Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Už jste slyšeli tu fámu, že kapitalismus nefunguje a je třeba ho změnit? Já ji v posledních týdnech slyším snad každý den. Co se stalo, že si najednou lidé myslí, že dosud nejvyšší vývojový stupeň společnosti přestal fungovat?

Myslím, že téměř nic nepřichází náhodou a z čistého nebe. Skoro všechno ve společnosti zraje. A v posledních měsících a letech zraje touha po změně společenského uspořádání. Někteří lidé dokonce mluví o revoluci.

Už letos v lednu se v Davosu mluvilo o tom, jak jsou prý lidé s kapitalismem nespokojení. Vše se hlavně neslo na vlně boje za ochranu klimatu. Kapitalismus byl podle mnoha lidí žábou na prameni. Jenže problém je ještě hlubší. Už předtím ve Francii povstaly žluté vesty. A ty prvotně povstaly právě kvůli tomu, že jim boj se změnou klimatu zdražil pohonné hmoty.

Jinými slovy, už dlouho existují jakési barikády ve společnosti a na obou stranách panuje velká nespokojenost. Jedni chtějí radikálně bojovat za klima všemi prostředky včetně zdražení a zákazů dopravy, druzí nechtějí. Jedni křičí „black lives matter“ a stejným dechem dodávají „špinavé Židé“, druzí nekřičí, nýbrž konstatují „all lives matter“. Jedni boří sochy velikánů, kteří postavili naši civilizaci a umožnili těm, kdo sochy kácí, aby neměli hlad, zato měli svobodu beztrestně říct, že se jim sochy nelíbí. Druzí pohoršeně mlčí.

Často to je prezentováno jako souboj konzervativců a liberálů, který nahradil boj levice a pravice. Ale možná to je ještě složitější. Možná to je spíš mezigenerační souboj těch, kteří zažili nedostatek, a těch, kteří o nedostatku jen četli na internetu. Svět bez internetu už nepoznali. Je pro ně samozřejmostí. Pro starší generaci, která ještě zažila telefonní budky, samozřejmost není, podobně jako samozřejmostí není mít co jíst.

Zejména v Americe se najednou objevilo dost mladých lidí, kteří bez většího úsilí vybudovali velké firmy a zbohatli. Třicetiletí dolaroví multimilionáři začali měnit svět. Bez větších problémů jsou ochotni kývnout na socialistické nesmysly. Svět korporací se tím začal měnit. Najednou není hlavním cílem zisk pro akcionáře, nýbrž „celospolečenské blaho“. Tím je pro jedny to, že finančně přispívají na hnutí Black Lives Matter, pro další zase to, že mažou na svých sítích příspěvky, v nichž není vzýván jejich světonázor jako jediný správný.

Z korporací se stávají aktivisté. Pro mnoho korporací i jednotlivců se hospodářský růst přežil. Najednou usilují nikoliv o blahobyt, ale o zastavení (nezastavitelných) klimatických změn. V Německu byl prováděn průzkum: 80 % Němců se domnívá, že z hospodářského růstu nic nemají. Nemají ekonomické vzdělání ani logické myšlení; nechápou, že bez růstu by neměli ani svůj mobil, ani sdílenou elektrickou koloběžku.

Nepochopili, že bez růstu nebudou peníze na lepší a ekologičtější technologie. Nepochopili, že to díky růstu a technologiím se v posledních letech zlepšilo životní prostředí. Nepochopili, že bez růstu a technologií, které růst přináší, by živořili na úrovni střední Afriky s jejím rasismem naruby, s jejím nedostatkem potravin, s její katastrofální ekologií. A jejich představa, že bez růstu bude svět bezpečnější, není jen hloupá; je přímo nebezpečná. Každá civilizace, která nerostla, byla násilně pohlcena jinou. Tou, která rostla, tedy byla silnější. Tou, která vzývala jiné ideály. A rozhodně to nebyly ideály zákazu dopravy, regulace množení se a opovrhování penězi.

A eko-hipsteři už dorazili i do centrálních bank a svou radikalizací nás ženou někam, kde světová ekonomika ani samotný kapitalismus nikdy nebyly. Už před koronou předstírala Evropa růst tím, že nastavila ECB záporné úrokové sazby, což je pro kapitalismus asi tak přirozené jako záporná gravitace. A s příchodem korony začalo šílené pumpování peněz do ekonomiky. Ke škodě planety jde na rozdíl od záporných úrokových sazeb už o globální jev, neb levice se v poslední době pomátla celosvětově.

Aktiva hlavních centrálních bank světa v poměru k HDP dosáhla nových rekordů. Podle dat agentury Bloomberg dosahovala bilance ECB v roce 2014 zhruba 20 % HDP eurozóny, dnes je to 50 %. Japonská centrální banka byla kolem 50 %, teď je už skoro na 120 %. V Británii to bylo kolem 17 %, dnes jsou u 30 %. Eko-hipsteři v centrálních bankách, kteří skoro nezavadili o ekonomii, se tváří, že tisk peněz nezná limity.

S dluhy to je stejné. Jsou na nových rekordech nejen u vlád, ale i u korporací, a aktivisté v korporacích i centrálních bankách se tváří, že to nevadí. Že prý novou přírodu si nevytisknou, ale peníze ano.

Krachujícím podnikům je pomáháno za každou cenu. Bankrot je zakázaný, a tak se některé podniky znárodňují. To je ovšem moc okaté, a tak se politicky korektně mluví o vstupu státu do podniku. Když není vstup státu možný, pomůže centrální banka výkupem dluhopisů, které by nikdo střízlivý nechtěl. Výkup dluhu státem je jen jiná forma nenásilného znárodnění.

V ekonomice tak roste počet firem, které přežívají jen díky ultra levnému financování. S normálními úrokovými sazbami by nepřežily. Všechny problémy jsou opticky skryty a zameteny pod koberec. Rozhodně ale nejsou vyřešeny a rostou. To následně podkopává dlouhodobý růst. Ekonomika ztrácí hnací motor jak za socialismu, protože se nevyrábí to, co chce trh, ale to, co chtějí aktivisté. Normální trh už dávno neexistuje.

Strach euroatlantické civilizace z bankrotů a jejich odsouvání a maskování jednou vybublá v obří problém – v problém totálního kolapsu konkurenceschopnosti. Po roce 1948 byl u nás socialismus nastolen zprudka, teď přichází plíživě – ale jeho podstata je stejná. A tak jako socialistická ekonomika funěla na záda západnímu kapitalismu, tak taky budoucí socialistický západ bude jednoho dne funět na záda zemím, kterými dneska opovrhuje: třeba Číně s jejími a nám tolik cizími hodnotami.

Progresivisté na to vždy reagují slovy, že to je jen strašení. Není. Evropa bývala velmocí a kvůli zhýčkaným levicovým aktivistům, kteří si neváží peněz a růstu, se stále víc propadá. Jen málo regionů planety roste dlouhodobě pomaleji. Evropský sestup byl už zahájen. Teď už si jen můžeme hodit eurem, která civilizace západní Evropu spolkne jako první.

Zachráníme se my, Evropa střední?

V poslední době kam se hnu, tam se moje myšlenky obrací ke známému a děsivému „myšímu experimentu“. Jen pro připomenutí:

John B. Calhoun (1917-1995) byl americký behaviorální vědec známý pro svá studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivu na chování lidí. A protože jaksi není dáno v rámci jednoho vědeckého života zachytit a vymodelovat chování několika generací lidí, své experimenty prováděl na myších. Z toho, co v 60. a 70. letech minulého století zjistil, mrazí. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.

Vědec zavřel nebohé hlodavce do klece, kde jim poskytl vše, po čem taková myš může toužit: neomezené množství potravin i vody, zákaz vstupu jejich přirozených nepřátel, optimální teplotu, veterinární dohled a tak dál a dál.

Když to hodně zkrátím: Zpočátku šlo všechno dobře. Jen co myši pochopily, že se ocitly v Edenu, začaly se oddávat sexuálním radovánkám a množit se a množit. Jenomže pak to vzalo podivný obrat. Z ničeho nic se myši začaly množit méně. Starší přestaly být v podmínkách hojnosti ochotné obětovat trochu svého pohodlí mladým, a mladí zase byli nezocelení jakoukoliv nepohodou, takže chování okolí je doslova psychicky zlomilo.

Namísto toho, aby se mladá generace snažila zapadnout do prostředí a najít si v myší hierarchii své místo, stala se z nich podivná individua, která ve volné přírodě nenacházíme. Žili jakoby odtržení od reality, neuměli se o sebe postarat, zato se uměli dokonale postarat o svůj vzhled. Čeho jim přebývalo na tělesném vzhledu, toho se jim ale nedostávalo na IQ. Samci přestávali bojovat o území, chránit samice a dokonce se i pářit. Byli pro celou myší kolonii vlastně… k ničemu. Zbytečné existence.

A pak myši začaly umírat bez zjevné příčiny – evidentně v důsledku jakési psychické nepohody, ačkoliv fakticky měly vše, co mohly chtít. 1780 dnů od zahájení experimentu zemřela poslední myš.

Je tu snad ještě někdo, kdo nevidí paralelu se současným světem? Když dáme lidem zdánlivě vše, co mohou mít, když se o ně postaráme tak, že se o sebe nemusí starat sami, jejich společenství začíná nezadržitelně degenerovat. Civilizace se začíná hroutit.

Ne, nehodlám vykládat o hlodavcích. Pointa je jinde: Čím dokonalejší materiální životní podmínky, tím víc problémů si myši vymýšlely tam, kde nebyly. Tak jako lidé rozvinutého světa dnes. Nikdy nebyl svět tak materiálně bohatý. Nikdy nebyl život snadnější. A nikdy nebylo tolik psychické nepohody a nesmyslných fobií tam, kde jsou totálně přebytečné. Vyčarované ze vzduchoprázdna.

Víte, co mají společného klimaalarmismus, #metoo, fanatický genderismus, a rouškování?

Mají společné to, že všechno dohromady to jsou přebytečné a fanatické víry, které nejen že k životu nepotřebujeme, ale které v realitě životu ubližují a které mohly vzniknout jedině v rozežranosti z příliš snadného života.

Klimaalermismus vychází z naivní představy, že člověk může změnit klimatické změny. Namísto toho, aby člověk čelil nepohodě, přijmul realitu a změnám se přizpůsobil, chce pohnout vesmírem a kriminalizováním hovězích steaků chce snížit intenzitu slunečního záření, které zvyšuje teplotu všech planet ve sluneční soustavě.

Hnutí #metoo vychází z naivní představy, že ženy nemusí dávat mužům najevo, že se jim nějaké chování nelíbí, nýbrž že muž jim uvidí do hlavy a odhadne, kdy se jeho flirt stává nepříjemným, aniž by mu žena cokoliv naznačila.

Fanatický genderismus vychází z naivní představy, že všichni jsme stejní, že mužský i ženský mozek fungují stejně, že žena má navzdory svým hormonálním výkyvům stejné předpoklady k práci rozvážného manažera jako muž, a že testosteronem nadupaný muž má stejné předpoklady k práci ošetřovatelky jako žena. Ano, jsou tací muži a takové ženy. Ale jeden aby je hledal lupou. Genderismus popírá biologickou realitu.

Rouškování a udavačství vůči těm, kteří odmítali hrát hru a značkovat se symbolem roušky, vychází z naivní představy, že umolousaný kus hadru přes obličej je schopen nahradit náš imunitní systém. Namísto toho, aby člověk čelil realitě a akceptoval fakt, že jen a pouze náš zdravý životní styl udrží v chodu naši imunitu a jen a pouze naše imunita nás uchrání před smrtí, vymýšlí si kompulzívní jednání, které ho má údajně zachránit.

Protože ano, tohle všechno není nic jiného než systém obsesí, tedy mučivého strachu z věcí, které za strach nestojí, a kompulzí, tedy nutkavého chování, které mají tyhle mučivé nesmyslné obsese zmírnit. Bojím se viru – schovám si obličej do kusu hadru – a uleví se mi, protože začnu věřit, že navzdory své obezitě, nulovému pohybu a každodennímu stresu si mě vir nenajde. Pošlu svůj ojetý diesel do centrální Afriky a místo něj si koupím elektrokolobrndu – a uleví se mi, protože začnu věřit, že se kvůli tomu na planetě Zemi neupeču.

Bylo by to politováníhodné a měla bych vůči lidem postiženým tak silnými obsesemi moře pochopení a soucitu – kdyby ovšem nebyli tak agresívní a nedecimovali svými obsesemi i život můj. Jejich svoboda cítit obsese a bojovat s nimi svými kompulzemi končí tam, kde začíná moje svoboda žít můj život bez obsesí a odporu k realitě.

Američtí Demokraté se sice povětšinou staví proti zbraním, sami ale rádi používají zbraně nejtěžšího kalibru.

Nevadí jim kupříkladu financování polo-spontánního, polo-organizovaného hnutí Black lives matter, jen aby tím nenáviděného republikána poškodili. Vedle toho působí jako lehoulinká váha jejich kritika, že Trump poškozuje či dokonce ukončuje americké členství ve světové zdravotnické organizaci WHO.

Zní to opravdu ohavně, no považte, chovat se nepěkně k WHO a odmítat dát WHO peníze, když WHO má auru dobrého anděla, bez něhož by lidstvo už dávno zaklepalo bačkorami na nějakou tu pandemii.

Realita je ovšem kapku odlišná od mediálního obrazu. Dost možná, že kdyby WHO nebylo, naopak by na COVID zemřelo míň lidí, než kolik jich skutečně zemřelo. Na světlo světa se totiž zásluhou tiskové agentury AP posupně dostávají záznamy o tom, že WHO velmi brzy věděla, že Čína o nákaze záměrně mlží, ale tohle mlžení podporovala. Svět se tak o skutečném rozsahu problému dozvěděl později, než mohl. Kvůli nedostatku informací tak v některých zemích bylo zdravotnictví nepřipravené, v jiných naopak kvůli stejnému nedostatku včasných informací vlády reagovaly hystericky přehnanými opatřeními, za což dnes zbytečně mnoho lidí platí a ještě bude platit ztrátou práce a příjmů.

A když tedy WHO neplní své poslání, co vlastně dělá? Inu – rozhazuje a živí své úředníky za nic. Pouhá 4 % jejího rozpočtu totiž jdou na zdravotnické účely. Dvojnásobek je vynaložen na leteckou dopravu, desetinásobek na platy zaměstnanců… Stovky milionů dolarů ročně padají na pětihvězdičkové hotely a první třídu v letadlech pro pohlaváry organizace, kteří „musí“ pořádat v době internetu pracovní setkání na různých místech světa. Tenhle „dobrý anděl“ je ve skutečnosti jenom uměle vytvořenou dírou na peníze.

Máte pocit, že WHO je jen výjimka, ojedinělá organizace, která se zrovna náhodou odchýlila od svého poslání? Zdá se vám rušení nadnárodních organizací příliš kacířskou myšlenkou?

A co tohle? Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce.  Alespoň tak hovoří jeho zakládající dokumenty. Věci jako genderová ideologie byste tu vskutku hledali marně. Zabránit válkám se OSN nepodařilo. Neboli splnit poslání nezvládlo. Co však zvládlo bravurně, to bylo najít si briskně nějaký náhradní cíl, kterým okec… ehm, opovídá svou existenci a štědré dotace od národních států, a začalo se vymezovat proti používání rodů v jednotlivých jazycích. Podle OSN bychom namísto manžel či manželka měli nadále říkat cosi jako manželče. Ono to totiž ani do češtiny nelze přeložit. I ono anglické „partner“ totiž má v češtině rody.

A co třeba takový Mezinárodní měnový fond? MMF v roce 2013 přiznal, že v roce 2010 se při poskytování pomoci Řecku spletl ve svých očekáváních. Čtete dobře – spletl. Když tlačil Řecko do ostrých změn politiky, podcenil, jak negativní dopad budou mít. Doslova MMF řekl, že byl moc optimistický. Byl zaskočen třeba tím, že řecký bankovní systém přišel o 30 % vkladů.

Zatímco MMF očekával v roce 2012 pokles řecké ekonomiky o 5,5 % vůči roku 2009, v realitě ekonomika klesla o 17 %. Nezaměstnanost byla na 25 % oproti MMF zamýšleným 15 %. MMF na to reagoval prohlášením, že v příštích prognózách už prý bude skeptičtější. Tak a teď bychom samozřejmě mohli řešit, jak je možné, že se MMF tak ukrutně spletl na úrovni záměny slona s užovkou. Ale – vlastně je celkem zbytečné to řešit. Protože co o tom říká sám Fond? No, tváří se aktuálně dost kajícně.

Prý že počítal s nižšími takzvanými fiskálními multiplikátory. Prý že očekával u ekonomiky větší produktivitu soukromého sektoru. Prý že další jeho chybou bylo, že očekával rychlé zotavení ekonomiky, a ono přitom přišlo pomalé. Prý že Fond počítal se zotavením ekonomiky ve tvaru písmene „V“, a to už v roce 2012. A přitom realita byla taková, že řecká ekonomika klesala až do roku 2017. A ačkoli se potom nakrátko vzpamatovala, ještě na konci roku 2019 před nástupem další krize stále nebyla tam, kde byla před krizí z roku 2008…

A MMF pokračuje v sypání si popela na hlavu ještě dál a připouští, že jeho rady přinesly do země ohromné sociální a politické pnutí. To je pravda. Fond svými radami poslal k moci extrémní levici. A extrémní levice ještě nikdy žádné zemi ekonomicky nepomohla. Neboli fond radil, jak na ekonomickou prosperitu, až zemi svými radami poslal do úpadku.

Suverénnost mezinárodních či nadnárodních orgánů totiž stojí na vodě. Tváří-li se Evropská centrální banka či Evropská komise suverénně, neznamená to, že skutečně musí vědět, co dělají. Zaklínadlo „podle expertů…“ je tak docela liché. Měli bychom to mít na paměti vždy, když jsou nám předkládány emotivní argumenty, proč bychom jako civilizovaní Evropané měli dělat to a ono.

Naše představa, že nadnárodní instituce zrušit nelze, protože jsou zárukou jakési bezpečnosti a prosperity světa, je právě jen představou. Je to asi taková úlitba jako rouškování samostatného chodce v lese. Logika žádná, ale obsesivní, iracionální strach z katastrofy to uchlácholí.

Jistě jste to v poslední době slyšeli taky: ono zaklínadlo potravinová soběstačnost. Tedy pěstovat si, zpracovávat i vyrábět všechny a zvláště ty základní potraviny jen u nás a nespoléhat na trh.

V době post-covidové jako by najednou tuhle mantru skloňoval kdekdo. Dokonce i tací ekonomové, kteří byli dříve leckým označováni za „pravičáky jako řemen“, se už téhle myšlence nebrání. Ostatně tak jako se najednou zázračně nebrání ani většímu veřejnému dluhu, větším dotacím, větším regulacím, podpoře domácího cestovního ruchu na úkor zahraničního… Stačilo nechat se zavřít na pár týdnů do domácího vězení a omotat si povinně obličej kusem hadříku, a nezanedbatelnému množství velmi racionálních lidí, kteří za normálních okolností umí pracovat s daty místo s domněnkami, jako by vyměkl mozek.

Protože celá slavná představa potravinové soběstačnosti, jakkoliv se masám může zdát národovecky rajcovná, je především dokonalá ekonomická hloupost. Je zajímavé, jak lidstvo pořád a pořád tvrdošíjně recykluje minulost, která se prokázala jako neživotaschopná, a nechápe, že ani po sto prvé nějaký ekonomický nesmysl nebude fungovat.

Takhle se lidstvo pořád pokouší recyklovat komunistické myšlenky, jako by snad komunismus v nějaké zemi světa fungoval. Takhle se snaží recyklovat tisk peněz, jako by snad tisk peněz vždy neskončil průšvihem a zchudnutím. A úplně stejně se snaží recyklovat i myšlenku, že si nějaká země bude vše vyrábět sama. Tedy i potraviny.

Přitom už někdy v roce 1817 velký ekonom David Ricardo prokázal, že princip soběstačnosti, ať potravinové či jakékoliv jiné, je nesmyslný, protože to, co v ekonomii skutečně funguje, má název komparativní výhody: Zjednodušeně řečeno, má smysl zaměřovat se na výrobu a vývoz takového zboží, které dokážeme vyrobit proti jiným efektivněji, a naopak koupit od jiných zemí zboží, které dokáží vyrábět nejefektivněji ony. Jakýkoliv jiný politicky tlačený koncept dělá z lidí hlupáky, protože zneužívá jejich ekonomické nevzdělanosti, aby z ní vytřískal líbivé politické body – ale výsledkem je zhoršení ekonomické situace lidí.

Abychom dosáhli této politicky populární potravinové soběstačnosti, museli bychom na obchodníky uvalit velmi přísnou regulaci, abychom je násilně donutili prodávat domácí potraviny na úkor zahraničních. Jistě, je to v rozporu s pravidly jednotného evropského trhu – ale popravdě, evropská pravidla mě v této souvislosti moc netrápí, protože nenalhávejme si, že jednotný evropský trh stále ještě funguje. Jednotným trhem se vždy argumentuje, jen když se to hodí velkým zemím, ale v realitě nefungoval vlastně nikdy. Už jen existence dvojích cen mezi námi a třeba Německem ukazuje, že jsme dva oddělené trhy. Co mě ale zajímá mnohem víc, je to, že taková regulace ublíží českým zákazníkům i obchodníkům.

Českým zákazníkům se sníží výběr, zvýší ceny. Pro českého zákazníka je výhodné, když si může volit sám, co chce koupit, ne když mu to určí zákon. Proč jsou asi na českých pultech levná polská kuřata, o kterých se traduje, že prý jsou nekvalitní? Protože jsme takoví chudáci, že je tu musíme strpět? Ne! Protože je my, zákazníci, v průměru chceme kupovat. A teď je zakážeme, respektive omezíme, a nahradíme dražšími českými kuřaty. Vydělá na tom český zákazník, který přijde o možnost volby? Nikoliv. Naopak zejména ti chudší spláčou a raději kupovat maso přestanou. A kdo na tom vydělá? No přeci největší český výrobce kuřat…

Politici rádi argumentují tím, že trochu toho pohodlí pro českého zákazníka stojí za to obětovat na oltář bezpečí – a potravinová soběstačnost má prý právě takové bezpečí přinést.

Souhlas – stát se má starat o naši vnitřní a vnější bezpečnost. Tedy má mít armádu pro vnější bezpečnost a policii pro vnitřní bezpečnost. Tím by na můj vkus mohlo zasahování státu do našich životů tak nějak končit. Starost o naši bezpečnost je jedinou skutečnou funkcí státu, kterou uznávám bez řečí. Až na to, že plky o potravinové soběstačnosti nemají s naší bezpečností vůbec nic společného. Asi takhle:

Představte si, že se rozhodneme být plně potravinově soběstační. Tedy budeme si tu pěstovat banány? Sotva. Ale dejme tomu, že bez banánů se dá přežít a draslík budeme zobat syntetický v tabletách. Tak tedy si tu budeme pěstovat všechno obilí, zeleninu, ovoce, maso. No dobře, sice nás to bude stát možná třikrát víc, než kdybychom dovezli zeleninu z jižní Evropy či severní Afriky, kde mají několik sklizní, takže zelenina bude tak drahá, že ji bude kupovat jen málokdo – ale dejme tomu, že pár jedinců na její nákup mít bude. No, a pak přijde nějaká plísňová choroba a zdecimuje všechnu zeleninu v našich sklenících. Takové choroby rostlin i zvířat přeci čas od času přicházejí. Podobně, jako si přišel koronáč. Takže pak budeme rok či dva bez jediného kousku zeleniny?! Co na tom, pěkně prosím, má být za výhodu a bezpečí?!

Vždyť naopak představa potravinové soběstačnosti je nebezpečná, protože jsme při ní závislí jen na jednom jediném zdroji potravin – na tom domácím. A když náš domácí zdroj potravin selže, protože, co já vím, přijde nějaká epidemie, přijde sucho, povodeň a u nás ze dne na den nebudeme schopni potraviny vyrábět, jsme nahraní a bez jídla, protože jsme spoléhali jen na své síly a neměli jsme v záloze žádné zahraniční zdroje!

Výhoda a bezpečnost je přesně naopak v tom, že jsme bohatě zapojení do zahraničního obchodu a máme vějíř možností, odkud kdykoliv rajčata dovézt. Když to nejde z Moravy, půjde to ze Španělska. Když ne ze Španělska, tak z Egypta. Když to nejde z Egypta, tak třeba z Izraele. Mít zálohy dané mohutným zapojením do obchodu je levné, výhodné a bezpečnější než být závislí na jediném vlastním a ještě drahém zdroji. Na rozdíl od potravinové soběstačnosti, na kterou si hráli v Severní Koreji, dokud nezačali mít hlad a nezačali být závislí na čínské charitě.

Chcete národní bezpečnost? Fajn. Tak v tom případě se vykašlete na báchorky o tom, jak se jako Severní Korejci izolujeme od světa a tím vytvoříme ráj. Otevřete hranice, zrušte cla, zrušte omezení pro obchod – a obchodujte a vydělávejte na svobodném obchodu peníze. A žeňte každého, kdo vám tuhle svobodu a bezpečí budou chtít vzít.

Představte si, že zažijete loupežné přepadení. V noci k vám do domu vtrhnou maskovaní lumpové, svážou vás a zbijí, dům zdemolují a všechny cennosti odnesou. Máte obrovské štěstí, že to přežijete.

Když se vám podaří osvobodit, doplazíte se k telefonu, abyste zavolali policii. A policie vám sdělí: „Děkujeme za zavolání. V myšlenkách jsme s vámi a doufáme ve vaše brzké zotavení. Naši specialisté vám poskytnout morální podporu při jednání s pojišťovnou. Přejete-li si duchovní nebo psychologickou útěchu, do tří dnů vám zašleme experta. Na shledanou.“

Tak asi takhle nějak by mohlo vypadat v dalších letech jednání s policií. Alespoň po zkušenostech z USA, které se zdají lavinovitě šířit po celém světě, to tak vypadá.

Minneapolis zcela vážně zvažuje, že kvůli smrti Floyda a následným protestům zruší městskou policii. Prý systém, v němž se vymáhá právo a dohlíží se nad pořádkem v ulicích, se již přežil. Prý namísto něho by se mělo investovat do vzdělávání, drogové prevence a prevence kriminality obecně. Prý pokud by i navzdory těmto preventivním opatřením došlo k nějakému problému, měli by ho sami řešit vybraní jedinci z místních ghet.

(Jinými slovy mi to připomíná asi něco takového: Nedokázali jste se integrovat, tak se opouzdřete v ghetu ještě víc, dělejte si tam, co chcete, mějte svůj vlastní stát ve státě.)

Jakkoliv to zní fantasmagoricky, perfektně to zapadá do obrázku současného světa: Tak třeba Lego přestává propagovat stavebnici s policií, protože policie se aktuálně prostě nenosí.

Začali jsme žít ve světě, v něm se zaměnila příčina a následek. Namísto toho, abychom potírali zločin, budeme potírat ty, kdo se zločinem bojují, a tvářit se, že nebude-li soudce, nebude ani zločince.

Falešný pseudohumanismus aspiruje na povedenou humanitární katastrofu. Obrana vnitřní i vnější bezpečnosti je jedinou funkcí státu, kterou přijímám bez pardonu a bez ohrnování nosu. Pro vnitřní bezpečnost máme policii. Pro vnější bezpečnost máme armádu. Všechno ostatní, do čeho se stát montuje, by se dalo více či méně úspěšně svěřit soukromému sektoru. Ale bezpečnost stěží. A přesto tahle jediná funkce, která se nedá oddiskutovat, je víc a víc pseudohumanisty dnešního světa napadána.

Jestli si myslíte, že aktuální tažení proti policii je jen jednorázovým úkrokem, mýlíte se. Podobné tažení už dávno jede i proti armádě či zbrojařskému průmyslu. Vzpomeňme na nedávnou aféru s Karlovarským filmovým festivalem a Českou zbrojovkou.

Jistě, že zbraně jsou otázkou etiky, jenomže zbraně musí existovat proto, aby bojovaly se zločinem. Ne, není to tak, že když zakážeme zbraně, vymýtíme tím zločince. Frontální tažení proti zbraním i lidem, kteří je používají, nám tuhle etiku posouvá až do dost neetických vod: Tak dlouho jsme se snažili být korektní, až nám korektnost přebujela a pozitivní diskriminace menšin začala dusit majoritu. Je příliš snadné to s rádoby-etikou přehnat do extrému a nechat se eticky zlikvidovat těmi, kdo nebudou dost podobně přebujelé etiky vykazovat.

Krásně je to vidět třeba u otázky použití umělé inteligence u zbraní. Jasně se proti zbraním disponujícím umělou inteligencí postavil Evropský parlament. Ten dokonce odhlasoval rezoluci zákazu podobných strojů. Což je asi na podobné úrovni jako zrušení městské policie v USA: Prostě pseudohumánní Evropa vůbec nechápe, která bije. Někteří její politici se dokonce snažili podobnou rezoluci protlačit i skrze OSN. K jejich překvapení to nevyšlo. Zbraně s umělou inteligencí totiž chce rozvíjet Rusko, Izrael i Jižní Korea. O Číně nemluvě. Rusko už v rámci odstrašení nepřítele některé zbraně, jako inteligentní kalašnikov, ukázalo.

Tenhle pseudohumanismus je naivně nebezpečný. Evropa nebo USA budou tak dlouho humanistické, až budou moct svou armádu a policii úplně zrušit, protože ti, kdo vykázali míň naivity, si budou schopni dosavadní vyspělý svět naporcovat na talíř. Pak už nám rádoby-humanita k ničemu nebude.

(Text využívá citace z knihy Šichtařová – Pikora: S androidkou v posteli)

Vyděste lidi, že jde o život. Zavřete je v domácím vězení. Zrušte kulturu. Zrušte sport. Zrušte návštěvy. Zrušte společenské odreagování. Zvyšte nezaměstnanost. Snižte příjmy. A pak už jen čekejte, komu přeskočí prvnímu.

Jasné jak facka, ne?

Máme za sebou válku s koronavirem. Nebudu řešit, jestli byla zbytečná, nebo ne. Někteří lidé si myslí, že kdybychom se nezavřeli v domácím vězení a nenosili mokré hadry přes obličej, padali bychom jako mouchy. Jiní lidé si zase myslí, že varianta s domácím vězením a hadrováním a varianta bez vězení i hadrů vyšla na počet životů jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. A ještě další lidé si myslí, že vypnutí ekonomiky bude mít na svědomí víc životů, než kdybychom nechali viru volný průběh, a že strach z viru byla jen nafouknutá mýdlová bublina. Tohle teď nechme stranou, protože tady argumenty už dávno přestaly fungovat. Je to trochu jako náboženství – virus se stal otázkou víry. O víře se nediskutuje, od té se vyžaduje právě jen věření. Lidé něčemu věří, a když se jim na jejich víru sáhne jakýmkoliv argumentem, reagují agresí. Však ono příští desetiletí ukáže, jak tomu bylo. Co ovšem vidět je už teď, to jsou drtivé dopady na psychiku mnohých.

Miliardy lidí měly povolený jen omezený pohyb. Miliony neměly povolený pohyb žádný. Mnoho lidí se pohybovat smělo, ale nepohybovalo ze strachu. Mnoho lidí nemohlo pracovat. Miliony lidí trvale přišly o práci.

Zejména v Americe začala prudce růst nezaměstnanost a chudoba. Korona tak připravila o rozum víc lidí, než kolik jich zabila. Vyvolala v lidech vše zlé. A čím víc byla země zasažena koronou, čím horší zdravotnictví měla, čím míň lidí mělo v dané zemi zdravotní pojištění, čím víc lidí v dané zemi trpělo obezitou a dalšími civilizačními nemocemi z pohodlného života a lenosti – tím větší daň na psychice si korona vybrala.

A právě to je skutečný důvod současných nepokojů v Americe. Problémy s rasismem má celý svět. Ale problémy s karanténou má hlavně Amerika. A ejhle, Amerika začala náhle hořet.

Smrt černého George Floyda, který zemřel poté, co mu bělošský policista klečel na krku, byla jen záminkou. Stal se zločin, a je jedno, jakou barvu měli jeho účastníci. V realitě šlo o sirku, která odpálila v dlouhodobě rozdělené společnosti sud střelného prachu. Kdyby následné nepokoje byly skutečně upřímným bojem proti rasismu, sotva by se mohlo stát, že by následně při protestech zemřel vysloužilý policista černé pleti, který se snažil rabování zabránit.

Faktem je, že příkopy byly ve společnosti hluboké už před koronou. Nyní je Amerika nepříliš daleko od občanské války. Desítky tisíc lidí porušují zákaz nočního vycházení a ničí cizí majetky od atlantického po pacifické pobřeží.

Zajímavé! Ještě před pár týdny byla Amerika paralyzovaná takzvaným lockdownem. V médiích se opakovala mimořádně mediálně zajímavá a impozantně vypadající hláška, že nemoc údajně zabila víc lidí než válka ve Vietnamu. Lidé se báli jít i nakoupit, aby se nenakazili. A nejednou… najednou jich jsou v ulicích tisíce, ačkoli u nás se kvůli stejné koroně musí pořád nosit roušky a nesmí probíhat letní festivaly, aby někdo v davu virus nechytil. Je to psychický zkrat podobný stockholmskému syndromu?! Nebo snad naopak psychickým zkratem byla ochota karanténu dodržovat?! Byli lidé prostě moc dlouho zavřeni a uvolňují frustraci? Někde se evidentně vloudila nějaká logická chyba.

Samozřejmě je špatně, když se policisté chovají jak smyslu zbavení. Když zneužívají moc, šikanují či dokonce zabíjejí nevinné lidi. Nebo i vinné lidi. Protože i potrestání vinných patří do jiných rukou. Děje se to po celém světě. Někteří jedinci neunesou moc, kterou jim zákon dá. Bohužel v Americe je používán dvojí metr.

Podobných zneužití policejní moci bylo v USA už mnoho. Vzpomeňme, jak policista Mohamed Noor zastřelil neozbrojenou Australanku Justine Ruszczyk Damond. Kde byly tisícové protesty a rabování, když Američan somálského původu zavraždil bělošku? Dostal 12,5 roku vězení a bylo to. Ostatně to je správné řešení, nikoli rabování. Lze rabováním majetku bojovat proti rasismu? Je třeba při rabování nosit na nohou kradené tenisky a v rukách krabici s televizí? Není tohle naopak nejlepší recept, jak i mírného člověka, který dosud rasismem opovrhoval, radikalizovat tak, aby se rasistou stal?

Věc není tak jednoduchá, aby šlo říct, že v Americe jde hlavně o rasismus. Český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček k tomu v médiích prohlásil: „Dodnes nevíme, jakým způsobem zemřel George Floyd. Oficiální pitevní zpráva říká, že byl nadrogovaný a měl slabé srdce. Soukromá pitva objednaná na univerzitě za účasti patologů, kteří pravidelně dělají pitvy obětí policejního násilí, říká, že příčinou bylo zakleknutí a udušení. Třetí oficiální zpráva se snaží smířit obě strany a tvrdí: Byl přidušen natolik, až jeho slabé srdce nevydrželo množství drog, které v sobě mělo. A teď si podle své politické orientace vyberte, které z těchto zpráv dáte větší nebo menší váhu.“ To se mi zdá jako dokonalé shrnutí. Jde jen o úhel pohledu, který si kdo vybere.

Američtí liberálové si vybrali heslo „Black lives matter!“ Sociální sítě zaplavují lidé, kteří se omlouvají, že jsou bílí. Taky je zasáhla korona na mozku? Nebylo by lepším heslem „All lives matter“? Je barva otázkou výběru a svobodné volby? Není to rasismus naruby?

Ve skutečnosti i tady jde o politiku. Mnoha lidem se před blížícími se prezidentskými volbami hodí vše, co jde proti prezidentovi. A tak se zadařilo báječně koronu zneužít:

Vyvoláme strach, zavřeme lidi. Lidé přijdou o práci. Vznikne strašlivá frustrace. Do této situace se nachomýtne báječná záminka v podobě zabití, které se tváří jako rasistické. Hodíme to na Trumpa, jako kdyby on na nějakém krku klečel. A budeme ječet, když se prezident pokusí dostat zpátky do ulic právo a pořádek. Budeme se tvářit, že to jediné, co Amerika nyní potřebuje, je rozkradení soukromého majetku za bílého dne.

55 % Američanů se v průzkumech domnívá, že prezident protesty nezvládá. Jen zhruba třetina prezidenta naopak podporuje. A o to jde. Jde o to zabránit, aby příštím prezidentem nebyl republikán. Celkem jasně to řekl bratr zavražděného Floyda: „Udělejme to jinak. Přestaňme si myslet, že na našich hlasech nezáleží, a přijďte volit. Nejen v prezidentských volbách, ale i v primárkách, volte při všech příležitostech.“ A minority obvykle volí demokraty…

Americké násilné protesty připomínají francouzské žluté vesty. Vesty také neměly vůdce. Také ničily a zapalovaly. Také proti nim zasahovala policie. A také nic nezmohly. Nevěděly totiž, co chtějí. Chtěly změnu, ale nevěděly jakou. Hnala je pouze frustrace. A mnozí to brali jako lepší zábavu než chodit do práce.

Když chcete ovládnout lidi, donutit je poslouchat, případně vytřískat z nich peníze, strach funguje nejlíp. COVID-19 budiž toho nejlepším příkladem. Protože to, co se rozjelo kolem jeho testování, nelze nazvat jinak než skandál.

Abychom pochopili, proč mluvím o skandálu, nejprve je nutno vstřebat něco málo faktů. Především nyní jsou k dispozici dva, respektive tři druhy testů.

První typ testu provádějí laboratoře a test vyhledává přímo RNA koronaviru. Jedná se o takzvaný PCR test. Druhý typ testu hledá protilátky na koronavirus. A tyto protilátky je možno opět hledat v laboratoři, což je přesnější, ale nikoliv přesné, anebo takzvaným rychlotestem (což můžeme považovat za třetí možnost), kde je chybovat řádově ještě větší.

Důležité je toto: Každý test má odpovědět na úplně jinou otázku. PCR test má prokázat, zda PRÁVĚ NYNÍ koronavirus máte, vylučujete jej, a tedy můžete někoho nakazit. Tento test vám ale neřekne, zda se vám vytvořily protilátky, tedy ani to, zda se můžete nakazit opakovaně.

Naproti tomu test na protilátky má prokázat, zda váš imunitní systém už někdy virus potkal tak silně, že v něm nechal stopy. Neřekne vám ale, zda jste byli nemocní, či šlo jen o tichou infekci bez příznaků. Dokonce vám ani v případě, že nemáte protilátky, neřekne, zda jste virus potkali, protože třeba byla vaše virová nálož tak malá, nebo váš imunitní systém tak slabý, že se vám protilátky nevytvořily. A dokonce vám neřekne ani to, jestli máte případných protilátek dost na to, že vás napříště ochrání. A už vůbec vám neřekne, zda virus stále vylučujete, tedy zda jste nakažliví pro okolí. Neřekne vám tedy prakticky nic užitečného.

Pokud byste tedy chtěli vědět, zda jste nemoc prodělali, třeba i bezpříznakově, zda máte dost protilátek, a současně zda už nejste nakažliví, museli byste podstoupit testy oba – to se však nedělá.

Dobře, tak teď jsme tedy velmi zhruba teoreticky vybavení. Takže pojďme trochu počítat.

Jak ukázal „pokročilejší“ typ testování náhodného vzorku obyvatel v jižních Čechách, protilátky proti COVIDu má na konci května 2020 něco mezi 5-7 % obyvatel. V průměru tedy pro jednoduchost řekněme, že 6 % obyvatel ČR už nemoc mělo, a to tak silnou, že si na ni dokonce i vytvořili protilátky. V Praze to bude víc než těchto 6 %, na jižní Moravě to bude míň.

Nutno ovšem dodat, že drtivá většina z těchto 6 % obyvatel neměla vůbec žádné příznaky. Prostě nemoc přechodili, aniž by o ní věděli. Kdyby totiž všichni měli příznaky, za celou republiku by to bylo nějakých bajoko 600.000 viditelně nemocných lidí. V realitě se k 28. 5. 2020 oficiálně mluví o 9.103 infikovaných. Ke stejnému datu v ČR na COVID údajně zemřelo 317 osob. To znamená oficiální smrtnost – tedy procento zemřelých na COVID z těch, kteří jím onemocněli – ve výši 3,48 %. My už ale víme, že v realitě infikovaných není 9.103, nýbrž něco kolem 600.000. Neboli skutečná mortalita není 3,48 %, ale byla by 0,05 % – ovšem jen za předpokladu, že by údaj o počtu mrtvých byl správný.

My ovšem také moc dobře víme i to, že dokonce ani tento údaj o počtu mrtvých není správný. Ani sami lékaři se totiž netají tím, že mnoho úmrtí, která se do statistiky dostanou, jsou lidé, kteří zemřeli na jinou nemoc, pouze v jejich krvi byl zrovínka přítomen virus, ačkoliv se nestal příčinou jejich smrti. Sběr dat je ovšem nastaven tak, že – s trochou nadsázky – porazí-li vás auto a jste pozitivní na COVID, pak jste zemřeli na COVID. Realistický odhad tedy zní, že skutečná mortalita je zhruba poloviční – počítejme s údajem 0,025 %. To je dvaapůlkrát víc než u sezónní chřipky. Ale uznejte: To nikoho nedokáže postrašit tak, aby sám v lese nosil roušku a neprotestoval, že mu krachuje živnost. Proto tenhle údaj nikde nenajdete, byť je statisticky neokecatelný.

Nu dobře, pojďme ale dál, tohle ještě pořád není onen skandál. Tohle je totiž pouze vysvětlení, jak se onen skandál mohl zadařit. Skandálu by nebylo, kdyby nebylo strachu. A strachu by nebylo, kdyby lidé nevycházeli z mylné představy, že tři a půl člověka ze stovky nemocných zemře.

Potíž je v tom, že lidé se většinou mylně domnívají, že co řekne lékař, je svaté, a co prohlásí laborka, je ještě svatější. Jenomže takhle to nefunguje. Ani jeden z  uvedených testů nedává stoprocentně pravdivý výsledek. Dává výsledek jen s určitou mírou pravděpodobnosti. Obecně se dá říct, že spolehlivost testu výrazně ovlivňuje to, jak moc je nemoc rozvinutá. Můžeme si to zjednodušeně představit takhle: U PCR testu hledáme přítomnost RNA viru na sliznicích. A je rozdíl hledat suchou trávu v kupce sena a jehlu v kupce sena. Když hned jehlu nenajdeme, neznamená to, že tam není. Znamená to jen tolik, že jsme nehledali dost dlouho na to, abychom si mohli být jisti, zda tam jehla je. Neboli i když virus v těle je, nemusí ho být dost na to, aby byl hned nalezen.

Takže pokud vezmeme COVID-pozitivního človíčka (který ovšem nevykazuje žádné známky nákazy), chybovost PCR testu je 40 %. Ano, opakuji, 40 %. Neboli udělejte člověku, který má v sobě virus, vylučuje ho a je nakažlivý, stokrát za sebou stejný test. Čtyřicetkrát vám laboratoř řekne, že nakažlivý není, šedesátkrát vám řekne, že je. To už není daleko od padesát na padesát. Neboli hoďte si mincí, a budete vědět zhruba totéž.

Tento PCR test je ovšem pro některé skupiny lidí povinný. Tak kupříkladu ho musí podstupovat pendleři, kteří pracují v zahraničí. A teď to nejlepší: Tipněte si, kolik tento test stojí. Nu, tipujete-li, že hodně, máte pravdu. Podle laboratoře to vychází plus mínus kolem 3.000 Kč nebo 100 eur.

Takže si to shrňme. Máte zhruba šestiprocentní pravděpodobnost, že už máte nákazu za sebou, nemůžete se znovu nakazit ani nikoho infikovat. Vezmeme-li v úvahu, že nemoc je u nás, dejme tomu, od počátku února, a infekčnost trvá v průměru, dejme tomu, u jednoho člověka nějaké 3 týdny, máte asi 1,06% pravděpodobnost, že jste právě infekční. A stát vás svým nařízením donutí koupit si test za cenu 8,3 % průměrné hrubé měsíční mzdy, který vám jen s nepatrně větší pravděpodobností, než že vám při hodu mincí padne panna, řekne, zda vylučujete virus, který je dvaapůlkrát horší než sezónní chřipka. Tedy neřekne vám v podstatě nic.

Museli jste si zaplatit hodně velké peníze za informaci, která má prakticky nulovou hodnotu.

Většina lidí to ale celkem bez reptání udělá, protože „přeci“ 3,5 člověka ze sta na virus zemře, a „přeci“ když test řekne, že virus nemáte, tak ho nemáte…

Takhle se strachem oblbují lidé.

(Text byl napsán ve spolupráci a shodě s MUDr. Martinem Vavrušou, toho času provádějícího PCR testy na COVID-19)

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala tím, že ČR nepřijala euro stejně jako Slováci.

Grafy mají „odborně“ kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu. Jeden z těchto propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, až do roku 2019 rostla jejich ekonomika v průměru o 2,17 %, zatímco ta česká rostla jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to pod příslušnými grafy jasně „pochopili“ a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn o statistiku objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyváží víc.

Tak já vám, pěkně prosím, něco povím: Jest to naprosto profesionální, účelové a záměrné pokroucení dat. Podané natolik sugestivně a profesionálně, že dokáže zmást mnohého človíčka. Což je ostatně cílem. Takže teď zpátky do reality.

Tak zaprvé: Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení.  V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Po zavedení eura Slovensko zpomalilo, a zpomalilo víc než Česko. První „argument“ je chybný.

Zadruhé: Slovenský export nevzrostl kvůli euru, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku na nejvyšší úroveň na světě. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti. Druhý „argument“ je chybný taky.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji přidat ještě graf polský. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský jen 2,3 %. Takže dovedeno do absurdna, mohli bychom říct: Česko platící korunou roste dlouhodobě pomaleji než Slovensko platící eurem, a to zase pomaleji než Polsko platící zlotým. Je-li tohle pro někoho argument ve prospěch eura proti koruně, měli bychom patrně přijmout zlotý, ne? Přesně k takové – zjevně přihlouplé – úvaze totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vede.

Ovšem férové je říct, že celá tahle hloupoučká debata o euru není vůbec ekonomická, je totiž celá zpolitizovaná a prolezlá lobbingem až na půdu. Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky, které záměrně využívají matoucí „argumenty“. Zkrátka jakmile jde o euro, mnoho lidí přestává myslet a nechají se opít rohlíkem a emocemi.

Poslední týdny ovšem celou tuhle diskusi zásadně rozsekly – tedy minimálně pro toho, kdo je ochoten zapojit myšlení. Pandemie všechny dlouhodobé trendy a dlouhodobá srovnání smazala. Přišel startovní výstřel – a ukázalo se, jak si která ekonomika dokázala s tím maglajzem poradit. Už žádné story o tom, jak srovnáváme nesrovnatelné, nehrají roli. Přišel šok a ukázalo se. A jak si tedy poradili korunoví Češi versus euroví Slováci?

Česká korunová ekonomika v prvním kvartále meziročně poklesla o 2,2 %. Ta slovenská eurová poklesla o 3,9 %.

Český korunový průmysl v březnu reálně meziročně poklesl „jen“ o 10,8 %. Slovenský eurový průmysl ve stejném období propadnul o 19,6 %. Důvod? Ony slavné automobilky. Ano, ty automobilky, kvůli kterým Slovensko v grafu tak bravurně vyváželo, a které neměly nic společného s eurem.

Česká korunová nezaměstnanost v dubnu vzrostla na 3,4 %. Slovenská eurová nezaměstnanost ve stejné době vzrostla na 6,57 %.

A to „nejlepší“. Slovensku s jeho eurem, které mělo být „zárukou kvality“, v průběhu koronaviru musela ratingová agentura snížit rating, tedy hodnocení „kvality a spolehlivosti“. Česko s korunou – si rating drží.

Zaplaťpámbu za českou korunu. Kdybychom měli stejně agilní politiky jako na Slovensku a aktivisticky se hnali do eurozóny, neměli bychom v dobách těžkých měnu, která dokáže báječně a učebnicově oslabit přesně v tom okamžiku, když potřebujeme polštář. A která naopak dokáže stejně tak učebnicově posílit (tedy pokud se do ní zrovna nemontuje Česká národní banka), když naopak v dobách dobrých potřebujeme pravý opak, abychom rychleji doháněli západní země.

Právě teď, v dobách koronových, se ukazují císařovy nové šaty i nahost eura.

Ministři zahraničí Rakouska a Česka a Slovenska údajně jednají o otevření hranic. Vzájemných hranic těchto tří zemí. Náměstek slovenského ministra Martin Klus to označil za mini Schengen.

Slovenský podnikatel maďarské národnosti zase hodlá představit společnou ligu Čechů, Slováků, Rakušanů a Maďarů. Vlastně taková rakousko-uherská liga.

To jako že snad vstává z mrtvých Rakousko-Uhersko…?

Možná to není taková bláznivost, jak to zní. Pandemie ukázala, že když jde do tuhého, nadnárodní řízení přestává fungovat. Ne že by fungovala řízení národní. Dře to. Ale pořád jde to ve srovnání s celou EU. Logicky. Protože košile bližší než kabát. A vlastní občan, který vás volí, pořád bližší než normovaný euroobčan, který vás jako evropského úředníka ani nevolí.

Brblám hodně na to, jak během posledních dvou měsíců pitomost z dílny vlády stíhá pitomost – ale je tu aspoň náznak pokusu řešit to, co je urgentní. Řešit to třeba neuměle a špatně, ale řešit. A nikoli řešit nesmrtelnost brouka v roce 2050 tak, jako se to děje na úrovni nadnárodní. Korona ukázala, že jakmile jde o život, neznají národní státy bratra. A matka nezná svých dětí.

Protože Evropa vážně netáhne za jeden provaz. Chybí společná idea i cíl. Jih je prostě po všech stránkách úplně jiný než sever. Vzpomeňme, jak EU nedokázala pomoct Itálii. Došlo to tak daleko, že se vedení EU nakonec muselo Itálii omluvit.

Korunu všemu nasadila Evropská komise, která se začala zle vozit po německém ústavním soudu, který si „troufnul“ popravdě nahlas vyslovit, že konání ECB je z pohledu německé ústavy částečně protiústavní. Evropská komise začala pobouřeně vyskakovat jak čertík z krabičky, že je rozhodnutí centrální úrovně nadřazené německému soudu. (To by tak hrálo, aby se dovolila otevřít stavidla dalším národním ústavním soudům, které by mohly začít nahlas vyslovovat pravdu a tím zpochybňovat společné evropské politiky.)

Najednou se ukazuje, že Evropu je nutné držet dohromady jako jeden celek víc bičem než cukrem. Její jednota začala být vynucovaná. Není v tom ale žádný nacionalismus, který je mnohým odpůrcům tužší integrace podsouván. (Nebo aspoň ne většinou.) To jen státy, které spolu nemají skoro nic společného, na sebe kašlou. A naopak státy, které si jsou historicky blízké, cítí potřebu otevřít své hranice a být spolu. Rakousko-Uhersko sice už neexistuje, ale svým způsobem žije v nás.

Nemusí se nám to líbit, ale jsme si podobní. Máme stejné kořeny. Můj první rakouský šéf měl české jméno. Zatímco Angličané nebo Skandinávci slaví Vánoce o hodně jinak než my, my v bývalém mocnářství je slavíme podobně. Máme obdobné uvažování. Žijeme stejným způsobem. Máme podobnou architekturu. Vídeň je kopií Prahy, jen chybí kopec s Hradem. Nebo je spíš Praha kopií Vídně, kde přebývá kopec nad řekou? To je fuk, výsledek je stejný. Ale dům z Kodaně nebo Amsterodamu byste do Prahy nepřesadili.

Rakousko-Uhersko ale bylo v mnohém EU podobné: Dostalo pod jednu střechu mnoho národů. Vytvořilo jeden trh, což mu dalo ekonomickou sílu. A podobně jako EU i ono si myslelo, že je velmocí, než pochopilo, že skutečná velmoc v Evropě už není. Mocnářství bylo stejně jako EU byrokratické a technologicky zaostávalo.

Před pár lety proběhl průzkum, v němž 20 % respondentů odpovědělo, že bylo chybou, že se Rakousko-Uhersko rozpadlo. 41 % dotazovaných v jiném průzkumu zase prohlásilo, že bychom se měli v jednom státě lépe. To ukazuje, jak mizí aura meziválečného Československa. Najednou vše vidíme střízlivěji a míň nacionalisticky.

Jistě, diskuse o obnově Rakouska-Uherska v původní podobě je fantasmagorická. Ostatně podobně, jako v roce 1992 nešlo udržet Československo, nešlo v roce 1918 udržet Rakousko-Uhersko. Společnost se moc posunula, monarchie se přežila. A přesto…

Přesto si nelze nevšimnout, že – minimálně některé – země z bývalé monarchie spolu dnes celkem ochotně flirtují. Co jiného je spolupráce zemí V4, než částečný překryv s Rakouskem-Uherskem? Co jiného je úvaha o mini Schengenu? Před nějakými 50 lety se musela zdát bláznivá představa, že válkou rozhádaná Evropa by jednou mohla vytvořit společnou měnu a společnou unii, v níž hlavní slovo bude mít poražené Německo. Vážně je tak bláznivá představa, že dějinami, jazykem i kulturou spojené země bývalé monarchie vytvoří za 30 let jinou společnou měnu a jinou unii?

Koronavirus odhalil mnoho věcí. Některé jsme tušili. Některé ne. Ukázal třeba, jak si politici přisvojují pravomoci, které nemají. Jak jsou ochotní dělat si z ekonomiky trhací kalendář.

Jak jsou u toho ještě ochotní se tvářit, že v červeném svetru vražděnou ekonomiku zachraňují. Hledají fantasmagorická řešení, obcházejí vlastní zákony, vyrábí právní chaos. Naštěstí existují soudy, které je zatím stále ještě – občas – dokážou klepnout přes prsty. Minulý týden jsme to viděli u nás – soud zasáhnul proti vládnímu nařízení. A tento týden soud zasáhnul i v Německu.

To, co se odehrálo v Německu, je mnohem významnější, než by se na první pohled mohlo zdát, i než tiskové agentury naznačují.

V Německu v úterý ústavní soudu rozhodl, že německá centrální banka Bundesbanka musí do tří měsíců přestat nakupovat státní dluhopisy v rámci dlouhotrvajícího stimulačního programu Evropské centrální banky (ECB). Tímto programem se ECB pokouší jednak „zachránit“ ekonomiku, jednak taky odvrátit druhou dluhovou krizi v řadě. Jenže německý Ústavní soud teď prohlásil, že je to protiústavní. (Jasně, že je. Jen slepec či politický ideolog to až dosud neviděl.)

To má ovšem pro celou eurozónu – a zprostředkovaně i pro nás – obrovské důsledky. Výkup dluhopisů, který provozuje ECB, drží eurozónu už léta nad vodou. Eurozóna roky měla záporné úrokové sazby. Tím maskovala probíhající hospodářskou krizi: Na papíře totiž roky opticky rostlo HDP („tak o jaké krizi to mluvíte, vy zlí Putinovi agenti?“). Současně díky tomu ale přežívaly a množily se zombie firmy, které by za normálních okolností dávno zkrachovaly (jejich zhruba 15% podíl byl neoddiskutovatelným atributem krizového vývoje). Nepropouštělo se sice, ale současně nerostla inflace a skoro ani ekonomika (Německo už loni v jednom kvartále klesalo).

Až koronakrize demaskovala tuto Potěmkinovu vesnici, kterou zdaleka nebyl ochoten vidět každý, protože nebylo příjemné si pravdu připustit. Nyní je ekonomika pod vodou. Teoreticky by potřebovala další pomoc. Soud dal ale ECB políček a správně vyjevil, že ECB zachraňuje ekonomiku v rozporu se zákony. To, co ECB provádí, je na hraně takzvané monetizace dluhu. Tedy na hraně tisku nekrytých peněz pro účely splácení nasekaných dluhů. A ano, to je přesně to ono, co předválečné Německo dovedlo k hyperinflaci. A ano, právě kvůli své historické zkušenosti bije Německo na poplach jako první.

Jenže krom Německa se nikomu nechce mejdan opustit a s výkupem dluhopisů přestat. Tak jasně – Německo na rozdíl od zbytku Evropy má zkušenosti s tím, jak umí být inflace krutá. Jednou již pomohla diktátorovi dostat se k moci. Jenomže jižním zemím to je jedno – jim tahle politika pomáhá přežít a nezbankrotovat.

Německý soud se bojí, že záchrana jihu Evropy neadekvátně zatíží Němce. „Skoro-monetizují“ se dluhy, které by bez pomoci centrální banky taky nemusely být splaceny. Němci zachraňují jih tím, že na sebe berou neúměrné riziko, které nemohou kontrolovat. Celé to ovšem ukázalo ještě jenu věc: Totiž jak je EU naprosto vachrlatá a stojí na třech hliněných nohách.

Takhle by totiž Evropský soudní dvůr v Lucemburku nejspíš nikdy nerozhodl. Takhle racionálně a ekonomicky pravdivě uvažují v Evropě jen národní státy. V Bruselu či Lucemburku se inflace, předlužení, maskování reality nikdo nebojí – armáda nikým nevolených úředníků se bojí jen o eurokorýtka. Ostatně, Soudní dvůr EU už skutečně koncem roku 2018 v trochu podobném procesu rozhodl, že program nákupů dluhopisů v souladu s právem EU je.

Rozhodnutí soudu v podobných případech mívá háčky. I v německém případě je háček. Soud řekl, že by výkup dluhopisů mohl pokračovat, pokud se prokáže jeho nutnost. Vskutku šalamounské. To je, jako že se vlk musí nažrat, ale koza musí zůstat celá. Nikdo neví, jak tuhle „nutnost“ definovat. Ať tak či onak, pochybnosti byly zasety.

A je tu další háček. Celý tenhle spor, v němž soud rozhodoval, řešil program výkupu dluhopisů z roku 2015! Jinými slovy, padl verdikt o tom, že centrální banka se v minulosti chovala nezákonně. Verdikt nemá nic společného s běsněním centrální banky po příchodu pandemie. A běsnění je slovo namístě – protože nově má centrální banka napumpovat do ekonomiky dalších 750 miliard eur. Evropa je totiž nemocná už chronicky a musí se „zachraňovat“ neustále.

Praktický výsledek soudního rozhodnutí je tedy podobný jako u nás: U nás se ukázalo, že zavření restaurací kvůli koronaviru bylo právně nekorektní, a přesto zůstávají zavřené. V eurozóně se ukázalo, že tisk peněz je nezákonný, nebezpečný a neúčinný – a pokračuje. A houšť. A větší kapky.

Soudy tedy ukazují, že se politici snaží ohýbat zákony, a už to nepěkně přehánějí. Nevládnou tak, jako to bylo kdysi v demokracii míněno. Nedodržují duch demokracie ani omylem. Národní vlády a soudy ještě jakž občas vidí, že na úrovni celé EU se dějí neblahé a právně zmanipulované věci, ale jsou moc slabé a neukřičí to. Ostatně Evropská komise v reakci na verdikt německého soudu prohlásila, že zákony EU jsou nadřazeny německé ústavě. A bylo vymalováno.

Takže vlastně tu proti sobě stojí dva koncepty: Na jedné straně je právní národní stát dodržující svou vlastní Ústavu a chránící své občany. Na druhé misce vah je evropská integrace. Integrátoři chtějí tisknout peníze a sypat je z vrtulníku. Národní státy mají strach, že je to zbraň hromadného ničení.

Spojit to nejde. Musíme si vybrat. Buď – anebo.