Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Všichni víme o události, která se stala tento týden na Slovensku. Byl zavražděn novinář. Nevíme ještě na 100% proč, ale média tvrdí, že připravoval článek, jak italská mafie na východním Slovensku zneužívá peníze z eurofondů.

To už může být pro někoho důvod k vraždě. Aby toho nebylo málo, do kauzy údajně podle spekulací médií měli být namočeni i vrcholní slovenští politici. Že to může skutečně být vážné, signalizují rezignace politiků. Politici mají obyčejně hroší kůži a jen tak kvůli něčemu neodstupují. Jejich zapojení do kauzy prý podle mediálních spekulací mělo spočívat v tom, že si Italové potřebovali zajistit politické kontakty, aby za každé vlády uměli ovlivnit rozdělování evropských peněz. Pokud by se to potvrdilo, průšvih by šel napříč různými stranami.

Takže zase zločin a zase podvod kolem dotací. Nemáme toho u nás málo? Nečteme o tom skoro denně? Naštěstí u nás se kvůli dotacím dosud nevraždí. Prý ale existuje i propojení slovenské kauzy do ČR…

Zastánci dotací teď jistě prskají, že dotace přeci špatné nejsou, že špatní jsou jen lidé, kteří je ve velkém rozkrádají. A že kvůli zločincům přeci nezrušíme tak dobrou věc.

Ale to je omyl. Já tvrdím, že dotace jsou špatné principálně. Jsou špatné, protože schopným berou a neschopným dávají.

Média i politici dotace glorifikují. Dokonce se zlobí, že ze strukturálních fondů nezvládáme čerpat peníze v dostatečném množství. A často se vyjadřují v tom smyslu, že je to průšvih až na půdu a že s tím „musíme“ něco dělat. No uznejte, tolik peněz na jedné hromadě, stačí po nich jen ruku natáhnout, a my ji nenatahujeme. To jsme ale vrtáci! Tedy aspoň tak se o tom píše v probruselských novinách, které díky tomu, že jsou probruselské, nejsou na seznamu nevhodných médií.

Peníze od EU nerostou ale na stromech. Brusel přihodí část, my přihodíme část. Říká se tomu spolufinancování. No a teď si představme zemi, jejíž hospodářský růst skomírá, či která se dokonce potácí v recesi, a která si nasekala dluhů jako… no třeba jako Řecko. A představme si, že Brusel bude tak hodný, že se takové zemi rozhodne pomoct a poslat jí peníze z evropských fondů.

Kontrolní otázka: Co se asi stane s jejím státním rozpočtem? Správně, vzhledem k nutnosti spolufinancovat projekty placené z evropských peněz se stav jejího rozpočtu ještě zhorší. Přesně tak, jak se zhoršil v Řecku, které v rámci své „záchrany“ dostalo dotací víc než kdo jiný a které si za evropské peníze postavilo majáky u písečných pláží, u kterých nikdy žádná loď neměla šanci ztroskotat, i kdyby se o to pokoušela, a dálnice mezi vesničkami o deseti obyvatelích, po kterých teď dvakrát denně projde oslí povoz.

A konečně, proč vstupuje odhadem 90 procent politiků do politiky? Protože chtějí buď peníze, nebo moc, nebo obojí. Peníze získají z funkce, nebo z úplatků, nebo z obojího. Pocit moci získají… třeba při přidělování veřejných zakázek. A obojí dohromady – peníze i moc – získají při uplaceném přidělování veřejných zakázek financovaných z evropských peněz. A aby se kradlo lépe, rozumějme, aby to bylo komplikovanější a neprůhlednější, vyrobí se co nejvíce tzv. operačních programů a možností, kde se evropským penězům různě dostat. Kdyby šlo získat peníze třeba jen a pouze stavbu dálnic a vždy stejným způsobem, nešlo by tolik krást. Sice by šlo z Prahy do Brna dojet po dálnici jako v civilizované zemi, ale koho to zajímá, stejně je zase zvolíte.

A nyní to složme jako skládačku dohromady: jak ukázaly staré i současné kauzy, nemalá část politiků se řídí heslem: „Co můžeš ukrást dnes, nenechávej na zítra“, a proto mají obrovský zájem čerpat neboli rozkrádat peníze z evropských fondů. Vymýšlejí se proto projekty, které zvětšují státní dluh. Ale současně tyto projekty nepomáhají, protože jsou uměle vymyšlené, a tedy nepotřebné. Zkrátka vymýšlí se hloupé projekty. „Pomáhají“ jedině těm, kterým se podaří dotace rozkrást.

Taky si všimněte: Když nás chce mít například Německo v hrsti a chce středoevropské politiky někam dotlačit, neřekne: „Budou se vyšetřovat vaše dotační kauzy“. Ale řekne se: „Sebereme vám dotace“. To je jako říct zaměstnanci: Vezmeme ti bonus, když budeš zlobit!

Co víc, ony dotace dokonce většině zúčastněným ubližují. Protože zemi, která je už tak chudá a zadlužená, ještě víc zadlužuje. Protože ze zemí, které fungují jakž takž dobře, peníze odčerpává a přesouvá je na uměle vytvořené projekty do zemí, které nefungují vůbec.

Takže místo aby v Německu firmy vytvářely víc pracovních míst, musí tyto firmy platit vyšší daně, ze kterých jsou pak placeny dálnice odnikud nikam v Řecku. Zkrátka a dobře, evropské fondy berou peníze těm, kdo je umí vytvořit i použít, a posílají je tam, kde je použít neumí, ale umí je rozkrást.

Už je to tak. Evropské fondy rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými zeměmi. Chudé a zadlužené země totiž činí ještě chudší a zadluženější, ačkoliv fondy byly založeny s účelem přesně opačným. Korupcí promořené země činí ještě korupčnější. Koheze, kvůli které vznikly, byla naivním konstruktem. Koheze nemůže fungovat tam, kde se ukradne i to, co je přibité.

Evropští fanatici už připravují seznam skvělých věcí, které se podařilo postavit díky evropským penězům. Ano. Něco se postavilo. To, co fondy v Evropě zlepšily, bylo však za cenu vyššího dluhu. A žít na dluh umí každý.

To nejlepší, co můžeme pro nastartování evropského hospodářského růstu učinit, je evropské fondy zrušit. To by byl kvalitativně úplně jiný růst než růst na dluh. Byl by totiž na rozdíl od stávajícího růstu zdravý.

Jenomže pokud tedy dotace jsou špatné, proč je nezrušíme? Protože zrušit je mohou jen politici. A polovina politiků, ne-li více, z nich žije. To je taky důvod, proč dotace budou mít vždy lepší píárko než jejich zrušení. Politici, kteří se jim postaví, musí být připraveni žít z něčeho jiného. Kdo by se proti nim stavěl? To už je pohodlnější říct, že média, novináři a politici, kteří jsou proti dotacím, jsou placeni Moskvou, a dát je na seznam nevhodných médií a protistátních živlů. Slušní voliči se pak o takto ošklivých názorech ani nedočtou a bude zaručen klid na práci a čerpání. Více práce republice, soudruzi. Nebylo to už kdysi?

Tak prý jsem dle některých jedinců populistka (haha) – tak víte co? Já vám teď zhruba ve 3 minutách ukážu populismus, jaký jste ještě neviděli. Protože až dočtete, zaručeně mě většina bude chtít zaškrtit. (Neboli budu populista až na Měsíc.)

Proč mě většina bude nesnášet? Sáhnu totiž na ikonu. Troufnu si říct takovou sprosťárnu, jako že stát by na sport neměl dát ani korunu. Tak co – kolik procent lidí už prská?

Hele – možná se durdíte, ale podívejme se na to racionálně. Když před několika málo dny Ester Ledecká získala nečekanou zlatou medaili na Olympiádě, objevil se na jednom z nejčtenějších zpravodajských serverů článek, který vzdychal nad tím, že stát sportovce málo podporuje:

„…pod obrovskou euforií ze senzačního triumfu (…) se skrývá smutek. Smutek z toho, že její sobotní zlato je jen dalším důkazem neexistence státního systému na výchovu sportovců. Že za velkými triumfy tu často stojí projekty oddaných a „bláznivých“ rodičů, protože jiná cesta k úspěchu nevede…“

Řeknu vám to asi takhle: První dojem je, že stát chudákům sportovcům hází klacky pod nohy. Jenomže když si to přeložíme do praxe, vlastně se nám pisatel snaží sdělit přibližně toto: Všichni daňoví poplatníci, a to i ti, které sport absolutně nezajímá, by ze svých daní měli financovat jakýsi státní systém či agenturu. A tento systém by dělal dvě věci:

Zaprvé by peníze od daňových poplatníků hodně rozkrádal. Protože to je definiční znak zacházení s veřejnými penězi. Stát při nejlepší vůli neumí korupci zničit, maximálně ji tak umí omezit. Vzpomeňme na kauzu Pelta.

A zadruhé by se tenhle státní systém trochu snažil vybranými penězi financovat soukromou sportovní kariéru několika vyvolených sportovců.

Protestujete, že mluvím o několika vyvolených, protože byste raději, aby snad stát podporoval všechny dětičky, aby například měly zdarma sportovní kroužky? Už to vidím! Čím víc organizátorů, lektorů, kroužků, zařízení by bylo do systému zapojeno, tím snadněji by se peníze ztrácely. To je zase definiční znak korupce. Tyhle „systémy podpory“ a „bezplatné přístupy“ k tomu a onomu jsou vám zajímavá věc: V ČR máme údajně bezplatné školství. A všimli jste si, kolik rodičů si v září musí brát spotřebitelské úvěry, aby zvládli dětem ufinancovat základní vybavení do školy v podobě tašky, penálu, bačkůrek, cviček, oblečení na tělocvik, převlečení do družiny… a tak dál? Ono bezplatné školství je celkem drahá sranda. Takže asi tolik k bezplatnému sportu.

Celý státní systém by se nutně smrsknul na dotování několika málo exemplářů sportovců. Jakých sportovců? No přeci těch, o kterých by systém usoudil, že jsou hodní toho stát se veřejným majetkem a „národním pokladem“.

A víte co? Skoro bych se vsadila, že zrovínka Ledecká by tímhle státním sítem stejně nejspíš neprošla. Proč? Protože stát by měl velký mentální problém podporovat někoho, kdo není dostatečně stádní. Tedy někoho, koho již v minulosti, ještě jako dítě, zkoušel šikanovat kvůli tomu, že má domácí vzdělávání. Někoho, kdo je natolik sebevědomý, že dokáže nahlas říct, že není povinen bavit se s veřejnoprávními novinář. Nene, takové rebely stát nerad. Stát rád někoho zadotovat, aby se ten dotovaný pěkně zařadil do lajny a následoval státní pravidla. (Kontrola nad veřejnými penězi musí být, no ne?) Jenomže zařadit se do lajny a dělat věci stádně automaticky znamená dělat je průměrně. Je to vlastně taková inkluze. Ti nejlepší i nejhorší všichni do jednoho tavícího kotle. Je to zničení všech individuálních talentů.

A teď to nejdůležitější: Proč si kčertu někdo myslí, že zrovna sport by měl být tím jediným druhem zábavy či profese, který by měli hradit všichni daňoví poplatníci? Proč by olympijský sólista měl být důležitější než operní sólista? Jeden z mých malých synů má hudební nadání. Je to pro Šichtařku celkem šichta koupit mu klavír, koupit mu ukulele, vozit jej po večerech k učiteli, brát ho pro inspiraci na koncerty, dokonce se s totálním hudebním antitalentem, v dospělém věku a při práci sama začít učit hrát, aby mu mohla poradit. A teď najděte pět rozdílů proti podpoře malého sportovce. Dalšího syna zase zajímá astronomie. Měla bych přijít za státem s nataženou rukou, aby mu koupil dalekohled?

Přiznejme si to už konečně: Sport je individuálním rozhodnutím každého. Každý může tvrdit, že zrovna jeho koníček či profese jsou „důležité“. Ale v realitě není nic jako veřejný zájem sport. Je jen soukromý zájem sport.

A proč tedy lid tolik volá po veřejném financování zrovna u sportu? Protože je v tom skryta ta nejhlubší podstata socialistického uvažování: Všichni dají několika lidem peníze, těch několik lidí vyhraje medaile, a ty medaile budou zase všech. Celý národ se z těch kousků zlata bude radovat a bude je považovat za svou zásluhu. I když není. O tom to je – vlastně to je podvědomý pokus zestátnit tyhle individuální úspěchy.

Ale vždycky to byli a vždycky to budou jen „blázniví“ rodiče, kteří budou mít sílu vzepřít se unifikujícímu státnímu systému a kteří ve svých dětech rozvinou ty skvělé talenty. Stát do toho nemá co kecat a vnucovat svou představu dobra. Stejně to neumí.

Aktuálně se u nás rozehrála taková hra: Uměle si vyrob a zastřel svého nepřítele. Tím uměle vygenerovaným nepřítelem se pro jistou část společnosti stal Czexit. Tohle není text ani na podporu Czexitu, ani proti němu. Tohle je o uvádění mýtů na pravou míru.

Do určité míry má rozvíření tématu logiku v tom, že čtyři parlamentní strany hojně medializují své úvahy o zavedení obecného referenda, jelikož část politiků se zhlédla v představě přímé demokracie. (Podotýkám, že já jsem příznivcem parlamentní demokracie – ale o tom zas někdy jindy.) Zatím to sice nevypadá, že by zákon prošel v takové podobě, aby umožnil vyhlášení referenda o vystoupení z EU, ale přesto v tom už leckdo Czexit vidí. Takže ačkoliv celá diskuse zatím ještě o Czexitu není, už se jaksi preventivně rozjíždí kampaň proti němu. A v souvislosti s tím se rozvířilo množství otázek.

• Proč mnozí po Czexitu volají?
• A proč mnozí naopak proti Czexitu tolik brojí?
• Byla by to katastrofa?
• Bylo by to vysvobození?

Úvahy o Czexitu jsou natolik významné, že podle mého soudu jsou nebezpečné obě krajní polohy – jak nekritické volání po Czexitu, tak fanatické bránění se mu. Jako u všech otázek, které mají ekonomický rozměr, je totiž i otázka Czexitu především otázkou poměřování přínosů a nákladů a důkladného výčtu všech relevantních faktorů.

Snad jediná odpověď, která je asi všeobecně známa, je odpověď na otázku, proč mnozí chtějí Czexit. Shrňme to zjednodušeně tak, že Lisabonská smlouva omezila suverenitu členských států (možností přehlasovat je), takže po jejím přijetí je možné státům vnucovat proti jejich vůli různá pravidla. Dosaďte si libovolně – například kvóty.

Ale proč naopak jiní vidí rudě, jakmile slovo Czexit zazní? Aniž bych jejich strach zlehčovala, konstatuji, že v tomto případě se nejčastěji opakují jen velmi vágní formulace typu „ekonomická sebevražda“ či „náruč Ruska“. Tedy jaké jsou skutečné hlavní argumenty proti Czexitu?

1. MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOST: Otázka vystoupení z EU není otázkou bezpečnosti. Bezpečnost řeší NATO, a mimochodem nejvýznamnějším členem NATO jsou USA. Argument o „ruské náruči“ tedy nemá nic společného s členstvím v EU.
2. EURO: Otázka členství v EU není ani otázkou přijetí eura.
   1. Technicky vzato členové EU jsou zavázáni euro přijmout, nemají-li vyjednánu výjimku. Ale zaprvé aktuálně v eurozóně nikdo o nového potížistu typu ČR nestojí, zadruhé v praxi lze přijetí protahovat tak dlouho, že k němu v horizontu generace nedojde – a kdoví, zda pak ještě bude euro existovat. Není tedy pravda, že členství v EU automaticky implikuje přijetí eura.
   2. Neplatí to ani opačně, členství v EU není nutnou podmínkou pro přijetí eura. Existují případy dolarizace či eurizace ekonomiky bez dohody s emitentem dané měny. Existují i případy tzv. currency boardu – tedy měnového systému jednostranně udržujícího fixní směnný kurz se zvolenou cílovou měnou. Eurem platí například Černá Hora, která není členem EU.
3. EUROFONDY: Czexit by znamenal konec evropských peněz. To však nemohu přijmout jako argument proti vystoupení z EU, protože jakékoliv dotace považuji principiálně za pomýlené a škodlivé. Dotace berou peníze těm, kteří jsou úspěšní a umějí je vygenerovat, a dávají je těm, kteří jsou neúspěšní a neumí si je sami vydělat. Neboli dotace vytváří ekonomickou neefektivitu, v průměru snižují životní úroveň. Navíc nutnost kofinancování vede k umělému navyšování zadlužení ČR.
4. KATASTROFICKÝ SCÉNÁŘ: Brexit zatím neukázal, že by katastrofické scénáře byly pravdivé. Británie má aktuálně zdravější, tedy méně takzvaně expanzívní monetární politiku než eurozóna.
   1. Je sice pravda, že Brexit dosud technicky neproběhl.
   2. Na druhou stranu ale ekonomika (firmy, finanční trhy) reagují na očekávané události s předstihem, takže se chovají, jako by už dávno proběhl.

Jestliže tedy ani jeden z výše uvedených argumentů není relevantní, co relevantní je? Které jsou skutečné faktory rozhodující o ekonomickém vývoji po hypotetickém Czexitu? Jsou dvojího druhu: Makroekonomické ukazatele a kondice země a administrativní bariéry obchodu.

5. MAKROEKONOMCIKÉ UKAZATELE: Rozhodují o tom, zda budeme konkurenceschopní na zahraničních trzích, zda budeme schopni ufinancovat náš veřejný dluh, zda budeme schopni ufinancovat náš import a podobně. Sem patří faktory jako výše veřejného dluhu, produktivita práce, orientace na odvětví s vysokou či naopak nízkou přidanou hodnotou, devizový kurz a tak dál. Žádný z nich s členstvím v EU přímo nesouvisí s výjimkou jediného: totiž nehmatatelné důvěry spekulantů v budoucí vývoj země. Případná nedůvěra by vedla k oslabení kurzu koruny, což by zase fungovalo podobně jako intervence – s tím už zkušenost máme a přežili jsme ji.
6. ADMINISTRATIVNÍ BARIÉRY OBCHODU: Vedle makroekonomických faktorů záleží i na administrativních komplikacích, tedy na volném pohybu zboží, služeb, pracovních sil. Pokud existují obavy, že zahraniční investoři by rušili své stávající provozy u nás, pak tento argument ve skutečnosti míří právě na uvalení případných obchodních bariér, které by zahraniční investory mohly motivovat ke stahování jejich investic ze země. Ani tyto bariéry nejsou nutně důsledkem členství v EU – například Švýcarsko není členem EU ani Evropského hospodářského prostoru (EHP), ale to jej nijak neomezuje, protože přístup na jednotný evropský trh má řešeno skrze bilaterální smlouvy. Neboli vystoupení z EU nemusí automaticky znamenat ztrátu přístupu na jednotný evropský trh.
7. BILATERÁLNÍ DOHODY: Řekli jsme, že Czexit sice neznamená automaticky ztrátu přístupu na jednotný evropský trh, protože si na něj můžeme vyjednat přístup buď přímo jednáním s EU, anebo uzavřením bilaterálních dohod s jednotlivými členy EU po vzoru např. Švýcarska, ale abychom tyto dohody mohli uzavřít, vyžaduje to součinnost členských zemí EU. A tady je hlavní kámen úrazu.
8. SOUČINNOST EU: Tato součinnost je totiž podmíněna tím, že se EU nemstí zemi, která ji opustila. Bohužel zkušenost s Brexitem ukazuje, že EU se Británii mstí a na truc ji odmítá na svůj vnitřní trh pustit.
9. MSTA EU: Po výstupu z EU by nám EU nejspíš na truc zavřela svůj vnitřní trh a nedovolila nám vyjednat si bilaterální smlouvy. Ne, není to racionální. Je to jen a pouze mstivé a má to exemplárně odradit další zájemce o vystoupení z EU, nic víc. Nutno dodat, že obchodní bariéry poškozují OBĚ strany, tedy i samotnou EU.

Takže lze už teď kvantifikovat důsledky Czexitu? Nelze, protože neznáme odpovědi na některé klíčové otázky. Nevíme, jak přesně by se EU zachovala. Už teď ale některé věci víme jistě: Protože body 1-4 jsou irelevantní, jde pouze a jen o posouzení, co nakonec převáží: Na jedné misce vah leží slušná makroekonomická kondice naší země (podle bodu 5) a znovuzískání státní suverenity. Na druhé misce vah leží mstivost EU (podle bodu 9), která by na nás uvalila cla, obchodní kvóty, sankce a podobně.

A právě to, do jaké míry by se nám EU mstila, je to, co nevíme. A je to spíš otázkou diplomacie a práva, nikoliv ekonomiky. O ničem jiném analýza dopadů Czexitu vlastně není. A nezastírám, že možnosti msty jsou velké. Umím si klidně představit, že v krajním případě by na nás EU mohla uvalit sankce jako třeba na Rusko.

Ale pokud je skutečně posouzení důsledků Czexitu tak věcným kalkulem, zbývá ještě otázka, proč tolik lidí propadá takové hysterii, jakmile na Czexit přijde řeč. Důvodů je pět. Ti, kdo tolik brojí proti Czexitu, buď:

1. Ve svých úvahách přikládají malý význam makroekonomické kondici ČR (podle bodu 5) a domnívají se, že by došlo k prudkému odlivu investic a oslabení měny, což by bylo fatální.
2. Nebo ve svých úvahách přikládají velký význam mstě EU (podle bodu 9), tedy věří, že by nás EU sankcemi zničila.
3. Nebo se chybně domnívají, že členství v EU je otázkou bezpečnosti, společné měny, nemožnosti prosperovat bez eurofondů apod. (To jsme si však v bodech 1-4 označili za irelevantní.)
4. Nebo jsou emocionálně zaslepení a k EU mají příliš silný emotivní vztah, takže nedokáží situaci posoudit pragmaticky.
5. Nebo jsou osobně zaangažovaní, protože pracují pro instituce, pro které je výhodnější být členem EU. To mohou být banky vlastněné kapitálem ze členské země, organizace žijící z eurofondů a podobně.

Takže si to shrňme. Kdyby nám EU nedělala uražené naschvály a byla pragmatická, nebylo by co řešit, Czexit by neznamenal ekonomický problém ani ohrožení naší bezpečnosti. Protože se ale EU mstí, řešení není černobílé.

Osobně se mi zdá, že před vypsáním referenda má nejprve smysl pokusit se EU diplomatickou cestou rozdělit na „dvourychlostní“, alternativně bychom to také mohli nazývat „vyhození pomalejších zemí z tvrdého jádra“. Přitom v oné „pomalejší“ části EU by neplatila ve stávající podobě Lisabonská smlouva. To by byla pro celou střední Evropu ta nejvýhodnější varianta.

Současně ale dodávám, že to není moc pravděpodobná varianta. Ne že by to nešlo, ale překážkou je zase znova ona mstivost EU. Pokud se tato varianta nepodaří, má smysl počkat si ještě nějaký čas na důsledky Brexitu. Nejde ani tak o to, že bychom nemohli odhadnout, jak Brexit skončí – ale jde spíš o to, aby to i široká veřejnost důsledně pochopila, aby nehlasovala o zajíci v pytli. Teprve poté má smysl s důkladným předstihem vypsat referendum.

Vždycky jsem byla toho názoru, že je zvrhlé odsuzovat lidi jen za názor nebo výroky – a to jakékoliv. Dneska se to děje. I text či vyslovený názor může být trestným činem.

Dnes jsou v Trestním zákoníku paragrafy (například paragraf 355 nebo 356 a další), které se přímo dotýkají svobody slova. Dalo by se říci, že apelují na „dobré mravy“. Asi takhle: Všichni například cítíme, že mluvit nepěkně o nějaké rase není morálně v pořádku. Podobně není v pořádku ani zahýbat svému partnerovi (pokud se zrovna oba partneři výslovně nedomluví na liberálním otevřeném vztahu). Ale za zahnutí manželovi se u nás nezavírá do vězení, protože to nijak neovlivňuje ničí život, zdraví, majetek … a tak dál a dál. Trestá se až za čin, který někomu ublíží. Jednat nemorálně totiž ještě nemusí znamenat, že je správné, aby státní moc takové jednání trestala. Naproti tomu za nevěru se trestá třeba v Saúdské Arábii, kde je dostatečným poukazem pro vyfasování trestu smrti…

Co tedy vlastně činí rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou zemí? Je to svoboda slov a myšlenek. To je ten zásadní princip, který definuje svobodu. Když na něj rezignujeme, postupně se jako společnost sami staneme těmi, jejichž propagaci dnes zákon zakazuje. A právě proto jsem přesvědčená, že paragrafy vztahující se k názorové svobodě a svobodě slova nemají v právním systému co dělat – bez ohledu na to, zda některé výroky jsou či nejsou morální. Nejde o to, co kdo říká, co si myslí, jestli nás to pobuřuje. To však neznamená, že každá idiocie má být tupě tolerována.

Právě proto, že hlupákovi nebylo shůry mnoho dáno, obyčejně si své hlupáctví ani neuvědomuje. A tudíž se může za určitých okolností stát velmi nebezpečným individuem. Může se kupříkladu snadno zabrousit do nějakého blábolu, takže se z něj pak zase musí složitě vybrušovat, že. Trestně stíhat za blbost sice je… celkem blbost, řekla bych, ale na druhou stranu držet ústa a nechat každého žvanit cokoliv, co mu slina na jazyk přinese, je hloupost zrovna tak velká. Když někdo bude popírat dějiny, je v pořádku mu namítnout, že se strašlivě mýlí. Je snad i namístě ho politovat za nevzdělanost.

V poslední době mají s vybrušováním se své hojné zkušenosti třeba Míla Rozner i se svým stranickým šéfem. Tuhle se nám zabrousili do diskuse o romském koncentráku v Letech. O zařízení, kde utýráním zemřelo mnoho lidí včetně dětí. Zařízení, které – jak právě v téhle souvislosti v posledních dnech řada historiků doložila – bylo mimořádně odporné už před válkou, natož během ní. Teď aby se z toho oba pánové složitě vybrušovali.

Já si sice nemyslím, že domnívat se a říkat nepravdu by mělo být trestné, ale na druhou stranu si taky nemyslím, že by to měla společnost přejít mávnutím ruky. Naopak. Myslím, že bychom měli o tom, jak se vyjadřují naši poslanci, mluvit minimálně stejně frekventovaně, jako se svého času mluvilo o prezidentově „*** sem – *** tam“. Novináři by o tom měli minimálně stejně frekventovaně psát. A našim dětem bychom měli, myslím, vysvětlovat, že ne všechno, co je potenciálně v souladu se zákonem, je taky morálně správně.

Měli bychom jim říct, že pokud v dospělosti zahnou svému partnerovu, sice je za to nikdo nezavře, protože jsme civilizovaná země, ale taky to není něco, na co by mohly být hrdé. A zrovna tak bychom jim měli říct, že zlehčování koncentráků, gulagů, politických procesů, terorismu, válečných genocid a dalších zvrhlostí, kterých je lidská rasa schopna, sice nemusí nutně být ve velmi civilizované a sebevědomé zemi trestné, ale přitom to je společensky nechutné. Naše děti by to vědět měly a měly by si dát velký pozor na lidi, kteří mají práh tolerance nechutností posunut příliš vysoko a popírají naši minulost: Protože národ, který zapomene svou vlastní minulost, je odsouzen k tomu si ji zopáknout.

Dějiny mají sklon pohybovat se jako kyvadlo ode zdi ke zdi. Když to občas v nějakém směru krapet přeženou, obvykle proti tomu lidičky dříve či později zrebelují a otočí kormidlem zase na druhou stranu.

Jenomže obyčejně přitom neodhadnou tu pravou míru. Ti, kdo jsou zrovna na koni, si nenechají snadno své dosažené úspěchy vzít, a tlačí na pilu, co to jde. Až to zase přeženou do druhého extrému. A můžeme si dát repete od začátku; zas je tím zaděláno na novou rebelii.

Od ledna tohoto roku platí na Islandu nový zákon. Podle něj nesmí muž dostat vyšší plat než žena ve stejné pracovní pozici. Pokud by tomu tak nebylo, žena má podle zákona právo žádat plat vyšší, nemluvě o pokutě pro zaměstnavatele. Islandský ministr pro rovnost a sociální věci (ano, takové pofiderní jméno to ministerstvo má) k tomu dokonce uvedl, že „právo rovnosti je lidské právo“.

Zní to, jako kdyby Island čelil velké diskriminaci žen, a tudíž zákon byl nutný k odstranění jejich diskriminace. Ale houbeles, je tomu přesně naopak. Island je naopak tradičně velmi rovnostářský, například v islandském parlamentu je žen téměř polovina. Klidně můžeme Island vystavit jako vlajkovou loď v dnešním tažení za genderovou rovností.

Zdá se vám to jako ojedinělá vlaštovka? Zdá se vám, že se o genderové rovnosti víc mluví, než se realizuje? Tak vězte, že nikoliv. Na právě uplynulém ekonomickém fóru v Davosu poprvé v historii byly v předsednictvu výhradně ženy. A to v reakci na fakt, že až dosud naopak fóru předsedali výhradně muži. Což je za těch 48 let konání dost přechlapeno.

Takže asi takhle: Byly doby, kdy ženy byly diskriminovány. Neměly volební právo, nemohly se stát lékařkami, nemohly být političkami. Ne tak dnes. Dnes u nás žádná diskriminace žen neexistuje, veškerá diskriminace je jen domnělá. Je diskriminací to, že letos žádná žena nekandidovala na prezidenta? Nikoliv. Je to především výrazem toho, že ženské obyčejně mají lepší věci na práci, než si honit ego někde na Hradě nebo vykecávat se v Davosu.

Islandskému ministru pro rovnost by slušelo uvědomit si, že nic jako právo rovnosti mezi lidská práva nepatří. Mezi skutečná lidská práva patří právo na život. Nebo právo na integritu těla. Nebo právo na vlastnictví majetku. Ale nikoliv něco tak pitomého, jako rovnost, pokud jde o majetek, příjmy a zacházení. Naprostá rovnost totiž může existovat jen v komunismu, a ten, jak víme, existovat nemůže, protože nefunguje. A nefunguje, svatá prostoto, právě proto, že lidé jsou principiálně nastavení tak, že vynucená rovnost je ubíjí. Protože kde je rovnost, tam není motivace. Kde není motivace, tak je úpadek. Ekonomický, mentální, morální.

Když bude islandská děva svou práci flákat, protože bude mít doma děti a myšlenky v pejru, když bude kvůli tomu firmě užitečná jen z poloviny než její kolega – bude vědět, že dostane stejný plat jako on, ačkoliv by si zasloužila poloviční. Tak proč by to neflákala? A její kolega bude vědět, že i kdyby se přetrhl, nemůže dostat víc než jeho kolegyně. Tak proč by se trhal? Odflákne to taky. A všichni vespolek se tak budou poflakovat a hospodářství zajde na úbytě.

Když až dosud ekonomickému fóru v Davosu mohli předsedat jen muži, byla to diskriminace žen, protože statistická pravděpodobnost, aby se za celou tu dobu nevyskytla ani jediná žena, která se vyrovná mužům, se blíží nule. Jestli ale letos byly v předsednictvu jen ženy, opět to znamená, že bylo předsednictvo vybráno chybně. Protože opět se nule blíží pravděpodobnost toho, že by se nenašel lepší ekonom – muž. Když v předsednictvu vidím kupříkladu norskou premiérku Ernu Solberg, jenom údivem zvedám obočí, co má asi tak společného s ekonomií. Neboli muži jsou diskriminování.

Odpovědí na diskriminaci není diskriminace naruby, odpovědí nejsou ani kvóty. KAŽDÁ, absolutně KAŽDÁ kvóta je principiálně špatně, protože zasahuje do přirozeného výběru a uměle protěžuje lidi – nebo zboží – nebo služby – nebo si dosaďte cokoliv – kteří by sami nikdy neuspěli. Já nikdy v životě žádné profesní diskriminaci nečelila a kvóty mě jen ponižují, protože mi podsouvají, že bez nich bych se neprosadila.

Kvóty snižují efektivitu fungování. Kdyby západní mocnosti ve druhé světové válce uvalily padesátiprocentní kvóty na počet žen v armádě, projely by válku na celé čáře. Od dob, kdy ženy neměly volební právo, se kyvadlo přehouplo do druhého extrému. A nemůžu se zbavit dojmu, že se to za čas obrátí proti ženám.

Francouzský prezident Macron má nové líbivé heslo: „Více Evropy“. Zní to tak pěkně! Skoro až hipísácky – cítíte v tom takové to „více lásky, více míru, více porozumění, více spolupráce mezi národy…,“ že?

Co asi mohlo lišáka jako Macron přimět k takovým heslům? Zkušení politici přeci mají vždy mezi řádky své důvody. V tomhle případě ani nemusíme pátrat moc dlouho. Pohnutky, proč pod zástěrkou „většího spojenectví“ tlačit na tužší integraci, jsou celkem průhledné. Francie a další země mají totiž zásadní problém. Bohužel řešení jejich problému se stává naším problémem.

Země jako Německo a zejména Francie si už – konečně – uvědomily, že dluhy jihoevropských zemí jsou nesplatitelné. Důkazem budiž čerstvé znovuobnovení jednání – které se ovšem raději veřejně moc nepropírá – o dalším odpuštění řeckého dluhu. Buď se tyto země nechají natvrdo zbankrotovat, což doslova a do písmene položí řadu německých i francouzských bank, od kterých si tyto země půjčily, anebo zavčasu se tento dluh rovnoměrně rozprostře po celé EU. A tím se zakamufluje.

Co znamená výraz „rozprostření dluhu po celé EU“? Znamená to, že Slovák by dlužil stejně jako Řek. Řek by rázem dlužil méně, Slovák více. O splátky by se všichni svorně podělili bez ohledu na to, kdo dluh způsobil. A pokud bychom i my byli součástí tvrdého jádra či eurozóny, tento dluh by se následně splácel z našich daní. To, co my odvedeme státu z naší výplaty, by tedy nebylo použito na zlepšení vybavení naší policie, na vyšší platy učitelů, na vyšší důchody u nás, ba ani na lepší léčbu onkologicky nemocných pacientů bez vedlejších následků – tyto peníze by byly použity na zlepšení splácení dluhů, které si nasekali Řekové, Italové, Španělé, Portugalci… a Francouzi.

To právě tohle je onen evropský problém, který má být řešen skrze heslo „více Evropy“. Nevěříte? Pár důkazů:

„Více Evropy“ se projevuje hned několika způsoby. Tak kupříkladu Německo a Francie navrhují sladit výši firemních daní, respektive prý by se měla stanovit minimální sazba daně. Údajně země jako Irsko a Maďarsko vytvářejí nekalou konkurenci velkým zemím tím, že mají daně „příliš nízké“. Což je ovšem lež jako věž, protože co třeba takové Maďarsko nevybere na dani z příjmu firem, bohatě si kompenzuje na DPH, jejíž 27procentní sazba je nejvyšší v celé EU. A jak ekonomové dobře vědí, vyšší takzvané nepřímé daně výměnou za nižší přímé daně jsou pro ekonomiku mnohem výhodnější než opačně. Německu a Francii jaksi nic nebrání své daně také takhle zefektivnit. Jenomže místo aby se Německo s Francií staraly o své vlastní daně, mají péči o cizí. Proč? Protože společné daně jsou nutnou podmínkou vytvoření evropské federace. A evropská federace je nutnou podmínkou k tomu, aby ukázněné národy zaplatily dluhy za dlužníky.

Nepřesvědčilo vás to? Tak jinak. Druhým projevem „více Evropy“ mají být společné evropské dluhopisy. Podle představ zejména Francie by napříště neměly dluhopisy vydávat jednotlivé země eurozóny samostatně, nýbrž měla by je vydávat celá eurozóna. Nic jako řecké, francouzské, německé, slovenské a další dluhopisy by tak nebylo, byly by jen dluhopisy evropské. Neboli všichni by dlužili společně. Tenhle plán byl zveřejněn až 19. ledna – až poté, co rok byl zasunut v šuplíku kvůli tvrdému odporu Německa. Německo jako finančně nejdůvěryhodnější země Evropy by totiž na tomhle plánu bylo bité nejvíc, takže by se to německým voličům nejhůř vysvětlovalo. A samozřejmě společné evropské dluhopisy nemají být vydávány tak okatě, aby každý volič pochopil, která bije – mají být vytvořeny skrytě, pro běžného voliče „neviditelně“, takzvanou sekuritizací již existujícího dluhu. (A jestli vám ten pojem něco připomíná, pak bingo: Přesně takhle vznikly sekuritizované balíky nesplácených amerických hypoték, které pak v roce 2008 rozpoutaly v USA krizi.)

Pochopitelně i po vydání těchto společných evropských dluhopisů bude existovat riziko, že spekulanti budou opatrní a vůči těmto dluhopisům nedůvěřiví. Pro takový případ se už připravuje společný Evropský měnový fond. Proč nestačí ten stávající MMF? Protože ten je navzdory všem svým chybám pořád ještě až moc obezřetný a odmítá hazardovat. Řecku odmítl půjčit takový úvěr, který by byl zjevně nesplacen. Proto musí být vytvořen jiný, čistě evropský měnový fond, který půjčí z cizího, tedy z našich daní, a to i tehdy, když zjevně nebude splaceno. No a už jen jako detail pak působí fakt, že Francie volá i po společném evropském ministrovi financí, který to vše má řídit.

Zkrátka a dobře, tvrdé jádro EU vše připravuje na vytvoření federace. Možná tomu „federace“ navenek říkat nebude, aby to nebudilo moc velké vášně, ale technicky vzato o atributy federace jde. Všechna volání po vstupu do tvrdého jádra EU nejsou ničím jiným než vtahováním do této federace, v níž bychom hráli užitečného vola platícího za ostatní.

Nemyslím Toho Jednoho Prezidenta jako Frantu Vopičku. Myslím prezidenta jako úřad. Jako symbol. Historie tomu totiž chtěla, že hned první československý prezident byl výrazná osobnost.

Většina lidí je přesvědčena, že pozitivně výrazná osobnost. Jiní si naopak myslí, že kupříkladu díky svému vřelému postoji k pozemkové reformě byl negativně výrazná osobnost. Ale to je v zásadě jedno, protože ať tak či onak, shodneme se, že Masaryk nějakým způsobem nechal v povědomí výrazný zářez.

Druhý prezident Beneš také. U něho vzhledem k jeho roli především v roce 1948 převažuje spíš negativní pohled veřejnosti. Ale opět je zapsán hluboko v podvědomí. Kdo si však vzpomene na jména jeho premiérů?

Gottwald – nenechal snad v našich dějinách zářez hluboký jak kráter?

A tak bychom mohli pokračovat dál až k současnosti. Havel? Jeho kult je kapitolou samotnou o sobě, se kterou může jakžtakž soupeřit snad jen kult Masaryka.

Klaus? Najde se dneska někdo, kdo na něj nemá názor? Je jedno, jestli pozitivní, nebo negativní – prostě silný názor. Kolik lidí ale má srovnatelně silná názor na jeho premiéry?

A teď mi řekněte: Kolik jmen prezidentů vám zůstalo v paměti v případě Německa nebo Rakouska? Tedy zemí, které jsou nám geograficky blízké, takže bychom je mohli a měli dobře znát, a současně které jsou stejně jako naše země založeny na parlamentním politickém systému. Vsadím se, že jako první vám v mysli vyskakují jména kancléřů – tedy analogií našeho premiéra. Logicky. Parlamentní politický systém, který je typický pro naše končiny od Balkánu, přes východní a střední Evropu, až po Benelux, je totiž založený na silné výkonné moci vlády a premiéra. Prezident je v tomto systému jakousi okrasou, jehož nejčastější funkcí je pokládání věnců u pomníků, o kterých už většina lidí zapomněla, koho připomínají.

Naproti tomu poloprezidentské systémy, jako jsou třeba Francie a Rusko, nebo čisté prezidentské systémy, jako jsou USA a skoro celá Latinská Amerika, jsou založené na opaku: Silný prezident a premiér jako úředník, pokud vůbec nějaký. Vzpomenete si na víc francouzských prezidentů, či premiérů? Jasně, že prezidentů.

A tomu, kdo má jak silnou výkonnou moc, taky odpovídá volební systém. Čím větší „síla funkce“, tím přímější volba neboli silnější mandát přímo od lidu. Tedy – většinou. Proto v Rusku je lidem volen prezident. Proto v Německu výstupem lidových voleb je kancléř, kterého prezident navrhuje víceméně formálně, tedy na základě volebního výsledku.

No a pak je tu český systém. Ani jedno, ani druhé. Prostě maglajz.

Češi si volí Parlament a z nejsilnější parlamentní strany se obyčejně rekrutuje premiér. Premiér je tedy „skoro-volen“ lidem. Češi si ovšem usmysleli, že si budou přímo volit i prezidenta – zjevně na základě své historické zkušenosti, díky níž získali dojem, že prezident „přeci má být výrazná osobnost“.

Úplně tu touhu chápu: Tuhle mi jeden pán napsal, že „je dobře, že společnost konečně začala diskutovat o svém osudu“. Jiný zas, že „přímá volba je právě ta demokracie, po které jsme volali“. A také jsem slyšela, že „přímá volba dává rovné šance všem chytrým…“ Ano, to všechno zní docela dobře. Má to ale jeden problém.

Třeba taková kyselá okurka je báječná věc a dokážu sežrat na posezení celou sklenici. Hrozinky jsou taky báječná věc, náramně ráda je sypu na celé pytle do vánočky. Ale vařit jako pejsek s kočičkou dort z kyselých okurek i hrozinek by se mi moc nechtělo. Ne všechno dobré je totiž dobré na hromadě s něčím jiným dobrým. Ono to dobré totiž pak jaksi může zaniknout. Prezident valnou část své energie může – principiálně vzato – věnovat na pletichaření, jak zadupat premiéra, který mu zaclání, premiér může svou energii věnovat na zadupání prezidenta, který mu zaclání, a voliči nemalou část své invence věnují na strategizování při volbách, aby se oba zaclánějící týpci zadupali navzájem.

Řekla bych, že bohatě stačí, když se v rámci rodin lidé vzájemně poperou vždy po volbách do Sněmovny jednou za čtyři roky. Frustrace a zloba, kterou vyvolala přímá volba prezidenta, je překvapivě velká – mnohem větší než po podzimních volbách. Což je paradoxní, když výsledek prvního kola se předem očekával. Na lidech kolem sebe pozoruju nervozitu, která by se dala krájet. A myslím, že by náladě lidí prospělo zrušení přímé volby.

A vůbec by to přitom nebylo o nějakém okleštění demokracie. Naopak. Bylo by to spíš o vybrání si, zda si budeme hrát na prezidentskou, nebo parlamentní republiku, či si budeme dál hýčkat našeho kočkopsa. Ale nedělám si ani ty nejmenší iluze, že by v dohledných letech došlo ke změně. Společenská poptávka po přímé volbě je příliš velká. Zvyk táhnoucí se od Masarykových dob se zažral příliš hluboko pod kůži.

Je zajímavé, že některé typy událostí chodí vždy v dávkách. Je například statisticky dokázáno, že když zbankrotuje nějaká země, je výrazně zvýšená pravděpodobnost, že během dalších několika měsíců zbankrotuje i druhá a třetí.

A pak zase bude několik let klid. No a přesně taková dávka zpráv se v posledních dvou týdnech urodila z oblasti českého práva. Popravdě – ať už je příčinou téhle dávky cokoliv, trend, který je v pozadí cítit, mě zneklidňuje.

Jednou z oněch zpráv je informace o záměru Ministerstva financí, které plánuje prolomit mlčenlivost advokátů a notářů. A jak logicky vyplývá z toho, že jde o záměr z dílny ministerstva financí, nikoliv spravedlnosti, důvodem jsou pochopitelně daně. Ministerstvo má přitom dobrou záminku: Může se odvolávat na mezinárodní opatření proti praní špinavých peněz. V jejich důsledku už bylo v minulosti prolomeno například do té doby nedotknutelné bankovní tajemství. Ale má to jedno ALE. Totiž tato opatření (definované např. evropskou směrnicí DAC 5) se vztahují na mezinárodní zločin, typicky třeba terorismus. Nemá to nic společného s věcmi typu nevydaná účtenka při prodeji zmrzliny. Jenomže nově ministerstvo financí přišlo s novelou daňového řádu, která by prolomila mlčenlivost notářů a advokátů i u zcela banálních daňových případů. A to tak, že na žádost správce daně by každý advokát musel údaje o svém klientovi poskytnout, a to i kdyby věděl, že se klient ničeho nedopustil – prostě jen pro účely „preventivní kontroly“. Český úřad tedy chce jít ještě mnohem dál, než mu evropská směrnice ukládá.

Umím si představit, že bude mnoho těch, kdo nad představou, že advokáti budou mít povinnost udávat ministerstvu své klienty, začnou hýkat nadšením, že to je konečně ta správná metla na neplatiče daní. Nicméně každý člověk by si měl nejprve uvědomit, že mlčenlivost advokátů je naprosto nenahraditelnou pojistkou proti zvůli jakékoliv případné diktatury. Mlčenlivost dnes není právem advokáta, ale dokonce jeho povinností, a to vůči jakýmkoliv orgánům státu. Samozřejmě, že mlčenlivost advokáta nezajistí, že právo nebude případnou diktaturou zneužito ve vykonstruovaném byznys-procesu proti nepohodlnému podnikateli, v politickém procesu proti odpůrci a podobně, ale současně naději na spravedlivý proces značně posiluje. Proto mlčenlivost existuje. Proto také existuje funkce obhájce. Omezování těchto pojistek považuji za nebezpečnou salámovou metodu, jak se v právním systému vrátit před rok 1989.

Není tedy divu, že Česká advokátní komora, pro kterou je mlčenlivost advokáta (v dobrém slova smyslu) něco jako vyznání víry a najde se jen málo věcí, na které by byli advokáti háklivější, se ozvala. Trochu mě uklidňuje skutečnost, že komora takový zásah považuje za naprosto nepřípustný a hodlá se zasazovat o to, aby novela přijata nebyla. Ale bude to jako hráz stačit? Ona snaha o návrat před rok 1989 se totiž jeví jako mnohem větší povodeň, jak o tom svědčí hned další zpráva:

Nejpozději v okamžiku, kdy byla široce medializována kauza společnosti FAU, se institut takzvaných zajišťovacích příkazů, které uvaluje Finanční zpráva, stal široce známým pojmem. Připomeňme, že jde o to, že pokud se úředník Finanční zprávy domnívá, že by nějaká firma mohla mít úmysl nezaplatit v budoucnu daň, mohou úředníci tuto předpokládanou daň vybrat dopředu. Tedy mohou v podstatě firmě zadržet peníze nebo majetek, a to vše jen preventivně, na základě předpokladu úředníka. Odehrálo se již několik soudů, při kterých takto poškozená firma vyhrála. A sám předchozí ministr financí Pilný přiznal, že zajišťovací příkazy pro několik firem znamenaly NEOPRÁVNĚNOU likvidaci. Ale namísto toho, aby tento institut, který namísto presumpce neviny do českého právního systému vnáší presumpci viny, byl zcela zrušen, ministerstvo financí přichází s jeho dalším rozšířením. Podle jeho plánů by totiž po vydání zajišťovacího příkazu firmu mohl kontrolovat takzvaný zajišťovací správce, tedy v podstatě druh nuceného správce. Jakkoliv se to ministerstvo snaží popsat jako „záchranu pro zajištěnou firmu“, jelikož správce by údajně umožnil pokračování chodu firmy, v realitě to je v podstatě zestátnění firmy. Majetek firmy je zabaven, protože nějaký úředník usoudil, že firma má v plánu neplatit daň, a jednatel je nahrazen státem jmenovaným správcem. Najděte mi tři rozdíly proti vyvlastnění z 50 let.

Chápete, jak moc nebezpečná a zneužitelná hra tohle je? Možná v tom žádný strategický záměr není, třeba je to skutečně jen neznalost… Ale každopádně se tím pouštíme do vod, které se mohou až příliš snadno zvrhnout do totalitních praktik, proti nimž není odvolání. A velmi mě zneklidňuje, že pokud jsem správně zaznamenala, jen jediný prezidentský kandidát na to reagoval a tento záměr označil za návrat takzvaných národních správců z 50. let. Proč u ostatních kandidátů nevíme, jak by se k tomu postavili??

A jestli vás to ještě pořád dostatečně nevyděsilo, tak tu máme ještě další návrat do tuhých padesátých. A to prosím není můj úsudek, to je opět úsudek České advokátní komory. Tentokrát jde o pokus o nový trestní řád, a to z dílny ministerstva spravedlnosti. Ale opět: Bude odpor komory dostatečnou hrází? Z nějakého neznámého důvodu se návrh snaží zvýhodňovat procesní postavení orgánů činných v trestním řízení a naopak omezovat práva obžalovaných. Komora je v tomto případě zcela nezvykle ostrá: v jejím stanovisku se objevují formulace jako „…zjevné snahy posunout celý trestní proces zcela mimo rámec právního státu…“, „…úroveň inkvizičního procesu s atributy typickými pro právní úpravu 50. let 20. století…“, „…odchýlení se od zásady spravedlivého procesu…“ a další.

Náhoda? Nebo to všechno spolu souvisí? Hned na několika frontách se do českého práva dostávají ryze totalitní principy. Je to zjevná snaha posouvat se směrem k vyvlastňování, obvinění bez důkazů, okleštění práv obviněných a odsouzení bez dokazování. Snad je ještě pořád cesta zpět. Jenomže to by nejprve většina voličů musela změnu chtít, a poté si také uvědomit, co k ní vede. Tedy uvědomit si kupříkladu to, že bude-li zvolen M. Zeman prezidentem, bude tomuto návratu do minulosti stále víc umetat cestu.

Něco je špatně: Zákony, které tvoří národní parlamenty, jsou vesele ignorovány nadnárodními koncerny. Lid ve volbách už neurčuje, kam společnost půjde. Určují to internetové společnosti. Říkají, co se smí, co nesmí, co je vhodné, správné a morální.

A svá pravidla efektivně vynucují.

Možná jste zaznamenali, že minulý týden vyšel v Blesku článek o tom, že na Slovensku se odehrálo něco neslýchaného. Odkaz na článek vám ovšem neuvedu z kuriózního důvodu, který vám vzápětí bude jasný: Tenhle text by pak také mohl jednoduše „zmizet“.

Ano, vím, co chcete namítnout: Blesk je bulvár. Ale zadržte. Pořád je to největší celostátní deník a dokonce i pan Google ho zařazuje do výběru nejdůležitějších zpráv. Takže ačkoliv jeho informační schopnost zdaleka není na rovni ČTK, pořád je na jiné příčce než JPDP (jedna paní domovnice postovala), tudíž když si někdo přečte Blesk, asi by se neměl cítit jako zločinec. A tak když na mého milého manžela vypadla kuriózní zpráva ve výběru hlavních zpráv Google, vzal ji a jako vánoční zajímavost poslal v odkaze svému kamarádovi skrze Messenger. (Pro nezasvěcené – aplikace Messenger je součástí Facebooku a slouží k chatování. Zjednodušeně se dá říci, že je to vlastně jeden z druhů elektronické pošty.)

Jenže věc měla háček. V nadpise článku bylo slovo „porno“. Celý článek byl totiž o tom, že někdo na Slovensku potají točil v kostele film pro dospělé, což pochopitelně vyvolalo mezi lidmi z dané obce pohoršení. Se skutečným pornem pochopitelně neměl článek Blesku nic společného. Pravda, byly přiloženy nějaké ilustrační fotky, ale všechny byly rozmazané a nic na nich nebylo vidět – prostě přeci jen celostátní nejčtenější deník. Pornografii článek připomínal, asi jako když je v zákoně uvedena věta, že „šíření dětské pornografie je trestné“ –  taky kvůli danému slovu sbírku zákonů nespálíme. Nicméně Facebook byl jiného názoru.

Článek vyhodnotil jako „porušující pravidla komunity“ a manžela „za trest“ zablokoval. Což je ovšem celkem pozoruhodné hned z několika důvodů:

Zaprvé pokud jste si až dosud mysleli, že šířením článku největšího celostátního deníku se maximálně tak projevíte jako drbna hltající bulvár, ale nikoliv jako padouch, patrně jste se mýlili, neb Facebook takový článek evidentně považuje za morálně závadný. Pokud patříte mezi těch několik set tisíc lidí, kteří si denně koupí Blesk, jste asi podle této logiky závadní, zatímco pánové a dámy z Facebooku jsou morálně čistí a určují pravidla.

Zadruhé umělá inteligence, která kontroluje obsah Facebooku, je jasná umělá blbka. Neumí pochopit, že když použijete slovo porno, ještě to neznamená, že se jedná o porno.

A zatřetí – a to je nejdůležitější – tato umělá inteligence necenzuruje jen obsah takzvané „zdi“ Facebooku (tedy veřejné příspěvky), ale cenzuruje i soukromé zprávy, které si navzájem píše dvojice lidí. A tady stop, tohle je velmi podstatný bod.

Chápu, že když přijmete podmínky, že na stránkách soukromé aplikace Facebooku nebudete něco dělat, má tento soukromě vlastněný Facebook právo na dohodě s vámi trvat a svoje pravidla vynucovat. Potud vše v pořádku. Facebook ovšem nemá a nemůže mít právo vynucovat pravidla, která jsou v rozporu s národními zákony. Takzvaná veřejná „zeď“ Facebooku je věc jedna. Soukromé zprávy, do kterých patří například SMS, emaily, Skype, Messenger, Direct, Viber a další, však už mají charakter dopisu. Zcela jednoznačně se na ně vztahuje listovní tajemství. Listovní tajemství je přitom ústavním principem. A ústavní princip nemůžete zlomit jen tím, že se rozhodnete, že budete prudérní a nebude se vám líbit slovo „porno“.

Není pravda, že si Facebook může stanovit pravidla, jaká chce, protože je to soukromá aplikace a podepsala jsem s ní dobrovolně smlouvu. Pravidla soukromé aplikace totiž nemohou být v rozporu s právním systémem. Co kdybych s někým uzavřela dobrovolnou smlouvu, že ho zabiju?  Byla by platná? Nebyla. Člověk s tím může z morálního pohledu nesouhlasit, ale tak je právní systém prostě nastavený. Kdyby to bylo tak snadné, nikdo by neřešil otázku eutanazie, protože by žádnou otázkou prostě nebyla – byla by vždy legální. S listovním tajemstvím je to stejné.

Tento ústavní princip je nadřazen jakékoliv soukromé aplikaci a jejím podmínkám používání. Messenger, Skype, Direct, email – to všechno je soukromá korespondence dvou soukromých lidí, na kterou se analogicky k papírovému dopisu a emailu poštovní tajemství vztahuje. Jde to dokonce tak daleko, že ani zaměstnavatel nesmí číst emaily svých zaměstnanců, a to ani v případě, že jde o pracovní korespondenci na zaměstnavatelem poskytnutém počítači, v kanceláři zaměstnavatele a v pracovní době. Nikdo nesmí strkat nos do mé pošty a nějakým souhlasem s podmínkami se z toho nevyváže.

Můžete namítnout, že když se mi to nelíbí, nemusím FB používat. Jenomže to znamená veřejně tolerovat protiprávní jednání, akceptovat, že někteří jsou si rovnější než jiní, a tvářit se, že sociální sítě jsou natolik velké a VIP společnosti, že jim to na rozdíl od jiných projde. A navrch k tomu stejně si moc nepomůžete. Messenger můžete nahradit třeba Viberem – jenomže všechny hlavní sociální sítě světa své uživatele sledují. Jen někde víc, někde míň. V Číně dokonce své uživatele už vyhodnocují a přiřazují jim „skóre slušného člověka“. Nesleduje se jen, co zveřejňujete, ale i to, co si píšete a s kým. A když se bavíte s někým, koho systém nepovažuje za dobrého člověka, odečte vám body. Šílené? Zvykejme si, v Evropě k tomu už máme nakročeno.

Už znovu vznikla zakázaná slova, zakázané názory, zakázané obrázky a novodobá inkvizice. Už znovu se udavačství adoruje – minimálně v některých zemích. Některé vlády dokonce přímo sociální sítě vyzývají, aby zakázané názory monitorovaly a mazaly je. V Německu mají nový zákon, podle kterého sociálním sítím hrozí pokuty za údajné „šíření nenávisti“. I některým německým poslancům Bundestagu už tyto sociální sítě mažou výroky ze sítí.

Není náhodou základem demokracie to, že lidem zvolení poslanci smí říkat nahlas své názory? Říkáme tomu poslanecká imunita a jejím smyslem je ochrana svobody slova poslance – poslance chrání před trestem v důsledku jeho proslovů a vyjádřených názorů. Jenomže najednou je tahle imunita pryč a správci sociálních sítí si přivlastnili pravomoc soudce. V analogovém světě by o zločinu a trestu rozhodoval soud; v dnešním digitálním světě rozhodnou samozvaní správci sítě bez jakékoliv možnosti odvolání.

Nemyslím, že by Česká republika měla mlčet nad tím, že na jejím území je porušován její zákon, uplatňuje se cenzura a inkvizice. To by byl naprostý konec svobody.

Pan vyučený knihkupec, který nebyl schopen dokončit pro chabé studijní výsledky ani gymnázium, jinak také bývalý šéf Europarlamentu, toho času předseda německé SPD známý i pod jménem Martin Schulz, uráží suverénní evropské státy.

Přesněji řečeno uráží Polsko a Maďarsko, které se prý vzdalují „evropským hodnotám“. Prý „podívejme se, co se tam děje“. Technicky vzato nás sice zapomněl vyjmenovat, nejspíš jsme moc malí, abychom stáli za pozornost, ale vzhledem k tomu, že my se chováme velmi podobně jako Poláci a Maďaři, „zlobíme“ například v podobě odmítání kvót na imigranty, nedělám si nejmenší iluze, že by si pan vyučený knihovník o nás myslel cokoliv pěkného. Jen drobná technická poznámka: Pan Schulz to trochu popletl; ne že by se střední Evropa vzdalovala „evropským hodnotám“; to spíš „bruselské hodnoty“ už dávno přestaly Evropě dávat smysl, vykašlaly se na demokracii, začaly opovrhovat národy a národními státy a jakékoliv ekonomické racionalitě.

Takhle pěkně Schulz zaperlil minulý týden na sjezdu své sociální demokracie. A řekl toho ještě mnohem víc. Pro nás nejzajímavější je jeho výborné doporučení, že Evropa prý musí do roku 2025 přijmout jednotnou Ústavu, stát se multinárodní federací, a komu se to nelíbí, ten bude muset z EU pryč. Ještě jednou a polopaticky přetlumočeno, aby se neztratilo někde v překladu: Kterému státu se nelíbí, že bude jako stát zrušen a integrován do jediného multikulti panevropského státu, ten bude vykopnut z EU. Tedy já nevím jak vy, ale já tomu říkám výhrůžka. To se mi od pravděpodobné vládní strany sousedního Německa vůbec nechce líbit. Takhle si rovnost v rámci EU nepředstavuju.

A docela mě baví představa, že bychom to na zkoušku zkusili obrátit – když jsme si přeci rovní a máme ta údajně stejná hlasovací práva: Co kdyby třeba Češi vyhrožovali Německu, že bude vyraženo z EU, pokud bude pořád prudit s těmi kvótami? Směšná představa? Ale proč? Nemáme si snad v rámci EU být rovni? A není snad fakt, že odevzdaně akceptujeme představu, že Německo vyhrožovat smí, ale my ne, nejlepším důkazem, že žádná rovnost v realitě neexistuje? Ale je v tom případě tohle ona EU, o které si Češi v referendu odhlasovali, že do ní chtějí vstoupit?

Nikdy jsem se nepočítala k lidem, kteří až nekriticky volali po vystoupení z EU, protože EU hledali za vším špatným. Podobně jako v případě eura jsem vždy poměřovala přínosy a náklady členství. A to vše jsem pak ještě pomyslně upravila o náklady případného vystoupení z EU, které zjevně nemohou být malé. To ostatně dokazuje případ Brexitu. Británie je příliš velká, příliš silná a příliš hrdá země na to, aby si k ní EU dovolila totéž, co k zemi malé. A přesto si EU dovoluje moc. Proces Brexitu je naprosto nedůstojným vydíráním. Jednoznačně by tedy náklady případného Czexitu nebyly malé, protože EU by se uboze mstila – pokoušela by se podobně jako v případě Britů zamezit nám v přístupu na jednotný trh. Kolik by to stálo? Bůhví. Protože dokonce ani v případě Brexitu dodnes odpověď na tuhle otázku neznáme; víme však, že Británie stále žije a ekonomicky se má celkem čile k světu.

Jenomže některá manželství v určitý okamžik dospějí do bodu, kdy obětování vysokých nákladů rozvodu je jedinou záchranou. Pokud dojde na Schulzova slova a z EU se vážně bude vyhazovat za „neposlušnost“ a nesouhlas s federací, bude to pro nás naprosto výborná zpráva. Pak by totiž mohlo dojít na relativně levný rozvod dohodou. A taky by všem domácím eurooptimistům mohlo konečně dojít, že opuštění EU ani není nějakou nesmyslnou českou fantasmagorickou představou, ani VIP variantou určenou pouze pro Brity, ale jednoduše únikovou cestou ve stylu zachraň se, kdo můžeš.