Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Ryba vždycky páchne od hlavy. Takže když se banka všech bank ozve, že má strach o osud světové ekonomiky, něco tu evidentně bude prohnilého.

Ale popořádku. Vsadím se, že valná část lidí si teď klepe na čelo. Jaképak strachy? To zas někoho pálí dobré bydlo, ne? Vždyť je u nás nezaměstnanost nejmenší v historii, růst jak blázen, dokonce i v Americe jedou jak namydlený blesk. Koneckonců když před necelým týdnem přišla zpráva, že v USA prošla Senátem Trumpova daňová reforma, nastalo mezi bílými límečky všeobecné veselí. (Pravda, zdaleka se neradovali všichni, mnohá média si dala tu práci přesvědčovat své čtenáře, že snižování daní je vlastně strašlivým ubližováním chudákům lidem, v USA některá média dokonce i šermovala pseudostudiemi, jak údajně lidé se cítí nejšťastnější, když mohou platit vysoké daně; ale mezi podniky a obecně ve finančním světě bylo jasno: Tohle je dobrý důvod, proč slavit. A jak se pozná, že se ve finančním světě slaví? No přece snadno – rostou ceny akcií.

Cožpak o to, snížení daní celkem jistě je dobrou zprávou. Co ovšem už tak skvělou zprávou není, jsou důsledky v podobě onoho oslavného růstu akcií. Už když se Donald Trump stal prezidentem a burzy mohutně rostly, tvrdila jsem, že to je sice pro spekulanty jistě milé, nicméně z makroekonomického hlediska naprosto neopodstatněné, protože ceny nejrůznějších cenných papírů jsou výš, než odpovídá zdraví globální ekonomiky. A dnes se nerovnováha ještě prohlubuje. (Což však nikterak neznamená, že ceny cenných papírů nemohou dosáhnout ještě větších rekordů.)

No jo, jasně, já už to úplně slyším: „Šichtařka už pár let straší kdovíjakou katastrofou, a furt nic“. Přeju všem tu slepou víru, jak je na tom světová ekonomika úžasně. Věřit tomu ovšem může jen někdo, kdo neví, oč tu běží.

Řeknu to takhle: třeba s takovým HIV se dá žít mnoho let. Nikdo si asi nemyslí, že feťák, co si HIV napíchnul, je veskrze zdravá osůbka. Přesto se virus dá celkem dlouho a celkem úspěšně maskovat. Skoro až do smrti, která bez léčby nastává během pár let. Že feťák s AIDS neumře hned, není důkazem, že je zdravý. Máme vlastně jen dvě jistoty: Včasnost zahájení léčby je klíčová pro délku života. A smrt je stejně jistá.

Ať se to komu líbí či ne, se světovou i naší ekonomikou je to podobné. Fakt, že dosud nevypukla finanční krize, není důsledkem toho, že by byla ekonomika zdravá; je to jen a pouze důsledkem toho, že nerovnováhy jsou neustále maskovány. A maskovány mohou být ještě nějaký čas. Bohužel čím déle jsou maskovány, tím bouřlivěji pak nemoc vyplave na povrch.

A teď znovu úplně slyším: „Nojo, když někdo straší krizí, přeci se nemůže splést. To je známý fakt, že krize se střídá s růstem.“ Hm, až na to, že tu vůbec nemluvíme o nějaké obyčejné a veskrze nudné hospodářské krizi, která se střídá s růstem. Dokonce ani nemusí jít o žádnou „superkrizi“, která za sebou nechá kdovíkolik nezaměstnaných. Jde o úplně jinou kategorii. Jde o hluboké změny v mechanismu fungování ekonomik. Jde zkrátka o to, že kam se podíváme, tam bliká varovné světlo:

Na světě už existuje příliš mnoho státního dluhu.

Příliš mnoho soukromého dluhu.

Příliš málo investiční obezřetnosti.

Příliš nízké úrokové sazby.

Příliš mnoho tisku nekrytých peněz.

Příliš mnoho přerozdělování.

Příliš vysoké ceny akcií.

Příliš vysoké ceny dluhopisů.

Příliš drahé kryptoměny.

Příliš nezdravých jihoevropských bank.

Příliš drahé nemovitosti.

A mohli bychom pokračovat. Zkrátka příliš mnoho paralelních nerovnováh. To, co se chystá, ačkoliv ještě nevíme, kdy přesně to přijde, totiž bude nikoliv „obyčejná“ hospodářská, nýbrž finanční krize. Druhově srovnatelné byly za posledních sto let jen dvě: V roce 1929 a v roce 2008. A k oběma se mimochodem taky schylovalo roky. Zárodky té z roku 1929 začínají už koncem světové války. Kořeny té, která přišla v roce 2008, můžeme vystopovat už v roce 2001. Kořeny té budoucí leží pro změnu v roce 2008.

No a právě nyní k úplně stejnému názoru – totiž že něco je ukrutně špatně a kolem nás je příliš mnoho nerovnováh – došla i sama „centrální banka centrálních bank“. Tedy BIS – Bank for International Settlements.

BIS tento týden vydala varování, že světová ekonomika silně připomíná svým stavem okamžiky před krizí v roce 2008. A má pravdu. Vůbec z toho sice nemusí plynout, že to bouchne každým dnem, když už to vydrželo tak dlouho, jen je zjevné, že nerovnováhy jsou ve finančním světě stále hlubší. A právě poslední dny ještě houšť a v ještě větších kapkách: Ať už jde o zmíněné slavící akciové burzy či o bitcoin. Velmi zjednodušeně řečeno: Podle BIS jde o to, že extrémně (a nesmyslně a kontraproduktivně) nízké úrokové sazby po celém světě vedou v konečném důsledku k neudržitelnému nárůstu zadlužení. Kvůli nesmyslně nízkým úrokovým sazbám se jednak přehnaně lehkomyslně zadlužují spotřebitelé (analogicky k hypotéční bublině v roce 2008), jednak spekulanti hledají alternativní možnosti zhodnocení peněz (když úroky je nenabízí) a vyhledávají extrémně riziková aktiva. Můžeme jen konstatovat společně s BIS: Není otázkou zda, jen kdy vzplane nová finanční krize. (Dost dobře si umím představit, že před ní proběhne ještě jedna „obyčejná“ hospodářská krize daná hospodářským cyklem.)

A jestli se vám to nepozdává, vězte, že BIS byla už v letech 2006 a 2007 jednou z velmi mála organizací, které varovaly, že se k finanční krizi schyluje. A přitom ještě v létě 2008 to většina lidí včetně ekonomů odmítala vidět…

Když tiskem proběhly první titulky, že EU jedná o revizi dublinského systému, mnozí se naivně zaradovali. Vlajkovou lodí dublinského systému se totiž staly povinné kvóty na přijímání imigrantů.

Užuž to tedy na první pohled mohlo vypadat, že s kvótami je amen. To by to ovšem nebyla naše EU. Pochopitelně, že co EU může pokazit, pokazí.

Jen stručně připomeňme: Všechno to začalo v průběhu roku 2015, kdy podle dublinské dohody muselo azylové řízení proběhnout v první zemi, do které imigrant přicestoval, respektive kde byl zachycen. Tudíž pod nápor žadatelů o azyl se okamžitě dostala Itálie s Řeckem. Aby tyto nejvíce přetížené země nápor zvládly, byly zavedeny kvóty

No a nyní se začíná vyjednávat nový systém. Jak typické, že jednání vede členka švédské Liberální lidové strany – tedy silně proevropské strany ze silně proimigračního Švédska. Nový systém se od starého má lišit především v jednom zákeřném slovíčku: kvóty na přerozdělování imigrantů mají být permanentní. Což v důsledku znamená, že žádost o azyl už nebude vyřizovat první země, kde bude imigrant zachycen, ale zadržený výtečník bude rovnou šupnut do země, kam podle kvót „má patřit“. A „pochopitelně“ – jak už to známe – za nedodržení kvót mají padat tresty. A řekněme si narovinu: Kvóty necílí na země jako Německo – samozřejmě že kvóty mají jediný smysl, totiž dostat imigranty i do těch zemí, které se jim dosud vzpěčují. Takže si to shrňme:

Cíl: Ulevit státům jako Itálie či Řecko, které kašlou na ochranu hranic, loví nelegální imigranty z moře a akceptují čluny z Afriky.

Důsledek: Přitížení zemím jako Česko nebo Slovensko, které chtějí, ale nemohou, chránit hranice a nechtějí imigranty.

Metoda: Pokutování zemí, které si chtějí chránit svou územní celistvost i svůj sociální systém, za toto úsilí.

Vedlejší efekt: Žádný dopad na země jako Německo či Skandinávie, které imigrační krizi spískaly svým prapůvodním vstřícným postojem a svou přehnanou sociální štědrostí a které imigranty dál ochotně akceptují.

Dost možná by se dalo spekulovat, že to všechno je vlastně celkem fuk, protože kvóty nemohou fungovat: Když chce imigrant dejme tomu to Německa, ale je přerozdělen do Česka, stačí „pomoct“ mu tím, že si ho decentně necháme bez dozoru, a on nám, mrška, sám do Německa přeběhne. Přesně jak to ukázal případ takzvaného „přemalovaného kravína“ – vzpomínáte ještě na ony pečlivě předvybrané syrské křesťany, kteří se u nás moc dlouho neohřáli a prchli na západ? Dokonce bychom mohli spekulovat, že nastane ještě druhý vedlejší efekt. Neboli:

Spekulativní vedlejší efekt: Kdo bude moct prchnout do Německa, prchne tam (a s kvótami si obrazně řečeno utře pozadí).

Jenomže má to dvě zásadní vady na kráse.

Tou první vadou na kráse je princip. Prostě to, že cizí země mají rozhodovat o tom, kdo bude žít na našem území. Když řeknu, že je to jak po Mnichovské dohodě, budu označena za populistu. Jenomže v čem přesně vidíte ten populismus? Nebo to snad není tak, že evropské mocnosti odhlasují, že na českém území krom Čechů mají povinně žít i Syřané, Turci a Somálci a my je máme živit?

A druhou vadou na kráse je fakt, že Bohuslav Sobotka jako jeden z posledních aktů ve funkci premiéra podepsal za Česko tzv. Evropský pilíř sociálních práv. Jde o dokument, na jehož základě se mají postupně sjednocovat sociální, zdravotní a školské systémy v celé EU. Vše by mělo směřovat k věcem jako společná výše sociálních dávek, společná inkluze. Bez ohledu na to, že naše země na to peníze prostě nemá. A hlavně – tyhle sociální „výdobytky“ už nemají být vypláceny jen občanům jednotlivých zemí, ale všem – tedy i imigrantům.

Neboli imigrant nalákaný německou štědrou politikou do Evropy, chycený v Itálii na základě její lajdácké ochrany hranic a přerozdělený na základě kvót do ČR má podpisem B. Sobotky dostat stejnou sociální dávku, jakou by dostal v Německu, takže najednou získá dost dobrý motiv u nás zůstat.

Dá se to říct i jinak: Bohuslav Sobotka na odchodu, už prakticky měsíc po volbách, kdy už jen formálně čekal na novou ustavující schůzi Poslanecké sněmovny, svým podpisem Evropského pilíře sociálních práv k nám v podstatě pozval imigranty analogicky, jako je před časem „pozvala“ Angela Merkelová do Německa. A o to, aby toto pozvání bylo důsledně využito, se nyní má postarat Dublinský systém II.

Pěkně se nám to rozjelo, jen co je pravda. Soudě podle halasu na sociálních sítích i v tisku, sexuálně obtěžováno muselo být v uplynulém roce snad 99,99 procent žen ve věku nad osmnáct let. Aspoň tomu nasvědčuje kampaň #metoo.

Člověk by se skoro cítil tak trochu méněcenný, že nikomu za obtěžování dosud nestál… Určitě musím být dokonalá Hydra. Protože mně během posledního roku sexuálně neobtěžoval nikdo.

V minulosti možná jednou ano. Jednou, když mi bylo asi osmnáct, jsem jela metrem, a nějaký podivný týpek se na mě začal lepit a pokoušel se mě v davu osahávat. Levou rukou jsem ho chytila pod krkem, pravou jsem mu dala pěstí a začala ječet na celý vagón „podívejte se na toho prasáka!“. Lidé se v děsu, že by snad mohli být zataženi do nějaké lapálie, začali okamžitě odsouvat na druhý konec vlaku a měli spoustu práce při hledání čehosi ve svých kapsách, kabelkách a na stropě; bylo legrační pozorovat, jak ten doposud nacpaný vagón se náhle zázračně dokázal kolem mne uprázdnit a všichni ti odvážní lidičkové se sardinkovali na jeho okrajích. Protože jsme už vjížděli do stanice, ten týpek se mi vytrhnul a vyběhl ven. A já, v ráži, jsem si neodpustila vyštěknout na ten kurážný dav: „A vy jste stejná hovada jako ten prasák, co na tom stropě chcete vykoukat? Sem jste se měli koukat!“ A pokračovalo se v jízdě. Tak vám nevím: Bylo to sexuální obtěžování, nebo prostě jen konflikt s vypatlanou smažkou? Vždycky jsem se klonila k tomu druhému, takže mě ani nenapadlo si v rámci kampaně stěžovat. Koneckonců vyřešili jsme si to spolu, no ne? Mně se to nelíbilo, tudíž jsem to dotyčnému sdělila natolik polopaticky, že vzal dráhu. Tudíž mě docela zajímalo, co to asi musí být za strašné násilí všude kolem mne, kterému jsem vzhledem ke své hydrovatosti ušetřená.

Když na mě vyjuknul článek s nadpisem „Co Evropané považují za sexuální obtěžování?“, zadoufala jsem, že tomu tedy konečně přijdu na kloub. Ale houbeles. Popravdě můj zmatek byl po přečtení ještě větší.

Mělo se totiž ukázat, že podle průzkumu provedeného v sedmi evropských zemích považuje za sexuální obtěžování každý národ něco jiného. Tak například 70 procentům Britů vadí vtipy o sexu. Ajaj, tak to mám asi problém. Naposledy jsme si dělali s kolegy srandičky s podtextem dneska ráno.

Většina Britek taky považuje za obtěžování, když muž zírá ženě do výstřihu. Jsem zmatena. Proč nějaká žena ukazuje výstřih, když ho ukazovat nechce? Možná by bylo praktičtější vzít si rolák, když mi to vadí…?

A Francouzi šli nejdál. Pro 16 procent z nich je sexuálním obtěžováním pozvání na rande. Teď už ale vážně mám celkem slušný problém. Když si uvědomím, že jsem svého budoucího manžela před dvaadvaceti lety vylákala na rande, a pak ho slovně vyzvala, aby se tedy už konečně k něčemu rozhoupal, protože jinak je s ním děsná nuda, fakt mi nedošlo, že ho chudáka sexuálně obtěžuju! Teď už chápu a veřejně se kaji, že jsem se uchýlila k takovému odsouzeníhodnému verbálnímu násilí. Z toho by se snad ani Laďa Větva nevykecal!

Anebo v tom snad pořád mám hokej a jenom chlap nesmí pozvat na rande ženskou, zatímco žena muže ano? A jak je to, když žena pozve na rande ženu? A jak to je u třetích pohlaví? Ach jéé, čím víc nad tím přemýšlím, tím víc v tom mám jakýsi zmatek.

I když je možné, že je to celé ještě trochu jinak. Jisté vodítko poskytuje informace, že podle zmíněné studie  prý s nějakou formou sexuálního obtěžování má v Evropě během posledních dvanácti měsíců každá pátá žena. Ovšem pozor, v hyperkorektní, rovnostářské a genderem nejvíc posedlé Skandinávii, hlásilo sexuální obtěžování těžko uvěřitelných 80 procent žen, zatímco v rozverné jihovýchodní Evropě je to kolem pětadvaceti procent. Tady něco nehraje: V zemích, kde se genderová rovnost a sexismus nejvíc řeší, má subjektivní pocit obtěžování nejvíc žen?

Prý to je tím, že lidé v našich zeměpisných délkách a šířkách „incidenty nehlásí“, domnívá se jedna z výzkumnic. Hm. Nabízím jiné vysvětlení.

Slyšeli jste někdy o generaci sněhových vloček? Jde o lidi přicházející po generaci milieniálů, neboli po generaci Z. Jde o špičku ledovce, protože generace před nimi jsou na tom jen o trochu líp. Tihle lidé byli natolik chráněni výchovou, že nikdy nezažili nejmenší psychické ani fyzické nepohodlí. Nikdy neměli existenciální starosti, nikdy se o sebe nemuseli starat, vždy byli vystaveni takové hyperkorektnosti, že nezažili pocit stresu. A to je zničilo. Výsledkem je křehounká generace nepoužitelných subtilních bytostí, které se nemohou rozhodnout, ke kterému z pětadvaceti známých gendrů vlastně patří, psychicky se hroutí při záběrech válečného zpravodajství i při pozvání na rande. Sexuální agresory vidí číhat za každým bukem a domnělé sexuální agrese je natolik stresují, že se s nimi potichu užírají, aby pak po dlouhých letech, vyprovokováni řetězovou kampaní, s pocitem zadostiučinění vyvěsili na svůj instagram hashtag #metoo.

Jsem na míle vzdálená tomu bagatelizovat skutečnou sexuální tyranii. Ale odmítám se podřídit diktátu sněhových vloček, podle kterých je sexuálním obtěžováním, když mi muž otevře dveře nebo mi pomůže z kabátu. Až se budu skutečně cítit obtěžovaná, nebudu se schovávat za žádnou kampaň, ale agresora ústně, a bude-li třeba, tak třeba i ručně, vykážu do patřičných mezí, protože se považuju za svéprávnou a ke svému jednání nepotřebuju podporu davu. A pro paní výzkumnici, podle které prý u nás „málo hlásíme incidenty“, mám jinou teorii. Na rozdíl od Skandinávie jsme u nás ještě pořád relativně normální a – světe, div se – ještě pořád chodíme na rande.

Robot na konci tunelu. Tak se jmenuje nová kniha ekonomů Šichtařová-Pikora. Podstatou blížících se změn ale není jen to, že lidskou práci převezmou roboti. „Jde mnohem víc o společenské a psychologické důsledky“, říká Markéta Šichtařová.

Co je podstatou čtvrté průmyslové revoluce?

Pro pochopení se musíme trochu vrátit v čase k minulým revolucím. Dlouhá léta se nic valně zábavného nedělo. Objevení kola, písma, peněz, rozmach mořeplavby – to vše byly nepochybně podstatné události, ale z většího nadhledu nedošlo k žádným náhlým globálním změnám.

Pak přichází parní stroj a mění se vše. Nastává industrializace. Nejde ale jen o parní stroj, jde o to, že s ním vzniká první management. Lidé už nepracují doma ve svých dílnách, ale odcházejí do továren. Specializace přináší ohromný nárůst produktivity. To bychom mohli označit za 1. průmyslovou revoluci.

O 2. průmyslové revoluci můžeme mluvit, když se objeví elektřina. Zase ale nejde jen o usměrněné částice v drátech. Mění se pracovní doba, řízení práce, přichází pásová výroba. Jen na způsobu řízení práce šlo zvýšit produktivitu až stokrát.

Ještě větší skok přináší 3. průmyslová revoluce. Tranzistory nahrazují elektronky a přichází éra počítačů. A opět nejde jen o počítač jako takový. Změnil náš každodenní život. Skoro každé dítě u sebe nosí v mobilu počítač, který trumfne svou výpočetní silou ty, které nám pomohly dostat se na Měsíc.

No a 4. průmyslová revoluce je opět dalším z těchto dějinných skoků. Její podstatou je digitalizace. Ale zdaleka nejde jen o ni. Analogicky k předchozím revolucím, i tady jde mnohem víc o společenské a psychologické důsledky.

Jaké? Co to znamená pro obyčejného Čecha?

Lidé si často představují, že zkrátka roboti nahradí při práci lidi. To je naivní pohled, roboti jsou jen nejviditelnějším symbolem. Tak jako první počítač spustil technologickou revoluci, která skončila Facebookem a vytvářením sociálních bublin, také tady jde spíš o hluboké, až „biologické“ změny v celé společnosti.

Výroba se změní. Mnohdy se budou „vyrábět“ informace samotné. Důsledkem budou podivné jevy, které se při starém způsobu myšlení zdají jako totální nesmysly.

Jaké například?

Například množství půdy na Zemi už není omezené, a proto lze uživit i prudce rostoucí populaci. Globalizovaná ekonomika se opět změní na lokalizovanou.
Výrobky se už neopotřebovávají.
Sdílení rostoucího počtu věci bude preferováno nad jejich vlastnictvím. A tak dál.

Jak to myslíte? Proč bude množství půdy neomezené? A jak se mohou výrobky neopotřebovávat?

Narážím na onu klasickou představu, že množství půdy na Zemi není možno nafukovat a současně že zkrátka na jednom metru čtverečním milion mrkví nevypěstujeme. A že tudíž údajně musí brzy nastat chvíle, kdy víc lidí na světě neuživíme. Jenomže se 4. průmyslovou revolucí je všechno jinak, protože se začínají objevovat „továrny na zemědělské plodiny“. Můžeme si to představit jako „panelák“, v němž jsou regály s tenkou vrstvou půdy v patrech nad sebou, ve kterých roboti bez zásahu člověka pěstují plodiny. Obhospodařovaná plocha se tak najednou zvětšuje ne „do šířky“, nýbrž „do výšky“ a do jiných podnebných pásem, protože taková továrna klidně může stát i za polárním kruhem. A takto vypěstované plodiny nejsou ani nijak zvlášť drahé. Takové „nafouknutí“ obhospodařované plochy ale najednou úplně mění pohled na údajnou nemožnost uživit rostoucí množství lidí… První taková továrna vznikla v Japonsku na hlávkový salát, další vznikají.

No a fakt, že výrobky se neopotřebovávají, je zase dán tím, že v dnešním světě je čím dál častěji „výrobkem“ digitální informace. Vezměte si například hudbu. Tu už si nekupujete na gramofonové desce, která se časem „oběhá“, ale streamujete si ji. A tato data se logicky ani po miliontém stažení „neopotřebují“. A můžeme jít dál. Už teď je jasné, že auta budou spíš jakési počítače na kolech. Budou samořiditelná, často sdílená. Tak jako u počítače je software většinou dražší než hardware a navíc jsou to vaše uložená data, která pro vás mají hlavní hodnotu, taky u auta přijde okamžik, kdy jeho software bude důležitější než ona fyzická krabice, ve které sedíte. A software se neopotřebovává bez ohledu na to, kolikrát jej použijete.

Jak se má člověk připravit na novou průmyslovou revoluci?

Především člověk musí POCHOPIT, co přichází. Každý ještě pochopí, že asi nemá smysl zakládat si dnes běžnou taxíkářskou firmu, když víme, že (až na několik retro výjimek) budou taxíkáři převálcováni nejprve společnostmi typu Uber a ještě později samořiditelnou technologií. Jenže řada lidí se začne stavět na zadní, jakmile řekneme, že musí změnit svoje myšlení třeba i ve školství, zdravotnictví, ve správě svých peněz. Máme totiž pod kůží určité zvyklosti. Proto řada rodičů chce, aby se děti učily vyjmenovaná slova, jako se učili oni. Mají dojem, že „přeci je nutné psát bez hrubek“. Jenomže jejich děti už nepoužívají papír a tužku, ale píšou zásadně na klávesnici, tudíž všechny hrubky za ně opravuje software! Takže děti se už vlastně brzy ani nebudou potřebovat učit psát rukou. Nad tím se ale lidem mozek kroutí naruby odporem a zděšením, protože dnešní dospělí se v dětství učili krasopis, a chtějí to předat svým dětem. Oproštění se od stereotypů vyžaduje vybudování nových neuronových spojů v mozku – a to doslova „bolí“.

Máte představu o tom, jaké obory by měly studovat vaše děti, aby se s průmyslovou revolucí nejlépe poprali?

Psychiatrii. Cvokařů bude potřeba čím dál víc (smích). Lidé si myslí, že postačí vyrubat z ekonomiky některé přežité obory, jako třeba hornictví, a nahradit je něčím novým, jako třeba nanotechnologie, a máme vyhráno. Vůbec ne! Nejde ani tak o to JAKÝ obor studovat, ale JAK jej studovat. Stávající školství stále bazíruje na pamatování si dat. Jenomže dnes je podstatné umění zjistit si, jaké informace jsou relevantní, pak si je vyhledat a použít. Mít tedy vystudovaný moderní obor, ale myslet „postaru“, je k ničemu.

Co mají, nebo naopak nemají dělat politici? A co si myslíte, že udělají ve skutečnosti?

Na to, co mají dělat, je jednoduchá odpověď: Nebránit změnám. Co udělají, je taky jasné: Nasadí všechny páky, aby jim zabránili. Jednak drtivá většina z nich vůbec neví, která bije, jednak se i marketingově líp prodává údajná ochrana nebohých lidí před těmi hnusnými, zlými roboty. Že je to úplná volovina, nevadí.

Hraje v tom všem Česká republika nějakou specifickou roli?

Střední Evropa patří mezi země nejohroženější. Do Česka totiž v minulosti přišly zahraniční firmy proto, že je tu levná pracovní síla. Například Foxcon už ČR opustil, když koruna posílila, a pracovní síla tím podražila. Zahraničních investoři, kteří chtějí levnou práci, buď odejdou, nebo lidi nahradí stroji. V Německu dnes zůstávají firmy, které očividně kvůli druhu své činnosti levnější práci nehledají – kdyby ji hledaly, už by tam nebyly. A naopak země vysloveně rozvojové, jako třeba v rovníkové Africe, jsou zase tak levné, že nemá smysl nahrazovat lidi stroji, i když mají značnou „chybovost“. My jsme přesně uprostřed. Takže snažit se zakonzervovat staré pořádky je šíleně nebezpečná hra. My naopak musíme na nové technologie naskočit co nejdřív, aby náraz nebyl tak drtivý.

Jak průmyslová revoluce ovlivní naše politiky?

Bude jim ještě dlouho trvat, než pochopí, že spousta problémů jsou vlastně jen příznaky 4. průmyslové revoluce. A budou mít sklon řešit její jednotlivé symptomy, což je hloupost. Když jste nemocní, nevyléčíte se tím, že spolknete Paralen na horečku, Brufen na bolest hlavy a nakapete si na ucpaný nos. Musíte léčit přímo nemoc, ne potlačovat projevy.

A tak se budou diskutovat dílčí věci jako robotizace, UBER, zdravotní knížky, bitcoin – a spoustě lidem nebude docházet, že to jsou jen nepodstatné symptomy něčeho většího. A když už jim tohle dojde, nevšimnou si, že příznaky této revoluce jsou i zadlužení států nebo netypický průběh příští hospodářské krize. Přesto se naše zažité mechanismy ve společnosti do základů změní.

Když jsem o nich kdysi dávno slyšela poprvé, pomyslela jsem si, jaký naivka asi může na takovou pitomost z říše konspiračních teorií skočit. Teď už mám konečně odpověď. Je to Evropská komise.

Že nevíte, o čem je řeč? Přeci o takzvaných kurvít…eh, vlastně slušněji řečeno kazítkách. Tedy pardon, vlastně by se tomu správně asi mělo říkat „zabudovaný defekt“. Prostě o mechanických udělátkách, které údajně podle těchto konspirátorů výrobci potají montují do jinak perfektně fungujících průmyslových výrobků, a která slouží k tomu, že přesně poté, co skončí záruka, se výrobek rozbije, a tak si jeho majitel musí koupit nový. Je to hluboce racionální, říká se. Vždyť přeci hlavní starostí výrobců je, aby si spotřebitelé kupovali výrobky pořád nové a nové.

No a teď se kazítek chytil Brusel jak písek mokré zadnice a že prý je zakáže. A že prý nařídí delší životnost. Že prý by nyní základní vlastností všech výrobků měla být jejich opravitelnost.

Popravdě, je mi ouvej z myšlenky na lidi, kteří vedou Evropu, a přitom jsou schopni nechat se tak opít rohlíkem. Pračky, televize, sušičky… už byly do mrtě rozebrány a ještě nikdo nikdy neobjevil onu tajemnou součástku, která hraje roli kazítka. Pozor, já v žádném případě nechci říct, že životnost průmyslových výrobků je bůhvíjaká, anebo že dokonce není upravovaná. Ale je to spíš o něčem jiném:

Mám kuchyňský robot. Už asi šestý kuchyňský robot. Ten zatracený mixér mi totiž nikdy nevydrží déle než měsíc. Má totiž jedno slabé místo. Takový zobáček na nádobě, v níž se zpracovávají pokrmy, který si prostě ne a ne a nerozumí s mou manuální zručností. Na každý desátý pokus, kdy mixér vezmu do ruky, ho upustím a zobáček ulomím. Tenhle přihlouplý výstupek ovšem zároveň slouží jako pojistka, takže po deseti použitích a jednom mrňavém ulomeném zobáčku je kuchyňský robot nepoužitelný. Zkoušela jsem i jiné značky a typy. Ale vždycky to s mou šikovností dopadne stejně, maximálně se mi podaří prodloužit životnost mixéru na jedenáct rund.  Kazítko? Nikoliv. Jen slabší použitý materiál. Na trhu jsem viděla i přístroje, které v inkriminované oblasti měly použit zcela jiný a na první pohled bytelnější materiál, alternativně měly zcela jiný design. Jenomže jejich cena byla natolik odlišná, že jsem došla k názoru, že deset mixérů na deset použití je pro mě pořád nějak výhodnějších než jeden bytelný.

Zkrátka „kazítka“ vlastně existují, ale ne taková, o jakých konspirátoři mluví. Jde o méně kvalitní použité materiály, o technologicky hůř provedené sváry, o slabší spoje dvou materiálů, o méně kvalitní design… Jenomže to všechno výrobky obsahují, protože jsou pak levnější. A levněji jsou, protože si to zákazník žádá. Jistě že ne každý zákazník – ale pořád převažuje počet těch, kteří volí nízkou cenu i kvalitu nad vysokou cenou a vysokou životností. A nechť se na mě nikdo nezlobí, kdo kupuje rychlovarnou konvici za 300 korun, by asi byl rozumu hodně mdlého, pokud by si myslel, že vydrží úplně totéž, co konvice na vedlejším regálu za 3000.

Zkrátka výrobky se vyrábějí takové, jaké jako zákazníci kupujeme. A pokud do toho Evropská komise vstoupí a prohlásí, že teď to bude jinak, vlastně tím říká, že my, zákazníci, nemůžeme už víc rozhodovat o svých potřebách, že bude rozhodnuto za nás. Že nějaký státní úředník stanoví, že napříště si už můžeme koupit pouze opravitelný produkt s prodlouženou zárukou a natolik kvalitním materiálem, že onu prodlouženou záruku také skutečně vydrží. Tomu říkám neúcta k zákazníkovi.

Jenomže tím také tento úředník automaticky říká, že napříště budou všechny výrobky mnohem dražší. Protože aby si výrobce mohl dovolit jiné materiály, jiné výrobní postupy, opravitelnost a rozmontovatelnost výrobků a delší záruční dobu, bude ho to stát mnohem víc než teď. Takže evropští výrobci nebudou smět zákazníkům nabízet to, co zákazníci chtějí, nýbrž budou jim muset vnucovat mnohem dražší výrobky, které v konkurenci levného a nekvalitního asijského zboží nebude mít šanci. Aby to evropští výrobci vůbec ustáli, budou donuceni podvádět, takže kauza Volkswagen bude proti tomu čajíčkem.

Ale když se napíše do novin, že Brusel si posvítí na nepoctivé výrobce, tak to zní moc pěkně, není-liž pravda? Co na tom, že to je lež jako věž, protože tohle se nedá administrativně vynutit, aniž by vznikl paskvil. Když si to totiž shrneme, EU pod zástěrkou údajného zkvalitnění služeb zákazníkům šíří neúctu k přáním klienta, likviduje domácí průmysl ve prospěch zahraniční konkurence, zdražuje, aby se chudí lidé k výrobkům vůbec neměli šanci dostat, a motivuje k podvádění. Tohle může vymyslet jen nějaká kovaná marxistická hlava. Vždyť to taky pořád říkám, že socialismus je zpátky v plné parádě.

Tak máme ohledně prezidentských kandidátů jasno. Tento týden byl poslední termín pro podání „přihlášek“. I když, jasno… jak se to vezme.

Celá prezidentská volba je tak lacinou estrádou, že by ta komedie nebyla úplná, kdyby snad po podání kandidatur už bylo dokonale jasno, kdo že ti kandidáti vlastně jsou.  Pardon, ale já to opravdu dosud nevím.

Čistě teoreticky – ale opravdu jen teoreticky – vstoupilo do klání osmnáct kandidátů.

No jo, jenomže jen šest z nich prý dle ministerstva vnitra splňuje zákonné požadavky. To už máme jen dvanáct.

Další dva se nám záhadně kdesi v překladu ztratí vzhledem k tomu, že takzvaně „oficiálně potvrzeno“ je kandidátů jen deset.

Další kousky dost možná cestou dál odpadnou, jelikož ministerstvo se ne a ne shodnout s ústavními právníky, co je vlastně oněmi „zákonnými podmínkami“: Může jeden senátor navrhnout víc kandidátů, nebo nemůže? Pokud bychom věřili ústavním právníkům, pak nemůže, neboli někteří rádoby-kandidáti zůstanou u toho rádoby. Už tohle je pro mě komedie dostatečná.

Ale dejme tomu, že hypoteticky všech deset pánů bude o Hrad skutečně usilovat… Moment! Řekla jsem pánů? No jasně, to je další kámen úrazu. Není málo těch, kdo jsou v horším případě pobouřeni, v lepším případě jen udiveni, že mezi zájemci není žádná sukně. Vzniklo už dokonce pár iniciativ, které se snaží ženy přimět, aby kandidovaly.

A víte co? Myslím si o tom své. Jasně, že občas se povede exemplář ženské jak řemen, která v politice strčí všechny chlapy do kapsy. Pro mě je synonymem takové ženské Margaret Thatcher. Ale povede se jen výjimečně.  Kluci mají obecně vzato k politice větší vlohy, feministky prominou.  (No jo, já vím, že neprominou.) Mají totiž víc testosteronu, tedy víc agresivity. A politika vskutku není legrace pro slabé nátury. Jinak řečeno: ženy v politice ano, mají-li na ni talent, ale kvóty na stejný počet žen jako mužů jsou, s dovolením, nebetyčná pitomost. To je asi jako chtít po pánech, aby se živili jako empatické porodní báby. Jsou i tací; ale je jich… no asi jako žen v politice v těch státech, které ještě nezblbly docela a zatím nechaly kvóty plavat. Kdepak, nechť se seberealizují poměrně vzácné kopie baronky Thatcher, zatímco většina ostatních žen se bude lépe vyjímat u méně agresivních činností, na politice nechť si honí na 24hodinový úvazek své ego kluci. A to říkám já, holka, čas od času se ochomýtající kolem politiků, kteří zatouží po ekonomických radách, z blízkosti větší, než mi je často milé – takže si to mohu dovolit říct, protože vím, o čem politika je. Je to ten nejagresívnější ze všech byznysů, jaký znám. Děkuji, nemám zájem.

Když tedy zdárně překleneme otázku genderové příslušnosti kandidátů (ano, i tady to skřípe a mnoho jedinců můj názor na ženy v politice nerozdýchalo), dostáváme se k otázce odbornosti. Což je otázka sama pro sebe. Znám nepěkný počet lidí, kteří ve své oboru bývali špičkoví odborníci a kteří současně byli milými lidmi. Pak dostali funkci. A do nějakých, řekněme, tří čtyř let se z nich stali totální fachidioti. Abychom si rozuměli: To slovo nemá žádný vulgární nádech. Označuje člověka s omezeným, většinou úzce specializovaným odborným vhledem, který však ztratil empatii a schopnost sociální komunikace. Díky neschopnosti vnímat svět jako celek však nakonec přestávají ovládat i svůj vlastní obor. Jakmile člověk dostane politickou funkci, je v extrémním ohrožení. Jeho okolí mu pochlebuje. Málokdo se opováží mu něco vytknout. Takový člověk se ocitá v nebezpečné bublině, je jen chválen, nikdy se nedozví od svého okolí jakoukoliv kritiku. Je to tak trochu jako Frodův prsten v Tolkienově trilogii: Zničí to každého; jenom někoho pomaleji. A teď si položme otázku: Kdo je odolnější než ti ostatní? Jen cynik, který do úřadu jde s vědomím vlastní nedokonalosti. Kolik z našich milých kandidátů ovšem oplývá vědomím vlastní nedokonalosti…? (Uměla bych vyjmenovat několik, kteří oplývají pocitem vlastní nadřazenosti.)

Pak tu máme neméně zajímavou otázku zdraví. Když někdo žádá nadpoloviční množství těch, kdo přijdou k volbám, o jejich důvěru, že pět dalších let bude lépe než kdokoliv jiný vykonávat své pravomoci i povinnosti v čele státu, tak nějak automaticky se předpokládá, že otevřeně o sobě řekne vše relevantní, co by jeho voliče mohlo zajímat. Třeba to, jestli podle všech dostupných indicií jeho zdraví podporuje domněnku, že v úřadu vydrží dalších pět let, anebo spíš domněnku, že se po třech měsících budou muset volby konat znovu. Je to vlastně docela snadné. Bohatě postačí zveřejnit veškerou, míněno VEŠKEROU, svou zdravotní dokumentaci. Zatímco v případě „normálního“ člověka je slušnost se v takové dokumentaci nerýpat (však na to máme i zákony), v případě prezidentského kandidáta je slušnost vůči jeho potenciálním voličům vyvrátit všechny pochybnosti (na to zákony nemáme). Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že i v tomhle ohledu prezidentská volba víc připomíná špatnou komedii než státnický akt.

Jestli ona chybka náhodou nebude v tom, že celá volba prezidenta je od základů špatně.

Ve světě máme různé systémy. Systém prezidentský postavený na silné výkonné moci přímo voleného prezidenta. Jako v USA, jako ve Francii. Systém postavený na silné výkonné moci vlády. Jako v Německu. A pak systém český: V podstatě (skoro) přímo volenou vládu a přímo voleného prezidenta, kteří si neustále lezou do zelí. Lidé mají sklon –  i díky přímé volbě – v úřadu prezidenta očekávat silnou personu, která však v realitě nemůže sílu své osobnosti příliš projevit, protože má pravomoci jen velmi omezené. Navíc o úřad prezidenta mají sklon v našem systému usilovat lidé, kteří z nějakého důvodu neuspěli v parlamentních volbách a zkoušejí své štěstí napodruhé jako rádobyprezidenti.

Takže přiznejme si to už narovinu: ten skutečný ranař bude v českém volebním kočkopsu vždycky především směřovat do vlády. A prezident, jakého by si přála valná část veřejnosti a který v jejím pojetí dost splývá spíš s Její Výsostí králem, je nejspíš na dlouhé roky utopií.

Tak si tak čtu zprávy – a nejednou se vyděsím, že jsem zaspala půl roku a zapomněla, že už je prvního dubna. Ta na první pohled seriózně se tvářící zpráva přeci nemůže být míněna jinak než jako nejapný aprílový pokus o fórek.

Jenomže ono ne. Čím víc na to koukám, tím víc mi dochází, že to evidentně někdo míní vážně. Za sedm milionů vážně.

Ministerstvo školství si totiž za oněch sedm milionů korun vymyslelo nový tříletý projekt pod názvem Genderová rovnost. Je to ve své podstatě vlastně taková „odborná“ komise, která dohlíží na to, aby do všech vnitřních dokumentů ministerstva byla řádně zapracovaná genderová rovnost a aby všichni zaměstnanci ministerstva řádně gendrově – korektně jednali.

Do určitého bodu to ještě byla legrace. Mohli jsme všechny ty „genderové odborníky“ chápat jako neškodné pomatence. Teď už ale začíná jít sranda stranou. Na léčbu nemocných dětí se sice musí zakládat sbírky a sbírat trapná víčka od lahví, ale sedm milionů vláda s klidem hodí na takovou – s prominutím – bejkárnu, jejímž cílem je dětem „vysvětlit“, že jsou vlastně nějaké vadné, když napodobují mámu a tátu a chovají se tudíž podle mužských a ženských vzorů.

Mému chlapečkovi je osm měsíců a z hromady všech možných a gendrově neroztříděných hraček vždy neomylně vyhmátne autíčko. Dcera zase vždy v hromadě aut neomylně našla panenku. Podle genderové doktríny jsou asi závadní. Můj chlapeček dle výkladu tohoto nového náboženství „vykazuje stereotypní jednání a stydí se přiznat, že by ho bavilo hrát si s panenkou“, zatímco dcera „potlačovala pod vlivem gendrově stereotypní výchovy své skutečné potřeby“ a autíčkům se vyhýbala, protož se styděla vyjádřit svůj gendrově vyvážený postoj. Co to k čertu je za zvrhlost?! Podle mě jsou oba báječní a závada je naopak na ministerstvu školství, na ministerstvu sociálních věcí, v neziskovkách, v evropských fondech, v norských fondech… zkrátka ve všech, kdo jsou ochotni si nechat pro peníze vymýt mozek.

Už znovu žijeme v době, kdy se musíme bát mluvit. Namísto „soudruh Stalin je vůl“ se dneska ovšem už pomalu musíme bát použít slova jako „popelář“, „asistentka“, „zdravotní sestřička“ či „horník“. To všechno je totiž gendrově nekorektně. Správně je patrně „popeláři, popelářky a popelářata“ – ten třetí výraz označuje bezpohlavní bytosti, které se ještě nerozhodly, zda se cítí mužem či ženou. Že je to natolik hloupé, že to nikdo nemůže brát vážně? Abychom se nedivili. Když se malým a tvárným dětem vymývají hlavinky odmala, moc normálnosti jim v nich nezůstane.

Když budeme do dětí odmala hustit, že muži a ženy se neliší, že mají dělat stejnou práci a mají se chovat stejně, vlastně tím naše děti mentálně vykastrujeme. Skutečně se nakonec začnou chovat nemužsky a nežensky. Jenomže my, lidé, jaksi nejsme samosprašní. Proč asi příroda vymyslela dvě pohlaví? Proč asi napříč celou živočišnou říší nalezneme jinak zbarvené samečky a samičky? Namlouvací tanečky? Proč asi lev má hřívu a lvice ne? Proč samečci některých druhů ptáků staví hnízdo a samičky ne? Protože to všechno je způsob, jak zajistit rozmnožování. Přežití rodu.

Genderové náboženství už dávno není směšné. Je zvrácené a nebezpečné, protože dělá vše proto, aby pohlaví vymazalo. Aby se lidské samičky nechovaly jako samičky a samečci jako samečkové. Tedy aby nám znemožnilo rozmnožování. Holčička, které budeme odmala vštěpovat, že není holčička, ale bezpohlavní „to“, se psychicky zhroutí a začne vykřikovat, že je sexuálně obtěžována, jakmile ji jiné „to“ požádá o telefonní číslo či pozve na skleničku. Jak máme po bandě takových bezpohlavních a psychicky slabých „to“ chtít, aby se vzájemně seznámila, ba dokonce takovou neslýchanost, aby spolu měla sex a počala děti, to fakt netuším.

Nehodlám dovolit genderovým fanatikům, byť třeba ve vedení státu, aby ve jménu svého nového náboženství mé děti poničili. I nadále bude moje holka nosit sukně a kluk kalhoty.

Znáte to: Den blbec. Ráno přivřete kocourovi ocas do dveří, ten vám za to pomstychtivě označkuje čerstvě vyprané prádlo. Manžel je v posledním tažení s rýmičkou a očekává, že ho budete konejšit. Dítko užívající si podzimních prázdnin ze vší té euforie, že nemusí do školy, kypí energií a totálně ucpe vanu čímsi neidentifikovatelným, avšak nápadně připomínajícím cement. Během té chvíle, kdy se pokoušíte hrát si na instalatéra a současně aspoň slovně do vedlejšího pokoje konejšit manžela, se druhé dítko, dosud školou nepovinné, zmocní nůžek a vystřihne vám luxusní pěticípou hvězdu do podsedáku kožené sedačky. A do toho na vás zazvoní kurýr zásilkové služby XY.

Budiž poctivě řečeno, že v danou chvíli jsem už měla poměrně mizernou náladu, takže jsem jevila větší než obvyklé známky podrážděnosti. Proto když na mě slečna řidička do domácího telefonu vybafla, že si mám dojít pro dva balíky na silnici, opáčila jsem, že na silnici jaksi nebydlím a že ji očekávám tam, kde kurýry přijímám vždy, tedy u svých dveří, neb netoužím nechat ty malé neřízené střely, aby mi během mé nepřítomnosti vystřihly v sedačce k pěticípé hvězdě ještě turecký půlměsíc. Vskutku slečna se během chvíle u dveří objevila, ale jen proto, aby mi před nos strčila skenovací zařízení a následně – poté, co jsem se netuše ničeho neobvyklého nerozumně podepsala – mi oznámila, že dva balíky se povalují… na silnici. Na mou žádost o doručení mi slečna s nehraným úžasem nad mou drzostí klienta odsekla „to mě zdržuje“ a byla v tahu.

Naštěstí během následujících minut, kdy jsem se musela obléknout, dojít si pro balíky a dovléci je domů, se žádné další kalamity nepřihodily (banality, že nejmladší ratolest zkonzumovala kousek deky a stále trucující kocour si označkoval dvoumetrový fíkus, nepočítám), tudíž jsem měla čas se nad tím řádně zamyslet. Můj závěr zněl, že XY už nikdy, co kdyby pro něj ta podivná uživatelsky-nepřívětivá slečna-řidička stále ještě pracovala. V tu chvíli jsem si ovšem uvědomila, že můj seznam „nikdy-více činností“ se nějak povážlivě narůstá: To máme už nikdy-více jednoho dopravce, dva internetové prodejce, jednoho instalatéra, tři elektrikáře, jednoho prodejce zahradní techniky… a tak dál a dál. Jestli ono to náhodou nebude tím, že nezaměstnanost je u nás moc nízká?

Jakkoliv jsem si vědomá toho, že hodně lidí ucítí nutkání mě poslat do někam za tenhle názor, já si trvám na tom, že trh práce je u nás zatraceně přehřátý. Je tak přehřátý, že zaměstnavatelé prostě musí najímat na některé práce i takové asociální týpky, kteří by za normálních okolností neměli vůbec přijít do kontaktu s tak delikátní veličinou, jako je zákazník. Zaměstnavatelé jsou donuceni se o své zaměstnance doslova navzájem přetahovat a přeplácet si je. Ještě nikdy za celou historii, co se různé parametry trhu práce měří, u nás nebyl trh práce napjatější. Míra nezaměstnanosti se pohybuje už několik měsíců kolem 4 procent a o jedno pracovní místo se uchází kolem jednoho a půl zaměstnance! Třeba před čtyřmi lety to bylo více než 13 uchazečů.

Jasně, to je El Dorado pro zaměstnance. Ale peklo pro zaměstnavatele i pro zákazníky, kterých si mnozí prodavači, řemeslníci, obsluhující v restauracích a další profese neváží. Samozřejmě je to taky stav, který nemůže dlouho vydržet. Trh práce je na svém vrcholu a dál už musí přijít sešup.

A víte co? Když jako ekonom někde mluvím o hospodářských krizích, většinou se všichni tváří poplašeně, jako že „o takových nechutných věcech se nahlas nemluví“. Jenomže já to vidím úplně jinak: Už aby ta krize byla. Za posledních šest měsíců pozoruji kolem sebe ve svém oboru takový cvrkot, takové pracovní přetížení lidí, takovou neschopnost sehnat zaměstnance, takové našponování úvěrového trhu, takové přehřátí cen nemovitostí, takové nezvladatelné množství nejrůznějších zakázek, takovou míru stresu všech z nestíhání… že se už vyloženě těším, až se vše vrátí tak nějak do normálu. No ano – do normálu. Protože růst „za každou cenu“ postrádá smysl. Cena pak může být až moc vysoká.

Copak by to bylo za volby, kdy se pár dnů před nimi nerozhořela taková pěkná a typicky česká kauzička?

Lithium je předvolební kauza, jak se sluší a patří: Veřejnost se staví na zadní zhruba v tom smyslu, že „cizáci nám rozeberou zemi“. Strany jako ANO, KSČM či SPD prskají, že memorandum s australskou těžařskou firmou European Metals Holdings o těžbě lithia na českém Cínovci je „krádeží za bílého dne“. ČSSD zase útoky odráží s tím, že by to naopak měla být zkušená zahraniční firma, která lithium bude těžit, a že všechno je to jen vykonstruovaná kauza. Do toho Okamurova SPD prosadila usnesení, že by naopak lithium měl těžit státní podnik. A úplně celé je to vlastně možná jen blamáž, protože komunisté ve sněmovně zase prosadili usnesení, podle něhož memorandum je vlastně stejně nezávazné…

Nakonec tedy vznikl jeden velký maglajz, ve kterém hrozí, že dojde ke zcela zásadnímu nepochopení jádra celé kauzy. A že se „svede stopa“ špatným směrem. Že se tématu chopí – jak už to tak bývá – politici, kteří budou hrát na nacionalistickou notu, nicméně ekonomii a podstatě věci rozumí jak koza petrželi.

Na celé kauze je skutečně jedna problémová věc, která mě hodně zaráží, ale která se kupodivu neřeší. A to je nejasný původ investora. Respektive jeho registrace na Panenských ostrovech. Daňový ráj má několik funkcí. Říká se mu sice „daňový“ ráj, ale daně jsou jen jedním z několika jeho aspektů. Minimálně stejně podstatnou funkcí daňového ráje bývá skrytí vlastnické struktury.

Připomeňme, že pokusy o využití daňových rájů se dají vystopovat už u kauzy solárních elektráren. Je veřejným tajemstvím, že mezi solárníky jsou i někteří bývalí čeští politici, kteří si v podstatě ušili solární zákony sobě na míru. A právě v tom vidím největší problém kauzy lithia.

Je ta údajně australská firma skutečně australská? Není podezřelé, že se o těžbu – byla-li by skutečně tak lukrativní, jak se tváříme – neuchází nějaká opravdu velká a transparentní společnost typu Rio Tinto? Vždyť my vlastně vůbec nevíme, jestli čirou náhodou v pozadí kontraktu nestojí některý český politik, který si založil firmu na Panenských ostrovech a jejím prostřednictvím prázdnou schránku v Austrálii… Anebo možná ne politik, ale nějaký český podnikatel s pochybnou historií, který ví, že by se kvůli různým škraloupům k lithiu napřímo nedostal. Vždyť proč má někdo motiv skrývat se? Nejspíš proto, že nechce, aby byl znám, protože by mu to mohlo uškodit. Komu by mohlo uškodit, že je znám? Buď nějakému politikovi, nebo někomu s pochybnou pověstí. Zní to možná jako teorie spiknutí, ale vyloučit to aktuálně vůbec nelze. A to je to, oč tu běží, ale čemu se vlastně skoro nevěnuje pozornost.

Namísto toho se uměle vyrábí kauza z faktu, že memorandum bylo uzavřeno se zahraniční, nikoliv českou firmou. A veřejnost se tím cítí pobouřena. Jenomže zrovna tohle já osobně považuji za prkotinu: Ekonomická teorie merkantilismu z přelomu 16. a 17. století, která vychází z předpokladu, že majetek je dán hlavně nerostným bohatstvím a má se hromadit a zpracovávat na území jedné země, je už dávno překonaná. Historií i modernějšími teoriemi bylo už dávno prokázáno, že takto to prostě nefunguje.

Podstatné je lithium těžit; ne to, zda nejvhodnější technologie bude česká, australská či eskymácká. Veřejnosti prezentované tvrzení, že by údajně mělo být problémem, že investor je ze zahraničí, je tedy zavádějící. V pozadí stojí vlastně nevyřčený předpoklad, že „zisky musíme držet doma“. Jenomže tahle úvaha má jednu zásadní chybu.

Zaprvé kdyby lithium začala těžit normální transparentní soukromá zahraniční společnost, pak pochopitelně není pravda, že z toho Česko nic mít nebude. Tato společnost by totiž státu platila DPH, daň z příjmu právnických osob i úhradu z vydobytých nerostů, takže česká ekonomika nepřijde zkrátka.

Zadruhé musíme si uvědomit, že lithium je dost možná nafouklá bublina. Je relativně vzácné a drahé. Tudíž automobilové a další společnosti se už nějaký ten čas usilovně snaží hledat za lithium náhradu. Lithium se tedy už dávno mělo těžit; my s ním ale dělali tak dlouho takové cavyky a vymýšleli si, proč to pořád nejde (jako například že je potřeba chránit vzácného tetřívka žijícího v lesích kolem Cínovce), až nám možná už ujel vlak a těžbu se podaří rozběhnout až v době, když už lithium bude dávno za zenitem.

A zatřetí pro případ, že by lithium měl těžit stát, jak na to tlačí strana SPD, budiž řečeno, že my jako stát nemáme technologii, nevíme, zda za deset let bude lithium stále ještě finančně zajímavé, a navíc lithium se u nás bude těžit poměrně drahou technologií přímo z rudy (to je asi takový rozdíl jako těžit ropu z vrtu či z břidlic hydraulickým štěpením – obojí je jinak technologicky i finančně náročné). Kdyby za těchto podmínek chtěl těžit stát, byl by to naprostý hazard s penězi daňových poplatníků. Jenomže podle posledního usnesení poslanců to přesně na takový hazard vypadá.

Takže si to shrneme: Kvůli neexistujícímu problému s tím, že investor je ze zahraniční, jsme nejspíš úplně omylem vyštípali silně podezřelou firmu, která nikomu podezřelá nebyla a dost možná patřila Čechům, abychom díky předvolebnímu boji, hře na nacionalistickou strunu a díky překonané teorii z 16. století podstoupili hazard s veřejnými financemi. Báječné.

(Blog byl napsán 18. 10. – od té doby mohlo dojít k určitému posunu této živé kauzy)

Tak prý se Slováci mají dobře. Prý dokonce lépe než Češi. A prý je to tím, že už zavedli euro. Prý proto musíme euro taky rychle zavést, abychom se měli stejně dobře jako oni. Jo aháá. To jsou mi ale věci.

Tak tedy pojďte přemýšlet se mnou.

Zapomeňme na chvíli na řeči o hrubém domácím produktu. Většina lidí si totiž pod ním neumí představit nic hmatatelného. A svým způsobem to také skutečně je jen nehmatatelné a leckdy totálně zavádějící číslo. Tak třeba když katastrofální povodně zničí město, HDP podle statistiků vzroste, protože se zvětší objem oprav – ačkoliv se všichni vespolek mají hůř. Pojďme se raději podívat na něco, co si umí dobře představit každý.

Jednou z takových věcí je třeba nezaměstnanost. Nezaměstnanost je na Slovensku dlouhodobě výrazně vyšší než v Česku. Z toho důvodu také u nás pracují mraky Slováků. Znáte ovšem kolem sebe nějakého Čecha, který by pracoval na Slovensku? Ne? Já taky ne. Jsou tací, ale je jich nesrovnatelně méně. Ale jak to, když se tam mají tak skvěle?

Určitě ale znáte mnoho Slováků pracujících u nás. Není se čemu divit. V ČR nyní pracuje o sto tisíc lidí víc než před krizí v roce 2008. Přitom dvě pětiny cizinců, kteří dnes v ČR pracují, jsou Slováci a celkem jich tu je 162 tisíc. To není málo. Jak je to možné, když se na Slovensku mají díky euru tak dobře?

Někdo by ale mohl namítnout, že to jsou lidé, kteří v ČR byli už před zavedením eura na Slovensku. Fajn. Tak tedy nějaký jiný pohled. Tento týden vyšel průzkum Rady mládeže Slovenska. Z něj vyplynulo, že téměř třetina mladých Slováků přemýšlí o tom, že by natrvalo opustila rodnou zem. Ale? Svědčí to o tom, že by se mladým lidem na Slovensku líbilo a že si nemyslí, že jinde se mohou mít líp?

Ale dobře, mladí jsou mladí a všude je pálí dobré bydlo. Tak to vezměme ještě jinak. Co třeba čisté bohatství na hlavu? Vezmeme si majetek jednotlivců a od něj odečteme dluhy. Takže kdo má dům a auto na dluh, nemá vlastně nic. To ukazuje v plné nahotě, jak na tom lidé opravdu jsou, žádná Potěmkinova vesnice, protože na ulici nepoznáte, jestli někdo vypadá bohatý jen díky tomu, že je zadlužený až po uši.

Studie skupiny Allianz poměřující 53 zemí světa ukázala, že nejlépe na tom jsou Američané a Švýcaři. Jejich průměrné čisté bohatství na hlavu je skoro 15x vyšší než v ČR. Jenže průměrné čisté bohatství Čecha je více než dvojnásobné než u průměrného Slováka. Slovák je tak na tom 2x hůř než Čech a 30x hůř než Američan. Tak už kapišto, proč tolik lidí chce ze Slovenska odejít?

Nicméně mnozí čeští politici to jaksi nechápou a melou si jak kolovrátek, že Slováci už předehnali kvůli euru Čechy a že kvůli tomu taky musíme přijmout euro. Třeba náš premiér Bohuslav Sobotka tento týden tvrdil, že Česká republika MUSÍ zůstat v jádru Evropské unie a co nejdříve, jak to bude možné, přijmout euro. Všechny, kteří jakkoliv mluví o případném vystoupení z EU, označil při vystoupení na sněmu Svazu průmyslu a dopravy na strojírenském veletrhu v Brně za blázny a poloblázny.

Sorry jako, jsem tedy asi blázen. Nicméně jestliže v Česku existuje jakási poptávka po referendu o vystoupení z EU, proč mu bránit? No tak ať referendum proběhne – pokud je to taková hloupost, tak si těch pár „bláznů a polobláznů“ řekne svoje, „rozumní lidé“ si také řeknou svoje, a jede se dál. Proč se názoru lidu politici bojí? Protože „MUSÍME“ být v jádru EU? Jak na to Bohuslav Sobotka přišel? Vzhledem k tomu, že už stačil vypadnout z žebříčku nejpopulárnějších politiků, za koho to vlastně mluví?

Náramně mi to připomíná Španělsko, které se snaží umlčet víc než 2 miliony Katalánců, kteří přišli hlasovat pro odtržení od Španělska. Demokracie je o tom, že lidé mají možnost se vyjádřit. Ne o tom, že mají zakázáno přijít volit.

Označit někoho s opačným názorem za blázna je ubohé. Mám řadu ekonomických argumentů, proč nepřijímat euro (od negativního vlivu na produktivitu práce, přes vliv na úrokové sazby, na cenovou i mzdovou hladinu, konkurenceschopnost, náchylnost k finančním infekcím, až po veřejné finance a sanování problémových ekonomik). Argument politika je, že jsem blázen. A že se Slováci mají lépe. Údajně.