Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Taky jsme už v Česku zažili jejich produkci. Říkají si „klimatičtí aktivisté“ z hnutí Extinction Rebellion a tváří se, že vylepšují svět tím, že „bojují proti klimatickým změnám“.

Já bych to ovšem pojmenovala jinak: Jedná se o nerozumné lidi, kteří dělají binec v podobě obtěžování běžných občanů blokováním dopravy či ničení soukromého i veřejného majetku, což má na klimatické změny asi takový vliv, jako barva vašeho spodního prádla na výsledek parlamentních voleb.

Tento týden o sobě dali znovu vědět. Znelíbilo se jim, že slavná cambridgeská kolej Trinity College investovala do ropných a plynových společností. Tedy do společností, které aktivisté považují za neekologické, špinavé a jaksi se jich štítí.

Ponechme stranou šťouravou otázku, jak se asi milí aktivisté do Cambridge dopravili – pochybuji, že se přemístili pouze za použití elektrokoloběžek, které nabíjeli za použití solární elektřiny, kterážto nevyužívala těžko zlikvidovatelné panely. Tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti při své cestě za cílem „aktivismu“ taktéž nějakou tu ropu & spol. ochotně využili. Nechme stranou i podružný fakt, že aktivisté se museli svolávat za použití mobilů a internetu, které také patrně nebyly poháněny vodními turbínami. Každopádně výsledek byl následující:

Aktivisté podnikli týdenní blokády silnic v Cambridge, což mělo za následek přerušení plynulosti dopravy, neboli zvýšení aktivisty nenáviděných emisí. Dále se jeden člen hnutí Extinction Rebellion při cambridgeském zasedání rady spustil na provaze z balkónu; vliv jeho balancování na laně na klimatickou změnu znám není. A také se chopili lopatiček a rozryli jak kanci v lese po staletí pěstovaný trávník v blízkosti budovy Trinity College.

Vzápětí „aktivisté“ – dá se trestnému činu ničení cizího majetku ještě říkat aktivismus? – vyrubanou hlínu navezli do místní pobočky banky Barclays, kde ji rozprostřeli po bankovní hale. Vliv hlíny v bankovní hale na klimatickou změnu taktéž není znám, známo však je, že znečištění bankovní haly a narušení předmětu podnikání banky, která v danou chvíli nemohla obsluhovat klienty, lze kvalifikovat jako další úmyslný trestní čin.

Až po tento bod se vše jeví jako cekem jasné. Pár pomatených lidí, kteří možná věří, že dělají něco užitečného, možná nevěří, ale dělá jim dobře se exhibovat, možná obojí současně, možná část z nich má jeden a část z nich druhý motiv, možná mají motivy ještě jiné, bůhví, do hlavy jim těžko vidět, ať už v ní mají cokoliv, zkrátka a dobře partička jistých lidí se rozhodne z nějakého důvodu poničit soukromý majetek. Jasné jak facka.

Co následuje dál, už jasné být přestává.

Mluvčí kolejí totiž na jejich konto prohlásila, že univerzita „respektuje svobodu slova a nenásilné protesty, netoleruje ale majetkové trestné škody“ – a požádala tuhle partičku, aby místo opustili. A navíc nezapomněla dodat, že se prý kolej „aktivně podílí na výzkumu řešení klimatické krize“.

Jsem zmatená. Dojde k trestnému činu. A zločinec je slušně požádán, aby svého jednání nechal. Poškozený se brání slovy, že přeci není tak zlý, že přeci souhlasí se světonázorem zločince a dokonce se podílí na výzkumu.

Uniká mi něco? Kde jsou těžkooděnci, kteří lumpy rozpráší a do jednoho zatknou? Kde jsou nařízené veřejné práce, v rámci nichž jsou povinni ti, kdo úmyslně poškodili cizí majetek, uvést škodu do původního stavu?

První zprávy z místa činu o žádných zatčených nehovořily. Asi to nepovažovaly za důležité. Později se začala ve zprávách objevovat spojení typu, že „majetkové trestné škody byly zaznamenány“. Ještě později se sice objevily na sociálních sítích nějaké zmínky i o několika údajně zatčených, ale nebylo jasné, zda v souvislosti s tímto činem, anebo s nějakými jinými výtržnostmi.

Zkrátka vypadá to, že poškozený se omlouvá zločinci, a orgány činné v trestním řízení jednají jen velmi, velmi laxně. Jen aby se neřeklo. Jen aby se vlk nažral a aktivisté zůstali nedotčeni, vždyť přeci mají tak pěknou myšlenku: zachraňují rozrytím trávníku svět před klimatickými změnami!

A já se ptám: Kdy přestane vyměklá většinová západní populace ustupovat vydírání menšinových levičáckých šílenců, kteří svou nenávist ke svobodnému světu a kapitalismu přetřeli nazeleno a snaží se společnost zmanipulovat tvrzením, že když nezničíme jimi nenáviděnou svobodnou prosperující společnost, zničíme údajně přírodu?

Nevím jak u vás. U mne je tolerance vůči těmto šílencům na bodě nula. Ustupovat jim znamená jejich trestné činy legitimizovat.

Celá Evropa se pomaličku mění na zónu, v níž se sleduje a eviduje vše. A nemusí hned jít o nějaké tajné služby v pozadí. Příkladem může být obyčejná elektronická evidence tržeb. A ještě lepším příkladem jsou úvahy o zrušení hotovosti.

To by samozřejmě vedlo k tomu, že každá transakce je pod drobnohledem státu. Právě na příkladu úvah o zrušení hotovosti je vidět, že u nás zatím nejde primárně o sledování lidí, ale sledování peněz. To má k sobě však blízko. Podobně, jako se obrazně říká, že na každou potvoru se už vaří voda, u nás se zase na každého vede „složka“, i kdyby měla mít podobu „jen“ záznamu o tržbách.

Sledování lidí ovšem není jedinou buzerací, která komplikuje život podnikatelům. Zbytečná regulace pro regulaci se zbůhdarma přitvrzuje na všech myslitelných frontách. Dokládají to tvrdá data:

Podle dat společnosti CRIF se celkový počet podnikatelů v ČR v roce 2019 snížil o dvacet tisíc. Nejčastěji mizeli podnikatelé v oblasti obchodu. To je větší úbytek podnikatelů než v předešlých letech. Zatímco počet těch, kteří s podnikáním začali, moc nevybočuje z dlouhodobého trendu, počet těch, kteří s podnikáním skončili, vyskočil nad dlouhodobý průměr.

Samozřejmě je logické předpokládat, že podnikání zabalili hlavně ti, kteří byli jen málo aktivní. V rámci živnosti tu a tam uzavřeli nějakou smlouvu o stavebním spoření, nebo čas od času na tržišti prodali nějakou tu keramiku. Tedy nevykázali žádnou frenetickou činnost, která by českou ekonomiku spasila. Uznali, že regulace už je tolik, že se jim takové příležitostné prodávání nevyplatí. Ti, kdo budou chtít různé typy buzerací bránit, to budou prezentovat jako skvělou věc, protože se podle nich „pročistí trh“ a zůstanou jen ti velcí.

A já na to opáčím, že není nic záslužného nechat přežít jen ty velké a zadupat malé. Naopak frajeřina je mít podmínky pro podnikání takové, aby se vyplatilo prodat i jeden podomácku smatlaný proutěný košík za rok. Je v našem zájmu, aby si podnikáním tu a tamhle přivydělávali i ti, kdo mají jiné, hlavní zaměstnání. Ještě jinak řečeno, je v zájmu všech, aby soukromý sektor byl co největší.

Když říkám „v zájmu všech“, myslím všech: Ministerstvo financí ČR nedávno zveřejnilo výsledek hospodaření státního rozpočtu za první měsíc letošního roku. Pokladna skončila deficitem ve výši 8,0 mld. Kč. V lednu přitom byly v posledních letech vždy přebytky. V rozpočtu se krom jiného negativně projevily sociální dávky, které vyskočily meziročně téměř o 11 %. Je to jen opět další doklad toho, jak státní sektor roste: Zaměstnává víc úředníků, platí větší sociální dávky, věnuje vyšší dotace jízdného, vybírá vyšší daně.

Stát roste, soukromý sektor se smršťuje. Neboli ten, kdo nic neprodukuje, roste z životních funkcí toho, kdo produkuje. Parazitický státní organismus vysává hostitelský soukromý. Kam až? Kde je ten zlom, za kterým hostitel zkolabuje?

Dobrou zprávou je, že ještě poměrně daleko, protože příklad severní a západní Evropy ukazuje, že stát se dokáže rozpínat ještě víc. Špatnou zprávou je, že je to jednosměrná dálnice do pekla, které už v některých zemích nastalo. Protože kupříkladu francouzský socialismus mi dost pekelný vskutku připadá.

Zajímavě se na téma státní likvidace podnikatelů a zvláště živnostníků v rozhovoru pro Reflex vyjádřila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Prohlásila: „Mně připadá nelidské najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání.“

Asi tak nějak. Státní úřady o nás už mají informací jako nikdy a půjde to dál. A počet omezení taky poroste. Myslím, že vůbec není daleko pravdě onen vtip, jak chlapeček přijde k americkému prezidentovi a říká mu: „Tatínek říká, že jste lhář!“ A prezident mu odpoví: „To ale není tvůj tatínek!“ Bylo by to celkem legrační, kdyby to nevystihovalo realitu.

(Tento text využívá úryvky z knihy Pikora – Šichtařová: S androidkou v posteli)

I ČR se pomaličku mění na stát, v němž se sleduje a eviduje vše. A nemusí hned jít o nějaké tajné služby v pozadí. Příkladem může být obyčejná elektronická evidence tržeb (EET).

I na jejím příkladu je vidět, že u nás zatím nejde primárně o sledování lidí, ale sledování peněz. To má k sobě však blízko. Podobně, jako se obrazně říká, že na každou potvoru se už vaří voda, u nás se zase na každého vede „složka“, i kdyby měla mít podobu „jen“ záznamu o tržbách.

Sledování lidí ovšem není jedinou buzerací, která komplikuje život podnikatelům. Zbytečná regulace pro regulaci se zbůhdarma přitvrzuje na všech myslitelných frontách. Dokládají to tvrdá data:

Podle dat společnosti CRIF se celkový počet podnikatelů v ČR v roce 2019 snížil o dvacet tisíc. Nejčastěji mizeli podnikatelé v oblasti obchodu. To je větší úbytek podnikatelů než v předešlých letech. Zatímco počet těch, kteří s podnikáním začali, moc nevybočuje z dlouhodobého trendu, počet těch, kteří s podnikáním skončili, vyskočil nad dlouhodobý průměr.

Samozřejmě je logické předpokládat, že podnikání zabalili hlavně ti, kteří byli jen málo aktivní. V rámci živnosti tu a tam uzavřeli nějakou smlouvu o stavebním spoření, nebo čas od času na tržišti prodali nějakou tu keramiku. Tedy nevykázali žádnou frenetickou činnost, která by českou ekonomiku spasila. Uznali, že regulace už je tolik, že se jim takové příležitostné prodávání nevyplatí. Ti, kdo budou chtít EET a další typy buzerací bránit, to budou prezentovat jako skvělou věc, protože se podle nich „pročistí trh“ a zůstanou jen ti velcí.

A já na to opáčím, že není nic záslužného nechat přežít jen ty velké a zadupat malé. Naopak frajeřina je mít podmínky pro podnikání takové, aby se vyplatilo prodat i jeden podomácku smatlaný proutěný košík za rok. Je v našem zájmu, aby si podnikáním tu a tamhle přivydělávali i ti, kdo mají jiné, hlavní zaměstnání. Ještě jinak řečeno, je v zájmu všech, aby soukromý sektor byl co největší.

Když říkám „v zájmu všech“, myslím všech: Ministerstvo financí ČR tento týden zveřejnilo výsledek hospodaření státního rozpočtu za první měsíc letošního roku. Pokladna skončila deficitem ve výši 8,0 mld. Kč. V lednu přitom byly v posledních letech vždy přebytky. V rozpočtu se krom jiného negativně projevily sociální dávky, které vyskočily meziročně téměř o 11 %. Je to jen opět další doklad toho, jak státní sektor roste: Zaměstnává víc úředníků, platí větší sociální dávky, věnuje vyšší dotace jízdného, vybírá vyšší daně.

Stát roste, soukromý sektor se smršťuje. Neboli ten, kdo nic neprodukuje, roste z životních funkcí toho, kdo produkuje. Parazitický státní organismus vysává hostitelský soukromý. Kam až? Kde je ten zlom, za kterým hostitel zkolabuje?

Dobrou zprávou je, že ještě poměrně daleko, protože příklad severní a západní Evropy ukazuje, že stát se dokáže rozpínat ještě víc. Špatnou zprávou je, že je to jednosměrná dálnice do pekla, které už v některých zemích nastalo. Protože kupříkladu francouzský socialismus mi dost pekelný vskutku připadá.

Zajímavě se na téma státní likvidace podnikatelů a konkrétně EET v rozhovoru pro Reflex vyjádřila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Prohlásila: „Mně připadá nelidské najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání.“

Asi tak nějak. Státní úřady o nás už mají informací jako nikdy a půjde to dál. A počet omezení taky poroste. Myslím, že vůbec není daleko pravdě onen vtip, jak chlapeček přijde k americkému prezidentovi a říká mu: „Tatínek říká, že jste lhář!“ A prezident mu odpoví: „To ale není tvůj tatínek!“ Bylo by to celkem legrační, kdyby to nevystihovalo realitu.

(Tento text využívá úryvky z knihy Pikora – Šichtařová: S androidkou v posteli)

Popravdě řečeno, málokdy mi docházejí slova úžasem. Za ty roky, co se pohybuju na finančním trhu, jsem si už zvykla na leccos. Pamatuju si dvě příležitosti, kdy se to stalo.

Poprvé to bylo 11. září 2001, kdy jsme v přímém přenosu sledovali, jak se spolu s Dvojčaty hroutí i finanční trhy. Podruhé to bylo, když ČNB mohutně intervenovala proti koruně.

Obojí bylo špatně a obojí napáchalo v ekonomice velké škody, jejichž důsledky přetrvávaly roky. Můj úžas byl dán tím, že hned v prvním okamžiku bylo zjevné, že něco je moc špatně. Znovu mi úžasem došla řeč tento týden. Česká národní banka zvyšuje své signální úrokové sazby. Repo sazba vzroste o 25 bodů na 2,25 %.

Popravdě řečeno, z domácích ekonomů znalých situace v české ekonomice to nečekal snad nikdo. Ani já ne. Pravda, byli tací, kteří to čekali – ale byli to vesměs spekulanti ze zahraničí, kteří vycházeli víc ze svých dojmů a z výroků centrálních bankéřů než ze znalosti kondice české ekonomiky. Ony se totiž chyby těžko dají předjímat. A podle mě o chybu jde.

Považuji za důležité říct, že se domnívám, že rozhodnutí zvýšit úrokové sazby ČNB je důsledkem uzavření některých centrálních bankéřů do jakési sociální bubliny. Nepovažuju ho za rozumné ani obezřetné. Bude mít zásadní důsledky. Jaké?

Lze to přirovnat k přidání rychlosti před zatáčkou. Podobně jako když ČNB 31. 3. 2008 zvýšila úrokové sazby o čtvrt procentního bodu, aby už 30. 9. 2008 měla řádně zamotanou hlavu a musela rychle vzít zpětný chod. Všichni víme, co se tehdy v ekonomice dělo… Mně poslední rozhodnutí tuto 12 let starou záležitost nápadně připomíná.

Ale uvažujme prakticky. Jaké budou konkrétní důsledky? Především posílí koruna. Konkrétně vykreslí s největší pravděpodobností tvar „U“ – nejprve posílení, pak v řádu týdnů nebo měsíců oslabení. Totiž v okamžiku, kdy si vyšší úrokové sazby vyberou daň na hospodářském růstu.

Zadruhé zdraží hypotéky a další úvěry. To ztíží situaci dlužníků, kterých přibude. Zvýší se i podíl faktur placených po splatnosti. A zatřetí tipuju, že rychlost hospodářského ochlazování si během roku vynutí – analogicky k roku 2008 – opět zařazení zpátečky a úrokové sazby budou zase sníženy.

A co mám na mysli tím hospodářským ochlazováním? Toto: Ironickou shodou okolností ve stejný den ČSÚ zveřejnil další macatou várku makroekonomických dat. Dozvěděli jsme se kupříkladu, jak se dařilo průmyslu či zahraničnímu obchodu.

A představte si, že průmyslová produkce byla v prosinci (po očištění o vliv počtu pracovních dnů) meziročně nižší o 3,4 %. Tedy jednoznačně horší výsledek, než se očekávalo. Při bližším pohledu je zřejmé, že k poklesu nejvíc „pomohla“ výroba aut, která propadla o výrazných 10,3 %.

Když nebudeme řešit pouze prosinec, ale celý loňský rok, můžeme shrnout, že za celý rok průmyslová produkce meziročně klesla o 0,5 %. Byl to první propad po pěti letech. Ještě podrobnější čísla pak naznačují, že část firem se proto letos začne potýkat s nedostatkem zakázek – místo nedostatku pracovníků, kterému průmyslové podniky čelily loni.

Velmi podobný obrázek dávají i statistiky ze zahraničního obchodu. Tak například podle předběžných údajů skončila v prosinci bilance zahraničního obchodu se zbožím v běžných cenách schodkem 6,7 mld. Kč, což byl meziročně o 2,1 mld. Kč horší výsledek. Počítalo se s mnohem lepším výsledkem. A zase jsou to auta, co nejvíc vázne…

Kauzalita přitom není taková, že automobilkám se daří hůř kvůli hospodářskému zpomalení. Je to spíš opačně. Přehnaná regulace uvalená na automobilky průmysl poškozuje, a to vede ke zpomalení hospodářského růstu. Neboli co jsme si spískali, to máme (že, drazí evropští politici?).

Kam se podíváme, tam vidíme známky hospodářského ochlazování. A centrální bankéři si do toho utáhnou podmínky v ekonomice, aby to ochlazování fakt stálo za to. Když už, tak už fest. K tomu se dá těžko co dodat.

Tedy ne že by mě někdy soutěže Miss nějak zvlášť vzrušovaly. Zvlášť od doby, kdy Missek vedle sebe paralelně koexistuje v té které zemi snad dvacet, protože dvacet lidí si vedle sebe založí konkurenční soutěž. Ono se to pak jaksi devalvuje, že.

Co se mi ale nikdy devalvovat a líbit nepřestane, je dámská – tedy v mém případě spíš pánská – krása. Dívat se na pohledného chlapíka bez rosolu tu a tamhle jest koníček, co se neomrzí. (Nedej Bože, když ještě k tomu umí hrát na kytaru.) (Natož když k tomu má ještě kapku přerostlé háro.) Začíná to ale s mým koníčkem vypadat bledě. Zdá se, že čím dál víc jsou pánové na indexu. A pohledné dámy jsou nemravy nemravné, správně uvědomělá evropská občanka smí býti pouze zahalená šeredná obluda.

Aspoň to mě napadá, když jsem tento týden zmerčila zprávu, že v porotě letošní soutěže Miss Germany smějí být jen ženy. Od přebornice v karate, přes televizní hlasatelku až po bývalou političku. Po 93 letech existence soutěže, v níž především muži definovali, jaké ženy jsou pro ně zajímavé, byli muži vystrnaděni. Nyní budou ženy posuzovat ženy. Nikoliv podle krásy. Ale podle… osobnosti.

V rámci korektnosti a hrůzy z diskriminace (považte ten děs, že by snad ze soutěže krásy mohla být vystrnaděna nějaká pizda), jsme došli až ke stoprocentní diskriminaci mužů, kteří nesmějí svůj názor na ženy říct.

Nic proti soutěži osobností. Klidně si ji založte. A pojmenujte si ji Madam Zajímavost. Ale proč ta faleš? Proč se tvářit, že vybíráme krásu, když krása je na obtíž? Když se ženy už nemohou v soutěži ukazovat v plavkách? Když muži nemohou říct svůj názor, jaká žena je přitahuje nejvíc? Proč ta přetvářka?! To není jenom ojedinělý experiment, to je infekce, která se šíří. Stejné záměry má totiž i Miss Universe a od plavek se odstupuje i v dalších soutěžích. To je celý trend.

Začíná to být celý generační problém; až příliš mnoho lidí se nechá až příliš snadno ohloupit. Když se jim řekne, že pohled na ženské křivky a odhalené mužské svaly je nemravný, když se jim to bude dostatečně opakovat, když se jim na billboardech namísto sex symbolů a Femme Fatale ze šedesátých let začnou nabízet takzvané „autentické ženy“, rozumějme odstrašující důsledky konzumace hamburgerů, nakonec si dají říct a vyprodukují třeba… třeba #metoo.

Tedy hnutí, které na pár měsíců zvedlo pochroumané ego několika feministkám, a které dlouhodobě poškodilo většinu žen, protože od akce metoo si muži (nejen) v  USA dávají zatracený pozor, aby nejely s ženou ve výtahu samy, natož aby na mužské pracoviště přijmuly nějakou dámu, jelikož by si tím zahrávaly s průšvihem. Jojo, pěkně se to vymstilo. Z předešlé nulové diskriminace žen tahle akce vykřesala skutečnou diskriminaci, protože jen blázen-chlap by si teď třeba ve financích najmul do kanceláře potenciální potížistku.

Známé jsou fotky ze sedmdesátých let z Iránu. Tehdy tamní ženy zachvátila evropská móda a propadly minisukním a velkým výstřihům. Pak přišla kulturní revoluce. Jak vypadá Irán dnes, víme. Proč jen mi stávající tažení proti odhalené ženské kráse připomíná podobnou kulturní revoluci? Denně si říkám, zaplaťpámbu za to, že u nás jsme ještě pořád víceméně oázou normálnosti.

Ale jak dlouho ještě? Protože nenechme se mýlit, také u nás má „korektnost“ své oběti. To, co před pár lety byla pěkná fotka holky v minisukni, kterou jste pochválili, může být jednou příklad sexistického čuněte.

Takový malý příklad ze života: V roce 2013 jsem napsala speciální kuchařku „Citlivá kuchyně“ pro lidi trpící různými alergiemi a potravinovými nesnášenlivostmi. Tedy ne že bych zatoužila zařadit se mezi hvězdičky, které mají potřebu každému na potkání vykládat, jak vařit vajíčko natvrdo; pointa byla v tom, že se u manžela i našich dětí objevila celiakie, tedy nesnášenlivost lepku, a já se musela ze dne na den úplně kuchařsky rekvalifikovat.

A jak je mým zvykem, když něco dělám, dělám to od podlahy. Tudíž i v tomto případě jsem se do studia pustila hodně zevrubně – a brzy zjistila, že v běžných bezlepkových kuchařkách jsou hrubé chyby a málokdy nějaká česká kniha nahlíží na tuhle záležitost skutečně komplexně. A když už jsem to s tím studiem a vařením vzala tak důkladně, napsala jsem v podstatě sama pro sebe a svou rodinu jakési pojednání. A pak už byl jen krok k tomu celou tuhle práci také zveřejnit. Čímž se ovšem dostáváme k jádru věci:

Když jsme vytvářeli obálku knihy, naběhl fotograf, naložil mi do náruče hromadu zdravých poživatin od borůvek přes banány až po jakési zelené lupení, a že to všechno vyblejskne. A protože se mu pořád cosi na kompozici nepozdávalo, obcházel kolem dokola, tu ohnul vlásek, tu posunul ramínko šatů. Až nakonec ramínka odepnul úplně a vyfotil mě jen tak s holými rameny v lehkých letních šatičkách s velkým výstřihem, z něhož stejně nebylo skoro nic vidět, jelikož dekolt byl zarovnán onou náručí poživatin. Hotovo, obálka šla do tisku. A když kniha vyšla, všichni řešili, co je v ní psáno, a nikdo neřešil obálku.

Ne tak o pouhé (!) tři (!) roky později. Kniha byla před vyprodáním, musel se dělat dotisk. Nikoho ani nenapadlo cokoliv na knize měnit; ostatně na trhu se osvědčila. Jo – to jsme si dali! Nevěřili byste, jak pouhé tři roky dokázaly posunout atmosféru ve společnosti. Zatímco v roce 2013 nikdo na obálce neshledal nic, co by stálo za komentář, v roce 2016 se začaly sypat komentáře, jak je obálka vulgární a sexistická. (Nutno dodat, že v 96 procentech případů byly pohoršeny ženy.) Důvodem jejich pohoršení se stala – podržte se! – malá čárka, která se vyrýsovala na příslušném místě ve výstřihu.

A největší bžunda na tom byla, že když jsme obálku fotili, ani nám na mysl nepřišlo, že by v tom někdo mohl spatřovat něco sexistického; během tří let se ale ovzduší tak změnilo a „zfeminizovalo“, že stejná věc byla rázem považována za sexistickou čuňárnu. Jak by to asi vypadalo dnes, o další 4 roky později? Dost možná, že když se k Missce už ani nesmějí vyjadřovat muži, kuchařka by rovnou byla označena a pornografický matroš.

(Text používá úryvky z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)

Hospodářské noviny tvrdí, že pokud by se 20 největších tzv. „dezinformačních serverů“ v zemi počítalo jako jedno médium, patřilo by k nejsilnějším v zemi. Neboli: O kolik peněz tím asi připravily „seriózní“ servery?

V tržní ekonomice by se novináři zamysleli, čím to je, že je lidé nechtějí číst a hledají alternativy. V centrálně řízené ekonomice by alternativy zakázali. My jsme někde mezi. Nemainstreamová média jsou povolena, ale stále víc ostrakizována. Začíná to tím, že jsou čtenáři i respondenti, kteří s nimi mluví (tedy poskytují jim rozhovory) opovrhováni.

Z pohledu obsahu mluví kritici alternativních zpravodajských serverů o míchání seriózních zpráv, senzací a dezinformací. Což je podle mne klasická definice bulváru. U bulváru taky člověk musí počítat s tím, že ne všechno musí být pravda. Řada lidí už vyhrála s bulvárem spor o nepravdivé „zprávy“ o své osobě. Ale nikdo z těchto bulvárních pomluv nedělal ruský business. Jistě, je neetické psát o nějaké celebritě zjevnou nepravdu. Je ovšem rozdíl mezi neetičností a mezi cílenou propagandou ve prospěch cizí mocnosti. Není náhodou velká část dnešních nepravdivých zpráv „jen“ z kolonky neetické namísto z kolonky dezinformace? Není náhodou fobie z dezinformací a z prokremelské propagandy v některých případech právě takovou předimenzovanou paranoiou, jako strach z pavouků či z choroboplodných zárodků na každé klice?

Lidé, kteří si u nás předsevzali boj s internetovými trolly či dezinformátory, si říkají elfové. Fungují jako dobrovolníci na „čištění internetu“ a spadeno mají právě především na proruskou propagandu. U nás jich je několik desítek, ovšem obávají se o svou bezpečnost, a proto tají svoji totožnost. Jsou to lidé všech možných sociálních i profesních skupin: vědci, vojáci, podnikatelé, studenti, učitelé, lékaři… a tak dál.

A tito elfové vysledovali, že proruská propaganda prý obsahuje čtyři body: Zaprvé boj proti NATO a vykreslování NATO jako světového agresora. Zadruhé boj proti EU. Zatřetí boj proti USA. A začtvrté proruské vidění světa a glorifikaci Vladimira Putina.

Je faktem, že tyhle čtyři body jsou celkem logickými zájmy ruské politiky. Potíž nastává, pokud se jakýkoliv z těchto bodů začne automaticky brát jako důkaz proruské propagandy. Pak se totiž dostaneme do stavu typického pro diktatury: Kdo není s námi, je proti nám. Alternativně: Přítel mého nepřítele je mým nepřítelem.

Tak například pro mnoho lidí je spojení „boj proti EU“ synonymem pro následující témata: ztráta suverenity země v rámci EU, přerozdělování migrantů podle kvót, bruselská byrokracie a další. A jsme u toho, proč je ten a onen označen za proruského, ačkoliv nikdy Rusko nechválil.

Ostatně platí to i pro mě – už mnohokrát jsem na různých místech psala, že Rusko je autokratická země, která představuje pro Evropu hrozbu – a současně jsem na různých místech kritizovala různé aspekty EU od nefungujícího jednotného trhu přes migrační politiku až například po její přístup k brexitu. Jenomže to je pro některé lidi neuchopitelné. Uvažují tak, že buď chválíte EU, tedy nadáváte na Rusko, anebo chválíte Rusko, tedy nadáváte na EU. A tak jsem už i já byla mnohokrát za ruského švába.

Ovšem politika, že ve strachu z Ruska se smí EU pouze chválit, má k demokracii zatraceně daleko. Bohužel takové černobílé vidění světa nás přibližuje právě k onomu vysmívanému i obávanému Rusku.

Je vskutku zajímavé, co všechno podle některých elfů může spadnout pod proruské vidění světa. Může se tu ocitnout třeba i kritika současného liberálního přístupu ke genderu (!). Takže pokud se někdo domnívá, že lidé se dělí na muže a ženy a jen zcela výjimečně se narodí jako transgender, už může být proruský. Pokud se někdo domnívá, že rodiče dítěte jsou jen otec a matka a nikoli rodič číslo jedna a rodič číslo dva, už může být označen za proruského. I s takovým názorem jsem se na sociálních sítích setkala.

Zkrátka a dobře: V celém osočování ohledně dezinformací vlastně nejde o informace, ale o to, že máte „nevhodný“ názor. Pokud máte názor, který nechválí EU, jste dezinformační. Pokud si myslíte, že manželství je jen pro muže a ženu, jste dezinformační. A pokud o nějakém elfovi řeknete, že s ním nesouhlasíte, nemáte právo na existenci ve virtuálním prostoru.

I stane se čas od času – mohla bych jmenovat několik jmen – že ten a onen se nepohodne s nějakým elfem. Třeba osobně, nemusí ani jít o politiku. Vzápětí je na danou oběť zorganizován z řad elfů hon a daný zločinec, který se provinil odlišným názorem, je hromadně nahlašován pod nějakou záminkou Facebooku, až je jeho profil definitivně zablokován a po čase smazán. Možnost dovolání či vysvětlení nulová, protože Facebook zásadně na osobní úrovni s uživateli nekomunikuje.

Někdo se nás prostě samozvaně rozhodl zařadit na černou listinu, potrestat a převychovat. Někdo, kdo si uzurpuje pravomoci státu. Tady ovšem skutečně demokracie už končí. Názory jsou opět cenzurovány.

(Tento text cituje z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)

Jistě jste už některou z variant toho provařeného rádoby-vtipu slyšeli. Toho, jak se sejde ruský, německý a americký dirigent.

A ten ruský se vytahuje: „Ve svém orchestru mám dokonce jednoho Žida!“ Německý na to machruje: „Já jich tam mám pět!“ A americký jen zmateně a omluvně krčí rameny: „No – já vlastně nevím, kolik jich tam je…“ Libovolně lze zaměnit za gaye, černochy, ženy… a tak dál.

Pointa je zřejmá a hned dvojí. Zaprvé ten, kdo skutečně, vnitřně, nemá žádné předsudky, příslušníky různých skupin nevnímá; prostě mu jaksi splývají s ostatními. A zadruhé je to svým způsobem i výsměch všelijakým kvótám a umělým pokusům o „vyváženost“: Do jakékoliv funkce, ať už ve státní správě nebo v soukromé firmě, by měl být dosazován ten, kdo k tomu má nejlepší předpoklady, kdo je pro danou funkci nejužitečnější. Poměr „cena / výkon“ by měl být jediný klíč. Další kecy o genderu, minoritách, o tom a onom, jsou v téhle situaci právě jen – kecy.

A právě proto je tak pozoruhodná zpráva, která se objevila tento týden: Podle ní míří do nejvyššího vojenského orgánu NATO pětapadesátiletá viceadmirálka Louise Dedichenová z Norska. A stává se tak historicky první ženou, která jako stálá národní zástupkyně v tomto orgánu zasedá.

Potud vše dobré. Připomeňme: Každá funkce by měla být obsazována podle klíče nejlepších předpokladů a schopností. Pokud je paní Dedichenová tak dobrá, bylo by velmi podivné se nad tím podivovat. Jako co na tom, že je to žena??? Jenomže ono to podivné je. Podivné to je, jakmile si poslechneme její názory. Tahle dáma totiž spáchala při příležitosti svého jmenování následující výrok:

„Situace ve světě není pro každého identická. Vzrůstající počet žen v NATO proto dělá Alianci silnější a lépe připravenou na bezpečnostní hrozby, jimž čelí.“

Vskutku pozoruhodné. Dosud jsem si myslela, že čím víc odborníků, stratégů a vojáků, tím lépe připravená a silnější armáda. Že by armádu lépe pro boj připravila feminizace, se dozvídám prvně. Protože jsem vojensky nevzdělaná osoba, pokouší se o mě podezření, že jsou to zase jen kecy – ale to jistě není možné, protože tak slovutná organizace by měla vědět líp než Šichtařka, co ji dobře připraví pro boj. Já jen, že jsem si nevšimla, že války by se vyhrávaly ideologií. Naivně bych řekla, že války se vyhrávají správným použitím strategie a zbraní.

Je ovšem kapku těžké umlčet mé podezření, že tyhle kecy nejsou jen ideologické kecy, když se do toho přimíchá ještě jedna ingredience. Jak víme, Norsko vyniká mnoha podivnými ideologiemi. Tak třeba s oblibou krade děti, že. Třeba české děti s českým státním občanstvím. Rádo protěžuje ženy nad muži. Libuje si ve velkém multikulturalismu. (Když říkám velkém, myslím VELKÉM.) A taky si libuje v záškoláctví a environmentálním alarmismu, že, slečno Thunberg? (To poslední mi pro změnu připadá jako výstavní pozérství, když norské bohatství, které mu umožňuje všechny tyhle roupy, pramení z těžby ropy a plynu, tedy surovin zcela nekompatibilních se zeleným alarmismem. Současně ale díky svým fosilním palivům mají Norové dost peněz na to, aby svůj anti-ropný zelený socialismus exportovali do dalších zemí.)

No – a paní Dedichenové prohlásila, že prý „se chce věnovat i klimatickým změnám v souvislosti s působením ozbrojených sil“. Možná bych si pod tím měla představit, že tanky by příště měly být jen na elektrické baterie. Patrně pak v případě války bude nutno nejprve na nepřátelském území vybudovat elektrické nabíjecí stanice a teprve po dotažení vhodné elektro-infrastruktury bude moci být zahájen ozbrojený útok. Bylo by to jistě velmi ekologické. Akorát si nejsem jistá, jestli dřív, než ty nabíječky NATO postaví, nás nepřítel nerozmázne odporně neekologickou bombou.

To jsou však zcela nemístné námitky. Co na tom, že budeme rozmáznuti. Aspoň se lidstvo ekologicky zmenší. Hlavně že za našimi tanky nebude uhlíková stopa.

Fascinuje mě, jak u nás řešíme jakýsi národní investiční plán či „uhlíkově neutrální ekonomiku“, pofiderní vize, o kterých nevíme, kde na ně vezmeme, ba ani to, zda jsou užitečné.

A současně úplně ignorujeme věci, které vzdušnými zámky nejsou, které se dějí, které mají zásadní globální i regionální dopady – a my je pro jakési selektivní vnímání nevidíme.

Podle studie McKinsey údajně vzroste HDP zemí střední a východní Evropy díky umělé inteligenci do roku 2025 o 200 miliard eur. To by bylo dobře. Musíme nahradit výpadek, který nám způsobí úbytek montoven a automobilek. Tyto firmy zaměřené na levnou pracovní sílu se budou stěhovat za ještě levnější pracovní silou do třetího světa. A ty, co ve střední Evropě zůstanou, budou zaměstnance nahrazovat technologií. Jenomže…

Jenomže k úspěšnému přechodu na digitalizovanou ekonomiku potřebujeme mnoho změnit. Pokud některé věci nezměníme, zavřeme tím před technologií dveře. Technologie se bude rozvíjet jinde, my budeme zaostávat. A technologické zaostávání automaticky znamená zaostávání v životní úrovni.

Všichni víme, jak lidé těžce nesou, když soused má větší kozu než oni. Když Němci mají vyšší platy než my. Někdo to může označit za závist, někdo za smutek, že se pořád ne a nemůžeme vzchopit ve srovnání s městečkem jen pár kilometrů za hranicemi. Ale přesně k takovému typu zaostávání by vedlo, pokud bychom technologiím nedovolili, aby se u nás rozvíjely. Jen bychom si tím pojistili nespokojenost na „věčné“ časy.

A co potřebujeme změnit? Potřebujeme kupříkladu úplně jiné školství. Potřebujeme větší důraz na přírodní vědy. Potřebujeme lepší schopnost porozumět velkému množství psaného textu v krátké době či základy algoritmizace. Garantuju vám, že módní obory jako „genderová studia“ nebo „financování neziskových organizací“ nám větší rozvoj vskutku nezajistí.

Vůbec není potřeba, aby víc lidí mělo vysokou školu. Naopak. Všechny tyhle rozplizle měkké obory umožnily, aby vysokou školu vystudoval každý druhý jouda. To vedlo k tomu, že vysoké vzdělání se devalvovalo. Přitom právě vysokoškolský diplom je vstupenkou do mnoha funkcí.

A tak se mohlo přihodit, že nejmenovanou paní ministryní práce a sociálních věcí se v Česku stala dáma, která se pyšní zahraničními vysokoškolskými ekonomickými studii, ale přitom je schopna říct takovou nebetyčnou pitomost, jako že když přidáme na platu státním úředníkům, tito úředníci odvedou víc na daních, tudíž státní rozpočet bude stále bohatší. Což je asi na takové úrovni jako tvrdit, že čím víc budu chlastat, tím víc zálohovaných lahví budu vracet, takže tím budu bohatší a budu si moct kupovat víc špiritusu…

Jiný příklad selhání logiky? Tento týden jsem zaznamenala na idnes.cz článek, který cituje britský levicový list The Guardian. Podstatou sdělení je, že Rusko zveřejnilo plán jak ekonomiku přizpůsobit klimatickým změnám s cílem zmírnit jejich dopad. Ponechme stranou sám o sobě velezajímavý fakt, že zatímco dříve socialistické Rusko se dnes přizpůsobuje realitě, dnešní socialistická Evropská unie poroučí větru, dešti, a domnívá se, že likvidací automobilového průmyslu ohne realitu k vytouženému obrazu. Pointa je totiž ještě jinde.

Podle The Guardian je totiž tento ruský plán „důkazem, že Rusko změnu klimatu oficiálně považuje za problém, a to navzdory názorům ruského prezidenta Vladimira Putina, který popírá, že by k ní lidstvo svou činností přispívalo.“ Musela jsem si tu větu přečíst třikrát, abych uvěřila, že chyba není na mém přijímači, nýbrž na straně vysílače. A pak ji ještě zkontrolovat v originále. Ta věta totiž nedává logický smysl.

Informace jedna: Rusko považuje změnu klimatu za problém.

Informace dvě: Putin se domnívá, že změna klimatu je pravděpodobně způsobená vesmírnými procesy, nikoliv činností člověka.

Informace jedna a informace dvě nejsou v žádném konfliktu.

The Guardian ovšem obě informace do konfliktu poměrně jemně postavil, přičemž českým překladem tento konflikt lingvisticky ještě nabobtnal. Zelená propaganda? Nezáměrný omyl z neschopnosti logického soudu? To je v zásadě jedno, výsledek je stejný, nemyslící čtenář nejspíš podprahově vyrozumí, že Rusko navenek popírá oteplování, ale přitom z něj ve skutečnosti má nahnáno. Nechť mi nikdo netvrdí, že takovou pitomost by napsal absolvent „tvrdých“ oborů typu matematika, jaderná fyzika, programování. A polopaticky to demonstruje kvalitu některých vysokoškolských oborů a z nich vycházejících diplomů.

V textu je použit úryvek z knihy S androidkou v posteli (Šichtařová & Pikora, 2019)

Vědoma si toho, že pro školní ústav, jehož chovancem jsou naše děti, bývám často Femme Terrible, mega šťoural a nepochopitelný prudič v jednom, rovnou předesílám, že tento rok se nás „to“ – pokud vím – netýká.

Ovšem jsou jiné školy, kterých se „to“ týká. A já se přistihla, že mě „to“ celkem irituje. I když by nemuselo, že. Koneckonců mě se „to“ přeci letos netýká nijak. Navíc „to“ jest celkem běžnou praxí, což by mohlo naznačovat, že přecitlivělost je na mé straně.

A přesto mám pocit, že „běžné“ není totéž co „správné“. A že „to“ dokonale symbolizuje posun v euroamerické kultuře posledních let, který je sice hyperkorektní, ale současně není v pořádku.

Jde o „to“, že poslední den před vánočními prázdninami se děti ve školách obyčejně neučí a mají jakousi vánoční besídku. (Fajn.) Dávají si vzájemně dárky. (Dobré.) A aby to žádnému dítěti nebylo líto, v některých třídách dostanou za úkol, že mají do školy víceméně dobrovolně-povinně přinést nějakou drobnost a losuje se, komu tenhle dárek připadne. A tak se může klidně přihodit, že Mařenka Nováková byla šikanována Pepíčkem Dvořáků, nejraději by mu jednu vlepila za ušiska, a místo toho mu musí podle losu dát dárek. Aby mu to nebylo líto.

A protože Mařenka je poslušná holčička, která chce být s paní učitelkou zadobře, přinese poslušně šikanátorovi Pepíčkovi pěkně zabalenou pohádkovou knížku, pro kterou Mařenčina máma den předem klusala do knihkupectví, aby jako splnili úkol, zatímco Mařenka od Pepíčka dostane jeden bonbon, na který se Pepíček nejprve vyčural a bohatýrsky si to nafotil na mobil. Splněno budou mít před paní učitelkou oba, jen Mařenka to znovu obrečí.

No dobře, možná že případ Mařenky, Pepíčka a počuraného bonbonu je kapku extrémní. 99,99 procent jiných losovaných a povinně věnovaných dárků má jistě civilnější nádech. Ale tak jako tak, jejich podstatou je vždy totéž: Děti se učí, že jejich pocity a spravedlnost nejsou vůbec důležité. „Důležité“ je být slušný, korektní a mít své spolužáky povinně rád. I když jsou to zrovna prevíti, že by o ně jeden bez oné slušnosti, korektnosti a povinnosti neopřel kolo.

Já dárky dávám tomu, na kom mi záleží. Tomu, komu chci udělat radost. Věřte tomu nebo ne, dárky dávám z čiré sobeckosti: Sobecky se totiž raduji z toho, že dělám radost přesně tomu, komu ji dělat chci.

Nic na světě pro mě neospravedlňuje sebeobětování mých hodnot ve jménu jakési korektnosti. Korektnost je jiný, společensky akceptovaný název pro lhaní: Lžeme si sami sobě, protože neříkáme, co si myslíme. Nutíme naše děti k autocenzuře a k předstírání, jak se všichni vespolek máme rádi, i když se zrovna rádi nemáme. Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není spolčenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální.

To právě tady začíná domácí násilí, protože holčičky se učí držet pusu, když mají povinně projevovat náklonnost někomu, koho nesnášejí. Odsuzujeme domácí násilí, dokonce kvůli němu chce leckdo přijmout veskrze pofiderní a zbytečnou Istanbulskou úmluvu, a přitom tolerujeme, když školy děti učí, že mají být pěkně zticha a mít rády prevítky Pepíčky.

Bylo mi jedním smířlivým oponentem řečeno, že prý je takové povinné dávání dárků dobrou průpravou pro budoucí zaměstnání, ve kterém také zaměstnanec leckdy musí vydýchat odpudivého šéfa, dokonce mu třeba i trochu podkuřovat. Nesouhlasím. Do školy chodíme, protože ze zákona musíme (pokud nám rodiče nejsou schopni třeba pořídit domácí výuku). Zaměstnancem jsme, protože chceme. Dobrovolně si vybíráme, pro koho a s kým budeme pracovat. Propastný to rozdíl.

Já budu raději své děti učit, že je fajn být s lidmi zadobře; ale když i přesto vůči nim nějaký spolužák pozvedne ruku a bude jim chtít dát facku, nemají se rozmýšlet a mají být rychlejší. Mají mu v sebeobraně nekorektně nandat, co se do něj vejde. A rozhodně tomu, koho nemají rádi, nemají dávat dárky, byť by na tom paní učitelka třeba trvala. Nemít rád sice není korektní, zato je to v některých případech správné.

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že heslo „pravda a láska“ je principiálně nesmyslné. Občas je zkrátka pravda taková, že údajná láska je lží. Nelze milovat svého vraha. Já si vybrala jinou variantu: „pravda a logika“.

Víte, čemu se říká protimluv? Spojením jako suchý déšť. Bezkorupční dotace. Sexy elektromobil. Cool gumáky. Svoboda v socáči. Nebo kryptoměna centrální banky.

Žijeme ovšem ve světě divů, ve kterém může existovat jednaosmdesát pohlaví, ve kterém vás děti mohou žalovat za to, že jste je počali, i ve kterém může centrální banka vydávat své kryptoměny.

Kryptoměna byla dosud celkem známkou punku. Dosud „rebelské“ kryptoměny totiž stále představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra. Jak zařídit, aby vláda, berňák, centrální banka ani obecní drbna netušili, co, kdy a od koho nakupujete. Jenomže to státu notně leží v žaludku. Nejen proto, že – považte tu hrůzu – byste mohli nakupovat neseriózní letáky, na kterých se třeba píše, že premiér je, dejme tomu, osel. Ještě „horší“ z pohledu státu je, že s kryptoměnu se na státu stáváte do značné míry nezávislí. Rozumějme: Neokraditelní.

Jde o tohle: Pro centrální banky je obrovským lákadlem zrušení hotovosti. To jim totiž může umožnit podobné sociální experimenty, jako třeba záporné úrokové sazby, které já považuji za zcela nemorální krádež úspor. (Zrušte hotovost – napařte záporné úroky mínus 10 procent – a úspory na důchod jsou v kopru.) Ale lákadel je tu pro centrální banky ještě mnohem víc – záporné úroky jsou pro ně jen takovou třešinkou na dortu. Jenomže pokud jedete na kryptoměnách, centrální banka na vás tak snadno nemůže.

A protože centrální banka a vláda a finančák se vám z principu na kobylku dostat chtějí, začali špekulovat, jak to udělat, aby vám sebrali i kryptoměnu. A vyšpekulovali, že by vám místo „pravé“ kryptoměny mohli podstrčit jejich vlastní něco-jako-kryptoměnu. No ano, centrální banky už uvažují o zavedení své vlastní digitální měny, aby mohly ekonomiku ještě více kontrolovat. Americká i evropská centrální banka už začaly „studovat možnosti“, jak vlastní digitální měnu zavést. Číňané už od „studování“ přistoupili k činům. A ve Švédsku bude zavedena e-koruna, která se bude lišit od bezhotovostní švédské koruny a má mít mnohé rysy klasické kryptoměny.

Kryptoměny a digitální měny centrální banky nejsou totéž. Tak zaprvé ačkoliv mnozí obchodníci přijímají bitcoiny, kryptoměny nejsou „měnou“ v pravém slova smyslu; digitální měna centrální banky by ovšem oficiální, takzvanou fiat měnou byla. Jenomže pro většinu veřejnosti rozdíly splývají a lidé vidí spíš to, co je podobné. Třeba že kryptoměny i digitální měny centrální banky jsou bezhotovostní, založené na technologii blockchainu a jejich cena je ovlivňována jen trhem, nikoliv monetární politikou. Dost podobností na to, aby vaše babička neviděla mezi bitcoinem a digi-měnou ECB rozdíl. Jenže obojí je v důsledku jako oheň a voda.

Svým způsobem je touha centrálních bank ovládat ekonomiku pochopitelná – centrální banky přeci vznikly proto, aby mohly ekonomiku nějak ovlivňovat. U chirurga se také nedivíme, že požaduje, aby při operaci dostal do ruky skalpel, a nespokojí se s mokrým hadrem na utírání čela. Potíž to začne dělat, když chirurg ztratí ponětí o tom, pro kterou operaci ho klient vyhledal, a začne se rýpat i ve věcech, o které se ho nikdo neprosil. Když si zkrátka k operaci slepého střeva přihodí jen dle vlastního uvážení i přidání silikonů do poprsí a rhinoplastiku, takže dáma se po probuzení nestačí divit. A právě takhle nějak valná část centrálních bank ztratila ponětí o tom, kde je ta tenká linie, kterou by neměly překračovat.

Svět se zkrátka začal měnit na ekonomiku centrálně řízenou centrálními bankami, aniž by se jich o to majorita prosila. Jsou centrální banky, které prošly celý hospodářský cyklus se zápornými úroky, což se dosud nikdy v historii nestalo. Vykupují státní dluh a monetizují ho. Vykupují akcie, a tím zestátňují soukromý majetek. To rozhodně lze považovat za ovládání ekonomiky přes čáru. Dnes už víme, že máme štěstí, že dosud existuje hotovost, protože jen díky ní ECB nemůže snížit úroky ještě hlouběji pod nulu. Kdyby mohla, udělala by to.

Tahle možnost ještě víc ekonomiku znásilňovat sice vysvětluje tlak na zrušení hotovosti, ale pořád to nevysvětluje, proč centrální banky chtějí vydávat vlastních kryptoměny. Vždyť přeci za tím účelem by jim stačily jen „tradiční“ elektronické peníze, ne? Jedním z důvodů je pokus o vypálení rybníku „klasickým“ kryptoměnám typu bitcoin. Pokud někoho rajcuje myšlenka, že by vlastnil kryptoměnu, ale bitcoinu přeci jen tak docela nedůvěřuje, možná by mohl uvěřit kryptoměně emitované centrální bankou…? Že to jde zcela proti myšlence kryptoměn, totiž že kryptoměna je alternativou k státem kontrolované měně? No a co – to masy neřeší.

Víte, to máte podobné jako s módou. Vezměte si třeba takové martensky. Tedy boty značky Dr. Martens. První boty značky Dr. Martens se začaly prodávat v Británii 1. dubna 1960. Šlo o ikonický model „1460“ tmavě třešňové barvy, který se mimochodem prodává dodnes a jehož hrdým majitelem je krom jiného i můj drahý manžílek Pikora (a pokaždé, když si je nazuje, pak skuhrá, že má zase puchýře). Tyhle boty byly v šedesátých a sedmdesátých letech neodmyslitelně spjaté s jistými subkulturami. Zejména s punkery, později i s motorkáři, se skinheady a ještě později i s hudebním žánrem grunge. „Slušný člověk“ by si je neobul ani za nic. Jenomže v novém miléniu si martensky oblíbily všelijaké hvězdy a hvězdičky, které žijí z masovosti a s punkem nemají společného lautr nic. A tak se najednou mohlo přihodit, že v posledním kvartálu roku 2018 se zvýšila poptávka po martenskách o 110% v porovnání s rokem předchozím! Náboj se vytratil, z původně rebelských bot se stala masová móda.

Co to má společného s kryptoměnami? Všechno.

Pokud dosud „rebelské“ kryptoměny, které stále ještě představují možnost, jak se vyhnout očím velkého bratra, zkrotíme, vezmeme jim jejich rebelský náboj, v očích nejširší veřejnosti je „zlegalizujeme“, tahle široká veřejnost se přestane zajímat o bitcoiny či etherea a docela ochotně začne nakupovat kryptoměny poskytované a hlavně kontrolované centrální bankou. A centrální banka bude mít své ovečky už zase v hrsti. To už je pro centrální banku docela zajímavý důvod vydat svou vlastní kryptoměnu. A pak zrušit hotovost.

(V textu jsou použity úryvky z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli)