Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

„Nechci do ústavu, já vám na to…“, začíná jedna lehce punkersky laděná písnička Tří sester. Jo, podepisuji, asi tak nějak. Vždy bylo a vždy bude mou vírou, že se o sebe postarám líp, než by se o mě postaral kdokoliv jiný včetně státu.

Ale kolem sebe pořád vidím stádo oveček, které jsou přesvědčené, že se o ně kdosi postará lépe, než by to zvládly ony. Věří, že co stát řídí, dobře řídí. A čím bohatší stát, tím lépe řídí. A zvláště pak dobře řídí, jde-li o všechny státní instituce, které se mají starat o děti. Kolem nás je spousta těch, kteří odmítají věřit, že v Evropě je řada státem podporovaných systémů, které namísto ochrany dětí dětem ubližují. Jde obvykle o dva typy lidí.

Jedněmi z těch, kdo odmítají připustit, že taky něco v ochraně dětí může být špatně, a současně patří mezi největší zastánce státních zásahů do rodin, jsou ti, kteří sami prošli traumatizujícím dětstvím. Zažili na vlastní kůži, jak táta bije mámu či zneužívá děti. Vlastní trauma je zaslepilo tak, že mají dojem, že je lepší 99 procent dětí vzít rodičům neoprávněně, než jedno nechat sexuálně zneužívat. Pro ně je rodinné násilí za všech okolností horší než násilí páchané omylem státní mocí na fungující rodině.

Druhou skupinou těch, kteří odmítají připustit, že systém státní ochrany dětí a takzvané juvenilní justice (tj. justice pro děti) může být špatný, jsou lidé prostě jen naivní, kteří věří, že v rozvinuté zemi přeci „není možné“, aby se dělo něco nekalého.

Nechme raději stranou třetí kategorii – ty nejhorší a doslova opovrženíhodné jedince, kteří chyby systému popírají ne z vlastní víry, ale protože na něm vydělávají kupříkladu čerpáním peněz tzv. norských fondů.

Jenomže historie Evropy nás bohužel přesvědčuje o tom, že i rozvinuté země se čas od času dopouštějí na dětech zvěrstev. Všechny tyto kauzy státní „ochrany“ dětí mají společné jedno: ve své době jsou popírány a málokdo o nich ví, po čase o nich ví víc lidí, ale přesto jsou tabuizovány, a pak se najednou zpětně provalí, když se traumatizovaní a již dospělí jedinci odhodlají hromadně promluvit. Pak je na světě kauza jako hrom. Příkladů je mnoho.

Ještě v 70. letech posílalo Švýcarsko sirotky na výchovu do rodin, v nichž se stávaly levnou pracovní silou a někdy i otroky. Teprve až nedávno se o tom začalo mluvit. Takzvané „Verdingkinder“ má odškodnit nový zákon částkou 20 až 25 tisíc franků. Údajně bude odškodněno 15 tisíc lidí – na 8milionovou zemi je to ohromné množství dětí, které byly týrány s požehnáním státní moci. Otročení bylo ve Švýcarsku zjevně běžné – a přesto se o něm dlouho „nevědělo“. A to přitom v tom vyspělém Švýcarsku, kde „přece dělají všechno dobře“.

Dalším podobným případem jsou tzv. Magdaleniny prádelny. Jejich existence se provalila v Irsku až v 90. letech. Oficiálně měly tyhle katolické ústavy napravovat padlé ženy. Ve skutečnosti to byly galeje pro svobodné matky a jejich děti – trest za sex mimo manželství. Ženy a děti v nich otročily a byly fyzicky i psychicky týrány. Nesměly se smát, nesměly se bavit, za vše byly bity. Ačkoli neporušily žádný zákon, když utekly, policie je vrátila zpět. Systém se stal silnějším než právo. Stát selhal a trýznění podporoval.

Srovnatelným případem je i postupně narůstající skandál kolem norské sociální služby Barnevernet. Kauza Barnevernetu je momentálně ve stádiu přelomu, kdy už se o ní sice pomalu začíná mluvit, ale poprask ještě nedorostl do vrcholné fáze a systém se dosud nevzdal. Už se sice mluví o týrání dětí, ničení rodin, jsou i první svědectví. Ale dosud jich je málo, a tak je stále dost těch, kdo odmítají uvěřit. O tom, že systém pod pomalu rostoucím tlakem množících se svědectví začíná mít trhliny, svědčí to, že se už začal bránit a tvrdí, že to je ruská propaganda (ruská propaganda je takové moderní zaklínadlo na vše, co se systému nehodí do krámu).

Česká republika na tom sice zdaleka není až tak zle… ale: Poslední kauza ústav Chrastava. Třetina dětí tu prý byla zavřena neoprávněně, rozumějme protizákonně. A budou se vracet domů k rodinám, od nichž prý některé z nich nikdy neměly odejít. Jen pár dní předtím ombudsmanka Šabatová odhalila desítky pochybení u „ochrany“ dětí. Místo skutečné ochrany a svěření odebraného dítěte například blízkému příbuznému, který o to projevil zájem, byly děti opět z arogance veřejné moci zavřeny do ústavu. (Ombudsmanka tím trochu vykompenzovala svou slušnou sbírku černých puntíků za své jiné přehmaty.) Je opomenutí a opomenutí. Zmýlit se při napaření pokuty za rychlou jízdu je trochu jiný level než zmýlit se, ukrást dítěti neoprávněně jeho rodiče a traumatizovat ho doživotně: Tady omluva NEEXISTUJE.

Bohužel Británie asi není v některých ohledech o moc lepší. Sice se (snad) nedopouští týrání dětí podobného kalibru jako v některých předešlých popsaných případech, zato zaperlila přednedávnem. V Evropě totiž zmizely v posledních letech tisíce dětských běženců, kteří nejspíš často končí jako sexuální otroci. Organizace Save the Children odhadla, že jich je 26 tisíc. Britský poslanec zachráněný sirem Wintonem v dubnu navrhl tyto dětské běžence přijmout. A neuspěl. V britském Parlamentu se zvedla mohutná opozice, poslanci se rozdělili prakticky napůl a návrh těsně neprošel.

Proč neprošel? Protože mnozí (správně) namítají, že tyto děti nejsou (v mnohých případech) ve skutečnosti děti. Prý už jim bylo 18 a za děti se jen vydávají, aby získaly azyl. Prý rodina tyto ne-děti do Evropy posílá, aby dítě získalo azyl, a pak na základě principu slučování rodin za ním mohla přijít i další rodina.

Na každém šprochu pravdy aspoň trochu a v tomto případě se zdá vysloveně logické, že na tom asi něco bude – přesně to asi nikdo nikdy neprověří. Jenomže i kdyby to byla pravda – i kdyby – tvrdím, že stojí zato nechat se podvést 999 ne-dětmi a zachránit jedno dítě. Protože tohle jedno dítě nemůže za to, že jeho rodina je – s prominutím – banda idiotů, která sem své dítě poslala. Dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo.

Úplně se bojím představy, co by bylo, kdyby nedej bože hypoteticky přišla nějaká válka. Nechtěla bych vidět to pokrytectví, udavačství a sobectví, které by náhle v dnešní Evropě vyplulo na povrch. Za války lidé udávali ostošest. Dnes by to nebylo jiné. Tohle pokrytectví na první pohled není vidět, ale vždy vyplave na povrch, když o něco jde. Britský parlament je přesně takovou ukázkou vzorového pokrytectví. Pokrytci jsou i ti, kteří mají plná ústa práv a zájmů dětí, ale současně se snaží dnes už potácející se norský systém k nám ve vidině norských peněz vyvážet.

Kde se ale tohle sobectví vzalo? Asi tím dlouhodobým evropským socialismem, kdy každý získal dojem, že má na něco nárok. „Nárok“ na práci, „nárok“ na ochranu, „nárok“ na korektní mluvu o sobě. Všichni máme jen „nároky“, nikdo nemá žádnou nepsanou povinnost. (Nemám na mysli asi tak milion povinných buzerací plynoucích ze zákonů regulujících zakřivení banánů; mám na mysli přirozené a skutečné povinnosti vůči své rodině, které se někam vypařily.) Starší generace měly smysl pro nepsanou povinnost postarat se o svou rodinu, dnešní generace mají smysl pro nárokování si domnělých „práv“. Odtud ono rostoucí sobectví.

Každý něco chce a stát mu to má dát. Jenomže když každý má jen tunu „práv“ a žádné povinnosti, pak se také nutně musí vytrácet pocit zodpovědnosti a sounáležitosti.

To mě asi na imigrační invazi štve nejvíc – že vzbudila ve společnosti temné pudy a vášně i vůči nevinným. Za pár vykuků zapláčou všichni. (Pozor – neplést si tato slova s bezuzdným vítáním imigrantů. Má slova o nevinných a o dětech nejsou nijak v rozporu s tím, že vůči ilegálním imigrantům bychom měli postupovat jako Evropa ostřeji a vnější hranice Schengenu bychom měli střežit mnohem důkladněji. Jenomže na děti, které nejsou na rozdíl od dospělých tak docela odpovědné za svůj stav, musíme z principu hledět jinak.)

Morální úroveň společnosti se nepozná podle míry servilnosti vůči silným (ať už to jsou USA, Čína, Rusko, či domácí oligarchové), ani se nepozná podle míry tvrdosti proti „zlobivým“ (jako vězni či imigranti), ale podle míry vstřícnosti vůči slabým: umírajícím, rodícím se, starým, postiženým a dětem. Mám dojem, že s tím jsme dost naštíru.

Evropa je, zdá se, morálně dost v úpadku. Proto se tolik může dařit systémům, které místo ochrany děti častěji týrají. Ve jménu peněz, norských fondů, i obyčejné naivity. Z takové falešné společnosti je mi zle. (NO FUTURE!)

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

BREXIT je na spadnutí. Asi většinu z nás překvapilo, že s blížícím se datem referenda o vystoupení Británie z EU sílí tábor příznivců opuštění EU, ne naopak, jak to v podobných otázkách většinou bývá.

Zato vůbec nepřekvapují důvody, které Brity k rostoucímu příklonu k opuštění EU vedou. Češi často hádají, že jsou to obecné nářky na jakousi vágní „buzeraci z Bruselu“, či ve střední Evropě tak známé nářky na „imigrační příval“. Ale ne, ve skutečnosti téměř každý Angličan, se kterým prohodíte pár slov – a to i ten, který si přeje setrvání v EU – remcá nad sociálními dávkami pro imigranty.

Abychom si rozuměli: Zaprvé Britové důsledně mluví o imigrantech, nikoliv o uprchlících. Zadruhé těmito imigranty mají na mysli nikoliv jen lidi z Afriky či Blízkého Východu, jak si je představujeme nejčastěji my; oni mají na mysli třeba i nás Středoevropany. Zatřetí Britům ani tak moc nevadí – ve srovnání s častými emocemi ve střední Evropě – kulturní a národnostní rozdíly, vadí jim ale, že (jak nezapomenou nikdy dodat) „kvůli EU“ jim všem musí vyplácet dávky. Jinými slovy, odpor k U se v Británii zhmotnil především v podobě odporu k povinnosti platit dávky každému ekonomickému imigrantovi.

Je tenhle důvod možno označit v pravém slova smyslu za „euroskepticismus“? Tedy za negativní postoj vůči evropské integraci? Nemyslím. Britové nemají v zásadě skoro nic proti integraci jako takové, proti bourání hranic. Mnozí si dokonce představují, že nyní opustí EU, pak si vyjednají výhodnější podmínky, především výjimku z nutnosti platit dávky všem imigrantům, a pak do ní vstoupí znovu. (Nechme stranou, že je to možná naivní postoj, protože ani trochu není jisté, zda tahle strategie se může podařit.  Spíš si myslím, že nevyjde.) Zkrátka britský postoj ve valné většině jednotlivých případů nemá co dělat s emocemi, s nějakým vágním pocitem, že „integrace je špatná“, ale je důsledkem velmi racionální ekonomické úvahy.

Co má tohle s námi společného? Všechno. Odpůrci setrvání ČR v EU – a že jejich počet roste! – bývají eurooptimisty často označováni za hlupáky, kteří mají jen jakýsi vágní, ale úplně mylný, emocionální pocit, že integrace je špatná. Dokonce bývají často osočováni, že údajně chtějí zpět do náruče Ruska. A já tvrdím, že sice v některých jednotlivých případech tomu tak může být, ale ve valné většině případů má touha jednotlivých Čechů vystoupit z EU velmi racionální pozadí spojené s konkrétní osobní zkušeností. A opravdu nejde jen o nějaké hloupé ekologické žárovky. Chcete konkrétní příklad? Tady je.

Pod svícnem bývá největší tma. Zeptejte se libovolného majitele libovolné přepravní firmy – ti by kvůli cestování za hranice měli z integrace profitovat nejvíc. Ale téměř 100 % z nich vám odpoví, že kdyby věděli, jaké důsledky pro ně bude mít vstup do EU, nikdy by pro něj nevolili. Smůla pro nás všechny je, že silniční doprava je jedním z klíčových odvětví pro fungování české ekonomiky, ačkoliv by se to na první pohled nemuselo zdát. Naše ekonomika totiž funguje na principu výroby pro vývoz, takže vyrobené zboží je následně potřeba někam dopravit. Takže pokud vyjdeme z posledních známých údajů, v přepravě a v oborech nějak souvisejících pracuje u nás 1,908 mil. lidí. Když to ještě vynásobíme průměrným počtem členů domácnosti, kteří jsou těmito lidmi více či méně živeni, dojdeme k impozantnímu zjištění, že vývoj v nákladní silniční dopravě nějakým způsobem ovlivňuje více než polovinu české populace (!), konkrétně 52 %.

Už po vstupu do EU měli dopravci trochu smůlu: EU si chránila svůj trh a vyžádala si přechodné období, kdy čeští dopravci nesměli vykonávat na území jiného státu vnitrostátní přepravu. Přechodné období odeznělo a zdálo se, že bude líp. No jo, jenomže od 1. 1. 2015 platí na území Německa zákon „MiLoG“ stanovující plošnou minimální hodinovou mzdu ve výši 8,50 eur. A co čert nechtěl, Němci trvají na tom, že tento zákon by se měl nově vztahovat i na zahraniční zaměstnavatele na německém území. Neboli na české přepravce. EU měla integrovat, odbourávat bariéry; jenomže tohle je naopak jasná ochrana německého národního trhu na úkor nás! Německo se sice hájí slovy o údajném sociálním dumpingu a moderním otroctví, jenže v realitě by se z titulu ochranářství jednalo o návrat do doby před vznikem EU. Ve skutečnosti samy německé firmy z členství v EU a v eurozóně masivně těží. Využívají levnější práci v nových zemích EU – a žádným sociálním dumpingem se kupodivu neohánějí, protože v tomto případě se jim hodí.

Zavedení platnosti zákona MiLoG ve jménu EU i pro české dopravce by však bylo pro ohromné množství z nich likvidační. Opakuji: LIKVIDAČNÍ. Kamionová doprava totiž pracuje s minimálními maržemi, a proto patří k velice rizikovým oblastem podnikání. Uvedení MiLoGu do praxe by totiž vedlo ke zvýšení měsíčních mzdových nákladů na jednoho řidiče v české mezinárodní kamionové dopravě (po započtení všech odvodů) o 9 646 korun, neboli o 39,0 %. To je za rok 6,885 mld. korun, neboli v přepočtu 0,59 % HDP. Tolik by nás stálo ochranářství, kterým se Německo snaží chránit svůj trh.

Kamionoví dopravci by museli zvýšené náklady někde ušetřit. Zvýšení nákladů se přitom rovná průměrnému ročnímu příjmu (včetně odvodů a diet) více než 10 tisíc řidičů z oboru mezinárodní kamionové dopravy. To znamená zhruba 14 % z jejich počtu. Tyto pracovní pozice by byly zavedením MiLoGu rázem ohroženy. Zkrachovat může 10 – 30 % firem provozujících mezinárodní kamionovou dopravu. Část nákladů se přenese na zákazníky formou zdražení.

Stačilo vás to už vyděsit? Tak vězte, že je to ještě horší. Tento zákon není problém jen kamionové dopravy, ale celého českého zahraničního obchodu. A protože zahraniční obchod tvoří většinu českého HDP, jedná se o problém celé ekonomiky. Kombinace MiLoG a odstranění intervenčního režimu české koruny by podle našich odhadů snížila konkurenceschopnost českého zboží v příštích letech o 5 – 10 %.

Pravda, objevily se sice názory, že německý přístup je značně kontroverzní a že je v rozporu s právem EU… ale Německo si z toho, zdá se, nic nedělá. A dál se schyluje k tomu, že začne svůj zákon i na české dopravce uplatňovat.

Mohli bychom namítnout, že to přeci není chyba EU. Jenomže vtip je v tom, že většina lidí, kteří hlasovali pro vstup do EU, věřila, že v rámci EU se jejich život, jejich podnikání, jejich cestování usnadní. A děje se to? Nikoliv. Děje se pravý opak. Silné Německo využívá jednotného trhu EU k tomu, aby profitovalo na levné pracovní síle z východu, ale současně odmítá dát východnějším zemím na tomto jednotném trhu šanci. Naopak se je snaží vysloveně znevýhodnit. Nesymbolizuje to dokonale celou logiku EU? Jsme si tu všichni rovni, ale někteří jsme si tak nějak rovnější. Tomu se neříká rovnocenné partnerství, tomu se říká vztah nadřízeného a podřízeného.

Ostatně nebylo náhodou vnucení kvót pro imigranty Německem zbytku EU podobnou ukázkou nerovnocenného postavení?

Zkrátka: volání po BREXITu, CZEXITu, FIXITu a dalších referendech v dalších zemích není nutně jen výtryskem nacionalismu, iracionality a vášní. Je to jednoduše chladný kalkul mnoha obyvatel mnoha zemí, kteří překvapeně zjišťují, že ačkoliv měli na členství v EU či eurozóně vydělat, skutek nejen utek, ale dokonce musí mnohdy sáhnout ještě mnohem hlouběji do kapsy než bez EU…

Ačkoli nám dvěma autorům ještě nebylo čtyřicet, někdy si připadáme úplně staří a blbí. Některé moderní věci jaksi nechápeme. Podle statistik OECD se u nás rodí 47 % dětí mimo rodinu a zcela to odpovídá evropskému trendu.

Ve Francii to je 57 %, v Estonsku dokonce 58 %. Proč?? Bojí se lidé manželství? Je to nedůvěra k partnerovi? Strach z odpovědnosti? Nebo strach ze státu? Udělali jsme si takový malý soukromý průzkum. Sešlo se nám hned několik desítek odpovědí. Ale v zásadě se ukázalo, že se lidé neberou hlavně ze tří důvodů:

Zaprvé papír podle nich nic neznamená. Aneb k čemu manželství?

Zadruhé kvůli odporu ke státu a možné buzeraci při rozvodu.

A zatřetí z ekonomických důvodů. Domnívají se, že samoživitelka lépe dosáhne na sociální dávky.

Vážně papír nic neznamená?

Fajn, jestliže tedy papír nic neznamená, jestliže papír je jen papír, není ani třeba se ho bát. Je jedno, jestli se lidé vezmou, nebo jen budou žít vedle sebe. Jenomže… proč potom ten přímo zuřivý odpor mnohých? Nejspíš se onoho „jen-papíru“ přeci jen lidé z nějakého důvodu bojí. Nejspíš je tvrzení o „jen-papíru“ jen otřepanou frází a papír přeci jen něco řeší. Nabízí se domněnka, že řeší třeba dědictví. Nebo rozdělení majetku. Nebo nárok na informace o zdravotním stavu. Má tedy celkem praktický smysl.

A vedle tohoto praktického smyslu je to i velký symbol. Říká všem: „Jsme spolu a myslíme to spolu vážně.“ Pochopitelně láska papír nepotřebuje, ale pro celoživotní soužití se tenhle papír hodí. Je to totiž jasně definovaná smlouva a závazek. Bez závazku se celkem snadno (a třeba i v afektu) řekne: „a já ti na to …“ a sbalí se kufry.“ Se závazkem to lze udělat také, ale motiv neshody překonat je daleko větší.

Konkrétní statistiky jsme nenašli, i když (asi) existují. Ale s vysokou mírou jistoty odhadujeme – a psychologové to potvrzují – že nesezdané páry mají mnohem větší pravděpodobnost rozchodu než páry v manželství. Těžko říct, zda manželství působí jako brzda před rozchodem, či zda manželství se nebojí uzavřít jen ti, kteří jsou již dopředu rozhodnutí vztah držet i v nepohodě, nebo obojí dohromady. Každopádně dřív platilo, že co se rozbilo, to se opravilo. Dnes platí, že co se rozbije, to se zahodí a koupí nové. Konzumní společnost překročila práh i mezilidských vztahů. Dnes se o úspěšný vztah ani nebojuje, a tak se také nevyhrává. Proto je i tolik rozvodů (byť stále méně než „rozchodů“ bez papíru).

A co odpor ke státu?

Pak je tu odpor ke státu jako k instituci. Bez manželství o vás stát neví a do ničeho vám nemluví. Ano, to může dávat smysl. Otázkou je, zda to není až příliš bezvýznamné gesto – my jsme se brali před 11 lety a stát nám do ničeho nemluvil. A to zrovna my, autoři, obyčejně máme s dlouhým nosem státu problém. Není to tedy v realitě spíš strach ze státu? Někteří lidé chápou manželství jako právní, sociální, ekonomické břemeno. Myslí si, že když se nevezmou, vyhnou se soudům a tahanicím o majetek a děti. Což je ovšem nesmysl. Pokud se partneři nejsou schopni dohodnout, i rozchod bez manželství skončí tahanicí, jen bude složitější a dražší majetek a děti dělit. Argument strachu ze soudu pouze ukazuje, že pár dopředu počítá s rozchodem a nerozumí právu.

Zrušme dávky

Vše, co bylo dosud řečeno, je z pohledu ekonoma nesmysl. Jeden racionální argument tu ale přeci jen je. Racionální argument je nebrat se kvůli sociálnímu systému. Při pohledu na graf je vidět, že nejvíc dětí se rodí mimo manželství ve Skandinávii a nejméně v Koreji, Japonsku, Turecku, Izraeli, Řecku a Polsku. Jinými slovy, všude tam, kde je silná víra a současně slabý sociální stát, jsou silné rodiny. Náboženství nechme stranou; to, co je ovlivnitelné, je sociální systém. A tam, kde je sociální stát silný, jsou rodiny slabé.

V minulosti vždy platilo, že když vám bylo nejhůř, pomohla rodina. To byl sociální systém od pradávna. Už v jeskyni to fungovalo. Dnes rodinu nahradil stát. Stará se o člověka už od prenatálního věku: Při porodu vás státní doktor vyoperuje, pak vás stát pošle do školky (ačkoli bez povinného ročníku školky lidé žili až do letošního přijetí nového zákona bez problémů), do školy, řekne vám, že musíte maturovat z matematiky, že musíte na kole nosit přilbu a tohle a tamto. Všude je vám za zády. Věcí, které musíme, je stále víc, na všechno je lejstro a úředník. Rodina ztrácí smysl existence. Sociální inženýři rodinu nahradili sociálními dávkami a institucemi. Ty se o nás mají starat místo rodiny. Vlastně už není potřebný ani vztah a láska, protože i oplození od neznámého dárce se dá koupit.

Ano, opravdu je ekonomicky výhodnější se nebrat. Samoživitelky skutečně spíš dosáhnou na sociální dávky. I zpráva Českého statistického úřadu uvádí, že děti narozené neprovdaným ženám se rodí z nemalé části do fungujících rodin, kde ovšem nejsou rodiče sezdáni. Otec jen vypadne ze statistiky, všichni žijí pohromadě a matka dostane peníze. Takže zase o nic nejde?

Až na to, že tyhle nesezdané páry jen tak trochu „podvádějí“ ten stát, který se o ně tolik stará. Tedy „podvádějí“ všechny daňové poplatníky. Jen je to „podvod“ všeobecně tolerovaný a chápaný. „Podvádějí“ vlastně skrze sociální systém ty, kteří měli odvahu veřejně přiznat, že jsou spolu, a vzít se. Ale moc velká výhra ten podvůdek nakonec stejně není. Nesvázanost manželstvím v konečném důsledku nahlodává vztah v době krize.

Stádo sobců

Proč ale najednou společnost řeší, zda papír znamená něco nebo nic? Proč se objevují úvahy o soudech při rozvodu? Proč spekulujeme s dávkami? Proč nad tím vůbec někdo začal uvažovat, když v historii žádné takové úvahy neexistovaly? Protože mužské a ženské role se podivně ztrácí. Dnešní pokřivený svět produkuje tolik slabých, zženštilých mužů, kteří se bojí odpovědnosti a odmítají samostatně živit rodinu, že ženám mnohdy nezbývá, než se o sebe a svou rodinu začít starat samy a zmužnět. Vzniká začarovaný kruh, společenská nemoc. Všichni preferují kariéru a peníze, a proto nemají čas na lásku a na rodinu. Ani na děti.

Ano, právě děti se často ve všech těch úvahách ztrácí. Jak to vlastně děti vnímají?? Rodina je pro ně jen průchoďák, kde si lidé nevěří, a proto se neberou; kde se lidé snaží očurat skrze vyšší sociální dávky zbytek společnosti. Budou jednou chtít rodinu? Budou samy chtít děti?

Nejsme si docela jistí. Přibývá těch, kteří v tomhle androgynním světě ani necítí biologickou potřebu mít dítě. A na druhou stranu je tu i armáda žen, jejichž možnost otěhotnět se vzhledem k věku blíží nule, a které chápou, že jim ujíždí poslední vlak. A tak chtějí dítě od prvního muže, kterého potkají. Je jako ženy s jejich biologickou potřebou chápeme. Nechápeme ale muže: Mít dítě s téměř neznámou ženou a bez úmyslu společné péče o dítě může mít jen někdo velmi nezodpovědný. Proč to dělá? Protože některým mužům to vyhovuje. Mají pocit, že mají dítě, že splnili další projekt, a o výchovu se postará ona chudinka, která tak nutně potřebovala otěhotnět. Co to musí být za sobce a současně zbabělce? Takový chlap si snad ani neuvědomuje, jak svému dítěti ublížil.

Nezvoní náhodou hrana naší evropské civilizaci? Nepřijdou náhodou časem v počtu hojném ti, kteří mají jiné –primitivnější, ale přirozenější – hodnoty, jako třeba množit se? Nerozdají nová pravidla těm, kteří pro samou práci a podvádění systému neměli čas na své blízké a na sebe?

Pokud nechceme, aby nás převálcovali, snižme dávky a sociální stát – a význam rodiny zase vzroste. Snad.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová

Byť dneska se o prezidentských volbách v Rakousku už moc nepíše, protože v mediálním světě zítřek je již starým, pro mě jsou evropskou událostí týdne. To právě ony ve vší své nahotě ukázaly, jak se evropská společnost rozdělila.

Připomeňme fakta: Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo vyhrál. V jednu chvíli se zdálo, že vyhrál N. Hofer z Rakouské strany svobodných. Ihned se objevily titulky o populistovi, fašistovi a tak dál. Po hodinách dramatu ale najednou vyhrál ten „správný“ kandidát, Alexander Van der Bellen. Média i politici se uklidnili. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Vítěz vyhrál jen díky ušmudlaným 31 000 hlasů. Jelikož se voleb zúčastnilo 4,6 milionu lidí, je to tedy naprosto zanedbatelný rozdíl.

Protože se však po celou věčnost zdálo, že vyhrál N. Hofer, a vítězství Van der Bellena bylo oznámeno nečekaně po dopočítání korespondenčních hlasů, působí to na mnohé jako divná volba. Není se čemu divit, že leckdo může mít podivný pocit v kostech, že se opakuje, co jsme už jednou zažili s Lisabonskou smlouvou: Tak dlouho se hlasovalo, až přišel ten „správný“ výsledek. Řada lidí už na sociálních sítích dala svému „divnému pocitu“ průchod – podle nich nejde o to, kdo volí, ale o to, kdo nakonec hlasy sčítá.

Tuto pachuť je ve vzduchu dobře cítit, a tak se zdá, že Hofer z výsledku ani moc nesmutní, ale bere jej jako investici do budoucna. Jistě věří, že příště vyhraje on. To, co se až dosud lidem nelíbilo, totiž bude s novým prezidentem pokračovat, Van der Bellen nový vítr nepřinese. A navrch to bude slabý prezident.

Podivnou příchuť má zvláště to, že o prezidentovi rozhodly korespondenční hlasy. Ozývají se dokonce otázky, zda by měly být takové hlasy v budoucnu platné. (Něco taková otázka má do sebe: Je to ještě v pravém smyslu to, co si pod slovem „volby“ představíme, když se lidé neobtěžovali osobně přijít? Anebo když volí někdo, kdo v zemi nežije?)

Ovšem v celém tom humbuku s dopočítáváním korespondenčních hlasů zanikla jedna ohromně důležitá věc. Totiž slovník médii spojených s volbou. Schválně jsme si doma dali tu práci a hledali v různých zahraničních médiích. A zjistili jsme, že většina českých, německých a holandských médií mluvila o Hoferovi jako o „populistickém“ nebo „extrémistickém“ kandidátovi. Naproti tomu britská média si totéž nedovolila. Ta mluvila o „pravicovém“ kandidátovi. To je ovšem zásadní rozdíl.

Výraz „populistický“ znamená, že politik slíbí, co nelze splnit. Anebo neví, jako to splnit, a jen něco plácne, aby se to lidem líbilo. Mezi populistická hesla tak řadím: „Ano, bude líp.“ Nebo „Na důchody bude vždy.“ Jo, na důchody bude vždy, ale možná jen koruna měsíčně – což asi není to, co by voliči chtěli. Nálepka „populistický“ je tak vlastně jen jakýmsi eufemismus pro to, že je daný politik lhář a hňup.

Naopak to, že je někdo proti euru ve své zemi, proti půjčování Řecku do nekonečna, proti milionu imigrantů, ještě neznamená, že je populistický. Znamená to, že má takový názor. Neříká to vůbec nic o tom, zda je možné jeho vize splnit, nebo zda jsou jeho vize automaticky lživé.

Jestliže tedy kontinentální evropská média označují Hofera za populistu, vlastně tak v překladu o polovině rakouských občanů říkají, že jsou to hlupáci, kteří skočili Hoferovi na špek a na jeho lživé výmysly. I kdyby to tak snad bylo, je minimálně neuctivé tak otevřeně opovrhovat polovinou lidí v zemi. Tito lidé – polovina rakouské populace – tenhle opovržlivý postoj médií vůči sobě ale cítí, i když jej možná ne vždy dokáží jasně pojmenovat, a přestávají médiím věřit. A o to víc věří Hoferovi.

Ono se totiž v médiích děje už delší čas něco moc nezdravého. Zprávy se volně míchají s názory a komentáři komentátora. Do zpráv nám média přidávají názor, o který čtenář v prostých zprávách nestojí. Tento komentář má skrytě názor čtenáře posunout. Je totiž velký rozdíl říct: „Já, komentátor novin těch a těch, se domnívám, že kandidát ten a ten je hulvát, primitiv a populista“ – to je legitimní vyjádření názoru. Ale považuju za nepřípustné, aby ve zpravodajství, které se vydává za objektivní a citově nezabarvené, se ustálil výraz „populista Franta Novák“, nota bene jde-li o veřejnoprávní médium. Zpravodajství tak začíná mít nápadně často nádech propagandy. Novináři a politici si často myslí, že lidé si toho nevšimnou, ale v tomto případě už se dostali za hranu a propaganda se stala až příliš okatou.

Není náhodou, že těsně před volbami obvykle nesmí vycházet průzkumy, aby nebyli lidé ovlivněni. Že během voleb už nesmí kampaň pokračovat. To vše se děje, aby volby byly nezávislé, aby kandidáti měli stejné podmínky. Tentokrát však propaganda jela i během voleb. Kandidáti na prezidenta stejné podmínky neměli. Protože je-li jeden kandidát permanentně označován médii za populistu, kampaň to prostě je.

Tentokrát vyhrál ten pro média „správný“. Jenomže je to Pyrrhovo vítezství. Tlak ve společnosti i kvůli průběhu voleb dál poroste a jednoho dne exploduje jako natlakovaný papiňák. A nebude to pěkné. Podívejme se třeba na Německo: Útoků pravicových extrémistů přibylo meziročně o 35 %. Ve společnosti to vře. To je přesně ono natlakovávání papiňáku. Jen hlupák nedovolí papiňáku upustit páru a mezi řádky označuje polovinu voličů za hlupáky. Nacionalistické strany po celé Evropě sílí. Rakouští svobodní mají 35 %, maďarský Jobbik 21 %, Dánská lidová strana 21 %, Praví Finové 18 %, Francouzská národní fronta 14 %. A my to budeme léčit tím, že si dáme více bruselských kapek rozdělujících imigranty do zemí, kde je nechtějí?

Budou evropští kavárníci dál pokračovat v propagandě? Akce vyvolává protiakci. Čím víc budou tlačit na pilu a označovat jakékoliv opačné názory za extrémní a populistické, tím víc budou mít tyto opačné názory hlasů.

Tak moc budou rádoby-intelektuálové opovrhovat euroskepticismem a prostou zdrženlivostí k imigraci, až to neskončí jen euroskepticismem a zdrženlivostí, ale vyústí to přímo v nacionalismus. A nacionalismus není žádná výhra. Moc proto prosím o férové a nezkreslené zpravodajství, které nám nebude podprahově vnucovat rádoby „správný“ názor.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Vypráví se v jistých (nejmenovaných) kruzích poslanecké sněmovny následující „zaručeně“ pravdivá historka: Nemohli se jednoho dne hoši ve vládě dohodnout, čí návrh zákona odhlasují. Když už to hodnou chvíli nikam nespělo, bouchnul pan ministr financí Babiš pěstí do stolu: „Tož, chalani, uděláme to jinak. Každý si ho zmeríme. Všici se otočíme a uděláme zárez do stola. A kdo ho bude mít nejdelšího, vyhráva.“ I otočili se pánové – o tom, kde byly v tu chvíli paní ministryně, či zda byly předem diskvalifikovány, či zda paní Marksová nepodala protest proti sexismu, zpráva nepojednává – a postupně dělali zářezy do jednacího stolu. Když se otočili zpět, pan Babiš nevěřícně vytřeštil oči na zářez pana Bělobrádka a pana Sobotky: „No totok… to nie je možné…do ďasa!“ Ale vzápětí se mu rozzářily oči: „Ale chlapci! Veď já to meril z druhé strany stola!“ A tak se stalo, že pan ministr financí opět vy-… jaksi… prostě vyběhl s celou vládou.

Popravdě řečeno, uvedená historka ve mně vzbuzuje jisté otazníky. Aniž bych chtěla zpochybňovat její pointu, nejsem si tak docela jistá, zda jednací stůl skutečně nese stopy po souboji. Já bych to osobně viděla spíš takhle: Druhou nejpoměřovanější věcí mezi chlapy v hospodě je počet koní anebo průměrná spotřeba jejich auta. (Ten počet koní by pak celkem i vysvětloval, proč to pan ministr financí zbytku vlády tak jasně natřel.) Jenomže mám celkem důvodnou obavu, aby celá tahle soutěž nebyla tak trochu … podvodná.

Když jsme si kdysi před lety koupili jako rodina první slušnější auto, byli jsme zaskočení, že místo za 8 litrů uváděných v dokumentaci jsme jezdili za 9,6 litru. Zatímco já to moc neřešila, můj manžel, vychovaný otcem, který byl zase vychovaný na socialistických kárách a tehdejším zapisování si spotřeby, se neustále snažil jezdit ekonomicky. Přesto se nikdy nedostal pod 9 litrů. Bál se, že je něco špatně, a protože to byl jeho miláček, řešil to. Všude si ale klepali na čelo, že to je normální (a normální není manžel). A tak jsme si na to zvykli.

Vloni jsme si shodou okolností zase koupili nové auto, v jehož dokumentaci psali o spotřebě něco přes 6 litrů. Když jsem jela přes Německo s jeho benevolentní rychlostní politikou na dálnicích, dávala jsem motoru sodu a jela, co to dalo. A byla jsem s průměrem na 10 litrech. Považovala jsem to za naprosto normální jev.

Jenomže jak se postupně ukazuje, ono to není ani tak „normální“, jako spíš „běžné“. Leda že bychom za normální považovali podvod. Automobilky jedna po druhé přiznávají, že zákazníky podváděly. Tento týden podvod praskl na Suzuki. Čtvrtá největší japonská automobilka přiznala, že testy spotřeby nedělala správně. Předtím si Černého Petra vytáhlo Mitsubishi. Ještě předtím jiné aféře čelil Volkswagen ohledně kouzlení s testy NOx. A tak dál.

Automobilky se patrně dělí na ty, na které podvody už praskly, a na ty, na které teprve prasknou. Ohledně emisí nejspíš podváděly všechny velké, ohledně spotřeby asi také, příště možná přijde řada na ošulené testy bezpečnosti, pak se možná na přetřes dostane (ne)ekologičnost použitých materiálů… Zkrátka tomu, co je napsáno v dokumentaci, věřím asi jako volebnímu programu politické strany. (Takže už dávno auta nevybírám ekonomicky, ale pocitově.)

Koneckonců auto prostě je od základu neekonomické. Ekonomické by bylo snad jen ve sdílené ekonomice: půjčím si ho, dojedu do práce, tam si auto někdo další převezme, jede dál a pak zase dokola. Ekonomické by taky bylo, aby kupříkladu boty nikdy nebyly v botníku. Jenže představa, že moje boty sdílím se sousedem, je mi vážně odporná. Stejně jako většině lidí. Proto většina lidí chce SVOJE auto. A většina lidí chce svoje auto milovat. Proto má BMW údajně tým lidí, kteří nedělají nic jiného, než zkoumají, jak na zákazníka v obchodě působí onen zvuk, když se po dosednutí zaklapnou dveře. Podle marketingové teorie totiž údajně tohle hodně lidí ovlivní, zda auto koupí. Zákazník prostě není racionální, nýbrž emocionální. Proto tak dlouho průměrný zákazník odmítal věřit, že co je v papírech napsáno, je jen mlácené prázdné slámy. (A pak je tu ještě samostatná „kategorie Šichtařová“, která se nejprve zeptá, zda se do auta vejde osm dětí plus manžel, a pak si jde teprve poslechnout zvuk.)

A víte co? Během posledních dvaceti let jsem pomalu, ale nezadržitelně spěla k zásadnímu zjištění. Kdysi jako bankéřce, jako ekonomce, jako poradkyni některých politiků… a tak dál a dál… se mi v mnoha oborech odkrýval svět na obou stranách zdí: Před bankovní přepážkou i za ní. Před kamerou i za ní. Na volebních plakátech i za nimi. A tak mi dneska celý automobilový multi-podvod připadá celkem nezajímavý. Zajímavé je na něm jen jedno: Auta pro většinu lidí stojí hodně, a tak jim věnují hodně pozornosti. Až někdy někdo začne věnovat stejné množství kritické pozornosti a samostatného myšlení poživatelnosti výrobků potravinářského průmyslu, zelenosti zelené politiky, schopnosti medicíny uzdravovat, užitečnosti genderových filozofií, vlivu školství na rozvoj mentálních schopností dítěte a tak dál a dál a dál – zjistí, že to všechno je prohnilé nachlup stejně. Svět, ve kterém žijeme, je jen Matrixem. Tak nějak to trochu sice tuší všichni. Ale zdaleka ne všichni z něho chtějí vystoupit.

(Docela by mě zajímalo, jak by poměřování pana Babiše dopadlo mimo Matrix…?)

Když byl můj manžel Pikora ve školce, hrál s holčičkami takovou hru. Dohodli se, že místo toho, aby po obědě spali, budou si tajně hrát na doktora. Nejprve se svlékne holčička a pak Pikora. Na Pikoru ale nikdy nedošlo. Když byla holčička se svou polovinou závazku hotová, Pikora hru odpískal.  Asi jako když si zvolíme svého politika. Když nám slíbí, že zlepší veřejné finance. Když voličům zvýší daně. A když voliči splatí svůj díl, odvedou vyšší daně, hra končí a politik nesplní, co slíbil.

Před volbami ANO tvrdilo, že ušetří desítky miliard jen tím, že se bude centrálně nakupovat. Znělo to úžasně logicky. Všichni věděli, že A. Babiš je úspěšný podnikatel, a tak bylo pro mnohé snadné věřit, že to tímhle způsobem jde. Že jednoduše jen dosud to všichni ministři dělali špatně, teď přijde geniální spasitel a bude dobře. Od voleb už uběhl nějaký ten rok, takže můžeme soudit, zda to byla pravda. Tak tedy: Státní správa v letech 2014 až 2016 (podle E15) hromadnými objednávkami ušetřila 340 milionů Kč.

340 milionů! Tomu říkám gól. Úspěch hodný mistra. Tohle veřejné finance opravdu vytrhne. Tak třeba předloni úředníci vyhlásili soutěž na injekční jehly, stříkačky a další drobný zdravotnický materiál za 43 milionů korun.  Až dosud (!) se nepodařilo centrální nákup uskutečnit. A že to prostě „jen“ dlouho trvá a jednou se nákup podaří? Už teď je jasné, že to bude „vítězství“ o ničem. Kolik se asi ušetří? Státní dluh se rychle šplhá ke dvěma bilionům a na směšných jehlách a toaletním papíru se ušetří milion? Vždyť vůbec jen mluvit o takových položkách v souvislosti s veřejnými financemi je hotový výsměch, kapka v moři, z makroekonomického pohledu trapné peníze.

Pravdou totiž je, že čeští ministři financí se neustále s jazykem na vestě pachtí za drobnými. A zrovna takové to bude s elektronickou evidencí tržeb (EET). EET bude nepříjemná pro hospodské, kteří asi odvedou na daních krapet víc. Ale zase to budou z makroekonomického pohledu drobné. Velké ryby s legálně skrytým firemním majetkem v daňových rájích neplatí daně systematicky. EET je tu zkrátka jen proto, aby to vypadalo, že se něco dělá.

Abychom si ale rozuměli, tohle není problém jen Andreje Babiše – ať už v minulosti byl, nebo v budoucnu bude v čele financí kdokoliv s heslem typu „budu řídit stát jako firmu“, nebo „zlepšíme výběr daní“, nebo „posvítíme si na podvodníky“ a podobně, nemůže uspět z principu věci. Samotné tyhle výkřiky nejsou žádnou strategií, žádným plánem. Viděla jsem analýzu údajných přínosů EET – a to bylo žalostné. Spíš než analýzu tenhle dokument připomínal sumu přání a očekávání cucaných z prstu. Dlouhodobá racionální strategie podložená čísly prostě chybí.

Stačí si vzpomenout, jaká léta nám už ministři financí ozdravení veřejných financí slibují. Už za někdejšího ministra Bohuslava Sobotky to byla priorita. Vzpomínám si, jak jsem s ním už někdy v roce 2002 byla v nočním studiu ČTV, a na místě sliboval nápravu. Po nějakých skoro patnácti letech se nic k lepšímu nezměnilo. Hluboké deficity státního rozpočtu tu stále jsou. Poslední přebytek státního rozpočtu byl v naší zemi v 90. letech minulého století.

A změna není na obzoru. Podle Konvergenčního programu má ještě v letech 2018 a 2019 činit deficit státního rozpočtu půl procenta (!) HDP. Takže kumulovaný veřejný dluh neustále poroste.

Spíš jen omylem, totiž díky očekávanému růstu HDP, to nebude na první pohled až tak dramatické, pokud dluh vztáhneme k HDP. Kupříkladu v roce 2019 by měl dluh činit 39 % HDP. A to mnohé politiky uklidňuje, protože v Evropě je dost zemí s vyšším dluhem k HDP. Jenomže to je jako říkat, že čtyřka je pěkná známka, protože ve třídě je ještě jedna holčička s pětkou. Když totiž země dosahuje růstu ekonomiky, bylo by logické čekat, že vláda bude počítat s přebytkem, nikoli deficitem státního rozpočtu. Řídit stát s deficitem rozpočtu za každé situace není umění, to umí div ne cvičená opice.

Každoroční deficity rozpočtu jsou dlouhodobou cestou do pekla. Přesně takhle se v minulosti vyvíjely veřejné finance Řecka. Deficit mělo Řecko každý rok za všech okolností. Bylo jedno, jak rychle roste ekonomika. Pokud bychom se my v příštích 15 letech vyvíjeli stejně jako v posledních 15 letech, skončíme nachlup stejně jako Řecko. (Jenomže nás už nebude mít kdo zachránit, protože Řecko všechny poučí, že zachraňovat nezachranitelné se zúčastněným nevyplácí. A to ani nemluvím o našem politicky menším významu v Evropě ve srovnání s Řeckem.)

Všichni poslední ministři řídili veřejné finance podle logiky: „Musíme zavést víc represí proti těm, kdo neplatí daně, abychom vybrali co nejvíc“. V rámci téhle logiky jen tu zpřísnili kontroly, tam zvýšili daň. Jenomže to je úplně chybná filozofie. Stát je tak obrovský moloch, že prostě nemůže fungovat efektivně. Stát není a nebude firma; za dva roky nedokázal nakoupit ani ty hloupé jehly.

Veřejné finance se mohou zlepšit jen tehdy, pokud přijmeme úplně jinou filozofii: „Zmenšíme stát natolik, aby do státní kompetence spadalo co nejmíň rozhodování a agendy“.

Stát se totiž dnes snaží dělat věci, které dělat nemusí a ani by dělat neměl. Není náhodou, že čím větší regulace v Evropě, tím horší veřejné finance. Čím víc se stát snaží kontrolovat a regulovat, tím je větší, tím víc peněz v něm zahučí. (Snad jedinou výjimkou potvrzující pravidlo je Německo.)

Naše země má 10,4 milionu lidí. Z nich jen nějakých 3,3 milionu lidí generuje nové finanční bohatství. Zbytek jsou důchodci, děti, nezaměstnaní a státní úředníci. A ano, nerozčilujte se, i státní úředníci jsou ti, kdo negenerují z celoekonomického pohledu nové finanční bohatství. Jedna moje spolužačka, která pracuje na ministerstvu, mě na nedávném srazu odbourala tvrzením, že jen díky lidem, jako je ona, stát ještě nezkrachoval, protože prý jen státní zaměstnanci platí daně. Co je tohle za nebetyčnou hloupost? Státní úředníci sice samozřejmě platí daně, ne že ne, jenomže na počátku dostanou v podobě výplaty peníze od státu, tedy peníze vybrané na daních od oněch 3,3 milionu lidí, a menší část z těchto peněz státu zase na svých daních jen vrátí. Státní zaměstnanec tedy žádné bohatství negeneruje a ze svých daní nezaplatí ani sám sebe, nepracuje-li zrovna ve velmi výdělečném státním podniku.

No a toto 3,3milionové stádečko pracovitých ovcí chce stát oholit. To je středobodem myšlení každého soudobého ministra financí. To má v sobě ovšem logickou chybu: Když málo lidí málo vydělá, nemá ani z čeho platit daně. Větší smysl by dávalo, kdyby se ministři snažili tohle své stádečko ne ždímat, ale zvětšovat ho. Zvyšovat počet lidí, kteří generují nové bohatství, a snižovat počet státních úředníků. A zvyšovat produktivitou práce tohoto výdělečného stádečka.

Kvůli nízké produktivitě práce jsme stále v Evropě za chudáčky. Proti Němcům bereme 3,3x méně a proti Norům dokonce 5,7x méně. Pozor – neplést si: Často slýchám rozhořčené námitky, že kdekdo pracuje od nevidím do nevidím, a tak prý nemůže být flákač a mít nízkou produktivitu. To ale nemá s „produktivitou“ v ekonomickém slova smyslu lautr nic společného. Vysoká produktivita práce je dána tím, jak je ekonomika zainvestovaná, kolik má moderních technologií a podobně. A tak nám už několik let ujíždí vlak.

Dokud nepřijde někdo, kdo pochopí tuhle základní logiku – nezvyšovat daně, nepřitvrzovat kontroly, ale zmenšit stát – z řecké cesty nesejdeme.

Politická korektnost je frustrující. Učí nás i naše děti říkat něco jiného, než co si myslíme. Tudíž lhát. Stáváme se pokrytci a ještě jsme za to chváleni. I proto jsme tak vnitřně nesvobodní…

Během války Německo vymyslelo novou zbraň. Nepoužilo ji jen proto, že to už prostě nestihlo. Kdyby na ni ale došlo, mohlo Německo položit Británii na lopatky. Nachlup stejná zbraň by teď mohla být použita znovu. Proti nám.

Tou zbraní jsou takzvané „peníze shazované z vrtulníku“. Německo tehdy během 2. světové války přišlo s nápadem, že vytiskne mraky a mraky peněz. Přesněji řečeno padělaných britských liber. A ty rozpráší po území Spojeného království. Výsledek by byl děsivý. Bez jediného výstřelu by se britská ekonomiky velice rychle zhroutila. Mnoho peněz a málo zboží totiž může mít jen jediný důsledek: Hyperinflaci. A s tou mělo Německo z období po 1. světové válce hojné zkušenosti. Proto není divu, že právě ono mezi všemi ostatními zeměmi nejlépe chápalo, že vyvolání hyperinflace se může stát dokonalou zbraní. (Natištěné libry, které se už nestačily použít, pak Němci ukryli na dlouhá desetiletí na dně jezera Toplitzsee.)

Proč jen tak snadno pohrdáme historickou zkušeností?

Představa peněz obrazně řečeno „vysypaných z vrtulníku“ neunikla ani moderním ekonomům. Prvním z nich, kdo se takovou představou detailněji zaobíral, byl nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman. A tím se tenhle nápad navždy dostal do učebnic. Až na to… že pan Friedman si s myšlenkou vrtulníkových peněz pohrával zcela teoreticky; kdyby došlo na věc prakticky, nemám nejmenších pochyb, že by si tenhle energií sršící chlapík a zdatný ekonom zaklepal s úšklebkem na čelo a nápad odsoudil jako jednu z největších pitomostí, jaké kdy slyšel. Žel, leccos už hodnou chvíli nasvědčuje, že svět se zbláznil. Z původní německé tajné zbraně a ekonomické pitomosti se stává vážně míněný evropský záložní plán.

Všechno to má kořeny v obavách centrálních bankéřů z nízké míry inflace (případně až z deflace) a z nizoučkého hospodářského růstu ve většině evropských zemí. I zrodila se v průběhu pokrizových let po roce 2008 myšlenka, že – velmi zjednodušeně řečeno – nedostatečné utrácení spotřebitelů je příčinou deflace, která je zase (opět v kombinaci s nízkými útratami) příčinou nízkého hospodářského růstu. A že abychom se „měli lépe“, musíme spotřebitele přimět utrácet a zvýšit inflaci. A tak se neustále tlačí na větší a větší utrácení.

Zápornými úroky se tlačí na utrácení domácích spotřebitelů. A umělým oslabováním měny se tlačí na utrácení zahraničních spotřebitelů za domácí zboží. A teď se k tomu navrch recyklovala myšlenka vrtulníkových peněz.

Český guvernér Singer se tento týden nechal slyšet, že prý korunu jsme měli oslabit ještě víc. A dříve. (Tohle umělé oslabování už stálo na operacích s devizovými rezervami přes půl bilionu korun.) A konec umělého oslabování české měny je nejspíš v nedohlednu. A že prý vrtulníkové peníze – tedy technicky vzato rozdání určitého obnosu všem lidem, kteří by ji museli utratit a tím zvýšit jak útraty, tak inflaci – jsou sice málo pravděpodobným plánem pro ČR, nicméně stále je ve hře. (Slovy Singera: Centrální bankéř prý vždy musí mít záložní plán B.)

Jako kdyby snad prosperita byla o spotřebě a rozhazování.

Jenomže svět takhle naráz utrácet na povel nedonutíme. Když každý dostane tolik a tolik peněz a bude je „muset ze zákona“ utratit, fajn, utratí je. Jenomže současně spotřebitel obyčejně není zase takový hlupák. A tak sice leckdo utratí peníze, ke kterým z náhlého štěstí přišel, zato si pod polštář strčí celou svou výplatu. A i kdybychom snad nakrásně každého donutili utrácet dvojnásobně než dosud – k čemu by to bylo? K tomu, abychom na papíře vykázali „růst“? Vykázali bychom ho, jenomže by to byl pseudorůst. Skutečný růst, skutečná prosperita, je totiž ne o rozhazování, ale o investicích, o stabilních institucích, o kvalitě.

Levný dneska chce být kdekdo. Zválcovat třeba čínskou konkurenci v cenové válce je nesmysl. Nízkými cenami v celosvětové konkurenci prostě neprorazíme. Ano, zvýšíme trochu náš vývoz, ale jakmile jednou koruna posílí, všechny výhody budou pryč. To, zda lidé budou zboží dlouhodobě kupovat, není o ceně. Je to o značce, pověsti a kvalitě. Musíme prorazit tím, že na českých výrobcích nebudeme šetřit, nebudeme je dál zlevňovat, ale uděláme je solidně a prorazíme dražší kvalitou – tak jako Němci s Mercedesem. O tom je skutečný růst a skutečná prosperita.

Ve skutečnosti to, co předvádí Česká i Evropská centrální banka, není podpora růstu, ale je to naopak poškozování velmi dlouhodobé prosperity. A jestli v Evropě dojde na tajnou německou zbraň s vrtulníkovými penězi, jsem si jistá, že jediným státem, který si to nenechá líbit, bude se svými hojnými neblahými zkušenostmi Německo. Německo se penězi zasypat nenechá, ostatní země ochotně ano. 71 let po válce by tak Německo Evropu hravě porazilo.

Se mi zdá, že se nám ta korektnost nějak vymkla z rukou. Počkat – řekla jsem „korektnost“? Je to vlastně ještě korektnost? Bůhsuď, co to vůbec je.

Možná to je nějaká kuriózní forma socialismu. Možná zhmotnění orwellovského světa. Možná to je jen vrcholná forma evropského pseudohumanismu. Každá krajní forma jakékoliv ideologie mívá sklon státi se poněkud likvidační pro lidstvo. Tak se z krajního konzervativního levičáctví mohl vyloupnout pokus o komunismus. Tak se mohl vyloupnout fašismus. A tak se z dobře míněného pokusu o maximální ochranářství slabých, všeobjímající humanismus a maximální korektnost vůči každé menšině mohl vyloupnout systém, který zatím patrně ještě nemá oficiální jméno, ale Evropa jím samu sebe zevnitř dokonale rozkládá.

Tenhle systém sice obzvláště dobře bují ve skandinávských zemích, ale poměrně úspěšně se mu podařilo zasáhnout i zbytek kontinentu.

Masový vrah Anders Breivik mající na svých rukách krev a životy 77 lidí uspěl se svou stížností na nehumánní podmínky ve věznici. Podle norského soudu v Oslu mu náleží odškodné za porušování jeho lidských práv například v podobě namátkových osobních prohlídek, izolace nebo nočního buzení. Podle soudkyně „Zákaz nelidského a ponižujícího zacházení představuje základní hodnotu v demokratické společnosti“.

A víte co? S podstatou závěru soudkyně vlastně souhlasím. Vždy jsem kupříkladu byla odpůrcem trestu smrti ne jen kvůli onomu častému argumentu, že justiční omyly existují, ale hlavně proto, že jsem přesvědčená, že přisvojujeme-li si jako společnost právo soudit jiné, pak musíme být jasně lepší, humánnější, než někdo, kdo se opovážil život vzít. (To nechť raději odsouzenec na doživotí vyfasuje při odsouzení pistoli s jednou kulkou a naloží s ní, jak sám uzná za vhodné.) Až potud v pořádku. V pořádku to přestává být, když případ vraha Breivika zasadíme do širších souvislostí. Když si uvědomíme, že vrah má mít v Norsku víc práv než děti a jejich rodiče.

Snaha o maximální korektnost vůči menšinám se zvrtla v diskriminaci naruby, kdy domnělá práva každičké menšiny zalepují pusy většině. Masoví vrazi, vozíčkáři, přistěhovalci, neplodné páry, transvestiti, autisté, nezaměstnaní, frigidní, věřící, HIV pozitivní, státní zaměstnanci, ochránci zvířat, drogově závislí, pěstouni dětí… a bla bla bla, dosaďte si, co chcete: Všechno to je nasypáno na jednu hromadu, rozdíly mezi menšinami se smývají, všichni mají své právo na ochranu a na korektnost. Pěstouni mají právo na děti k „pěstování“, nezaměstnaní na práci, HIV pozitivní na sex. Jako by snad dítě bylo právem a ne darem. Jako by práce byla právem a ne výhodou. Jako by sex byl právem a ne zábavou a potěšením.

Ne – samozřejmě že na transvestitech, neplodných párech, těch a oněch nic „závadného“ není. Závada je úplně jinde. Běda, jste-li ženatý heterosexuální muž, otec čtyř dětí, pracující, nepobírající žádné sociální dávky a nedejbože nejen živící sám sebe, ale ještě zaměstnávající pár dalších zaměstnanců: Pak máte právo leda tak korektně se zdržet veškerých vtipů o svých šťastnějších spoluobčanech, kteří nezaspali jako vy a včas se přihlásili k nějaké té – jedno jaké – menšině.

Anders Breivik má vlastně celkem štěstí, že se zavčasu zařadil do menšiny vrahů. Díky tomu má dnes právo vídat se se svou biologickou rodinou častěji než česká a ve všech ohledech v podstatě většinová občanka Eva Michaláková se svými dětmi.

Prokazatelný vrah 77 lidí, který se ke svému činu hrdě hlásí, se odškodného domohl. Děti jsou norskou sociální službou Barnevernet rodičům zabavovány při pouhém podezření. A ukradené děti nebyly české matce Evě Michalákové vráceny ani poté, když se podezření na jejich poškozování nepotvrdilo.

Breivik si soud, u kterého si stěžoval na studenu kávu a plastové příbory, nejen vymohl, ale v některých bodech u něho i zvítězil. Soud týkající se ukradených českých dětí je Norskem sabotován a neustále odkládán na základě plytkých záminek.

To vše ve jménu stejné přebujelé pseudohumanity. To vše ve jménu doktríny, podle které jednotlivec patří státu a stát je vše. To vše ve jménu systému, ve kterém se zhlédla i česká ministryně sociálních věcí a náramně ráda by jej u nás prosadila.  A zatraceně hodně je u nás ve jménu (pseudo)humanity těch, kteří si ze Skandinávie sedají na zadek a nenávistně prskají na všechny, kdo se proti ní a hlavně proti zavádění jejího systému u nás odváží pozvednout hlas.

V dnešním Norsku je zhruba jedna třetina rodin s dětmi Barnevernetem tak či onak „monitorována“. Aby taky ne. Rodiče a domov mohou přeci děti ovlivnit; dokud jsou ještě tvárné, mohou jim vymluvit všechno to, co je systém učí a co z nich chce mít. Proto je potřeba přílišnému vlivu rodičů na své děti zabránit. Proto neustále snižujeme věk pro začátek povinné školní docházky. Proto posíláme rodiče do práce co možná nejdřív po narození jejich dětí a děti vytahujeme div ne z peřinek. Jen tak z nich můžeme vypěstovat to správné stádečko, jen tak v nich můžeme zavčasu podpořit, aby si vybraly, ke které menšině se ony zařadí a které výhody budou ony čerpat… Každý by přeci měl být nějak zařazený, no ne?

A víte, co je na tom nejlepší? Vrah Breivik je také dítětem sledovaným Barnevernetem, aby z něj systém mohl vypěstovat lepšího člověka, než by dokázali jeho rodiče. Jo, to se povedlo.

Fundamentální jistoty, které až dosud držely svět pohromadě, nějak přestávají platit. Tento týden médii prolétla zpráva, že bezpochyby nejslavnější rocková balada historie, Stairway to Heaven od britské skupiny Led Zeppelin, údajně neříká pane svému dosud domnělému autorovi Jimmy Pageovi.

Žaloba na údajné plagiátorství míří k soudu v Los Angeles. Pokud soud rozhodne, že se skutečně jedná o plagiát, rockerům se zhroutí základní stavební kámen světa a 45 let (!) rockové historie bude muset být přepsáno. Pochopitelně v pozadí jsou jako u téměř všech lidských sporů zase jen peníze (tím druhým a mnohem méně frekventovaným důvodem bývají vnadné baby).

Jenomže tahle „novinka“ má hned několik vad na kráse. Zaprvé o novinku vůbec nejde. Jenom si jí dosud málokdo všimnul. Ve skutečnosti k obvinění z údajného plagiátorství došlo už v roce 2014. Ale z těch málo lidí, kteří si toho zavčasu všimli, si polovina myslela, že zpráva vyšumí, a tak ji nijak nešířila, a druhá polovina doufala, že vyšumí… Zadruhé každého musí trknout: Pokud je na tom šprochu pravdy byť jen trochu – tak proč až po 45 letech?! Že by proto, že epidemie podivuhodné koroze základních stavebních kamenů právě v  poslední době postihla nejen hudbu, ale přímo celou společnost?

Už to tak bude. „Náhlá“ kauza údajného plagiátorství nechť se stane dokonalým symbolem celé dnešní doby. Nebývalé korozi podléhají i desetiletí nedotknutelné premisy ekonomie. Jenomže něco takového nemůže zůstat bez zásadní společenské odezvy.

Co myslím tou korozí základních stavebních kamenů? Už od roku 2013 varuji, že Itálie je horkým kandidátem na vypuknutí příští bankovní krize. A nyní Itálie oznámila, že vytvoří 5miliardový eurový fond na záchranu svých bank. Což jest vlastně přiznáním, že samotná Itálie se bankovní krize taky obává. Že dluh bank bude vytlučen novým dluhem. Takže onen základní postulát ekonomie, že každý dluh dříve či později dožene svého dlužníka a bude muset být nějakým způsobem splacen, nebo si daň vybere jinak, byl po staletích tak nějak zapomenut. Ovšem pochybuji, že to okolní státy potěší, pokud by v Itálii skutečně bankovní krize propukla a následně se jako infekce rozšířila do okolí. Soudržnost Evropy by to asi zrovna neposílilo.

Ale koroze základních hodnot jde ve jménu „pokroku a vědy“ dál. Opět tento týden se německý ministr financí Wolfgang Schäuble nechal slyšet, že záporné úrokové sazby Evropské centrální banky „způsobují mimořádné problémy” německým bankám i důchodcům s úsporami v penzijních fondech. Recht má, chlap jeden finančnický. Až na jeden detail. Záporné úrokové sazby nezpůsobují problémy jen Německu, ale obecně Evropě. Banky pokutované centrální bankou za to, že mají peníze na účtech, jsou vlastně nuceně vháněny do nesmyslných spekulací s cennými papíry, jen aby se peněz na účtech zbavily a nemusely za ně platit sankční úroky. Bankovnictví se tak stává nebezpečnější pro klienty, cenné papíry přehřáté, střadatelé nemají žádnou odměnu za svou spořivost. Není divu, že Schäuble naznačil, že nespokojenost Němců s nesmyslnými zápornými úroky vyvolává růst euroskeptických nálad.

A na Řecko už se zapomnělo? To by nemělo. Už znovu totiž stojí před bankrotem a jen vyložený trouba mohl tehdy zhruba před rokem, kdy bylo slavnostně „zachráněno“, čekat něco jiného. Jen trouba, který zapomněl, že dluh se navýšením dluhu splatit nedá. Jenomže – Evropa na to zapomněla. Co čert nechtěl, bankrot Řecka hrozí ještě před hlasováním o Brexitu. A výkvět evropské neschopnosti, totiž permanentní bankrotování Řecka navzdory nekonečnému sypání peněz do jeho černé díry, očividně nahrává táboru euroskeptiků.

Popírat staletími prověřené principy se nevyplácí. Ano, je tomu přesně jako u oné ikonické rokové balady: Rozkližování Evropy trvá už hodně dlouho, jenom bylo dosud málo těch, kdo varovným známkám věnovali pozornost. A z nich polovina si myslela, že se pěkně ve jménu „pravdy a lásky“ zase dáme dohromady, jen co odezní poslední hospodářská krize; druhá polovina v hloubi duše tušila, že to je vážnější, ale snažila se tvářit jako mrtvý brouk. Jenomže teď už je to moc okaté a náznaků, že něco se mění, si všímá kdekdo:

V nedávných německých volbách Angela Merkelové a její CDU prakticky propadla – ostatně to se čekalo. Nečekalo se ale, že její oslabení bude tak výrazné. Naopak za vítěze voleb, byť ne absolutním počtem hlasů, ale „jen“ procentuálním nárůstem, můžeme považovat pravicovou Alternativu pro Německo (AfD). Někdo straně AfD dává přívlastek „populistická“, někdo cítí potřebu zdůrazňovat, že je „protiimigrační“, jiní si zase vzpomínají, že strana se ještě před vypuknutím imigrační krize profilovala především jako „euroskeptická a protiintegrační“, což bychom asi mohli považovat za její hlavní ideologické kořeny.

Každopádně hned týden nato další volby, tentokrát slovenské, zásadní sociologický zlom ve společnosti potvrdily: Zaprvé imigrace veřejnost pálí i v zemích, které nečelí tak velké vlně imigrace. Vlastně tyto země možná pálí ještě víc. Proto imigrace byla silným heslem na Slovensku, proto AfD má silnější pozice v bývalých zemích Východního Německa, ačkoliv čelí menšímu přílivu přistěhovalců. Zadruhé, a to je nejpodstatnější, napříč Evropou sílí strany protiintegrační a protiimigrační.

Na Slovensku za jakous takous ideologickou obdobu AfD můžeme považovat pravicově liberální stranu Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka, v Británii je to Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) Nigela Farage, u nás je to Strana svobodných občanů (Svobodní) europoslance Petra Macha. Další obdobné strany sílí v dalších zemích zejména západní a severní Evropy. Dávejte si jim přívlastky, jaké chcete – já je ale (na rozdíl od přehršle jiných hnutí, které spojuje pouze drsný protiimigrační slovník) za populistické nepovažuji. To jen pro některé voliče mohou být dvě jejich nosné myšlenky poněkud „šokující“. Totiž jednak to, že EU není nedotknutelnou ikonou. A jednak i jejich libertariánský filozofický základ – tedy spojení důrazu na pravicovost a svobodu, na osobní zodpovědnost a minimalizaci regulace. Tenhle směr totiž v přeregulované evropské politice dlouhá desetiletí chyběl, a tak nyní může na některé voliče působit jako pohled na zeleného mužíčka z Marsu.

Co je ale na tom všem podstatné: Tato náhlá rebelie voličů vůči vládnoucímu establishmentu napříč kontinentem coby vedlejší efekt výrazně zvyšuje odstředivé síly v EU. S takovými volebními preferencemi se již nedá sázet na prohlubující se integraci dosavadního tvrdého jádra EU. Do pokračující integrace se poženou ekonomicky slabší země typu Srbsko. Naopak v ekonomicky silnějších zemích jako Británie, Finsko, Německo, ale možná i ČR a Slovensko, roste pravděpodobnost sílení této rebelie a vyhlašování referend o setrvání v EU.

Na rozdíl od těch slabých, ekonomicky silné země totiž cítí, že by hypoteticky dokázaly prosperovat i mimo eurozónu a EU, a svůj vzor si hledají kupříkladu ve Švýcarsku. (Tím nijak nenaznačuji, že z EU opravdu vystoupí, ta pravděpodobnost je s výjimkou silné Británie stále minimální.)

Jenomže když se silní odvracejí a slabí přicházejí, už Evropa nestoupá po schodech do nebe. Už slábne. Už jen sestupuje po schodech do pekla.