Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Tento týden prošustila médii trochu opožděná zpráva o koncertu jedné české socialistické hvězdy. Opožděná ne proto, že hvězda byla hvězdou v osmdesátých letech, nýbrž proto, že koncert se odehrál už v březnu.

Tou prachem poněkud zapadlou socialistickou hvězdou byl Dalibor Janda, oprášen byl v březnu ve velkém sálu pražské Lucerny. Potud vše dobré.

Podle slov producenta uspořádání téhle akce stálo 1,8 milionu korun českých. Jelikož i já sama před nějakým časem s Pikorou s jednou přednáškou „vyprodala Lucernu“, akorát že nesrovnatelně skromněji pouze malý sál, mám o organizaci takové akce celkem dobrou představu. Tudíž mohu potvrdit, že 1,8 milionu není za organizaci akce podobného rozměru a na tomto místě nijak nesmyslná částka. Takže až sem ještě pořád dobré.

U koncertů je obvyklé, že drtivou většinu nákladů uhradí vstupné. V tomto případě tomu tak nebylo, protože většinu z částky uhradily sponzorské dary od sponzorujících firem. To sice není úplně typické, ale pořád je to naprosto v pořádku. Když soukromá akce dostane peníze od soukromých sponzorů, je to ideální stav, všichni jsou spokojení.

No a pak také menší část nákladů byla uhrazena způsobem, který je ještě méně typický. Dohromady – podle dostupných informací – 260 tisíc korun českých poslali Středočeský a Olomoucký kraj ve formě dotací. No a to už v pořádku není.

Tedy abychom si rozuměli, technicky vzato, právně, to v pořádku nejspíš je. Všechno bylo řádně odhlasováno řádně zvolenými zastupiteli. Takže k procesní chybě nejspíš nedošlo. Ovšem nějak nemohu pobrat, jak jenom to ten Olomoucký kraj s dotací 60 tisíc korun myslel, když ji vysvětluje „dobročinnými účely“. Pravda, část výnosů skutečně šla na dobročinné účely. Celkový výtěžek na charitu konkrétně dosáhl 94 100 korun. Ale ať počítám, jak počítám, bratru 94 tisíc na charitu je jaksi míň než z veřejných peněz vynaložených 260 tisíc. 165 900 se někde ztratilo po cestě. Kdyby oba kraje skutečně chtěly podporovat charitu, vynaložily by na ni 260 tisíc celých.

Zrovna tak mi není jasné, jak to myslel Středočeský kraj, když svých 200 tisíc použitých z fondu na zmírnění následků živelních katastrof ve prospěch koncertu vysvětluje marketingem a zviditelněním. Nějak se mi nechce věřit, že souvislost by byla v tom, že Janda je takovou katastrofou, že je možno ji považovat přímo za živelnou, tudíž Středočeský kraj musel vynaložit dost peněz na zviditelnění tohoto rizika. Já tedy neumím posoudit umělecké kvality pana Jandy – ale fakt že by byl živelnou katastrofou…? To snad probůh ne, tomu fakt nechci věřit. Má to tedy jen dvojí vysvětlení. Buď jsem ducha totálně mdlého, když nepobírám souvislost mezi Jandou – živelnou katastrofou – zviditelněním, anebo to jsou kecy.

Akorát by mě docela zajímalo, jak to Středočeský kraj vysvětlí babce Novákové, až povolí fušersky spravená protipovodňová hráz a voda jí odnese střechu, že prašule už nejsou, prašule už byly účelně vynaloženy na zviditelnění v Lucerně. Jak všichni víme, je velmi potřebné informovat o tom, že existuje Středočeský kraj. No co třeba kdyby si jeho existence Středočeši náhodou nevšimli?

Ale kdyby si to snad náhodou někdo chtěl vykládat tak, že mám něco proti producentům akce kvůli tomu, že nafasovali dvě sotva pochopitelné dotace, mohu jej ubezpečit, že to by mě ani nenapadlo. Už můj dědeček říkával: „Blbej kdo dává, blbější, kdo nebere.“ Když kraje nabídly – větší díl blbosti byl jasně na jejich straně.

A že bychom se měli zlobit na kraje? To už dává smysl víc, ale ani v jejich případě bych nebyla zase tolik přísná. Jasně, té babče Novákové bez střechy se to bude mizerně vysvětlovat, ale nalijme si čistého vína: Pokud by se peníze z našich daní, případně z evropských fondů (a tedy z daní jiných Evropanů) nerozfofrovaly na zviditelňování existence největšího českého kraje exitujícího coby samostatná správní jednotka 58 let, rozfofrovaly by se na něco onačího.

Třeba na betonová koryta vhodná pro krmení slonů a předstírající květináče, která tuhle instalovala Praha 5 – vzpomínáte? Koryta pak skončila nenápadně schována v jakémsi bývalém zarostlém a nepoužívaném hřišti připomínajícím skládku. Typický to osud veřejných peněz: Vytáhnout z kapsy lidem, vyhodit na tu největší pitomost, která úředníka napadne, pak výsledek zlikvidovat a zakamuflovat.

Problém není v úředníkovi. Tak jako příležitost dělá zloděje, tak taky úřad dělá úředníka. A úředník zase bere lidem peníze a ničí je.  Ne proto, že by byl tak zlý, nebo tak hloupý. Ale prostě proto, že systém je tak nastavený. Dotace jsou tak nastavené. Dotace jsou čiré zlo. To dotace jsou ten problém! Dotace zrušit!

Pojem „Fake news“ se stal symbolem doby. Dokud se o fake news mluvilo „jen“ v souvislosti se zprávami sdílenými na sociálních sítích, dávalo to smysl.

Jenomže ta doba, kdy se za kolbiště fake news považoval Facebook či Twitter, je už pryč. Posunuli jsme se na nový level. Dneska už lidé nevěří ani médií. Co médiím – nevěří ani veřejnoprávním médiím. A dobře tak. Jsou to v rostoucí míře právě veřejnoprávní média, která se často pokoušejí o svůj svérázný výklad pravdy a namísto toho, aby „jen“ informovala a nechala na příjemcích zpráv, aby si fakta vyložili po svém.

Tedy ne že by soukromá média excelovala v nestrannosti. Jenomže už jejich název – soukromá – jaksi naznačuje, že stoprocentní nestrannost se od nich čekat ani nedá. Tu patří nějakému oligarchovi a mají za úkol vykládat pravdu v jeho prospěch, tu zas patří nějakému ultralevičákovi a mají za úkol informovat ideologicky. Tu jde zase o prvoplánový bulvár mající za úkol o podstatných věcech neinformovat nejlépe vůbec. Tak třeba u britského The Guardian nebo u českého Práva se nikdo nebude podivovat, že vidí svět levicově, u francouzského  Closer nebo českého Expresu se nikdo nebude divit bulvárním informacím. A tak dál. A je to tak naprosto v pořádku, protože ta média se ke svému pohledu na svět otevřeně znají, takže nic proti němu. Ale veřejnoprávní média si povinně platíme proto, abychom tuhle směsici soukromých zájmů neutralizovali a získali aspoň jeden nezávislý zdroj, který bude zaručeně objektivní. Jenomže – on není.

Třeba Českou televizi v žádném případě za nestrannou považovat nemůžeme. Sluníčkový postoj ke světu z ní přímo září a z její publicistiky čiší snaha pravdu vykládat, nikoliv o ní informovat. A britská BBC, která mimochodem je pro ČT velkým vzorem, zašla ještě dál. Hrůza, jakou předvedla přednedávnem moderátorka BBC Emily Maitlisová při rozhovoru s maďarským ministrem zahraničí, víc připomínala kvokající potrefenou domovnici než nestrannou žurnalistiku.

Jenomže to už problém je. Jakmile se totiž vytratila důvěra v nestrannost jakýchkoliv médií, nejen těch soukromých, už ta veřejnoprávní nemá smysl platit. A hlavně se tím brutálně rozmohla skepse veřejnosti vůči každé informaci. Pozor, to není jen naše lokální záležitost; to je jev doslova celosvětový.

V USA nedávno proběhl průzkum agentury Gallup, podle něhož je důvěra Američanů vůči médiím na historickém dně. 62 procent z nich prý považuje zprávy za zaujaté a zkreslené. A většina Američanů si v průzkumu nebyla schopna vzpomenout ani na jedno médium, které by považovali za objektivní.

O tom, že veřejnoprávní média jsou sama svou vlastní funkcí poněkud zmatena, svědčí třeba i tabulky sledovanosti. V nich se kupříkladu Česká televize běžně porovnává se soukromou Novou a poměřují si sledovanost – jenomže sledovanost je ryze komerčním faktorem! Veřejnoprávní médium se nemůže porovnávat s komerčním médiem, protože jeho definičním znakem by mělo být právě to, že komerční není a že se nehoní za senzačními a neobjektivními zprávami.

Eroze víry v média je mnohem větším problémem, než se na první pohled může zdát. Lidstvo nějaký druh „víry“ ke svému fungování, zdá se, potřebuje. Jinak je zmateno a vymýšlí si skopičiny. Tou vírou nemusí být náboženství. Tou vírou může být třeba i „víra ve vědu“, nebo „víra v lékaře“, nebo „víra v média“ a podobně. Pokud se tyhle základní stavební kameny společnosti naruší, destabilizuje se společnost celá. Nejprve začne růst podpora populistům těžkého kalibru. Tradiční společenské elity ztrácejí kredit, klasické politické strany ztrácí podporu. Lidé se obracejí k všelijakým pofiderním a okultním oborům a nezřídka si pak dobrovolně zvolí nějakého diktátora, který v lepším případě jejich svobodu na dlouhá léta omezí, v horším rozpoutá válku.

Takové zlomy, které vždy byly doprovázeny ztrátou víry a důvěry v tradiční instituce, můžeme sledovat napříč celými dějinami. Od odstartování třicetileté války, která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a „moderními“ protestními církvemi, přes uvolnění cesty komunismu kvůli zklamání a ztrátě důvěry v kompetentnost tradičních stran po válce. Příkladů by se našla přehršel napříč věky a regiony. Kam ztráta důvěry v žurnalistiku povede dnes, těžko soudit, ale faktem je, že důsledky tu už jsou. Po celém světě upadají tradiční pravolevé strany a společnost se štěpí. Na jedné straně bují fanatický levicový liberalismus uchylující se k takovým podivnostem, jako popírání biologickým rozdílů mezi pohlavími. Na druhé straně nastupují těžko zařaditelní populisté, jejichž jedinou „kvalifikací“ je, že brojí proti skupině první.

A hloupost veřejnoprávních médií spočívá v tom, že namísto toho, aby informovala objektivně, v drtivé většině případů podporují skupinu první. Čímž si pod sebou sama podřezávají větev, jelikož si zadělávají na to, aby byla zlobou skupiny druhé smetana. Taková dobrovolná sebevražda.

Myslím, že jsem na to konečně přišla. Osvítil mě vzácný záblesk geniality a došlo mi, jak by měl vypadat ten správný volební program správné liberální, levicové, progresívní strany, hodné dnešní Evropy: „Osla do každé rodiny!“

Počkejte, já nemyslím osla jako pitomce. Jako se někdy nadává někomu nepříliš důvtipnému: „Ty jsi ale osel!“ Já myslím osla jako osla. Jako soumara. Takové to pěkné, milé, trochu paličaté zvíře.

A proč osla do každé rodiny? No přeci jako ekologický dopravní prostředek, to dá rozum, ne?!

Jasně, osel je poněkud méně honosný dopravní prostředek než třeba kůň. Jenomže zaprvé kůň je příliš nákladný a bylo by nelevicové nutit každého do koupě nákladného koně. Zadruhé osel je taky krapet skladnější než kůň. Ale po vzoru milionářské daně by se dala zavést koňská daň a buržousti by si místo oslů mohli kupovat koně zdaněné touto koňskou daní z luxusu. K tomu je nutno doplnit, že jízdní kola by pochopitelně měla být fasována zcela zdarma, ale o tom ani není třeba mluvit, to každému dojde samo sebou. Osel by pak byl jen takovou trochu nadstandardní dopravní výbavou.

Myslím, že by nás tento návrat o několik století zpět konečně katapultoval na ten správný budoucí vývojový stupeň. Chápete přeci, jak to myslím: „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla“. To věděl už pan Orwel, který nám poskytl důvtipný manuál pro naši zářnou budoucnost. V poslední době to zaplaťpámbu začíná vypadat, že budoucnost se již stává přítomností. K těmto heslům si ještě přidáme: „Úpadek je pokrok,“ zřekneme se aut a zavedeme osly.

Naši němečtí kolegové jsou nám velkým vzorem. Uvědoměle hledají cesty, jak rychle docílit pokrokového úpadku dopravy a zejména automobilismu: „…Pokud nově vyráběná auta nebudou značně úspornější a nebudou produkovat výrazně méně emisí, musí zkrátka klesnout intenzita provozu. V takovém případě přijdou na řadu vyšší energetické daně na pohonné hmoty a zavedení mýtného pro osobní vozidla, které bude závislé na počtu ujetých kilometrů,“ řekl k tomu kupříkladu Michael Müller-Görnert z německého autoklubu VCD (Verkehrsclub Deutschland).

Další uvažované možnosti, jak v Německu docílit pokrokového úpadku naší civilizace, je zavedení víkendů bez aut nebo zavedení maximálně osmdesátikilometrové povolené rychlosti na dálnicích. Já myslím, že od země, která povolovala svého času neomezenou rychlost na dálnicích, je to evoluční skok jak hrom. Náš Matěj Stropnický se ještě má od německých zelených co učit.

Důvodem takové uvědomělosti  je snaha snížit emise oxidu uhličitého. Abychom si rozuměli: Německo si nejprve samo sobě stanovilo cíl na snížení emisí, aby pak zjistilo, že to jaksi nedá. Namísto kýženého snížení emisí vypukly kauzy jako Volkswagen – Dieselgate, protože automobilky nedokázaly snížit emise tak, jak se od nich chtělo, a proto, přitlačené ke zdi, byly donuceny podvádět. Když se tedy ukázalo, že Německo snížit emise do stanoveného limitu „normální“ cestou neumí, namísto snížení limitu na splnitelnou úroveň se začalo špekulírovat, jak to udělat „nenormální“ cestou.

Z neplnění nesplnitelných limitů se ovšem nehroutí jen nejzelenější ze zelených, nýbrž i „běžně“ zelení ve vysokých výkonných funkcích. Tak třeba německá ministryně životního prostředí Svenja Schulze dala průchod své frustraci takto: „Je to pro mě těžké, ale musím bohužel oznámit, že cíle, které jsme si sami stanovili pro rok 2020, nejsme schopni dodržet.“ Vidím to zkrátka v dohledné době na ty osly.

Pokrok se vždy dá do pohybu, když se někdo rozhodně spasit svět. A Německo se rozhoduje spasit svět velmi často. Tak třeba jednou se rozhodlo, že zachrání všechny imigranty světa před sháněním obživy skrze vlastní práci v rozvojových zemích, a hle, jak je z toho celá Evropa během pár let kulturně obohacena. Pokud se Německo rozhodne přistoupit na hlasy zelených i nazelenalých, během pár let bude každá evropská rodina obohacena o jednoho oslího soumara.

Pravda, bude to jako plivnutí do moře, protože – jak zjistil institut Ifo – všechna osobní auta v celé EU za jeden rok ani nevyprodukují tolik CO2, jako Čína vyprodukuje používáním fosilních paliv za tři týdny. Ale gesto to bude pěkné, ne? A ti oškliví Číňané se nad sebou jistě zamyslí, a až budou dál vypouštět ty své emise, budou se u toho jistě aspoň stydět. A to už se vyplatí!

Kdybychom totiž nedělali taková gesta, mohla by Evropa ekonomicky prosperovat a lidé by se mohli mít dobře a dál jezdit svými auty – no představte si tu hrůzu!

V poslední době pozoruji mezi lidmi novou fobii: strach z přelidnění. Přispívají k ní jak různí ekologičtí aktivisté obávající se, že lidé planetu vytěží, tak třeba i nedávná imigrační krize, která ukazuje, jak rychle se do Evropy tlačí noví a noví lidé.

Fobie to asi musí být hodně velká, protože ti, kdo jí podlehli, vykazují dost drastická „řešení“.

Tento týden vyšla zpráva, že v Alžírsku vyvážejí nechtěné imigranty do pouště, kde je nechávají vlastnímu osudu. Pro některé to patrně dle kusých zpráv znamená smrt. Podle jiných i tohle je „řešení“ přelidnění.

A ještě další se domnívají, že problém má řešení jediné, a to nemít děti. Říkají si antinatalisté.

Zajímavá to myšlenka. Jen se mi zdá, že ji její zastánci ještě nedotáhli do konce. Pokud je problémem planety to, že na ní žijí lidé, proč antinatalisté smrt odkládají? Každý den spotřebovávají vzduch, vodu, elektřinu… Nebyla by jejich sebevražda záslužnější než pomalé čekání na sešlost stářím?

Jenže naše rádoby humánní společnost léčí sebevražedné sklony antidepresivy. V mezinárodní klasifikaci nemocí začínají tyto nemoci písmenkem F. Kdyby se antinatalisté pokusili o sebevraždu a nezadařilo se, patrně by se dostali do rukou psychiatra – a ti umí většinu cvoků léčit. Antinatalistům by se třeba i mohlo rozbřesknout. Akorát si nejsem docela jistá, zda by to bylo dobře, nebo špatně.

Antinatalisté totiž popírají smysl veškerého života. Myslím, že pro každého živočicha je přirozené chtít se množit. To je smysl jeho života. Jestliže je člověk také živočich, je i pro něj úkolem života množit se. Pak dává smysl, že někteří lidé označují antinatalisty za zbytečné lidi.

Antinatalisté jim oponují, že řada lidí neměla děti, a přesto planetu obohatili. Ukazují na umělce, vědce. Jejich oponenti kontrují, že je zajímavé, že zejména lidé bez dětí mají touhu brát osud lidstva do svých rukou. Právě bezdětní nezvykle často řídí vlády. Ať už v minulosti Hitler nebo Beneš, nebo dneska Merkelová, britská premiérka Mayová, skotská premiérka Sturgeonová, francouzský prezident Macron, nizozemský premiér Rutte či šéf evropské komise Juncker. Jen náhoda?

Možná. Někdy se přeci stane, že lidé nemohou mít děti, ačkoli chtějí. Akorát že v politice je jich nějak velká koncentrace. Statisticky neodpovídá neplodnosti. Spíš naznačuje nějaké psychické pnutí. Koneckonců je známým faktem, že koncentrace psychopatů v politice je také nadprůměrná. Skoro se pak s trochou nadsázky zdá, že se antinatalisté v politice přemnožili a v souladu s osobním přesvědčením vedou své národy k vymření. Každou chvíli přeci politici haraší zbraněmi.

Ale dost možná je to i jinak. Dost možná antinatalisté svou fobií z přemnožení lidstva jen maskují vlastní sobectví. Dost možná nemají děti proto, že by je omezovaly v rozletu. Antinatalistkou je kupříkladu L. Münterová, automobilová závodnice. Automobilový sport je tak drahý, že je klasickým příkladem blahobytu. Tahle dáma bojující za ekologii je tedy naprosto nelogická. Jestliže nemá děti, aby zachránila planetu, ale nevadí jí, že pálí benzín a pneumatiky jen pro pobavení, spíš to bude jen póza.

Platí ale vůbec vstupní předpoklad antinatalistů, že je planeta přelidněná? Řada lidí myslí, že růst počtu obyvatel je tak rychlý, že nemůže dál pokračovat, protože nás planeta neuživí. To už před dvěma sty lety říkal Thomas Robert Malthus. A stále tu jsme. Malthus vymyslel i teorii, podle které se počet obyvatel drží v rozumných mezích jen tím, že když se lidé přemnoží, boj o potravu vyvolá válku a lidé se pozabíjejí na únosnou mez. Nebo přijde nemoc. Nebo jiná katastrofa. Ekonomie tak načas získala přídomek pochmurná věda. (Překvapivě sám Malthus měl tři děti a zařadil se mezi ty, co káží vodu a pijí víno.)

Protože však stále existujeme celkem pěkně, nevypadá to, že je po dvou stech letech planeta přelidněná. To jen regionálně a dočasně je růst počtu obyvatel moc rychlý. Planeta jako celek je díky novým technologiím a novým obdělávaným územím schopna uživit stále víc lidí. Pokud vyjdou demografické předpovědi a kolem roku 2050 bude mít planeta 10 miliard obyvatel, tedy skoro o polovinu víc než dnes, zvládneme to. Technologie už umí pěstovat zeleninu na severním pólu i v poušti.

Faktem ale je, že některé populace rostou moc rychle. Zajímavý je třeba Pákistán. Tamní populace má dnes 208 milionů lidí a každý rok roste o 2,1 %. To znamená, že během roku přibude 4,3 milionu Pákistánců. Podobně je na tom Nigérie. Její populace roste o 2,5 % ročně. Při posledním sčítání v roce 2014 měla 179 milionů lidí a každý rok přibude 4,5 milionu Nigérijců. Planeta je tedy přelidněná jen v některých regionech. Překvapivě tam se antinatalisté na antidepresivech nevyskytují.

Opakem je ČR, která patří k zemím s nejnižší porodností. V roce 2050 nás bude méně než dnes. Vymíráme. I řada jiných národů vymírá. Je to definiční znak bohatých společností. Ať se nám to líbí, nebo ne, není vůbec rasistické říct, že dříve či později planeta ztmavne. To je prostě jen holé konstatování faktu, že počet obyvatel na planetě vzroste o polovinu, ale počet bílých Evropanů do roku 2050 klesne o 5 %. (Můžeme jen doufat, že Evropu nepotká stejný osud jako Jižní Afriku, kde jsou běloši na indexu. Mají přijít bez náhrady o půdu a časem i o veškerý majetek – podobně, jako to činili Němci ve třicátých letech Židům.)

Antinatalisté představují problém i pro ekonomiku. Tím, že nemají děti, budou v důchodu žít na úkor jiných. Častý názor, že „celý život jsem si platil na důchod, takže je jedno, jestli mám děti“, je mylný. Tak by platilo, kdyby se zdařila důchodová reforma. Ta se ale v žádné rozvinuté zemi nepovedla tak, aby neměla mouchy, a u nás proběhla spíš parodie na důchodovou reformu. Náš důchodový systém tedy dnes funguje ve skutečnosti tak, že současná pracující generace hradí důchody současným důchodcům. Nikoliv sobě. Dnešní bezdětní jen platí důchody svým rodičům. Na důchody dnešních bezdětných se budou muset složit děti jiných lidí.

Bezdětní se brání tvrzením, že oni ze svých daní přispívají na děti ostatních, které chodí do školy. To je pravda. Ovšem kdo přispíval na školu antinatalistům? Přeci lidé, kteří platili své i cizí děti. Zkrátka antinatalisté nevyvrátí, kdyby se na hlavu postavili, že z ekonomického hlediska v průměru společnosti víc berou, než dávají.

Může se zdát, že antinatalismus je doménou posledních let, kdy díky sociálnímu státu nemusí mít lidé děti, protože stát se o ně postará. Ve skutečnosti je však velmi starý. Známým antinatalistou byl například německý filozof Arthur Schopenhauer, jenž zemřel před 158 lety. Už ten tvrdil, že hodnota života je záporná, protože jakákoliv pozitivní zkušenost bude vždy převážena silnějším utrpením. Dokumentoval to na tom, že jedno zvíře zažívá uspokojení, že se najedlo, zatímco druhé trpí, když je sežráno.

Z pohledu ekonoma zbytečný pesimismus. Ekonomika to podobně jako příroda umí řešit. Příroda přemnožení populace řeší úbytkem zdrojů. Tak třeba dojde voda. Kapské město by mohlo vyprávět. Ekonomika to také umí řešit. Tak třeba ropa. Lidé se léta bojí, jaké to bude, až ropa nebude. Její cena prý bude astronomická. Ekonomové vědí, že ještě předtím, než ropa dojde, její cena naopak dramaticky poklesne, protože se už nebude používat. Ekonomika pro ni včas najde náhradu. Elon Musk by mohl se svým elektroautem vyprávět.

A přesně podle takového mustru se zdá, že i lidská společnost si poradí. I bez antinatalistů. Čím bude společnost bohatší a složitější, tím bude psychicky náročnější v ní žít. Stres se podepíše na naší plodnosti. Časem nebude problémem plodnost, ale neplodnost.

Antinatalisté planetu vskutku řešit nemusí. Možná by se raději mohli stavit u cvokaře. Ale nutné to není. Svým způsobem si totiž příroda i u antinatalistů našla cestičku. Prostě cvoci své geny nepředají dál. Geniální řešení.

Nějak tu v poslední době máme jednu zahraniční jobovku za druhou. Nejprve značně předimenzované GDPR. Teď zas Istanbulská úmluva.

Jde o mezinárodní smlouvu Rady Evropy z roku 2011, kterou Česká republika podepsala před dvěma lety a v příštích týdnech by ji měl ratifikovat také náš parlament. Správně by se měla nazývat „Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.“

Na první pohled se nejedná o nic špatného. Domácí násilí může chválit jen naprostý idiot. Problémem je, že když čtete mezi řádky smlouvy, pochopíte, že to je něco asi tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva přitom nenápadně otočila kormidlem směřování celé evropské integrace, když umožnila vnutit národním státům i věci, které vzbuzovaly jejich odpor – a právě od jejího schválení značně vzrostlo pnutí a ve střední Evropě i protievropské nálady.

Podobný skrytý potenciál má Istanbulská úmluva. Ona totiž sice je o boji proti násilí, ale vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky. Je to vlastně skvělý byznys pro genderové fanatiky. Nic víc, nic míň.

Ze 47 zemí jich smlouvu dosud neratifikovalo jedenáct. A podobně jako u kvót na imigranty opět zlobí ty samé, které „nechápou ty pravé liberální hodnoty“. Zatím jsme totiž neratifikovali třeba my, Maďaři nebo Slováci. Ti šli asi nejdál: v únoru hodili smlouvu pod stůl a nic ratifikovat ani nebudou.

Premiér Robert Fico tehdy prohlásil, že text dokumentu zbytečně zpochybňuje přirozené (míněno biologické) rozdíly mezi muži a ženami, tyto přirozené rozdíly nazývá stereotypy a vydává je za kořeny domácího násilí. Tak jak se s Robertem Ficem moc často neshodnu, po přečtení smlouvy mám z dokumentu pocit stejný.

Řada věcí je v dokumentu určitě správná. Jenomže jsou zhola zbytečné. Nepotřebujeme zákon na vycházení a zapadání Slunce. A taky nepotřebujeme nové zákony, které by bojovaly proti domácímu násilí. My už je máme. A obecně platí, že čím méně zákonů, tím lépe.

Úmluva dráždí kdekoho z rozdílných vrstev. Dráždí kupříkladu české katolické biskupy, kteří 13. května vydali kvůli Úmluvě pastýřský list, ve kterém kritizují rozmělňování přirozené identity pohlaví. Úmluva leze na nervy velké řádce mužů. Logicky. Je totiž skrytým útokem na muže. Bude všude protlačovat ženy, a to silou. Úmluva leze na nervy i mnohým ženám. Daniela Kovářová nedávno napsala, že Úmluva zavede povinné vzdělávání chlapců a mužů v otázkách té správné genderové role. Nařídí padesátiprocentní zastoupení mužů a žen ve všech orgánech, organizacích, spolcích, sportovních klubech, kulturních a jiných (i soukromých) institucích. Má pravdu.

V Jižní Africe mají zákony, které tlačí do všech funkcí černochy, bělochům hrozí vyvlastňování půdy a už se otevřeně hovoří o rasismu vůči bílým. Rasismus se tak otočil o 180 stupňů z jednoho zla do jiného, a přece stejného zla. V rozvinutém světě se zase původní nerovnoprávné postavení žen převrátilo v odsuzování a likvidaci mužů bez soudu v důsledku klidně i vylhaných nařčení z údajného sexuálního obtěžování.

Prý potřebujeme ženy v politice. Mluví se i o kvótách na kandidátky v politice. O kvótách ve vedení firem. Jsem žena a uráží mě to. Podsouvá to totiž dojem, jako bych bez kvót nemohla nic dokázat. Já se nikdy v životě s útlakem kvůli pohlaví nesetkala – nikdy. Přesně naopak. Často se mi stává, že mě někdo přemlouvá, abych přijala tu a tu zakázku, šla přednášet tam a tam, a když odmítnu s tím, že už nestíhám a nabídnu místo sebe manžela nebo kolegu, zadavatel zakázky otráveně ohrne nos s tím, že chtěl ženu. Což lze ovšem považovat za diskriminaci mužů.

Ženy nepotřebují kvóty. Nejsou v politice nikoli proto, že by potřebovali pomoci. Nejsou v politice proto, že mají důležitější věci na práci. Zrušení diskriminace není to, že někdo chce zakázku zadat ženě. Zrušení diskriminace je to, že zadavateli je jedno, kdo jeho zakázku přijme – zda žena či muž. Že to prostě neřeší a bere toho nejlepšího.

Hana Stelzerová, která stojí v čele České ženské lobby, se zlobí, že kritici obsah Úmluvy dezinterpretují a straší veřejnost. Já si to nemyslím. Kritici jen vidí za roh. Například u nás jsme zatím nezažili tak absurdní případy #metoo jako v Americe. U nás se to jako většina věcí zvrhlo do jakési švejkovské parodie. Teď ale na totéž bude zákon. Článek 40 Úmluvy jasně tlačí státy k tomu, aby vše, co je dnes v Americe stíhané, bylo v Evropě stíhané stejně.

Každý racionální člověk dojde k závěru, že tyto americké kauzy vztahy mužů a žen nezlepšují, ale zhoršují. To se projevuje tím, že se muži bojí oslovit ženy a roste počet lidí, kteří nemají rodinu a děti. Úmluva je útokem na rodinu. Nebo snad někdo může demografickými statistikami mé tvrzení vyvrátit?!

Když si přečtete Úmluvu, pochopíte, proč v zemích, které úmluvu ratifikovali, mluví u manželů o jasném (tedy nejlépe písemném) souhlasu před každým sexem. Švédský právní řád tak zná například termín znásilnění z nedbalosti. Když se tedy manželé pohádají, může žena chtít, aby šel manžel až na čtyři roky do vězení, protože mu nedala souhlas se sexem. A když žena nebude mít souhlas na papíře, bude se muži těžko vyvracet nevinna, i kdyby byl nevinen milionkrát. Smysl a význam manželství tak opět torpédujeme. Nemůžeme se divit, že počet sezdaných klesá. Ratifikace Úmluvy je jen další skládačkou do puzzle nového světa, v němž smyslem je zbořit vše, co stojí na evolucí vytvořených základech.

Článek 66 Úmluvy zase mluví o vzniku Expertní skupiny pro potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. To až moc připomíná inkvizice a pálení čarodějnic naruby. Zkrátka budeme mít zákonem zřízený orgán, který z býčků udělá voly. Už název skupiny mluví o násilí na ženách. Ono snad nemůže existovat násilí na mužích? Tahle genderová ideologie pod rouškou falešné rovnosti ve skutečnosti původní podřízené postavení žen obrací do další diskriminace naruby.

Zdá se vám přitažené za vlasy, že vám jednou přijde ložnici zkontrolovat pouliční výbor aktivistek? Brzo nebude! Orwell jim napsal návod.

To se tak občas stane, že večer si člověk užívá mejdan, a ráno pak skučí s kocovinou a slibuje světu, že už nikdy, ale fakt, nikdy, se toho chlastu nedotkne.

Zejména můj drahý mužíček je v tom přeborník, skučí a slibuje tak cirka jednou do měsíce. A úplně stejně to funguje i v ekonomických věcech. Tak třeba stát se před volbami rád zadlužuje, aby následně skuhral, že veřejný dluh je moc velký a musí se proto zvýšit daně. Anebo takové úvěry: Člověk si rád nabere na dluh pračku, sušičku, ledničku i dovolenou, říká si, jak je snadné dluhy s tou novou prací poplatit, pak přijde vlna propouštění, a z mejdanu je kocovina a exekuce.

Pikantní nádech to ovšem dostává, když kocovinu zažívá někdo, kdo by sám měl strážit bezpečí celého finančního systému. A s ním i veškeré obyvatelstvo. Mám takový pocit, že kocovina je už tady.

ČNB totiž zpřísnila „doporučení“ pro poskytování hypoték českými bankami. Tak například od října bude smět měsíční splátka klienta činit maximálně 45 procent jeho měsíčního příjmu. A tak dál. Fakticky tak najednou mnoho lidí na hypotéku už nedosáhne.

Motiv ČNB se zdá být celkem jasný: Aby se trh hypoték nepřehřál, aby lidé neměli problémy se splácením, raději zasáhneme zavčasu a poskytování úvěrů zpřísníme… Jo, to by dávalo smysl. Kdyby to tak platilo. Jenomže bohužel to je dost jinak.

Tak především ČNB připomíná ten příběh o zloději, který křičel „chyťte zloděje“. Právě ČNB totiž do značné míry byla tím, kdo hypotéční trh přehřál a dostal do velmi nebezpečného stavu. A kořeny tomu začaly růst – a teď se podržte – v ten den, kdy byly spuštěny intervence. Jasně, že spousta lidí si intervence s přehřátými nemovitostmi a riskantními hypotékami vůbec nespojí. Ale souvislost tu je a ne zrovna malá.

Aby totiž ČNB mohla korunu oslabovat, musela fakticky tlačit do oběhu velké množství peněz. Banky ty peníze, které měly (a třeba ani moc nechtěly) od ČNB, zase musely pouštět dál. Skutečně „musely“. Kdyby to totiž nedělaly, měly by z těch peněz ztrátu. A to by se ČNB zase zlobila. Takže banky musely poskytovat hypotéky.

Je tu i druhá souvislost s intervencemi. Aby intervencemi oslabovaná koruna mohla vydržet slabá, je nutné současně s tím taky držet extrémně nízké úrokové sazby. Kdyby byly úroky vyšší, spekulanti by tak silně proti ČNB spekulovali, že by korunu udržet slabou nebylo možné. Kvůli intervencím tedy byly nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo až příliš snadné brát si hypotéku. Brali si ji i lidé, od kterých to nebylo zrovna rozumné.

Je tu i třetí souvislost s intervencemi. Řekli jsme, že kvůli intervencím byly příliš nízké úroky, kvůli nízkým úrokům bylo nevýhodné ukládat peníze do banky, investovat do podílových nebo penzijních fondů. Jednou z mála možností, jak netratit, bylo „investovat“ do hypotéky. Do hypoték tedy investovali i mnozí spekulanti.

Když jsem roky nadávala na intervence, že přehřejí českou ekonomiku a trh realit, mnoho podniků kontrovalo: „Ale nám se se slabou korunou dobře podniká!“ Hm, tak teď už je vše jinak. Neblahé důsledky nás dohánějí, i když jen málokdo si je spojí s příčinou. ČNB vlastně zpřísněním hypoték už jen hasí požár, který sama do velké míry rozdmýchala. Intervence byly na počátku, na konci jsou přehřáté reality a až příliš mnoho zadlužených lidí.

Bohužel tohle hašení bude taky bolet. A hlavně: Nebude moc fungovat. Tak především ČNB jde o to, aby se lidé riskantně nezadlužovali. Jenomže jaká je snadná pomoc, když vám banka odmítne dát hypotéku? Přeci vzít si jen malou hypotéku a zbytek dofinancovat jiným, třeba i méně výhodným spotřebitelským úvěrem. Tedy přesně tím úvěrem, který je riskantní až hrůza. Lidé se tedy zadluží ještě víc a ještě riskantněji. ČNB by to sice hypoteticky trápit nemuselo, protože ona přeci dohlíží hlavně na zdraví bank, ale to je opravdu jen bohapustá teorie. Jakmile totiž klient, který své bydlení z poloviny financuje hypotékou a z poloviny spotřebitelským úvěrem, zjistí, že je dluh nad jeho síly, přestane splácet tam i tam, a banky stejně mají problém.

Takže si to shrňme: Sranda v podobě intervencí, které byly krátkodobě zábavné hlavně pro vývozce, se nám teď vrátila s bolehlavem, který postihuje dlužníky (v podobě chystaného zdražení již existujících úvěrů), mladé rodiny (které ztrácí přístup k bydlení), banky (které nemohou dělat byznys a kterým se zhorší bilance), lidi, kteří potřebují koupit nemovitost (protože jsou předražené) a vlastně úplně všechny (v podobě hospodářského ochlazení, které bude větší, než být muselo). Fakt „výhra“.

A řešení? No… ono už žádné lepší není. Abychom si rozuměli: Teď už se patrně nic lepšího dělat nedá. Ono to je totiž špatně od začátku a už jen hasíme požár, který nikdy neměl vzplanout. Intervence měly skončit dřív, nebo nejlépe nikdy ani neměly začít. Úrokové sazby nikdy neměly být skoro nulové. Z toho už dobrá cesta není.

Zaplaťpámpu, že vývoj se ubírá tím správným směrem. Kampaň #metoo jasně ukázala, jaký je trend. Dost bylo sexismu a zesměšňování žen.

Ženy v kampani #metoo po celém rozvinutém světě ukázaly, že už více nestojí o to, aby byly předmětem sexuálního zájmu mužů, nýbrž přejí si, aby byly obdivovány pouze platonicky. A to pokud možno nikoliv za svůj fyzický zjev, ale pouze za své intelektuální schopnosti. A teď si ženy vybojovaly další vítězství. Také soutěž o nejkrásnější dívku konečně nabere správný směr. Bohužel zatím tato pokroková inovace platí pouze ve Spojených státech amerických, ale není pochyb, že do Evropy jistě tento pokrok také brzy dorazí.

Novou americkou Miss už totiž napříště nebude porota vybírat podle jejího vzhledu. Zastaralá a veskrze sexistická promenáda v plavkách skončí úplně, nakloněné to mají i vysoké podpatky a defilé v róbách, které mnohým emancipovaným lidem připomínalo koňský handl. Podle předsedkyně soutěže Gretchen Carlsonové – to je mimochodem ta paní, o které se před dvěma roky hodně psalo v souvislosti s jejím nařčením šéfa televizní stanice Fox News z údajného sexuálního obtěžování – zkrátka nově nebude o vítězce Miss rozhodovat vzhled, nýbrž její osobitost.

Mladého multikulturního muže totiž už nezajímá, jak dívka vypadá, ale pouze to, jakou má duši. Vlastně správně by se měla soutěž jmenovat Miss dušička, protože o fyzickou krásu v ní nyní už vůbec nejde.

Tímto však progresivní levice jen začíná. Původní soutěž byla totiž opravdu diskriminační a nechutně sexistická, když počítala s účastí jen žen. Co muži a co třetí pohlaví? Domnívám se proto, že i název Miss Dušička je tedy jen přechodnou úlitbou starým pořádkům a časem by se název měl změnit v méně diskriminační. Výraz Miss by měl být nahrazen výrazem osoba, person či třeba člověk, aby nedocházelo k diskriminaci žádného z 52 známých variant genderů.

Nicméně přiznejme si, že i soutěž Osoba Dušička může být u některých starých struktur negativně ovlivněna stereotypním vnímáním a vzhledem soutěžících. Proto by bylo záhodno v zájmu potlačení genderově stereotypního uvažování, aby do budoucna všichni soutěžící vystupovali na soutěži s pytlem přes hlavu, jehož střih by se mohl inspirovat kupříkladu u střihu burky.

Pochopitelně takto moderně pojatá soutěž Osoba Dušička nebude příliš divácky atraktivní, jelikož jednotlivé soutěžící od sebe nebude možno rozeznat, bude tedy i bez sponzorů. Nicméně právě za tímto účelem občanská společnost 21. století disponuje vysokým počtem neziskových organizací a systémem dotací. Tudíž nebude problém takto pojatou soutěž ufinancovat.

Sluší se také pogratulovat k brilantnosti všem mozkům, které mají čas na vymýšlení takových ptákovin, jako je třeba ohavná Miss-osobitost. To normální mozek nás ostatních smrtelníků nedá. Musím se totiž přiznat, že autorka tohoto textu je mentálně velmi jednoduché až primitivní sexistické prasátečko. To se projevuje kupříkladu tím, že mám stereotypní genderové myšlení a věřím v takovou překonanou hovadinu, jako že mezi ženami a muži existují biologické rozdíly!

A pokud by tu pořád ještě byl nějaký moderní trubec, který to dosud nepochopil, ubezpečuji jej, že právě měl příležitost seznámit se s útvarem, jemuž se říká sarkasmus. Sarkasmus a legrace je totiž asi to jediné, co těm normálnějším zbývá v dobách dekadence evolucí prověřených hodnot.

Byla jsem hodně překvapená, jak málo lidí v posledních dnech zaznamenalo jméno Tommy Robinson. Ale na druhou stranu – je to vlastně logické.

Jeho jméno totiž nefiguruje na titulních stránkách žádných velkých českých médií. Výjimku tvoří média, která se aktuálně rozhodně nedají zahrnout pod nálepku mainstreamu: Reflex a další weby, které se moc nepářou s politickou korektností. Ty všechny o Robinsonovi už napsaly své komentáře. Ale hlavní média buď mlčí, nebo informují chybně, nebo v zastrčeném odkaze na poslední stránce.

A přitom jméno Tommyho Robinsona by se snadno mohlo stát jménem roku 2018. Stal se totiž zatím asi nejkřiklavější kauzou, kdy byla zašlapána svoboda slova v zájmu multikulturní doktríny.

Tommy Robinson není žádný svatoušek. Vlastním jménem se jmenuje Stephen Christopher Yaxley-Lennon. Někdo mu říká novinář, někdo aktivista. Na Youtube lze najít řadu jeho vidí, takže možná lepší je slovo youtuber. Robinson založil English Defence League (Ligu na obranu Anglie), což je uskupení, které bychom asi nejlépe mohli popsat jako „národovecké“, ačkoliv v případě multikulturní Británie tenhle výraz zní hodně divně. U nás by jej novináři nejspíš označili za „krajní pravici“. Tak úplně snadné to ale není.

Potíž je v tom, že Robinson není jedním z těch typických chlápků, kteří imigranty hodí všechny do jednoho pytle kvůli principu kolektivní viny a kvůli jejich původu nebo barvě. Robinson totiž běžná supluje mainstreamové novináře a dělá práci, kterou by oni dělat měli, ale nedělají bud z přesvědčení, nebo ve strachu, že budou označeni za rasisty: Totiž obklopí se několika bodyguardy, vyrazí do no-go zón v britským městech, ve kterých platí právo šaría, a točí. Jeho reportáže jsou expresívní, občas mají i lehký nádech manipulace – ale podstatné je, že vznikají a policii se ani trochu nelíbí. Jsou totiž vysoce nekorektní.

Díky nepohodlnosti pro establishment se Robinson už dokonce dostal do vězení, a nutno říci, že za velmi kontroverzních okolností, ne příliš lichotivých pro polici a soudy. Řekněme, že v jeho případě byl až příliš nápadně použit dvojí metr. Ve vězení se dostal do oddělení plného islámských radikálů, což se mu vzhledem k jeho reportážím stalo několikrát málem osudným.

V posledních letech se Robinson zaměřil na muslimský gang, který v evropských městech pásl, fyzicky zneužíval a zastrašoval nezletilé bílé dívky, v podstatě ještě děti. Britská policie si s gangem dlouho nevěděla rady a trvalo jí několik let, než jeho hlavní vůdce pochytala a pohnala k soudu. A teď přichází to zajímavé.

Robinson se – jako by byl skutečně certifikovaný novinář – postavil před budovu soudu a z ulice začal přes Facebook vysílat přímý přenos v průběhu jednání. Je zjevné, že z ulice se žádné pikantérie na veřejnost dostat prostě nemohly. Ale už jen to, že Robinson přistoupil k obžalovanému a položil mu otázku: „Co si myslíte o rozsudku? Víte, že půjdete do vězení?“ stačilo, aby policie došla k názoru, že překročil nevyřčené hranice korektnosti. Robinson byl bleskově zatčen a výsledkem je 13měsíční vězení nepodmíněně. Není pochyb o tom, že opět mu ve věznici půjde o život.

Justice na případ uvalila embargo, takže média jakékoliv zpravodajství o něm stáhla. BBC neinformuje vůbec, o poznání svobodomyslnější Independent nebo Daily Mail zase neinformují o gangu znásilňujícím děti, informují jen zhruba v tom duchu, že byl zatčen známý xenofob. Když nic jiného, minimálně to můžeme považovat za autocenzuru a vytrvání informací z kontextu. Když tyhle zprávy čtete, získáte dojem, že konečně byla zaslouženě dopadena banda jakýchsi bílých rasistů. Že skutečným jádrem sporu je odpor jednoho chlápka proti zatajování informací veřejnoprávními médii, už nezjistíte.

Podsouvané tvrzení, že je vlastně dobře, že údajný „rasista“ byl zatčen a ve zkráceném (!) procesu odsouzen, protože jeho chování na ulici před soudem mohlo ohrozit výsledek soudu, je zjevná pitomost. Těch zhruba deset tisíc lidí, kteří jeho vysílání sledovali, si nevšimlo, že by se choval jakkoliv nevhodně nebo že by jakkoliv jednání ohrožoval. On pouze informoval o případu odporného zneužívání dívek, kterému se velká média obloukem vyhýbala. A všichni víme, že se mu vyhýbala ne proto, že by šlo o nepodstatný gang, nebo že by jeho činnost nebyla dostatečně odporná, ale proto, že šlo o muslimský gang, takže zpravodajství by bylo označeno za xenofobní či rasistické.

Kdy už média pochopí, že principem rasismu je uznávání kolektivní viny, nikoliv informování o původu agresora?! Rasismem či xenofobií je odsednout si od příslušníka nějaké menšiny v autobuse jen proto, že vypadá jinak. Rasismem není informování o tom, že přistěhovalci si vytvořili no-go zónu, v níž ignorují zákony hostitelské země, a v níž působí zločinecké gangy. Naopak neinformování o tom je porušováním ústavního práva na svobodu slova a manipulací ze strany médií.

Do ulic vyšly tisícovky Britů a začaly za propuštění Tommyho Robinsona demonstrovat. Malá a mediálně téměř ignorovaná demonstrace se odehrála dokonce i v Praze před britskou ambasádou. Po nedávné kauze Alfieho Evanse se tak v krátké době jedná už o druhou sérii demonstrací v Británii proti soudní a policejní moci. V Británii! Británie není Francie, ve které jsou demonstrace nejoblíbenější pouliční zábavou. Británie byla dlouhá desetiletí zemí, jejímž nejvyšším stupněm nepokojů bylo tak maximálně lehké namíchnutí lidu, že díky ponorkové válce je na pultech nedostatek čaje pro odpolední dýchánky.

Jenomže tahle Británie už neexistuje. Londýn se v některých čtvrtích stal poměrně nebezpečným městem a část původních obyvatel se stále víc staví proti oficiálním doktrínám. A není to jen Británie. Pnutí uvnitř společnosti se projevuje ve všech zemích EU.

Itálie se aktuálně zmítá v politické krizi, která byla katalyzována tím, že prezident odmítl jmenovat vládu, v níž by ministrem financí byl euroskeptik. V Německu máme stranu AfD s rostoucím počtem přívrženců, která se staví proti všem. A tak bychom mohli pokračovat.

Tyhle ostrakizované strany jsou ale jen logickým, nutným vyústěním toho, že je veřejně pošlapávána svoboda slova. Že informování o zločinech je vydáváno za rasismus. Že média mají embargo na informace. Tohle může skončit moc a moc špatně. Lidé mají díky zákazům informací pocit stále většího pnutí. A mají naprostou pravdu, že tohle už je v demokracii přes čáru, tohle už je atributem diktatury.

Troufám si říct, že v Evropě už svým způsobem probíhá občanská „válka“. Ale protože jsme již velmi vyspělí a civilizovaní, je to válka nekrvavá: Je to jen totální rozkol společnosti na ty, kdo uznávají tradiční hodnoty a původní evropskou kulturu, a ty, kdo bojují proti všemu a všem. Na jedné straně feministky, genderoví aktivisti, odpůrci rodin, odpůrci národů, odpůrci států, omezovatelé médií, vnucovatelé dobra za každou cenu, kolektivisté, popíratelé rozdílů. Na straně druhé ti, kdo chtějí zachovat národní státy, chtějí zachovat rodiny, chtějí zachovat dvě pohlaví, chtějí šířit informace a jsou za to přihlouple označováni za rasisty. Jako válka to nevypadá jen navenek, protože neteče krev. Ve skutečnosti příkop mezi oběma stranami neustále roste.

Případy, jako ten Robinsovův, jsou extrémně nebezpečné. Mohly by se totiž stát tou jiskrou, která ještě párkrát přeskočí a spustí požár. Nemyslím, že by se Evropě střílelo. Ale myslím, že by klidně mohla přijít série „revolucí“ v podobě zcela překvapivých výsledků voleb. Ty by mohly stávající podobu Evropy úplně rozmetat. Něco jako „evropské jaro“. Nejsem si jistá, že by to byla změna nutně jen k lepšímu.

Piráti odstartovali svou volební kampaň. A hned od počátku nás nenechali na pochybách, jaké téma hodlají vařit

Sám šéf poslanců Pirátů Jakub Michálek prohlásil, že jeho strana bude usilovat o to, aby se snížily ceny bytů. Ceny jsou prý „astronomické“.  Doslova řekl: „Není přece možné, že když nová rodina hledá bydlení, aby platila za byt 3 +1, který si kupují, nebo pronajímají, nějakých padesát procent toho, co si vydělá.“

V jednom mají Piráti pravdu. Ceny opravdu jsou poněkud mimo rozumné mantinely, což dokazují čísla: Konkrétně se můžeme opřít o průzkum, který společně na konci roku 2016 roku prováděly společnosti Trigema, Skanska Reality a Central Group. Podle této studie měl v roce 2016 průměrný nový byt v Praze 71,6 m2 a jeho cena činila 4,8 milionu korun. Průměrný Pražan za něj utratil veškeré své příjmy za 11,5 roku. Průměrný obyvatel Bratislavy na tamní průměrný byt vydělal teoreticky za necelých devět let, Vídeňan za téměř 10 let, obyvatel Varšavy a Berlína už jen za 6,4 roku.

A dostupnost bydlení se nejen v Praze dál rychle zhoršuje. Ještě v roce 2015 Pražan splácel byt v průměru 10 let. V roce 2016 to bylo 11,5 roku. A loni už Pražané na byt o velikosti šedesát metrů2 potřebovali 12,4 průměrného čistého ročního platu. To troufnou už jen obyvatelé Londýňané a Pařížané. A letos jsme ještě výš.

Pravda, Praha je trochu (trochu hodně) jinde než zbytek republiky, nicméně ceny realit jsou hojně přepálené v celé zemi. Potud tedy Piráti správně vyhmátli správný problém. Tím by ovšem chvála asi tak končila.

Asi takhle: Kdyby to řekl kdokoliv jiný než Piráti, neměla bych pochyb, že jde o pokus o vrcholný populismus: Něco slíbíme, hlavně aby se to líbilo, musí to být pěkně „sociální“, samozřejmě víme, že s tím nic dělat nemůžeme, ale do voleb to znít pěkně. Piráty ovšem z populismu ani tak moc nepodezírám. Mají ve svém programu spoustu ne úplně populárních (a občas i docela sympatických) bodů, které zjevně myslí upřímně. Spíš je tedy podezírám jen… z naivity.

Proč z naivity? Protože jejich představa vágně připomíná představu, že poručíme větru, dešti. Prý ceny sníží. Aha. To jako, pěkně prosím, jak? Máme jako ceny regulovat? Máme zakázat alternativní využívání bytů třeba pro Airbnb? Máme zasáhnout do svobodného trhu? Ju? Tak já vám něco povím: Byla to právě regulace, právě zásahy do svobodného trhu, co vyhnalo ceny tam, kde jsou.

Hlavním viníkem je Česká národní banka a její touha regulovat kurz koruny. Kdyby bývala ČNB netoužila po víc než tři roky mít korunu slabší, než byla její přirozená tržní úroveň, nemusela by také držet nepřirozeně nízké úrokové sazby. Kdyby nebyly úrokové sazby skoro na nule, bylo by zajímavé mít peníze „normálně“ uložené v bance a lidé by nemuseli ve strachu ze znehodnocení úspor investovat do nemovitostí. Kdyby nebyly úrokové sazby nepřirozeně nízké, nebrali by si spekulativní hypotéky i div ne bezdomovci, kteří by je nikdy vzhledem ke své nízké serióznosti neměli dostat. Kdyby si nebralo spekulativní hypotéky tolik lidí s nejistými příjmy a kdyby nebyli lidé nuceni investovat do spekulativních hypoték namísto jiných druhů uložení peněz, nebyla by spekulativní poptávka po nemovitostech tak vysoká a jejich ceny by nebyly tak pekelně vysoko. Ano, byla to regulace – právě regulace – co ceny nafouklo.

Druhým velkým viníkem je fušerská byrokracie. Máme třístupňový povolovací proces při získávání stavebních povolení. Když už stavitel získá rozhodnutí o vlivu stavby na životní prostředí, postaví se před něj překážky v podobě získání územního rozhodnutí a stavební povolení. Lhůta pro získání všech povolení k menší stavbě činí v Česku průměrně 247 dní. V Evropě provázejí větší průtahy výstavbu už pouze v zemích jako Kypr, Moldávie a Slovensko! Praha je přitom kapitola sama pro sebe, na vydání stavebního povolení se u větších bytových projektů čeká tři až pět. Takže i druhý viník se jmenuje regulace.

Takže, vážení Piráti & spol., jestliže předražené bydlení je způsobené regulací a regulací, těžko ho asi vyřešíme regulací, že?

Co takhle odstranit příčinu problému a trochu to tu deregulovat? Abychom zase měli kde bydlet…

V květnu si připomínáme jeden zvláštní milník: uplynuto už padesát let od okamžiku, kdy byl zavedený pětidenní pracovní týden. Do té doby se pracovalo i v sobotu.

A jak už to tak bývá, výročí se stalo „výbornou“ příležitostí k tomu, aby se ukrojilo další kolečko salámu a začalo se volat po dalším zkrácení pracovního týdne na pouhé čtyři dny. Dokonce se vyrojila i série článků, podle nichž údajně psychologové tvrdí, jak je pro lidi „nezdravé“ pracovat pět dnů v týdnu…

Cožpak o to, mně by to osobně docela vyhovovalo. Mezi námi, úplně nejvíc by mě bavilo, kdybychom si to obrátili: Dva dny pracovat, pět dnů se flákat – no kdo by to nebral? Ale nechť k A je řečeno i B.

Osobně si skutečně myslím, že k dalšímu zkrácení pracovního týdne ještě časem dojde. Ale současně si taky myslím, že to minimálně v našich končinách rozhodně nebude otázka nejbližších deseti let. Dá se však čekat, že v rozvinutých zemích, kde si v současnosti nebezpečně pohrávají s myšlenkami socialismu, takové pokusy budou co nevidět. Prvními vlaštovkami jsou už pokusy o zavedení nepodmíněného příjmu. Těmi zeměmi, kde se začne s dalším zkrácením pracovního týdne experimentovat, nejspíš bude Skandinávie.

K čemu to povede? Závěr může na první pohled vypadat fantasmagoricky. Ale jen na první pohled.

Řekněme, že hypoteticky u nás zítra zavedeme volný pátek. V tu chvíli dojde k prudkému poklesu produktivity a zpomalování hospodářského růstu. Můžete namítnout, že nemusí být hned tak zle, protože klíčové profese, jako jsou lékaři, piloti či policisté, samozřejmě budou o volný pátek v práci zrovna tak, jako jsou dnes v práci v neděli. A za ty ostatní, jako jsou dělníci u pásu, udělají práci roboty. To je i není pravda – tahle úvaha má totiž háček. Jakmile se stanoví, že jedna profese dostane stejně peněz za méně hodin v práci, automaticky se také stanoví stejné pravidlo pro všechny profese. Takže ti, kdo budou muset být v práci o volném pátku, tak vlastně budou dostávat příplatky stejně, jako když dneska pracují v neděli či ve státní svátek. A to už je jiná: Najednou to znamená, že prakticky pro každého v ekonomice platí „stejně peněz za méně práce“.

To bude do značné míry nevratné, protože lidé se odnaučí pracovat a zleniví. Jakmile si zvyknou, že dostávají stejně peněz za méně práce (což si zvyknou hned), začnou pracovat méně skoro všichni, což nutně  musí vést ke snížení výkonnosti ekonomiky. Jenomže budou tu jiné země, které si svůj výkon tahle uměle snižovat rozhodně nebudou a porostou pořád dál. Budou to dynamické země jako třeba Čína.

A jestliže my zpomalíme a Čína poroste pořád dál? Pak nás samozřejmě ekonomicky předežene. A ekonomické předhonění znamená také riziko jakési ekonomické kolonizace. Nemusí jít o kolonizaci takovou, jakou jsme viděli v předminulém století – může jít o kolonizaci takovou, jaká se aktuálně odehrává třeba v Africe, která je opět Čínou ekonomicky kolonizována. A ekonomická kolonizace znamená i podřízenost kulturní.

Ano, může se to na první pohled zdát jako podivná a fantasmagorická souvislost, ale je to tak: Zkrátíme pracovní dobu – snížíme si produktivitu – necháme se ekonomicky předhonit jinými zeměmi – budeme jimi ekonomicky ovládnuti – bude nám do jisté míry vnucena i jejich kultura. Chceme to? Stojí nám takové ovládnutí za další den volna? To si musí každý odpovědět sám, odpověď pro každého jednotlivce jistě není černobílá.

Samozřejmě lze namítnout, že zavedení volné soboty před padesáti lety jsme také přežili a že zavedení volného pátku tedy jistě také přežijeme. A je to technicky vzato pravda – i třetí volný den lze zavést, ekonomika se nezhroutí. Akorát musíme vzít v úvahu pár věcí: Tak například tehdy před padesáti lety Evropa a Severní Amerika byly s přehledem nejrozvinutějšími oblastmi světa. Něco jako „předhonění“ Čínou, Ruskem, Arabskými Emiráty… nepřicházelo v úvahu, i kdyby už tehdy před padesáti lety byly zavedeny hned tři dny volna.

Čím víc robotizace, automatizace a digitalizace, tím snadněji se bude třetí volný den zavádět. Neboli musí k tomu nazrát čas. A to se ještě nestalo. Přesně naopak – u nás nám třetí průmyslová revoluce dost ujíždí. Namísto toho, abychom se snažili konkurovat technologií, snažíme se konkurovat levnou pracovní silou. (Mimochodem, hodně negativně k tomu přispělo i tříleté období intervencí ČNB.) A když někdo staví svou ekonomiku na levné pracovní síle, těžko může uvažovat o tom, že téhle levné pracovní síle dá další den volna. Takové úvahy si mohou dovolit země stavící svůj růst na technologii a digitalizaci, jako je třeba Německo.

Abychom si další volný den mohli dovolit, museli bychom zaprvé být technologicky mnohem dál a zadruhé by i přechod musel být plynulý. Tedy nejprve třeba jeden volný pátek do měsíce, později dva volné pátky… a tak dál. Zkrátka takové socialistické experimenty jsou v zemi, jako je ta naše, a při stávajícím mizerném stupni digitalizace velmi nebezpečné