Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Viktoru Černomyrdinovi je připisováno mnoho výroků.  Od vtipných typu „mám přibližně dva syny“ až po kapku frustrující typu „měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.“

Skoro bych řekla, že to je výstižný popis většiny současných evropských politiků. V posledních třiceti letech neustále budovali lepší zítřky, zachraňovali ty a ony, poskytovali sociální granty a programy – a dopadlo to jako vždy. Místo toho, aby střední třída rostla, podle dat Eurostatu se zmenšuje. Přibývá chudých i extra bohatých, ale střed mizí. Rozdíly ve společnosti se prohlubují.

V  ČR to zatím ještě nepozorujeme tolik, ale jinde v Evropě to je už markantní. Problémy západní Evropy demaskoval koronavirus. Zahraniční agentury informují, jak se vytvářejí dlouhé fronty v Paříži u míst s potravinovou pomocí. Lidí, kteří ji potřebují, přibývá. Na předměstích Paříže roste sociální napětí. Lidé mají hlad i strach, a to vlastně zatím ještě ani nepřišlo hromadné propouštění. Sud střelného prachu sociálního smíru už zase doutná. Francie přitom není ani chudý, ani zaostalý stát. A už vůbec to není stát s tvrdým kapitalismem. Naopak je to země, kde jsou socialisté velmi vlivní. Jenomže – právě tím to je.

Státní zásahy vytvořily megabohaté a megachudé. Současně taky zničily svobodný trh a zdecimovaly střední třídu. To platí prakticky o všech vyspělých zemích. Největší firmy světa jsou dnes bohatší a vlivnější než většina zemí. Zákazy spojené s koronavirem tento trend jen prohloubily: malí dostali stopku a velcí jedou dál.

Hezky to je vidět třeba v maloobchodu. Velké e-shopy prodávají bez přestávky a trhají v tržbách rekordy. Malé kamenné obchody čekají na pětadvacítku. Nůžky se opět víc rozevřely. Vzniká tu bohatá „digitální“ vrstva. Nejbohatší člověk světa už není ten, kdo něco vymyslel nebo vyrobil, ale člověk, který toho nejvíc přeprodal a přeposlal. A ne proto, že by to byl přirozený tržní vývoj, ale protože státní úředník rozhodnul o karanténě a jinak se prodávat nedalo. Směřujeme k jednomu velkému obchodu, který obslouží všechny zákazníky světa.

Stále větší oligopolizace se roztáčí i mimo maloobchod. A opět ne kvůli přirozenému tržnímu vývoji, ale kvůli úřednímu rozhodnutí. Velké firmy dostanou tučnou pomoc. Malé mají smůlu, protože nemají poradce, kteří by jim pomohli projít martyriem formulářů a úřadů. Automobilky si vydupou šrotovné. Hospodští tak maximálně čtvrtou sazbu DPH na pivo. Tři sazby s jedním otevřeným okénkem jsou evidentně málo.

Je to neuvěřitelný paradox: Socialisté chtěli a chtějí větší rovnost mezi lidmi. Ale výsledkem jejich zákazů, příkazů a regulací je pravý opak: že chudí stále víc chudnou a bohatí stále víc bohatnou. Pokud by toto chudnutí a bohatnutí kopírovalo také individuální schopnosti a zásluhy, fajn, žádný problém. Ale tohle rozevírání nůžek nekopíruje individuální schopnosti a zásluhy lidí a firem; kopíruje pouze to, kdo má schopnějšího lobbistu a ochotnějšího úředníka přihrát státní přerozdělování.

Podle Světového potravinového programu (WFP) spadajícího pod OSN dojde ve světě v důsledku pandemie k hladomoru. Počet lidí trpících hladem se může celosvětově až zdvojnásobit. A překvapivě hladovět nebude jen rozvíjející se svět. Státní zásahy ničily eurozónu už před pandemií. Průmyslu se nedařilo už koncem roku, ačkoli mu pomáhala Evropská centrální banka zápornými úrokovými sazbami. Teď ho úředníci dorazili. S příchodem viru vliv státu dál vzrostl. Úředník rozhoduje, kdo bude prodávat, kdo ne. Má moc jako už léta ne.

Vládní výdaje k HDP budou ve většině zemí světa asi nejvyšší od Druhé světové války. Vládní dluhy taktéž. Některé státy budou zralé na bankrot. A přes všechny tyto snahy dál poroste nerovnost ve společnosti. Bude to totiž v realitě právě kvůli těmto snahám. Lidí ze střední třídy bude zase míň. Celá snaha posledních desítek let přijde vniveč. Budou tu armády chudých voličů v předlužených státech. Evropský socialismus zase neuspěl. Kde asi soudruzi udělali chybku? Kolikrát se to ještě bude opakovat, že lidé pochopí, že nelze žít z cizích peněz?

A zatím u nás… Zatímco se s vážnou tváří diskutuje o tom, že stát zachrání protekční akcionáře a vstoupí do letecké společnosti, které se v minulosti musel zbavit, protože ji neuměl řídit, současně tentýž stát zavřel školy, čímž se mnoho dětí a samoživitelek dostalo do problémů. Samoživitelky evidentně nemají ty správné konexe. Ve jménu rovnosti bohatí zbohatnou a chudí zchudnou.

Evropský socialismus adorující dávky a přerozdělování je větší problém než virus sám. Armády úředníků nevyrobí lidem jídlo. Jenže, jak říkal Viktor Černomyrdin, „učitelé a lékaři chtějí jíst prakticky každý den!“ Přerozdělování ve jménu pomoci potřebným anihiluje ty, kteří jsou schopni něco vytvořit a chudé nasytit. Dávky „potřebným“ hlad neukončí, protože zdecimují ty, kdo jídlo tvoří. To jen konkurence dá lidem práci. Jen pot a práce dají lidem jídlo. Ne přerozdělování.

Hele, taky jste to slyšeli, ne? Takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa popadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval „kapitalismus“ či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz je na hony vzdálen realitě. Takže nesmíme cestovat. Takže není poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechce. Takže ji není kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrve Zemi, musí platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už teď přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoliv investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tři nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moct tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že záporná cena americké WTI ropy a směšně nízká cena evropské Brent ropy je v cajku. Že je to fajn tankovat za hubičku. (Tedy bylo by, kdyby cena pohonných hmot nebyla nafouknutá daněmi.) Omyl. Záporná cena ropy položí Blízký východ, který z ropy žije. Až tamní lidé zchudnou, zradikalizují se. Že už jsou? Houbeles. Co to je skutečná radikalizace skutečných mas, uvidíme teprve, až se všichni zvednou a jako jeden člověk vtrhnou do Evropy. Až tohle většina pochopí, bude už na ochranu před rozpadem civilizace pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohla bych pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, když koronakrize prokázala, že ani při nulové dopravě emise neklesají, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoliv záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudu, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a socialista nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa. Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si z úpadku vždycky najde cestičku.

Poslyšte jeden mimořádně poučný příběh, ze kterého by vás mělo mrazit. Mně mrazí. Je to příběh vynalézavosti, stejně tak jako příběh nebetyčné tuposti.

V posledních dvanácti letech, přesněji řečeno od poslední krize v letech 2008 – 2009, měly světové ekonomiky nemalé množství problémů. Centrální banky na to reagovaly snahou tisknout peníze ostošest a vlády na to zase reagovaly snahou zadlužovat se ostošest. Ti i ti měli jediný cíl: Dostat do oběhu víc peněz a tím si koupit víc času před příchodem krize další. Jenomže fungovalo to pořád míň a míň a poslední dva roky už všude kolem nás byly vidět jasné známky toho, že tahle snaha narazila na své limity.

Zoufalost sociálních inženýrů tedy stále rostla. Ekonomika předávkovaná podpůrnými prostředky naopak stále neroste. I vzpomněl si někdo na skoro zapomenutý text nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, který koncem šedesátých let přišel s fantasmagorickou myšlenkou, co by to asi s ekonomikou udělalo, pokud by byly na lidi „z helikoptéry“ rozhazovány peníze. Tím se teoreticky mezi lidi dostane hotovost, ta podpoří poptávku a útraty a ekonomika se znovu alespoň nakrátko nastartuje. Tedy – aspoň teoreticky (než se to všechno rozpustí pouze a jen ve zvýšené cenové hladině).

Zatímco jiné způsoby tisku peněz pumpují peníze do ekonomiky skrze banky a peníze tak zůstávají ve finančním sektoru, helikoptérové peníze jdou přímo k lidem. Helikoptérové peníze jsou tedy vyšší liga. Mnozí ekonomové je proto v rámci arzenálu zbraní centrálních bank nazývají zbraní hromadného ničení. Když jsou špatně použity, rozsekají ekonomiku na maděru. Doslova.

Že je tisk peněz mimořádně mocnou zbraní, se ví dávno. Nekontrolovaný tisk peněz vedoucí k inflaci a rozpadu britské ekonomiky chtěli za Druhé světové války využít už Němci, když přišli s Operací Bernhard. To je dosud největší známý případ padělání bankovek v historii.

Původním plánem operace bylo shodit na Británii falešné bankovky nerozeznatelné od originálu. Co vám to připomíná? Helikoptérové peníze? Bingo! Když Němci nevěděli jak Británii zlomit, rozhodli se jako poslední možnost pro použití vrtulníkových peněz. Mělo jít o zbraň, která by přebila všechny ostatní, pokud ty by selhaly…

Tenhle plán se nakonec neuskutečnil. Byl vlastně přímo za chodu změněn a librové bankovky byly použity hlavně pro financování německých tajných služeb. Většina padělků nakonec Říši nikdy neopustila a koncem války byla potopena v rakouském jezeře Toplitz. Bedny s padělanými britskými bankovkami byly z tohoto jezera vyloveny až v roce 1959.

Nicméně kdyby trvala válka déle, možná by bylo použito i této extra zákeřné ekonomické zbraně. Britové však tušili, že něco podobného Němci připravují, a tak pro tento případ také uvažovali o vydání nových bankovek s jinými bezpečnostními prvky. Nakonec to nebylo třeba.

Co je ale mimořádně zajímavé: Tajné archivy nakonec vyjevily, co dost možná bylo tím hlavním důvodem, proč tato děsivá zbraň, která měla britskou ekonomiku rozmetat napadrť, nakonec nebyla použita: Byl to strach, že by Britové udělali Německu to samé. A Německo si před válkou prošlo hyperinflací v důsledku tisku nekrytých peněz a vědělo, jak umí být krutá. Ostatně byla to právě tato hyperinflace, co kdysi usnadnilo Hitlerovi cestu k moci.

Možná si kladete otázku, proč dnes, v roce 2020 v době koronavirové, mluvím o studeném rakouském jezeru Toplitz a bednách plných válečných bankovek. Nu – mluvím o něm právě proto, že máme rok 2020 a dobu koronavirovou. Už to nejsou jen politici, už jsou to i mnozí „ekonomové“, kteří se zhlédli v myšlence vrtulníkových peněz. Takže aby v tom byl pořádek: Vždy, když vám někdo bude vykládat pohádky o tom, že ekonomiku lze nastartovat a peníze lze vytvořit bez práce, vzpomeňte si na ničivou válečnou zbraň poslední instance.

Svět býval skvělý. Člověk zašel do kavárny, pokecal s kamarády a bylo mu báječně. Pak se nějak pokazil. Ozzy Osbourne to nedávno komentoval trefně: „Bejvaly časy, kdy jste mohli sežrat netopýra a nezpůsobit tím armageddon.“

Něco na tom je. Já netopýry nemusím, ale těch hospod je mi líto. Nutně bych tam potřebovala poslat manžela, aby byl od něj doma klid. Jenže kam ho poslat, když je všude zavřeno a jen tak se to nezlepší? Když mu nalijí jen přes okénko, bude doma dřív, než přijede pošťák. Takže je bezpečnější, aby byl doma. A to je zase k nevydržení, když mu zrušili všechny přednášky.

Já vím, hodně lidí si myslí, že už se blíží konec karantény a bude dobře. Ale já si tím nejsem tak úplně jistá. Mnoho věcí se s koncem nouzového stavu a karantény vrátí do normálu, ale restaurace to nebudou.

Už se těším, až padnou všechny ty zákazy a příkazy. Už nám povolili nemít v autě roušku, už nemusí nosit roušku miminka, povolili nám jet na kole v přírodě bez roušky a jednou povolí nemít roušku i v restauraci. Jednou i úředník pochopí, že s rouškou se v restauraci špatně jí a pije.

Jenže strachy z dalších vln pandemie zůstanou. Řada lidí prostě bude nosit roušky i v době, kdy to nebude povinné. Pro jistotu si k roušce přidají i rukavice a do kapsy 100% líh jako dezinfekci, aby byli opravdu ochráněni. Strach nezná mezí a média lid vystresovala.

Jenže když budou chlapi sedět v hospodě s rouškou na puse a rukavicemi na rukách, asi velké tržby neudělají. Hospody budou trpět, i když už budou otevřené.

Visací zámek v písni Anarchie zpívá: „Já chtěl bych být hospodskej a točit pivo!“ To já ne! Takovej hospodskej u nás nemá perspektivu. Úředníci postupně vracejí ekonomiku tam, kde byla před rokem 1989, a tak vymysleli, jak hospodským zakroutit krkem, aby se jim hůře podnikalo. Vymysleli třeba takzvaný stravenkový paušál, což bude pohroma pro hospody a restaurace, kam chodí lidé v poledne na obědy. Po paušálu tam už totiž chodit nebudou.

Proč? Protože doba je zlá! Poroste nezaměstnanost. Lidé budou mít hluboko do kapsy a budou šetřit. V tom je stravenkový paušál jen podpoří. Zaměstnavatelé se totiž budou moct rozhodnout, jestli budou dávat lidem stravenky jako dnes, nebo jim dají rovnou peníze na ruku. A co myslíte, že udělají lidé?

Vyberou si peníze na ruku. Tento týden vyšel průzkum agentury FOCUS, Marketing & Social Research na reprezentativním vzorku 2000 ekonomicky aktivních osob. A co myslíte, že lidé v průzkumu řekli, že by s 1500 Kč na ruku udělali? Šli by je projíst do restaurace za oběd jako dnes? Ne.

Lidé by chtěli 24 % peněz uspořit. Prostě by buď nejedli vůbec, nebo by se nějak ošidili. 15 % lidí by si místo oběda v restauraci koupilo něco v obchodu – něco typu houska s párkem nebo salámem. 14 % by použilo peníze na splácení úvěrů. 14 % by je použilo na dovolenou. A jen 6 % lidí by využilo peníze na oběd tak jako dřív. 4 % peněz by přitom podle průzkumu šlo na cigarety a alkohol. Jinými slovy, v hospodách a restauracích skončí mnohem míň peněz než dosud a stát by místo regulérního oběda podpořil to, od čeho kvůli zdravotním rizikům vysokými daněmi a odpudivými obrázky odrazuje.

Naopak dobře na tom budou prodejci a výrobci levných potravin. Vyrábět ve velkém housky, salámy či párky bude rozhodně lepší kšeft než točit pivo. Velké nadnárodní řetězce si nechají od všech poradců poradit, jak využít všech výhod, pak zisky odvedou do zahraničí a drobní čeští OSVČ se budou třást, zda dostanou ušmudlanou „pětadvacítku“.

Progresivní politici a ekonomové se dnes přehánějí v návrzích, jak nastartovat ekonomiku, kde rozdat jaké dotace z našich daní a kde jaké daně zvýšit, abychom se měli tak jako v době, kdy polívka z netopýra nevedla k zavření hranic. Přitom tehdy byl systém nastaven ještě rozumně. Chlapi chodili do práce a po práci do hospody. Tam probrali a teoreticky vyřešili všechny národohospodářské problémy a jim i jejich rodinám bylo dobře.

Teď poběží hladoví chlapi z práce domů, aby rychle něco zblajzli. Doma ale nic nebude, a tak budou nerudní na manželku i děti. Poté, co dospějí k závěru, že s tou osobou, co je jejich manželkou, už nemají co řešit, dorazí do hospody, kde bude ovšem zavřeno, protože vést podnik jen s večerní směnou se nikomu nevyplatí. A tak se zase vrátí pyskovat domů, kde nakonec vše skončí rozvodem.

Chlap, kterému se nevaří, je prostě k nevydržení. A podle průzkumu lidé bez stravenek nebo závodní jídelny chodí na oběd třikrát méně než lidé se stravenkami a jedí mnohem méně kvalitně.

Přitom stačí tak jednoduchou věc, jako jsou stravenky, nechat být, jak jsou. Programátoři často říkají, že co funguje, to neměň. Mají pravdu. U každého nového updatu se rozčílím. Bojím se, že u dveří zavřené hospody se rozčílí mnohem víc lidí, než když vám spadne aktualizovaná aplikace.

V době krize není třeba všechno staré rozkopat. Naopak některé věci je dobré nechat být. Když toho tolik nefunguje samo od sebe, nešťourat se navrch ještě v tom, co jakžtakž funguje. Držím palce všem hospodským. Budou to mít těžké. Lidé si otevřou pivko doma a pokecají s kámoši přes Zoom, ačkoli prý představuje bezpečnostní riziko. Bude to prostě levnější. Hospoda, kde budou muset přestat vařit, bude muset zdražit. Lidé prý chtějí tvrdý režim.

Je to neskutečné, jak je lidstvo nepoučitelné. Posledních sto let to zkoušelo znovu a znovu. Socialismus tuhle a onde, tudy a jinudy. Vždycky se spálilo.

Každé malé děcko po jednom sáhnutí si na rozžhavenou plotýnku ví, že pálí, tedy se na ni nesahá. Lidstvo ne-e. Lidstvo si bude pálit prsty pořád až do zblbnutí.

Čím déle karanténa trvá, čím víc lidem docházejí peníze, čím déle musejí mít živnostníci zavřené své krámky – tím víc roste poptávka po socialistickém řešení. Za všechny to shrnul jeden pán, který na sociálních sítích zveřejnil veleúspěšný status s názvem „RESTART ČESKA“ a s jazykem typu „čau, lidi“. Gigantický počet komentářů i palců svědčil o tom, že se strefil do většinového vkusu. Což mě krapet děsí.

Zní to náramně chytlavě. Čím suverénněji se některé věci prezentují, čím míň toho o nich víme, čím víc emocí do nich vložíme – tím působí přesvědčivěji a chytlavěji. A když se vše prodá se správným, až náboženským zapálením, úspěch je zaručen. Náboženské vytržení má ovšem jeden zádrhel. Je založené na víře.

Ekonomie jest však založena na datech, výpočtech a lidské psychologii. Nikoliv na víře. Pravá ekonomie chce vědět, nikoliv věřit. Tahle víra požaduje prosperitu bez práce, štěstí bez námahy a spravedlnost bez nerovnosti. Vědění ví, že ani jedno neexistuje.

Prý: „…Zrušte všechny staré exekuce. (…) Rozjetí exekutorské hydry je největší zločin našeho státu za posledních 20 let. Celkově musíme úplně změnit přístup k úvěrům. Zakázat šmejdské půjčky, reklamu na dluhy regulovat stejně jako reklamu na tabák…“

Víte, to je přesně jedna z těch věcí, co znějí pěkně. V podstatě zrušit exekutory. Jistě, jsou exekutoři lepší a exekutoři horší, o tom žádná. Taky ale žádná o tom, že exekutoři a exekuce jsou nutní. Jejich odstavení znamená znemožnit věřitelům dostat se ke svým nedobytným dluhům. Poskytne věřitel dluh, když ví, že nebude splacen? Neposkytne. Je naše společnost schopná přežít bez dluhů? Není. Chceme-li dluhy, potřebujeme věřitele. Chceme-li věřitele, potřebujeme exekutory. Bez jednoho není druhé a třetí. Zrušení exekucí znamená darovat dlužníkovi a ukrást věřiteli. Obdarovat toho, kdo to nezvládnul, z majetku toho, kdo to dosud zvládal. Že je dočasný kalamitní stav? Žádný kalamitní stav neospravedlňuje krádež. Ostatně ve výjimečném stavu jsou krádeže a rabování trestány ještě přísněji než jindy. Rabování znamená, že ten, kdo nemá, si vezme svévolně z majetku toho, kdo má. Zrušení exekucí dnes je tedy rabováním věřitelů dlužníky ve výjimečném stavu.

Prý: „…nazrál čas k tomu, aby bohatí platili vyšší daně (…) ve světě se to má tak, že bohatí bohatnou a ostatní spíš nic moc. Majetek a ekonomický vliv se koncentruje v rukou čím dál menšího množství osob…“

Víte – to, že bohatí stále bohatnou a chudí stále relativně k nim v posledních letech chudnou, není dáno „hamižností“ bohatých. Je to dáno právě oním socialistickým náboženstvím a vírou, že lze řídit společnost jako podnik. To díky téhle víře došlo ke snížení úrokových sazeb až na nulu. K oné zvrácenosti, kdy cena peněz je nula. A kvůli tomu, že peníze mají úrok nula, se stalo, že ceny cenných papírů i ceny realit zachvátila inflace. Jejich ceny se nafukují a chudší lidé na ně nedosáhnou. A bohatší bez svého přičinění bohatnou stále víc. Ale když bohatým zvýšíme daně, nikterak tím tuhle inflaci skutečných hodnot nezastavíme. Chudší stále nebudou mít kde bydlet, akcionáři budou mít stále dražší akcie. To jen těm, kteří stále ještě skutečně pracují a vytvářejí, ať už svýma rukama nebo svou hlavou, vezmeme motivaci pracovat. Oslabíme ty, kdo jako jediní hodnoty vytvářejí a společnost táhnou, a nakrmíme z toho lupu státní úředníky a ty, kteří nevytváří, ale žijí z dotací.

Prý: „…Stát mě v této krizi zklamal. (…) Chci stát, který primárně důvěřuje občanovi – protože tento měsíc se ukázalo, že český občan zaslouží víc důvěry než český stát! Stát, který vás nechá na pokoji!“

Ach, jaký to protimluv! Chci stát, který důvěřuje lidem – nechá lidi na pokoji – v krizi nezklame – a dostane víc daní. Cožpak to není zřejmé, že stát, který dostane víc peněz, naroste? A že čím větší stát bude, tím víc bude selhávat? Cožpak to není zřejmé, že roušky chyběly tak dlouho, dokud si na ně dělal monopol stát, a najednou jich bylo všude plno, když stát ustoupil, lidé se začali o sebe starat sami a šít si je doma? Cožpak to nevidíte, že voláte po tom, aby vás stát nechal na pokoji, a stejným dechem voláte po tom, aby reguloval, vstupoval do hry, danil a řídil? Cožpak to stát umí, být efektivní a věřit člověku? Stát je jen sumou jednotlivých státních úředníků, a každý státní úředník je především člověkem. A každému člověku jde v první řadě o vlastní prospěch – o vlastní plat. Cožpak státní úředník někdy může rozhodnout o tom, aby se stát zmenšil a nechal občany volně dýchat, když tím by se připravil o svůj vlastní plat, svou moc, své živobytí?

Prý: „…Mějme férovou a svobodnou společnost. Liberální země, ostrůvek svobody ve světě. (…)Totální rovnost…“

Uši mě bolí – mějme férovou společnost a totální rovnost. Ach jak jenom je možné, že to někdo neslyší? Že neslyší, že férovost a spravedlnost je přesným opakem rovnosti! Lidé si nejsou rovní. Lidé jsou různí, mají různé zásluhy – a za ně různé příjmy a různé bohatství.

Máme mít rovnost, tedy zničení spravedlnosti? Však proč ne. Je to nutné, abychom si nabili ústa a po sté první a z této chiméry procitli. Protože před spravedlností nakonec není úniku; nic nelze získat nezaslouženě. Je to jako zákon zachování energie. Budeme si hrát ještě chvíli tu hru, že můžeme být svobodní, spravedliví a rovní si současně – a dobře tak. Protože dokud si ta ústa v novém socialistickém pokusu znovu do krve neroztřískáme, nebudeme schopni skutečného restartu a osvobození.

Že to přijde a kyvadlo se zase vychýlí, nepochybuju.

Lidé už se nebojí jen o životy. Už se bojí i o peníze. Ti ekonomové, kteří ještě nedávno tvrdili, že TAKOVÁ krize jako v roce 2008 nemůže přijít, a že o krizi mluví jen ti, kdo chtějí být zajímaví, se předhánějí s černými výhledy.

Řídí se heslem, že je lepší mýlit se v davu než mít pravdu sám.

JPMorgan Chase předpovídá, že ve druhém kvartále poklesne americká ekonomika meziročně o 14 %. Goldman Sachs mluví dokonce o 24 %. A všem to natřeli pánové z Morgan Stanley, kteří mluví o pádu o 30 %. I centrální bankéři si přihřívají svou polívčičku pesimismu. Šéf centrální banky v St. Louis J. Bullard očekává ve druhém kvartále americkou nezaměstnanost kolem 30 % a pokles HDP o 50 %. Američané prostě propadli panice, mnozí čekají apokalypsu. Média referují o frontách před americkými obchody se zbraněmi a střelivem.

Lidé nechtějí slyšet katastrofické scénáře. Ovšem už i ti největší optimisté chápou, že nemohou tvrdit, že ekonomika nepoklesne. A tak začali tvrdit, že se rychle otřepe a začne zase růst. Prý na grafu HDP uvidíme něco jako písmeno „V“. Tedy prudký pokles – a pak prudký růst.

Já se ovšem řídím heslem raději být sám, než lhát v davu jen proto, že to chtějí masy slyšet. Propad o 50 i 30 %, který hlásí velké americké banky, považuju za pitomost. Stejně tak jako vizi, že po prudkém poklesu přijde prudký růst. Dobře to nedávno řekl šéf OECD Angel Gurría: mluvil o oživení ve tvaru písmene „U“, kde dno může být tak dlouhé, že v jednu chvíli uvidíme v grafech spíš písmeno „L“.

Velkým rizikem je, že se epidemie často vracejí ve vlnách. To může čekat i Čínu. Možná ještě není za vodou, jak si propagátoři rychlého oživení myslí. V pondělí hlásila Čína 78 nových případů nákazy, 74 z nich bylo do země přivezeno. Den předtím to bylo jen 39 případů. Virus se může mezi státy ještě dlouho točit a mutovat.

Pro nás je největším průšvihem, že automobilový průmysl závislý na zahraniční poptávce a zahraničních dílech může utrpět ne jednu, ale hned sérii ran v různě nečekané chvíle. Navíc nějak neslyším politiky říkat, že je třeba skončit boj se spalovacími motory a další šikanu průmyslu. Místo toho se mnozí radují, že při epidemii klesají emise.

Přichází doba, kdy budou zase velmi populární levicoví ekonomové, kteří budou „vědět“, co má stát dělat s penězi, které vám vezme, abyste se vy měli „dobře“. Budou tvrdit, že existují příjemná řešení. A pravicoví ekonomové budou ještě víc nepopulární než dnes. Lidé chtějí slyšet pohádky, jak bude dobře, když se víc zadlužíme. Neposlouchá se to snadno, že bohatství vzniká prací a potem. Všichni budou horlivě naslouchat, co „musíme“, abychom přežili. Inflace slova „muset“ je nekonečná už teď.

Levice stále věří, že když se zbavíme trhu a bude nás řídit osvícený úředník, uleví se nám. A proto je třeba opět mluvit o znárodňování. Evropská odborová konfederace požaduje, aby se přestalo obchodovat na burze, aby ECB ještě víc snížila úrokové sazby, aby Evropský stabilizační mechanismus půjčoval bez podmínek, aby se peníze začaly rozhazovat z vrtulníku, aby byla zavedena regulace cen důležitého zboží a bydlení, aby si státy a podniky mohly půjčovat na nulové nebo záporné úrokové sazby.

Šílené to věci. Věci vedoucí pod rouškou populismu k nové Říjnové revoluci. V návrzích mi chybí už jen vysázení stromů, na kterých místo listů rostou peníze.

Odbory si asi myslí, že když zakážete burze obchodovat, nebude vidět, že akcie padají, neboli zakážete tím finanční krizi. To je asi takové, jako nechtít dopravní nehody, takže si zavážete oči, abyste bouračky neviděli. Jenže podobné nesmysly zaznívají po celém světě. A jsou pro naivy chytlavé. Pravda, třeba šéf Evropského dohledu nad trhy (ESMA) Steven Maijoor už včera vysvětloval, že je naopak naprosto nutné, aby se dále obchodovalo na burzách a trzích, aby se mohly ceny v ekonomice přizpůsobovat, aby bylo možné aktiva prodávat a získávat za ně likviditu k přežití firem. Má pravdu. Jenomže je to snad pro frustrované „absolventy vysoké školy života“ stejně chytlavé jako zákaz obchodování burz?

Zkrátka „řešením krize“ je pro levici jen zalití ekonomiky penězi, které nemají. Levice nepochopila, že taková politika jen udělá z bohatých ještě bohatší, z chudých ještě chudší, a z ekonomiky jako celku živořící torzo.

Globální řešení krize z roku 2008 prostě proběhlo špatně. Krize nebyla nikdy vyřešena. Byla jen překryta, zamaskována penězi. Teď se vrací jako bumerang a státy ji chtějí „řešit“ stejně chybně jako tehdy. Nenechme se mýlit. Koronavirus není žádná černá labuť; žádná nenadálá událost, která se objeví a má sílu rozmetat funkční ekonomiku. Koronavirus je pro ekonomiku nepříjemný, ale kdyby byly ekonomiky zdravé, krátce by poklesly a pak se zase otřepaly. Tak tomu ale není, ekonomiky jsou už od roku 2008 nemocné. Zatopené penězi, ale nekonkurenceschopné. Firmy a státy nemají rezervy na přečkání zlých časů. Tahle krize takového kalibru by přišla i bez epidemie; epidemie ji jen urychlila a prohloubila. Do krize jsme ale neochvějně směřovali i bez epidemie, a její kořeny trčí až v nevyřešeném roce 2008.

Obzvláště zvrácené jsou takzvané helikoptérové peníze. S nimi vláda rozdá lidem peníze jen tak, za nic, aby utráceli. To se na první pohled většině líbí, protože nechápe, která bije. Vláda totiž buď rozdá peníze, které centrální banka vytiskne, nebo peníze, které si „půjčí“ třeba od fondů, ve kterých si lidé spoří. Lidé tak obírají sami sebe a mají falešný pocit, že jsou bohatší.

Dalším levicovým populismem je odpouštění dluhů či nájmů. Když odpustím někomu dluh, kdo to zaplatí? Věřitel. Tím je obvykle banka. Odnesou to tedy její akcionáři. To je kdo? Často penzijní fondy. Kdo to tedy nakonec zaplatí? Budoucí důchodci. Ne, bohatství se nedá vytvořit z ničeho. „Prominout“ platbu jednomu znamená ukrást druhému. Ve finále je tedy bohatství v zemi pořád stejně, pouze je rozdělené míň spravedlivě.

Je pozoruhodné, jak levicoví ekonomové nikdy neřeší, kde vezmou peníze. Nyní se stalo jejich mantrou, že zadlužení ČR je nízké, a proto se můžeme zadlužit klidně na dvojnásobek a je to v pohodě. Není! Ale to nikdo nechce slyšet. To je nepopulární. A kdo to řekne, je nálepkován jako asociál.

Společnost se prý má složit na ty, kteří mají problémy. Jenže problémy máme všichni. Levicoví ekonomové se tváří, že dluh může růst donekonečna. Původně mluvili o dluhu do výše 60 % HDP, pak 100 %, pak 130 % a teď už žádné číslo ani nemají. Ale vysoký dluh je jen signál upadající firmy i civilizace.

Na různých místech světa se zkoušelo, zda má smysl uvažovat o tzv. garantovaném příjmu, kdy lidé dostávají od státu peníze jen za to, že se narodili, a nemusí tak chodit do práce. A všude se ukázalo, že to nefunguje. Přesto se už opět množí tvrzení, že minimální garantovaný příjem je řešením. Je to socialismus. Ten zkoušeli v Sovětském svazu, v NDR, v Etiopii, na Kubě i Venezuele. Nefungoval nikde. A přesto o něm pořád někdo uvažuje jako o cestě. Ano, socialismus je cesta. Do otroctví a chudoby.

Vtipné na tom je, že když se levicových ekonomů zeptáte, kde na to vezmou, buď to zamluví, nebo řeknou, že na to vydělají roboti. To mohou rovnou říkat, že na to vydělají Ufoni. Hlavně nepřiznat, že pro větší bohatství se musí víc pracovat. Tihle lidé si vlastně v krizi libují, protože mají víc času a mohou nepracovat. Tím, že máme víc času, jsme v jejich logice vlastně bohatší.

Názor ekonomů staré dobré doby, že řešením je snížit daně, je vedle garantovaného příjmu neatraktivní, protože ten se dotkne jen těch, kteří pracují. Garantovaný příjem, dotace, rušení dluhů a pečení holuby až do pusy jsou víc sexy.

Nejednou je zdůrazňováno, kdo všechno musí dostat pomoc. Vláda už připravila bezúročné půjčky. Během chvilky musel být příjem žádostí pozastaven, protože už bylo zažádáno o 10 mld. Kč. Neboli než se malé firmy rozkoukaly, holdingy si smetanu rozebraly. Má snad malá firma teď čas přemýšlet, kde vysosat nějakou dotaci? Dotace vysosají jen ti, kteří k tomu mají lidi a žijí ne z práce, ale z dotací, tedy z peněz, které jako výpalné stát vybral těm, kdo pracují, a rozdal těm, kteří se dotují.

Socialisté vlastně nechtějí krizi vyřešit. Skutečné vyřešení by vedlo k návratu kapitalismu. Oni nechtějí ekonomiku strukturálně uzdravit. Nechtějí, aby padly zombie firmy, které žijí jen díky rekordně nízkým úrokovým sazbám. My ještě nevyřešili první velkou krizi, která se nám teď vrátila, a oni už zadělávají na třetí stejného ničivého kalibru. Problémy ekonomiky jen kupí pod kobercem.

Zoufalá Evropa mluví o potřebě něčeho jako poválečný Marshallův plán. Tehdy Marshallův plán platili Američané. Jenže i ti jsou už dnes nezdravě zadluženi a i oni jsou koronakrizí zasaženi. Takže kdo bude záchranu financovat nyní? Asi takhle: Do Itálie nepřiletěla pomoc z USA, ale z Číny. Kolonizace Evropy začala. Kdo si hraje se socialismem, zchudne. Kdo zchudne, je snadno spolknut a zkolonizován. Tak se s tím, socialisté, smiřte. Buď se na ten socialismus vykašlete. Anebo se seznamte s novým kolonizátorem.

Je až neuvěřitelné, co všechno vypověděl COVID-19 o naší společnosti. Nezvyklá situace usvědčila řadu osobností z naprosté zabedněnosti.

Začněme zvolna. Celkem neškodné, zato pitoreskní výroky spáchala řada umělců. Nyní asi už většina společnosti chápe, že leckteří umělci plácají ohledně nákazy  – tudíž by lidé konečně mohli pochopit třeba i to, že stejní umělci dlouhodobě plácají i jinde, třeba když mluví o ekonomice a euru, což ovšem už není pro každého tak průhledné.

Králem šašků se stal herec a principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský. Jako jeden z prvních vykřikoval, že smyslem zákazů ve spojení s nákazou je likvidace všech nepohodlných. Jinde zase glosoval, že strašení imigranty nezabralo, tak má zabrat epidemie. (Nu, bylo to asi stejně erudované, jako když v minulosti mluvil o „nutnosti přijetí eura“.)

Jiní umělci pro změnu tvrdili, že koronavirus má posloužit jako nástroj k ovládnutí Rady České televize. Prý je ideálním nástrojem fašistů a komunistů v době zákazu demonstrací. (Bez komentáře.)

Jindy skrytá iracionalita se ovšem lavinovitě demaskuje i jinde ve světě. Tak například ve Španělsku uspořádaly feministky demonstraci k oslavě MDŽ. Akce se konala i přes varování, že je to v době pandemie nevhodné. Účastnice nesly transparenty s hesly jako například „Sexismus zabíjí víc než koronavirus”. A výsledek? Ženy si virus vesele předávaly. Pozitivní je i manželka premiéra. (V době psaní tohoto textu zatím ve Španělsku podlehlo koronaviru přes 500 lidí. Pochybuji, že má sexismus tak velkou mortalitu. Na transparent se tedy evidentně vloudil statistický šotek.)

Češi v mnoha ohledech reagují rychleji než většina evropských zemí. Platí to jak o zákazu shromažďování, tak také například jako jedni z prvních uzavírají hranice. Nechme stranou ryze odbornou diskusi, zda to je epidemiologicky vhodné či nikoliv. Řekněme to takto: Je po tom silná společenská poptávka. Lidé se ve většině cítí víc chráněni. Současně to ovšem pobouřilo nejen umělce, ale i řadu progresivistických novinářů – a tím pádem většinu českého Twitteru, který je jejich doménou.

A tak se najednou nejen na Twitteru vaří téma, jak je to u nás děsné, je prý u nás ohrožena demokracie. Akorát že to netrvá dlouho a to samé, co dělá česká vláda, dělají i vlády další. Stejně jako Češi mají zůstat doma i Italové, Španělé, Rakušané, Francouzi, Poláci, Dánové… I Švýcarsko jako jedna z nejstarších demokracií světa vyhlásilo stav nouze. A to ani nemluvím o zavřených hranicích či obchodech v USA. Prostě samé diktatury jako hrom.

Jestli však pandemie odhalila kromě lidské blbosti ještě něco, pak to byla neschopnost EU. Najednou je vidět, jak moc se mýlili všichni ti, kteří moralizovali a pohoršeně nám vysvětlovali, že jsme měli přijmout euro už dávno a že čím více integrace, tím lépe. Zlatá koruna. Aktuálně prudce oslabila, čímž dala zkoušené ekonomice mimořádně vítaný polštář. To bychom s eurem nikdy neměli.

A EU předvedla dokonalý chaos a selhala na plné čáře. Nejprve předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že nesouhlasí s uzavíráním hranic, ke kterému přistoupila ČR, protože je to narušení života lidí a přeshraničního obchodu. Odvolala se přitom na názor Světové zdravotnické organizace. Jen o pár dnů pozdněji najednou EU přišla na to, že uzavře své vnější hranice. Tak souhlasí, nebo nesouhlasí? Má to smysl, nebo nemá? Má to v tom už Brusel jasno? A aby komedie byla dokonalá a názorná ukázka neschopnosti polopatická, dneska šéfka Evropské komise prohlásila: „Myslím, že my všichni, kdo nejsme experti, jsme na začátku koronavirus podcenili.“ A že prý snad už všichni podle ní všichni pochopili, že drastická opatření jsou nutná.

Následně vůdkyně EU pěkně kolektivisticky zkritizovala i Německo a Francii kvůli omezení vývozu ochranných masek. Prohlásila: „To vede k opětovnému zavedení vnitřních hranic v době, kdy je potřeba solidarita mezi členskými zeměmi. Společný trh musí fungovat.“ Zní to pěkně. Akorát že se demaskuje, že národní stát je náhle víc než EU. Základy, na kterých EU stojí, nefungují. A není pravdou, že za to mohou jen nové postkomunistické státy. Francie a Německo se také chovají podle principu košile bližší než kabát. Evropská myšlenka žije jen v dobrých časech, ve zlých časech je mrtvá.

Leckomu to připomíná návrat před rok 1989. Mně sice v jistém ohledu taky, ale jinak než progresivistům. Nebojím se o nás, ale o zbytek Evropy. My se zatím chováme víceméně racionálně. Alarmující jsou ale prohlášení zejména německých a francouzských politiků. Ti se nestydí mluvit o tom, že v boji s virem mohou i znárodňovat. To jako, že když se znárodní Deutsche Telekom nebo Siemens, umře míň lidí? Nebo že když vlastníkovi vezmeme to, o co má zájem se starat, a dáme to úředníkovi, který má zájem pěstovat si svou moc, ekonomice to pomůže? Někteří politici si to asi myslí.

Francouzský prezident Emanuel Macron mezitím své ovečky ubezpečil, že kvůli epidemii nepadne žádný podnik ani podnikatel. Tak téhle pohádce vážně věřím. Velké továrny přerušují výrobu, malé krámky nesmí otevřít. Lidé nepracují, sedí doma, nenakupují. Ale nikdo nepadne. No jasan. A teď tu o vlkovi.

Socialisté se stále tváří, že peníze rostou na stromech. ČSSD například vymyslela, že každá rodina s dětmi by měla dostat příspěvek 1000 korun na dovolenou v tuzemsku. (To asi jako důkaz evropské sounáležitosti, kterou tak hlásají…?) Netrvalo dlouho a ČSSD svůj příspěvek ze svého Facebooku smazala. Sama asi pochopila míru té hlouposti. Podobné nesmysly se ale šíří celou Evropou rychleji než COVID sám.

Něco vám řeknu. Není to COVID, co evropskou civilizaci zničí. COVID fakt jako lidstvo přežijeme. Evropskou civilizaci zničí socialismus, který se s pandemií utrhl ze řetězů.

Je tomu zhruba rok, co jsem vyjádřila jemný nesouhlasný údiv nad tím, že český stát toho času provozoval nejhorší hospodaření od roku 2012. Podivovala jsem se, jak je možné, že ekonomika stále obstojně roste, přitom ale stát hospodaří hůř a hůř.

Kroutila jsem hlavou nad tím, že navzdory relativní ekonomické pohodě a rekordní zaměstnanosti, která nenutí stát starat se o armádu nezaměstnaných, má větší a větší problémy s penězi svěřenými od daňových poplatníků vyjít. Že v dobrých časech by bylo prozíravé vytvořit rezervy na horší časy.

Máme za sebou zatím jen první dva měsíce roku 2020 a už je jasné, že znovu není čím se chlubit. Pro srovnání: Loňský rozpočet byl na celý rok 2019 schválen se schodkem 40 miliard korun. V únoru 2019 jeho schodek už činil 19,9 miliard. Pro letošek je rozpočet schválen taktéž se schodkem 40 miliard korun. A na konci února 2020 jeho schodek už činí 27,4 miliard. Zjevně se tak vyvíjí hůř než loni. Epidemie v tom zatím ještě prsty mít nemůže.

Takhle srovnatelně slabé výsledky rozpočet naposledy dosahoval v roce 2012. Jenomže tou dobou už česká ekonomika měla vážné problémy.

Zpomalování ekonomiky bylo jasné už od samého počátku loňského roku. Dalo se s ním počítat. Rozpočet bylo možno nastavit tak, aby prozíravě počítal se zhoršením situace. To omluva není. Celkem logicky jsme takový schodek za první dva měsíce roku vysekli proto, že výdaje jsou vyšší než příjmy, to dá rozum. Co už ale tak patrné na první pohled není: Problém není ani tak v tom, že by měl k dispozici málo peněz, rozumějme, že by málo kasíroval daňové poplatníky. Problém je v tom, že naopak příliš utrácí. Čísla to dokládají jasně:

Zatímco za první dva měsíce roku 2019 stát získal příjmy ve výši (zaokrouhleno) 217 miliard, letos to bylo 229 miliard korun. Neboli stát dokázal do státní kasy vybrat peněz víc. Víc se vybralo téměř u všech hlavních příjmů státu. Tedy i na daních. (Potud vše logické a bezproblémové. Pokud tedy nepovažujeme za „problém“ samo o sobě právě to, že stát vybírá stále víc, tedy se stále zvětšuje.) Zato když se podíváme na výdaje, už to přestává být taková hitparáda. Loni za první dva měsíce roku stát dokázal spotřebovat 237 miliard, letos za stejné období už (zaokrouhleno) 257 miliard korun!

A teď si do toho přijde pandemie. Karantény, prázdná letadla, dopravci nemající co dopravovat, protože dodávky ze zahraničí nepřicházejí. Cestovky mají problémy, maloobchod má problémy, hotely mají problémy, přednáškové společnosti mají problémy, provozovatelé kroužků mají problémy, výrobní podniky teprve budou mít problém…

V takové situaci ministryně financí – celkem logicky, o tom žádná – nabízí odložení plateb DPH i daní z příjmů. Ministryně práce a sociálních věcí zase dost možná – taky logicky – nabídne odložení plateb na sociální a zdravotní. To je absolutně v pořádku, protože v mimořádné situaci nedává smysl tlačit na výběr daní, když peníze nejsou. A peníze nejsou, protože nejsou kšefty. A kšefty nejsou, protože ekonomický život se do značné míry zastavil. Potud vše jasné.

Jenomže vtip je v tom, že kdyby býval stát měl z předešlých let naakumulované rezervy, celkem slušně by tenhle daňový výpadek ustál. A má stát naakumulované rezervy? No… jak si tak vzpomínám, potichu je přednedávnem rozpustil, aby mohl dotovat jízdné.

Tomu se říká „prozíravost“.

Nebo spíš populismus?

Je známým faktem, že teprve krajní situace odhalují skutečnou povahu lidí. To si takhle třeba někdo může o sobě upřímně myslet, že má pro strach uděláno. A pak na něj uděláte baf, a omdlí hrůzou.

Anebo jiný si může myslet, jaký je mírný beránek. A pak si na něj něco obhroublého dovolíte v nacpaném metru, a dotyčný vám bezmyšlenkovitě natankuje pravý hák. A je sám ze sebe vyjevený, kde se v něm ta ráznost vzala. (Vím, o čem mluvím.)

Anebo někdo si o sobě třeba myslí, že má pravicové a svobodomyslné názory. A pak přijde koronavirus.

V posledních dnech jsem opakovaně zaznamenala názor, že by kvůli hrozícímu zpomalení (nejen) české ekonomiky kvůli epidemii měla zasáhnout vláda nebo centrální banka. Prý je potřeba víc peněz do ekonomiky, abychom hospodářskému zpomalení zabránili. Prý je v tomto okamžiku druhotné, že státní rozpočet skončí v mnohem vyšším schodku, protože prý nějaký „záchranný balíček“ je velmi potřebný.

A víte co? Já s tím kategoricky nesouhlasím. Ačkoliv současně tenhle názor moc dobře chápu – on je takový chytlavý a jednoduchý. Pro veřejnost srozumitelný. Zdánlivě jasný. Máme problém a vláda je tu od toho, aby problém vyřešila, že? Tak nechť koná!

Jenomže potíž je v tom, že ono to funguje jinak. Jednoduchá a líbivá řešení jsou vždy z podstaty věci podezřelá.

Tak zaprvé na koronavirus nemůžeme ani omylem házet zpomalování české ekonomiky. Ona totiž zpomalovala už předtím, než jsme o viru cokoliv věděli. Troufám si tvrdit, že mnohem větší díl hospodářského zpomalení padá na vrub úplně obyčejnému hospodářskému cyklu, epidemie je jen tak „pěkně“ načasovaná, že se na ni dá leccos hodit. I víc, než za kolik sama opravdu může.

Zadruhé myslíte, že když do ekonomiky pošlete víc peněz, ať už je tam napumpuje centrální banka nebo vláda, nějak tím nahradíte fakt, že lidé nepracují, protože jsou v karanténě? Že tím snad nahradíte chybějící dodávky z Číny? Myslíte, že levnější úvěr pomůže firmě víc vyrobit, když nemá lidi? Myslíte, že vyšší objem dotací popožene loď naloženou čínskými součástkami pro váš výrobek a neproduktivně kempující v přístavu?

Zatřetí koronavirus je aktuální teď. Jakýkoliv záchranný balíček – i kdyby se přijal dneska – začne reálně na ekonomiku působit za půl roku, spíš za rok, podle toho, o jaký typ podpory jde. To už bude virus dávno v tahu.

Začtvrté pokud má obecně evropská ekonomika nějaký opravdový problém, pak je to hlavně předlužení. Ekonomické zpomalení, které teď pociťujeme, nepovažuju za problém; to je prostě pravidelný jev. Kdo neakceptuje fakt, že se periodicky střídají recese a konjunktury, jen neakceptuje realitu. Takže pokud bychom nyní v naivní představě, že zabráníme hospodářskému zpomalení (které se mimochodem různými způsoby signalizuje už dva roky) pumpovali víc peněz do ekonomiky, pouze bychom se ještě víc zadlužili a zveličili opravdový problém – totiž předlužení.

Začtvrté stát ani nemůže umět takové problémy řešit. To není něco, nad čím má smysl se rozčilovat; to je prostě fakt prověřený staletími. Státní úředník nikdy nemůže mít tolik informací ani tolik motivace jako ten, kdo provozuje továrnu, hákuje dvojité přesčasy a dělá všechno pro to, aby i v téhle složitější situaci zachránil svůj byznys. Jeden příklad za všechny ukazující, že stát bude vždycky kulhat za vynalézavostí soukromého sektoru:

Jeden z případů nákazy, který se u nás objevil, byl identifikován trochu kuriózním způsobem. Žena měla podezření, že je nakažená. Volala tedy státním orgánům, ty ji poslaly do háje. Tak si sama za vlastní peníze zaplatila v soukromé laboratoři test, a ejhle, byl pozitivní. A teď by se dalo čekat, že racionálně, efektivně a ekonomicky uvažující státní úředník se zaraduje a pochválí soukromou laboratoř. Ale ono ne.

Namísto toho ministr zdravotnictví prohlásil: “Soukromé kliniky testy sice mohou provádět, ale nelíbí se mi to. Budeme řešit, zda se to nedá omezit…“ Jak prosím?! Takže stát selhává, a aby to nebylo vidět, tak zakážeme konat práci soukromým firmám? Zákazem testů na soukromých klinikách zvýšíme počty diagnostikovaných? Zahlcením státních laboratoři těmi, kdo chtěli, ale nesměli být diagnostikováni v soukromých zařízeních, zvýšíme kapacitu státních laboratoří a situaci vylepšíme?!

Je to líbivé a snadné chtít po státu, aby situaci „řešil“. Ale vylečme se už konečně z naivity a připusťme, že stát to prostě neumí – nemůže to umět. Jedině soukromý byznys poháněný touhou po zisku umí nenadálé situace jakžtakž řešit. Na rozdíl od úředníka má motivaci. Jistě, že je neumí řešit dokonale. Fakt, že ekonomika zpomaluje, prostě ani soukromé firmy „nevyřeší“. Ale rozhodně si s tím poradí líp, než když se mu bude do cesty plést stát svým pácháním rádoby-dobra.

Svět se nám tak nějak mění. Kdo čte tento týden noviny, může si vzpomenout na film Dědictví aneb Kurvahošigutntag, kde host vyhání číšníka z restaurace – a číšník rozzuřeně křičí: „Nová doba!“

Jojo, nastala „nová doba“ a větší než malý počet věcí je postavený na hlavu. To, co se kdysi uvádělo v učenicích ekonomie jako nereálný a čistě cvičný teoretický příklad, je tady. Ne nutně k lepšímu.

Začneme zlehka a zdánlivě daleko od nás. Jen zdánlivě. Hongkong se rozhodl rozdávat lidem peníze. Každý, komu je víc než 18 let, dostane 10 tisíc hongkongských dolarů, což je necelých 30 tisíc českých korun. Tato částka má údajně pomoci obyvatelům k překonání finančních obtíží.

Celkem nezvyklý krok, že? Vlády obvykle vybírají daně, a pokud naopak někomu něco dávají, pak jako pomoc v nouzi. A obvykle se taková pomoc týká jen někoho, a nikoli všech. Alternativně po vzoru dotovaného jízdného se pomoc týká těch, kdo využívají jednu vybranou službu. Ale rozdat peníze každému?

Ekonomovi však hned svitne. Přesně tohle kdysi v učebnicích makroekonomie popisoval nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman jako hypotetickou možnost, jak ovlivnit ekonomiku, když už běžné kroky centrální banky nefungují. Když zkrátka centrální banka už vystřílela munici a nikdo si z ní nic nedělá. Říkal tomu helikopterové peníze a tvrdil, že aby lidé víc utráceli, je třeba rozdat peníze všem. Jako když vrtulník krouží nad davem a sype na něj bankovky.

Desítky let se to zdálo jen jako teoretická konstrukce, která nemůže v realitě fungovat. Léta se za to lidé Friedmanovi smáli. A ejhle. Jen se tomu neříká helikoptérové peníze a nedělá se to na území celého státu. I když vlastně…

Hongkong je specifický. Je to stát ve státě. Takže to vlastně vrtulníkové peníze jsou. Až do roku 1997 byl britskou kolonií. Pak sice území přešlo pod Čínu, ale dál má svou měnu, svůj vlastní systém justice a práva. Tato práva dávají lidem víc svobod, než mají lidé na pevnině. A právě kvůli snaze o jejich omezení probíhaly vloni v Hongkongu krvavé protesty, pod kterými ekonomika trpěla. V ulicích byly stovky tisíc nespokojených lidí.

Zdá se, že politici si je chtějí koupit jako všude na světě. Aktuálně to krásně vidíme třeba na Slovensku, kde politici na poslední chvíli také rozdávají lidem peníze, které jim předtím vzali.

Hongkong navíc trpí koronavirem a má už první mrtvé. To ekonomiku taky dvakrát nenakopne. Útraty obyvatel asi sotva vytrhne dračka o roušky a desinfekci. Jo takhle auta kdyby se prodávala, to by byla jiná než roušky – jenže poslední zprávy z Číny mluví o brutálním poklesu prodejů aut o desítky procent. Takže žádná hitparáda.

Hongkong proto rozhodl, že krajní situace žádá krajní řešení. Hodlá ekonomiku rozpohybovat, ať to stojí, co to stojí. Nejen že rozdá lidem peníze za nic. Ale taky jim snižuje daně a lidem s nižšími příjmy bydlícím v obecních bytech hodlá zaplatit na jeden měsíc nájem.

V kontinentální Číně by asi taky rádi, ale zase tolik peněz na rozdání miliardě lidí nemají. Tak aspoň ostošest snižují úrokové sazby a přemýšlejí, jaké by ještě mohli zavést dotace a intervence. Má to jen jednu chybku na kráse. Chybějícího člověka úvěrem nenahradíš. Když továrna nejede, protože její zaměstnanci dřepí doma v karanténě, ani bezúročný úvěr to do cajku nedá.

Už i čínský prezident připustil, co bylo jasné dávno, že ekonomika bude virem zasažena. Ale prý „jen krátkodobě“. No ano, to je potřeba zdůraznit – lidé přeci musí věřit v lepší zítřky, aby víc utráceli. Kdo má strach, šetří. Kdo šetří, neutrácí za blbosti. Kde se nejen že neinvestuje a nevyrábí, ale ještě navrch se ani neutrácí za blbosti, nemůžeme předstírat, že údajně rosteme. Kde aspoň navenek narosteme, tam se lidé u voleb hodně rozmýšlí, zda to stejným politikům zase hodí.

Vrtulníkové peníze byly ještě před pěti lety fantasmagorií. Dneska jsou realitou. Zatím v Hongkongu. Zatím. Záporné úroky byly taky před deseti lety fantasmagorií. Asi jako jít si koupit rohlík a dostat za to od prodavače zaplaceno. Od té doby jsme si na ně už zvykli. V Evropě.

No a teď přichází koronavirus do Evropy. Evropská centrální banka už záporné úrokové sazby má. Sotva může úvěry zlevnit o moc víc. Svůj arzenál si vystřílela. A připustit, že ekonomika poklesne? No fuj, taková čuňárna, z toho by se každému politikovi musel obracet žaludek. Takže koho napadne jako prvního v Evropě rozdávat vrtulníkové peníze z cizích kapes? Vždyť přeci voliči to budou milovat a ekonomika to „potřebuje“. První přikázání politika a dnes už i evropského centrálního bankéře zní: kamuflovat, zatloukat, zatloukat!

Je pro vás eurozóna pořád ještě „moc daleko“? Takže takhle: U nás se objevují názory, že musíme zabránit lidem, aby vykoupili obchody, a proto je třeba prodeje regulovat. Takže každý by si směl koupit třeba jen dvě konzervy. Najdi tři rozdíly proti vrtulníkovým penězům a záporným úrokům.

To všechno je totiž jiná fasáda téhož: je to socialistické zlo dané vírou, že nějaká chytrá hlava může naplánovat svět.

Připravme se, že politici po celém světě budou čím dál víc vymýšlet hrozné populistické věci vedoucí k omezení svobody a selského rozumu. Za 18 let vzrostl globální dluh na trojnásobek. Takže co třeba škrtání dluhů, když se dlužníkovi nechce splácet? Že to zní šíleně? To helikoptérové peníze i záporné úroky zněly taky. Že to sebere důchody těm, kdo si v penzijních fondech skrze dluhopisy roky šetřili na důchod? No a co. Staří se už k volbám stejně nedobelhají.

A v takovou chvíli přichází novela zákona o ČNB, která jí má dát víc pravomocí a otevírá stavidla tomu, aby se ČNB mohla chovat stejně jako Evropská centrální banka. To není dobrá zpráva. Jestliže první přikázání politika zní: kamuflovat, zatloukat, zatloukat, pak první přikázání bankéře zní: Nedávejte politikům větší moc, nedávejte, nedávejte!