Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Až se jednou budeme dívat zpět na koronový rok 2020, budeme docházet k překvapivým závěrům. Najednou uvidíme souvislosti mezi věcmi, které teď, nazíráno z nitra krabice, nejsou tak docela přímočaře vidět.

Tak třeba je tu jeden neuvěřitelný paradox. Proč se vlády snaží zasahovat do ekonomiky? Protože většinou volají po nějaké podobě „sociální spravedlnosti a větší rovnosti“. Ponechme stranou, že oba výrazy – totiž spravedlnost a rovnost – jsou vůči sobě v protikladu. Rovnost není spravedlivá a spravedlnost se projevuje nerovností. Vezměme si z toho ovšem onu „rovnost“. Že nevidíte žádnou souvislost s koronáčem? Nu – vydržte chvilku.

Jestliže vlády víc zasahují do ekonomiky proto, aby zjednaly větší rovnost, dalo by se očekávat, že tedy výsledkem jejich snahy bude rovnost. Není tomu tak. Je tomu přesně naopak. Neboli tyto zásahy do ekonomiky dokonce paradoxně vedou k opačnému výsledku, než po jakém regulátoři toužili. Dá se to velmi snadno prokázat.

Různé průzkumy ukazují, jak se v čase mění struktura příjmů celé společnosti napříč různými zeměmi. Zatímco hodně lidí se domnívá, že sílí nižší třída, data v realitě říkají, že ta víceméně stagnuje. Její příjmy v roce 1970 tvořily 10 % příjmů v ekonomice a v roce 2015 to bylo 9 %.

Kdo chudne, je třída střední. Tedy právě ta, kterou by vlády chtěly mít nejsilnější. Její příjmy v roce 1970 tvořily 62 % všech příjmů v ekonomice, aby v roce 2015 klesly na 43 %. Naopak bohatne vyšší třída. Její příjmy vyskočily z 29 % celé ekonomiky v roce 1970 na 49 % v roce 2015.

A proč chudne střední třída? Je to dáno tím, že se kvůli sypání peněz do ekonomiky – neboli takzvanému kvantitativnímu uvolňování – dramaticky zvyšují ceny nemovitostí a nájmy. To rozevírá nůžky mezi těmi, kteří bydlí ve svém, a těmi, kteří bydlí v nájmu. Sociální nerovnost ve společnosti tím roste. Došlo to tak daleko, že to kritizují dokonce i pravicoví politici.

No – a jestli se nerovnost ve společnosti zvyšuje skrze sypání peněz do ekonomiky, ať už centrálními bankami, které je tisknou, nebo vládami, které si je půjčují, najednou začíná být souvislost s koronáčem víc než zřejmá. Čím vlády omlouvají, že se „musely“ letos tolik zadlužit? Čím centrální banky vysvětlují, že „musí“ zvýšit sypání peněz do oběhu? Bingo, koronáčem.

Jenomže růst napětí ve společnosti, kde se rozevírají nůžky mezi chudšími a bohatšími, není nijak žádoucí. Povede – a už vede – k rostoucím levicovým náladám a nesmyslným nápadům na další a další vše zhoršující regulace. Od vyvlastňování neobsazených bytů, přes regulaci ceny nájmů, boj proti Airb’n’b, až po rostoucí boj proti autům. Což bude nůžky opět víc rozevírat.

Rovnost či nerovnost ve společnosti měří tzv. Gini koeficient. Čím víc se blíží nule, tím je společnost víc rovnostářská. Teoretická a v praxi nedosažitelná hodnota jedna naopak znamená, že vše je vlastněno jen jediným jedincem a společnost rovnostářská není.

Data Eurostatu ukazují, že v ČR jsme podle Gini koeficientu za posledních devět let víc rovnostářští. Jen málo zemí má nižší index; pod námi bylo v roce 2018 z evropských zemí pouze Slovinsko. Naopak nejvyšší nerovnost byla v Bulharsku, a to opravdu hodně velká. To jsou ale z evropského pohledu svou velikostí okrajové země.

Jiným způsobem, jak se můžeme podívat na nerovnost ve společnosti, je změřit podíl majetku 10 % nejbohatších lidí na veškerém majetku společnosti. Podle dat OECD z roku 2017 v zemích OECD 10 % nejbohatších lidí vlastní 24,6 % ekonomiky. V ČR je tento ukazatel na 21,2 %. Na Slovensku je to jen 19,1 %, čímž se dostává pod slovinských 19,7 %. Slovensko je touto optikou nejvíc rovnostářkou vyspělou ekonomikou na světě. I na Slovensku je totiž obvyklé bydlet ve svém. To v Německu jsou na 23,2 %. Mimo EU je ale nerovnost výrazně vyšší. V USA vlastní nejbohatší lidé 28,5 % ekonomiky, v Indii 38,1 % a v Jižní Africe 48,1 %.

Velkou nerovnost většina lidí nevítá. Málokoho těší, když potkává na ulicích žebráky. Situace České republiky je tedy v mezinárodním porovnání celkem dobrá. Opravdu těžko se hledají důvody k opuštění této země, ačkoli mnoho věcí můžeme kritizovat. Máme dokonce nižší nerovnost než bohaté a veskrze socialistickou mentalitou nasáklé Norsko.

Nicméně je dost možné, že tyto časy skončí. Ceny nemovitostí a drahé nájmy rozdělí společnost na ty, kteří bydlí ve svém, a na ty, kteří bydlí v cizím. Ti, kteří budou platit drahé nájmy, budou relativně k ostatním chudnout a nůžky ve společnosti se rozevřou.

Sekundárním problémem vysokého nájemného je, že se lidé bouří a podporují extrémní politiky. Příkladem může být Berlín, kde ceny během posledních let prudce skočily nahoru. Většina Němců přitom žije v nájemních bytech a najednou nezvykle trpí. Levice proto už volá po zastropování nájmů, a to dokonce pod úrovní, která je v Praze.

Jenomže takové zastropování a další regulace nájemného bude situaci jenom zhoršovat a byty učiní ještě víc nedostupnými. Poroste černý trh s nimi, byty budou chátrat, developerům se nevyplatí stavět nové… Zkrátka čím víc budeme roztáčet kaskádu regulací, tím hůř bude v realitě bydlení dostupné.

Plyne z toho jediné: Centrální banky a vlády v koronahysterii způsobily situaci, kdy jsou byty stále víc nedostatkovým, respektive drahým zbožím – a není na obzoru rychlá změna.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Tento týden jsme se mohli dočíst o tom, že vláda přerušila mimořádné jednání o kurzarbeutu, protože se mezi sebou poněkud porafala tři ministerstva.

Prezentováno to bylo jako velký průšvih, neb „stát s kurzarbeitem spěchá“, takže jej převelice trápí, že se neschvaluje hladce. Jen pro připomenutí, systém vymysleli soudruzi v Německu a jde o zkrácení pracovní doby při „nedostatku“ práce. (Proč slovo si nedostatek zaslouží uvozovky, vyjevím záhy.) Zaměstnavatel v tomto systému platí mzdu za odpracovanou dobu, stát zaměstnancům doplácí zbytek nebo aspoň část do plné mzdy.

Hm. Prý problém, že kurzarbeit nejde hladce. A víte co? Já tvrdím – navzdory všeobecnému opačnému přesvědčení – že na tomhle vynálezu není zbla dobrého. A hned z několika důvodů.

Tak především tímto způsobem se jen v lidech pěstuje veskrze socialistická, chybná, až zločinná představa, že mají nárok na něco za nic. V tomto případě nárok na peníze za to, že zůstanou doma a nebudou pracovat. Což není pravda. Ve vesmíru jaksi neplatí, že následek vznikne bez příčiny. Neboli hodnoty se nevyprodukují bez práce.

Zadruhé zločinná je tato logika i v jiném ohledu. Jasně se nabízí paralela s parazitem, který si zabíjí svého hostitele: Zdaníme lidi, kteří poctivě pracují. Tyto peníze stát formou výpalného zkonfiskuje. V dalším kroku stát vybídne firmy, aby se nezbavovaly lidí, pro které nemají práci. A v posledním kroku stát tyhle lidi, kteří sedí doma, zaplatí z peněz, které sebral těm, kdo pracují. Neboli platící lidé si nedobrovolně vydržují své nepracující. A tito nepracující nemají ani co by za nehet vlezlo nějaké motivace, aby si hledali jinou práci, ve které by mzdu dostávali za to, že opravdu pracují.

Zatřetí tímto způsobem se při životě uměle drží firmy, kterým se říká zombie: Tedy firmy přežívající jen díky státní podpoře nebo nepřirozeně nízkým úrokovým sazbám. Tyhle nesmyslně přežívající firmy v sobě vážou pracovní síly (toho času sedící na kurzarbeitu), takže chybí pracovní síla pro opravdu funkční, dynamické firmy, které by mohly ekonomiku táhnout. V podstatě se konzervuje archaická struktura ekonomiky. A proto je „nedostatek“ práce dost pofiderním výrazem.

Zombie firmy jsou obrovské zlo. Jedná se o firmy, které už dávno zbankrotovat měly, ale díky permanentní infuzi úvěrů se zápornými sazbami přežívají. Bank of America Merrill Lynch koncem roku 2019, tedy těsně před pandemií COVID-19 a novou krizí, odhadovala, že takových neživotaschopných firem je ve vyspělých ekonomikách kolem 13 %. Dnes jich bude – právě i díky kurzarbeitu – ještě víc. To kvůli nim se postupně se z evropské ekonomiky stává nefunkční, nekonkurenceschopný kolos typu bývalého RVHP. Tedy – ne že by zombíci vegetili jen v Evropě, ale je jich tu bezkonkurenčně procentuálně nejvíc.

Kvůli nim, kvůli jejich přežívání, kvůli umělému udržování lidí v neperspektivní práci a umělému udržování neperspektivních firem při skoro-životě, nemůže proběhnout „klasická“ krize, při níž podniky bankrotují, lidé jsou bez práce a státní pokladny bankrotují také. To je ostatně rovněž tím hlavním důvodem, proč stát k této politice přistupuje. Prostě chce, aby nikdo nebankrotoval.

Jenomže ekonomický systém potřebuje kontinuální přirozené ozdravování. Můžeme to přirovnat třeba k ekosystému: Jakmile z něj odstraníme přirozené predátory, ekosystém se vychýlí z rovnováhy a některé druhy se přemnoží. V případě ekosystému to většina lidí chápe. Chápe, že je nutné, aby v divočině žili vlci, protože jsou pro ekosystém nezbytní. V případě ekonomiky jde o nás samotné, a tak je těžší si tento fakt připustit. Ovšem i ekonomický systém potřebuje své „predátory“ a čas od času potřebuje krachující firmy. Pokud každou společnost v problémech vláda zachraňuje udělením dotací, bezúročného úvěru či kurzarbeitem, máme zaděláno na velký problém.

Na trhu tak nedochází k pročištění a přežívají slabé kusy, které nejsou schopny investovat a inovovat. Jen jsou stále zadluženější a zranitelnější, proto často samy žádají o regulaci svého odvětví, aby zabránily vzniku konkurence. Ekonomika tak nedokáže zvýšit svůj potenciál, nicméně brání inovativním podnikům v tom, aby převzaly otěže, protože kvalitní pracovní síla je vázaná v neperspektivních dinosaurech. To ostatně potvrzuje i studie Banky pro mezinárodní vyrovnání.

Často slýcháme provokativní otázku: „A které to jsou ty zombie firmy? Já žádnou neznám. Jmenujte nějakou!“ Tazatel si myslí, že tím ekonoma odzbrojí. Že když ekonom nebude umět žádnou zombie firmu jmenovat, bude to důkaz, že neexistují. Neboli důkaz, že regulace bezvadně funguje.

Chyba lávky. Dokud nezvýšíme úrokové sazby na normální úroveň, dokud nezrušíme kurzarbeit a neskončíme s dalším přerozdělováním peněz od schopných k neschopným či přímo lemplům, tyhle zombie firmy samozřejmě neodhalíme. Nemají na poštovní schránce vypálený cejch, aby byly pro každého snadno viditelné. Jakési podezření na zombie firmu může plynout snad jen z toho, že má dluh, a tento dluh neustále roluje – jeden dluh vytlouká novým. Ale ani to není nutně důkaz zombie firmy, to mohou dělat i firmy, které jsou na tom dobře. Jenom chtějí víc peněz na svůj rozvoj.

Tihle zombíci by se ukázali, teprve kdybychom zvýšili signální úrokové sazby centrální banky na nějakou v minulosti dlouhodobě normální úroveň – třeba dvě nebo tři procenta. A kdybychom zrušili všechny přihlouplé regulace trhu práce. Pak bychom viděli, kolik firem to není schopno ustát.

Bylo by to číslo dvojciferné.

Najednou by se ukázalo, jak velký parazitický organismus si hostitel živí.

A garantuju vám, že těm, kdo poctivě pracují a vydělávají, by se takové demaskování pravdy hrubě nelíbilo.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Když vypukla pandemie koronaviru a vláda totálně zmrazila ekonomiku, vyrojily se okamžitě názory, že je mimořádná situace, která si žádá mimořádná opatření, a tak je tedy úplně jedno, jak velký dluh v letošním roce vláda vysekne.

Většina takových názorů vycházela buď z předpokladu, že když bude obrovský schodek rozpočtu „jednou“, nic se neděje, anebo z předpokladu, že veřejný dluh je vlastně jen nějaké fiktivní číslo, na kterém nesejde.

Oba předpoklady jsou chybné. Jakmile jednou pustíme veřejné finance z uzdy, těžko je už zkrotíme. Zadlužování se stane návykovým. A velký veřejný dluh rozhodně žádná legranda a pouhé číslo není. Pokud někoho dosud nepřesvědčil demonstrativní příklad Řecka, máme tu i příklady další. Zdaleka to totiž nebylo jen Řecko, kdo měl po roce 2008 nahnáno, jak hospodářskou situaci ustojí.

A už tu máme i první domácí statistiky. A vláda si za klobouk nedá, že jde hned o sérii nejhorších zápisů v historii samostatné ČR. Podle čerstvých údajů česká ekonomika ve druhém čtvrtletí kvůli karanténě mezičtvrtletně padala o 8,7 % a meziročně o 11,0 % – byl to nejdrtivější propad v historii samostatné ČR. A k tomu schodek státního rozpočtu ke konci srpna stoupl na 230,3 miliardy korun z červencových 205,1 miliardy korun. Loni ke konci srpna činil schodek „pouze“ 15,4 miliardy korun.

Byť slovo „pouze“ dávám do uvozovek, proti letošku těchto 15,4 miliardy působí doslova směšně. Letošní schodek rozpočtu za prvních 8 měsíců je natolik zbytnělý, že dosud rekordní zápis z roku 2009 (89,6 miliardy korun) působí jen jako nevinné zaškobrtnutí.

A teď to nejlepší: Paradoxně to stále není o tom, že by vyschly přítoky do státní kasy. Příjmy rozpočtu ke konci srpna meziročně klesly „jen“ o 40,4 miliardy korun, a to navzdory oné velmi hluboké recesi. V tom problém vůbec není. To jen na výdajové straně byla otevřena stavidla! Výdaje rozpočtu meziročně stouply o 174,5 miliardy korun. Vláda se evidentně snaží ze všech sil, aby schodek letošního rozpočtu skutečně narostl až ke schváleným 500 mld. korun.

A ne, není to jedno, protože by šlo o mimořádné opatření v mimořádné situaci. Obecně se totiž dá shrnout: Výsledkem prudkého nárůstu veřejného dluhu během krátké doby je rychlý nárůst rizika, že se stát do desetiletí nebude schopen financovat. To zase vede k tomu, že dojde na krachy firem. Začne růst nezaměstnanost. Dojde k prudkému poklesu nejen úrokových sazeb, ale i výnosů u různých penzijních fondů, podílových fondů a podobně. Tedy úspory, které lidé vložili do těchto fondů, začnou mizet. Inflace a ztráty těchto fondů najednou požerou celoživotní úspory. Byty se stanou ještě dražšími a nedostupnějšími. To ještě zvýší sociální pnutí a rozevře nůžky ve společnosti… A na počátku byl jen prudký růst veřejného dluhu.

Jak je to možné? Snadno: Aby totiž byl předlužený, tedy nedůvěryhodný, stát schopen dál si půjčovat na dluh, jde mu centrální banka na ruku a uměle udržuje úrokové sazby záporné nebo nepřirozeně nízké. No a záporné úrokové sazby zase vedou i k takovým zvrácenostem, jako je třeba záporná hypotéka.

Tu začaly v  Evropě některé banky nabízet už v roce 2019. Jyske Bank nabízí desetiletou fixaci při sazbě minus 0,5 %. Jinými slovy, když si půjčíte na nemovitost, budete splácet jako normálně, ale přestanete splácet o pár měsíců dřív, než by bylo normální, protože nebudete platit úroky. Naopak se vám kus jistiny jen tak „sám od sebe“ umoří.

To zní na první pohled lákavě. Na druhý pohled to ale zní hodně varovně, protože výsledkem této politiky je, že lidé budou ochotni se ještě víc zadlužit a již tak vysoké ceny nemovitostí ještě dál stoupnou! Již v roce 2019 byl trh s nemovitostmi v Evropě velmi přehřátý a zejména ve velkých městech jsme mohli jednoznačně mluvit o cenové bublině. Ta kvůli záporným úrokovým sazbám v dalších letech těžko splaskne. Banky jsou tím stále víc tlačeny do rostoucího rizika.

Banky tak vlastně musí – aby přežily – poskytovat úvěry i velmi rizikovým dlužníkům. Tím se ovšem jejich bilance zhoršují. A tím se banky stávají stále méně bezpečnými i pro ty, kdo si chtějí jednoduše uložit peníze.

Záporné hypotéky ještě víc zdražují bydlení a činí ho stále nedostupnějším. Na obzoru přitom není žádná změna. Neplatí, že když si počkáme, bydlení zase zlevní. Spíš z dlouhodobého pohledu platí, že čím déle budeme čekat, tím víc bydlení zdraží.

Dochází-li tedy k rychlému nárůstu dluhu státu, zpozorněte. Přesuňte peníze do co nejbezpečnějších investic. Dokonce ani jindy zatracované hotovostní peníze pod polštářem nejsou v takovou chvíli vůbec špatným nápadem. Obzvláště peníze prověřených zemí, tedy třeba americké dolary.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Někdy mám pocit, že jsme ekonomikou blesků z čistého nebe. Možná si ještě vzpomenete na kauzu hromadných žalob proti bankám nebo pojišťovnám – přišly „z ničeho nic“. A teď nám z ničeho nic hrozí další vlna žalob.

Mohlo by jít o vlnu žalob proti zaměstnavatelům, že nevyplácejí všem lidem na stejné pozici stejnou mzdu.

Bleskem z čistého nebe byl tentokrát rozsudek soudu, podle kterého Česká pošta postupovala protiprávně, když svému řidiči v Praze vyplácela mzdu o 3000 Kč hrubého vyšší než kolegovi v Olomouci, který vykonával stejnou práci. Česká pošta, byť státní podnik, zkrátka žila v představě, že žijeme v kapitalismu, kde cenu určuje nabídka a poptávka. A na nabídce a poptávce logicky závisí i cena. Neboli mzda, tedy cena práce.

Česká pošta, byť státní podnik, ví, že když nabídne v Praze stejné mzdy jako v Horní Dolní, nikoho do práce nesežene. Jednou už jsou v Praze vyšší životní náklady, a tak jsou tu taky vyšší mzdy. Naopak když pošta v Horní Dolní vyplatí stejnou mzdu jako v Praze, nebude řádným hospodářem, protože nemaximalizuje zisk, a mohla by se tedy dostat do křížku se zákonem, protože plýtvá veřejnými penězi získanými z výpalného s názvem daně.

Soud byl ale jiného názoru.

Čistě akademicky by mě zajímalo, jakého názoru by byl stejný soud, kdyby někdo jiný podal jinou žalobu na poštu, že po splnění prvního rozsudku nesplňuje pošta jiný zákon ukládající jí jednat jako řádný hospodář. Negoval by druhý rozsudek rozsudek první???

Ať tak či onak, požadavek soudu na vyplácení stejné mzdy ve všech regionech přímočaře ignoruje fakt, že jsme stále ještě tržní ekonomikou, ačkoli se mnoho lidí snaží o návrat k socialismu. Ignoruje fakt, že v nabídce a poptávce po práci regionální rozdíly existují. Tváří se, že když se budeme tvářit, že něco neexistuje, existovat to nebude. Tváří se, že když se budeme tvářit, že nezaměstnanost je v Praze a v Karviné stejná – asi si tu statistiku úřady práce nějak zfalšují, či co.

Asi vás tentokrát překvapím, ale v tomhle konkrétním případě České pošty nemám s rozsudkem zas tak velký problém. Jistě, je to Kocourkov. Jistě, jeden princip neguje druhý. Ale co by člověk asi tak čekal od státu? Efektivitu? Logiku? Tržní jednání? Pak by to nebyl stát. Ve státním je to taková bída principiálně, že tady už není moc co pokazit.  Lidé totiž už dočista ztratili schopnost rozlišovat mezi soukromým a státním. Pošta je státní podnik – a tedy nepodniká na základě normálních tržních principů, ale naopak tržní principy svou existencí boří.

Chtít po státním podniku, aby platil v každém regionu jiné mzdy, je sice z tržního pohledu výsostně logické, ale taky je to asi jako chtít po Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, aby v každém okrese vyplácelo jiné dávky v nezaměstnanosti nebo jinou rodičovskou podle velikosti životních nákladů. Vždyť i to, že státní pošta zaměstnává státní zaměstnance, je svého druhu sociální politika. Takže se na to musíme podívat jinak:

Chyba není v tom, že pošta coby státní podnik má nařízeno platit všude stejnou mzdu. Chyba je v tom, že pošta coby státní podnik stále ještě existuje a nebyla dosud zprivatizována. Pak by jí do mezd neměl nikdo mluvit. A právě tady začíná onen problém.

Řada lidí totiž rozsudek vnímá jako precedent i pro soukromý sektor. A to je průšvih. Hospodářská komora proto už vyzvala zaměstnavatele, aby zkontrolovali svou stávající mzdovou strategii. Najednou se leckteré firmy lekly, že možná nevědomky nedodržují zákon.

Není divu, že podniky jsou zmatené. Máme tu ještě kapitalismus, nebo už přišel socialismus? Rozhoduje ještě nabídka a poptávka, nebo už tu máme centrální rozhodování o výši mezd, po kterém přijde i centrální plánování dalších cen? Někomu by mohlo přijít nespravedlivé, aby v Olomouci měli stejné mzdy jako v Praze, ale nižší nájmy. Možná se pak bude nějaký Pražák soudit, že chce nájmy jako v Olomouci. Tohle by nebyl precedent jen pro zaměstnavatele. Jakmile se s ní jednou začne, zločinná rovnostářská ideologie se rozlije po celé ekonomice.

Zástupci podniků proto chtějí zpřesnění zákona. To ale znamená zase víc byrokracie. Zákony by měly být jednoduché a jasné všem. Pokud potřebuje zákon zpřesnění, je k ničemu. Vůbec neměl existovat.

Je to další klacek pod nohy podnikatelskému sektoru. Pokud začneme vyplácet všem stejnou mzdu, bude trh nepružný. Nikdo se nebude snažit. Proč by to dělal? Ekonomika neporoste. Jsme tam, kde jsme byli před třiceti lety. Rovnostářství nefunguje. Rovnostářství je cesta k neefektivitě a chudobě.

A teď perla: „Pokud má zaměstnavatel zájem zohledňovat u svých zaměstnanců životní náklady, jimž jsou tito zaměstnanci vystaveni, měl by využívat jiné nástroje realizované mimo vlastní mzdu, jak kompenzovat zvýšené životní náklady v určitých regionech, aniž by docházelo k neodůvodněným diferenciacím ve mzdách – třeba ve formě příspěvku na bydlení.“ To je věta hodná politika. Taky ji po rozhodnutí soudu řekl prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Tedy politik.

Jinými slovy, budeme zase švejkovat a vymýšlet, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mohli bychom dát sice všem lidem takovou mzdu, jakou si podle tržního ocenění zaslouží, ale my si to zkomplikujeme. Dáme lidem stejné mzdy a pak jim dáme různé bonusy, příspěvky a jiné nesmysly, abychom se dostali ke stejnému výsledku, jenom aby to tak nevypadalo. Jenže trh je u socialistů sprosté slovo. Závist je svině a je ještě větší, když ji politici podporují levicovou ideologií.

Je to ovšem zločinná ideologie. Zavádí představu, že je správné, aby lempl měl stejně jako dříč. Že je správné mzdu si nárokovat, nikoliv zasloužit. Podporuje představu, že na nějakou životní úroveň je nárok. Něco vám řeknu. Nikdo, žádný zaměstnanec, nemá nárok po mě jako zaměstnavateli žádat zvýšení své mzdy se slovy: Mám vysoký nájem! Mám děti! Jsem samoživitelka!

Jediné, na co má každý nárok, je nabídnout mi obchod: Každý má právo mi jako zaměstnavateli nabídnout svou práci. A pokud se dohodneme na ceně práce, která bude nižší, než jakou hodnotu má pro mě nabídnutá práce, máme právo obchod uzavřít a podepsat pracovní kontrakt. Nic víc, nic míň. Jak prosté. Jak průzračné. Jak morální.

Evropská zelená mládež se patrně vzhlédla v Americe. V USA po smrti černocha George Floyda protestující (a rabující) sehráli pokus o „bezpolicejní zónu“. A komu by se zdálo, že USA je daleko, může juknout přes hranice.

Německá zelená mládež aktuálně navrhuje policisty coby „pachatele v uniformě“ odzbrojit a částečně nahradit sociálními pracovníky, kteří by dobrou radou či prevencí lidi usměrňovali a rozmlouvali jim špatné jednání.

Famózní myšlenka! Od teď už budou lidé hodní, nebudou krást a zabíjet. Místo násilí budou v ulicích kouřit trávu a zavládne ráj na zemi. Těm, kteří by náhodou chtěli všeobecnou pohodu narušit, bude domluveno a možná jim bude povolena i nějaká kapku tvrdší molekula než THC na uklidněnou. Dokonalé!

Něco podobného už před lety vyfantazírovali tvůrci filmu Demolition Man. To, co kdysi vypadalo na stříbrném plátně jako dobrá fantasmagorie, se o dvacet let později naplňuje. Ve filmu je zobrazena společnost odmítající násilí do té míry, že s ním časem přestala být schopna vůbec zacházet a čelit mu. Takže když se v moderní nenásilné společnosti budoucnosti náhle objevil kriminálník z minulosti, začal společnost úspěšně rozkládat, protože společnost se už neuměla bránit. Policie byla naprosto paralyzovaná.

A příklad ze Seattlu ukázal, že bez policie to nejde ani dneska. Anarchistická autonomní zóna musela být po pár týdnech kvůli vzestupu násilí vyklizena. Kdo by to byl řekl…? (Zn.: Sarkasmus.) Bezpráví v zóně se stalo neúnosné. Politici však vycítili společenskou poptávku jít policistům po krku, a tak jim začali osekávat rozpočty a platy do té míry, že historicky první afroamerická náčelnice v čele seattelské policie odstoupila ze své funkce. Podsouvat jejímu odchodu rasový podtext sotva někdo může. To jen Amerika ve svých sociálních pokusech už zašla příliš daleko.

Archaickou zkušenost máme i v ČR. Jistě si pamatujete, jak u nás před dvaceti lety zasedal Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Tehdy mírumilovní levicoví aktivisté zavítali do Prahy, aby bojovali proti globálnímu kapitalismu, což si představovali mimo jiné tak, že rozbijí výlohy nadnárodních korporací. Tehdy se policie snažila chránit provozovnu McDonald’s v centru Prahy. Nicméně byla zahnána na ústup – a to tehdy ještě směla být vyzbrojená. Budoucí neozbrojení policisté budou moci na násilníky tak maximálně pokřikovat: „Rozejděte se, vy ošklivá káčátka!“ A ti odvážnější policisté možná i vylezou z úkrytu.

Reakce na kult likvidace „zlých policistů“ je logická: Amerika se již vyzbrojuje. Lidé si na vlastní pěst kupují zbraně a střelivo, protože pochopili, že stát přestává plnit jednu z trojice svých jediných užitečných funkcí: policie, soudy, armáda. Neboli ochrana policií před vnitřními zločinci, ochrana a prosazování smluv skrze soudní systém a ochrana armádou před vnějším agresorem. Tři funkce státu, které brání rozpadu civilizace. Tři jediné omluvitelné, skutečné, nutné funkce státu.

A namísto toho mladí levicoví liberálové nárokují milion falešných, domnělých práv, dávají státu milion zločinných pravomocí zasahovat do životů lidí, kterým stát má sloužit, ale berou mu ty jediné ospravedlnitelné a nutné funkce. Funkce, bez nichž se každá společnost musí propadnout do anarchie a doby předindustriální a kmenové. Do války tlup na úrovni rovníkové Afriky.

Mladí Němci, kteří volají po zrušení policie, tedy vlastně chtějí zrovna takový rozpad státu i v Evropě. Jestliže ale mladí levicoví (a zelení) liberálové přijali logiku, že policajti jsou legalizovaní zabijáci, musí si logicky to samé myslet i o armádě. Skoro jako by se melouni inspirovali u americké trashmetalové kapely Megadeth, která ve skladbě Captive Honour zpívá:

Když zabiješ chlapa, jsi vrah,

Když jich ale zabiješ hodně, jsi dobyvatel.

Demolition Man byl ale vizionářský v mnoha ohledech. Pamatujete si na sexuální scénu, v níž se Sylvester Stallone těšil, že si po letech užije, aby zjistil, že v budoucnu bude sex bezdotykový? I to se už naplňuje. Zdravotnické úřady v Kanadě a Spojených státech totiž doporučují kvůli koronaviru využívat při sexu co nejvíc „bezdotykový“ přístup a mýt si po sexu ruce nejméně dvacet vteřin… To vše pro minimalizaci rizika nákazy. Tedy údajně. Vkrádá se myšlenka, že skutečným motivem je něco jiného: Politik, který prošel volbami, byl zbabělec, bál se rozhodnout sám, tak přesunul tíhu rozhodnutí na epidemiology, kteří volbami neprošli a v životě k moci nepřičichli. A ti z náhlé moci – zblbli.

Takže tu máme vyhlídky na anarchistickou levicovou společnost bez policie, bez armády a se sterilním sexem v rouškách a ve vaně s dezinfekcí. No – dobrou chuť.

Někdy mám pocit, že se svět nejen zbláznil, ale hlavně se zbláznil dočista dobrovolně. Matkou není žena, protože jí může být i muž, a místo slova žena by se nejspíš mělo používat slovo osoba s vaječníky. Co ti lidé blbnou?

Když hlouposti řeší lidé bez mozku, kterým se dříve říkalo sice politicky nekorektně, ale zato výstižně pitomci, o nic nejde. Když hlouposti řeší poslanci, je to průšvih. A to nás právě čeká.

Levicové feministky dlouhodobě řeší rozdíl v důchodech mužů a žen. Po složitém zkoumání a mnoha grantech z našich daní přišly na to, že když mají ženy v průměru nižší mzdy než muži, budou mít i nižší důchody. Přemýšlely proto nad tím, jak situaci na trhu „napravit“, až vymyslely legislativní řešení, které protlačily Evropským parlamentem.

A teď to začíná být pikantní, protože už tohle samo o sobě je nevýslovná zbytečnost, ovšem jako by to nestačilo, ještě se polovina reality stačila ztratit v překladu, když zprávu přebírali čeští novináři. To, co vyplynulo ze původní zprávy, kterou tento týden zveřejnil Český rozhlas, se totiž tvářilo tak, že čeští poslanci budou muset včlenit do české legislativy úchvatnou novinku. Když – podle této pokroucené zprávy – už muži nemusí chodit na dva roky vojnu, budou muset chodit minimálně na dva měsíce na rodičovskou. Pokud totiž na rodičovskou nenastoupí, zkrátila by se jim doba čerpání rodičovského příspěvku.

Není divu, že takhle podaná zpráva zavařila mnoha českým mužům hlavu. Zprávu hned začala přebírat další média a nad malým českým rybníčkem se rozpoutala bouřka. Tudíž se velice rychle ukázalo, jak fušerskou práci novináři odvedli, protože velmi rychle se zprávu podařilo „do-přeložit“ poněkud lépe. Jak typické. Nádherný to příklad, jak média vyrábějí veřejné mínění ze vzduchu.

Reálná podoba evropské směrnice tedy zní nakonec o něco lépe, než se původně zdálo. „Správnou“ podobu směrnice vysvětlil europoslanec Tomáš Zdechovský: „Záleží na každém státě, jak si to nastaví. Je tam možnost, že může (zavést sankce vůči mužům – pozn. autor), ale v žádném případě nemusí a může to zůstat tak, jak je tomu v současnosti. Myslím si, že nějaké nucení či vymezování tím, že by zkrátila doba čerpání příspěvku, není vůbec potřeba.“

Jo. Takže stát může a nemusí zavést sankce vůči mužům, kteří se rozhodnou na rodičovskou dovolenou nenastoupit. Typická salámová metoda. Zatím sankce jen mohou být. Příště budou muset být. Už jen to, že někdo dokáže pomyslet na nějakou sankci a povinnost v souvislosti s mužem na rodičovské a předložit tuhle myšlenku poslancům ke zvážení, je neuvěřitelná nehoráznost.

Ve společnosti se tak neustále posouvá náhled na normálnost. Věci dříve zcela svobodné se pomalu stávají dobrovolně povinné, asi jako bylo kdysi chození do pionýra. Člověku sice hlavu taky neutrhli, když nechodil, ale všude mu vysvětlovali, že si nechozením zbytečně komplikuje život. A co je na tom nejhorší – když jsou v původním znění zprávy vyložené nesmysly, nikdo se už nad nimi nepozastaví a nevznese podezření, zda nejde o pitomost, protože jsme si na nesmysly z Bruselu tak zvykli, že tohle se v nich zkrátka ztratí.

Autoři legislativy se domnívají, jak je to úžasný pokrok, když matka opustí dítě. Mně to připomíná „pokrok“ spojený se zavedením jeslí a nahnáním žen do pracovního procesu mezi údernice budující mír. Oddělení matky od dítěte není žádný pokrok. Je to nebetyčná hloupost nerespektující lidskou přirozenost. Sice se říká, že sovětští soudruzi rozdojili kozla, ale já si neumím představit, jak lze rozkojit mého muže. Skoro bych řekla, že s tím kozlem muselo být míň práce. Byť manžel stále kyne a začíná být zralý na podprsenku, kojení od něj nečekám. Miminko ho ale čeká. To, co soudruzi v Bruselu vymysleli, implikuje, že budou děti na umělé stravě, což z pohledu zdraví dítěte i ženy moc výhra není.

Feministky se domnívají, že když budou muži zůstávat doma s dítětem, situace žen se zlepší. Domnívají se, že když si žena na dva měsíce odskočí zpět do práce, aby pak zase utekla k dítěti, bude na ni zaměstnavatel čekat s otevřenou náručí. Osoba pověřená řízením školy (dříve normálně označovaná jako ředitel či ředitelka) bude jistě nadšená, když se učitelka matematiky vrátí do školy na listopad a prosinec, aby pak měly děti do konce roku zase suplování. Pochopitelně jsou feministky vedle jako jedle. Většina zaměstnavatelů nebude na takové komplikace zvědavá a vyhoví zákonu jen neochotně, aby neměli problémy před zákonem.

Tlak na mužskou rodičovskou, ať už se sankcemi nebo bez, ať už „jen“ deklaratorními směrnicemi, nebo skutečnými nařízeními, je systémově špatné řešení. Mělo by být na každém, zda se dobrovolně rozhodne zůstat doma. Nikdo by mu neměl bránit, také by ho neměl nutit vytvářením pocitů viny. Je to příklad klasické špatné evropské legislativy, která zbytečně omezuje svobodu, ekonomickou konkurenceschopnost a efektivnost. Nějaká soudružka se prostě rozhodla, že ví, co je pro rodiče, aniž by se ptala. No – mýlí se. Jako každý socialista. Jinak by ostatně nebyl socialistou.

Google přišel novinkou. Ve svém vyhledavači začal označovat podniky či obchody vlastněné Afroameričany atributem s názvem „Black-owned“. Je to vlastně „obchodní“ odpověď na politickou kampaň Black lives matter.

Černoši nejsou jediní, kdo se mohou nechat takto označit na podporu svého podnikání. Podobně je možné uvést do atributu „zvláštnosti místa“ například také to, že podnik vedou ženy či že je vhodný pro zástupce LGBT komunity.

Na tuhle novinu se můžeme dívat všelijak. Ovšem ten jediný pohled, který neuznávám, je ten, který s největší pravděpodobností celou akci taky motivoval: Totiž pokus o podporu černochů. To je totiž rasismus jako prase.

Dalo by se na to dívat jako na skvělý marketingový tah Googlu: Když je po něčem poptávka, tak dává smysl ji uspokojit. V tom je podstata vydělávání peněz. Obchod je směna: Jeden nabídne zboží či službu, druhý za ni zaplatí penězi. Pro prvního mají větší smysl peníze, pro druhého má větší smysl zakoupené zboží či služba. Když se transakce uskuteční, oba jsou spokojeni, protože oba účastníci získali větší užitek.

Obchod je tak vysoce morálním počinem: Zvyšuje užitek obou stran, a to za cenu pro oba dohodnutou a akceptovatelnou. V trochu širším a přeneseném pojetí můžeme princip obchodu vidět i v mezilidských vztazích: Přítel mi svou přítomností, svým chováním, svými vlastnostmi navozuje veskrze příjemný pocit – a já mu za to „platím“ svou přízní. Oba jsme obohaceni. Jakmile mi ale kamarád začne pít krev, jen co se na něj podívám, nemám už víc motivaci se s ním stýkat a „platit“ mu za jeho existenci v mém životě mou přízní. Není nad princip obchodu.

Pokud se podíváme na počin Googlu touto optikou, vše dobré – je tu poptávka po označení „černých“ obchodů, tak je tedy Google značí. Je-li to čistokrevný obchod, fajn. Provozovatelé, zákazníci i Google jsou spokojeni, protože dostali, co chtěli, užitek všech vzrostl. Není co namítnout až na to…

Až na to, že aktuálně je společenská situace nastavená tak, že kdyby snad bílý majitel obchodu chtěl označit, že jeho obchod je „bílý“, se zlou by se potázal. A přitom poptávka by tu beze sporu byla. Byla by však označená za rasistickou. Ejhle, on to tedy asi nebude čistokrevný obchod. Najednou se ukazuje, že je to ideologie. A odtud už to není dobré. Bílý má najednou míň práv než černý. Bílý nemůže provozovat stejný marketing na podporu svého obchodu jako černý. Jak by se asi Google díval na to, kdyby se objevil inzerát: „Pronajmu byt – zn.: Bílý majitel“? Byla by to rasistická kauza jako hrom. A asi i na paragrafy by došlo.

Nechť si kdokoliv označuje svůj podnik jako černý, lesbický, transvestitský, romský, nebo nevím jaký – je to jeho svaté právo hlásit se k nějaké skupině. Já to sice nechápu, protože mi uniká, proč se někteří lidé chtějí schovávat za jakékoliv skupiny – já jsem já, já nejsem „my“, nikdy by mě ani nenapadlo schovávat svou osobnost za označení jakéhokoliv gangu. Ale budiž, chtějí to mít, nechť to mají. Ale v tom případě je zrovna tak přípustné, aby se bílý muž označil za bílého muže coby majitele podniku. Protože černá žena není ničím víc než bílý muž. Obojí je jen popisem fyziologie – a nemá to nic společného s kvalitou bytosti. To, že se kdokoliv narodí v nějaké skupině, není jeho zásluhou a popisem jeho charakteru.

Rasismus zcela jednoznačně v USA byl po dlouhá desetiletí problém. A zcela jednoznačně zde ještě pořád je mnoho rasistů. Dnešní odpovědí společnosti na rasismus vůči černým ovšem není opovrhování rasismem a rostoucí barvoslepost, ale pravý opak: Dnešní odpovědí na rasismus je pozitivní diskriminace menšin a rasismus vůči bílým.

Rasismus není ničím jiným než odporným kolektivismem. Popíráním faktu, že i kdyby – čistě hypoteticky – šlo u nějaké, jakékoliv, skupiny nějak statisticky prokázat, že je třeba v průměru a ve velkých číslech méně inteligentní, línější, agresívnější, či co já vím, než nějaká skupina jiná, pořád bychom se v tomhle hypotetickém případě bavili jenom o průměru. A ten by nám neříkal vůbec nic o tom kterém jednotlivci. Na kolektivismu je odporné to, že jednotlivci nedává žádná práva a věří, že tlupa je víc než jednotlivec.

A rasismus je tou nejprimitivnější formou kolektivismu. Odpovídá kolektivistické neschopnosti vidět jedince. Je úplně jedno, jestli tenhle kolektivismus nějakou skupinu adoruje, nebo zatracuje. Ve své podstatě není velký rozdíl mezi tím, jestli Židé museli v nacistickém Německu nosit hvězdu, anebo jestli běloši si na rozdíl od černochů nesmí označit svůj obchod jako bílý. Obojí ignoruje člověka jako jednotlivou bytost. Ignoruje to fakt, že v obou skupinách se vyskytovali géniové i hlupáci, úžasní lidé i prevíti.

A proč se dneska k rasismu „naruby“ znovu vracíme, když už v předešlých desetiletích do značné míry vymizel? Nu – protože celý svět zažívá renesanci odporného kolektivismu. Lidé nejsou ochotni myslet samostatně a schovávají se za skupiny, myslí v mantinelech skupin. V dnešním kolektivistickém světě se prostor pro jednotlivce vytrácí, a tak je snadné vnímat člověka jen jako část gangu: bílého, černého, ženu, muže či příslušníka jakékoliv jiné skupiny.

Hnutí black lives matter nebojuje proti rasismu. Stejně jako označování černých obchodů na Googlu není pouhou obchodní segmentací trhu a naplňováním poptávky, o které by se jednalo, kdyby se stejně označovat mohli i bílí. Ve skutečnosti obojí je čistokrevným rasismem, který je dokonce institucionálně posvěcen. V obou případech jde totiž o kolektivistické vnímání jedné rasy jako homogenní skupiny – bez ohledu na to, jaké vlastnosti má ten který jednotlivec.

Čekáte, že vám dám nějaké rozhřešení, co s tím? Asi takhle: Rasismus poroste. Ano, poroste. Poroste, protože kolektivistické vnímání dál sílí. A protože jakýkoliv kolektivismus je čiré zlo, také neexistuje řešení rasismu dané jakoukoliv společnou akcí či společným zákonem.

Rasismus totiž zmizí, až počet těch silných osobností, které samy sebe vnímají jako jednotlivce, převládne ve společnosti nad slabochy, kteří mají pocit, že cokoliv mohou dosáhnout jedině jako dav.

Mimochodem, není náhoda, že dva největší rasisté novodobých dějin se urodili ve dvou velmi podobných kolektivistických systémech systémech: Byli to Hitler a Stalin.

Bude druhá vlna? Nebude? Jasně, že bude. Ovšem nemá to nic společného s epidemiologickou situací a už vůbec ne s nebezpečností viru. Ostatně to bylo specifikum covidu od počátku – realita se rozcházela s mediálním obrazem.

Jakmile se začaly v Evropě vypínat ekonomiky, prakticky okamžitě se také začalo mluvit o nějaké „záchraně“. V pojetí leaderů EU měla spočívat ve zvětšení role státu, zmenšení soukromého sektoru a větším zadlužení. Od března vývoj nezadržitelně směřoval k summitu zemí EU, který se nakonec uskutečnil v polovině července.

Výsledky summitu jsou pro veřejnost prezentovány jako boj s koronavirem a záchrana pokoronavirové ekonomiky. V realitě však nejde o nic jiného než o zástěrku pro fakt, že se znovu zuby nehty tlačí na udržení eura v předluženém jižním křídlu eurozóny. Summit místo aby ekonomickou situaci zlepšil, naopak výrazně zhoršil fiskální pozici EU. Rozumějme – toho, kdo byl zadlužený až po uši, zadlužil ještě víc. Tak záchrana nevypadá. Eurozóna je zkrátka až příliš odhodlaná udržet všechny stávající země ve své náruči, to je celé.

Summit ukázal ještě jednu skutečnost. Koronavirus se kromě zástěrky pro záchranu předluženého jihu Evropy také stal zástěrkou pro přijetí „zelených“ politik. Však také už vysloveně komicky působí například to, že se účastnické země zavázaly, že nově odsouhlasený vysoký rozpočet pomůže naplňovat třeba nový poplatek z nerecyklovaných plastů… Který to pochopitelně nevytrhne.

Koronavirem je a bude vysvětlována zostřená „zelená“ politika. Ta bude prezentována jako posun na vyšší úroveň ekonomiky, jako nezbytná součást zvýšení konkurenceschopnosti, nutná oběť v zájmu obnovy po epidemii. Ve skutečnosti všechna opatření vedou k pravému opaku: Ke zmenšení evropského průmyslu na nižší produkční úroveň, snížení evropské konkurenceschopnosti (protože průmysl nebude motivován ziskem, nýbrž ideologií, což je opak konkurenceschopnosti) a ke zvýšení nákladů a snížení ziskovosti (což zdecimuje část i těch podniků, které přežily administrativní vypnutí ekonomiky).

Natvrdo řečeno: I kdyby epidemiologicky druhá vlna nepřišla, eurozóna či EU si ji (nebo jinou zástěrku) bude muset vymyslet, aby mohla v příštím roce dál dotovat své jižní křídlo a hrát si své rádoby-zelené ideologie.

Podívejme se na situaci optikou evropských leaderů, kteří vědí, že bude třeba rozdávat jihu další peníze vygenerované na severu a bude nutné k tomu vymyslet nějaký legitimně se tvářící důvod. Celkem logicky pak tito leadeři využijí situace, aby druhou vlnu řádně rozmázli a tento „legitimní“ důvod si dopředu připravili.

Jsme svědky typické salámové metody. Mnohé regulace, rozpočtové výdaje a schodky by byly pro veřejnost těžko akceptovatelné, kdyby nebyly uvaleny v době vysokého stresu a strachu o život. Jakmile se ovšem jednou společnost mentálně zadaptuje na rozšíření veřejného sektoru na úkor soukromého, již tento stav akceptuje a uzavírá se tím na dlouhý čas cesta zpět.

Protože čím větší rozpočtový schodek, tím větší prostor pro dotace, přerozdělování a nákup politických hlasů, logicky je v zájmu politiků působit s co největším rozpočtovým schodkem (a proti zájmu ekonomiky jako celku). Proto politické vedení země bude toužit opakovat vysoké rozpočtové schodky i v dalších obdobích.

Společnost již bude smířená s tím, že země hospodaří s extrémním schodkem veřejných financí a probíhá v ní extrémní přerozdělování, protože tabu již jednou padlo. A málokdo z ekonomických laiků dokáže dohlédnout dlouhodobé důsledky tohoto jednání, když krátkodobě budou mít lidé pocit, že „jsme to přežili“.

Přesto by společnost pravděpodobně požadovala alespoň částečné snížení rozpočtového schodku v dalších letech. Podobně jako v případě udržení jihu Evropy v eurozóně, i u nás platí, že se musí vytvořit umělá záminka pro tak velké rozpínání státního sektoru. Jediným mechanismem, jak k tomu připravit půdu, je vytvoření kombinace strachu a postupného posouvání měřítek.

Zde je také vysvětlení, proč český stát poskytuje pouze poměrně chaotické celkové údaje o počtu nakažených, ale neposkytuje údaje typu počet nově nakažených na počet nově testovaných, počet mrtvých nikoliv s virem v krvi, nýbrž na virus, procento těžkých případů nově nakažených versus procento těžkých případů jiného typu nově zachycených respiračních onemocnění, a tak dál.  Kdyby totiž tyto údaje byly otevřeně poskytovány, naprosto by se změnil mediální obraz nákazy, takže by nebylo možné první ani druhou vlnu použít jako zástěrku pro drastické navýšení objemu veřejného sektoru.

Druhá vlna tedy bude, i kdyby hypoteticky nepřišla epidemiologicky. Druhá vlna musí být vytvořena politicky z důvodů finančních potřeb (nejen) české vlády. A aby tato záminka splnila svou funkci, musí být provázena určitým množstvím regulací, zvláště navenek viditelnými symboly bez vypínání ekonomiky. Tedy roušky, povinné udržování rozestupů, rušení veřejných akcí a podobně.

Už jiná věc je, že to všechno jsou jen divadelní rekvizity.

Často slýchám, že koronavirus byl k něčemu dobrý. Lidé se prý „chytili za nos“, alternativně prý se „vrátili k rozumu“. Hm. Nesouhlasím. Lidé se za nos nechytili vůbec. Jen co jim otrnulo, pokračují v ještě větších blbostech.

Vloni jsme pozorovali šílenosti na německém nemovitostním trhu, kde zmrazili nájemné. Letos pozorujeme šílenosti navrch ještě ve Španělsku. V Barceloně si totiž myslí, že našli recept na krizi bydlení. Mají zákon, který umožnuje neobývané byty vyvlastnit za polovinu tržní ceny. Evropských zemí, které překračují nepřekročitelná tabu, přibývá.

Město si od toho slibuje, že údajně poklesnou ceny nájmů, protože majitelé budou donuceni rychle byt pronajmout. A ti, kdo to nestihnou, pomohou městu k levným bytům. Město tak vyvlastněné byty pronajme rodinám s nízkými příjmy. Do budoucna by přitom soudruzi zákon rádi ještě novelizovali tak, aby stačilo, že je byt jen šest měsíců neobýván, a bylo by možné ho hned vyvlastnit.

Radní nicméně přiznávají, že se jim do vyvlastnění ani moc nechce. Kdyby totiž byty vlastnili, museli by se o ně taky starat. A to je práce. A práci nemá žádný soudruh v lásce. Proto se ostatně taky stal soudruhem. Radní by byli nejraději, kdyby majitelé bytů hned byt pronajali pod tržním nájemným.

Skoro se tak zdá, že se Barceloně podařilo chytře vymyslet jak zajistit bydlení pro všechny. Podobně se kdysi uvažovalo i u nás. To když soudruzi komunisté přišli s myšlenkou nadměrných metrů a stěhovali lidem do jejich bytů další rodiny. Skoro ze dne na den taky všichni bydleli. A jen idiot věří, že to fungovalo.

Očekávaný pokles nájmů bude v Barceloně jen dočasný. Ano, krátkodobě budou muset všichni levně pronajímat, i když nechtějí. A dlouhodobě? Dlouhodobě do takových podmínek nikdo nové byty nepostaví. Nebude mít motivaci. Takže počet bytů neporoste. Když je bytů pořád míň, nájemné může dlouhodobě jen růst. Bydlení bude dražší, horší a přesto hůř dostupné. A spokojený nebude nikdo. Ani soudruh na radnici, kterému bude spíláno, že byty pořád nejsou.

Tím to ale nekončí. Socialistická zlodějina má aktuálně zelenou po celé Evropě. Pokud projde státem posvěcená krádež bytu za nesmyslně nízkou cenu, brzo se objeví další „progresivní“ návrhy. Že by třeba zelení přišli s tím, jak je neekologické, aby měla každá rodina svou vlastní pračku, myčku či sušičku? Že by měli vše povinně sdílet, aby sousedé či třeba ulice nemuseli stejné vybavení vůbec nakupovat? Vždyť by pak nebylo nutno tolik vyrábět a emitovat uhlík…

Nezdá se vám to? Tak si zvykejte; soukromé vlastnictví je v očích soudobých soudruhů nejen odporné, ale taky neekologické. Všichni by podle nich měli ve své komuně všechno sdílet.

Předpokládám, že předpokládáte, že maluji čerta a Španělsko je extrém. No – není. Něco v podobném duchu se už žene i na nás. ČSSD připravila návrh zákona, podle kterého by obce měly od developera dostat 25 procent bytů pro své účely za nákladové ceny. Socialisté si od toho údajně slibují pokles cen bytů.

Především je to zrůdnost jdoucí proti lidské přirozenosti. Aby developer podnikal, potřebuje určitou ziskovost projektu. Kdyby ziskovost byla příliš nízká, podnikal by s něčím jiným, kde by měl vyšší návratnost investice. Pokud developer může marži realizovat jen na třech čtvrtinách bytů, musí byty zdražit, aby vykompenzoval to, že na čtvrtině bytů nic nevydělá. Byty tedy v rozporu s očekáváním socialistů zdraží. Ne nadarmo se říká, že žádný socialista nepochopil ekonomii. Jakmile ji totiž jednou pochopí, už není socialistou.

ČSSD tvrdí, že se u zákona inspirovala na západě. Tomu bohužel věřím. A právě toho se bojím. Neomarxisté dneska neřádí na východě, ale na západě. Zvěrstva z Berlína známe už z loňska, teď přichází na řadu zvěrstva v Barceloně. A další města a země budou následovat. Nedostatek čehokoliv ještě nikdy žádný soudruh nevyřešil tím, že ono něco někomu ukradl. Trochu mě ale děsí, že k rozumu se lidstvo většinou vrací teprve až jako k poslední možnosti, když všechny předešlé idiocie selhaly.

Když jsem byla dítě, vykládalo se, že jednoho dne prý nebudou války, všichni Evropané se spojí a budou žít v jednom státě, kde bude jak v pohádce. Pochopitelně to znamenalo, že všichni taky budou mít jedny peníze.

Čím jsem byla starší, tím víc bylo jasné, že to je jen sen. Války budou vždy. A mít v celé Evropě jen jeden stát a jedny peníze taky není reálné.

Nicméně mnoho lidí stále pohádce věří. Jejich sen je opět blíž, když Chorvaté a Bulhaři udělali další nezbytný krok k tomu, aby zrušili své měny a nahradili je eurem. Vstoupili do takzvaného systému ERM II, v němž musí setrvat nejméně dva roky. Pak začíná proces přechodu na novou měnu, takže teoreticky mohou země přijmout euro už v roce 2023.

Mnoha fandům unifikace možná ukápla i slzička dojetí a závisti. V době kolem našeho vstupu do EU se mluvilo o tom, že euro přijmeme už v roce 2007. Pak se mluvilo o roku 2010. Vláda měla řadu termínů. A potom se otočila nálada ve společnosti, změnily se vlády a termíny přijetí eura se raději přestaly stanovovat, protože začalo být směšné, jak se stále odsouvají.

Zatímco kdysi chtěli lidé euro co nejdřív, s příchodem dluhové krize v Řecku otočili a o euro ztratila značná část z nich zájem. Pochopili, že do hořícího domu se stěhuje jen blázen a že i s naší korunou se máme dobře.

Když Slováci přijali euro, posloužili jako příklad, že euro není žádnou výhrou. Ačkoli mají Slováci euro, stále odházejí za prací do Čech. A to platí eurem už řadu let. Kdyby bylo euro zázračnou pilulkou, odcházeli by Češi na Slovensko, nikoliv naopak.

Chorvaté vstoupili do EU mnohem později než Češi, přesto nejspíš přijmou euro už deset let po svém vstupu. Když si vzpomenu na válku na Balkáně v devadesátých letech, je to pro ně svým způsobem úspěch.

Pro eurozónu to ale žádné vítězství není. Stále se rozrůstá o chudší a chudší země. A to není dobře. Už mnoho let před vznikem eura ekonomové věděli (a jeden z nich dostal i Nobelovu cenu), že měnová unie funguje tím lépe, čím jsou si státy podobnější. Není problém mít jednu měnu v Rakousku, Německu a Beneluxu. Je to ale problém, když k nim přidáte ekonomikou s naprosto odlišnou úrovní. A to je problém zejména Bulharska. Je to příliš chudá země.

Nejvíc do očí bijící je bulharský hrubý domácí produkt (HDP) přepočtený na hlavu. Zatímco v eurozóně byl v roce 2019 podle Eurostatu 31 280 eur, v Bulharsku jen 6 800 eur. Tady o podobnosti nelze vůbec mluvit. Pro zajímavost: Lucembursko má HDP na hlavu 83 640 eur. Někdo může říct, že Lucembursko je specifická ekonomika a extrém. Dobře, tak pojďme na Balkán: Slovinský HDP na hlavu činí 20 490 eur. Víc to nemusíme rozebírat. Jestli chce eurozóna pokračovat v rozšiřování, tak může třeba pokračovat u zemí rovníkové Afriky. Možná tam budou mít lidé také pocit, že jsou konečně v klubu bohatých.

Eurozóna opravdu bývala vnímána jako klub bohatých. Ale jen do doby, než se ukázalo, jak je předlužený její jih. Bohužel se stávající epidemií a přemrštěnými opatřeními proti ní dluh eurozóny dál poroste. Itálie letos nebude daleko od zadlužení, které u Řecka bylo považováno za neudržitelné. Tehdy vznikl euroval, aby hájil jednotnou měnu. Byl to velký krok, se kterým se předtím nepočítalo. Euro mělo žít bez valu jako dolar. Dokonce kvůli eurovalu padla i slovenská vláda, když jedna z koaličních stran nechtěla pomáhat papírově bohatšímu Řecku s placením dluhů.

Dluh je také jedním z hlavních argumentů, proč nevstupovat do eurozóny. Evropská dluhová krize totiž nebyla nikdy vyřešena. Dluh byl jen zameten pod koberec a přestalo se o něm mluvit. Proto se nyní politici opět musí scházet, aby řešili, jak to udělat, aby se Evropa mohla dál zadlužovat a nevypadalo to tak trapně. Proto musí vzniknout nové záchranné instituce. Proto se ale také bohaté Německo nebrání rozšíření eurozóny o chudé země. Do hry je totiž třeba vtáhnout co nejvíc států: Všichni budou společně pomáhat a ručit. V banku bude ještě víc peněz než kdy dřív.

Mnozí fanouškové eura taky chápou rozšíření eurozóny jako rozšíření „zóny míru“. Domnívají se třeba, že když Pobaltí přešlo na eura, už se nemusí bát Ruska, protože podle nich společná měna zastaví tanky. V této logice chápou rozšíření eurozóny jako pojistku i před další válkou na Balkáně.

To je dost naivní. Na Balkáně to už dávno doutná. Sice se tam neválčí, ale v srdcích zůstává velká nenávist. Kosovo není vyřešeno a mnozí se stále bojí myšlenky Velké Albánie. Tento problém se ještě vrátí – a je jedno, jakou měnou se na Balkáně bude platit.

Často se mě lidé ptají, zda mají Češi euro přijmout. A teď, po přijetí eura v Chorvatsku, jich asi bude ještě víc. Mohla bych vyjmenovávat mnoho argumentů, proč bychom euro přijímat neměli. Mohla bych jmenovat studie, které ukazují, které země na euru vydělaly a které prodělaly. Ale nebudu.

Během těch necelých dvaceti let, co u nás euro zleva zprava diskutujeme, se z něho pro mnoho lidí stalo náboženství. Diskusi už jen předstírají. O přechodu na jiné náboženství se přeci nediskutuje. Už neposlouchají, už jen vysílají. Kdo ještě nemá na euro názor, nejspíš ho už mít ani nebude. Nebudu tedy nikoho přesvědčovat.

Některá sdružení a neziskovky stále vedou zbytečnou bitvu a snaží se někoho zlomit. Vzhledem k tomu, jak pěkné grafiky a zavádějící argumenty prezentují na sociálních sítích, nepochybuju, že si platí dobré agentury. Jejich lobbisté ale selhávají. S Čechy nic nesvedli. Podle eurobarometru je 60 % Čechů proti zavedení eura.

Když se ale podíváme na jiné průzkumy, třeba na CVVM, tak podle něj euro nechce hned 75 % lidí. Oba průzkumy přitom proběhly v dubnu 2019. To je celkem velký rozdíl. A přesto je výsledek „stejný“: Prostě drtivá většina lidí euro nechce. A malá menšina (podle CVVM 20 %) to nechce pochopit a vyrábí manévry.

Euro pro ČR není užitečné, ale Chorvatům a Bulharům držím palce. Ještě nemají vyhráno. Teď to teprve začne být zajímavé. Vzpomeňte na Slovensko, kde se šuškalo, kdo na euru vydělal, když prý mu byl údajně na jachtě v Monaku prozrazen kurz, za který proběhne finální přechod z koruny na euro. A Balkán je znám korupcí…