Jak jsem (ne)byla sexuálně obtěžována
Pěkně se nám to rozjelo, jen co je pravda. Soudě podle halasu na sociálních sítích i v tisku, sexuálně obtěžováno muselo být v uplynulém roce snad 99,99 procent žen ve věku nad osmnáct let. Aspoň tomu nasvědčuje kampaň #metoo.
Člověk by se skoro cítil tak trochu méněcenný, že nikomu za obtěžování dosud nestál… Určitě musím být dokonalá Hydra. Protože mně během posledního roku sexuálně neobtěžoval nikdo.
V minulosti možná jednou ano. Jednou, když mi bylo asi osmnáct, jsem jela metrem, a nějaký podivný týpek se na mě začal lepit a pokoušel se mě v davu osahávat. Levou rukou jsem ho chytila pod krkem, pravou jsem mu dala pěstí a začala ječet na celý vagón „podívejte se na toho prasáka!“. Lidé se v děsu, že by snad mohli být zataženi do nějaké lapálie, začali okamžitě odsouvat na druhý konec vlaku a měli spoustu práce při hledání čehosi ve svých kapsách, kabelkách a na stropě; bylo legrační pozorovat, jak ten doposud nacpaný vagón se náhle zázračně dokázal kolem mne uprázdnit a všichni ti odvážní lidičkové se sardinkovali na jeho okrajích. Protože jsme už vjížděli do stanice, ten týpek se mi vytrhnul a vyběhl ven. A já, v ráži, jsem si neodpustila vyštěknout na ten kurážný dav: „A vy jste stejná hovada jako ten prasák, co na tom stropě chcete vykoukat? Sem jste se měli koukat!“ A pokračovalo se v jízdě. Tak vám nevím: Bylo to sexuální obtěžování, nebo prostě jen konflikt s vypatlanou smažkou? Vždycky jsem se klonila k tomu druhému, takže mě ani nenapadlo si v rámci kampaně stěžovat. Koneckonců vyřešili jsme si to spolu, no ne? Mně se to nelíbilo, tudíž jsem to dotyčnému sdělila natolik polopaticky, že vzal dráhu. Tudíž mě docela zajímalo, co to asi musí být za strašné násilí všude kolem mne, kterému jsem vzhledem ke své hydrovatosti ušetřená.
Když na mě vyjuknul článek s nadpisem „Co Evropané považují za sexuální obtěžování?“, zadoufala jsem, že tomu tedy konečně přijdu na kloub. Ale houbeles. Popravdě můj zmatek byl po přečtení ještě větší.
Mělo se totiž ukázat, že podle průzkumu provedeného v sedmi evropských zemích považuje za sexuální obtěžování každý národ něco jiného. Tak například 70 procentům Britů vadí vtipy o sexu. Ajaj, tak to mám asi problém. Naposledy jsme si dělali s kolegy srandičky s podtextem dneska ráno.
Většina Britek taky považuje za obtěžování, když muž zírá ženě do výstřihu. Jsem zmatena. Proč nějaká žena ukazuje výstřih, když ho ukazovat nechce? Možná by bylo praktičtější vzít si rolák, když mi to vadí…?
A Francouzi šli nejdál. Pro 16 procent z nich je sexuálním obtěžováním pozvání na rande. Teď už ale vážně mám celkem slušný problém. Když si uvědomím, že jsem svého budoucího manžela před dvaadvaceti lety vylákala na rande, a pak ho slovně vyzvala, aby se tedy už konečně k něčemu rozhoupal, protože jinak je s ním děsná nuda, fakt mi nedošlo, že ho chudáka sexuálně obtěžuju! Teď už chápu a veřejně se kaji, že jsem se uchýlila k takovému odsouzeníhodnému verbálnímu násilí. Z toho by se snad ani Laďa Větva nevykecal!
Anebo v tom snad pořád mám hokej a jenom chlap nesmí pozvat na rande ženskou, zatímco žena muže ano? A jak je to, když žena pozve na rande ženu? A jak to je u třetích pohlaví? Ach jéé, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc v tom mám jakýsi zmatek.
I když je možné, že je to celé ještě trochu jinak. Jisté vodítko poskytuje informace, že podle zmíněné studie prý s nějakou formou sexuálního obtěžování má v Evropě během posledních dvanácti měsíců každá pátá žena. Ovšem pozor, v hyperkorektní, rovnostářské a genderem nejvíc posedlé Skandinávii, hlásilo sexuální obtěžování těžko uvěřitelných 80 procent žen, zatímco v rozverné jihovýchodní Evropě je to kolem pětadvaceti procent. Tady něco nehraje: V zemích, kde se genderová rovnost a sexismus nejvíc řeší, má subjektivní pocit obtěžování nejvíc žen?
Prý to je tím, že lidé v našich zeměpisných délkách a šířkách „incidenty nehlásí“, domnívá se jedna z výzkumnic. Hm. Nabízím jiné vysvětlení.
Slyšeli jste někdy o generaci sněhových vloček? Jde o lidi přicházející po generaci milieniálů, neboli po generaci Z. Jde o špičku ledovce, protože generace před nimi jsou na tom jen o trochu líp. Tihle lidé byli natolik chráněni výchovou, že nikdy nezažili nejmenší psychické ani fyzické nepohodlí. Nikdy neměli existenciální starosti, nikdy se o sebe nemuseli starat, vždy byli vystaveni takové hyperkorektnosti, že nezažili pocit stresu. A to je zničilo. Výsledkem je křehounká generace nepoužitelných subtilních bytostí, které se nemohou rozhodnout, ke kterému z pětadvaceti známých gendrů vlastně patří, psychicky se hroutí při záběrech válečného zpravodajství i při pozvání na rande. Sexuální agresory vidí číhat za každým bukem a domnělé sexuální agrese je natolik stresují, že se s nimi potichu užírají, aby pak po dlouhých letech, vyprovokováni řetězovou kampaní, s pocitem zadostiučinění vyvěsili na svůj instagram hashtag #metoo.
Jsem na míle vzdálená tomu bagatelizovat skutečnou sexuální tyranii. Ale odmítám se podřídit diktátu sněhových vloček, podle kterých je sexuálním obtěžováním, když mi muž otevře dveře nebo mi pomůže z kabátu. Až se budu skutečně cítit obtěžovaná, nebudu se schovávat za žádnou kampaň, ale agresora ústně, a bude-li třeba, tak třeba i ručně, vykážu do patřičných mezí, protože se považuju za svéprávnou a ke svému jednání nepotřebuju podporu davu. A pro paní výzkumnici, podle které prý u nás „málo hlásíme incidenty“, mám jinou teorii. Na rozdíl od Skandinávie jsme u nás ještě pořád relativně normální a – světe, div se – ještě pořád chodíme na rande.