Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

PŘEPIS reakce Vladimíra Pikory pro Reflex:

OPTIMISTA Z POVINNOSTI

(V článku Zítra bude hustě sněžit v předcházejícím čísle Reflexu napsal viceguvernér ČNB M. Hampl, že Pikora předpovídá příchod krize jen proto, aby se při jejím příchodě nespletl. Reflex Pikoru požádal o reakci. Vláďova reakce je zde, původní text Hampla na který Vláďa raguje, následuje níže):

Popravdě řečeno, moc se mi nechce pouštět se do diskuse s centrálním bankéřem jednoduše proto, že přesvědčovat přesvědčeného je ztráta času. A kolega Mojmír Hampl přesvědčeným musí být – z principu.

Žádný centrální bankéř pochopitelně nemůže slyšet rád, když tvrdím, že to budou právě centrální banky, které přivolají příští krizi. Je to ale ještě mnohem komplikovanější Představte si, že by centrální banka najednou prohlásila třeba něco typu „Banky jsou v mizerném stavu, blíží se propad, jaký tu ještě nebyl…“ No co by se asi stalo? Veřejnost by pochopitelně vzala všechny anky útokem a začala vybírat peníze. Takže by se do problémů dostaly během pár hodin i banky zdravé. Tudíž centrální bankéři mají cosi jako „v popisu práce“ veřejnost uklidňovat. Nemohou jinak. Vlastně kdybych byl já centrálním bankéřem, musel bych mluvit podobně.

Naštěstí ale centrální bankéř nejsem, a tak si mohu dovolit říct, co si upřímně myslím. A co si myslím? Že i kolega Hampl musí mít drobné pochybnosti. Proč? Protože je můj spolužák. Dizertaci obhajoval skoro ve stejnou dobu jako já. Studoval dokonce stejné ekonomické směry jako já. A navíc je inteligentní. Takže mi z toho vychází, že jakékoliv pochybnosti prostě jen spolkne a coby kovaný centrální bankéř plní svou práci: mluví pozitivně.

Nicméně jak jeho tvrzení můžeme brát vážně, pěkně dokumentuje kupříkladu zmínka o mém členství v dozorčí radě. Kdybychom totiž brali jeho komentář vážně, museli bychom dojít k závěru, že patrně vůbec neví, jaké jsou účel a pravomoci dozorčí rady – a tomu sotva mohu věřit. A úplně jasné je, že prostě musí vědět o existenci bankovního tajemství – a že jej pochopitelně neporuším, byť mě k tomu nepřímo vyzývá.

Zkrátka to, že Mojmír Hampl cítil potřebu na mě reagovat, si vysvětluji tak, že článek asi byl dobrý, když vyvolal takové emoce. Panu kolegovi přeji vše dobré a hodně optimismu, protože koneckonců krize není nic tak strašného – naopak je možno chápat ji jako vítaný očistný proces. Vlastně by vše mohl brát spíš pozitivně – domnívám se totiž, že světová ekonomika očistnou krizi potřebuje jako sůl.

Chce-li někdo – třeba právě Hampl – vědět, co mě k tomu vede, pak jej zde nemohu uspokojit, protože na to je třeba slov mnohem víc. Nicméně odpovědi najde v mé knize Robot na konci tunelu (Pikora & Šichtařová) – v ní vysvětluji, proč je krize nevyhnutelná, proč bude typově odlišná od „běžné“ krize, proč je (překvapivě) žádoucí, proč centrální banky ztratily nad ekonomikami svou moc, i proč se jim to vůbec nemůže líbit. A proč na tohle konstatování logicky musí reagovat trochu podrážděně.

—————–

Aréna názorů – Mojmír Hampl:

Viceguvernér Hampl reaguje na téma reflexu o blížící se krizi

Zítra bude hustě sněžit

Vladimír Pikora napsal pro Reflex zajímavý text o rizicích možné příští finanční krize („Blíží se to“, č. 35/2017). Dovolím si k němu pár poznámek.

Velké finanční krize se vyznačují jedním společným znakem. Přicházejí v okamžiku, kdy je vůbec nikdo nečeká, články o jejich možném příchodu – jako ten v Reflexu – se nepíší a ekonomové před riziky prakticky nevarují. Proto jsou jejich dopady tak ničivé. Koneckonců nevybavuju si, že by pan Pikora něco tušil či říkal o přicházející krizi 2008. Již před nějakou dobou proto přešel na opačnou stranu a nyní varuje před krizí systematicky, aby se příště takříkajíc „nespálil“. Tuhle pozici ve veřejném prostoru jinak zabírají ekologičtí alarmisté děsící neměnnými prognózami o konci světa kvůli přelidnění či vyčerpání zdrojů. Mezi skutečnými ekonomy je však tato poloha zatím zastoupena řídce.

Pravda, Američan Nouriel Roubini nebo „doktor zkáza“ Marc Faber takto před blížícím se zhroucením finančního světa systematicky varují celá léta. Rouibinimu to vyšlo v roce 2008 – ale z praktického hlediska je to bezcenné. Pokud budete každé ráno předpovídat husté sněžení, někdy nutně budete mít pravdu. Ale oblékat podle takových předpovědí děti celý rok do školy bych vážně nechtěl.

Přehřívání

To vůbec nesouvisí s běžným hospodářským cyklem, který tady s námi byl a bude. Ekonomové se jen neshodnou v tom, kdo jej způsobuje. A zda třeba centrální banky či vlády tyto cykly zesilují či tlumí. Řekl bych, že může v různých okamžicích platit obojí.

Nepodceňuji v nejmenším signály přehřívání, nicméně před krizí jsme v naší zemi rostli o skoro 7 procent a mysleli jsme si, že máme na víc. Dnes všichni mluvíme vyděšeně o přehřívání a dýchavičnosti, když rosteme ani ne o 5 procent a kolega Pikora sděluje, že tohle přece nemůže trvat dlouho. Dle něj bohatneme nyní příliš a příliš rychle? Je zajímavé, jak se změnila očekávání o udržitelném bohatnutí naší země za necelých deset let.

Právě růst, bohatnutí a neexistence setrvalé deflace znamenají, že i vyšší absolutní dluhy mohou být nakonec snáz, ne hůře splatitelné. Neudržitelné zadlužování je samozřejmě problém. Je ale pikantní, že v jiných periodicích před dluhy „strašící“ pan Pikora napadá snahy ČNB bránit nárůstu neudržitelného dluhu na bydlení stanovením limitů na velikost úvěru k hodnotě zástavy.

Zvýšit úroky?

Dělají chyby centrální banky? Jistě, jsou v nich lidé. Ale též se umí z chyb poučit. Sláva světu, že neposlouchaly destrukcionistické rady, a že skutečně snížily úrokové sazby po roce 2008 a někde nakonec přistoupily i k nekonvenčním nástrojům. Anglosaský svět, který začal měnové uvolnění dříve, se z útlumu též dříve vyhrabal. Pokud by se z minulých finančních krizí v tomto centrální banky nepoučily, celý vyspělý svět by dnes vypadal jako Řecko. S deflací, krizí a letitým poklesem poptávky a produkce. K tomu klesající reálný příjem a lidé neschopní splácet své závazky. To se mohlo stát i u nás. Že k tomuto scénáři ve světě nedošlo, je nejen, ale do značné míry zásluha centrálních bank včetně té české. Jaký plán navrhoval Pikora? V krizi úrokové sazby zvýšit?

A drobnost závěrem. Kolega Pikora je nejen „nezávislým ekonomem“. Též má významné postavení v dozorčí radě státní České exportní banky, která řeší nemalé problémy se svými úvěry z minulosti. Ty nesouvisejí s měnovou politikou, ani stavem finančních trhů. Místo hraběcích rad centrálním bankám by mu slušela nějaká opravdu účinná doporučení, co s touhle existující ne hypotetickou hromádkou potíží své instituce dělat, když už jej právě za to stát platí. Na takový komentář se moc těším.

autor je viceguvernér ČNB

Některá světová média v pondělí ráno píší o tom, že „katalánští separatisté uvažují o jednostranném vyhlášení nezávislosti“. Tak se mi tak zdá, že odtud už není daleko k formulaci „katalánští extremisté“. Nemohu se zbavit dojmu, že tu někdo tak trochu zaspal dobu.

„Extremisté“?! Podle místní vlády v referendu podpořilo odtržení Katalánska od Španělska 90 procent hlasujících. I kdyby to číslo bylo nadsazené – a to nelze vyloučit, protože referendum bylo Madridem zakázáno, tudíž nebyly splněny podmínky transparentního hlasování – není nejmenších pochyb, že obrovská část Katalánců chce být nezávislá. Když mluvíme řádově o dvou milionech lidí, těžko používat slovo s poněkud pejorativním a extremistickým nádechem „separatisté“. Jenomže EU to vidí jinak.

Když se albánská menšina v Srbsku začala na počátku devadesátých let radikalizovat a postupně směřovala k etnickým čistkám, prakticky od začátku se těšila přízni EU i USA. Jak to skončilo, všichni víme. Bylo řečeno, že muslimská albánská menšina v rámci Srbska má právo na sebeurčení a svět se téměř bez výjimky přiklonil na stranu Kosova.

Evropa má dvojí metr. Kdyby totiž měla metr jeden, muselo by dojít k bombardování Madridu. Proč Madridu, když je od Katalánska tak daleko? Protože Bělehrad byl taky bombardován, byť neleží v Kosovu.

Jenomže je snad někdo, kdo by uvěřil, že se přízni Bruselu bude těšit Katalánsko a ne zbytek Španělska? Vždyť Brusel už dokonce oznámil, že v případě odtržení Katalánska se rozhodně nebude hnát do toho, aby zemi přijal do EU. Všichni vědí, že Brusel se postaví za Madrid, ať vyvine proti Kataláncům jakékoliv násilí. Trestat za vlastní názor, to je to, co Brusel umí.

Proč Bruselu Katalánci tolik vadí? Protože se EU začíná povážlivě drolit. Nejprve Britové, teď Katalánci. I v případě Britů Brusel ukázal, že o demokracii jde až na posledním místě a že je ochoten se mstít: Raději zablokovat volný obchod s Brity a tím poškodit i vlastní obyvatelstvo, než Brity bezbolestně pustit a domluvit s nimi pro obě strany výhodné podmínky. Pokud by teď Brusel umožnil odštěpení dalšího kousku EU, ještě by mohly další země vidět, že bez EU se dá přežít taky. A to je to poslední, co si špičky EU přejí.

S každým dalším zmenšením EU se totiž Bruselu zmenšuje moc: zmenšuje se ovládané území, zmenšuje se i balík peněz, na kterém evropští úředníci sedí a přerozdělují ho. Jenomže Britové a Katalánci jsou jen začátek.

Když se česká policie v roce 1989 postavila proti vlastními národu a seřezala na Národní třídě studenty, kteří volali, že mají holé ruce, skončilo to typicky česky: nenásilně. Jenomže jižní národy mají tvrdou hlavu. Řekové, Srbové, Španělé – ti všichni už ukázali, že zaplést se do krvavé občanské řeže jim nedá velkou práci. Čím větší násilí Madrid použije proti Kataláncům, tím větší vzdor si vykoleduje. A nepochybuji, že mnozí z těch, kteří ještě v sobotu byli nerozhodnutí nebo pro setrvání ve Španělsku, jsou v pondělí pro odtržení.

Hnusné je nejen to, že Madrid a s ním špičky EU se bojí svobodného hlasování, ačkoliv to je základem demokracie. Hnusné je nejen to, že španělští policisté použili násilí proti Kataláncům, kteří jen pokojně přišli říct svůj názor. Hezké není ani to, že politici v okolních zemích zjevně vůbec nemají názor. Například český premiér sice dokázal v neděli pogratulovat sportovcům k medaili, ale patrně si nedokázal udělat názor, co si má myslet o násilí v Katalánsku. Řada dalších politiků jakbysmet. Že by se čekalo na noty z Bruselu? Ty ale dosud nepřišly, a tak většina politiků raději drží ústa.

Tak tedy říkám místo nich: Násilí proti vlastnímu lidu nemá ve svobodné zemi místo, strach z výsledku voleb do demokratické země nepatří, politici, kteří nemají vlastní názor a čekají na pokyny z Bruselu, nejsou hodni vést zemi.

A ejhle, politici konečně vymysleli neotřelé volební téma! Máslo! Ceny másla brutálně rostou. Podle ČSÚ byla cena másla v srpnu meziročně o 46 % vyšší. A od té doby opět cena rostla a každým dnem je na nových rekordech.

Lidé se bouří. Lidé si posílají na sociálních sítích vtipy o másle. Jedni říkají, že to je zlodějna. Druzí rovnou žádají zmrazení cen. To by to bylo, aby na to politici před volbami neslyšeli.

A tak předseda vlády Sobotka zaúkoloval ministerstvo financí, aby to zase vyzvalo Specializovaný finanční úřad ke zkontrolování cen u tuzemských producentů másla i u hlavních obchodníků na maloobchodním trhu. A teď se podržte. Cílem šetření bude podle ministerstva (cituji): „…posoudit oprávněnost zvýšení cen z důvodu růstu nákladových vstupů, zjistit změny v objemech dodávek z tuzemska a dovozu a také případné odlišnosti cen podle původu másla.“

Tak teď, pěkně prosím, najděte tři rozdíly proti starému známému socialismu. Už nemůžete zdražit, když roste poptávka. Prý by vám mohl vzniknout „neoprávněný zisk“. Vždyť to je jen jiné označení pro plnokrevně marxistický termín nadhodnota.

Ale dobře, budu hodná a empatická a pokusím se věřit, že premiér se jen vyjádřil neobratně a nejspíš „jen“ chtěl říct, že se má prověřit, zda někde není porušená hospodářská soutěž, či zda není ze hry vyloučena konkurence. To by snad jakžtakž smysl dávalo. Ale od toho máme úplně jiné úřady. Co s tím má co dělat Specializovaný finanční úřad??

A tak jsme tedy došli v našem plíživém nástupu socialismu tak daleko, že se bude zkoumat, kdo je ten zlý a „neoprávněně“ zdražil. Byl to zemědělec? Byl to zpracovatel mléka? Byl to obchodník? Nebo jsou snad ti zlí kapitalisté, co se odvažují zdražovat, prolezlí celou Evropou, jelikož ceny rostou v celé EU? A to mimochodem hodně.

Aktuální data Evropské komise (z 24. 9. 2017) říkají, že ceny másla v ČR jsou o 6 % nižší, než je průměr EU. A ceny raketově rostou v celé EU. Jen od května si připsaly 44 %. Copak – copak, vždycky chceme být v tvrdém jádru, ale teď se nám to nehodí a hledáme viníka? Je to populismus toho nejhrubšího a nejtrapnějšího zrna, regulovat před volbami ceny másla a vyšetřovat, kdo za ně může, když víme, že u nás za ně nemůže nikdo. Ale docela dobře to připomíná zlého amerického brouka, na kterého jsme pořádali hony v padesátých letech, a kterého k nám údajně Američané nasadili v rámci sabotáže naší krásné socialistické republiky: „Vypořádali jsme se s Horákovou, Peclem a společníky, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou – americkým broukem!“, říkala tehdejší hesla.

A kdo za drahé máslo může skutečně? Souhra několika vlivů. V EU se vyrábí méně mléka. Proč? Protože společná evropská zemědělská politika platí zemědělcům za to, že nevyrábějí. (Vážně, bez legrace.) Vyrobené mléko má také nižší obsah tuku. A současně s tím stoupá výroba tučnějších výrobků, takže tuku k použití na máslo zbývá stále méně.

Naopak spotřeba másla za to nemůže. Roční spotřeba u domácích spotřebitelů se podle předsedy Českomoravského svazu mlékárenského od roku 1996 stabilně pohybuje v rozmezí 5,0 – 5,5 kilogramů. Spotřebitel možná „může“ jen za to, že trochu změnil své preference a vrací se ke kvalitě. Některý se možná i předzásobuje, takže spotřebu má v průběhu roku sice nerovnoměrnou, nicméně za celý rok ji moc nemění. Proč se spotřebitel předzásobuje? Protože není žádný hlupák. Na Vánoce kvůli pečení asi poptávka poroste, a cena bude proto ještě vyšší. Žádná věda, jednoduchá logika. Takže je taky logické se předzásobit.

Ne náhodou se vší vážnosti, bez jakékoliv ironie, tvrdím, že do EU se vrátil socialismus, jenom si toho mnozí ještě nevšimli, protože nejde o socialismus onoho sovětského typu z 80. a předešlých let. Vždyť si to shrňme:

Nejprve bruselští socialisti v rámci evropské centrálně plánované zemědělské politiky zkasírují na daních ty, kteří makají, a z těchto peněz zaplatí zemědělcům za to, aby nemakali a nevyráběli.

Potom to ve své centrální plánovací kanceláři nějak špatně propočítají, zaplatí zemědělcům až moc za to, aby nevyráběli, a samotné je překvapí, že másla je míň, než chtěli.

A vůbec nejvíc je překvapí, že když je něčeho málo, stojí to hodně. Kolik hodně? Přeci přesně tolik, kolik za něj jsou lidé ochotni zaplatit (jojo, soudruzi, volný trh se brání docela urputně).

Brusel je sice z vysoké ceny znechucen, ale nakonec víceméně drží ústa, neb přeci jen jaksi chápe, že si to tak sám špatně naplánoval.

U nás ne. U nás si budeme hrát na soudruhy ještě větší. A pošleme na to komisi, aby to zkontrolovala. Takže už máme „ministerstvo pravdy“, máme lidové milice v podobě protikuřáckých hlídek a teď ještě máme kontrolory, kteří chodí kontrolovat, jestli náhodou ti zlí kapitalisti v obchodech nevytváří nadhodnotu a neprodávají máslo za tržní cenu. Je mi z toho zle.

Taky patříte k těm, kdo na poslední chvíli žhaví mozkové závity a ne a ne se rozhodnout, které straně to tam zhruba za měsíc hodit? Možná jste se tak jako řada jiných rozhodli, že s velkými stranami už nechce mít nic společného.

A že zkusíte nějakou mimoparlamentní alternativu. A dost možná jste si řekli, že o omletých tématech jako daně, důchody či minimální mzda už nechcete ani slyšet, protože stejně se stranám v minulosti ohledně takových věcí nedalo moc věřit. A že se raději zaměříte na postoje stran k úplně jiným otázkám: Co třeba vystoupení z EU? Co třeba větší humanizace porodnic? Co třeba nějaká ta ekologie?

Pokud ano, nejste v tom sami: „A nebylo by lepší zdanit roboty místo lidí?“ zeptal se mě tento týden jeden pán. Patrně inspirován politickým programem Zelených. Ostatně o změnách daní v souvislosti s robotizací mluví ještě další levicová strana. Ovšem zatímco Zelení vysloveně volají po dani z robotů, Piráti jsou přeci jen technologicky mnohem gramotnější a mluví „jen“ o dani z obratu či zdanění kapitálu u velkých firem, které roboty hojně používají. Možná se vám zdá, že to je pro volby jen docela okrajové téma, které nemůže nikoho oslovit – ale nenechte se mýlit. Před čtyřmi roky se ve volbách o imigraci prakticky nemluvilo – a dnes visí ve vzduchu permanentně. Dnes se roboti mohou jevit jako okrajoví – a za čtyři roky z tohoto tématu může být absolutní hit.

O dani z robotů se ve vyspělých zemích mluví už delší čas, a to pořád víc. V pozadí je hysterie z pomalu se rozjíždějící a stále gradující čtvrté průmyslové revoluce. Politici – tedy pardon, jen ta sofistikovanější část z nich, která vůbec stačila zaznamenat, že nějako jako čtvrtá průmyslová revoluce vůbec existuje – si oblíbili rozdmýchávání hysterie, že lidé vůli robotům přijdou o práci, že masy nezaměstnaných budou nezaměstnatelné, a přitom se o ně stát nebude schopen postarat, jelikož státní rozpočty přijdou o příjmy z daní a z pojistného. Řešení? No přeci zdanění těch hnusných, zlých robotů, kteří lidem práci ukradli.

A víte co? V jednom mají tihle politici pravdu: Lidská síla je fakt drahá. Až příliš drahá. Zdražují ji daně, sociální, zdravotní… Roboti stojí jen pořizovací náklady a energii na provoz. Pro zaměstnavatele je nadmíru lákavé zbavit se co největšího počtu lidí a nahradit je roboty.

Má to ovšem jeden háček. Totiž je to v zásadě pitomost.

Drtivá většina obav mezi lidmi pramení z názoru, že nové technologie vezmou lidem práci. A naprosto dokonale to kopíruje obavy lidí při první a druhé průmyslové revoluci, že stroje vezmou lidem práci. Jenomže to se nestalo. Historie má velmi malou fantazii a stále se točí v kruhu. Lidstvo první i druhou průmyslovou revoluci přežilo. Přežilo ji dokonce celkem bez úhony. Jenom se změnilo. Místo v drožkách začalo jezdit v autech.

Drožkáři tak byli nahrazeni strojvůdci a výpravčími na nádražích. Šičky v textilních manufakturách byly nahrazeny dělnicemi u pásové výroby. Ponocní byli nahrazeni elektrikáři. Jenomže vysvětlujte ponocnému, který dřív na vesnici chodil s petrolejkou a o půlnoci povykoval: „Odbila dvanáctá hodina, chval každý dům Hospodina, ať nás chrání ve dne v noci, městu našemu ku pomoci“, že bude přeškolen na správce veřejného osvětlení, když slovo „elektřina“ v životě neslyšel! Je to opravdu psychicky obtížné, dokonce si troufnu říct pro většinu lidí nepřekonatelné, spoléhat se na vznik něčeho, co dneska ještě neznáme. Ale právě to je principem evoluce. A evoluce zatím vždy fungovala, vždy si našla svou cestičku.

Přesto se myšlenka, že by roboti měli platit daně, velmi rychle šíří. Například takový Bill Gates říká, že roboti mají platit daň úplně stejně jako lidé. No – zvláště od něj mi to zní hodně pikantně. Důvod, proč mají roboti podle Gatese platit daně, je ten, že lidem vezmou práci. Ehm, víte, kolik práce vzaly lidem počítače, na kterých běžel software Microsoftu?

Pochopitelně pro politiky je ovšem tahle myšlenka nadmíru lákavá. Když nad ní moc nepřemýšlíte, navozuje asi takovýto dojem: „Přijdou k nám nějací oškliví robotičtí mužíčci, kteří nám vezmou práci, udělají z nás chudáky a ještě budou mít výhody, které my nemáme, protože budou mít daňové úlevy.“ Že roboti nejsou žádní zelení ani robotičtí mužíčci, ale že se jedná jen o typ moderního elektronického stroje, který lidem usnadňuje práci podobně jako mixér v kuchyni nebo zahradní hadice namísto běhání s konvemi na zahradě, se v tom naprosto ztrácí.

Nejspíš i Evropský parlament už podlehl dojmu jakýchsi podivných mužíčků konkurujících lidem, protože se už věcí začal vážně zabývat. Vznikl dokonce pološílený návrh, aby roboti – definovaní jako elektronické osoby (!) – platili i sociální a zdravotní pojištění. (Jak to, že nikoho ještě nenapadlo, aby si sociální a zdravotní pojištění platila zahradní hadice definovaná jako gumová osoba? Neusnadňuje snad taky lidem práci? Neumožňuje snad, aby zámecký park obhospodařoval jen jediný zahradník místo dřívějších dvou?) Teď už jen čekám, kdy padne návrh na registrované partnerství robotů.

V únoru 2017 tento návrh na daň z robotů padl pod stůl. Logicky. Postavil se proti ní vlivný průmysl. Zato se ale politici dohodli, že připraví zákon, který bude „řešit roboty“ z většího nadhledu včetně etických problémů a závazků způsobených roboty. Co že to jako má být? Je to prostě příprava na to, že robot bude řídit auto a zaviní něčí smrt.

To opět na první pohled vypadá celkem logicky, ale jen do chvíle, než si znovu připomeneme, že robot není nic jiného než trochu šikovnější stroj. Je to asi takové jako říkat, že letadlo spadlo v době, kdy letělo na autopilota, a proto to, co v troskách z autopilota zbylo, postavíme před soud.

Anebo co taková pračka? Vy už neperete prádlo na valše u potoka? Tak to bychom asi měli přijmout zákon o etické odpovědnosti praček pro případ, že bydlíte v paneláku a vaše pračka vytopí souseda pod vámi, neb vaše pračka je vlastně pracím robotem.

Pitomost? Abychom se ještě nedivili! Někteří zákonodárci to evidentně myslí vážně. Mimo Evropu už podobné zákony vznikly. Virginie schválila v březnu 2017 nový robotický zákon, který umožní volný pohyb robotů na ulici. Robot je však regulován. Smí po ulici jezdit maximální rychlostí 16 km/h, nesmí vážit více než 23 kg a musí být krom jiného ovladatelný i lidmi na dálku. Legislativci se evidentně báli, že by se autonomní robot splašil, vydal na špacír a už by ho nikdo nezastavil. No jen si představte tu hrůzu: vaše pračka pere a pere a pere… a pořád pere a nikdo ji nemůže zastavit… No neměl by snad na to být zákon?

Že takhle pračky nefungují? Že takhle se nekonstruují ani roboty? No to zkuste vysvětlit spíš zákonodárcům (když mezi nimi někteří ještě pořád neumí použít ani obyčejný email). A vzpomeňte si na to při volbách, až vás zas nějaká strana bude chtít opít rohlíkem a bude vám slibovat, že zdaní roboty a vy kvůli tomu nepřijdete o práci.

(V tomto blogu jsou zakomponovány úryvky z knihy Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora: Robot na konci tunelu, vyšlo 14. září 2017)

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Pan Macron se patrně rád líbí, jak dává tušit jeho výdaj 30 000 eur za make-up. Když se jeho metrosexuálních choutek domákla francouzská veřejnost, cítila se mírně pohoršená. Bylo tedy nutno image řádně vyspravit.

Protože se pan Macron rád líbí, vzal to přes platy, jelikož to je téma, kterým se každý politik vždy zavděčil a zavděčí. I napadlo ho, že by třeba mohl zabít hned dvě mouchy jednou ranou: Vylepšit si image a ještě pořešit jeden palčivý francouzský problém. A mohl by k tomu použít „zaostalé východní země“.

Momentálně totiž tři a půl milionu Francouzů nemůže sehnat práci a míra nezaměstnanosti se téměř dotýká deseti procent. (Aby taky ne, když na francouzském trhu práce dlouhodobě vládne ukázkový socialismus.) To už je jednomu pořádným trnem v oku kupříkladu česká míra nezaměstnanosti, která je na čtyřech procentech a podle mezinárodně srovnatelné metodiky je nejnižší v Evropě, to dá rozum, ne? Ti Východňáci jsou prostě pro nebohé nezaměstnané Francouze nekalou konkurencí a je nutno jim to řádně vytmavit. Make-up přitom snadno upadne do zapomnění.

A tak se francouzský prezident nejen do Čechů za jejich nízké mzdy pěkně opřel. Není to ovšem nic nového pod sluncem. Nízké mzdy Východoevropanů iritují západní země už dlouho. Viní nás z vlastní neschopnosti rozpohybovat svůj trh práce a hledají nesmyslné obětní beránky. Je to už skoro rok, přesně 11. října 2016, kdy se v českých médiích objevila zpráva: “Řidič ČSAD Uherské Hradiště jel s nákladem z Francie do Nizozemska, když ho zastavila policie. Nepřekročil rychlost ani nespáchal jiný dopravní přestupek. Měl jen nízkou mzdu, a proto vyfasoval pokutu 135 eur. Od července totiž ve Francii platí nový zákon, podle něhož musí cizí dopravci platit ve Francii řidičům aspoň minimální francouzskou mzdu.“

Takovou věc vymyslí jen hlupec nebo Evropská unie. Někteří lidé (míněno Francouzi & spol.) si zjevně myslí, že ochranou národního trhu práce a diskriminací pracujících z „konkurenční“ země pomohou svým lidem. Není to pravda. Jediné, k čemu to povede, bude, že podnikatelé budou na obou stranách hranic přemýšlet, jak se problému zbavit. Neboli jak se zbavit řidičů.

Když se podíváme na lidstvo v posledních dvou stech letech, podobné regulatorní opatření vždy vedlo jen k tomu, že byla výroba – v tomto případě transport – optimalizována. Takže právě díky podobným hloupostem, které EU vymyslela, už brzo nebudou žádní řidiči kamionů existovat. Čím vyšší regulace – tím rychlejší jejich zánik. Budou prostě jezdit stroje, respektive autonomní vozy. Dnes se to může zdát jako úchylné sci-fi. Ale faktem je, že technologie zcela autonomních kamionů je už dobře známá. Jejich nasazení na dálnicích momentálně nebrání technologie, ale jen legislativa.

Asi nikdo v automobilovém průmyslu nepochybuje, že masové rozšíření je pouze otázkou času. A změny jdou dopředu neuvěřitelně vysokým tempem. Když jsme zhruba před rokem touto dobou s Vladimírem Pikorou začínali psát knihu Robot na konci tunelu, která je o tom, jak čtvrtá průmyslová revoluce změní naše životy, zaměstnání a obecně ekonomiku, psali jsme o autonomních kamionech jako o něčem, co sice zcela jistě přijde, ale přijde to až v budoucnu. Dnes, kdy kniha vychází, už nejde o žádnou budoucnost, protože dopravci se na to už regulérně připravují: Asociace evropských výrobců aut aktuálně zcela vážně usiluje o to, aby od roku 2023 byl v EU možný provoz takzvaných kamionových konvojů, kdy jen první kamion má řidiče, další v těsném závěsu za ním jsou již samořiditelné. Přitom řidič je v prvním voze jen pro kontrolu, ne proto, že by si bez něj technologie neporadila. Během jediného roku došlo k tak velkému průlomu, že se nasazení do praxe připravuje za pouhých šest let!

Na rozdíl od lidí nebudou chtít samořiditelné kamiony zvyšovat mzdy, nebudou zakládat odborové svazy, nebudou potřebovat spát, nebudou potřebovat odpočívat, nebudou zaměstnavatele okrádat a podvádět, nebudou chtít dovolenou ani nemocenskou. Budou vždy dodržovat předpisy. Mohou si zaměstnavatelé přát něco jiného? A Brusel si bude drbat hlavu, že se mu množí desítky tisíc nezaměstnaných. Ale že je vlastně vygeneroval sám – to mu nedojde.

A kdyby to snad čistě náááhodou několika málo jedincům došlo, v životě to nepřiznají, protože hledat si ve východní Evropě obětního beránka se ve volbách líbí mnohem víc než přiznat, že jsou to unijní politici, kteří jsou vinni vysokou nezaměstnaností, předlužeností vlád i domácností, mizerným stavem bank i klesající bezpečností v ulicích.

Středoevropskou zprávou číslo jedna posledního týdne je, že Evropský soudní dvůr ve středu zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou podaly Slovensko a Maďarsku proti přistěhovalecké politice EU.

Soud tak potvrdil právo Bruselu vymáhat na členských zemích přijímání žadatelů o azyl na základě kvót. Evropská exekutiva nelenila a hned prohlásila, že je připravena zahájit během několika týdnů soudní řízení, které může skončit vysokými pokutami pro ČR, Polsko a Maďarsko, budou-li tyto země i nadále odmítat přijmout žadatele o azyl z Itálie a Řecka.

Nemohu se zbavit dojmu, že něco je zatraceně špatně.

Pravda, musím připustit, že určitou logiku to má: Mezinárodním smlouvám soudní rozhodnutí opravdu odpovídá. Jenomže neodpovídá duchu EU. Tedy alespoň to neodpovídá původním myšlenkám EU.

Dnešní EU už totiž není tou, do které jsme vstupovali. Její pravidla se změnila v průběhu hry. My jsme přeci nepřistupovali do EU, v níž je většina zemí nezdravě předlužena, kde se nedodržují maastrichtská kritéria či Pakt stability a růstu, kde si německá kancléřka zve imigranty a chce, aby je hostili jiní, kde už nefunguje a nemůže fungovat Schengenský prostor, protože hranici denně nelegálně překračují noví a noví imigranti.

Když to tak vezmu kolem a kolem, EU je vlastně velmi demokratickým spolkem: Evropská komise sestavila program na přerozdělení 120 000 imigrantů a tento program byl následně demokraticky schválen většinou členských států EU. Navzdory odporu některých postkomunistických zemí včetně ČR, které byly demokraticky přehlasovány. Je tu ale jeden háček. Připomíná to totiž hlasování deseti vlků a jednoho beránka o tom, co bude k večeři. Demokratické hlasování to je, v tomto smyslu má soud pravdu, správné ne. A beránek má morální právo takovou společnost opustit, protože život je víc než večeře.

Někteří čeští politici už prohlásili, že je lépe vzdát se evropských dotací, než sem pustit migranty. Na to některá média rychlostí blesku opáčila, že ve skutečnosti omezení nebo zastavení evropských dotací kvůli nerespektování kvót nehrozí, že to je populismus a předvolební kampaň, a že tedy nemáme hloupým českým politikům věřit. A pravda je zřejmě někde uprostřed.

Aktuálně je totiž ve hře coby trest pro vzpurné středoevropské země „jen“ pokuta. Tím to ale nejspíš nekončí. Předseda německé sociální demokracie Martin Schulz opakovaně prohlašuje, že „Kdo vypoví evropskou solidaritu v uprchlické otázce, nemůže na jiném místě evropskou solidaritu požadovat!” Tím jinými slovy říká, že rebelům evropské peníze vezme. Že dotace budou ve hře hned po pokutě. Schulz přitom představuje vrchol evropské politiky, není to nějaké bezvýznamné béčko.

V takové EU já ale být nechci. Takhle vydírá mafián, to je nehodné kandidáta na německého kancléře. Nemluvě o tom, že pan Schulz by měl vědět, že kvóty stejně nic neřeší. Jsou od základu hloupým, nefunkčním konceptem. V Evropě v posledních letech v drtivém procentu případů nejde o uprchlíky utíkající před válkou, ale o ekonomické migranty. Kdo utíká před válkou a hledá mír, nejde do Německa, ale zastaví se už v mírovém Turecku nebo Libanonu. Do Německa směřují ekonomičtí migranti. Jenomže takové u nás neudržíme, i kdyby k nám byli na základě kvót přiděleni. Utečou. Platíme na sociálních dávkách méně než Německo. Celý spor o kvóty je tedy jenom hra velkého Německa, možná ještě Francie, s východnějšími zemičkami, které odmítly poslušnost. Kauza známá jako „přemalovaný kravín“ to jasně ukázala. Lidé z této kauzy k nám tehdy přišli z Iráku, a přesto utekli.

A teď co s tím? Já jsem pro to se na Komisi, s prominutím, vykašlat. Komise nám napaří „jen“ pokutu. A dál? Odmítám pokutu platit! Nejsme poválečné Německo, po kterém se vymáhaly reparace. Když ji nezaplatíme, tanky k nám Brusel nepošle. Místo toho nám nejspíš sebere evropské dotace, jak si přeje pan Schulz. No a? Bez dotací se obejdeme. A lépe než s nimi. Dotace schopným berou a neschopným umožní realizovat zbytečné projekty. Projeďte se po D1 do Brna a uvidíte, že tam, kde měly dotace skončit, neskončily, místo toho máme div ne nejhorší dálnice v Evropě a asi milion cyklostezek, po kterých za rok projedou dvě kola.

Dalo by se tedy říct, že bez pokuty tu žádné imigranty mít nebudeme (protože ti přidělení od nás zase utečou), s pokutou také ne, a že bychom tudíž mohli švejkovat a vzít si je jen „jako“. A pak je nechat zase utéct do Německa. Ostatně podobně vykutáleně se pokutě vyhnulo Slovensko: Slováci přijali podle kvót zatím jen 16 uprchlíků, tedy jen o čtyři víc než Češi. Na rozdíl od nás ale pravidelně nabízejí další místa a netvrdí, že už v žádném případě nikoho nepřijmou. Sklonili se, ukázali Německu dobrou vůli vazala. A mnoho lidí bude jistě navrhovat slovenskou cestu předstírané spolupráce. Jenomže tady jde o princip. Tady se totiž láme chleba.

Buď si necháme mluvit do naší územní svrchovanosti jako v roce 1938 a jednou provždy tak dáme signál, že o svém území nerozhodujeme a jsme kolonií. Anebo se nenecháme zastrašovat. Zdá se, že Polsko se opět bude bránit stejně nekompromisně jako v roce 39. Tentokrát se s ním ovšem můžeme bránit společně.

Jsem pro bojkot kvót.

Před pár dny jsme se mohli dočíst o zajímavém průzkumu, jehož autorem je společnost Robert Half U.K. Podle něho zhruba ve věku kolem 35 let začínají lidé svou práci… nenávidět.

Na první pohled se to nezdá jako nijak převratná zpráva. No a co, kdo by se raději nepoflakoval na kanapi, místo aby se štrachal do práce? Jenomže ono to celé má poněkud pikantní souvislosti.

Podle autorů jsou prý ony špatné pocity spojené s prací povětšinou jednak důsledkem stresu z vysoké pozice, anebo naopak stresu z příliš pomalého postupu k vysoké pozici, a to vše ve spojení s nedostatkem rodinného štěstí. Nejsou děti, nejsou partneři, je jen práce a kariéra. A jsme doma. Pro samou kariéru nemají lidé čas na dlouhodobé vztahy, a jakkoliv si sugerují, že jim to tak vlastně vyhovuje, jejich biologická přirozenost je nakonec stejně dožene a vybere si svou daň v depresi a nenávisti k tomu, co je pro ně „nejdůležitější“: ke své vlastní kariéře.

Jakkoliv se to zdá, s prominutím, idiotské, i já kolem sebe potkávám hromady přesně takových případů.

Připomíná mi to, jak jsem svého času bydlela ve čtvrti, v níž se právě dostavěly na tu dobu supermoderní kanceláře pražské centrály jedné globální společnosti. Když jsem večer v osm hodin kolem budovy procházela, ještě se v ní svítilo a za okny seděli lidé. A když jsem kolem budovy šla ráno v sedm, už zase se svítilo a za stejnými okny seděli stejní lidé. Vždy jsem je v duchu litovala a říkala si, že nechápu, jak mohou tak hroznou pracovní dobu vydržet. A pak jsem jednou potkala bývalého spolužáka – ukázalo se, že pracuje právě v téhle budově. Naparoval se, jakou má skvělou práci konzultanta, a že je tak významný a vytížený, že pracuje údajně šestnáct hodin denně. Nevím sice, nakolik si délku pracovní doby nadsadil, ale faktem je, že doba svícení v oknech by tomu odpovídala. To, co já považovala za úděsnost, bylo pro něj něco, na co byl hrdý. Kde je mu ale dnes konec a za jak dlouho od té doby mu hráblo, nevím. Jisté je jen jedno: Zmizel. Zmizel ze sociálních sítí, zmizel ze života svých dosavadních přátel. Ví se jen to, že v zahraničí není, protože čas od času ho někdo z bývalých známých náhodně na ulici potká; pak se ale vždy omlouvá, že má málo času a nemůže se o ničem bavit.

Jsou zaměstnání, ve kterých se zaměstnavatelé snaží zaměstnancům nejrůznějšími benefity doslova podbízet, aby se měli jak vepříci v žitě, protože se jim to vrací na vyšším výkonu. V tomto ohledu jsou globálně vyhlášené Facebook, Google či poradenské společnosti. Známé je, že jejich zaměstnanci mají po celý den neomezené množství jídla a pití, firemní odvoz do práce, školku v budově zaměstnavatele a další výhody.

Jenomže to, co se na první pohled zdá úžasné, je ze strany zaměstnavatele ve skutečnosti jen normální vysátí a vyždímání zaměstnance – či „korporáta“, jak jim říkají – do morku kostí. Co si myslet třeba o tom, že některé americké firmy nabízejí ženám, že jim přidají 20 000 dolarů na zmrazení vajíček, aby odložily těhotenství? Dobrý benefit?

„Korporáti“ z toho mají pocit jakéhosi zlepšení společenského postavení proti minulosti. Namísto toho, aby se ženy cítily znechucené, že jim zaměstnavatel sahá na nejniternější biologickou podstatu, zmrazuje vajíčka a zabraňuje v rozmnožování, tedy v tom, kvůli čemu se, biologicky vzato, narodily, mají naopak pocit důležitosti, protože zaměstnavateli stojí za to, aby se je snažil udržet v práci.

Namísto o větším vysávání zaměstnanců se dokonce mluví o modernizaci řízení práce. Pěkný to eufemismus. Zaměstnancům ale díky tomu roste hřebínek a cítí se v chodu společností čím dál podstatnější. Chtějí míň šéfů a chtějí mít možnost i z podřízených míst mluvit do chodu společnosti. Zvlášť proslulé je tím Švédsko. Zaměstnanci si připadají tak nějak důležitější… a svou důležitost zajídají antidepresivy, v jejichž konzumaci je Skandinávie na evropské špici.

No není to paradox? Po přepočtení na hlavu má v rámci Evropy největší spotřebu antidepresiv Island. Následuje Dánsko a čtvrtou příčku má Švédsko. Vlastně největší spotřeba antidepresiv v Evropě je v zemích, které mají přebujelý sociální stát. Tedy v zemích, kde kariéra mívá přednost před rodinou. Kde feminismus je víc než tradiční rozdělení rolí. Tak se mi tak zdá, že nás to sociálno pěkně zničilo.

Nedávno vody českého mediálního prostoru rozproudila zpráva, podle které „Apple odmítá odblokovat funkci iPhonu, která může zachránit životy.“ Alespoň takovými slovy byla zpráva uvozená.

O co ve zprávě šlo? Evropská asociace tísňového volání varuje, že ve výbavě smartphonů od Applu chybí speciální funkce, která dokáže s vysokou přesností určit místo, odkud člověk volá na pohotovostní linku.

Asociace si zejména stěžuje na to, že funkce je dostupná u telefonů používajících systém Android, nikoli však u telefonů značky Apple. Žádá proto Apple, aby službu ve svých telefonech zpřístupnil „v zájmu bezpečnosti“ svých zákazníků. I když slovo „žádá“ je možná až moc zdvořilé. Spíš to na Applu vyžaduje.

V podstatě je tedy celá záležitost stavěná do světla: Ošklivý, zlý Apple, kterému nezáleží na zdraví jeho zákazníků, odmítá spolupracovat s hodnými záchranáři, kteří se mohou přetrhnout, aby zdraví veřejnosti ochránili. Jenomže Apple jim přitom hází klacky pod nohy.

Takže si to pojďme přeložit a zbavit nánosu propagandistických hesel.

Už dneska existují mobilní aplikace, jako třeba aplikace Záchranka, kterou si může do mobilu nainstalovat kdokoliv, kdo o to stojí. Aplikace Záchranka tedy funguje stejně jako ona blokovaná aplikace Apple, která se stala jádrem sporu. Přesto je tu drobný rozdíl. Totiž u jednoho systému si zákazník může vybrat, jestli ho chce používat. U druhého je donucen. V jednom systému má člověk právo rozhodovat. Ve druhém je nesvéprávný a je rozhodováno za něj.

Nejspíš si teď říkáte, že vám asi toužím cosi sdělit o telefonech a bezpečnosti. Ale ne tak docela. Je to totiž mnohem závažnější. Daleko víc než o telefonech je to celé o svobodě, soukromí a sledování.

Nyní aplikaci udávající polohu může používat každý, kdo o to stojí. Tísňové linky, které jsou majetkem státu, ovšem tlačí na to, aby údaje o své poloze poskytoval každý, tedy i ten, kdo dnes nechce. Přeloženo do češtiny: Stát chce Apple donutit, aby mu pod záminkou bezpečnosti poskytnul nástroj ke sledování – a to i k nedobrovolnému sledování – každého člověka vlastnícího zařízení Apple. Stát tak v podstatě Apple nutí, aby do svých zařízení instaloval bezpečnostní díru, a legalizoval tak Velkého Bratra.

Protože přiznejme si, že o bezpečnost tu skutečně jde až v druhé řadě. A i kdyby o bezpečnost šlo v řadě první – já tvrdím, že nikomu nic není do mé bezpečnosti, pokud já sama k tomu nedám souhlas. Vlastně se tak dostáváme opět dál ve směřování ke státu po vzoru velkého bráchy. Povinné čipování lidí bude za pár let jen dalším logickým krokem.

Jestli se vám zdá představa povinného čipování uhozená, uvědomte si, že před dvaceti lety bylo naprosto nepředstavitelné, že by u sebe někdo měl zařízení, totiž telefon, které neustále sleduje jeho polohu. A před patnácti lety bylo nemyslitelné, aby stát tento telefon nutil povinně o vaší poloze dávat informace. Naopak mobilní operátoři v minulosti čelili tlaku, aby nikdy neposkytli polohové údaje svých klientů. Teď se logika evidentně obrací o 180 stupňů.

Celé to jen zapadá do širšího obrázku, kdy jakékoliv kroky, činy a dnes už i myšlenky člověka jsou sledovány. Tak třeba zákaz hotovosti: Ten se neustále blíží. Až bude zakázána hotovost a systém online plateb se propojí s EET, stát získá v reálném čase přehled o jakékoliv vaší transakci, a to i kdybyste chtěli žebrákovi na ulici dát almužnu. A stát se dokonce v tomto případě už ani netají tím, že je motivován snahou veškeré peněžní toky v ekonomice kontrolovat.

A že vaše myšlenky jsou jen vaše a je sci-fi, že by je stát mohl kontrolovat? Tak to se probuďte z pěkného snu. Když se vám líbí třeba Selena Gomez a vygooglíte si ji, myslíte, že se stát nemůže k téhle informaci dostat? Dneska třeba ještě ne, jenomže povinným předáváním dat o vaší poloze to začíná, a tím, co si googlíte, to bude za pět let pokračovat.

Stát zkrátka technologie zneužívá k tomu, aby nám ještě víc ukrojil z naší svobody. A protože se ohání záminkami, jako je bezpečnost u sledování polohy, nebo zabránění daňovým únikům u zrušení hotovosti, velká část veřejnosti na to ochotně skočí, nechá se ochočit.

Pro mě ale o důvod víc, proč si výrobce telefonu dobře vybírat. Tedy dokud to ještě má smysl. Dokud ho stát nezlomí.

Jak se blíží volby, politici vymýšlí, jak ulovil voliče. A čím mají horší preference, tím zoufalejší nápady. Tento týden perlil volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. Prý pokud firma tvrdí, že ji zvýšení mezd zničí, neměla by vůbec podnikat.

Pěkné, líbivé. Pro někoho dokonce možná i chytré tvrzení.

„Když nemůžeš zvýšit mzdy, tak nepodnikej!“ říká vlastně člověk, který sám nikdy nepodnikal, protože se od roku 1990 živí politikou. Neví sice, o čem mluví, ale radit a hanět umí. Obor, který studoval, se oficiálně jmenoval marxisticko-leninská filozofie a politická ekonomie. Je vidno, že po sobě zanechal stopy.

Tak tedy pan Zaorálek (zcela správně) tvrdí, že naše ekonomika dosahuje téměř 70% výkonu té německé, ale současně naše mzdy jsou třetinové. Jenomže kdo za to může? Podnikatelé? Marxistické uvažování je takové, že zaměstnanci vytvářejí takzvanou „nadhodnotu“, a tu jim ukradnou zaměstnavatelé, tudíž je třeba ošklivé podnikatele držet pod krkem. Tímhle způsobem pan Zaorálek evidentně uvažovat umí, protože podnikatele, kteří neplatí (podle něj) „slušnou mzdu“, označil za darebáky. Nemá to moc daleko k dnes již provařené hlášce jiného sociálně demokratického politika, který označil podnikatele za parazity na zaměstnancích. I tohle tvrzení bylo dostatečně výživné a odsuzující.

Jenomže co je to „slušná mzda“? Pro každého něco jiného. Slušná mzda je v každém jednotlivém případě taková mzda, za kterou je zaměstnavatel ochoten zaplatit člověka, a současně za kterou je zaměstnanec ochoten pracovat. Za to, že zaměstnanec i zaměstnavatel se nakonec shodnou na mzdě nízké, může řada vlivů. Dala by se o nich napsat celá kniha. Především to je však struktura domácí ekonomiky.

Kdybychom v Česku měli jednoho chemika vedle druhého, měli špičkový výzkum či vyráběli inovativní léky jako ve Švýcarsku, mohli bychom mít mzdy jako ve Švýcarsku. Jenomže my moc výzkumu nemáme, nemáme ani moc nositelů Nobelovy ceny a nemáme ani jednu školu, která by patřila mezi sto nejlepších na světě. Zato máme slušnou řádku poměrně primitivních provozů, páteří naší ekonomiky je zpracovatelský průmysl a stále větší prostor získávají sklady a montovny.

To se potom projevuje napříč celým trhem práce. Ani vrcholoví manažeři nejsou v průměru tak dobře hodnoceni jako jejich kolegové v zahraničí. Čeští manažeři totiž obvykle v rámci globálních holdingů nejsou na vrcholu. Skutečné centrály v ČR často vůbec nemáme. Nejvyšší vedení je v Německu či Rakousku.

A kdo může za to, že u nás jak houby po dešti vznikají montovny a sklady nadnárodních firem? Lumpové podnikatelé snad? Nemohou za to čistě náhodou politici, kteří dali těmto firmám dotace či jiné zvýhodnění? Alternativně ČNB, která držela tři roky korunu uměle slabou, čímž vznik těchto levných provozů podpořila?

Když nyní Amazon vykřikuje do světa, že zvyšuje mzdy svým skladníkům, zní to úchvatně. Ale pokud jsou to vážně tak hodní pánové, proč sklad se zbožím pro Německo nepostavili v Německu? Ve skutečnosti právě kvůli nízké mzdě českých zaměstnanců se jim vyplatí i znečišťovat životní prostředí a zboží dál převážet na západ. Právě nízké mzdy byly důvodem, proč sem přišli. Když mzdy porostou, co udělají? Buď odejdou, nebo nahradí lidi roboty.

Robotizaci budeme pozorovat všude kolem nás. Čím rychleji porostou mzdy, tím větší budou mít firmy stimul nahradit zaměstnance technologií. Stroje nebudou zakládat odbory, nebudou chtít víc dovolené a budou pracovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

A socialisté, kteří k nám tyhle levné provozy zvali, si teď myslí, že administrativním rozhodnutím je donutí platy zvýšit. Tlačí na to, aby minimální mzda vzrostla z 11 000 nejprve na 12 200 a v roce 2022 na 16 000. To už je hodně. Znamená to nárůst minimální mzdy o 45 % během necelých pěti let. Pokud by si to podniky měly být schopny dovolit, měly by zvýšit o 45 % produktivitu. (Dokáže pan Zaorálek zvýšit svou vlastní produktivitu během pěti let o 45 %?)

Zvýšíme-li administrativně minimální mzdu, zaměstnavatel místo dražšího hlídače na parkovišti koupí automatický elektronický systém, který bude závoru zvedat sám, a hlídače propustí. Takže hlídač přijde o práci. Přijde i o mzdu, za kterou se mu zjevně dosud vyplatilo pracovat. Jenomže statisticky počet nezaměstnaných nevzroste, protože nekvalifikovaný hlídač se už ani nebude o jinou práci ucházet, jelikož mu bude jasné, že ho nikdo nezaměstná. A tak se stane ekonomicky neaktivní.

Spokojený tedy bude po zvýšení minimální mzdy zaměstnavatel (bude mít automatickou závoru), spokojený bude politik (ve volbách se blýsknul a nezaměstnanost statisticky nesrostla), nespokojený ale bude ten, kdo se může nejmíň bránit (nekvalifikovaný zaměstnanec, který nenávratně přišel o práci a už nikdy žádnou nedostane) a nespokojení budou občané ČR, protož z jejich daní budou tito nezaměstnatelní lidé živeni. Výsledek: čistá újma pro zemi a současně píárové body pro politika.

S postupující čtvrtou průmyslovou revolucí skončí mnoho profesí. Už teď ve velkých obchodech končí prodavačky a lidé mohou své zboží markovat a platit sami. Časem prodavačky zmizí všude. Bude to jak s pradlenami – je zničily automatické pračky.

Následovat budou řidiči. Ve Francii pokutují české řidiče, pokud nejsou placeni stejně jako francouzští. Důsledek? Kamiony brzy nebudou mít řidiče vůbec. Budou samořiditelné. Taková auta už existují a od většího nasazení do provozu nás dělí jen pár let. Samořiditelná auta nebudou zaměstnavatele podvádět, nebudou potřebovat odpočívat a pravděpodobně budou bourat méně než lidé.

Ano, Česká republika má nehorázně nízké mzdy. Cestou k jejich zvýšení ovšem není růst minimální mzdy. Vyšší minimální mzda jen vyrobí – zvláště nyní, při nástupu robotizace – větší množství nezaměstnatelných lidí nepodchycených statistikami. Cestou k vyšším mzdám je vytváření vzdělanostní ekonomiky, kde se podnikatelům nehází klacky pod nohy a nejsou označováni za příživníky. Aby podnikatelé mohli zvýšit produktivitu práce, potřebují méně byrokracie, aby nemuseli sledovat tisíce nových regulací ročně, aby vše vyřešili z mobilu, aby stavební povolení netrvalo v průměru 247 dní, aby ze svých daní neživili o 30 000 víc státních úředníků než před čtyřmi lety, kteří je jak drábové dozorují a šikanují novými paragrafy.

Jako ministr zahraničí může pan Zaorálek začít u toho, že ČR nebudou jen přikyvující zemí, která není hrdá a nechá si neustále diktovat. Dokud budeme v našich hlavách poníženě vycházet z předpokladu, že české zboží je horší než německé, a proto levnější, české mzdy se nikdy německým přiblížit nemohou.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Když se objevil jazz jako nový hudební směr, starší lidé si stěžovali na nevycválanost mladší generace, která se spouští s něčím tak neslýchaným, jako je tahle nehorázná nová „hudba“. O mnoho let později, kdy jazz už dávno byl považován za klasiku, se objevily elektrické kytary, počátky rokenrolu a Beatles. A ctihodní otcové opět vzdychali, jak jsou ta jejich děcka nevychovaná, že poslouchají takový rachot. Ti samí se o nějakých dvacet let později mohli zjevit z hiphopu. A dnes jsou Beatles náctiletými považováni za neposlouchatelný předpotopní opruz. A když s Pikorou zatoužíme navštívit heavymetalový koncert, pravidelně bych ronila slzy nad tou bandou zkrotlých pivních pupkáčů v publiku, kteří kdysi bývali rebelskými máničkami v těch nejvypasovanějších džínách.

Co z toho plyne? Že mezigenerační pnutí vždy bylo a vždy bude. A zatímco postarší tatíkové si vždycky budou myslet, že svými zkušenostmi strčí své potomky hravě do kapsy, ve skutečnosti je to ta nejmladší generace, která je nositelem technologického pokroku. A tak je jen logické, že budoucí změny na trhu práce dopadnou na populaci nerovnoměrně, a věk v tom bude hrát zásadní roli.

Není to tak dlouho, co českým mediálním prostorem prosvištěl rozhovor s novinářkou a matkou dítka, které, abych tak řekla, podle všeho propadlo jevu zvanému youtubering či víc počeštěně utubering. Tato novinářka se zlobila, že youtuberská videa jsou plná vulgarit a product placementu. A že prý je třeba je regulovat. Argumentovala, že děti jsou příliš slabé, tudíž musí být chráněné (jelikož například nedokážou product placement rozeznat), a že Youtube je jediným neregulovaným „médiem“.

Popravdě řečeno, já to vidím jinak.

Utubering je nový fenomén, který se objevil v posledních deseti letech. Je vám víc než třicet? Pak se utuberingu nejspíš už nevěnujete. A statisticky vzato je slušná šance, že jste ho dosud ani nepochopili. Lidé ze starších generací by utubering pochopit mohli, kdyby chtěli; oni ale většinou nechtějí, protože jim připadá pod jejich úroveň.

Jistě, v pozadí utuberingu, tedy točení krátkých videí o tom, co generaci náctiletých zajímá, jejichž smyslem je oslovit co největší počet sledovatelů, je byznys. Ti nejschopnější utubeři, kteří mají nejvíc sledovatelů, spolupracují s různými firmami na skryté či otevřené propagaci jejich produktů. Ale byznys v pozadí je jen vedlejším efektem, není v prvním plánu. V jádru je něco jiného.

Jde o to, že mozek starších a mladších generací se naučil zpracovávat informace jiným způsobem. Starší generace se velmi rychle dokáží zorientovat v psaném textu, zvláště bravurní v tom jsou, mají-li za sebou trénink například v podobě vysokoškolského studia. Sledování videí je zdržuje. Starší lidé navíc mají zvyk jako kulisu, aby „se necítili sami“ pouštět si televizi ve stejném pokoji, ve kterém se pohybují, i když vysílanému programu třeba vůbec nevěnují pozornost.

Generace náctiletých to má jinak. Psaný text jí dělá mnohem větší problémy a zdržuje ji. Naopak se umí velmi rychle zorientovat ve videích. Lépe se jí zpracovávají a pamatují informace ve zvukové a obrazové podobě. A jako kulisu, kterou v podstatě nevnímají, používají své online připojení v kyberprostoru.

Jejich rodiče to často nechápou a odsuzují jako výraz lenosti, konzumnosti, flákačství. Jenomže spíš by se na tento nový fenomén měli dívat jako na výraz proměny světa: Stará média, staré metody komunikace, budou končit. Text bude čím dál víc nahrazován videem. A utubeři v takovém světě na rozdíl od svých rodičů nebudou mít problémy fungovat.

A tady se láme chleba: Ti ze starších generací, kteří jsou ochotni vzít utubery na milost, třeba i s tím, že obsah jejich videí je infantilní, ale to ještě neznamená, že utubering jako takový je zavrženíhodný, tím prokazují určitou mentální ochotu přizpůsobovat se měnícímu se světu. Tihle lidé ani ve vyšším věku nebudou mít problém najít si obstojnou obživu, protože nejspíš neskončí jako digitální analfabeti.

Zato ti, kdo utuberingem opovrhují do té míry, že jej považují za něco škodlivého, za něco, co je třeba dětem zakázat, protože to je jen mrhání časem, který by měl být spíš využit na napsání dalšího cvičného diktátu na vyjmenovaná slova, mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že se svým budoucím uplatněním budou mít problém. Pravda, patrně budou perfektně ovládat vyjmenovaná slova po B. Ale bude jim to na dvě věci, protože budou-li psát jakýkoliv text, bude za ně hrubky automaticky opravovat software. Tedy – budou-li v budoucnu text vůbec psát. Na vzestupu jsou totiž technologie, které samy text píšou podle vašeho diktátu. Nejste-li zrovna mistrem světa v psaní všemi deseti prsty, je to nutně jaksi rychlejší a tedy efektivnější. A vůbec – jaká je asi pravděpodobnost, že v budoucnu od vás zaměstnavatel bude chtít něco napsat skrze diktát? Garantuji vám, že mnohem menší než dnes. Ale roste pravděpodobnost, že se například budete muset popasovat s instrukcemi o bezpečnosti práce v podobě instruktážního videa. Že byste k tomu potřebovali znát vyjmenovaná slova, je značně nepravděpodobné. Vaše utuberská dítka ale budou za vodou.

A pokud jde o regulaci a údajnou potřebu „ochrany“ dětí: Neumím si představit lepší ochranu než tu, že jsou děti v případě utuberingu hozeny do vody a učí se plavat za současného vysvětlení rodičů, jak se v kyberprostoru bezpečně plave. „Ochrana“ v podobě cenzury povede jen a pouze k tomu, že děti se nenaučí rozlišovat samy podstatné od nepodstatného, komerci od nekomerce, slušné od vulgárního. Existuje snad nějaká ochrana a regulace, aby děti na hřišti na sebe nepokřikovaly vulgární nadávky? A znamená snad to, že děti se mohou v reálném životě setkat s vulgaritami, že samy se nutně budou chovat asociálně? Ne – naopak to, že se s asociálním chováním setkávají a učí se jej odlišit od chování slušného, je tou nejlepší zárukou, že jejich osobnost vyzraje.

Děti, které naopak byly až příliš svými rodiči chráněny a obletovány, se naopak častěji stávají narcistními a nevyzrálými osobnostmi neschopnými v životě fungovat. Nejlepším příkladem jsou americké, kanadské a dnes už i britské univerzity, na kterých se rozmohl systém takzvaných trigger warnings proti mikroagresím. Neboli systém, kdy např. studenti archeologie musejí být před přednáškou upozorněni, že by jim během přednášky mohly být promítány obrázky kostí, což by mohlo zranit jejich útlocit. A jakmile studenti nejsou varováni a s takovou údajnou „mikroagresí“ se setkají, začínají se hroutit. Jak ale budou tak slabé osobnosti žít v normálním světě, netuším. Tuším však, že nápady na regulaci internetu přesně k takovým nesvéprávným bytostem vedou.