Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

A vy už jste na blackout připraveni?

Ve čtvrtek 2. června si Praha zažila kurz branné výchovy a nanečisto si vyzkoušela, jak to bude vypadat při blackoutu. Naše záložní firemní generátory nás upozornily na masivní výpadek dodávek elektřiny, jehož příčina byla v rozvodně na pražském Chodově.

Výpadek paradoxně způsobila ochrana chodovské rozvodny. Jako izolant totiž rozvodna využívá plyn, kontrolní systém zahlásil pokles jeho tlaku a rozvodnu odstavil. Proč se tak stalo, se zatím neví, asi je rozvodna už přešlá časem. A to i přesto, že je relativně krátce po rekonstrukci, kterou si vyžádalo dost černé období rozvodny z let 2013 a 2014, ve kterých došlo k několika významným výpadkům včetně toho, který byl způsoben požárem. Nynější výpadek trval necelou hodinu, skončil kolem 09:40, nicméně řadě lidí připomněl, že při stávající evropské energetické politice otázka nezní tak, zda skutečný blackout bude, ale spíš kdy přijde.

Událost má hned několik rozměrů. Víme, že protože jsou obnovitelné zdroje energie méně stabilní než „klasické“ zdroje, nelze nahrazovat vypnutou jednotku příkonu ze starého zdroje stejnou jednou jednotkou příkonu z obnovitelného zdroje – tento poměr musí být vyšší. To se ale neděje, vypínání starých zdrojů v Evropě běží z ideologických důvodů rychleji než instalování nových kapacit. Zadruhé klasických zdrojů je nedostatek nejen z politických důvodů a zelené agendy, ale i z důvodu války. A zatřetí přenosová soustava není dimenzovaná na tak prudký nárůst obnovitelných zdrojů.

Při hodinovém výpadku si nejsme schopni vyzkoušet, co všechno při blackoutu nebude fungovat – až dojdou záložní baterie v mnohých zařízeních, přestane toho fungovat mnohem víc než jen elektřina. Nenatankujeme. Takže máte-li soukromý generátor, neseženete do něj palivo. Vypadne mobilní síť a nedovoláte se, ani pokud si mobil nabijete třeba v autě. Nebudou fungovat ani platební karty, ani bankomaty, tedy ani žádné obchody. Nebude fungovat internet.

Člověk nemusí být zrovna preper, aby s vědomím takového rizika podnikl alespoň minimální opatření: měl k dispozici nějakou hotovost ve skříni, zásobu trvanlivých potravin, které není nutné vařit, zapalovač a plný kanystr. Mnozí pak jdou ve svých úvahách ještě o kilometr dál a zhruba od začátku války na Ukrajině pozorujeme mezi lidmi zvláštní trend: Lidé si připravují doslova „substituty oběživa“ v podobě kvant těch nejmenších zlatých slitků. Na dotaz po příčině takové poptávky pak odpovídají, že nevěří žádné fiat měně a chtějí mít čím platit „za nákup rohlíků“. Dodejme však, že představa plateb ve zlatě za rohlíky je poněkud naivní hlavně v tom smyslu, že v případě blackoutu žádná pekárna rohlíky vskutku neupeče.

Ale když už jsme u těch katastrofických – a nutno dodat, že velmi extrémních a málo pravděpodobných scénářů – pokud se zeptáte ekonoma, čím se skutečně platí v podobných extrémních situacích, možná vás odpověď překvapí. A přece ji z historie známe. Víme to třeba z doby bombardování Srbska nebo z Venezuely. V prvním případě došlo k rozvratu infrastruktury, ve druhém ke zhroucení fiat měny.

Pokud hádáte, že v takových situacích jako platidlo skvěle funguje zlato nebo hotovostní dolar, máte sice pravdu, ale jen částečnou. Obojím sice skutečně na černém trhu, který okamžitě vznikne, zaplatíte, ale problém je v tom, že obojího je v danou chvíli v ekonomice fyzický nedostatek – jak zlata, tak dolarů. Proto se skutečným nejfrekventovanějším platidlem rychle stávají cigarety a kondomy.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Bambiliony pro manažery ČEZu

Veřejné mínění v poslední době rozčísla zpráva lehce bulvárního typu, že členové představenstva ČEZu si mezi sebe rozdělí téměř 135 milionů korun na základě hospodářských výsledků loňského roku.

Ach jak chytlavá zprávička pro novináře lačné cizího neštěstí, nevěry slavných a závisti nezaměstnaných. Ach jak chytlavá zprávička pro čtenáře bulváru, kteří se po šichtě mohou konečně nad svým večerním lahváčem nad něčím spravedlivě rozčílit! Ani bych si v zaujetí nad dnešním vývojem kurzu koruny, výnosů státních dluhopisů a revize HDP oné třaskavé zprávičky nevšimla, kdyby mě neprobral dotaz, který mi přistál v emailu od jednoho novináře: „Je to morální, když šéfové ČEZu si rozdávají miliony a obyčejní lidé nemají pomalu na rohlíky? A také vás to rozčílilo?

Naléhavý a pobouřený tón onoho dotazu mě přiměl k vytržení od kurzu koruny, výnosů státních dluhopisů i revize HDP a donutil k zamyšlení. Rozčílilo mě to…? Je to morální…?

Zpytuji upřímně své emoce – a nějak docházím k názoru, že je mi to celkem buřt. Členové představenstva ČEZu si mezi sebe rozdělí téměř 135 milionů korun na základě starých a dávno podepsaných manažerských smluv. Hm. Asi s tím nějak umím žít. A jestli je to morální…?

To je vám těžká věc, tahle morálka. Co je to vlastně morálka? Je to cosi jako „správné chování ve společnosti“. Různé společnosti v různých dějinných dobách mají různé pojetí morálky. Ale bez ohledu na aktuální doktrínu, která vládne světu, existuje něco jako „přirozená morálka“. Podobně jako stát může schválit miliony bizarních zákonů, ale navzdory všemu bizáru bude vždy existovat přirozené právo nadřazené jakémukoliv zákonu: Jako například právo na život.

Německý fašismus měl jistě jiné pojetí „morálky“ než kubánský socialismus, a ten zase jiné než putinovské Rusko, nebo dnešní Česko. A přestože každý z těch systémů, společností a režimů razil jiné pojetí toho, co je „správné“, nad vším existuje přirozená etika nezávislá na režimu, politických stranách a náladě davu. A tahle přirozená etika mi dává zajímavou odpověď.

Lidé nejsou stejní a každý si zaslouží jiný příjem – žijeme-li ve svobodné, kapitalistické společnosti, v níž si každý může vydělat peníze podle svých individuálních schopností. Taková společnost existovala možná kdysi při osidlování Ameriky nebo při osidlování Austrálie. Ale mám podezření hraničící s jistotou, že tak jako každý organismus stárne a postupně degeneruje, tak také každá společnost a stát postupně stárnou a degenerují a od absolutní svobody se vzdalují, dokud se nezačne zase od nuly.

Dneska u nás už rozhodně kapitalismus nemáme. Kapitalismus je totiž systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a používány v tržní ekonomice za účelem dosažení zisku. My však máme výrobní prostředky vlastněné stále více státem, zhruba pětina pracovní síly je placená státem, na daních a dalších příjmech stát v roce 2021 vybral 34,9 % celého HDP a tyto podíly v čase stále bobtnají. Máme polosocialismus, a to číselně doložený, emoce stranou.

Proč máme polosocialismus? Protože snílkové věřící pohádkám si myslí, že socialismus zajistí spravedlivější život a funkčnější ekonomiku. Věří, že je nutno pomoci chudým z peněz bohatých, a socialismus, v němž nikdo nesmí vyčnívat a všichni si v něm budeme tak nějak rovni, nám to zajistí. A tak jsme vytvořili ČEZ, polostátní – polosoukromý monopol na výrobu energie, aby nikdo nemohl chudnout kvůli drahé energii.

Jak už to ale bývá, soudruzi ve svých úvahách zase udělali malou chybku. Tak třeba je nenapadlo, že když v Evropě v rámci tohoto našeho polosocialismu befelem zrušíme tepelné elektrárny a jaderné elektrárny a spalovací motory a ruský plyn a ruskou ropu, ona nám ta naše energie zdraží, ne že ne, ČEZ – nečez. (Anebo je to možná napadlo, aby jim to bylo jedno.) A hlavně tak nějak zapomněli nahlas zmínit, že každý socialismus vždy a nevyhnutelně produkuje davy chudých, kteří pořád víc chudnou, a pár politických elit napojených na stát, které pořád bohatnou. Tohle už morální není. To není bohatnutí manažerů soukromého podniku, který má poctivý zisk. Tohle je polostátní paskvil, který platí státní zaměstnance z daní.

Je mi celkem jedno, kolik bambilionů inflačních korun dostane představenstvo jakéhokoli státního a polostátního podniku – protože jsem se již vnitřně zcela rozešla s oním systémem přidělujícím inflační koruny těm, kdo jsou se systém konformní a kolaborují s ním. Koneckonců manažerské smlouvy jsou řádně podepsané. Ale ti, kdo uvěřili pohádkám o rovnosti, mají problém. Budou se muset nějak srovnat s překvápkem, že se to zase nepovedlo, že v polosocialismu jsou si „kupodivu“ někteří tak nějak rovnější a že to, co mělo přinést rovnost, zase znovu přineslo jen větší rozdíly. Že odměny manažerů polostátního podniku jsou naprosto logickým důsledkem faktu, že jsme si vytvořili polostátní monopol.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Krutá pravda o zdražování

Lidová moudrost tvrdí, že vláda, která zdraží lidem pivo, padne. Jop. Lidé jsou v různých režimech ochotni tolerovat leccos.

Šikanu úřadů, zavírání nepohodlných, dokonce i nějaké to násilí se občas snese – dokud se lidem nesáhne na jejich peníze. Dokud mají na pivo.

Ekonomická statistika dokáže někdy poskytnout fascinující vhledy do zákoutí lidské mysli. Když si vzpomenete na začátek roku 2020, přímo cítíte to hmatatelné napětí, které tehdy ve společnosti panovalo. Ten strach řady lidí se dal krájet. Do toho byly zastaveny podniky, paralyzován život, lidé zavřeni doma, řada zejména malých firem začala ze dne na den bojovat o přežití. Beze sporu tahle doba aspirovala na jedno z nejstresovějších období novodobé historie České republiky. I ti, kdo se sami za sebe pandemie nebáli, byli pod ohromným tlakem už jen tím, že byli zavřeni do sociální izolace.

Bylo by celkem logické čekat, že tohle období přineslo i statisticky měřitelnou „nejhorší ekonomickou náladu“. Ale ne. Skoro nejhůř v historii celého měření se čeští spotřebitelé cítí dnes. Jen o něco málo horší skóre měla důvěra spotřebitelů v ekonomiku naposledy v květnu 2012, kdy jsme procházeli v krátké době po sobě již druhou recesí. Nálada spotřebitelů spadla o 5,5 bodu na hodnotu 75,8. Vysvětlení je zřejmé: Inflace.

Mohlo se lidem během pandemie sahat na jejich cestování, na jejich práci, na jejich stýkání s příbuznými, na jejich chození dětí do školy – nic nezkazilo spotřebitelům náladu tolik a nevyhecovalo jejich strach z budoucnosti, jako když se jim dnes sahá na jejich peníze. Ale moment – sahá se DNES lidem na jejich peníze…?

Tedy ne že by se nesahalo; technicky vzato, dokud stát bude existovat, bude samozřejmě lidem sahat na jejich peníze. Ale… mema kolující po internetu o tom, jak „za půl roku vláda zruinovala českou ekonomiku a způsobila drahotu“, jsou v lepším případě stupidní, v horším případě vyčuraným nástrojem primitivního politického boje o hlasy útočícím na bazální pudy davu. Protože dnešní bezmála patnáctiprocentní inflace, která patnáct procent ještě přeleze, není důsledkem činů dnešní vlády.

Ono vyrobit patnáctiprocentní inflaci není ani trochu snadné. Je to dřina na mnoho let. Konkrétně u nás to byla dřina na čtrnáct let. Dnešní ekonomický hegeš se začal ve větším vařit v roce 2008, kdy vlády i centrální banky úplně hloupě zareagovaly na tehdejší finanční krizi. Dlouhých čtrnáct let se usilovně, rok co rok, měsíc co měsíc, tlakoval tiskem peněz a zadlužováním státu ekonomický papiňák, který u nás už konečně inflačně vykypěl, v eurozóně teprve vykypí. (Ano, eurozóna je proti nám o fázi posunuta.) Pod notně natlakovaným papiňákem ještě víc přiložila do kamen Babišova vláda v letech 2020 až 2021 a to byla poslední kapka.

Čtrnáctileté soustředěné úsilí o výrobu inflace bylo dokonce i veřejně přiznávané. Vzpomínáte na dobu, kdy centrální banka plašila, že máme deflaci, achich ouvej, to je trága, deflaci nechceme, na deflaci nejsme zvyklí, deflace se bojíme, chceme inflaci, musíme si vyrobit aspoň malou malinkou inflacičku, musíme snížit úroky a oslabit korunu, inflace je nutná? Vyrobit inflaci ale chvíli trvá. Čtrnáct let nám to trvalo, abychom byli přesní. O sto let dříve to trvalo taky zhruba čtrnáct let – od založení americké centrální banky, jejího zahájení výroby inflace, až do … no prostě do inflace. A nedlouho poté do černého pátku v roce 1929.

Kdyby se fialové vládě podařilo do půl roku vyrobit inflaci, bylo by to skoro na Nobelovu cenu za objevení nového „zrychleného transmisního mechanismu“. To ani Maduro ve Venezuele nebyl tak rychlý. Dav má ale jasno: fialová vláda zruinovala za půl roku ekonomiku. Tedy ne že by jí pomohla. Ale zničit ji – to nedokázala taktéž. Ono pomoci ekonomice i zničit ekonomiku – to chce fištrón a hodně dlouhý čas. Ekonomika a tržní systém jsou podivuhodně vitální a podivuhodně dlouho se brání.

Dav si ovšem žádá výsledky okamžitě. Zmáčknutím čudlíku zrušit inflaci. Dav nechce slyšet, že to nejde. Stát přeci může všechno. Stát může i poručit inflaci, aby nebyla. A když to neudělá, máme jasno: je vinna! Mám podezření, že vláda by možná i raději byla vinna, než přiznat, že v realitě je ekonomicky celkem impotentní. Že kdyby se na hlavu postavila, za půl roku patnáctiprocentní inflaci vyrobit neumí. To je tak nějak… ponižující.

Chcete znát skutečnou pravdu o inflaci? Ne historky o tom, jak fialová vláda zázračně dokázala vyrobit patnáctiprocentní inflaci z ničeho za půl roku? Ne historky o iluminátech a celosvětovém spiknutí proti pracujícímu lidu?

Naše inflace je krystalickým produktem ideologie kolektivismu. Inflace je matematicky snadno popsatelný stav, kdy množství peněz v oběhu roste rychleji než množství zboří a služeb. Kdy za mnoho peněz se dá koupit málo zboží. Že se tehdy a ondy vyrobí málo – to se přirozeně může stát. Že se ale tiskne víc a víc peněz – to se spontánně stát nemůže. To se může stát jedině tehdy, když společnost zachvátí ideologie tvrdící, že jednotlivec není nic a dav je vše. Že jednotlivec musí sloužit dobru davu a platit dluhy za celý dav. Jedině tehdy vás stát může začít zadlužovat bez vašeho individuálního souhlasu. Tam, kde vás stát zadluží pro dobro davu, aniž by se vás ptal na váš souhlas, tam vzniká příliš mnoho peněz v oběhu a inflace.

Namítáte, že tohle kolektivismus nikdy nezamýšlel? Že vždy měl na srdci jen to nejlepší pro každého a inflaci rozhodně nechtěl? Nu – není podstatné, co myslel. Podstatné je, co udělal.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Jak přijít o peníze snadno a rychle

Žijeme v extrémní době. O tom pochyb není. Ale můžeme se bavit o tom, jak moc extrémní je. A začíná to vypadat, že je ještě extrémnější, než se až dosud mnohým zdálo.

Dosluhující guvernér České národní banky Jiří Rusnok prohlásil, že bez zvyšování úrokových sazeb Českou národní bankou by česká inflace byla až 25 procent a kurz koruny by byl 30 korun za euro. To je extrémně hodně – nicméně obávám se, že s tímto soudem musím souhlasit. A můžu ještě něco dodat. Kdyby jsou sice chyby, ale… kdybychom neměli českou korunu, tedy měli bychom euro a úrokové sazby u nuly a Babišova vláda by lidem rozdala to, co jim rozdala, u zhruba pětadvacetiprocentní vnitřní skryté inflace například skrze těžko měřitelné ceny nájemného bychom nejspíš taky byli.

To jen tak mimochodem. Jakože „na vědomí“ pro všechny agilní milovníky eura, kteří pořád ještě za euro lobují. Protože jim připadá prostě tak nějak lepší a víc sexy. Aniž by měli faktické argumenty. Ale to je přeci obecná nemoc jednadvacátého století: činit drastická rozhodnutí a omezovat spontánní fungování společnosti na základě dojmů, nikoliv faktů.

Vlastně si často kladu otázku, čím to je, že nemohu s jistou částí lidí nalézt společnou řeč. A pak docházím k tomu, že zkrátka hovoříme jiným jazykem: Já hovořím jazykem lásky k vědeckým faktům. Oni hovoří jazykem přání, domněnek a dojmů.

A možná tady někde má vysvětlení fascinující zjištění, že společnost Generali Investment ve svém průzkumu učinila závěr, že české domácnosti drží 64 procent svých peněz v korunách, a to v hotovosti a na bankovních účtech. Domácnosti to považují za „opatrné rozložení financí“. Mluví o opatrnosti, protože to slyšeli od jiných lidí. A ti to slyšeli zase od dalších lidí. Povídá se to všude, nikdo neví, proč by to mělo být opatrné, ale dělají to tak přeci všichni.

Až na to, že výraz „opatrnost“ je tu poněkud pitoreskní. Ve skutečnosti jde kvůli inflaci o desinvestici a vědomě podstupovanou reálnou ztrátu – aktuálně zhruba ve výši 15 procent ročně. A nejspíš bude ještě větší. Ve vyjádření za celou ekonomiku tak domácnosti ročně přicházejí o 47 miliard korun. Ještě v roce 2016 byla tato „ztráta“ 14 miliard korun.

Podle mých osobních zkušeností s výpověďmi klientů se ve většině případů jedná o kombinaci dlouhé reakční lhůty na stávající stav inflace, nejistoty ohledně jiných možností uložení majetku, v některých případech i pohodlnosti a odkládání řešení „na někdy“. Nicméně byť své ztrátové vklady v bankách domácnosti moc neřeší, že reálně chudnou, si již intenzívně uvědomují. A reagují na to logickým způsobem: Opět přestávají utrácet. Tudíž ekonomika opět začíná zpomalovat.

Jistě, že by lidé mohli své vklady v bankách zachránit. Jistě, že by je mohli převést do jiných národních měn, která neztrácí hodnotu tak rychle jako koruna. Anebo by je mohli převést do nadnárodní měny jménem zlato. Anebo by za ně mohli koupit kus pole. Jenomže lidé ve skutečnosti uvažují hrozně neradi. Kdyby totiž uvažovali, mohli by třeba nedejbože vymyslet, že to byli oni, kdo si zvolili vládu, která inflaci natlakovala a o peníze je připravila, a ještě by se pak mohli cítit provinile, že si za to tak trochu mohou, a to by tak hrálo!

A tak se vsadím, že to nebude trvat dlouho a objeví se tu nová dojmologie: Máme inflaci, máme korunu, takže je to jasné, inflaci tu máme kvůli koruně, potřebujeme proto zrušit korunu a přijmout euro, je to jasné jak facka, no ne?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

A jak politici ochránili svůj majetek před inflací?

Karma. (Hinduistický koncept příčiny a následku.) Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. (Česká lidová moudrost.) Každá příčina má svůj následek. (Univerzální filozofický princip kauzality.) Zákon akce a reakce. (Fyzika.)

Co lidstvo lidstvem jest, co se lidská rasa oddělila od ostatních primátů, pochopení principu příčiny a následku provází lidské vědění. Až do…

…až do dnešních dnů, zdá se. Degradovala společnost? Zhloupla? Anebo snad po celé věky trvala diskrepance mezi věděním vědoucích a jednáním vůdců smečky? Ať tak či onak, kdykoliv se pokusíme popřít, že příčina má svůj následek, kdykoliv se pokusíme zatloukat, vymluvit se z toho, zamluvit to, očurat to, vždycky nás důsledek dožene s ještě větší údernou silou. Tak jako dnes.

Inflace dál přitápí pod kotlem. Spotřebitelské ceny se v dubnu 2022 meziměsíčně zvýšily o 1,8 %. Není to tak dlouho, co tak výrazně ceny nerostly ani v meziročním srovnání. Doba se ale změnila.  Meziroční tempo inflace za duben už dosahuje 14,2 % a tím se dostává na nejvyšší úroveň od prosince 1993. A myslím, že již můžeme s pravděpodobností blížící se jistotě prohlásit, že přeleze přes 15 procent. Hlasy mnohých podnikatelů z průmyslu, že inflace dosáhne dvaceti procent, tak začínají mít velkou váhu.

Inflace není ničím jiným než důsledkem. Důsledkem toho, že v oběhu je příliš mnoho peněz, za které dá koupit příliš málo zboží a služeb. Ty peníze se do oběhu nedostaly náhodně. Nenapršely s přívalovým deštěm, nenarostly na louce, neurodily se na poli, nezanesla je k nám mezikontinentální balistická raketa. Ty peníze jsme si vytiskli.

Vytiskla je Babišova vláda, která chtěla řídit stát jako firmu, na dluh odvrátit recesi, na dluh si koupit popularitu. Vytiskla je centrální banka, která peníze zlevňovala, až je tak nějak zlevnila. Teď jsou peníze levné. Jsou o 14,2 % levnější než před rokem. Vytiskly je vlády a centrální banky celého „rozvinutého“ světa, které od roku 2007 soustavně popíraly princip příčiny a následku, toužily na dluh odvrátit recesi, toužily koupit si na dluh popularitu, vyměnit vědění za víru, vyměnit fakta za ezoteriku, zadupat do země a zesměšnit všechny, kdo varovali, že vzdorování zákonům Vesmíru se nám vrátí s ještě větší údernou silou.

Oddálení recese jsme si koupili na dva roky. Oddálení inflace jsme si nekoupili. Ty, kdo od roku 2008 tvrdili, že tenhle sociální, sociologický, socialistický experiment skončí fiaskem a krizí, která se bude kvalitativně a strukturálně zcela vymykat „normálním cyklickým“ krizím, jsme označili za dezinformátory a manipulátory tak trochu podle šablony „republiku si od imperialistů rozvracet nenecháme“.

Mezi námi, řečeným dezinformátorům a manipulátorům to bylo tak trochu u zadku, protože vědomi si zákonů fyziky včas nakoupili pozemky, budovy i zlato a investovali do anticyklických odvětví, takže dneska jsou pořád na svém. Zákony fyziky a vesmíru je tak nějak podržely.

Dnes, v dubnu 2022, mě kontaktuje od boku zhruba třikrát (!) víc lidí, kteří chtějí nakoupit zlato či jinak ochránit majetek, než v dubnu 2021 – a prakticky všichni z nich používají stejnou slovní formulaci: „Když vidím, co se dneska s penězi děje, tak…“ Ano, tito lidé již vidí. Vědí. Rozumí, že peněz je víc než hodnot. Že má-li se víc peněz rozpočítat mezi méně hodnot, výsledkem musí být vyšší cena. Matematická zákonitost. Staří (ještě) dobří ekonomové ji vyjádřili jednoduchou rovnicí, kterou nazvali kvantitativní teorie peněz. Ano, ano. V jednoduchosti bývá síla a pravda.

Politici, kteří se derou o trafiky a funkce a posty v centrální bance a posty ve vládě a kteří vědí kulový o zákonech fyziky a vesmíru, vám budou v mnoha cize znějících slovech vykládat cosi o opatřeních směřujících k měnověpolitickému cíli a monitorování inflačních tlaků a přehodnocování hospodářskopolitických rozhodnutích v souvislosti s vývojem aktuálních rizik a blá blá blá. Nenechte se opít rohlíkem. Než jim skočíte na lep, nejprve se ptejte, jak proti inflaci svůj majetek zajistili oni.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Co budeme dělat bez plynu?

Tak prý možná budeme bez plynu. Fakt? Úplně? A dá se s tím něco dělat? Hromada otázek, které jsou – zdá se – zatíženy slušnou dávkou mytologie.

Teď už to není jenom otázka vysoké ceny. Teď už to je i otázka spolknutí hořké pilulky a ustoupení požadavkům, které si Rusko nadiktovalo: Vladimir Putin totiž na konci března prohlásil, že Rusko už za plyn určený pro Evropu nebude akceptovat eura, ani dolary, ale pouze rubly. Rusko se tím snaží (z jeho pohledu naprosto logicky) podepřít kurz rublu. Už hodně brzy tak skutečně budeme řešit, zda plyn z Ruska doteče, nebo ne. A že to není plané strašení, ukazuje příklad Polska a Bulharska – do nich má plyn přestat téci kvůli tomu, že polský plynárenský podnik PGNiG a bulharský plynárenský podnik Bulgargaz odmítly za surovinu platit v rublech.

Většina evropských vlád tvrdí, že by šlo o porušení obchodních smluv, a Putinův požadavek odmítá. Systém plateb má konkrétně fungovat tak, že si firmy otevřou účet u ruské banky Gazprombank, kam složí částku v eurech nebo dolarech. Tyto peníze pak budou převedeny na rubly.

Jenomže tady už začíná právě ona mytologie. Především stát ani české společnosti přímo od Gazpromu plyn nenakupují, jak si značná část lidí myslí. Pokud česká vláda řekne, že vláda jako vláda odmítne za plyn zaplatit Gazpromu v rublech, neznamená to zatím vůbec nic. Surovinu totiž státu prodávají různé zahraniční společnosti, například Uniper, RWE Supply & Trading, Engie nebo MVM CEEnergy CZ. I když samozřejmě fyzicky pořád jde o dodávky z Ruska.

Budeme tak závislí na tom, jaký postoj zaujmou velké západoevropské firmy, které dodávají na náš trh plyn, který čeští odběratelé dál nakupují. Nebudeme závislí na tom, zda v rublech chce, či nechce, platit přímo český stát. Leda že by stát zakázal nějakým zákonem odebírat plyn od západoevropských společností, které již Gazpromu v rublech zaplatily.

V Evropě je zhruba 150 firem, které mají s Gazpromem uzavřený kontrakt. Celkem určitě aspoň část z nich nakonec bude ochotná platební požadavky Moskvy splnit. Přeci jen pro řadu těchto společností se jedná o otázku postavenou tak, zda plyn dodají koncovým zákazníkům, nebo je čeká bankrot.

Už v tuto chvíli prosakují zprávy, že si účet v rublech již otevřelo deset evropských odběratelů ruského plynu a čtyři z nich za něj zaplatili způsobem, který začal vyžadovat Kreml. Maďarsko na ruské požadavky ohledně platby za plyn přistoupilo jako celek. Do ruské, nikoliv evropské banky se rozhodla peníze posílat i německá energetická společnost Uniper. A i rakouská energetická skupina OMV, která je jedním z největších dovozců ruského plynu, se chystá u Gazprombank ve Švýcarsku otevřít účty v rublech.

Aneb aktuálně deklarovaná „evropská jednota“ ohledně odmítnutí plateb za ruský plyn se může velmi snadno rozpadnout. Ve skutečnosti totiž nejde o žádnou „evropskou politickou jednotu“, ale o rozhodování soukromých, polostátních i státních společností o jejich přežití.

A tím to nekončí. Když si prohlédneme mapu sítě evropských plynovodů, je zřejmé, že jsou tak propojené, že dodávat zemní plyn pouze do některých zemí by bylo velice složité. Jistě, některé země jsou na tom vzhledem k vedení plynovodů mnohem hůř než jiné, ale prostě to není tak, že odříznout zemi od plynu je úplně triviální. Jak je to tedy konkrétně s námi?

Jelikož Česko čerpá naprostou většinu zemního plynu blížící se 100 % z Ruské federace, páteřní síť logicky vede z východu: Hlavní tranzitní plynovod přebírá energii proudící přes Ukrajinu a Slovensko do Břeclavi, ještě v Jihomoravském kraji se rozděluje a po dvou trasách pokračuje do Německa. Obě větvě, respektive Bavorsko se Saskem, zároveň spojuje další tranzitní plynovod Gazela. Možná je obousměrná přeprava zemního plynu: z České republiky do Německa i naopak.

Pokud nastanou problémy například na Ukrajině, lze využít severnější cestu. Zemní plyn můžeme přijímat oklikou přes Bělorusko, Polsko a Německo, neboli prostřednictvím plynovodů Jamal a Opal. Jenomže kohouty plynovodu Jamal nyní mohou být přiškrceny kvůli zastavení dodávek plynu do Polska.

Existuje ještě třetí alternativa. Ruský export proudí také plynovodem Nord Stream po dně Baltského moře rovnou do Německa. (A to ještě bylo pozastaveno spuštění plynovodu Nord Stream 2 kvůli válce na Ukrajině.)

A konečně přes Německo navíc máme napojení i na norský plyn. Fakt že ho neodebíráme, nikterak neznamená, že by to hypoteticky a technicky nešlo.

Dodávky ruského plynu se na spotřebě zemí Evropské unie podílejí ze čtyřiceti procent. Šedesát procent zemního plynu pochází z jiných zdrojů. Pokud by došlo k úplnému odstřižení Evropy od ruských dodávek, údajně by došlo na přerozdělování. A jak vidno z rozložení plynovodů, možnosti, jak k nám plyn dostat, existují.

Samozřejmě je nutno v případě opravdu hluboké krize připustit i scénář, že evropské země jako Německo přerozdělení tváří v tvář nedostatku prostě odmítnou a nepustí k nám ani metr krychlový. Ale to už jsme div ne ve scénáři třetí světové.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nechci tvou dotaci

Čas od času si mě pozve nějaký podnik, abych pro jeho zaměstnance, nebo pro nejužší management, přednášela o ekonomice, o tom, co nás čeká, nebo jak se vyhnout ekonomickým problémům tím, že se prozíravě připravíme na pravděpodobnou budoucnost.,

Přednáška pak vždy končí diskusí. A diskuse bývá často dosti bouřlivá. Některé otázky už znám dopředu – hodně často na ně dojde. Tak třeba: Kdy se rozpadne EU? Pořád ještě má smysl investovat do nemovitostí? Jak dlouho může tahle potěmkinovská vesnice ještě vydržet, než se ekonomicky rozsype…? A tak dál. Ale jedna otázka – ta se opakuje nikoliv často, ta přichází vždy. A většinou přichází až mezi posledními na samý závěr diskuse. Ta otázka zní: A máte taky něco optimistického? Případně: Jak si v tom všem zachovat optimismus?

Dlouho jsem nevěděla, co na tu otázku odpovědět. Dlouho mi totiž nedocházel její celý rozměr. Dlouho jsem nějak automaticky předpokládala, že otázka směřuje k tomu, kdy už inflace klesne, kdy se zrychlí hospodářský růst, anebo do čeho se vyplatí investovat. Jenomže časem mi došlo, že v pozadí té otázky stojí něco víc, něco nevyřčené. Jakási celková frustrace a pocit, že štěstí je těžko polapitelná komodita, že stát na nás tlačí pořád víc, že už pod tím tlakem nejde rozumně podnikat, že nám státní mašinérie ukrajuje čím dál víc svobod a někteří z nás se v tom ovzduší, které čím dál víc začíná připomínat dobu normalizace či osmdesátá léta, začínají dusit. Že je to vlastně jakési volání po naději, že přijde analogie roku 1989 a politického uvolnění po něm.

Těžko se to verbalizuje, vysvětluje a předává – ale nedokážu tuhle frustraci procítit. Nedokážu vnímat svět jako slzavé údolí. Nedokážu žít v neustálém strachu z pohromy. Nedokážu cítit beznaděj a nedokážu rezignovat. Není pro mě přirozená sebelítost; je pro mě přirozený boj. Když mě někdo zraní, místo lítosti se ve mně probudí nevýslovné odhodlání hledat alternativní cestu k dosažení toho, o co jsem právě přišla.

Často si uvědomuju, že vše, co mám, vše, co jsem si z nuly vydobyla, mám ne proto, že bych měla nadpřirozené schopnosti krotit hmotu či používat intelekt, ale proto, že mám nadprůměrnou míru umíněnosti. Když něco chci, chci to a jdu za tím, dokud si to nevezmu. Nemám ve zvyku prohrávat války. Jen občas takticky obětuju některou bitvu. Když kolem sebe vidím rostoucí ceny, klesající míru úspor, šířící se frustraci z ekonomického marasmu, nedokážu cítit zmar a strach; vidím investiční a podnikatelské příležitosti.

A potom zaslechnu rádio, zahlídnu článek v novinách. Jak ta a ona politická strana chystá dotace na tohle a navyšuje podporu na tamto. A jak se potom život zlepší. A chce se mi smát.

Jak se ekonomická situace zlepší tím, že někomu stát sebere peníze a jinému je dá?

Co přesně ji zlepší?

Kdo přesně díky tomu vyrobí víc než před sebráním a znovurozdáním peněz?

Jak konkrétně stát učiní své ovečky bohatší a šťastnější tím, že nás dál přiměje spotřebovávat víc, než kolik vyrobíme?

Kde konkrétně se vezme naše bohatství, když se za něj nebudeme rvát a budeme čekat, až nám ho stát rozdá?

Jak přesně máme docílit štěstí v životě, když čekáme, až k nám přijde, a nepotíme za něj krev?

Jak si máme vážit toho, co máme, když jsme se o to nemuseli rvát?

Soláry na domech nesmějí být výsadou bohatých. Na střechách jich bude jeden a půl milionu,“ říká ministr. Bohatství ale JE výsadou bohatých. Jak přesně si máme polepšit tím, že podnikatelům, kteří tvoří, peníze vezmeme a rozdáme je na soláry chudým?  

V žádostech o kotlíkovou dotaci proběhly dvě velké změny. Podmínky nikdy nebyly tak výhodné,“ říká ministryně. A pro koho nebyly podmínky nikdy tak výhodné? Pro ty, kteří si na ně nevydělali? A co ti, kteří kotlíkovou dotaci financují?

Lepší nemocnice? Připravují se nákladné modernizace, kraj schválil dotaci,“, říká novinový titulek. Pro koho bude nemocnice lepší? Pro firmy, které dodávají dotované hypermoderní přístroje, které se budou bez užitku povalovat ve sklepě, a které nebude mít kdo obsluhovat, protože ve státním zdravotnictví nejsou lidé?

Potravin bude dost, uklidňuje ministr a zvyšuje dotace a podporu malých farmářů,“ píše se v novinách. Jak přesně nám pomůže, že potravin je dost, když lidé kvůli inflaci navzdory rostoucím mzdám chudnou a nemohou si je dovolit? A jak přesně by lidé měli přestat chudnout, když inflace se šroubuje pořád výš? A jak přesně bychom měli inflaci zastavit, když ji pohání stát, který na dluh rozdal mezi lidi tolik peněz, že inflaci sám vyvolal?

Vím zcela bezpečně, že žádná dotace mi štěstí nepřinese. A ti, kdo se o nezasloužené dotace z práce jiných tolik hrdlí, skutečně ekonomiku, zemi, společnost nezachrání. Ti, kdo budou čekat s nataženou dlaní, až dostanou svůj společenský status, své bohatství, svůj díl štěstí, svůj vytoužený vztah a lásku, na které mají „nárok“ bez jakékoliv protihodnoty – ti se nedočkají.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Chcete znát viníka inflace?

S inflací je jedna potíž: Když přesáhne určitou výši, mění se už tak rychle a je tak nerovnoměrná, že už ji nedokážeme statisticky přesně změřit. Už ji jen odhadujeme, více či méně přesně.

Nicméně za poslední týden přišla opět další várka čísel, které se snaží inflaci odhadnout – a svědčí o opět dalším zrychlování tempa růstu cen. Inflace pořád sílí na všech frontách, a to se během celého loňského roku tvrdilo, že touto dobou by už měla zmírňovat.

A víte, co je na tom nejhrozivější? Růst inflace má skoro vždy stejné schéma: Nejprve rostou ceny energií, ceny v průmyslu… a teprve poté s nějakým odstupem ceny v obchodech třeba za potraviny. Ceny potravin vždy s časovým odstupem pokulhávají za cenami na začátku výrobního řetězce. A teprve v okamžiku, kdy růst cen výrobců zpomalí, může s nějakým časovým odstupem dojít také ke zpomalení růstu koncových cen pro zákazníky, tedy spotřebitelské inflace. Jak vidno, tato chvíle je stále ještě před námi. Inflace spotřebitelská je stále na vzestupu, na vzestupu ještě nějaký čas bude a letos se dost možná přehoupne i přes patnáct procent. A pokud dojde k nějakým dalším „komplikacím“ typu konec ruského plynu, dvacetiprocentní inflaci není možno nakrátko vyloučit.

Že jsou to hrozivá hausnumera? Nojo, jenomže mají reálný základ. Meziročně ceny průmyslových výrobců v březnu vzrostly o 24,7 procenta. To znamená, že ceny v průmyslu jsou skoro o čtvrtinu vyšší než před rokem!  A pokud si žádáte slyšet nějakou vyloženou kuriozitu, pak mohu posloužit kupříkladu cenami elektřiny, plynu a páry, které vzrostly o krásných 48,9 procenta, z toho ceny elektřiny a jejího přenosu vzrostly o ještě krásnějších 62,3 procenta.

Vážně mi vaří krev v cévách, když slyším „chytré“ úvahy o tom, jak šmejdští řemeslníci, obchodníci, výrobci „zneužívají“ situace. Jistě, v jednotlivých případech jsou jejich marže vyšší, než odpovídá inflaci. Na druhou stranu – pokud je někdo ochoten jejich cenu uhradit, co je na ní špatně? A může vlastně vůbec někdy být na ceně něco špatně, pokud jde o cenu na svobodném trhu? Může být nějaká cena „nemorální“? Sotva. Cena je výzvou ke koupi. Ber – nebo nech být – nebo vyjednávej. Nelíbí se ti cena – neber. Nějak nedokážu vidět to velké špatné.

Jak se to ale mohlo přihodit, že u nás je inflace tak vysoká? Že je vyšší, než v dalších zemích Evropské unie? Vždyť u nás máme třetí nejvyšší inflaci v EU! Hledáte „šmejdství“? Viníka? Tak jo, ukážu vám jednoho z viníků. Ne jediného; inflace je i za hranicemi. Ale tenhle viník má hodně prsty v tom, že u nás je inflace ještě vyšší než jinde.

Tím viníkem byla vláda od roku 2020. Tehdy se vláda rozhodla, že lidé se „nesmí“ propouštět kvůli pandemii. A to byl jeden z největších ekonomických omylů posledních let. V jeho důsledku přišla česká variace na (ne)slavný německý kurzarbeit. Tedy na něco, co je vrcholně nemorálním výsměchem všem, kdo pracují. Někdo, kdo pracuje, dostane za svou práci zaplaceno, a ten, kdo nepracuje, dostane také zaplaceno. Což je ovšem hnus.

A není to jen vrcholně nemorální, je to i absolutně nefunkční ekonomicky. V naivním, ekonomicky neznalém myšlení se kurzarbeit či česká varianta „Antivirus“ jeví jako „dobro“ a „podpora“. Jenomže kurzarbeit je jedním z těch důvodů, proč nyní většina lidí chudne kvůli vysoké inflaci. Vysvětlím vám to.

Lidé během pandemii nepracovali a současně dostávali za svou nepráci zaplaceno. Tedy podniky nevyráběly, neposkytovaly služby – logicky, protože zaměstnanci nemohli zboží a služby vyrábět. Právě za to nevyrábění byli placeni, že. Vzniklo tedy málo zboží, málo služeb. Současně ale lidé dostávali peníze – jejich úspory vzrostly během pandemii na historicky rekordní úroveň.

Tedy najednou bylo mezi lidmi mnoho peněz, ale málo zboží a služeb. A co se stane, když je něčeho málo a vy máte hodně peněz a chcete si to nedostatkové zboží koupit? Jste ochotni nabídnout vyšší cenu. Tedy ceny začnou růst. Prostě hodně peněz se rozpočítá mezi málo zboží. Ceny jsou vysoko, roste inflace. A najednou, ejhle, všichni si zase koupíme navzdory většímu obnosu peněz stejné kvantum zboží a služeb, protože ceny inflačně vzrostly. Vlastně menší kvantum, protože zboží je nedostatkové. Peníze ztratily hodnotu.

Teď to vypadá, že kurzarbeit „jenom“ způsobí vyšší ceny, ale všechni jsou na svém. Ale ono je to ještě horší. Na kurzarbeit dosáhnou jen velké firmy. Malí živnostníci se mohou jít klouzat. Kdo ale za flákání se lidem platí? Stát? Ne, stát ne, to se jen tak říká, stát peníze, které nepracujícím rozdává, nejdřív někomu musí vzít. Komu? Živnostníkům a dalším podnikatelům, kteří krachují, a pak tyhle stát peníze dá velkým firmám, které nechají své zaměstnance doma.

Takže v realitě kurzarbeit nikomu nepomůže, protože ve finále máme jen inflaci jak hovězí, zmrazené pracovní síly v neproduktivních firmách a vyšší státní dluh.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Benzín na příděl

Lidé se vždy nejspolehlivěji proberou k akci, až když je někde začnou bolet jejich vlastní peníze. A aktuálně je hodně pálí cena pohonných hmot.

Momentálně sice frčí spousta témat, všechny víceméně spojené s válkou na Ukrajině, dokonce i pandemie, která vydržela veřejný prostor plnit déle než dva roky, se zdá být „zapomenuta“, ale dokonce i žhavé téma „Uprchlíci z Ukrajiny“ se zdá na sociálních sítích a v hospodách blednout před tématem „Ceny u čerpaček“.

Když něco probere veřejné mínění, pak to zase obyčejně probere i politiky, protože ti s veřejným míněním stojí a padají. Veřejné mínění politiky vynáší nahoru i shazuje dolů. A tak se vláda rozhýbala. Od června do konce září chce snížit o 1,50 koruny spotřební daň, která u litru benzinu činí 12,84 koruny a u nafty 9,95 koruny.

Především nevím, proč se spotřební daň má snížit jenom o 1,50 Kč, když víme, o kolik ceny nejen pohonných hmot rostou. A když víme, jak vysoká je spotřební daň a kam až by vláda se snížením spotřební daně mohla jít. Anebo lépe řečeno: Vím, proč se má daň snížit jen tak málo – ale nevím, proč se ještě nikdo nebouří. Spotřební daň totiž patří mezi daně, kterým se nejhůř vyhýbá jakoukoliv daňovou optimalizací, takže je pro každou vládu dojnou krávou číslo jedna. Každá jiná daň než spotřební se totiž obchází lépe. Ale zbavit se své závislosti je těžké. Pokud vám zdraží alkohol či tabák, sotva se pití a kouření vzdáte. Pokud zdraží nafta, sotva přestanete rozvážet rohlíky do obchodů.

Vláda tímto opatřením přijde zhruba o čtyři miliardy korun měsíčně. Ihned se tedy ozvala kritika, že vláda tím čtyři miliardy měsíčně vyhodí. Nu, řekla bych to asi takto: Pokud vláda skutečně sníží spotřební daň a tím nezíská ony čtyři miliardy měsíčně, tak tím vyhození čtyř miliard měsíčně zabrání. Protože peníze, které vláda lidem bere z kapes formou daní a pak je přerozděluje na řadu nesmyslných projektů, jsou z větší části peníze vyhozené. Nesebere-li lidem daně, vyhození miliard zabrání.

Vláda vlastně zná jediný způsob, jak ekonomiku ovlivňuje: Přerozděluje. Jedněm bere, druhým dává. Komu může brát: Jedině těm, kdo umí něco vydělat. Když vezme těm, kdo produkují a ekonomiku táhnou, k čemu to nutně musí vést? Nutně a nevyhnutelně musí větší zatížení těch, kdo produkují, směrem k těm, kdo neprodukují, ekonomku zpomalit. Neboli čím víc přerozdělujeme, tím víc zpomalujeme. Čím víc zpomalujeme., tím víc v průměru chudneme. Jediná pomoc spočívá v tom snížit přerozdělování, aby produktivní mohli produkovat víc a celá ekonomika aby tak rostla rychleji, tedy aby v průměru rostla i životní úroveň těch nejchudších. Je to matematicky prosté. Ale nepohodlně se to politicky prodává.

Nejvíc mě ale neděsí neochota vlády snížit pořádně spotřební daně, ale úvahy o regulaci marží prodejců pohonných hmot, nebo ještě hůř o stanovení cenového stropu po cenu u benzínek. I takové úvahy se dnes vyskytují. Kdyby ovšem chytrolíni, kteří volají o stanovení cenového stropu, rozuměli ekonomii, věděli by, že kdykoliv omezíme cenu, omezená cena navýší poptávku a mezí nabídku, takže vznikne nedostatek.

Prostě pokud by vláda šla ještě dál a chtěla třeba ceny nějak administrativně nastavovat, okamžitě bude z pohonných hmot nedostatkové zboží, takže u pumpy si nenatankujete. A co vymyslí vláda, pokud se z něčeho stane nedostatkové zboží? Zavede příděly. A na černém trhu cena pohonných hmot vysoce překoná ceny regulované. To je pouze a jen bezemoční, prostý popis ekonomického mechanismu, který by nastal při cenovém moratoriu.

A pak tu máme druhou možnost. Totiž snížit daně. Jak jednoduché.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Eurofanatismus

Znáte to: Občas musíte jednat s nějakým člověkem, o kterém už na první pohled víte, že to nebude vaše krevní skupina. Nevíte, proč to víte, ale prostě to víte.

Snad uhýbavý pohled očí. Snad držení těla. Snad něco v jeho outfitu. Víte, že jde o byznys záležitost, nebo úřední věc, nebo o bankovní případ, prostě že tu nejste proto, abyste si s dotyčným rozuměli u kafe, a tak se kontrolujete a mluvíte věcně a pragmaticky. Ale přesto je to čím dál horší. Automaticky vycházíte z toho, že když neodkryjete žádnou ze svých emocí a budete mluvit pouze a jen logicky a prakticky, ten druhý vám musí rozumět, i kdyby si na uších seděl; ale on vám nějak rozumět nechce. Pořád nějaké záseky. Řeknete třeba, že pánovi předáváte dokument, v němž obchodní rejstřík prokazuje, že společnost A vlastní společnost B; věc to prostá, jasná, bez emocí, ryze obchodní. Pán se ale zasekne, nasadí výraz, jako že velmi lituje, že vám nemůže vyhovět, a opáčí, že bohužel potřebuje dokument, v němž obchodní rejstřík bude prokazovat, že společnost B je vlastněna společností A. Tyvoe!!!, chce se vám zařvat. A pán proti vám na vás dál hledí se stejným rozbředlým výrazem, se stejnou pasivní agresivitou, a vy víte, že kdyby mohl, taky by vás nejraději plesknul jako vy jeho, ačkoliv jste si vlastně nic neudělali, jenom se na první dobrou nemůže vydýchat.

Často si kladu otázku, čím to je. Co je to v těch lidech, se kterými nemohu vyjít, a dopředu je to jasné. Po letech jsem připadla na odpověď, která mě samotnou překvapila.

Jeden můj kamarád mi jednou řekl: „Pokud si myslíš, že silní lidé mohou být nebezpeční, tak se pleteš. Nejnebezpečnější jsou ti největší slaboši.“ A já k tomu dodávám: Slaboši, kteří nikdy nemají vlastní názor. A protože nemají vlastní názor, mají své vlastní myšlení rozbředlé, ale potřebují nějaký směr života, uchylují se k víře, že jiní lidé vědí lépe, co je dobro a co je zlo. A místo toho, aby tací slaboši jednali tak, jak si vyhodnotí jako správné, jednají tak, jak jim je řečeno. Jsou to právě ti lidé, kteří dodržují pravidla nikoliv proto, že jsou pravidla dobrá, ale dodržují je proto, že jsou to pravidla, a ta se dodržovat „musí“. Ještě jinak řečeno: Jsou to přesně ti lidé, kteří budou v době jejich platnosti obhajovat Norimberské zákony prostě proto, že to jsou zákony, a zákony se „musí“ dodržovat.

Takového člověka vycítíte na sto honů, zejména jste-li člověk svobodomyslný. Je to člověk, který vás bez mrknutí oka udá gestapu, StB či facebookovské skvadře chránící „zásady komunity“ jen proto, že pravidla jsou pravidla. (Jen tak mimochodem, dost často, i když ne vždy, tací lidé působí hodně vyumělkovaným, vystajlovaným dojmem, sprosté slovo je pohoršuje.)

Slabochy takového typu schovávající se za falešnou humanitu nemohu ani cítit. Ale možná se budete divit, když budu tvrdit, že jejich dogmatismus je pravou příčinou také ekonomického úpadku dnešního světa. Protože dogmatismus je přesně to slovo popisující jejich povahu: je to nekritické uchylování se k víře, co je dobro a co je zlo, aniž bychom zapojili vlastní myšlení. Jen na základě befelu.

Zajímavé (i když současně velmi logické) je, že existují celá témata, u kterých podle některých nuancí spolehlivě poznáte, zda dotyčný je, či není dogmatik. Stačí dvě tři věty a některé obraty, a víte. Tak třeba očkování, migrace… anebo euro. Je to pro mě až s podivem, jak dokonale umí otázka eura zfanatizovat některé lidi. A teď ta pointa. Pro mě nedělá velký rozdíl to, zda dotyčný fanaticky brojí proti přijetí eura, nebo pro jeho přijetí. Pro mě to vyjde šul-nul. Asi jako povinné očkování pod hrozbou zavírání neočkovaných do lágrů, versus čipy v očkovací látce. Fanatik s vírou v nějakou historku, nebo fanatik s vírou v nějakou historku.

Na tenhle typ fanatismu jsem si vzpomněla, když jsem zaznamenala poplach mezi odpůrci eura v okamžiku, kdy vláda oznámila, že se chystá od ledna 2024 zavést možnost vedení účetnictví a daňové evidence v eurech. Podle typu firmy, jestli je exportér nebo ne, bude mít dotyčná společnost šanci využít nástroj, který je pro její konkrétní podnikání lepší.

Já sama jsem velmi ostře proti přijetí eura, protože mám hodně ekonomických důvodů – tvrdím, že přijetí eura by českou ekonomiku jako celek poškodilo a zchudla by. Ale poplachu, který mezi částí odpůrců eura zavládnul, nerozumím. Proč by si firma nemohla účtovat, v čem je jí libo? V Evropě účetnictví slouží hlavně jako výkaz pro stát, aby měl podle čeho vybírat daně. Tak proč by si proboha nemohla firma účtovat, v čem jí vyhovuje, ať už to je v korunách, eurech, nebo třeba renminbi, pokud to berňák dokáže schroustat? Proč by tahle svoboda měla kohokoliv poškodit? Není to snad individuální věc každé firmy, v čem si chce vykazovat svou činnost?

Došla jsem k názoru, že nebezpečný a hloupý je fanatismus každý; dokonce i ten, který se zdá na první pohled podporovat váš názor. Je-li totiž někdo fanatik, který myšlení nahrazuje vírou, až příliš snadno konvertuje k druhé straně. Existuje jediný názor, z něhož nelze konvertovat. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by konvertoval od názoru, že nejlepší je řídit svůj život podle logického myšlení.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.