Jsem snad antifeministka?!

Před lety se mi stala velmi nemilá věc. Jako zaměstnavatel jsem se z trestuhodné nepozornosti dopustila hrubé chyby, přehodila dvě obálky a dvě kolegyně se dozvěděly navzájem svůj plat. Lišil se zhruba o tisíc korun.

Každá z kolegyň pracovala ve společnosti různě dlouho, každá měla jiné zkušenosti, jinou zodpovědnost, jiné zásluhy i jinou výkonnost. Byly tudíž i jinak složitě či lehce nahraditelné. Přesto jejich pozice nesly prakticky stejný název. A bylo rázem vymalováno.

Nepřála bych nikomu žehlit ty rozbroje, které dvě vyměněné výplatní pásky vyprovokovaly. Jedna z kolegyň – pochopitelně ta s nižším platem – se okamžitě začala cítit dotčená, zneužitá a diskriminovaná, ačkoliv v minulosti byla vždy naprosto spokojená. A začala se, hnána spravedlivým rozhořčením, dožadovat „platového narovnání“. Tím to ovšem neskončilo. Sémě zloby už bylo v kolektivu zaseto. Ještě dlouho se od té doby mezi kolegy táhla pachuť vzájemné podezíravosti, nevraživosti a neloajálnosti. Dáma, která se cítila platově ukřivděná vůči své kolegyni, sice dostala v rámci snahy o zklidnění situace přidáno, ale přesto se od té chvíle nadále cítila nedoceněná a na jejím postoji ke všem ostatním to bylo znát. Její ochota spolupracovat s okolím klesala a klesala.

Možná by se mohlo zdát, že řešením v tu chvíli bylo přidat jí víc peněz. Ale z pohledu zaměstnavatele to naprosto nedávalo smysl: její užitek pro společnost víc a víc kvůli klesající motivaci klesal a měla dostávat větší a větší plat? Jak by k tomu přišly její zkušenější kolegyně, které firmě projevovaly ohromnou loajalitu? A navíc v té době byla nezaměstnanost vysoká a každý týden mi na stůl přistál minimálně jeden dopis s žádostí o zaměstnání. Nakonec to samozřejmě skončilo tak, že původně docela šikovná paní získala až příliš velký pocit ukřivděnosti, který byl z pohledu zaměstnavatele neoprávněný, a tím ztratila motivaci k pořádné práci. Krátce nato jsme se všichni rozloučili a během týdne přijali paní novou. (Dala jsem si už extrémně velký pozor, abych si zase nepomotala prsty a obálky.)

Co tím chci říct? Práce s lidmi, natož odměňování lidí, je věcí navýsost citlivou. A co je citlivé, to je diskrétní. A co je diskrétní, mělo by z dobrých důvodů zůstat jen mezi dvěma lidmi.

Ostatně proto také máme několik různých slov pro „nesdělování informací“. Když chceme naznačit, že někdo neříká dost informací, aniž by k tomu měl dobrý důvod, mluvíme o „tajnůstkaření“. Pokud ovšem o někom řekneme, že je „diskrétní“, máme tím na mysli, že zbytečně neroznáší informace, které mohou spíš uškodit. A v některých případech dokonce stejné nesdělení informací označíme za „ochranu osobních dat“. V dobrých společnostech je diskrétnost a ochrana citlivých dat považována za přednost.

Ne tak ovšem v Evropě.

Zaměstnanci v řadě evropských zemí nově dostali právo dozvědět se, jaká je výše platu jejich kolegů. Nemám teď na mysli žádné veřejné či úřednické funkce; mám na mysli pozice ve zcela soukromých velkých společnostech. A má se tomu říkat „transparentnost“. Tahle transparentnost má být opakem diskrétnosti. Doporučuje to Brusel a řada zemí EU se tomu už přizpůsobila. A důvod? Prý „narovnat platy žen a mužů“ a odstranit údajné nespravedlivě nižší platy žen proti mužům na stejných pozicích. České ministerstvo práce a sociálních věcí se tím už také zabývá a zatím zvažuje jakousi jemnější variantu – totiž že by společnosti musely zveřejňovat průměrné platy na jednotlivých pozicích. Koneckonců, v Česku je dle statistik rozdíl mezi platy mužů a žen třetí největší v Evropě.

A já tvrdím – vědoma si toho, že davy žen tím naštvu – že je to úplně špatně. Je to zrovna tak špatně, jako kvóty pro počet žen ve vedení velkých společností. A říkám to coby žena. Je to špatně ze stejného důvodu, z jakého jsou špatně kvóty.

Nápad s kvótami nebo se zveřejněním platů ve společnosti může dostat typicky kupříkladu úředník (či ministryně) bez špetky znalostí, jak to chodí v komerčním sektoru. Takový úředník, nad jehož chápání je prostá zákonitost: Každý majitel sebemenší firmičky i gigantické společnosti se především snaží vydělat. A vydělá tak, že zaměstná ty nejlepší lidi a vymáčkne z nich, co se dá. Jedno, zda ženy či muže – zaměstná prostě ty, kdo majiteli a jeho společnosti přinesou největší přínos.

Představa, že ženy jsou záměrně diskriminovány, že muži ve vedoucích pozicích je schválně nezaměstnávají, nebo jim schválně platí za stejný výkon míň peněz, je neuvěřitelně naivní. Ukažte mi jediného majitele jediné firmy, který jen kvůli svému domnělému machismu a opovrhování ženami raději zaměstná za víc peněz méně schopného muže, a tím se připraví o nejlepší možné fungování svého byznysu!

Přesto je tahle představa v Evropě neskutečně rozšířená. Vysvětluji si to dvěma důvody. Zaprvé ohromnou vlnou rovnostářství, které se dnešní společností valí. Toho rovnostářství, které by nejraději anihilovalo jednotlivé národy, smazalo hranice a vytvořilo ve jménu pravdy a lásky jediný evropský multikulturní superstát, v němž si budou všichni rovni, všichni zaměstnanci budou nejlépe nikoliv mužského, nikoliv ženského, nýbrž středního pohlaví, a budou za stejné tabulkové místo dostávat stejný plat bez ohledu na to, jak jsou svému okolí užiteční. Bez ohledu na loajalitu. Bez ohledu na to, jak rychle po pracovní době spěchají domů za dětmi. Děkuji pěkně, ale o tohle rovnostářství nestojím.

A zadruhé to lze vysvětlit neméně ohromnou vlnou feminismu, která se vyspělým světem taktéž valí, a která ostatně s rovnostářstvím také souvisí. Tady ovšem musím něco vysvětlit:

Vlastně nevím, jestli mám sebe samu označit za kovanou feministku, nebo naopak za kovanou antifeministku. A to proto, že obsah tohoto slova se jaksi rozplizl. Pokud je feministka někdo, kdo volá po státem řízených kvótách, kdo tvrdí, že ženy jsou stejné jako muži, že všichni by měli mít stejné zacházení, kdo volá po zákazu reklam s vyobrazením ženského těla, pak jsem antifeministka jako trám. Jsem ženská, nejsem chlap, podvazky nosím rozhodně častěji než kalhoty a neuráží mě, když mi muž otevře dveře.

Pokud je ovšem feministka někdo, kdo si je vědom svých vlastních možností, kdo dá příliš dotěrnému chlápkovi v nacpaném autobuse s klidem facku, nebo kdo se nebojí asertivně přijít za šéfem a požádat ho o zvýšení platu, má-li pocit, že si ho zaslouží, pak jsem naopak feministka jako řemen.

Zdá se vám, že právě teď si protiřečím, když tvrdím, že je v pořádku říct si o zvýšení platu? Ale vůbec ne!

Jedna věc je totiž šmírovat, jaký plat má kolega, a pak se ukřivděně s výpisem v ruce dožadovat toho, že chci plat stejný. Bez ohledu na to, kolik máme já a on přesčasů, kolik jsme pro firmu získali nových obchodních příležitostí, nebo kolik máme zkušeností. Tomu se říká rovnostářství bez příčiny.

A úplně jiná věc je být si vědom své hodnoty a diskrétně mezi čtyřma očima šéfovi oznámit svou nespokojenost. Bez ohledu na to, jaký plat mají kolegové. A pokud šéf nevyhoví, asertivně podat výpověď. Ostatně jestli jsem se nemýlila a má hodnota je skutečně tak vysoká, jak jsem si myslela, jiný šéf po mně jistě rád skočí. Tomu se říká zdravé sebevědomí a fungující trh práce.

Něco mi říká, že nepotřebujeme kvóty a totálně indiskrétní zveřejňování platů. Potřebujeme ve skutečnosti jen větší asertivitu. Té nás ale žádný zákon či ministryně nenaučí, ta je na každém z nás.

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.