Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Bavorsko, rok 1923. Hitler se již cítí silný, je již obklopen svými budoucími muži první linie. V noci z 8. na 9. listopadu se pokusí o ozbrojený puč a násilné převzetí moci.

Neúspěšně. Po selhání tohoto prvního pokusu je zavřen do vězení, kde mimochodem nadiktuje Mein Kampf. Zdá se, že je odstraněn, že nebezpečí pravicové diktatury je zažehnáno.

Ale nebylo. V podhoubí to stále bublalo. Vnější projevy nacionalismu byly ještě dlouhá léta částečně maskovány, částečně tolerovány.  Až po dlouhých šestnácti letech, kdy společnost víc „nazrála“, kdy byla díky tvrdé hospodářské krizi víc nakloněna Hitlerovým myšlenkám, se Hitler skutečně dostal k moci.

Šestnáct let mnoho vizionářů varovalo před rizikem nástupu fašismu, který bylo možné předvídat. Šestnáct let se jim většinová společnost smála, protože strašení apokalypsou není něčím, co by davy chtěly slyšet.

Asi si říkáte, proč o tom mluvím. Proč? Protože některé věci je možno tušit dlouho dopředu, známe-li souvislosti. A to, že nepřijdou hned zítra, neznamená, že nepřijdou vůbec. Některé věci se může dařit i roky maskovat; roky mohou nerovnováhy bublat pod povrchem a zvětšovat se.

Že projekt euro skončí průšvihem, říkám již nějaký čas. Nechť se mi státní úředníci a integrační fandové klidně posmívají. Bohužel v tomto případě nemohu říct, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, protože europrůšvih nakonec budeme proklínat všichni vespolek.

Europrůšvih přijde, ne že ne, ale může to ještě dost dlouho trvat, protože zatím Evropa rostoucí nerovnováhy celkem umně zakrývá, a ty nezakrytelné toleruje. Jsou tu ale některé známky, které i neekonomovi mohou naznačit, že nerovnováhy pod povrchem rostou. Tak například mysleli jste si, že Řecko už je vyřešené, protože jste o něm už dlouho neslyšeli? Chyba lávky, Řecko je už zase v recesi. Už zase se v něm demonstruje proti splácení dluhů. A MMF otevřeně říká, že bez odpuštění řeckých dluhů tahle země nemá šanci se z ekonomického marasmu dostat. Řecko se přitom do stávající situace dostalo tím, že přijalo euro – kdyby ho totiž bývalo nepřijalo, nikdy by úroky kalkulované v drachmách pro řecký dluh neklesly tak nízko, jako klesly s eurem, nikdo by Řecku nepůjčil tolik, jako mu s eurem půjčil, takže Řecku by se nikdy nepodařilo předlužit se tak, jak dneska je.

Itálie je to samé v bledě modrém. V ekonomických kruzích je veřejným tajemstvím, že katastrofální stav italských bank je mnohem větším problémem než celé Řecko, protože může přerůst v dominovou nákazu všech bank v eurozóně. A že by své banky zachránil italský stát? Ani omylem. Veřejný dluh Itálie loni stoupnul na rekordních 132,6 % HDP a letos už Itálii klesl rating.

Celé se to drží pohromadě jen a pouze kvůli penězům pumpovaným do ekonomiky eurozóny Evropskou centrální bankou. Díky tomu není vidět, v jak špatném stavu se ekonomika eurozóny – i díky euru – nachází. Ba co víc, ona dokonce papírově vykazováno roste. Je to, jako byste měli dluh milion korun a nebyli schopni ho splácet. A v tu chvíli by vám hodný strýček půjčil další milion na jídlo a zábavu. Navenek byste vypadali jako ve vatě: utráceli byste, bavili se. Jenomže v realitě byste na tom byli ještě hůř než předtím: Namísto milionu byste dlužili už miliony dva.

Celé se to může dařit maskovat tak dlouho, dokud vám strejda bude po milionech půjčovat. Až i jemu miliony dojdou, budete v loji oba. Neboli dokud se daří do evropské ekonomiky pumpovat peníze a držet úrokové sazby prakticky na nule, vypadá to jako slušně rozjetý večírek. To ovšem má své ekonomické limity.

Jenomže jsou lidi, kteří to nechápou. A co hůř – ačkoliv tuhle podstatnou věc nechápou, mají moc rozhodovat o tom, jestli se tohoto dekadentního mejdanu budeme účastnit. Vlastně se nám v posledních týdnech lobbying  za euro zase pěkně rozjel. A to už jsem si vážně v jednu chvíli myslela, že jsme zmoudřeli a nikdo už plky o užitečnosti eura nebere vážně.

Premiér Sobotka prohlásil, že prý chce slyšet pevný termín přijetí eura. Důvodem je podle něj situace po francouzských a německých volbách. Prý Evropa se stává dvourychlostní a prý se zeměmi mimo eurozónu se nikdo nebude bavit. Pan Sobotka tím prokázal obdivuhodný smysl pro humor a sarkasmus. Anebo pokud to snad nedej bože nemyslel jako vtip, pak by to ovšem hraničilo s naprostou ekonomickou zabedněností. On se snad s Řeckem, které je v eurozóně, někdo baví jako rovný s rovným? Nebo se tím myslí diktát z MMF? A Švýcarsko, které nejen že nemá euro, ale ani není v EU, je bezvýznamné?

Pak jsou tu i další politici a úředníci. Ti podle všeho debatu o euru neberou za volební heslo, ale v euro asi vážně věří. Podle nich je prý důvodem pro zavedení eura nedávné ukončení intervencí. Podle nich prý budou zavedení eura silně podporovat čeští exportéři, kterým podpora uměle slabou korunou s intervencemi skončila.

Tak víte co? Jaké efekty by mělo na českou ekonomiku zavedení eura, jsme mohli během intervencí nanečisto vyzkoušet, protože jeho přijetí v podstatě simulovaly. Naštěstí jsme si to zkoušeli jen relativně krátce a hlavně vratně. I tak to stihlo na naší ekonomice napáchat škody. A opět: Ty škody nejsou na první pohled úplně zřetelně vidět, protože pro většinu lidí je složité porovnat stav dnes s  imaginárním stavem, ve kterém jsme mohli být bez intervencí. Ale přesto se všichni shodnou, že jedním z největších problémů naší země jsou nízké mzdy. Málokdo už k A dodá taky B, totiž že intervence byly jednou z jejich příčin: Příliš slabá koruna totiž tlačila podniky k tomu, aby konkurovaly nízkou cenou, nikoliv vysokou kvalitou. To s sebou logicky neslo tlak na snižování mezd a přeorientování od drahých technologií k výrobám s vysokým podílem levné práce. Neboli stále víc se zvýrazňoval charakter naší země jako levné montovny. (K tomu navíc dopomáhaly pofiderní investice podporované českou vládou, jako třeba sklad Amaznonu.) Jinými slovy: Tahle simulace „jakoby-přijetí“ eura nám vespolek dopomohla leda tak k nízkým platům.

Tenhle experiment u nás trval jen krátce, a už se stačil negativně projevit. To Slováci jsou v jiné situaci. Asi před dvěma měsíci vyprávěl na konferenci slovenský europoslanec R. Sulík, že si pamatuje, jak když Slováci přijímali euro, přijel do Bratislavy tehdejší český prezident Klaus a radil Slovákům, ať euro nepřijímají. Sulík se tenkrát smál a říkal si, jak ten Klaus jen Slovákům závidí, že plní maastrichtská kritéria. O V. Klausovi nechť si myslí, kdo chce, co chce, ale pokud jde o nepřijetí eura, měl pravdu: Sulík to prý dnes už chápe, i když až zpětně. Přesto není pro vystoupení Slovenska z eurozóny – eurozóna je podle něj jako špatné manželství: Žena má s mužem pět dětí, on ji bije a ona ví, že by jí bylo lépe mimo manželství. Ale z ekonomických důvodů si rozchod a tahanice o majetek nemůže dovolit. Stejně tak do eurozóny je jen jednosměrná jízdenka; cesta ven je – na rozdíl od ukončení experimentálních intervencí – až příliš drahá.

To můžu podepsat třeba desetkrát. Jenomže v mém případě by Sulík přesvědčoval přesvědčeného (ostatně i já kdysi Slovákům říkala, aby se do eurozóny nehnali). Ovšem kdo chce kam… znáte to. Teď je to jiné. Teď jde o mou zemi a o to, že až příliš mnoho politiků si bere euro do úst ne proto, že by ho z nějakého pádného důvodu skutečně chtěli, ale protože prostě plácají, co jim slina na jazyk přinese, aniž by ekonomické důsledky chápali.

Nechápou, že naše krátká simulace přijetí eura napáchala víc škody než užitku, protože mírně pozměnila strukturu naší ekonomiky k horšímu. A už vůbec nechápou, že tím to nekončí: Euro je navíc ještě maskovaná časovaná bomba, která už roky odtikává a čeká, až skryté nerovnováhy nebude možno dál maskovat.

Při pohledu na celkem hutně zaplněné pražské Václavské náměstí musí valnou část nekoblihářů napadnout: „Tak fajn, fázi číslo 1 bychom tu možná zdárně měli rozběhnutou.“

Pro začátek OK. Tudíž to bychom měli v tuto chvíli před sebou ještě nějakých bratru šest dalších navazujících fází:

Fáze 2: Zrušit bonzáckou elektronickou evidenci tržeb. (Taky jste si všimli, jak v lidech podobně jako ten Sauronův prsten z Mordoru uvolnila všechny ty hnusné, temné lidské vlastnosti a znovu se nám rozmohlo udavačství vyfabulovaných prohřešků, prostě jen z pomstychtivosti, že sousedovi běží kšeft lépe?)

Fáze 3: Zrušit veskrze zbytečná kontrolní daňová hlášení. (Nejste-li podnikatelé, možná jste si ani nevšimli, nakolik kvůli nim narostla drobným podnikatelům administrativa, na veřejných financích to ale jaksi není vidět.)

Fáze 4: Zrušit přímou volbu prezidenta. (Existují prezidentské systémy, a existují „premiérské“ politické systémy. V tom prvním má silnou roli prezident, v tom druhém vláda a její premiér. A pak je tu systém takzvaný český. Totiž který se navenek tváří jako „premiérský“, ale v realitě do všeho kvaňhá prezident libovolného jména, jelikož kvůli přímé volbě má v podstatě pravdivý dojem, že má neotřesitelnou pozici a může si to dovolit. A tudíž se dvěma kohouty na smetišti nefunguje nic, paralyzované je vše.)

Fáze 5: Zrušit dotace. (Zastavení dotací pro veskrze neužitečný fotbal, který principálně vždy byl, je a bude jen zábavou, byť notně rozšířenou, bylo jen obstojným prvním výkopem. Neexistuje jediný smysluplný argument, proč by třeba sortovní antitalent Franta Vomáčka, toho času šachový virtuóz, měl přispívat ze svých daní na čutání, když čutálisté nepřispívají na rozvoj mozkových závitů Franty Vomáčky. Koneckonců rok 2016 ukázal, že když pořádně ořízneme dotace z EU, na které máme „nárok“, naše ekonomika pořád dokáže rekordně růst a ještě k tomu vykáže „zázračný“ přebytek státního rozpočtu. Jen tak dál.)

Fáze 6: Postavit na příští rok nevylhaný vyrovnaný rozpočet. (Říkám nevylhaný. To znamená bez účetních triků. To znamená ne jako v roce 2016, kdy jsme přebytek dosáhli jen omylem. Myslím takový rozpočet, aby nevypadal dobře jen před volbami, a po nich potopa.)

Fáze 7: No a pak ještě celkově uklidit i ten zbývající drobný svinčík nadělaný za poslední čtyři roky. (Tedy třeba zrušit zákaz kouření – který mně, zapřisáhlému nekuřákovi, silně pije krev. Zrušit povinné školky, které jsou jen výrazem diskriminace většiny menšinou. Zrušit inkluzi ve školství. A zrušit i další prkotiny v podobě zákazů, příkazů, předpisů a omezení, které nám během posledních čtyř let zkomplikovaly, ale nijak nevylepšily život).

Ona by totiž ta fáze číslo jedna, kterou právě v přímém přenosu můžeme sledovat na českých náměstích, neměla bez fází číslo 2-7 valného smyslu. Cožpak o to, technicky vzato není to rušení buzerací zas tak těžké. Zvlášť když víme, na jaké rezorty se máme zaměřit: Vzala bych to z jedné vody načisto zejména od Financí, přes Ministerstvo práce a sociálních věcí, až po školství.  Jenomže…

… jenomže mám trochu obavy.

Mám obavy, aby nám ony klíčové fáze 2-7 nezesabotovaly veskrze hloupé a kontraproduktivní rozbroje mezi „pravdoláskaři“ a „xenofoby“.

Nemám tyhle nálepky ráda. (Mezi námi, já bývám častěji od nálepkářů nálepkována jako „ekonomický populista “, ačkoliv jsem nikdy jaksi nepochopila, co je populistického na tom říkat nepopulární věci.) Ale pro zjednodušení si je vypůjčme, protože se ukazuje, že zrychlují komunikaci. Prostě jedni mají rádi imigranty, druzí o ně nestojí.

Netrklo vás na záběrech z plných náměstí něco zvláštního? Ne? A co třeba toto: Na pódiích bylo plno chronických revolucionářů, kteří se na nich promenádovali už v roce 1989. Dneska by byli označeni právě za „pravdoláskaře“. Na tom by v zásadě ještě nebylo nic špatného. Proč by nemohli mít nechuť ke koblihám i k hradní neotesanosti? Ale jak tak znám české reálie, užuž začínám mít mírné obavy, aby „pravdoláskaři“ a „ne-pravdoláskaři“ nepodlehli dojmu, že si musejí za každou cenu zachovat fazónu a s „těmi druhými“ se nebavit: aby se nerozhodli, že to raději koblihy, než se bavit s „těmi druhými“ s odlišným názorem na imigraci.

Já bych ale skoro řekla, že nadešel velmi vzácný okamžik, kdy výjimečně má aspoň nakrátko smysl říct: NEPŘÍTEL MÉHO NEPŘÍTELE JE MÝM PŘÍTELEM.

A hrát si na „pravdoláskaře“ versus „xenofoby“ můžeme znovu začít později, až alespoň malou část z toho svinčíku uklidíme. Aspoň jednu. Aspoň třeba EET, na tom by se snad dalo shodnout… Prosííííím….

Měla jsem tuhle takový báječný den. Začal tím, že jsem se pokusila hned po ránu zapsat dítko do jedné základní školy. Podotýkám, že do takzvané spádové školy. Škola konstatovala, že nemá volnou kapacitu.

Na mou námitku, že spádová škola přeci dítě ze své spádové oblasti brát musí, mi bylo řečeno, že to je sice pravda, že musí, ale když místo nemá, tak ho prostě nemá, takže nemůže.

I podnikla jsem pokus zapsat děcko do školy jiné, nespádové. Jaké bylo mé překvapení, když mi bylo řečeno, že místo jaksi není, leda že bych chtěla, aby absolvovalo přijímací zkoušky, a pak by bylo zapsáno do výběrové třídy se speciální výukou matematiky. Ne, nechtěla jsem; prostě jen chci dostát své zákonné povinnosti a úplně normálně posílat normální dítě do normální základní školy, nic víc, nic míň.

Otázkou ovšem je, zda ještě něco jako „normální základní škola“ dneska vůbec existuje v množství větším než malém. Jak to tak totiž začíná vypadat, školy se rozdělily na ty pro „chytřejší“ a na ty pro „hloupější“. Lépe řečeno, alespoň mají mezi rodiči takovou nálepku. Ale úplně obyčejnou, normální, průměrnou základku aby jeden hledal lupou a na druhé straně republiky.

Když jsem tedy jaksi neuspěla při pokusu splnit jednu ze svých povinností, rozhodla jsem se stát uspokojit alespoň splněním jiné mé povinnosti. Když stát není schopen zabezpečit povinnou školní docházku, třeba bude schopen zabezpečit povinnou předškolní docházku pro mého dalšího potomka? Od září totiž platí pro všechny předškolní děti povinnost navštěvovat školku.

Nu, mělo se brzy ukázat, že tak snadné to nebude. Školka číslo 1, nám nejbližší, pochopitelně měla plno. Co čert nechtěl, příslušné dítko dosud nemělo po přestěhování přehlášeno trvalé bydliště, tudíž spádová školka se nacházela přesně 1 hodinu 20 minut jízdy autem. Můj pokus o stažení přihlášky z webových stránek školky se ukázal jako zhola zbytečný, neb na telefonický dotaz nám byla paní ředitelkou sděleno, že pro přihláškový formulář si v době průmyslové revoluce 4.0 musíme dojet osobně, a to v konkrétní hodinu.

Fajn, vzala jsem si tedy v práci volno, naložila své předškolní potomky do auta a vyrazila na cesty. Po vyzvednutí formuláře ze spádové školky se na mě paní ředitelka usmála a poučila mě, že ji to velice mrzí, ale že nás přijmout nemůže, ačkoliv ze zákona musí, jelikož má plno. Na mou námitku, že je zákonnou povinností státu zabezpečit možnost splnění zákonné povinnosti jeho občanů – neboli když mi stát poručí, že mám dítě vrznout do školky, musí mi to taky umožnit – mi poradila, že má takový dobrý tip, a totiž jednu nově otevíranou školku asi dalších 15 minut jízdy odtud.

Návštěva školky číslo 3 skončila naprostou katastrofou. Ano, mají ještě volno. Ano, přijmou nás. Cože, my chceme domácí předškolní vzdělávání? A víme jako, že budeme muset chodit na přezkušování, jestli se naše předškolní dítě doma dobře vyvíjí? Aha, víme – a přesto si to nechceme rozmyslet?! (Obě přítomné paní učitelky po sobě házely výmluvné pohledy, jimiž si posílaly kouřové signály o tom, jací jsme asociálové.) Aha, rozmyslet si to nechceme. Aha, víme to naprosto jistě. A jaké že k tomu máme důvody…? Aha, doba jízdy od bydliště, matka se stejně doma stará o více malých dětí, takže nemá důvod jedno z nich posílat do školky, speciální dieta pro dítě, a obecně princip. Hm – a to jako tu dietu vážně dítě musí dodržovat? A víme to jako jistě? A máme na to papír? A co jako kdyby dietu porušilo – nepřeháníme to trochu? Aha, sanitka, hm… (Paní učitelky po sobě trochu pomrkávají, jako že to ta bláznivá matka – laktačka jistě notně přehání.) A co jako maminka myslí tím principem? Jak jako státní buzerace?!! Co je za buzeraci na tom, že stát má zájem, aby dítě šlo do první třídy řádně socializované?!

V tu chvíli mi s konečnou platností zapálilo, že tudy cesta ke splnění mé zákonné povinnosti opravdu nevede. Sbalila jsem svých pět švestek i všechny předškolní ratolesti, zamířila na obecní úřad a konečně napravila své předešlé opomenutí; totiž změnila jsem svým dítkám s okamžitou platností trvalé bydliště. Čímž pádem se naší spádovou školkou opět stala školka číslo jedna. Ano – ta, co neměla místo. Nicméně protože se jedná o školku mimopražskou, ještě pořád v ní vládnou slušnější mravy než ve školce číslo 3. Tudíž spádovost je spádovost a místo se prostě nějak vyrobí.

Teprve když jsem se večer ze svého záchvatu vzteku na stát trochu otřepala, uvědomila jsem si, že jsem zůstala paní učitelce ve školce č. 3 dlužná odpověď na otázku, jak to myslím s tím principem a státní buzerací. Tož to máte tak: Pro mě je povinná předškolní docházka jen sprostou státní šikanou.

Jistě, že mnohým rodičům tato nová povinnost bude úplně jedno, protože jejich děti do školky stejně už chodí od ještě mladšího věku. Ale pak je tu řada těch, pro které je to zcela zásadní komplikací. Mají například zaměstnání na směny a jsou zvyklí dávat děti do školky jen některé dny. To však nově nejde. Teď musí do školky každý den. Jiní rodiče jsou stejně doma a rádi by se svým dětem věnovali – to ale nemohou. Respektive mohou, ale jen budou-li děti poněkud potupně přezkušovány. A věřte či nevěřte (případně si ověřte na webu MŠMT), při těchto pravidelných „ověřování znalostí“ se prověřují třeba i takové věci, jako zda se dítě umí podepsat. Důvodem je prý prověření jemné motoriky – jako by nestačilo třeba ukázat, že dítě umí navléknout korálek. Chápete? Předškolní dítě se má umět podepsat? A co se tedy bude učit, až se „kvalifikuje“ a nastoupí do skutečné školy? Ono už se ve škole neučí číst, psát a počítat? Jo aha, já zapomněla, ve školách se vlastně hlavně řeší problémy s inkludovanými dětmi, na učení těch neinkludovaných jaksi nezbývá čas…

Všichni víme, že argument, že dítě bez předškolní docházky nebude v první třídě dostatečně „socializované“, je jen záminka. Ostatně mé dítě se běžně stýká se svými vrstevníky, chodí na zájmové kroužky, které si už ve svém nízkém věku samo vybralo, kontakt s jinými dětmi mu tedy nechybí. Podle této logiky by za chvíli byly povinné jesle, protože kdyby dítě nechodilo do jeslí, nebylo by dost socializované na to, aby šlo do školky. A vlastně když nad tím tak přemýšlím, nejlepší by bylo sebrat dítě rodičům hned při narození, protože jinak nebude dost socializované na jesle.

Povinná předškolní docházka se tedy státu hrubě nepovedla. Je to vlastně diskriminace naruby. Kvůli několika málo dětem, které měly v první třídě problémy, jsou teď negativně poznamenány i děti, které jsou bezproblémové. Je to úplně stejný princip, na kterém funguje inkluze. Tedy špatný princip. Je to další pokus vyrvat dítě z  tradiční rodiny, v níž chtějí rodiče trávit s dětmi co nejvíc času, a vytvořit stádo.

Ta paní se asi zbláznila, prohlásila nevěřícně ministryně práce a sociálních věcí Michaela o své kolegyni z Poslanecké sněmovny Jitce Chalánkové. Spor se týkal návrhu zákona, který by připustil umělé oplodnění pro single ženy.

Minstryně Marksová – jak není těžké při znalosti jejích dosavadních počinů odhadnout – právo na umělé oplodnění pro ženy bez partnera prosazovala. Nově by tak stačilo, aby žena jednoduše přišla do reprodukčního centra, oznámila, že chce dítě, a domů by se klidně mohla vrátit těhotná – ať už by partnera měla nebo ne. Ať už by s tím její případný partner souhlasil či nesouhlasil. Ať už by její partner byl či nebyl ochotný se o cizí dítě starat.

Naproti tomu paní Chalánková se postavila do čela táboru těch poslanců, kterým se takové uspořádání nepozdávalo. Protože paní poslankyně nebyla sama – a díky tomu také návrh nakonec neprošel. Proti zákonu se vyslovil například i spolustraník Marksové, ministr zdravotnictví Ludvík. I odtud je zřejmé, že citlivé a potenciálně výbušné otázky typu umělé oplodnění, sňatky mezi stejnými pohlavími, potraty a další podobné nemají u nás jednotlivé politické strany vyjasněné a i dvě osobnosti z jedné strany na ně mohou mít zcela opačný názor.

Popravdě řečeno, o duševní zdraví paní Chalánkové nemám nejmenší obavy. A spolu s ní hlasitě volám: Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva. A je vrcholně nebezpečné si s pojmy jako „základní právo“ zahrávat. Právě takové žonglování s (ne)právy je jedním z důvodů, proč dnešní evropská civilizace jde do kopru a prověřené a staletí fungující hodnoty se vytrácejí. Proč lidé mají pocit neukotvení a trpí depresemi jako nikdy dřív. A proč evropská kultura je postupně míchána a nahrazována kulturou lidí přicházejících z Afriky a východu.

Jestli se nepletu, pořád se v dnešní době oháníme rovností pohlaví. Tak to by ovšem chtělo dodat, že když má podle paní Marksové žena právo na dítě, má ho i muž, že? A když má podle paní Marksové právo na oplodnění žena i bez partnera, kvůli rovnosti pohlaví je nezbytné, aby měl právo na dítě i muž bez ženy – nebo se snad pletu, že přesně takhle to má dnešní rovnostářsky bezpohlavní společnost nastavené? Budeme tedy každému single muži, kterému se zachce dítěte, za veřejné peníze poskytovat nosnice, které mu pronajmou svou dělohu a dítě vypěstují? Že je to zvrácené a vypadá to nechutně byť jen napsané? Že to vede k představně líhně na lidi jako v Matrixu? Ale vždyť pokud budeme uvažovat přesně podle pravidel tak, jak je má paní Marksová nastavená – rovnost pohlaví, nárok na dítě – pak to k tomu zákonitě musí vést!

Pokouším se vžít do role ženy, která touží po dítěti, ale nemá partnera. A je to tíživý pocit. Přesně takový pocit jsem sice nezažila, ale znám jiný pocit: Pocit, když přijdete o chtěné, ale ještě nenarozené dítě. Taková žena začne po dítěti toužit víc než kdykoliv předtím. Celá její bytost se v tu chvíli upíná k jedinému: Opět otěhotnět a donosit nové dítě. Vše ostatní jde stranou. Ta touha je tak obrovská, bytostná, že muž ji těžko může obsáhnout; může spíš jen uvěřit, než si sám představit. Možná, že pocity ženy, která „jen“ nemá partnera, a tedy nemá ani těhotenství, nemusí být natolik zjitřené, ale nepochybuji o tom, že jistě také mohou být nesnesitelně silné, zvláště pokud žena má dojem, že jí už tikají biologické hodiny. S každou takovou ženou mám soucit. A přesto říkám: Dítě není právem.

Dítě je spíš něčím jako „darem“ (a to říkám bez jakéhokoliv náboženského podtextu). A když už se narodí, zaslouží si život nejlepší možný. Co to znamená „nejlepší možný“? Znamená to oba rodiče. Proč? Protože nejsme samosprašní, tudíž to tak evoluce chtěla. Evoluce se to rozhodla zařídit tak, že o dítě se mají starat dva lidé. Nejen proto, že dva je ve smečce víc než jeden, ale také proto, že pokud matku přejede auto, je tu ještě otec, který dítě chtěl také; a protože jej chtěl, neváhá se o něj postarat.

Jenomže svolením k umělému oplodnění žen bez partnerů začneme podle poptávky na míru ze zkumavky vyrábět děti bez otců. Tedy děti, které do vínku nedostanou to, co evoluce chtěla. Stoprocentně podepisuji, co prohlásil ministr zdravotnictví Ludvík: Podle něj asistovaná reprodukce vychází z předpokladu neplodného páru. Nikoliv neplodné ženy. A stát by měl preferovat úplné rodiny.

Jistě, je tu po ruce námitka, že mnoho otců si zplodilo dítě, o které se nestará. Chybička se vyskytne. Ale v takovém případě také známe institut výživného. Takový otec se sice nemusí chtít ke svému dítěti hlásit, ale společnost ho k tomu přesto nutí, aby aspoň částečně svým povinnostem vůči dítěti dostál. Ano, povinnostem, protože povinnost je rubem každého práva. Jistě že takových případů je hodně. Ale ne, nesouhlasím s tím, že je to tak správné, rozumějme, že je to pro dítě ta nejvýhodnější možná varianta. A když už jako společnost fušujeme přírodním zákonům do řemesla tím, že jsme vymyslili a zavedli umělé oplodnění, pak bychom to alespoň měli dělat nejlépe, jak umíme, tedy pro dítě nejvýhodněji.

Neobstojí ani námitka, že ženy dnes zákon obcházejí a domluví se s kamarádem, aby pro ně souhlas s umělým oplodněním podepsal. Že tedy nový zákon by jen legalizoval dnešní praxi. Je v tom přeci jen jeden zásadní rozdíl. Pokud se totiž vyfabulovaný partner přihlásí k umělému oplodnění, vystupuje před zákonem jako náhradní otec. A měl by si pochopitelně této role také být vědom. (Není-li, jeho hloupost.) Ostatně to také celkem účinně brání tomu, aby si někdo založil živnost jen na tom, že denně sehraje desetkrát habaďůru s partnerstvím a podepsal deseti ženám za úplatu souhlas s umělým oplodněním. Nový zákon by ovšem jakoukoliv odpovědnost přehrál jen na jedinou osobu. Neboli odpovědnost za dítě by ještě zmenšil.

Neustále se oháníme tím, na co všechno máme nárok; ale odpovědnost se nám čím dál víc někam vytrácí. Jsem ráda, že zákon neprošel. Nepochybuji sice o tom, že je jen otázkou času, než ho někdo zkusí protlačit znovu; rodina se totiž čím dál víc v Evropě stává nemoderním přežitkem. Ale čím víc ten okamžik oddálíme, tím větší šance je, že tahle podivná epocha sociálního inženýrství se změní zase v jinou módní vlnu a odezní, aniž by u nás napáchala nevratné škody.

Čím víc se úřady snaží ve školství o prosazení uniformity a rovných příležitostí, tím víc se rozmáhá – neváhám to tak označit – diskriminace, mezi dětmi se rozevírají nůžky a slušné vzdělání se stává luxusním zbožím.

Bývaly doby, kdy děti automaticky nastupovaly do školy, která byla jejich domovu nejblíž. Proč by taky ne, když všechny základní školy byly až na banality skoro stejné? Ty doby jsou dávno pryč. Výběr školy se stal normou.

Začíná to už povinnou inkluzí. Na inkluzi existují mezi rodiči různé názory, což většinou odráží fakt, že se setkali s různým stupněm nějaké „jinakosti“ u dětí. Sotva lze něco namítat proti zařazení normálně nebo jen o něco méně talentovaného dítěte, jehož hlavním hendikepem je „pouze“ sociálně slabší prostředí, ze kterého pochází, do mainstreamové základné školy. V takovém případě mu může běžná škola pomoci jeho rodinný hendikep překonat, což by se mu v případě vyčlenění z mainstreamové společnosti nepodařilo. Jenomže bohužel o tomhle inkluze zase tak moc není.

V realitě totiž při inkluzi dochází k zařazování dětí, které mají různě stupně poruch učení, poruch pozornosti, autismu a podobně do smíšených tříd. Výsledkem pak u některých dětí je, že nešťastní jsou naprosto všichni zúčastnění: Nešťastné je inkludované dítě, které nikdy nezažije mezi svými spolužáky pocit úspěchu. Namísto toho bývá pro „nezvladatelnost“ často vyváděno během vyučování ze třídy a tráví čas osamoceně v družině za dohledu pedagogického asistenta. Dítě si tak jen utvrzuje dojem své jinakosti a čím dál víc se se svou rolí vyčleněného sžívá. Nešťastní jsou učitelé, protože nemají páky, vzdělání a časové možnosti se takovým dětem se speciálními potřebami věnovat. Nešťastní jsou spolužáci, kteří jsou často šikanováni a biti inkludovanými dětmi. Ty totiž podle běžných měřítek zlobí, nicméně podle posunutých měřítek své diagnózy se obyčejně chovají „v normě“. A nešťastní jsou i rodiče, protože vidí, že jejich dítě je nespokojené, a tak jej velmi často ze školy berou a snaží se jej přihlásit na jinou, nicméně opět „běžnou“ školu, kde ještě jejich dítě nemá tak špatnou pověst. Šťastné je zato ministerstvo školství, že se mu inkluzi podařilo prosadit.

Potom ovšem není vůbec nic překvapivého na tom, že pedagogové i děti, které dosud mohly být označované za „průměrné“, z takového prostředí zdrhají. Pro neustálé zdržování se s problematičtějšími spolužáky není čas bezproblémové děti něco naučit, a pokud tedy rodiče chtějí, aby se dítě třeba učilo cizí jazyk, nemohou to nechávat na škole, ale musí se s ním učit sami. Což ovšem zjevně mnohé děti musí diskriminovat. Normou se proto stalo, že nadpoloviční většina dětí se v páté třídě pokouší zvládnout přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia. Přitom všichni cítíme, že v ideálním systému by osmileté gymnázium mělo být výběrovou školou pro vysloveně studijně zaměřené děti – a že drtivá většina dětí by měla normálně absolvovat devět tříd základní školy a teprve poté se rozhodovat o střední škole. Realita je ale na hony daleko. Touha uniknout ze základního školství je v některých školách tak obrovská, že až 75 procent (!) dětí se o přijímací zkoušky pokouší. Z původně výběrových škol se tak čím dál víc stávají školy průměrné, z druhého stupně se u některých škol stává postrach – byť to samozřejmě neplatí obecně.

Tím ovšem děti naráží na další libůstku státu, totiž na centralizované státní přijímací zkoušky. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu musí každé dítě absolvovat stejné zkoušky bez ohledu na to, jestli třeba škola bere úplně každého, kdo se přihlásí. Vtip je totiž v tom, že každá škola sice musí vypsat centralizované přijímačky, ale nakonec si může stanovit svou vlastní hranici dosažených bodů pro přijetí. Stejná zkouška tak stejně nezaručuje stejnou úroveň každé školy a jejích absolventů. Co je ale zaručeno, to je diskriminace dětí, které pochází z rodin, v nichž rodiče nejsou schopní děti na zkoušky sami připravit. Přijímačky totiž navzdory oficiálnímu tvrzení, že k jejich zvládnutí stačí učivo základní školy, připomínají spíš IQ testy. A jsou natrénovatelné. To by bylo v pořádku – kdyby ovšem na tyto testy připravovaly základní školy. Tak tomu ale většinou není. A je opět jen na rodičích, zda své dítě přihlásí (do drahého) přípravného kurzu, který navíc není dostupný všude, nebo zda se s ním učí sami. Jinými slovy: opět jsou diskriminované děti se slabším rodinným zázemím.

Hlupáctví systému pak pokračuje státními maturitami. Proč si stát myslí, že budoucí jaderný inženýr musí umět stejně dobře česky jako budoucí televizní moderátor, a budoucí moderátor musí umět stejně dobře počítat jako budoucí astrofyzik? Proč tedy vlastně existují různé střední školy, když nakonec (s výjimkou zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů) mají produkovat stejné znalosti? Tahle touha po uniformitě vede k jedinému: Kdo má talent na matematiku, nemá čas se jí věnovat, protože bifluje češtinu, ačkoliv v ní nikdy nebude dobrý. Děti jsou donuceny věnovat nejvíc času předmětům, v nichž nejsou a nikdy nebudou dobré, namísto toho aby rozvíjely svůj talent v tom, v čem mohou vyniknout. Všichni pak končí jako průměrní. Tím, že stát školství údajně „reformuje“, dokonale zabíjí jakékoliv talenty.

A to ještě ani nemluvím o tom, CO se děti ve školách učí; to je kapitola sama o sobě. C.-K. systém biflování v době Wikipedie! Bezmyšlenkovité memorování vzorečků namísto ovládání IT na prahu čtvrté průmyslové revoluce!

A tak není divu, že čím dál víc rodičů chce děti přihlásit do soukromých škol. Ty se začaly rozmáhat jak houby po dešti – kde je poptávka, tam je i nabídka.

Co na to ministerstvo? To přeci nejde, aby nám tu někdo vyčuhoval a pěstoval u dětí takový nešvar, jako asertivitu, individualitu a talent! A školy dostaly stopku. Další již nevzniknou.

Co na to rodiče? Čekám, prudce vzroste počet rodin, které se rozhodnou pro domácí výuku.

A ministerstvo? Čekám, že na to odpoví zákazem domácího vzdělávání.

A rodiče? Předpokládám, že někteří zareagují tak, jak je normální reagovat, když se někdo cítí zahnaný do kouta: Přejdou do „poloilegality“.  Budou děti posílat do školy jen několik dnů v týdnu, další dny pod záminkou jakési rýmičky je ponechají doma, aby je mohli sami neoficiálně vzdělávat.

Fantasmagorie? Nemyslím. Znám hodně rodičů, kterým systém školství leží natolik v žaludku, že žádná námaha, žádné peníze, žádné legislativní obstrukce jim nebudou dost velkou překážkou, aby se ji nepokusili obejít. A nejsou to žádní asociálové. Naopak. Nejčastěji jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Vlastně právě čím vyšší vzdělání rodičů, tím obvykle vyšší snaha ochránit své děti před… oficiálním vzděláváním.

No kde to jsme? Co je to za zemi, když rodiče musejí prosazovat vzdělání svých dětí státu navzdory?

Že prý všichni chlapi jsou stejní, tvrdí mnoho žen. A přitom mnohé říkají, že prý stále hledají toho pravého. No tak holky, trochu výrokové logiky do toho! Jestli jsou všichni stejní, vezměte si rovnou toho prvního, protože je stejný jako ten desátý.

Nač přebírat stejný matroš? Anebo pokud máte dojem, že pořád má smysl přebírat, asi nebudou tak docela stejní; ale faktem je, že těch „úplně jiných“ je tolik, že se o nich rychleji dočtete v románu, než byste je potkali. To máte jako s politiky. Taky se každý tváří, že je jiný, ale vlastně jsou skoro všichni stejní vykukové, kteří toho mimo politiku dokázali málo. Tedy až na pár výjimek.

Jednou z nich je Donald Trump. Ten toho dokázal celkem hodně ještě dřív, než se stal prezidentem: Především se mu podařilo dokonale rozdělit společnost nejen v USA, ale přímo po celé planetě. Snad nikoho nenechá klidným. Jedni ho nenávidí, druzí ho milují. A to už je počin docela viditelný.

Před listopadovými americkými prezidentskými volbami lidé doslova hysterčili. Dokonce i u nás. Skupina lidí poeticky zvaná „sluníčkáři“ by nejraději opustila svou pacifičnost a pana Donalda rovnou ukamenovala. A jiní by mu nejraději poslali blahopřejný telegram, kdyby v době hi-tech tušili, jak se to vlastně s telegramy dělá.

Ale proč tolik hysterie? Protože se Trump po dlouhé době prezentoval jako opravdu jiný politik. A jiný byl! Říkal to, co mnozí chtěli slyšet, ale co standardní politici nenabízeli, protože byli příliš politicky korektní. Říkal otevřeně, že je proti imigrantům, a signalizoval dokonce smířlivost vůči Rusku, které je mnohými po desítky let vnímáno jako zhmotněné zlo. Dokonce byl ochoten říct, že si není jistý, jestli by bránil členské země NATO.

To liberálové s duhovou vizí, že láska zvítězí nad lží a nenávistí, nemohli rozdýchat. Hned začali Trumpovi vmetat do tváře, že je financovaný Ruskem a že chce položit na kolena nejbohatší zem světa, v níž by bez Trumpa mohl každý imigrant žít svůj sen o tom, jak přijde bez vindry v kapse a skončí s velkým domem.

A druzí ho zas milovali hlavně proto, že byl proti prvním, které druzí neměli rádi. Nepřítel jejich nepřítele byl jejich přítelem. Chtěli slyšet, že někdo bude konečně hájit konzervativní hodnoty, jako je rodina. Chtěli slyšet, že se někdo postaví imigrantům, kteří údajně berou práci. Chtěli slyšet, že nějaký politik pošle feministky do oněch míst, jako by to udělali oni sami. To vše jim Trump nabízel, a proto ho bezmezně podporovali. Kupovali si čepice s nápisem Make America Great Again a hrdě je nosili.

Popravdě, já s manželem jsme se nikdy nemohli hlásit ani k jedné z těchto stran. Vždy jsme žasli – a žasneme stále – jak je neuvěřitelné, že v tak velké zemi, jako jsou USA, se nenajde jediný dobrý prezidentský kandidát. Že se skoro vždy rozhoduje jen mezi dvěma špatnými. A to i při poslední volbě.

Z pohledu ekonoma je Trump špatně zařaditelný oportunista, který plácá to, co lidé chtějí slyšet, aniž by věděl, jak toho dosáhnout. Chcete slyšet, že snížím daně? Tak je snížím! (O udržitelnosti veřejných financí se teď nebavme.) Chcete víc pracovních míst? Tak je vytvořím! (O způsobu se teď nebavme.)

Klasickým příkladem je Trumpův protekcionismus. Ekonomická teorie už mnohokrát dokázala, že každý protekcionismus je špatný. To, co nás tlačí vpřed, je naopak volný obchod. Každá zeď, každá bariéra, každé clo ekonomiku brzdí. Přesto chce Trump zdi a bariéry, aby se lidé měli lépe. Dobrý protekcionismus však neexistuje, Trump ekonomické zákony nepřechytračí.

Trumpova rétorika a přístup se velmi podobají pánovi, který asi vyhraje volby u nás slibným heslem: „ANO, bude líp!“ Já to dokážu. Dokážu všechno. Podívejte se, kolik jsem vydělal peněz. Kdo z Vás je vydělal? Z toho plyne, že jsem z vás nejchytřejší a nejschopnější, a proto vás povedu. Povedu stát jako firmu.

Jenže, holenkové, stát není firma. To, že někdo dokáže podnikat, neznamená, že bude dobrý politik. Dobrý podnikatel umí dobře shánět peníze do své kapsy. Když totéž umí a současně dělá politik, není to dobrý politik, nýbrž korupčník. Býti podnikatelem není kvalifikací pro politika. Platí to i obráceně. T. G. Masaryk prý byl podle mnohých – i když, ehm, zdaleka ne podle všech – dobrý politik. Myslíte, že by byl i dobrým podnikatelem? Pochybuji.

Překvapivé ovšem bylo, že i finanční trhy, které se obvykle snaží vnímat politiky jen jako nutný a otravný inventář, kouzlu Donalda Trumpa propadly. Ačkoli nejprve vládl ve financích z Trumpa strach, nakonec jeho zvolení americké akcie katapultovalo prudce vzhůru. Spekulanti nakonec uvěřili, že vážně sníží daně, zvýší výdaje, rozpumpuje ekonomiku, nepožene se do mezinárodních konfliktů. (Překvapivě nikdo neřešil, co by to udělalo s americkými veřejnými financemi. Jak chce ekonomiku vybudit. Nebo jak zkrotit vojensky konfliktní oblasti bez větší vojenské angažovanosti.) Dlouho tahle víra trvala.

Jenže nedávno začala víra dostávat trhliny. Ukázalo se, že Trump nedokázal prosadit změnu ve zdravotnictví, vlajkovou loď svého programu. Někteří prvně zapochybovali. (Cože? On nedokáže změnit ani zdravotnictví? A ty další velké plány by jako měl zvládnout? Proč? Jak?) S nižšími daněmi to taky zatím nějak nevypadá. A zahraniční politika? Mno…

Najednou přišel zlom. Šok. Trump dal nečekaný příkaz k vystřelení desítek raket na Sýrii za údajné provedení chemického útoku. Mnozí ale začali pochybovat, kdo, jak, čím a proč vlastně chemický útok provedl. Na to, že otázek bylo víc než odpovědí, byl Trump překvapivě rychlý a přímočarý. Jenomže podle všeho o žádné odpovědi ani nešlo. Šlo jen o to ukázat, že Donald není hodný strýček Barack, že je rozhodný a silný. Lid si přeci žádá chléb a hry. Chléb jim sice Trump změnou daní asi hned tak nedá, dá jim ale hry. A začaly se dít věci.

Putin Trumpův vzkaz ihned pochopil a útoky odsoudil. Údajné přátelství Trumpa a Putina se vypařilo jak pára nad hrncem. Někteří z Američanů, kteří dosud Trumpa odsuzovali pro obavu, že jim skrze něj vládne Putin, se uklidnili a postavili se za Trumpa.

Naproti tomu někteří z původních příznivců Trumpa zírají s otevřenou pusou: Je tu opět další stejný prezident, který zahajuje svůj úřad novou válkou a dělá světu četníka.

Karty se docela otočily. Jako podvedení hlupáci si mohou připadat docela všichni.

Že sranda nekončí, je celkem jisté. Americká válečná plavidla se už vydala ke břehům Severní Koreje a napětí se dá krájet. Míra politické užitečnosti toho, že si Trump troufá na to, na co ještě nikdo před ním, je otázka jedna. Míra Trumpovy vyzpytatelnosti je otázka úplně jiná. Zatím to, zdá se, funguje: Na rozdíl od předchůdců se mu už daří formovat silnou koalici. Trump je obchodník. Říká, že když Čína přestane podporovat Koreu, dostane lepší obchodní dohody, a Čína na to patrně i slyší – po letech najednou začala dovážet americké uhlí a odmítá severokorejské.

Pravděpodobnost válečného konfliktu roste, Korea už nemá vlivné ochránce. Jenže válka je něco, pro co momentálně nemají Američané velké pochopení, a co ani finanční trhy nemají rády. Máme za sebou řadu měsíců zcela neracionálního růstu akcií založeného na pouhé víře, že Trump je jiný. Co se stane, až všichni pochopí, že Trump je jiný jen v tom, že dokáže nejprve dokonale rozeštvat a následně vykolejit jak své fanoušky, tak i odpůrce? Že ve všem ostatním je naopak stejný jako všichni ostatní? Padnou akcie? Jak zareagují zklamaní skalní fandové z Doníka? Bude nakonec vůbec někdo šťastný?

Výrobci zbraní určitě – nové kolo zbrojení se roztáčí. Ale že by Amerika byla great again, to tak docela jisté není. Na bojišti Trump dojem nejspíš udělá; na domácí ekonomiku a vlastní obyvatelstvo po všem tom humbuku patrně ne.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Intervenční režim České národní banky (ČNB) je odpískaný. Jeho důsledky tu s námi ale budou ještě dlouho.

Umělé oslabování kurzu koruny trvalo přibližně tři a půl roku. Když na tak dlouhou dobu přijde ekonomika o pohyblivý kurz – jeden z nejvýraznějších atributů samostatné ekonomiky – musí se to na její struktuře projevit. Doslovně chápáno sice česká ekonomika o volně plovoucí kurz nepřišla, protože koruna „jen“ nesměla posílit pod 27 korun za euro, v realitě ale jako by se stalo. Tlak na posilování koruny byl totiž tak výrazný, že téměř po celou dobu se kurz choval, jako kdyby byl fixní: Prakticky se nevzdálil od tohoto jediného kurzu 27,00 CZK/EUR.

Vlastně jsme si tedy v praxi nečekaně vyzkoušeli, jaké by to bylo mít euro. Byla to zkušenost sice zajímavá, ale pro naši ekonomiku nijak zvlášť přínosná. S intervencemi ČNB mám problém od samého jejich začátku. Podle mého soudu totiž měly šest hlavních vad na kráse.

Zaprvé byly veřejnosti naprosto nesrozumitelně vysvětleny. Jejich smyslem bylo zabránit deflaci, které se centrální banka (podle mého soudu zbytečně) bála, vyprovokovat vyšší inflaci a s ní i vyšší hospodářský růst. Jenomže veřejnost tak docela pohnutky ČNB nepochopila. A tak na počátku vyvolaly vlnu nevole. Logicky. Média totiž „intervenční režim“ ihned překřtila na „zdražování“. Jenomže jak statistiky v dalších měsících ukázaly, v realitě se inflace na kýženou úroveň nezvýšila, takže ke zdražování nedošlo. Ovšem označování intervencí za „zdražování“ k jejich popularitě rozhodně nepřispělo. Koneckonců těžko po někom chtít, aby byl rád za vyšší inflaci… Jenomže taková negativní nálada není nikdy pro ekonomiku dobrá.

Zadruhé začátek intervencí byl nesmyslně načasovaný. V době, kdy byly zavedeny, již ekonomika prokazatelně byla za nejhlubším bodem recese. Tedy již byla ve vzestupné fázi. Neboli intervence přišly s křížkem po funuse. Podnikům se dostalo podpory, když už docházelo k růstu spontánně.

Zatřetí příliš dlouhé trvání intervencí nejspíš celkem podstatně mohlo změnit směřování české ekonomiky: Je ošemetné soudit, co by bylo, kdyby intervencí nebylo, ale zde můžeme odhadovat s poměrně vysokou jistotou. Jde o to, že různé země založily model své konkurenceschopnosti na různých faktorech. Například země jako Švýcarsko či Německo produkují zboží, které není levné, zato je považováno za kvalitní až luxusní. Tyto země přes vyšší cenu svých produktů nemají problém s prodejem na zahraničních trzích. A při výrobě používají vysoký podíl technologie, mají vysokou přidanou hodnotu. Naproti tomu země jako Čína spoléhají hlavně na méně kvalitní a levné výrobky s vysokým podílem manuální práce. Konkurují tedy cenou. Tento druhý model bude s příchodem 4. průmyslové revoluce stále méně životaschopný. Bohužel ČR vsadila spíš na tento druhý model a intervence k tomu značně přispěly. V podstatě vmanévrovaly podniky do situace, kdy byly nucené snažit se konkurovat tlakem na nízké mzdy a obecně na nízké náklady. S intervencemi jsme se tak stále víc stávali levnou montovnou, která technologicky zaostává a trpí extrémně nízkými platy. Zatímco nízké ceny našich vývozů skončí okamžitě, jakmile koruna posílí, technologie stejně okamžitě nedoženeme, když jsme si tak dlouho nechávali ujet vlak. A právě v tomto třetím bodě se můžeme poučit, co by nám euro přineslo, kdybychom jej přijali: Ostatně platové zaostávání je exaktně měřitelné.

Začtvrté je tady nešťastné načasování konce intervencí. Tak jako intervence začaly příliš pozdě v době, když už nebyly třeba, také jejich konec přichází příliš pozdě v době, kdy se to ekonomice vůbec nehodí. Ve světové ekonomice se totiž naakumulovala řada nerovnováh, finanční trhy jsou přehřáté, jejich stav dlouhodobě připomíná stav před koncem roku 2008, kdy přišla hluboká krize. Světové ekonomiky jeví známky zpomalování. Zpomaluje i ekonomika naše, i když zatím to ještě není žádná katastrofa. Jde však o princip: Podnikům budeme odebírat podporu právě ve chvíli, kdy už ekonomika podle všeho znovu je na sestupné dráze. Všechno děláme přesně naopak.

Pátý problém je cena intervencí. Jen od ledna 2017 do března ČNB prointervenovala asi 32 miliard eur, za celou dobu to bylo něco kolem 1,8 bilionu korun. A není to žádná hra s novým součtem pro ČR. Kdyby do celé akce byly zapojeny jen domácí subjekty, náklady a přínosy by se v rámci jedné ekonomiky víceméně vykompenzovaly. Takto ale došlo k obrovskému nafouknutí devizových rezerv, které se po skončení intervencí znehodnotí. A rubem ztráty ČNB bude zisk zahraničních spekulantů. Tento zisk tedy nezůstane v české ekonomice, ale odplyne do zahraničí. Ve své podstatě tak intervence vedly k přerozdělení bohatství od českých domácností zahraničním spekulantům.

Stálo to všechno tedy alespoň zato? Podařilo se intervencemi za tu ohromnou cenu a ztrátu konkurenceschopnosti aspoň něco? Hm… To je právě ten problém číslo šest. K zavedení intervenčního režimu došlo, protože ČNB se obávala nástupu deflace. (Decentně nechme stranou mé přesvědčení, že deflace by bývala nebyla nic proti ničemu.) Slabší koruna měla teoreticky inflaci zvýšit. A tak pokud chceme smysluplnost intervencí soudit, musíme se především podívat na to, jak se ČNB dařilo plnění kýženého dvouprocentního inflačního cíle. Jenomže výsledky byly tristní. Po roky 2014, 2015 i po většinu roku 2016 se tempo spotřebitelské inflace – intervence neintervence – drželo pod 1 %, tedy pod úrovní, kterou je ČNB oficiálně podle svého plánu vůbec ochotna tolerovat. Až v  závěru roku 2016 inflace vstala z mrtvých a v prosinci vystřelila až k 2% úrovni. A v únoru 2017 už byla na 2,5 %. V tu chvíli byl cíl ČNB nejen splněn, ale dokonce překonán, rozumějme, přešvihnut na druhou stranu. Inflace tu najednou už zase bylo víc, než by bylo žádoucí. A pomohly k tomu intervence? Ne! Zrovna tak jako inflace se víc než 3 roky držela níž, než ČNB chtěla, kvůli nízkým cenám energií a zejména ropy na světových trzích, tak nyní zase vzrostla víc, než by ČNB chtěla, a opět kvůli náhle vyšším cenám energií.

Dá se to říci i jinak: Intervence alias naše zavedení eura nanečisto bylo zbytečné dobrodružství za téměř 2 biliony korun nasátých do devizových rezerv a za cenu posunu naší ekonomiky k montovně s nízkými platy.

Když si naposledy příslušné oddělení ministerstva vnitra nechalo v roce 2010 udělat přehled všech právních norem aktuálně platných na území České republiky, dobralo se k impozantnímu číslu 1 milion 600 tisíc kousků.

Kolik máme platných právních norem dnes, to patrně nikdo přesně neví. Ovšem prostou extrapolací časové řady se dobereme někam plus mínus ke dvěma milionům: v roce 1948 jich bylo kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milion, v roce 2009 už milion a půl. Nejen počet právních norem se tedy zvyšuje; také se zvyšuje agilita poslanců, ministerských úředníků, zastupitelů obcí a dalších lidí, kteří mohou právní normy produkovat. A tudíž taky zrychluje tempo přibývání zákonů, vyhlášek ministerstev, nařízení vlády, vyhlášek obcí a dalších útvarů.

Že by to byl jen přirozený důsledek dlouhodobého nárůstu počtu státních úředníků, kteří tak mají k dispozici víc rukou, hlav i času na vymýšlení nových mantinelů, jak zregulovat naše chování? Že by všichni ti lidičkové byli puzeni neutuchající touhou vyladit nám naše zítřky všemi těmi návody k chování do dokonalosti? Nebo spíš potřebují vykazovat nějakou aktivitu, aby odůvodnili smysluplnost existence svých pracovních míst a mandátů? Anebo jednoduše svět – respektive Evropa – se jen nachází v dějinné epoše, která uvěřila, že detailní návod k tomu, jak si správně, politicky korektně a v souladu s předpisy o bezpečnosti práce oloupat banán, je přeci pro společnost mnohem přínosnější než nechat tak riskantní operaci na nás?

Každopádně sotva uvěřitelný počet právních norem má jeden zásadní důsledek: Při nejlepší vůli není možno žít za všech okolností v souladu se zákonem. Abychom totiž dodrželi zákon, předpokládá to, že jej také známe.

Jistě, existují právní normy, jejichž obsah je zcela intuitivní. Že není úplně v pořádku někoho zabít či okrást, asi povětšinou odhadne i dítě, jinak klidně s IQ houpacího koně. Takové právní normy se víceméně kryjí s tím, co je označováno za takzvané přirozené právo, a není problém je dodržovat, i když jejich znění neznáme do písmene. Jenomže takových je naprostá menšina.

Jenomže pak jsou tu i normy, které například popisují, co a kdy smíme jíst – viz takzvaná pamlsková vyhláška. Intuitivní na ní není vůbec nic, už proto ne, že názor na to, co je a není zdravé, se v čase neustále vyvíjí. Někdo vám bude zapáleně tvrdit, jak mléko a sója jsou zdravé, jiný – jako třeba já – je přesvědčen, že obojí je pro člověka velmi nezdravé, protože valná většina populace má jak na kravské mléko, tak na sóju sníženou toleranci. Intuitivnost či celospolečenská shoda veškerá žádná. Abychom se v tu chvíli chovali v souladu s právem, musíme příslušnou právní normu znát.

Samozřejmě můžete namítnout, že co neznám, musím si nastudovat. Ovšem tady vzniká logický problém. Jak si mohu nastudovat něco, o čem nevím, že to existuje? A při existence dvou milionů právních norem je zřejmé, že nikdo nemůže každou z nich znát… Nutným důsledkem tedy je, že pokud nikdo nemůže vědět o existenci všech platných právních norem, nemůže si dopředu zjistit, jak by se měl chovat, nemůže tedy zákony ani dodržovat. A jelikož podle platné právní zásady neznalost neomlouvá, automaticky se tak všichni musíme stát zločinci…

Řešení se zdá nasnadě: Při zavedení jednoho nového slova do právního řádu dvě jiná škrtnout. A při stejné agilitě státu jako za posledních 69 let budeme v roce 2086 tam, kde jsme byli v roce, v němž se chopili vlády komunisté. Je to ale mnohem hůř uskutečnitelné než vyslovitelné. Když jsem o tomhle pravidle už mluvila v minulosti, bylo mi právníkem namítnuto, že prý je to neuvěřitelně – s prominutím – pitomý nápad. A tím důvodem jeho infantilnosti mělo být prý to, že existují různé právní systémy: Některé fungují na principu precedentů, jiné ne. Některé víc vycházejí z obecných zásad, jiné jdou cestou detailního popisu. A náš právní systém je založen právě na detailním popisu dovoleného a zakázaného jednání.

Fajn, beru, ostatně jako neprávník se vždy ráda nechám právníkem poučit. Pak ale otázka evidentně stojí jinak: Není náhodou takový právní systém, který je přímo založen na neustálém kynutí typu „hrnečku, vař“, až se v té právní kaši, co navařil, všichni utopíme, principiálně špatně? Tedy alespoň já s ním mám dost zásadní logický problém.

A pak je tu ještě jeden praktický problém. S analogickým nápadem jako já – typu „jedno slovo dovnitř, dvě ven“ –  se v prezidentské kampani oháněl i Donald Trump. A ani on nebyl první politik, který se proti počtu právních norem vymezil. A skutek? Minimálně prozatím utek. Trump tvrdě narazil na odpor dokonce i části republikánských poslanců například při pokusu o zrušení Obamovy zdravotní reformy. Možná to ještě nic neznamená. Anebo to třeba taky lze chápat jako určitou zákonitost: Například ekonomové vědí, že mzdy jsou pružné téměř jen v jediném směru, totiž nahoru. Dost možná je načase formulovat podobnou právní zákonitost: Počet právních norem umí jen a pouze růst.

Vůbec se mi nechce domýšlet, co by to pro naše životy znamenalo, pokud by to byla pravda.

Celkem se netajím s tím, že po manuální stránce jsem někde na pomezí Pata a Mata. (Což je ještě pořád dobré, neb můj drahý choť je v tomto ohledu na úrovni Šichtařové, která má toho času pravou ruku v sádře a levou vykloubenou.)

A tak se mohlo přihodit, že se mi dostala do rukou kapesní svítilna, která potřebovala vyměnit baterie. Mělo to ale háček – nejprve bylo nutno svítilnu rozebrat, aby bylo možno baterie vložit. Šroubovák č. 1 selhal, jelikož byl moc velký. Šroubovák č. 2 se neosvědčil, protože strhnul závit. Šroubovák č. 3 byl nepoužitelný, jelikož č. 2 strhlo závit. Kuchyňský nůž jako páčidlo nefungoval, protože šroubek držel jak víra průměrného českého poživatele koblih, že se dožije voleb, po kterých přeci jen bude líp. Má frustrace narostla do té míry, že jsem se pokusila svítilnu vzteky destruovat. Načež dlaň omylem zatlačila na příslušný čudlík sloužící k otevření krytu pro baterii, ozvalo se jemné „klap“, a kryt byl otevřen. Sice poněkud zdlouhavá metoda, stisk správného čudlíku proběhl cca 25 minut od zahájení operace výměny baterie, nicméně o to efektivnější; na všechny mé dychtivě přihlížející syny učinil zdárný výsledek akce velký dojem a máma povýšila na hrdinu.

Z toho plyne ponaučení: Pro učinění dojmu není až tak důležitý výsledek a už vůbec ne orientace v oboru. Vlastně nemusíte o problému vědět lautr nic, ba ani nemusíte plánovat ničeho dosáhnout, pokud to nic dokážete s dostatečnou pompou prodat. Podle všeho to vypadá, že ČSSD se rozhodla dotáhnout tuhle strategii do dokonalosti.

Vzhledem k tomu, že ČSSD v předvolebních průzkumech dlouhodobě ztrácí, došla k názoru, že to chce radikální řez. I vytasila se s plánem, který politickou scénu dostal okamžitě do varu. Středobodem programu jsou progresívní daně. Nebo ještě lépe řečeno: Zvýšené daně. ČSSD se poměrně úspěšně zorientovala v jedné věci: Jak se poprat o voliče s komunisty. V čem se naopak orientuje hůř než Šichtařová ve výměně baterií, to jsou elementární ekonomické zákonitosti. To ale vůbec nevadí. Humbuk dokáže nadělat dostatečný. Hřímání o nutnosti solidarity těch údajně bohatých s chudými a o potřebě naplnit státní rozpočet je efektní.

Má to ovšem jednu vadu. Daňová progrese se používá k tomu, aby zmírňovala příliš velké rozdíly mezi příjmy. Jenomže u nás máme jeden z nejmenších rozdílů v příjmech v Evropě. A nejen to. U nás taky máme obecně příliš nízké příjmy. Vlastně jsme na úplném ocase v žebříčku vyspělých zemí. Podle OECD průměrná mzda v USA (v USD dle parity kupní síly a za rok 2013) je téměř 3x vyšší než u nás. Čeští „bohatí“ tedy až na vyčuhující výjimky bohatí vůbec nejsou. Rozhodně ne ti, kdo jsou zaměstnanci. ČSSD ovšem zatoužila zavést hned 4 pásma právě u daně z příjmu fyzických osob. Skutečně bohatí jsou u nás jen ti, jejich příjmy se nenazývají „plat“.  Jenomže ty zase progrese u daně z příjmů fyzických osob za mák netrápí.

Logika je přesně opačná, než se nám ČSSD snaží nakukat: Není nic užitečného na tom snažit se do rozpočtu dostat víc peněz. Naopak státní rozpočet je příliš velký, příliš mnoho peněz lidem bere (a proto jsou chudí). Podívejme se na rok 2016: Rozpočet „zázračně“ skončil v přebytku. Proč? Zejména protože se výrazně zmenšily dotace z EU, a my jsme tudíž nemuseli tolik doplácet na jejich kofinancování. A měli jsme se bez dotací tak špatně? Zjevně ne, ekonomika rostla. Takže raději zrušme příjem dotací z EU, rázem na tom bude státní rozpočet líp, korupce se omezí, a současně nebude tolik potřeba tlačit na daně. Země nezbohatne tím, že zvýší daně. Země nejdřív musí zbohatnout, aby si mohla dovolit takový luxus jako vysoké daně.

Podobně se na první pohled se může zdát logické, že když má nějaká firma velké zisky – či v podání ČSSD když má velká aktiva – víc ji zdaníme. A na koho jiného ukázat prstem, když ne na banky, které na žebříčku popularity u voličů na špici zrovna nestojí. Je přeci tak líbivé zkasírovat toho, kdo dividendy z podnikání posílá za hranice! Jenomže když nějaký zahraniční vlastník v minulosti koupil české banky, nekupoval je z charity, ale kvůli  zisku. Který mu teď zdaníme. Neboli vezmeme mu důvod, proč u nás investoval. Proč jsme v minulosti zakládali organizace jako třeba Czech Invest, které měly lákat zahraniční investice, když současně všem investorům říkáme: „K nám nechoďte, u nás vám všechny zisky vezmeme“? To vymyslí jen pošuk.

Grády to ovšem začne dostávat, když program ČSSD dočteme do bodu, kde se mluví o evropské integraci. Prý ČR má být v jádru EU, součástí celoevropského sociálního systému i evropské armády a má přijmout euro. No tak tenhle příslib mě vážně uklidňuje. Když se nám ta evropská integrace tak bortí, z EU vystupují Britové, ve Francii jsou prezidentské volby v podání M. Le Pen o vystoupení z EU a znovuzavedení franku a Itálie na tom není o moc jinak, ještě že EU má nás. A na euro si taky nedáme sáhnout: Dříve tolik pro-euroví Poláci aktuálně tvrdí, že euro nechtějí, a že by jej snad mohli zavést za 10 či 20 let. A sám jeden z duchovních otců eura Otmar Issing tvrdí, že projekt se nepovedl a euro bez zásadních změn zanikne. Ale nevadí, Češi euro podrží a udrží!

Poté, co jsem se přednedávnem rozepsala o porodech, několik lidí vyzvalo mého manžela, aby porod – respektive domácí porod – popsal očima muže. A že prý by je zajímalo, jak mohl něco takového dovolit.

Nu – dobře. Můj manžel se nechal vyhecovat a své pocity opravdu sepsal. A protože jeho dojmy jsou vlastně pokračováním mých úvah, jen tentokrát z mužské perspektivy, zveřejňujeme je na stejném místě.

Tak tedy Vladimír Pikora říká…:

„Je to dost osobní věc, ale zkusím to…

Jen výjimečně potkám lidi, kteří by řekli, že s domácími porody sympatizují, nebo že by tak dokonce rodili také. Někteří averzi jen naznačí. A mnozí, jako jedna má spolužačka z gymnázia, potřebují říct nahlas: „S tím já nesouhlasím, aby lidé rodili doma.“

Popravdě – výraz „nesouhlasím“ nechápu. Vždy si v duchu myslím: „Proč mi říká, že s tím nesouhlasí? To je něco úplně jiného než říct, že ona by to udělala jinak. Náš porod se jí přeci netýká. Je to, asi jako kdyby mi oznámila, že si koupila bílou sedačku, a já jí na to opáčil, že s tím nesouhlasím. Mně se bílá líbit nemusí, protože je nepraktická, ale nemám s tím co nesouhlasit. Maximálně si můžu zvolit jinak než ona.“ Za slovem „nesouhlasím“ cítím nesvobodu, pokus zakazovat mi něco, do čeho okolí nic není. A právě o svobodě a odpovědnosti domácí porod je.

Není pro každého. Je jen pro člověka, který umí nést tu největší odpovědnost, a to je za život. Kdo to neumí či nechce, vždy vznese námitku: „Ale při domácím porodu se může něco stát!!!“ Pochopitelně, že může. Myslíte, že to nevím? Že jsem tak hloupý? Myslíte, že jsem o tom nastudoval méně než vy? A že v nemocnici se nic nemůže stát?

Kdo vznese takhle formulovanou námitku, nejčastěji má zcela vypnutý příjem informací a jen vysílá, takže další diskuse s ním je zbytečná. Tenhle druh lidí obyčejně ani nechce slyšet vysvětlení a nechce nést odpovědnost. Tudíž ani nemůže rodit jinde než v porodnici.

Hodně klasický bývá také dotaz: „Jak jsi to mohl dovolit? Vždyť je to i tvoje dítě!“ Ten zase ukazuje, že takový člověk nikdy nezažil vyrovnaný pár, kde si jsou oba rovni. Hodně lidí si myslí, že jako muž rozkážu ženě, a ta poslechne. Někdo by jí možná i vrazil pár facek, aby „dostala rozum“. Statistiky jsou přeci šílené: Mluví o vysokém procentu domácností, kde dochází k domácímu násilí. I já znám mnoho žen, kterým manžel takto „demokraticky vysvětluje“ své názory.

Moje úvaha je prostá: „Myslíte si, že chce Markéta pro sebe a své dítě něco špatného? Myslíte si, že toho málo nastudovala a neví, do čeho jde? Myslíte si, že když nechce rodit v nemocnici, že k tomu nemá své důvody? Že se jí v nemocnici s takovým přístupem bude rodit dobře a porod pak proběhne lépe než doma? Myslíte snad, že porod není o psychice?“ Pokud jste racionální, na všechno si odpovíte: „Ne!“

Pak se podíváte na nefalšované (zahraniční, nikoli domácí) statistiky, zjistíte, že ve světě (v Německu, Nizozemsku, v Británii a jinde) se rodí doma častěji než v ČR a že pravděpodobnost komplikací je u srovnatelných skupin nízkorizikových matek podobná v nemocnici jako mimo ni. Ne, není pravda, co tvrdí česká lobby. Kdybych byl účetní a najednou mi někdo řekl, že se účetnictví zruší jako zbytečné, taky bych byl hodně nervózní. Podobně to nejspíš cítí mnozí porodníci, kteří pouští do světa nevyvážená tvrzení.

A navrch se ještě podíváte na další statistiku, podle níž se podíl císařských řezů mezi jednotlivými českými porodnicemi dramaticky liší. Jak je to možné? Ženy v Ústí jsou jiné než v Pardubicích? Přeci výskyt císařských řezů by dlouhodobě měl být (s výjimkou specializovaných pracovišť, do kterých jsou odesílány rizikové případy) zhruba podobný. Vzhledem k tomu, že není, je zřejmé, že některé porodnice je preferují. Nejsou lépe honorované pojišťovnou? Postupuje se tedy vždy tak, aby to bylo pro dítě a matku nejlepší?

Jistě, stále to ještě není argument k tomu, aby člověk mohl rodit doma. Ještě musí být splněny zdravotní předpoklady. Pokud je předem jasné, že porod bude komplikovaný, rodí doma jen hazardér.

Žijeme v nejisté době. Vše je rizikové. Jen výše rizik je různá. A je na každém, aby si svá rizika vyhodnotil. Je to opět o jeho svobodě a odpovědnosti. Jen on sám o sobě dokáže rozhodnout, nikdo jiný. Když vám žena řekne, že si je jistá, že chce rodit doma, a vy víte, že je dostatečně inteligentní a svéprávná, aby dokázala dobře vyhodnotit rizika, brání jí v tom jen despota. A despotou se nejspíš stal tím, že ve skrytu duše nechce nést odpovědnost a raději ji předá na pana doktora, jakoby kdyby v nemocnici byla pravděpodobnost problému menší.

Takže když se mě zeptáte, jestli mám strach, když žena rodí doma, pak říkám, že mám. Ale v nemocnici bych ho měl ještě větší, protože bych věděl, že ženě to nebude vyhovovat, a navíc protože by odpovědnost zdánlivě nesl někdo cizí. Doma se nám narodilo pět krásných dětí.

Pro systém, kdy 99 % populace rodí v porodnici, je domácí porod problém. Černé ovce jen obtěžují. Například když jsem přišel na matriku kvůli rodnému číslu, paní se skoro rozplakala, že to neumí vyřešit, protože to nikdy předtím nedělala, a musí volat na ministerstvo pro instrukce. Nakonec se ukázalo, že to je snadné. Ráno přijdete na úřad, odpoledne máte rodný list v ruce.

A teď k pocitům. Nevím, jak je popsat. Každý porod je jiný. Ten první byl dlouhý. Další porody už byly mnohem jednodušší a rychlejší.

U prvního porodu jsem byl ještě aktivní. Stále jsem ženě nosil, co chtěla. Jednou to byla studená voda, podruhé teplá. Vždy mě seřvala, že studená je moc studená a teplá moc teplá. Něco jako Trautenberg, když křičel: „Anče, Kubo, hajný, to kyselo je moc kyselý!“ Při prvním porodu jsem naběhal asi sto letních kilometrů.

Napoprvé jsem se taky bál, že nedám krev. Samozřejmě, že krve je jak z vola. Pak jsem ale pochopil, že omdlít může u porodu kvůli krvi jen nemehlo, které myslí jen na sebe. Je tam tolik adrenalinu, tolik emocí, že krev nic neznamená. Stejné to je s placentou. Nejdřív jsem si nedokázal představit, jak se na ni podívám. Pak jsem zjistil, že vypadá jako gigantický kus masa na steaky. Kdo někdy dělal steaky, držel něco podobného mnohokrát v ruce. Není důvod se jí bát nebo z ní omdlévat. Pak přišlo stříhání pupečníku. Hodně lidí se mě ptá, zda jsem to dělal já a jaké to je. Samozřejmě, že jsem to dělal já. Tím jsem přivítal své děti na svět. Neuměl jsem si představit, že to nechám dělat porodní bábu. A samotná pupeční šňůra vypadá jak kabel od telefonu; přestříhnete ji, jako když doma děláte počítačovou síť. Stříhání jde celkem ztuha, ale bez problémů. Opět žádné omdlévání.

Když se nám narodilo první dítě, byla to holčička. Markéta se vzápětí odešla osprchovat. Porodní bába mi řekla, abych si sundal tričko, dala mi holčičku poprvé do náruče a přikryla ji ručníkem. A já si říkal: „To je ale pěkný pocit, po celém břiše se mi rozlévá takové teplo…“ A pak jsem pochopil: Holčička se na mě pokakala a já byl komplet zřízený. Porodní bába se zaradovala: „Fajn, tak tohle funguje správně!“ Mám pocit, jako by nás to spojilo. Neumím si představit, že bych u těchto začátků jejího života nebyl. Myslím, že od té doby máme moc hezký vztah.

Další porody byly sice podobné, ale už jsem nebyl tolik aktivní. Vše bylo rychlejší. Už jsem neměl takový strach a navíc jsem se musel starat o další děti.

Druhé dítě byl syn. Tehdy jsme dostavovali dům. Dělníci zrovna před domem stavěli cestičku. Markéta se postavila do otevřeného okna, a že prý bude rodit. Dělníci pod oknem zaslechli, co neměli. Najednou vypuknul čilý ruch: „Chlapi, balíme, tady to smrdí průserem,“ a začali si rychle balit svá fidlátka. Zavolal jsem porodní bábu, aby přijela. Jenomže během chvilky už jsem jí volal znovu, že Markéta tvrdí, že to prý bude hodně rychlý porod a že určitě nikdo nestihne dojet, ani kdyby měl nakrásně houkačku. A že co mám dělat, když tu budu sám.

„Nic“, poradila mi porodní bába, „když to bude takhle rychlé, tak je to v pořádku a jen dítě chytnete.“ Ale nakonec to stihla. Asi dvě minuty po jejím příjezdu byl kluk na světě. Dělníci si ještě ani nestačili své nářadí sbalit a prchnout. Vytáhl jsem panáky a bylo veselo.

Třetí porod si vůbec nepamatuji. Splývá s ostatními. Byl nějak tuctový.

Čtvrtý porod jsem z velké části zaspal. Byla noc. Markéta říkala, že nic nepotřebuje, abych si šel lehnout a že mě v případě nutnosti zavolá. Porodní bába byla s Markétou, tak jsem poslechl a přišel až ufiknout pupečník.

Páté dítě se narodilo zas o něco pomaleji. Kluk byl hodně velký, měl 4,3 kg a 55 cm. Byl večer, děti v jiné části domu tvrdě spaly. Tentokrát jsem byl hodně nervózní. Když jsem slyšel miminko, oddechl jsem si víc než jindy a opakovaně jsem se ptal báby, když jako vždy poslouchala srdíčko, jestli je v pořádku.

No a ty pocity? Věděl jsem, že základní poučkou porodů je, že muž nerodí, a proto nesmí překážet a nervovat okolí. Snažil jsem se proto být hned za prvním rohem, abych byl okamžitě po ruce, ale zároveň necivět, nepřekážet a neznervózňovat. Čas od času jsem přišel k Markétě, aby věděla, že v tom není sama, a zase zmizel. Celou dobu jsem se snažil tvářit klidně a bez emocí. Kdybych dal najevo nervozitu, vše bych zkazil. Já u porodu nemám být jako rozbuška nervů, ale jako nezlomná opora.

Takže cítíte strach a nervozitu, kterou nesmíte dát najevo. Kumuluje se to jak v papiňáku. Když jsem měl kluka prvně v náručí, měl už jsem slzy na krajíčku a byl neskutečně šťastný, že to je za námi.

Porodní bába odešla krátce před půlnocí, a najednou se probudily starší děti. Všichni kluci se seběhli, okukovali ho a zdálo se, že se jim bráška líbí. Jenom nejstarší holčička se tvářila mrzutě: „Znáš někoho, kdo má čtyři bráchy? Já chtěla ségru!“

Byl jsem z porodu vyčerpaný, ale šťastný.  A dělal jsem si z Markéty legraci, že muž potřebuje po porodu dva dny dovolené, zatímco ženě stačí jen jeden. V následujících dnech jsem vše odložitelné odložil a jen spal, za což se mi hojně smála. Neumím si to přesně vysvětlit, ale pro mě to bylo opravdu psychicky náročné, protože jsem věděl, že nesmím selhat. Řadu dní před porodem jsem se nenapil alkoholu, neodešel za zábavou, protože jsem nikdy nevěděl, jestli nebudu muset nečekaně Markétu někam odvést nebo se postarat o děti. Věděl jsem, že nesmím omdlít, zkolabovat, a v případě, že to bude nutné, o všem rozhodnu, postarám se, zařídím. To se muži v porodnici nestane – když omdlí a pozvrací se strachy, personál se o něj postará.

Často se mě lidé také ptají, jestli přítomností u porodu Markéta v mých očích neztratila a stále ji beru jako ženu. Vůbec to nechápu. Když snad uvidí muž doma ženu, která je nemocná a nenalíčená, opustí ji, protože není dost hezká? Co to je za nesmysl? Nikdy mě nenapadlo tak uvažovat. Naopak nás to spojilo. Můj pohled na mou ženu se porodem nezměnil. Je stále stejně krásná. Nepouštět muže k porodu ve strachu z jejich ztráty je hloupost. Pokud si myslíte, že váš muž takový je, raději s ním ani nezakládejte rodinu, nestojí za to.“

… a mě nezbývá, než mému manželovi poděkovat za to, že za svou ženou stojí i tam, kde řada jiných by nestála.

Vladimír Pikora (a Markéta Šichtařová)