Category Archives: nextBlog

A jak politici ochránili svůj majetek před inflací?

Karma. (Hinduistický koncept příčiny a následku.) Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. (Česká lidová moudrost.) Každá příčina má svůj následek. (Univerzální filozofický princip kauzality.) Zákon akce a reakce. (Fyzika.)

Co lidstvo lidstvem jest, co se lidská rasa oddělila od ostatních primátů, pochopení principu příčiny a následku provází lidské vědění. Až do…

…až do dnešních dnů, zdá se. Degradovala společnost? Zhloupla? Anebo snad po celé věky trvala diskrepance mezi věděním vědoucích a jednáním vůdců smečky? Ať tak či onak, kdykoliv se pokusíme popřít, že příčina má svůj následek, kdykoliv se pokusíme zatloukat, vymluvit se z toho, zamluvit to, očurat to, vždycky nás důsledek dožene s ještě větší údernou silou. Tak jako dnes.

Inflace dál přitápí pod kotlem. Spotřebitelské ceny se v dubnu 2022 meziměsíčně zvýšily o 1,8 %. Není to tak dlouho, co tak výrazně ceny nerostly ani v meziročním srovnání. Doba se ale změnila.  Meziroční tempo inflace za duben už dosahuje 14,2 % a tím se dostává na nejvyšší úroveň od prosince 1993. A myslím, že již můžeme s pravděpodobností blížící se jistotě prohlásit, že přeleze přes 15 procent. Hlasy mnohých podnikatelů z průmyslu, že inflace dosáhne dvaceti procent, tak začínají mít velkou váhu.

Inflace není ničím jiným než důsledkem. Důsledkem toho, že v oběhu je příliš mnoho peněz, za které dá koupit příliš málo zboží a služeb. Ty peníze se do oběhu nedostaly náhodně. Nenapršely s přívalovým deštěm, nenarostly na louce, neurodily se na poli, nezanesla je k nám mezikontinentální balistická raketa. Ty peníze jsme si vytiskli.

Vytiskla je Babišova vláda, která chtěla řídit stát jako firmu, na dluh odvrátit recesi, na dluh si koupit popularitu. Vytiskla je centrální banka, která peníze zlevňovala, až je tak nějak zlevnila. Teď jsou peníze levné. Jsou o 14,2 % levnější než před rokem. Vytiskly je vlády a centrální banky celého „rozvinutého“ světa, které od roku 2007 soustavně popíraly princip příčiny a následku, toužily na dluh odvrátit recesi, toužily koupit si na dluh popularitu, vyměnit vědění za víru, vyměnit fakta za ezoteriku, zadupat do země a zesměšnit všechny, kdo varovali, že vzdorování zákonům Vesmíru se nám vrátí s ještě větší údernou silou.

Oddálení recese jsme si koupili na dva roky. Oddálení inflace jsme si nekoupili. Ty, kdo od roku 2008 tvrdili, že tenhle sociální, sociologický, socialistický experiment skončí fiaskem a krizí, která se bude kvalitativně a strukturálně zcela vymykat „normálním cyklickým“ krizím, jsme označili za dezinformátory a manipulátory tak trochu podle šablony „republiku si od imperialistů rozvracet nenecháme“.

Mezi námi, řečeným dezinformátorům a manipulátorům to bylo tak trochu u zadku, protože vědomi si zákonů fyziky včas nakoupili pozemky, budovy i zlato a investovali do anticyklických odvětví, takže dneska jsou pořád na svém. Zákony fyziky a vesmíru je tak nějak podržely.

Dnes, v dubnu 2022, mě kontaktuje od boku zhruba třikrát (!) víc lidí, kteří chtějí nakoupit zlato či jinak ochránit majetek, než v dubnu 2021 – a prakticky všichni z nich používají stejnou slovní formulaci: „Když vidím, co se dneska s penězi děje, tak…“ Ano, tito lidé již vidí. Vědí. Rozumí, že peněz je víc než hodnot. Že má-li se víc peněz rozpočítat mezi méně hodnot, výsledkem musí být vyšší cena. Matematická zákonitost. Staří (ještě) dobří ekonomové ji vyjádřili jednoduchou rovnicí, kterou nazvali kvantitativní teorie peněz. Ano, ano. V jednoduchosti bývá síla a pravda.

Politici, kteří se derou o trafiky a funkce a posty v centrální bance a posty ve vládě a kteří vědí kulový o zákonech fyziky a vesmíru, vám budou v mnoha cize znějících slovech vykládat cosi o opatřeních směřujících k měnověpolitickému cíli a monitorování inflačních tlaků a přehodnocování hospodářskopolitických rozhodnutích v souvislosti s vývojem aktuálních rizik a blá blá blá. Nenechte se opít rohlíkem. Než jim skočíte na lep, nejprve se ptejte, jak proti inflaci svůj majetek zajistili oni.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Co budeme dělat bez plynu?

Tak prý možná budeme bez plynu. Fakt? Úplně? A dá se s tím něco dělat? Hromada otázek, které jsou – zdá se – zatíženy slušnou dávkou mytologie.

Teď už to není jenom otázka vysoké ceny. Teď už to je i otázka spolknutí hořké pilulky a ustoupení požadavkům, které si Rusko nadiktovalo: Vladimir Putin totiž na konci března prohlásil, že Rusko už za plyn určený pro Evropu nebude akceptovat eura, ani dolary, ale pouze rubly. Rusko se tím snaží (z jeho pohledu naprosto logicky) podepřít kurz rublu. Už hodně brzy tak skutečně budeme řešit, zda plyn z Ruska doteče, nebo ne. A že to není plané strašení, ukazuje příklad Polska a Bulharska – do nich má plyn přestat téci kvůli tomu, že polský plynárenský podnik PGNiG a bulharský plynárenský podnik Bulgargaz odmítly za surovinu platit v rublech.

Většina evropských vlád tvrdí, že by šlo o porušení obchodních smluv, a Putinův požadavek odmítá. Systém plateb má konkrétně fungovat tak, že si firmy otevřou účet u ruské banky Gazprombank, kam složí částku v eurech nebo dolarech. Tyto peníze pak budou převedeny na rubly.

Jenomže tady už začíná právě ona mytologie. Především stát ani české společnosti přímo od Gazpromu plyn nenakupují, jak si značná část lidí myslí. Pokud česká vláda řekne, že vláda jako vláda odmítne za plyn zaplatit Gazpromu v rublech, neznamená to zatím vůbec nic. Surovinu totiž státu prodávají různé zahraniční společnosti, například Uniper, RWE Supply & Trading, Engie nebo MVM CEEnergy CZ. I když samozřejmě fyzicky pořád jde o dodávky z Ruska.

Budeme tak závislí na tom, jaký postoj zaujmou velké západoevropské firmy, které dodávají na náš trh plyn, který čeští odběratelé dál nakupují. Nebudeme závislí na tom, zda v rublech chce, či nechce, platit přímo český stát. Leda že by stát zakázal nějakým zákonem odebírat plyn od západoevropských společností, které již Gazpromu v rublech zaplatily.

V Evropě je zhruba 150 firem, které mají s Gazpromem uzavřený kontrakt. Celkem určitě aspoň část z nich nakonec bude ochotná platební požadavky Moskvy splnit. Přeci jen pro řadu těchto společností se jedná o otázku postavenou tak, zda plyn dodají koncovým zákazníkům, nebo je čeká bankrot.

Už v tuto chvíli prosakují zprávy, že si účet v rublech již otevřelo deset evropských odběratelů ruského plynu a čtyři z nich za něj zaplatili způsobem, který začal vyžadovat Kreml. Maďarsko na ruské požadavky ohledně platby za plyn přistoupilo jako celek. Do ruské, nikoliv evropské banky se rozhodla peníze posílat i německá energetická společnost Uniper. A i rakouská energetická skupina OMV, která je jedním z největších dovozců ruského plynu, se chystá u Gazprombank ve Švýcarsku otevřít účty v rublech.

Aneb aktuálně deklarovaná „evropská jednota“ ohledně odmítnutí plateb za ruský plyn se může velmi snadno rozpadnout. Ve skutečnosti totiž nejde o žádnou „evropskou politickou jednotu“, ale o rozhodování soukromých, polostátních i státních společností o jejich přežití.

A tím to nekončí. Když si prohlédneme mapu sítě evropských plynovodů, je zřejmé, že jsou tak propojené, že dodávat zemní plyn pouze do některých zemí by bylo velice složité. Jistě, některé země jsou na tom vzhledem k vedení plynovodů mnohem hůř než jiné, ale prostě to není tak, že odříznout zemi od plynu je úplně triviální. Jak je to tedy konkrétně s námi?

Jelikož Česko čerpá naprostou většinu zemního plynu blížící se 100 % z Ruské federace, páteřní síť logicky vede z východu: Hlavní tranzitní plynovod přebírá energii proudící přes Ukrajinu a Slovensko do Břeclavi, ještě v Jihomoravském kraji se rozděluje a po dvou trasách pokračuje do Německa. Obě větvě, respektive Bavorsko se Saskem, zároveň spojuje další tranzitní plynovod Gazela. Možná je obousměrná přeprava zemního plynu: z České republiky do Německa i naopak.

Pokud nastanou problémy například na Ukrajině, lze využít severnější cestu. Zemní plyn můžeme přijímat oklikou přes Bělorusko, Polsko a Německo, neboli prostřednictvím plynovodů Jamal a Opal. Jenomže kohouty plynovodu Jamal nyní mohou být přiškrceny kvůli zastavení dodávek plynu do Polska.

Existuje ještě třetí alternativa. Ruský export proudí také plynovodem Nord Stream po dně Baltského moře rovnou do Německa. (A to ještě bylo pozastaveno spuštění plynovodu Nord Stream 2 kvůli válce na Ukrajině.)

A konečně přes Německo navíc máme napojení i na norský plyn. Fakt že ho neodebíráme, nikterak neznamená, že by to hypoteticky a technicky nešlo.

Dodávky ruského plynu se na spotřebě zemí Evropské unie podílejí ze čtyřiceti procent. Šedesát procent zemního plynu pochází z jiných zdrojů. Pokud by došlo k úplnému odstřižení Evropy od ruských dodávek, údajně by došlo na přerozdělování. A jak vidno z rozložení plynovodů, možnosti, jak k nám plyn dostat, existují.

Samozřejmě je nutno v případě opravdu hluboké krize připustit i scénář, že evropské země jako Německo přerozdělení tváří v tvář nedostatku prostě odmítnou a nepustí k nám ani metr krychlový. Ale to už jsme div ne ve scénáři třetí světové.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nechci tvou dotaci

Čas od času si mě pozve nějaký podnik, abych pro jeho zaměstnance, nebo pro nejužší management, přednášela o ekonomice, o tom, co nás čeká, nebo jak se vyhnout ekonomickým problémům tím, že se prozíravě připravíme na pravděpodobnou budoucnost.,

Přednáška pak vždy končí diskusí. A diskuse bývá často dosti bouřlivá. Některé otázky už znám dopředu – hodně často na ně dojde. Tak třeba: Kdy se rozpadne EU? Pořád ještě má smysl investovat do nemovitostí? Jak dlouho může tahle potěmkinovská vesnice ještě vydržet, než se ekonomicky rozsype…? A tak dál. Ale jedna otázka – ta se opakuje nikoliv často, ta přichází vždy. A většinou přichází až mezi posledními na samý závěr diskuse. Ta otázka zní: A máte taky něco optimistického? Případně: Jak si v tom všem zachovat optimismus?

Dlouho jsem nevěděla, co na tu otázku odpovědět. Dlouho mi totiž nedocházel její celý rozměr. Dlouho jsem nějak automaticky předpokládala, že otázka směřuje k tomu, kdy už inflace klesne, kdy se zrychlí hospodářský růst, anebo do čeho se vyplatí investovat. Jenomže časem mi došlo, že v pozadí té otázky stojí něco víc, něco nevyřčené. Jakási celková frustrace a pocit, že štěstí je těžko polapitelná komodita, že stát na nás tlačí pořád víc, že už pod tím tlakem nejde rozumně podnikat, že nám státní mašinérie ukrajuje čím dál víc svobod a někteří z nás se v tom ovzduší, které čím dál víc začíná připomínat dobu normalizace či osmdesátá léta, začínají dusit. Že je to vlastně jakési volání po naději, že přijde analogie roku 1989 a politického uvolnění po něm.

Těžko se to verbalizuje, vysvětluje a předává – ale nedokážu tuhle frustraci procítit. Nedokážu vnímat svět jako slzavé údolí. Nedokážu žít v neustálém strachu z pohromy. Nedokážu cítit beznaděj a nedokážu rezignovat. Není pro mě přirozená sebelítost; je pro mě přirozený boj. Když mě někdo zraní, místo lítosti se ve mně probudí nevýslovné odhodlání hledat alternativní cestu k dosažení toho, o co jsem právě přišla.

Často si uvědomuju, že vše, co mám, vše, co jsem si z nuly vydobyla, mám ne proto, že bych měla nadpřirozené schopnosti krotit hmotu či používat intelekt, ale proto, že mám nadprůměrnou míru umíněnosti. Když něco chci, chci to a jdu za tím, dokud si to nevezmu. Nemám ve zvyku prohrávat války. Jen občas takticky obětuju některou bitvu. Když kolem sebe vidím rostoucí ceny, klesající míru úspor, šířící se frustraci z ekonomického marasmu, nedokážu cítit zmar a strach; vidím investiční a podnikatelské příležitosti.

A potom zaslechnu rádio, zahlídnu článek v novinách. Jak ta a ona politická strana chystá dotace na tohle a navyšuje podporu na tamto. A jak se potom život zlepší. A chce se mi smát.

Jak se ekonomická situace zlepší tím, že někomu stát sebere peníze a jinému je dá?

Co přesně ji zlepší?

Kdo přesně díky tomu vyrobí víc než před sebráním a znovurozdáním peněz?

Jak konkrétně stát učiní své ovečky bohatší a šťastnější tím, že nás dál přiměje spotřebovávat víc, než kolik vyrobíme?

Kde konkrétně se vezme naše bohatství, když se za něj nebudeme rvát a budeme čekat, až nám ho stát rozdá?

Jak přesně máme docílit štěstí v životě, když čekáme, až k nám přijde, a nepotíme za něj krev?

Jak si máme vážit toho, co máme, když jsme se o to nemuseli rvát?

Soláry na domech nesmějí být výsadou bohatých. Na střechách jich bude jeden a půl milionu,“ říká ministr. Bohatství ale JE výsadou bohatých. Jak přesně si máme polepšit tím, že podnikatelům, kteří tvoří, peníze vezmeme a rozdáme je na soláry chudým?  

V žádostech o kotlíkovou dotaci proběhly dvě velké změny. Podmínky nikdy nebyly tak výhodné,“ říká ministryně. A pro koho nebyly podmínky nikdy tak výhodné? Pro ty, kteří si na ně nevydělali? A co ti, kteří kotlíkovou dotaci financují?

Lepší nemocnice? Připravují se nákladné modernizace, kraj schválil dotaci,“, říká novinový titulek. Pro koho bude nemocnice lepší? Pro firmy, které dodávají dotované hypermoderní přístroje, které se budou bez užitku povalovat ve sklepě, a které nebude mít kdo obsluhovat, protože ve státním zdravotnictví nejsou lidé?

Potravin bude dost, uklidňuje ministr a zvyšuje dotace a podporu malých farmářů,“ píše se v novinách. Jak přesně nám pomůže, že potravin je dost, když lidé kvůli inflaci navzdory rostoucím mzdám chudnou a nemohou si je dovolit? A jak přesně by lidé měli přestat chudnout, když inflace se šroubuje pořád výš? A jak přesně bychom měli inflaci zastavit, když ji pohání stát, který na dluh rozdal mezi lidi tolik peněz, že inflaci sám vyvolal?

Vím zcela bezpečně, že žádná dotace mi štěstí nepřinese. A ti, kdo se o nezasloužené dotace z práce jiných tolik hrdlí, skutečně ekonomiku, zemi, společnost nezachrání. Ti, kdo budou čekat s nataženou dlaní, až dostanou svůj společenský status, své bohatství, svůj díl štěstí, svůj vytoužený vztah a lásku, na které mají „nárok“ bez jakékoliv protihodnoty – ti se nedočkají.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Chcete znát viníka inflace?

S inflací je jedna potíž: Když přesáhne určitou výši, mění se už tak rychle a je tak nerovnoměrná, že už ji nedokážeme statisticky přesně změřit. Už ji jen odhadujeme, více či méně přesně.

Nicméně za poslední týden přišla opět další várka čísel, které se snaží inflaci odhadnout – a svědčí o opět dalším zrychlování tempa růstu cen. Inflace pořád sílí na všech frontách, a to se během celého loňského roku tvrdilo, že touto dobou by už měla zmírňovat.

A víte, co je na tom nejhrozivější? Růst inflace má skoro vždy stejné schéma: Nejprve rostou ceny energií, ceny v průmyslu… a teprve poté s nějakým odstupem ceny v obchodech třeba za potraviny. Ceny potravin vždy s časovým odstupem pokulhávají za cenami na začátku výrobního řetězce. A teprve v okamžiku, kdy růst cen výrobců zpomalí, může s nějakým časovým odstupem dojít také ke zpomalení růstu koncových cen pro zákazníky, tedy spotřebitelské inflace. Jak vidno, tato chvíle je stále ještě před námi. Inflace spotřebitelská je stále na vzestupu, na vzestupu ještě nějaký čas bude a letos se dost možná přehoupne i přes patnáct procent. A pokud dojde k nějakým dalším „komplikacím“ typu konec ruského plynu, dvacetiprocentní inflaci není možno nakrátko vyloučit.

Že jsou to hrozivá hausnumera? Nojo, jenomže mají reálný základ. Meziročně ceny průmyslových výrobců v březnu vzrostly o 24,7 procenta. To znamená, že ceny v průmyslu jsou skoro o čtvrtinu vyšší než před rokem!  A pokud si žádáte slyšet nějakou vyloženou kuriozitu, pak mohu posloužit kupříkladu cenami elektřiny, plynu a páry, které vzrostly o krásných 48,9 procenta, z toho ceny elektřiny a jejího přenosu vzrostly o ještě krásnějších 62,3 procenta.

Vážně mi vaří krev v cévách, když slyším „chytré“ úvahy o tom, jak šmejdští řemeslníci, obchodníci, výrobci „zneužívají“ situace. Jistě, v jednotlivých případech jsou jejich marže vyšší, než odpovídá inflaci. Na druhou stranu – pokud je někdo ochoten jejich cenu uhradit, co je na ní špatně? A může vlastně vůbec někdy být na ceně něco špatně, pokud jde o cenu na svobodném trhu? Může být nějaká cena „nemorální“? Sotva. Cena je výzvou ke koupi. Ber – nebo nech být – nebo vyjednávej. Nelíbí se ti cena – neber. Nějak nedokážu vidět to velké špatné.

Jak se to ale mohlo přihodit, že u nás je inflace tak vysoká? Že je vyšší, než v dalších zemích Evropské unie? Vždyť u nás máme třetí nejvyšší inflaci v EU! Hledáte „šmejdství“? Viníka? Tak jo, ukážu vám jednoho z viníků. Ne jediného; inflace je i za hranicemi. Ale tenhle viník má hodně prsty v tom, že u nás je inflace ještě vyšší než jinde.

Tím viníkem byla vláda od roku 2020. Tehdy se vláda rozhodla, že lidé se „nesmí“ propouštět kvůli pandemii. A to byl jeden z největších ekonomických omylů posledních let. V jeho důsledku přišla česká variace na (ne)slavný německý kurzarbeit. Tedy na něco, co je vrcholně nemorálním výsměchem všem, kdo pracují. Někdo, kdo pracuje, dostane za svou práci zaplaceno, a ten, kdo nepracuje, dostane také zaplaceno. Což je ovšem hnus.

A není to jen vrcholně nemorální, je to i absolutně nefunkční ekonomicky. V naivním, ekonomicky neznalém myšlení se kurzarbeit či česká varianta „Antivirus“ jeví jako „dobro“ a „podpora“. Jenomže kurzarbeit je jedním z těch důvodů, proč nyní většina lidí chudne kvůli vysoké inflaci. Vysvětlím vám to.

Lidé během pandemii nepracovali a současně dostávali za svou nepráci zaplaceno. Tedy podniky nevyráběly, neposkytovaly služby – logicky, protože zaměstnanci nemohli zboží a služby vyrábět. Právě za to nevyrábění byli placeni, že. Vzniklo tedy málo zboží, málo služeb. Současně ale lidé dostávali peníze – jejich úspory vzrostly během pandemii na historicky rekordní úroveň.

Tedy najednou bylo mezi lidmi mnoho peněz, ale málo zboží a služeb. A co se stane, když je něčeho málo a vy máte hodně peněz a chcete si to nedostatkové zboží koupit? Jste ochotni nabídnout vyšší cenu. Tedy ceny začnou růst. Prostě hodně peněz se rozpočítá mezi málo zboží. Ceny jsou vysoko, roste inflace. A najednou, ejhle, všichni si zase koupíme navzdory většímu obnosu peněz stejné kvantum zboží a služeb, protože ceny inflačně vzrostly. Vlastně menší kvantum, protože zboží je nedostatkové. Peníze ztratily hodnotu.

Teď to vypadá, že kurzarbeit „jenom“ způsobí vyšší ceny, ale všechni jsou na svém. Ale ono je to ještě horší. Na kurzarbeit dosáhnou jen velké firmy. Malí živnostníci se mohou jít klouzat. Kdo ale za flákání se lidem platí? Stát? Ne, stát ne, to se jen tak říká, stát peníze, které nepracujícím rozdává, nejdřív někomu musí vzít. Komu? Živnostníkům a dalším podnikatelům, kteří krachují, a pak tyhle stát peníze dá velkým firmám, které nechají své zaměstnance doma.

Takže v realitě kurzarbeit nikomu nepomůže, protože ve finále máme jen inflaci jak hovězí, zmrazené pracovní síly v neproduktivních firmách a vyšší státní dluh.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Benzín na příděl

Lidé se vždy nejspolehlivěji proberou k akci, až když je někde začnou bolet jejich vlastní peníze. A aktuálně je hodně pálí cena pohonných hmot.

Momentálně sice frčí spousta témat, všechny víceméně spojené s válkou na Ukrajině, dokonce i pandemie, která vydržela veřejný prostor plnit déle než dva roky, se zdá být „zapomenuta“, ale dokonce i žhavé téma „Uprchlíci z Ukrajiny“ se zdá na sociálních sítích a v hospodách blednout před tématem „Ceny u čerpaček“.

Když něco probere veřejné mínění, pak to zase obyčejně probere i politiky, protože ti s veřejným míněním stojí a padají. Veřejné mínění politiky vynáší nahoru i shazuje dolů. A tak se vláda rozhýbala. Od června do konce září chce snížit o 1,50 koruny spotřební daň, která u litru benzinu činí 12,84 koruny a u nafty 9,95 koruny.

Především nevím, proč se spotřební daň má snížit jenom o 1,50 Kč, když víme, o kolik ceny nejen pohonných hmot rostou. A když víme, jak vysoká je spotřební daň a kam až by vláda se snížením spotřební daně mohla jít. Anebo lépe řečeno: Vím, proč se má daň snížit jen tak málo – ale nevím, proč se ještě nikdo nebouří. Spotřební daň totiž patří mezi daně, kterým se nejhůř vyhýbá jakoukoliv daňovou optimalizací, takže je pro každou vládu dojnou krávou číslo jedna. Každá jiná daň než spotřební se totiž obchází lépe. Ale zbavit se své závislosti je těžké. Pokud vám zdraží alkohol či tabák, sotva se pití a kouření vzdáte. Pokud zdraží nafta, sotva přestanete rozvážet rohlíky do obchodů.

Vláda tímto opatřením přijde zhruba o čtyři miliardy korun měsíčně. Ihned se tedy ozvala kritika, že vláda tím čtyři miliardy měsíčně vyhodí. Nu, řekla bych to asi takto: Pokud vláda skutečně sníží spotřební daň a tím nezíská ony čtyři miliardy měsíčně, tak tím vyhození čtyř miliard měsíčně zabrání. Protože peníze, které vláda lidem bere z kapes formou daní a pak je přerozděluje na řadu nesmyslných projektů, jsou z větší části peníze vyhozené. Nesebere-li lidem daně, vyhození miliard zabrání.

Vláda vlastně zná jediný způsob, jak ekonomiku ovlivňuje: Přerozděluje. Jedněm bere, druhým dává. Komu může brát: Jedině těm, kdo umí něco vydělat. Když vezme těm, kdo produkují a ekonomiku táhnou, k čemu to nutně musí vést? Nutně a nevyhnutelně musí větší zatížení těch, kdo produkují, směrem k těm, kdo neprodukují, ekonomku zpomalit. Neboli čím víc přerozdělujeme, tím víc zpomalujeme. Čím víc zpomalujeme., tím víc v průměru chudneme. Jediná pomoc spočívá v tom snížit přerozdělování, aby produktivní mohli produkovat víc a celá ekonomika aby tak rostla rychleji, tedy aby v průměru rostla i životní úroveň těch nejchudších. Je to matematicky prosté. Ale nepohodlně se to politicky prodává.

Nejvíc mě ale neděsí neochota vlády snížit pořádně spotřební daně, ale úvahy o regulaci marží prodejců pohonných hmot, nebo ještě hůř o stanovení cenového stropu po cenu u benzínek. I takové úvahy se dnes vyskytují. Kdyby ovšem chytrolíni, kteří volají o stanovení cenového stropu, rozuměli ekonomii, věděli by, že kdykoliv omezíme cenu, omezená cena navýší poptávku a mezí nabídku, takže vznikne nedostatek.

Prostě pokud by vláda šla ještě dál a chtěla třeba ceny nějak administrativně nastavovat, okamžitě bude z pohonných hmot nedostatkové zboží, takže u pumpy si nenatankujete. A co vymyslí vláda, pokud se z něčeho stane nedostatkové zboží? Zavede příděly. A na černém trhu cena pohonných hmot vysoce překoná ceny regulované. To je pouze a jen bezemoční, prostý popis ekonomického mechanismu, který by nastal při cenovém moratoriu.

A pak tu máme druhou možnost. Totiž snížit daně. Jak jednoduché.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Eurofanatismus

Znáte to: Občas musíte jednat s nějakým člověkem, o kterém už na první pohled víte, že to nebude vaše krevní skupina. Nevíte, proč to víte, ale prostě to víte.

Snad uhýbavý pohled očí. Snad držení těla. Snad něco v jeho outfitu. Víte, že jde o byznys záležitost, nebo úřední věc, nebo o bankovní případ, prostě že tu nejste proto, abyste si s dotyčným rozuměli u kafe, a tak se kontrolujete a mluvíte věcně a pragmaticky. Ale přesto je to čím dál horší. Automaticky vycházíte z toho, že když neodkryjete žádnou ze svých emocí a budete mluvit pouze a jen logicky a prakticky, ten druhý vám musí rozumět, i kdyby si na uších seděl; ale on vám nějak rozumět nechce. Pořád nějaké záseky. Řeknete třeba, že pánovi předáváte dokument, v němž obchodní rejstřík prokazuje, že společnost A vlastní společnost B; věc to prostá, jasná, bez emocí, ryze obchodní. Pán se ale zasekne, nasadí výraz, jako že velmi lituje, že vám nemůže vyhovět, a opáčí, že bohužel potřebuje dokument, v němž obchodní rejstřík bude prokazovat, že společnost B je vlastněna společností A. Tyvoe!!!, chce se vám zařvat. A pán proti vám na vás dál hledí se stejným rozbředlým výrazem, se stejnou pasivní agresivitou, a vy víte, že kdyby mohl, taky by vás nejraději plesknul jako vy jeho, ačkoliv jste si vlastně nic neudělali, jenom se na první dobrou nemůže vydýchat.

Často si kladu otázku, čím to je. Co je to v těch lidech, se kterými nemohu vyjít, a dopředu je to jasné. Po letech jsem připadla na odpověď, která mě samotnou překvapila.

Jeden můj kamarád mi jednou řekl: „Pokud si myslíš, že silní lidé mohou být nebezpeční, tak se pleteš. Nejnebezpečnější jsou ti největší slaboši.“ A já k tomu dodávám: Slaboši, kteří nikdy nemají vlastní názor. A protože nemají vlastní názor, mají své vlastní myšlení rozbředlé, ale potřebují nějaký směr života, uchylují se k víře, že jiní lidé vědí lépe, co je dobro a co je zlo. A místo toho, aby tací slaboši jednali tak, jak si vyhodnotí jako správné, jednají tak, jak jim je řečeno. Jsou to právě ti lidé, kteří dodržují pravidla nikoliv proto, že jsou pravidla dobrá, ale dodržují je proto, že jsou to pravidla, a ta se dodržovat „musí“. Ještě jinak řečeno: Jsou to přesně ti lidé, kteří budou v době jejich platnosti obhajovat Norimberské zákony prostě proto, že to jsou zákony, a zákony se „musí“ dodržovat.

Takového člověka vycítíte na sto honů, zejména jste-li člověk svobodomyslný. Je to člověk, který vás bez mrknutí oka udá gestapu, StB či facebookovské skvadře chránící „zásady komunity“ jen proto, že pravidla jsou pravidla. (Jen tak mimochodem, dost často, i když ne vždy, tací lidé působí hodně vyumělkovaným, vystajlovaným dojmem, sprosté slovo je pohoršuje.)

Slabochy takového typu schovávající se za falešnou humanitu nemohu ani cítit. Ale možná se budete divit, když budu tvrdit, že jejich dogmatismus je pravou příčinou také ekonomického úpadku dnešního světa. Protože dogmatismus je přesně to slovo popisující jejich povahu: je to nekritické uchylování se k víře, co je dobro a co je zlo, aniž bychom zapojili vlastní myšlení. Jen na základě befelu.

Zajímavé (i když současně velmi logické) je, že existují celá témata, u kterých podle některých nuancí spolehlivě poznáte, zda dotyčný je, či není dogmatik. Stačí dvě tři věty a některé obraty, a víte. Tak třeba očkování, migrace… anebo euro. Je to pro mě až s podivem, jak dokonale umí otázka eura zfanatizovat některé lidi. A teď ta pointa. Pro mě nedělá velký rozdíl to, zda dotyčný fanaticky brojí proti přijetí eura, nebo pro jeho přijetí. Pro mě to vyjde šul-nul. Asi jako povinné očkování pod hrozbou zavírání neočkovaných do lágrů, versus čipy v očkovací látce. Fanatik s vírou v nějakou historku, nebo fanatik s vírou v nějakou historku.

Na tenhle typ fanatismu jsem si vzpomněla, když jsem zaznamenala poplach mezi odpůrci eura v okamžiku, kdy vláda oznámila, že se chystá od ledna 2024 zavést možnost vedení účetnictví a daňové evidence v eurech. Podle typu firmy, jestli je exportér nebo ne, bude mít dotyčná společnost šanci využít nástroj, který je pro její konkrétní podnikání lepší.

Já sama jsem velmi ostře proti přijetí eura, protože mám hodně ekonomických důvodů – tvrdím, že přijetí eura by českou ekonomiku jako celek poškodilo a zchudla by. Ale poplachu, který mezi částí odpůrců eura zavládnul, nerozumím. Proč by si firma nemohla účtovat, v čem je jí libo? V Evropě účetnictví slouží hlavně jako výkaz pro stát, aby měl podle čeho vybírat daně. Tak proč by si proboha nemohla firma účtovat, v čem jí vyhovuje, ať už to je v korunách, eurech, nebo třeba renminbi, pokud to berňák dokáže schroustat? Proč by tahle svoboda měla kohokoliv poškodit? Není to snad individuální věc každé firmy, v čem si chce vykazovat svou činnost?

Došla jsem k názoru, že nebezpečný a hloupý je fanatismus každý; dokonce i ten, který se zdá na první pohled podporovat váš názor. Je-li totiž někdo fanatik, který myšlení nahrazuje vírou, až příliš snadno konvertuje k druhé straně. Existuje jediný názor, z něhož nelze konvertovat. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by konvertoval od názoru, že nejlepší je řídit svůj život podle logického myšlení.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Politici vědí, jak pomoci. Ubližují vědomě.

Jsem daleká toho nekriticky adorovat ukrajinské politické vedení. Pravda je taková, že ukrajinský politický systém byl už před válkou odporný.

Oligarchové, obrovská korupce, pošlapávání lidských práv, drancování veřejných zdrojů, opovrhování osobní svobodou. Byť na začátku roku 2022 se Ukrajina stala obětí ještě řádově mnohem odpornějšího ruského politického zločinu, nikterak to nezmenšuje fakt, že už před válkou nesvobodný ukrajinský režim vyhnal do naší země tisíce Ukrajinců nejen za prací, ale i za svobodnějším životem. Ale jakkoliv mohu na ukrajinský režim nasazovat, jedno mu musím nechat: Náramně dobře ví, jak by se zemi dalo pomoci. Jenom to nedělal, dokud k tomu nebyl okolnostmi donucen.

Teprve až v březnu 2022 náhle ukrajinský parlament schválil za podpory prezidenta Volodymyra Zelenského opatření, která mají pomoci tamním podnikům během války s Ruskem. Tato opatření krom jiného zahrnují i snížení daní na jednotnou sazbu dvě procenta pro všechny podniky s obratem nižším než deset miliard hřiven, což odpovídá asi 7,6 miliardy Kč. Sami si odpovězte, kolik podniků u nás má obrat do 7,6 miliard korun. Odpověď: Téměř všechny.

Tato dvouprocentní daň nahrazuje předešlou 20procentní daň z přidané hodnoty a 18procentní dani ze zisku. Přitom už dříve podle některých médií prezident Zelenský uvedl, že placení této nové rovné daně bude dobrovolné. Prý: „Pokud můžete, zaplaťte. Těm malým podnikům, které nemohou, však vláda nebude klást žádné otázky.“ De facto se tak jedná o odpuštění daní.

Ano, ukrajinský systém tváří v tvář smrtelnému nebezpečí věděl, jak zachovat podniky při životě. Byť sám nebyl ani omylem žádným výkvětem poctivosti či ekonomické prosperity, když šlo do tuhého, udělal tu jedinou rozumnou a správnou věc, kterou dělat mohl: Nechal lidi ekonomicky přežít tím, že jim odpustil daně.

Ví to skoro každý politik na světě, byť se současně taky skoro vždy tváří, že to neví: Daně jsou zlo. Daně jsou krádež, na kterou si stát udělal monopol. Nelze vytvořit víc tím, že vezmeme jedněm a dáme druhým, a část toho vycintáme po cestě. Nelze vytvořit dílo a prosperitu tím, že vezmeme takovým, kteří umí tvořit a vydělávat, a dáme těm, kteří neumí. Ale dokud není nejhůř, dokud jen maličko lidé přežívají, politici to nepřiznají a budou tvrdit, že čím víc budou lidi dusit daněmi a zákazy a příkazy, tím větší bude prý naše prosperita.

A tvrdí to s nehoráznou asertivitou a smějí se vám přitom do tváře. Šéfka Evropské centrální banky prohlásila, že prý břímě vyšších cen energií by měly nést vlády. To asi jako že by za dražší energie měl platit namísto lidí. Asi že by lidem měli dávat dotace. Nebo kýho výra. Což je ovšem sprostota nejtvrdšího kalibru, která dělá z lidí hlupáčky. Vždyť nic jako „břímě nesené vládou“ neexistuje, existovat nemůže, protože jakékoliv břímě, které „nese“ vláda, v realitě nesou daňoví poplatníci, které vláda nejprve obere o peníze, aby jim z nich následně mohla trochu vrátit na dotacích. Ale jen trochu – protože zbytek vyplácala na placení těch berních úředníků, kteří zázračnou operaci sebrání a zase vrácení části peněz zrealizovali. Daňový poplatník si nakrmil svého úředníka, který mu milostivě vrátil na energie část peněz z těch, které mu předtím sebral. Ale břemeno drahých energií přeci nese vláda, ne daňový poplatník, to dá rozum a to každý přeci vidí, protože vláda rozdává dotace!

Ministr financí Zbyněk Stanjura chce škrtnout všechny daňové výjimky, které se prý „státu nevyplatí“. (Já myslela, že stát je tu pro lidi a myslí především na to, aby se lidem všechny kroky státu vyplatily; ale teď mi pan Stanjura vysvětlil, že on si to myslí obráceně, že lidé jsou tu pro stát a konání lidí se musí vyplatit státu). Prý má zmizet daňové zvýhodnění investičních fondů, které jsou dnes daněny 5 procenty, a měla by jim být napařena daň devatenáct procent. Investiční fondy fungují ovšem na principech, kdy by taková daňová změna prakticky znamenala konec jejich podnikání v Česku. Pápá, investiční fondy.

Takže ještě jednou: Politici povětšinou, nemají-li IQ tykve, musí vědět a vědí, že ubližují. Protože když dojde na dřeň, moc dobře chápou, co musí udělat. Koneckonců už když začal covid, řešilo se u nás odpuštění nebo snížení daní. Oni prostě jenom nechtějí. Už si to připusťte.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nejsme právním státem

Podělím se s vámi o jednu osobní zkušenost. Před zhruba dvěma týdny mi můj obchodní partner s jistou dávkou stresu a s dotazem, zda se může nějak bránit, přeposlal email. Email se tvářil jako upomínka.

V upomínce se psalo rádoby právnickou mluvou, že pan K. musí zaplatit ne úplně malou částku na základě toho, že po telefonu, tedy takzvaným distančním způsobem, uzavřel smlouvu s jistým (velmi známým) poptávkovým serverem, a v rámci této smlouvy se údajně registroval do databáze firmy. Nyní bude mít na internetu placenou reklamu – tedy pokud zaplatí. A pokud nezaplatí, „záležitost bude předána třetí straně“. (Povšimněte si výhružné, ale přesto vágní formulace o „předání třetí straně“. To jako policii? Exekutorovi? Marťanovi?)

Protože jsem v obchodu i právu přeci jen kapku zběhlejší než pan K., nelenila jsem a na email jsem za něj odpověděla. Poptávkovému serveru jsem vysvětlila, že je to sice pěkné, že se odvolává na příslušné paragrafy Občanského zákoníku, které říkají, že smlouvu lze uzavřít i distančně, tedy po telefonu, ale záměrně při tom „zapomínají“ zmínit, že jsou tu také další paragrafy, z nichž vyplývá, že takto uzavřená smlouva je platná pouze za určitých podmínek, tedy především pokud nabízející poskytne úplné informace o všech nákladech a poplatcích spojených s uzavřením smlouvy, a zejména pak § 1827, odstavec 2 Občanského zákoníku, totiž že uzavírá-li se smlouva distančně, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě znění smlouvy i všeobecných obchodních podmínek. Pokud se tak nestane (což se nestalo), smlouva neexistuje. Tedy server vymáhá neexistující pohledávku.

Server se (jak jinak) neobtěžoval jakkoliv odpovědět a za pár dnů přišla upomínka druhá. Následoval ode mne druhý dopis a oznámení na policii. A pak přišla třetí upomínka. Nutno říci, že zde už byl server opatrnější a dával si víc pozor na to, jaké paragrafy zmíní, raději se jen velmi vágně odkázal na Občanský zákoník a taktéž žádným „předáním třetí straně“ už raději nevyhrožoval.

V tu chvíli by mi celá kauza už začala připadat celkem zábavná (z ryze psychologických důvodů – co to je za ptáčky, kteří vykazují tak ohromnou asertivitu?), kdyby mi ovšem nebrala drahý čas (což mě neskonale prudí). I zvedla jsem tentokrát telefon a ptáčkům zavolala. Operátorka po zahájení nahrávaného rozhovoru, aniž by mě upozornila, že jsem nahrávána, jela přesně podle předpokládatelných not: Neříct ani jeden paragraf, hrát vše do outu tvrzením, že jsem pana K. dostatečně neidentifikovala a jestlipak jsem jim vlastně poslala plnou moc, když za pána jednám? (Děkuji za optání, neposlala, plné moci netřeba, již byl podán podnět k prošetření na policii.)  S tím hovor skončil.

Mimochodem, vzhledem k tomu, že částka, o které je řeč, se pohybuje těsně pod hranicí mezi přestupkem a trestným činem, předpokládám, že stejně bude podnět odložen.

Tak – a teď proč o tom mluvím. Povšimněte si schématu: Vyráznout s polopravdivými paragrafy na pána, kterému se do soudního ani jakéhokoliv jiného sporu zatraceně nechce, ani na to nemá čas. Zmínit několik pravdivých paragrafů, ale pomlčet o jiných, které zcela mění kontext. Vytrvat v psychologickém nátlaku a vágně vyhrožovat šroubovanou právnickou mluvou jakýmsi nedefinovaným postihem. A při přímém kontaktu hrát vše do ztracena s tím, že vlastně jsou úplně zmatení a poškozeného pána jsem jim neidentifikovala (identifikovala jsem), tedy nemohou reagovat. Připomíná vám to něco?

Jistě, připomíná to chování klasických takzvaných „šmejdů“. Přehnaná asertivita, zastrašování, tajné nahrávání, vyhrožování chybnými paragrafy. Ale to nemyslím. Řeknu to jinak: Připomínají vám praktiky šmejdů něco, co se šmejdy obvykle spojováno není?

Vážení a milí, mně to připomíná náš drahý stát.

Nevládne snad stát přehnanou asertivitou a vynucovacími prostředky? Nemá snad doslova státní monopol na organizované násilí (nejen při vymáhání daní)? Nezastrašuje snad řadu lidí, kteří mají v jakékoliv oblasti odlišný názor od jedné, vládnou akceptované linie (například tvrzením, že pokud poruší nelegální vládní nařízení, čeká je postih?) Nejsou snad vládní nařízení v rozporu se zákonem a nemusel už stát platit odškodné za jejich vymáhání? Poslanecká sněmovna v prosinci neumožnila vstup na jednání svého výboru zájemci, který nebyl očkovaný proti covidu-19. Před týdnem pražský městský soud pravomocně rozhodl, že postupovala nezákonně. Chápete ten bizár? Sněmovna, která vytváří zákony, jedná v rozporu se svými vlastními zákony!!! Anebo si vybírá jen ty paragrafy a takový výklad, jaký se hodí.

Definice právního státu zní, že právní je takový stát, který dodržuje své vlastní zákony. Budu-li držet striktně výrokové logiky, pak nejsme právním státem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Kdy bude líp

Král je mrtev, ať žije král! Pandemie je zapomenuta, teď je tu válka! Ekonomika dotrpěla pro pandemii, teď bude trpět pro válku!

Poslední známý údaj o spotřebitelské inflaci říká, že inflace dosahovala 9,9 procenta. Nyní, v únoru 2022, je již beze sporu vyšší a přesahuje deset procent. Poslední známý údaj o růstu ekonomiky říká, že hrubý domácí produkt ve 4. čtvrtletí roku 2021 vzrostl meziročně o 3,6 %. Nyní automobilky, které jsou tahounem české ekonomiky a které až dosud zápolily s nedostatkem komponent, takže nemohly jet na plný výkon, opět víc omezují výrobu, protože přicházejí o další dodávky z Ukrajiny. A těžký průmysl, který již před pár měsíci byl těžce zkoušen nedostatkem surovin, hlásí další výpadek dodávek železné rudy – z Ukrajiny. Pokud průmysl znovu propadne, nikdo se nebude moci divit. 

Prý viníkem byla pandemie. Prý viníkem je a bude válka na Ukrajině. Přiznat si pravdu může bolet. Viníkem jsou všichni a nikdo.

Viníkem není jeden konkrétní nepřítel. Pandemie. Válka. Ilumináti. Celosvětové spiknutí. To celý svět, který si sám sobě rád říká vyspělý, se rozkládá z upřímného přesvědčení, že všichni mají nároky na štěstí. Že ti, kdo mohou, musí pomáhat těm, kteří to potřebují: Princip potřebnosti nahradil princip zásluhovosti. Peníze, úctu, štěstí již nemá mít ten, kdo si je vydobyde a zaslouží, ale ten největší ubožák, který je nejvíc chce a potřebuje. A povinnost rozdávat své peníze, svou úctu, své štěstí má ten, kdo si je vydobyl a má z čeho rozdávat.

V tom je celý ten vtip. V tom je princip rozkladu dnešního světa. Princip inflace i hospodářské stagnace. Ve ztrátě příčiny a následku. Příčinou je píle a snaha a práce a zásluha. Důsledkem jsou peníze a bohatství a štěstí a úcta.

Citový vyděrač škemrající o úctu si úctu nezaslouží. Podle dnešní doktríny na ni však má právo.

Lempl nárokující si příjem si příjem nezaslouží. Podle zákona na něj však má právo.

Emoční tyran si lásku nezaslouží. Přesto žije v přesvědčení, že na ni má nárok. V hlubokém přesvědčení, na kterém je společenská shoda.

Břídil, který nechce pracovat na vytvoření majetku, si majetek nezaslouží. Podle doktríny dnešní společnosti si však zaslouží, aby jeho majetek byl na rotačkách natištěn na papírky, kterým se říká peníze.

Byly to vlády, které uvěřily, že když si bohatství nevyrobíme, půjčíme si ho na veřejný dluh. Byly to centrální banky, které uvěřily, že když nemáme na útraty, můžeme si peníze natisknout. Byly to vlády, které dosadily do centrálních bank bankéře. A byli jsme to my, kdo jsme si zvolili takové vlády. Roky a roky jsme se zadlužovali a tiskli peníze a vytvářeli iluzi bohatství a hospodářského růstu, až jsme po tisící v historii znovu s úžasem zjistili, že fyzikální ani matematické zákony se okecat nedají. Že když X=Y, pak s poklesem X klesá i Y. Aneb že poklesem produkovaného bohatství klesá i hodnota peněz a roste inflace.

Novináři se ptají: „Měla by teď vláda nějak podpořit ekonomiku?“ A: „Co může udělat vláda s inflací?“ Je to stejně marné jako ptát se, jak přepólovat severní a jižní magnetický pól. Jak zastavit gravitaci. Je to naivní snaha o boj s fyzikálními a matematickými zákony.

Není jak podpořit ekonomiku. Kde se nevyrábí, tam není bohatství, není růst. Neexistuje žádné úřední rozhodnutí, kterým by šlo přerozdělit plody práce tak, abychom všichni dohromady měli víc. Neexistuje žádný akt vlády, kterým by se dalo vzít na daních jednomu, dát druhému, a tím všechny učinit bohatší.

Není jak zastavit úředním rozhodnutím inflaci. Minimálně od roku 2008 tiskneme papírky, kterým říkáme peníze, a rozdáváme je na dluh lidem i firmám. A současně jim znemožňujeme uzavírkami vyrábět. Není jak zastavit růst cen tam, kde zboží je málo a peněz je hodně. Tu snižovat DPH, tu dávat dotaci, je jako nosit ukrajinské vlaječky na klopě: Putin si kupodivu z vlaječek nic nedělá a válka pokračuje. Inflace si kupodivu ze zákonů taktéž nic nedělá a růst cen pokračuje.

Můžete věřit, že inflace bude hnedle fuč, jestli vám to dělá dobře. Můžete věřit, že ekonomika se nastartuje, protože přeci s tím vláda něco bude dělat. Můžete klidně také povídat, že jste Napoleon, jestli se tak cítíte líp. Anebo se můžete vrátit do reality a připustit si, že kde není práce a výroba a obchod, není prosperita. Že kde není zásluha, nejsou ani její plody. Že doktrína potřebnosti na úkor zásluhovosti je špatně a dokud se jí nezbavíme, nemůže být líp.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Tagy , ,

Bohatí hňupové

No vážně. Blbové mají život snazší po všech stránkách. Blbové především nemyslí. Občas proto, že neumí myslet. Občas proto, že nechtějí myslet.

To je ta horší varianta, protože z lenosti nevyužitý potenciál je trestuhodný. To je jako mít chleba v kapse, dívat se na hladem řvoucí dítě a být líný chleba vytáhnout a podat ho dítěti. Te jest mnohem horší varianta než mít chleba, dívat se na řvoucí dítě, ale nechápat, proč vyvádí a snažit se ho ukonejšit lízátkem. Ať tak či onak, nemyšlení, tedy nepoužívání hlavního nástroje k přežití, který byl homo sapiens sapiens dán, je dost mizerným výsledkem tisíciletí vývoje lidské rasy.  Minimálně tedy v případě, kdy rozum coby nástroj k přežití skutečně slouží k přežití.

Pak tu ale máme zřízení lidské společnosti, která se tak zvrhla, že rozum už k živoření zase tak moc nepotřebujeme. Zdegenerované společenské zřízení potřebuje zdegenerované lidské bytosti. Kočka domácí údajně musela obětovat část své inteligence, aby byla schopna žít v lidské domácnosti a přeměnit se z predátora v gaučáka. Podobně i lidská rasa musí čas od času rezignovat na myšlení, chce-li přežít bez větší fyzické úhony v kolektivistickém systému. Mentální úhona je obětována na oltář alespoň živoření těla. Pokud by dál mysl používala svou plnou kapacitu, mohla by začít rebelovat, což by se jí také mohlo vymstít na těle.

A právě nyní žijeme ve zřízení, ve kterém blbům je dobře. Především proto, že si svou blbost povětšinou neuvědomují. Tudíž si také na vědomé úrovni ani neuvědomují, že jsou závislí na ostatních – těch, kdo rozum používají. Vůbec jim nepřipadá obscénní, že jsou neschopní a potřebují ostatní ke svému přežití, a ostatní musí obětovat své potřeby, své štěstí, své příjmy, svůj majetek, aby své spolublby nakrmili. Blbové si nárokují všechnu péči a nakrmení. A kdo má údajnou povinnost je nakrmit? Schopní dříči, kteří tuhle hru hrají dál.

K tomu, aby blbové měli co jíst, je určitý podíl neblbů ve společností nezbytný: Musejí vydělávat a generovat nějaké hodnoty, aby bylo možné jim ty hodnoty brát a přerozdělovat blbům. Historie si ovšem již vyzkoušela, že pokud neblbům ukradneme příliš mnoho – jako třeba za Pol Pota, nebo za „válečného komunismu“ v SSSR, odmítne tuhle hru hrát úplně každý a nezbyde nikdo, kdo by hodnoty generoval a blby krmil. Tudíž musíme ponechat alespoň fikci toho, že dříči mají peněz víc než blbové.

A přesně tuhle fikci dneska hrajeme. Statistici přišli se zajímavou statistikou. Totiž s rozdělením příjmů za tzv. „úplné domácnosti“ podle nejvyššího vzdělání. Tak například domácnost s dětmi, kde otec i matka mají maximálně základní vzdělání, dosahuje v průměru na hlavu za rok čistý příjem 189.032 Kč. Domácnost, kde oba rodiče mají vysokoškolské vzdělání, mají příjem na hlavu 276.384 Kč. A třeba domácnosti, oba jsou středoškoláci, dosahují v průměru příjmů 232.447 Kč.

Ano, je to odstupňováno. Na první pohled tedy osoby s vysokým vzděláním mají vyšší příjmy než lidé s nízkým vzděláním. Až na to, že to je fikce.

Ten, kdo se rozhodne žít hned po skončení základní školy ze sociálních dávek, dostane své jisté okamžitě. A pak už pobírá dívky tak nějak rovnoměrně dál a dál a dál. Případně předstírá jakousi práci, kterou odflákne, však ono mu to životní minimum a přídavky na tohle a přídavky na tamto dorovnají. Bez jakékoliv snahy má zajištěno, že přežije. Že se o něj „ti ostatní“ postarají. Nutná snaha nulová. Od počátku si takový človíček bydlí a krmí se a existuje celkem beze strachu z nepřežití.

A pak si vezměte kupříkladu lékaře. Nebo advokáta. Nebo soudce. Vzdělává se tak zhruba do pětadvaceti let. Do té doby příjem nula. To už zatím jeho línější kolega má obstojné dávky či obstojný plat. A myslíte, že složením poslední vysokoškolské zkoušky dostane vysokoškolák přidělen nejvyšší možný plat? Ani omylem. Čeká. A čeká. A čeká. A dál se učí. Plat nic moc. Možná kolem pětatřicítky či čtyřicítky dosáhne na maximální možné vzdělání a konečně mu může začít plat růst výrazně. Jenže v té době už jeho línější kolega bez snahy obstojně bydlí a mnohdy i má slušný byt. Teprve poté začne pilnější a myslící exemplář svého pasívního kolegu ve svém životním standardu dohánět a nakonec statisticky i předhánět. Jenomže kolik let svého života si užil vyšší životní standard? Je to, že v důchodu má statisticky vysokoškolák vyšší příjmy než osoba na dávkách, dostatečná odměna za celoživotní dřinu versus pasivitu?

Rozdíl mezi příjmy na hlavu o středoškoláků a vysokoškoláků je u úplných rodin necelých 19 %. Vysokoškolák ovšem vstupuje na pracovní trh zhruba o 5 až 6 let později než středoškolák. Pokud počítáme ještě vyšší akademické vzdělání, které je ovšem zahrnuto stále pod kolonkou „vysokoškolské“, pak ještě později. Pracovně aktivní roky středoškoláka jsou (zhruba) o více než 17 procent delší než aktivní roky vysokoškoláka. Rozpočítáno na celou dospělost tedy příjmy vycházejí v zásadě šul nul nastejno! Ovšem s tím, že peníze dnes mají samozřejmě vyšší hodnotu než stejné peníze zítra. A tady se započítáním časové hodnoty peněz a se započítáním rozložení jejich příjmů v čase už to začínají vysokoškoláci prohrávat.

Vyšší odměňování těch, kdo se snaží a svými znalostmi táhnou celou ekonomiku, je tedy jenom fikcí, která dává správný dojem na papíře, ale realita je jiná. Rovnostářská přerozdělující společnost s atrofovaným sociálním systémem to tak zařídila, že její elity jsou papírově považovány za „bohaté“, což má být hřích, který se neodpouští, ale přitom i tenhle smrtelný hřích je jen fiktivní. Náš sociální systém není dobrem. Je zlem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.