Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Takzvané panamské dokumenty neboli Panama papers, které momentálně hýbou civilizovaným světem, ukázaly, co zorientovaní vždy věděli, ale naivkové netušili.

Kauza je v kostce o tom, že došlo k rozsáhlému úniku dokumentů z panamské právní společnosti Mossack Fonseca. Dokumenty prokazují, jak bohatí a mocní ukrývají své majetky v daňových rájích, vyhýbají se daním, obcházejí sankce a perou špinavé peníze. Jak už to ale bývá u zápletek o trochu komplikovanějších, než když si Franta s Vencou dají v hospodě u piva pár facek kvůli pěkné babě, podstata problému zůstává v mnoha médiích a v mnoha zemích nepochopena. Lidé se často domnívají, že je trestné či jinak principiálně „špatné“ mít firmu v daňovém ráji. To ovšem není pravda.

Nejprve je třeba pochopit, co je to vůbec daňový ráj: daňový ráj obyčejně umožňuje zejména dvě věci. Především umožňuje platit buď žádné, anebo jen velmi nízké daně. Odtud ostatně jeho název. A zadruhé velmi efektivně umožňuje skrýt vlastnictví. A odtud i kritika daňových rájů je opět dvojího druhu.

Politikům se obyčejně nelíbí, že firma neplatí daně doma, čili „ochuzuje“ domácí rozpočet. A to má být podle většinového chápání nemorální. Nutno dodat, že tady se ovšem nabízí otázka: Není spíš nemorální mít v domovském státě nastavené tak vysoké daně, že vyhánějí firmy jinam…? Daňový ráj se u nás vyplatí všem, kdo vydělávají víc jak 10 mil. Kč ročně, a to je zatraceně „nízká“ hranice na to, aby se při ní už vyplatilo utíkat do daňového ráje. Známé je třeba stěhování tenistů do Monaka. Popravdě řečeno: Sice legální snahu vyhnout se daním neobdivuji, ale současně s ní také žádný zásadní morální problém nemám. Už proto ne, že využívání daňových rájů skutečně (dle legislativy většiny zemí) je legální – takže morálně horší je čachrování s pár stovkami ve snaze očurat daňové přiznání, protože je za hranou zákona. (Údajně podle analytického centra Glopolis může ČR kvůli daňovým rájům přicházet ročně až o 57 mld. korun; já tomu číslu ovšem nevěřím, protože podstatou daňového ráje je, že nevíme, kdo v nich má kolik peněz. Takže se tahle „ztráta“ počítat nedá, dá se jen střílet od boku.)

Snahu legálně se vyhnout placení daní bych tedy dokázala pochopit, je tu ale i druhý důvod kritiky daňových rájů. Je to ona možnost skrýt vlastnictví, co vzbuzuje otazníky. A opět nutno poctivě říci, že sama touha skrýt vlastnictví není zvláště v zemích, které vynikají mimořádně vysokou mírou závisti a bonzáctví, nijak překvapivá. Ale je tu jedno velké ALE: Problém totiž nastává v okamžiku, kde motivem skrytí vlastnictví je praní špinavých peněz. A teprve až teď se konečně dostáváme k jádru problému.

Má-li v daňovém ráji pár miliard politik, pak to zcela zjevně naznačuje, že chtěl schovat majetek, a to nejspíš proto, že se k němu dostal nějakou levotou. Že zkrátka pere špinavé peníze. Právě o TOMHE bychom se měli bavit v souvislosti s  panamskou kauzou. Společnost Mossack Fonseca, kolem které se vše točí, se brání, že neprovedla nic nezákonného: „Jako právnická firma se omezujeme na zakládání společností, nejsme zodpovědní za to, co ta firma dělá.“ To je fajn. Až na to, že asi jen úúúúplně náhodou mezi 300.000 „schránkovými“ firmami, které založila, figuruje pěkný seznam vůdců světa. A že v jejich případě o praní špinavých peněz skutečně šlo, naznačuje to, že panamská právní firma měla seznam spolupracujících bank pečlivě vybraných tak, aby neměly problém porušit domácí předpisy zabraňující praní špinavých peněz. A umožňovaly tak převod peněz do Panamy. Mezi nimi měla být i česká eBanka tehdy spadající pod PPF (která však tvrdí, že je to nesmysl).

Podezření z praní špinavých peněz padá na až příliš mnoho vysokých šarží. V tom lepším případě tito veřejně činní lidé porušili zákon nepravdivými informacemi o svém majetku, v horším se k majetku dostali skrze úplatky nebo ještě hůř.

Například islandský premiér podle dokumentů zatajil miliony. V Reykjavíku se okamžitě srotily davy. Výsledkem budou předčasné volby.

Nejasný stín padá i na britského premiéra Davida Camerona. Ten prohlásil, že žádné akcie ani majetek v offshoreových firmách nevlastní; to ovšem neznamená, že je tam léta neměl. Před referendem o Brexitu se takový skandál Cameronovi ani trochu nehodí do krámu… A nejen to. Kajmanské a Britské panenské ostrovy jsou v podstatě stále britskými koloniemi. Až Britové vystupňují pod tlakem veřejného mínění své výpady proti daňovým rájům, čekám, že se tahle území raději osamostatní, než aby se vzdala výnosného podnikání.

Problém naopak nemá Putin a jeho oligarchové. Většina ruských médií o kauze daňových úniků Panama Papers totiž mlčí. Na rozdíl od západního světa nic, co by Putin neustál levou zadní.

Zatím však nejsou důkazy, že by snad v panamské kauze figurovali čeští politici. To ale vůbec nic neznamená, protože víme, že v Panamě bylo registrováno mnoho českých firem. A vlastnictví takové firmy není nijak těžké schovat. Jinými slovy, stále nevíme, zda za danými firmami náhodou nestáli čeští politici.

Můžeme tedy být v klidu, když důkazy o českých politicích zatím chybí? Ani omylem. Především se totiž ukazuje, že jen naivka si může myslet, že takové šikanózní věci jako EET, rušení hotovosti apod. zabrání finanční kriminalitě. Skoro to vypadá, jako by elektronická evidence tržeb (EET) se stíháním štamgasta, který si dal bez účtenky jedno pivo na zahrádce, měla odpoutat pozornost od skutečných ryb.

Lidi u nás si totiž mnohdy vůbec neuvědomili, že když byly zrušeny anonymní akcie, skoro ve stejný okamžik byl zaveden institut kmenových listů u s.r.o.. Dál tu máme nadace, svěřenecké fondy, advokátní správu cizího majetku, zahraniční společníky či přímo majitele společnosti registrované právě v daňovém ráji, či úplně jednoduše bílé koně. To vše umožňuje snadno majetek skrýt. Politici z nás dělají hlupáky, pokud jde o opatření na praní špinavých peněz. Zrušení anonymních akcií byla jen šaškárna chlácholící veřejnost. Ve skutečnosti neexistuje způsob, jak schování majetku úplně zabránit. A politici – alespoň ti, pro které je tahle informace osobně zajímavá – to moc dobře vědí. Právě proto mě tolik rozčiluje EET – protože jenom odvádí pozornost od skutečně velkých ryb. Podobně jako když zloděj křičí: Chyťte zloděje.

Návštěva čínského prezidenta v Praze zase jednou rozvířila zatuchlý domácí vzduch. Někteří politici neváhali s mohutnou píárkovou akcí, vytáhli tibetské vlajky, dalajlámovské odznáčky a fotky V. Havla a vydali se do ulic (koneckonců, volby už nejsou zase tak daleko, že).

Jiní politikové zase neváhali s mohutnou vlezdokamsi akcí, nechali čínské vlajky vyvěsit na každý kandelábr, povolali preventivně do ulic muže ve zbrani, jali se potřásat rukama a vydávat tisková prohlášení o „investicích za miliardy“ (koneckonců, volby už nejsou zase tak daleko, že). A předstírali, že jim vlastně ani nevadí, že prezident si „musí“ přiletět zrovna o velikonočním volnu, kdy by asi bylo příjemnější plést pomlázku s rodinou (či jen neměli sílu proti tomu cokoliv namítnout?).

Proč jenom mi ti i ti připadnou tak hysteričtí…?

Ale co je ještě horší – celá situace ve své nahotě ukazuje, jak je velmi často měřeno dvojím metrem. Za chvilku vysvětlím.

Nejprve metr číslo jedna: Možná vás také nadzvedla ze židle nedávná zpráva, že studentka střední zdravotnické školy v Praze podala na školu žalobu za to, že jí škola nepovolila nosit hidžáb. (Na stranu práva za hidžáb se postavila i ombudsmanka Šabatová, přičemž je už skoro takové pravidlo, že kde se paní ombudsmanka nachomýtne s údajnou diskriminací, tam bývá vše přesně naruby.) Podle mého soudu celý spor vůbec není o náboženské diskriminaci, ale o nepochopení základních pravidel hry: „Vyznávej si náboženství, jaké chceš, ale nijak tím neovlivňuj mě.“ Každá rodina, každá škola, každý podnik, každý stát má právo stanovit si svá vlastní pravidla: Kupříkladu škola si může stanovit, že ženy nebudou zahalené. A ženy to buď akceptují a na školu se přihlásí, anebo neakceptují a na školu se nepřihlásí. Všichni jsou spokojení, všichni měli svou svobodu volby. Saúdská Arábie si stanovila, že ženy na jejích ulicích musí být zahalené. My to buď akceptujeme a po příletu na tamní letiště se zahalíme, nebo neakceptujeme a do Saúdské Arábie nepoletíme. Tečka. Není nad čím víc koumat. Pokud bychom si chtěli své údajné právo na chození v tričku v Saúdské Arábii vynucovat skrze tamní soud, dopadli bychom velmi špatně. Můžeme si sice o burkách myslet, co chceme, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Až sem to jsou jen pravidla hry; nikoliv diskriminace. (Tudíž upřímně doufám, že soud se za školu nakonec postaví.)

Jak má ale tohle všechno souviset s Čínou, říkáte si? Tak se tedy na ni a na metr číslo dva pojďme podívat.

Ponechme nyní stranou, jak je to s tím Tibetem. Ponechme stranou, zda oblíbený příběh o „čínské okupaci Tibetu“ náhodou neměl v 50. letech ještě úplně jiný rozměr, než o kterém se dnes mluví (totiž zamotané geopolitické zájmy mezi trojicí zemí USA – Čína – SSSR). Ponechme stranou, že oblíbený pohádkový příběh o zemi plné hodných a mírumilovných mnichů a vyrovnaných obyvatel je jen hollywoodskou fikcí. Detaily tibetských událostí sice jsou podstatné pro pochopení, jak funguje soukolí propagandy, ale to patří do jiného příběhu. Spokojme se nyní s prostým konstatováním, že Čína beze sporu JE na štíru s dodržováním lidských práv. A že návštěva čínského prezidenta jistě je důvodem k úvahám o lidských právech.

Ano, je to velké téma, za lidská práva stojí zato bojovat. Jenomže v tenhle okamžik můžeme věc buď uchopit iracionálně a neefektivně, anebo pragmaticky a funkčně. Je zkrátka otázkou, jestli se za lidská práva dá bojovat tím, že se s Čínou nebudeme bavit a nebudeme s ní obchodovat. Budeme tím snad mít v Číně větší slovo…? To tamním lidem nějak pomůže…? Nepomůže jim paradoxně víc, když s nimi svět obchodovat bude? Větší vzájemný obchod posouvá na vyšší ekonomickou příčku obě strany. A jak známo, vyspělejší společnosti víc tendují k demokracii a lidským právům než společnosti chudé. Otevřené hranice s čilým obchodem, který dával utlačovanější kultuře nahlédnout do fungování kultury svobodnější, byl vždy tou hlavní hybnou silou, která nakonec spustila demokratizační změny. Navzdory mému zhnusení nad nesvobodnými diktátorskými režimy jsem přesvědčená, že budeme-li s nimi mluvit a obchodovat, povede to ke kýženému cíli lépe, než budeme-li infantilně trucovat.

Je tady totiž ještě jedna mimořádně důležitá věc. Co by vlastně dnes chtěli od Číny ti, kteří nejhlasitěji protestují? Chtěli by velkou revoluci, která by svrhla vládnoucí stranu a nastolila demokracii západního střihu? Tak jen to ne! Vždy, když se někde taková rychlá revoluce odehrála, nebo když se západ pokoušel ze dne na den vyvézt své pojetí demokracie, byl z toho průšvih jako trám. Pád komunistů v SSSR nevedl k totálnímu osvobození společnosti, ale spíš jen k mírnému pokroku v podobě k nahrazení vládnoucí strany oligarchy a neskutečným korupčním marasmem. Arabské jaro nevedlo k osvobození arabských zemí od diktátorů, ale spíš jen vyklidilo prostor pro nástup militantnějších islamistických režimů. A tak bychom mohli pokračovat.

A jen tak mimochodem – otázkou je dokonce i to, jestli západní civilizace opravdu má zase tolik co vyvážet. Mnozí si to sice neradi přiznávají, ale faktem je, že čím silnější velmoc, tím větší sklon k určité minimálně skryté formě porušování lidských práv. Z čerstvého průzkumu agentury Reuters/Ipsos vyplynulo, že skoro dvě třetiny Američanů věří, že mučení je adekvátní formou výslechu u (byť jen) podezřelých z terorismu. Což je podobný podíl, jako třeba v silně nesvobodné Nigérii (!). A americký prezidentský kandidát D. Trump zase získává hlasy na svém záměru znovu povolit waterboarding – nechvalně známý druh mučení při výslechu vynalezený španělskou inkvizicí ve 14. století a zrušený až B. Obamou. Občas jaksi neškodí připomenout si všechny poměry v hlavním světovém vývozci demokracie… A to, že býti jakoukoliv mocností je svého druhu diagnózou.

U nás vedl rok 1989 tak velkému skoku na jinou úroveň jen proto, že ještě žila generace, která poznala i svobodnější režim – větší svoboda stále existovala v historické paměti. Zkrátka západní demokratická zkušenost je skokově nepřenositelná, je daná evolučně, stádiem vývoje společnosti. Musí se k ní dospět postupně, nikoliv skokem. A západní civilizace nemá právo snažit se svou – evolučně jinou – zkušenost vynucovat v jiných zemích, které samy do stejného bodu ještě nedospěly a které mají jiná pravidla hry. Je to až příliš podobné, jako když muslimská studentka si v soudním sporu vynucuje na naší kultuře své domnělé „právo“ nosit ve škole hidžáb. My přeci máme pravidla hry jiná… A jestli nás jedno nepobuřuje a druhé ano, pak je to právě onen dvojí metr.

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Zdálo se vám, že téma důchodové reformy už jaksi vyšumělo? Že zrušením sotva zavedeného druhého důchodového pilíře se důchody tak nějak uklidily pod koberec?

Ale kdeže. Téma důchodové reformy se znovu vrací a taky se neustále vracet bude. Právě tento týden vláda jednala o zastropování věku odchodu do důchodu. Ve hře zůstávají dva návrhy, a to, že by lidé odcházeli do důchodu v 65 nebo v 67 letech. Každých pět let by se přitom věk revidoval podle aktuálních demografických dat. To prý vládě navrhla důchodová komise.

Takže asi takhle: To všechno je jen čiré zoufalství a lhaní lidem. Věk 65 let nebyl totiž stanoven tak, že bychom se podívali, kolik asi bude důchodců a kolik bude aktivních lidí, jaké budou důchody a jaké budou odvody do systému, a z toho by nám vyšlo, že v systému bude tolik peněz, aby mohli lidé odcházet do důchodu už v 65 letech. Návrh Ministerstva práce věk 65 let „vypočítává“ jinak. Vychází z toho, jaké bude průměrné dožití vzhledem k prodlužování života, a z toho, že by „měl“ člověk trávit v důchodu čtvrtinu života. Tak se „dopočítalo“ k odchodu do důchodu v 65 letech. Nedopočítalo se nic. To číslo „se řeklo“, protože hláška o čtvrtině života „dobře zněla“.

Je to sice líbivé a politicky průchozí, je to však taky lživé a ekonomicky nesmyslné. V systému nebude dost peněz na to, aby lidé mohli do důchodu odcházet tak brzo. Politici všechny lidi ohledně důchodů jen znejistí a nikdo jim už nikdy s důchody neuvěří. Nejen že stávající vláda zrušila druhý pilíř, aniž by navrhla cokoli jiného, nyní nás navrch připravuje na permanentní změnu: Každých pět let se vše přepočítá a pravidelně posune.

Britové na to jdou jinak. Rozhodli se lidem nelhat. Tamní vláda minulý měsíc oznámila revizi penzijního systému, protože ten stávající je ekonomicky neudržitelný, a přiznala, že lidé budou odcházet do důchodu v 75 letech. To nás sice čeká také, ale místí populisté nemají odvahu to říct nahlas. V Británii přitom už dnes odcházejí muži v 65 letech a ženy v 60. My jsme jen pár let pozadu. A přitom i v Británii se ozývají hlasy, že vláda je ještě moc optimistická. Pojišťovací společnost Royal London nedávno zveřejnila výzkum naznačující, že dnešní pracující budou jednou muset odejít do důchodu až v 81 (!), aby mohli mít ve stáří stejně vysokou životní úroveň, jakou kdysi měli v důchodu jejich rodiče.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu. Politici nejen že nemají odvahu říct, že do důchodu se bude odcházet mnohem později než dnes, ale také že důchody budou nižší. V pozadí totiž stojí, že společnost jako celek nepodporuje mateřství a děti. Místo toho, aby život rodinám zjednodušila, celý životní styl dnes nahrává singles. Tento týden zveřejněná studie ČSÚ ukazuje, že v ČR loni přibylo o 52 tisíc více lidí nad 65 let. Průměrný věk populace vyskočil o 0,2 roku na 41,9. Na jednu ženu připadá 1,57 dítěte. To je málo. Populace až dosud rostla jen díky imigraci (díky prosté porodnosti by se zmenšovala), imigraci však nadpoloviční část společnosti nechce. Překvapivě důchodový systém dnes dokonce ani neodráží počet dětí matky. Všechny ženy budou odcházet do důchodu ve stejném věku, ačkoli na ženy bez dětí budou v systému chybět plátci. Myslím, že časem to rozdá nové karty a v průběhu let důchody lidí bez dětí dramaticky klesnou.

Trend poklesu důchodů ostatně v Evropě už začal. Je to velmi politicky nepopulární, ale kupříkladu MMF stále tlačí na Řecko, aby ještě více snížilo důchody. Dluh ČR přitom v posledních 15 letech velmi rychle roste, a pokud tento trend lineárně protáhneme, za 15 let bude mít ČR podobné problémy jako Řekové. Důchodová reforma je tak zatím nekonečný příběh, ze kterého stále a znovu vychází, že nesmíme věřit politikům a státu. Na důchody se musíme zabezpečit sami. Za rozumnou formu spoření na důchod považuji včasnou kumulaci majetku, který je možno v důchodu rozprodávat a z výtěžku financovat život…

Autoři: Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Vsadím se, že už jste to taky zaslechli: Prý by i u nás mohly být záporné úrokové sazby. A vsadím se, že taky vám to spojení – „záporné úroky“ – nějak nešlo na rozum. Což je naprosto skvělé a normální a nikterak to nesvědčí o vaší snížené mentální kapacitě.

Nýbrž svědčí to jen a pouze o tom, že centrální bankéři, kteří v centrálních bankách různě po světě se zápornými úrokovými sazbami experimentují, se tak trochu pomátli. Záporné úroky totiž vskutku fungují tak podivně, jak jejich název říká: Vložíte si do banky peníze na termínový vklad, a až si pro ně půjdete, banka vám jich vrátí míň, než jste si uložili. Dá vám vlastně „pokutu“ za to, že si spoříte.

Abychom ale byli k běžným komerčním bankám spravedliví: To není jejich výmysl. Banky jsou v tom v podstatě nevinně. Popravdě, jim samotným je tenhle stav celkem proti srsti. Jenomže nemohou jinak. K tomu, aby sankcionovaly své klienty za to, že spoří a chtějí si uložit peníze, je totiž tlačí centrální banky – neboli banky komerčních bank. To v centrálních bankách se tohle prapodivné ekonomické inženýrství zrodilo.

Ano, spoření už není cností. Zodpovědný život bez dluhů teď podle nové doktríny centrálních bank není žádoucí. Teď letí něco nového: Kdo se zadlužuje a utrácí jako o život, je pašák. Už neplatí, že „kdo šetří, má za tři“, jak tvrdili naši předkové. Nově platí, že „kdo má dluh, ten je Bůh“, protože za to ještě dostane zaplaceno. Záporné úrokové sazby totiž nejen že snižují úspory, ale také zmenšují dluhy.

(Tady je nutno dodat, že tohle umazávání dluhů by v praxi fungovalo teprve až v okamžiku, kdy by úrokové sazby byly „hodně“ záporné – třeba mínus jedno nebo dvě procenta; pokud se záporná sazba pohybuje jen symbolicky pod nulou, v praxi se projevuje „jen“ ona „pokuta“ pro střadatele.)

To, co ještě před pár lety bylo nepředstavitelnou fantasmagorickou konstrukcí, už platí v eurozóně, ve Švýcarsku, nebo v Dánsku, a dál se jako mor šíří světem. A teď se o zavedení záporných úrokových sazeb uvažuje i u nás. Vlastně – co „uvažuje“, ony tu už v jistém slova smyslu jsou. Zatím sice ne na účtech v bankách, ale třeba ve výnosech některých státních dluhopisů. Jen to není tak dobře vidět, jako na termínovaných vkladech, a tak se o tom tolik nemluví. Logika je však úplně stejná, jen se v tomto případě „úrok“ jmenuje „výnos“: Koupíte si třeba dvouletý český státní dluhopis (to skrze banku normálně jde), a po dvou letech dostanete zpátky méně, než kolik vás na počátku koupě stála. Neboli zaplatili jste státu zápornou úrokovou sazbu. Stát vám dal pokutu za to, že vám dovolil, abyste mu půjčili.

Jistě z mého sarkasmu již cítíte, že záporné úrokové sazby považuji za nejen za hloupé, neúčinné a nepřirozené, ale přímo za, s prominutím, výstavně pitomé. Ale jestliže jsou záporné úroky tak neohrabané a nežádoucí, proč o nich tedy vůbec centrální banky uvažují, či je dokonce už i zavádějí…? Ten důvod se jmenuje strach centrálních bank z deflace, tedy z poklesu cenové hladiny. Centrální banky mají pocit, že každá deflace je špatná (já si s nimi dovolím nesouhlasit), a proto chtějí lidi přimět, aby nespořili, ale utráceli. Předpokládají totiž, že čím víc budou lidé utrácet, tím větší je šance, že to vyvolá jejich vytouženou inflaci, na kterou byli centrální bankéři po většinu svého života zvyklí. Po desetiletí se tvrdilo, že jedním z hlavních smyslů existence centrálních bank je boj proti inflaci. A teď tu náhle inflace není a centrální bankéři jsou chudáci celí rozvrkočení z toho, že jaksi nemají proti čemu bojovat. Že jaksi nemají proč existovat.

Jistě, takhle to zní na první pohled až moc zjednodušeně. Až moc jako teorie spiknutí. Centrální bankéři by se mnou pochopitelně nesouhlasili a začali by vykládat něco o takzvané deflační spirále, o pasti likvidity, o rizicích pro hospodářský růst, o zabudování deflačních očekávání… a bla bla bla. Ne že bych jejich teoriím nerozuměla. Ale řeknu vám jedno malé tajemství: Někteří centrální bankéři se svými opravdu pěknými platy jsou tak trochu odtržení od reality. V zajetí svých teorií si často vůbec neumějí představit, že lidé s menšími příjmy jen tak „na povel“ utrácet prostě nezačnou. Že to bude fungovat přesně naopak.

Nedávno se na mě obrátil vystrašený pán, který říkal, že mu je 77 let a nyní se bojí, že mu záporné úrokové sazby požerou úspory, které měl „na nejhorší časy“. Takových lidí je hromada a div že už pomalu nešíří paniku. Když se začnou bát, že přijdou díky záporným úrokům o peníze, rozhodně je to nedonutí utrácet, ba právě naopak – schovají peníze do slamníku (rozhodně ne do banky) a budou ještě úporněji šetřit pro všechny případy. Proto záporné úroky nefungují – tedy minimálně ne tak, jak by si centrální bankéři přáli. Na to je psychologie lidí příliš křehká, aby fungovala na povel podle těchto teoretických konstrukcí.

Ba ne, bude to fungovat – a už to v některých zemích i začíná fungovat – přesně obráceně. Namísto toho, aby lidé víc utráceli a vyvolali inflaci (mimochodem, co mají pořád všichni s tou inflaci?), vylekají se, ještě víc budou šetřit, ještě víc ekonomiku zpomalí a deflace se ještě prohloubí. Ano, centrální bankéři se natolik vzdálili životu, že místo aby ekonomice pomáhali, (v dobré víře) ji ještě víc poškozují.

Naštěstí tu mám i jednu nadějnou zprávu. Proti České národní bance (ČNB) můžeme brblat leccos, ale pořád zaplaťpámbu za ni třeba ve srovnání s centrální bankou eurozóny. Z ČNB se čím dál víc množí hlasy, že pánové v její bankovní radě pro záporné úrokové sazby ruku prý (asi) nezvednou. Jistě, to není žádná záruka, bankovní rada ČNB se postupně obměňuje a my nemůžeme tušit, jak budou hlasovat její příští členové, ale i tak to dává nějakou naději, že česká ekonomika zůstane malým ostrůvkem aspoň jakés takés normality v tom evropském moři šílenství. Stejně je nám to ale platné jako mrtvému kabát. Jsme totiž až příliš propojení se světem. Nemusíme mít úrokové sazby zrovna záporné, „stačí“, že jsou velmi nízké – výsledkem je, že výnosy všech podílových, penzijních fondů nebo třeba státních dluhopisů letos budou, velmi jemně řečeno, hodně slabé.

Jak jsme ale mohli dojít do takového stavu…?

Je to prosté. Centrální bankéři už dávno nejsou jmenováni podle své odbornosti. Dnes to až příliš často nejsou ekonomové a vlastně ani bankéři. Jsou už jen politici, či dokonce jen kamarádi politiků, kteří dostali do rukou nepředstavitelnou moc. Dokud to tak zůstane, lepší to nebude. A šetrnost a zodpovědnost bude dál za hřích.

Ne-e, já nepojala žádné programové rozhodnutí nějak si zasednout na paní ministryni práce a sociálních věcí Michaelu Marksovou… byť by k takovému podezření mohl navádět fakt, že již potřetí během jediného měsíce se do ní strefuji. Jak si ale má člověk pomoct, když některé její nápady jsou prostě… nemožné?

Tak tedy paní Marksová nově zaperlila s „výborným“ nápadem, že nově vlastníci nemovitostí – míněno zejména majitelé bytů – by měli přijít o část svých majetkových práv. Nadále by totiž nemohli o svém majetku – svém bytu – rozhodovat sami. Ale museli by se zeptat sousedů. Přesněji řečeno, museli by se jich dovolit, zda smějí byt pronajmout tomu a tomu nájemníkovi. Paní Marksová si totiž myslí, že není v pořádku to, že někteří podnikaví lidé začali skupovat v některých městech nájemní byty a v nich ubytovávat sociálně slabší lidi. A že prý tito nájemníci „dělají v domech binec a obtěžují sousedy“.

No uznejte sami – to zní jako celkem racionální argument – no ne? Kdo by chtěl, aby se k němu na patro nastěhoval nějaký pochybný ptáček, který bude v noci hulákat po domě, házet odpadky z oken, demolovat společný výtah a zkrátka celkově nedodržovat žádná pravidla?

Celá tahle úvaha má ale několik celkem zásadních háčků.

Tak zaprvé: čiší z ní totální právní nevzdělanost paní ministryně. V evropské kultuře existuje několik naprosto zásadních a silných práv, přes která nejede vlak. Patří sem například právo na život, právo na duševní a tělesnou integritu a také právo na majetek. O vlastnění majetku mluví ve článku 11 i Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho právního pořádku – je tedy možno vnímat ji jako jakýsi dodatek Ústavy. Listina také definuje další důležité parametry – jako třeba, že je možné omezení majetku ve veřejném zájmu, že výkon majetkových práv nesmí poškozovat zdraví jiných a tak dál a dál. Ale i kdybyste četli Listinu padesátkrát a hledali mezi řádky nějaký skrytý výklad, nikde nenajdete ani náznakem nic o tom, že by snad vlastník majetku – majitel bytu – musel preventivně žádat o povolení výkonu svých majetkových práv někoho cizího, a to jen na základě toho, že se sousedovi preventivně nelíbí, jestli nájemník má šikmé oči, tmavší kůži, nebo zelená tykadla. Takový zákon je jednoduše a prostě neslučitelný s právním a svobodným státem.

Zadruhé: Paní Marksová taktéž vykazuje velice omezený mezinárodní rozhled. Tvrdí totiž, že podobně to funguje již v zahraničí, a jako příklad uvádí Švýcarsko. To se ovšem hluboce mýlí. Nejen ve Švýcarsku, ale třeba i v USA sice existuje možnost, že se majitel bytu musí ptát na dovolení pronajmout svůj majetek sousedů, ale jde o diametrálně jinou situaci: Totiž jde o společenství, vlastně jakýsi „klub“ vlastníků, který byl dopředu založen se stanovami obsahujícími toto pravidlo. A každý, kdo do „klubu“ následně vstoupil, musel předem se stanovami souhlasit. Dopředu se tedy dobrovolně části svých majetkových práv vzdal. Je zcela nemyslitelné, aby něco podobného zakotvoval zákon – troufám si odhadovat, že takový pokus by třeba v případě USA vyvolal malou revoluci.

Zatřetí je doslova kuriózní, jak v případě veřejně činných osob u nás kolísáme z extrému do extrému. Svědčí to jen o jediném: o naprostém diletantství v základním právním povědomí právě u lidí, kteří by měli být maximálně zorientovaní. Není tomu totiž tak dlouho, kdy se ochránkyně veřejných práv Šabatová pokusila prostřednictvím najaté romské provokatérky vynutit normu, podle které nesmí majitel bytu odmítnout nájemníka „jen“ proto, že se mu z nějakého důvodu nelíbí – třeba podle rasového klíče. (Následně soud naštěstí zcela logicky rozhodnul, že takový přístup není možný.) A dnes paní ministryně razí opačný extrém: Jen proto, že se sousedům z nějakého důvodu nájemník preventivně nelíbí, mohli by omezovat majetková práva… A co si budeme povídat, je jasné, že tím „nějakým důvodem“ by v 90 procentech případů byl rasový či národností klíč. A ve zbývajících 10 procentech případů by šlo o čirou šikanu: Sousedka je hubenější než já, závidím jí, tak jí nedovolím byt pronajímat. Nebo: Soused se na mě včera kysele podíval, žádný podnájem mu nedovolím. Nebo: To by tak ještě hrálo, aby si ten parchant odvedle vydělal nějaké peníze, když já sám jsem nezaměstnaný – žádného nájemníka mu nedovolím.

Jak vůbec někoho, nota bene z vlády, může napadnout podsouvat lidem dopředu, preventivně, že nebudou dodržovat pravidla? Říká těm lidem něco pojem presumpce neviny? Slyšeli někdy něco o nepřijatelnosti kolektivní viny? Není snad TOHLE ta pravá podstata rasismu? Na jedné straně se vláda úpěnlivě snaží vymezovat vůči rasismu skrze všechny ty pofiderní (a ve svém principu zcela kontraproduktivní) organizace typu HateFree (které by bylo nejlepší zrušit). Na druhé straně jedním dechem dává člen vlády zelenou tomu, že majitelům bytů omezíme jejich vlastnická práva jen proto, že jeho sousedé automaticky budou moci zatrhnout podnájem komukoliv, kdo nebude tu bílý jako sníh, tu neprokáže „správné“ náboženství, tu zase bude mít „moc velkou“ rodinu.

A tak namísto toho, aby paní ministryně sociálních věcí byla šťastná jako blecha, že někdo je ochoten „sociálně“ slabší lidi ubytovat, raději takovou „sociální“ pomoc fakticky znemožní a raději požene stát do toho, aby za daně daňových poplatníků stavěl „sociální“ byty.

Jistou zábavnost v sobě obnáší i fakt, že s tímhle nápadem přišla ministryně za ČSSD. Skoro se nabízí doporučení, aby si ČSSD nejprve uklidila ve vlastním domě. Je to totiž právě ČSSD, která tak vehementně protlačuje inkluzi v základních školách a současně povinný jeden rok předškolního vzdělávání (ať už si o tom myslíme, co chceme). Sami poslanci ČSSD vám pochopitelně ve čtyřech očích přiznají, že obojí bylo do značné míry motivováno začleněním romských a obecně sociálně slabších dětí do společnosti (ačkoliv nahlas by se to říkat „nemělo“). A současně z řad ČSSD teď přichází nápad na jasný bič na všechny národnostní menšiny jedno jaké barvy, který by v podstatě znemožnil jakékoliv jejich rozumné bydlení.

Možná vám ale pořád vrtá v hlavě, co tedy s lidmi, kteří „dělají v domě binec, vyhazují odpadky z okna, demolují výtah a jinak nedodržují pravidla“. Vážně je ale řešení v omezování vlastnických práv…?

Ekonomové dobře znají pojem „ekonomická externalita“. Externalita (nejčastěji ve spojení negativní externalita) je vedlejší důsledek nějakého ekonomického jednání, který si ovšem odskáče někdo jiný než původce takového jednání. Typickou negativní externalitou je třeba znečištění životního prostředí v důsledku provozování chemické továrny. A ekonomové také velice dobře vědí, jaký je nejlepší způsob odstranění takových negativních externalit: Je to do dokonalé a nesmlouvavé dodržování a vynucování vlastnických práv. Teoreticky řečeno, kdyby každý majitel domu v okolí továrny podal na továrnu žalobu za znehodnocenou spodní vodu a současně soudy by fungovaly, velice rychle by si továrna rozmyslela, jestli se chovat ekologicky, či ne. To je samozřejmě trochu nadnesený příklad – ale když si jej představíme v malém, funguje to.

Řešení problémových sousedů je tak prosté, až to jednoho zarazí. Jmenuje se funkční policie, funkční soudy a důsledné hlídání si vlastního majetku. Zničený výtah? Zavoláme policii. Police provede šetření a napaří pokuty. Odpadky z okna na mém trávníku? Opět policie, další pokuty a důrazná výstraha. Rušení nočního klidu? Je to snadné, od toho tu je policie. Napotřetí nebude už nájemníkovi domlouvat, nýbrž jej na základě rychlého rozhodnutí soudu vystěhuje.

Tahle vypadá čisté právní řešení. Kteréžto jest u nás samozřejmě momentálně nesplnitelným ideálem. Takže se nám případ pro ministryni sociálních věcí rázem transformuje na případ pro ministra vnitra a ministra spravedlnosti.

Popravdě – ani mě moc neděsí, že by tenhle paskvil snad mohl projít, tomu se mi nechce věřit. Mnohem víc mě děsí, že tenhle nápad mnoho říká o ministryni sociálních věcí – o paní, která u nás chce zavádět kupříkladu norský model sociálky… Probuďme se včas!

Ministerstvo práce a sociálních věcí přichystalo novelu Zákona o státní sociální podpoře. Rodičovská by se podle ní měla zvýšit až na úroveň mateřské. Hlavním cílem novely je, aby matky a otcové čerpali rodičovskou rychleji, a mohli se tak dřív vrátit do práce.

Hlavním argumentem ministerstva je, že dlouhá rodičovská a s ní spojená pauza výrazně zhoršují uplatnění žen na trhu práce, snižují jejich výdělky v budoucnu a také důchody ve stáří. Tedy aspoň tak to tvrdí „experti“. Experti…?! To jako že experti na život?

Tihle „experti“ z ministerstva asi ví lépe než rodina, co je pro rodinu dobré. Autoři novely totiž nepřímo říkají, že pro rodinu je dobré, když máma nepohodlné děti odloží do jeslí, pracuje až do umdlení a na děti a manžela či partnera kašle. (Anebo si snad pan státní úředník myslí, že zaměstnavatel bude k matce shovívavý a řekne: „Paní, máte malé děti, jděte domu dřív“?)

Hodně lidí stále naivně věří představě, že čím dřív půjdeme do práce a čím víc budeme mít odpracováno let, tím vyšší budeme mít důchod. Což ale nejspíš do budoucna nebude pravda. Politici se za posledních patnáct let zmohli jen na to, že připravili katastrofální druhý důchodový pilíř, který vzápětí zase zrušili, a tím dali lidem na srozuměnou, že stát je ten nejhorší partner, který nedodržuje dohody. Tudíž u nás už žádná důchodová reforma během dalších třiceti let úspěšná nebude, protože jí nikdo nebude věřit a bude se z ní vždy snažit vyvlíknout, aby jej stát opět vzápětí nenapálil. A nejspíš vše časem vykrystalizuje do jednoduchého systému: Důchod bude nízký a bude rovný. Bude jen takový, aby lidé neumřeli hladem. S dnešním důchodem to nebude mít nic společného. Bude to jen sociální dávka k přežití, aby na ulicích nebylo příliš žebráků. Vše navrch si každý bude muset naspořit sám.

Neboli ten, kdo dnes své jediné dítě odloží do jeslí, aby jednou měl větší důchod, bude mít důchod stejný jako kupříkladu Rom s deseti dětmi, který zůstane s každým dítětem doma až do začátku školní docházky. Ale s jedním rozdílem – tento Rom bude mít hodně dětí, a protože se o ně v dětství staral a nikam je neodkládal jako přítěž, jednou se o něj jeho široká rodina postará a užije si nádherné a smysluplné stáří. Zatímco matka s jedním dítětem odloženým do jeslí skončí odložená v LDN. (Ale užila si kdysi „kariéru“.) Zemře sama, protože její dítě vyrůstalo v prostředí, v němž mu bylo vtloukáno, kariéra je nad vše. Stará máma mu ji přece nebude ohrožovat.

Dokonale to zapadá do konceptu sociálních inženýrů, kteří se nám snaží namluvit, že dítě nepotřebuje kontakt s rodičem, že ho lze nahradit prestižní školkou a drahými hračkami. Že příroda ženám nadělila prsa k tomu, aby je vycpaly silikonem, a dítěti strčily dudlík. Že je muž s plochou hrudí může nahradit na mateřské a krmit dítě hypoalergenní kaší. Že dítě nepotřebuje obejmout před poledním spaním od maminky, ale že mu postačí cizí paní ve školce. Že miminka brečí, protože zlobí.

Celá společnost se tak jen pomalu posouvá k vykonstruovaným představám a přestává rozumět své vlastní přirozenosti. Miminka přeci nezlobí. Jen říkají, že mají nějaký problém. Že je jim zima, že se bojí, že se jim chce spinkat, že mají hlad, nebo že prostě jen chtějí náruč. Tlak společnosti ale nutí rodiče chovat se k plačícím dětem jako ke zlobivcům: „Když budeš řvát a zlobit, dáme ti lekci tím, že se ti nebudeme věnovat, a ty pochopíš, že nás nemáš otravovat.“ Jen tím dítěti říkáme, že má ztratit přirozené instinkty. Že až bude něco potřebovat, má svou potřebu v sobě potlačit. Dítě se to naučí. Bude své fyzické i psychické potřeby v sobě dusit a dusit a bude poslušně cupitat do jeslí. Bude své potřeby v sobě dusit až do okamžiku, kdy jeho hlava víc nepobere, trochu mu přeskočí kolečko, vezme zbraň do ruky a půjde uvolnit svou frustraci a vystřílet polovinu ulice, protože bude mít oprávněný pocit, že jej svět nemá rád.

U mateřské to ovšem všechno začíná. Feministky tvrdí – a už o tom valnou část společnosti přesvědčili – že muž má být roven ženě a má s ní sdílet mateřskou. Zajímavá představa: Většina tvorů na planetě evolučně došla k modelu, kdy se o děti stará matka. Člověk měl po tisíciletí model stejný. A my si teď vymyslíme, že je z nějakého důvodu z rozhodnutí člověka lepší hnát matku od dětí do továren?

A tak se tedy dnes ženy chovají jako muži. Máme tu armádu singles, kterým je hodně nad třicet, mají za sebou mnoho vztahů, ale žádný nedokáží udržet, protože bez dětí je přeci tak snadné rozcházet se. Bez dětí člověk nemá motivaci podstoupit trochu nepohody a skřípající vztah držet. O co méně mají ženy dětí, o to víc mají mužů, antidepresiv, peněz a kariéry. Mají pocit, že muže nepotřebují, že je to jen sexuálně obtěžující hmyz.

Z mužů zase rostou nezodpovědní a trochu infantilní trotlové. Proč by také byli zodpovědní, když nemají pro koho? Jejich otcové se tradičně museli postarat o děti a ženu, aby přežil jejich rod, ale tihle floutci nemají o co se starat. A tak dnes pro zabití času skáčou z padáku, kupují si předražená kola, každý víkend sbalí novou kost a užívají si života. Ústav pro starce, kde jednou budou v plenách ležet celý den bez povšimnutí personálu, ještě před sebou nevidí.

A návrh ministryně sociálních věcí tuhle generaci jen utvrzuje v představě, že dělá dobře. Když už musí mít to jedno obtížné dítě, hlavně ho rychle odložit a vrátit se do práce. Mám dojem, že momentálně máme tu nejvíc asociální ministryni sociálních věcí, jakou jsme kdy měli. Dělá všechno pro to, aby rodiny ještě víc zlikvidovala.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

4. října 2013, 16. října 2014, 11. června 2015, 16. dubna 2015… To jsou jen namátkově data z mého archívu, kdy jsem psala o pomalu ale jistě nadcházející nové Velké Krizi. Jak tak s odstupem času do archivu článků zírám, říkám si, že téma Velké Krize mnou evidentně vždy cloumalo nadprůměrně hodně…

…Pak mě to přestalo načas bavit, protože jednoho nebaví omílat donekonečna to samé. Jenomže jak se zdá, Velká Krize nás už konečně dostihla. Je to ale tak trochu jinak, než se můžeme dočíst v titulcích novin z posledních dvou měsíců.

Tedy popravdě řečeno, je to vlastně ÚPLNĚ jinak.

Situace se dá zjednodušeně shrnout asi takto: Začátek roku se finančním trhům zrovna dvakrát nepovedl. A ekonomové a finančníci se v důsledku těchto propadů burz momentálně dělí na ty, kteří se bojí, že by znovu mohla přijít krize, a na ty, kteří tvrdí, že vlastně o nic nejde, že čas od času je pokles burz normální.

A já tvrdím, že ti i oni jsou vedle jako jedle. Přátelé, možná jsem se až dosud nevyjadřovala dostatečně jasně. Tak já to tedy zkusím říct zcela polopatický: Velice pomalu, pozvolna, přichází nová Krize. Ne že by tu byla hned zítra. Ale jisté je to, že hospodářský cyklus se už zlomil za svůj vrchol. Globálně. A Krize v podobě recese by mohla v těch nejohroženějších zemích udeřit už v horizontu měsíců. K nám by se mohla dostat příští rok v podobě hospodářského zpomalení. Ale co je hlavní: Já VŮBEC nemluvím o krizi, o které mluví někteří finančníci. Já mluvím kvalitativně o úplně jiném druhu Krize s velkým „K“. Nejde ani tak o to, že by musela být hlubší, musela by si nutně vybrat větší daň třeba v podobě většího počtu nezaměstnaných než ta poslední krize na přelomu let 2008-2009. Jde o to, že jde o zcela nový ekonomický úkaz, něco jako „nový živočišný druh“, chcete-li.

Dnes ekonomický stav světa připomíná situaci, kdy mouchy létají nízko, vzduch je vlhký a v dálce už jsou slyšet hromy. Pochopitelně se nakonec může bouře rozehnat. Nebo může udeřit ve vedlejší vesnici a nad vaším domem bude jen přechodně zataženo a uslyšíte v dálce hromy. Může také spadnout jen pár kapek. Ale pravděpodobnější je, že to bude celkem pěkná bouřka. Proč by tedy měla být jiná než ty předchozí? Protože ekonomický svět se změnil. Už není jako dřív.

Normální ekonomická krize je ekonomickou nutností. Je to evoluční krok vpřed. Během krize zbankrotují podniky (či domácnosti či státy), které nestačí držet krok s dobou, jsou v nějakém ohledu neefektivní. A uvolněné místo je pak nahrazeno novými podniky, které jsou v nějakém ohledu efektivnější. To je ten mechanismus – výměna již přežitého za efektivnější – co nás vlastně nestále posouvá pomalu vpřed. Krize, která přišla na přelomu let 2008-2009, měla ale odlišný průběh. Snad že předtím si svět prožil dost dlouhé období prosperity a navykl si na něj, najednou nebyl ochotný snášet nějakou „pitomou krizi“… A vlády a hlavně centrální banky se daly do urputného boje s krizí. Rozhodly se, že tentokrát ji poprvé v historii „porazí“. Možná si ještě vzpomínáte na hesla typu „z krize se profinancujeme“.

Výsledkem byl naprostý obrat v politice centrálních bank. Plus mínus přibližně do té doby se datuje celosvětový začátek toho, čemu se později začal říkat tisk peněz. Jenomže finančním trhům pumpování peněz ze strany centrálních bank brzy přestalo stačit. Stali se z nich závisláci na droze a začali potřebovat stále vyšší dávku. Po celém světě se začalo experimentovat s něčím, co do té doby nemělo po tisíciletí obdoby: Se zápornými úrokovými sazbami. Už neplatilo, že spoření je cnost. Najednou kdo si spořil, platil pokutu. A to je setsakra nepřirozené.

Protože banky by byly padlé na hlavu, kdyby si nechaly povinně vnutit peníze od centrální banky a pak se ještě nechaly trestat zápornými úroky za to, že je mají, logicky tyhle peníze začaly investovat. Protože se už v minulosti poučily, že dát hypotéku každému na potkání se drahně nevyplácí, byly „chytřejší“, a peníze tentokrát investovaly do akcií, dluhopisů a jiných cenných papírů. A svými mohutnými spekulacemi způsobily v jejich cenách ohromnou inflaci. Protože ano, to, že burzy byly a stále ještě jsou tak vysoko, není nic jiného než skrytá inflace.

Současně s tím se ale přihodila jiná věc: Nezapomeňme, že centrální banky celý tenhle tisk peněz prováděly proto, že se rozhodly zachránit všechny ty, kdo měli zbankrotovat. Takže mělo zbankrotovat Řecko, ale bylo uměle vytištěnými penězi vykoupeno. Zbankrotovat měla spousta evropských bank a podniků, ale byli vládními dotacemi zachráněni. Takže na jednu stranu tu máme některé podniky a banky zakonzervované někdy před krizí 2008, ale současně tu máme ceny jejich akcií uměle vyhnané mnohem výš než v roce 2008. Máme tu dluhy mnohých států ještě větší než v roce 2008, ale současně tu máme ceny jejich dluhopisů uměle vyhnané mnohem výš než v roce 2008. A aby toho nebylo málo, máme tu totálně impotentní centrální banky. Taková centrální banka totiž může leccos dělat, když ekonomika roste a úrokové sazby jsou vysoké (aby růst zchladily), nebo když je recese a úrokové sazby jsou nízké (aby růst podpořily). Ale co by probůh taková centrální banka asi ještě mohla dělat, když ekonomika prozatím stále ještě výrazně roste a úrokové sazby jsou záporné?! V takové situaci to může leda tak zabalit.

Taková podivuhodná kombinace okolností tu vskutku ještě nebyla. Dobře, říkáte si možná, dejme tomu, že svět je vskutku v prazvláštním stavu, a dejme tomu, že můžeme spílat centrálním bankám, že nás do tohoto extrémně nebezpečného stavu dostaly. To ale přeci ještě neznamená, že krize už je na spadnutí. Vždyť třeba česká ekonomika mimořádně rychle roste…

Roste. Jenomže česká ekonomika nebude tou, kde se krize zrodí. Ta to odskáče teprve až s nějakým časovým odstupem. Varovné signály se však již začínají množit. Tak třeba výběr 300 nejlepších akciových titulů FTSEurofirst 300 je nejníž od srpna 2013. Evropský bankovní sektor jen od začátku roku poklesl o 28 %. To samo o sobě prozrazuje praskání cenové akciové bubliny. Ale samotný pád akcií by mě nijak neděsil. Co je mnohem horší, ale co není tak mediálně vděčné, a tudíž to není na první pohled tak dobře vidět, jsou dluhopisy. A překvapivě prozatím ještě ne ty evropské, ale americké. Hodně zjednodušeně řečeno: Obvykle platí, že když se výnosy dluhopisů s dlouhou splatností vyrovnají s výnosy s krátkou splatností, přichází krize. Je na to řada vědeckých vysvětlení, ale to teď není zase tolik podstatné. Podstatné je, že právě tenhle stav v USA už nastal. Nastavení cen a výnosů amerických dluhopisů (tzv. výnosová křivka) dnes říká, že pravděpodobnost krize je nyní stejná, jako byla v roce 2007. Stačí to na vysvětlení mých obav…?

Na drtivou většinu akcií, dluhopisů, podílových listů a dalších cenných papírů bych dnes nesáhla ani dvoumetrovou hygienickou tyčí. Mám neblahý dojem, že letos to s většinou z nich ještě dál půjde v průměru z kopce. Totéž platí o penzijních fondech, které nainvestovaly své peníze právě do těchto cenných papírů. Jestli vás to zlobí, máte kde si stěžovat – u centrálních bank, které se posledních 10 let napříč světem chovaly ne jako ekonomové, ale jako politici bez rozumu. Nebýt jich, tuhle budoucí Velkou Krizi jsme si mohli ušetřit.

Ale aspoň jedna malá naděje tu je: Mnohé indicie už dneska ukazují, že dopady Krize na Evropu nebudou stejné. Zatímco do jihu Evropy by mohl udeřit blesk, třeba Německo bude zasaženo relativně méně. To je šance pro nás – koneckonců nejsme Německu zase tak daleko…

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Když bylo proti televizi Prima vzneseno pouhé podezření, že možná zmanipulovala svou reportáž, psalo se o tom pomalu na každém kandelábru. Když se nyní prokázalo, že Prima se manipulace nedopustila, ale jednoznačně se jí dopustil se někdo jiný, je až na pár čestných výjimek ticho po pěšině!

Takhle má vypadat objektivní informování veřejnosti?! Připomeňme, o co v kauze jde:

Nadační fond Generace 21 organizuje přesun imigrantů do Česka. Tito imigranti jsou ubytováni v Jihlavě. Před několika dny odvysílala TV Prima reportáž z místa jejich ubytování. Jeden z imigrantů se v ní vyjádřil podle překladu Primy takto: „Nejdůležitější pro mě je vhodné bydlení. A pokud budu bydlet v nějakém kravíně, který je znovu přemalován, tak takové věci nebudu v žádném případě akceptovat a vrátím se do Iráku.“ Vyjádření následně zvedlo vlnu emocí.

Prima byla okamžitě nadačním fondem obviněna, že si výrok vymyslela. Fond své tvrzení o údajné manipulaci podpořil i zdánlivě neprůstřelným argumentem. Na místě natáčení byla totiž přítomna i další, blíže neidentifikovaná osoba, který natáčení natočila na mobilní telefon. Na nahrávce jsou vidět reportér, kameraman, respondent a tlumočník z arabštiny. Tato nahrávka pak byla nadací vyvěšena na internet i s novým překladem. Nový překlad kupodivu zněl úplně jinak, než tvrdila Prima. A to takto: „Přijeli jsme sem s otevřeným srdcem, abychom v této zemi žili. Během několika dnů našeho pobytu v České republice jsme se přesvědčili, že Češi jsou velmi milí lidé, kteří nás přijali a zabezpečili nám všechny naše potřeby. Doufám jen, že dostaneme vhodné bydlení. Zbytek věcí se postupně zabezpečí, protože jsme sem nepřijeli jíst a odpočívat, ale pracovat. Moji synové jsou zruční lidé, kteří se dokáží postarat o potřeby svých rodin. Pokud by nám ale bylo nabídnuto nevhodné místo na žití, pracovat bychom nemohli.“

Vzápětí se objevily na sociálních sítích dvě značně frekventované hypotézy. Podle jedné z hypotéz, kterou mimochodem značně podporovala menší frakce českých novinářů, reportáž cíleně zmanipulovala Prima, která si měla vše dopředu naplánovat a záměrně vložit imigrantovi do úst slova, která měla rozdmýchat vášně veřejnosti, přiživit protiimigrační nálady a zvýšit sledovanost.

Podle druhé z hypotéz měl být údajně manipulátorem arabský tlumočník, který měl tato slova vložit do úst křesťanskému imigrantovi kvůli tomu, že prý coby muslim nenávidí křesťany. Nahrávka, kterou zveřejnila nadace, se tuto hypotézu naoko zdála podporovat.

Jak se však brzy mělo ukázat, ani jedna z hypotéz nebyla správná. V sobotu 13. 2. totiž Prima odvysílala znovu skoro celý hrubý záznam přímo v arabštině. Dva další překladatelé z arabštiny následně potvrdili správnost původního překladu o kravínu (či stáji, či obydlí pro zvířata). A současně vyšlo najevo, že obě nahrávky – nahrávky Primy i nahrávky nadace z mobilního telefonu – pokrývají jinou část rozhovoru. Kdo byl tedy manipulátorem? Patrně nadační fond, který svou politicky daleko lépe znějící nahrávku záměrně vydával za identickou té nahrávce, kterou měla k dispozici Prima. (Jediným alternativním vysvětlením totiž je, že nadační fond Generace 21 projevil sotva uvěřitelnou dezorientovanost v natočeném materiálu.)

Až potud je vše sice na hraně morálnosti, protože některé informační servery se neobtěžovaly informovat o nejasnostech nezaujatě pohledem obou stran, ale převzaly jen líbivější verzi nadačního fondu. Psaly tedy ne vyvážená fakta, ale to, co chtěli, aby byla pravda. (Abych předešla spekulacím – kupříkladu server Idnes přinesl pohled obou stran a zařadil se tak do oné objektivnější skupiny.) Navíc někteří novináři, kteří se nechali slyšet, že chyba je „jistě na straně Primy, jelikož přeci vědí, jak to chodí v médiích“, tím vlastně mezi řádky přiznali, že s manipulacemi mají zkušenosti. Daleko za hranou ale pro mě je, že i mnoho hodin poté, co bylo do celé kauzy vneseno nové světlo, stále visí na Internetu staré články obviňující Primu a jdoucí na ruku chybné verzi nadačního fondu! Dnes možná máme dojem, že už bylo vše uvedeno na pravou míru a není tedy třeba o věci víc informovat. Jenomže veřejná paměť je neuvěřitelně krátká. Takže až si za dva roky někdo vyhledá hesla „Prima – přemalovaný kravín“, vypadnou na něj téměř pouze články stále detailně vysvětlující, jak televize manipulovala své zprávy, a stavící jihlavské křesťanské imigranty do role dezinterpretovaných mučedníků. Jinými slovy, tato nesprávná verze se nakonec zapíše do historie jako „ta správná“.

Čím víc se však do kauzy noříme, tím víc podivných informací kolem nadačního fondu se objevuje. Tak například:

– Fond uvádí na svých stránkách, že jeho hlavním cílem je „dostat do bezpečí do České republiky 153 křesťanů, jejichž životy jsou ohroženy v Iráku a v Sýrii.“ Ve skutečnosti do Jihlavy byly převezeny vytipované rodiny sice původně z Íráku, které se ale následně přesunuly do relativního bezpečí v Libanonu.

– To, zda respondent v reportáži použil slovo kravín, chlév, či zvířecí obydlí, není zase tolik relevantní. Relevantní je kontext: Pán si stěžoval na kvalitu bydlení a tvrdil, že pokud bydlení nebude lepší, pak se mu stěhování nevyplácí. Z toho jasně vyplývá, že se jedná o ekonomického migranta, nikoliv o uprchlíka z obav o svůj život, jak je nadací vykreslován. (Abychom si rozuměli: Já nejsem a priori proti všem ekonomickým migrantům. Podle studie, kterou jsme vypracovali, někteří ekonomičtí migranti byli v historii pro cílovou zemi přínosem, jiní zase naopak čistou ztrátou – věc není černobílá. To, co kritizuji, je manipulativní posun v informování. Je-li někdo gastarbeiterem a přichází-li za prací, proč to neříct na rovinu, proč to mlžit?)

– Skupina lékařů z Jihlavska zveřejnila podivný email, který jim byl zaslán nadací. V něm nadační fond vyvíjí na lékaře nátlak, aby imigrantům provedli vstupní vyšetření. Všichni lékaři do jednoho odmítli, protože formu emailu považovali za zastrašování. Email totiž zhusta zmiňoval paragrafy o údajné povinnosti lékařů vyslyšet nadaci a hrozil, že v případě odmítnutí „fond bude informovat VZP“.

Podivností je tedy řada, a všechny směřují k arogantnímu chování nadačního fondu. Vtírá se otázka, zda motivy fondu nejsou i jiné než jen křesťanská láska k bližnímu. Nadační fond je sice z právního pohledu „nezisková organizace“, ale současně budiž řečeno, že tato nezisková organizace sdílí náklady na přesídlení křesťanských imigrantů společně s českou vládou, kterou v této věci fond oslovil.

Znovu zdůrazňuji, že na gastarbeiterství jako takovém není principiálně nic špatného. Také není nic špatného na konceptu, aby se nějaká nezisková organizace rozhodla přivést do ČR pár lidí, kteří akceptují českou kulturu a také zde následně pracují. Znechucuje mě ale lavina polopravd a manipulací, která tuto podivnou kauzu provází. Jak věřit v čisté úmysly tam, kde dotyčný má potřebu překrucovat fakta? Proč to asi dělá? Svědčí o čistotě jeho úmyslů? V tom je dle mého soudu jádro pudla.

Kdyby kauzu neprovázela pachuť manipulací, většina veřejnosti by nad vším možná mávla rukou a slova o zvířecím obydlí by asi brzy pustila z hlavy. Jenomže tlak generuje protitlak. Když bude mít veřejnost pocit (i kdyby nakrásně byl falešný), že je podváděna a někam tlačena, brzy to vybublá ve frontální odpor vůči všem příchozím – i všem slušným a ochotným pracovat. Zkrátka multikulturalisté tlačí na pilu až moc a tím si pod sebou nerozumně podřezávají větev.

Ministryně Marksová je komička! Smíchy jsem se až za břicho popadala, když mi jeden živnostník-zelinář ukázal dopis, který od ní dostal. Nebyl sám. Spolu s ním dopis v těchto dnech dostává dalších asi 600 tisíc lidí.

Ministryně v dopisu apeluje na živnostníky, aby si prý dobrovolně, sami od sebe, zvýšili svůj daňový základ a s ním i zálohy na důchodové pojištění do prvního, tedy průběžného pilíře. Že prý v opačném případě by dnešní živnostníci, kteří si mnohdy odvádějí naprosté zákonné minimum, „mohli mít v důchodu problémy.

Předpokládám, že na tenhle vtip ministryni Marksové neskočí ani osoba ducha mdlejšího. Protože lepší návod na to, jak se dobrovolně nechat státem okrást, jsem asi ještě neslyšela. A za slovem „okrást“ si stojím, byť ani trochu nepodezírám současnou vládu, že by to měla v úmyslu. Ovšem historický příklad nám vysvětlí, jak to v dějinách s těmi krádežemi bývá.

Když před několika lety vláda uvažovala o zavedení povinného druhého důchodového pilíře, byla jsem s manželem Pikorou jedna z prvních, kteří proti tomu hlasitě protestovali. Řada lidí to nepochopila a označila nás za levičáky nejhrubšího zrna. Měli dojem, že spořit si povinně na důchod ve druhém pilíři je přeci „správně pravicové“. Tihle kritici ale vůbec nepochopili, že my jsme tehdy druhý důchodový pilíř napadali nikoliv zleva, ale naopak zprava – varovali jsme, že vládě není možno věřit, že pilíř znovu nezruší, že peníze v něm nashromážděné nezestátní, že penzijní fondy nebudou prodělávat. Jak to dopadlo, všichni víme. 2. pilíř sice naštěstí nakonec nebyl zaveden jako povinný, všechno, před čím jsme varovali, se ale vyplnilo: Důchodové fondy v průměru loni vygenerovaly svým ovečkám ztrátu – ve fondech je méně, než do nich lidé vložili. Druhý pilíř, který byl zaveden na dlouhá desetiletí, nepřežil ani jednu vládu a byl zase zrušen. A peníze ve fondech u nás sice zestátněny nebyly, ale v jiných zemích ano (svého druhu o zestátnění se vlastně jednalo v Řecku).

Z tohoto příkladu je dobře vidět, že státu věřit nelze. I kdyby nakrásně jedna vláda teoreticky měla dobré úmysly, ta příští je už mít nemusí. Takže i kdyby to ministryně Marksová myslela z čirého altruismu tak, že jí leží na srdci blaho budoucích důchodců a snažila se jim dobře poradit, aby vyššími dnešními odvody navýšili svůj pozdější důchod, bylo by čiré bláznovství ji poslechnout. Vzhledem k tomu, že svět se nejprve zbláznil do druhého pilíře, ale pak v mnoha zemích přišli na to, že je to slepá vývojová větev, a zase se mnohem víc začali zaměřovat na průběžný systém, dá se čekat, že průběžný systém čeká v budoucnu řada změn. Asi nás dříve či později čeká zvýšení věku pro odchod do důchodu, zvýšení povinných odvodů a také snížení důchodů. A já osobně si troufám odhadnout, že vývoj nezadržitelně směřuje k tomu, aby ode dneška za třicet let byl lidem vyplácen rovný důchod. Zkrátka všem stejně bez ohledu na zásluhy. Podobně, jako je dnes garantováno životní minimum. Takže kdo by si dnes v dobré víře, že jednou dostane z průběžného systému víc, navýšil své odvody, nejspíš za pár desítek let dostane úplně stejný (a mizerně nízký) důchod jako ten, kdo dnes ministryni neskočil na špek.

Mimochodem, umíte si představit, že by dnes vláda prohlásila: „Všem těm, kteří v roce 1985 měli vysoký plat, dnes přidáme na důchodech, protože je to spravedlivé?“ Divná představa, že? Zrovna tak divná se nám za třicet let bude zdát představa, že by vláda chtěla zvýšit důchod sedmdesátníkům, kteří dnes naivně vyslyšeli paní Marksovou a dobrovolně platili státu víc, než museli…

A to ani nemluvím o tom, jak moc by si lidé dobrovolným navýšením odvodů polepšili i za předpokladu, že by se systém nezměnil. Je tu totiž jeden zásadní logický nesmysl: Víme už, že fondy v průměru loni peníze znehodnocovaly. Není divu – finanční svět je všechno, jen ne v normálním stavu: úrokové sazby jsou prakticky nulové (jinde ve světě záporné), některé dluhopisy nesou záporný (!) výnos a akcie, do kterých mohou fondy investovat třeba na Slovensku, od začátku roku střemhlav propadají. Například 600 nejlikvidnějších evropských akcií pokleslo od začátku roku už o neuvěřitelných 24 %! A to mají ještě fondy tu výhodu, že mohou investovat získané peníze na dlouhou dobu. A dlouhodobá investice je téměř vždy výnosnější než krátkodobá. Jak by tedy asi mohl peníze „zhodnotit“ průběžný systém založený na principu dnes vybrat peníze, zítra je rozdat? Jinými slovy – když si peníze nechám a budu je investovat sama, mám z definice vždy větší šanci mít z nich víc, než kdybych je teď nasypala do průběžného systému, který peníze nezhodnocuje vůbec.

To mám mnohem lepší nápad, co se svými penězi udělat, než je teď zbytečně nacpat státu. Stejnou částku, jakou by si paní Marksová představovala, že by živnostníci měli každý měsíc poslat státu navíc, by si mohli dát stranou. A spořit si na důchod sami. Spořit si do něčeho, co je víceméně skoro nezávislé na (z)vůli státu: do zlata, do hypoték a bytů, do polí… do čehokoliv, co v důchodu budu moct zase prodat a co mi v důchodu přilepší. Ale co mi současně příští zase vláda nevezme.

Mám ráda svou zemi. Nejsem, myslím, ani trochu nacionalista. Dokonce bych se asi váhala podepsat i pod o něco slabší slovo patriotismus, který je jakousi emocionální oddaností domovské zemi. Cožpak o to, ne že bych ve vztahu k Česku necítila žádné emoce, ale asi to nebude „to ono“, co je pojmem míněno, jelikož jisté pozitivní emoce cítím třeba i ve vztahu k Anglii, Skotsku, Austrálii… Zkrátka nemám ráda nálepky, a tak se jednoduše a prostě se spokojím s konstatováním, že mám ráda Českou republiku.

Což by se leckomu mohlo zdát překvapivé, jelikož skoro všechno, co napíšu, je nějakým remcáním na mou zemi. A pokud to už není remcání na mou zemi, tak je to remcání tu na EU, tu na Řecko, tu zas na nějakého nafrněnce, který má falešný dojem, že je lepší borec než ti ostatní. A víte co? Remcám, protože mám ráda svou zemi.

Ano, může se to zdát padlé na hlavu. Ale je to tak. Řeknu vám totiž malé tajemství: Jsem hluboce, opravdu hluboce přesvědčená, že Česká republika je mimořádně skvělé místo pro život. A protože nechci, aby si to pokazila, případně si přeju, aby byla ještě o trochu lepším místem, remcám všude tam, kde se dá něco ještě zlepšit. Alternativně tam, kde to jinde dělají špatně, a bojím se, abychom to moc neokoukali. Protože by byla škoda si tak pěkné místo pro život pokazit.

Tak teď asi máte dojem, že jsem definitivně spadla z višně. Ale jen posuďte sami: Ať si vzpomenete, na co chcete, na jakoukoliv oblast života, skoro u všeho nakonec zjistíme, že na tom sice nejsme nejlíp na světě, ale taky, a to je právě důležité, na tom nejsme nejhůř. A když se všechny ty bramborové medaile posčítají, hravě v počtu nasbíraných bodů strčíme do kapsy i země, které v některých ohledech získaly zlato. Tak schválně:

Co třeba taková korupce? Podle žebříčku Transparency International jsme na 53. místě ze 175. Sice žádný zázrak, ale pořád jsme v nejlepší třetině.

Říkáte si, že bychom měli být aspoň v první patnáctce? No jo, jenomže v té jsou země jako Dánsko, Švédsko, Norsko, Nizozemsko nebo Německo. Tedy země, které mají setsakra velké problémy s imigrací. U nás ale, aby imigranta jeden hledal lupou; v tomhle ohledu jasně sbíráme body.

A co třeba rozvinutost ekonomiky? Nepatříme sice mezi nejbohatší země světa, podle Eurostatu HDP na hlavu v Česku představuje 84 procent průměru EU. Ale na druhou stranu z pohledu populace celého světa patříme mezi absolutní špici – taky jsme se mohli narodit v Somálsku nebo v Bangladéši. A navrch zdatně průměr dotahujeme, protože loni jsme dosáhli dokonce nejrychlejšího růstu v Evropě!

V létě se u nás pole žlutí tou odporně páchnoucí agroferťáckou řepkou, co na ní devět lidí z deseti má alergii. Socialistické evropské zemědělství a eurodotace tedy u nás kvetou. Jenomže dovoluji si podotknout, že pořád tu nemáme tak příšernou líheň socialismu, euronesmyslů a všelijakých regulačních buzerací jako třeba v mnohem bohatší Belgii. Ostatně v Evropské komisi se zrodil i onen legendární předpis na zakřivení banánů.

To u nás se s regulací všeho druhu pořád jakž takž držíme na uzdě. Aspoň si nejsem vědoma, že by se česká vláda dohodla s Googlem nebo sociálními sítěmi na mazání „závadného obsahu“ – tedy že by zavedla svého druhu cenzuru jako v Německu.

Naše vláda sice nakonec neměla na rozdíl třeba od Slováků odvahu jít do přímé konfrontace s EU, když došlo na schvalování kvót pro imigranty, ale alespoň se nějaký čas snažila před veřejností tvářit, jako že jí kvóty nevoní. Mohlo přitom být mnohem hůř. Náš premiér také mohl otevřít náruč a imigranty k nám zvát – jako německá kancléřka.

Ani u nás sice není politicky korektní označit některé skupiny obyvatel lidovými názvy, ale na druhou stranu když na sociální síti lidovým expresívním výrazem označíte prezidenta nebo premiéra, neskončíte na Guantánamu kvůli podezření z terorismu. A taky nehrozí, že naše vláda obviní nějakou jinou vládu z údajné výroby jaderné bomby a rozpoutá válku.

Nemáme svou vlastní ropu v Severním moři. Docela pech. Ale zase když vám občas ujedou nervy, jelikož to je lidské, a plácnete rozhořčeně dítě přes zadek, nemusíte se bát, že vás soused nabonzuje sociálce a že ještě ten den vám dítě bez šance na návrat ukradnou a pošlou na převýchovu – jako v Norsku. (A to ani nemluvím o tom, že nemáme půl roku noc.)

Nejsme sice žádní veselí Italové, ale taky nejsme žádní studení suchaři jako velká část Švýcarů, natož abychom podlehli tak jako Skandinávci iluzi, že stádo je víc než jednotlivec, že rovnostářství je víc než zásluhovost, že na blahobyt je nárok, místo abychom si ho zasloužili.

V některých čtvrtích v Ústí nad Labem bych sama po setmění měla nahnáno; ale přesto u nás dosud neexistují tak jako ve Francii, ve Velké Británii nebo v USA v pravém slova smyslu celá rozlehlá ghetta, kde zákon neplatí.

Jedna část lidí u nás nadává na prezidenta, jiná část zase na premiéra. Ale přiznejme si, že pokud se nám ten či onen politik nelíbí, můžeme mu to zúčtovat ve volbách. To, že moc není z čeho vybírat, je věc jiná; pořád je to lepší výběr než mezi Putinem a Putinem.

A může to jít ještě mnohem dál až do absurdit. Nemáme sice vlastní moře, ale když se nám zachce, za dvanáct hodin k němu kdykoliv dojedeme a na hranicích ještě pořád přitom ani nemusíme přibrzdit. Nemáme Alpy; zato taky nejsme placka jako Maďarsko a když se nám zachce, můžeme si zajet na lyže do Krkonoš.

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jistě, i u nás je mnoho špatného. Svobody slova pomalu ubývá. Politická korektnost se šíří jako mor. Kvóty pro ženy jsou na spadnutí. Androgynnost se stává společenskou normou. Ale přiznejme si, že to vlastně není tak moc naše vina. To, že ubývá svobody, je trend celého vyspělého světa, který pozvolna sklouzává k sebedestrukci své vlastní kultury a nenápadně pod rouškou podivné hypotézy multikulturalismu uvolňuje místo kultuře nové. My se vlastně těmhle cizím trendům ještě celkem úspěšně bráníme. „Novoty“ typu kvót vždy zavádíme až mezi posledními.

Tak jsme jako jedni z posledních zavedli druhý pilíř důchodové reformy a vzápětí jsme ho zase zrušili, takže ani nestačil napáchat moc škod. Kdybychom si s reformou pospíšili o pár let jako Slováci, dnes bychom mohli plakat mnohem víc. A nejzářnějším důkazem našeho vzdorování je euro. Většina zemí, které vstoupily do EU, dělaly, co mohly, aby co nejrychleji na euro dosáhly. My ne. Podobně jako Britové. Dnes je většina obyvatel proti přijetí eura. A my můžeme být tváří v tvář krizi eurozóny rádi, že jsme se nikam nehnali.

Bývaly doby, kdy jsem koketovala s myšlenkou odstěhování se do jiné země. Dnes mě něco takového ani nenapadne. Když to tak všechno vezmu kolem a kolem, sotva najdeme lepší zemi, než je ta naše.