro tu správnou atmošku můžeme dodat, že německá centrální banka Bundesbank pro případ, že dojde na přídělový systém u plynu v průmyslu, odhaduje pro prvním čtvrtletí roku 2023 propad německé ekonomiky o 8 %, což ekonom označí za hlubokou recesi, a neekonom za krizi jako vepř.

Toto vše nemá smysl zmiňovat proto, abychom se strašili. Kdyby ti, kdo mohli v uplynulých 14 letech rozhodovat, brali varování klasické ekonomie vážně, mohli jsme dnes mít inflaci a růst jako ve Švýcarsku. A ti, kdo jako jednotlivci všechna varování brali vážně, nakoupili již dávno reálná aktiva či investovali do rozvoje svého podnikání ve správném směru. Toto má smysl zmiňovat proto, abychom byli o krok napřed.

Když umíme předvídat, víme například, že kvůli dlouhodobé inflaci se úvěry stále velmi vyplatí i za daných úrokových sazeb. Že reálná aktiva mají stále smysl. Že navzdory politickému zatracování, klasické zdroje energie zažijí v jistém slova smyslu renesanci. Že inflace se šířila a ještě bude šířit ve vlnách, které budou vždy mít stejnou šablonu: energie – těžký průmysl – stavebnictví – zpracovatelský průmysl – potraviny. Že pokud zdražují stavební materiály, nemohou zásadně propadnout ceny nemovitostí. Že kvůli inflaci musí euro ještě víc oslabit k dolaru.

To všechno jsou znalosti, které mohou při určité kreativitě ztrátu přetavit v zisk.

Kolektivisté, kteří nás dostali tam, kde ekonomicky jsme, se budou tvářit jako potřební, jako oběti Putina, oběti kapitalistů, chamtivých živnostníků, nějakého abstraktního zla. Ten, kdo myslí sám za sebe, opět použil či použije svou mysl, své kognitivní schopnosti, svou vůli, svou zodpovědnost, svou kreativitu, svou disciplínu, svou touhu přežít – a vyjde posílen.

Někdy v sobě objevuji zvláštní škodolibost. Prý škodolibost není hezká vlastnost. Hm. Možná není. Jenomže každý tlak způsobuje protitlak. Buď mu podlehnete a necháte se semlít, anebo čas od času cítíte jistou škodolibost.

Vůči komu? Vůči lidem, kteří si občas říkají levicoví progresivisté, občas si říkají mainstream, občas si neříkají nijak, ale ve své podstatě, ať už jsou maskování za jakoukoliv nálepkou, jsou to především dogmatici, kteří nás dostali jako společnost tam, kde jsme.

Je těžké necítit škodolibost, když od roku 2008 neustále říkáte, že politika centrálních bank i vlád je úplně špatně a že povede ke značnému strukturálnímu a technokratickému rozvratu – tedy k něčemu úplně jinému než klasická cyklická recese. Je těžké necítit škodolibost, když se vám po celou tu dobu progresivisté posmívají, protože argumenty jim chybí, že jste něco jako „doktor zkáza“, že si stavíte kariéru na strašení a že prý když někdo neustále předpovídá krize, vždycky se musí strefit, protože cyklické krize chodí pravidelně. Je těžké necítit škodolibost, když dojde na vaše slova a místo „normální cyklické krize“ dochází poté, co se podhoubí 14 let tlakuje, k zásadnímu strukturálnímu rozvratu, který byl úplně jasný. Který každý mohl a měl vidět – ale progresivisté ho výsměšně popírali.

Jeden z nejmocnějších mužů planety, šéf americké centrální banky Fedu Powel nedávno přiznal, že desítky let centrální banky používaly chybné modely. Konkrétně dvě desítky let, doplňuji já. Konkrétně od pádu amerických dvojčat. A ve větší míře pak začaly být používány od roku 2008. A jejich důvodem nebyl žádný pořádný ekonomický výzkum, ale pouze filozofie. Nic než pouhá filozofie, či spíše ideologie. Ideologicky se prostě hodila teze, že je možno odstranit jakoukoliv bolest v ekonomice. Že je možno docílit neustálého hospodářského růstu, aniž by byl provázen dostatkem práce.

Centrální banky se krutě zmýlily, protože uvěřily ideologii. Jiný důvod není. Stará dobrá ekonomie založená na důkazech (evidence biased) věděla od roku 2008, že musí přijít strukturální rozvrat: Musí přijít ztráta konkurenceschopnosti, musí přijít snížení globálního významu Evropy a Ameriky relativně ku třetímu světu, musí přijít inflace. K tomu prostě makroekonomická politika, čí spíše parodie na ni, dlouhodobě směřovala. A znovu vás upozorňuji: To, co prožíváme, NENÍ normální cyklická krize. Nemá tak rychlé a už vůbec ne tak snadné řešení.

Začátek pandemie v roce 2020 se stal dokonalou záminkou, aby kolektivisté všeho druhu vystupňovali svůj nátlak a pod rouškou strachu z pandemie ještě víc začali šlapat tržní ekonomice po krku. Už jen sám výraz tržní ekonomika se dnes stává víceméně pejorativním výrazem. Strach byl vždy největším spojencem všech kolektivistů. Vzbudit v lidech strach a potlačit v nich všechnu radost ze života; nebo ještě lépe, vzbudit v nich výčitky svědomí za radost ze života. Když se kolektivistům podařil ten majstrštych, že ve vás poprvé vzbudili výčitky svědomí za objednaný hovězí steak, protože tím způsobujete oteplování planety a drásáte matku Gaiu, tehdy nad vámi poprvé vyhráli. Už vás měli v hrsti a teď už budou lidé tancovat, jak se jim bude pískat, protože se cítí provinilými hříšníky. Svobodným lidem bez ostychu nelze vládnout. Ale přesvědčte člověka, že se má stydět a bát, a klidně skočí na váš rozkaz ze skály.

A potom už bylo až příliš snadné v tom všeobecném ovzduší strachu říci: musíme tisknout peníze, musíme rozdávat dotace, musíme se zadlužovat, musíme zavřít továrny, musíme zničit živnostníky, musíme pracovat jeden za všechny a nikdo sám pro sebe, musíme tisknout peníze, abychom je mohli rozdat všem. Dnes máme, co jsme chtěli: Máme inflaci mířící k 20 procentům. Dřeme proto, aby nám v průměru zhruba třetinu stát sebral na daních, z toho, co zbyde, většinu utratíme kvůli nehorázné inflaci, a pokud někdo přeci jen dokáže našetřit úspory, pětina z nich se mu kvůli inflaci jen tak rozplyne. Máme přesně to, co jsme chtěli: Máme dost peněz v oběhu pro všechny.

Už méně se říká, že tyhle peníze pro všechny jsou šunt. Už málo se říká, že centrální bankéři při tomhle pumpování peněz do oběhu a politici při zadlužování zapomněli na prostý matematický fakt: Víc peněz za nezměněné transakční rychlosti a nezměněném objemu výroby vede k inflaci. Tečka. Prosté, snadné. Centrální bankéři však hledali kvadraturu kruhu, a tam, kde stačí prostá rovnice, dosadili ideologii. A posmívali se, že prý stará dobrá ekonomie neustále jen věští rozvrat a zkázu a kde prý ta krize je?

Místo toho, aby centrální bankéři konali svou práci a počítali jednoduchou rovnici, oznámila nedávno Evropská centrální banka, že se chce podílet na prosazování zelené politiky. Je to, asi jako kdyby si vaše uklízečka osobovala právo diktovat vám četnost sexu. Nic jí do toho není. Centrální bance není nic do ekologie a už vůbec do parodie na ekologii v podobě podivného „ekologismu“.

V naší zhoubné politice stále pokračujeme – zejména v eurozóně. Ta dosud proti inflaci prakticky nic nedělá. V eurozóně bude ještě celý rozvrat dříve či později dokořeněn dluhovou krizí. To není strašení či tipování; to je konstatování. Skutečná ekonomie bez ideologie to vidí jasně. Bez opuštění zhoubné ideologie se ekonomický rozvrat bude prohlubovat. Drahé energie nejsou přechodným stavem, ale novým normálem. Bez snížení velikosti peněžní zásoby se inflace stane chronickou. Bez drastického snížení veřejných výdajů je neodvratná dluhová krize v Evropě v horizontu několika málo let. A snížení konkurenceschopnosti a globálního významu již je realitou.

Jeden kolega bloger rád říkává: Show me your results. O tom to je. Zchudlí ideologové budou pořád jen mluvit a hlasitě se posmívat za údajné věštění zkázy, protože argumenty nemají, ale hlasitý smích je slyšet. Ti, kteří ještě nezapomněli, o čem jsou ekonomie a neokortex, se budou jenom spojeně tiše culit, protože v době, kdy se jim progresivisté posmívali, aby jim ukázali tu svou krizi, už měli dávno potichu nakoupeny reality, zlato, vyvedeny peníze do energetických akcií ve Skandinávii, nabrané úvěry a zafixované nízké úrokové sazby. V tom je ten rozdíl mezi vírou v ideologii a znalostí faktů.