Některé banky jsou jen prázdnou skořápkou

Když na konci července statistici zveřejnili výsledky HDP, byla to skvělá příležitost připomenout si, že HDP je jen modla politiků. Že nelze klást rovnítko mezi ukazatel „HDP“ a mezi blahobyt či růst životní úrovně.

Tento fakt má mnoho významných implikací, které stojí za pozornost. A je dobré jim pozornost věnovat právě nyní – v období, kdy pro většinu obyvatel je v ekonomice zdánlivě klid, ale… řada bankéřů a část ekonomů to vnímá jinak. Řeknu to lapidárně: Systémové riziko roste.

O co jde: V období, kdy tisk peněz a následné zvyšování takzvané peněžní zásoby vyvolaly mohutnou monetární fikci bohatství, se globálně naakumulovalo možná historicky rekordní množství pomýlených investic vycházejících z chybných cenových signálů a chybných odhadů návratnosti těchto investic. Problém je závažný zejména v Číně, v USA a v Evropské unii.

Inflace byla nejprve několik let viditelná „jen“ v cenách finančních aktiv a v cenách nemovitostí. Vysvětlení je snadné: Lidé neutráceli, ale pod dojmem zmanipulovaných a nepřirozeně nízkých úroků a množství peněz v oběhu raději „investovali“ do nákupu těchto finančních aktiv. Byly to ale pochybné investice. Špatné investice. Jejich budoucí odhadované výnosy byly totiž diskontované chybnou úrokovou sazbou, takže také byly chybné signály, které investice budou a nebudou ziskové.

Pak se ale inflace protavila i do cen spotřebitelských a konečně ji zaregistrovali i politici, spotřebitelé a dosud spící část ekonomů. Najednou si jednotlivci i firmy uvědomili, že žili v pouhé iluzi bohatství. Levné peníze i jejich množství v oběhu neodpovídalo množství zboží a služeb, které si za ně bylo možné koupit. A jakmile centrální banky začaly úrokové sazby zase zvyšovat a množství peněz z oběhu stahovat ve snaze zastavit dvoucifernou inflaci, najednou se ty investice, které se dříve jevily jako výnosné, začaly jevit jako ztrátové.

A tak přišlo období likvidace chybných investic v ekonomice. Jedním z viditelných známek této likvidace investic je nizoučká investiční aktivita (která tolik ruší politiky v podobě nízkého růstu HDP). Je to ale naprosto přirozený a žádoucí proces, samoopravný tržní mechanismus. Pro nás je teď ale podstatné něco jiného:

Již jsem řekla, že v době vzniku mohutných chybných investic se jich naakumuloval možná historicky nejvyšší objem. Několik čísel: za sedm let před finanční krizí 2008, tedy od 15.9.2021do 15. 9. 2008, americký akciový index DJIA zaměřující se zejména na „starou“ klasickou ekonomiku, posílil (zaokrouhleně) o 16 %. Za sedm posledních let posílil o 98 %. Pokud ale budeme sledovat akciový index NASDAQ zaměřený více na technologie, pak už za 7 let před pádem Lehman Brothers v roce 2008 posílil o 60 %, zatímco za posledních sedm let posílil o 195 %. Domníváte se, že reálná americká ekonomika zvýšila svou výkonnost o 195 %, abychom mohli říci, že tento akciový růst věrně zrcadlí ekonomiku? A nyní, jak víme, dochází k likvidaci chybných investic, tedy ekonomika se reálně zmenšuje. Index však dosud roste. Tolik k bublině akcií.

Ale pojďme dál. Bubliny se vedle sebe nafoukly paralelně na různých aktivech. Umělá manipulace se státními dluhy zemí eurozóny je kapitola sama pro sebe, ale alespoň ve zkratce tato čísla: V roce 2008 vládní dluh Řecka k HDP činil (zaokrouhleně) 109 %. V roce 2013, v době vrcholící dluhové krize, která skončila řeckým defaultem, dosahoval dluh k HDP 178 %. A dnes je 171 %. Řecko je mrňous proti Itálii. Její dluh k HDP v roce 2008 dosahoval 106 %, v roce 2013 byl 133 % a dnes 144%. Tedy stále roste a blíží se bodu, kdy Řecko defaultovalo. Ale s jedním rozdílem. Totiž tehdy byly úrokové sazby bizarně nízké, takže obsluha státního dluhu byla u většiny zemí také celkem nízká. Dnes úrokové sazby stále rostou, takže se také prodražuje  dluhová služba států. Pro státy je stále obtížnější se financovat, a to i když jim ECB pomáhá monetizací jejich dluhů.

USA procházely během posledních desetiletí dramatickým poklesem úroků z veřejného dluhu. v roce 1980 za monetaristického šéfa amerického Fedu Volckera dosahoval výnos (úrok) z 10letých amerických státních dluhopisů 16 %, v roce 2020 byl na 0,64 %. Od roku 2020 do dneška ale výnos opět roste na současná 4 %, neboli cena dluhopisů klesá, což odpovídá zhruba stavu na začátku roku 2008. S jedním rozdílem. Od té doby vzniklo v USA i v Evropě množství zombie bank, prázdných skořápek, které místo rozumného úvěrového byznysu především nakupují cenné papíry.

Takže si to shrneme: Banky jsou oslabené a obrovské a vzájemně provázané a mají v bilanci nakoupená kvanta přehřátých akcií a přehřátých dluhopisů. Pokud cena těchto cenných papírů klesne, banky budou ve ztrátě a přijdou runy na banky a výběry vkladů. Ceny dluhopisů už klesají. Ceny akcií chvíli klesaly na začátku tohoto roku a byla z toho bankovní krize a pád Credit Suisse. My přitom víme, že ceny jsou stále nesmyslně vysoko.

Budou-li padat banky, státy je budou zachraňovat. Tedy vzroste už tak rostoucí dluh států. A státům se aktuálně prodražuje jejich financování, protože jim zdražuje dluhová služba. Jednoho dne investoři vyhodnotí, že ten který stát by nemusel být schopen splatit své dluhopisy, a začnou dluhopisy prodávat. A stát zůstane na suchu. Buď vyhlásí default, anebo bude zachráněn z daní všech poplatníků eurozóny. Přijde to bez varování, přes noc, naráz.

Některé české banky rozesílají (nejen) svým klientům ujišťující reklamní sdělení, že jejich vklady jsou ze zákona pojištěné. Ve stejnou chvíli největší německá banka Deutsche bank a francouzská Société Générale měly zásadní problémy projít zátěžovými testy.

Je dobré si uvědomit, že zlato je aktuálně nejstabilnější světovou měnou – je totiž založené na fyzickém aktivu. Peníze, které máte v bance, jsou jen pohledávkami za těmito bankami. Pohledávkami, které budou splacené, pokud zůstanou zdravé banky. A pokud banky nezůstanou zdravé, pohledávky budou splacené, pokud banky státy zachrání. A státy sice banky budou chtít zachraňovat, ale ne každý stát musí být nutně schopen dostat se k penězům, pokud investoři dojdou k názoru, že tenhle veřejný dluh už je trochu moc…

Tohle všechno se může stát za čtyři roky. Nebo za dva. Nebo dříve. Nebo nemusí vůbec. Jedno ale jisté a zkuste mi to ekonomickými argumenty, nikoliv dojmy a vírou, vyvrátit: Systémové riziko výrazně roste. A řada bank ve vyspělých zemích jsou jen prázdné skořápky.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Evropa jako mocnost skončila

Možná se nám během léta zrodila jedna technologická hvězda, která dobyde svět. Mluvím o aplikaci Threads z rodiny Meta Platforms, do které patří Facebook nebo Instagram.

Vlastně v pozadí zrodu Threads stojí jeden příběh. Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg přišel s touto aplikací i proto, aby přímo konkurovala Twitteru, který nyní vede jiný technologický vizionář Elon Musk.   

Technologický svět je o inovacích, o schopnosti zaujmout, dynamicky se mění. Technologické rádoby monopoly nejsou ani omylem tak stabilní a neotřesitelné, jako si mnozí myslí v době jejich největší slávy – vzpomeňte Nokia. Rozhodně tedy neplatí, že Twitter tu je už řadu let, a proto nemůže být poražen. Naopak. Twitter si dost možná ublížil experimenty se zaváděním limitu pro zobrazovaný počet příspěvků. Navíc Twitter přišel s tříděním uživatelů do skupin na ověřené uživatele, neověřené uživatele a uživatele s nově založeným neověřeným účtem. S ohledem na to pak zavedl limity pro zveřejňované příspěvky.  A tak z Twitteru odcházejí uživatelé. Konkrétně od října loňského roku, kdy byl Twitter odkoupen Muskem, zaznamenala společnost Twitter téměř 50% pokles tržeb z reklamy. Holt ne každý je tak nadšen omezením cenzury a zvýšením svobody slova na Twitteru jako já – zmíněné limity jsou pro mnoho uživatelů přednější.

Threads přitom cílí přímo na bolavé místo Twitteru. Zuckerberg tvrdí: „Měla by existovat aplikace na veřejnou diskuzi, která bude mít více než jednu miliardu uživatelů. Twitter měl šanci, ale selhal.“ A čísla říkají, že Threads je opravdu prozatím nejrychleji rostoucí sociální sítí. V úvodu července dosáhla po spuštění sto milionů uživatelů za pouhých pět dní. V současnosti má již více než 150 milionů stažení. Nebezpečně se tak blíží počtu uživatelů Twitteru, kterých by mělo být okolo 200 milionů. To znamená, že Threads už nyní přímo konkuruje Twitteru a další trend je zřejmý – Threads Twitter překoná.

Kdo nechce být out, měl by Threads rychle vyzkoušet. Jenže – minimálně pro Evropany mám špatnou zprávu. V Evropě síť Threads zatím není k dispozici – firma totiž vyhodnocuje unijní regulaci sdílení dat mezi novou platformou a sítí Instagram. To znamená dvě nepříjemné zprávy:

Zaprvé evropská regulace je pro technologické firmy tak nepříjemná, že se v budoucnu dvakrát rozmyslí, než na evropský trh vstoupí. To povede (a už vede) k technologickému zaostávání starého kontinentu.

Za druhé je tu ekonomická stránka věci. Dříve bylo nemyslitelné, aby nějaká společnost s globálním dosahem nechtěla své produkty co nejdříve nabídnout v Evropě. Evropa měla vizitku bohatého regionu se stabilním podnikatelským prostředním a dobrou vymahatelností práva. Jenže ti už dávno v očích zámořských společností neplatí. Naopak.

Pokud bude trend silné evropské regulace pokračovat, v budoucnu se budou Evropě obloukem vyhýbat nejen technologické firmy, ale také i firmy z jiných odvětví. Ostatně už dnes to vidíme velmi bolestivě u farmaceutických firem; právě komplikovaná a drahá nutnost registrace zahraničních firem a jejich léčiv na evropském trhu navzdory registraci v jiných zemích, třeba v USA, je jednou z příčin chybějících léků. Firmy cítí, že ekonomika evropských zemí se s přispěním Bruselu mění z tržní na dotační. Asijské trhy a nakonec i Jižní Amerika či Afrika představují pro řadu firem větší potenciál než Evropa.

Evropa jako mocnost už skončila. Nyní už jen žije z podstaty. Zničila svůj volný trh. A tím zničila šanci na své bohatství. Až bohatství vytvořené v minulosti projí na sociálních dávkách a veřejných dluzích, zjistí, že ekonomicky je v čudu. Možná si bude ještě chvíli zkoušet hrát na rádoby zelenost, ale moc dlouho ne – kde je relativní chudoba vůči zahraničí, tam jsou jiné starosti než údajné zachraňování planety.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Když se premiér chlubí cizím peřím

Pokud 13. 7. někdo šel pražskou ulicí na Na Příkopě, možná slyšel padat kámen ze srdce guvernéra České národní banky Aleše Michla.

Statistici totiž doručili centrálním bankéřům, vládě, investorům a široké veřejnosti zprávu, že tempo meziroční spotřebitelské inflace se vrátilo pod psychologickou desetiprocentní hranici.

Konkrétně za červen spotřebitelské ceny meziročně vzrostly o 9,7 % a už popáté v řadě tak zmírnily svůj růst. Proti květnu bylo meziroční tempo inflace slabší o 1,4 procentního bodu. Meziměsíčně spotřebitelské ceny v červnu vzrostly o 0,3 %. Slabší inflaci při listování ve statistice najdeme až v prosinci roku 2021, a to ve výši 6,6 %. Už v úvodu roku 2022 bylo tempo inflace katapultováno nahoru a od té doby jsme se potýkali s dvoucifernou inflací.

Technicky vzato, tohle zpomalování tempa inflace je způsobeno hlavně kvůli vývoji cen potravin a cen v oblasti bydlení. Většímu zpomalení tempa inflace ale dál vehementně brání především energie. Není to jen elektřina, jejíž ceny jsou meziročně vyšší o skoro čtvrtinu (24,6 %). To je vysvětlením, proč řadě domácností nyní přichází složenky s doplatkem u elektřiny, ačkoliv se jim podle elektroměrů v posledním roce podařilo snížit spotřebu.

Z mezinárodního pohledu to pořád není žádná sláva. Podle předběžných výpočtů v červnu takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP), tedy mezinárodně srovnatelný index, dosáhnul v Česku meziročně 11,2 %. Podle bleskových odhadů Eurostatu přitom meziroční změna HICP v červnu za eurozónu dosáhla 5,5 %. Inflace v eurozóně je tak v průměru o polovinu slabší než v Česku.

Jak tedy vidíme, inflace sice klesá, ale není to pořád žádná hitparáda; přesto to premiérovi nezabránilo, aby sebe a vládu pochválil. Bohužel se trochu minul cílem. Jestli někdo inflaci pozitivně ovlivnil, byla to česká centrální banka, a to rychlým a prudkým zvýšením úrokových sazeb a také příslibem udržení silné koruny.

Kdo naopak inflaci nejen v minulých měsících rozpumpovával, ale dokonce rozpumpovává pořád víc, to byla a je česká vláda. A to svým každodenním jednáním.

Vysoký schodek státního rozpočtu totiž rovná se více peněz v oběhu. A to se zase rovná větší inflace. Takže ten, kdo se chválí, je vlastně jedním z viníků vysoké inflace. Hodně vysoké. Vyšší než v okolních zemích. Je to ještě horší než připisovat si politické body za něco, co není vaší zásluhou. Je to připisování si politických bodů za průšvih, který za vás někdo cizí hasí, ale který jste současně sami způsobili.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Koruny nejsou peníze

Víte, jak se poznají peníze? Peníze jsou cokoliv, čemu společnost důvěřuje a co splňuje současně tři funkce:

Peníze jsou prostředkem směny. Neboli lze za ně něco nakoupit.

Peníze jsou také účetní jednotkou umožňující stanovit cenu zboží a služeb. A konečně peníze jsou uchovatelem hodnoty.

Takže se na to podíváme. Prostředek směny, hm. Faktem je, že za českou korunu si lze koupit leccos. Ale jenom v České republice. Koruna je sice plně konvertibilní měna, ale přesto pokud přijedete s korunou do Senegalu, moc banánů si za ni na trhu stejně nekoupíte. Možná ještě tak na Slovensku si od vás někdo koruny vezme.

Účetní jednotka. Dobře. Jak jsme na tom s korunou coby účetní jednotkou? Jop, to by fungovalo, ale zase jenom na našem území. Do účetnictví koruny nepropašujete ani na Slovensku. Ale dejme tomu.

A pak tu máme uchovatele hodnoty. Ajta krajta. Tady to bude horší. Průměrná míra inflace za celý rok 2022 byla 15,1 procenta. Poslední známá meziroční inflace 12,7 procenta. Pokud jste chtěli uložit majetek do korun, přišli jste loni o více než 15 procent majetku. Tedy – oficiálně. Ve skutečnosti totiž byla pocitová inflace ještě vyšší než ta vykazovaná, vtip je v tom, jaký spotřebitelský koš si pro měření inflace zvolíte. Ať tak či onak, kdo zatoužil uchovat majetek v korunách, uchoval za minulý rok jen něco mezi 80 – 90 procenty svého majetku.

A co důvěra? No – oficiálně je koruna takzvanou fiat měnou, tedy měnou vynucovanou na území našeho státu centrální autoritou. Ale proč mi tedy dnes a denně klienti volají, do čeho mají ulít majetek, aby o něj v korunách nepřišli?

Dámy a pánové, koruna se sice oficiálně nazývá penězi, ale striktně technicky vzato, podle ekonomické definice penězi není.

Ani s eurem si nepomůžete. I euro ztrácí hodnotu. I euro není nic než inflační papírky. Nebo inflační nulajedničky.

Možná švýcarský frank, řeknete si tedy. Hm. Asi před týdnem mi volal jeden pán. Jeho tatínek, nyní již po smrti, si uložil majetek do švýcarských franků v hotovosti. Jeho syn je nyní našel v trezoru. Bohužel bankovky už byly trochu letité. Před pár měsíci je banky přestaly přijímat. Prý co s tím. Pán bude mít velké štěstí, pokud mu bankovky vezme švýcarská centrální banka, až za ní fyzicky se štůskem bankovek přijede. Pokud ne, bude si s nimi moci tak maximálně vytapetovat pokoj.

Pokud před 500 lety někdo zahrabal v lese zlaťáky v hrnci pod drn, pokud ho pak přepadli doma lapkové a zamordovali ho a tím sprovodili ze světa i tajemství, kde zlaťáky leží, pokud je dneska najdete a pokud je odnesete k obchodníkovi s drahými kovy, který vykupuje i takzvané zlomkové zlato, obchodník vám zlato roztaví, znovu slije, zkontroluje na spektrometru ryzost a vrátí vám slitek s vyraženým označením této minirafinérky a ryzostí. S tímto slitkem mi klidně budete moci zaplatit za moje ekonomické služby (s radostí si jej od vás vezmu místo papírků či nulajedniček).

Když se mi jako majiteli firmy zachce vložit tento slitek do firmy, účetnictví na něj bude hledět jako na finanční majetek. Kdekoliv na světě.

A pokud se rozhodnu, že si tenhle slitek nechám dlouhodobě (což ostatně nebude zase tak špatný nápad), pak budu vlastnit aktivum, o kterém statisticky na dlouhých časových řadách platí, že nejpřesněji ze známých aktiv dlouhodobě kopíruje vývoj globální životní úrovně a drží kupní sílu vůči průměrným (třeba ročním) příjmům ve společnosti. A které za posledních 50 let dosáhlo průměrné tempo růstu cen v dolarech (počítáno z cen na konci každého roku) téměř 11 % ročně. Což jen tak mimochodem v tomto období překonalo i akciové trhy, protože americký akciový index DJIA od roku 1970 v průměru rostl pouze o necelých 9 % ročně.

Ale počkat, teď si asi řeknete, že tu něco nesedí. Vždyť jsem před chvílí tvrdila, že zlato nejpřesněji ze známých aktiv globálně kopíruje růst životní úrovně. Takže by se ani nemělo zase tak moc zhodnocovat, ne? Nemělo by určitě růst o 11 % ročně v dolarovém vyjádření. Nebo…?

A co když to obrátíme? Vždyť kdo říká, že ty zelené papírky, které vynucuje jako platidlo americká vláda, jsou peníze? Kdo říká, že dolar drží hodnotu…? Já tedy ne. Co když vezmeme zlato jako kotvu, v níž budeme jako v zúčtovací jednotce měřit hodnotu dolaru? Pak nám z toho najednou vyjde něco dost hrozivého. Totiž že za posledních 50 let dolar v průměru ztratil každý rok skoro 11 procent své hodnoty…

Ne, tohle nemá být oslava zlata (byť nezastírám, že se zlatem profesně zabývám právě proto, že jej mám ráda). Tohle není vůbec oslava žádného aktiva. Koneckonců hodnotu podobně dobře jako zlato drží třeba pozemky – těmi toho ale moc nezaplatíte, takže ty za peníze považovat nemůžeme. Tohle je naopak výsměch těm inflačním papírkům, které nám vlády vnucují. Ty papírky nejsou peníze, i když se jim tak říká. Ty papírky byly naposledy jakžtakž penězi v době zlatého standardu, dokud vlády ještě garantovaly jejich směnitelnost za zlato. Dnes už ne. A až budou zavedeny CBDC, rozplyne se poslední iluze peněz. Bude to podobný skok, jako když byl zrušen zlatý standard.

Takže nezapomeňte, až mi budete chtít za mé finanční služby zaplatit třeba pětadvacetníčkem unce Wiener Filharmonika či desetníčkem US Eagla místo papírky, no problem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Proč konsolidační balíček nemůže fungovat

Kdekdo si stěžuje, jak to „zase vláda nezvládla“, že konsolidační balíček bylo možno udělat tak, či onak, v zásadě každý se snaží přihřát svou polívečku a stěžuje si na to které zvýšení daně, které postihne zrovna jeho.

Konsolidační balíček hledá další peníze, kterých si vláda už tak bere dost. A jen příliš málo šetří peníze, kterých vláda rozhazuje až moc. O tom žádná. Ale jedna věc mi v té vlně kritiky pořád chybí.

Chybí totiž racionální posouzení, k čemu balíček skutečně povede. Kritika proti balíčku je veden emocionálně: To se mi nelíbí, to je nemorální, to a to je fuj! A jo, je to pravda, jenže… jenže emoce proti číslům nefungují. To, co bychom měli zdůraznit na prvním místě, je, že balíček po finanční stránce nebude fungovat. Tedy ne tak, jak vláda předpokládá.

Abychom si rozuměli, musím zde připomenout rok 2012. Tehdy se globální ekonomika sotva vyhrabala z hluboké finanční krize z let 2008-2009 a většina zemí světa už poměrně hladce rostla. Ne tak Česko. V roce 2012 totiž došlo ke zvýšení daní v rámci „daňového balíčku“. A šup, byli jsme zpátky v recesi. Proč to zmiňuji dneska? Protože konsolidační balíček české vlády hrozí znovu provést to samé – hrozí ještě víc zpomalit stávající titěrný růst.

A jak to souvisí s tím, že balíček nebude fungovat tak, jak vláda od něj očekává? Již jsme na tomto místě mluvili o tom, že balíček zhruba ze dvou třetin sahá na stranu příjmů a jen asi ze třetiny na stranu výdajů. A že je to špatně, že se mělo především škrtat ve výdajích, a nejvíc (i když nejen) v oblasti dotací. Nyní ovšem chci upozornit ještě na další neblahý efekt daňového balíčku.

U mnoha daní jsme se v České republice bez pochyb dostali již za vrchol takzvané Laffairovy křivky. Co to znamená: Když začnete zvyšovat nějakou daň, nejprve roste její výběr, ale jen do určitého bodu. Za určitým bodem již každé další zvýšení daňové sazby nevede k dodatečnému výběru, ale naopak k poklesu výběru.

Jedním z adeptů na překročení vrcholu Laffairovy křivky jsou například spotřební daně, s jejichž zvýšením se v daňovém balíčku také počítá. Právě na jejich příkladu si absurditu balíčku uvědomíte nejlépe. Vsadím se, že zdražení kupříkladu tabákových výrobků nepovede ke zvýšení daňového výběru, ale naopak k poklesu a současně ke zvýšení dovozů třeba z Polska a k rozšíření nelegálního trhu. Vzpomínáte například na metanolovou aféru a mrtvé? Jedním z viníků tehdy byla právě vysoká spotřební daň…

Je opravdu možné, že by si vláda neuvědomovala, že zvýšením daní vybere v mnoha oblastech méně? Nebo je to jen úhybný, zastírací manévr? Odpovězte si každý sám.

Ve výsledku tedy konstatuji, že konsolidační balíček nebude mít na veřejné finance takový finanční efekt, jaký je dnes prezentován, a současně ještě víc srazí současný ekonomický (ne)růst.

Jsou správná politická rozhodnutí, jejich finančním výsledkem je pravý opak toho, čím jsou veřejnosti prodávána, a která současně snižují hospodářský růst a snižují životní úroveň? Taky si odpovězte každý sám.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Tohle nám udělá konsolidační balíček

Ohledně vládního konsolidačního balíčku si už vylil kyblík kdekdo, ale to podstatné v komentářích pořád chybí.

Konsolidace veřejných financí nikdy nemůže být bezbolestná, o tom žádná. Ale dá se to udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle.

Hlavní slogan tiskové konference představující balíček zněl „Česko ve formě“. Potíž je, že Česko nemůže být po aplikaci konsolidačního balíčku ve formě, a to ani, kdyby se podařilo snížit rozpočtový schodek; kondice země totiž není daná jen rozpočtovým schodkem. Dám vám příklad. Myslíte si, že v roce 1988 bylo Československo ekonomicky v kondici, i když nemělo veřejný dluh? Asi ne, že?

A vláda nám sice nyní trochu srovná schodek státního rozpočtu, ale v jistém ohledu nás tomu roku 1988 zase víc přiblíží. A to v tom ohledu, že opět naroste státní sektor na úkor soukromého. Zhruba dvě třetiny konsolidačního balíčku jsou zaměřené na příjmy rozpočtu, tedy na tahání peněz z kapsy lidí, tedy na zvýšení přerozdělování. A jen zhruba třetina je zaměřena na snížení veřejných výdajů. To v žádném případě nenaplňuje představu o kondici ekonomiky. Připomíná to ono okřídlené „operace se zdařila, pacient je mrtvý“. Samozřejmě nechci říci, že balíček zabije ekonomiku, ale chci, abyste si uvědomili, že snížení schodku veřejných financí není totéž jako kondice ekonomiky. V tomto případě je tomu přesně naopak, ekonomické prostředí se ještě v některých oblastech zhorší.

Ale abychom si rozuměli úplně: To, co se vláda snaží dělat na straně výdajů, je správně, špatně je naopak to, co se vláda snaží dělat na straně příjmů rozpočtu.

Snad jediná položka, která mi na straně příjmů rozpočtu nevadí, je růst spotřebních daní z tabákových výrobků a lihu a daní z hazardních her. To je daň, které se dá rozumně vyhnout, touží-li se jí někdo vyhnout. Vše ostatní je sprosté výpalné.

Během covidu vláda rozdala ohromné množství peněz, o kterých pak NKÚ konstatoval, že z drtivé většiny s covidem ani nesouvisely, a vlastně nikomu moc nepomohly, protože se pouze přetavily do inflace, takže společnost díky nim nezbohatnula. A teď si ty peníze vláda bere zase zpět – od lidí, kteří se o tu inflaci nijak neprosili. Řeknu vám, co tyhle nápady s českou ekonomikou udělají. Ekonomika skrze ně razantně zpomalí. Takže dokonce ani výběr daní nebude takový, jaký dnes vláda počítá. A lidem opět víc poklesne životní úroveň. Pořád to je vlastně ještě daň za covidorozdávání peněz – za to, jaké peníze byly tehdy rozházené, platíme daň dnes. Teprve dnes zažíváme a budeme kvůli konsolidačnímu balíčku zažívat skutečný pokles životní úrovně.

Tenhle pokles životní úrovně postihne úplně všechny sociální skupiny. Postihne OSVČ. Postihne dohodáře. Postihne zaměstnavatele. Postihne zaměstnance. Postihne spotřebitele. Postihne důchodce. Postihne to vlastně i státní zaměstnance. Postihne to majitele nemovitostí… Nenajdete skupinu, které by se balíček nedotkl negativně, ze které by se nesnažil vysát víc peněz.

Řekla jsem, že konsolidace veřejných financí se dá udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle. Odvážný a chytrý řez by byl seškrtat, prakticky zrušit, dotace v řádech stovek miliard a k tomu snížit korporátní daně a udělat ze země malý daňový ráj. Ano, slyšíte dobře – snížit!!! Už jsme totiž dávno za bodem, kdy zvýšení daní automaticky lineárně zvyšuje daňový výnos. Hloupá a zbabělá konsolidace je ždímat vyššími daněmi z lidí další výpalné, které se použije na další dotace samostatně neživotaschopných projektů.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Vláda sahá na majetek pro důchod

Nějakým nedopatřením se nám přihodilo, že nám vládní strana lhala. (Samozřejmě to ale bylo nezaviněné nedopatření, za které mohli dezinformátoři a váleční rozeštvávači a vlastně ještě taky paraziti živnostníci.)

Zkrátka ve vládě se právě nyní tancuje kolem zvýšení daní pro zaměstnance. V podstatě se vybírá ze dvou návrhů. Konkrétně think-tank IDEA při CERGE-EI ve spolupráci s výzkumnou organizací PAQ Research předložil vládě dva návrhy, jak upravit zdanění zaměstnanců.

Povšimněte se slova „upravit“, které se vyskytuje v oficiální tiskové zprávě. Dobrá marketingová práce. Slovo „upravit“ totiž tolik neirituje, pro píáristu je to tedy jasná volba. Není to red flag. Ve skutečnosti totiž jde o zvýšení daní, které se musí veřejnosti prodat tak, jako že to vůbec žádné zvýšení daní vlastně není. Jenomže zvýšení daní se těžko zapře, když první varianta může vládě přinést navíc 32 miliard Kč, druhá 59 miliard Kč.

Oba návrhy mají společné to, že zvyšují daňovou progresi. A zase dobrá práce píáristy, který praví: „Obě (varianty) berou ohledy na nízkopříjmové pracující, na něž nejsilněji dopadá inflace.“ Ha, majstrštyk – označení zvýšení daní pro vyšší příjmové skupiny prodat jako ohled na nízko kvalifikované zaměstnance.

Možná by se teď mohli smíchy za břicho popadat živnostníci, po dlouhé době je zase za oslíčka-otřes se někdo jiný než oni. Jenže i je smích přejde. Oba návrhy totiž zvažují ještě další vychytávku. Vedle zvýšení daně příjmu fyzických osob se totiž mají zvyšovat i majetkové daně.

A tohle je vážně gól. Vláda opakovaně totálně selhala v reformě důchodů. Zavedla a zase zrušila třetí pilíř, nepodařilo se jí stabilizovat důchodový systém tak, aby byl dlouhodobě financovatelný. Šikovný český človíček se tedy situaci přizpůsobil, a když viděl, že penzijní fondy ho nespasí, začal si na důchod spořit sám – skrze nemovitosti. Jednak skrze zajištění vlastního bydlení, jednak i skrze byty nabízené k podnájmu. A tu ho vláda klepla přes prsty v jeho úsilí ještě podruhé. Po propadáku se státní reformou důchodů se rozhodla zdanit majetek sloužící jako důchodové zabezpečení.

Kde jsou všechny ty vznešené řeči o tom, jak má každý být prozíravý a myslet na zadní kolečka? Nepůsobí to na vás jako podvod, jako Trojský kůň? Na mě ano.

Mohlo by mi být líto, jak hluboce nevědomá, nevzdělaná vláda je, když nechápe, že rozklad českých veřejných financí nemůže spravit tím, že bude z lidí ždímat ještě víc peněz, které pak zase vyhází na stovkách miliard ubohých, zlých dotací.

Mohlo by mě mrzet, že je tak finančně dutá, že nechápe, že předlužený subjekt musí přestat utrácet.

Mohlo by mi působit frustraci, jak hluboce společnost propadla mýtům a už zase nerozumí tomu, že plánovaná státní ekonomika – kterou již zhruba z poloviny jsme – je cestou do společné chudoby. Ale není v mé povaze plýtvat energií na zbytečné neefektivity. Víte, příznivci kapitalismu se poznají tak, že vždy berou osud do vlastních rukou a nikdy nespoléhají na ostatní, natož na stát. Nakonec se tedy o podnikatele (ani o sebe) zase tak moc nebojím; my to zase nějak dáme. Na socialistických nápadech vždycky nejvíc prodělají ti, kdo od nich očekávají ráj na zemi: ti chudí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Něco nám tu kosí banky

Několik týdnů po „odeznění“ bankovní krize („odeznění“ v uvozovkách) se znovu stáčí pozornost na banky. Dostali jsme se totiž do výsledkového období, kdy finanční ústavy reportují své kvartální výsledky. A nevypadá to moc tak, jak jsme si přáli.

Abychom to vzali komplexně – jelikož bankovní krize zjevně byla a je velmi komplexní záležitostí; jak víme, banky padaly v USA i v Evropě: Jednou z problémových bank v USA byla kalifornská First Republic Bank. Dostala se do problémů v důsledku řetězové reakce a vybírání vkladů po březnovém kolapsu amerických bank SVB a Signature Bank. Aby pak byla opravdu velká First Republic Bank zachráněna, vložilo do ní své peníze 11 velkých amerických bank, mezi jinými třeba JPMorgan, Citigroup nebo Bank of America. V rámci přístupu všichni za jednoho tyto banky doufaly, že pokud za své vlastní peníze zachrání jednoho ze svých rivalů, pomůže to i jim, protože zastaví řetězovou reakci v bankovnictví.

Jenomže nepomohlo to tak, jak se čekalo. Nyní First Republic Bank reportovala své kvartální výsledky a ukázalo se, že pokles vkladů byl horší, než se očekávalo. Zkrátka více lidí a firem vybralo z banky své peníze a banka tak do jisté míry – trochu nadneseně přirovnáno – zůstala prázdnou skořápkou. Konkrétně za první čtvrtletí došlo k poklesu vkladů klientů o 41 % na 104,5 miliardy dolarů. Tato zpráva okamžitě vyvolala obavy investorů ohledně vyhlídek nejen First Republic Bank, ale obecně amerického bankovnictví. Akcie First Republic Bank se během jediného dne propadly o 22 %. To zase vyvolalo pokles i dalších bankovních akcií. Nejistotu a obavy nerozptýlil ani fakt, že vedení banky po zveřejnění kvartálních čísel o hospodaření nezvykle rychle ukončilo tiskový briefing, který jindy trvá tak dlouho, jak dlouho se novináři ptají. Kdykoliv jakákoliv banka hapruje v komunikaci, je to vždy velmi varovná známka.

Ovšem výsledkové období máme i v Evropě. A tady zase jsou pod drobnohledem švýcarské banky kvůli problémům padlé Credit Suisse. Tato druhá největší banka je momentálně v procesu přebírání největší švýcarskou bankou UBS, a právě ta nyní zveřejnila kvartální výsledky. A taky nic moc. Odhadovalo se, že UBS dosáhne čtvrtletního zisku 1,7 mld. USD, v realitě to ale byla jen zhruba miliarda USD. Znamená to pokles zisku o 52 procent. To je ještě velmi daleko od problémů. Ale znamená to, že obecně se situace v evropském bankovnictví zhoršuje. UBS je největším světovým správcem majetku. Pro správu majetku je velmi nepříznivá situace růstu úrokových sazeb, protože vyšší úrokové sazby sráží níž ceny cenných papírů, což zase má nepříznivý vliv na spravovaný majetek klientů. Neboli máme tu jasnou korelaci: Vyšší úrokové sazby – horší výsledky bank. A to hned dvěma kanály. Zaprvé již popsaný kanál skrze ceny cenných papírů, zadruhé skrze horší splácení dražších úvěrů.

Pokud tedy chceme vědět, co čeká banky, musíme se nejprve podívat na to, co čeká úrokové sazby. A zde upozorňuji na naprosto neuvěřitelný, nepochopitelný, až bizarní jev: Centrální banky začaly zvyšovat úrokové sazby, aniž by předtím provedly takzvané stress testy zaměřené na to, co to provede s komerčními bankami.

Každopádně v USA zvyšování úrokových sazeb ještě neskončilo, v eurozóně taky ne. V Česku už zvyšování úrokových sazeb sice nejspíš skončilo, ale rozhodně jejich snižování nebude nic rychlého. Například členka bankovní rady ČNB Eva Zamrazilová řekla, že první možnost snížení úrokových sazeb v ČR bude v říjnu, a to jen za předpokladu, že mezitím bude inflace klesat tak rychle, jak si to ČNB přeje. A to vážně nelze zaručit, protože aktuálně tím největším rozdmýchávatelem inflace je vláda a její velmi schodkový státní rozpočet. Čím vyšší schodek rozpočtu, tím vyšší inflace, tím vyšší úrokové sazby, tím horší kondice bank. Vše souvisí se vším.

Že zhoršování platební schopnosti a morálky v důsledku růstu úrokových sazeb není žádná teorie, ale realita, dokumentuje fakt, že nějaký závazek po splatnosti má deset procent Čechů. Proti loňskému roku se tento podíl zvýšil o tři procentní body a patrně dál poroste. Pokud počet lidí, kteří nejsou schopni splácet, poroste u nás, v eurozóně i v USA, pokud se dál budou zvyšovat úrokové sazby, pokud se dál bude zhoršovat hospodaření s cennými papíry v důsledku vyšších úrokových sazeb, pak skutečné zhoršení kondice bank je teprve před námi třeba za jeden, dva roky.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Penzijní fondy dál propadají

Asociace penzijních společností informovala o tom, že dynamické fondy doplňkového penzijního připojištění v prvním čtvrtletí letošního roku vynesly klientům přes pět procent, vyvážené fondy 4,5 % a konzervativní fondy 2,2 %.

A následuje větička, že fondy tak „odmazaly část loňských ztrát“.

Ano, jak všichni dobře víme, všechny české penzijní fondy byly loni ve ztrátě. Černá čísla pro letošní první kvartál tak vypadají nadějně. Až na to, že tvrzení, že fondy „odmazaly část loňských ztrát“ je velice zavádějící. Podle posledních statistik víme, že spotřebitelská inflace na konci března byla meziročně 15 %. Pokud tedy ty „nejlepší“ fondy vynesly kolem 5 %, pak ve skutečnosti reálná ztráta z nich byla 10 %. Neboli ti, kdo investovali do „nejlepších“ penzijních fondů, přišli (ve vyjádření per annum) „jen“ o desetinu svých peněz. Loni to byla zhruba pětina. Ztráta tedy reálně nebyla umazána, ztráta byla prohloubena.

Má za těchto okolností smysl dál setrvávat v penzijních fondech? Možná, pokud někdo platí minimální úložku a má maximální příspěvek od státu a zaměstnavatele – tím poněkud svou ztrátu stahuje. Ale pro většinu lidí se jedná o čistou desinvestici. Penzijní spoření je založeno na vizi, že za aktivního života budeme spořit do fondů, ty peníze zhodnotí, a během neaktivní fáze života z nich budeme dostávat rentu. V realitě to ale nefunguje. Úspory do fondů se znehodnocují a znehodnocovat budou, takže renta v důchodu je ztrátová. Stále populárnější je tak v posledních měsících velmi individualistická forma jakési paralelní simulace penzijního spoření: během aktivního života nakupovat zlato, během neaktivní fáze života jednou za čtvrt nebo půl roku odprodat jednu minci nebo jeden slitek, a tím si vytvořit „rentu“ svou vlastní, na vlastní pěst.

Pokud vás zde zarazilo tvrzení, že fondy ztrátové ještě dál budou, pak vězte, že není na obzoru nic, co by podpořilo ceny cenných papírů, aby rostly rychleji než inflace, a to minimálně tak dlouho, jak dlouho budou stahovány peníze z oběhu. A peníze budou stahovány centrálními bankami tak dlouho z oběhu, jak dlouho tu bude inflace. A jak dlouho tu bude inflace? Dlouho, hodně dlouho. Proč? Z mnoha důvodů, ale jedním z nich je třeba to, že evropští poslanci dnes odhlasovali ukončení vydávání bezplatných emisních povolenek v průmyslu do roku 2034 a zavedení uhlíkového cla na hranicích. Neboli ve jménu údajné zelenosti se dál zcela záměrně a plánovitě zdražují energie, a skrze energie pak i všechny další zboží a služby včetně potravin.

Ve jménu Green Dealu si Evropa dál pěstuje a hýčká a podporuje svou inflaci, která ochuzuje spotřebitele. Navíc centrální banky proti této uměle vyrobené inflaci bojují stahováním peněz z oběhu, tím srážejí (v reálných číslech) ceny cenných papírů, tím obírají o úspory v penzijních fondech důchodce. No není ten Green Deal zcela geniální mechanismus na zničení životní úrovně? Není divu, že se lidé obracejí k paralelním systémům, jako třeba právě zmíněné zlato. Pronájmu dříve tak oblíbených nemovitostí se v poslední době začínají obávat, protože se šíří obava, že Piráti jim půjdou po krku. (Nesoudím – jen popisuji uvažování rostoucích řad investorů.)

Akcie ale sráží ještě něco dalšího. Index ZEW ekonomických očekávání v Německu v dubnu podle dnešní zprávy klesá na 4,1 bodu z březnových 13,0 bodů, čekal se přitom růst na 15,6 bodů. To je dost drastické zpomalení. Patrně se do toho promítá nedávná bankovní krize, která se sice dnes již může zdát vyřešená, ale my na tomto místě opakovaně mluvili o tom, že v realitě šlo jen o první předvoj bankovních potíží, které se objeví zhruba ve dvouletém horizontu. To není úplně inspirativní prostředí pro růst cenných papírů.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Manifest živnostníka

Nemám ráda manipulaci. A proto nemám ráda „sociální a zdravotní pojištění“. Sociální pojištění a zdravotní pojištění jsou totiž jedna velká manipulace. Lež. Není to vůbec žádné pojištění. Je to prachsprostá daň. V plátcích ale slovo „pojištění“ vyvolává představu, že jsou pojištěni. Mají dokonce pocit, že čím víc platí, tím víc jsou pojištění, a tím větší mají nárok na zdravotní služby nebo na důchod. Od toho se přeci zdravotní a sociální pojištění platí, ne? Takže ne – od toho se neplatí. Je to daň.

article_photo

Daň, která se sesype na jednu velkou hromadu, navalí se do státního rozpočtu, a odtud se zase platí důchody a některé zdravotní služby. Nikdo si nic nepředplatí, nikdo si nic nepojistí. Pokud někdo platí víc než druhý, je to jenom proto, že stát došel k názoru, že dotyčného lze více obrat. Nikdo ovšem tím, že platí víc, nezíská „větší nárok“ na jakousi službu, na jakýsi důchod. Hrajeme si sice na to, že někteří lidé mají větší a jiní zase menší důchody, ale ani vzdáleně neplatí, že jednotlivec si sám na sebe spoří a v důchodu pak tyhle své naspořené úspory dostává zpět. Státní důchody jsou totiž průtokáč. To, co do rozpočtu v jednom roce nalijeme, z něho na důchodech taky zase vylijeme. Proto se tenhle systém také jmenuje pay-as-you-go.

A teď stát došel k názoru, že OSVČ by se dali podojit více. A hodlá jejich platby postupně zvyšovat. Argument: Jsou to paraziti systému. Když jsem na tohle téma před nedávnem v TV diskutovala s jedním členem NERVU, prohlásila jsem, že živnostníci nesou mnohem větší rizika a stát jim mnohem víc šlape po krku, než je tomu u zaměstnanců. Můj spoludiskutér vypálil, že stát tu není proto, aby za živnostníky přebíral jejich rizika. Bohužel přímý přenos již časově neunesl mou odpověď – ale možná dobře tak, protože by byla jadrná. I tohle totiž byla manipulace toho nejhrubšího zrna.

Realita je totiž taková, že živnostníci z rozhodnutí státu na rozdíl od zaměstnanců nemají žádnou ochranu Zákoníkem práce.  Na rozdíl od zaměstnanců mají dobrovolně a vědomě nižší důchod. Nemají žádný státní či zaměstnanecký příspěvek na penzijní či životní pojištění. Nemají žádný rodičovský příspěvek. Nemají nemocenskou. Nemají mateřskou. Nemají ošetřovné. Nemají zkušební dobu. Nemají garanci minimální mzdy – naopak mohou dosáhnout ztráty. Nemají žádnou výpovědní lhůtu. Nemají nárok na platy odstupného při skončení činnosti. Nemají ochranu maximální pracovní doby. Nikdo za ně nepočítá a neorganizuje jejich daně jako za zaměstnance. Na rozdíl od zaměstnanců, kteří platí daně JENOM ze mzdy, musí platit minimální odvody, i když mají nulový zisk. Na rozdíl od zaměstnanců každou chvíli čelí nájezdům finančního úřadu, hygieny, obchodní inspekce a spousty dalších úřadů. Za každou svou chybu ručí celým svým majetkem do plné výše škody – ve srovnání s třiapůlnásobkem mzdy zaměstnance. Na rozdíl od zaměstnanců mají mraky povinností typu kontrolní hlášení, souhrnné hlášení a další. A tak dál. A dál. A dál.

Pokud si někdo troufne říci, že živnostníci jsou parazité státu a stát tu není od toho, aby od nich přebíral jejich rizika, je to ignorant. Nebo manipulátor. Anebo ignorantský manipulátor. Pravda je totiž taková, že je to stát, kdo na živnostníky jejich rizika valí. Ano, stát je pro živnostníky největším rizikem. A živnostníci si dobrovolně vybrali, že od něj nebudou skoro nic chtít. Vzdali se dobrovolně řady sociálních dávek, vzdali se části svého důchodu. Protože oni riziko podnikání chtějí podstupovat – a po státu chtějí jen to, aby je nechal na pokoji.

Stát je ovšem finančně negramotný. Místo toho, aby tak jako normální živnostník nejprve koukal, kolik vydělá, a podle toho se rozhodl, kolik může utratit, dělá pravý opak: Rozhodne se, kde všude chce utrácet, a protože na to nemá, začne na to vymáhat peníze – od těch, kteří v tomhle rozhazování nejednou.

Jen tak mimochodem, aby nedošlo k mýlce – nejsem živnostník.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.