Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Vážně si myslíte, že ekonomická mizérie, která po roce 2008 postihla Evropu, je něco bezprecedentního? Ráda bych sdílela váš optimismus.

Představte si na okamžik, že se píše rok 476 našeho letopočtu. Jsme v Římě. Vojenská moc upadá. Kolem nás zuří vzpoury, vnitřní spory, na trůnu sedí loutky, roste vliv zájmových skupin, populace ubývá, lidé odcházejí do měst. Nejvíc císařských peněz jde na sociální dávky. Císař Dioklecián už před téměř dvěma sty lety došel k názoru, že jediná možnost, jak ohromnou říši zvládnout, je rozdělit ji na západní a východní část, čímž jako vedlejší efekt zdvojnásobil počet státních úředníků. Aby je bylo možné zaplatit, daňové zatížení neúnosně roste; dokonce tak moc, až některé provincie si přejí být ukořistěné barbary a odloupnuté od Římské říše. A vnitřní rozpad dokonávají nájezdy barbarů, či „bezvěrců“: Hunů a Germánů. Nepřipomíná vám to něco?

Že vojenská moc dneska neupadá? Aha – a víte, že výdaje na NATO rostly až do roku 2010, kdy náhle začaly klesat, protože už nebyly peníze?

Že tu nemáme vzpoury? A co jiného než vzpoura je referendum o odtržení Skotska? Výsledek posledních voleb v Katalánsku? Chystané britské referendum o Brexitu?

Ale nejsou to jen vzpoury nižších územních celků vůči vyšším. Máme tu i rozbroje uvnitř společnosti. Co třeba kvóty pro rozdělování imigrantů? To není ničím jiným než velkým filozofickým sporem mezi západem a východem Evropy.

Kdyby snad někdo měl náhodou dojem, že množství obyvatel neklesá, vezte, že počet evropského obyvatelstva má kulminovat za deset let, poté má podle projekcí demografů začít klesat.

Sociální dávky se vyvíjejí přímo děsivě. V ČR, která momentálně na evropské poměry roste neuvěřitelně rychle o plných 4,6 %, činí výdaje na sociální dávky 42 % ze státního rozpočtu. A pokud máte dojem, že těžko může být hůř, vyvedu vás z omylu. V Německu už tvoří výdaje na sociální dávky 50,8 % z rozpočtu – nejsilnější evropská ekonomika už vydává na sociální dávky většinu rozpočtu.

V drtivé většině evropských zemí daňová kvóta prudce roste – paradoxně ale nejvíc roste v zemích, které se potýkají s největším dluhem. Čím větší dluhové problémy, tím víc problémové země zvyšují daně a tím víc to k ničemu nevede. Jen zdravé země, jako je Švýcarsko, se poznají podle toho, že si dokáží udržet svou daňovou kvótu stabilní.

O výši veřejného dluhu evropských zemí pak raději ani nemluvit. Od roku 2008, kdy naplno vypukla dluhová krize, zadlužení EU nestále roste – jako by snad růst dluhu měl být řešením zadlužení.

Na finančních trzích existují obrovské cenové bubliny: přehřáté jsou akcie, dluhopisy i peněžní trh. Ekonomické problémy se od roku 2008 nevyřešily, naopak se ještě prohloubily, pouze se je podařilo dočasně zamaskovat tím, že Evropská centrální banka nalila do oběhu obrovské množství nekrytých peněz. Ano, EU skutečně vykazuje všechny znaky státního celku v posledním tažení.

A do tohoto vnitřního rozvratu přichází úder zvenčí zrovna jako ve starém Římě. Jen místo barbarských kmenů bezvěrců tu máme příliv nové kultury, která se na Evropu nezadržitelně valí. A tak jako kdysi některé provincie barbary vítaly… tak dnes nové klienty sociálního systému vítá nejsilnější evropská ekonomika, Německo.

Jeho lákadlům je vskutku těžké odolat. Vždyť zatímco v Maďarsku dostane žadatel o azyl maximálně 86 eur na dospělého za měsíc, v Německu je to standardně 374 eur. (Proč asi v Maďarsku žádní běženci o azyl nežádají?) Zatímco Maďarsko přijme jen 9 % žadatelů o azyl, v Německu je přijato 42 %. Zatímco v průběhu války v bývalé Jugoslávii přišlo do Německa něco přes 400 tisíc lidí a zdálo se nám to jako ohromné množství, jen v průběhu září 2015 do Německa přišlo na 270 tisíc lidí. Za celý rok 2015 se už dnes odhady pouze pro Německo pohybují mezi 1,1 a 1,5 milionu příchozích.

Jenomže jestli něco v ekonomice funguje, pak je to ona mnohými proklínaná neviditelná ruka trhu. Funguje bezchybně. A fungovat bude i tentokrát. Ačkoliv se na ni hodí pořekadlo o Božích mlýnech, které sice melou jistě, ale pomalu. I neviditelná ruka trhu bude fungovat pomalu, zato neomylně. A celý problém patrně – když ne úplně, tak alespoň do značné míry – vyřeší sama.

Německo prostě není nafukovací, stejně jako zbytek Evropy ne. Kolik imigrantů ještě Německo dokáže pojmout? Jednou přijde bod – a vzhledem ke stavu, v jakém se evropské ekonomiky nacházejí, přijde mnohem dříve, než by býval přišel v jinou dějinnou epochu – kdy sociální systém prostě klekne.

Může se to přihodit třeba takto: Výdaje ze státního rozpočtu určené na sociální dávky neustále porostou. Z nynějších 51 % v Německu dosáhnou třeba 70 nebo 90 %. V tu chvíli začne růst (už nyní rostoucí) evropské zadlužení tak rychle, že důvěra investorů dostane zásadní trhliny. Podobně, jako se to stalo v Řecku, už nebudou dál ochotní té a oné evropské zemi dál půjčovat. Když země ztratí přístup k financím, nezbyde jí, než svůj přebujelý sociální systém osekat. Nebude jiné cesty – jako nebylo jiné cesty v Řecku. Nebude to otázka toho, co politici či obyvatelstvo chtějí, bude to prostě otázka technických možností. Až lákadlo pro imigranty postupně zmizí. A jejich přiliv s mizícím lákadlem dávek vyschne.

Zdá se vám to jako přehnaný optimismus? Ale vždyť se tenhle scénář už rozbíhá! Je to jen pár dnů, co britský premiér David Cameron dal Bruselu ultimátum, v němž vyhrožuje, že v případě nepřistoupení na jeho požadavky podpoří Brexit. A tím hlavním požadavkem je především omezení sociálních dávek pro imigranty. Švédští politici sice zatím ještě neuhnuli od své politiky totální otevřenosti, ale obyvatelstvo se už začíná stavět na zadní: Zatímco v září se pro omezení přijímání imigrantů vyslovilo jen 29 % lidí, v listopadové anketě jich bylo už 41 %. A i švédští politici začínají opatrně prohlašovat, že už nemají peníze. V Německu povážlivě klesá podpora Angely Merkelové a její ministr financí Wolfgang Schäuble začal otevřeně rebelovat. Že by snad v pozadí pozvolna klíčící britské, švédské či německé rebelie byly náhlé obavy z jiné kultury? Ale kdeže. Společným jmenovatelem jsou peníze. Jinými slovy: Neviditelná ruka trhu začíná konat.

Jenomže má to dvě vady na kráse.

Zaprvé to může trvat ještě hodně dlouho.

A zadruhé peníze nevyschnou jen pro ekonomické migranty, ale i pro naše vlastní obyvatelstvo. Tak jako vyschly po pádu Říma.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Vždycky jsem si myslela, že kdyby došlo na dvojroli hodného a zlého policajta, já bych jako ženská logicky a suverénně hrála toho hodného.
Člověk však míní a Invelt mění. Totiž jedna společnost, toho času největší autorizovaný prodejce a servisní síť nejmenované značky aut. Když jsem před třemi dny – po řádném objednání – čekala v autě dvě hodiny padesát pět minut, se dvěma maličkými, zoufale plačícími hošíčky, než se servis slituje, nalezne nějakého použitelného technika a umožní mi předat klíčky od auta určeného na servisní prohlídku, s úžasem jsem v sobě nalezla zcela opačný talent. Byl to můj manžel, který hrál roli hodného a konejšil mě, že „určitě už to přeci musí být, přeci technik nevysublimoval do vesmíru“. Stálo jej to poměrně dost úsilí; já, vyhecovaná dětmi plačícími bezmála tři hodiny, jsem coby ten „zlejší“ byla už několikrát rozeběhnutá srovnat věci do latě. Neudělala jsem to nakonec jen v naději, že v Inveltu prostě zrovna nemají dobrý den. Jaké ale bylo mé překvapení o dva dny později, když jsem byla pozvána k vyzvednutí auta, abych na místě zjistila, že se „vlastně spletli“ a „zapomněli mi to říct“, takže auto hotové není a mám přijet někdy jindy.
A po celou dobu jsem musela myslet na jednu věc. Totiž na to, že ona značka aut se snaží udržovat si pověst velmi prestižní, ba dalo by se říci snad až luxusní. K vysoké prestiži neodmyslitelně patří i vysoký standard služeb. No – pokud jde o ceny servisu, o interiér budovy, o vizáž recepčních, nadstandardní celkem jistě je. Dokonce i ochota některých konkrétních zaměstnanců je vysoká. Ale jakmile došlo na celkový komfort klienta, luxusní byla jen má ráže po třech hodinách. Že jen náhoda? Ale kdeže. S přezíravostí kombinovanou s mimořádně vysokým sebevědomím jsem se tu nesetkala poprvé. A pak mi došlo, že by mě to vlastně nemělo vůbec překvapovat.
Došlo mi, že je to vlastně skoro zákonitost. Když společnost – ať už na úrovni jedné firmy nebo celého státu – dosáhne určité vysoké úrovně, obyčejně jí začne kdekdo mazat med kolem úst. A to je panečku něco pro růst ega! Dříve či později se taková společnost začne cítit… no, jak jen to říct kulantně? Značně sebevědomá. Nekulantně řečeno namyšlená. A ve své namyšlenosti začne zapomínat, jak se ke svému postavení dostala. Že na počátku byla dobrá, spolehlivá auta. Nebo že na počátku byl nějaký druh hospodářského zázraku, třeba zázračná obnova po válce, reformní rozmach společnosti po revoluci, nebo prostě jen technologický pokrok díky úsilí vědy a nasazení podniků. Namísto původní podbízivosti zákazníkovi přichází arogance. Namísto původní ochrany obyvatelstva nastupuje jeho šikana. Z takového bodu pak už nebývá moc daleko k úpadku a k systému šikanózního Velkého Bratra.
Abyste mě špatně nechápali: Já si nemyslím, že Česká republika již v takovém stavu je. Jsou tu aktuálnější adepti: Původní namyšlenost na velké bohatství a sociální výdobytky kupříkladu bezvadně postavila do poslušné lajny obyvatele Norska. Ve skutečnosti si dokonce myslím, že po téhle stránce jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi ještě velice dobře. Bohužel ale mám strach, že jsme se už dostali na šikmou plochu. Zatím to ještě není tak docela bijící do očí. Ale první náznaky tu už máme. Jako třeba před pár dny Poslaneckou sněmovnou schválený povinný rok odkroucený pro všechny děti bez rozdílu v mateřských školkách.
Zdá se vám to jako docela rozumné rozhodnutí? Souhlasíte s odůvodněním, že sociálně slabší děti, nejčastěji pak děti z romských rodin, by se měly zavčasu „socializovat“? Tak trochu myslete.
Pokud většina populace dostane ve jménu slabosti menšinové populace nějakou povinnost, není to jen nemorální pozitivní diskriminace většiny menšinou? Není povinné přezkušování těch dětí, jejichž rodiče zažádají o výjimku a mimořádné povolení předškolního vzdělávání doma, jen mimořádně potupnou lekcí státu rodičům, v níž se má rodičům dostat upozornění, že to nejsou oni, rodiče, ale stát, kdo ví nejlépe, jak se o děti starat? Není to jen snaha zpřetrhat pouto pětiletých dětí s rodiči a v ještě tvárném věku je zavčasu vehnat do náruče převychovávajícího systému? Dětští psychologové se shodují, že do šesti let „patří“ dítě matce, je na ní vysoce závislé, tvoří s ní jednu jednotku, po šestém věku života se pak většinou začíná od matky osamostatňovat a víc se obracet na otce, na mužský princip v rodině. Není tohle brzké povinné odtrhnutí dětí od matek ve své podstatě jen útokem na citové vazby mezi matkou a dítětem a odtržení dítěte z měkkého ženského principu? Není to vlastně další kamínek do mozaiky vytvářející stále agresívnější společnost?
Vždyť přesně tohle oddělování dětí od matek začíná již při porodu v porodnici. Je zajímavé, nikoliv však překvapivé, že čím totalitárnější společnost, tím násilnější formy porodu a intenzívnější oddělování dětí od matek: Naprostým propadákem v tomhle ohledu je Rusko, na druhém konci škály jsou země jako Nizozemsko, Británie, Německo či Belgie.
A pokračuje to dál. Dítě po narození potřebuje ke svému přežití jen a pouze matku: Matka je jeho potrava, když ho kojí. Matka je jeho teplo, když ho chová na svém těle. Matka je jeho spánek, když ho ukolíbá v náručí a položí vedle sebe do své postele. Matka je jeho psychický a fyzický rozvoj, když jej nosí během dne na svém těle a poskytuje jeho mozečku podněty. Takhle to evoluce vymyslela. Jenomže jak vypadá dnešní svět? Máme umělohmotné flaštičky a kojeneckou výživu, pro kterou si chodíme do lékárny. Máme dudlíky, zavinovačky a peřinky a monitory teploty i dechu. Máme oddělené dětské postýlky a elektronické chůvičky. Máme elektrické kolíbky a kočárky. Zato jsme ztratili intuici i vztah.
Ztratili jsme jako společnost intuici, vztahy i měkký ženský princip, protože jsme se to neměli kde naučit. Naše matky nás odložily do jeslí a uvěřily, že pro nás dělají to nejlepší. Jenomže ve skutečnosti to bylo tak trochu jinak. To jen Velký Bratr tehdy hned po válce potřeboval každou pracovní sílu. A tak matkám nakukal, že je výrazem pokroku, když své děti odloží, protože o ně bude postaráno „odborníky“ a budou si mít „s kým hrát“. Matky uvěřily a houfně vyrazily poskytnout Velkému Bratru svou pracovní sílu. Tahle generace nás vychovala – a my se teď po ní opičíme, protože nic jiného neznáme. Ženy místo vychovávání dětí vydělávají peníze pro rodinu, což v historii bylo doménou mužů. Všichni se tak stáváme muži – a agresivita společnosti roste. A protože neznáme nic jiného a nedokážeme si připustit, že bychom třeba nemuseli dělat pro své děti to nejlepší, namlouváme sami sobě, že je to tak správně. (Říká se tomu v psychologii princip popírání.)
A pak, když zestárneme, neumíráme doma v kruhu rodiny, ale v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných, kam nás naše děti strčí, protože to neumí jinak. Protože si namlouvají, že se o nás „odborníci postarají“ a že se nám to tak bude líbit. I když průzkumy veřejného mínění jednoznačně ukazují, že drtivá většina lidí chce zemřít doma mezi svými blízkými.
Jestli jste si až dosud mysleli, že prodloužení povinné školní docházky v podobě povinné mateřské školky je celkem dobrým a nevinným nápadem, který se ve skutečnosti dotkne jen malého počtu rodin, jelikož většina rodin stejně své děti do školky už posílá, pak vězte, že jste se nechali nachytat na vějičku. Je to ve skutečnosti mimořádně agresívní ukázka státní moci, která naakumulovala tak velké bohatství a sociální výdobytky, až se vymkly kontrole. Je to pomalý a nenápadný nástup Velkého Bratra.
Mé děti do školky chodit nebudou.

Nevím sice tak docela proč – ale vypozorovala jsem, že v poslední době se začaly povážlivě množit dotazy novinářů na téma: „Jak velkou ekonomickou katastrofou by pro ČR bylo opuštění EU?“
Nějak se mi nezdá, že by se na to ptali o tolik frekventovaněji než kdy dřív „jen“ proto, že slavíme v těchto dnech 28. říjen – svátek vzniku Československa. Nějaký čertovský hlásek mi našeptává, že to daleko spíš bude kvůli imigrační krizi a kvótám… Možná. Faktem ale je, že otázka je vždy formulována tak, že jasně naznačuje, že opuštění EU je považováno za nemyslitelný úlet. Za katastrofu, která ani nemůže nastat. Asi jako když se mluví o třetí světové, a všichni chápou, že patrně nenastane, protože ta vize je tak strašná, že nikdo osudný čudlík nakonec nezmáčkne.
Fakt úlet? Fakt tak strašná hrozba?
Zbytečný je ten povyk. Ne, já NEJSEM pro urychlené vymýšlení plánů, jak během příštího volebního období EU opustit. Máme trochu urgentnější starosti – jako třeba čerstvě schválený sedmdesátimiliardový schodek státního rozpočtu při současném růstu české ekonomiky o 4,6 %. (Trapas jako hrom, protože neexistuje ani jediná ekonomická teorie, která by ospravedlňovala jakýkoliv schodek při tak obrovském hospodářském růstu.) Tohle nás pálí mnohem víc. Ale na druhou stranu: Není trochu mimo mísu podléhat hysterii, kdykoliv na hypotetický odchod z EU přijde řeč?
Zcela realisticky se mluví o tzv. Brexitu. Zajímavé je, že když finanční trhy slyší o vystoupení Velké Británie z EU, nezačínají panikařit, libra neoslabuje, britské akcie se nepropadají – ale přesně naopak. Vystoupení Británie z EU je kupodivu finančními trhy chápáno jako snížení ekonomické zátěže. Nikoliv jako katastrofa.
Švýcarsko v bledě modrém: Má nesrovnatelně nižší daňovou kvótu než my a současně nerostoucí daňovou kvótu – na rozdíl od jiných členských zemí EU. A taky zdravější strukturu ekonomiky a nižší veřejný dluh k HDP, než je běžné v EU.
Čili opuštění EU se v tomto světle nezdá být ekonomickou katastrofou. Co víc, pro některé země to může být i jistým ekonomickým ozdravením. Vhledem k tomu, že ČR se postupně transformuje do pozice čistého plátce do společného evropského rozpočtu, ani ztráta strukturálních fondů by ho nebolela. Ostatně stejně tyto fondy neumíme čerpat, neustále máme problém dočerpat, co nám patří. Ba co víc, dokonce si troufnu tvrdit, že ztráta těchto strukturálních fondů, u nichž je třeba spolufinancování, by vedla k ozdravení veřejných financí. A to právě proto, že by najednou padla nutnost onoho spolufinancování.
Přesto to není tak jednoduché. Nezdá-li se vám tak docela rozumné dát evropské integraci vale, máte naprostou pravdu. Klíčové totiž není setrvání v EU, klíčové je setrvání v zóně volného obchodu a v Schengenském prostoru. Proč? Protože podstatné pro ekonomický rozvoj a prosperitu jsou liberalizace obchodu, pohybu kapitálu i lidí. Jenomže paradoxně tohle všechno nemá zase tak moc společného s EU! Všechny tyhle svobody jsou spíš důsledkem dalších evropských multilaterálních smluv. EU jako taková není ani tak o liberalizaci, o větší ekonomické volnosti, ale naopak spíš o regulaci, o napasování ekonomiky do stejné šablony, o likvidaci komparativních výhod jednotlivých zemí skrze jejich unifikaci.
Ostatně vidíme, že ačkoliv jsme stále součástí EU, Schengenský prostor kvůli migrační krizi vlastě spontánně zaniká. EU a volný pohyb osob jsou tedy zjevně dvě různé věci. Můžeme jen doufat, že tentýž zánik nepotká volný obchod, volný pohyb pracovních sil a volný pohyb kapitálu. Jistá si tím ale moc nejsem, dokonce mám přímo strach. Ted, v souvislosti s imigrační krizí, budou totiž lokální pracovní trhy hodně napnuté a bojím se, bojím, aby náhodou nějakou „chytrou“ a hlavně populistickou hlavu nenapadlo začít porušovat další dosažené evropské svobody.
Na příkladu Švýcarska tedy vidíme, že občas se objevující spekulace o tom, že vystoupení ČR z EU by bylo důvodem pro skokový růst inflace, pro prudké zvýšení úrokových sazeb založené na údajném drastickém oslabení koruny a podobně, jsou čiré fantasmagorie. Ale současně musím znovu zdůraznit, že podmínkou zachování ekonomické prosperity by v případě opuštění EU bylo NAPROSTO NEZBYTNĚ podržení si dalších dosažených vnějších liberalizací ekonomiky. Jenomže pokud až sem někdo teoreticky souhlasí, obyčejně vznese údajně praktickou námitku.
Ta námitka obvykle zní: „Proč by s námi ostatní země měly chtít tyto smlouvy umožňující ekonomickou integraci uzavírat, když my bychom s nimi nechtěli být v jedné EU?“ Odpověď je extra prostá. Protože vzájemné otevření se trhů jednotlivých zemí je na evropské integraci právě tím, co dává smysl. To je to, co je užitečné pro všechny. Chtějí-li se země integrovat, pak to asi nedělají kvůli obtěžujícím jednotným úsporným žárovkám, ale kvůli výhodám takové integrace. Tedy právě kvůli vzájemně otevřeným trhům. Je jaksi v zájmu všech se ekonomicky otevřít. Tím, že nějaká země, dejme tomu my, je zapojená do zóny volného obchodu, jí nedělají okolní země milost. Tím, že jsme my zapojeni do zóny volného obchodu, pomáháme sobě i všem ostatním. Co by měli Němci, kteří u nás mají své fabriky, z toho, kdyby s námi uzavřeli hranice? Zkrátka tuhle námitku může vyslovit jen někdo, kdo má pocit, že vzájemný obchod není výhodou pro obě strany, nýbrž je vykořisťováním jedné strany stranou druhou. Pouze kdo uvažuje tímto způsobem, si může myslet, že by vystoupení země z EU mohlo být „trestáno“ tím, že by EU sobě na škodu vystoupivší zemi nějak hospodářsky šikanovala.
Další častá námitka bývá: „A co obrana? Co NATO? Cožpak si můžeme dovolit vystoupit z demokratických struktur?“ Ale o obraně přeci já vůbec nemluvím! NATO není EU! Já mluvím o euronesmyslech: O kvótách na běžence (které nechceme), o úsporných žárovkách (které nechceme), o strukturálních fondech (které neumíme čerpat), o normě na minimálně 14centimetrovou délku banánů (o které si mnoho lidí pro její absurditu myslí, že je jen hoaxem a že neexistuje – ačkoliv je možno tento předpis najít v Prováděcím nařízení Komise EU č. 1333/2011 ze dne 19. prosince 2011). O tomhle je EU. Zato EU vůbec není o obraně. A není ani o hospodářské integraci.
Když tedy nejde o obranu ani o ekonomickou integraci, obyčejně ještě skalní obranář EU namítne: „Jenomže EU je politický projekt! A my bychom si politicky ublížili, kdybychom jej zavrhli! Ztratili bychom všechnu politickou sílu!“ Aha – tak ublížili bychom si, říkáte? Tak víte co? Máte snad pocit, že malé pětimilionové Norsko, které není součástí EU, nedokáže držet český stát, který je součástí EU, dostatečně na lopatkách, když přijde na to, že nechce vrátit unesené české děti s českým občanstvím a českým pasem s logem EU? Ono to asi ani o té politické síle nějak nebude… Spíš o našem vlastním (ne)sebevědomí.

Bývalo to výbušné téma – aby se nakonec tak nějak pozapomnělo – a aby se dneska znovu stalo IN.
Penzijní reforma, druhý důchodový pilíř a spoření na důchod. Dlouho jsme o původně výbušném druhém penzijním pilíři neslyšeli. Jenomže před pár dny druhým hlasováním v Poslanecké sněmovně prošel návrh na jeho zrušení, teď nezadržitelně míří k závěrečnému hlasování. Už během několika málo dnů by tak mohlo být rozhodnuto o jeho konci. Ovšem pro nás je to namísto vysvobození… teprve začátek peripetií.
Připomeňme, že vláda Petra Nečase zavedla systém, který nebyl dobrý, i když pořád byl nesrovnatelně lepší než původně zvažovaný návrh, že spoření ve druhém pilíři bude povinné. Že tento systém nebyl dobrý, dokazuje fakt, že jej momentálně využívá jen pouhých 84 550 lidí. Současná vláda nepřináší žádnou lepší alternativu, jen boří. Boří něco, co sice bylo špatné, ale také to málokomu ublížilo – protože jen příliš málo lidí tento typ „spoření“ na důchod využilo. Stát tak sahá na dobrovolnou smlouvu mezi fondem a jeho klientem, která měla podle původních plánů přetrvat beze změny desítky let, a která ještě navrch byla v minulosti podporována státem. Ani jedno není dobré, je to chyba na chybu.
Pravda, dlouhodobě tvrdím, že druhý – a vlastně i třetí – pilíř se relativně vyplatí jen bohatým lidem. A jen „relativně“ proto, že jej nesmíme moc srovnávat s jinými druhy investic, které jsou při srovnatelném riziku zajímavější. Nicméně neodiskutovatelným faktem je, že oněch více než 80 tisíc lidí, kteří druhý pilíř využívají, je prostě jiného názoru než já, totiž že druhý pilíř je pro ně přínosný, a mají na tenhle svůj názor svaté právo. Je tedy minimálně nemorální, aby těmto lidem stát jejich volbu bral. Ale budiž, od státu už málokdo čeká, že půjde v otázkách práva svému lidu příkladem.
Je tu ale jiná otázka. Je víc než jasné, že aspoň část z lidí, kterým je druhý pilíř zrušen, teď nejspíš bude chtít na důchod spořit nějak jinak. Ale jak? Dá se čekat, že když tihle lidé už jednou volili využít pro spoření finanční trh, podruhé se rozhodnou obdobně. Třeba budou chtít navýšit své spoření v pilíři třetím. Anebo vložit své úspory do podílových fondů. Nebo do akcií. Nebo do dluhopisů. Je to ale rozumné…? A jsme u toho.
Finanční trh sleduju každý den; mám ho ráda, baví mě. Netrpím nějakými obecnými předsudky vůči cenným papírům. Ale… Doba je na finančním trhu vše, jen ne typická. Nejsme někdy v ještě celkem „normálním“ roce 2000 nebo 2005. Dnes jsou akcie krutě přehřáté (indexy jsou výš než v přehřátém předkrizovém roce 2008), dluhopisy ještě víc (koupě některých českých či německých dluhopisů přinese nulový výnos), peněžní trh to samé v bledě modrém (vklady reálně úspory znehodnocují). A nutno si uvědomit, že fondy, ať už penzijní či podílové, jsou vlastně jen variantou kolektivního investování do akciového, dluhopisového a peněžního trhu. Jenomže v tomto prostředí vysokých rizik, ale nízkých výnosů, penzijní ani podílové fondy prostě nemají technicky možnost úspory klientů rozumně zhodnotit.
Penzijní fondy proto už začaly hledat alternativy. V prostředí tak nízkých výnosů nemohou jinak. Jednak nakupují víc akcií, jednak víc zahraničních dluhopisů (momentálně jich vlastní už cca 6 %). Tím však do hry vstupuje hned několik dalších rizik. Zaprvé riziko prudkého propadu přehřátých akcií. Zadruhé riziko prudkého propadu přehřátých dluhopisů. Zatřetí kurzové riziko, které prudce vroste vzhledem k tomu, že jednou ČNB přestane korunu uměle oslabovat intervencemi. Vůči kurzovému riziku se sice dá zajistit, ale je ve hvězdách, jak se s tím české fondy vypořádaly.
V roce 2014 tak zhodnocení vkladů klientů českého penzijního připojištění v transformovaných fondech penzijních společností dosáhlo nominálně jen 1,35 % p.a.. Odhaduji, že rok 2015 bude ještě mnohem slabší. K tomu připočtěme meziroční inflaci aktuálně na 0,4 %, a můžeme být rádi, pokud letos fondy peníze reálně neznehodnotí. Přitom vzhledem k situaci na finančním bude v příštím roce asi ještě hůř. Bude mnoho fondů, které část vašich úspor zruší.
Podtrženo a sečteno, mám intenzívní dojem, že jakékoliv fondy jsou dnes pro našince nejlepší cestou, jak své úspory řádně počochnit.

Aneb lze v ČR dotáhnout hospodářskou vyspělost Německa?
(Text studie zde uvádíme bez grafů a tabulek)

V ČEM SE MŮŽE ČESKÁ HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA INSPITOVAT OD NĚMECKA?

NĚMECKO: TAHOUN EVROPSKÉ EKONOMIKY

Německo se v posledních letech stalo jednoznačným motorem evropské ekonomiky. O tom nás nejlépe přesvědčí pohled na vývoj HDP. Zatímco země Evropské unie rostly od roku 2010 průměrným tempem o 0,9 % ročně a eurozóna o 0,6 %, německé hospodářství rostlo v průměru o 2,0 % ročně.
Za vzor se všem dává především kondice německého trhu práce. Ze statistik vyplývá, že míra nezaměstnanosti na německém pracovním trhu v posledních letech klesá. V součtu roku 2014 se dostala na úroveň 5,0 %. Přitom ještě před 10 lety německý trh práce rozhodně nemohl sloužit jako vzor pro další evropské státy.
Německé hospodářství tehdy po splasknutí internetové bubliny nerostlo, navíc přestalo být schopné dodržovat pravidla tehdy tolik vzývaného evropského Paktu stability a růstu. Bez práce bylo téměř pět milionů Němců, konkrétně v roce 2005 činila nezaměstnanost v Německu 11,2 % a byla o více než 3 procentní body vyšší než v České republice.

POVÁLEČNÝ VÝVOJ V NĚMECKU A CESTA ZÁPADNÍHO NĚMECKA K PROSPERITĚ

Abychom pochopili tehdejší problémy Německa, musíme se vrátit v čase zpět. Konec druhé světové války znamenal pro Německo něco jako restart, nový začátek. Německo bylo rozděleno do 4 okupačních zón. Ty byly základem vzniku Německé demokratické republiky a Německé spolkové republiky. Poválečné Německo zažilo dvě důležité ekonomické události. Zaprvé, Německu výrazně pomohlo přijetí Marshallova plánu. Nutno ale poznamenat, že východní Německo muselo na nátlak Sovětů tuto pomoc odmítnout. Zadruhé, Německu se v roce 1948 podařilo díky měnové reformě eliminovat výměnný obchod a fungování černého trhu. Tehdy byla říšská marka nahrazena v západních okupačních zónách novou německou markou. Tento krok výrazně napomohl zmírnit napětí v ekonomice i v celé společnosti. Díky zavedení nové marky se obchody začaly následně rychle plnit zbožím. Východní a západní Německo si od konce 40. let šly vlastní cestou. V březnu 1949 spatřila světlo světa ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září téhož roku byla vyhlášena Německá spolková republika. Následně 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika (NDR).

Dodnes kontroverzním tématem je škrtnutí německého dluhu. Zhruba 20 zemí uzavřelo v Londýně v roce 1953 dohodu, v níž se zavázaly odepsat polovinu německých dluhů a efektivně restrukturalizovat jejich zbytek. Tento krok pak umožnil, že se Německo mohlo v 50. letech chlubit ekonomickým zázrakem. Ukázalo se, že rozumná restrukturalizace dluhu (tedy v podstatě bankrot) může ekonomiku postavit zpátky na nohy. Naopak nesplatitelné dluhy mohu zemi rozvrátit a radikalizovat, o čemž jsme se mohli naplno přesvědčit v době nástupu fašismu v Německu. Nabízí se paralela s dnešní dobou. Berlín dnes patří k nejhlasitějším zastáncům toho, aby řecké dluhy nebyly odepsány. Přitom Řecko bylo jedním ze států, které po válce souhlasily s odpisem německého dluhu. Jenže v principu je rozdíl mezi poválečným dluhem Německa a dnešním řeckým obrovský. Evropa po válce potřebovala, aby se znovu nastartovala německá ekonomická mašina. Už proto, že Německo tvořilo hráz proti potenciální hrozbě ze strany tehdejšího mocného Sovětského svazu. Evropské velmoci potřebovaly, aby německá ekonomika chytila druhý dech i z dalšího důvodu. V roce 1953 totiž byla kromě odpisu německého dluhu dojednána klauzule, že Německo bude splácet dluhy, jen když dosáhne pozitivní obchodní bilance. Splátky navíc nesměly přesáhnout 3 % z exportních příjmů Německa. To věřitelské země nutilo podporovat německý export a dovážet zboží z Německa, čímž významně napomáhaly obnově a růstu německé ekonomiky.

Situace Řecka je jiná. Řecko není evropským ekonomickým tahounem. Tvrdý bankrot Řecka by Evropu bolel mnohem méně než dlouhodobý kolaps německé ekonomiky. Evropští politici nechtějí o dalším odpisu řeckého dluhu ani slyšet. Řecko tak trpí tím, že je na rozdíl od Německa tzv. systémově nevýznamné. Jeho podíl na HDP Evropské unie dosahuje pouze 1,3 %. My se však domníváme, že řecké útrapy dříve či později dalším odpisem dluhu stejně skončí. Buď totiž Evropě dojde trpělivost s litím dalších peněz do Řecka, nebo Řekové dusivé reformy sami opustí.

Nikdo nemůže vědět, jak by se zahraniční věřitelé zachovali, pokud by se do dluhové lapálie dostala Česká republika. Velikost české ekonomiky je ještě menší než řecké – dosahuje 1,1 % na HDP Evropské unie. Ani česká ekonomika tedy není systémově významná. Bojíme se proto, že by v případě nezvladatelného českého dluhu věřitelé volili postup stejný jako v případě Řecka. Částečného ozdravného odpisu dluhu bychom se tak nejspíš nedočkali.

Ale zpět do poválečného Německa. Byly to také peníze z Marshallova plánu, které významně pomohly v 50. letech Německu k rozvoji německé ekonomiky. Nejprve byly odstraněny válečné škody. Poté došlo k modernizaci německého průmyslu. Ten potřeboval silnou finanční injekci, aby dohnal válečné roky. K rekonstrukci nejen německého průmyslu, ale celé ekonomicky pomáhal růst německého vývozu. Tomu hrály do karet nízké náklady na práci v Německu v kombinaci s relativně slabou markou. Pevný kurs německé marky tehdy činil 4,20 marky za 1 americký dolar. (Mimochodem – zde si povšimněte další odlišnosti s Řeckem – Řecko coby součást eurozóny nemůže spoléhat na slabou měnu a levnou práci.)

A úspěch se dostavil: v roce 1960 byl vývoz 4,5x větší než v roce 1950. Německá spolková republika tak učinila v 50. letech zásadní kroky, které jí pomohly k raketovému růstu. Naopak Německá demokratická republika pod dohledem Sovětů najela na model centrálně plánované ekonomiky. Když k tomu připočteme ještě faktor ekonomické izolace od západu, není divu, že ekonomická síla východního Německa začala zaostávat za západním.

Od 70. léta a zadrhávání prudkého růstu až po sjednocení Německa

Od počátku šedesátých let však německému růstu pomalu docházel dech. Poptávka již začínala být plně uspokojena. Navíc Německo už nerostlo z tak nízkého základu. Jednoduše dohnalo to, co za války ztratilo. Německý růst trval až do roku 1973, kdy přišla první ropné krize. Tehdy OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) záměrně utlumila těžbu ropy (asi o 5 %), aby mohla její cenu ovlivňovat ve svůj prospěch. Zároveň vyhlásila embargo na vývoz ropy do zemí, které podporovaly Izrael během Jomkipurské války. To způsobilo ekonomické problémy mnoha světovým ekonomikám.

V roce 1990 došlo k zásadnímu mezníku v moderní historii Německa. Tehdy se Německá demokratická republika připojila ke Spolkové republice Německo. V této době se však naplno ukázalo, že východní i západní Německo se v posledních letech vyvíjelo naprosto odlišně. Naplno se projevilo, jak bývalé východní Německo strádalo pod kontrolou Sovětské svazu ekonomicky. Ještě v roce 1991 činil HDP na hlavu ve východním Německo pouze 31 % výkonu západního Německa.
Zajímavé je také porovnání HDP na hlavu v České republice vůči HDP ve stejnocenném Německu. Český HDP na hlavu činil v roce 1993 15,2 % a do roku 1998 vzrostl na 23,6 %. V roce 2013 jsme se pohybovali na úrovni 42,6 % HDP Německa. Z toho je zřejmé, že Německo sice pomalu, ale přece doháníme.

ÚTRAPY NĚMECKÉ EKONOMIKY PO SJEDNOCENÍ

Při sjednocení východního a západního Německa politici usilovali o vytvoření měnové unie země. Nicméně tento proces provázely značné diskuse. Jádrem sporu se stalo vytvoření směnného kurzu mezi západoněmeckou markou (DM) a východoněmeckou markou. Přitom téměř neexistovaly relevantní statistiky, kterých by se dalo chytit. Ve výsledku tak bylo stanovování směnného poměru politickou otázkou. Padl návrh na poměr 3:1 v neprospěch východoněmecké marky. Jenže takový směnný poměr by vedl k výraznému poklesu východoněmeckých úspor. Východoněmecká vláda požadovala kurz 1 :1. Bundesbanka navrhovala 2:1 v neprospěch východoněmecké marky.

Nakonec rozhodl vládní kabinet h. Kohla: Směnný poměr byl nastaven na 1:1, ale jen do objemu 6 tisíc východoněmeckých marek. Pro větší objemy činil poměr 2:1. Ve výsledku tak bylo 64 mld. východoněmeckých marek převedeno kurzem 1:1 a 211 mld. kurzem 2:1. Suma sumárum tak byla východoněmecká marka konvertována za podmínek pro bývalou NDR velice příhodných. Rozhodně lepších, než by napovídal propastný rozdíl mezi kondicí východoněmecké a západoněmecké ekonomiky. Jen připomenu, že v roce 1991 činil poměr východoněmecký HDP na hlavu pouze 31 % HDP západního Německa. Jenže politici si přáli, aby nastavení směnného kurzu přispělo k vyrovnání životní úrovně mezi východem a západem. V praxi to tak jednoduché nebylo.

Na jedné straně skutečně díky zavedení měnové unie docházelo k růstu východoněmeckých mezd. Jejich podíl k západoněmeckým od roku 1991 do roku 1997 vzrostl ze 47 % na 74 %. Adekvátně k tomu se však ve východním Německu nezvyšovala produktivita práce. Ta ještě v roce 1999 dosahovala pouze úrovně zhruba 60 % oproti západnímu Německu. Na vině byly zastaralé a celkově špatné pracovní postupy i celkově strnulá struktura bývalé komunistické Německé demokratické republiky. Není proto divu, že růst mezd v bývalé NDR zadrhnul. Nižší produktivita práce v kombinaci s nárůstem mezd vedla k tomu, že ve východní části Německa prudce rostly náklady na jednotku pracovní síly. To nemohlo vyústit v nic jiného, než že výroba v bývalém východním Německu nebyla konkurenceschopná. Navíc se nedařilo plnit ani dílčí cíle. Ve východním Německu probíhala extrémně pomalu strukturální změna, která měla spočívat v přeměně ekonomiky založené na průmyslu na ekonomiku, která je postavena na službách. To se začalo projevovat i v tvrdých datech celé německé ekonomiky.

Deindustrializace ve východní části Německa se projevila v tom, že z průmyslových dělníků v roce 1989 bylo o pět let později kolem 40 % nezaměstnaných. Přidaly se i další problémy. Klesal HDP, objevilo se záporné saldo čistých vývozů. Do toho se zvyšovalo tempo inflace, což je pro Němce obrovský strašák už z dob hyperinflace ve 20. letech 20. století. Západní část Německa se snažila pomáhat ekonomice své východní části zasíláním transferů. Jejich výše od roku 1991 do roku 1998 téměř neustále rostla. Jenže transfery nebyly využity efektivně. Největší část z nich byla využívána na výplatu dávek sociálního zabezpečení. Investice na druhé straně zaujímaly pouze 15 – 19 % všech transferů. Jednoduše řečeno, investice nebyly tak vysoké, aby se mohla ekonomická síla východu a západu začít vyrovnávat. Podle analýzy odborníka na bývalou Německou demokratickou republiku berlínské Svobodné univerzity Klause Schrödera sjednocení Německa dosud stálo dva biliony eur. Částka zahrnuje kromě přímých finančních transferů ze západních spolkových zemí také hospodářské pobídky či peníze z fondů Evropské unie. Podle údajů německé vlády obsažených ve studii odvádějí od roku 1991 západní spolkové země každý rok na tyto účely 8 až 14,5 miliardy eur. Jak už bylo popsáno výše, největší problém je v tom, že většina těchto peněz byla využita na výplatu sociálních dávek (60 – 65 %). Výsledkem této snahy mělo být vyrovnání životní úrovně na východě a západě, což se ale nestalo.

Dotování východu mělo ještě jeden negativní důsledek pro německou ekonomiku. Jednalo se o nafukování veřejného dluhu. Jen mezi roky 1995 a 2005 hodnota dluhu německé vlády narostla o 42,5 %. Zatímco v roce 1995 dosahoval dluh 54,9 % HDP, v roce 2005 to bylo 67,1 % HDP. Ještě výraznější byl nárůst dluhu během krizových let, ale to je už jiná kapitola.

I přes velkou snahu se stále nedaří vyrovnávat životní úroveň východní a západní části Německa. Nedá se přitom říct, že by se růst mezd na východě Německa zadrhnul. V zemích bývalé NDR se průměrná měsíční hrubá mzda v posledních 5 letech zvýšila o 8,4 %. Jenže ve stejné době mzda v západní části Německa vzrostla o 9,4 %. Hrubá průměrná mzda ve východní části Německa se tak už téměř dvě dekády drží na úrovni ¾ té západoněmecké. Také míra nezaměstnanosti je ve východním Německu dlouhodobě vyšší než na západě. V posledních 20 letech byla míra nezaměstnanosti ve východním Německu v průměru o 7,4 procentního bodu vyšší než na západě. Dobrou zprávou pro východní Německo je, že rozdíl v míře nezaměstnanosti na východě a západě v posledních letech poklesl na méně než 4 procentní body. Na východě poklesla do roku 2014 míra nezaměstnanosti na 9,8 %, na západě na 5,9 %. To však souvisí s celkovým ožíváním německého trhu práce a ne až tak se zlepšováním podmínek ekonomiky bývalého východního Německa. Dlouhá desetiletí centrálně plánované ekonomiky a z toho vyplývající ekonomické zaostávání zanechala na východním Německu šrámy – ať už na tamním průmyslu, službách nebo infrastruktuře. Tyto šrámy se budou hojit dlouho. Souhlasíme tak se závěry výzkumného institutu Ifo. Ten došel k závěru, že východoněmecké spolkové země zůstanou i v příštím čtvrtstoletí hospodářsky slabší než západoněmecké.

Privatizace státního majetku

Ještě jednu podstatnou kapitolu přineslo sjednocení Německa. Jednalo se privatizaci státního majetku bývalé NDR. To byl totiž jeden ze základních bodů při přechodu z centrálně plánované ekonomiky na tržní. Německo vstupovalo do procesu transformace podobně jako další středoevropské země na začátku 90. let. Sama transformace však ve svém principu probíhala odlišně než v Československu, v Polsku a v Maďarsku.

Díky sjednocení se západním Německem měla bývalá NDR předpoklady k dobře provedené privatizaci. Privatizace totiž probíhala pod patronací ekonomicky vyspělejšího západního Německa. V ekonomice tak byl dostatek kapitálu i na případnou restrukturalizaci a sanaci privatizovaných podniků. To byl výrazný rozdíl třeba proti československé ekonomice. Úspěšnosti německé privatizace nahrával dostatek kvalitních pracovních sil. Dalším předpokladem pro zvládnutí privatizace byla existence vyspělé právní infrastruktury. I po právní stránce bylo Německo na privatizaci lépe připraveno než my.

Německou privatizaci měl na starosti „Treuhandanstalt“ (svěřenecký úřad), který řídilo ministerstvo financí. Podstatné je, že jeho činnost nebyla zaměřena jen ziskově, ale důležitá byla třeba i podpora pracovních míst. „Treuhandanstalt“ u konkrétního privatizovaného podniku proto vždy volil nejvhodnější možnou metodu. Privatizace v Německu tedy nebyla prováděna žádnou z nestandartních metod. Do poloviny roku 1994 převedl svěřenecký úřad všech 22 000 privatizovaných podniků. 70 % z nich nakonec skončilo ve východoněmeckých rukou a privatizované podniky přislíbily 1 485 455 pracovních míst. K 31. srpnu 1994 zbylo ve svěřeneckém úřadu pouhých 1 392 podniků, což představovalo méně než 10 % z celkového množství. Německo tak jednoznačně zvládlo privatizační proces nejlépe v regionu. Jak dobře víme, Československo udělalo chybu v nedostatečné úpravě investičních privatizačních fondů. To pak otevřelo cestu k jejich vytunelování. Privatizace neprobíhala hladce ani v Polsku a Maďarsku. V těchto zemích proces privatizace zkomplikovala vysoká zahraniční zadluženost v kombinaci s vysokou inflací.

Změna struktury německé ekonomiky

Struktura německé ekonomiky se od sjednocení východu a západu postupně mění. Německo po sjednocení prošlo poměrně rychlou deindustrializací. Zatímco v roce 1991 tvořil průmysl 30,2 % celkové hrubé přidané hodnoty, do roku 1997 tento podíl poklesl na 24,9 % a na úrovních kolem 25 % se drží dodnes. Klesl také podíl zemědělství a stavebnictví na celkové přidané hodnotě. Na síle naopak získávalo v 90. letech finančnictví a pojišťovnictví či informatika/komunikace. Oproti začátku devadesátých let drobně narostl také podíl minoritních složek – aktivit vztahujících se k realitnímu trhu, administrativních a pomocných prací, dále podíl vzdělávání, lidského zdraví a sociálních prací a také umění, zábavního průmyslu a rekreace.

CO BYLO POTŘEBA ZMĚNIT NA NĚMECKÉM TRHU PRÁCE, ABY ŠLAPAL JAKO HODINKY?

Na počátku nového milénia německá vláda cítila, že musí dojít k razantním změnám. Ty se měly v první řadě týkat trhu práce. V první řadě bylo potřeba zvýšit celkovou flexibilitu trhu práce. Podnikům mělo být umožněno lépe se přizpůsobit podmínkám panujícím na trhu. Všem také bylo jasné, že zlepšit fungování trhu práce nepůjde bez částečného snížení ochrany zaměstnance před výpovědí. Právě kvůli této vysoké ochraně se firmy nehnaly do uzavírání dlouhodobých pracovních smluv s novými zaměstnanci. Na německém trhu práce měly dostat větší prostor pracovněprávní vztahy na dobu určitou.

K snížení nezaměstnanosti měly vést tyto tři cesty:

1. Zvýšení poptávky po pracovních silách prostřednictvím snížení pracovních nákladů.
2. Rozšíření nízkopříjmového sektoru. Nižší nástupní mzda měla pomoci prosadit se i jedincům, kterým bránila v úspěchu na trhu práce nízká kvalifikace, věk, délka setrvání ve stavu nezaměstnanosti apod. Podniky si tedy mohly stanovit nižší mzdu (na základě kolektivní smlouvy).
3. Poslední cestou k nižší nezaměstnanosti mělo být zvýšení flexibility trhu práce. Politici si začali uvědomovat, že podniky čelí na trhu velkému konkurenčnímu tlaku. Podnikům proto mělo být umožněno, aby se mohly neustále přizpůsobovat měnícím se ekonomickým podmínkám. V praxi se tak pod pojmem „flexibilita trhu práce“ rozumí přechod od smluvně regulovaných pracovních podmínek (pevná pracovní doba, kolektivně dohodnuté mzdy, zdravotní pojištění, příspěvky na dovolenou, ochrana zaměstnance před propuštěním) na organizaci práci do značné míry bez přesně stanovených pravidel.

Konkrétní kroky německé vlády

U moci byla v Německu na začátku nového milénia koalice sociálních demokratů (SPD) a Zelených. Všem bylo jasné, že se musí něco změnit. Německá ekonomika nutně potřebovala reformy, které budou reagovat na nepříznivý vývoj německé ekonomiky (respektive na ekonomickou stagnaci) a na problémy s nezaměstnaností v průběhu 90. let i na přelomu tisíciletí. Proto byl v roce 2003 vyhlášen německou vládou program Agenda 2010. Na jeho tvorbě se podílela i tehdy opoziční strana CDU-CSU. Program měl zajistit udržitelnost systému sociálního zabezpečení, nastartovat ekonomický růst a vytvořit potenciál ke snížení nezaměstnanosti. To vše do roku 2010. Vláda tehdejšího kancléře G. Schrödera pověřila s výše popsaným zadáním reformy trhu práce odbornou komisi pod vedením bývalého personálního šéfa automobilky Volkswagen Petera Hartze. Ta přišla s návrhy, na jejichž základě vznikly celkem čtyři zákony, kterým se dodnes přezívá „Hartz“.

Návrhy počítaly s tím, že se od základů změní fungování úřadů práce. Ty se měly přeměnit na „agentury“, které budou nezaměstnaným mnohem aktivněji zprostředkovávat práci. V jednoduchosti se jedná o to, že nezaměstnaný od „personální agentury“ nepobírá dávku, ale v podstatě měsíční mzdu. Poté je dle poptávky zákaznické firmě krátkodobě nebo dočasně „propůjčen“. Pozitivem pro nezaměstnaného je, že neztrácí kontakt s pracovním trhem. Výhodné je to i pro podniky, které mají možnost si zajistit dočasnou pracovní sílu či si s minimálními náklady otestovat svého budoucího zaměstnance.

V České republice úřady práce splňují jen velmi málo podmínek, kterými se blíží fungování personálních agentur. Tak především nárok na podporu v nezaměstnanosti má ten, kdo splní předem stanovené podmínky. Ty se týkají především doby, po kterou musel být žadatel účastníkem systému pojistného na důchodové pojištění a po kterou musel přispívat na státní politiku zaměstnanosti. Po splnění těchto podmínek má žadatel nárok na podporu v nezaměstnanosti. Její výše začíná na 65 % předchozí čisté mzdy a postupně se snižuje. Celková délka podpory se odvíjí od věku žadatele. Co je ale podstatné – v českém prostředí neexistuje vztah mezi podporou v nezaměstnanosti a na druhé straně odváděnou prací žadatele v době pobírání dávek. V českém prostředí tak na rozdíl od Německa neplatí, že nezaměstnaný od úřadu práce pobírá ne dávku, ale de facto plat za odváděnou práci.

Další normy reforem Hartz pak omezily ochranu zaměstnanců před výpovědí. Díky tomu napomohly vzniku atypických forem zaměstnání, jako je práce na dobu určitou nebo na zkrácený úvazek. Také byla nově definována výše státního příspěvku pro dlouhodobě nezaměstnané. Dávka přezdívaná „Hartz IV“ nahradila dřívější podporu v nezaměstnanosti. Ta se ještě několik let po ztrátě místa vypočítávala z výše předchozího platu. Nezaměstnaní se tak mohli spolehnout na pohodlný finanční polštář. Jejich motivace hledat si práce logicky nebyla příliš vysoká. Systém byl nově upraven tak, že v prvním roce bez práce má bývalý zaměstnanec nárok na 60 % svého dosavadního příjmu. Po jeho uplynutí pobírá už pouze paušální částku, která se pohybuje kolem 400 EUR, plus příspěvek na bydlení. Zvláštní ustanovení platí pro lidi předdůchodového věku. Ti mají právo pobírat déle vyšší podporu. Výše podpory se drobně liší podle věku nezaměstnaných či toho, zda žijí v jednočlenné domácnosti, nebo se starají o rodinu. Každopádně se díky této změně výrazně zvýšila motivace nezaměstnaných aktivněji hledat novou práci.

Proti zavedení reforem trhu práce se přitom bouřily odbory, v Německu se mohutně protestovalo. Reformy však nakonec prošly díky tomu, že panovala politická shoda. Politici napříč politickým spektrem si uvědomovali, že se v ekonomice musí něco změnit. Pikantní je, že reformy prosadila levicová Schröderova vláda. Tu nakonec stálo prosazení reforem vítězství v parlamentních volbách v roce 2005. Od té doby v Německu vládne CDU-CSU pod vedení A. Merkelové. Ačkoliv tvrdá opatření na trhu práce prosadila ještě Schröderova vláda, provedené reformy chválila po svém nástupu k moci strana CDU/CSU. Její předsedkyně Angela Merkelová Gerhardu Schröderovi dokonce osobně poděkovala. Právě po nástupu Angely Merkelové docházela na trhu práce k nejviditelnějšímu zlepšování. V roce 2005, kdy se koalice vedená A. Merkelovou dostala k moci, dosahovala míra nezaměstnanosti v Německu vrcholu 11,2 %. Do roku 2008 však poklesla na 7,4 %. To bylo způsobeno tím, že reformy Hartz začínaly zabírat.

Program Agenda 2010 v sobě nesl celou řadu plánů na další reformy, které ale bohužel nebyly všechny důsledně dotaženy:

• Vláda chtěla usilovat o snížení zdanění
• Omezení povinnosti disponovat koncesí u některých povolání
• Posílení malých a středních forem podnikání – podpora se týkala např. dotací či dotací z úvěrů pro nově zakládané podniky
• Zvýšení podílu municipalit na daních, které plynou do spolkového rozpočtu
• Podpora modernizace bydlení
• Byl přijat plán na penzijní reformu, kde mělo dojít ke zvýšení hranice odchodu do důchodu
• Ve zdravotnictví byla zaváděna finanční spoluúčast pacienta

Dále už můžeme navázat polickými kroky vlády A. Merkelové, která se úřadu ujala v září roku 2005. Merkelová chtěla pokračovat v programu Agenda 2010, ale v moderní modifikované podobě. Důraz kladla na snižování pracovních nákladů formou přesunu zdanění směrem k nepřímým daním. Po nástupu A. Merkelové se proto zvedla sazba DPH z 16 na 19 %. Musíme si také uvědomit, že po roce 2005 vládla v Německu koalice CDU/CSU spolu se socialisty z SPD. Ti usilovali o zvýšení daní pro nejbohatší. Výsledkem bylo, že daň z příjmu fyzických osob pro nejvíce vydělávající vzrostla ze 42 na 45 %. Vláda A. Merkelové se také zasazovala o podporu vývoje a výzkumu. Náklady na vědu a výzkum by se měly dostat ke 3 % HDP. Jenže nakonec se největší výzvou pro vládu A. Merkelové stalo něco úplně jiného. Vládní koalice A. Merkelové musela zemi provést dlouhou ekonomickou krizí.

Po vypuknutí finanční krize se německá vláda A. Merkelové snažila hodit pracovnímu trhu další záchranné laso v podobě programu Kurzarbeit. Tento program byl zahájen na jaře roku 2009. Program de facto dotoval zaměstnancům zkrácený pracovní týden a ušetřil německým firmám náklady spojené s propouštěním (odstupné, rekvalifikace, změna pracovního procesu). Je pravdou, že i díky tomuto opatření míra nezaměstnanosti v roce 2009 stoupla pouze o dvě desetiny procentního bodu a v roce 2010 již klesala. Dle odhadů se v Německu během poslední krize podařilo díky programu Kurtzarbeit a zkrácení pracovní doby zachránit více než 1,2 milionu pracovních míst.

Naopak v eurozóně nezaměstnanost v roce 2009 proti roku 2008 skokově povyskočila o 2,0 procentního bodu, v České republice dokonce o 2,3 body. Ačkoliv program Kurzarbeit dočasně dokázal pomoci německému trhu práce, má rozhodně své mouchy. Za první rok fungování německého kurzarbeitu vyplatil stát podle oficiálních údajů 5,1 miliardy eur. Ty šly do kapes zhruba 1,5 milionu žadatelů, s čímž Německo původně ani nepočítalo. Následně začal počet kurzarbeiterů klesat. Problém Kurzarbeit spočívá v tom, že z veřejných peněz pomáhá firmám v problémech na úkor těch úspěšných. Druhým negativem je, že program Kurzarbeit by měl řešit cyklické problémy. V praxi však v některých případech řeší strukturální problémy a drží nad vodou ty firmy, které by bez podpory z trhu odešly. Jednoduše pokud někdo vyrábí boty, které vycházejí z módy, podporu z Kurzarbeit by jen zneužíval. Takovýto podnik by se měl zaměřit na změnu podnikatelského plánu. Problémem programu Kurzarbeit je také to, že mnoho pracovních míst může s koncem podpory z programu zaniknout. Čím déle tedy program trvá, tím víc jeho efektivita klesá.

Česká vláda se v oblasti Kurzarbeit od Německa již inspirovala a kurzarbeit začíná platit i u nás. Zaměstnanci podniků, které kvůli hospodářské krizi či přírodní katastrofě nebudou mít pro své lidi práci na plný úvazek, by měli za dobu výpadku dostávat 70 % mzdy. Polovinu výdělku má hradit zaměstnavatel a 20 % stát. O každé žádosti firem o tuto podporu by měl zvlášť rozhodovat vládní kabinet. Program však budí řadu rozporuplných reakcí. Svaz průmyslu a dopravy argumentuje, že program není dostatečně motivující. Náhrada mzdy při částečné nezaměstnanosti je nyní 60 %, zatímco při současném návrhu Kurzarbeitu by firmy hradily 50 procent. Rozdíl mezi 60 procenty náhrady mzdy bez Kurzarbeitu a 50 procenty hrazenými zaměstnavatelem podle Svazu průmyslu a dopravy není dostatečně motivující, aby firmy program využívaly. Hospodářská komora si na druhé straně stěžuje, že je současná podoba českého Kurzarbeit komplikovaná a realizovatelná v příliš dlouhém horizontu od vzniku problémů. Přesto se domníváme, že část podniků bude o Kurzarbeit v budoucnu žádat. Naše výtka směřuje k délce podpory pro firmy. Pokud systém nemá být zneužíván, měla by být limitována jeho délka. Pokud bude program v platnosti pouze několik čtvrtletí, může sloužit k překonání cyklického, tedy dočasného výkyvu v ekonomice. Dlouhodobé využívání tohoto programu konkrétním podnikem zavání zneužíváním veřejných peněz.

Klíč ke zlepšení na německém trhu práce pod mikroskopem

V čem tedy spočíval úspěch německých reforem trhu práce? Pokud chceme hledat důvody zlepšení, musíme začít odspodu. Na začátku nového tisíciletí totiž Německo patřilo k 4 zemím s nejvyššími náklady na pracovní sílu. V roce 2000 činily průměrné hodinové náklady na zaměstnance 24,6 EUR/hod. Německo tehdy mělo o 7,9 EUR/hod vyšší náklady na práci než byl průměr v Evropské unii. Díky Hartzovým reformám se podařilo nárůst nákladů velmi výrazně zbrzdit. Pracovní podmínky (zejména pak mzdy, odměny) a pracovní doba totiž byly po reformě určovány při kolektivním vyjednávání stran a upraveny v kolektivních smlouvách bez vlivu vlády. Náklady na práci v Německu rostly od roku 2000 do roku 2014 průměrným tempem 2,0 % ročně, v zemích Evropské unie to bylo v průměru o 3,4 % ročně. V roce 2014 dosahovaly průměrné pracovní náklady v Německu 31,4 EUR/hod. Co je podstatné, v Německu se dnes vyrábí s nižšími náklady než u přímých konkurentů Německa – ve Francii, Belgii, Nizozemsku či v severských státech.

Dalším klíčovým znakem lepšící se kondice německého trhu práce byla rostoucí produktivita. Ta jednoduše řečeno udává vztah mezi výsledkem a časem potřebným k jeho dosáhnutí. Produktivita práce přepočtená na odpracovanou hodinu se v Německu mezi lety 2008 a 2013 zlepšovala průměrným tempem 0,3 % ročně. Ačkoliv se tento růst nezdá strhující, musíme si uvědomit, že v této době většina Evropy bojovala s krizí. I v této statistice Německo poráží své přímé konkurenty – Francii, Nizozemsko, Belgii či Lucembursko.

Nejlepším a nepřehlédnutelným důkazem o úspěchu reforem na trhu práce je to, že míra nezaměstnanosti v Německu klesala i během krize, kdy v okolních zemích (včetně České republiky) rostla. Zatímco v zemích Evropské unie mezi lety 2008 a 2013 se nezaměstnanost zvedla ze 7,0 % na 10,9 %, V Německu ve stejné době klesala ze 7,4 na 5,2 %. Díky poklesu míry nezaměstnanosti začal v Německu vznikat přirozený tlak na růst mezd. Německé firmy totiž začaly mít problémy sehnat dostatek kvalifikované pracovní síly. Kdo ji chtěl najmout, musel připlatit. Navíc meziroční inflace v uvedeném období činila v Německu 1,6 %. To znamená, že Němcům za krize mzdy reálně rostly. Mezi lety 2008 a 2013 jsme viděli v Německu růst reálných mezd o 0,6 %. Lidé se tak cítili bohatší a mohli utrácet. Tady najdeme další z důvodů, proč mohlo Německa růst. V České republice mzdy ve stejném období rostly ještě o krapet rychleji – o 0,7 %. Nicméně v letech 2012 a 2013, kdy dluhová krize dusila Evropu, reálné mzdy v domácí ekonomice padaly výrazně více než v Německu.

ÚSPĚCHY NĚMECKÉ EKONOMIKY A JEJICH VLIV NA ZAHRANIČNÍ OBCHOD

Z výše uvedených dat je zřejmé, že Hartzovy reformy jednoznačně zlepšily kondici německého trhu práce. Měly však také výrazný přesah do dalších odvětví. Díky pomalejšímu nárůstu nákladů práce a rychlejšímu růstu produktivity práce oproti přímým konkurentům Německa rostla konkurenceschopnost německého zboží na zahraničních trzích. Dostáváme se tak k zahraničnímu obchodu, který je důležitým tahounem růstu německé ekonomiky.

Převis německého vývozu nad dovozem od roku 2002 do roku 2007 sílil. Až v letech 2008 a 2009 došlo k poklesu. S nástupem krize se totiž mnoho evropských ekonomik propadlo do recese. To se promítlo v klesající poptávce po německém zboží z okolních zemí. Státy eurozóny se totiž podílejí na německém vývozu zhruba ze 40 %. Pokles přebytku obchodní bilance ze začátku krize však už v Německu dávno zapomněli. Přebytek obchodní bilance totiž v posledních letech vesele narůstá. V porovnání s rokem 2009 narostl převis obchodní bilance Německa do konce roku 2014 o 56 %.

Německý zahraniční obchod se může také opřít o oporu v podobě institucí. V první řadě ministerstvo zahraničních věcí a jemu podřízená velvyslanectví a konzuláty připravují půdu pro příchod německých firem. Další podporou pro německý zahraniční obchod představuje Germany Trade and Invest. Tato organizace zaprvé poskytuje poradenství zahraničním podnikům, které chtějí vstoupit na německý trh nebo zde rozšířit své dosavadní aktivity. Zadruhé pak podporuje německé podniky při vstupu na zahraniční trhy, a to především poskytováním zahraničně-obchodních informací. Německý zahraniční obchod se může opřít také o zahraniční obchodní komory. Ty mají tři základní funkce: 1) oficiální zastoupení německého hospodářství na daném zahraničním trhu, 2) činnost členské organizace a 3) poskytování služeb pro podniky. Navíc německá vláda poskytuje garance a podporuje jednotlivé obchodní projekty. (Viz následující tabulka.)

Německé firmy se mohou spolehnout také na finanční pomoc od německé vlády. Německá vláda poskytuje exportní garance skrze pojišťovnu Hermes. Okolo 80 % garancí poskytovaných pojišťovnou směřuje na pokrytí garancí německého zahraničního obchodu s rozvíjejícími se zeměmi. V těchto zemích totiž na německé firmy často číhají nejen rizika ekonomická (protistrany), ale i rizika politická. Podporu ze strany pojišťovny Hermes využívají především malé a střední podniky. Pro ně by bylo složité sjednat klasické komerční pojištění na projekty v zemích, které leží daleko od hranic Německa. Přitom právě investice v rozvíjejících se zemích mohou mít pro německé firmy do budoucna velký přínos. Ekonomická kondice těchto zemí bude růst, což bude zhodnocovat investice německých firem. Na velikost německé podpory je možné se podívat v následující tabulce:

Německé exportní firmy se mohou obránit s žádostí o pomoc i na specializované banky. V první řadě je to KfW IPEX. Ta podporuje německé projekty v zahraničí, stejně jako zahraniční investice v Německu. Zajímavostí je, že při poskytování podpory jednotlivých projektů soutěží přímo s nabídkami komerčních bank. KfW IPEX se pak podílí na takových zahraničních projektech, jako je budování přístavů, letišť, placených silnic, mostů, tunelů, železnice atd. Právě tyto investice mohou mít strategický význam do budoucna. Pro zajímavost v roce 2014 činila bilanční suma KfW IPEX-Bank celkem 26,3 mld. euro.

Další finanční institucí, která přímo podporuje německý export, je investiční agentura DEG. Ta poskytuje úvěry soukromým společnostem, které investují v rozvíjejících se zemích. Svým obchodním modelem se snažila inspirovat od International Finance Corporation Světové banky. DEG se nejvíce podílí na podpoře v oborech bankovnictví, zemědělství, obnovitelné zdroje energií, telekomunikace a výroba.

Posledním pilířem německé podpory exportu je KfW Development bank. Jedná se o instituci, která doplňuje německý systém podpory exportu. Její důležitou vlastností je, že dokáže své služby přizpůsobit rozličným podmínkám, které panují v zahraničí.

Obecně je tak podpora německého exportu mnohem propracovanější než v ČR. Němci se nebojí podporovat projekty v rozvíjejících se zemích, které mohou být výnosné až v třeba řadu jednotek nebo i desítek let.

Přesto se Německo v posledních letech na poli zahraničního obchodu také spálilo. V době, kdy eurozónu dusila dluhová krize, hledalo Německo nová odbytiště za hranicemi měnové unie. Významné odbytiště našlo v Rusku. Od roku 2009 do roku 2012 narostl německý export směřující do Ruska o 84 %. Jenže vlivem ukrajinské krize začaly vztahy mezi Moskvou a Berlínem houstnout. Výsledkem byly vzájemné sankce, kvůli kterým v roce 2014 propadnul vývoz z Německa do Ruska meziročně o 18 %. V tu chvíli si Německo vzpomnělo, že evropské státy mají tu nejhorší krizi za sebou. Díky tomu Německo znovu navyšovalo svůj vývoz do zemí Evropské unie. Objem exportu do Evropské unie v roce 2014 narostl o 5,4 %. Německu se tak daří za Rusko postupně nacházet staronová odbytiště v Evropě.

Rusko však nebylo jediným problematickým trhem, na který začalo Německo v posledních letech sázet. Významné odbytiště našlo také v Číně, která se začala otevírat světu. Vývoz do Číny se mezi lety 2008 a 2014 zvýšil o 120 %. Dnes Německo vyváží 2,6x více do Číny než do Ruska. Jenže i v případě Číny musíme zmínit jedno ale. Čínská ekonomika byla v posledních letech motorem růstu světového hospodářství. Jenže nyní se zdá, že Čína postupně ztrácí lesk. Tím se jen potvrzuje, že při růstu taženém dluhem to musí dříve či později začít skřípat. S daty z čínské ekonomiky se pracuje velmi složitě, protože jsou jen obtížně dostupná a nevěrohodná. Výraznou část čínského zadlužení tvoří dluh místních samospráv a ne samotné vlády. My odhadujeme celkovou výši dluhu Číny na 250 % HDP. Pro srovnání v předkrizovém roce 2008 tvořil celkový dluh Číny 148 % HDP. Pryč jsou léta, kdy Čína rostla 10, 12 nebo 14% tempem ročně. Čínskou ekonomiku proto čeká složitá přeměna. Čínský HDP totiž už neroste z tak nízkého základu. Kvůli vyšším nákladům na práci se bude muset Čína přeorientovat z ekonomiky založené na exportu na ekonomiku více se opírající o domácí poptávku. Tím bude trpět čínský průmysl, což negativně poznamená čínskou poptávku po komoditách. V roce 2014 Čína rostla o 7,4 %. Letos čínský růst zpomalí výrazně pod 7 %. Problémy čínské ekonomiky navíc komplikují výprodeje na tamních akciových trzích. Ačkoliv čínské úřady vymýšlí jedno opatření na stabilizaci tamního akciového trhu za druhým, výprodeje se nedaří zastavit. Klesající důvěra investorů v Čínu v kombinaci se zpomalujícím čínským růstem mohou v příštích letech ochromit německý vývoz směřující do Číny.

Důležitým německým vývozním arktiklem jsou auta. Když vezme značky jako Mercedes, BMW či Volkswagen, Němci mají být po právu na co hrdí. Jak je však možné, že se tolik aut stále vyrábí v Německu? Přestože byl přesun výroby z Evropy do Asie trendem minulé dekády, toto riziko samozřejmě stále existuje i v případě německých automobilek. Na druhou stranu manažeři firem již pochopili, že logistika a vyškolení místních pracovníků také není zadarmo a všechny procesy na dálku řídit nelze. Vždy jde proti sobě kvalitativní a nákladová stránka věcí. Německý trh díky své dlouhé tradici produkuje auta s vysokou kvalitou. To je hlavní důvod, proč německé automobilky i přes vyšší náklady dál vyrábějí většinu automobilů určených pro evropský trh v Německu (či poblíž svých hranic.) Přesně touto politikou se řídí Volkswagen Group. Celkový počet automobilů vyrobených v Německu se tak nesnižuje, naopak se v posledních 10 letech (mezi roky 2004 a 2014) dle OICA meziročně navýšil o 6,1 %. Světová produkce aut však mezitím narostla o 39 %. Přesun výroby směrem na východ dnes automobilky přesto využívají. Důvodem je lepší prosazení na tamním trhu. Nejde jen o psychologický efekt, že si zákazníci kupují auto vyrobené jejich v zemi, a proto k němu cítí větší důvěru. Přesunem výroby do mnoha zemí velké automobilky především obejdou cla, daně a další administrativní opatření, která komplikují dovoz hotových aut. Proto si velké automobilky budují své montovny třeba v Rusku. Evropské automobilky se přesouvají i na mnohem vzdálenější trhy. V případě vybudování továren v Číně dochází navíc k významné úspoře nákladů na přepravu. Tento trend by měl i v dalších letech pokračovat. Auta určená pro evropský trh budou evropské automobilky montovat v Evropě, zbytek výroby se přesune do oblastí, kde by měla auta najít své kupce.

Automobilovému průmyslu se velice daří i v České republice. Jen v roce 2014 narostla výroba motorových vozidel v Česku meziročně o 13,5 %. Také tady platí, že automobilky vyrábějící v České republice živí prodeje na evropském trhu. Česko je pro výrobu automobilů příhodné ze dvou důvodů – na jedné straně se nacházíme uprostřed Evropy a silné západní trhy máme poblíž. Na druhé straně disponujeme stále nákladově přijatelnou a přitom kvalifikovanou pracovní sílu.

Členství v eurozóně a jeho vliv na zahraniční obchod Německa

Na závěr části o německém zahraničním obchodu si položme otázku, co stojí za úspěchem německého zboží za hranicemi. Když se na německý zahraniční obchod podíváme přísnějším okem, zjistíme, že německému zahraničnímu obchodu nepomáhá k úspěchu jen tradičně vysoká kvalita německého zboží a rostoucí německá produktivita práce. Ač se to může zdát paradoxní, Německo výrazně těží ze svého členství v eurozóně. Slabé euro bylo jedním z důvodů, proč se Německo může tak výrazně spoléhat na zahraniční poptávku namísto té domácí. Výsledkem je rostoucí přebytek německé obchodní bilance. Zatímco v roce 2003 tvořil německý vývoz 32,6 % německého HDP a v roce 2008 43,5 %, do roku 2014 tento podíl vzrostl na 45,6 %. A dostáváme se k paradoxu. Kvůli tomu, že je Německo členem eurozóny, nevzniká tlak na posílení domácí měny – v tomto případě eura. V eurozóně totiž není zdaleka jen Německo, ale také problémové státy jižní periferie eurozóny. Pokud by Německo dál setrvalo u marky, vysoké přebytky obchodní bilance a běžného účtu platební bilance by vedly k jejímu posílení. Tím by Německo ztratilo část své exportní výhody.

Je otázkou, jak by byla německá měna silná dnes. Pro zajímavost přepočítací koeficient marky k euru před vstupem do eurozóny k 31. 12. 1998 činil 1,95583 DEM. Jenže v roce 1998 činil přebytek německého zahraničního obchodu 64,9 mld. EUR, do konce roku 2014 se přebytek německé obchodní bilance zvýšil na 216,9 mld. EUR. Narostl tak 3,3x. Zásadnější pro vývoj kurzů měn je vývoj běžných účtů platební bilance. Deficit běžného účtu Německa při obchodování se zbytkem světa dle dat Eurostatu v roce 1999 činil 25,8 mld. EUR, do roku 2013 narostl do přebytku 206 mld. EUR. V podání Evropské unie (EU) činil deficit běžného účtu při obchodování se zbytkem světa v roce 1999 -54,4 mld. EUR, do roku 2013 se přebytek běžného účtu zvýšil na 155,7 mld. EUR. Z toho je zřejmé, že přebytek běžného účtu Německa narostl výrazněji než v podání EU. To je jasný důkaz o tom, že by si Německo zasloužilo silnější měnu, než je euro.

U vlivu členství v eurozóně na hospodaření Německa se ještě chvíli zdržíme. Německu nepomáhá jen slabé euro. Německo je zemí, která nejvíce nalila do zadluženého Řecka. Se zajímavou studií přišel institut IWH. Podle ní dluží Řecko Berlínu zhruba 90 miliard eur. Podle institutu však bude Německo v plusu, i když mu Řecko nesplatí ani euro. Podle studie institutu IWH totiž řecké problémy ušetřily německému rozpočtu od roku 2010 víc než 100 miliard eur. Důvod? V době nejistoty na trzích totiž investoři zvyšovali poptávku po bezpečných německých dluhopisech. Německo si totiž mohlo půjčovat stále levněji a nyní si na 10 let půjčuje s úrokem pod 1 %. K tomu také přispěla rozvolněná politika Evropské centrální banky. Ta v první řadě drží své úrokové sazby u nuly. Navíc začala sama na vlastní pěst vykupovat státní dluhopisy. To přineslo ještě větší tlak na pokles výnosů německých státních dluhopisů. Položme si však otázku, proč investoři v té době nepreferovali před německými dluhopisy dluhové papíry jiného evropského státu. Německé dluhopisy jsou totiž považovány za extra bezpečné z nějakého důvodu. Ten se nazývá zodpovědné hospodaření německé vlády. Německo je navíc pro investory ověřenou značkou. Je to o dlouhodobém budování pověsti a důvěry.

Co z toho plyne pro ČR? Aby byla země důvěryhodná, musí se vyznačovat nízkou korupcí a stabilitou. Nesmí se často měnit vlády a podnikatelské prostředí. Zároveň musí být dobrý rating a jeho výhled.

Prestižní značka jménem Německo

Podle indexu vnímání korupce se na Německo díváme z uctivé vzdálenosti. Zatímco Německu patří 12. místo, Česká republika je až na 53. místě ze 174 hodnocených států. Problém vidíme také v tom, že si nevedeme nijak dobře ani v rámci středoevropského regionu. Rakušané jsou 12., Poláci 35. a Maďaři 47. Za Českem je ze středoevropských republik jen Slovensko, a to hned na 54. místě. Boj proti korupci je během na dlouhou trať. Na druhou stranu u soudu v posledních letech stanuly s obviněními z korupce velké ryby politického světa a světa byznysu. Vláda navíc schválila zákon o prokazování původu majetku. To by mohly být náznaky, že proti korupci se začíná v ČR účinně bojovat. Proč by ale tento boj nemohl být rychlejší? Třeba protikorupční skupina Rady Evropy se zlobí, že boj proti korupci u nás není dostatečný. Ve státní správě by měl vést boj korupci podle nás přes maximální zjednodušování postupů a jejich otevřenost. Díky tomu se skulinky pro případnou korupci začnou zmenšovat. Ještě jednou však opakujeme, že boj proti korupci je během na dlouho trať.

Obchodní propojení Česka s Německem, resp. s Bavorskem

Že je Německo pro české vývozce nejdůležitějším odbytištěm, se všeobecně ví. Do Německa míří dlouhodobě zhruba třetina českého vývozu. Navíc absolutní velikost vývozu do Německa už řadu let roste. Konkrétně velmi úzké propojení má Česká republika zejména s Bavorskem. Česká republika byla v roce 2014 s objemem obchodu přesahujícím 16 mld. eur nejdůležitějším obchodním partnerem Bavorska ze středoevropských a východoevropských zemí. Bavorsko je na druhé straně pro Českou republiku důležitějším obchodním partnerem než jednotlivé spolkové země Německa. Objem vývozu Svobodného státu Bavorsko do České republiky v roce 2014 činil 5,6 mld. eur. Česko se tak dostalo na 8. příčku mezi nejdůležitějšími odbytišti Bavorska. Co se týče dovozu, obsadila ČR v roce 2014 s objemem dovozu ve výši 10,6 mld. eur 3. pozici. Bavorské přímé investice v ČR dosáhly do konce roku 2012 částky 4,8 mld. eur. Přímé investice ČR dosáhly v Bavorsku do konce roku 2012 částky 50 mil. eur. Obchod mezi ČR a Bavorskem tak jen kvete. Jaký bychom si z toho měli závěr? Legislativa by měla jít tomuto svazku naproti. A to znamená, že by se zákony v České republice měly začít postupně sbližovat s legislativou Německa a ještě konkrétněji Bavorska. Pro posilování obchodních vztahů je přitom nejdůležitější sblížení v daňové oblasti.

HOSPODAŘENÍ NĚMECKÉ VLÁDY POD LUPOU

Zodpovědné hospodaření Německa je hlavním důvodem, proč všechny tři nejvýznamnější světové ratingové agentury – Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch Ratings – přiřazují Německu nejlepší hodnocení. Jaký paradox proti dalším významným hráčům eurozóny. Francie přišla během poslední krize o nejlepší hodnocení u všech tří nejvýznamnějších agentur. Francie si však dál drží hodnocení na áčkové stupnici. Ratingové agentury tak Francii nadále považují za kvalitního dlužníka. To třetí největší ekonomika eurozóny, Itálie, si pohoršila mnohem víc. U jejího ratingu svítí béčkové hodnoty a Itálie se tak nachází na spodní hraně investičního stupně. Do pádu do spekulativního pásma jí moc nechybí. To nakonec není žádné překvapení. Italský vládní dluh totiž nabobtnal od předkrizového roku 2008 do konce roku 2014 z 102,3 % HDP na 132,1 % HDP.

Hospodaření německé vlády již od roku 2012 končí v přebytku, což je v Evropě takřka unikátní jev. Během roku 2014 hospodařili v Evropě s přebytkem kromě Německa už jen na ropu bohaté Norsko, pak Dánsko, Estonsko a Lucembursko. Přebytek německého rozpočtu v roce 2014 dosáhnul 0,6 % HDP. Jak je možné v době vrcholící možné dosahovat přebytků státního rozpočtu? Těch důvodů je více. V Německu od roku 2009 platí zákon o vyrovnaném rozpočtu, který politikům zakazuje utrácet více peněz, než kolik vyberou. V detailnějším zkoumání je klíčem k vyrovnanému rozpočtu držet na uzdě stranu výdajů. Ty se podařilo mezi roky 2011 a 2012 meziročně snížit o 1,0 %. V dalších letech rostly výdaje německého rozpočtu pouze průměrným ročním tempem o 2,0 %.

Německá vláda navíc nepanikařila a nesnažila s tvrdými zásahy do daňového systému navyšovat příjmy. Řada zemí během krize zvýšila sazby daní z přidané hodnoty (např. i Velká Británie, Portugalsko, Španělsko, Řecko či Česká republika), Německo nikoliv. To se také projevilo v tom, že výpadek daňových příjmů byl v případě Německo po nástupu krize nižší než u mnoha jeho konkurentů. V roce 2009 propadly daňové příjmy v Německu o 4,8 %, zatímco v České republice jejich propad činil 10,4 %. Stabilita daňového systému dodávala německému podnikatelskému tu pověstnou dávku klidu, kterou během krize potřeboval. Dostáváme se tak k tomu, že ani tak nezáleží na konkrétní výše zdanění, jako na tom, aby byl daňový systém stabilní. To potvrzuje i zpráva Doing Business 2015 z dílny World Bank Group. Ta hodnotí daňové systémy z několika pohledů. Mezi ně patří počet daňových plateb během roku, průměrný čas potřebný na zpracování daňových přiznání a také celková výše zdanění zisků. V tomto žebříčku se Česká republika umístila na 119. místě ze 189 hodnocených zemí, Německo je o více než 50 míst před námi. Mimochodem, podle celkového indexu Easy of doing business, který měří kvalitu podnikatelského prostředí, se Německo umístilo na celkovém 19. místě, Česká republika až na 44. místě ze 189 zemí.

Detailní pohled na německý daňový systém

V Německu existuje poměrně značné progresivní zdanění a daňových sazeb je hned několik. U zdanění příjmu fyzických osob najdeme několik pásem, která jsou zdaňována sazbou 0%, 14 %, 42 %, 45 %. Sazba daně z příjmu právnických osob byla postupně snižována a nyní činí 15 %. Navíc je v Německu zapotřebí hradit živnostenskou daň (její výši určují místní orgány) a příspěvek solidarity. V případě DPH činí základní sazba 19 % a snížená je 7 %.

Systému jako celku neškodí ani to, že Německo má vyšší podíl zdanění na HDP než Česká republika. Celkové daňové příjmy k HDP podle OECD v roce 2013 v Německu činily 36,7 %, v České republice 34,1 %. Díky stabilitě německého daňového systému ani krize neudusila růst příjmů státního rozpočtu. Ty sice v roce 2009 meziročně poklesly o 1,8 %, od té doby však rostou v průměru meziročním tempem o 3,5 %.

Zajímavý pohled na německý daňový systém nabízí i VAT gap. Ten ukazuje rozdíl mezi DPH skutečně vybraným a DPH, která by se měla vybrat na základě platných zákonů. Podle závěrů Evropské komise se u nás VAT gap dlouhodobě pohybuje nad průměrem EU. Zatímco pro EU činil VAT gap v roce 2012 16 %, pro ČR odhad činí 22 %. To v Německu se VAT gap pohybuje dlouhodobě výrazně níž než v České republice, v roce 2012 ležel na úrovni 10 %. Z toho je zřejmé, že Němci dlouhodobě vybírají daně lépe než Češi. To se projevilo i během krize, když daňové příjmy v Německu padaly méně než v České republice. Mezi lety 2009 až 2014 pak daňové příjmy v České republice rostly v průměru ročním tempem o 0,5 %. V Německu ve stejné době rostly daňové příjmy v průměru o 2,2 %. Kde tedy hledat hlavní důvod tohoto úspěchu německé vlády? Podle nás se klíč skrývá ve vyšší stabilitě daňového systému, což dokazují i závěry průzkumu Easy of doing business.

Díky přebytkovému hospodaření v posledních letech se Německu daří umazávat vládní dluh. Ten z 80,5 % v roce 2010 poklesl do konce roku 2014 na 74,7 %. Německo tak ukazuje jižní periferii eurozóny recept, jak nejlépe bojovat proti dluhové krizi. Při sestavování rozpočtů by se jednotlivé vlády neměly upínat k mantře, kterou představuje velikost schodku do výše 3 % HDP. Naopak už při sestavování rozpočtů by se mělo počítat s tím, že budou vyrovnané nebo dokonce přebytkové.

A ačkoliv německá vláda hospodaří s přebytkem, v Německu plyne větší část prostředků na podporu sociální oblasti. U výdajů v sociální oblasti jsme během krize mohli pozorovat rozdílný vývoj v Německu a v České republice. Zatímco v Německu během krize výše sociálních výdajů mírně klesala směrem k hladině 28 % HDP, v České republice během krize pokračovaly v růstu nad úroveň 20 % HDP.

Výše sociálních výdajů dlouhodobě zůstává v Německu vyšší než v České republice. Poměrně štědrá sociální podpora také byla jedním z faktorů, který dokázal udržet německou poptávku během krize nad vodou. Německý sociální systém však čeká v následujících čtvrtletích zatěžkávací zkouška. Německá ekonomika jako ekonomický motor Evropy totiž láká migranty. Za celý loňský rok požádalo v Německu o azyl zhruba 203 000 lidí. Berlín očekává, že letos počet žadatelů dosáhne 800 tisíc. V loňském roce stáli uprchlíci německý rozpočet 2,4 mld. EUR, letos se částka vyšplhá až na 10 mld. EUR. Celkové sociální výdaje německé vlády pro rok 2015 činí 153,3 mld. eur. Péče o uprchlíky tak Německo přijde na 6,5 % celkových sociálních výdajů, neboli 3,3% celkových výdajů rozpočtu. To je více než 4x víc než částka, jakou německá vláda podporuje bydlení a regionální rozvoj.

Rozdílný vývoj než u sociálních výdajů vidíme i u investic. Na úrovni fixních investic se německá ekonomika může spolehnout na stabilní velikost podpory od vlády. Úroveň fixních investic se totiž už od roku 2008 prakticky nemění, když těsně přesahuje 2 % HDP. Naopak v České republice úroveň investic během krize klesala. Ještě v roce 2008 dosahovala 5 % HDP. Do roku 2014 poklesla na 3,9 % HDP. Trend je tak (i přes drobný nárůst investic v roce 2014) negativní. V této oblasti by bylo vhodné následovat německý příklad. Německá vláda neexperimentuje s výší investic a drží je na stabilní úrovni. Díky tomu vytváří predikovatelné prostředí pro podniky. Naopak když bylo potřeba během krize šetřit, dokázala německá vláda osekat sociální výdaje. My jdeme přesně opačnou cestou. Osekáváme investice na úkor růstu sociálních výdajů. Takováto politika může být v krátkém období přívětivá, avšak dlouhodobě bude omezování investic brzdit růst. Také si musíme položit otázku, proč je německá ekonomika v posledních letech v lepší kondici, když velikost investic k HDP je v ČR vyšší než v Německu? Odpověď budeme muset pravděpodobně hledat opět ve vyšší míře korupce v České republice. Ne všechny prostředky jsou v České republice vynaloženy efektivně. Problém je také to, že část zakázek v České republice je předražená a zbytečná.

Existuje ještě jeden důvod, proč česká ekonomika svým výkonem nemůže dlouhodobě dohnat Německo. V Německu totiž teče do výzkumu a vývoje větší část HDP než v České republice. Zatímco v 2013 Německo podle dat OECD vydala na výzkum a vývoj 2,94 % HDP, V České republice to bylo 1,91 % HDP. To je nepatrně pod průměrem EU, který činí 1,92 % HDP. Podprůměrná úroveň výdajů na výzkum a vývoj by přitom mohla vést v krajním případě k technologickému zaostávání české ekonomiky. V důsledku toho by mohlo české zboží ztrácet konkurenceschopnost. To by nebyl stav, který bychom si přáli. Naším cílem by mělo být navýšení výdajů na výzkum a vývoj nad evropskou úroveň. Za vzor nám může sloužit Německo nebo severské státy, kde úroveň těchto výdajů dokonce přesahuje 3 % HDP.

Logickým vyústěním je to, že za Německem výrazně zaostáváme v počtu žádostí o patenty. A to nejen v absolutním počtu, ale i v přepočtu na milion obyvatel. Zatímco v ČR to bylo v roce 2012 21,3 žádosti o patent na milion obyvatel, v Německu 279,2 žádostí/mil. obyvatel. Dramaticky v počtu žádostí o patenty zaostáváme také za sousedním Rakouskem. Na druhé straně jsme na tom lépe než Polsko. Celoevropské srovnání pro nás každopádně nevyznívá dobře. Průměr EU totiž činí 112,6 žádostí o patenty na milion obyvatel. Jediné, co nás může těšit, je dlouhodobý trend. Ten je totiž pozitivní. Od roku 2002 totiž počet českých žádostí o patenty vzrostl 2,4x. Na druhou stranu se počet patentů v Polsku ve stejném období zvýšil 5,5x. Z toho je jasně zřejmé, že inovace jsou v české ekonomice výrazně nižší než v té německé. Také to svědčí o tom, že si Češi nejsou schopni uhlídat nebo obhájit své nápady.

Jak zlepšit inovace? Není to jen o tom zvýšit vládní výdaje na výzkum a vývoj. Je potřeba také mít kvalitní vysoké školství s důrazem na technické obory. Tady se nabízí varianta více propojit teorii s praxí. To znamená, aby studenti větší část času strávili na stáži u konkrétní firmy, která je může po absolvování zaměstnat. Důležitý je následný špičkový aplikovaný výzkum. Tady jsou potřeba vládní prostředky. Nakonec inovovat by nešlo bez podnikatelů, kteří dokáží nápady využít, uvést na trh a vydělat na nich. Proto je důležité, aby vláda vytvářela podnikatelům kvalitní podmínky. To znovu znamená především nezasahovat do daňového systému. Německu trvalo desítky let vyšvihnout se mezi elitu v inovacích. Těžko Německo během příštích pár let doženeme. Proč ale nevytvořit stabilitou daňového systému podmínky na to, abychom se mu přibližovali?
V patentech jsme proti Německu propadli. Je zajímavé, že z pohledu průměrné rychlosti internetu za Německem nezaostáváme. Podle Akamai Ratings obsadila ČR 9. místo s průměrnou rychlostí 12,3 Mbit/s. Německo je až na 24. místě s průměrnou rychlostí 8,7 Mbit/s. Z tohoto hlediska tak není technický pokrok ČR brzděn.

Pro ilustraci ještě přidáváme porovnání českého a německého státního rozpočtu pro rok 2015. Z porovnání je na první pohled zřejmé, že na sociální politiku jde v Německu větší část rozpočtu než v České republice. Je také zřejmé, že na obsluhu státního dluhu putuje v Německu větší část rozpočtu než v České republice. To je výhoda, kterou bychom si měli střežit. Nižší úrokové náklady vycházejí z výrazně nižšího zadlužení české ekonomiky proti té německé. Zatímco dluh k HDP činil v České republice ke konci roku 42,6 % HDP, v Německu 74,7 % HDP. Současná úroveň výnosů státních dluhopisů by přitom mohla svádět k tomu, abychom se více zadlužovali. Takto levně si už nemusíme v budoucnu půjčovat. Půjčovat si na 10 let s ročním úrokem 0,80 % je lákavé. (Německo si půjčuje na 10 let jen o maličko levněji – s ročním úrokem 0,7 %). Za nízkými výnosy českých státních dluhopisů stojí 4 důvody:

1. Prostředí nulových úrokových sazeb centrálních bank
2. Není kam bezpečně investovat – strach z bankrotu Řecka nebo nově ze splasknutí čínské akciové bubliny
3. Spekulativní motiv – investoři sázejí na to, že s koncem intervencí koruna výrazně posílí. To zhodnotí jejich investici do českých státních dluhopisů
4. Nízké celkové zadlužení ČR

Právě čtvrtý bod bychom měli podtrhnout. Každá další vláda by měla dbát o to, abychom si tuto výhodu udrželi. Právě díky ní si budeme moci užívat důvěry věřitelů. To povede k tomu, že se nebudou zvyšovat náklady na obsluhu českého státního dluhu. Bohužel dlouhodobá trajektorie je přesně opačná. Pokud budeme takto pokračovat dál, tak je jen otázkou času, než doženeme Řecko. Potřebujeme přebytky státního rozpočtu.

Zajímavostí je, že se na konci srpna podařilo ČR prodat v aukci její dluhopisy tak draho, že poklesl výnos do splatnosti na -0,001 %. Poprvé v historii tak investoři platí ČR za to, že jí mohou půjčit. To jsme předtím znali třeba z Německa. Na první pohled to vypadá, že důvěra v českou ekonomiku vzrostla do nebe. Ve skutečnosti ale trh nemá kam bezpečně investovat. Situace v Číně vyvolala hlad po bezpečí a české dluhopisy bezpečné jsou. Na první pohled jsou investoři padlí na hlavu. Proč někomu půjčovat se ztrátou? V realitě to je ale jinak. Spekulanti rychle obměňují složení portfolií. Nebudou čekat do splatnosti dluhopisu, aby inkasovali záporný výnos. Sází na to, že hlad po bezpečí ještě poroste, cena dluhopisu vzroste a oni ho za pár dní či týdnů prodají se ziskem. V každém případě to je skvělá zpráva pro ministra financí: Náklady na státní dluh poklesnou.

Míra úspor

Německo dlouhodobě patří v EU k zemím s nejvyšší mírou úspor vzhledem k HDP. Ta se od roku 1995 stabilně drží nad 15 % a v průměru do roku 2013 dosáhla 16,22 %. Německo se snaží motivovat lidi ke spoření skrze státem podporované stavební spoření. To je určeno buď na výstavbu bydlení, nebo na spoření na důchod. U nás jsme tento produkt nejprve po vzoru Německa okopírovali, abychom ho později poškodili a o několik let později téměř zničili. U finančních produktů je přitom esenciální, aby všichni věděli, že jsou dlouhodobé. Podobné to je s důchodovou reformou. Její zrušení ukázalo, že občané nemohou státu věřit. Výsledkem ale je, že nespoří.

V míře úspor za Německem poměrně výrazně pokulháváme. V České republice se míra úspor od roku 1995 drží v průměru na úrovni 11,6 %. Proč je tento indikátor zajímavý? V době ekonomické konjunktury, kdy domácnostem rostou příjmy, není význam úspor pro zachování dalšího rozvoje výrazný. Pokud ale do ekonomiky přestanou téct peníze, úvěrování se sníží kvůli nižším úsporám nutným k vytváření nových úvěrů. Pak může dojít podobně jako v USA k tomu, že se hospodářský růst zastaví a ekonomika se začne řítit do recese. Poslední krize nás naučila, jak moc je důležité, aby se domácnosti mohly spolehnout na finanční rezervu. A vyhrál ten, kdo na stavebním spoření, na účtu či jen tak pod polštářem měl větší balík peněz. Zatímco v Německu se mezi roky 2009 a 2013 hotovostní rezerva snížila pouze z 16,80 % na 16,26 %, v České republice z 13,34 % na 10,76 %. Díky vyšší hotovostní zásobě nemusely německé domácnosti během krize tolik omezovat svou spotřebu jako Češi. To je také důvod, proč německá ekonomika krizí probruslila snáze než ta česká.

Evropské fondy

Důležitým evropským tématem se v posledních letech stalo využívání evropských fondů. A to i pro země jako Německo, které do rozpočtu EU více dávají, než si z něho berou. Třeba v roce 2013 z Berlína do Bruselu odteklo 26,125 mld. EUR a přiteklo jen 13,056 mld. EUR. Žadatelům o evropské dotace je v Německu k dispozici 17 operačních programů, jeden pro každou spolkovou zemi. Na národní úrovni je pak rozpočet rozdělen rovnoměrně na 3 priority: zaměstnanost, sociální začleňování a vzdělávání. Jednotlivé programy jsou přizpůsobovány specifickým podmínkám daného regionu. Rozdělení fondů ESF v Německu každopádně hned na první pohled působí přehledným dojmem. To je hlavní předpoklad pro to, aby byly peníze z fondů efektivně využívány a ne zneužívány. Celkový počet operačních programů v České republice byl radikálně snížen. Z dřívějších 26 operačních programů došlo k jejich snížení na osm. Tento radikální řez by měl přispět k efektivnějšímu čerpání dotací.

Administrativní překážky v podnikání

Jednou z brzd ekonomik byly vysoké náklady na založení společností. V tomto případě se v České republice blýská na lepší časy. Založit „eseróčko“ je do budoucna levnější, stačí 2700 korun. Společnosti s ručením omezeným totiž zřejmě budou osvobozeny od soudního poplatku za první zápis do obchodního rejstříku. Náklady nutné k založení takovéto společnosti se díky vládní novele zákona o soudních poplatcích sníží zhruba z deseti tisíc korun na 2700 korun. Zakládání společností však není složité ani v Německu. GmbH je obdobou české společností s ručením omezeným. Při jejím založení je potřeba složit základní kapitál ve výši minimálně 25 tisíc eur. Existuje však vychytávka, která se nazývá UG haftungsbeschränkt. Při založení se splácí jmění v minimální výši 1 euro. Podmínkou je odvádět každý rok minimálně 25 % z čistého ročního příjmu do rezervního fondu. Po dosažení 25 000 eur společně se splaceným kapitálem se UG může přetransformovat na společnost s ručením omezeným. Ani v Německu tak ekonomiku nebrzdí zdlouhavé a nákladné zakládání společností.

NĚMECKÁ VLÁDA A OBNOVITELNÉ ZDROJE

Neopomenutelnou kapitolou vlády A. Merkelové a její CDU/CSU je podpora obnovitelných zdrojů energie. Němci se začali odklánět od jaderné energie v roce 2011 v reakci na jadernou krizi v Japonsku. Německo tehdy oznámilo, že uzavře všechny své jaderné elektrárny nejpozději do roku 2022. To odstartovalo boom investic do obnovitelných zdrojů energie. Díky mohutným investicím se v roce 2014 obnovitelné zdroje podílely na výrobě elektřiny v Německu už z 26 %. Jaderné elektrárny, které chtějí do roku 2022 Němci odstavit, vyráběly na konci roku 2014 16 % německé elektřiny. Dalším z dlouhodobých cílů německé vlády je upouštět od spotřeby uhlí, ropy a zemního plynu. Němci také touží do roku 2050 získávat 80 % energie z obnovitelných zdrojů.

Zelená energie však není zadarmo. Němečtí spotřebitelé musejí platit příspěvek, který dorovnává rozdíl mezi tržní cenou proudu z obnovitelných zdrojů a jejími pevně stanovenými výkupními cenami. Ty mají němečtí producenti „zelené“ elektřiny garantovány na 20 let dopředu. Dobrou zprávou pro německé spotřebitelé je, že letos platí méně na podporu obnovitelných zdrojů. Bohužel pro ně je ale pokles nepatrný. Výše takzvané „zelené přirážky“ klesla na 6,17 eurocentu (1,70 koruny) za kilowatthodinu z loňských 6,24 eurocentu. Je to vůbec poprvé, co se výše příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů, který spotřebitelé platí v ceně elektřiny, meziročně sníží. Podařilo se ale zastavit zdražování elektřiny, s nímž se němečtí spotřebitelé potýkali od zavedení poplatku v roce 2000. Od té doby se příspěvek každý rok výrazně zvyšoval, loni meziročně vzrostl téměř o pětinu. „Zelená přirážka“ v loňském roce činila 18 % celkové ceny elektřiny v Německu. Loni vyšla německé spotřebitele podpora obnovitelných zdrojů na 20 miliard eur. To je přibližně 0,7 % celkového německého HDP. Koncept podpory zelené energie však v praxi funguje a Německo se nemusí potýkat s většími nářky na vysokou podporu zelené energie. Důvod? Zelená energie má v Německu velkou veřejnou podporu, která se pohybuje kolem 70 % obyvatel. Navíc je vidět postupné změny myšlení uvnitř vládní CDU/CSU. Do budoucna očekáváme, že se sníží investiční náklady obnovitelných zdrojů. Jak porostou nároky na státní rozpočet, tak se bude postupně snižovat příspěvek na vyrobenou megawatthodinu. Snižování podpory obnovitelných zdrojů elektřiny (OZE) bude pomáhat i technologický pokrok.

A teď příklad toho, že Německo to se sázkou na obnovitelné zdroje elektřiny myslí vážně. Německo v sobotu 25. července 2015 překonalo další rekord ve výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie. Tento víkendový den německé OZE po dobu několik hodin pokryla až 78% spotřeby elektřiny. Německo tak překonalo svůj rekord ve výši 74 % elektřiny z OZE z května 2014. Problémem však je, že výroba elektřiny z OZE není konstantní. Při příznivých podmínkách je elektřiny moc, při nepříznivých podmínkách je elektřiny málo. Řešením do budoucna by (v horizontu desítek let) mohly být investice nejen do nových přenosových soustav, ale i do velkokapacitních zásobníků. Ty by pak byly schopné vyrovnávat výkyvy ve výrobě elektřiny.

Česká republika chce jít úplně opačnou cestou než Německo. Tato cesta se nazývá další investice do jaderných bloků. Položme si proto otázku, proč nejdeme stejným směrem jako Němci? Pravděpodobně proto, že stát vlastní ČEZ a management ČEZu má pravděpodobně velký vliv na českou politiku. My toužíme být dále energeticky přebytkoví, abychom mohli vyvážet elektřinu za hranice. Proč by ale Němci, kteří jádro odmítají, chtěli českou elektřinu z jádra? Navíc je nejasná i ekonomická stránka věci. Budovat bloky jaderných elektráren je záležitostí desítek let. Přitom jejich výstavba je při současných nízkých cenách elektřiny nerentabilní. Nikdo nemá skleněnou kouli. Při rychlosti vývoje nových technologií se však sázíme, že energie nebudou v budoucnu dražší, ale levnější. Jejich výroba totiž bude stále jednodušší. Proč se tedy hnát ukvapeně do dalších investic do jaderných bloků?

ZÁVĚR: CO BYCHOM SI MĚLI VZÍT Z NĚMECKÉHO PŘÍKLADU?

Co bychom si měli vzít z Německého příkladu?

1. Trh práce

Německo nám už na začátku 90. let ukázalo, že tvořit měnovou unii v oblastech s naprosto rozdílným ekonomickým výkonem skřípe. V případě rozdílné konkurenceschopnosti v těchto oblastech je neefektivní využít jednotnou měnu. To se naplno projevilo v druhé polovině 90. let, kdy ekonomický výkon i růst mezd ve východní části Německa přestal dobíhat západ. K dorovnávání výkonu východní část sjednoceného Německa měly sloužit transfery. Jenže se ukázalo, že většina z nich byla využita neefektivně. Klíč byl nakonec ve zvýšení flexibility trhu práce a poklesu nákladů práce. Až díky tomu se mohla začít srovnávat konkurenční síla podniků v celém Německu. Proč tohle schéma stojí za zapamatování? Eurozóna je přeci také unie, kde ekonomikám s různou historií a ekonomickou vyspělostí byla implantována jednotná měna. I uvnitř eurozóny najdeme oblasti, kterým musela být podobně jako Německu poskytnuta finanční pomoc. Ty najdeme na jižní periferii eurozóny. Přímo pak bije do očí, že se jedná zpravidla o země s velice málo flexibilními trhy práce.

Tady by mělo přijít jedno velké poučení pro českou ekonomiku. Proč se snažit činit český trh práce víc flexibilním? Německému trhu práce pomohlo, že díky kolektivním smlouvám a snížení mezd mohlo dojít k redukci výrobních nákladů. Pokud půjde Česká republika cestou pravidelného zvyšování minimální mzdy, jde přesně proti tomuto proudu. Jednotlivé kraje České republiky totiž rozhodně nemají stejnou ekonomickou sílu. Fabrika nemůže poskytnout takovou mzdu dělníkovi v Praze jako v Jeseníku. Proč tedy striktně zvyšovat minimální mzdu, což dopadne bez výjimky na všechny okresy?

Měsíční minimální mzda se od příštího roku zvýší o 700 korun – z 9200 na 9900 korun. Navíc si vláda vytyčila cíl, aby se minimální mzda postupně přiblížila 40 procentům průměrné mzdy. Pojďme si ukázat, proč nám tento cíl nepřijde vhodný. První kritika spočívá v tom, proč se upínat k mantře průměrné mzdy. Vždyť na ni nedosáhne 2/3 Čechů. Když už k něčemu vztahovat minimální mzdu, tak ke mzdě mediální. Ta totiž dává lepší obrázek o trhu práce. Seřadí totiž mzdy od nejvyšší po nejnižší a najde tu střední. 40 % z mediální mzdy z druhého kvartálu letošního roku činí 8 892 korun. Minimální mzda je tedy už v současné chvíli vyšší o 308 korun než 40 % z mediánu mezd. Proti minimální mzdě platné od příštího roku (9 900 korun) činí rozdíl proti 40 % z mediánu dokonce 1 008 korun.

Pokud se ale budeme přeci jen držet údaje o průměrné mzdě, dostaneme zajímavé zjištění. Minimální mzda totiž není ve všech krajích stejná. Výrazně směrem nahoru ji zvyšují platy v Praze a ve Středočeském kraji. Nabízí se proto drobná analýza. Nejprve vypočteme 40 % z průměrných mezd v jednotlivých krajích. To je totiž cíl české vlády, ke kterému směřuje. A ejhle, v 10 ze 14 krajů je tento výsledek nižší než současná minimální mzda ve výši 9 900 korun, která bude platit od příštího roku. Přání ministerstva by mělo být splněno. Úředně stanovená minimální mzda je ve více než polovině krajů České republiky vyšší než cíl, ke kterému vláda chce směřovat. Teoreticky by pak mělo smysl zvyšovat minimální mzdu jen v Praze, ve Středočeském, Plzeňském a Jihomoravském kraji v Praze. Proč to ale dělat? V těchto krajích je rozvrstvení platů nadprůměrné, navíc je tam nízká nezaměstnanost. Zvyšování minimální mzdy by tam nedávalo smysl.

Vrátíme se na začátek. Proč tedy radikálně na celém území České republiky zvyšovat minimální mzdu, když většina krajů České republiky již teď splňuje cíl vlády? Další zvýšení minimální mzdy jen zkomplikuje situaci na nejohroženějších částech českého trhu práce. V současné chvíli, kdy se kondice českého trhu práce zlepšuje, tato slova působí jako volání do větru. Nicméně při nástupu další krize může vysoká minimální mzda výrazně uškodit těm nezranitelnějším lidem na trhu práce – pracovníkům s nízkou nebo s nulovou kvalifikací. Ti nenajdou uplatnění vůbec, nebo mohou být najímání načerno. Oboje je z pohledu budoucnosti české ekonomiky špatně. Pak nám bude německý příklad dobrý. Ten nám ukázal, že bychom měli usilovat o snižování nákladů na práci a usilovat o zvýšení produktivity práce. Vysoká minimální mzda bude bránit vstupu na trh práce i imigrantům.

V posledních dnech se objevil další argument, proč zvyšovat minimální mzdu. Premiér B. Sobotka upozornil, že na Slovensku bude minimální mzda od 1. ledna příštího roku dosahovat úroveň kolem 43 procent průměrného slovenského platu, ale v České republice to bude zhruba 36 procent našeho průměrného platu. Zapomíná se, že nejdůležitější charakteristikou trhu práce je míra nezaměstnanosti. Ta totiž říká, kolik lidí má příjem a kolik žije z dávek. A právě z pohledu této statistiky je na tom český trh práce mnohem lépe než slovenský. Je pravdou, že na Slovensku míra nezaměstnanosti v posledních čtvrtletích klesá. I tak Slovensko s 11,8% nezaměstnaností patří k evropskému podprůměru. Podle evropské metodiky byla v červnu 2015 míra nezaměstnanosti v ČR na úrovni 4,9 %. To byl druhý nejlepší výsledek v EU, a to hned za Německem. Proč se tedy inspirovat Slovenskem?

Pojďme se spíš soustředit na náklady na práci – ty jsou v České republice více než 3x nižší než v Německu. Navíc se je podařilo v roce 2013 meziročně snížit o 2 %, v roce 2014 dokonce o 4,0 %. Jenže mezi roky 2000 a 2014 rostly u nás průměrným tempem o 11 %. To náklady na práci v Německu rostly ve stejné době jen 2% průměrným ročním tempem. Co se týká produktivity práce – ta je v České republice více než 3krát nižší než v Německu. Co je ale horší: Zatímco podle poslední dat v Německu v roce 2013 produktivita práce přepočtená na odpracovanou hodinu meziročně rostla o 0,3 %, u nás meziročně klesala o 0,2 %. Přitom od roku 2000 produktivita práce v české ekonomice rostla průměrným tempem o 2,9 % ročně, zatímco Německo pouze o 1,2 % ročně.

Právě na tento dlouhodobý vývoj bychom měli navázat, aby se mohla kondice české ekonomiky přibližovat k té německé. Položme si otázku: Nebylo by lepší se německým receptem řídit v předstihu? Nebylo by lepší zvyšování minimální mzdy zastavit nebo alespoň přibrzdit? Klíč se naopak skrývá ve zvyšování produktivity práce. Ta podle nás vede přes investice do technologií, infrastruktury nebo lidského kapitálu. K tomu je však ještě důležité vytvořit vhodné podmínky: Pracovat na snižování korupce, nastavení institucionálního rámce, zlepšení vymahatelnosti práce a snižování byrokracie. Pokud hledáme inspiraci k reformám přímo na trhu práce, proč se neinspirovat kroky, které zafungovaly v Německu? Ještě jednou pro inspiraci vkládáme v boxu nejdůležitější body reforem trhu práce přezdívaných Hartz.

Pojďme udělat český trh práce po vzoru Německa více flexibilním.

2. Hospodaření se státním rozpočtem

Druhou důležitou oblastí, kde bychom se měli od Němců poučit, je hospodaření se státním rozpočtem. Němci se v posledních letech řídí učebnicovou poučkou: V době krize může stát hospodařit na dluh, ale v době růstu by měl tento deficit dohánět. Co je klíčem k tomu, že se v Německu v poslední době hospodaří s přebytkovými rozpočty? Základ je vlastně velice jednoduchý. Jedná se o schválení ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu z roku 2009. Klíčové je, že s ním souhlasili poslanci napříč stranami. Ústava politikům zakazuje utrácet více peněz, než kolik vyberou. (Mimochodem, podobný zákon v ústavě mají už od roku 2002 Švýcaři.) Právě z tohoto zákona bychom se měli poučit. Zázraky se však nezačaly dít ze dne na den. V roce 2009 skončil německý rozpočet v deficitu 3,0 %, v roce 2010 dokonce 4,1 %. Jenže s odezníváním krize se začala zlepšovat i bilance německého rozpočtu. V roce 2011 dosáhl deficit pouze 0,9 % a od roku 2012 už německý rozpočet vykazuje přebytky.

Němcům se v posledních letech daří udržovat rozpočtovou kázeň i přesto, že sdílí jednu měnu se státy, které se zadlužují na úkor ostatních členů eurozóny. Německé ministerstvo financí očekává, že se díky vyrovnanému rozpočtu a hospodářskému růstu podaří do deseti let snížit míru německého zadlužení pod 60 % HDP ze 74,7 % HDP z roku 2014. Ministerstvo financí navíc zdůrazňuje, že se vládní koalice nechystá zvyšovat daně, vyšší příjmy by měl přinést postupný růst ekonomiky, který bude generovat vyšší daňové příjmy.

Základem pro vyrovnané hospodaření je změna myšlení. Němečtí politici si uvědomili, že není možné dlouhodobě utrácet více, než činí příjmy.

V české ekonomice přitom v současné chvíli panují ideální podmínky: Podle statistiků rosteme rychleji než naši ekonomičtí konkurenti. Za této situace podle nás intervence České národní banky ztrácejí smysl. To je ale názor náš. Centrální bankéři budou dál bránit 27korunovou hladinu a budou se přitom vymlouvat na nízkou inflaci. Tu však způsobuje levná ropa a potraviny. To jsou pozitivní nabídkové šoky – faktory, které naší ekonomice pomáhají. Každopádně český export se díky slabé koruně může opřít o silnou konkurenční výhodu. Do toho se mohou firmy i stát financovat rekordně levně díky prostředí nízkých úrokových sazeb. Firmy i stát by měly z této situace vytěžit co nejvíc.

Příjmy rozpočtu v posledních 3 letech rostou průměrným tempem 2,1 % ročně. V této době však rostou i výdaje – průměrným tempem 1,9 % ročně. Výsledek je, že české rozpočty končí stále schodkem. Schválený rozpočet pro letošní rok se schodkem 100 miliard korun tak není příliš ambiciózní. Vláda u nás nezíská body ani tím, že počítá v příštích letech s příliš pomalým snižováním schodku: V roce 2016 na 70 miliard korun, v roce 2017 60 miliard korun a v roce 2018 na 50 miliard korun.

Nemůžeme se chlubit pouze tím, že v roce 2014 klesnul i dluh – ze 45,0 na 42,6 % HDP. Rozpočet byl totiž znovu schodkový. Ke snížení nám pomohlo rozpouštění rezerv. Rezerva peněžních prostředků se v posledních dvou letech výrazně smrskla – o více než 90 %. To není úspornější hospodaření. To by podle nás mělo mít podobu sestavení vyrovnaného či přebytkového rozpočtu.

Snažme se dlouhodobě neutrácet víc, než vyděláme.

3. Daňový systém

Třetí oblast, ve které bychom se měli od Německa poučit, je stabilita daňového systému. Jedna z nejčastějších výtek českých podnikatelů se týká častých zásahů do daňových zákonů. Stačí se podívat na vývoj sazeb DPH. Od roku 1993 se sazby DPH v České republice měnily 8x. K tomu jsme celý systém zkomplikovali ještě zavedením druhé snížené sazby. Navíc podnikatelskému prostředí ani trochu nepomáhá, že se během posledních let v pravidelných intervalech straší zvyšováním daní z příjmu právnických osob.

Co by podle nás přispělo k vyššímu výběru daní? Podle německého vzoru bychom se soustředili na stabilitu daňového systému. V první řadě bychom se měli vyvarovat změn daňových zákonů těsně před koncem roku. Nechme podnikatele, aby se mohli na případné změny daní včas připravit. Ještě lepší variantou by bylo neměnit sazby vůbec. Koukněme na Německo – celkové zdanění je tam vyšší, přitom se mu daří vybírat daně mnohem efektivněji. Díky dlouhodobě neměnným sazbám daní by mohly podniky mnohem lépe plánovat. Podle studie Doing business se u nás doba spojená s vyplněním daňového přiznání a odvedením daně šplhá na 413 hodin ročně. Celkové zdanění zisků je podle této studie 48,5 %. Německý daňový systém studie Doing business hodnotí výrazně lépe než ten český – a to i přesto, že průměrné zdanění zisků v Německu dosahuje 48,8 %. Je tedy mírně vyšší než v České republice. Obrovský rozdíl je však v času, který je potřeba na vyplanění daňových přiznání a odvedení daní. Ty za rok v průměru činí 218 hodin. To je téměř o polovinu méně než v České republice. Jak je to možné? Klíč spočívá ve vyšší stabilitě německého daňového systému. Proto se ČR v žebříčku Doing business umístila na 119. místě ze 189 hodnocených zemí, Německo skončilo o více než 50 míst před námi.

Podle nás je sázka na vyšší stabilitu daňového systému mnohem lepší model než sázka na elektronickou evidenci tržeb po vzoru exotického Chorvatska. Pokud ale k zavedení elektronické evidence přeci jen dojde, raději bych v kůži podnikatele rád systém několik měsíců testoval, než na něj naostro najedu. Alespoň tento komfort by mělo ministerstvo podnikatelům nabídnout.

Umožněme všem zvyknout si na nastavení daní.

Zdroje:
1. IVESTMENT GUARANTEES OF THE FEDERAL REPUBLIC OF GERMANY, 2014, http://www.agaportal.de/pdf/dia_ufk/berichte/e_dia_jb2014.pdf
2. IWH Press Release:Germany benefited substantially from the Greek
3. Europe’s Export Superstars, 7/2015, http://bruegel.org/2015/07/europes-export-superstars/
4. German Maastricht debt level for 2014 up slightly to €2.17 trillion – debt ratio down markedly to 74.7%, 4/2015, http://www.bundesbank.de/Redaktion/EN/Pressemitteilungen/BBK/2015/2015_04_01_schuldenstand.html,
5. General government recorded surplus of 18 billion euros in 2014, 2/2015, https://www.destatis.de/EN/PressServices/Press/pr/2015/02/PE15_062_813.html
6. Institutions and economic growth: Europe after World War 2, 1996, https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=wiTtnUn5qGsC&oi=fnd&pg=PA38&dq=German+Economy+Success+world+war&ots=sa9TfMnWm8&sig=NFQ6AfAbpToVCOkLa8tUjpjAzfs#v=onepage&q=German%20Economy%20Success%20world%20war&f=false
7. The Marshall Plan: History’s Most Successful Structural Adjustment Program, 1993, http://www.nber.org/papers/w3899
8. No Exit from the Joint Decision Trap? Can German Federalism Reform Itself?, 2005, http://pubman.mpdl.mpg.de/pubman/faces/viewItemOverviewPage.jsp?itemId=escidoc:1234130:1
9. Economic reform of Modeel Deutschland – The future of the German economy, 2000, https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=ddT-d5drIlgC&oi=fnd&pg=PA16&dq=Germany+Reform+Economic+Success&ots=OKJMnevvo9&sig=EhxVNe5HazRPwXXGrJQi6INXJA4&redir_esc=y#v=onepage&q=Germany%20Reform%20Economic%20Success&f=false
10. Economic Governance in the Eurozone: A New Dawn?, 2011, http://econsoc.mpifg.de/archive/econ_soc_12-2.pdf#page=11
11. The German Model and the European Crisis, 2013, http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/jcms.12067/abstract;jsessionid=96B8129FCD42DBF3FF0B2D83FDF06ECA.f03t02?userIsAuthenticated=false&deniedAccessCustomisedMessage
12. The Politics of Ideas in Welfare State Transformation: Christian Democracy and the Reform of Family Policy in Germany, 2011, http://sp.oxfordjournals.org/content/18/4/543.full
13. Summitry from G5 to L20: A Review of Reform Initiatives, 2007, http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=976717
14. CULTURE MATTERS, 2000, https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=lTOkY7CSaGwC&oi=fnd&pg=PA2&dq=German+Economy+Success+world+war&ots=s4L3TdgMlU&sig=VmRxhgkBCjNwe_2-A5dFGQ-gjzE&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
15. From Sick Man of Europe to Economic Superstar: Germany’s Resurgent Economy, 2014, http://www.ingentaconnect.com/content/aea/jep/2014/00000028/00000001/art00008
16. Defying Others, Germany Finds Economic Succes, 2010, http://www.vanwyckpress.com/TEAParty/NYT2010813GermanEconomicRecovery.pdf
17. Europe’s Supply-Side Revolution, 2012, http://trendmacro.energy/luskin/pdf/20120217TrendMacroLuskinRocheKellyWSJ.pdf
18. Deutsche Einheit kostet 2.000.000.000.000 Euro, 2014, http://www.welt.de/politik/deutschland/article127595786/Deutsche-Einheit-kostet-2-000-000-000-000-Euro.html
19. Doing Business 2015, 2015, http://www.doingbusiness.org/~/media/GIAWB/Doing%20Business/Documents/Annual-Reports/English/DB15-Full-Report.pdf
20. KFW, 2014, https://www.kfw.de/International-financing/About-international-financing/

Velmi rádi vám dáváme vědět, že PRÁVĚ DNES vychází nová kniha pohádek finanční gramotnosti autorů V. Pikora & M. Šichtařová: ZLATÝ POKLAD. Kniha je distributorem v rámci akce „Velký knižní čtvrtek“ zařazena mezi TOP 16 předvánočních titulů!

Knihu je možné zakoupit za zvýhodněnou cenu (i s podpisy a osobním věnováním od autorů) zde: http://www.nextfinance.cz/knihy/

Bohatě ilustrovaná kniha pohádek dvou ekonomů, autorů několika bestsellerů a nositelů prestižního ocenění Magnesia Litera 2014 cílí na děti 1. stupně základních škol. Autoři sami jsou rodiče čtyř dětí, s nimiž byla kniha vyladěna do podoby pochopitelné a současně přitažlivé pro dětského čtenáře.

• „Je lepší schovat zlato pod polštář, nebo raději do skřítčí banky?“
• „Odnese si čert Honzu do pekla, protože si špatně přečetl smlouvu o půjčce, nebo Honza přijde zavčasu k rozumu a čerta přechytračí?“
• „Naučí se Daniel od trola, jak se vyhnout riziku, nebo ho spolkne mořská obluda?“
• „Vysvobodí rozpustilá Bára staré lichváře od kletby, nebo sama skončí mezi strašidly?“

V knize se vše točí kolem peněz. Příběhy se hemží pohádkovými bytostmi, vychytralými podvodníky, moudrými i méně moudrými lidmi i zvířátky. Jedno ale mají všechny pohádky společné: Laskavým a nenásilným způsobem vysvětlují základní pojmy finanční gramotnosti. Z knihy je možné pochopit, jak se v životě chovat, aby se čtenář nikdy nedostal do finančních obtíží.

Kniha je koncipována jako 35 pohádek na různá finanční témata: Od nutnosti čtení smluv, přes inflaci, akcie, až například po spotřebitelská práva. Každá kapitola je doplněna otázkami, na základě nichž dospělí vedou děti k vyzkoušení sebe sama, zda hlavní poselství kapitoly je správně pochopeno.

Dobro se nedá poručit. Dobro v lidech buď je, nebo není. A jakmile se začne dobro vynucovat zákonem, bývá to nejlepší způsob, jak ho zabít.

Od začátku roku 2017 začne i u nás platit evropská směrnice přikazující velkým firmám vytvářet dokumenty, v nichž budou popisovat své charitativní neziskové projekty. Tyto dokumenty bude muset zveřejňovat každá firma s obratem nad 1,5 miliardy, nejméně pěti sty zaměstnanci a půlmiliardovým majetkem. Těch je u nás kolem čtyřiceti. Pokud dosud některá z těchto firem nepáchá dobro „dobrovolně“ v rámci společenské odpovědnosti, očekává se tímto od ní, že začne „povinně dobrovolně“. Jenomže má to háček. Ačkoliv nikdo neví, jak mají dokumenty přesně vypadat, je jasné, že budou sestavovány podle jakýchsi mezinárodních standardů, dost možná za přispění auditora. Levná legrace to pro firmy rozhodně nebude. A z dobře míněných případných dobrých skutků se stanou vynucené, vykalkulované a předražené projekty.

Vůle pomoci se totiž vynutit nedá. Nevěříte? Tak vám tedy povím příběh o tom, jak se dnes pomáhá v České republice.

Bylo – nebylo, byli jednou jedni rodiče. Oba celý svůj život společně studovali ekonomii, společně pracovali nějaký čas v bance a oba pak také společně z banky odešli, aby si založili svou vlastní společnost a různým podnikům a lidem radili, jak to udělat, aby nepřišli o své peníze, anebo aby je dokonce ještě rozmnožili. A protože se celý život zabývali ekonomií a financemi, viděli, jak často i dospěláci nerozumí tomu, co se kolem nich děje. A když všem těm akciím, dluhopisům, úrokovým sazbám, devizovým kurzům a tak dál a dál nerozumí sami dospěláci, jak tomu potom mají rozumět děti, kterým to všechno nemá kdo vysvětlit? Jenomže když už malým dětem nevysvětlíme, že si musí dávat na peníze pozor, protože dnešní svět už je takový, že v záloze vždy čeká nějaký ničema na ty důvěřivce, kteří se nechají oškubat, vyrostou z nich noví neznalí dospělí, kteří dalším dětem zase neporadí.

Je to jen pár dnů, co vyšla zpráva, že 490 tisíc Čechů je zadluženo do té míry, že své půjčky patrně již nikdy nesplatí a čelí v průměru více než třem exekucím! Z nich 190 tisíc lidí má dokonce na krku víc než deset exekucí. Oběma rodičům se to zdála být absolutně šílená čísla, z nichž jde děs.

A protože sami tihle rodiče měli děti rádi a sami měli dětí jako smetí a nechtěli, aby se zařadily do téhle armády dlužníků, rozhodli se, že pro ně napíší ilustrované pohádky, ve kterých úplně nenásilnou formou vysvětlí nejzákladnější pojmy finanční gramotnosti. Domluvili se s tím nejlepším ilustrátorem, kterého našli, který kreslil dokonce i čerty s laskavým kukučem, domluvili se s tiskárnou, o které věděli, že je seriózní, domluvili se s distributorem, o kterém věděli, že je to jedna radost vydávat s ním nové knihy, a dali se do toho. Jenomže… to, co začíná jako pohádka, se mělo rychle změnit v horor se zajímavým vyústěním.

Ono totiž vydání takových dětských ilustrovaných pohádek v pevných deskách a spoustou stran v pěticiferném nákladu není zas taková legrace. Přesněji řečeno, je to celkem velký investiční projekt. Do takového projektu se může pustit buď sebevrah, nebo někdo, komu víc než o zisk jde o to, aby kniha někomu pomohla. A tak jsme sáhli – nu ano, my, protože ti rodiče a autoři v jednom jsme pochopitelně byli já a můj manžel Vladimír Pikora – k osvědčenému receptu: Poptali jsme se u různých velkých institucí, které podle našeho názoru mohly mít samy zájem finanční gramotnost dětí zlepšovat, zda by nechtěly knize pomoci na svět. A hlavně zda by se nechtěly podílet na distribuování knihy například do dětských domovů nebo Klokánků, kde jsou podle nás děti, které zlepšení finanční gramotnosti potřebují nejvíc. Řekli jsme si: Nebudeme škemrat přímo o peníze, ale budeme nabízet konkrétní možnost, jak by se tyto instituce mohly podílet na šíření knihy.

A víte co? Nejen že nechtěly (to bych více než pochopila, když to něco stálo), ale hlavně – některé z nich odpověděly velmi podivně: Jedna polofinanční instituce nám polopaticky dala na srozuměnou, že ji děti v dětských domovech nejen že vůbec nezajímají, ale dokonce je i proti jejímu zájmu, aby tyhle děti byly příliš finančně uvědomělé. Kdo toho moc ví o svých právech, ten totiž je pro tuhle společnost nežádoucím klientem.

Jiná velká společnost poskytující finanční služby byla ještě vtipnější. Nejprve vyjádřila svůj zájem knihu podpořit. Ale to jen do okamžiku, než si přečetla některé z kapitol. Jakmile zjistila, že v knize děti varujeme před nepoctivými finančními poradci, začala se chovat jako krocan, před kterým zamáváte červeným hadrem, a okamžitě od své podpory rozzlobeně odstoupila. A já se ptám proč? Cožpak v knize je jediného křivého slova proti poctivým finančním poradcům? Není – právě naopak! Najdete tu dokonce pohádku, ve které figurují jak nepoctiví, tak poctiví poradci, kteří hlavnímu hrdinovi pomohou, a to včetně vysvětlení, jak je od sebe poznat. Bohužel mě napadá jediné smysluplné vysvětlení, proč dotyčná společnost reagovala tak podrážděně: Totiž že měla sama máslo na hlavě. Protože kdyby měla zcela čistý štít, nejen že by nemusela mít špatný pocit z toho, že v pohádkách šijeme do nepoctivců, ale dokonce by z toho i měla mít radost, protože by to potrefilo jen její nekalou konkurenci.

Nevadí, řekli jsme si, půjdeme tedy o dům dál. Když velké soukromé instituce signalizují, že jim je finanční gramotnost dětí ukradená či dokonce proti srsti, pozeptáme se tam, kde by školství a vzdělání mělo být zájmem nejvyšším: půjdeme se zeptat přímo státu. Nebudeme žádat naprosto žádné peníze; budeme žádat jen jedinou věc: Aby stát podpořil svým slovem, svou „morální vahou“, šíření knihy k těm, kteří ji nejvíc potřebují. Nu, jaké bylo naše překvapení, když nad tím stát s přehledem ohrnul nos. A znovu zdůrazňuji: Nechtěli jsme žádné peníze. Stát ale zjevně nezajímá, že teď mohl „investovat“ nula korun, a výměnou za to získat informované a sebevědomé občánky, kteří se nenechají podvést lichvou, nepoctivými smlouvami, nebo nepoctivými finančními prodejci, a kterým pak stát nebude muset platit záchrannou sociální síť.

Mám dojem, že pomalu na každém kroku se někdo zaklíná potřebou finanční gramotnosti. Je to vysloveně módní stavět se do dobrého světla tím, že budu vykřikovat, jak je finanční gramotnost důležitá. Když ale dojde na lámání chleba, najednou se ukazuje, že ne každému se finančně gramotní lidé hodí do krámu. Gramotnost se mnohým hodí, ale jenom taková maličká maličkatá, jenom taková, která lidem řekne, jaké všechny produkty na finančním trhu existují, za které mohou vydávat své peníze. Ale hlavně nesmí být moc velká, aby se dotyčný moc nedomáhal svých práv.

Kupodivu to ale má happyend. Užuž jsme byli málem zklamáni dojmem, že svět je snad ještě prohnilejší, než jsme čekali. O to víc nás překvapilo, že všechno je tak trochu jinak, než se na první pohled zdálo. Najednou se začali vynořovat středně velké i docela maličké společnosti, ba dokonce i drobní živnostníci (!), kteří chtěli cestu našich pohádek k dětem podpořit. Ano, ti živnostníci, o kterých se někteří představitelé státu dokonce vyjádřili hanlivým výrazem „paraziti“, strčili stát i obrovské finanční skupiny do kapsy a ukázali, že pro ně výraz „společenská odpovědnost“ není prázdným pojmem. Na rozdíl od těch velkých, kteří nově budou mít „společenskou odpovědnost“ povinnou a budou o ní psát reporty podle mezinárodních standardů. Kdepak, svět není tak prohnilé místo, jenom ti, kteří dělají skutečné dobro z přesvědčení, se vyznačují tím, že nejsou vidět tolik jako ti velcí, kteří dělají jen zdánlivé dobro pro svůj marketing.

(A proto si skutečně vážíme zájmu všech, kteří knize umožnili vzniknout. Děkujeme za všechny děti, kterým to třeba jednou pomůže.)

Je málo těch, kdo ještě nezaznamenali kauzu českých dětí ukradených Norskem. Jen pro rychlé připomenutí:

V květnu 2011 norská sociální služba Barnevernet odebrala českým občanům Michalákovým dva syny s českým občanstvím pro údajné podezření ze zanedbávání a sexuálního zneužívání. Případ začala řešit policie, obvinění se nepotvrdila a věc byla odložena. Potud v podstatě v pořádku. Dál už to začíná být zvláštní. Ačkoliv policie podezření nepotvrdila, děti nebyly matce vráceny. Matka se opakovaně odvolávala, žádala o styk se svými dětmi, které mezitím byly převychovávány na norské občany, nesměly používat mateřskou řeč. Po řízení vlekoucím se čtyři roky před pár dny norská krajská komise rozhodla, že paní Michaláková ztrácí všechna práva ke svým dětem a jeden z jejích synů bude postoupen k adopci. Tolik veřejně známá fakta.

V tuto chvíli se česká veřejnost dělí na dvě skupiny. Jedna tvrdí, že děti za všech okolností patří svým rodičům, nikoliv státu, a jestliže se neprokázala obvinění z údajného poškozování dětí, nikdo nemá právo děti zadržovat a musí být okamžitě vráceny.

Druhá skupina argumentuje tím, že veřejnost není obeznámena s detaily vyšetřovacího spisu, a tudíž nemůže případ soudit. Že Norsko je „přeci“ vyspělá země, která „přeci“ musí vědět, co dělá. A v neposlední řadě se ohánějí i tím, že 5 roků odloučení od rodiny a norské převýchovy jsou v životě malých dětí natolik dlouhá doba, že pro děti je „přeci“ teď už lepší, aby zůstaly, kde jsou.

Ano, je pravda, že česká veřejnost nezná spis paní Michalákové. Ale víte co? Nepotřebuje ho znát k tomu, aby si na základě veřejně známých informací udělala čtyři závěry:

Zaprvé: Podezření o poškozování dětí policie nepotvrdila. Opakuji: NEPOTVRDILA. Co je to za zvrácenou logiku, která je v tomto případě aplikována? Je-li bezúhonný občan vzat do vazby z podezření z vraždy a vzápětí policie konstatuje, že obvinění byla vykonstruovaná, nikoho ani nenapadne, že by snad mohla existovat jakákoliv výmluva, proč tohoto bezúhonného občana dál držet ve vazbě. Je nevinný – musí být propuštěn. Ihned. Tečka. Nikdo nikdy neuvažuje jinak. Jak se to proboha mohlo přihodit, že v případě chlapců v Norsku je někdo jinak uvažovat ochoten? Děti poškozovány nebyly – takže je preventivně převychováme. To je v pořádku? Pokud se vznesená obvinění nepodaří policii potvrdit, na každého občana musí být nahlíženo jako na nevinného. K tomuto závěru nemusíme znát detaily spisu.

Zadruhé: Pokud by snad, hypoteticky, měla norská sociální služba nějaké zákulisní informace, které policie neznala, a mohla se domnívat, že děti skutečně poškozovány byly, pak by automaticky musela přistupovat k oběma dětem stejně. To se však neděje, jenom jeden chlapec je postoupen k adopci. Skutečnost, že se k oběma nepřistupuje stejně, automaticky implikuje závěr, že se s nimi jedná účelově. K tomuto závěru opět nepotřebujeme znát detaily spisu.

Zatřetí: Kdyby existovalo podezření, že paní Michaláková poškozovala své děti, bylo by logické, aby ji Norsko již nenechalo s dětmi pracovat. Natož s cizími. V realitě však Norsko nemá problém s tím, aby se paní Michaláková starala o cizí děti ve školce. Nemusíme znát detaily spisu, aby nám bylo jasné, že tu něco hrubě nesedí.

Začtvrté: Víme, jak je norský systém nastaven. Sama ředitelka Bufdiru, nejvyššího norského orgánu sociálně-právní ochrany dětí v Norsku, v deníku Aftenposten prohlásila, že láska k výchově nestačí a že rodiče musí být vedeni státními institucemi v tom, jakými rodiči mají být. Neboli v Norsku děti nepatří rodičům, patří státu. Rodiče jsou ve své podstatě jen plemenné subjekty rodící pro stát nové občany. Nepotřebujeme znát detaily spisu paní Michalkové k tomu, abychom věděli, že pokud nejvyšší státní autority potvrzují, že děti patří státu, nikoliv rodičům, pak taková společnost naplňuje podstatu totalitárního systému.

Ano, máte pravdu, vy, kdo tvrdíte, že nejsem právník a nejsem obeznámena s detaily spisu. Nejsem tudíž ani povolaná mluvit o tom, zda – navzdory nepotvrzení obvinění – přeci jen třeba děti nebyly nějakým způsobem poškozované (byť si o tom myslím své). Jsem ale, coby česká občanka, na základě znalostí veřejně známých faktů kauzy „norských dětí“ povolaná mluvit o tom, že český stát poškozuje mě. Vás. Vaše děti. Český stát totiž prokázal, že není schopen své vlastní občany ochránit.

Jsou státy, a státy. Ty první – Německo, Velká Británie, Izrael – jsou notoricky známé tím, že za svými občany stojí. A pak jsou státy, jako Eritrea, Somálsko, Sýrie, které své občany nechrání. Je mi líto, že to musím říct, ale po stránce poskytnutí ochrany svým občanům máme blíž k těm druhým. Kdyby českého státu nebylo, kauza paní Michalákové by dnes byla podle všeho v naprosto stejném bodě, v jakém je. Neboli český stát kauzu neposunul žádným směrem.

Ale pozor – to není o státu jako takovém, to je jen o lidech. Dva čeští europoslanci Tomáš Zdechovský a Petr Mach už věnovali drahně své energie, soukromých peněz i soukromého času k tomu, aby v kauze intervenovali. Tihle dva pánové už dlouhé měsíce v europarlamentu tlačí na to, aby se české občance dostalo ochrany. Dokonce se byli opakovaně podívat přímo v Norsku, aby se v kauze lépe zorientovali.

Jako bych slyšela, co na to odpovíte: Dělají to jen pro své vlastní píár. Ponechme stranou, co si o tom myslím já – i kdyby to dělali jen pro své píár: No a co?! Lepší postavit si píárko a získat pár politických bodů na tom, že plní funkci, pro kterou byli zvoleni, že kopají za české občany, než si postavit píárko na tom, že rozdávám z veřejných peněz koblihy nebo přestříhávám pásku u trapného tunelu Blanka.

Takže tu máme Macha a Zdechovského z europarlamentu, a pak je tu ještě poslankyně Poslanecké sněmovny Jitka Chalánková naladěná na stejnou notu. Slovně se dětí zastal i prezident. A dál? Co dělají ostatní čeští politici? Jiný český europoslanec Telička se jen zmohl na prohlášení zhruba v tom smyslu, že povyk české veřejnosti kvůli českým dětem „dotváří obrázek českého absurdistánu“. Přeloženo: „Lidi, držte ústa, jsem teď v europarlamentu za šaška, protože Češi jsou potížisté“. Vláda se zase zmohla na to, aby prohlásila, že doporučí paní Michalákové, aby „nejprve využila všech možností odvolání proti rozhodnutí norských úřadů. Teprve potom by přišla na řadu stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva a teprve v té je údajně vláda připravena Michalákovou podpořit“.

Probůh, kde vláda žije? Děti jsou Norskem unesené již čtyři roky. Čtyři roky se matka dětí odvolává a odvolává. Další kolečko odvolání zabere další tři roky. Na co chce vláda čekat? Až bude árijská převýchova dokonána? Nebyla možná už dokonána? Uvědomuje si vláda, kolik jsou tři roky v životě malého dítěte? Takhle může promluvit jen alibistický zbabělec.

Čeští politici patrně spoléhají na to, že jich se tahle kauza netýká. Oni přeci mají svou imunitu. A kdyby měli jakýkoliv problém, jejich kolegové z branže se za ně postaví. Ach jak naivní… Premiér Nečas měl také svou imunitu a dokonce byl svého času v médiích označován za Pana Čistého. A pak ze dne na den propadl na dno. Nemá imunitu, nemá důstojnost, nemá ani kámoše v politice, kteří by se za něj postavili. Kdo je v politice, nemá jistého vůbec nic – nemá ani bezpečí před norskými úřady, pojede-li se svými dětmi na výlet do Skandinávie. V bezpečí by byli jen tehdy, pokud by pracovali na vytvoření celého systému, kdy Čech bude vědět, že jeho země se za něj vždy postaví.

Vláda prý aktuálně nemůže dělat víc. Vážně? V případu dvou Češek unesených v Pákistánu kupodivu stát něco mohl dělat. Dost možná použil i malé množství síly – detaily si pochopitelně střeží. Že je to přirovnání přitažené za vlasy? A v čem? Bezpráví jako bezpráví. Únos jako únos. Čeští občané jako čeští občané. Ba co víc – kdo jede na vlastní pěst do Pákistánu, měl by počítat s tím, že to asi nebude procházka růžovým sadem a hrozí mu nebezpečí. Kdo jede do Norska, žije ale ve fikci, že se pohybuje v bezpečné zemi, kde platí pravidla. Ne v zemi, kde je s dětmi nakládáno účelově bez ohledu na presumpci neviny. Takže pokud stát měl motiv postarat se o své občany unesené v Pákistánu, teď by měl mít ještě silnější motiv postarat se o své malé bezbranné občánky unesené v Norsku. A když to nepůjde jinak, tak třeba i cestou nestandardní.

Jenomže politici desetimilionového Česka, jehož prosperita je založená na práci v průmyslu a úspěchu v zahraničním obchodu – s čestnou výjimkou třech zmíněných politiků – si sedají na zadek z pětimilionového Norska, které není součástí EU a těží z toho, že omylem vlastní množství nerostného bohatství a díky němu si může dovolit nákladný sociální systém a přesvědčení, že díky tomuto sociálnímu systému děti patří ne rodičům, ale státu. Čeští politici, kde je vaše národní sebevědomí? Umíte o své zemi mluvit jen s opovržením jako o absurdistánu?

My všichni – tlačme na každého našeho zvoleného zástupce tak dlouho, až Poslanecká sněmovna a Senát donutí vládu jednat, chránit své vlastní občany a prohlásit spor paní Michalákové s Norskem za diplomatický spor České republiky s Norskem.

Politici, dělejte to, co je vaším úkolem, to, proč jste ve svých funkcích, a už nebuďte poserové!

Před měsícem jsme mohli konstatovat, že čínská akciová bublina se směle vyfukuje. (To byl takový ten mazec, o kterém psala všechna zahraniční a některá česká média.) Dnes můžeme pro změnu směle konstatovat, že vyfukovat se už konečně začala i akciová bublina globální. (To je to, o čem se nepíše raději nic.)

Ke konci třetího letošního kvartálu je už totiž jasné, že světové akcie jako celek v průměru za sebou mají nejhorší čtvrtletí za poslední čtyři roky.

Je to vlastně velká úleva. Ve hře totiž byly dva scénáře. Zaprvé globální akciová bublina splaskne naráz. Finanční trhy se zhroutí během několika dnů o desítky procent. To s sebou nevyhnutelně přinese hlubší hospodářské problémy a rychlý propad mnoha zemí do recese: Náraz, jako když se Pikora pokusí zaparkovat svou dodávku do parkovacího místa určeného pro běžný sedan. Pokud by tento scénář býval nastal, nebyl moc pravděpodobný před začátkem příštího roku 2016. Naštěstí k tomu ale nedošlo.

Druhou variantou bylo jakési úlevné „měkké přistání“. Akciové trhy budou klesat postupně, ekonomika se na to bude postupně adaptovat, přesuny kapitálu tedy nebudou ze dne na den a nebudou mít schopnost vyvolat náhlou finanční krizi. Prostě jen malý náraz, asi jako když se Pikora pokusí zaparkovat svůj sedan do parkovacího místa určeného pro osmimístnou dodávku. Tento scénář je patrně již v běhu. Zaplaťpámbu.

Třetí scénář, žádný propad burz, žádné hospodářské ochlazení, žádná kolize, asi jako Pikora na místě spolujezdce, byl a stále je prakticky nemyslitelný, jelikož jednak každá cenová bublina má své limity, jednak své limity má i přísun tištěných peněz ze strany centrálních bank na finanční trh, který tu celou přehřátou legraci živil.

A právě v tomto směru je velmi důležitá zdánlivě banálně nedůležitá poslední zpráva, že spotřebitelské ceny v eurozóně v září už zase meziročně klesly o 0,1 % do deflace – poprvé za šest měsíců. Důvodem byly zejména mimořádně levné energie a komodity, které zase mají svůj původ ve zpomalující ekonomice Číny. Řadu salónních ekonomů a hlavně centrálních bankéřů tahle zpráva vpravdě vyděsila; lze však na ní naopak najít i leccos dobrého. Nejen že nad levnějšími energiemi zaplesá srdce spotřebitele, ale má to i své dohry z pohledu finančního trhu.

Je totiž celkem jasné, že je-li deflace jedna z věcí, které se (nejen) evropští centrální bankéři bojí jako čert kříže, a je-li eurozóna opět v deflaci, a hrozí-li deflace kvůli nezadržitelně se propadající Číně i nadále, pak celkem jistě program tisku peněz za 1 bilion eur, který Evropská centrální banka zahájila letos v březnu, jen tak neskončí. On naopak nejspíš ještě nabere na obrátkách. Na rozdíl od americké centrální banky, která už veřejnost připravuje na pravý opak. Právě americký odklon od tisku peněz byl jedním ze dvou špendlíků, které propíchly stávající globální akciovou bublinu (druhým špendlíkem byly čínské události). Ale jestliže Američané budou peníze z trhu již spíš stahovat a Evropané je dál přilívat, pak pravděpodobnost prvního krutého scénáře v podobě opravdu skokového zhroucení akciového trhu a hlubší krize stále zůstává poměrně malá.

Jinými slovy řečeno, opět se o něco zvyšuje šance, že zůstaneme u onoho milosrdného scénáře číslo dvě – „jen“ u měkkého přistávání.

Když se podíváte v běžný pracovní den na výběr nejdůležitějších zpráv agentury Reuters, která poskytuje online data pro potřeby finančních trhů, obyčejně mezi nimi najdete jedno shrnutí o propadu akciových trhů v Číně, jedno shrnutí o právě probíhajícím summitu v Bruselu, jednu zprávu o americké centrální bance, jednu o imigrační vlně a jednu o euru.

Pokud jste se ovšem podívali na stejný výběr nejdůležitějších finančních zpráv včera, mohli jste zjistit, že čtrnáct ze čtrnácti hlavních zpráv se poněkud monotematicky týká automobilky Volkswagen. Volkswagen, už rok oficiálně největší automobilka světa, aktuálně čelí skandálu s falšováním údajů o emisích ve svých dieselových motorech. Prozatím oficiálně „jen“ na americkém trhu, ale užuž se začíná spekulovat, že v Evropě je to totéž v bledě modrém. Ano, kauza Volkswagen nyní válcuje (minimálně ve finančním světě) vše ostatní: Řecko je zapomenuto (byť má čerstvě po volbách), Čína je zapomenuta (ačkoliv její akcie pokračují v  propadu), ani imigranti a kvóty, které tolik pálí Čechy a Slováky, nestojí v těchto dnech spekulantům za pozornost. Kauza nabírá takových rozměrů, že dokonce sama německá vláda – jako by toho v poslední době neměla dost s imigrací – se musela od kauzy distancovat a prohlásit, že o falšování nic nevěděla. A evropská automobilová asociace ACEA si zase pospíšila s tvrzením, že prý jde o „izolovaný případ“, který prý rozhodně neznamená, že by podobné praktiky byly rozšířené v celém automobilovém průmyslu. Kdyby však takové podezření neexistovalo, ACEA by jaksi neměla motivaci jej dementovat, že.

Na první pohled se jedná „jen“ o výživný skandál, který ohrozí dobrou pověst jedné značky, za který bude pykat pár obětních beránků a který bude chvíli živit bulvár. Já mám ale podezření, že tu jde o něco víc. Že jde o motiv a princip. Kupodivu o tom jsem se ale zatím nikde nedočetla ani řádku…

Zato jsem se dočetla něco jiného. Totiž že kauza se zapíše do dějin jako kolosální podvod, že knokautuje akciové burzy a bude prý likvidační pro mnoho hráčů v automobilovém průmyslu. Dokonce jsem slyšela i jeden vpravdě hysterický komentář, že prý byla zásadně poškozena prestižní značka Made in Germany, celý německý průmysl, německý hospodářský růst a s ním i náš domácí hospodářský růst.

Hm, faktem je, že kauza v mnoha ohledech připomíná legendární Enron. Pro připomenutí: Enron Corporation byl americkou energetickou společností, jednou ze světových lídrů odvětví. Jeho akcie roky zažívaly neustálý růst. V roce 2001 ale náhle v jeho účetnictví začaly vyplouvat na povrch první podivné nesrovnalosti, až se nakonec ukázalo, že falšování účetnictví je dlouhodobé a záměrné. V roce 2002 společnost zbankrotovala. Hodnota jeho akcií propadla z 90 dolarů na 50 centů. A na akciový trh se nadlouho vkradla nedůvěra. Volkswagen a Enron mají mnoho podobného: I v tomto případě bylo falšování údajů dlouhodobé a promyšlené. I v tomto případě je propad akcií Volkswagenu drastický. Ještě 18. září stála akcie Volkswagenu 153 eur. Ve středu dopoledne to bylo jen 95 eur, od té doby se zase malinko zmátořily. I v tomto případě je nyní podezřívavost vůči celému automobilovému odvětví značná. Ale tím by podobnost asi tak končila.

Mezi Enronem a Volkswagenem je totiž jeden velký rozdíl: Enron měl především finanční problém, dlouhodobě šel ke dnu, ale umně to maskoval. Volkswagen má především morální problém (byť ho tento morální problém bude stát dost peněz: Prozatím vyčlenil na sanaci škod 6,5 miliard eur). Enron přestal existovat; Volkswagen nejen že vesele existuje dál, ale dokonce ani nikdo nezpochybňuje kvalitu jeho vozů z pohledu uživatelské přívětivosti či spolehlivosti. Troufnu si tvrdit, že pokud by automobilka stahovala část svých vozů kvůli, dejme tomu, problému s brzdami, v očích spotřebitelů by ji to poškodilo víc. Ve skutečnosti prohřešek automobilky spočívá hlavně v tom, že se snažil obejít stávající tlak na zelenou politiku. A jsme u jádra věci. To je ten motiv, to je ten princip.

Kdyby zelených šílenců nebylo, zcela dominující většina spotřebitelů by s prominutím kašlala na to, jestli jsou emise jejich auta takové či makové; mnohem víc by je zajímala spotřeba a výše jejich pojistky. Kdyby zelených trotlů nebylo, nedostal by Mezinárodní panel pro čistou dopravu (ICCT) do ruky hůl, kterou mohl Volkswagen bíti. Ne, já se Volkswagenu nezastávám, podvádět se nemá a už naši předkové moudře říkávali, že „kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe“. Tvrdím ale, že bez umanutých zelených naivků, kteří jezdí do práce na kole, ale osmkrát za měsíc létají na kongresy o globálním oteplování a emitují při tom víc emisí, než majitel dvoulitrového Volkswagen-Transportera za rok, by se svět celkem jistě oteploval taky, ale s našimi auty bychom si užili víc srandy. Bez zelených hlavinek bychom se v létě nedusili alergií na řepku olejnou, Volkswagen by neměl motiv a nepodváděl by s měřením emisí a nemuseli bychom se teď bát, co když hysterické prognózy o zpomalení německého i našeho hospodářského růstu nejsou hysterické, ale realistické.