Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Pamatujete si na velkolepé zavedení důchodové reformy? Že je dneska už pasé o důchodové reformě hovořit, protože druhý pilíř byl zrušen?

Jistě, byl zrušen, také si nikdy nezískal oblibu, a co hlavně: nikdy ani neměl být zaveden, jelikož se v čase ukázal být slepou vývojovou větví, která budoucím důchodcům žádný přínos ve většině případů většinou nepřinesla. Že tedy jde už o uzavřenou záležitost?

Ale kdeže. Nepovedená důchodová reforma budiž nám úžasnou laboratoří, jak to obvykle v České republice chodí s politickými projekty, nad nimiž nepanuje celopolitická shoda… Budiž nám zrušený druhý důchodový pilíř ukázkou, jaký osud pravděpodobně stihne elektronickou evidenci tržeb (EET).

EET je od samého počátku vysoce kontroverzní záležitostí. A to v mnoha aspektech.

Začátek kontroverze je už v tom, že EET se stala předvolebním tahákem hnutí ANO. Ponechme stranou samotnou užitečnost tohoto nápadu – problém byl v tom, že šlo od počátku o nápad jednoho politického uskupení, pod který se ostatní strany nepodepisovaly. Tak jako kdysi rovná daň či právě 2. pilíř. Neboli EET byla od počátku protlačována přes odpor a hojné obstrukce dalších stran. A srozuměny s tímto nápadem příliš nebyly ani další vládní strany. To vedlo k tomu, že 100 % veřejnosti se horko těžko přesvědčovalo o užitečnosti tohoto opatření, které mělo podporu jen jediného politického uskupení, které získalo ve volbách jen necelých 19 % hlasů.

Ve prospěch EET příliš nesvědčilo ani to, že šlo o nápad okopírovaný z Chorvatska. Těžko se nadchnout pro opatření, které není doma v žádné rozvinuté zemi, ale platí jen poměrně krátce v zemi s výrazně nižším HDP na hlavu, než má Česká republika. Celkem logicky se tak můžeme ptát, zda příště se půjdeme hospodářskou politiku učit do Somálska či Eritrey.

Kontroverze nekončí ani tehdy, když se na EET podíváme z filozofického úhlu pohledu. EET je vlastně preventivní represí. V pozadí EET stojí schovaná myšlenka, že živnostníci jsou vesměs zloději toužící okrást stát, a tuto potenciální zlodějinu je třeba preventivně potírat a kontrolovat. Neboli ten, kdo podporuje EET, v podstatě vychází z myšlenky, že nebýt zlodějů mezi podnikateli, vybralo by se na daních víc, nakopnul by se hospodářský růst a všichni bychom se měli lépe. Podnikatelé jsou vlastně mlčky považováni za jakési parazity ve společnosti.

To je ovšem myšlenka, se kterou se nemohu ztotožnit. Můj pohled na věc je přesně opačný: Živnostníci jsou decimováni až příliš vysokými daněmi, až příliš velkým stresem, obyčejně si ani nemohou dopřát ten „luxus“ vzít si několik dní zdravotní neschopenky. Tito extrémně vytížení, stresovaní a současně státem finančně tlačení lidé přitom dávají práci ostatním. Na rozdíl od státních zaměstnanců a v menší míře i na rozdíl od zaměstnanců v privátní sféře nenatahují ruce ke státu, využívají minimálně sociálních dávek, podpor v nezaměstnanosti, důchodů; naopak dávají práci sami sobě i svému okolí. A prokázali tím, že začali podnikat, notný kus odvahy. Takových lidí by si měl stát vážit a naopak jim daňově co nejvíc ulevovat. Ne na ně hledět jako na potenciální lumpy.

A pak jsou tu vedle roviny filozofické či etické ještě otázky ryze praktické. Především EET nabízí byznys řádově za 1,5 miliardy korun, o který by se mohli poprat dodavatelé pokladen, softwaru i tiskáren. Těchto 1,5 miliardy je ziskem pro jednu úzce omezenou skupinu firem; zuby si na něj brousí například Kellnerova PPF nebo finanční skupina J&T. Stejná částka je ale naopak dodatečným nákladem, dodatečným zdaněním, pro živnostníky, kteří tyto peníze musí vydat na své technické vybavení spojené s EET. Nechť si každý sám zodpoví na otázku, zda je takové přerozdělení peněz od malých živnostníků k velkým finančním skupinám jedním zákonem etické.

Přitom zvýšení finančních nákladů pro podnikatele je jen jednou stranou mince. Pak tu máme ještě značné náklady organizační a časové. V  první vlně by se EET měla od 1. prosince vztahovat asi na 50 tisíc podnikatelů v hotelnictví a restauratérství. Ale o tom, že se podnikatelům do organizačních problémů spojených s registrací ani trochu nechce, svědčí prostý fakt, že zatím (počátek října) vydala Finanční správa autentizační údaje k elektronické evidenci tržeb jen zhruba 4600 podnikatelům…

A začíná se vynořovat i další velmi problematická otázka. Ministerstvo financí tvrdí, že EET nejde obejít. To však není jisté. Rojí se pokoutné reklamy nabízející software, který prý část příjmů z pokladny jednoduše vymaže. A některé účtenky zase v režimu offline údajně přečísluje. Pokuta za instalaci takového nelegálního software hrozí až ve výši 50 tisíc Kč – ale ruku na srdce: Nebude dost těch, kterým se vyplatí to risknout? Ministerstvo podle všeho nemá pravdu, když tvrdí, že takový software není možný; někteří daňoví experti tvrdí, že se s takovými funkčními softwary již skutečně setkali. Takže nejen, že EET z podnikatelů preventivně dělá lumpy; tato vysoká míra represe skutečně podnikatele potlačí do krajnosti a ilegality. Protože kde jsou příležitosti, tam černé chování prostě existuje. Neboli čím vyšší represe, tím vyšší míra skutečných podvodů touto represí vyvolaných. Takhle si sotva můžeme představit kultivace podnikatelského prostředí, spíš naopak je efekt přesně opačný a pro podnikatelské prostředí ničivý.

Mám-li si tedy tipnout, jaký osud nakonec EET potká, předpokládám, že jen co hnutí ANO přestane být dominantní politickou silou, bude EET zrušena. Stálo to ale za ty náklady a nervy?

Bylo – nebylo, bývaly doby, kdy dobré mravy velely odvděčit se tomu, kdo nám nějak pomůže. Třeba když nám někdo půjčil peníze, bývalo dobrým zvykem odvděčit se mu tím, že jsme mu za to zaplatili úrok.

Když jsme naše úspory půjčili bance a dovolili jsme jí je používat – neboli když jsme si do banky uložili vklad – bývalo zvykem, že nám za to za odměnu banka peníze zúročila. Ale časy se mění a pohádky o dobrých časech končí.

I stalo se, že v některých zemích světa centrální bankéře napadlo vyzkoušet, co by to asi udělalo, kdyby staré pořádky postavili na hlavu. Co kdyby napříště dobrý skutek nebyl odměněn, ale potrestán? Co takhle zavést takové pravidlo, že když někomu půjčíte svoje peníze, nedostanete za to odměnu, ale budete naopak potrestáni? Co takhle půjčit vaše peníze bance a zaplatit jí pokutu za to, že jste jí půjčili…?

Zdá se vám poněkud zvrácené? To je naprosto normální a v pořádku, mně také. Ale mnohým centrálním bankéřům v různých zemích světa se to jeví… jaksi… normální. Dokonce se jim to zdá být žádoucí a užitečné. Eurozóna budiž toho živoucím důkazem. Evropská centrální banka záporné úrokové sazby, tedy vlastně sankce za uložení a půjčení peněz, praktikuje už nějaký ten pátek.

U nás se podobným nápadům Česká národní banka dost dlouho bránila. Minimálně někteří členové její bankovní rady naznačovali, že se jim tenhle nápad zdá býti v našich podmínkách poněkud „extrémním“. Což o to, já jej za hodně extrémní považuji také, takže jsem byla ráda za to, že tyhle experimenty á la eurozóna Česká národní banka nezkouší. Ale můj umírněný optimismus skončil. ČNB se totiž nechala nedávno dosti polopaticky slyšet, že „není možné vyloučit zavedení záporných úrokových sazeb“. Jak je to možné?!

Má to celkem snadné vysvětlení. Není to tak dlouho, co jsem na tomto místě psala, že ČNB má s tím, jak vycouvat z umělého oslabování české koruny (tzv. intervenčního režimu), hlavu zamotanou víc než můj drahý choť Pikora, má-li zaparkovat mezi dvě vozidla stojící u krajnice. Bojí se totiž – a bojí se nanejvýš oprávněně – že jakmile korunu pustí ze řetězu, mohl by kurz ze dne na den skočit třeba o 8, nebo v krajním případě i o 10 procent. To by byl pro ekonomiku moc nepěkný šok.

A teď na to ČNB „konečně“ kápla, jak se tohoto problému zbavit! Tedy přesněji řečeno, ČNB si myslí, že na to kápla. Napadlo ji ve stejný okamžik, kdy zruší intervenční režim, zavést u nás záporné úrokové sazby! (V rámci objektivity budiž řečeno, že o nich zatím ještě není rozhodnuto, jen se o nich zatím intenzívně diskutuje.)

Centrální banka uvažuje, zjednodušeně řečeno, asi takhle: Když pustíme korunu ze řetězů, bude posilovat. A to je velké lákadlo pro spekulanty. Čím víc spekulantů koruna naláká, tím víc posílí. Když ale spekulanty „potrestáme“ tím, že budou muset za vlastnictví korun platit záporné úroky, nebude už pro ně koruna tolik zajímavá. Spekulantů ubyde. A koruna neposílí tolik. A my, centrální banka, budeme mít po problému.

To je asi takové jako říkat: Je mi zima. Udělám si v obýváku na zemi táboráček. Srazím dvě křesla, tři židle, zabalím to dekou, a podpálím. A aby mi táboráček pěkně hořel, nezapomenu ho ještě před škrtnutím sirkou polít kanystrem benzínu. Ale taky bych to mohla trochu přehnat, žejo. Táboráček by se mohl vymknout z rukou. Tak aby se nevymknul a aby mi nezachvátil celý bejvák, připravím si hrnek s vodou, kdyby bylo třeba hasit.

Dnes se odhaduje, nebo alespoň já odhaduji, že koruna by mohla být o nějakých 8-9 procent podhodnocená proti tržní hodnotě, kterou by kurz měl, kdyby intervence nikdy nezačínaly. Dejme tomu, že spekulanti tedy čichají zisk bez rizika, bez práce, a prakticky za noc, o 9 %. A ČNB jim v tom, aby se na korunu vrhli, chce zabránit tím, že zavede záporné úroky, dejme tomu, 0,5 % ročně. („Zápornější“ než dejme tomu procento by vskutku i na ty nejbouřlivější inovátory byla příliš silná káva.) Ať počítám, jak počítám, pořád to nic nemění na skutečnosti, že spekulanti si mohou přes noc, bez starostí a bez rizika přijít na skoro na 9% zisk. Nějak nedává smysl, aby to byť jediného z nich odradilo. Nedává tedy smysl ani domněnka, že by záporné úroky mohly zabránit posílení koruny.

Co ale smysl dává, je předpoklad, že se to běžným českým střadatelům nebude ani trochu líbit. Když celoživotní úspory v bance začnou ztrácet kvůli „trestným“ úrokům hodnotu jen proto, že centrální bankéři v minulosti usoudili, že ekonomiku, která je již na vzestupu, musí ještě víc podpořit intervencemi. Jen proto, že nedokázali z rozjetého vlaku včas vystoupit. A jen proto, že se jim z toho vlaku zachtělo vystoupit a ekonomiku tím ještě víc zchladit zrovínka jako na potvoru v době, kdy je už zase hezky na sestupu. Jako zapálit si v červenci krb a v lednu vypnout vytápění. A zkasírovat přitom za trest souseda.

Vážení přátelé, prozradím vám malé tajemství.

A to tajemství je, že se mi vůbec nechtějí líbit globální akciové trhy.

Jistě, už dlouho se nad akciovými trhy ošklíbám a tvrdím, že aktuální ceny akcií globálně neodpovídají jakési „vnitřní hodnotě“. Dlouhodobě tvrdím, že skutečnost, že centrální banky zejména v USA, v Evropě a v Japonsku hrnou do ekonomik levné peníze buldozerem, nevede sice k růstu spotřebitelské inflace (tedy k růstu cen zboží a služeb), ale zato vede k poněkud méně obvyklé inflaci cen cenných papírů a dalších finančních produktů. Že, jednoduše řečeno, ceny (nejen) cenných papírů jsou velmi nadhodnocené. A také jsem vždy tvrdila, že tato gigantická cenová bublina, která se nafoukla na akciových, dluhopisových i derivátových trzích, sice může existovat dost dlouho, ale přesto je do budoucna doutnajícím sudem střelného prachu. Potud nic nového.

Ale tentokrát to myslím jinak. Tentokrát nemám na mysli žádná „moudra“ o inflaci cen cenných papírů, o poměru P/E a dalších oblíbených analytických serepetičkách. Tentokrát mám na mysli něco, co se mnohem hůř balí do odborných pojmů, které obvykle analytici finančních trhů používají. Mám na mysli prachobyčejný špatný pocit. Takové to divné šimrání v žaludku. Možná by se mu dalo říkat intuice.

Kudy chodím, tudy slyším maximální spokojenost: Ekonomika roste. Inflace veškerá žádná, ale deflace to také není. Zaměstnanost solidní. Hlasování o Brexitu je už za námi, takže ať už jednání o konkrétní podobě Brexitu dopadnou jakkoliv, horší než onen šok, který přinesla noc po hlasování, to být nemůže… A tak dál a dál. To je ale jen jeden úhel pohledu. Já to vidím o dost jinak.

Tak zaprvé: Evropská ekonomika sice ještě roste, ale už zpomaluje. Je v sestupné fázi hospodářského cyklu.

Zadruhé: Čína zpomaluje už dlouho. Zatím nic nenasvědčuje, že by se její pád brzdil.

Zatřetí: Evropské banky jsou v tristním stavu. Německá vláda sice dělá všechno možné, aby navenek ukazovala ramena, ale v realitě má s Deutsche Bank zavařenou hlavu víc než dost. Slibované snížení 14miliardové pokuty (v USD) pro Deutsche Bank zatím pořád nepřišlo. O italských bankách raději ani nemluvím.

Začtvrté: Bylo by logické, kdyby v době růstu neposkytovaly centrální banky ani vlády ekonomikám žádná anabolika k podpoře růstu a naopak v době krize začaly ekonomiku podporovat. Skutečnost je ale přesně opačná. V době růstu, tedy třeba v letech 2015-16, pumpovaly centrální banky do ekonomik peníze, seč jim síly stačily. Dnes, když ekonomiky začínají zpomalovat, mají už vystřílenou všechnu munici a začínají mluvit o útlumu svých podpůrných politik. V USA se mluví o zvýšení úrokových sazeb údajně na konci roku (já mu moc nevěřím), v Evropě se mluví o postupném utlumování programu výkupu dluhopisů. A to v době, kdy očividně přichází globální hospodářské zpomalení! Centrální banky fungují přesně naruby, než by měly!! (V ČR takto naruby funguje načasování zavedení a zase zrušení intervenčního režimu.)

Zapáté: V USA jsou za dveřmi volby, které by potenciálně mohla vyhrát (z pohledu finančního světa) ta nejkontroverznější osoba za dlouhá desetiletí.

Každá z těchto jednotlivostí sama o sobě ještě není nijak zvlášť likvidační. Ale jejich souběh se mi vůbec, ale vůbec nechce líbit. Obyčejně jsem v otázkách finančního trhu dost rezervovaná k nějakým pofiderním věšteckým neodborným názorům. Ale tentokrát si výjimečně dovolím dát průchod svým poněkud neodbytným a mrazivým pocitům. A tyto pocity mi říkají: Stav, v jakém se právě nyní světový finanční trh nachází, mi něčím připomínají léto 2008. Alternativně rok 1987, který jsem sice zažila ve věku dětském a navíc ještě zpoza východního socialistického bloku, nicméně literatura o něm mluví dostatečně. Tehdy, v létě 2008 i 1987, většina lidí si jakékoliv pesimistické myšlenky také nepřipouštěla, ačkoliv tu už dávno byly subtilní varovné náznaky.

A pak na podzim ze dne na den přišlo zhroucení akciových trhů.

Pokud by snad má intuice byla správná, můžeme už jen doufat, že u doutnajícího sudu nepřeskočí jiskra.

A to tvrdím já, ekonomka. A světová ekonomika není v těch správných rukách. Vůbec se mi nechce líbit, kam směřuje. Chcete vědět, jak se to mohlo stát? To bylo tak…

…České ministerstvo financí může slavit. Už si nemohlo vybrat lepší načasování zprávy než krátce před senátními volbami. Byl totiž zveřejněn výsledek hospodaření se státním rozpočtem za prvních devět měsíců roku – a výsledek je ne-u-vě-ři-tel-ný. Zatímco vloni touto dobou měl rozpočet deficit ve výši 2,8 mld. Kč, dnes má naopak přebytek sotva uvěřitelných 82,3 mld. Kč. Je to historicky nejlepší výsledek za prvních devět měsíců roku. To všechno je moc pěkné a zaslouží si potlesk. Má to ale jeden háček. Stát se tak trochu chlubí cizím peřím. Či ještě lépe: Chlubí se svou vlastní chybou.

Jak se to vlastně mohlo přihodit, že stát najednou hospodaří tak bravurně, když dosud se neustále veřejný dluh zvyšoval? Mohou za to dvě věci.

Zaprvé stát soustavně zmenšuje tu část rozpočtu, která má sloužit jako rezerva na horší časy. Když ale vaše rodina vytáhne ze šuplíku obálku poslední záchrany a tou zaplatí dluh, sotva to lze považovat zlepšení vaší finanční situace, i když dluh je na první pohled menší.

A zadruhé – a to je snad ještě pozoruhodnější – rozpočet se tak dobře vyvíjí proto, že se podařilo oproti plánu víc vybrat na daních (příjmy vzrostly meziročně o 6,2 %) a naopak oproti plánu méně utratit třeba na sociálních dávkách (výdaje klesly o 3,1 %). Ano – oproti plánu. Stát tedy do poslední chvíle netušil, kolik na daních vybere a kolik utratí. A nevěděl to proto, že vůbec neodhadnul, jak se bude letos česká ekonomika vyvíjet.

Stát se totiž při sestavování rozpočtu chronicky mýlí. Pravidelně v době krize podceňuje hloubku poklesu ekonomiky, a pak se diví, že ekonomika padá a rozpočet se vyvíjí mizerně. A v době prosperity pravidelně podceňuje hospodářský růst. A pak se diví, že kupodivu dosahuje lepších výsledků, než vůbec tušil. Skutečný rozpočet pak vůbec neodpovídá tomu rozpočtu, který schválili poslanci. (Podle nich jsme měli letos hospodařit se schodkem 70 mld. Kč. A skutečnost je zjevně úplně jinde.)

Proč se vlastně poslanci vůbec namáhají rozpočet schvalovat, když je očividně nezávazný a k ničemu? V realitě se hospodaří, jak to zrovna vyjde… To je potom těžko po státu chtít, aby veřejné finance konečně vyrovnal, když v lednu sám netuší, co bude v červnu.

A „jak to vyjde“ se nejspíš bude hospodařit i ode dneška za rok. Oficiálně totiž dosud neexistuje žádná prognóza, podle které by česká ekonomika měla v roce 2017 procházet dnem hospodářského cyklu. Všechny dostupné oficiální předpovědi počítají se slušným růstem. Jenomže já bych se vůbec nedivila – mnohé makroekonomické ukazatele to už naznačují – kdyby ekonomika v příštím roce v některých obdobích nerostla vůbec. (Tedy v tom lepším případě. V tom horším můžeme sklouznout do plnokrevné recese.) To ovšem znamená, že rozpočet by se měl příští rok vyvíjet naopak mnohem hůř, než si dnes stát maluje.

Celé to ovšem ukazuje na mnohem širší problém. Tahle predikční mizérie v ekonomii není nic nového pod sluncem. Například centrální banky světa se soustavně mýlí ve svých prognózách inflace, přitom ale na těchto prognózách staví svou politiku. Přistupují k záporným úrokovým sazbám nebo intervencím proti české koruně na základě předpovědí, které nevychází. Tak třeba britská centrální banka přiznala, odhad inflace na rok i na dva dopředu jí v letech 1997-2014 vycházela ze všech prognózovaných ukazatelů vůbec  nejhůř, ačkoliv právě na jejím základě prováděla svou měnovou politiku! A ČNB se v pointervenčním období u odhadu inflace na rok dopředu mýlí o více než 1,5 procentního bodu (!), přitom právě na základě této prognózy s intervencemi vlastně začala.

Není se tedy co divit, že lidé tak často znechuceně prskají, že ekonomie je pavěda a že ekonomové jsou jen kecálkové. Mají pravdu – v dnešní době a u velké části ekonomů to opravdu platí. A já – sama ekonomka – jsem z toho znechucená zrovna tak. Vtip je totiž v tom, že dnešní „ekonomie“ už dávno není tou ekonomií, kterou bývala před lety. A dnešní „ekonomové“ už víc než ekonomové jsou matematici, kteří pro své modely nevidí lidi.

Když se mě někdo zeptá, v čem spočívá moje profese, odpovídám, že zkoumám chování lidí. Odhaduji, jak se asi velké masy lidí v určitých situacích zachovají. Na základě porovnání s historickými příklady, na základě trochy psychologie, občas i na základě trochy intuice a prostého selského úsudku. Matematiky je v tom pramálo, a když, tak většinou hlavně tehdy, počítám-li ukazatele jako úrokové sazby nebo ocenění nějakých komplikovanějších finančních produktů. „Kupodivu“ to celkem funguje. Ostatně tak jako to kdysi fungovalo ještě v době, než se „ekonomové“ zbláznili do matematiky.

Jenomže v centrálních institucích už dneska prakticky nenajdete nikoho, kdo by o profesi ekonoma mluvil jako o „zkoumání chování lidí“. Snad je to otázka módy, snad otázka nutnosti vybojovat si pracovní místo tím, že „ekonom“ dokáže svou kvalitu počtem doložených certifikátů z ekonometrie. Dneska se vlastně v centrálních bankách nebo nadnárodních organizacích už skoro ani nemluví o „ekonomii“ jako takové – namísto toho se mluví spíš o „ekonometrii“. A tito ekonometrové jsou sice zdatní matematici, o tom žádná, ale když se jich zeptáte, jak veřejnost zareaguje, když uslyší o problémech největší německé banky, když bude vyděšena obrázky imigrantů povalujících se podél silnic, když jí banky napaří záporné úrokové sazby, pokrčí jen rameny a vychrlí na vás rovnici. O pravé ekonomii toho někteří z nich slyšeli, co by za nehet vlezlo.

Ještě se divíte, že to jde se světovou ekonomikou už někdy od roku 2008 od desíti k pěti? A kam jinam by to taky mohlo jít, když si s ní jak kluci na písečku hrají matematici, co se vydávají za ekonomy, kteří ji pořád víc a víc vychylují z rovnováhy, a ani o tom sami nevědí? Nebo je to snad normální stav, že je dnes výhodnější mít peníze ve slamníku než v bance? A myslíte, že takový stav by někdy normální ekonom připustil?

Asi jste o tom už slyšeli: Největší německá banka má problém. Možná jste si říkali, že se vás to netýká. Je to přeci německá banka. A co když řeknu, že situace nápadně připomíná rok 2008 a Lehman Brothers? Pořád je to v poho…?

Myslím to naprosto vážně. Největší německý bankovní ústav Deutsche Bank je nám všem v jistém slova smyslu blíž, než se může zdát.

Představte si, že jste jako banka obviněni z nepoctivého prodeje hypotečních cenných papírů a máte kvůli tomu zaplatit USA 14 miliard dolarů jako urovnání. Do toho na vás ještě praskne, že jste během poslední finanční krize fixlovali účetnictví a tajili ztráty za 12 miliard dolarů. Dál se na vás valí obvinění z nezákonné manipulace s mezibankovní úrokovou sazbou LIBOR. A aby toho nebylo málo, ještě jste nařčeni, že jste prali špinavé peníze ruských oligarchů figurujících na sankční listině.

To není zrovna málo másla na hlavě pro jakoukoliv banku, natož pro německou jedničku. Výdaje za soudy tudíž jen ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku stály Deutsche Bank 1,2 miliardy eur. Není tedy divu, že investoři už nad bankou zlomili hůl. Letos už její akcie ztratily 52 %, za posledních 10 let pak propadly téměř o 87 %! Jenže to všechno pořád ještě není podstatou problému. Koneckonců ceny akcií se leckdy chovají lecjak, jen ne racionálně, takže posuzovat problémy banky „jen“ podle akcií ještě nemusí být to pravé ořechové. A navrch to pořád nevysvětluje, jak se nás to týká.

Podstatou problému vlastně nejsou ani tak soudní spory a porušování zákona (ne že by to bylo etické), jako spíš prohnilé majetkové poměry v bance. To hlavní, co v Deutsche Bank páchne jak tři dny na slunci uležená ryba, jsou takzvané finanční deriváty. (Velmi zjednodušeně řečeno, derivát si můžeme představit jako obchod uzavřený dnes, ale vypořádaný věcně i finančně v budoucnu.) A právě s deriváty to ještě v předkrizové době Deutsche Bank krapet přehnala.

Jak moc, to dozajista nevíme – Deutsche Bank totiž nikdo pod její derivátovou pokličku přesně nevidí, máme jen určité indicie. A ty jsou… no, kulantně řečeno, hodně zajímavé. Můžeme třeba z účetních výkazů vyčíst, že na konci loňského roku Deutsche Bank držela deriváty v takzvané „podkladové nominální hodnotě“ ve výši 42 bilionů EUR. To je téměř 14x tolik než objem německého HDP! Pravda, tenhle údaj sice není totéž jako výše ztráty, kterou by bylo třeba hradit; v tomto smyslu je důležitý údaj o tzv. tržní hodnotě derivátové pozice, jenomže toto číslo nikdo kromě Deutsche Bank patrně nezná. (Bohužel pro klienty banky a její akcionáře. A naštěstí pro banku.) Jenomže i tenhle údaj o podkladové nominální hodnotě je natolik extrémní, že se vymyká zvyklostem u jiných bank.

Převedeno do méně účetního jazyka: I když nikdo kromě vedení banky neví přesně, jak velká je výše ztráty, můžeme podle těchto indicií odhadovat, že to bude hodně-hodně. (Mimochodem, nemusí to přesně vědět ani sám německý regulátor, protože, jak už bylo řečeno, Deutsche Bank už v minulosti v účetnictví podváděla.) A víme ještě jednu věc: Jak přesně mizerně na tom Deutsche Bank je, nezjistíme dřív, dokud to nebouchne. Asi jako jednoho krásného dne bouchla Lehman Brothers, která to přehnala s rizikovými hypotéčními obchody.

Lehman Brothers byla jednou z největších amerických investičních bank. Deutsche Bank je největší německou bankou.

Lehnam Brothers byla přehnaně namočena v rizikových sekuritizovaných hypotéčních obchodech; Deutsche Bank je namočena v mnohém, ale hlavně v derivátech.

Několik dnů před krachem Lehman Brothers ještě nikdo nic netušil, ratingová agentura jí krátce před bankrotem potvrdila nejvyšší rating AAA. Deutsche Bank pod pokličku také nikdo detailně nevidí.

Pád Lehman Brothers přišel 15. září 2008, v době, kdy globální ekonomika už byla na sestupu – i kdyby bývala nevypukla bankovní krize, bylo stejně jasné, že přichází výrazné hospodářské zpomalení. O problémech Deutsche Bank ze začíná ve větší míře mluvit v září 2016 – v době, kdy už naprosto zřetelně je hospodářský cyklus v sestupné fázi a je jasné, že v roce 2017 přijde přinejlepším výrazné hospodářské zpomalení.

Lehman Brothers byla takzvanou bankou páteřní. To znamená, že představovala jeden z nosných pilířů amerického bankovního systému. Když padne páteřní banka, obyčejně s sebou strhne hned několik dalších institucí, se kterými je skrze kapitálové toky provázána. Deutsche Bank je zcela jednoznačně bankou páteřní z pohledu celé Evropy.

Pád Lehman Brothers odstartoval největší hospodářskou krizi od 20. Let minulého století, která oběhla celou zeměkouli. Z jejích dozvuků jsme se dosud nevzpamatovali, protože právě v této krizi mají kořeny dnešní ekonomické abnormality počínaje zápornými úrokovými sazbami, přes deflaci, až po přehřáté ceny akcií. Co odstartují problémy Deutsche Bank?

Jistě, německá vláda se může rozhodnout banku zachránit. Vzhledem k její velikosti by to dávalo smysl. Jenomže některá sousta jsou příliš velká i na takového Goliáše, jako je zdánlivě neotřesitelná německá vláda. Německo kdysi finančně ustálo sjednocení. Německo dnes neuvěřitelným způsobem finančně ustává imigrační vlnu. Kolik toho ještě může ustát, než se i jeho pokladna dostane do úzkých?

Otázka tak zbývá jediná: Zhorší hospodářská krize, která svět čeká v roce 2017, situaci Deutsche Bank, anebo to bude opačně, totiž že Deutsche Bank zhorší a prohloubí hospodářskou krizi, která přichází? Pokud správná odpověď zní za B), pak by nás to mělo zatraceně hodně začít zajímat. Hned.

„‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu.“ Tak zněl titulek článku, který tento týden uveřejnil zpravodajský server lidovky.cz. A jak se dalo čekat, vzedmul vlnu emocí. Ale… proč vlastně?

Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil…? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?

V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.

Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.

Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.

Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)

Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.

Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.

To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.

Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.

Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.

A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.

Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.

Češi si často myslí, že když jich je „jen“ deset milionů, nemohou v Evropě změnit nic. Lucembursko má jen o trochu víc obyvatel než dvojnásobek Prahy 4 a 8, a přesto Evropě dominuje, až z toho běží mráz po zádech.

Lucemburčané jsou takový zajímavý národ. Jsou to Germáni s keltskými kořeny. Mezi nejvýznamnější a u nás nejznámější Lucemburky nepatří jen Karel IV., ale i „liška ryšavá“ Zikmund Lucemburský, který dal Janu Husovi ochranný glejt na cestu Kostnice. A dnes se Lucemburčané už léta zdají být zdatnými politiky.

Šéfem Evropské komise je Lucemburčan Jean-Claude Juncker, který se zdá být nesestřelitelný. Ačkoli ho po hlasování o BREXITu mnoho evropských i českých politiků vyzvalo k rezignaci, dál se drží u moci jak mokrý písek zadnice. Jeho poslední kauza je alkoholismus. (V rozhovoru pro francouzský list Libération vyvracel spekulace o tom, že je na alkoholu závislý. Uvedl, že lidem se prý často zdá, že je opilý, ale tak to není. Ve skutečnosti má prý vážné potíže s rovnováhou. Tak aspoň že tak. Už jsme se s manželem o pana Junckera skoro báli, že má virózu…)

Dlouholetým kolegou Junckera z lucemburské vlády je už od roku 2004 ministr zahraničí Jean Asselborn. Že by o špiritusu taky věděl své? Tedy minimálně bych se nedivila, kdyby to bylo pod jeho vlivem, když prohlásil, že „EU by ze svých řad měla vyloučit Maďarsko“. Je to prý jediná možnost, jak „v EU zachovat jednotu a společné hodnoty“. Budapešť se podle Asselborna chová k válečným uprchlíkům téměř hůř než ke zvířatům, omezuje svobodu tisku a nezávislost soudů. „Maďarsko není daleko od vydání příkazu ke střelbě na uprchlíky,“ dodal.

Aha. Takže Maďarsko nezachovává společné hodnoty EU, když se všemi dostupnými prostředky snaží dodržovat dublinské úmluvy, zadržovat nelegální migranty a chránit vnější hranice Schengenu. A protože jí v tom EU nikterak nepomáhá, postavilo si na této vnější hranici Schengenu plot samo, aby ji mohlo bránit. Maďarsko dnes tedy chrání celý Schengen podobně, jako kdysi tvořilo nárazníkové pásmo mezi Evropou před rozpínavostí Osmanské říše. Ale patrně tím „ohrožuje hodnoty EU“.

Zato Turecko, kde proběhl státní převrat, kde dochází k čím dál radikálnější islamizaci, které zestátňuje soukromý majetek, kde se zavírají tisíce lidí, kde chtějí opět zavést trest smrti, evidentně kulturní hodnoty EU reprezentuje, protože se s ním stále vedou přístupové rozhovory! Gratulace do Lucemburku.

Ovšem jak vůbec Lucemburčan přišel na to, že Maďarsko staví ploty proti válečným uprchlíkům? Není to spíš jen manipulativní vyjádření? Skutečný válečný uprchlík má právo kdekoliv na území Evropy požádat o azyl. A pozná se podle toho, že tak taky skutečně učiní a poté je šťastný, že se vyhnul smrti ve válečné zóně. Naproti tomu vyčuránek se pozná podle toho, že namísto žádosti o azyl a hledání bezpečí v první zemi, kde se nestřílí, násilně přelézá plot, neboli nedodržuje zákony země, do které dorazil. A když už získá azyl, tak – jak zjistily německé úřady – jede na dovolenou do oné válečné a životu nebezpečné země, ze které utekl. Není tu něco špatně? Že by náš zdánlivý válečný uprchlík neutíkal před válkou, ale utíkal si pro sociální dávky?

A jak si může Lucemburčan a rádoby diplomat dovolit říct o Maďarsku, že „není daleko od vydání příkazu ke střelbě na uprchlíky“? Má o tom důkazy? Nebo je to jen pomluva? Manipulace veřejným míněním? Není to na stejné úrovni lidské (ne)slušnosti jako například tvrdit, že co Lucemburčan, to notor, a ožraly v EU nechceme, takže bychom se jich měli zbavit…?

Ale co je na tom opravdu zajímavé: Když si Británie demokraticky odhlasovala vystoupení z EU, mohl Brusel vyskočit z kůže. Vztek z něj kapal. Nejen, že se mnozí politici báli, že přijdou o moc nad náhle se zmenšující oblastí, ale také byli skoro až osobně uraženi. Ale když se jedná o chudší Maďarsko, najednou je jako terč dobré ke strefování a k vyhrožování vyloučením. Vůbec se není čemu divit, že řada lidí v Maďarsku vzpomíná, jak se kdysi cítili při nacistickém přístupu k Untermenschům. Cosi jako by tento přístup připomínalo.

A nedělejme si iluze, že na nás, na ČR, se hledí jinak. Jsme „východní Evropa“. Jsme v jednom pytli. Jsme „V4“. A máme 130x víc obyvatel než Lucembursko. V4 vadí lucemburskému ministrovi jako trn v patě. Už v květnu německému deníku Aachener Nachrichten řekl, že „z některých výroků představitelů skupiny dostává záchvaty“. (Kdybych byla poněkud psychicky labilnější jedinec, stávalo by se mi to z bruselských výroků běžně.)

Nemůžeme se divit, že Evropa čelí imigrační krizi, když za imigrační politiku jsou odpovědní právě lidé jako Asselborn. Podobné výroky totiž nepřicházejí jen z Lucemburska. Paličatost V4 vadí i jinde. A pro některé západoevropské země je normální snažit se střední Evropu ohnout, ukecat, vystrašit či uplatit. Není to tak dávno, co se v Německu psalo, že Středoevropanům by jako forma nátlaku, aby přijímali imigranty, měly být odejmuty fondy EU. (Nu, jestli otázka zní: „Migranty nebo fondy?“, je to celkem jednoduché rozhodování. Ponechte si obojí.)

V Maďarsku se pomalu blíží referendum o imigračních otázkách. Jeho výsledek asi zaváže vládu k tvrdšímu postupu proti Bruselu. Situace se tím ovšem jen vyhrotí. Východ možná přestane stát o Brusel a Brusel o východ. Teoreticky by to mohlo být Bruselu jedno, vždyť se jen zbaví problematického východu. V případě Londýna mu to ale jedno nebylo… Tady totiž nejde jen o peníze. Jde o ješitnost. A ta je v případě Bruselu (i Lucemburska) hvězd se dotýkající.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Urgentní problém české ekonomiky? Veřejné finance? Nízké platy? Korupce? No – jo, ale… To není urgentní. To jsou dlouhodobé, třeba i protivné problémy. Je tu ale jeden problém urgentní.

Míněno takový, který hrozí vybublat už brzy. A vsadím se, že drtivá většina lidí to za problém ani nepovažuje. Je to kurz koruny. Přesněji řečeno: Takzvaný intervenční režim České národní banky (ČNB). Chtěla bych být špatným prorokem, ale myslím, že není daleko doba, kdy tahle sranda může nadělat slušnou paseku.

Připomeňme v kostce, o co jde: ČNB už tři roky s námi hraje takovou hru. Simuluje, jak by to vypadalo, kdybychom měli euro. Neboli kdyby byl kurz koruny k euru fixní, neměnný. „My přeci nemáme fixní kurz“, můžete namítnout. A technicky vzato máte pravdu. Ale prakticky se kurz pohybuje v tak tenounkém kurzovém pásmu těsně nad 27,00 korun za euro, jako by fixní vlastně byl. Pokud by se pokusil posílit víc, ČNB ho klepne přes prsty a intervenuje.

Nikdy jsem intervence neschvalovala. V knize „Jak to vidí Šichtařová“ sice tvrdím, že intervence neměly nikdy přijít a že napáchají víc škody než užitku – jenomže při psaní těch slov ještě nikdo nemohl tušit, že tu intervenční režim bude strašit až do roku 2017! Mýlila jsem se! Má formulace „víc škody než užitku“ byla tak eufemistická!  Mohla jsem rovnou bez skrupulí říct: Intervence ekonomiku poškodí. Tečka. Protože dneska je to čím dál jasnější.

Tahle hra na „jakoby-pevný kurz“ je totiž právě jen hra; není to skutečné zavedení eura. Čím déle se ČNB snaží kurz udržet, tím je to těžší, tím víc se kurz snaží utrhnout a posunout. Přirozené tržní síly jednoznačně říkají, že by koruna měla být mnohem silnější. Jinak řečeno – při cestě do zahraničí nebo při nákupu zboží z dovozu bychom se měli cítit mnohem bohatší. (Osobně odhaduji, že kurz by měl být někde kolem 24 korun za euro nebo i o trochu méně.)

Tento týden dokonce začala kolovat spekulativní zpráva, že ukončení intervencí bude pro spekulanty obchodem roku… Řada lidí dychtících po senzaci si to hned vyložila jako jakýsi „únik informací“, což dodává spekulaci grády. Ale hlavně – čím víc spekulantů nalákáno do akce, tím víc roste tlak na posílení koruny. Intervenování tedy logicky stojí čím dál víc.  ČNB jen letos v první polovině roku už intervenovala v objemu téměř 110 miliard a bude houšť.  A tak není divu, že ČNB pomalu připravuje ekonomiku svými výroky na to, že intervenční režim nejspíš příští rok skončí a koruna posílí. A podle všeho – tedy podle výroků z ČNB – je to zatím plánováno jako náhlý konec, žádný „mezistupeň“. Čímž pádem koruna posílí skokově. Z týdne na týden. Šíří se spekulace, že kurz skočí během několika málo dnů až na 25,50 CZK/EUR. A možná prý ještě dál… A jsme u jádra problému.

„A vůbec – neříkala snad Šichtařová, že Britové mají po hlasování o BREXITu štěstí, že libra oslabila? Že to pomáhá britské ekonomice? Tak proč si teď stěžuje, že koruna je kvůli intervencím slabá?“, zdá se být logické namítnout. Jistě. Jenomže my a Británie se nacházíme v úplně opačných situacích. A bohužel, jako obvykle, jsme to my, kdo věc zpackal.

Slabý kurz skutečně ekonomiku podpoří. Zlevní domácí zboží pro zahraniční zákazníky, takže domácím podnikům zvýší odbyt. V období kolem hlasování o BREXITu panoval strach, co bude. Tenhle strach ekonomice nesvědčí, hrozilo tedy, že vystrašení lidé i podniky začnou šetřit a přijde krize. V tu chvíli se náramně hodila nějaká vzpruha. A Britům se jí dostalo v podobě slabé libry. Zafungovalo to skvěle. Průmysl díky tomu hlásí ohromné objednávky a hlad po zaměstnancích roste.

A teď střih, jsme v České republice někdy v roce 2013. Naše ekonomika slušně roste a rozjíždí se pořád rychleji. A najednou se ČNB rozhodne, že ekonomiku podpoří ještě víc a oslabí korunu. V době vzestupu ekonomiky se tak najednou podniky dočkaly nečekané výhody: jejich zboží v zahraničí zlevnilo. Podnikům vzrostl odbyt. Ekonomika přidala ještě víc. Podniky se z té náhlé výhody samozřejmě snažily vytěžit co nejvíc. Když levně, tak tedy levně. Začaly stále víc sázet na nízkou cenu, nikoliv na kvalitu. Z České republiky se tak pořád víc stává levná montovna západu. Tak trochu model alá Čína. Nikdo nechce čínské zboží, protože by ohromovalo německou kvalitou, italským designem či logem nakousnutého jablka. Všichni chtějí čínské zboží, protože je levné.

Ale má takový model budoucnost? Jak dlouho bude západ toužit po méně kvalitním, ale levném zboží? Čím bude zákazník bohatší, tím míň sexy pro něj takové zboží bude. Raději si připlatí za německou kvalitu. Němci se nepotřebují podbízet cenou; oni si zvolili úplně jiný model. A všichni vidíme, který z obou modelů je úspěšnější… A co myslíte, že nastane, až se ještě víc rozšíří technologie a roboty – koho to víc zasáhne? Výrobce luxusních švýcarských hodinek a německých Mercedesů, nebo levnou montovnu, kde každý halíř nákladů na pracovní sílu hraje roli…?

A teď další střih. Jsme někde v roce 2017. Díky normálnímu vývoji hospodářského cyklu se Evropa propadla do hospodářské krize. U nás se hraje o to, zda bude mít podobu „jen“ zpomalení růstu, nebo dokonce „recese“, tedy vyloženě propadu. A v ten okamžik ČNB zjišťuje, že už není v jejích silách dál držet kurz intervencemi. Nechává korunu skokově posílit. Kurz během několika týdnů sílí o dvě tři koruny k euru.

Podniky zvyklé konkurovat cenou jsou v šoku. Jejich kontrakty jsou uzavřené na měsíce dopředu, s cenou nejde najednou pohnout. Vyšší kvalitu za vyšší cenu ze dne na den vyrobit neumí, a i kdyby uměli, bylo by jim to houby platné: Pověst o kvalitě se buduje roky, ne lusknutím prstu. První exportéři začínají krachovat. Je rozhodnuto: Není to „jen“ pokles, je to recese jak vyšitá. To kurz rozhodnul. Posílení koruny přišlo v tom nejhorším možném okamžiku.

Jaký to rozdíl mezi aktuálně slabou librou a slabou korunou! O slabosti libry rozhodly tržní síly a oslabily ji, když to ekonomika potřebovala. Naši korunu oslabila centrální banka, když to ekonomika nepotřebovala, a nechá ji posílit, když by se nám hodil pravý opak. Všechno je načasované přesně naopak.

Asi jako při poslední krizi, kterou česká ekonomika procházela. Tehdy ji okolní země – Maďarsko, Slovensko, Polsko – obstojně ustály. Zaznamenaly jen zpomalení, ne propad. Ten přišel jen u nás. Proč? Protože my jediní v regionu jsme si jako ti největší tupci masochisticky opakovaně zvýšili během krize daň z přidané hodnoty a tím se posunuli z „jen-zpomalení“ do „poklesu“. Teď máme našlápnuto na totéž.

Možná vás teď napadá – a nedalo by se všem těm problémům předejít jednoduše zavedením eura? Ne, nedalo. Bylo by to z bláta do louže. Nepřirozeně slabá koruna z rozhodnutí centrální banky vlastně jen zakonzervovala strukturu ekonomiky a levnou montovnu, v tom není budoucnost. To není systém, který by sliboval brzy dohnat Německo. Fixní kurz nebo euro není řešením. To, co potřebujeme, je naopak volně pohyblivý kurz – tak jako je pohyblivá libra. Libra Britům pomohla, když to potřebovali. I my potřebujeme korunu, která umí přirozeně, sama od sebe, oslabit, když má ekonomika problémy. A která naopak posílí, až se jí bude dařit.

Jak z toho ven? Teď už dobré řešení neexistuje. Intervence nikdy neměly začít. A když už začaly, měly aspoň skončit co možná nejdřív. A když už trvají tři roky… je každá rada drahá. Asi nejlepší by bylo začít korunu pomalu, řízeně uvolňovat hned. Třeba o 50 haléřů za dva měsíce. Ne, nebylo by to pro podniky ani trochu příjemné. Ale garantuji vám, že by to pro ně bylo nesrovnatelně příjemnější, než jim za rok, v době krize, připravit šok a nechat kurz hupnout za pár dnů o 15 procent.

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Když to nejde s těmi zatracenými „Východoevropany“ po dobrém, půjde to s nimi po zlém, rozhodli se očividně naši západnější a severnější sousedé.

Nedávná – a zjevně neúspěšná – mise německé kancléřky Merkelové v Praze měla svou zajímavou dohru. Po svém návratu domů Merkelová poskytla rozhovor televizi ARD, ve kterém prohlásila s poukazem na otázku kvót pro imigranty, že „musíme najít společné řešení a že podílet se na něm bude muset každý“. Jinými slovy, kancléřka má velmi silný názor sice o nás, ale bez nás. Co na tom, že kancléřka v podstatě pozvala imigranty do své země, aniž by se ptala na názor okolních zemí – nyní je skálopevně přesvědčena, že je „normální“, abychom my, dosud stále ještě suverénní země, za její jednání pykali. Je to ještě demokratická Evropa, ve které se národní státy daly dobrovolně dohromady a každý z nich má svůj hlas, kterým se podílí na směřování celku? Sotva.

Ale je to jen Merkelová? Je Merkelová skutečně „ztělesněním všeho evropského zla“, jak někdy bývá expresívně vykreslována? Opravdu stačí, aby se v Německu změnil kancléř, a jednotlivé národní hlasy v Evropě získají zpět svou sílu? (Přitom obliba Merkelové jako kancléřky dlouhodobě, i když jen pomaličku, klesá. Podle průzkumu veřejného mínění pro list Bild am Sonntag je aktuálně 50 procent Němců proti tomu, aby Merkelová po příštích volbách byla znovu kancléřkou, její setrvání si přeje 42 procent dotázaných.) Nebo je spíš Merkelová naopak tak trochu obětí celé nemocné společnosti, jíž se jen stala nejviditelnějším symbolem? Skoro se zdá, že za b) je správně. Není to totiž zdaleka jen ona, byť její vliv na směřování společnosti je nejsilnější, kdo uvažuje s podivuhodným nádechem skoro až diktátorství:

Jiný německý list Schwäbische Zeitung totiž tento týden napsal ve svém komentáři: „To, že by Východoevropané opustili svůj odmítavý postoj (k přijímání běženců), se nedalo očekávat. (…) Dokud se odpůrci společného řešení nebudou muset bát skutečně účinných sankcí, jako je odebrání hlasovacích práv (v EU) nebo strukturálních (evropských) fondů, jen málo se toho změní.“  To je mi moc pěkné pojetí evropské demokracie a národní rovnoprávnosti. Na jednu stranu Německo (jistě s počátečními dobrými úmysly) otevírá svou zvoucí náruč imigrantům z třetích zemí a nabízí jim v podstatě za nic finanční a hmotná „práva“, o kterých se mnohému českému pracujícímu nemůže ani zdát (praktické a velmi neblahé důsledky této „dobré vůle“ teď nekomentuji). Na stranu druhou stejné Německo chce upírat (a jistě s hlubokým přesvědčením o své pravdě) okolním národním státům právo na suverénní rozhodování o osídlení jejich území. Zdá se, že minimálně některým německým novinářům vůbec nepřijde podivné, že by jejich sousední a dosud suverénní země, jejich partner v EU, měla přijít o jeden ze základních atributů své samostatnosti, a to jen proto, že to tak Německu vyhovuje. Nepřipadá jim divné pokoušet se nás zastrašovat a vydírat ztrátou evropských fondů (ať si je nechají). Tohle přece není „jen Merkelová“, tohle svědčí o celém podivném naladění části společnosti.

Už to tak vypadá, že se jistá část evropského establishmentu rozhodla národní státy definitivně zlikvidovat, anihilovat, zprůměrovat, zmixovat do jediného normovaného euročlověka. Všichni stejné úsporné žárovky, všichni stejné sociální dávky pro imigranty, všichni stejné uprchlické kvóty, stejný nepodmíněný příjem, stejnou minimální mzdu, stejné euro v peněžence. (Jediný boj ještě nastane o to, zda budeme mluvit stejnou normo-němčinou, nebo stejnou normo-francouzštinou.)

Ne – to není přitažené za vlasy; nebo aspoň ne moc. Protože myšlenka povinné minimální mzdy zavedené ve všech zemích EU je už opravdu tady! Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker tento týden prohlásil, že se zasadí o zavedení minimální mzdy ve všech evropských státech, které ji dosud nemají. To už není jen zasahování do daňového systému, do rozpočtové politiky nebo do azylové politiky. To je teď nově už snaha přímo zasáhnout i do sociálního systému všech zemích. Na první pohled o mnoho nejde. Jenomže hloubka problému se nám v celé své nahotě ukáže, když si uvědomíme, že je to právě štědrost sociálního systému některých evropských zemí, co podpořilo aktuální imigrační invazi. Sociální systém je to něco, co činí rozdíl v koncentraci imigrantů v Německu a u nás. A nyní se EU rozhodla přímo zasahovat do sociálních systémů jednotlivých států.

Pravda, zatím by hypoteticky výše minimální mzdy měla být ponechána na rozhodnutí té které země. Ale věří někdo tomu, že by to tak mělo i zůstat? Je průzračně jasné, že tlak na sjednocení výše minimální mzdy by přišel hned v dalším kroku poté, co by tento koncept byl ve všech zemích úspěšně zaveden. (Ostatně první vlaštovky tu už jsou: Německo už dávno přišlo s kontroverzním zákonem MILOG, který nutí kupříkladu české přepravce pracující pro české společnosti používat na území Německa stejnou minimální mzdu jako Němci. Francie hodlá Němce následovat a taktéž chce Čechům vnutit jejich minimální mzdu.)

Pan Juncker se patrně domnívá, že zavedení minimální mzdy je jakýmsi aktem sociálnosti. Což je velmi legrační názor. Troufl by si někdo podezírat Skandinávce z nedostatku sociálnosti? Skandinávie aktuálně trpí právě přemírou své sociálnosti, která už dávno překročila meze zdravého rozumu a motivace. A přitom mezi zeměmi, které minimální mzdu nemají, se nacházejí například právě Švédsko nebo Dánsko. Ne, mezi výší minimální mzdy a „sociálností“ země rovnítko neexistuje. Spíš naopak.

Minimální mzda se totiž týká jen velmi malého množství lidí; konkrétně u nás necelých 3 procent zaměstnanců. Z nich ale řada pobírá minimální mzdu jen na papíře, protože v realitě jsou placeni v naturáliích nebo zkrátka jinými mechanismy, než zachycuje výplatní páska. A skutečnou nefalšovanou minimální mzdu pobírá možná procento lidí. Myslíte, že jde o procento Čechů-chudáků? Omyl. V drtivé většině jde o cizince, kteří jsou z domovských zemí zvyklí na nehorázně nízké příjmy a při sezónní práci u nás minimální mzdou nepohrdnou. Vykonávají u nás nejméně prestižní pomocné práce modelového typu „hajzlbába“. Zaměstnavatel tyto lidi povětšinou příliš nepotřebuje. Otázka pro něj obyčejně stojí tak, zda k veřejnému záchodku postavit postarší, česky nemluvící výběrčí poplatků, nebo naistalovat automat na mince. Jakmile zvýšíme minimální mzdu, automat to z hlediska zaměstnavatele vyhraje na celé čáře. Přilepší si naše milá „hajzlbába“, dostane vyšší mzdu? Nepřilepší. Bude vyhozena a nahrazena automatem. To je totiž princip minimální mzdy. Umělý, nesociální, ale současně volebně líbivý koncept, který politikům pomáhá ke hlasům, ale nejchudší zaměstnance nejčastěji z řad cizinců připravuje o práci.

Tak takové nesmysly považuje EU za důležité k řešení. Namísto toho, aby řešila uzavření vnějších schengenských hranic…

Lži, lži a zase lži. Napůl bláboly a nesmysly z neznalosti, napůl manipulace z touhy ohnout historii ke vkusu svému.

Vzpomínáte? Je den po hlasování o Brexitu. A z médií a sociálních sítí můžeme povětšinou slyšet:

„Libra drasticky propadla a Britové již začínají platit účty za to, že se nechali populisty tak zmanipulovat!“

„Jen za posledních osm hodin přišla Velká Británie o 350 miliard dolarů. Je to víc, než kolik za posledních patnáct let přispěla do rozpočtu!“

„Britské akcie zkolabují, index FTSE může odepsat nominálně až 350 mld. USD!“

„Velká Británie byla velmoc, teď se z ní stává Malá Británie. A z londýnského bankovního centra City bude vesnice!“

Uplynuly jen zhruba dva měsíce a už můžeme soudit, co na těch apokalyptických výhledech bylo pravdy. Zdá se, že nic. (Ne že by mě to zrovna překvapovalo.)

Lidé, kteří zažili rok 1968 v plném produktivním věku, někdy říkají, že prý okupační vojska nebyla zdaleka tak strašná, jako Češi, kteří se jimi zaštitovali a rozjeli proces tuhé normalizace. Těžko po takové době soudit, co je na tom pravdy, a nakolik zapracovala jen fantazie těch, kdo dnes soudí. Ale předpokládejme na chvíli, že tomu tak skutečně bylo. V tom případě ovšem myslím, že něco podobného vidíme i dnes. Ve vrcholných orgánech EU mnohdy nesedí lidí zdaleka tak nebezpečně manipulující jako ti, kteří se Bruselem jen ohánějí – ať už jde o rozkradené a zneužité dotace nebo jen o čirý fanatismus.

Další a další nově přicházející data potvrzují, že veškerá panika byla hloupostí. Finanční trh v Británii nezkolaboval. Investoři z ní neutíkají. Zájem o britské dluhopisy roste. I ceny dluhopisů tedy rostou. Akciový index FTSE 100 se skutečně krátce po zveřejnění výsledku propadl z 6 300 bodů na 5 800. Tehdy to evropští politici brali jako důkaz tragédie a hned vyčíslili, jakou mnohabilionovou ztrátu si hloupí Britové odhlasovali. A kde je index dnes? Na 6 873 bodech – tam, kde byl naposledy v červnu 2015! Navzdory celé antikampani investoři jako masa nakonec projevili v britský akciový trh důvěru, nikoliv nedůvěru.

Jenomže mnoho lidí si dalo na oči klapky, do uší špunty a tvrdí, co hrozného BREXIT už přinesl a ještě přinese. Kupříkladu tento týden jeden europoslanec nelenil a pustil se do nás, že si vymýšlíme, když tvrdíme, že evropská Komise BREXITem strašila, a že se navíc o stavu britské ekonomiky po referendu ještě nic nepotvrdilo. Ano, Komise jako Komise opravdu Brexitem nestrašila; jen si všichni dobře pamatujeme na slova předsedy Komise J. – C. Junkera, že „dezertéři nebudou vítáni s otevřenou náručí“ a že s nimi „nebude jednat v rukavičkách“. Zrovna tak jako si pamatujeme na slova z Evropského parlamentu o tom, jak Británie spláče na výdělkem a jak její akciový trh bude sčítat ohromné ztráty. A ano, je fakt, že zatím máme k dispozici jen málo čísel – protože to bychom mohli říkat vždy, jelikož i po pěti letech běžně umí statistici údaje o hospodářském růstu zpětně přepočítat. Jen už máme k dispozici hrst po-referendovských statistik, které jaksi ukazují něco úplně jiného:

Tak třeba britský průmysl hlásí, že srpnové objednávky v průmyslu jsou za prvních 23 dní nejvyšší za poslední dva roky. Jednoznačně tu pomáhá slabší libra. Ona „propadající se libra“, díky které měli Britové „sčítat ztráty“, ve skutečnosti britskou ekonomiku prudce nakopla k většímu výkonu. (Zcela logicky – protože Britům zaručila větší konkurenceschopnost.) Mají tedy i více práce. V příštích třech měsících proto britský průmysl patrně ožije. Ne, to opravdu nevypadá jako předzvěst slibované britské recese.

Ještě koncem května se panikařilo, že v Británii zamrzl trh s nemovitostmi. (Logicky, protože nejistota obchodu nesvědčí.) Strašilo se, jak se po odhlasování Brexitu realitní trh zřítí. A dnes? Tento týden zveřejněná čísla říkají, že rezervace koupě nemovitostí meziročně v červenci vyskočily o 17 %! (Logicky, protože nejistota je pryč, všichni už vědí, která z variant nastala. A jistota obchodu svědčí. A navrch slabá libra svědčí i mezinárodnímu obchodu – i tomu s nemovitostmi.) Opět žádná tragédie. Opět nic, co by mělo věštit onu slibovanou britskou recesi.

A co třeba maloobchod? Jakpak se mu asi daří? Britové přeci měli zchudnout, přestat utrácet a přivolat krizi. Hm, takže maloobchod po hlasování překonal očekávání. Tržby britských obchodních řetězců rostou nejrychleji od března. Tragédie se nekoná.

A dál? Počet lidí žádajících o podporu v nezaměstnanosti poklesl. (Logicky. Protože růst konkurenceschopnosti rozpumpoval průmysl a dal lidem víc práce.) Avizované propouštění zatím nepřišlo a je otázkou, zda vůbec přijde. Třeba takový Amazon tento týden oznámil, že v Británii v roce 2017 vytvoří nových 1500 míst. BREXIT mu „kupodivu“ nevadí. Takže žádné avizované odchody firem, žádné avizované stahování kapitálu. Pravda, možná některé britské banky ještě budou hromadně propouštět; jenomže to jaksi dělaly i před hlasováním, taková je prostě doba v evropském bankovnictví a fáze hospodářského cyklu.

A mimochodem – co vlastně ta nešťastná libra? Libra už překonala svoje dno. A sílí. Včera zpevnila ke koruně o třicet haléřů, dnes o dalších deset.

Ale myslíte, že tahle čísla zapřisáhlé odpůrce BREXITu a opovrhovače referendy vyvedou z konceptu? Ale kdeže. Opáčí vám na ně, že tragédie ještě nenastala jen proto, že Británie EU ještě technicky vzato neopustila, že tak teprve učiní. A že až pak se jejich slova potvrdí. Vypadá to logicky. Až na to, že pak vůbec nedává smysl, že o několik měsíců vpřed-hledící finanční trh měl strach až do okamžiku referenda, což se projevovalo jeho propadem, ale po referendu a po odsouhlasení BREXITu se najednou zmátořil – a roste! (Pointa je totiž v tom, že vpřed hledící finanční trh nikdy nereaguje na skutečné proběhnutí událostí, ale reaguje na očekávání, že nějaká událost proběhne. Například kurzy, úrokové sazby, reálná ekonomika nikdy nereagují například na skutečné a předvídané zvýšení úrokových sazeb; reagují pouze na očekávání, že k němu dojde – říká se tomu „efektivní trh“. Z tohoto pohledu je o události jasno – již je v reakcích reálné ekonomiky zapracovaná.)

Ode dneška za rok budou tito opovrhovači názorem většiny opět na koni. Proč? Protože Evropě se nebude ekonomicky dařit. A svalit vinu na Brexit bude tedy velmi snadné. Jenomže má to opět jedno ALE. Už od letošního února je či mělo by být racionálnímu ekonomovi zřejmé, že v průběhu roku 2017 přijde dno ekonomického cyklu. V některé zemi bude mít podobu recese, jinde „jen“ krize, ještě jinde „jen“ hospodářského zpomalení. Problémy tedy skutečně přijdou. Ale nikoli kvůli BREXITu. Přijdou kvůli dopředu snadno odhadnutelné fázi hospodářského cyklu. A Británii samotné se vyložená recese s trochou štěstí na rozdíl od jiných zemí dost možná i vyhne a zažije jen ochlazení. (Vzápětí po hlasování jsme naopak mohli číst spousty komentářů, podle kterých prý měla být Británie asi jedinou zemí EU, která do roka recesi zažije.)

Proč to má smysl tak detailně rozebírat? Protože propaganda jede na plné obrátky. A protože aby si člověk udržel soudný rozum, musí spoléhat hlavně sám na sebe, na svůj vlastní úsudek. Ne na „zprávy“, které se na nás valí z televize, rádia, novin, zpravodajských serverů, z Facebooku… Tyhle „zprávy“ o užitečnosti evropských fondů, o imigraci, o potřebě genderové rovnosti, o nemožnosti opustit EU a o milionu dalších věcí jsou v realitě nikoliv fakta a zprávy, ale názory těch, kdo je do světa vypouštějí a kdo mají jednak svou vlastní motivaci, jednak mediální sílu realitu ohnout. A protože tisíckrát opakované tvrzení se stává subjektivně přijímanou pravdu, většině takto ohnutých „faktů“ už veřejnost skočila na lep.

No schválně: Zkuste si odpovědět na otázku, jak moc bolestné by pro nás bylo … třeba … vystoupit z EU. Pohybujete se někde na škále mezi „KATASTROFICKÉ“ až „SICE MOŽNÉ, ALE STRAŠNĚ BOLESTNÉ“? Napadají vás argumenty typu „ohrožení Ruskem“ či „kolaps ekonomiky“? A nesledovali jsme náhodou v poslední době nějak moc zprávy…? Neukazuje nám Británie pravý opak…?

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora