Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Ohledně vládního konsolidačního balíčku si už vylil kyblík kdekdo, ale to podstatné v komentářích pořád chybí.

Konsolidace veřejných financí nikdy nemůže být bezbolestná, o tom žádná. Ale dá se to udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle.

Hlavní slogan tiskové konference představující balíček zněl „Česko ve formě“. Potíž je, že Česko nemůže být po aplikaci konsolidačního balíčku ve formě, a to ani, kdyby se podařilo snížit rozpočtový schodek; kondice země totiž není daná jen rozpočtovým schodkem. Dám vám příklad. Myslíte si, že v roce 1988 bylo Československo ekonomicky v kondici, i když nemělo veřejný dluh? Asi ne, že?

A vláda nám sice nyní trochu srovná schodek státního rozpočtu, ale v jistém ohledu nás tomu roku 1988 zase víc přiblíží. A to v tom ohledu, že opět naroste státní sektor na úkor soukromého. Zhruba dvě třetiny konsolidačního balíčku jsou zaměřené na příjmy rozpočtu, tedy na tahání peněz z kapsy lidí, tedy na zvýšení přerozdělování. A jen zhruba třetina je zaměřena na snížení veřejných výdajů. To v žádném případě nenaplňuje představu o kondici ekonomiky. Připomíná to ono okřídlené „operace se zdařila, pacient je mrtvý“. Samozřejmě nechci říci, že balíček zabije ekonomiku, ale chci, abyste si uvědomili, že snížení schodku veřejných financí není totéž jako kondice ekonomiky. V tomto případě je tomu přesně naopak, ekonomické prostředí se ještě v některých oblastech zhorší.

Ale abychom si rozuměli úplně: To, co se vláda snaží dělat na straně výdajů, je správně, špatně je naopak to, co se vláda snaží dělat na straně příjmů rozpočtu.

Snad jediná položka, která mi na straně příjmů rozpočtu nevadí, je růst spotřebních daní z tabákových výrobků a lihu a daní z hazardních her. To je daň, které se dá rozumně vyhnout, touží-li se jí někdo vyhnout. Vše ostatní je sprosté výpalné.

Během covidu vláda rozdala ohromné množství peněz, o kterých pak NKÚ konstatoval, že z drtivé většiny s covidem ani nesouvisely, a vlastně nikomu moc nepomohly, protože se pouze přetavily do inflace, takže společnost díky nim nezbohatnula. A teď si ty peníze vláda bere zase zpět – od lidí, kteří se o tu inflaci nijak neprosili. Řeknu vám, co tyhle nápady s českou ekonomikou udělají. Ekonomika skrze ně razantně zpomalí. Takže dokonce ani výběr daní nebude takový, jaký dnes vláda počítá. A lidem opět víc poklesne životní úroveň. Pořád to je vlastně ještě daň za covidorozdávání peněz – za to, jaké peníze byly tehdy rozházené, platíme daň dnes. Teprve dnes zažíváme a budeme kvůli konsolidačnímu balíčku zažívat skutečný pokles životní úrovně.

Tenhle pokles životní úrovně postihne úplně všechny sociální skupiny. Postihne OSVČ. Postihne dohodáře. Postihne zaměstnavatele. Postihne zaměstnance. Postihne spotřebitele. Postihne důchodce. Postihne to vlastně i státní zaměstnance. Postihne to majitele nemovitostí… Nenajdete skupinu, které by se balíček nedotkl negativně, ze které by se nesnažil vysát víc peněz.

Řekla jsem, že konsolidace veřejných financí se dá udělat chytře a odvážně, anebo hloupě a zbaběle. Odvážný a chytrý řez by byl seškrtat, prakticky zrušit, dotace v řádech stovek miliard a k tomu snížit korporátní daně a udělat ze země malý daňový ráj. Ano, slyšíte dobře – snížit!!! Už jsme totiž dávno za bodem, kdy zvýšení daní automaticky lineárně zvyšuje daňový výnos. Hloupá a zbabělá konsolidace je ždímat vyššími daněmi z lidí další výpalné, které se použije na další dotace samostatně neživotaschopných projektů.

Nějakým nedopatřením se nám přihodilo, že nám vládní strana lhala. (Samozřejmě to ale bylo nezaviněné nedopatření, za které mohli dezinformátoři a váleční rozeštvávači a vlastně ještě taky paraziti živnostníci.)

Zkrátka ve vládě se právě nyní tancuje kolem zvýšení daní pro zaměstnance. V podstatě se vybírá ze dvou návrhů. Konkrétně think-tank IDEA při CERGE-EI ve spolupráci s výzkumnou organizací PAQ Research předložil vládě dva návrhy, jak upravit zdanění zaměstnanců.

Povšimněte se slova „upravit“, které se vyskytuje v oficiální tiskové zprávě. Dobrá marketingová práce. Slovo „upravit“ totiž tolik neirituje, pro píáristu je to tedy jasná volba. Není to red flag. Ve skutečnosti totiž jde o zvýšení daní, které se musí veřejnosti prodat tak, jako že to vůbec žádné zvýšení daní vlastně není. Jenomže zvýšení daní se těžko zapře, když první varianta může vládě přinést navíc 32 miliard Kč, druhá 59 miliard Kč.

Oba návrhy mají společné to, že zvyšují daňovou progresi. A zase dobrá práce píáristy, který praví: „Obě (varianty) berou ohledy na nízkopříjmové pracující, na něž nejsilněji dopadá inflace.“ Ha, majstrštyk – označení zvýšení daní pro vyšší příjmové skupiny prodat jako ohled na nízko kvalifikované zaměstnance.

Možná by se teď mohli smíchy za břicho popadat živnostníci, po dlouhé době je zase za oslíčka-otřes se někdo jiný než oni. Jenže i je smích přejde. Oba návrhy totiž zvažují ještě další vychytávku. Vedle zvýšení daně příjmu fyzických osob se totiž mají zvyšovat i majetkové daně.

A tohle je vážně gól. Vláda opakovaně totálně selhala v reformě důchodů. Zavedla a zase zrušila třetí pilíř, nepodařilo se jí stabilizovat důchodový systém tak, aby byl dlouhodobě financovatelný. Šikovný český človíček se tedy situaci přizpůsobil, a když viděl, že penzijní fondy ho nespasí, začal si na důchod spořit sám – skrze nemovitosti. Jednak skrze zajištění vlastního bydlení, jednak i skrze byty nabízené k podnájmu. A tu ho vláda klepla přes prsty v jeho úsilí ještě podruhé. Po propadáku se státní reformou důchodů se rozhodla zdanit majetek sloužící jako důchodové zabezpečení.

Kde jsou všechny ty vznešené řeči o tom, jak má každý být prozíravý a myslet na zadní kolečka? Nepůsobí to na vás jako podvod, jako Trojský kůň? Na mě ano.

Mohlo by mi být líto, jak hluboce nevědomá, nevzdělaná vláda je, když nechápe, že rozklad českých veřejných financí nemůže spravit tím, že bude z lidí ždímat ještě víc peněz, které pak zase vyhází na stovkách miliard ubohých, zlých dotací.

Mohlo by mě mrzet, že je tak finančně dutá, že nechápe, že předlužený subjekt musí přestat utrácet.

Mohlo by mi působit frustraci, jak hluboce společnost propadla mýtům a už zase nerozumí tomu, že plánovaná státní ekonomika – kterou již zhruba z poloviny jsme – je cestou do společné chudoby. Ale není v mé povaze plýtvat energií na zbytečné neefektivity. Víte, příznivci kapitalismu se poznají tak, že vždy berou osud do vlastních rukou a nikdy nespoléhají na ostatní, natož na stát. Nakonec se tedy o podnikatele (ani o sebe) zase tak moc nebojím; my to zase nějak dáme. Na socialistických nápadech vždycky nejvíc prodělají ti, kdo od nich očekávají ráj na zemi: ti chudí.

Několik týdnů po „odeznění“ bankovní krize („odeznění“ v uvozovkách) se znovu stáčí pozornost na banky. Dostali jsme se totiž do výsledkového období, kdy finanční ústavy reportují své kvartální výsledky. A nevypadá to moc tak, jak jsme si přáli.

Abychom to vzali komplexně – jelikož bankovní krize zjevně byla a je velmi komplexní záležitostí; jak víme, banky padaly v USA i v Evropě: Jednou z problémových bank v USA byla kalifornská First Republic Bank. Dostala se do problémů v důsledku řetězové reakce a vybírání vkladů po březnovém kolapsu amerických bank SVB a Signature Bank. Aby pak byla opravdu velká First Republic Bank zachráněna, vložilo do ní své peníze 11 velkých amerických bank, mezi jinými třeba JPMorgan, Citigroup nebo Bank of America. V rámci přístupu všichni za jednoho tyto banky doufaly, že pokud za své vlastní peníze zachrání jednoho ze svých rivalů, pomůže to i jim, protože zastaví řetězovou reakci v bankovnictví.

Jenomže nepomohlo to tak, jak se čekalo. Nyní First Republic Bank reportovala své kvartální výsledky a ukázalo se, že pokles vkladů byl horší, než se očekávalo. Zkrátka více lidí a firem vybralo z banky své peníze a banka tak do jisté míry – trochu nadneseně přirovnáno – zůstala prázdnou skořápkou. Konkrétně za první čtvrtletí došlo k poklesu vkladů klientů o 41 % na 104,5 miliardy dolarů. Tato zpráva okamžitě vyvolala obavy investorů ohledně vyhlídek nejen First Republic Bank, ale obecně amerického bankovnictví. Akcie First Republic Bank se během jediného dne propadly o 22 %. To zase vyvolalo pokles i dalších bankovních akcií. Nejistotu a obavy nerozptýlil ani fakt, že vedení banky po zveřejnění kvartálních čísel o hospodaření nezvykle rychle ukončilo tiskový briefing, který jindy trvá tak dlouho, jak dlouho se novináři ptají. Kdykoliv jakákoliv banka hapruje v komunikaci, je to vždy velmi varovná známka.

Ovšem výsledkové období máme i v Evropě. A tady zase jsou pod drobnohledem švýcarské banky kvůli problémům padlé Credit Suisse. Tato druhá největší banka je momentálně v procesu přebírání největší švýcarskou bankou UBS, a právě ta nyní zveřejnila kvartální výsledky. A taky nic moc. Odhadovalo se, že UBS dosáhne čtvrtletního zisku 1,7 mld. USD, v realitě to ale byla jen zhruba miliarda USD. Znamená to pokles zisku o 52 procent. To je ještě velmi daleko od problémů. Ale znamená to, že obecně se situace v evropském bankovnictví zhoršuje. UBS je největším světovým správcem majetku. Pro správu majetku je velmi nepříznivá situace růstu úrokových sazeb, protože vyšší úrokové sazby sráží níž ceny cenných papírů, což zase má nepříznivý vliv na spravovaný majetek klientů. Neboli máme tu jasnou korelaci: Vyšší úrokové sazby – horší výsledky bank. A to hned dvěma kanály. Zaprvé již popsaný kanál skrze ceny cenných papírů, zadruhé skrze horší splácení dražších úvěrů.

Pokud tedy chceme vědět, co čeká banky, musíme se nejprve podívat na to, co čeká úrokové sazby. A zde upozorňuji na naprosto neuvěřitelný, nepochopitelný, až bizarní jev: Centrální banky začaly zvyšovat úrokové sazby, aniž by předtím provedly takzvané stress testy zaměřené na to, co to provede s komerčními bankami.

Každopádně v USA zvyšování úrokových sazeb ještě neskončilo, v eurozóně taky ne. V Česku už zvyšování úrokových sazeb sice nejspíš skončilo, ale rozhodně jejich snižování nebude nic rychlého. Například členka bankovní rady ČNB Eva Zamrazilová řekla, že první možnost snížení úrokových sazeb v ČR bude v říjnu, a to jen za předpokladu, že mezitím bude inflace klesat tak rychle, jak si to ČNB přeje. A to vážně nelze zaručit, protože aktuálně tím největším rozdmýchávatelem inflace je vláda a její velmi schodkový státní rozpočet. Čím vyšší schodek rozpočtu, tím vyšší inflace, tím vyšší úrokové sazby, tím horší kondice bank. Vše souvisí se vším.

Že zhoršování platební schopnosti a morálky v důsledku růstu úrokových sazeb není žádná teorie, ale realita, dokumentuje fakt, že nějaký závazek po splatnosti má deset procent Čechů. Proti loňskému roku se tento podíl zvýšil o tři procentní body a patrně dál poroste. Pokud počet lidí, kteří nejsou schopni splácet, poroste u nás, v eurozóně i v USA, pokud se dál budou zvyšovat úrokové sazby, pokud se dál bude zhoršovat hospodaření s cennými papíry v důsledku vyšších úrokových sazeb, pak skutečné zhoršení kondice bank je teprve před námi třeba za jeden, dva roky.

Asociace penzijních společností informovala o tom, že dynamické fondy doplňkového penzijního připojištění v prvním čtvrtletí letošního roku vynesly klientům přes pět procent, vyvážené fondy 4,5 % a konzervativní fondy 2,2 %.

​

​

A následuje větička, že fondy tak „odmazaly část loňských ztrát“.

Ano, jak všichni dobře víme, všechny české penzijní fondy byly loni ve ztrátě. Černá čísla pro letošní první kvartál tak vypadají nadějně. Až na to, že tvrzení, že fondy „odmazaly část loňských ztrát“ je velice zavádějící. Podle posledních statistik víme, že spotřebitelská inflace na konci března byla meziročně 15 %. Pokud tedy ty „nejlepší“ fondy vynesly kolem 5 %, pak ve skutečnosti reálná ztráta z nich byla 10 %. Neboli ti, kdo investovali do „nejlepších“ penzijních fondů, přišli (ve vyjádření per annum) „jen“ o desetinu svých peněz. Loni to byla zhruba pětina. Ztráta tedy reálně nebyla umazána, ztráta byla prohloubena.

Má za těchto okolností smysl dál setrvávat v penzijních fondech? Možná, pokud někdo platí minimální úložku a má maximální příspěvek od státu a zaměstnavatele – tím poněkud svou ztrátu stahuje. Ale pro většinu lidí se jedná o čistou desinvestici. Penzijní spoření je založeno na vizi, že za aktivního života budeme spořit do fondů, ty peníze zhodnotí, a během neaktivní fáze života z nich budeme dostávat rentu. V realitě to ale nefunguje. Úspory do fondů se znehodnocují a znehodnocovat budou, takže renta v důchodu je ztrátová. Stále populárnější je tak v posledních měsících velmi individualistická forma jakési paralelní simulace penzijního spoření: během aktivního života nakupovat zlato, během neaktivní fáze života jednou za čtvrt nebo půl roku odprodat jednu minci nebo jeden slitek, a tím si vytvořit „rentu“ svou vlastní, na vlastní pěst.

Pokud vás zde zarazilo tvrzení, že fondy ztrátové ještě dál budou, pak vězte, že není na obzoru nic, co by podpořilo ceny cenných papírů, aby rostly rychleji než inflace, a to minimálně tak dlouho, jak dlouho budou stahovány peníze z oběhu. A peníze budou stahovány centrálními bankami tak dlouho z oběhu, jak dlouho tu bude inflace. A jak dlouho tu bude inflace? Dlouho, hodně dlouho. Proč? Z mnoha důvodů, ale jedním z nich je třeba to, že evropští poslanci dnes odhlasovali ukončení vydávání bezplatných emisních povolenek v průmyslu do roku 2034 a zavedení uhlíkového cla na hranicích. Neboli ve jménu údajné zelenosti se dál zcela záměrně a plánovitě zdražují energie, a skrze energie pak i všechny další zboží a služby včetně potravin.

Ve jménu Green Dealu si Evropa dál pěstuje a hýčká a podporuje svou inflaci, která ochuzuje spotřebitele. Navíc centrální banky proti této uměle vyrobené inflaci bojují stahováním peněz z oběhu, tím srážejí (v reálných číslech) ceny cenných papírů, tím obírají o úspory v penzijních fondech důchodce. No není ten Green Deal zcela geniální mechanismus na zničení životní úrovně? Není divu, že se lidé obracejí k paralelním systémům, jako třeba právě zmíněné zlato. Pronájmu dříve tak oblíbených nemovitostí se v poslední době začínají obávat, protože se šíří obava, že Piráti jim půjdou po krku. (Nesoudím – jen popisuji uvažování rostoucích řad investorů.)

Akcie ale sráží ještě něco dalšího. Index ZEW ekonomických očekávání v Německu v dubnu podle dnešní zprávy klesá na 4,1 bodu z březnových 13,0 bodů, čekal se přitom růst na 15,6 bodů. To je dost drastické zpomalení. Patrně se do toho promítá nedávná bankovní krize, která se sice dnes již může zdát vyřešená, ale my na tomto místě opakovaně mluvili o tom, že v realitě šlo jen o první předvoj bankovních potíží, které se objeví zhruba ve dvouletém horizontu. To není úplně inspirativní prostředí pro růst cenných papírů.

Nemám ráda manipulaci. A proto nemám ráda „sociální a zdravotní pojištění“. Sociální pojištění a zdravotní pojištění jsou totiž jedna velká manipulace. Lež. Není to vůbec žádné pojištění. Je to prachsprostá daň. V plátcích ale slovo „pojištění“ vyvolává představu, že jsou pojištěni. Mají dokonce pocit, že čím víc platí, tím víc jsou pojištění, a tím větší mají nárok na zdravotní služby nebo na důchod. Od toho se přeci zdravotní a sociální pojištění platí, ne? Takže ne – od toho se neplatí. Je to daň.

Daň, která se sesype na jednu velkou hromadu, navalí se do státního rozpočtu, a odtud se zase platí důchody a některé zdravotní služby. Nikdo si nic nepředplatí, nikdo si nic nepojistí. Pokud někdo platí víc než druhý, je to jenom proto, že stát došel k názoru, že dotyčného lze více obrat. Nikdo ovšem tím, že platí víc, nezíská „větší nárok“ na jakousi službu, na jakýsi důchod. Hrajeme si sice na to, že někteří lidé mají větší a jiní zase menší důchody, ale ani vzdáleně neplatí, že jednotlivec si sám na sebe spoří a v důchodu pak tyhle své naspořené úspory dostává zpět. Státní důchody jsou totiž průtokáč. To, co do rozpočtu v jednom roce nalijeme, z něho na důchodech taky zase vylijeme. Proto se tenhle systém také jmenuje pay-as-you-go.

A teď stát došel k názoru, že OSVČ by se dali podojit více. A hodlá jejich platby postupně zvyšovat. Argument: Jsou to paraziti systému. Když jsem na tohle téma před nedávnem v TV diskutovala s jedním členem NERVU, prohlásila jsem, že živnostníci nesou mnohem větší rizika a stát jim mnohem víc šlape po krku, než je tomu u zaměstnanců. Můj spoludiskutér vypálil, že stát tu není proto, aby za živnostníky přebíral jejich rizika. Bohužel přímý přenos již časově neunesl mou odpověď – ale možná dobře tak, protože by byla jadrná. I tohle totiž byla manipulace toho nejhrubšího zrna.

Realita je totiž taková, že živnostníci z rozhodnutí státu na rozdíl od zaměstnanců nemají žádnou ochranu Zákoníkem práce.  Na rozdíl od zaměstnanců mají dobrovolně a vědomě nižší důchod. Nemají žádný státní či zaměstnanecký příspěvek na penzijní či životní pojištění. Nemají žádný rodičovský příspěvek. Nemají nemocenskou. Nemají mateřskou. Nemají ošetřovné. Nemají zkušební dobu. Nemají garanci minimální mzdy – naopak mohou dosáhnout ztráty. Nemají žádnou výpovědní lhůtu. Nemají nárok na platy odstupného při skončení činnosti. Nemají ochranu maximální pracovní doby. Nikdo za ně nepočítá a neorganizuje jejich daně jako za zaměstnance. Na rozdíl od zaměstnanců, kteří platí daně JENOM ze mzdy, musí platit minimální odvody, i když mají nulový zisk. Na rozdíl od zaměstnanců každou chvíli čelí nájezdům finančního úřadu, hygieny, obchodní inspekce a spousty dalších úřadů. Za každou svou chybu ručí celým svým majetkem do plné výše škody – ve srovnání s třiapůlnásobkem mzdy zaměstnance. Na rozdíl od zaměstnanců mají mraky povinností typu kontrolní hlášení, souhrnné hlášení a další. A tak dál. A dál. A dál.

Pokud si někdo troufne říci, že živnostníci jsou parazité státu a stát tu není od toho, aby od nich přebíral jejich rizika, je to ignorant. Nebo manipulátor. Anebo ignorantský manipulátor. Pravda je totiž taková, že je to stát, kdo na živnostníky jejich rizika valí. Ano, stát je pro živnostníky největším rizikem. A živnostníci si dobrovolně vybrali, že od něj nebudou skoro nic chtít. Vzdali se dobrovolně řady sociálních dávek, vzdali se části svého důchodu. Protože oni riziko podnikání chtějí podstupovat – a po státu chtějí jen to, aby je nechal na pokoji.

Stát je ovšem finančně negramotný. Místo toho, aby tak jako normální živnostník nejprve koukal, kolik vydělá, a podle toho se rozhodl, kolik může utratit, dělá pravý opak: Rozhodne se, kde všude chce utrácet, a protože na to nemá, začne na to vymáhat peníze – od těch, kteří v tomhle rozhazování nejednou.

Jen tak mimochodem, aby nedošlo k mýlce – nejsem živnostník.

Jistě znáte pojem Overtonovo okno. S ním také souvisí lidovější pojem salámová metoda. Salámová metoda je pomalé posouvání společností tolerovaných hranic, aneb posouvání takzvaného Overtonova okna – tedy oblasti myšlenek, které jsou v danou chvíli a v dané společnosti tolerovatelné. Pokud Overtonovo okno pomalu a nenápadně salámovou metodou posouváme, dostanou se časem do okna i myšlenky dříve neakceptovatelné a daný politický nápad je prosaditelný. Někdy se témuž také říká „syndrom pomalu vařené žáby“: Když rychle hodíme žábu do vroucí vody, vyskočí. Když ji začnete pomalu vařit, nevšimne si zavčasu nebezpečí, bude se stále adaptovat, zvolna ztrácet síly, až se nakonec uvaří.

Ráda bych vás dnes upozornila na jeden jev, který přesně zapadá do tohoto konceptu. Tak jako pomalu vařená žába si většina veřejnosti ještě nevšimla blížícího se rizika. Nicméně toto riziko je značné.

Evropský parlament chce totiž ještě dále snižovat horní hranici pro hotovostní transakce. Aktuálně je hranice nastavena na 10 000 eur, což je přibližně 240 tisíc korun. Jenomže hospodářský výbor Evropského parlamentu chce hlasovat pro budoucí horní hranici 7 000 eur, což je v přepočtu asi 168 tisíc korun.

Evropa tento tlak zdůvodňuje údajným bojem proti praní špinavých peněz. Jenomže realita je taková, že máme mnoho důvodů domnívat se, že to je jen zástěrka. Skutečným motivem je pomalý a nenápadný tlak na úplné zrušení hotovosti – a následně zavedení nejprve bezhotovostních peněz, a potom ještě o krok dál kryptoměn centrálních bank (tzv. CBDC – neboli central bank digital currency). Nejrelevantnější bojovníkem proti tomuto zrušení hotovosti je německá centrální banka Deutsche Bundesbank. Podle ní prý  „zatím neexistují žádné vědecky podložené důkazy, že by hotovostní stropy dosahovaly cíle boje proti praní špinavých peněz.“ S tím lze jedině souhlasit.

Kroky k zavedení bezhotovostních měn akcelerují, a veřejnosti je to většinou víceméně jedno, protože nerozumí rizikům z toho plynoucím. Neuvědomuje si, že právě bezhotovostní měna je dokonalým způsobem, jak konečně „porazit inflaci“ – ovšem skrze analogii měnové reformy. Pokud všechny jednotlivce a firmy donutíme držet peníze v podobě bezhotovostní, nic technicky nebrání kupříkladu zavedení 10% srážkové daně na všechny vklady. Nebo 15% záporného úroku. A tím v podstatě škrtnout část oběživa.

CBDC pak jsou ještě o krok dál. Umožňují 100% kontrolu nad veškerým spotřebitelských chováním. Umožňují například, aby bylo spotřebiteli řečeno, že tento měsíc již nakoupil 10 litrů nafty, která je neekologická, takže jeho platební karta mu bude pro další nákup zablokována. Tato technologie to umožňuje doslova „na kliknutí myší“. A jak víme, když nějaká technologie něco umožňuje, stane se to.

Řada lidí – byť menšina – toto nebezpečí přesto vnímá. Pozorujeme proto rostoucí trend k rozšiřování šedé ekonomiky. To má podobu jednak rostoucí tendence plateb v hotovosti, jednak i zásobování domácností i firem zlatými slitky za účelem budoucí substituce hotovosti. Můj odhad je, že pokud dojde k zákazu hotovosti, ekonomika se rychle dolarizuje (v podobě papírových bankovek), a současně začne být zlato ve zvýšené míře užíváno jako platidlo. Pochopitelně vedle toho bude bujet také barterový obchod.

Svět se z paniky kolem bank, která cloumala Spojenými státy americkými i Evropou, otřepal prozatím docela rychle, takže například akcie už zase rostou. Všechno se tedy zdá být na nejlepší cestě k normalizaci situace.

Nicméně připomeňme, že Lehman Brothers padli až poté, co několik měsíců před nimi měly problémy jiné, menší finanční instituce v USA, jen se jim nevěnovala tak velká pozornost, protože neměly tak ikonická jména. Jinak řečeno, dluhové problémy se i v roce 2008 rozjížděly postupně.

Americký Fed začal zvyšovat úrokové sazby z 1 % už v roce 2004 a vyhnal je až na 5,25 % v roce 2006. Následná celosvětová finanční krize, která tím byla způsobená, však přišla teprve až v roce 2008, tedy až čtyři roky po začátku zvyšování úrokových sazeb a dva roky po dosažení jejich vrcholu.

Nyní začal Fed zvyšovat úrokové sazby z 0 % v roce 2022, už v roce 2023 jsme na 5,25 % a dosud jejich zvyšování neskončilo. Rychlost zvyšování úrokových sazeb je tedy vyšší než před rokem 2008 a míra zvýšení je také větší. Pokud tedy již nyní mají problém banky, je to vlastně z pohledu analogického posledního vývoje poněkud „předčasně“ a můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že situace ještě zdaleka není dořešená.

Pak se tedy ale nabízí logická otázka, proč přesně tohle finanční trhy neusuzují, proč se nebojí dalšího rozvoje dluhových problémů a proč tak ochotně nyní ženou nahoru bankovní akcie? Odpověď je poměrně fascinující. Až natolik, že se ani nezdá být možná. A přece tomu tak, jak potvrdil sám bývalý ministr financí americké vlády a známý ekonom Larry Summers: Totiž finanční trhy, centrální banky, ani vlády se budoucích dluhových trablů neobávají, protože nechápou (!) podstatu stávající situace.

Summers totiž řekl, že v roce 2022 udělali regulátoři a americká centrální banka Fed „vážnou chybu, když neprovedli zátěžové testy bank zaměřené na jejich možnou zranitelnost plynoucí z rostoucích úrokových sazeb“. To, že takové testy provedeny nebyly, podle Summerse ukazuje, že regulátoři nechápali, jak zvyšování úrokových sazeb ovlivní zdraví bank a že právě v tom se skrývá do budoucna největší riziko.

Pointa je zaprvé v tom, že vyšší úrokové sazby tak jako před rokem 2008 stěžují dlužníkům splácení jejich úvěrů. A zadruhé v tom, že vyšší úrokové sazby vedou k poklesu cen řady cenných papírů, a tudíž ke ztrátám zejména investičně zaměřených bank, které se významně angažují v investicích do cenných papírů. A mimochodem právě tento druhý bod mohutně zaúřadoval v případě finanční skupiny Credit Suisse, která je i u nás známa tím, že provozuje mnoho podílových fondů.

Tohle všechno jsme si mohli až do dneška myslet. Teď už to ale víme, protože to potvrdila i osoba, která svého času sama mohla být označována za regulátora či autoritu bankovního trhu.

Podle posledních dat se důvěra investorů a analytiků v německou ekonomiku v březnu výrazně zhoršila. Uvedl to německý hospodářský institut ZEW.

Takzvaný index ekonomické nálady ZEW je velmi dobrým, spolehlivým předstihovým indikátorem, který umí dobře předpovídat budoucí vývoj ekonomiky. Podobným, byť jinak zjišťovaným indikátorem, je indikátor Ifo.

Každopádně tento významný indikátor ZEW klesl ve srovnání s minulým měsícem o 15,1 bodu na 13 bodů. Předtím se hodnota indexu pět měsíců po sobě zvyšovala. Je to výrazně horší hodnota, než se očekávalo. A není vůbec záhadou, co tento pokles způsobilo. Jednoznačně to je náznak bankovní krize, která vypukla ve Spojených státech, ale která se v podobě problémů dnes již převzaté banky Credit Suisse přelila i do Evropy.

Záhadou důvod poklesu nálady ekonomických analytiků a investorů sice není, sarkasticky zdvižené obočí si ale přesto zaslouží. Jistě si vzpomínáte, že na tomto místě dlouhodobě mluvíme o tom, že prudké snížení úrokových sazeb centrálních bank a jejich následné zvýšení musí nutně mít za důsledek zhoršení kondice bank prakticky po celém rozvinutém světě. A když k prvním náznakům takového vývoje dojde, je to spíš důvodem pro sebereflexi centrálních bank a vlád a připuštění si, že takové snižování a zase zvyšování úrokových sazeb vždy zákonitě dopadá špatně – ať už v roce 2008, nebo v roce 2023. Namísto sebereflexe těch, kdo situaci spískali, tu však máme spíš všeobecné nechápavé překvapení.

Ale nehledejme viníky, spíš se podívejme na ryze praktické záležitosti. V posledních hodinách slýchám otázku, zda už jsou akcie bank zase zajímavé pro investici, když nyní v důsledku posledních událostí tak výrazně zlevnily. A moje odpověď zní: NE. Ne, ještě nenastal čas investovat do bank.

Musíme si uvědomit, že toto je s největší pravděpodobností spíš začátek turbulentnějšího dění v bankovnictví. A důvod je zřejmý. Stav bankovních bilancí dosud nebyl v Evropě ani v Americe plně demaskován. Už jen to, že řada klientů stále splácí své úrokové sazby na fixovaných úrovních. Vždyť zvyšování úrokových sazeb po světě zatím trvá jen zhruba rok. Teprve až klientům skončí jejich fixace úrokových sazeb, ukáže se, jak to je s jejich schopností splácet. A nejen to. Také inflace se bude snižovat mnohem pomaleji, než se dosud všeobecně předpokládalo (například my se domníváme, že letos nebude kolem 10 %, jak zní oficiální verze, ale nad 10 %). A vyšší a delší inflace bude znamenat výraznější chudnutí spotřebitelů. Kombinace razantnějšího chudnutí a vyšších splátek hypoték mnoho lidí přivede do platební neschopnosti – ale ne hned. A teprve až v horizontu měsíců se ukáže, jak na tom banky skutečně jsou.

Druhá častá otázka zní: Mohou být všechny problémové banky zachráněny? Tady je nutno říci, že státní autority – tedy vlády a centrální banky – budou mít na výběr v podstatě ze dvou možností. Buď rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky snížením úrokových sazeb. Anebo rezignují na banky a budou zachraňovat inflaci pokračujícím stahováním peněz z oběhu a vyššími úrokovými sazbami.

Jakkoliv se to zdá být bezvýchodné dilema, je to ještě o trochu horší. Obojí totiž nejspíš nakonec povede k témuž, jen v jiném časovém horizontu.

Pokud totiž státní autority rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky, znamená to, že se do oběhu bude opět dostávat víc peněz, což znamená vyšší a delší inflaci, neboli větší chudnutí spotřebitelů, tedy jejich neschopnost splácet. Nakonec i v tomto případě na to doplatí banky.

A pokud si státní autority vyberou, že rezignují na banky (což si asi nevyberou, až dojde na lámání chleba) a budou zachraňovat inflaci, začnou mít problémy banky, lidi budou vybírat peníze z bank a utrácet je za vše možné, aby je zachránili – což vyvolá inflaci. Tento scénář se píše již od roku 2008 a v podstatě dobré řešení již neexistuje. Nakonec tak v konečném důsledku jenom hrajeme o to, kolik času si koupíme na dobu, po kterou si ještě budeme hrát na to, že vlastně nabalující se sněhovou kouli problémů před sebou valíme dál.

Takže abychom se do toho nezamotali: akcie bank ještě u většiny titulů nekupovat. A inflaci taky ještě neodpískávat.

Akciové trhy letí dolů. Nejvíc ztrácí akcie bank. Bezpečné přístavy, jako třeba zlato, naopak posilují. Už v závěru minulého týdne akciové trhy klesaly po zprávě, že americká banka Silicon Valley Bank hlásí problémy.

Šlo po bance Silvergate už o druhou banku v řadě. Silicon Valley Bank potřebovala sehnat kapitál, a to prodejem akcií. Už v pátek se ukázalo, že se Silicon Valley bank nepodařilo udržet nad vodou. Kalifornské bankovní regulační orgány uzavřely SVB Financial Group, mateřskou společnost Silicon Valley Bank. Krach SVB je největším bankrotem banky v USA od roku 2008, kdy vrcholila finanční krize.

Jakékoliv zprávy o problémech amerických bank jsou hodně varovné. Všem je jasné, že problémy jedné banky se mohou rychle přelít napříč bankovním trhem. Na důkaz jsme nemuseli čekat dlouho. Americké úřady totiž uzavřely také newyorskou Signature Bank – třetí banku v pořadí v krátké době.

K návratu optimismu na trhy nepomohlo ani to, že se američtí regulátoři o víkendu snažili uchlácholit trhy zprávou, že se zaručí za veškeré vklady obou krachujících amerických bank SVB a Signature Bank. O některých věcech se totiž ve financích nemluví. Jsou natolik samozřejmé, že není třeba je zmiňovat. Jako například to, že peníze v bankách jsou bezpečné. Jakmile tedy někdo začne ujišťovat o tom, že ráno vyjde slunce a že peníze v bankách jsou bezpečné, veřejnost okamžitě znejistí.

Do toho britská HSBC oznámila, že za symbolickou 1 GBP převezme britskou pobočku SVB U.K. Ani to náladě nepřidalo. Ihned se objevily úvahy: Proč jen jedna libra: To má bilance britské SVB tak nízkou hodnotu…? Co v ní asi bude za kostlivce…? Nejde o to, zda jsou takové strachy opodstatněné, nebo ne, jde o to, že strach a bankovnictví nejdou dohromady.

Dost na to, aby mnozí začali panikařit.

A tak se v dalších dnech bude hrát o to, zda kolapsy tří amerických bank budou izolovanými událostmi, nebo se problém přelije dál.

Je pravdou, že Silicon Valley Bank byla specifickou bankou, která se zaměřovala na financování startupů, které jsou pro tradiční věřitele považovány za příliš rizikové. Dalším specifikem Silicon Valley Bank byl vysoký podíl nepojištěných vkladů. Logicky tedy byla zranitelnější než jiné banky. Jenže na druhé straně jen o tom to není.

Na celý bankovní průmysl budou stále silněji dopadat vyšší úrokové sazby. Americký Fed i Evropská centrální banka se totiž netají plány dál zvyšovat úrokové sazby ve snaze porazit zvýšenou inflaci. Jenže poslední události jsou jasným důkazem, že se část trhu za poslední roky stála závislá na ultra-nízkých úrokových sazbách. Pro všechny je najednou složité financovat se dráž.

A bankovní sektor bude pod tlakem také v Evropě, protože jednotlivé banky mají často pobočky po celém světě. A nejen to, že matky mohou být americké. Jde i o to, že v Evropě byly v uplynulých letech úrokové sazby mnohem nižší než v USA a nyní je vyšší inflace než v USA. Podmínky pro dlužníky jsou tedy extrémnější. Logicky proto nemusí zvládnout vyšší splátky úvěrů. A to jsme ještě nezmínili, že na ně bude dopadat nejen zvýšení úrokových sazeb, ale také prudké zdražení energií.

Když to sečteme, rozbuška příchodu dalších dluhových trablů je tady. Zda vybuchne, bude záležet na tom, zda investoři nepodlehnou panice. Jak ale víme, panika se dokáže šířit napříč světem mimořádně rychle.

Víte, jaká je podstata rasismu? Podstatou rasismu je umělé vytvoření skupiny lidí na základě barvy jejich kůže a odsouzení celé této skupiny. Rasismus je hnus. Zlo.

Víte, jaká je podstata nacionalismu? Umělé vytvoření skupiny na základě toho, že lidé se narodili s nějakým občanstvím, adorování tohoto občanství a odsouzení všech, kdo mají v občance občanství jiné. Nacionalismus je hnus a zlo.

Víte, jaká je podstata homofobie? Je to umělé vytvoření skupiny na základě jejích sexuálních preferencí a odsouzení všech, kdo jsou k této skupině přiřazeni. Homofobie je hnus a zlo.

Víte, jaká je podstata antisemitismu? Je to nenávist vůči lidem, kteří se narodili jako Židé. Antisemitismus je čiré, průzračné zlo.

Víte, jaká byla podstata německého fašismu? Adorování etnických Němců a zavrhování všech ostatních. Zlo, zlo, zlo.

Víte, jaká je podstata jakéhokoliv kolektivismu? Kolektivismus je nadřazené slovo všem fašismům, rasismům, homofobiím a dalšímu házení lidí do jednoho pytle podle jakéhokoliv vrozeného rysu. Nikdo, kdo se narodil s nějakým vrozeným rysem, si jej nevybral. Nikdo, kdo se narodil bez svého výběru s jakýmkoliv vrozeným rysem, jím není jako bytost definován. Kolektivismus je zlo. Každý kolektivismus. Každý bez výjimky.

Je úplně jedno, zda kolektivismus nějakou skupinu adoruje, nebo zatracuje. Zlo je samotný jeho princip. Zlem je řadit lidi do skupin podle vrozených rysů a s celou skupinou jednat jako se špatnou či dobrou. Protože my jsme tu každý za sebe. Každý z nás je dobrý, či zlý, a někdo není ani zlý, ani dobrý, prostě jenom je. Povýšit skupinu tří bílých nad skupinu tří černých je zlo, protože mezi třemi bílými může být jeden vrah. A povýšit skupinu černých nad skupinu bílých je zrovna takové zlo, protože mezi černými může být zrovna takový vrah. Jsme jen já, ty, on, ona… takový a makový. Každý se svou vlastní karmou, každý zodpovědný za své vlastní činy.

Dneska ráno minikonflikt. Jeden blízký muž mi popřál k MDŽ. Zcela bezelstně. S nejlepšími úmysly. Vysvětlila jsem mu, že tenhle svátek mi nic neříká, takže není třeba mi k němu přát, a už jsem byla myšlenkami u jiného tématu, neb otázka MDŽ mi v danou chvíli připadala zcela pod mou rozlišovací schopností vzhledem k mému nadcházejícímu obchodnímu jednání. Ale dotyčný muž měl potřebu téma rozvíjet.

Že prý ženy rodí děti, vychovávají děti, starají se o domácnost, starají se o rodinu, ještě k tomu pracují, většina mužů by prý nezvládla to, co ženy, takže si svůj svátek zaslouží, a ještě by ženám přidal jeden placený den volna. A že mě respektuje, a proto mi přeje k MDŽ. A bylo to. Rozbuška.

Nebudu pokládat řečnickou otázku, kdo by takový placený svátek měl platit. (Zaměstnavatel? Z jakých peněz? Z těch, které mu jeho zaměstnankyně nevydělají, když dřepí doma a slaví své pohlaví? Stát? Z jakých peněz? Z těch, které sebere na daních právě těm ženám, které jsou chudé samoživitelky a nejvíc peníze potřebují?) Co mě udivilo, byla suverenita, se kterou mne dotyčný muž „respektoval“, a přesto mi opakovaně proti mé vůli přál k něčemu, čím hluboce opovrhuji. Myslel to dobře. Ale nedomyslel. Nedošla mu podstata jeho slov.

Ano, já svátkem MDŽ hluboce opovrhuji. Opovrhuji jím – protože já jsem tu sama za sebe. Nejsem tu „za ženy“. Já si nevybrala, s jakými orgány se narodím. Baví mě být ženou, ale není to má zásluha. Je to důsledek náhodného rozdělení a záměrů přírody.

Jsme hrdá na mé úspěchy. Na ty pracovní, profesionální, ale ještě víc na úspěchy lidské. Jsem hrdá na to, že jsem se v mnoha situacích, kdy mi doslova a do písmene šlo o kejhák, zvládla nezbláznit. Jsem hrdá na to, že co mě nezabilo, to mě ještě posílilo. Nejsem ale hrdá na to, že jsem se narodila s oříškovýma očima, čokoládovými vlasy, světlou pletí, s výškou 173 cm, jako heterosexuální žena. Nic z toho není má zásluha. Je to náhoda. Necítím se příslušná k žádné z těchto skupin. Cítím se být sebou. Jen sama sebou.

Opovrhuju svátkem MDŽ jako každým jiným kolektivismem. Jako rasismem. Jako fašismem. Jako homofobií. Protože ve své podstatě MDŽ ničím jiným není. Můžete říci: Ženy ale byly dřív utlačované a blaba. Byly. No a? Již nejsou. Jak dřívější utlačování žen souvisí s dnešní kolektivistickou oslavou jednoho pohlaví?

Onen muž dnes ráno mi řekl, že mě respektuje, a proto mi přeje k MDŽ. Požádala jsem ho, pokud mě skutečně respektuje, aby mě respektoval tím, že bude chovat v úctě mou individuální vůli, aby mi k MDŽ nepřál. A aby mě respektoval tím, že mě nebude už nikdy házet pod žádnou skupinovou nálepku. Jsme dál nejlepší kámoši.