Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Doba covidová byla obrovským fenoménem a pokusnou laboratoří, jakou jsme si do té doby neuměli představit.

Už jen samotná skutečnost, že miliony lidí byly zavřené v domovech, odříznutí od styku s jinými lidmi, byla unikátním náporem na psychiku. Od té doby se datuje propuknutí mnoha depresí a jiných psychických nemocí, které v mnohých jen dřímaly a třeba by ani nepropukly, kdyby nebyly katalyzovány právě oním stresem spojeným s nemožností sociálního kontaktu.

Stalo se také mnoho nezákonných věcí, které následně byly soudem označeny jako neoprávněné. A to jak v případě jednotlivců, respektive přístupu státní moci k jednotlivcům, tak v případě celých skupin. Volání po sebereflexi je tedy logické.

Pod pojmem sebereflexe si představuju, že pojmenujeme, co se odehrálo v rozporu s právem, a nedovolíme, aby se znovu porušení práv a svobod odehrálo; pokud nastane opět celospolečenský problém, ať už jakéhokoliv typu, od blackoutu, přes ozbrojený konflikt, výpadek finančního systému, nebo třeba zdravotní problémy, budeme vědět, že nesmíme některé zákonné hranice překročit.

Jenomže nyní tady máme nové velké téma, o kterém mnozí právníci, kteří se jím hlouběji zabývali, tvrdí, že je potenciálně až příliš snadno zneužitelné právě pro zopakování všech přešlapů, které se během doby covidové odehrály. To téma se jmenuje Pandemická smlouva.

Návrh Pandemické smlouvy a Návrh novely Mezinárodních zdravotnických předpisů, tedy mezinárodní dokumenty, v současnosti procházející v rámci Světové zdravotnické organizace WHO finalizací a vyvolávají silný ohlas ve veřejném prostoru. A ten ohlas není moc pozitivní. Je nutné upozornit, že ani Smlouva, ani návrh novely Mezinárodních zdravotnických předpisů, nejsou ve stávající podobě definitivní verzí, ještě doznají větších či menších změn, nicméně už v tuto chvíli je jasné, že v případě přijetí těchto dokumentů by se mnohé naše národní pravomoci přenesly na WHO nebo by byly způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod každého z nás.

Pokud se některé státy rozhodnou schválenou Pandemickou smlouvu neratifikovat, nebude pro ně Smlouva účinná a nebudou jejím zněním vázány. Z pohledu mezinárodního práva se tedy jedná o tzv. opt-in režim, kdy v českém prostředí bude ratifikace Pandemické smlouvy vyžadovat souhlas obou komor Parlamentu.

Co se týče Mezinárodních zdravotnických předpisů, zde je postup odlišný. Ty totiž z pohledu mezinárodního práva jsou v tzv. opt-out režimu, což znamená, že jednoduše vstoupí v platnost a stanou se závaznými pro všechny členské státy WHO k určitému datu, pokud příslušný členský stát neoznámí do 18 měsíců WHO, že se z těchto Mezinárodních zdravotnických předpisů odhlašuje. Po uplynutí této lhůty se již nemůže z Mezinárodních zdravotnických předpisů vyvázat.

Jako navýsost problematický se mi jeví už jen v obecné rovině závazek, z něhož se nelze vyvázat. Může jít o jakýkoliv závazek: manželství, slib věčné lásky až za hrob, slib věčného respektování Mezinárodních zdravotnických předpisů… Jenomže co když takový typ mezinárodního závazku přijme nějaký politický blouznivec, bezskrupulózní nebezpečný populista, a po volbách bude situace a vůle lidu docela jiná?

V souvislosti s návrhem novely Mezinárodních zdravotnických předpisů se hovoří primárně o znění nově navrhovaného čl. 13a, který by měl přenést pravomoci v oblasti pandemie, kterými dosud disponovaly výlučně jednotlivé státy, na WHO: „Smluvní státy by měly uznat WHO jako řídící a koordinační orgán v oblasti veřejného zdraví během mimořádných událostí a zavazují se řídit doporučeními WHO.“ To se mi nejeví jako bezpečný závazek vycházející vstříc národní suverenitě.

V podstatě každá mezinárodní úmluva a členství v jakékoliv mezinárodní organizace bere jednotlivým státům část suverenity a svrchovanosti, zrovna tak uvedené mezinárodní dokumenty WHO. Nicméně pojistkou ústavnosti jednotlivých států je možnost odmítnout povinnost být vázán jednotlivými dokumenty. Ale jak stávající situaci pozoruji, nevidím, že by se Česká republika proti těmto dokumentům vymezovala. A to ve mně vzbuzuje obavy, aby nebyla základní lidská práva pod nějakou plytkou záminkou opětovně porušována, třeba pod záminkou zbytečného vyhlášení pandemie, která pandemií ve skutečnosti nebude – koneckonců oba dokumenty totiž operují i s pojmem „podezření na pandemii“, což je na první pohled výraz extrémně zneužitelný.

Nemyslím, že zavádění pojmů jako „podezření na pandemii“ by šlo dohromady se sebereflexí vůči porušování zákona během poslední pandemie, jelikož tímto se posouváme ještě o úroveň dál – od „pandemie“ k pouhému „podezření“.

Vysvětlení, proč dochází k tomuto posunu, může být jistě více a každý si může zkusit odpovědět sám; například pan Janeček ve středu 14.2. v rádiu Prostor popisoval, jak při řízení Světové zdravotnické organizace dochází ke střetu zájmu při financování celé organizace nebo jejích vedoucích pracovníků v čele s generálním ředitelem, a to například financováním farmaceutickými formami.

Nová mezinárodní úmluva prozatím v podobě tzv. „Nultého draftu“ má být schválena v květnu 2024. A už vznikla dokonce i petice proti pandemické úmluvě. V petici se říká: „Nultý draft zcela opomíjí základní lidská práva a svobody, která jsou garantována vnitrostátními právními předpisy jednotlivých států (v našem případě Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod), (ale i) právními předpisy Evropské unie (Listinou základních práv Evropské unie).  Žádáme prověření, zda Protipandemická dohoda neporušuje další právní předpisy, kterými je Česká republika vázána, např. Úmluvu o lidských právech a biomedicíně.“ Když se nad těmito slovy zamýšlím, jsem vskutku znepokojená tím, s jakou lehkostí jsou v současné době tyto listiny, které jsou součástí našeho ústavního pořádku, ignorovány. Příkladů by se našlo více. Tak například ústavně zaručená svoboda slova je porušována tím, že mnoho vědeckých pracovníků je diskriminováno ve vědeckých kruzích jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory třeba na CO2…

Český mediální prostor notně rozvířil nový vládní návrh o minimálním povinném zastoupení žen v radách evropských společností kótovaných na burzách v členských státech.

Zjednodušeně řečeno: Zavádění kvót na ženy ve vedení podniků se stává realitou. Možná část lidí tleská. Já ale tvrdím, že nejen že se jedná o další zásah do svobodného trhu, ale také se jedná o poškozování životní úrovně celé země v průměru, tedy i žen. A dále jde o extrémně nebezpečný ideologický precedent. Vysvětlím obojí.

Každý vlastník společnosti se snaží maximalizovat svůj užitek, tedy nejčastěji zisk. Aby mohl vlastník společnosti maximalizovat zisk, musí zaměstnávat nejvhodnější možné zaměstnance. Tedy zaměstnance, které si vybere coby vhodné pro danou pozici. V okamžiku, kdy mu do jeho výběru začnou promlouvat jakékoliv kvóty, ať na pohlaví, nebo na rasu, nebo na postižené, nebo na cokoliv jiného, nebude si své zaměstnance vybírat tak, aby jeho společnost dosahovala maximálního zisku, ale tak, aby uspokojil státní doktrínu. Tedy zisk společnosti půjde dolů, firma bude slabší, celá ekonomika bude slabší, bude ztrácet konkurenceschopnost.  A životní úroveň v zemi neporoste tak, jak by mohla, nebo bude dokonce i klesat. A to v konečném důsledku poškodí všechny, tedy i ženy.

Zde musím zmínit, že vláda v prováděcím materiálu tvrdí, že firmy, které uplatňují kvóty na ženy, dosahují lepších výsledků. Netuším, odkud vláda tyto informace čerpá, ale prostě nemohou být pravdivé. Naprosto to nedává ekonomický smysl. Vůbec nepochybuju, že ta statistika musí být nějak zohýbaná.

A pojďme dále – a tím už se dostáváme k onomu ideologickému precedentu: Vláda se snaží v souladu s evropskou genderovou ideologií dojem, že ženy jsou oběti mužského vykořisťování. Že muži nechtějí pustit chudáky ženy do rozhodovacího procesu, brání jim v kariéře, kterou si uzurpují pro sebe. S trochou nadsázky konstatuji, že svobodný trh nic jako diskriminaci nezná. Svobodný trh zaměstná pracovníka, který přinese firmě největší přínos, i kdyby to byl zelený mimozemšťan osmého pohlaví s tykadélky.

Pokud tedy ve vedení firem je méně žen, pak se musíme ptát, proč tomu tak je, když tvrdím, že zaměstnavatel zaměstná toho, kdo mu přinese největší přínos. A odpověď je nabíledni: Ptal se někdo žen, nakolik se cítí diskriminované při vykovávání manažerských funkcí? Ale mám na mysli skutečných manažerských funkcí, tedy za stejných podmínek jako muži: To znamená stejný počet přesčasů, stejná razance, stejná ochota jít do konfliktu s nepoctivým dodavatelem a tak dál. Když postavíme otázku takto, najednou se ukáže, že ženy o stejné postavení jako muži nemají zájem. Ženy se realizují častěji v tom, že se starají o děti, mají své koníčky. Jsou jinak hormonálně vybavené, takže nemají v sobě takovou agresivitu jako muži. Vysoká politika a vysoký byznys jsou velmi agresívní prostředí a jen velmi malé procento žen chce v takové prostředí trávit tolik času.

Jinak řečeno, chybí nabídka pracovní síly ze strany žen! Problém není v nedostatečné poptávce ze strany majitelů firem, ale v nedostatečné nabídce ženské pracovní síly pro nejvyšší pozice. A do takové situace teď najednou přichází nová ideologie a začne programově a systematicky v ženách vytvářet mentalitu oběti: „Vy nemáte manažerské postavení, protože jste chuděry ženy a jste odstrkávané“. Ale už není k tomuto A řečeno B, totiž že jakmile by někdo po ženách požadoval stejný výkon jako po mužích, ženy by takový zápřah v mnoha případech s opovržením odmítly.

Jenomže teď budou firmy muset ženy zaměstnávat. Ta ale nebudou v mnoha případech ochotny dál pozici to, co muž. A jsme u toho, že prosperita firmy tím nutně musí utrpět.

Tento sociální konstrukt a ideologie jen podkopávají osobní zodpovědnost žen. Tak jako kvůli sociálnímu státu vznikla kultura nárokování si státní péče a požadování, aby stát na sebe vzal odpovědnost za příjmy lidí, tak nyní se vytváří kultura nárokování žen určitého postavení za nic – jen na základě kvót. A muži jsou líčeni jako ti, kdo mohou za jejich údajně nerovné postavení.

Ženy v průměru mají něco, co muži nemají: mají víc empatie, víc citlivosti, víc trpělivosti. Proto jsou pro ně v průměru než pro muže vhodnější povolání, kde tuto schopnost využijí: péče o děti, staré, pečovatelství, školství… a tak dál. Muž v pozici porodní asistentky by vskutku neměl šanci uspět, stejně jako coby hornice rubající uhlí by se mnoho žen nevyznamenalo. A naopak muži mají v průměru něco, co ženy nemají: větší soutěživost a agresivitu, a proto jsou pro ně vhodnější místa v managementu. Existují samozřejmě výjimky. Margaret Thatcher byla skvělá vrcholná politička a mnozí muži jsou skvělí učitelé v základní škole. Koneckonců i já se živím jako manažerka. Ale výjimky nikterak nenarušují platnost průměrných předpokladů.

Jako žena mohu konstatovat, že mi nikdy žádným podnikem bráněno kvůli mému pohlaví v jakémkoliv pracovním projektu nebylo. Naopak mám zkušenost přesně opačnou. Mnoho podniků požadovalo vysloveně mě proti mužům na různé přednášky a projekty, protože chtěly větší rozmanitost a chtěly ženu. A já jim v minulosti mnohdy nabídku odmítala s poukazem na to, že se zrovna starám o malé dítě! Opět se zde potvrzuje, že nedostatek je na straně nabídky, nikoliv poptávky.

Totéž můžeme dokázat i jinak. Zkusme se nedívat na statistiku manažerů, ale na statistiku nejbohatších podnikatelů světa. Nikoliv rentiérů – dědiců, ale podnikatelů, kteří si založili svůj byznys. V ní zcela jasně fungují jiné principy než při zaměstnávání managementu. Kvóty na počet podnikatelek působí ještě směšněji než kvóty na počet manažerek a každý to cítí, protože podnikatelem nebo podnikatelkou se každý stává jen a pouze na základě individuálních schopností uspět na trhu. A co zjistíme? Že velmi bohatých úspěšných podnikatelek je ještě méně než manažerek! A to proto, že odpovědnost vlastníka společnosti je ještě větší a stres je vyšší než v případě managementu, a proto se do této role ženy hrnou ještě méně ochotně než do manažerských pozic.

Takže o co tu skutečně jde? V genderové ideologii EU nehledejme snahu o ochranu jakékoliv skupiny; hledejme snahu o unifikaci: Unifikaci pohlaví, národů, ras. Pouze pokud je z člověka vymazána jeho identita včetně pohlaví, stává se snadno ovladatelným nastupující kolektivistickou ideologií.

Před Vánocemi většina lidí má sklon ohlížet se, jaký byl rok předešlý a jaký bude ten budoucí. Aby ale rekapitulace byla komplexní, musíme zmínit nejen makroekonomické indikátory, ale i širší kontext.

Totiž důvody, proč jsou makroekonomické indikátory takové, jaké jsou. A jaké jsou? No – slabé jako dvakrát vylouhovaný čajový pytlík. V zásadě jde o to, že ekonomiky světa rostou pomaleji, než se čekalo. Třeba minulý týden přišla zpráva, že německá ekonomika poroste v nadcházejícím roce výrazně pomaleji, než se očekávalo. Hospodářský institut Ifo ve výhledu počítá s meziročním zvýšením HDP o 0,9 procenta, ještě v září přitom vycházel z růstu o 1,4 procenta.

Současně se zpomalením růstu celosvětově zpomaluje i inflace, neboli dochází ke stagflaci. Ale centrální banky na to nereagují dostatečně pružně. Třeba americký Fed se včera již potřetí za sebou rozhodl držet sazby beze změny. Norská centrální banka dokonce zvyšuje hlavní úrokovou sazbu na 4,5 %. Švýcarská centrální banka (SNB) nechala hlavní úrokovou sazbu na 1,75 % – také tedy bez snížení navzdory klesající inflaci.

Proč ale světové banky drží úroky tak vysoko, když inflace jako celek klesá? Protože potraviny!

Ano, je to tak, po energetické krizi se pomalu začíná projevovat i problém s potravinami. Ceny pšenice a dalších potravin rostou, kupní síla lidí se snižuje. A to není pro centrální banky situace, kdy by se hnaly do razantního zlevňování úroků.

Osobně tvrdím, že problémy s potravinami teprve začínající, protože to, co na nás doléhá, jsou pouze první dopady globální zemědělské politiky, jejíž implementace se teprve rozbíhá. Řešení potravinové krize známe – prostě do zemědělství nezasahovat a vše nechat, jak to fungovalo dřív. Jenomže řešení nikdo z těch, kteří mají tu moc něco vyřešit, nehledá. Důkazem, že zemědělství fungovalo, než se do něho začalo z ideologických důvodů zasahovat, jsou přebytky potravin generované v posledních desetiletích.

Lidé z globálních institucí či světového ekonomického fóra ale rozhodli, že zemědělství prý může za globální oteplování a že globální oteplování může za vysoké ceny a nedostatek potravin. A že když změníme náš jídelníček z hovězího, kuřecího a vepřového masa na cvrčky a moučné červy, budeme schopni zastavit zvyšování teploty, snížíme tím ceny potravin a zachráníme planetu. Až na to, že tahle představa je nehorázným nesmyslem.

Nedostatek potravin a z něj plynoucí vysoké ceny, které budou charakterizovat rok 2024, nemají původ v globálním oteplování, ale jsou přímým důsledkem environmentální politiky, jejíž zárodky lze nalézt v Agendě 21 pro globální environmentální opatření, představené na Summitu Země před více než 30 lety. Agenda 21, hlavní plán OSN pro lidstvo, byl přijat v roce 2000. Dnes je častěji označován jako Agenda 2030. Synonymem je také výraz ESG, neboli Environment, Social, Governance. U nás se často používá matoucí výraz udržitelnost podsouvající, že má snad cosi dlouhodobě udržet. Všechny tři pojmy, tedy Agenda 2030, ESG a udržitelnost, jsou však v podstatě zaměnitelná synonyma. 17 vznešených cílů udržitelného rozvoje, jako je ukončení hladu a chudoby, rovnoprávnost mužů a žen, atp., mají být splněny všemi národy na světě do roku 2030.

Lze tyto hezky znějící cíle do roku 2030 skutečně naplnit? Zcela určitě ne. Jeden velmi hmatatelný důsledek tu ale je už letos a bude v rostoucí míře identifikovatelný i v roce 2024: A to rostoucí ceny potravin. Nejvíce je tento jev viditelný v Severní Americe a v Evropě, kde je největší tlak například na omezení dusíkatých hnojiv (celá EU), nucené omezování chovů (Nizozemsko), nebo dokonce zábor farmářské půdy (USA). Zemědělcům tak v posledních letech soustavně rostou náklady, tím klesá nabídka potravin, nedokáže uspokojit poptávku, a proto roste cena.

Ministr Výborný se nechal slyšet, že s ÚOHS bude „řešit“, že navzdory snížení DPH na potraviny od ledna vzroste cena potravin, a „viníkem“ mají být řetězce, které „porušily slib“. Není to pravda. Nebýt poklesu daně, potraviny by zdražily ještě víc, než zdraží. A zdražování relativně k jinému zboží bude pokračovat. Skutečným viníkem totiž nejsou řetězce – ale enviromentální politika.

Ze všech stran slyšíme, že demografická situace je neudržitelná, bez reformy se důchody neobejdou. Když od vágních politických výkřiků přejdeme k sofistikovanějším rozborům, slýcháme občas, že průběžný systém může měnit jen tři parametry: Můžeme zvyšovat věk pro odchod do důchodu, nebo snižovat výši důchodů procentuálně k průměrné mzdě, nebo zvyšovat odvody pracujících do systému. Nic jiného než úpravu těchto tří parametrů nevymyslíme. A také se dozvídáme, že bez těchto změn, „nejlépe“ všech třech najednou, penzijní systém zkolabuje.

A já vám chci ukázat, že to není pravda.

Demografická situace se skutečně zhoršuje, o tom žádná. Podle demografické prognózy by v roce 2100 už měl připadat zhruba jeden důchodce (tj osoba starší 65 let) na dva pracující, plus k tomu musíme připočíst ještě nezanedbatelnou skupinu dětí, takže i s dětmi budeme ve stavu, kdy zhruba na 8 pracujících připadne zhruba 4,5 – 5 lidí ekonomicky neaktivních. A v roce 2060 si jeden člověk ekonomicky aktivní bude „živit“ 0,59 důchodce proti dnešním 0,34 důchodce.

V dalších výpočtech jsem vyšla z informací o skladbě státního rozpočtu plus z oficiální demografické prognózy ČSÚ, tedy výpočet může z dostupných dat kdokoliv ověřit. Dnes platí následující parametry: odchází se do důchodu v 65 letech, průměrný důchod činí 48,45 % průměrné mzdy a průměrné měsíční odvody na důchody činí 16,95 % průměrné mzdy. Vše uvádím a dále budu uvádět v takzvaných stálých cenách, tedy čísla jsou srovnatelná.

Pokud zachováme výši odvodů na důchody i věk pro odchod do důchodu, průměrný důchod poklesne na pouhých 28,54 % průměrné mzdy v roce 2060.

Pokud naopak budeme chtít zachovat životní úroveň důchodců a udržet stávající poměr důchodů k průměrné mzdě, pak odvody do systému budou muset stoupnout na 28,77 % průměrné mzdy.

Pokud budeme postupně zvyšovat věk pro odchod do důchodu až na 69 let v roce 2060 a zachováme podíl odvodů do systému, výše důchodů klesne „jen“ na 35,93 % průměrných mezd.

A konečně pokud budeme postupně zvyšovat věk pro odchod do důchodu až na 69 let v roce 2060 a zachováme dnešní výši důchodů k průměrné mzdě, výše odvodů do systému stoupne „jen“ na 22,86 % průměrných mezd.

Toto zní dost děsivě, a přece… to MÁ „překvapivé“ řešení. Stačí si posvítit na vývoj státního rozpočtu. Příjmy i výdaje rozpočtu neustále rostou. Schodek rozpočtu se za poslední 3 roky pohybuje na 3 nejvyšších hodnotách k HDP za dobu existence ČR – v roce 2021 se dokonce schodek blížil 7 % HDP. Co je ale podstatné: jak tento schodek vzniká? Tak, že výdaje z rozpočtu jsou vyšší než příjmy. A čím jsou tvořeny výdaje, respektive na čem se vydává nejvíc? Pokud zagregujeme výdaje z rozpočtu do 3 velkých tematických skupin, pak 25,2 % tvoří výdaje označené jako „ostatní“ (tedy platy státních zaměstnanců, stavby silnic, školství, materiál a podobně), 38,6 % tvoří sociální dávky včetně důchodů a 36,3 % tvoří tzv. transfery.

Víte, co jsou to transfery? Je to jiný název pro dotace. Od dotací třeba na fotovoltaiku, až po dotace jednotlivým státu konformním podnikům a neziskovkám. Prostě přerozdělování. Přerozdělování na základě nějaké oficiálně podporované ideologie. (Protože těžař uhlí dotaci asi nezíská, že.)

A teď se podívejte, co se stane, pokud veškerou ideologii škrtneme a všechno přerozdělování skrze dotace zrušíme: Pokud bychom to bývali udělali už letos a peníze ušetřené na dotacích věnovali důchodcům, důchodci by dnes měli průměrný důchod ve výši 115,51 % (!!!) průměrné mzdy. Byli by tedy bohatší než pracující lidé. Pokud bychom nikterak nezvyšovali věk pro odchod do důchodu ani odvody do systému, v roce 2060 by důchodci jen na základě zrušené ideologie a dotací měli průměrný důchod ve výši 74,87 % průměrné mzdy. Byli by tedy mnohem bohatší než dnes.

Důchodová reforma není potřebná. Co je potřebné, je zrušení ideologie v politice a z ní vyplývajících dotací.

V Hospodářských novinách vyšel článek o tom, že údajně ministerstva se přou o to, zda by vláda měla začít dělat kroky k přijetí společné evropské měny.

Důvodem má být zpráva o ekonomické sladěnosti Česka s eurozónou, kterou připravuje odborná skupina zástupců ministerstva financí (MF) a České národní banky (ČNB). Zpráva objektivně konstatuje, že Česko bude zřejmě příští rok plnit některá z takzvaných maastrichtských kritérií pro zavedení eura. Tato kritéria jsou nezbytnou podmínkou k tomu, aby země směla žádat o vstup do eurozóny. (Ve smyslu: O řidičský průkaz máte povoleno požádat, když dosáhnete 18 let věku a složíte zkoušky. Nikoliv ve smyslu: Jakmile dosáhnete 18 let, je žádoucí co nejrychleji žádat o průkaz.) Současně s tím zpráva MF a ČNB – také objektivně – doporučuje nedělat v tomto směru žádné kroky, tedy o členství v eurozóně nežádat.

Jenomže ministři za STAN se proti tomuto dokumentu postavili. Konkrétně ministerstvo vnitra vedené Vítem Rakušanem (STAN) podalo tuto připomínku: „Z předložené analýzy vyplývá, že česká ekonomika je na přijetí eura připravena a rizika (takového kroku) jsou spíše nízká. (…) Ve světle předložené analýzy vyznívá doporučení nevstupovat do eurozóny nesrozumitelně.“

Fakt, že doporučení ekonomů nepřijímat euro se ministerstvu vnitra zdá nesrozumitelné, by snad mohl být vysvětlitelný tím, odbornost ministerstva pro policii v oblasti monetární politiky není příliš vysoká. V tom případě se mi ovšem jeví poněkud nesrozumitelné, proč má ministerstvo vnitra touhu se k monetárnímu problému vyjadřovat.

Pokud však Rakušanovo ministerstvo naopak obsahu zprávy a monetární problematice rozumí, pak musím konstatovat, že není pravdou, že by doporučení ekonomů z MF a ČNB nepřijímat euro bylo nesrozumitelné. Ba právě naopak – osobně jsem totiž byla přítomna jednání u kulatého stolu v Senátu právě na téma přijetí či nepřijetí eura, a ekonomové za MF, ČNB i Vysokou školu ekonomickou (VŠE) velmi srozumitelně, odborně správně, věcně a neideologicky komunikovali svá stanoviska, která jsem zcela podpořila. Totiž: Přijetí eura by vedlo k vyšší inflaci, pomalejšímu růstu HDP, nižší konkurenceschopnosti, vyššímu zadlužení. Neboli českou ekonomiku by poškodilo.

U kulatého stolu byl přítomen i zástupce ministra pro evropské záležitosti. Tento zástupce si vyslechl odborný rozbor přítomných ekonomů o poškození české ekonomiky a vyjádřil se na jejich základě (zhruba) ve smyslu, že přijetí eura není aktuálně podstatné, argumentům rozumí, a není důvod na přijetí tlačit. A ejhle, nyní ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) tvrdí, že toto doporučení ekonomů není nijak podloženo, a navrhuje, aby vláda ve svém usnesení vyzvala ministerstvo financí a ČNB k učinění kroků ke vstupu do ERM II v roce 2025.

Zde se ještě sluší dodat, že proti přijetí eura je drtivou většinou také veřejné mínění.

Zcela typické samozřejmě je, že příslušná zmíněná ministerstva, která tlačí na přijetí eura a odmítají rozbor ekonomů z ČNB a MF, se ani nepokouší zprávu rozporovat, argumentovat proti ní – pouze bez vysvětlení požadují stanovení termínu přijetí eura a závěr zprávy označují za údajně „nesrozumitelný“.

Fakta, vědecká metoda, odbornost, hospodářská prosperita i vůle lidu tak dokonale dostávají nakládačku. 

Nějaké nápady, co k takovému jednání ministerstvo vnitra vede…?

Vzpomínáte si na rok 2008? Jasně, že vzpomínáte – ale vzpomínáte si také na jeho příčiny? Možná tušíte něco o tom, že v pozadí tehdejšího finančního kolapsu stál americký realitní trh.

A možná třeba znáte i film „Sázka na nejistotu“, který i pro neekonomy relativně srozumitelně a relativně přesně vysvětluje, že tehdejším problémem bylo, že realitní trh v USA byl nepěkně přepálený, příliš mnoho lidí investovalo do domů a bytů, které se nikdy nestaly obydlené. Ekonom by to řekl ještě trochu jinak: Absurdní snížení úrokových sazeb v USA vyvolalo něco, čemu se říká monetární iluze. Tahle monetární iluze přinesla představu, že jsou vlastně všichni bohatí (nebyli) a že jsou skoro všechny investice do nemovitostí výhodné (nebyly). Potom došlo ke zvýšení úrokových sazeb – a monetární iluze se rozplynula. Ups. Najednou se předešlé báječné investice jevily jako ztrátové. A bankám začaly jedné po druhé docházet peníze.

Tohle je už omleté téma.

Tohle omleté téma začíná být náramně zajímavé.

Copak se nám právě teď řeší ve druhé největší ekonomice světa, v Číně? Nu, v Číně a nejen v Číně se neustále mluví o tom, že tamnímu nemovitostnímu trhu hrozí kolaps. A hádejte proč. Vlastně hádat nemusíte. Vzhlede k řečenému vám to už došlo. Protože na čínském realitním trhu roky vznikala monetární iluze.

Otázka ale zní, co to znamená prakticky. Zkusme to demonstrovat na konkrétních číslech. Čínská vláda se tolik snažila o udržení silného ekonomického růstu, že ze všech sil tlačila na výstavbu nových čtvrtí a celých měst, aniž by to dávalo ekonomický smysl. Výsledkem je podle údajů japonské Nomury to, že v Číně je aktuálně 20 milionů již prodaných bytů, které se ale stále staví nebo byly jejich stavby pozastaveny. Rozsahem by to odpovídalo 20násobku soukromého developera Country Garden, který zkrachoval minulý měsíc kvůli nesplácení dolarových dluhopisů. Podle statistik byla zatím dokončena pouze necelá polovina (konkrétně 48 %) projektů předprodaných v letech 2015-2020. Mnoho „majitelů“ už odmítlo splácet hypotéky z důvodu přílišného zpožďování projektů.

Být čínským majitelem takového nedostavěného bytu, byla bych už hodně nervózní. Právě rozlití nervozity by v dané situaci bylo tím nejhorším. Už nyní je ale zřejmé, že se kvůli poslednímu vývoji otřese budoucí poptávka po nákupu čínských bytů. Hlad po novém a lepším bydlení je klíčový k tomu, aby se celý čínský realitní kolos udržel nad vodou.

Podle analytiků Nomury je pro dokončení zmíněného množství bytů potřeba cca 3,2 bilionu jüanů, tedy cca 440 mld. USD. Čínská vláda sice pravidelně přichází s novými podpůrnými opatřeními, ale – ta situace ve své podstatě spíš zhoršují, protože udržují monetární iluzi při životě. Čínský realitní sektor je pořádným Otesánkem – tvoří kolem čtvrtiny celé ekonomiky. A pokud se nepodaří uhasit nervozitu na čínském realitním trhu, hrozí nejen výraznější zpomalení růstu čínské ekonomiky, ale také provalení nervozity na globální finanční trh.

Obyčejně dělám byznys – to je náplní drtivé většiny mého pracovního dne. Toto pondělí ale bylo výjimkou. Přichomýtla jsem se k akci, která byla všechno, jen ne byznysová.

Možná jste zaznamenali, že českým prostorem v uplynulých měsících prosvištěla petice za zachování české koruny. Akci organizovala strana Svobodných a petice si získala tak vysoké množství podpisů, že ze zákona se jí musel začít věnovat i zákonodárce. A tak se v pondělí 6. listopadu uskutečnil v Senátu kulatý stůl na téma zachování české koruny. Kromě zástupců strany svobodných a samotných petentů se účastnila také řada odborných institucí – od Česká národní banky, přes ministerstvo financí, průmyslu, Vysokou školu ekonomickou, nebo třeba odbory.

Přizvána jsem byla také, a to organizátory petice, abych jako makroekonom promluvila o výhodách a nevýhodách koruny a eura. A zde se začalo rodit mé upřímné překvapení. Čekala jsem totiž leccos, ale ve všech variantách očekávání to především byla sbírka politických a lobbystických prohlášení. Jaké bylo mé upřímné překvapení, když realita byla zcela odlišná. Chce se říci – odlišná od mediálního obrazu.

Pokud totiž podlehnete převažujícím mediálním výstupům, získáte snadno dojem, že veřejnost se dělí na informované vzdělance, kteří volají po euru, neinformované prosťáčky, kteří nemají názor, a „kontrarevoluční národovecké živly“, kteří opěvují českou korunu. Jistě – toto je velká nadsázka, ale když ji poněkud rozředíme, zase tak daleko od pravdy není. Zkrátka slyšet jsou hlavně hlasy volající po euru, které se snaží euro prezentovat jako formu pokroku a symbol kvalitní integrace, zatímco snahu o zachování koruny prezentují jako konzervativní či národovecké zpátečnictví.

V Senátu na setkání různých ekonomů zastupujících různé instituce však vykrystalizoval zcela jiný obraz. V podstatě všichni přítomní jsme se totiž shodli na tom, že euro není pro českou ekonomiku v tuto chvíli vhodné. Ba co více, opakovaně zazníval z některých úst názor, že euro by nás ekonomicky poškodilo a vrátilo zpět. Že bychom se začali místo přibližování průměru EU zase vzdalovat.

Tento názor jsem přinesla nejen já, ale také zástupci Vysoké školy ekonomické. Euro by totiž vedlo k vyšší míře inflace, k pomalejšímu hospodářskému růstu, k poklesu míry konkurenceschopnosti a k nárůstu našeho zadlužení. Vše bylo prezentováno v tabulkách, grafech, statistikách. Tradičně vyšší míru diplomacie si pak musely udržet státní instituce. Z úst zástupců České národní banky nebo ministerstev tedy padaly výroky formulované poněkud zdrženlivěji a diplomatičtěji, ale ve své podstatě měly obdobný význam: euro nedoporučují.

Možná z výše uvedených tvrzení by vás mohlo nejvíce překvapit to, které se týká inflace. Často totiž slýchávám názor, že kdybychom platili eurem, měli bychom nižší míru inflace, vždyť podívejte se na eurozónu a srovnejte ji s námi! Bohužel tento „argument“ vychází z hlubokého nepochopení monetární ekonomie. Inflace nevzniká tím, že máte tu kterou měnu, ale tím, jak je zacházeno s peněžním oběhem v té které zemi. Naši inflaci, které je vyšší, než činí průměr eurozóny, jsme si způsobili jako země sami tím, že jsme do oběhu napumpovali příliš rychle příliš mnoho peněz, a to zejména skrze vládní výdaje od počátku let covidových.

Statistiky a znalosti vývoje v dalších evropských zemích nám dávají mnoho důvodů domnívat se, že v případě, že bychom platili eurem, by naše inflace byla ještě vyšší než dnes. A to hned z několika důvodů. Prvním důvodem by byla takzvaná konvergence skrze cenovou hladinu – což je (pravdivý) argument, který v Senátu zdůrazňovala hlavně Česká národní banka. Druhým důvodem je pak ztráta naší vlastní měnové politiky, která je mnohem akceschopnější a „agresívnější“ (v pozitivním slova smyslu) než v případě ECB. A třetím argumentem pak je souvislost mezi eurem a vyšší mírou zadlužení. (Poslední dva argumenty jsem zdůrazňovala hlavně já a zástupci VŠE.)

Jinými slovy, když se sejdou lidé bez fundamentalistického, ideologického zadání, odborně se velmi dobře shodnou. Problém nastává, pokud se začnou ozývat lobbisté a populisté. Pak může začít mediální obraz vypadat úplně jinak. A právě proto si myslím, že je velmi dobrý nápad vyjednat výjimku z povinnosti přijmout euro – tak, jak petice navrhuje. Je to o jednu pojistku navíc, že případný rychlokvašený populista, který by se mohl dostat k moci po některých dalších volbách, nepřivodí kalamitu tak snadno.

Premiér se nechal slyšet, že „zdražování nebude tak dramatické, protože se snižují důležité ceny silové elektřiny.“ To ale není moc relevantní informace.

Ano, nyní ceny silové elektřiny klesají. Ale současně platí několik dalších faktorů:

Zaprvé loni stát na zastropování cen elektřiny vynaložil 40 miliard korun. Letos to byla jen asi polovina a aktuálně se většinou elektřina prodává pod stropem. Od příštího roku budou vládní dotace a stropování zcela zrušeny – a to i v případě, že ceny elektřiny opět porostou. (A my tušíme, že porostou.)

Zadruhé od ledna se opět vrátí poplatky za obnovitelné zdroje energie.

Zatřetí se zvýší platby za služby přenosové soustavy.

Začtvrté od ledna regulovaná složka podle Energetického regulačního úřadu vzroste o 71 procent, což by přineslo zdražení přes 1 400 korun za MWh.

Zapáté my víme, že energie jsou vzájemně propojené. Víme, že když začala válka na Ukrajině a v důsledku toho začal chybět ruský plyn, zdražila elektřina, protože v Německu se „musel“ pálit drahý plyn v plynových elektrárnách. (Tedy nemusel, ale to by si předtím Němci nesměli dobrovolně v rámci Green Dealu odstavit tepelné a jaderné elektrárny.) A současně také víme, že konflikt se z Izraele a Gazy dost možná rozšiřuje do dalších zemí, a pokud by se to potvrdilo a eskalace pokračovala, ropa a plyn opět zdraží. Tudíž – v Evropě by za takových okolností zdražila i elektřina. 

Dost možná je tedy v tuto chvíli jedna z posledních možností zafixovat cenu plynu a elektřiny, než se opět začnou zvyšovat ceníky.

A majitelé akcií ČEZu se mohou připravit na to, že pokud elektřina opět zdraží, nejspíš se znovuobnoví diskuse o vyvlastnění jejich akcií.

Česká tisková kancelář (ČTK) zveřejnila zajímavou zprávu. Údaje vyplývají z průzkumu společnosti Generali Investments CEE. Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos.

Průzkumu se zúčastnilo 1050 respondentů ve věku 18 až 65 let ze všech českých krajů. Jeho hlavním závěrem je, že Češi si v dnešní době za stejnou částku mohou pronajmout byt o 13 metrů čtverečních menší než v roce 2018. Tady to přímo volá po tom, aby se naše Agentura pro uvádění věcí na pravou míru opět ozvala.

Ano, zcela jistě je pravda, že dnes si Češi mohou pronajmout za stejnou částku menší byt než minulosti. Ovšem tak, jak je věc prezentována, to působí, jako kdyby došlo ke zdražení bytů (případně jako by došlo ke zdražení bytů relativně k jinému zboží). My přitom víme, že v posledních měsících už ceny nemovitostí spíš klesají. A fakt, že ceny bytů v roce 2023 jsou dražší proti roku 2018, není způsoben primárně tím, že by byty byly až tak nedostatkovým zbožím; je způsoben tím, že od roku 2018 se zkazily peníze. Poklesla kupní síla koruny.

Pokud byste ceny bytů měřili v nějaké stabilnější jednotce než v českých korunách, například ve zlatě, cena bytů se se za posledních 20 let moc neměnila. Zatímco stejná cena vyjádřená v korunách zásadně stoupnula.

Také druhá zpráva, která současně prosvištěla českými médii, v sobě nese navlas stejné poselství, ačkoliv je formulována tak, že by se v ní jádro sdělení mohlo snadno ztratit: ČTK totiž také cituje Index českého investora společnosti Swiss Life Select, podle kterého „průměrný český investor do podílových fondů od začátku roku do konce září vydělal 5,1 procenta.“ Zde už nemohu jinak, než že sdělení rovnou uvedu v uvozovkách. Průměrný český investor totiž rozhodně nevydělal.

Průměrný český investor naopak dosáhnul ztráty. Meziroční inflace k září 2023 dosáhla 6,9 %. V průběhu minulého roku přesahovala v některých chvílích i 18 %. Jakkoliv se výkonnost fondů může zdát „dobrá“, když je nad nulou, je to jen optický klam. Konkrétně v prvním čtvrtletí fondy rostly o 2,9 procenta, ve druhém se zhodnotily o 2,7 procenta, ve třetím ztratily 0,6 procenta. To poměrně přesně kopíruje i trend akciových indexů – ty již také ve třetím čtvrtletí klesají, a to v případě akcií i dluhopisů. A teď si k tomu připočtěte inflaci.

Takže opět platí, co bylo řečeno u prvního příkladu: Celé je to v podstatě jen zpráva o znehodnocování kupní síly měny. Nejen české měny, ale obecně měn – eura, dolaru i dalších. V podstatě je to jen informace o tom, jak rychle fiat měny hnijí…

Všichni víme, že v sobotu se na Václavském náměstí konala demonstrace proti vládě. Mnozí z vás tam nejspíš byli. Mnozí to možná zvažovali. Já ne.

Coby značně svobodomyslný člověk nemám s demonstracemi žádný problém. Zvláště s poklidnými a nenásilnými. Svoboda slova a právo shromažďovat jsou základem osobní svobody i demokracie. A koneckonců, pokud se lidé zajímají o veřejné dění, pokud mají chuť s vládou komunikovat, pokud jí chtějí vyslat nějaký signál, je to jedna z nejúčinnějších forem předání sdělení v meziobdobí mezi volbami. A zaplaťpámbu za mobilizaci veřejnosti a demonstrace v roce 1989.

Zároveň pokud občas čtete tyto blogy, taky patrně víte, že patřím mezi soustavné kritiky vlády, vládních opatření a obecně veřejných institucí.

A v neposlední řadě zmíním, že s některými nejmenovanými řečníky, kteří se při demonstraci objevili na pódiu, se znám osobně, dokonce bych v některých případě řekla, že k nim mám i dost blízko.

Takže ze všeho řečeného by se mohlo zdát, že není co řešit, a hurá na Václavák. Jenomže přes to všechno ve mně tato demonstrace pozitivní pocity nevyvolávala.

Shodou okolností zhruba ve stejném období na Xtv proběhl rozhovor s Václavem Klausem. A v jistém slova smyslu by se obě události – rozhovor s Václavem Klausem a demonstrace – daly vnímat jako kontrastní a protikladné události.

Na Václavském náměstí lidé celkem přesně pojmenovávali, CO se jim nelíbí. Václav Klaus přesně pojmenoval postup, JAK se ze současné situace dostat. A ono „jak“ je ta základní esence, která dosud na demonstracích chybí. Samotné „co“ bez „jak“ nikdy nemá potenciál pohnout dějinami k lepšímu.

Vrátili jsme se zpět do socialismu, a tak by bylo třeba provést opět kompletní transformaci veřejných financí, stejně jako v 90. letech. Problém je, že tenkrát jsme byli samostatný suverénní stát, jenže vstupem do EU jsme značnou část této suverenity a samostatnosti ztratili. Evropská komise a Evropský parlament by dnes takovou transformaci nedopustili – to uvedl ve zkratce Václav Klaus.

Pravdu řekl. Když budeme za dělicí čáru mezi socialismem a kapitalismem považovat 50procentní podíl veřejných výdajů na HDP, pak už jsme skutečně přesně na oné hraně mezi oběma systémy. Mnoho lidí má pocit, že neblahé jevy, které kolem sebe vidí, jsou důsledkem selhávajícího kapitalismu; lze ovšem ekonomickým aparátem celkem jednoduše a neprůstřelně ukázat, že tyto neblahé jevy působící onen neblahý pocit ze současnosti jsou ve skutečnosti definičním znakem onoho polovičního socialismu.

Jenomže jsme v pasti EU, která dnes už není o integraci a liberalizaci, ale je již o unifikaci, a můžeme jen čekat, než se tento socialistický slepenec časem rozloží vlastní vahou. Až se tak stane, můžeme z tohoto slepence společně s dalšími státy odejít. Pokud bychom se ale rozhodli odejít dnes, Evropská unie nás exemplárně zničí. Nezbývá tedy než čekat a doufat, že se spontánní rozpad odehraje co nejdříve. (A teprve poté se bude moci navrátit skutečná evropská integrace založená na ekonomické a osobní svobodě.)

V demokratické zemi se dějiny píší skrze parlamentní volby. A vzhledem k tomu, že jsem právě vyslovila, že jsme již napůl socialistická země, což je zdrojem neprosperity, logicky z toho plyne, že k jakési pozitivní změně by přispěl návrat pravice mezi parlamentní strany. Jenomže problémem je, že většina lidí se stále rozhoduje pouze mezi Babišem a pětikoalicí. A to nejsou pravicové strany. Ve skutečnosti politika obou těchto subjektů je prakticky totožná. Takže pokud by demonstrace svrhly vládu, příští vláda by se vzhledem k politickým preferencím v zemi příliš nelišila. Neboli myslet si, že demise vlády by v současné době něco zásadního změnila, je zcela naivní.

Před dvěma lety v demokratických volbách pravicové strany drtivě propadly. Do parlamentu se nedostala ani jedna. Během posledního roku se do prezidentského finále dostali dva levicoví prezidentští kandidáti. Poptávka veřejnosti po politickém směru je tedy jasná. Za uplynulé dva roky vláda ničím zásadním nepřekvapila. Chová se přesně tak, jak se od levicové populistické vlády dá čekat. Proč tedy protestovat? Lidé si levicovou vládu demokraticky zvolili, takže nyní konzumují plody její levicové práce.

Za dva roky budou mít lidé příležitost rozhodnout se jinak. Pokud si ale i pak budou myslet, že Andrej Babiš jim zaručí něco lepšího než pětikoalice, budou opět zklamaní a budou opět chodit demonstrovat. Vláda se chová přesně podle volebního zadání svých voličů. A je to naprosto logické a racionální.

Všechny současné parlamentní strany se totiž chovají podle něčeho, co se v politologii nazývá „teorém středového voliče“. Jde o to, že pokud chce politik či politická strana sesbírat co nejvíc hlasů, musí reprezentovat názory voličů, kteří stojí uprostřed politického nebo společenského spektra. Tam je totiž voličů nahuštěno nejvíc.

Základem teorému středového voliče je model dvou politických stran ležících na opačné straně politického spektra, ale současně ve stejné vzdálenosti od politického středu. A předpokládáme, že všichni voliči budou volit stranu prosazující jim nejbližší program. Pokud chce některá strana oslovit více voličů, tedy například pravicová strana chce přibírat voliče z levého středu a levicová strana chce zase přibírat voliče z pravého středu, logicky se obě strany musí posouvat z okraje politického spektra směrem ke středu. A to se děje tak dlouho, až praktickým výsledkem nakonec bude, že všechny politické strany se nahustí kolem názorového středu.

A pokud je navíc tento „středový“ či „typický“ volič vychýlen víc doleva – nakonec všechny strany končí nahuštěné vlevo. A přesně to se děje. Ve skutečnosti totiž většinový názor společnosti nesetrvává konstantně v neutrálním středu, ale podle aktuálního společenského nastavení se přesouvá tu mírně doprava, tu mírně doleva. Mimochodem, to je také mechanismus, díky němuž se během dvacátého století ve svobodných zemích obvykle pravice a levice víceméně střídala po dvou volebních obdobích.

Názorové rozdělení ve společnosti má ale stále tvar přibližně podle Gaussovy křivky. Tedy existuje jakýsi vrchol, kde se nachází většina voličů, a směrem k pravé a levé části politického spektra se počet příznivců snižuje. A dnes je většinová společnost nastavená levicově, tedy vrchol Gaussovy křivky je nalevo středu. Proto všechny vládní politické strany cílí tímto směrem.

Je tedy zcela lhostejné, zda premiérem je Babiš, nebo Fiala. Jejich volební programy budou v obou případech nastaveny na levý střed. Tyto programy totiž nepředstavují žádné myšlenky a ideály – řídí se čistě průzkumy veřejného mínění, aby oslovily co nejvíc voličů.

Pokud by měly příští volby něco změnit, muselo by dojít k několika jevům současně:

Zaprvé typický volič by musel správně identifikovat příčiny neprosperity jako projevy nastupujícího socialismu.

Zadruhé by ve společnosti muselo dojít ke znatelnému společenskému posunu v uvažování a z něho vyplývající společenské poptávce po pravicové politice.

Zatřetí by se musel objevit leader, či alespoň politická strana, který by byl schopen tuto poptávku naplnit.

Ve skutečnosti ovšem cítím pravý opak. Totiž posouváme se stále více vlevo. A při tomto nastavení by předčasné volby současnou situaci ještě zhoršily.