Když muž rodí doma

Poté, co jsem se přednedávnem rozepsala o porodech, několik lidí vyzvalo mého manžela, aby porod – respektive domácí porod – popsal očima muže. A že prý by je zajímalo, jak mohl něco takového dovolit.

Nu – dobře. Můj manžel se nechal vyhecovat a své pocity opravdu sepsal. A protože jeho dojmy jsou vlastně pokračováním mých úvah, jen tentokrát z mužské perspektivy, zveřejňujeme je na stejném místě.

Tak tedy Vladimír Pikora říká…:

„Je to dost osobní věc, ale zkusím to…

Jen výjimečně potkám lidi, kteří by řekli, že s domácími porody sympatizují, nebo že by tak dokonce rodili také. Někteří averzi jen naznačí. A mnozí, jako jedna má spolužačka z gymnázia, potřebují říct nahlas: „S tím já nesouhlasím, aby lidé rodili doma.“

Popravdě – výraz „nesouhlasím“ nechápu. Vždy si v duchu myslím: „Proč mi říká, že s tím nesouhlasí? To je něco úplně jiného než říct, že ona by to udělala jinak. Náš porod se jí přeci netýká. Je to, asi jako kdyby mi oznámila, že si koupila bílou sedačku, a já jí na to opáčil, že s tím nesouhlasím. Mně se bílá líbit nemusí, protože je nepraktická, ale nemám s tím co nesouhlasit. Maximálně si můžu zvolit jinak než ona.“ Za slovem „nesouhlasím“ cítím nesvobodu, pokus zakazovat mi něco, do čeho okolí nic není. A právě o svobodě a odpovědnosti domácí porod je.

Není pro každého. Je jen pro člověka, který umí nést tu největší odpovědnost, a to je za život. Kdo to neumí či nechce, vždy vznese námitku: „Ale při domácím porodu se může něco stát!!!“ Pochopitelně, že může. Myslíte, že to nevím? Že jsem tak hloupý? Myslíte, že jsem o tom nastudoval méně než vy? A že v nemocnici se nic nemůže stát?

Kdo vznese takhle formulovanou námitku, nejčastěji má zcela vypnutý příjem informací a jen vysílá, takže další diskuse s ním je zbytečná. Tenhle druh lidí obyčejně ani nechce slyšet vysvětlení a nechce nést odpovědnost. Tudíž ani nemůže rodit jinde než v porodnici.

Hodně klasický bývá také dotaz: „Jak jsi to mohl dovolit? Vždyť je to i tvoje dítě!“ Ten zase ukazuje, že takový člověk nikdy nezažil vyrovnaný pár, kde si jsou oba rovni. Hodně lidí si myslí, že jako muž rozkážu ženě, a ta poslechne. Někdo by jí možná i vrazil pár facek, aby „dostala rozum“. Statistiky jsou přeci šílené: Mluví o vysokém procentu domácností, kde dochází k domácímu násilí. I já znám mnoho žen, kterým manžel takto „demokraticky vysvětluje“ své názory.

Moje úvaha je prostá: „Myslíte si, že chce Markéta pro sebe a své dítě něco špatného? Myslíte si, že toho málo nastudovala a neví, do čeho jde? Myslíte si, že když nechce rodit v nemocnici, že k tomu nemá své důvody? Že se jí v nemocnici s takovým přístupem bude rodit dobře a porod pak proběhne lépe než doma? Myslíte snad, že porod není o psychice?“ Pokud jste racionální, na všechno si odpovíte: „Ne!“

Pak se podíváte na nefalšované (zahraniční, nikoli domácí) statistiky, zjistíte, že ve světě (v Německu, Nizozemsku, v Británii a jinde) se rodí doma častěji než v ČR a že pravděpodobnost komplikací je u srovnatelných skupin nízkorizikových matek podobná v nemocnici jako mimo ni. Ne, není pravda, co tvrdí česká lobby. Kdybych byl účetní a najednou mi někdo řekl, že se účetnictví zruší jako zbytečné, taky bych byl hodně nervózní. Podobně to nejspíš cítí mnozí porodníci, kteří pouští do světa nevyvážená tvrzení.

A navrch se ještě podíváte na další statistiku, podle níž se podíl císařských řezů mezi jednotlivými českými porodnicemi dramaticky liší. Jak je to možné? Ženy v Ústí jsou jiné než v Pardubicích? Přeci výskyt císařských řezů by dlouhodobě měl být (s výjimkou specializovaných pracovišť, do kterých jsou odesílány rizikové případy) zhruba podobný. Vzhledem k tomu, že není, je zřejmé, že některé porodnice je preferují. Nejsou lépe honorované pojišťovnou? Postupuje se tedy vždy tak, aby to bylo pro dítě a matku nejlepší?

Jistě, stále to ještě není argument k tomu, aby člověk mohl rodit doma. Ještě musí být splněny zdravotní předpoklady. Pokud je předem jasné, že porod bude komplikovaný, rodí doma jen hazardér.

Žijeme v nejisté době. Vše je rizikové. Jen výše rizik je různá. A je na každém, aby si svá rizika vyhodnotil. Je to opět o jeho svobodě a odpovědnosti. Jen on sám o sobě dokáže rozhodnout, nikdo jiný. Když vám žena řekne, že si je jistá, že chce rodit doma, a vy víte, že je dostatečně inteligentní a svéprávná, aby dokázala dobře vyhodnotit rizika, brání jí v tom jen despota. A despotou se nejspíš stal tím, že ve skrytu duše nechce nést odpovědnost a raději ji předá na pana doktora, jakoby kdyby v nemocnici byla pravděpodobnost problému menší.

Takže když se mě zeptáte, jestli mám strach, když žena rodí doma, pak říkám, že mám. Ale v nemocnici bych ho měl ještě větší, protože bych věděl, že ženě to nebude vyhovovat, a navíc protože by odpovědnost zdánlivě nesl někdo cizí. Doma se nám narodilo pět krásných dětí.

Pro systém, kdy 99 % populace rodí v porodnici, je domácí porod problém. Černé ovce jen obtěžují. Například když jsem přišel na matriku kvůli rodnému číslu, paní se skoro rozplakala, že to neumí vyřešit, protože to nikdy předtím nedělala, a musí volat na ministerstvo pro instrukce. Nakonec se ukázalo, že to je snadné. Ráno přijdete na úřad, odpoledne máte rodný list v ruce.

A teď k pocitům. Nevím, jak je popsat. Každý porod je jiný. Ten první byl dlouhý. Další porody už byly mnohem jednodušší a rychlejší.

U prvního porodu jsem byl ještě aktivní. Stále jsem ženě nosil, co chtěla. Jednou to byla studená voda, podruhé teplá. Vždy mě seřvala, že studená je moc studená a teplá moc teplá. Něco jako Trautenberg, když křičel: „Anče, Kubo, hajný, to kyselo je moc kyselý!“ Při prvním porodu jsem naběhal asi sto letních kilometrů.

Napoprvé jsem se taky bál, že nedám krev. Samozřejmě, že krve je jak z vola. Pak jsem ale pochopil, že omdlít může u porodu kvůli krvi jen nemehlo, které myslí jen na sebe. Je tam tolik adrenalinu, tolik emocí, že krev nic neznamená. Stejné to je s placentou. Nejdřív jsem si nedokázal představit, jak se na ni podívám. Pak jsem zjistil, že vypadá jako gigantický kus masa na steaky. Kdo někdy dělal steaky, držel něco podobného mnohokrát v ruce. Není důvod se jí bát nebo z ní omdlévat. Pak přišlo stříhání pupečníku. Hodně lidí se mě ptá, zda jsem to dělal já a jaké to je. Samozřejmě, že jsem to dělal já. Tím jsem přivítal své děti na svět. Neuměl jsem si představit, že to nechám dělat porodní bábu. A samotná pupeční šňůra vypadá jak kabel od telefonu; přestříhnete ji, jako když doma děláte počítačovou síť. Stříhání jde celkem ztuha, ale bez problémů. Opět žádné omdlévání.

Když se nám narodilo první dítě, byla to holčička. Markéta se vzápětí odešla osprchovat. Porodní bába mi řekla, abych si sundal tričko, dala mi holčičku poprvé do náruče a přikryla ji ručníkem. A já si říkal: „To je ale pěkný pocit, po celém břiše se mi rozlévá takové