Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Znám jednu nástrojárnu. Před lety celkem velký a úspěšný podnik na severu Čech. Dneska už trochu zašlá, ne úplně nejmodernější firma a ne úplně nejnovější technologie, bez závratných zisků, nicméně stále mající svou stálou klientelu.

A stále obsluhující ten typ zákazníků, kteří nechtějí do většího města za lepšími a dražšími službami, na které by museli dlouho čekat.

A tak ta omšelá nástrojárna, se svými 20 let zastaralými, ale stále jakžtakž funkčními obráběcími stroji, tak nějak funguje, zaměstnává lidi a uspokojuje zákazníky.

Jednoho dne začnou poslední fungující obráběcí stroje vibrovat. Pravdou je, že se už sypou dlouho, vždy se nějaký kousek zalátoval a nějaký díl dokoupil a jelo se dál – až do další poruchy. Ale nyní je to jiné, stroj vibruje, je nepřesný a již nevyrobí jiný výrobek než zmetek. Sice nějak funguje, nelze přímo ukázat na jednu součástku, kterou by se dalo vyměnit, ale stroj už prostě není schopen vyrobit, co zákazníci poptávají. A majitel se musí rozhodnout, co si počne se svou firmou.

Střádal-li léta poctivě, může vzít své uspořené peníze a koupit nový soustruh. Zákazníci ten stroj uvítají. Ale uvítají ho i zaměstnanci, kteří jsou již ze starého stroje vyčerpaní a sami si přejí vyrábět hezké výrobky. Ano, nový stroj stojí hodně peněz, ale po dvaceti letech to není marnotratná investice.

Pokud majitel nebyl až tak dobrý hospodář, může si vzít úvěr a z budoucího zisku své firmy postupně nový soustruh splácet. Jistojistě budou chtít se strojem pracovat i noví zaměstnanci, takže firma přijme nové nástrojaře. I noví zákazníci si najdou cestu k lepším výrobkům. Stoupne obrat, stoupne zisk a nový stroj se vyplatí.

Anebo se majitel rozhodne, že už je starý, že za těch pár zákazníků a zaměstnanců se nová investice nevyplatí, a všem narovinu oznámí, že firmu zavírá.

To vše se na čistém trhu může přihodit.

Jinak tomu je, pokud se nejedná o trh čistý, ale o trh vyloženě socialismem zašpiněný. Takový, v jakém se nalézá české zdravotnictví. Místo jedné malé nástrojárny máme jednu malou rozpadlou nemocnici na severu Čech. Se starými laparoskopickými nástroji a monitory horko těžko provádí laparoskopické operace. Do břicha už téměř není vidět, operatér už téměř nevidí, co v břiše vlastně dělá. Výrobek začíná být zmetek a už nemůže s takovou kvalitou obsluhovat zákazníky. Až potud dobré. Normální ekonomický příběh.

Jenže tragédie začíná s faktem, že majitelem firmy je stát. Politické zadání velí, že se firma zavřít NESMÍ. Klienti tedy nesmí být puštěni do konkurenčního státního zařízení, které na tom mimochodem není o moc lépe a klienty nestíhá obsluhovat. Koupit novou věž také nemůže, protože ta už je v dotačním programu na rok 2022.

Pomineme perverzi, že stát na každou korunu, za kterou si kupuje dobro ve zdravotnictví, musel pracující lidi okrást minimálně o pět korun. Pomineme zlo, které předchází udělování dotací. Pomineme kličky, jak rychle kliknout na počítači tak, aby náš elektron doběhl na ministerstvo jako první a klinika dostala právo být na dotačním seznamu. Pomineme aparát úředníků, lobbistů, poradců a vyplňovačů nekonečných tabulek pracující v mezích zákona na plný úvazek pro blaho společnosti. Pomineme i vulgární výroky sociálně laděných ministrů o tom, že kliniky prý mají léčit a ne vydělávat, takže představa, že by si klinika na nové nástroje a kamery ušetřila sama, je absolutně iluzorní a klinika se stává obětí a prosebníkem zvrhlého dotačního průmyslu.  Pomineme, že kdo chce lepší nástroje, aby mohl nabízet lepší služby klientům, musí se pitvořit a ponižovat, natahovat ruce a kamarádit se s politiky, kteří se chtějí vyfotit před úspěchy jiných. Pomineme, že kdo chce léčit, nesmí vydělávat, ale musí se zaprodat špinavé hře o dotace, být součástí systémového plýtvání a přiblble se u toho usmívat, aby to málo, co ukápne, mohlo být konečně použito ve prospěch pacientů. Prostě to vezměme tak, že jsme tedy do toho hořkého jablka kousli a máme dotační titul, máme slíbené peníze a za rok a půl je snad budeme mít. A pak na nástroje ještě budeme muset vypsat výběrové řízení a další půlrok je soutěžit. Jenže…

Jenže dva roky jsou dlouhá doba.  Dlouhá doba zvláště pro utrpení s nemocným žlučníkem. Zavřít naše nástrojárna nechce, nový soustruh ale nemá. Ani naše nemocnice zavřít nechce, novou laparoskopickou věž ale nemá. Takže majitel dá jasný pokyn: vyrábějte zmetky, za stejnou cenu je nuťte klientům a tvařte se, že to jsou kvalitní výrobky. Když si klient bude stěžovat, nebo když ho náš výrobek poškodí, sveďte to na něj, že výrobek nesprávně používal, nedodržoval režim, je to statistická náhoda, je to běžná porucha daná něčím jiným než špatným výrobním postupem na nevyhovujícím soustruhu. A když dojde na nejhorší, pořád můžeme obvinit nástrojáře, že nekvalitně pracoval, pak ho propustit nebo zavřít za trest do vězení. Něco si prostě už vymyslete. Na propagandu majitel peníze má, protože je to stát. Stát si finance opatří, když potřebuje. Tím nejsprostějším způsobem.

Jenže postarší unavení nástrojáři, vždy tepaní na kvalitě výroby, takové zadání neumí emočně přijmout. Nejdřív odešli ti nejdravější a nejmladší, kteří se chtějí učit nové a moderní postupy. Co se chtějí zlepšovat a růst a dělat karieru a mít pocit dobře odvedené práce a spokojených klientů.

Pak začnou odcházet i ti méně draví, ale stále morální a zásadoví. Sice se jim nechce cestovat do jiné továrny, ale neumí si představit podepsat se pod špatný výrobek; nespalo by se jim dobře. Jiní zase raději půjdou do předčasného důchodu, i když na hezkém stroji by rádi ještě pár let pracovali. A ještě jiní, mladí, čerství absolventi, kteří tradičně postupně nahrazují ty důchodové, ti už pár let nepřicházejí vůbec. Proč začínat kariéru a učit se na tom nejhorším?

A tak továrna chřadne nejen technicky, nejen investičně, ale postupně ubývají i zkušení nástrojáři, kteří vědí, jak výrobek kvalitně vyrobit. Zůstávají jen ti zlomení, ti ochotní upustit od vyšších principů, nebo ti, kteří chtějí místním zákazníkům vyhovět za každou cenu a dát jim alespoň nějaký produkt, protože jinak by nedosáhli na produkt už vůbec žádný. Smutné panoptikum motivací, morálních postojů, úhlů pohledů.

„Nejde mít tržní zdravotnictví. Trh by se orientoval jen na ty bohaté a chudí by neměli nic. To jen stát se postará o všechny.“ Tak tohle do nás dennodenně hustí státní propaganda. Propaganda financovaná z těch peněz, které chybí v chřadnoucích klinikách na periferii bez kvalitních zaměstnanců. A tak se stát stará tak, že chudým i bohatým svorně vnucuje nekvalitní výrobky poškozující zdraví, vytváří frustrované a neochotné zaměstnance klinik a dělá si z pacientů rukojmí.

Každý politik před objektivy kamer vysvětlí, jak nový dotační titul konečně zachrání kliniku a jak vděčíme vládnoucí straně za to, že se stará o lidi. Chce se vám brečet radostí, jakého orwellovského dobra se vám dostalo. Vždyť on se nový soustruh nakonec i vážně koupí. Jen nový majitel nástrojárny nedomyslel, že až soustruh dorazí, kamery po té slávě zhasnou, vybalí ho z krabice a konečně zapojí do zásuvky – že už tu za ty dva roky nezbyde jediný kvalifikovaný nástrojař, který by ho uměl obsluhovat.

V tu chvíli vždy někdo budovatelsky a trochu dětinsky naivně vykřikne: „Ale vždyť přeci máme nejkvalitnější zdravotnictví na světě!!!“ Ano, dotyčný se patrně právě vrátil z Bolívie, Afganistanu, Čadu, nebo se probudil z padesátiletého kómatu. Jasně, že máme, vždyť koukněte, kolik jsme schopni vyrobit výrobků na tom starém soustruhu, vždyť ta cena výrobků je jedinečná! Na co ty moderní a drahé soustruhy na západě? Nám stačí ty naše. Ty levné. Ty pro všechny.

Jestli se vám dosud scénář o zavřené nástrojárně zdál smutný, teprve teď nastane to pravé peklo. Vlastně máte nefungující nástrojárnu, postavenou masivními investicemi z peněz nakradených od všech, a stále vám přede dveřmi stojí klienti, kteří se nikdy nedočkají jediného výrobku jen proto, že ho nemá kdo vyrobit. Nástrojáři už nechtějí vyrábět vůbec, nebo už jsou dávno v jiné firmě, nedej bože dokonce v jiné zemi, kde zatím „prosperita“ není vulgární slovo. Kde spokojený klient je víc než fotka politika stříhajícího pásku před prázdnou klinikou.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždy, povzdechnul si v minulosti komunistický pohlavár Viktor Černomyrdin.

Můžete trh zakázat, můžete podvádět a švindlovat, můžete lhát i slibovat, ale nikdy nepřelstíte realitu. Nelze porušit první termodynamický zákon trhu: Nikdy nevznikne něco z ničeho. Dotace nenahradí prosperitu. Propaganda nenahradí motivaci. Cena nenahradí kvalitu.

Brzy to začnou chápat i lidé na severu, kteří se těší na novou kliniku, čtou bombastické články v novinách – a zatím nic netuší o drtivé podinvestovanosti kliniky a exodu lékařů. Tenhle způsob zavření nástrojárny bude ten nejdražší.

Tento text napsali Ing. Markéta Šichtařová + mjr. MUDr. Martin Vavruša, primář chirurgie rumburské nemocnice, ředitel privátní ambulance Xyrix a vojenský chirurg v Afghánistánu, s atestacemi druhého stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství.

Nové kolo dělení světa dávno začalo. Čína zařadila do své sféry vlivu Afriku a bude časem pokračovat Evropou. Čínská sféra vlivu bude ale jiná, než jsme znali třeba od Velké Británie nebo USA.

Američané měli tendenci vnucovat světu třeba i silou svou verzi demokracie a svobody. Čína bude dělat to samé. Jen její pojetí světa bude diametrálně odlišné.

Náš region střední Evropy byl vždy nárazníkový. Chtěli ho ovládnout Frankové, Germáni, Rusové – a nejspíš totéž budou chtít i Číňané. Jejich vize ovládnutí bude ale mít podobu ekonomického využití. Nula ideologie, 100 % užitnosti. Růst velmocí bývá rychlý. Možná budeme ještě překvapeni.

Někdo si může říct, že tyto geopolitické věcí neovlivní a že se prostě stanou i bez něj – tak proč by o nich přemýšlel? Jistě, neovlivní je. Ale vzpomeňme si, jak Židé, kteří počátkem třicátých let dvacátého století jen přihlíželi tomu, co se kolem nich děje, se pak divili. A jiní Židé, kteří jen nepřihlíželi, ale vše včas prodali, zašili zlaté mince do kabátu a včas se vydali na cestu mimo Evropu, se zachránili. Proto je třeba sledovat i globální dění.

Je ale ještě vůbec kam emigrovat, kdyby „něco“?

Před sto lety bylo dost jasné, kam by měl člověk z Evropy emigrovat. Jasnou odpovědí byly USA. Dnes to jasné vůbec není. Svoboda v pravém slova smyslu je pošlapávána skoro všude. Už ani v USA nelze říkat, co si člověk myslí, aniž by se musel bát o práci.

Někdo namítne, že v mnoha zemích končí demokracie – s tím ale nesouhlasím. Demokracie je vláda většiny. I totalitární systém může být demokratický – pokud si ho většina přeje a diktátora dosadí… Bleskový postup Talibánu v Afghánistánu naznačuje, že Talibán musí mít značnou podporu u veřejnosti, i když samozřejmě ne stoprocentní – kdyby měl podporu malou, větší část obyvatel by se mu stavěla na odpor a jeho postup by nemohl být tak rychlý. Že Talibán zabíjí civilisty a že se nám to v Evropě nelíbí, je už věc jiná – v jistém slova smyslu i to musí zjevně mít podporu značné části obyvatel a tedy jakési pofiderní prvky „demokracie“.

Nehledejme tedy země demokratické, hledejme země svobodné a blízké našemu vnímání. V tomto smyslu to není tak dlouho, co se v případě potřeby pro emigraci ještě nabízela Británie nebo Austrálie. Jenže dneska už je Británie se svobodou stejně na štíru jako další západoevropské země. Nějak se mi na jazyk dere spojení „lidově demokratické socialistické západoevropské země“.

Afrika je sice krásná, jenomže je velmi pravděpodobné, že to, co přišlo v Jihoafrické republice, přijde časem na celém kontinentu. Rasismus „naruby“ je na vzestupu po celém kontinentu. A opět nejde o nic jiného než o tu nejprimitivnější formu kolektivismu.

Kolektivismus má v Evropě a v USA poněkud sofistikovanější podobu než v někdejším Sovětském svazu a víc než po vyniknutí jednotlivce majetkem jde po vyniknutí jednotlivce nezávislým myšlením: Majorita se má obětovat minoritě, místo samostatného myšlení a zpracování faktů máme věřit emotivním ideologiím: zelené, genderové, nebo třeba covidové.

V Africe společnost jako celek ještě tak daleko nedošla a vzestup kolektivismu se demonstruje svou nejprimitivnější formou, totiž rasismem. Kolektivismus je to ovšem krystalický. Staví na příslušnosti ke skupině (kde klíčem je barva pleti), ignoruje a popírá individuální povahové rysy jednotlivce. „Hodnota“ jednotlivce je v rasismu dána jeho příslušností ke skupině, nikoliv tím, zda je člověk dobrý či špatný, morální či nemorální.

Kolektivismus je tedy čisté zlo, ať má jakoukoliv podobu, ať zdůrazňuje jakkoliv definovanou skupinu nad jakoukoliv formou individuality. Jeho nejhlubší myšlenkovou podstatou je vždy obětování jednotlivce „veřejnému zájmu“ a „kolektivu“.

Kolektivistické šrouby se utahují. Protože se utahují v Evropě, ve většině zemí Ameriky i v Africe, dá se čekat, že postupný nárůst uvidíme i v Asii.

Postupným vyškrtáváním tak zůstává snad jen něco málo zemí Latinské Ameriky, ale ani tady to není velká sláva. „Západ“ jako by za každou cenu usiloval o to rozložit sám sebe. Příkopy ve společnosti jsou z globálního hlediska rekordní. Už to dávno není souboj chudých a bohatých, levice a pravice, ale jednoduše kolektivistů a individualistů.

Zbývá tak jen jediné: Útěk co nejvíc mimo státní systém, do virtuálního prostoru, ke kryptoměnám, zlatu, šedé a barterové ekonomice, společně s čekáním, až pnutí přesáhne únosnou míru, zhoubná filozofie se zhroutí svou vlastní vahou a přijde znovu nevyhnutelný restart.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Média aktuálně řeší „velký průšvih“ ministryně Maláčové, která byla načapána u stolu, kde seděla s více než deseti lidmi. Ať se snažím, jak se snažím, tak docela nepobírám, v čem by ten její prohřešek měl spočívat.

To jako oním prohřeškem má být, že se chovala normálně a porušila nenormální vládní nařízení zralé na revizi psychiatrem? Okay, fajn, jak myslíte, klíďo píďo si počítejte počet lidí u stolu, je-li vám libo, proti gustu… a tak dál. Nechte se fascinovat počtem hostů u stolu; mě fascinuje věc jiná: Totiž hláška paní ministryně, které se následně po příslušném dýchánku dopustila na Twitteru: „Příjemný večer se spoustou mladé naděje z levičáckého twitteru.“

Levičácký Twitter, to je, oč tu běží. Chvíli mi trvalo, než jsem rozklíčovala, že „levičácký Twitter“ není míněn jako nadávka, nýbrž patrně má být seriózně míněným označením rádoby seriózní skupiny lidí. Tím by se ovšem leccos vysvětlovalo. Třeba i amatérství, s jakým se ministryně pustila do „řešení“ důchodů a sestavování své důchodové komise. Tak levičáckou komici jsme tu totiž dosud neměli.

Seznam jmen a profesí v komisi byl průšvih už na první pohled. Už jsem byla na mnoha ekonomických konferencích včetně těch zaměřených na důchodovou reformu, ale mnoho jmen z Komise jsem v životě neslyšela a o důchodech jsem od nich nic nečetla.

Opravdu aktivní v této oblasti byli za posledních deset let jen zhruba čtyři lidé z více než čtyřiceti členů Komise. Troufnu si tedy tvrdit, že minimálně 80 % členů komise o tomto tématu před založením Komise nic nevědělo. A taková skvadra hodlá rozhodovat o vašich důchodech a budoucnosti.

V rámci seznamu jmen jsou dva lidé bez akademického titulu a jeden pouze s titulem bakalář. To jsou ti nejlepší experti z nejlepších v celé zemi, kteří mají státu radit? Nic proti lidem bez formálního vzdělání a akademických titulů – většina světových miliardářů takové formální vzdělání vůbec nemá a svými miliardami dolarů své schopnosti prokázali jednoznačně. Ale tady se nebavíme o podnikání, ale o tom, že stát si má vybrat skutečné profíky v dané oblasti (když už do ní chce fušovat, což samo o sobě není žádné terno). A právě dosažené vzdělání a praxe v oboru jsou k tomu státu jediným rozumným použitelným klíčem pro výběr.

Namísto toho na seznamu jsou zástupci Gender Studies, o.p.s. či Česká ženská lobby, z.s. Ti něco vědí o důchodových reformách? Co to je za výsměch odbornosti? A kde je mužská lobby? Ne že by spravedlivost byla kompatibilní s rovností – ale když už tedy Komise byla plánovaná jako „rovná“, pak kde je ta rovnost, když v ní mají své lobbisty pouze ženy?

Seznam politiků, kteří zasedli do Komise, je také úsměvný. Člověk by čekal lidi, kteří jsou například v hospodářském a rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny, tedy dá se u nich předpokládat jakási obeznámenost s financemi i zájem. Čekal by třeba ekonomy a právníky.

Nu – namísto toho na seznamu lze najít například bývalého kandidáta na prezidenta MUDr. et Bc. Marka Hilšera, Ph.D. Jeho lékařské schopnosti posoudit neumím, protože ho blíže neznám; možná jsou výborné. Jeho atraktivitu coby ekonomického odborníka ale posoudit umím a konstatuji, že v otázce důchodů co nabídnout neměl. Proto ho také v zápisech z jednání rady nevidíme aktivního.

Některé strany nominovaly své poslance a senátory, ale později pochopily, že v odborné komisi nominovaní lidé nemají co říct, a tak nominaci změnily a poslance nahradily řadovým členem, který se tématikou dlouhodobě zabýval a věděl, o čem je řeč. To bylo rozumné. Bohužel většina stran to tak neudělala. O jejich zmatenosti pak svědčí jejich dotazy, které jsou zachycené v zápisech z jednání.

Že sestavení Komise není vyvážené ani odborně, ani politicky, bylo jasné hned na počátku. Komise táhla doleva jak komsomol. O jejím značném tíhnutí k socialismu v průměru za všechny její členy svědčí dotazy a hlavně odpovědi z dotazníku, se kterým se komise krátce po zahájení své činnosti vytasila na své členy:

Na dotaz „Považujete za spravedlivé, aby lidé pracující v náročných profesích odcházeli do důchodu dříve?“ byly následující odpovědi: 26x ANO, 6x NE, 3x jiné. Všimněte si, že hned v úvodu své existence se ani tak jednoduché věci jako dotazník neúčastnili všichni členové komise. Aneb od začátku se na práci vybodli. Odpovídalo jen 35 lidí.

Byli za svou ne-práci placeni? Nikde se o tom nic veřejně neuvádí. Tedy nejspíš nebyli. V takovém světle ovšem jejich ne-práce dává hluboký smysl. Proč by se snažili, když z toho nic neměli? Aneb socialistické uvažování, že všichni jsme si rovni a že je „správné“, aby jedinec svou práci obětoval pro kolektiv, teď samo sebe střelilo do vlastní nohy a předvedlo, k čemu v praxi vede.

A máme tu další dotaz: „Domníváte se, že by mělo být zavedeno povinné spolufinancování doplňkového penzijního spoření zaměstnavateli, a to především u náročných profesí?“ Odpovědi byly: 24x ANO, 8x NE, 3x jiné.

Moje odpověď by byla pochopitelně NE. Zaprvé tím, že problém s faktem, že v důchodovém systému není dost peněz, přehodíme na zaměstnavatele, vskutku tím víc peněz nevytvoříme.

Zadruhé výpalné od státu vymáhané na zaměstnavatelích, nejproduktivnějších lidech každé ekonomiky, je principiálně nepřípustnou krádeží a nátlakem: Netuším, jak by fakt, že zaměstnavateli prodražíme a ztížíme zaměstnávání jeho zaměstnanců, mohlo tyto zaměstnance učinit bohatší, tedy naspořit jim víc na důchod. Zaměstnavateli tím vzkážeme jediné: Dáme mu silnou motivaci zaměstnance propustit, případně jim snížit mzdu.

Další dotaz zní: „Jste pro postupné zvýšení minimálního pojistného OSVČ tak, aby jeho výše odpovídala po 40 letech placení pojistného důchodovému nároku alespoň ve výši (např.) 80 % průměrného starobního důchodu?“ Odpovědi byly: 22x ANO, 9x NE, 4x jiné. Aneb jak potrestat lidi, kteří coby OSVČ od státu nic nechtějí, nečekají žádné zaměstnanecké výhody, nemohou si povětšinou dovolit ani být nemocní, aby jim nezkolabovala jejich živnost, touží po jediné věci: Aby jim stát šel z cesty a mohli se o sebe postarat sami. A tím se v očích komise tak strašlivě provinili, že je třeba je dodatečně zdanit.

A tak bychom mohli pokračovat. Komise se zkrátka hned na začátku shodla, že chce prosazovat socialistická řešení proti sprostým kapitalistům. Prostě taková „spousta levičácké naděje“.

Paraziti bývají často poměrně prozíraví, protože si hledí svého hostitele zachovat při životě, aby měli dál organismus k parazitování. Socialisté tak prozíraví nebývají. Ti si svého hostitele, který je živí, zničí docela.

Tento text cituje z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021)

Volby na spadnutí, populismus se překonává, ideologické šílenství nezná mezí. Kategorie jako „vlevo“, „vpravo“ ztrácejí svůj obsah. Máme už jen vlevo nebo echt vlevo.

Naposledy se překonali zástupci koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Podle nich by lidé měli mít možnost získat od státu bezúročnou půjčku na splacení deseti procent hypotéky, přičemž by se jim tato půjčka ještě snižovala o dvacet, třicet a padesát procent za první, druhé a třetí dítě.

Je mi záhadou, proč si uskupení ODS, KDU-ČSL a TOP 09 stále ještě říká středopravé, když tohle je typicky levicový nápad. Aneb zářný příklad, že „vpravo“ už téměř neexistuje. Konkrétně tenhle nápad je založen na velmi pochybném konceptu „potřebnosti“, nikoliv na konceptu zásluhy.

Fakta jsou taková: Na bydlení není nárok. Bydlení není právem. Nemáte právo bydlet – máte právo si na bydlení vydělat a za peníze si jej potom koupit.

Pokud to někdo otočí, jako v tomto případě zmíněná koalice, řekne tím: Kdo chce bydlet, má na to právo a dostane dar od státu v podobě bezúročné půjčky. Tuto bezúročnou půjčku mu musí skrze státní přerozdělování poskytnout ti, kdo vydělávají, ze svých daní. Takže ti, kdo si vydělávají, své peníze dávají těm, o kterých stát došel k názoru, že mají na bydlení nárok. To je zvrhlé.

Takže na otázku: „Koho a jak by měl stát při pořízení bydlení podporovat?“, je jednoduchá odpověď: Nikoho nijak. Stát by měl udělat úplně jinou věc: Měl by se zasloužit o to, aby ceny nemovitostí falešně nerostly. Je to totiž právě stát, kdo je hlavním viníkem růstu cen bydlení, takže se bydlení stává nedostupné. Na vině je především takzvaná monetární politika státu.

Stát svým hloupým tiskem peněz nejprve zdraží bydlení, aby nebylo dostupné pro nikoho, pak sebere schopným peníze a dá je těm, kterým uzná za vhodné, případně které označí za potřebné, aby se k bydlení dostali. V podstatě je to naplnění techniky „rozděl a panuj“. (V rámci objektivity konstatuji, že v ČR je to s oním tiskem peněz ještě zlaté relativně ku eurozóně.)

A víte, co je na tom nejděsivější? Ještě nikdy, když nějaká společnost tiskla nekryté peníze, když slibovala, že na to a ono bude nárok, že vytvořené hodnoty se budou rozdávat „potřebným“, to neskončilo dobře. A teď tu v podstatě celosvětově došlo k zvláštnímu propadnutí fantaskní představě, že po tisící prvé to vyjde.

Je to ohromně zvláštní, jak i poměrně inteligentní lidé chápou platnost zákona zachování energie ve vesmíru, ale současně se domnívají, že v celém vesmíru existuje jedna malá planetka Země, na ní tvor zvaný člověk, ten provozuje disciplínu zvanou finance – a finance jsou jediným koutkem vesmíru, v němž zákon zachování energie neplatí a při tisku peněz můžeme z ničeho vygenerovat něco, tedy bohatství.

Kolektivismus může mít mnoho podob. Jednou z podob je třeba rasismus, u něhož je člověk posuzován podle kolektivního klíče – tedy podle příslušnosti ke skupině definované barvou kůže. Jinou podobou kolektivismu je forma socialismu, jakou jsme viděli ve východním bloku před rokem 1989. A ještě jinou formou kolektivismu je třeba fašismus.

Nedávno jsem prohlásila, že evropská společnost je již delší čas socialistická a současně se v průběhu pandemie do jisté míry fašizuje. Vzbudilo to značný rozruch a nevoli. A já si na obou výrazech – socialismus i postupující fašizace – trvám. Slovo fašizace nepoužívám lehkomyslně expresívně, nýbrž zcela promyšleně. Posuďte sami:

Fašismus je definován jako ideologie, pro níž je typický autoritativní přístup, sociální darwinismus, nacionalismus, extrémně silná role státu i velkých korporací, kolektivismus a potlačování soukromého vlastnictví. Všechny tyto rysy současná společnost splňuje.  Fakt, že většina lidí si v duchu činí rovnítko mezi slovy „fašismus“ a „koncentrační tábor“, je pouze myšlenkovou zkratkou a zjednodušením. Koncentrační tábory byly pouze vedlejším symptomem této ideologie. Ale zkuste vyvrátit existenci všech těchto uvedených symptomů!

Lidé to neslyší rádi, protože chápou, že ono slovo je velmi negativní. Ale současně už zdaleka ne každý chápe, že k náplni tohoto slova se pomalu blížíme, pouze jej ještě nenaplňujeme do takového extrému, jaký si pod ním obvykle představujeme. Pokud ovšem odmítneme pojmenování používat, neznamená to, že podstata jevu zmizí.

V roce 2019 jsem napsala slova, která si nyní dovolím vypůjčit, protože na ně často vzpomínám. Neměnila bych na nich ani písmenko, pouze bych změnila mluvnický čas. V knize jsem psala, že následující věci se stanou. Nyní můžeme říct, že je právě prožíváme:

„…ekonomika je doslova globálně v ukrutné nerovnováze. A proč příští krizi označujeme jako globální technokratická krize? No protože byla a bude globální, to dá rozum. Oběhne celou Zemi. A proč technokratická? Protože ji způsobí technokraté ve vedoucích pozicích státu. Technokraté se socialistickou mentalitou, kteří hluboce věří, že dokáží ekonomiku kočírovat. Že jejich rozhodnutí o davu je kvalitnější a lepší než milion svobodných voleb milionů jednotlivců o sobě. Že neviditelná ruka trhu je přežitkem.

Systematické chybování těchto technokratů se socialistickou mentalitou hluboce vychýlilo globální ekonomiku z rovnováhy. Dnes sice můžeme říci, že je před námi technokratická krize, ale dál už těch jistot moc není: Nevíme přesně, kdy přijde. Nevíme ani, jaké další šílené politiky během ní politici vymyslí a uskuteční. Tudíž taky nevíme, jak po jejím skončení bude svět vypadat. Zato pár věcí víme, či spíš můžeme tušit s vysokou mírou pravděpodobnosti. Tak například tušíme, že v jejím průběhu zažijeme divoké experimenty v hospodářské politice. A ačkoliv nevíme, jak přesně bude svět po jejím odeznění vypadat, můžeme předpokládat, že opět bude po ekonomické stránce vypadat o hodně jinak – socialističtěji. A pak ještě víme jedno, a to s celkem vysokou jistotou:

Jestliže první vlna globální technokratické krize akcelerovala čtvrtou průmyslovou revoluci, pak druhá vlna velmi pravděpodobně akceleruje další technologický skok: Totiž masové rozšiřování umělé inteligence…“

Poznáváte v tom, co jsem kdysi nazvala technokratickou krizí, to, co vlády světa v roce 2020 začaly označovat jako „koronaopatření“? A z toho všeho je také zřejmé, jaké „novinky“ můžeme v časech po roce 2020 nebo 2021 čekat. Čeká nás novinek celá řada:

Zmíněné technologické změny na sebe vzaly podobu home office, distanční výuky, ještě masovějšího použití internetu i umělé inteligence. A vedle nich se objevily o ony „divoké experimenty v hospodářské politice“: ještě větší riziko ultra záporných úrokových sazeb. Riziko vrtulníkových peněz. Riziko série státních bankrotů. Riziko zvyšování daní a vzniku úplně nových daní. Riziko zmrazení peněz v bankách jako před pár lety na Kypru. Čeká nás celkem jistě tvrdá regulace či úplný zákaz některých výdělečných aktivit, jako je třeba AirBnB.

A můžeme jít ještě dál. Roste riziko zásadních geopolitických změn, kdy už USA nebudou globální jedničkou. Roste riziko zásadních politických změn v Evropě – levice bude ještě mnohem víc než dosud tíhnout ke kolektivismu až neomarxismu. Roste riziko „kulturní revoluce“ spojené se soubojem generací. Roste riziko znárodnění některých údajně „strategických“ firem. Riziko konfiskace majetku třeba v podobě tažení proti kryptoměnám. Riziko politicky odůvodněné změny územních plánů. Riziko zákazu prodeje a převodu půdy. Riziko inflace. A dokonce roste v mnoha oblastech i riziko války, ať už občanské, nebo mezinárodní.

Zkrátka řečeno ještě jinak: dojde k opuštění posledních zbytků kapitalismu. Stát, jeho úředníci i média budou stále víc hlásat, že ti, kdo podnikají, vyrábějí, nabízejí služby, starají se sami o sebe, že ti, kdo namísto chránění zdraví druhých chrání především zdraví své, ti, kdo upřednostňují rozum a informace nad emocemi a vírou – že to jsou sobci a jsou nebezpečím pro kolektiv. A přitom bez jejich „sobecké“ existence a bez jejich schopnosti vytvářet bohatství by státní úředníci pomřeli hlady, protože samotné nekryté natištěné papírky označované za peníze by je nenakrmily.

Tento text cituje z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021)

Už mnohokrát jsem na tomto místě ukazovala, jak to veřejné finance mají nahnuté. Ještě nikdy nebyl svět tak předlužen jako dnes. Asi každý chápe, že po uši předlužený dlužník, který vám slibuje hory doly, není moc důvěryhodný.

Neboli – předlužené státy slibující vám hory v důchodu, nejsou moc důvěryhodným partnerem.

Katastrofální stav veřejných financí je ovšem jen věc jedna z mnoha, vůči kterým bychom měli být navýsost obezřetní. Vedle toho je tu věc ještě další, která je neméně varovná.

Veřejné finance aneb fiskální politika spadají pod pravomoci vlády. Protiváhou k vládě by měla být centrální banka a její monetární politika. Původně byl systém nastaven tak, že vláda a centrální banka se držely svým způsobem v šachu; centrální banka byla nezávislá a nedovolovala vládě moc velké alotrie. To ovšem už dávno neplatí, centrální banky už nejsou obsazovány ekonomy, ale slouží jako trafiky pro politiky, kteří jsou svým kolegům na ruku. Kdysi byl ze zatraceně dobrých důvodů tabuizován tisk nekrytých peněz a monetizace veřejného dluhu; dnes se přesně tohle děje.

V rámci své profese se setkávám s řadou finančních příběhů našich klientů firemních i osobních. A o jeden příběh se s vámi chci podělit, ačkoliv jej budu anonymizovat. Tento příběh je poučný pro pochopení motivace jednání mnoha subjektů.

Jde o příběh větší výrobní, dobře etablované společnosti s výborným mediálním obrazem. Tato společnost, lépe řečeno její majitel, došla k názoru, že i v okamžiku, kdy statisticky vzato začne ekonomika opět růst a recese způsobená uzavírkami ekonomiky během pandemie covidu bude u konce, likvidita dané společnosti nebude v bezpečí. Společnost disponuje dostatečnou zásobou likvidity na několik měsíců provozu, obchoduje se zahraničím. Má proto na bankovních účtech koruny i eura. Přesto se obává, že by mohlo dojít k mnoha neblahým věcem:

Třeba k prudké inflaci. K prudkému znehodnocení eura. K další nečekané uzavírce ekonomiky, a tedy nutnosti sáhnout na rezervy. K blíže nespecifikované zvůli vlády, která by mohla například nečekaně změnit daně, uchýlit se k zestátňování či jinak nabourat tržní prostředí. K uvalení záporných úroků, které by likviditu na bankovních účtech znehodnotily. A tak dál a dál.

Ze všech těchto důvodů daná společnost došla k názoru, že není zcela bez rizika mít likviditu pouze v eurech a korunách, a také že není zcela bez rizika mít bezhotovostní peníze.

Řešení, které tato společnost zvolila, je vysoce preventivní a já podotýkám, že na něj lze hledět jako na, jistým způsobem extrémní. Přesto mu nemohu upřít logiku v tom smyslu, že pokud daná společnost vysoce preferuje bezpečnost před výnosem, pak se skutečně jedná o mimořádně bezpečnostní krok.

Zkrátka společnost si vzala za výhodných podmínek, tedy při stávajících bezprecedentně nízkých úrokových sazbách, úvěr pro ještě větší posílení likvidity. Peníze směnila na dolary, bezhotovostní dolary konvertovala do hotovosti a hotovost uložila do bankovního sejfu.

Znovu zdůrazňuji, že jde o poněkud extrémní opatrnost, kterou rozhodně nelze doporučit každému plošně; přesto v tomto jednání nelze nevidět jistou logiku. Zejména nedůvěra vůči budoucímu dlouhodobému osudu eura nepostrádá racionalitu. I já se domnívám, že není příliš bezpečné většinu hotovosti uložit do eur, respektive bezhotovostně…

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Nevinným nelze dost dobře vládnout. Necítí se dost provinile na to, aby se nechali sekýrovat. Navíc stát vládnout ani neumí. Stát ale umí dokonale jednu věc: Trestat ty, kdo poruší zákon.

Stačí vymyslet pár zákonů, vyhlášek, nařízení, které nelze dodržovat, ani vymáhat, a hned máte národ zločinců, kteří se cítí provinile. A takovým už vládnout lze. A čím víc provinilců, tím líp se jim vládne. Stačí si jen obstarat dostatek pachatelů.

A tak stát začne vymýšlet, co všechno ještě postavit mimo zákon, až už přestane být normální žití legální, protože nikdo už nedokáže žádný zákon neporušit a neprovinit se.

Jedním z nejlepších triků, jak postavit bezúhonného člověka mimo zákon, je učinit právo nepředvídatelné a samo vůči sobě v rozporu. Vymyslet taková dvě nařízení či zákazy, kdy splněním jednoho nutně porušíte druhé. S tím si neporadí sebeposlušnější občánek a provinilého zločince tak máme zajištěného. Příklad?

Abychom do toho netahali nic jako politický názor, nechme daně daněmi či elektroauta elektroauty a podívejme se na zdánlivě ryze odbornou záležitost. Před pár dny jsem se setkala se zářným příkladem, kdy A popírá B a B popírá A.

Pokud lékař pracující dejme tomu u záchranné služby odmítne ošetřit dítě a posoudit jeho zdravotní stav, může se třeba stavět na hlavu, nevymluví se žádným způsobem ze svého provinění: dítě ošetřit prostě musí. Pokud stejný lékař dotázaný na posouzení zdravotního stavu dítěte chce vydat potvrzení, že dítě je zdravé, může se taky třeba stavět na hlavu – udělat to nesmí. A to navzdory tomu, že třeba disponuje několika atestacemi, které mu toto posouzení zdravotního stavu dovolují. Příslušné potvrzení totiž smí vydat pouze registrující lékař. Tedy – nelze to udělat v ČR. Například v akurátním Německu to samozřejmě jde.

Že lékař s dostatečnou odborností nesmí odmítnout dítě ošetřit? Jistě. Přesto svůj názor na dítě napsat nesmí. Že dva dobří lékaři s dostatečnou odborností musí mít názor stejný? Jistě. Přesto v jednom případě jeden z nich svůj názor poskytnout smí, ve druhém nesmí.

Své o tom vědí rodiče sedmiletého chlapečka, který po roce covidových zákazů chtěl konečně začít žít normálně a vyrazit na dětský tábor. Už jen provozování takového tábora je celkem hrdinstvím, protože čelit nájezdům hygieniků, kterým vzrostlo v covidových měsících sebevědomí do nebe, jest pouze pro duše otrlé.

Protože příslušný pediatr byl toho času nedostupný (ostatně nedostatek pediatrů je v ČR kvůli přeregulovanému trhu známá věc), rodiče netušící ničeho zlého šli na věc jinak. Ostatně nechtěl se po nich žádný  soudní posudek, ke kterému by bylo potřebné jakési speciální kulaté razítko, jen banální potvrzení: dítě je zdravé, nemá na táboře žádná omezení. A kdo by takovou věc měl vědět lépe, než sám rodič – lékař s dostatečnou odborností, který byl od narození s dítětem u každičkého lékařského vyšetření a zná stav svého dítěte nejlíp ze všech osob na světě.

A ten – sice tušící mnohého zlého od státu, ale netušící zrovna v tomto případě, protože spíš než státní byrokracii vždy zkoumal zdraví svých dospělých i dětských pacientů – svůj názor rád sdělil. Provozovatelé tábora – taktéž netušící ničeho zlého od kohokoliv – teď čelí šikaně hygieny, že se dopustili přestupku s pokutou až 300 tisíc tím, že přijali na tábor zdravého kluka s lékařským vyjádřením poskytnutým dostatečně odborným lékařem perfektně se zdravím kluka obeznámeným.

Rodiče dodali to nejobjektivnější možné potvrzení, provozovatel tábora ho převzal. Všichni udělali podle svého vědomí a svědomí to nejlepší, co mohli. Před státem jsou teď zločinci – protože stát postavil své zákony tak, že splněním jednoho paragrafu je nutno porušit jiný. Kvůli jeho vzdělání stát tohoto otce – lékaře postavil do role, kdy odmítnout ošetřit jakékoli cizí nemocné dítě by bylo trestným činem zanedbání péče, ale potvrdit zdraví svého vlastního dítěte znamená přestupek pro provozovatele tábora.

Jeden pohled na věc je, že všichni dotyční měli být opatrnější a místo své práce měli studovat zákony. Druhý pohled na věc je, že zákony mají být pro ochranu lidí, nikoliv šikanu lidí. Že právo má být konsistentní a předvídatelné.

Pokud už je právní systém nekonzistentní a nepředvídatelný, jsou to především logicky uvažující odborníci, kteří v minulosti věděli vždy včas, kdy přimhouřit nad nesmyslným úředním šimlem oko. Ostatně tak to donedávna dělali i hygienici a zcela logicky posudek odborného lékaře uznávali. Jenomže vlivem pandemie se hygienici emancipovali do takové míry, že nyní má každý úředník hygieny de facto bianco šek na jakoukoli šikanu.

Jistá paní inženýrka hygienička, která kontrolu dotyčného dětského tábora prováděla, sice poctivě počítala metry dvou koupelen a počet umyvadel na dítě, bohužel se ale do samotných umyváren neobtěžovala zajít podívat. Ještě před nějakými dvaceti lety kupodivu hygienu zajímala především hygiena. Dnes hygiena po nájezdu této emancipované paní inženýrky vyhrožuje pokutou 300 tisíc korun provozovateli tábora, která má o 0,3 perfektně hygienicky čistých umyvadel na dítě méně, než uvádí vyhláška, a ubytovává zdravé dítě s odborným posudkem od odborného lékaře. Tomu říkám technofašismus.

S covidem se společnost fašizuje. Hygienické stanice nabyly nad lidmi neomezenou moc. Nikoliv však novým zákonem, ale změnou vnímání. Vystrašení lidé se neodvažují protestovat. Máme tu přeci ten covid. Omezování občanských i ekonomických svobod se neustále vymlouvá na jakési údajně vznešené cíle. Ať už je to údajný boj s chudobou, Zelený úděl nebo jakákoliv jiná uměle vytvořená záminka. A teď má mocenská elita nový krásný nástroj k mrzačení svobody – údajný boj s infekcí. Absolutní moc hygieny a úředníků už vybublala v neuvěřitelných a logicky neobhajitelných bizarnostech typu povinné nošení respirátoru osamělým člověkem na osamělé ulici.

Celý uplynulý rok většina společnosti mlčí a plní, co je státem uloženo, ačkoliv bylo již soudní mocí konstatováno, že řada opatření byla nezákonná. Lidé se bojí, že někdo nahlas vysloví, co všichni vědí: Že je to pouhá šikana. Že někdo poruší fazónu a vykřikne, že císař je nahý. Jak málo stačí, aby se celý překomplikovaný systém sesypal jak domeček z karet. Stačilo by jen, aby většina lidí pojmenovala nahlas pravou podstatu. V téhle šikaně nejde o zdraví lidí; v ní jde o moc a snadné vládnutí.

Tento text byl napsán v odborné spolupráci s mjr. MUDr. Martinem Vavrušou, primářem chirurgie rumburské nemocnice, ředitelem privátní ambulance Xyrix a vojenským chirurgem v Afghánistánu, s atestacemi druhého stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství.

Na hospodářskou politiku eurozóny se vlastně můžeme dívat jako na klasický systém pyramidové hry. To je hra, která funguje tak dlouho, dokud se do ní zapojuje stále víc hráčů, respektive je do ní pumpováno stále víc peněz.

Definičním znakem pyramidové hry, že její základna se nemůže rozšiřovat donekonečna a v určitý okamžik narazí. Buď na omezené množství populace, nebo omezený objem peněz v oběhu, nebo jednoduše je narušena důvěra subjektů, které by se dál mohly zapojovat.

Systém, ve kterém eurozóna pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, je typickou pyramidovou hrou. Všimněme si – veřejný dluh je financován penězi, které jsou kryté vykoupeným veřejným dluhem. Neboli ztratila se hmatatelná hodnota.

V tom je nebetyčný rozdíl proti USA. USA jsou také enormně zadluženou ekonomikou. V tomto smyslu se jedná o riskantní zónu a dolar je do jisté míry ohroženou měnou. ALE dolar má mnohem lepší krytí než euro.

Celý eurový monetární systém je jen chimérou, krytí nemá naprosto žádnou s výjimkou důvěry subjektů – a tato důvěra je podporována takovými kroky jako odsouhlasení Fondu obnovy. Veřejnost, která je v monetárních otázkách dezorientována, chápe Fond obnovy jako záchranu a obnovu. Neuvědomuje si, že se jedná jen o formu přerozdělení a snížení konkurenceschopnosti, aniž by tento projekt poskytoval eurovému monetárnímu systému jakékoliv krytí hodnotou.

USA na rozdíl od eurozóny mají lépe krytý dolar. Požívají vyšší důvěru v dolar – i kdyby jen takovými symboly jako zlatý poklad a jiné, což sice nemá valný monetární význam, ale důvěru subjektů v dolarový monetární systém to významně zvyšuje ve srovnání s eurozónou.

Jejich veřejný dluh v podobě státních dluhopisů nakupují dobrovolně cizí subjekty, protože tyto subjekty věří, že bude splacen. Veřejný dluh eurozóny kupuje vynuceně ECB právě proto, že ví, že jinak by byly nesplatitelné.

USA mají mnohem menší podíl zombie firem, což je dáno dlouhodobě zdravější úrokovou politikou.

A v neposlední řadě USA mají dlouhou historii dolaru, což hraje zásadní roli pro důvěru v monetární systém.

Naproti tomu eurozóna vytvořila monetární pyramidový systém, kdy veřejný dluh samofinancuje tiskem peněz, které jsou kryté takto financovaným veřejným dluhem. Nemá historii, tedy ani důvěru. Má dvouciferný podíl zombie firem. Dobrovolně si podrývá svou konkurenceschopnost zelenou politikou, sociální politikou, rostoucím přerozdělováním.

Eurozóna se dostala do bodu, kdy se nemůže vymanit z politiky ničivých záporných úrokových sazeb, protože by tím způsobila kolaps velké části ekonomických subjektů a hlavně celých jižních států.

Tento pyramidový systém z podstaty věci musí narazit. Protože ale nikdy v historii nebyl vyzkoušen v tomto rozsahu a v této podobě, tedy skrze kvantitativní uvolňování v monetární politice, nemáme precedens, abychom mohli říct, jak dlouho může vydržet funkční.

Nemáme dokonce ani precedens, abychom mohli říct, jak tento náraz bude vypadat. Kdyby se jednalo o klasický tisk peněz a monetizaci veřejného dluhu, důsledek by byl jasný: spotřebitelská hyperinflace. Kvantitativní uvolňování ale má důsledky jiné: prozatím se projevuje finanční a realitní inflací.

Můžeme jen odhadovat, že možnou podobou tohoto nárazu nemusí být klasicky státní bankrot celé zóny (to je dokonce u obrovské eurozóny vysoce nepravděpodobné!), ale daleko spíš může tento náraz mít podobu velmi dlouhodobé, chronické ztráty konkurenceschopnosti po vzoru východního sovětského bloku. EU se bude pomalu transformovat do RVHP verze 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Vzhledem k tomu, že „nové“ peníze natisknuté centrální bankou dnes nekončí u širokých mas, ale u spekulantů, kteří si je půjčují za rekordně nízké úrokové sazby a nakupují za ně akcie, akcie „logicky“ rostou.

Je to ale podivná logika – akcie nerostou proto, že by se akciovým společnostem dařilo, ale proto, že jsou ceny akcií hnány výš specifickým druhem finanční inflace.

Stávající model rádoby-kapitalismu tak oslavuje bohatého spekulanta, který je zadlužen až po uši, ale vlastně vůbec bohatý není, jen kolem něj vzniklo pozlátko uměle nafouknuté akciové bubliny. A opovrhuje obezřetným investorem, který promyšleně vkládá své peníze do zdravých společností, jejichž podnikatelskému záměru důvěřuje.

Rozdíl mezi lidmi vlastnícími a nevlastnícími akcie rychle roste a vytváří rekordní propast, která nemůže vydržet navěky.

To navíc podporuje řada centrálních bank tím, že samy mají rekordní portfolio akcií. Příkladem může být švýcarská centrální banka. Ta dlouhodobě brání švýcarskému franku v posílení, prodává frank a nakupuje dolary. Neví, co s rekordním množstvím dolarů, a tak ve velkém nakupuje akcie amerických technologických firem, jako jsou Alphabet, Amazon, Apple, Facebook a Microsoft.

Tyto technologické akcie díky tomu dosáhly rekordních hodnot a jejich cena je vyšší než hodnota všech německých akcií dohromady. To vskutku není normální pro firmy, které mají krátkou historii. Víc než stoleté firmy jako Daimler či Siemens nedokáží držet krok, ačkoli vůbec nejsou špatné. Jinými slovy, na akciových trzích je jednoznačná cenová bublina. Spekulanti už zapomněli, co je na trzích normální a udržitelné.

Tuhle cenovou akciovou bublinu navíc podporují i státy tím, že se za každou cenu snaží zabránit bankrotům firem, které by za normálních okolností pročistily trh. Roste proto počet takzvaných zombie firem, které tu už dávno být neměly a žijí jen díky rekordně nízkým úrokovým sazbám. S koronakrizí v roce 2020 zombie firem rychle přibylo. V rámci 3000 největších veřejně obchodovaných amerických společností jich koncem roku 2020 bylo už 20 %.

Když je nejhůř, státy do bankrotujícího podniku vstoupí a za peníze, které sebraly na daních schopným podnikatelům, odkoupí to, co už mělo být dávno mrtvé. Kupují se akcie firem i dluhopisy firem. Schopní jsou tak na daních trestáni, peníze dostávají ti, kdo jsou údajně „potřební“. Údajná potřebnost je vyvyšována nad spravedlnost.

Vzniká tak falešná poptávka po cenných papírech. Vše se děje v rámci takzvaného „veřejného zájmu“ a udržení co nejvyšší zaměstnanosti. Vedlejším benefitem pro vládu je pak taky udržení si hlasů voličů. Politici si tak hlasy voličů kupují na dluh.

Firmy i státy tak v prostředí rekordně nízkých úrokových sazeb rolují dluh, na který se jak sněhová koule nabaluje dluh další. Ekonomika si pod sebou podřezává větev. Ztrácí efektivitu, ztrácí spravedlnost, ztrácí jakékoliv morální principy, ztrácí motivaci.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Už v listopadu 2019 vyšel ve Finacial Times článek s názvem „Jejich dům je v plamenech: penzijní krize zasáhla svět“. Něco jako globální penzijní krize je přitom v Česku neznámé téma.

Přitom je to globálně důležité téma. Krize penzijních fondů nenastala jen v Evropě, ale všude ve vyspělém světě.

U nás se sice roky mluvilo o české důchodové reformě, ale nepamatuji si, že by se ve větším měřítku mluvilo o globálních souvislostech. Navíc když se mluví o problémech penzí, mluví se obvykle pouze o stárnutí populace a experti z televize se tváří, jako že v cizině to už vyřešili a jen ti hloupí Češi jsou zase sto let za opicemi.

Jenže ve světě je situace daleko komplikovanější a květnatější. V (dosud ještě) vyspělém světě je problém s tím, že jsou rekordně nízké nebo dokonce záporné úrokové sazby. Podle agentury Bloomberg přesáhla v létě 2020 globální hodnota dluhopisů se záporným výnosem 16 bilionů dolarů. To je tak velká částka, že si ji skoro nikdo neumí ani představit. A o tom byl právě článek ve Financial Times.

Popisuje 77letého Nizozemce Jan-Pieter Jansena, kterému penzijní fond nečekaně poslal dopis o záměru snížit mu důchod o 10 %. Jansen se tím během okamžiku dostal do finanční tísně. Celý život řádně spořil a najednou nezaviněně bude mít během vteřiny nižší důchod.

Jak je to možné? Je to podvod? Vysvětlení je prosté: situace na finančních trzích se vyvíjela nepříznivě. No uznejte, je snad záporná úroková sazba centrální banky normální? Záporná úroková sazba znamená, že někomu půjčíte peníze a místo toho, aby vám on za půjčku zaplatil odměnu, zaplatíte vy jemu za to, že jste mu „směli“ půjčit. Přijde to někomu v souladu se zdravým rozumem a kapitalismem? A to takovou politiku provozuje ECB řadu let.

Podobně jako pan Jansen jsou na tom i miliony dalších lidí, a to nejen v Evropě, protože podobné nesmysly zvané kvantitativní uvolňování zkoušejí i jinde ve světě. Světová ekonomika má dlouhodobě problémy a jen je maskuje. Mluví se o zombie firmách, které jen díky záporným úrokovým sazbám ještě nezbankrotovaly.

Velké firmy najednou nemají ve světě peníze na podporu penzijních fondů svých zaměstnanců. Samy mají dluhy a mizerný rating, ačkoli se jedná o celosvětově známé firmy. Problém bobtná od Japonska, přes Rusko a USA, až po Brazílii.

Místo ztráty se mluví o záporném zhodnocení fondů.  Podle dat OECD byly záporné reálné výnosy v roce 2018 zcela běžné ve 20 z 25 sledovaných zemí OECD. Mimo vyspělé země (nečleny OECD) byl tento vývoj vzácnější. Záporné výnosy byly jen u 11 z 26 zemí. Překvapivě podle těchto dat nemělo v roce 2018 největší problém Nizozemsko, ale Polsko a Hongkong. České fondy měly reálný výnos mínus 1,6 %, nizozemské mínus 3,1 %, belgické mínus 6,5 % a polské stejně jako hongkongské mínus 11,6 %. To je tak velká ztráta, až to je podezřelé. Naopak slušné reálné výnosy měli v Austrálii, kde bylo kladné zhodnocení 5,9 %. V rámci Evropy stojí za zmínku Dánsko s +1,9 %

Ještě před deseti lety byl svět jakž takž normální. Dnes jsou s minimálním rizikem kladné výnosy nedosažitelné. Politika záporných úrokových sazeb žene penzijní fondy do rizika. Ty ho ale současně podle regulace mnoha zemí nesmí podstupovat. Dostávají se tím do svízelné situace, kdy musí investovat jinak než dřív. Někde nakupují akcie, někde nemovitosti. Už jen čekám, kdy začnou nakupovat certifikáty na pozemky na Marsu. Zkrátka hledají se alternativní investice. Často i velmi alternativní.

Přehnané vydávání vládních dluhopisů se dříve či později vládám vymstí, protože časem už nebudou fondy na jejich dluhopisy zvědavé. Předlužené vlády přijdou o věřitele a budou se divit, že jim už nikdo nechce půjčit. Začnou šetřit nebo škrtat dluhy? To by bylo moc racionální. Politik je byrokrat. Prostě upraví regulaci tak, že budou fondy povinně státní dluhopisy nakupovat. Fakt, že to nebude dobré ani pro fondy, ani pro budoucí důchodce, nebudou politici řešit.

COVID-19 výnosnost (nejen) penzijních fondů v roce 2020 ještě zhoršil ve srovnání s dobou, kdy zmíněný článek ve Finacial Times vyšel. A všichni se tváří, jako že to je OK. Můžete prý být ještě rádi, že jste mohli třeba takovému městu Berlínu půjčit – jenže vy máte čistou ztrátu. A to je problém penzijních fondů, které byly postaveny na myšlence, že budou bezpečně půjčovat vládám, a tím zhodnocovat peníze střadatelů.

Ještě máte chuť na penzijní fond?

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).