Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Německo je veliký taškář. Jeho poslední počiny sleduji se směsicí obdivu, údivu a znechucení.

Obdiv si Německo zaslouží za to, jak bravurně ekonomicky zvládá poslední roky. Přestálo sjednocení, přestálo zavedení eura (a ještě z něj těžilo), přestálo krizi, přestálo Řecko – a teď jakž takž s odřenýma ušima zvládá i imigrační krizi. Přestálo to všechno tak, že se stalo nejsilnější evropskou ekonomikou s bezkonkurenčně nejzdravějšími veřejnými financemi, a investoři mu v podobě záporných úroků dokonce platí za to, že mu smějí půjčit.

Německo však taky vzbuzuje zmatený údiv. Podivuhodné je, že nalákalo imigranty jako slepice na moučné červy na svůj neméně podivuhodný sociální program: Zdarma mobilní telefon, zdarma byt, zdarma nájem, zdarma zdravotní péče, zdarma kapesné, zdarma jazykové kurzy, zdarma doprava, zdarma právní zástupce. Zdarma práva, o kterých se rodilým Němcům ani nesní, zato žádná povinnost začít pracovat. A k tomu otevřená německá náruč a hesla o tom, jak každý imigrant je vítán.

Ovšem můj údiv pokračuje. Ne snad nad tím, že před pár dny konečně i Německo pochopilo, že se tímto přístupem dopouští řízené ekonomické sebevraždy – toto pochopení bylo nevyhnutelné. Ale nad tím, s jakou lehkostí a jakým způsobem ze dne na den obrátilo. Zrušilo snad svůj sociální program, díky němuž je celá Evropa zaplavena imigranty? Ne. Program platí dál. Ale Německo se začalo bránit tím nejpodivnějším možným způsobem. Porušilo schengenskou dohodu, uzavřelo své hranice a začalo (spolu s dalšími zeměmi) vnucovat státům, které k tomu přišly jak slepý k houslím, kvóty na imigranty.

Je to jako mávat na zuřivého psa špekáčkem a zlobit se, že se do něj chce zakousnout. A když se seběhne celá potulná smečka, mávat špekáčkem dál a postavit kolem sebe plot. A když bude chtít smečka plot přelézt, zařvat na sousedy, ať si tu smečku laskavě vpustí na svou zahradu. A celou dobu dál mávat v ruce buřtem.

A v tuhle chvíli můj nefalšovaný údiv nad tím, jak Německo vůbec mohlo všechny tyhle podivuhodnosti vymyslet, začíná přerůstat ve znechucení. Když se totiž kvóty nesetkaly s velkým pochopením u zemí, jako je ta naše, začalo se Německo dovolávat povinné solidarity. Hezký pokus. Až na to, že solidarita, jeden ze základních principů EU, byla hned na počátku sjednocování EU definována jako solidarita bohatých s chudými. Právě takto definovaná solidarita stála za zrodem evropských strukturálních fondů, které měly přerozdělovat peníze od bohatých k chudým a vést ke vzájemné konvergenci, tedy k přibližování životní úrovně jednotlivých států.

Jenomže kvóty na imigranty, které Německo žádá, nejsou výrazem solidarity bohatých s chudými. Mají vést ke sražení životní úrovně chudých jako výraz pochopení pro bohaté, kteří nejsou ochotni rezignovat na své vysoké standardy a na své bohatství lákají ty třetí zvenčí. Je to solidarita naruby.

Mé znechucení se však opět rozplynulo do pobavení v okamžiku, kdy se tragédie s kvótami překotila do velké komedie: Německo podniklo pokus vydírat své sousedy – ty sousedy, kteří s úžasem zírají na smečku nabuzenou na německý špekáček a nechápou, proč by si ji měli ve jménu nějaké solidarity naruby pozvat k sobě domů. Vydírání spočívá v tom, že kdo nepřijme kvóty, neměl by dostat ani peníze z evropských fondů.

Je to nápad vážně bizarní. Německo či Evropská komise nás chtějí vydírat tím, co stojí na jejich žebříčku hodnot zatraceně vysoko. Chybička se ale vloudila. Řeknu to asi takhle: Nechť si Evropa své fondy nechá. S kvótami či bez nich. A bude líp.

Vtip je totiž v tom, že celé strukturální fondy jsou od základů pomýleným konceptem. Snad ještě „nejmenší“ vadou na kráse je korupce, která je nutně musí doprovázet. Protože kde jsou na rozdávání peníze, tam korupce musí být zákonitě.

Větší vadou na kráse je způsob použití fondů. Totiž nedílnou součástí strukturálních fondů je spolufinancování. Funguje to takhle: Protože jsou k mání peníze, vymyslíme si zbytečný projekt, abychom je dostali. Evropa dá na projekt část peněz, my jako stát dáme druhou část. Ve výsledku máme kupříkladu nakoupeno 100 stromků „na podporu městské zeleně“. Abychom stihli termín jejich vysazení a mohli čerpat peníze, vysadíme je v červenci v období největšího sucha. Evropa zaplatí polovinu, náš stát druhou. Ve výsledku Evropa má větší veřejný dluh, my máme větší veřejný dluh a zeleň je, kde byla, protože v tom horku kvůli pitomým termínům stromky uschly (což by soukromý investor nevymyslel). (Takhle se to stalo tam, kde bydlím.)

Ale největší logickou chybou fondů je, že obrazně řečeno berou bohatým a tedy šikovným, fungujícím zemím peníze, a přesouvají je k zemím chudým, líným, neschopným. Lidé, kteří umí peníze vydělat a znovu investovat, musí tyto peníze na svých daních odvést, aby se věnovaly někomu, kdo je použije na zbytečný projekt, který peníze dál vydělávat nebude. Strukturální fondy prostě neposouvají Evropu jako celek dál, ale naopak vytváří víc neefektivity a jako celek Evropu brzdí.

Jasně, že tohle se neříká nahlas, a jasně, že tohle evropští ani naši politici nechápou; ale je to prokazatelný fakt. Nejnovější studie ECB konstatovala, že zakládající členové eurozóny se k sobě ekonomicky nepřiblížili, naopak se nůžky mezi nimi ještě víc rozevírají. Zavedení eura a strukturální fondy měly být přitom oněmi dvěma prvky, které konvergenci, tedy vzájemné přibližování se zemí, zajistí. Ale ani jedno nefunguje.

Které že všechny principy, na kterých měla EU stát, už tedy obrátila do přesného opaku? Konvergenci. Protože ve skutečnosti probíhá přesný opak, vzdalování se. Solidaritu. Protože namísto pomoci bohatých chudým máme my pomáhat tomu nejbohatšímu udržet si bohatství. Volný pohyb osob. Protože schengenský prostor byl jakoby mimochodem a bez velké publicity zrušen. A mohli bychom pokračovat. A tak se ptám: Jaké že výhody pro nás EU vlastně ještě pořád má? Nemyslím ony teoretické, deklaratorní výhody, které jsou nesporné. Myslím skutečně, v reálném životě… Tak ráda bych našla aspoň jednu!

Asi si teď říkáte, že pořád jen brblám. Že nasazuju na Německo, na EU, na fondy, na uprchlíky… A že vás tolik skepse nebaví. Ale co vás to nemá? Já že brblám? Vždyť já ve skutečnosti píšu tyhle řádky s poměrně velkým optimismem a natěšeným očekáváním. Vždyť já vlastně tím vším chci říct, že nic není tak zlé, jak se na první pohled zdá. Že z toho všeho probleskuje určitá naděje.

Německo je bohaté. Velmi bohaté. Podobně jako Skandinávie je už tak bohaté, že svým způsobem začalo ze všeho toho bohatství cosi jako „ekonomicky degenerovat“. Tahle „ekonomická degenerace“ je nejzářnější právě ve Skandinávii. Skandinávie si vybudovala tak masívní sociální až socialistický systém, že získala pocit nadřazenosti. Je nyní přesvědčená, že stát je víc než jednotlivec, že děti nepatří rodině, ale státu, že stádnost je víc než svoboda. Proto se neštítí krást děti bezúhonným rodinám ve jménu zabezpečení „lepší budoucnosti“. Nemohu si pomoci, ale silně mi to připomíná árijskou převýchovu. To je to, čemu říkám „ekonomická degenerace“.

Německo zaplaťpámbu až sem ještě ani zdaleka nedošlo. Přesto má už také našlápnuto nebezpečným směrem. Prozatím to začíná podobně, jako to kdysi začínalo ve Skandinávii – totiž glorifikací svých vlastních sociálních výdobytků a pocitem, že toto blaho musí platit pro každého. Jako třeba pro imigranty. Dokonce i za cenu vynucení. Třeba za cenu vynucení na okolních zemích skrze odepření strukturálních fondů. To je to, co mě na stávající EU děsí nejvíc.

Jenomže teď, uprostřed imigrační krize, probleskuje malá jiskřička naděje. Německo, Rakousko, Itálie – ti všichni už pochopili, že jejich sociální systémy miliony imigrantů neuživí. A pod tímhle náporem jsou postupně nuceni své žebříčky hodnot přehodnocovat. Sice pozdě, ale pozdě je lepší než nikdy. Evropská unie dnes schází na přebujelý sociální systém, přerozdělování, přeregulovanost a neefektivitu. Jenomže pod náporem imigrantů najednou dostává šanci prozřít a vrátit se v pudu sebezáchovy k únosnějšímu životu. Nezdegenerovat.

Před čtrnácti lety jsem seděla v kanceláři v jedné bance. Jedním okem jsem čas od času mrkla na screen obchodního a informačního systému agentury Reuters, který dodává online tržní data, a druhým okem jsem mrkala na druhý počítač přede mnou, na jehož obrazovce byla změť excelovských tabulek. Najednou mou pozornost upoutal jakýsi červeně svítící řádek v jednom z oken Reuters, který značil důležitou zprávu. Zpráva říkala cosi o tom, že na Manhattanu právě havarovalo letadlo. Podivila jsem se a pak zase věnovala pozornost excelovským tabulkám. Jenomže během několika okamžiků se objevila zpráva druhá. A další. Pak už červené řádky naskakovaly jeden za druhým. Druhé letadlo. První mrakodrap padá. Druhý padá. V tu chvíli už jsem ale měla dávno napsanou a rozeslanou zprávu pro klienty i představenstvo, v níž se psalo v prvním nástřelu o tom, jak na událost bezprostředně zareaguje finanční trh. Protože jakkoliv šlo o lidskou tragédii, mou profesí bylo předjímat reakce finančního trhu. A bylo okamžitě jasné, že tentokrát bude reakce obrovská.

Ve zprávě se psalo, že bude přerušeno obchodování na Wall Street. Že budou razantně sníženy americké signální úrokové sazby. Že po otevření Wall Street akcie propadnou. Že oslabí dolar.

To všechno byla pravda. Ale nebyla to pravda celá. Teprve v dalších hodinách a dnech, kdy všichni teprve postupně doceňovali rozsah katastrofy, vyplouvalo na povrch, na jak dlouho bude burza zavřená. Jak moc budou úrokové sazby snížené. Jak moc akcie propadnou. A jak moc zareagují devizové kurzy. Hloubku této reakce si v prvních hodinách nikdo neuměl představit. A nikdo by tehdy, 11. září před 14 lety, nevěřil, že trpké plody budeme na finančních trzích sklízet ještě v roce 2015. Protože ano, mnohé z problémů finančního trhu mají svůj hluboký prapůvod právě tam u newyorských dvojčat.

To, že americká centrální banka Fed tehdy razantně snížila úrokové sazby ve snaze zklidnit spekulanty, vedlo k nesmyslnému zlevnění amerických hypoték. To zase vedlo k nafouknutí gigantické americké realitní bubliny. Pád banky Lehman Brothers v roce 2008 zase nebyl ničím jiným než prasknutím této bubliny a začátkem jedné z nejhorších hospodářských krizí poslední stovky let. A předlužení evropských zemí, které se dnes projevuje třeba bankrotem Řecka, zase vzniklo jako nevydařená snaha s touto krizí bojovat. Není pravda, že poslední velká krize začala pádem Lehman Brothers; začala 11. září 2001. A dosud není pryč. Zpomalování světové i evropské ekonomiky, které právě nyní pozorujeme (a zaplaťpámbu Česku a Slovensku se prozatím vyhýbá) není náběhem na novou krizi – technicky vzato je to náběh na už několikáté dno stále téže krize.

V uplynulých dnech to v Bruselu i na jiných místech EU vypadalo trochu jako na válečné frontě. Hořící pneumatiky, policejní zátarasy a traktory pokoušející se zátarasy silou prorazit.

Ale to nic, žádnou paniku, to se jen zemědělci z celé Evropy snažili Evropskou komisi a obyvatelstvo EU vydírat. Nic nového pod sluncem v evropské zemědělské politice. Protentokrát unijní zemědělce naštvalo jedno z mála rozumných zemědělských rozhodnutí za dlouhá léta: EU totiž letos na jaře zrušila evropské zemědělské kvóty na mléko, které platily už od roku 1984. Šlo o ďábelský vynález; díky kvótám se tehdy do evropského slovníku vrátily původně marxistické pojmy jako „nadprodukce“. Zemědělci byli v podstatě odměňováni za to, že mléko nevyráběli. Neboli byli placeni za to, že mohli něco produkovat, ale neprodukují.

Teď ale byly kvóty zrušené. Farmáři „smějí“ mléka vyprodukovat, kolik se jim zachce. Zvýšení nabídky navrch ještě v kombinaci s ruskými sankcemi na vývoz do Ruska logicky vede k převisu nabídky nad poptávkou a tedy k poklesu ceny. A musíte uznat, že to už jednoho naštve, když najednou dostane svobodu dojit, kolik chce, a nedostane peníze za nic. A tak zemědělci vytáhli na policii ostře nabité traktory.

Svým způsobem zemědělce za tenhle husarský kousek obdivuju. Je totiž impozantní, jak dokáží vrtět veřejným míněním. Je neuvěřitelné, že se nad bruselskými traktorovými bojůvkami skoro nikdo nepozastavuje. Že veřejnost již zemědělce začala chápat jako nějakou privilegovanou kastu. Kdyby proti policejním kordonům vytáhli zedníci sbíječky kvůli tomu, že lidé si nabrali málo hypoték a poptávka po stavebních pracích je nízká, pochybuji, že by se dočkali takového pochopení.

Řada lidí namítne, že mezi zedníky a zemědělci je rozdíl, protože zemědělci jsou na rozdíl od zedníků „strategičtí“. Jíst přeci musíme a je dobré být potravinově soběstační… Ale to je právě to kouzlo marketingu. Popravdě nevím, co nás vede k přesvědčení, že je tak životně důležité být potravinově soběstační. (Je to snad odstrašující příklad Británie na počátku druhé světové války?) K čemu to má být dobré…? Potravinově soběstační být stejně nemůžeme; na to naše zemědělství dnes prostě nemá. Snad na to mělo před rokem 1989, ale za cenu nesmyslně drahé výroby, která musela být ohromně dotovaná na úkor ostatních odvětví ekonomiky. Tahle mantra patří do jiného režimu.

Ve skutečnosti na zemědělství není nic strategičtějšího než na jakémkoliv jiném oboru lidské činnosti. Což takhle dovoz energií? Neměli bychom být soběstační s těžbou ropy? Anebo co třeba bankovnictví? Nebylo by dobré mít banky jen pod vlastním kapitálem? Jistě že nebylo! Protože zdravé banky rovná se silné banky. Tedy banky se širokým kapitálovým zázemím. A jestli chcete příklad opravdu strategického odvětví, nic lepšího než bankovnictví nevymyslíte. Jak rychle ekonomika stojí a padá s bankovnictvím, jsme mohli vidět před několika týdny na příkladu Řecka. A banku si v případě krize narychlo nevypěstujete jako okurku na zahrádce za domem, ani nevykrmíte jako čuníka ve chlívku. A přesto, že jsou banky pro existenci ekonomiky strategické až hrůza, na rozdíl od zemědělců jim stát kupodivu na ruku nejde. Přímo naopak. Tu se přemýšlí o uvalení speciální daně na banky, tu se tlačí na další pojišťovací fondy. A tak dál a dál.

Regulace může mít tisíce podob. V případě „strategických“ zemědělců regulace dává malé skupině zemědělců výhody na úkor velké skupiny spotřebitelů: Vytváří falešnou představu o privilegovanosti odvětví. Platíme zemědělcům vyšší ceny za jejich produkci. A ještě jim to nestačí, ještě jim musíme z našich daní platit dotace za to, že „dobrovolně“ sníží svou nabídku. Platím ze svých daní zemědělce i přesto, že díky potravinovým nesnášenlivostem mých dětí nemůže nikdo z mé rodiny jíst vejce, mléko ani obilí. (Namísto toho píšu knihy o bezlepkové a bezmléčné dietě. Vážně uvažuji, že si podám žádost o dotaci za to, že knihy vydám menší počet kusů, než jaká je poptávka.)

V případě minimálně srovnatelně „strategických“ bank se regulace naopak snaží malou skupinu bank znevýhodnit ve prospěch velké slupiny spotřebitelů. Na první pohled to vypadá mnohem bohuliběji. Jenomže i tenhle převrácený způsob regulace plodí mnoho špatného. Ačkoliv je míněna dobře, i ona v konečném důsledku spotřebitele vlastně poškozuje.

Namísto toho, aby někdo, kdo má hodně peněz a může je půjčovat, založil seriózní banku a poskytoval seriózní spotřebitelské úvěry, nechá se hned na začátku odradit záplavou regulace a podmínek nezbytných pro založení banky, zmizí kdesi v šedé zóně a začne partyzánsky poskytovat úvěry hraničící s lichvou. (V ekonomii se tomu říká „hlasování nohama“, tedy odchod těch, na něž se obtěžující regulace vztahuje, do neregulovaných teritorií.) Anebo jiný příklad: Stávající systém pojištění vkladů. Těžko hledat zářnější příklad takzvaného morálního hazardu. (Jako morální hazard se v ekonomii označuje situace, kdy se pojištění lidé záměrně chovají méně zodpovědně. Spoléhají totiž na to, že případné škody, které způsobí, za ně stejně zaplatí někdo jiný.) Kdysi platilo, že pokud banka zbankrotuje, střadatelé budou sice odškodněni, ale jejich spoluúčast bude 10 %. Střadatelé tak byli motivováni zapojovat svůj selský rozum a vyhýbat se pofidérním bankám nabízejícím kupříkladu na první pohled podezřele vysoký úrok. Teď však z nařízení EU byla tato spoluúčast zrušena. Jinými slovy, každý – s prominutím – vyčuránek má jisté, že může vložit peníze do sebepodezřelejší banky a nikdy o ně nepřijde, protože my ostatní mu to v případě bankrotu jeho banky zaplatíme prostřednictvím našich příspěvků do fondu pojištění vkladů. Ano – i regulace, která měla nás, bankovní klienty, ochránit, se nakonec obrací proti nám.

Bruselská regulace zkrátka nemá se s podporou spotřebitelů vůbec nic společného, ačkoliv se snaží vzbudit zdání opaku. V případě zemědělství je regulace jenom podlehnutím nátlaku. Evropská komise tím jen dala všem na vědomí, že principem, na jehož základě se v Bruselu rozhoduje, je použití hrubšího násilí. Místopředseda komise Jyrki Katainen už zemědělcům přislíbil „soubor podpůrných opatření“, což si můžeme přeložit jako asi 500 milionů eur z kapes daňových poplatníků a spotřebitelů převedených do kapes farmářů, kteří odmítli respektovat tržní zákony platící pro všechny ostatní podnikatele. Z našich kapes.

Mezinárodní měnový fond se nechat před pár dny slyšet, že prý „oslabování čínské ekonomiky a nynější propad čínských akciových trhů nevěstí žádnou krizi a jde jen o projev nezbytné adaptace“. Hm. To je asi jako říct, že houkající policejní Passat za vaším zadkem nevěští žádný problém, jde jen o nezbytnou reakci na dvoustovku naměřenou policejním radarem. Pozoruhodný smysl pro humor v případě nadnárodní organizace. Víc by mě ale zajímalo, kde MMF byl v době, kdy já (třeba i na tomto místě) varovala, že čínské akcie jsou krutě přehřáté a musí přijít jejich propad.

Ale smysl MMF pro legraci mě nepřekvapuje. Svůj brilantní cit pro vtip prokázal už o několik týdnů dřív, když se nechal slyšet, že on svá pravidla neporuší a nepůjčí Řecku, jelikož smí půjčovat jen tam, kde se dá předpokládat splacení (a Řecko svůj předešlý úvěr od MMF rozhodně řádně nesplatilo). Ale současně MMF vybídnul eurozónu, aby ona ve stejném případě svá pravidla porušila. V jakém paralelním světě žil MMF v roce 2011, kdy žádal pro sebe od evropských zemí půjčku, aby tyto peníze mohl obratem poslat Řecku? Já tehdy proti půjčce (třeba i na tomto místě) brojila, ČNB proti půjčce brojila, řekla bych, že spíš nadpoloviční většina obyvatel ČR tehdy proti půjčce brojila… jen česká vláda sklopila slechy a půjčku přiklepla – aby Řecko o čtyři roky později začalo dělat MMF se splácením potíže a MMF se tvářil náramně překvapeně. (Příslušná česká vláda se už překvapeně tvářit nemohla, neb tou dobou již byla v propadlišti dějin.)

Selská logika by řekla, že vtipálky z MMF bychom měli brát trochu s nadhledem. Obyčejná selská logika to ale má dost těžké. Pověst MMF totiž zastiňuje jeho činy. Jeho aura superexperta na všechno je neprůstřelná a členství v něm je „povinně dobrovolného“ typu.

Je však načase připustit si, že MMF řecký případ krutě nezvládnul. Této zemi nikdy neměl půjčit, nechtěl-li porušit svá pravidla. (Pravda je taková, že pravidla dokonce byla těsně před půjčkou Řecku účelově změněna, aby půjčku vůbec umožnila, ale i tak se MMF stále pohybuje na jejich hraně.) A můžeme jít ještě dál. Podíváme-li se na přehlídku „úspěchů“ MMF v mnohých jiných zemích, je načase ptát se, zda MMF a další podobné organizace nezrušit.

Mám čím dál intenzívnější dojem, že jejich hlavní funkcí je dnes hlavně vytvářet dobře placená a ještě lépe zašitá úřednická místa. Jako třeba v případě OSN. Jestli nasazovat na MMF se nenosí, pak nasazovat na OSN hraničí s urážkou veřejného činitele. Jenomže co si myslet o poslední výzvě OSN? Podle ní by Nizozemsko mělo zrušit postavu Černého Petra, jenž podle tamních tradic pomáhá Mikulášovi nadělovat dárky, protože to prý mnoha „lidem afrického původu“ může připomínat otroctví.

Všímáte si? Už je dokonce na hraně i použití slova černoch. Podobně jako se u nás před časem začalo považovat za neslušné použití slova cikán a bylo nahrazeno slovy „obyvatel romského původu“. Je to sice jedno a totéž, ale v jednom případě se vždy tváříme, jako že jsme barvoslepí a nevidíme barvu pleti. Je snad dobrý zrak známkou rasismu? Probůh, rasismus je přeci v něčem úplně jiném!

Rasismus je pocit, který mají někteří lidé zažrán pod kůží, že jejich původ je z nějakého prapodivného důvodu „nadřazený“ původu jinému. Rasismus je vlastně uznávání principu kolektivní viny – narodil ses s jiným původem, proto jsi horší. Rasisté mohou tento svůj pocit třeba i šikovně skrývat, takže o něm dlouho nemusíme vědět, aby pak vyplaval na povrch, když to zjitřená situace ve společnosti začne považovat za přípustné. Nemohu si pomoci, ale mám bohužel dojem, že právě tenhle skrytý rasismus v naší společnosti právě teď sílí – a drahně se mi to nelíbí. Ale současně úplně chápu, kde se bere. Nejde zdaleka jen o imigraci. Mohou za to krom jiného i právě podobné organizace jako OSN. Ty sice na první pohled proti rasismu brojí, ale ve skutečnosti jako vedlejší efekt docilují pravého opaku.

OSN si totiž neposvítilo jen na Holanďany, ale i na Čechy. Nám zase vytklo segregaci Romů a islamofobii ve společnosti. Kritizuje nás třeba za to, že je u nás příliš vysoká nezaměstnanost Romů. Silně to připomíná nedávný případ romské agentky-provokatérky nasazené ombudsmankou při fiktivní žádosti o podnájem. Soud nakonec rozhodnul, že majitel má právo pronajmout svůj byt, komu chce, a že řízená provokace to nemůže změnit. Nicméně zdá se mi, že tohle rozumné rozhodnutí je jen jedním z mála záchytných bodů v záplavě rádoby-korektnosti. K čemu totiž tohle vynucené vyhrocení povede? K tomu, že i ten, kdo by dříve Roma či Muslima zaměstnal, teď raději bude nenápadně vymýšlet důvody, jak se tomu vyhnout, protože bude cítit, že by se tím při stávajícím naladění společnosti pohyboval na minovém poli.

Psychologové vědí: Zatlačíš, a tvůj protivník zatlačí zpět. Chceš-li protivníka někam dotlačit, musíš tlak snížit a najít jinou cestu. OSN na nás tlačí, abychom prý nebyli xenofobní. Vsadím se, že Češi v odpovědi zatlačí zpět a xenofobie vzroste. Rasismus nelze vymýtit násilně, příkazem, protože nařízení nepovede ke změně cítění. Koneckonců i ve mně přihlouplá výtka OSN probouzí jakýsi těžko definovatelný pocit vzdoru.

Tak vám nevím – nepomohlo by zrušení OSN, MMF, WB, EIB a dalších vylepšit pacifismus…?

Welcome to WordPress. This is your first post. Edit or delete it, then start blogging!