Category Archives: nextBlog

Víte, čemu se říká protimluv? Spojením jako suchý déšť. Bezkorupční dotace. Sexy elektromobil. Cool gumáky. Svoboda v socáči. Nebo kryptoměna centrální banky.

Žijeme ovšem ve světě divů, ve kterém může existovat jednaosmdesát pohlaví, ve kterém vás děti mohou žalovat za to, že jste je počali, i ve kterém může centrální banka vydávat své kryptoměny.

Kryptoměna byla dosud celkem známkou punku. Dosud „rebelské“ kryptoměny totiž stále představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra. Jak zařídit, aby vláda, berňák, centrální banka ani obecní drbna netušili, co, kdy a od koho nakupujete. Jenomže to státu notně leží v žaludku. Nejen proto, že – považte tu hrůzu – byste mohli nakupovat neseriózní letáky, na kterých se třeba píše, že premiér je, dejme tomu, osel. Ještě „horší“ z pohledu státu je, že s kryptoměnu se na státu stáváte do značné míry nezávislí. Rozumějme: Neokraditelní.

Jde o tohle: Pro centrální banky je obrovským lákadlem zrušení hotovosti. To jim totiž může umožnit podobné sociální experimenty, jako třeba záporné úrokové sazby, které já považuji za zcela nemorální krádež úspor. (Zrušte hotovost – napařte záporné úroky mínus 10 procent – a úspory na důchod jsou v kopru.) Ale lákadel je tu pro centrální banky ještě mnohem víc – záporné úroky jsou pro ně jen takovou třešinkou na dortu. Jenomže pokud jedete na kryptoměnách, centrální banka na vás tak snadno nemůže.

A protože centrální banka a vláda a finančák se vám z principu na kobylku dostat chtějí, začali špekulovat, jak to udělat, aby vám sebrali i kryptoměnu. A vyšpekulovali, že by vám místo „pravé“ kryptoměny mohli podstrčit jejich vlastní něco-jako-kryptoměnu. No ano, centrální banky už uvažují o zavedení své vlastní digitální měny, aby mohly ekonomiku ještě více kontrolovat. Americká i evropská centrální banka už začaly „studovat možnosti“, jak vlastní digitální měnu zavést. Číňané už od „studování“ přistoupili k činům. A ve Švédsku bude zavedena e-koruna, která se bude lišit od bezhotovostní švédské koruny a má mít mnohé rysy klasické kryptoměny.

Kryptoměny a digitální měny centrální banky nejsou totéž. Tak zaprvé ačkoliv mnozí obchodníci přijímají bitcoiny, kryptoměny nejsou „měnou“ v pravém slova smyslu; digitální měna centrální banky by ovšem oficiální, takzvanou fiat měnou byla. Jenomže pro většinu veřejnosti rozdíly splývají a lidé vidí spíš to, co je podobné. Třeba že kryptoměny i digitální měny centrální banky jsou bezhotovostní, založené na technologii blockchainu a jejich cena je ovlivňována jen trhem, nikoliv monetární politikou. Dost podobností na to, aby vaše babička neviděla mezi bitcoinem a digi-měnou ECB rozdíl. Jenže obojí je v důsledku jako oheň a voda.

Svým způsobem je touha centrálních bank ovládat ekonomiku pochopitelná – centrální banky přeci vznikly proto, aby mohly ekonomiku nějak ovlivňovat. U chirurga se také nedivíme, že požaduje, aby při operaci dostal do ruky skalpel, a nespokojí se s mokrým hadrem na utírání čela. Potíž to začne dělat, když chirurg ztratí ponětí o tom, pro kterou operaci ho klient vyhledal, a začne se rýpat i ve věcech, o které se ho nikdo neprosil. Když si zkrátka k operaci slepého střeva přihodí jen dle vlastního uvážení i přidání silikonů do poprsí a rhinoplastiku, takže dáma se po probuzení nestačí divit. A právě takhle nějak valná část centrálních bank ztratila ponětí o tom, kde je ta tenká linie, kterou by neměly překračovat.

Svět se zkrátka začal měnit na ekonomiku centrálně řízenou centrálními bankami, aniž by se jich o to majorita prosila. Jsou centrální banky, které prošly celý hospodářský cyklus se zápornými úroky, což se dosud nikdy v historii nestalo. Vykupují státní dluh a monetizují ho. Vykupují akcie, a tím zestátňují soukromý majetek. To rozhodně lze považovat za ovládání ekonomiky přes čáru. Dnes už víme, že máme štěstí, že dosud existuje hotovost, protože jen díky ní ECB nemůže snížit úroky ještě hlouběji pod nulu. Kdyby mohla, udělala by to.

Tahle možnost ještě víc ekonomiku znásilňovat sice vysvětluje tlak na zrušení hotovosti, ale pořád to nevysvětluje, proč centrální banky chtějí vydávat vlastních kryptoměny. Vždyť přeci za tím účelem by jim stačily jen „tradiční“ elektronické peníze, ne? Jedním z důvodů je pokus o vypálení rybníku „klasickým“ kryptoměnám typu bitcoin. Pokud někoho rajcuje myšlenka, že by vlastnil kryptoměnu, ale bitcoinu přeci jen tak docela nedůvěřuje, možná by mohl uvěřit kryptoměně emitované centrální bankou…? Že to jde zcela proti myšlence kryptoměn, totiž že kryptoměna je alternativou k státem kontrolované měně? No a co – to masy neřeší.

Víte, to máte podobné jako s módou. Vezměte si třeba takové martensky. Tedy boty značky Dr. Martens. První boty značky Dr. Martens se začaly prodávat v Británii 1. dubna 1960. Šlo o ikonický model „1460“ tmavě třešňové barvy, který se mimochodem prodává dodnes a jehož hrdým majitelem je krom jiného i můj drahý manžílek Pikora (a pokaždé, když si je nazuje, pak skuhrá, že má zase puchýře). Tyhle boty byly v šedesátých a sedmdesátých letech neodmyslitelně spjaté s jistými subkulturami. Zejména s punkery, později i s motorkáři, se skinheady a ještě později i s hudebním žánrem grunge. „Slušný člověk“ by si je neobul ani za nic. Jenomže v novém miléniu si martensky oblíbily všelijaké hvězdy a hvězdičky, které žijí z masovosti a s punkem nemají společného lautr nic. A tak se najednou mohlo přihodit, že v posledním kvartálu roku 2018 se zvýšila poptávka po martenskách o 110% v porovnání s rokem předchozím! Náboj se vytratil, z původně rebelských bot se stala masová móda.

Co to má společného s kryptoměnami? Všechno.

Pokud dosud „rebelské“ kryptoměny, které stále ještě představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra, zkrotíme, vezmeme jim jejich rebelský náboj, v očích nejširší veřejnosti je „zlegalizujeme“, tahle široká veřejnost se přestane zajímat o bitcoiny či etherea a docela ochotně začne nakupovat kryptoměny poskytované a hlavně kontrolované centrální bankou. A centrální banka bude mít své ovečky už zase v hrsti. To už je pro centrální banku docela zajímavý důvod vydat svou vlastní kryptoměnu. A pak zrušit hotovost.

(V textu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus… Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět.

Některým lidem už nevoní nejpraktičtější forma vlády, totiž demokracie. Místo ní se vzhlédli v něčem, čemu začali říkat „liberální demokracie“, a co se v jejich pojetí vyznačuje tím, že hlasitá menšina uřve svůj názor na úkor většiny.

Na první pohled se to jeví jako technicky nemožné. Jak by mohla menšina uřvat většinu? Ale pohled na evropsko-americkou civilizaci ukazuje, že to nejen možné je, ale že se to dokonce i děje. Jistá část „progresívních menšin“ totiž vynalezla velmi efektivní nástroje, jak toho docílit.

Oblíbenými nástroji jsou citové vydírání („když naši loď s ilegálními imigranty nepustíte do přístavu, umřou hlady“), strašení („když budete létat, kvůli CO2 se uškvaříme“), vyhrožování („How dare you?!“), či třeba vzbuzování pocitů provinilosti („historicky jsme kolonialisté a musíme se vykoupit pozitivní diskriminací“). A aby takový nátlak dobře fungoval, musí být organizovaný. Podobně jako jeden zaměstnanec si prosadí málo, proto se sdružuje do odborů, podobně jako jeden podnik si prosadí na vládě málo, protože se sdružuje do komor a najímají si lobbyisty, tak taky jeden progresívní liberál si prosadí málo, a tak se zakládají… politické neziskovky.

Politická neziskovka je něco zcela jiného než „prostá“ neziskovka. To právě politické neziskovky jsou výkonným nástrojem k tomu, aby se vláda většiny změnila ve vládu menšin. A aby si to ona většina, dostatečně postrašená a cítící se provinile, dokonce ještě zaplatila ze svých vlastních daní. Protože nenechme se mýlit, politické neziskovky čerpají peníze z našich daní. A o to tu běží.

Protože jsem byla politickým hnutím Trikolora požádána o vypracování makroekonomické části jejího programu, na otázku politických neziskovek jsem nutně musela v rámci téhle práce narazit. I ukázalo se vzápětí, že v českém prostředí legislativa označení „politická nezisková organizace“ vlastně ani  nezná, takže jsou tyto organizace poměrně slušně zakamuflované mezi ostatními neziskovkami, které mají k těm politickým na hony daleko. To se však dá poměrně snadno napravit. Není totiž zase tak těžké politickou neziskovku definovat^*).

Chcete příklady? Tady jsou: Evropské hodnoty, Člověk v tísni, Prague Pride, Alternativa 50+, Open Society Fund Praha, Agentura pro sociální začleňování, IQ Roma servis, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Transitions, Sdružení pro integraci a migraci, Fond NNO a další.

Vnímám velmi nelibě, že z veřejných peněz je prostřednictvím politických neziskovek placena propagace ideologií. Považuji to za nebezpečí pro systém zastupitelské demokracie. Propagovaná témata totiž mají nápadně často – troufám si říct téměř vždy – charakter neomarxistických, progresivistických či alespoň krajně liberálních témat, jako jsou podpora „pozitivní diskriminace“ LGBT, podpora imigrace a multikulturalismu, témata označovaná jako „gender“, environmentalismus a podobně.

Sami si z daní platíme umělé vnucování progresivistických témat české společnosti za cenu vytěsňování témat jiných. Voliči tolerují vynakládání veřejných peněz tímto způsobem v domnění, že jde o „správnou“ agendu, a nevědomky tak financují změnu demokracie v „liberální demokracii“, tedy vládu většiny ve vládu menšin. Voliči si mnohdy neuvědomují, že nevolené politické neziskovky tím získávají značný vliv na ovlivňování veřejného mínění, na umělé vytváření témat ve společnosti, a tedy zprostředkovaně i na výsledky voleb.

Navíc tyto neziskovky tím, že využívají veřejné peníze, vytváří zdání, že jednají ve veřejném zájmu; v realitě ovšem o žádný veřejný zájem nejde. Aby totiž nějakou činnost bylo možné označit za veřejný zájem, musela by se na něm společnost shodnout ve volbách, tedy podporou politických stran, které téma prosazují. V realitě však politické neziskovky pouze uměle vytvářejí za použití píárových postupů a veřejných peněz dojem, že na jejich -ismu existuje celospolečenská shoda.

Další nebezpečí politických neziskovek spočívá v tom, že jsou mnohdy financovány ze zahraničí, čímž cizí státní občané, cizí komerční společnosti i cizí vlády prosazují cizí zájmy na české půdě, aniž by ovšem toto prosazování cizích zájmů bylo vystaveno domácí politické soutěži. Příklad? Třeba nadace Open Society Fund Praha coby součást mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations, kterou založil americký investor G. Soros a která ve více než 70 zemích světa aktivně podporuje progresivistická témata – aniž by se o to voliči ve volbách prosili. Nevidím důvod, proč bychom se měli nechat korumpovat výměnou za to, že u nás dovolíme propagovat cizí ideologie a zájmy.

Ze všech těchto důvodů chci zákaz financování politických neziskovek z veřejných peněz a ze zahraničních zdrojů. Chci STOP Norským fondům, chci stop politickým projektům z rozpočtů EU, a to i mimo neziskovky!

Je mi jasné, že o stávající neziskovky se bude pokoušet psotník, až si tohle přečtou. Budou argumentovat veřejnou potřebností. Jenomže já nemám nic proti tomu, aby veřejné peníze dostal třeba domov důchodců, u něhož se drtivá většina společnosti shodne, že si přeje jeho existenci. Nemám dokonce ani nic proti tomu, aby soukromé organizace obhajovaly různé politické postoje. Ať si Milion chvilek dál sbírá příspěvky od soukromých dárců. Odmítám ale, aby politické neziskovky získávaly peníze z daní, peníze od cizích vlád či od cizích občanů bez volebního práva u nás. Kdo u nás nevolí, nemá co ovlivňovat chod českého státu!

————————

*) Pojem „politické neziskovky“ lze definovat jako právnické osoby splňující současně tato kritéria:

• jsou založené jako soukromoprávní instituce
• mají právní formu spolky a pobočné spolky, nebo nadace a nadační fondy, nebo obecně prospěšné společnosti
• mají funkce tzv. advokační nebo filantropické.

Jak zajímavé sledovat média u nás a v zahraničí. Obvykle to funguje tak, že pokud se nejedná o nějakou vyloženě klíčovou zprávu, většinu témat přebíráme s jednodenním zpožděním.

Některá témata se k nám vůbec nedostanou. A jiná jsou naopak tématem jen u nás. A právě takovým tématem byl nedávný sjezd jedné z nejmenších parlamentních stran u nás. Té, která si dala za cíl rychle přijmout euro. A ejhle, v tu ránu se jí podařilo vyrobit staronové téma.

Najednou snad všechna média referovala o tom, že je třeba diskutovat o přechodu na novou měnu.

To je velký mediální úspěch, o tom žádná. Z netématu se podařilo udělat velké téma. Z letošního průzkumu plyne, že 75 % lidí si euro nepřeje. Přechod na euro si přeje jen 20 % lidí. Neboli této hlučné menšině se podařilo své téma opět vrátit do diskuse, ačkoli v demokratické společnosti bez přívlastků by takové téma bylo vzhledem k nízké podpoře tak okrajové, že by se o něm mluvilo… také jen okrajově.

Takže zatímco u nás se už po milionté diskutovalo, zda přijmout většinou společnosti nechtěné euro, ve světě bouřila jiná témata. Témata, o kterých u nás slyšel jen málokdo, a přitom s přijetím eura souvisí jako máloco.

Zkrátka většina Čechů sice má na euro nějaký názor, přitom ale vůbec nemají informace, na kterých by si takový názor mohli udělat – většina Čechů totiž z médií zřejmě vůbec nezachytila, jak v eurozóně roste kritika eura a Evropské centrální banky (ECB).

Kritika roste především ze strany německé centrální banky a obecně německých ekonomů. Došlo to dokonce tak daleko, že nová zástupkyně Německa ve vedení ECB poprosila německé ekonomy, aby už nekritizovali ECB a její politiku, protože to prý euru „vážně ubližuje“. Jako asi takhle: Je to kapku absurdní, pokud se vedení ECB snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že měna je tak vnitřně křehká, že kritiku neunese…

Kritika přitom směřuje k záporným eurovým úrokovým sazbám. Jedno německé médium přirovnává bývalého šéfa ECB, který s nimi přišel, k hraběti Drákulovi, který vysává úspory. Ekonomové správně poukazují na to, že ECB sice snížila své sazby na rekordně nízké hodnoty, ale ekonomika přesto spadla na dosah recese, které se Německo (nejspíš) o desetinku procentního bodu vyhýbá. A co když Německo upadne do recese skutečně? Půjdou snad úrokové sazby k mínus deseti procentům? Ukládal by pak ještě někdo peníze do bank?

Takže tedy politika ECB nefunguje. Někteří ekonomové tvrdí, že řešením je to, co bylo léta považováno za teoretický konstrukt, neboli co já označuju za fantasmagorii. Tedy helikoptérové peníze. Kdysi totiž nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman napsal, že až jednou nebude politika centrálních bank fungovat, začnou shazovat peníze z helikoptéry mezi lidi. To, co donedávna byla šílenost, je už v ECB teoreticky zpracováváno. Ostatně záporné úrokové sazby byly donedávna oxymóronem taky.

To ale není všechno. Většina těch, kteří u nás mají tak jasno o euru, také jaksi přehlédli, že podle německé centrální banky se s eurem zvyšují rizika pro německý finanční systém. Důvodem jsou opět záporné úrokové sazby ECB. Kvůli nim klesají bankám zisky a jsou zranitelnější. Záporné sazby totiž nutí banky, aby hledali kladné výnosy. Ty jsou ovšem aktuálně spojené jen s velmi rizikovými investicemi. Banky jsou proto – aby neměly ztrátu – uměle donucené podstoupit vysoké riziko. Na totéž ukazuje prstem i ratingová agentura Moody’s – tvrdí, že do 12 až 18 měsíců dojde k oslabení německého bankovního sektoru.

Další obětí eura jsou penzijní fondy. Ty mají se zápornými úrokovými sazbami hodně těžký život. Se zápornými výnosy, jak se dnes pěkně říká (natvrdo přeloženo: se ztrátami) totiž jejich zakladatelé nepočítali. Záporné výnosy jaksi nejsou slučitelné s logikou investování.

Tyhle záporné výnosy jsou umožněné jen pitoreskní politikou ECB. Zahraniční média na rozdíl od českých proto intenzivně rozebírají zprávu, že nizozemské penzijní fondy budou nejspíš snižovat vyplácené důchody, a to přesto, že jsou považovány za jedny z nejlepších na světě. Nizozemské úřady proto zvažují změnu regulace fondů: Tedy vymění bezpečnost fondů za velmi riskantní a aspoň nějaké výnosy. Navíc úřady zvýší odchodový věk do důchodu, aby byl první pilíř důchodového systému s těmito ztrátami fondů ufinancovatelný. (A to čeští milovníci eura řekli, že euro vedlo ke zvýšení věku pro odchod do důchodu a ke snížení důchodů?)

Pro penzijní fondy je klíčová důvěra v systém. Ta je tímto narušena. Mnozí lidé chápou záporné úrokové sazby jako signál, že nemají na důchod šetřit, protože kdo šetří, má se zápornými eurovými úrokovými sazbami ztrátu. Raději všechny peníze hned utratí a nejlépe se ještě zadluží. Což jest důchodové zabezpečení jak noha.

No a pak tu máme vládní dluh eurozóny. A ten je macatý. U nás se média tváří, že je dluhová krize vyřešená. Což není pravda. O tom svědčí to, že euroval (ESM), tedy záchranný fond eurozóny, bude znovu reformován. Italská média a politici ovšem bijí na poplach, že reforma může zhoršit postavení italských státních dluhopisů. ESM totiž bude snáze refinancovat státní dluhy, ale teoreticky taky dluhy škrtat. Ano, škrtání dluhů je opět na stole.  Logicky kdyby nehrozilo, tak by nebylo potřeba ESM reformovat. Italský dluh je astronomický a nikdo neví, co s ním.

Proč o tom česká média mlčí? Proč a jak máme „diskutovat“ o euru, když běžný občan nemá z běžných médií dost informací? To pak není diskuse, to je monolog lobbistů. A kdybychom tyhle informace dostatečně rozebrané v médiích měli, vsadím se, že euro má ještě nižší podporu než oněch 20 %.

Problémy eurozóny nejsou vyřešené. Jsou jen překryté biliony eur a zápornými úrokovými sazbami. A přes to všechno patří eurozóna k nejpomaleji rostoucím částem vyspělého světa. Eurozóna není klubem bohatých, ale klubem předlužených, kteří to za každou cenu zkoušejí kamuflovat. Penzijní fondy v eurozóně ale už dokamuflovaly.

Tak o čem že tu ještě pořád diskutujeme…?

Mám jednu výhodu. Nejsem politik. Tudíž nemusím kroužit kolem horké kaše a předstírat, jak je studená. Mohu si dovolit říct, co si myslím. Ne tak francouzský prezident. Tedy aspoň dle mínění mnohých.

Když si francouzský prezident pustil pusu na špacír ohledně Severoatlantické aliance, která je prý podle něj ve stádiu mozkové smrti, na mnoho politiků to mělo vliv jak rudý hadr na býka. Prý jsou to slova „nebezpečná“. Nu – možná i nebezpečná jsou. Ale jak se s Macronem obyčejně neshodnu ani na tom, jestli je právě listopad či prosinec, v tomhle případě má pravdu. Byť jeho pohnutky k takovým soudům nejspíš nejsou moc šlechetné.

Macron si už delší dobu zkouší hrát na nového Napoleona. Teď, když se mu v rámci EU z cesty sami a dobrovolně odklízejí Britové, vidí své šance na získání politického, kulturního i ekonomického vlivu nad většinou kontinentu. K tomu se mu ovšem vůbec nehodí, aby Evropa byla začleněna do nějakých širších struktur. Rozbití NATO by mu náramně vyhovovalo. Jenomže ať už jsou pohnutky francouzského prezidenta jakkoliv osobní, případně velkopanské, v jednom má recht:

NATO už nefunguje. Aktuálně nás nikdo nechrání. Pravda je totiž taková, že NATO mělo smysl, když existovala Varšavská smlouva. Dvě světové zóny, dvě vojenská uskupení, jedna železná opona. Jedna se vymezovala proti druhé. Když se východní blok sesypal, padl NATU úhlavní nepřítel. A kde není společný nepřítel, tam není společné spojenectví.

Dobře to bylo vidět, když Donald Trump veřejně hodil některé členské země NATO přes palubu ještě předtím, než se stal prezidentem. Při své kampani prohlásil, že bude-li on prezidentem, NATO nemusí automaticky přijít napadenému spojenci na pomoc. Na mysli měl zejména Pobaltí. Jenomže na bezpodmínečné pomoci celé aliance jejímu napadenému členovi NATO stojí. Pokud nejsilnější hráč NATO, tedy USA, veřejně řekne, že závazky plynoucí z členství v NATO nemíní dodržovat, existuje pak ještě nějaké NATO?

A pak tu máme Turecko. Má ohromnou armádu, teoreticky je spojencem USA, v Sýrii a Iráku jsme však viděli, že to s nějakým spojenectvím nebude zase tak horké. Turci jsou pravděpodobně jako jediný člen NATO ochotni USA vzdorovat. Zároveň s tím jsou ale také ochotni třeba bránit sobě blízké Ujgury v Číně. Na planetě se najde jen málo zemí, které se dokáží Číně tak ostře postavit jako Turecko. Turecko se totiž jako velmoc skutečně cítí. A kdyby mělo ještě jaderné zbraně, muselo by být považováno za významného globálního hráče. A Turecko se aktuálně bratříčkuje víc s Ruskem než s EU nebo s USA.

Pokud by měla Evropa dnes říct, koho by se měla bát nejvíc nebo proti komu by se měla vymezovat, pak by musela jmenovat především Turecko, arabskou část Blízkého Východu, ze vzdálenějších zemí Čínu. Ne snad že by nás Turecko nebo země Blízkého Východu napadli vojensky. Ale například jejich hranice jaksi prosakují… a do Evropy se hrnou lidé, kteří by se hrnout neměli. A mají se k nám hrnout lidé organizovaně v rámci armády, nebo neorganizovaně každý sám za sebe? Je v konečném důsledku takový rozdíl? Jsou následná změna kultury a vynucování cizích pravidel v obou případech tak odlišné? Obrana hranic, jako obrana hranic.

Jenomže vymezit se proti těmhle horkým oblastem si Evropa nějak netroufá. Nebo z ideologických důvodů nechce. A tak se raději bude dál crcat s udržováním dojmu, že NATO je životaschopné, a že se v rámci NATO musíme vymezovat především proti Rusku.

Vymezování se proti Rusku jako proti největšímu nepříteli je povedená Potěmkinova vesnice. Tedy ne že by Rusko bylo takový svatoušek – jenomže dneska už je příliš slabé na to, aby si z něj Západ mohl dělat nepřítele číslo jedna. Rusko má jen ropu, jejíž význam klesá, a armádu, která má tu největší slávu už za sebou.

V roce 2017 měly největší výdaje na obranu USA: 610 mld. USD. To je 35 % globálních výdajů na obranu. Druhé nejvyšší výdaje měla Čína, přesto s 228 mld. USD za USA výrazně zaostává. Pro mnohé bude překvapením, že globální trojkou je Saúdská Arábie. Tu v roce 2017 stála obrana 69 mld. USD. Rusko je až čtvrté s pouhými 66 mld. USD. Rusko má tak zjednodušeně řečeno desetkrát nižší výdaje na obranu než USA!

Zkrátka evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci. Studená válka skutečně stále existuje – ale Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale také nebezpečně.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Častý je názor, že největším problémem polistopadového vývoje byla forma privatizace. Někdo zase největší problém vidí v pozdější oligarchizaci české ekonomiky.

Kdybych já měla říct, co považuju za největší chybu hospodářské politiky za posledních 30 let, byly by to intervence. A vysvětlím vám proč.

intervence na oslabení koruny spustila ČNB před více než šesti lety, 7. listopadu 2013. Pro jejich spuštění se vyslovili čtyři ze sedmi členů bankovní rady a intervence trvaly až do dubna 2017. Jak už tomu u ryze ekonomických záležitostí bývá, každý Franta z hospody Na růžku byl chytrý jak rádio a měl na intervence názor na úrovni rady baby Vomáčkové z veřejných záchodků na Hlavní ulici, jak provádět neurochirurgický úkon. Takže například v médiích se – ve snaze popsat intervence dostatečně lidově – pro ně rozšířilo označení „zdražování“. A nejčastější dobová výtka tehdy zněla, že centrální banka „ubližuje“ veřejnosti tím, že intervencemi „zdražuje zboží“.

To bylo jaksi dost mimo mísu; pokus o lidové zjednodušení vytvořil paskvil. Dnes už samozřejmě víme, že přínos intervencí ke spotřebitelské inflaci v té podobě, jak ji vidíme na pultech, dohromady nestál za řeč. Z údajů ČSÚ vyplývá, že v listopadu 2013 po zahájení intervencí vzrostly spotřebitelské ceny proti říjnu o 0,8 procenta, v prosinci dosáhl meziměsíční růst 2,7 procenta. (Kdybych se kapku snažila, určitě bych ještě našla na internetu dobové karikatury mé maličkosti, které se pokoušely zesměšnit mé tvrzení, že mezi výraz „intervence“ a „zdražení“ rovnítko nepatří. Holt kdo se směje naposledy… a tak dál.)

Když se tedy veřejnost během pár měsíců přesvědčila, že s tím „zdražováním“ to nebude zas tak horké, zklidnila hormony. Valná část podniků dokonce začala intervence chválit, protože přinesly nebývalou stabilitu kurzu, která byla zejména exportérům milá. Jenže – zase to bylo mimo mísu. Zase to byl jen povrchní soud od boku. Tenhle omyl se ovšem vyvracelo už hůř, protože argumenty z řad podniků přeci jen působily poněkud sofistikovaněji. A navíc guvernér dostal v mezinárodních vodách i „ocenění“ za to, jak prý byly intervence bravurně zvládnuté – a z „mezinárodní ceny“ si přeci každý musí kecnout na zadek, že. To je asi, jako když terorista Arafat dostává Nobelovu cenu za mír, z toho taky jeden upadne na zadek. Nechť si to každý přebere, v jakém smyslu chce.

Od prvopočátku jsem byla proti intervencím, ovšem z úplně jiných důvodů, než které tehdy zněly v tisku. Nicméně tehdy, na jejich počátku, si málokdo uměl představit, jak dalekosáhlé důsledky budu mít. Sotvakdo si totiž uměl představit, jak neuvěřitelně dlouho budou trvat. Dnes, s dostatečně velkým časovým odstupem, už každý, kdo netrká hlavu do písku, může tyhle důsledky vidět.

Od roku 2008 není hospodářská růst v celé Evropě žádný zázrak a centrální banky se s tím snaží něco provést. Velmi moderní (a dle mého úplně pomatená) monetární teorie žije v představě, že jedním z hlavních důvodů nízkého hospodářského růstu je nízká inflace. Zjednodušeně kdyby inflace byla větší, ekonomika by rostla rychleji. (Nesouhlasím, ale budiž.) A tak se centrální banky snaží inflaci zvýšit. ECB tak činí prostřednictvím záporných úrokových sazeb a tiskem nových peněz. ČNB na totéž šla poněkud sofistikovaněji, a to právě intervencemi. Důsledek obojího byl ovšem srovnatelný: Víc levných, míněno nízkoúročených, peněz v oběhu. A to je právě jádru pudla a zdroj všech problémů. Důsledky byly a stále jsou následující:

1. Ekonomice se dostávalo podpory k růstu v době, kdy už rostla. Tudíž růst se přepálil. Podniky nebyly schopné najít zaměstnance, loni už často nebyly schopni uplatit jejich rostoucí nároky na mzdy.
2. Navzdory papírovému růstu firmám klesala ziskovost, protože nebyli lidé a mzdové nároky byly neúměrné.
3. Firmy byly levnou korunou donuceny konkurovat nikoliv kvalitou, nýbrž cenou. ČR se tedy naučila orientovat nikoliv na technologicky pokročilé výroby s vysokou přidanou hodnotou, ale na jednoduché levné výroby s vysokým podílem manuální práce, pro které se vžilo hanlivé označení „montovny“.
4. Ekonomika založená na skladech a montovnách je víc ohrožená jednak čtvrtou průmyslovou revolucí, jednak případnou recesí. V takové ekonomice se podniky spíš zbavují lidí při prvních potížích.
5. Extrémně nízké úrokové sazby coby přímý důsledek intervencí vedou k tomu, že není kam investovat, protože žádná investice dostatečně nenese. Pokud investice není extrémně riziková, dokonce je její výnos plně požrán inflací. Naspořené peníze se tedy lidem ztrácejí.
6. Tyto extrémně nízké úrokové sazby zlikvidovaly penzijní systém a dopředu odepsaly jakékoliv pokusy o penzijní reformu. Nelze totiž spořit na důchod, když inflace naspořené peníze požírá rychleji, než se zhodnocují. Penzijní fondy svým klientům přinášejí ztrátu.
7. Extrémně nízké úroky coby rub intervencí nabízejí jedinou možnou rozumně výnosnou investici: Koupi nemovitosti na směšně levnou hypotéku. Právě ceny nemovitostí tak zdražily, že dneska si může byt dovolit míň lidí než před intervencemi.
8. Umělé oslabení koruny přilákalo hafo zahraničních spekulantů, kteří začali u nás výhodně skupovat nemovitosti, a tím ještě přispěli k růstu jejich cen.
9. Růst cen nemovitostí coby důsledek intervencí vedl ke zdražení nájemného, protože nájemné je jen určitým procentem ceny nemovitosti. I nájemní bydlení se tedy stalo mnohem méně dostupné.
10. Nesmyslně nízké úroky oslabují solventnost bank (ačkoliv u nás jsme na tom po této stránce pořád ještě dobře ve srovnání s eurozónou a jejími zápornými úroky). Slabé banky, které by potenciálně mohly padat jako kdysi v 90. letech, je to poslední, co můžeme chtít.
11. Nenormálně nízké úrokové sazby vedly i u nás ke vzniku takzvaných zombie firem (i když v menším měřítku než v eurozóně, kdy jsou úrokové sazby ještě nižší): Tyto zombie firmy přežívají jen na neustálé transfuzi levných provozních úvěrů, protože fungují tak neefektivně a s tak malými zisky, že bez permanentního vytloukání levného úvěru jiným levným úvěrem by zkrachovaly.
12. Zombie firmy nasávají část pracovní síly i kapitálu, které pak chybí jinde. Takže je mnohem těžší založit novou inovativní firmu, protože prostě nemůže sehnat ani lidi, ani finance na rozjezd. Obojí totiž spolykaly zombie firmy.
13. Protože je těžší založit novou inovativní firmu, zato přežívají staré, neefektivní zombie firmy, ekonomika se přestává modernizovat. Papírově sice vykazuje růst, ale v realitě čím dál víc zaostává. Podobně jako když východní blok kdysi sice papírově plnil pětiletku, ale jeho zboží bylo ve srovnání s americkým pro smích, ačkoliv USA čas od času na rozdíl od východního bloku postihla recese.

Možná máte dojem, že přece nemůže být tak zle. Že není možné, aby za tohle všechno intervence mohly. Takový pocit je logický. Je to proto, že jste se patrně stali obětí klamu, při kterém je kvantita zaměňována za kvalitu. Papírově vykázaný růst je snadné zaměnit za kvalitu růstu. Je to jako v onom příběhu rozbitého okna:

Když vám sousedův vejlupek rozfláká míčem okno, musíte ho vyměnit. Statistik si poznamená, že vaše domácnost vydala tolik a tolik peněz, a tím vaše domácí ekonomika vzrostla. Že nejste bohatší ani o fous, je číslům šumafuk. A tak když všude kolem čteme, jak se naše ekonomika má skvěle, jak rosteme, vždy si vzpomeňte na rozbité okno. Kvalita a zlepšení není jen o číselném růstu nebo o počtu zaměstnaných lidí.

Intervence českou ekonomiku krutě vychýlily od rovnováhy a kvality. Pokud dnes stále navzdory všemu doháníme průměr eurozóny, není to proto, že bychom byli takoví borci, ale proto, že eurozóna s její ECB, eurem a zápornými úrokovými sazbami je ještě nesrovnatelně větším patlalem než my.

A ponaučení? Intervence, které korunu prakticky přišpendlily na téměř neměnný kurz k euru, nám vlastně pár let simulovaly stav, jaké by to bylo, kdybychom přijali euro. Od intervencí byla cesta zpět, ačkoliv se z nich vzpamatováváme dosud. Od eura cesty prakticky není.

Ptaly se mě: Proč máme ve škole na hřišti bambusové kelímky na opakované použití, když se teď s tátou bavíte o tom, že nejsou zdravé? Protože si ve škole myslí, že jsou lepší a ekologičtější, odpověděla jsem jim.

A s tátou se bavíme o tom, že pravděpodobně obsahují formaldehyd, upřesnila jsem jim dál.  Konkrétně o tom, že Pražská hygienická stanice při testu zjistila, že pět ze šesti testovaných „ekologických“ kousků nádobí obsahuje karcinogenní formaldehyd a melamin. Takže až vám někdo takové kelímky bude nabízet, odmítněte je.

Ptaly se mě: Proč si to ve škole myslí, když vy si to nemyslíte? Protože si to chtějí myslet, odpověděla jsem. Protože mnozí lidé uvažují tak, že když si něco přejí, přeci to musí platit. Myslí si, že realita se přizpůsobí jejich přáním, ne naopak.

Ptaly se mě: A proč si myslíš, že by bylo lepší mít matiku místo sbírání odpadků? Protože na sbírání odpadků si platíme z našich daní popeláře, vysvětlila jsem jim. Vaším úkolem je naučit se nejdřív logicky myslet. A až to budete umět, tak pracovat a vydělávat peníze, ze kterých ty popeláře budete platit. A pokud budete umět hodně dobře a logicky myslet, tak se vám třeba podaří vymyslet nějaký stroj, který by ty odpadky sbíral automaticky sám. Vaším úkolem ale není sbírat odpadky místo vyučování a místo lidí, kteří jsou za to placeni. Takové pitomosti přenechte slečně Grétě.

Opáčily: A proč tedy se školou jdeme místo vyučování sbírat odpadky, když říkáš, že užitečnější je matika? Protože mnozí lidé si přejí, abyste sdíleli jejich žebříček hodnot, odpověděla jsem. Považují za důležitější předat vám jejich žebříček hodnot, než naučit vás logicky myslet.

Proč ve škole stávkují, zeptaly se mě mé děti.

Protože chtějí víc peněz, řekla jsem.

A ty nechceš, aby lidé ve škole měli víc peněz?

Takhle jednoduché to není, odpověděla jsem jim.

Když jeden člověk chce za svou dobrou práci víc zaplatit, je správné, aby si o víc peněz řekl. Pokud mu jeho zaměstnavatel chce a může přidat, přidá mu. Pokud mu přidat nechce nebo nemůže, nepřidá. Zkrátka ti dva – zaměstnanec a zaměstnavatel – se buď dohodnou, nebo nedohodnou. Pokud se nedohodnou, třeba zaměstnanec začne pracovat víc. Třeba tak, že učitel začne odpoledne ve volném čase doučovat slabší žáčky a rodiče mu za to rádi budou platit. Nebo pokud zaměstnanec má pocit, že je zneuznaný, dá výpověď a jde pracovat jinam, kde si ho budou vážit víc. Nebo začne podnikat. Ale když někdo vydírá své zaměstnavatele tím, že do práce nepřijde, aby si víc peněz vydupal nátlakem, neuznávám to. Z principu. Protože neuznávám jakékoliv formy donucení.

Neuznávám, když zaměstnanec zkouší vydírat svého zaměstnavatele. Ale ještě mnohem víc neuznávám, když se zaměstnanci spojí do odborů a zkoušejí své zaměstnavatele vydírat hrozbou stávky. Je to v mých očích ještě horší o to, že jde o organizované vydírání. A ještě o další stupeň horší pak je, když cílem nátlaku je požadavek vzít jedněm a dát druhým. A budiž bez příkras řečeno, že stávka učitelů chce jedněm brát a druhým dát.

Pokud stávkují státní zaměstnanci, nikdy to není o tom, že se chtějí mít líp – to je jen jedna polovina. Celá pravda je taková, že státní zaměstnanci se mohou mít líp jedině na úkor někoho jiného. Jiných státních zaměstnanců, kterým ubereme, nebo jim nepřidáme. Nebo na úkor hasičů. Nebo na úkor podnikatelů a soukromých zaměstnanců, kteří budou muset odvést vyšší daně. Nebo na úkor všech, protože se postaví míň dálnic. Pointa není v tom, kolik peněz si učitelé zaslouží. Pointa je v tom, že organizované vydírání, v němž jde o to jedněm vzít a druhým přidat, nemohu uznávat, ať už jsou platy učitelů jakékoliv. Výše požadavků neospravedlňuje metodu.

Existuje ještě vyšší stupeň než organizovaně nepracovat s požadavkem vzít jedněm a dát druhým? Ano. Vzít si za rukojmí děti. Děti do školy musí chodit. Nařízením státu. Když dítě do školy nepřijde, je záškolák a zajímá se o něj sociálka. Rodiče jsou nuceni děti do školy posílat; jsou na škole závislí. Stát tedy nad dětmi a rodiči prostřednictvím školy uplatňuje svou moc. Rodiče si proto nemohou tak snadno dovolit si školu znepřátelit. Když stávkuje škola, drží rodiče prostřednictvím jejich dětí v šachu. Rodiče mají před zavřenou bránou školy problém. Moje přesvědčení říká, že to se nedělá.

Neplnit sliby – to se taky nedělá, kontroval jeden pán na Facebooku, když jsem si veřejně nad stávkou povzdechla. Prý „jak mohu hájit nesplněné sliby Andreje Babiše“, zeptal se. Neodpověděla jsem, protože v 99,9999 % případů na Facebooku ani jiné sociální síti nic nekomentuju – můj čas je vzácná komodita. Odpověděla jsem mu jen v duchu. Vláda slíbila přidat učitelům na tarifní složce 10 %, na pohyblivé 5 %. Slib to byl špatný, neměl být dán, není správné slibovat, co nemohu splnit. V realitě došlo ke zvýšení o 8 % + 2 %. Slib splněn nebyl, to se taky nedělá. Formu nátlaku a dělání rukojmích z dětí a rodičů to však neospravedlňuje. Vydírání není ospravedlnitelné ničím. Ani nesplněným slibem.

Stávka je sice krajní, leč zákonný krok ve vyspělých demokraciích, pokud se zaměstnavatelem není možná dohoda, napsal mi na Facebook jiný pán. Nekomentovala jsem to, protože Facebook v 99,9999 % případů nekomentuju. Kdybych však pánův názor komentovala, řekla bych mu:

Fakt, že mnoho právních řádů světa obsahuje slovní obrat „právo na stávku“, ještě neznamená, že jde o dobré právní řády, že to, co zákony považují za „právo“, je snad „přirozeným právem“, a že forma vlády, která se dnes označuje za „progresívní liberální demokracii“, je snad lepším systémem než demokracie bez přívlastků.

Řekla bych mu, že ještě nikdy v historii lidé nevyrobili víc tím, že přestali vyrábět. Nezmoudřeli tím, že se přestali učit. Nezbohatli tím, že nepracovali. Nevyprodukovali víc peněz tím, že nepřišli do práce. Nezasloužili si víc peněz tím, že stávkovali.

Hlasatelům socialismu se v průběhu dvacátého století podařilo nakukat svým ochotným posluchačům, že koláče jsou bez práce, že zboží je bez podnikání, že bohatství je bez práce. Lhali. Jejich posluchači chtěli, aby to byla pravda, a proto uvěřili. Uvěřili, že přejí-li si to, pak je to realita.

Třetí pán mi napsal: Peníze se opravdu neprodukují prací. Nekomentovala jsem to. Nikoliv proto, že na internetu v 99,9999 % případů nic nekomentuju. Nýbrž proto, že s pánem, který si myslí, že prosperita se rodí na stromech, že na bohatství je nárok a že k němu není potřebná práce, nemohu mluvit. Jsme každý z jiné planety a mluvíme jiným jazykem. Taková víra je ideologií člověka, který je ochoten vzít si, co mu nepatří. Nechat se živit někým, kdo pracuje a hodnoty generuje.

Četla jsem několik prohlášení několika škol, proč do stávky vstupují. Ve všech se kromě slova „plat“ či „peníze“ opakovalo spojení „společenské postavení učitelů“. Netuším, jak by stávkování za pět procentních bodů k platu mohlo zlepšit společenské postavení a prestiž učitelů. Neznám nic jako „kolektivní prestiž povolání“. Znám jen prestiž a charisma jedno konkrétního člověka. Žádnou kolektivní prestiž povolání nelze nátlakem vystávkovat. Prestiž jedince lze získat tím, že jedinec bude dobře dělat svou práci. To se pozná kupříkladu tak, že jemu svěřené děti si nebudou myslet, že formaldehydové kelímky jsou ekologičtější než tradiční jen proto, že je hezké si to přát, ačkoliv laboratoře předkládají opak. Budou totiž umět používat hlavu.

Jenomže podíváme-li se na hodnocení českých patnáctiletých studentů v mezinárodním průzkumu PISA z roku 2015, vidíme žalostné výsledky. V matematice mají průměrné hodnocení 490 bodů, Němci mají slušných 506 bodů, kontinentální Čína má 531 bodů a Singapur dokonce 564! A české výsledky se v čase stále propadají.

Nebojíš se, že by ve škole na tebe nebo na tvé děti někdo mohl být protivný, když tohle všechno řekneš?, byla jsem otázána. Ne – odpověděla jsem. Pro moje děti tou nejlepší školou je vidět, že páteř se neohýbá.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Tak jsme prý mediálně negramotní. Jsme prý snadnou obětí fake news. Říká se to. Lidé to říkají, protože to slyší od jiných lidí.

Nevědí sice, proč se to říká, ale slyší to na každém roku, píše se to na každém kandelábru a v každém plátku, které si říká zpravodajský. Lidé nepožadují žádné rozumné vysvětlení, neptají se, jak že se to přihodí, že jsme všichni vespolek ovláni fejk-njůůs. Lidé totiž většinou myslí celkem neradi. A kdyby se ptali, kdo, proč a jak na nás fake news chrlí, cílili by se jednak provinile, že odpověď nevymysleli sami, jednak trapně, protože se nehodí ptát se. Tož asi tak.

Fake news jsou vrcholně módní téma. Tenhle týdnem na mě mrkal ve zprávách titulek o tom, že žáci základních škol jsou mediálně negramotní a v testech kritického myšlení ve školách propadly. Zaujalo mě to. To téma slibovalo dost legrace. K článku byl připojen dokonce i ukázkový testík, na kterém si čtenáři mohli ověřit, jak by „v testu kritického myšlení dopadli oni“. Inu – moje tušení bylo správné. Byla to vážně legranda za všechny prachy.

Řeknu vám to takhle: Internetové stránky Ministerstva vnitra ČR definují dezinformace jako šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi, a to vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. Tady prosím pozor: Klíčové je slovo úmyslné šíření dezinformací. Tedy musí zde být cíl či záměr někoho poškodit. Jenomže… právě tohle bývá až příliš často kamenem úrazu, díky němuž se tvrzení, že něco je fake news, samo často fake news stává.

Dá se říct, že co položka v onom testu, to rozkydlá, vágně formulované zadání, a stejně tak rozkydlá otázka a odpověď. Nebylo položky, na kterou by se dalo bez výhrad odpovědět ANO / NE. Jednička nebo nula. Co kvízová otázka, to perla. A některé vydaly i za diamanty. Jeden příklad za všechny.

Zadání: „Přečtěte si následující výrok a rozhodněte, jestli je pravdivý, nebo ne.“

Výrok: Předseda České pirátské strany Ivan Bartoš v roce 2014 prohlásil, že když lidé hlasovali v referendu o přistoupení ČR k EU, byla povinnost přijmout euro součástí otázky. ANO / NE.

A správná odpověď? Mno… záleží na tom. Tak zaprvé už samotné zadání je chybně formulované. Ptá se tazatel, zda Ivan Bartoš své tvrzení vypustil z úst? Matematická výroková by zadání pochopila přesně tak. A pak by odpověď zněla „ANO – tuto větu skutečně vyslovil“.

Jenomže jaké to překvapení, kvíz se ptá na něco jiného. Neptá se, zda Bartoš slova vyřknul; ptá se, zda mluvil pravdu. To máme první manipulaci.

A mluvil tedy pravdu? Přesné znění otázky v referendu bylo následující: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ Na hlasovacím lístku nebylo o euru ani slovo. Matematická výroková by tedy velela odpovědět „ANO – Bartošův výrok byl pravdivý“.

Jaké to však překvápko, když tvůrci testu chtějí slyšet odpověď přesně opačnou: „NE – Bartošův výrok pravdivý nebyl. Šlo o fake news.“ Tvůrci testu totiž – správně – tvrdí, že se vstupem do EU akceptovala Česká republika i budoucí přijetí eura. Jistěže. To mají recht. Jenomže kvíz se na to neptá. Ptá se, jak byla formulována otázka na hlasovacím lístku. Neptá se, co z otázky vyplývalo pro budoucí právní systém. Kdyby kvízová otázka byla položena jinak, kdyby například zněla: „Vyplývala z výsledku referenda o vstupu do EU automatická povinnost přijmout euro?“, pak by správná odpověď zněla „ANO – vyplývala“. Na to se však v testu žáčků nikdo neptal. Takže to máme manipulaci číslo dvě, sorry jako.

A teď si vzpomeňte na definici fake news: Jde o úmyslné šíření dezinformací za účelem zmanipulovat příjemce. Ať už je kvízová otázka míněná jakkoliv, a ať už by řekl Bartoš cokoliv – kdo si tu osobuje právo tvrdit, že nešlo o jeho názor či o omyl? Kdo má tu nebetyčnou drzost tvrdit, že šlo o „cílené ovlivňování příjemce“? Tvrdím, že tohle podsouvání domnělého záměru je manipulací číslo tři.

Pokud tedy testovaný žák myslel svou vlastní hlavou, měl dostatek informací a aplikoval na ně přísnou matematickou logiku – musel z testu vyjít jako idiot, který nerozezná fake news. Pokud žáček byl sice s logikou na štíru, nicméně jeho emoce vykazovaly lehkou přebujelost, za každým bukem hledal dezinformaci a věděl, že „správný“ názor je chtít přijetí eura, pak měl jistou šanci testem projít. Test, který měl údajně odhalovat naši neschopnost kritického myšlení, který měl odhalovat fake news, podle mého soudu sám na fake news aspiruje. Splňuje totiž všechny definiční znaky:

Zaprvé šíří nepravdy.

Zadruhé šíří je záměrně. Tedy alespoň doufám, že jde o záměrné šíření nepravd – druhá možnost totiž je, že samozvaným mravokárcem, který hučí do hlav našich dětí, je hlupák, který neumí pochopit jedinou vyřčenou větu. A nadvláda tupců je snad ještě horší než nadvláda inteligentních vyčuránků.

A zatřetí tipuju – i když neprůkazně – že nepravdy šíří se záměrem zmanipulovat děti. K takovému podezření mě vede prohlídka otázek a jejich „správných“ odpovědí. Progresívní liberalismus z toho čouhá až na půdu.

Žijeme prostě ve světě, kde lidé přebírají zprávy, které považují za pravdivé, ale někdy pravdivé nejsou. To ovšem neznamená, že někoho cíleně manipulují. Prostě jsme jen omylní lidé. Vzpomínáte si na případ, kdy Angela Merkelová šířila video, na němž bylo vidět, jak jsou pronásledováni imigranti v Německu? Později se ukázalo, že video bylo účelově nahrané a nezakládalo se na pravdě. Merkelová mu ale uvěřila a v dobré víře se na něj odkazovala. Sotva ji lze označit za manipulátorku v případě, kdy se sama stala obětí manipulace. A taky že za ni označena v médiích nebyla. Dokážete si ale představit opačný případ? Že by třeba nějaký politik z AfD nebo Okamurovec uvěřil videu, v němž imigranti pronásledují občany, a v dobré víře ho šířil? Taky by média pochopila, že se jen stal obětí omylu stejně jako Merkelová, a neoznačila by ho za manipulátora?

Stávající boj s fake news je tedy do velké míry bojem s politickými oponenty, nikoli bojem za pravdu. Neboli z velké části – byť samozřejmě ne vždy – jde o potírání plurality jako základu demokracie. Ještě jinak řečeno – údajný boj s fake news podle mě už sklouzl v ohrožení svobody.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Zpráva, která se tento týden v českých médiích objevila, mne poněkud znejistila. Firma Procter & Gamble odstraní z obalu hygienických potřeb Always symbol Venuše používaný pro označení ženy.

Firma tím reaguje na požadavky aktivistů z řad lidí s „odlišnou genderovou identitou“, například transsexuálů. Podle těchto aktivistů prý „…ne všichni menstruující jsou ženy, a ne všechny ženy menstruují“. Uvedený symbol prý může transsexuálům způsobovat „nepříjemné pocity“. Se zprávou přišel server CNN a další světová média ji briskně převzala.

Má nejistota se týkala optimálního postupu: Měla bych nyní pokrokářsky-liberálně manželovi nakoupit vložky, když jsem se dozvěděla, že ne všichni menstruující jsou ženy? Nebo mám zpátečnicky-konzervativně po Gillette zbojkotovat i Always, když jsem se dozvěděla, že vykazuje nulové procento rozumu?

Žiju v přesvědčení, že rozum je tím, co svět žene dál, co nás posunulo ze stromů k výrobě raketoplánů, co nás od zaříkání felčarů posunulo k antibiotikům. Značná část dnešního světa, zdá se, moje přesvědčení nesdílí. Od rozumových schopností a racionality se čím dál víc obrací k emotivním ideologiím.

Ideologiím, které zpochybňují vše, co pro mě je dané a bezpodmínečné. Tak třeba bezpodmínečná nedotknutelnost soukromého vlastnictví by už neměla platit – Berlín hodlá regulovat nájmy, a tím vám jako majitelům bytů nastavit podmínky, za jakých smíte se svým majetkem nakládat. Rozdělení lidí na muže, ženy, případně ty, kteří se sice narodili jako muži či ženy, ale nejsou se svým tělem spokojení, by už nemělo platit – doktrína genderismu staví pocity nad fyzickou podobu těla a zavádí genderů nespočet.

Naivní by byl, kdo by si myslel, že genderové šílenství zachvátilo jen západní svět. Už dorazilo v plné síle i k nám. Mohla se o tom přesvědčit jedna firma z Rožnova pod Radhoštěm, která v reklamním zpravodaji 6. srpna zveřejnila inzerát s nabídkou zaměstnání, který zněl: „Volná pozice: Všeobecná a finanční účetní.“ Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj usoudil, že z textu vyplývá, že firma hledá pouze ženu, což je diskriminace mužů, a tak udělil firmě pokutu deset tisíc korun.

Zdá se tedy, že i český trh práce odstartoval v rámci genderové modly velké změny. Ostatně mnoho lidí dlouhodobě tvrdí, že prý muži a ženy mají rozdílné odměňování a ženy jsou prý platově diskriminovány… Zdánlivě k tomu mají důkazy. Už v říjnu 2018 se provalilo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál. Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický.

K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“. Je vysoce pravděpodobné, že kdyby umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná: Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů. Ne každý statistický jev se prostě sluší komentovat nahlas, byť je podložený statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Faktem je, že to, že jsem ženská, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco na poli businessu chtěl. Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Ne, ženy jako pohlaví diskriminovány nejsou. Nebo přesněji řečeno – pokud v některých jednotlivých případech jsou, pak v jiných jednotlivých případech jsou diskriminováni zase muži, takže těžiště se nevychyluje. Diskriminována je však drtivá většina lidí na úkor té menšiny, která se rozhodla udělat si z genderových témat byznys. Která se rozhodla na zbytečná a umělá témata, po kterých by normálně neštěkl pes, čerpat veřejné peníze, které odvedli na daních a předtím vydělali svou produktivní prací podnikatelé, živnostníci i zaměstnanci.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

V posledních dnech jsem si mnohokrát vzpomněla na okřídlenou hlášku: Kde asi soudruzi udělali chybu? To když hned z několika různých pikantních míst přišla kritika hospodářské politiky eurozóny.

Ozvala se v uplynulých dnech Deutsche Bank, která by – coby svým způsobem „podřízená“ Evropské centrální banky – měla držet ústa. Ozval se šéf Erste Group. Ozvala se kritika z vlastních řad od jednotlivých centrálních bankéřů. Už v minulosti se ozvali sami „zakladatelé“ či myšlenkoví otci eura. Pusu na špacír si pustil německý tisk, jindy velmi loajální „evropským hodnotám“. Ti všichni čím dál víc rebelují… v podstatě proti euru. Ačkoliv většinou volí diplomatičtější slovník a místo o euru mluví o špatné měnové politice. Což jest ovšem jen vznešenější název prakticky pro totéž.

Leckterému našinci to jistě nedává smysl. Vždyť to pořád slyšíme: Že je škoda, že už taky nemáme euro. Že včera bylo na jeho přijetí pozdě. Hm. Takže já vám řeknu jiný příběh.

Během posledních deseti let používaly centrální banky všeliké podivuhodné a ještě podivuhodnější experimenty k rozpohybování ekonomik. Zpočátku to ještě občas a někde nějaké efekty mělo, i když s vedlejšími problémovými účinky. Mezi tyhle obskurní experimenty patřily zejména tři vzájemně provázané a svým způsobem neoddělitelné praktiky: Zaprvé nafukování množství peněz v oběhu, zadruhé snižování úrokových sazeb do záporných hodnot a zatřetí zestátňování soukromého sektoru tím, že centrální banka jeho akcie jednoduše koupí.

Jenomže po roce 2008 se tyhle praktiky rozběhly na dosud nevídané obrátky – a nic. Nulový efekt. Mezi námi, má to jednoduché vysvětlení, které socialisté nechtějí a snad ani nemohou vidět: Tam, kde je ekonomika tak zoufale vychýlena z rovnováhy, kde nezkrachovaly již neefektivní a zastaralé provozy, tam zkrátka není dost investičních příležitostí. I když lidé mají peníze, nemají je k čemu použít, nemají do čeho investovat, protože vše je nějaké staré, zatuchlé, neefektivní, málo výnosné, zkrátka nepročištěné ekonomickým poklesem. Ekonomika se tedy nemůže rozhýbat, ať je v ní peněz, kolik chce, protože když nezkrachovalo to staré, nejsou volné kapacity na to, aby vznikalo něco nového. Takže už nehraje roli, kolik peněz do ekonomiky ještě nasypeme, jak moc záporné jsou úroky, kolik soukromých akcií centrální banka koupí – fungovat to prostě nemůže tak jako tak.

Celé je to jen útěk k socialistické víře, že osvícený soudruh v centrální bance uřídí ekonomiku lépe než trh se všemi informacemi, které soudruh nemůže nikdy mít. A právě takových soudruhů jsou aktuálně Evropská centrální banka, Evropská komise i Evropský parlament plné.

Ale nechme teď stranou důvody, proč to už nefunguje. Podívejme se na to obrácenou optikou. Představme si, že jsme takovým sociálním inženýrem, který hluboce věří, že je chytrý a neomylný, že skupinový cíl je víc než individualita, že osvícený jedinec je víc než neviditelná ruka trhu, tudíž ekonomiku lze řídit, a lze ji dokonce řídit dobře.

Když se pokusím do kůže takového člověka vžít (byť je to pro mě těžké), zažívám neskonalý úžas, jak je možné, že to, co v minulosti fungovalo, najednou nefunguje. Musím nutně dojít k názoru, že to, co dělám, dělám málo razantně, že peníze, které buldozerem hrnu do ekonomiky, tam hrnu málo. Kdybych peněz hrnula ještě víc, muselo by to „přece“ fungovat. A vedlo by mě to k nápadu ještě přitvrdit.

Co takhle třeba vrtulníkové peníze? Zjednodušeně jde o představu, že nad státem létá vrtulník a sype na lidi bankovky, každý si posbírá plnou náruč a potom – v nadšení, že tak snadno zbohatnul – je spěchá rozfofrovat do nejbližšího obchodu. Tím se ekonomika – tedy aspoň dle představy oněch sociálních konstruktérů – rozpohybuje. V praxi by se to samozřejmě nedělalo skrze vrtulník, ale třeba tak, že každému by najednou na jeho účtu v bance naskočil nějaký obnos. Jenomže vrtulníkové peníze jsou „fiktivní“. Nejsou podložné žádnou existující službou, žádným zbožím, žádným majetkem, žádným zlatem či prací. Všichni jsme pořád stejně bohatí – či chudí, chcete-li. Jenom se stávající bohatství v zemi najednou rozpočítá mezi víc peněz, tedy za víc peněz si lze koupit pořád stejně. Tedy peníze ztrácejí svou hodnotu. Je to jen fiktivní dar. Ale socialista si opravdu myslí, že rozdávání fiktivních peněz, za které si nelze koupit víc, je způsob, jak ekonomiku oživit.

Co takhle ještě zápornější úrokové sazby? Co třeba čím bohatší klient, tím zápornější? Koneckonců co má taková nemrava nemravná mít hodně peněz, když někdo jiný jich má málo? (Nesmysl? Tak to vám asi jen něco z posledních týdnů uniklo.) Takže budeme decimovat ty jediné schopné, kteří ještě jsou schopni vyrábět a vydělávat a mají dost peněz na to, aby si je uložily do bank – a úvěrovat za nulové úroky budeme ty, kteří vyrábět schopní nejsou a přežívají jen díky permanentní úvěrové lince. Socialista si opravdu myslí, že pokutování fungujících podniků a držení neschopných při životě je způsob, jak přimět ekonomiku růst.

Co takhle ještě větší zestátňování? Když už centrální banky nevěděly, jakými dírami ještě sypat peníze do ekonomiky, napadlo je, že budou vykupovat od bank soukromá aktiva – včetně akcií – a bankám za ně platit. Tím se objem peněz v oběhu ještě víc nafoukne, nafoukne to uměle ceny akcií a současně to zestátní dosavadní soukromé akciové společnosti. Do největší absurdity to zatím dohnali v Japonsku, kde japonská centrální banka drží dosud největší podíl akcií soukromých podniků ve svých rukou. A ano, socialista si opravdu myslí, že tím, že podniky bude vlastnit nikoliv ten, komu záleží na jejich ziskovosti, nýbrž stát, kterému záleží na volebních výsledcích, může ekonomiku oživit.

Nápadně to všechno připomíná knihu Vedlejší účinek smrt. Není to nějaká fikce. Je to realita dnešní eurozóny, která od září 2019 vstoupila do nového levelu v hysterické hrůze z toho veskrze normálního faktu, že do Evropy opět – tak jako pravidelně už stovky let – přichází obvyklá a veskrze potřebná recese.

Samozřejmě, že tohle decimování toho, co dosud funguje, nemůže trvat věčně. Nemůže trvat dokonce ani desítky let. Jinak by prostě přestaly existovat všechny soukromé podniky a opět začaly existovat jen státní. Takže centrální banky a státy se jednou musejí přestat chovat jak hlupáci, jinak položí kapitalismus. Pokud tedy v eurozóně ještě lze o nějakém mluvit.

Nepochybuji sice o tom, že v určitém bodě se dějinné kyvadlo zase začne vracet. Ostatně východní blok se taky v jednu chvíli rozpadl, protože to všechno ekonomicky zkolabovalo. Ale vůbec nemám chuť prožívat druhou antikomunistickou revoluci na vlastní kůži – to ji fakt raději budu pozorovat z té svobodnější strany železné opony. Proto euro nebrat. Jeho tvůrci to sice nezamýšleli, ale vymklo se jim to z rukou: Bohužel euro se stalo nástrojem pozvolné socializace zemí, které ho akceptovaly.

(V textu jsou využity pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Nápady státu řídit chod světa bývají blbé a blbější. Nápad, se kterým se vytasil zhruba před týdnem, je z té kategorie třetí; jest z nápadů nejblbějších.

Státu vadí, že na sociálních sítích existuje „skrytá“ reklama. A tak jí vyhlásil boj. Rozumějme: Vadí mu, že prodavač housek so domluví s youtuberem, youtuber před kamerou zbaští housku, prohlásí, že je to na nej-úúú-žas-něj-ší houska v okrese, vyvěsí to na Youtube a za to dostane od prodavače housek ještě rohlík.

Ano, dohoda youtubera s prodavačem je jejich soukromá věc, nikomu do ní nic není. Jo, je to pro každého výhodné: Prodavač prodá víc housek, youtuber si tím vydělá na rohlík a ten, kdo se na video bude mít zájem podívat, se dozví, že tam a tam mají takové a makové housky, o jejichž existenci by jinak nejspíš netušil. Ne, nikdo nikoho nenutí se na to dívat. A ne, vážně nechápu, proč by někomu mělo vadit, že se dva lidé spolu domluví a udělají byznys. Takže všechno v cajku.

Až na to, že státní aparát má takovou podivnou a veskrze odpudivou vlastnost: úspěch a soukromé dohody mu vadí. Jakmile někde vyčenichá úspěch a soukromé obchodní dohody, hned je touží pokazit. To aby nikdo nevyčníval, aby za každý projev svobodného podnikání musel zaplatit. A to vše pod rouškou údajně šlechetných pohnutek:

Tak například řekne se, že skrytá reklama může ohrožovat mladistvé, protože považte tu hrůzu, co kdyby ji náhodou nerozpoznali?! Co kdyby si snad konzumenti videí mysleli, že našemu youtuberovi propagovaná houska vážně chutnala! A protože takové matení nevinných spotřebitelů nelze připustit, ochráníme je tím, že „skrytou“ reklamu raději rovnou zakážeme.

Ale nenechme se mýlit, o žádnou ochranu spotřebitele tu ve skutečnosti nejde. Ba právě naopak. Budeme tím jen vychovávat tupé nemyslící stádečko, které naprosto odnaučíme jakémukoliv kritickému myšlení. Stádečko, které bude tak chráněné, že se odnaučí reklamu samo rozpoznat. To ovšem státu dokonale vyhovuje; pro státní aparát není moc výhodné, když lidé myslí. Státu vadí skrytá reklama ne proto, že by měl takovou péči o občany, ale spíš proto, že co je skryté, to se nedá zdanit.

A tak se nám tu tedy stát stále snaží vnutit představu, že obchod je něco nemravného. Že obchod – tedy peníze – tedy prosperita – tedy zlepšování životní úrovně, jsou něčím, o čem se nemluví, za co bychom se snad měli i stydět a schovávat to. A ještě se takovou sprostou lež nestydí prosazovat s tónem a pocitem jakési etické nadřazenosti. A tak ministr průmyslu Karel Havlíček prohlásil, že by mohl vzniknout nový úřad, který by se skrytou reklamou na internetu bojoval. V hledáčku jsou především youtubeři.

Jojo, úřadů není nikdy dost. Půjde-li vývoj takhle dál, jednoho dne bude úřadů víc než soukromých firem. Státních úředníků bude víc než lidí v soukromém sektoru. Stále víc úředníků, kteří negenerují žádnou hodnotu, pouze komplikují život těm, kteří ji tvoří, se nechává od podnikatelů a zaměstnanců živit. Až se nutně jednoho dne musíme dostat do bodu, kdy těch, kdo hodnoty vytvářejí, bude tak málo a budou tak zdecimovaní těmi, kdo se nechávají živit, že celá tahle konstrukce klekne.

Dám vám kvízovou otázku. Uhádnete, u jakého pojmu Wikipedie uvádí následující definici?

„Způsob soužití dvou organismů, z nichž první organismus využívá druhý organismus. První organismus se může živit tkáněmi hostitele či jinak profitovat z druhého organismu a snižovat přitom jeho biologickou zdatnost.“ Až do úplné likvidace, dodávám.

To je, pěkně prosím, definice parazitismu. A každý nový úředník, každý další úřad, víc a víc parazituje na lidech, kteří vytváří nějaké hodnoty a kteří celý ten cirkus živí.

A protože opakovaná lež se stává v očích mnoha lidí pravdou, dneska se už málokdo upřímně pozastaví nad tvrzením, že „reklamu na internetu musíme regulovat a musíme za tím účelem vytvořit nový úřad“. Lidem už dneska ani nedochází, že vztah mezi soukromým a veřejným sektorem je analogický vztahu hostitelského organismu a parazita. Myšlení bolí, a tak se nemalá číst lidí prostě smířila se stavem věcí.

A tak se mohlo přihodit, že nejmenovanou paní ministryní práce a sociálních věcí se v Česku stala dáma, která se pyšní zahraničními vysokoškolskými ekonomickými studii, ale přitom je schopna myslet si takovou nebetyčnou pitomost, jako že když přidáme na platu státním úředníkům, tito úředníci odvedou víc na daních, tudíž státní rozpočet bude stále bohatší. Což je asi na takové úrovni jako tvrdit, že čím víc budu chlastat, tím víc zálohovaných lahví budu vracet, takže tím budu bohatší a budu si moct kupovat víc špiritusu… A polopaticky to demonstruje kvalitu některých vysokoškolských oborů a z nich vycházejících diplomů.

(Tento text využívá pasáže z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)