Nemám ráda manipulaci. A proto nemám ráda „sociální a zdravotní pojištění“. Sociální pojištění a zdravotní pojištění jsou totiž jedna velká manipulace. Lež. Není to vůbec žádné pojištění. Je to prachsprostá daň. V plátcích ale slovo „pojištění“ vyvolává představu, že jsou pojištěni. Mají dokonce pocit, že čím víc platí, tím víc jsou pojištění, a tím větší mají nárok na zdravotní služby nebo na důchod. Od toho se přeci zdravotní a sociální pojištění platí, ne? Takže ne – od toho se neplatí. Je to daň.

Daň, která se sesype na jednu velkou hromadu, navalí se do státního rozpočtu, a odtud se zase platí důchody a některé zdravotní služby. Nikdo si nic nepředplatí, nikdo si nic nepojistí. Pokud někdo platí víc než druhý, je to jenom proto, že stát došel k názoru, že dotyčného lze více obrat. Nikdo ovšem tím, že platí víc, nezíská „větší nárok“ na jakousi službu, na jakýsi důchod. Hrajeme si sice na to, že někteří lidé mají větší a jiní zase menší důchody, ale ani vzdáleně neplatí, že jednotlivec si sám na sebe spoří a v důchodu pak tyhle své naspořené úspory dostává zpět. Státní důchody jsou totiž průtokáč. To, co do rozpočtu v jednom roce nalijeme, z něho na důchodech taky zase vylijeme. Proto se tenhle systém také jmenuje pay-as-you-go.

A teď stát došel k názoru, že OSVČ by se dali podojit více. A hodlá jejich platby postupně zvyšovat. Argument: Jsou to paraziti systému. Když jsem na tohle téma před nedávnem v TV diskutovala s jedním členem NERVU, prohlásila jsem, že živnostníci nesou mnohem větší rizika a stát jim mnohem víc šlape po krku, než je tomu u zaměstnanců. Můj spoludiskutér vypálil, že stát tu není proto, aby za živnostníky přebíral jejich rizika. Bohužel přímý přenos již časově neunesl mou odpověď – ale možná dobře tak, protože by byla jadrná. I tohle totiž byla manipulace toho nejhrubšího zrna.

Realita je totiž taková, že živnostníci z rozhodnutí státu na rozdíl od zaměstnanců nemají žádnou ochranu Zákoníkem práce.  Na rozdíl od zaměstnanců mají dobrovolně a vědomě nižší důchod. Nemají žádný státní či zaměstnanecký příspěvek na penzijní či životní pojištění. Nemají žádný rodičovský příspěvek. Nemají nemocenskou. Nemají mateřskou. Nemají ošetřovné. Nemají zkušební dobu. Nemají garanci minimální mzdy – naopak mohou dosáhnout ztráty. Nemají žádnou výpovědní lhůtu. Nemají nárok na platy odstupného při skončení činnosti. Nemají ochranu maximální pracovní doby. Nikdo za ně nepočítá a neorganizuje jejich daně jako za zaměstnance. Na rozdíl od zaměstnanců, kteří platí daně JENOM ze mzdy, musí platit minimální odvody, i když mají nulový zisk. Na rozdíl od zaměstnanců každou chvíli čelí nájezdům finančního úřadu, hygieny, obchodní inspekce a spousty dalších úřadů. Za každou svou chybu ručí celým svým majetkem do plné výše škody – ve srovnání s třiapůlnásobkem mzdy zaměstnance. Na rozdíl od zaměstnanců mají mraky povinností typu kontrolní hlášení, souhrnné hlášení a další. A tak dál. A dál. A dál.

Pokud si někdo troufne říci, že živnostníci jsou parazité státu a stát tu není od toho, aby od nich přebíral jejich rizika, je to ignorant. Nebo manipulátor. Anebo ignorantský manipulátor. Pravda je totiž taková, že je to stát, kdo na živnostníky jejich rizika valí. Ano, stát je pro živnostníky největším rizikem. A živnostníci si dobrovolně vybrali, že od něj nebudou skoro nic chtít. Vzdali se dobrovolně řady sociálních dávek, vzdali se části svého důchodu. Protože oni riziko podnikání chtějí podstupovat – a po státu chtějí jen to, aby je nechal na pokoji.

Stát je ovšem finančně negramotný. Místo toho, aby tak jako normální živnostník nejprve koukal, kolik vydělá, a podle toho se rozhodl, kolik může utratit, dělá pravý opak: Rozhodne se, kde všude chce utrácet, a protože na to nemá, začne na to vymáhat peníze – od těch, kteří v tomhle rozhazování nejednou.

Jen tak mimochodem, aby nedošlo k mýlce – nejsem živnostník.

Jistě znáte pojem Overtonovo okno. S ním také souvisí lidovější pojem salámová metoda. Salámová metoda je pomalé posouvání společností tolerovaných hranic, aneb posouvání takzvaného Overtonova okna – tedy oblasti myšlenek, které jsou v danou chvíli a v dané společnosti tolerovatelné. Pokud Overtonovo okno pomalu a nenápadně salámovou metodou posouváme, dostanou se časem do okna i myšlenky dříve neakceptovatelné a daný politický nápad je prosaditelný. Někdy se témuž také říká „syndrom pomalu vařené žáby“: Když rychle hodíme žábu do vroucí vody, vyskočí. Když ji začnete pomalu vařit, nevšimne si zavčasu nebezpečí, bude se stále adaptovat, zvolna ztrácet síly, až se nakonec uvaří.

Ráda bych vás dnes upozornila na jeden jev, který přesně zapadá do tohoto konceptu. Tak jako pomalu vařená žába si většina veřejnosti ještě nevšimla blížícího se rizika. Nicméně toto riziko je značné.

Evropský parlament chce totiž ještě dále snižovat horní hranici pro hotovostní transakce. Aktuálně je hranice nastavena na 10 000 eur, což je přibližně 240 tisíc korun. Jenomže hospodářský výbor Evropského parlamentu chce hlasovat pro budoucí horní hranici 7 000 eur, což je v přepočtu asi 168 tisíc korun.

Evropa tento tlak zdůvodňuje údajným bojem proti praní špinavých peněz. Jenomže realita je taková, že máme mnoho důvodů domnívat se, že to je jen zástěrka. Skutečným motivem je pomalý a nenápadný tlak na úplné zrušení hotovosti – a následně zavedení nejprve bezhotovostních peněz, a potom ještě o krok dál kryptoměn centrálních bank (tzv. CBDC – neboli central bank digital currency). Nejrelevantnější bojovníkem proti tomuto zrušení hotovosti je německá centrální banka Deutsche Bundesbank. Podle ní prý  „zatím neexistují žádné vědecky podložené důkazy, že by hotovostní stropy dosahovaly cíle boje proti praní špinavých peněz.“ S tím lze jedině souhlasit.

Kroky k zavedení bezhotovostních měn akcelerují, a veřejnosti je to většinou víceméně jedno, protože nerozumí rizikům z toho plynoucím. Neuvědomuje si, že právě bezhotovostní měna je dokonalým způsobem, jak konečně „porazit inflaci“ – ovšem skrze analogii měnové reformy. Pokud všechny jednotlivce a firmy donutíme držet peníze v podobě bezhotovostní, nic technicky nebrání kupříkladu zavedení 10% srážkové daně na všechny vklady. Nebo 15% záporného úroku. A tím v podstatě škrtnout část oběživa.

CBDC pak jsou ještě o krok dál. Umožňují 100% kontrolu nad veškerým spotřebitelských chováním. Umožňují například, aby bylo spotřebiteli řečeno, že tento měsíc již nakoupil 10 litrů nafty, která je neekologická, takže jeho platební karta mu bude pro další nákup zablokována. Tato technologie to umožňuje doslova „na kliknutí myší“. A jak víme, když nějaká technologie něco umožňuje, stane se to.

Řada lidí – byť menšina – toto nebezpečí přesto vnímá. Pozorujeme proto rostoucí trend k rozšiřování šedé ekonomiky. To má podobu jednak rostoucí tendence plateb v hotovosti, jednak i zásobování domácností i firem zlatými slitky za účelem budoucí substituce hotovosti. Můj odhad je, že pokud dojde k zákazu hotovosti, ekonomika se rychle dolarizuje (v podobě papírových bankovek), a současně začne být zlato ve zvýšené míře užíváno jako platidlo. Pochopitelně vedle toho bude bujet také barterový obchod.

Svět se z paniky kolem bank, která cloumala Spojenými státy americkými i Evropou, otřepal prozatím docela rychle, takže například akcie už zase rostou. Všechno se tedy zdá být na nejlepší cestě k normalizaci situace.

Nicméně připomeňme, že Lehman Brothers padli až poté, co několik měsíců před nimi měly problémy jiné, menší finanční instituce v USA, jen se jim nevěnovala tak velká pozornost, protože neměly tak ikonická jména. Jinak řečeno, dluhové problémy se i v roce 2008 rozjížděly postupně.

Americký Fed začal zvyšovat úrokové sazby z 1 % už v roce 2004 a vyhnal je až na 5,25 % v roce 2006. Následná celosvětová finanční krize, která tím byla způsobená, však přišla teprve až v roce 2008, tedy až čtyři roky po začátku zvyšování úrokových sazeb a dva roky po dosažení jejich vrcholu.

Nyní začal Fed zvyšovat úrokové sazby z 0 % v roce 2022, už v roce 2023 jsme na 5,25 % a dosud jejich zvyšování neskončilo. Rychlost zvyšování úrokových sazeb je tedy vyšší než před rokem 2008 a míra zvýšení je také větší. Pokud tedy již nyní mají problém banky, je to vlastně z pohledu analogického posledního vývoje poněkud „předčasně“ a můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že situace ještě zdaleka není dořešená.

Pak se tedy ale nabízí logická otázka, proč přesně tohle finanční trhy neusuzují, proč se nebojí dalšího rozvoje dluhových problémů a proč tak ochotně nyní ženou nahoru bankovní akcie? Odpověď je poměrně fascinující. Až natolik, že se ani nezdá být možná. A přece tomu tak, jak potvrdil sám bývalý ministr financí americké vlády a známý ekonom Larry Summers: Totiž finanční trhy, centrální banky, ani vlády se budoucích dluhových trablů neobávají, protože nechápou (!) podstatu stávající situace.

Summers totiž řekl, že v roce 2022 udělali regulátoři a americká centrální banka Fed „vážnou chybu, když neprovedli zátěžové testy bank zaměřené na jejich možnou zranitelnost plynoucí z rostoucích úrokových sazeb“. To, že takové testy provedeny nebyly, podle Summerse ukazuje, že regulátoři nechápali, jak zvyšování úrokových sazeb ovlivní zdraví bank a že právě v tom se skrývá do budoucna největší riziko.

Pointa je zaprvé v tom, že vyšší úrokové sazby tak jako před rokem 2008 stěžují dlužníkům splácení jejich úvěrů. A zadruhé v tom, že vyšší úrokové sazby vedou k poklesu cen řady cenných papírů, a tudíž ke ztrátám zejména investičně zaměřených bank, které se významně angažují v investicích do cenných papírů. A mimochodem právě tento druhý bod mohutně zaúřadoval v případě finanční skupiny Credit Suisse, která je i u nás známa tím, že provozuje mnoho podílových fondů.

Tohle všechno jsme si mohli až do dneška myslet. Teď už to ale víme, protože to potvrdila i osoba, která svého času sama mohla být označována za regulátora či autoritu bankovního trhu.

Podle posledních dat se důvěra investorů a analytiků v německou ekonomiku v březnu výrazně zhoršila. Uvedl to německý hospodářský institut ZEW.

Takzvaný index ekonomické nálady ZEW je velmi dobrým, spolehlivým předstihovým indikátorem, který umí dobře předpovídat budoucí vývoj ekonomiky. Podobným, byť jinak zjišťovaným indikátorem, je indikátor Ifo.

Každopádně tento významný indikátor ZEW klesl ve srovnání s minulým měsícem o 15,1 bodu na 13 bodů. Předtím se hodnota indexu pět měsíců po sobě zvyšovala. Je to výrazně horší hodnota, než se očekávalo. A není vůbec záhadou, co tento pokles způsobilo. Jednoznačně to je náznak bankovní krize, která vypukla ve Spojených státech, ale která se v podobě problémů dnes již převzaté banky Credit Suisse přelila i do Evropy.

Záhadou důvod poklesu nálady ekonomických analytiků a investorů sice není, sarkasticky zdvižené obočí si ale přesto zaslouží. Jistě si vzpomínáte, že na tomto místě dlouhodobě mluvíme o tom, že prudké snížení úrokových sazeb centrálních bank a jejich následné zvýšení musí nutně mít za důsledek zhoršení kondice bank prakticky po celém rozvinutém světě. A když k prvním náznakům takového vývoje dojde, je to spíš důvodem pro sebereflexi centrálních bank a vlád a připuštění si, že takové snižování a zase zvyšování úrokových sazeb vždy zákonitě dopadá špatně – ať už v roce 2008, nebo v roce 2023. Namísto sebereflexe těch, kdo situaci spískali, tu však máme spíš všeobecné nechápavé překvapení.

Ale nehledejme viníky, spíš se podívejme na ryze praktické záležitosti. V posledních hodinách slýchám otázku, zda už jsou akcie bank zase zajímavé pro investici, když nyní v důsledku posledních událostí tak výrazně zlevnily. A moje odpověď zní: NE. Ne, ještě nenastal čas investovat do bank.

Musíme si uvědomit, že toto je s největší pravděpodobností spíš začátek turbulentnějšího dění v bankovnictví. A důvod je zřejmý. Stav bankovních bilancí dosud nebyl v Evropě ani v Americe plně demaskován. Už jen to, že řada klientů stále splácí své úrokové sazby na fixovaných úrovních. Vždyť zvyšování úrokových sazeb po světě zatím trvá jen zhruba rok. Teprve až klientům skončí jejich fixace úrokových sazeb, ukáže se, jak to je s jejich schopností splácet. A nejen to. Také inflace se bude snižovat mnohem pomaleji, než se dosud všeobecně předpokládalo (například my se domníváme, že letos nebude kolem 10 %, jak zní oficiální verze, ale nad 10 %). A vyšší a delší inflace bude znamenat výraznější chudnutí spotřebitelů. Kombinace razantnějšího chudnutí a vyšších splátek hypoték mnoho lidí přivede do platební neschopnosti – ale ne hned. A teprve až v horizontu měsíců se ukáže, jak na tom banky skutečně jsou.

Druhá častá otázka zní: Mohou být všechny problémové banky zachráněny? Tady je nutno říci, že státní autority – tedy vlády a centrální banky – budou mít na výběr v podstatě ze dvou možností. Buď rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky snížením úrokových sazeb. Anebo rezignují na banky a budou zachraňovat inflaci pokračujícím stahováním peněz z oběhu a vyššími úrokovými sazbami.

Jakkoliv se to zdá být bezvýchodné dilema, je to ještě o trochu horší. Obojí totiž nejspíš nakonec povede k témuž, jen v jiném časovém horizontu.

Pokud totiž státní autority rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky, znamená to, že se do oběhu bude opět dostávat víc peněz, což znamená vyšší a delší inflaci, neboli větší chudnutí spotřebitelů, tedy jejich neschopnost splácet. Nakonec i v tomto případě na to doplatí banky.

A pokud si státní autority vyberou, že rezignují na banky (což si asi nevyberou, až dojde na lámání chleba) a budou zachraňovat inflaci, začnou mít problémy banky, lidi budou vybírat peníze z bank a utrácet je za vše možné, aby je zachránili – což vyvolá inflaci. Tento scénář se píše již od roku 2008 a v podstatě dobré řešení již neexistuje. Nakonec tak v konečném důsledku jenom hrajeme o to, kolik času si koupíme na dobu, po kterou si ještě budeme hrát na to, že vlastně nabalující se sněhovou kouli problémů před sebou valíme dál.

Takže abychom se do toho nezamotali: akcie bank ještě u většiny titulů nekupovat. A inflaci taky ještě neodpískávat.

Akciové trhy letí dolů. Nejvíc ztrácí akcie bank. Bezpečné přístavy, jako třeba zlato, naopak posilují. Už v závěru minulého týdne akciové trhy klesaly po zprávě, že americká banka Silicon Valley Bank hlásí problémy.

Šlo po bance Silvergate už o druhou banku v řadě. Silicon Valley Bank potřebovala sehnat kapitál, a to prodejem akcií. Už v pátek se ukázalo, že se Silicon Valley bank nepodařilo udržet nad vodou. Kalifornské bankovní regulační orgány uzavřely SVB Financial Group, mateřskou společnost Silicon Valley Bank. Krach SVB je největším bankrotem banky v USA od roku 2008, kdy vrcholila finanční krize.

Jakékoliv zprávy o problémech amerických bank jsou hodně varovné. Všem je jasné, že problémy jedné banky se mohou rychle přelít napříč bankovním trhem. Na důkaz jsme nemuseli čekat dlouho. Americké úřady totiž uzavřely také newyorskou Signature Bank – třetí banku v pořadí v krátké době.

K návratu optimismu na trhy nepomohlo ani to, že se američtí regulátoři o víkendu snažili uchlácholit trhy zprávou, že se zaručí za veškeré vklady obou krachujících amerických bank SVB a Signature Bank. O některých věcech se totiž ve financích nemluví. Jsou natolik samozřejmé, že není třeba je zmiňovat. Jako například to, že peníze v bankách jsou bezpečné. Jakmile tedy někdo začne ujišťovat o tom, že ráno vyjde slunce a že peníze v bankách jsou bezpečné, veřejnost okamžitě znejistí.

Do toho britská HSBC oznámila, že za symbolickou 1 GBP převezme britskou pobočku SVB U.K. Ani to náladě nepřidalo. Ihned se objevily úvahy: Proč jen jedna libra: To má bilance britské SVB tak nízkou hodnotu…? Co v ní asi bude za kostlivce…? Nejde o to, zda jsou takové strachy opodstatněné, nebo ne, jde o to, že strach a bankovnictví nejdou dohromady.

Dost na to, aby mnozí začali panikařit.

A tak se v dalších dnech bude hrát o to, zda kolapsy tří amerických bank budou izolovanými událostmi, nebo se problém přelije dál.

Je pravdou, že Silicon Valley Bank byla specifickou bankou, která se zaměřovala na financování startupů, které jsou pro tradiční věřitele považovány za příliš rizikové. Dalším specifikem Silicon Valley Bank byl vysoký podíl nepojištěných vkladů. Logicky tedy byla zranitelnější než jiné banky. Jenže na druhé straně jen o tom to není.

Na celý bankovní průmysl budou stále silněji dopadat vyšší úrokové sazby. Americký Fed i Evropská centrální banka se totiž netají plány dál zvyšovat úrokové sazby ve snaze porazit zvýšenou inflaci. Jenže poslední události jsou jasným důkazem, že se část trhu za poslední roky stála závislá na ultra-nízkých úrokových sazbách. Pro všechny je najednou složité financovat se dráž.

A bankovní sektor bude pod tlakem také v Evropě, protože jednotlivé banky mají často pobočky po celém světě. A nejen to, že matky mohou být americké. Jde i o to, že v Evropě byly v uplynulých letech úrokové sazby mnohem nižší než v USA a nyní je vyšší inflace než v USA. Podmínky pro dlužníky jsou tedy extrémnější. Logicky proto nemusí zvládnout vyšší splátky úvěrů. A to jsme ještě nezmínili, že na ně bude dopadat nejen zvýšení úrokových sazeb, ale také prudké zdražení energií.

Když to sečteme, rozbuška příchodu dalších dluhových trablů je tady. Zda vybuchne, bude záležet na tom, zda investoři nepodlehnou panice. Jak ale víme, panika se dokáže šířit napříč světem mimořádně rychle.

Víte, jaká je podstata rasismu? Podstatou rasismu je umělé vytvoření skupiny lidí na základě barvy jejich kůže a odsouzení celé této skupiny. Rasismus je hnus. Zlo.

Víte, jaká je podstata nacionalismu? Umělé vytvoření skupiny na základě toho, že lidé se narodili s nějakým občanstvím, adorování tohoto občanství a odsouzení všech, kdo mají v občance občanství jiné. Nacionalismus je hnus a zlo.

Víte, jaká je podstata homofobie? Je to umělé vytvoření skupiny na základě jejích sexuálních preferencí a odsouzení všech, kdo jsou k této skupině přiřazeni. Homofobie je hnus a zlo.

Víte, jaká je podstata antisemitismu? Je to nenávist vůči lidem, kteří se narodili jako Židé. Antisemitismus je čiré, průzračné zlo.

Víte, jaká byla podstata německého fašismu? Adorování etnických Němců a zavrhování všech ostatních. Zlo, zlo, zlo.

Víte, jaká je podstata jakéhokoliv kolektivismu? Kolektivismus je nadřazené slovo všem fašismům, rasismům, homofobiím a dalšímu házení lidí do jednoho pytle podle jakéhokoliv vrozeného rysu. Nikdo, kdo se narodil s nějakým vrozeným rysem, si jej nevybral. Nikdo, kdo se narodil bez svého výběru s jakýmkoliv vrozeným rysem, jím není jako bytost definován. Kolektivismus je zlo. Každý kolektivismus. Každý bez výjimky.

Je úplně jedno, zda kolektivismus nějakou skupinu adoruje, nebo zatracuje. Zlo je samotný jeho princip. Zlem je řadit lidi do skupin podle vrozených rysů a s celou skupinou jednat jako se špatnou či dobrou. Protože my jsme tu každý za sebe. Každý z nás je dobrý, či zlý, a někdo není ani zlý, ani dobrý, prostě jenom je. Povýšit skupinu tří bílých nad skupinu tří černých je zlo, protože mezi třemi bílými může být jeden vrah. A povýšit skupinu černých nad skupinu bílých je zrovna takové zlo, protože mezi černými může být zrovna takový vrah. Jsme jen já, ty, on, ona… takový a makový. Každý se svou vlastní karmou, každý zodpovědný za své vlastní činy.

Dneska ráno minikonflikt. Jeden blízký muž mi popřál k MDŽ. Zcela bezelstně. S nejlepšími úmysly. Vysvětlila jsem mu, že tenhle svátek mi nic neříká, takže není třeba mi k němu přát, a už jsem byla myšlenkami u jiného tématu, neb otázka MDŽ mi v danou chvíli připadala zcela pod mou rozlišovací schopností vzhledem k mému nadcházejícímu obchodnímu jednání. Ale dotyčný muž měl potřebu téma rozvíjet.

Že prý ženy rodí děti, vychovávají děti, starají se o domácnost, starají se o rodinu, ještě k tomu pracují, většina mužů by prý nezvládla to, co ženy, takže si svůj svátek zaslouží, a ještě by ženám přidal jeden placený den volna. A že mě respektuje, a proto mi přeje k MDŽ. A bylo to. Rozbuška.

Nebudu pokládat řečnickou otázku, kdo by takový placený svátek měl platit. (Zaměstnavatel? Z jakých peněz? Z těch, které mu jeho zaměstnankyně nevydělají, když dřepí doma a slaví své pohlaví? Stát? Z jakých peněz? Z těch, které sebere na daních právě těm ženám, které jsou chudé samoživitelky a nejvíc peníze potřebují?) Co mě udivilo, byla suverenita, se kterou mne dotyčný muž „respektoval“, a přesto mi opakovaně proti mé vůli přál k něčemu, čím hluboce opovrhuji. Myslel to dobře. Ale nedomyslel. Nedošla mu podstata jeho slov.

Ano, já svátkem MDŽ hluboce opovrhuji. Opovrhuji jím – protože já jsem tu sama za sebe. Nejsem tu „za ženy“. Já si nevybrala, s jakými orgány se narodím. Baví mě být ženou, ale není to má zásluha. Je to důsledek náhodného rozdělení a záměrů přírody.

Jsme hrdá na mé úspěchy. Na ty pracovní, profesionální, ale ještě víc na úspěchy lidské. Jsem hrdá na to, že jsem se v mnoha situacích, kdy mi doslova a do písmene šlo o kejhák, zvládla nezbláznit. Jsem hrdá na to, že co mě nezabilo, to mě ještě posílilo. Nejsem ale hrdá na to, že jsem se narodila s oříškovýma očima, čokoládovými vlasy, světlou pletí, s výškou 173 cm, jako heterosexuální žena. Nic z toho není má zásluha. Je to náhoda. Necítím se příslušná k žádné z těchto skupin. Cítím se být sebou. Jen sama sebou.

Opovrhuju svátkem MDŽ jako každým jiným kolektivismem. Jako rasismem. Jako fašismem. Jako homofobií. Protože ve své podstatě MDŽ ničím jiným není. Můžete říci: Ženy ale byly dřív utlačované a blaba. Byly. No a? Již nejsou. Jak dřívější utlačování žen souvisí s dnešní kolektivistickou oslavou jednoho pohlaví?

Onen muž dnes ráno mi řekl, že mě respektuje, a proto mi přeje k MDŽ. Požádala jsem ho, pokud mě skutečně respektuje, aby mě respektoval tím, že bude chovat v úctě mou individuální vůli, aby mi k MDŽ nepřál. A aby mě respektoval tím, že mě nebude už nikdy házet pod žádnou skupinovou nálepku. Jsme dál nejlepší kámoši.

Zdálo se vám, že v poslední době máme v ekonomice nějak málo adrenalinu? Že je nějak nápadně klid? Tak dovolte, abych vám jej opět kapku zvýšila: Podle posledních zpráv si spotřebitelská inflace v Evropě dál vesele roste.

Tak kupříkladu ve Španělsku předběžný harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 6,1 %, čekala se inflace menší. Ve Francii zase tento harmonizovaný index spotřebitelských cen narostl v únoru meziročně o 7,2 %, také se čekala inflace menší. A tak bychom mohli pokračovat. Ostatně také v České republice poslední známá inflační čísla byla opět vyšší, než se očekávalo, za leden dosáhla inflace meziročně 17,5 %.

Tolik tedy inflace spotřebitelská. Ta Evropu nepřestává překvapovat svou výší.

Takzvaná spotřebitelská inflace, tedy ta, kterou vidíme běžně na pultech obchodů, ale není jedinou inflací, kterou rozeznáváme nebo jsme schopni měřit. Kupříkladu firmy a podnikatele bude nejspíš víc zajímat takzvaná inflace výrobní, nebo také „PPI index“, které se také někdy říká inflace „na začátku výrobního řetězce“. Jak ale za chvilku uvidíme, to není moc přesné označení.

A vlastně by měla zajímat i spotřebitele, protože je to právě inflace cen výrobců, která v drtivě většině případů předchází inflaci spotřebitelskou. Nebo jinak řečeno: Výrobní inflace roste více a dříve než spotřebitelská, a současně také klesá rychleji a dříve než inflace spotřebitelská. Vlastně pokles výrobní inflace je prvním signálem, že by se brzy měl zlomit trend i u inflace spotřebitelské a i ta by měla už v dohledné době začít klesat.

A právě to se skutečně děje.

Skutečně tempo růstu cen na začátku výrobního řetězce již zpomaluje, což je jednoznačně dobrá zpráva. Bohužel tohle zpomalení růstu výrobních cen bylo během ledna pouze kosmetické. A čekal se pokles mnohem větší. Jak to číst? Tak, že také spotřebitelská inflace bude klesat pomaleji, než se dosud věřilo a čekalo.

Konkrétně: Meziměsíčně se ceny průmyslových výrobců v lednu zvýšily o 5,8 %, meziročně vzrostly o 19,0 %. Ještě v prosinci přitom rostly o 20,1 %. A čekalo se zpomalení tempa výrobní inflace až k 15% hladině. Jsou tu i naprosté kuriozity. Tak třeba namátkově ceny černého a hnědého uhlí vzrostly o těžko uvěřitelných 82,0 %. A celkově byly vyšší ceny energií o 34,2 %.

V poslední době začaly být mediálně zajímavé a hojně citované například ceny paprik nebo cibule. Ano, jejich růst je raketový. Koneckonců meziročně byly v lednu ceny zemědělských výrobců vyšší o 25,5 %. Jenomže taková cena cibule už toho moc dalšího neovlivní. Je to prostě cena konečná, maximálně trochu zdraží porci oběda. Horší je to právě s oněmi cenami energií.

Ceny energií se propisují prakticky do všeho. A v konečném důsledku ovlivňují i ony ceny cibule. Většina zeleniny se do střední a severní Evropy dováží z Evropy jižní, případně ze severní Afriky, kde se pěstuje ve sklenících. Takže máme-li v Evropě drahé energie, prodražuje se provozování skleníků pro cibuli. Máme-li drahé energie, prodražuje se také, a to citelně, výroba hnojiv. Máme-li drahá hnojiva, nejen, že se prodražuje pěstování cibule, ale také je větší neúroda, protože pěstitelé s hnojivy šetří. A nakonec sem musíme cibuli nějak dovézt, a k tomu je také třeba energie a pohonné hmoty. Už tedy začíná být jasné, proč se o indexu PPI mluví jako o inflaci na začátku výrobního řetězce.

Jenomže ani to není moc přesné. V případě Evropy totiž spíš platí, že na počátku inflačního řetězce stály – překvapivě – cenné papíry a nemovitosti. Když od roku 2008 centrální banky soustavně tiskly peníze (a Šichtařová brblala, že tohle není dobře, tohle musí skončit hodně velkou a úplně typově jinou krizí a inflací, než na jakou jsme zvyklí), tyhle peníze primárně tekly do cen cenných papírů a do cen nemovitostí.

Onen soustavný růst cen cenných papírů i nemovitostí tedy nebyl žádným zrcadlem skvělého výkonu akciových společností či realit, byla to pouze a jen inflace, která se zprvu propisovala jen do specifického segmentu ekonomiky. Tam inflace začala.

Když během lockdownu byla prakticky zastavena ekonomika a vznikl nedostatek některých surovin a výrobků, začala se tato původně finanční inflace přetavovat do inflace cen surovin a kupříkladu hutních výrobků.

Odtud se inflace začala rozlévat do cen průmyslového zboží.

V tu chvíli do celé věci ještě navíc promluvil Green Deal a jeho odpor vůči tradičním zdrojům energie. To je mimochodem hlavní důvod, proč inflace v Americe či v Asii je menší než v Evropě. Takže se přidal nedostatek energií a logicky následně růst jejich cen.

Inflace v cenách průmyslového zboží a inflace v cenách energií se dál rozlévala do cen jemnějšího a jemnějšího průmyslu, až skončila u cen potravin. A u oné cibule. To je konečná.

Tady by rozlévání inflace skončilo, kdyby již neexistoval další důvod inflace. Ale my moc dobře víme, že důvod inflace stále trvá. Sice už nedochází k tak vysokému tisku peněz jako v minulosti, ale stále k němu dochází, protože vlády se dál zadlužují a tím dál uvolňují peníze do ekonomiky. A vedle toho na Green Dealu se nezměnilo vůbec nic, takže energie máme nedostatkové pořád stejně.

Takže proč se tu někdo diví, že inflace neklesá tak rychle, jak se všeobecně myslelo?

Dovolím si vyslovit předpoklad, že inflace nebude letos „kolem 10 %“, jak se říká. Inflace nejspíš bude letos v České republice nad 10 %.

Jestli se někdy o nějakých makroekonomických statistikách dá říci, že jsou zmatené a obtížné z nich číst, pak je to v tuto chvíli. Z celé evropské ekonomiky totiž přicházejí zprávy, které je dosti obtížné dešifrovat.

Když vyjdeme z tvrdých dat, můžeme říci toto: Prakticky ve všech zemích, kde se v únoru měřila ekonomická aktivita, došlo k tomu, že takzvaný index aktivity PMI ve výrobě klesl, a to více, než se čekalo. Ale naopak stejný index aktivity PMI ve službách vzrostl, a to také více, než se čekalo. Neboli jinými slovy: Průmyslu se nedaří a nedaří se mu čím dál víc a nedaří se mu dokonce hůř, než se dopředu očekávalo. A o službách to platí přesně obráceně: Službám se pomalinku začíná dařit víc, a daří se jim ještě lépe, než se předpokládalo.

Jenomže co to znamená?

Uvědomme si jednu věc: Jsou to firmy, které mají principiálně vždy víc informací, které skutečně drží prst na tepu ekonomiky. A jsou to naopak domácnosti, které se mnohem později dokáží zorientovat v situaci. Domácnosti povětšinou stále ještě mají fixované hypotéky. Splácí úrokové sazby mnohdy jen kousíček nad nulou, ačkoliv poslední známá inflace například v Česku byla 17,5 procenta. Stejně tak domácnosti sice platí „o něco dražší“ energie, ale velká část z nich má jednak energie stále ještě fixované, jednak vlády přispěchaly se záchrannými programy.

Je tu sice značná část lidí, kteří inflaci vnímají jako mnohem vyšší, než jaká je ta oficiální: Například důchodci, kteří platí téměř výhradně jen na potraviny, energie a nedostatkové léky, mohou v individuálních případech inflaci subjektivně vnímat mezi 30 až 50 procenty. Ale právě jsme řekli: tito důchodci platí téměř výhradně za potraviny, energie a léky. Nikoliv za služby, které se zdají tak impozantně otřepávat. Naproti tomu tu máme střední věkovou skupinu aktivních, pracujících lidí, kteří si kupují dovolené, auta, mají fixované hypotéky a fixované energie. A ti naopak inflaci subjektivně vnímají jako nižší, než jaká je oficiálně. A ti pravděpodobně zatoužili trochu se rozšoupnout a zaplatit si více služeb.

A otázka za milion teď zní: kdo z nich lépe kopíruje skutečnou kondici ekonomiky, kdo z nich lépe předvídá budoucí vývoj? Důchodci, nebo aktivní lidé? A moje odpověď zní: Ani jedni z nich, to průmyslníci v tuto chvíli nejlépe cítí realitu. K čemu to bude vynakládat více peněz na útraty, když hmatatelného zboží se vyrábí méně? Vždyť přesně tohle vedlo během pandemických let k vyvolání stávající inflace.

Takže buďme rádi, že domácnosti jsou optimističtější, přejme jim to, ale chleba se bude lámat, teprve až za několik měsíců domácnosti zjistí, jak se jim žije po vypršení všech jejich fixací. A ještě jedna věc. Inflaci je možno zkrotit jedině za předpokladu, že v ekonomice klesají útraty a klesá poptávka po zboží a službách. Neboli inflace se snižuje, pokud klesá rozdíl mezi příliš vysokou poptávkou a příliš malou nabídkou. To je ostatně taky důvod, proč centrální banky zvyšují úrokové sazby – aby zchladily poptávku. Jenomže poptávka po službách aktuálně roste, zatímco nabídka zboží se dál zmenšuje. Tohle je to pravé poselství oněch „zmatených“ čísel. Co z toho plyne pro inflaci, si teď už jistě každý zvládne odvodit sám.

Všímaví lidé už mohli sami zaznamenat, že mnohá zvučná jména hlásí zprávy, na které od nich nejsme moc zvyklí.

Například švýcarská finanční skupina Credit Suisse aktuálně oznámila, že letos očekává značnou ztrátu. Její klienti totiž v posledních třech měsících roku 2022 stáhli z banky rekordní množství peněz z vkladů i z dalších finančních produktů a banka tak dosáhla nejhoršího ročního výsledku od velké finanční krize v roce 2008. Není divu. Nejen, že výběry vkladů byly vyvolány panikou, která zase následovala šeptandu na sociálních sítích, že banka má údajně problémy, ale hlavně celá finanční skupina se specializuje na kolektivní správu majetku, tedy spravování podílových a dalších fondů. A jak známo, ceny cenných papírů od začátku roku 2022 v průměru klesaly a drtivá většina podílových fondů si začala připisovat ztráty. A to samozřejmě zase motivovalo klienty těchto fondů vybírat své peníze. Jen pro ilustraci pár čísel: Výnosy z obchodování s dluhopisy a podobnými instrumenty (tzv. „fixed income“) meziročně klesly o 84 %, výnosy z obchodování s akciemi klesly rovnou o 96 %.

Run na banku třeba i kvůli nepodloženým fámám je pro každou banku extrémně nepříjemný, naštěstí tento nebyl zase až tak velký a banka situaci ustála; suma vkladů jí už zase roste. Nicméně její akcie rychle klesají. Ale o to nyní nejde. Jde o to, že tak jako Bohemia Energy byla první vlaštovkou naznačující komplikace na trhu s energiemi, tak i Credit Suisse je první evropskou vlaštovkou předznamenávající budoucí události ve financích a v bankovnictví. Celá situace je totiž velmi komplexní:

V minulých letech byly bizarně nízké úrokové sazby, které přiměly mnohé lidi vzít si úvěry, a to hlavně hypotéční. A když po letech tisku peněz a nízkých úrokových sazeb zákonitě přišla inflace, centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat. Jenomže tím lidem, kteří mají úvěry, začaly růst splátky těchto úvěrů. A analogicky jako v roce 2008 začínají mít lidé problémy se splácením. To je ještě násobně umocněno tím, že kvůli vysoké inflaci lidé chudnou, takže by měli se splácením úvěrů problémy, i kdyby jim splátky úvěrů nezdražily. Jakmile banky začnou čelit zhoršující se platební morálce klientů, začnou prodávat zastavené nemovitosti, ale všichni víme, co se děje s cenami nemovitostí: klesají. Takže banky nebudou schopné výpadky ve splátkách plně kompenzovat.

A tím to nekončí. Skutečnost, že ceny cenných papírů klesají a podílové listy mají ztráty, vede k tomu, že střadatelé zoufale hledají možnosti, kam své peníze zaparkovat. A v rostoucí míře je nacházejí ve firemních dluhopisech, které nabízejí poměrně vysoké úročení. Jenomže proč firmy vydávají dluhopisy s tak vysokým úrokem, který je pro dlužníka drahý, a nejdou si pro úvěr do banky? Protože by ho nedostaly, jelikož jejich hospodaření je mnohdy nahnuté. Takže lidé zvětšují poptávku po firemních dluhopisech, které se stávají čím dál rizikovější kvůli horšícímu se hospodaření firem. Koneckonců z průzkumu Svazu průmyslu a dopravy ČR dnes vyplynulo, že více než polovina českých firem čeká, že se jim propadne zisk nebo budou ve ztrátě.

Jinými slovy, problémy se splácením budou přicházet jak ze strany fyzických osob, tak ze strany firem. Situace ve finančnictví začíná nápadně připomínat situaci na počátku roku 2008.

(Text byl původně 7.2.2023 napsán pro zpravodajský server Echo, kde byl také publikován.)

Tak tohle neomrzí. Je o sice obehrané téma, ale Terry Pratchett a výsměch tupcům bavit nepřestanou. „Nebe nad Londýnem potemnělo, lidé topí v kamnech, úřady jsou na ně krátké,“ psaly zpravodajské servery minulý týden.

A článek popisoval, jak Londýn čelí nejhoršímu znečištění ovzduší za několik posledních let. Příčinou jsou domácnosti, které v rámci úspor v době drahých energií přešly na spalování tuhých paliv.

Přitom to není tak dlouho, co stejné zpravodajské servery citovaly Český hydrometeorologický ústav s jeho vyjádřením, že ovzduší České republiky je nejhorší za několik posledních let z naprosto stejného důvodu: Drahé energie donutily lidi spalovat ve velkém dřevo a další tuhá paliva a na ovzduší je to znát už od jara loňského roku.

Možná je vám z toho smutno. Přiznám se: Ne tak mně. Já se královsky bavím, až mi skoro tečou slzy škodolibého smíchu. Zase se ti sociální inženýři střelili do vlastního kolene. Jako vždy, když je jim netečností rozumných dovoleno začít konat.

Proč že to ti ekologisté zakazovali tepelné elektrárny a další tradiční zdroje energie? Jo aha, protože prý CO2 a oteplování. A co tou likvidací tradičních zdrojů energie vyrobili? Jo aha, energetickou krizi. A k čemu energetická krize vedla? K růstu cen energií. A k čemu ty drahé energie vedly? K pálení paliv, které jsme nesměli pálit v elektrárnách (s instalovanými filtry). A k čemu to pálení tuhých paliv vedlo? No přeci k znečištění ovzduší a produkci CO2 jako prase.

Těžko vymyslet názornější ukázku, jak se všichni indoktrinovaní sociální inženýři z principu vždy znemožní. Ano, z principu. O tom totiž je sociální inženýring, který je zase spojenou nádobou s kolektivismem. Je o tom, že stejně jako perpetuum mobile nemůže fungovat, i když ho budete zkoušet po tisící, ani sociální inženýring a kolektivismus nebude nikdy fungovat, jedno kolikrát ho vyzkoušíte.

Chybou perpetua mobile není to, že se dosud vždy chybně stavělo. Jeho chybou je to, že se jedná o fiktivní koncept v nesouladu s přírodními zákony. Stejně tak chybou sociálního inženýringu a kolektivismu není to, že se až dosud chybně organizoval. Jeho chybou je to, že je v nesouladu s přírodními zákony. S biologií.

Představa, že Evropa za vynaložení strašlivých nákladů přebuduje svou ekonomiku tak, aby se ekonomika stala „uhlíkově neutrální“, tím se svět přestane oteplovat, a tím zabráníme peklu na zemi, je stejně naivní jako představa perpetua mobile. Je naivní v každém bodě. Je naivní vize, že pokud by Evropa takové „uhlíkové neutrality“ dosáhla, budou ji následovat další země světa a další přírodní živly světa včetně například soptících sopek. Naivní je vize, že lze položit rovnítko mezi „uhlíkově neutrální ekonomikou“ a oteplování. A naivní je i vize, že pokud by se hypoteticky zastavilo oteplování země, zabráníme tím peklu, a pokud se ochladíme, bude líp.

Co naivní není, je předpoklad, že jen velmi bohatá země se může a chce chovat ekologicky. Že pouze země, v níž bude ekonomika svobodná a nebude dušená státní ideologií, bude bohatá. A že jakmile nás začne ovládat Green Deal, zchudneme. Důkaz: Londýn. Důkaz: ČHMÚ.

Víte, proč nefungoval komunismus? Protože sociální inženýring opominul biologii. Když vysadíte skupinu lidí na pustý ostrov, ihned si přirozeně zvolí vůdce. Okamžitě se mezi nimi vytvoří přirozená hierarchie. Hierarchie lidské společnosti je totiž naší biologickou potřebou. Někteří jsme přirození charismatičtí vůdci. A někteří jsme přirozeně submisívní. Ale hierarchie a rozdíly mezi námi jsou. Komunismus ale vycházel z toho, že jsme všichni stejní. A protože chybný byl základní axiom této hloupé teorie, komunismus nikdy fungovat nemůže. Je to princip.

Takže nebojte, ani Green Deal fungovat nemůže. Je to princip. Čím víc na něj ekologisté budou tlačit, tím budeme chudší, indoktrinovanější – a budeme mít zničenější životní prostředí. Green Deal bude vedle chudoby produkovat právě to, proti čemu zkouší bojovat.

Ale víte, co je pruda? Pokus o výrobu komunismu v sovětském bloku trval sedmdesát let. A dosud jsme se z něho tak docela neotřepali.