Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Malý Benito se prohání po kopcích a lesích v okolí městečka Predappio. Když tu se s fascinací zahledí na mravence. Jsou tak organizovaní, tak pilní, tak nádherní.

Každý jedinec je jako malá součástka v ohromném dokonalém stroji, ozubené kolečko, které dává smysl dalšímu ozubenému kolečku hned vedle, aby v geniální organizaci plnili vyšší plán společenstva. Jaký dokonalý celek. Pocit z tohoto odpoledne si pamatoval celý život. Vše pro celek, vše s celkem a nic proti celku. Ach, jak jsou ti mravenci dokonalí. Kéž by se to naučili i lidé.

Avšak takový mravenec nemá vyšší signální soustavu, nemá sebeuvědomění, nemá emoce, nemá strach, nemá sny, vášně a noční můry. Nezná lásku, nezná cit. Takový mravenec nemá pud sebezáchovy. Mladý Benito nikdy nestudoval biologii ani antropologii, ale stal se politikem. Celý život si nesl sen o silném celku a nicotné hodnotě jednotlivce. V dospělosti mohl své delirium sdílet se svými kolegy z celého světa, měl tam nějakého Gruzínce a Rakušana s knírkem. Všichni byli pro celek schopni obětovat statisíce životů a považovali to za absolutní samozřejmost. Lidé se rodí, lidé umírají, celek zůstává.

Ale ona se špatně roubuje hruška na borovici. Ať to zkoušíte, jak chcete, máte pořád jednotlivce s jeho emocemi, vášněmi a tužbami. Předělat ho na mravence je vážně obtížné. Musíte mít silnou propagandu, hustit to do dětí už odmalička pod tlakem, jako se do malých muslimů pod tlakem hustí súra. A ty, co i přes to všechno uniknou pasti vaší propagandy a dále touží po osobních svobodách, musíte znásilňovat, ponižovat, mučit a zabíjet. Ostatní třeba podlehnou strachu, když už ne ideologii. A máte to krásné dílo. Máte stát. Máte říši. Máte impérium, které umí dělat velké věci.

***

Nás libertariánů je málo, jsme něco jako sekta Fa-lun kung v Číně. Svou duševní integritu odvozujeme od vnitřního pocitu svobody a respektu ke všem ostatním svobodným jedincům. A zatímco Fa-lun kungové spíše meditují, libertariáni se věnují ekonomice nebo podnikají. Do ničeho se agresivně nevměšujeme, nikoho nenapadáme, ale přesto vyvoláváme ve státních strukturách značnou nevoli. V Číně se zabírá, mučí a nelegálně odebírají orgány. V Česku se libertariánům zatím jen nadává, plive se na ně, obviňují se ze všemožných zvěrstev. Třeba že znevažují „ veřejný zájem“.

Ono je to s tím veřejným zájmem dost ošemetné, přátelé. Vzhledem k tomu, že každá bytost si přeje něco trochu jiného, je třeba silného vůdce nebo silné vůdčí skupiny, která všem ostatním tak nějak vysvětlí, co si to vlastně všichni přejeme. Třeba v Orwellově Farmě zvířat si všechna zvířátka strašně moc přála větrný mlýn, mlýn byl ve veřejném zájmu.

A jeden z veřejných zájmů je i veřejné zdraví. Zdraví je náramně silný motiv, má téměř náboženský rozměr, jak jde o zdraví, už nejde pomalu oponovat, kolektivisté všech barev se dostávají do hysterického transu a diskuse se nepřipouští, jde proboha o zdraví!!! Ale nenechte se mýlit, veřejné zdraví není nějaká suma zdraví jednotlivců, pche – ani náhodou, to je panečku věcička o mnoho vychytanější.

Představte si, že někdo ohrožuje celek nějakou strašnou nemocí a vy ho ostrakizujete, abyste ochránili život ostatních. Na jednu misku vah dáváte zdraví či život jednoho, na druhou misku zdraví či životy ostatních. Třeba si představte, že by vypukla nedejbože nějaká strašlivá epidemie z Číny a jedinou cestou, jak zachránit civilizaci a vymýtit epidemii, by bylo všechny jedince naočkovat, i kdybyste u toho některé měli zabít. Hrozné dilema, že?

Ale uf, můžete si vydechnout. Takovou epidemii tu nemáme. Máme tu úplně jinou epidemii. Naše epidemie se rychle šíří, zabíjí staré, nemocné a obézní kuřáky s diabetem. I napadne vás: budeme tedy diskriminovat obézní kuřáky s diabetem. Jenomže, víte, obézní kuřáci s diabetem jsou zrovna chráněná skupina, ty diskriminovat nemůžeme. Ale dobrá zpráva: máme očkování! To očkování může pomoci obézním kuřákům s diabetem, zvedne jim šanci na přežití v případě nakažení virem a opravdu to funguje, hurááá, čísla to dokládají.

Tady si libertarián oddechne, usměje se a řekne si: to je skvělé, že máme takové vymoženosti jako očkování, jsem fakt strašně rád za všechny obézní kuřáky s diabetem, že mají tuhle možnost, šanci a volbu.

Jenže do hry vstoupí fanaticky zmanipulovaný kolektivista a etatista, v jehož duši křičí malý Benito: Jaká volba? Když celek, tak všichni! Bude to povinnost pro všechny, protože všichni jste majetek státu. Nikdo tady nebude mýrnix týrnix ohrožovat svoje zdraví.

Ti hloupější etatisté budou vtipnější;  místo despotismu se pokoušejí tak nějak naivně a neinformovaně moralizovat:  Víte, když bude proočkovanost, porazíme zlý virus, skončí epidemie, nastane mír na zemi, duha, jednorožci a samé sociální jistoty. Strašně se zlobí, když jim řeknete: Ne, bohužel, tohle vakcína neumí, virus nevymýtí, pardon, takhle to nefunguje. Žádná kolektivní imunita neexistuje, zrovna tak jako třeba u influenzy neexistuje, je to mýtus, tenhle druh viru cirkuluje dál a hledá slabé jedince, aby je zabil.

Jak to řeknete, jste zlý antivaxer, který má svou nezodpovědnou rétorikou na svědomí milióny životů. Nebýt jedinců, jako jste vy, už mohlo být po všem, ale vy neustále hloupě rebelujete, a tím to kazíte všem ostatním.

Do toho ti nejnaivnější a nejzatvrzelejší, zvyklí dělat, co se jim řekne v televizi, vytáhnou eso z rukávu: Pche, kdyby lidi odmítali očkování proti neštovicím, tak bychom je nikdy nevymýtili! A když jim odpovíte: „Očkování je super, proč jste se nenechal očkovat na hepatitis C?“, nepochopí pointu vtipu.

Očkování není jeden fenomén. U každé infekce funguje trochu jinak. Očkování na hepatitis C bohužel nefunguje. Stejně tak jako nefunguje na borélie. Na hepatitis A a B zase funguje skvěle. A díky za očkování proti tetanu a vzteklině!  Očkování proti influenze budiž, u někoho a někdy protektivně účinkuje, ale epidemie chřipky i tak budou chodit dál a patří to k životu. A hádej, hádej, hádači, kampak patří koronáč? A nezapomeň, koronáč není chřipečka!

Kdo nechce vakcínu, je nepřítel celku. Vakcinovaní sice mohou onemocnět, mohou virus šířit, mohou umřít, ale jsou to nevakcinovaní, kdo jsou ti zlí. Čím tedy vlastně ohrožují celek? Chci to vědět! Co dělají tak strašného ostatním? (Chvíli ticha.) Ehm… moc umírají. Plní nemocnice. Zabírají lůžka.  Jo – a vlastně ještě zahlcují systém. (A ani slovo o obézních diabeticích kuřácích, kteří mají právo nemocnět, umírat, plnit lůžka, zahlcovat zdravotní systém – protože oni si přeci platí sociální a zdravotní pojištění, pro ně tu systém přeci je.)

Takže největší hřích neočkovaných je ten, že ohrožují pouze sami sebe. A to je prohřešek, protože lidé patří státu. Protože stát rozhodne, kdy a kde se budou rodit, co budou jíst, jak se budou modlit, za koho budou bojovat, koho budou milovat, jak a kde budou umírat. Kdyby o tom rozhodoval jedinec samostatně, to by byl nepořádek. Jedinec neznamená nic. Jen říše a impéria umí dělat velké věci! Třeba dluhy a války.

Autory textu jsou MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Kdysi jsem seděl v učebně a poslouchal přednášku, nevím už, čeho se týkala, ale pamatuji si od profesora jednu zásadní informaci. Týkala se výšky těla primátů ve skupině.

Ukazuje se jako evolučně výhodnější, když ve skupině primátů jsou jedinci od nejmenší výšky až po největší. Pokud odhlédnu od toho, že v naší lidské skupině primátů mají u samiček lepší šance především primáti vyšší, princip hypotézy je založen na předpokladu, že existují různé činnosti, které musí skupina obstarat, a na některé jsou vhodnější malé postavy (třeba vlézt do nějaké díry a něco z ní vytáhnout) a na jiné zase větší (třeba umlátit nepřítele kamenem).

Nechci ani boha, ani evoluci nějak chybně personifikovat a vkládat záměr do míst, kde se věci prostě jen náhodně dějí. Ale nedá mi to jinak než říci: za tímto účelem nám příroda nadělila 2 šroubovice DNA, na každý protein našeho těla máme 2 různé alely genů, které zaručují různost a redundanci (tedy jakési zálohové možnosti) pro případ nějaké chyby, ale i šanci na „nové řešení“ v případě, že se podmínky našeho okolí změní a je potřeba začít se na změnu adaptovat.

Tak jako výška, která se dá hezky změřit jedním číslem, je i náš imunitní systém, který bohužel jedním číslem zase změřit nelze, zakódován v mnoha genech různě poházených na různých chromozomech. Říká se tomu polymorfismus. Každý má unikátně nastavený svůj systém – asi jako když vysypete koš lega na hromadu a každý z těch stejných kostiček postaví zcela jinou stavbičku. A žádná stavba není dobře, žádná není špatně. Prostě záleží na tom, jak si viry, bakterie, houby, priony a vnitřní mutace vymyslí svoji unikátní mozaiku a my se útoku buď ubráníme, nebo taky ne. Princip je ale krásný: neexistuje universální útok, který nás dostane úplně všechny, a dostat nás všechny vyžaduje takové množství různých útoků, že to už je snad snazší hacknout bitcoin.

No a tím máme jako druh víceméně garantováno přežití, tedy si můžeme oddechnout.

Vedle toho ale každé individuum má taky garantovánu smrt, to je zase druhá konstanta.

***

Onehdy jsem procházel Krkonoše kolem luční boudy. Podél horské cesty se povalovaly haldy na hromadu naházených vykácených borovicí kleč. Mé srdce ekologa krvácelo, kdo jen tohle zvěrstvo mohl povolit? Jenomže na cedulkách se dočtete, co jsou nejnovější vědecké poznatky v oboru. Abyste tomu rozuměli, před nějakými sto lety, když se v Krkonoších provozovalo takzvané budní hospodářství (od slova „bouda“), naši předci přišli na to, že je z nějakého důvodu strašně prima vysazovat kleč. Tak ji vysadili. A ona tam teď roste, no bóže. Nechci domýšlet, jak strašlivě by ochranáři před deseti lety ztrestali delikventa, který by si odskočil mimo stezku vyčurat se a po cestě by ohnul větvičku kleče. Asi by ho někde ve sklepeních vrchlabského zámku tři týdny mlátili gumovými hadicemi do žeber a ledvin. Minimálně.

Ale věda je věda. Ta se nezakecá. Nynější poznatky přišly na to, že kleč je sice okay, ale místo 40 procent mozaiky zabírá 70 procent, a tím pádem bere prostor jiným krásným kytičkám, třeba arnice. A je to natolik katastrofální, že je potřeba poslat do hor bandičku ochranářů, kteří vyřezávají kleč hlava nehlava. Nejsem odborník na kleč. Nechci zpochybňovat závěry o arnice. Jen – mi kácení připadlo brutální, i když demonstrovat kvůli němu nepůjdu. Ale konstatuji, že se neustále mění paradigma: Kleč ano, kleč ne. Máslo ano, máslo ne. Rostlinné tuky ano, rostlinné tuky ne. Hlavně hned sunary a nekojit, proboha kojit co nejvíc a co nejdéle. Přimíchávání biopaliv ano, přimíchávání biopaliv ne. Na vše je nějaký závěr vědecké studie, která byla kvalitně zpracována. Jen bohužel ta následující stejně kvalitní studie přijde na to, co ta předchozí opomněla.

I v medicíně byly aféry. Každý známe případ Thalidomid a fokomelie. Kdo ne, za domácí úkol si vygoogluje. Nechci hledat viníky. Chci jen říci, že byť máme nejmodernější techniku a vědce a university, nikdy jsme v podstatě neopustili Platónovu jeskyni a realitu vždy tak nějak odhadujeme podle pozorování. Měříme neměřitelné. Jako třeba imunitu pomocí nějakých surogatových parametrů (hladiny protilátek).

***

Než řeknu, co dál řeknu, zdůrazním, že jeden autor tohoto textu je lékař očkovaný dvěma vakcínami proti covidu firmy Pfizer. Reakci na očkovací látku neměl téměř žádnou, od té doby prodělal 2 těžší virózy, po jejich původci a názvu nepátral. Čich má dodnes slabý, což mu umožnuje celkem bez problémů operovat hodně shnilé věci. Jako lékař nikdy nezpochybňoval princip očkování a považuje všechny antivaxery, zejména pak z řad lékařů, za pomýlence. Spoluautor tohoto textu je taktéž očkovaný dvěma vakcínami proti covidu firmy Pfizer. Reakci na očkovací látku také prakticky nezaznamenal, před očkováním i po něm prodělal jakousi virózu spojenou s dočasnou ztrátou čichu, její název se nikterak neobtěžoval zjistit.

***

Mediální mainstream hlásá: V České Republice je nevětší procento odmítačů! Musíme lidi donutit, vyšikanovat! Musíme ty blázny potrestat…!

Vědci „ví“. Politici napíší zákon. A pak už policie jedná tvrdě a razantně. „Víme“, co je dobře. „Víme“, co se sluší a patří. Chyby jsou vyloučeny. Radši zastřelte pár odmítačů, zachráníte lidstvo!

Pilně pročítám diskuze pod těmito články. Snažím se vstřebat argumenty odmítačů i vynucovačů očkování. A s úžasem shledávám, jak za rok stoupá kvalita těchto diskuzí. Lidé si už tolik nenadávají do všelikých zvířat a pohlavních orgánů. Místo toho srovnávají čísla, diskutují metodické chyby. Jako třeba to, že když očkované netestujeme, pak kohorta očkovaných vypadá zdánlivě zdravěji. Dokonce srovnávají populace, všímají si, že Island, Izrael a Portugalsko sice mají vyšší proočkovanost, ale přitom nemají nižší morbiditu. A dál a dál tito diskutéři přicházejí k novým tématům, úhlům pohledu a zajímavým srovnáním.

Je mi jasné, že establishment to nehorázně rozčiluje. Je to přeci jasná věc, že vláda má patent na pravdu. Náš zpívající recyklovaný ministr zdravotnictví klanící se všemocnému holdingu, který nemá jiné zadání než vymačkat zisk ze střetu zájmů, je ten nejpovolanější, kdo by měl tvořit pravidla v epidemiologicky neobvyklé situaci. Ostatní jsou jen dezinformátoři.

Jenomže my už víme, že diversita je v principu k přežití dobře. Už víme, že jak lidstvo, tak vědci, klopýtáme od chyby k chybě, abychom nakonec spíše empirií než vědou zjistili, jak věci mají být, aby fungovaly. Takže…

…opravdu musíme proočkovat všechny? Podle matematických modelů epidemiologů, kteří „spočítali“ kolektivní imunitu? Nejsou to náhodou ty stejné modely, které modelují oteplování planety, ale snad ještě nikdy se netrefily? Proč nikdo nediskutuje o tom, že virus mutuje, ale vakcína zůstává stejná? Chřipka taky mutuje, ale vakcína se každý rok mění. Jsou protilátky vůbec nosičem imunity? Proč nyní zakládáme svou víru ve vakcíny na protilátkách, když celá epidemie přeci začala rétorikou těch stejných vědců, že covid je ten nejvíc nejhorší virus, protože prodělaná nemoc a z ní vyplývající protilátky nejsou garancí ničeho a nechrání nás před reinfekcí? Proč před pár měsíci vědci tvrdili, že druhá infekce může být dokonce horší, protože slavná cytokinová bouře? Proč jsou dneska protilátky vyplývající z vakcíny zase okay, a kdo se nenechá očkovat, je zločinec? A to, že virus nelze vymýtit, na tom se shodneme, nebo ne?

Koneckonců víme, že na JIP jsou s těžkým průběhem převážně ti neočkovaní, takže fanatičtí etatisté lobující za povinné očkování by si mohli mnout ruce: nechtěli vakcínu, nechť si chcípnou…

Nemám s tím vlastně žádný problém; neočkovaní na sebe berou dobrovolně nějaké riziko, že budou mít těžší průběh, stejně tak jako očkovaní na sebe dobrovolně berou nějaké riziko komplikací očkování. Mne osobně připadá situace, kdy se národ rozdělí do skupin podle svého uvážení, jako super. Jeden se víc bojí toho, druhý onoho. Jeden riskuje komplikace z nemoci, druhý riskuje komplikace z očkování. Budeme alespoň moci mezi oběma skupinami měřit, srovnávat, porovnávat a přemýšlet. A třeba nám budoucnost vyjeví nějaký opominutý fakt. Tak jako třeba s tou borovicí klečí – že jsme to mysleli dobře, ale funguje to trochu jinak.

Celý tento vymáhající, nutící a trestající systém je odporný. Tak nějak typicky státně odporný. Diskutovat nebudeme, přikazovat budeme, mlátit lidi taky. Každého, kdo bude chtít odpovědi na nezodpovězené otázky, označíme na dezinformátora a budeme na něj plivat.

I rasové zákony byly založeny na nějakém pseudovědeckém poznání, avšak ono pseudovědecké pozadí je neučinilo méně zrůdnými. Chci patřit do národa, který přemýšlí. A pokud se rozhodne k nějakému kroku, bude to po vlastním uvážení a hlavně dobrovolně. Jsem vlastně na Čechy zase trochu hrdý. Patřím do národa skeptiků, odmítačů, bručounů; do národa, který si chce fakta ověřovat a diskutovat nad metodickými chybami. A hlavně do národa, který nebaští vládě všechny nesmysly tak, jak nám je jako hromádku srovnaných koblížků předkládá.

V tuto chvíli autoři textu nevědí, kde je pravda. Jen vědí, že rozmanitost není špatně nikdy. Že jako lidstvo na koronavirus nevymřeme a že se ho nezbavíme (a diletantů ve vládě asi také ne).

Autoři tohoto textu pouze odmítají frenetická řešení ode zdi ke zdi, jako vysazovat a poté kácet kleč, nebo nutit lidem očkování, kterému lidé na základě celkem racionálních argumentů nevěří.

Oba autoři tohoto textu mají již od začátku pandemie nepříjemný pocit v břiše, že vládní opatření mají na svědomí více životů, než si kdo dokáže připustit, a že nucené očkování je koncentrované zlo, byť proti očkování jako takovému nic nenamítají.

Národe, bdi, národe, čti, národe, přemýšlej a národe, pochybuj. Jsme post-descartovská kultura, která se nenechá převálcovat tupým centralismem. Češi, bravo.

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

01150! To je to číslo! Číslo vyjadřující genialitu nejlepšího zdravotnictví na světě. V tomto jediném čísle je uložen princip celého systému.

No přiznejme si, i navzdory maličkým problémkům a drobným lidským zakolísáním – pořád dokážeme za celkem malé peníze dělat světovou medicínu. Úžasné, že?  A co pohání toto perpetuum mobile? No přeci číslo 01150!

***

Trrrnk, Trrrrk, zvoní telefon.

-„Dobrý den, ambulance praktického lékaře doktora Kirlicha, sestra u telefonu, jak vám mohu pomoci?“

-„No, ehm… víte, maminka nemůže chodit, bolí ji noha, dneska už nevstala z postele, potřebovala by něco na bolesti a natékají jí kotníky. Celý týden se to zhoršuje a taky nemá ty léky na čůrání.“

-„Aha, víte, to může být nebezpečné, může být v ohrožení života, okamžitě volejte záchrannou službu, pan doktor Kirlich teď nemůže přijít, má tady plnou čekárnu a ve dvě hodiny musí na kongres…

…A pro vás tedy ještě něco na spaní? Ale jistě, pošleme to přes sms, ale radši nechoďte, víte jak, covid a infekce, radši vůbec nechoďte, děkujeme…

…Ale ano, praktický lékař samozřejmě navštěvuje pacienty v domácnosti, ale tento stav prostě musí do nemocnice…“

Dr. Kirlich jen kroutí hlavou a dál píše svoji poznámku do počítače. Ti lidi se zbláznili. Budou si sedět na gauči a já se k nim snad potáhnu domů? Za celý den jsem viděl přes 50 lidí a jsem dost utahanej. Víte jak, nejde o to vidět lidí hodně, jde o to vidět je rychle. To je zákon kapitalismu, který funguje bez ohledu na to, že zavedete sebekrutější socialismus. Je to snadné. Představte si, že vám socík dá stovku za vyšetření pacienta. No jo, nic moc. Ale když jich vyšetříte sto, máte 10 000, to už jde, no ne? Takže když socík nabídne 100 korun, malý kapitalista ví, že na zaplacení složenek potřebuje pacientů udělat sto.

Ono se sice dá vyšetřovat důkladně a na všechno se dá pozorně zeptat, ale to by vám takové vyšetření trvalo 40 minut. Jenže sto pacientů byste takovým tempem dělali 66 hodin. A vy pracujete jen 8 hodin denně. Sakra, co s tím? Ahá, co kdybyste pacienta vyšetřovali pouze 4 minuty? Bolí vás rameno? Ibalgin 600 a přijde za měsíc… DALŠÍ!!!

Máte dvě možnosti. Pátrat po příčině a léčit, tedy nemít na nájem, sestru, elektřinu a nové kolo pro vašeho syna. Nebo rozdávat ibalginy za 4 minuty a vše, co trochu zavání komplikacemi, odkázat záchrankou do nemocnice. Záchranky vás sice milovat nebudou, ale na druhou stranu, v bance se s vámi také nebaví o lásce, jakmile dojde na téma hypotéka, že?

A pak zavolá nějaká naivní babka a chce 01150. No to je drzost a odpornost! Furt volají, prostě furt! Asi jim vyvěsím telefon, už mi to leze na nervy.

***

-„Ale pane Řezníček, maucta, co matinka? Bolí ji nožky? Otoky? Ach ne, víte co? Já se tam pro jistotu dnes po práci zastavím a prohodím s ní pár slov, třeba vymyslíme, co bychom s tím mohli udělat.“

Generální ředitel banky Societé Liberal, pan inženýr Řezníček, pomohl vnést trochu světla do případu hypotéky pana doktora Kirlicha. Představte si, nějaký arogantní úředník na přepážce si myslel, že příjmy pana doktora Kirlicha nejsou dostatečné, aby dosáhl na hypotéku. A pan doktor Kirlich si potřeboval koupit nové prostory ambulance praktického lékaře, protože ty stávající byly podle hygieny již nevyhovující.

Pan Ing. Řezníček tomu hloupému zaměstnanci vysvětlil, že lidé nejsou jen čísla a tabulky, ale že u každého je třeba posuzovat riziko INDIVIDUÁLNĚ!  Stejně tak jako lékař posuzuje potřeby pacientů velmi individuálně. A tak má teď pan Dr. Kirlich novou krásnou ordinaci a paní Řezníčková má mimořádnou péči pana doktora. A doktor Kirlich se jí rád věnuje, kdykoliv jí otečou kotníky, a rád přijde k ní domů.  Ano, každý socialista ví, že v socialismu jsme si všichni rovní, ale někteří jsme si ještě rovnější a služby, které se nedají koupit, se přeci dají zasloužit, no ne? (Ale dvourychlostní medicínu tady fakt nechceme, to ne, to by se politicky špatně prodávalo.)

***

Dr. Kirlichovi volá paní Steinmayerová z České lékařské Komory.

-„Dobrý den, pane doktore, nezlobte se, že ruším, máme tady na vás stížnost od pacientů, že prý odmítáte chodit na návštěvy pacientů.“

-„Ale paní Steinmayerová, znáte lidi, nikdy nejsou spokojení, můžete se pro ně rozdat. Tento týden jsem byl na šesti návštěvách. Tady mám důkazy, VZP jsem tento týden 01150 vykázal celkem šestkrát. Jmenovitě jsem byl u paní Řezníčkové a jejího syna pana bankéře Řezníčka, u paní Millerové z ministerstva, u pana starosty Zídka a jeho tatínka a u tety pana továrníka Procházky. Kolik návštěv mají průměrně jiní lékaři? Aha, šest týdně, tak vidíte, tak o jakém odmítání je tady řeč?“

-„Ach ano, moc se omlouvám, na stížnost zareaguje naše právní oddělení a odepíšeme, že jsme po důkladné kontrole nezaznamenali žádná pochybení. Ještě jednou se omlouváme a nezlobte se za zdržení, víme, že máte hodně práce a plnou čekárnu. Na shledanou.“

Stejně to Dr. Kirlicha trochu rozrušilo. Pořád jen nadávají, hekají a stěžují si. Nevděčníci. Asi jim na týden zavřu, ať vidí. V tom roztrpčení si zabouchnul dveře u ambulance a klíče si nechal uvnitř. Zavolá zámečnickou pohotovost.

Přijíždí mladík, sotva dvacet let, ještě beďary na obličeji, a mutujícím hlasem haleká: „Brej vašnosto, tak co to tady máme?“ Vytáhne věcičku vypadající jako svazek klíčů, nalistuje tu správnou planžetu a dvěma tahy dveře otevře.

-„Tak to máme za 1500 káčé, vašnosto.“

Dr. Kirlich zalapá po dechu. „Tolik?“

-„Ale co se divíte, pane, to je cena za práci mistra, kdybyste to nechtěl, tak si mne nevoláte a uděláte si to sám, no ne? To nejni jen tak, otevřít dveře, to se musíte dva roky učit a minimálně rok trénovat. A navíc, je po pracovní době, už je půl šesté, doprava sem, doprava zpět, kdo myslíte, že platí benzín a amortizaci? Všechno něco stojí, vašnosto, takový nóbl pán a cuká se kvůli 1500? No to se mi podívejte. Tak, mám EET a připojení, můžete zaplatit kartou, jestli chcete, jsme moderní společnost a jsme tu v cuku letu,“ říká mladík vesele.  „Jo, a kdybyste něco potřeboval, tady máte moji vizitku, kdykoli mi zavolejte, budu u vás jako blesk. Nashlééé.“

***

Doktor Kirlich cestou domů přemýšlí. Kdysi měl z práce radost jako ten mladík. Co se vlastně stalo? Vyhořel. Už ho ta práce netěší. Strávil hodiny, dny a roky péčí o klienty. Ale už nedokáže unést to perpetum mobile 01150. To číslo je kód, který říká, že pokud navštíví pacienta v domácnosti, může si tuto návštěvu vykázat podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami z roku 2020 a náleží mu odměna 60 korun českých. Když navštíví 25 pacientů a nebude mít výdaje na benzín, ani amortizaci, ani daně, může si dovolit jednu návštěvu zámečníka. Je hezké, jak jsme si v tom socialismu všichni krásně rovni. Von by totiž v tom kapitalismu byl bitej vobyčejnej člověk, vašnosto.

Autory textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Řada lidí fakt věří, že zdravotnictví bez tržních pravidel je super. Všichni aktéři této zvrhlé hry jsou sice frustrovaní, přesto někteří stále opakují, jak je centrální řízení důležité a máme nejlepší zdravotnictví na světě…

Než se dostaneme k našemu příběhu, rád bych vás seznámil s šikovnou věcičkou, které se říká „doporučené postupy“. Víte, celé je to o empirii. Tak jako se při skoku z letadla doporučuje mít na zádech padák, doporučuje se mít záložní padák a také se doporučuje onen padák balit podle určitých pravidel tak, aby pravděpodobnost nehody byla pokud možno minimalizována k nule, tak i díky empirii vznikly v medicíně, potažmo i v urgentní medicíně, nějaké doporučené postupy.

Lékaři si začali za léta, desetiletí a staletí všímat určitých vzorců, a na ně reagují konkrétními doporučeními. Tak třeba si mimo jiné všimli, že pokud pacient zažije nějaké vysokoenergetické poranění, často na něm sice není vidět ani odřeninka, nicméně velká decelerace či akcelerace způsobí nějaké vnitřní poranění. Může to být třeba natržená artérie, játro, úpon střeva. Často takový občan sedí s úsměvem na lavičce pohotovosti a říká, že mu nic není a chce domů, najednou padne jako podťatý a je mrtvý. Nejde nic dělat, ten proces je rychlý. Můžete se snažit jakkoli, takovému člověku už nepomůžete.

A tak si moudří lékaři lámali hlavu, jak takovému člověku pomoci dříve, než náhle umře. Zjistili jsme, že existuje typické schéma poranění, kde takový scénář hrozí více než u jiných situací. A u takových pacientů, říkáme jím trauma triáž-pozitivní, doporučujeme okamžitě převoz do traumacentra. Tam se ihned provede spirální CT všech orgánů a musí u toho být přítomen anesteziolog, traumatolog, neurochirurg a břišní chirurg. Jakmile se objeví nějaké život ohrožující poranění, může být tým do 10 minut na operačním sále a poraněné místo ošetřit dříve, než pacienta usmrtí. Je to fascinující hra se statistikou a s časovou osou.

Jen pro příklad: Mezi taková poranění patří třeba pád z výšky více jak 5 metrů (Němci jsou křehčí, těm stačí 3 metry), autonehoda, při níž změna rychlosti převýšila 30 km/h nebo se nehoda stala při rychlosti větší než 90 km/h, vymrštění pacienta nebo přísedícího z vozidla nebo pokud nehoda někoho jiného ve vozidle usmrtila. Nebo když třeba jedete po silnici a kamión s dřevem vás ve velké rychlosti smete z kola….

***

Mám kolegyni. V medicíně a chirurgii si už prožila své. Už viděla nadkritické množství klíšťat, agresivních arogantních pacientů i zneužívání systému. Asi už není na svém místě šťastná, už by ráda skončila a věnovala se pro změnu svému zdraví, ale je prostě jedna z posledních, kteří pracují ve výběžku republiky a je jí to hloupé vůči pacientům. Uznávám, je občas pěkně nepříjemná; ale snaží se pomáhat dle svého vědomí a svědomí a odbornost jí nechybí. Poskytuje tedy zdravotnické služby v jednom malém městě v pohraničí.

Představte si třeba takového pekaře. I on poskytuje služby. Je to super práce, na trhu se pořád o své zákazníky pere spousta pekařů, ale vy máte toho svého už dobrých 30 let. Jednoho dne zjistíte, že váš pekař už na vás není tak příjemný jako dřív, i když pořád ještě peče skvělý chleba a cena je taky okay. A tak se rozhodnete, že u něj zůstanete. Ale paní Vokurková od vedle, ta už se rozhodne jít k pekaři jinému, který má chleba stejně dobrý, jen o 5 korun dražší, ale pořád se usmívá, a to už jí za to stojí. Každý učiníme denně milion malých rozhodnutí a jediný motiv těchto rozhodnutí je naše subjektivní posuzování našeho užitku. Něco za nějakou cenu chci, u něčeho se mi cena zdá moc vysoká. Těmto milionům malých rozhodnutí se říká kapitalismus. Jojo, zase to zlé slovo, které prý zabíjí chudé pacienty na ulici, že.

V kapitalismu se nabídka i poptávka pořád mění. Máte milióny subjektů hrajících tuto nekonečnou hru na posuzování svého užitku a porovnávání užitku s cenou. A pořád se hledá nové optimum a každý má své originální a jiné optimum. A pak uděláte hroznou věc. Zabráníte lidem, aby si koupili, co chtějí a za kolik chtějí, a vnutíte jim nějaké úřednické optimum. A pak uděláte ještě horší věc, oberete je násilím o peníze, pojmenujete tu krádež „daně“ a za takhle sebrané peníze jim úřednicky stanovené optimum zaplatíte a přidělíte. A nakonec uděláte třetí strašnou věc: Donutíte všechny, kdo něco nabízejí, aby to dělali stejně (stejně špatně) a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena nezdá, prostě jim nedovolíte službu nabízet. Zničili jste nabídku, vykastrovali poptávku, okradli lidi. Připomíná mi to záběry ze severní Koreje, kde když umřel Kim Ir-sen, diktátor, který povraždil a umučil statisíce a další miliony umořil k smrti hladem, a přesto lidé na ulicích hystericky plakali, že umřel jejich milovaný vůdce. Někteří to spíše hráli, aby je systém nepotrestal, ale řada z nich tomu opravdu věřila.

***

Jednou ona paní doktorka, co poskytuje své služby v pohraničí, sloužila na chirurgické pohotovosti. Bylo chvíli před koncem pracovní doby na záchrance a znavení záchranáři se těšili na své rodiny. Už taky byli po celém dni ježdění sem tam dost frustrovaní.

Bez telefonu přijíždějí do malé městské nemocnice, kde je doktorka sama. Ve dveřích říkají: „Dobrý den, potřebovali bychom tady u cyklisty ošetřit drobná poranění, je odřený na noze a tady mu trochu teče krev, jinak je celkem v pořádku.“ Doktorka se pacienta ptá, jak se to přihodilo, záchranáři začnou nervózně přešlapovat na místě. Pacient popravdě vypovídá, že jako cyklista jel na kole, když okolo něj jel náklaďák s těžkým dřevem a smetl ho velkou energií do krajnice. Nabil si hodně, ale zatím žije.

Doktorka v tu chvíli pochopila dvě věci. Za prvé, že se jedná o triáž-pozitivního člověka a za druhé že to jistě musí vědět i záchranka, které se právě pokusila o špinavý trik. Když pacienta zavezou do místní nemocnice, rychle ho odloží a odjedou pryč, stačí říci „odřenina“. Ale kdyby měli přiznat, že energie, která ho smetla z kola, byla velká, museli by ho odvézt do traumacentra a asi by si o dvě hodiny přetáhli šichtu. Hmmmm, drsný. Dvě hodiny versus statistická pravděpodobnost, že poškodíte život člověka. Tenhle pacient podle doporučených postupů okamžitě potřebuje traumacentrum, jinak je ve statisticky významném riziku ohrožení života, ale traumacentrum v téhle nemocnici není.

Když tenhle fakt doktorce došel, opravdu se rozběsnila a rozkřičela se: „CO TADY PROBOHA CHCETE???? Musíte jet JINAM!!! Proč jedete sem???“

Záchranáři uražení, že je nikdo nepochválil.

Ale co čert nechtěl, okolo už postávají příbuzní a celou hádku si vyslechnou. A emoce pracují. Člověk vám blízký je těžce zraněn a vy slyšíte doktorku, jak křičí, že ho nebude ošetřovat.

To, co se následující dny přihodilo na sociálních médiích, byl normální sprostý lynč frustrovaných pacientů „nejlepšího zdravotnictví na světě“. Doktorku označili za svini. Někteří ji chtěli nechat utratit. Jiní jen vyhodit. Někteří samolibí komentátoři si hned vzpomněli na hippokratovu přísahu, kterou doktorka určitě porušila (vsadím se, že ani jeden z dotyčných bezmozků ji nečetl). Každý přidal historku, jak na ně doktorka byla nepříjemná tehdy a onehdy. Lid měl jasno. Nechápal ale vůbec nic. Pryč s ní. Kdo neplive, není Čech. Mohlo to být tak skvělé zdravotnictví, kdyby to tahle zlá doktorka nekazila. Zbavme se jí proboha a nastane konečně mír na zemi.

A ta doktorka, která dost možná pacientovi zachránila život tím, že ho okamžitě nechala převézt do traumacentra, i když není účastníkem na sociálních médiích, se o tomto mediálním lynči dozvěděla. Ztratila poslední důvod ještě pomáhat lidem. Bude končit. Lide, radujte se, konečně jste dosáhli svého.

***

V pátek procházím chodbou kolem ambulancí. To množství lidí, které tam sedí a postává, je fakt enormní. Jdu na sály, ten den nemám ambulanci. Ted den má přeci ambulanci TA doktorka. Bábinkám převazovala bércové vředy, šila drobná řezná poranění, léčila infekce a komplikace po operacích. Dnes tam nebyla.

Lidi seděli už několik hodin a doktorka nepřichází. Nechal jste ji popravit, lide. Sedíte tam zbytečně. Je přeci zlá, běžte si sednout jinam, nejbližší jiná nemocnice je hodinu jízdy autem. Vy jste si mysleli, že jste vyléčili zdravotnictví tím, že jste popravili posledního vojáka na stráži, který ještě hlídal? Ach, jak jste hloupí. Žádný jiný tam už není. Už nadáváte, že tam sedíte 4 hodiny? A kdo myslíte, že přijde? Někdo usměvavý, mladý, nadšený, kdo bude tuhle práci dělat za pár haléřů?

Jenomže nikdo takový už nepřijde. Nepřijde, protože stát zničil nabídku, vykastroval poptávku, okradl lidi o daně, za které jim lékaře nekoupí, protože není kde brát.

Zeptejte se vašeho státu, čím lékaře vyhnal za hranice, proč to špatné řízení zdrojů je dovedlo k exodu. Před deseti lety lékaři varovali, že se to stane, a teď se to stalo. Všichni, kteří své služby nabízeli, to museli dělat stejně a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena a stejná kvalita nezdála, prostě jim stát nedovolil službu nabízet.

Tak… asi buďte rádi, že nemusíte být v Kanadě, byla tam prý jedna známá jedné diskutérky na iDnesu, a ta říkala, že tam je to zdravotnictví fakt hrozné, prý buďme rádi za to, co tady máme.

Autory textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša, primář chirurgie a ředitel zdravotnického zařízení Xyrix, a Markéta Šichtařová, ekonomka

To, co již definitivně dostalo mediální název „energetická krize“, má další vývoj. Zpočátku pozornost budily hlavně nedostatečně naplněné evropské zásobníky s plynem.

Postupně se ale nedostatek – zcela logicky, protože energetické suroviny jsou provázané – přelévá i na další trhy. Po plynu přišlo na řadu uhlí. Pochopitelně zásadní roli v tom hrál fakt, že uhlí bylo státní politikou v Evropě odsouváno coby nečisté co nejvíc do pozadí, takže když přišlo pokoronové vzedmutí poptávky zejména z řad těžkého průmyslu, nebylo už dost aktivních těžařů, kteří by ještě nebyli zelenou politikou donuceni zavřít.

Následující v pořadí byly ceny elektrické energie. V jejich případě se k celkovému převisu poptávky nad nabídkou přidala ještě divoká karta v podobě emisních povolenek. Emisní povolenky jsou ve své podstatě bizárem: Evropané se velmi podivují drahým cenám elektřiny a pohoršují se nad nimi, když sami, vědomě, dobrovolně a cíleně si zavedli emisní povolenky, jejichž účelem bylo elektrickou energii zdražit.

I došlo k tomu, že i v důsledku emisních povolenek, odstávky uhelných elektráren, protože jsou fujky fujky, odstávky jádra, protože je také fujky fujky, a instalace drahých „eko“ elektráren, které ovšem moc nefachají, protože vítr kontrarevolučně odmítá foukat a spanilý boj s CO2 bojkotuje, cena elektřiny na německé burze, která je klíčová i pro nás, roste. Roste tak festovně, že cena, kterou poskytovatel nabídne průmyslovému podniku ráno, už odpoledne neplatí a nabídka je zrušena. Roste tak svižně, že tuzemský poskytovatel energie Bohemia Energy právě zbankrotoval.

Po plynu, uhlí a elektrické energii přichází na řadu ropa. Logicky. Všechny energie jsou do jisté míry vzájemné substituty. Poptávka po ropě už překročila stav před vypuknutím pandemie.

Paradoxně v případě ropy je tento problém asi „nejjednodušeji“ řešitelný ze všech zmíněných energií. Producenti ropy reprezentovaní ropným kartelem OPEC mají totiž velký manévrovací prostor při těžbě. Pouhou dohodou se mohou rozhodnout těžbu snížit i zvýšit. To nejde třeba u produkce uhlí, kde producentů je skutečně fyzicky málo, neb byli moudrým státem a ještě moudřejší evropskou ani-CO2 politikou zrušeni, takže kapacity přes noc nerozšíří. Navíc čím bude po ropě vyšší poptávka a čím by byla hypoteticky vyšší její cena, tím víc se vyplatí otevírat nové těžby frakováním z břidlic v USA. Tedy – snad. Respektive platilo to ještě nedávno. Dneska by se otevírání nových vrtů taky vyplatilo, ale v Bílém domě se mezitím zabydleli Joe Biden liberálně levicově zelená politika, která proti frakování brojí.

No – a kde je spousta peněz, nota bene natištěných bez jakéhokoliv krytí, a kde není dostatek energií, které za ty vytištěné peníze lze koupit, tam musí dojít k jejich zdražení. A kde dochází ke zdražení energií, tam musí dojít ke zdražení – všeho.

Zdá se vám podivné, že právě Evropa, které nad svou energií tak „přemýšlí“, která energií tak šetří, až zakázala klasické žárovky, najednou energii nemá, zato má inflaci jak z praku? Rozpory v ekonomii neexistují. Pokud se vám to zdá podivné, vycházíte zjevně z chybných předpokladů. Patrně vycházíte z předpokladu, že „udržitelná“ energetické politika je zelená, ekologická, zvládnutelná a udržitelná. Přijměte jako fakt, že „udržitelná“ evropská zelená politika je synonymem pro neudržitelnost životní úrovně, neudržitelnost konkurenceschopnost, neudržitelnost cen, neudržitelnost blahobytu.

Nebudu pomáhat vzbuzovat zeleným levicovým progresivistům zdání racionality tím, že s nimi budu polemizovat o naivitě jejich svatého tažení proti CO2 či o kontraproduktivitě jejich fyzikálně nereálných energetických požadavků. Realita mluví sama za sebe. Desetitisíce lidí si teď musí hledat nového dodavatele energie, protože ten jejich zelenost neustál a zbankrotoval. Desetitisíce lidí budou muset sáhnout hlouběji do kapsy – a ještě víc roztočit inflační spirálu. To jsou fakta. A proti nim stojí víra, že se semkneme a tím vyrobíme zelené perpetuum mobile čisté energie z ničeho.

Možná jste si toho taky již všimli: školní třídy jsou poloprázdné, každému druhému dítěti visí z nosu nudle jak cep, lidé pokašlávají. Běžné na tuto roční dobu, nabízí se říct. Ale ne tak docela. Počet respiračních onemocnění je větší než v běžných letech.

V německém příhraničí možná naladíte i německé rádio, kde reportérka hlásí: „Zatímco třídy zejí prázdnotou, ordinace dětských lékařů jsou přeplněné, takový nával dětských virových respiračních onemocnění ani Spolkový stát Německo nepamatuje…“

Za poslední zhruba rok a půl žilo obyvatelstvo „vyspělého“ světa Covidem-19. Covid byl alfou a omegou veškerého konání. I ten, kdo coronavirus bral střízlivě a přísně podle jeho epidemiologických vlastností, tedy virulence, mortality a letality, a vnímal ho jen jako jedno z široké palety rizik číhajících na oslabené jedince, i ten, kdo odmítal počítat jen mrtvé na covid a zajímal se i o nemocnost a úmrtnost populace jako celku a na všechny možné příčiny, i ten, kdo se covidu odmítal bát takovým způsobem, jaký mu nutila politická representace pseudoodborníků, i ten, kdo se nechtěl logicky si vzájemně odporujících opatření a nesmyslných manévrů zúčastnit – musel. Stát ho k tomu svou legislativou donutil. A často i obušek aktivního policisty, který buď toužil po medaili, anebo měl prostě absťák, že si už dlouho nebouchnul do živého.

Většina lidí se ale rozumných opatření účastnit chtěla, alespoň na začátku. Dokud se nezpolitizovala.

S postupem času vůle dodržovat nařízená opatření motivovaná snahou bojovat proti pandemii v populaci klesala a stala se spíše nepřímým hlasováním o důvěře a nedůvěře vládě.

Ovšem i racionální skeptik, který odmítal paradoxní a rozporuplná opatření a chodil i v době lockdownu do práce, do ochodů či na úřady, přičemž dodržoval nařízené rozestupy a desinfikoval si ruce, byl zkrátka v kontaktu s menší než obvyklou koncentrací lidí, s větší než obvyklou mírou dezinfikování předmětů, se kterými ve veřejných prostorách přišel do styku. To v zásadě jistě není špatně a jistě se setkal s menším množstvím choroboplodných zárodků než bez těchto opatření. Dá se říci, že v danou chvíli měl menší šanci onemocnět a méně šířit nákazu.

Za této konstelace asi sotva mohlo někoho překvapit, že zdánlivě „zmizela“ například pravá chřipka. V sezóně 2020-2021 prostě každoroční chřipková epidemie téměř neproběhla. Důvodů bylo víc. Zaprvé chřipka probíhala skrytě, často jako coinfekce ke covidu. Zadruhé v rámci covidové fobie probíhaly testy prakticky pouze na covid; kdo vykazoval známky respiračního onemocnění, ale nebyl testem shledán pozitivním na covid, už nebyl příliš „řešen“. Pravá chřipka tak probíhala bez rozpoznání. A zatřetí lidé byli schovaní doma, nestýkali se – a tak se ani chřipka příliš šířit nemohla. Samozřejmě to ale neznamená, že by neexistovala.

V celém evropském regionu tak bylo zachyceno jen méně než tisíc pozitivních vzorků na chřipku, plyne ze společné zprávy Národní referenční laboratoře pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění a Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ.

Chřipkový virus patří mezi ty, které se stávající úrovní vědeckého poznání nejsou eradikovatelné. Virus si tedy vesele existoval dál – a u pár jedinců mutoval dál.

Nicméně imunita pracuje trochu jinak. Každou sekundu jsme vystavováni miliardám různých antigenů, každou vteřinou je naše T-Lymfocyty načítají a předkládají B-lymfocytům a plasmocyty  poté vytvářejí protilátky. Paměťové buňky to všechno ukládají a makrofágy uklízejí nepořádek. Občas se nějaký virus dostane i do nitra buňky a párkrát se replikuje, ale vzápětí to zpravodajské jednotky zachytí a zásahovka vyčistí dříve, než si naše vědomí čehokoli všimne. A pak nastane rádiový klid. Někde tiše probíhá další mutace, ale populace nereaguje stejným tempem, jako se vyvíjí a mutuje prostředí. Tady v rohu vymutuje adenovirus, jinde zase RSV, a ještě jinde rotavirus. Mutace znamená jen to, že změní signální znaky, na které jsou naše zásahové jednotky připravené. Mutace se sice dějí postupně a průběžně, ale kolektivní imunita je nenačítá. Vzniká něco jako imunitní dluh. (Děkujeme předem za nadávky za tento náš nový termín.)

Ačkoliv se o tom zatím ještě příliš ve zprávách nemluví, ve Spolkové republice Německu již nyní pediatři hlásí, že jsou naprosto přetížení. Nezvládají nápor malých pacientů. Děti i dospělí polehávají doma se „sezónní virózou“. V Německu – dokonce i mimo odborné kruhy, tedy v médiích – je tento stav zcela bez zastření interpretován tak, že minulý rok v zimě byli lidé uzavření v karanténě – tedy bez kontaktu – tedy se viry nešířily – tedy nyní nastřádané zmutované virulentní kmeny dohánějí imunitní dluh a šíří se s intenzitou o to větší.

Ale co s dluhem? No – byť nám politická reprezentace tvrdí opak a tváří se, že kupříkladu veřejný dluh se splácet nikdy nemusí, ekonom ví, že každý dluh dříve či později splacen být musí. Protože pokud je původním dlužníkem nesplacen, náklady za něj převezme někdo jiný, ale nevysublimuje. A tak také imunitní dluh přirozeně musí být splacen. A zdá se, že jej splácíme právě teď.

Když přišel náraz epidemie Covid-19, nejprve se objevilo něco, čemu se říká harvesting efekt: Virus nejprve ukončil život jedincům, kteří již byli věkem, svým způsobem života či různými přidruženými onemocněními natolik oslabení, že jim tento virální insult stačil, aby ho nezvládli. Ano, jistě, byli mezi nimi i zdraví jedinci, kteří nikdy nebyli nemocní, měli rodiny, měli děti. A i ti bohužel infekci coronavirem nepřežili. Je nám to fakt líto a nezlehčujeme to. Ale – statistikám dominují oslabení jedinci prvního typu.

Tím, že tyto jedince virus usmrtil, zvýšil počet zemřelých v jednom roce, ale současně snížil počet zemřelých v roce následném, protože řada lidí prostě zemřela o několik měsíců dřív, než by se stalo bez pandemie. To je podstatou harvesting efektu. A tento efekt existuje a existoval by i bez jakéhokoliv přispění jakéhokoliv úředníka. Poprvé se začalo hovořit o harvesting efektu před pár lety ve Francii, kdy nastala dusna a horka a to léto umřelo statisticky významné množství kardiálně slabých jedinců. I těch je nám samozřejmě líto. (Trochu i litujeme, že bystrý socialistický politik tenkrát nezavedl něco jako daň z horka, nebo dusné poplatky, protože by to bezesporu bylo skvělé řešení hodné úředníka.)

Vedle toho se ovšem objevil ještě jeden efekt, říkejme mu onen imunitní dluh. A za tento druhý efekt je již stát přímo zodpovědný:

Hloupý stát, místo toho, aby chránil slabé jednice před nákazou, prakticky uzavřel a izoloval jedince zdravé. A především děti, byť bylo od začátku známo, že děti ani nejsou cílovou skupinou koronaviru, ani nejsou přenašeči.

Zabránil tím neustálé komunikaci jedinců s virovým prostředím populace, zabránil neustálému kontaktu s antigeny, které mutují všude možně. Jako kdyby prostě znemožnil vašim Windows, aby se aktualizovaly a byly neustále připraveny na nové a nové taktiky napadení. A pak vás stát se zastaralým softwarem pustil do jámy lvové.

Jakmile stát z pozice moci a z pozice naivní, kolektivistické víry začne intervenovat do neviditelné ruky trhu a snažit se ji zregulovat, ekonomika začne ztrácet svou efektivitu. Ne, centrálně plánovaná ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat. A zrovna tak jakmile stát z pozice naivní víry, že může individuální motivací jednotlivce vyhnout se nákaze nahradit plošným befelem, objeví se efekty, které zpočátku nebyl schopen vůbec domyslet. Náš ekosystém byl vychýlen z rovnováhy; proto je letošní sezóna respiračních onemocnění obzvláště krutá. Ekosystém, jako ekosystém.

Vím, řeknete: Ale stát přeci musel ochránit slabé, musel ochránit lidi v domovech důchodců, musel začít očkovat, musel… Co všechno ještě musel? A rozporuje tu snad někdo fakt, že očkování snižuje v nadpolovičním procentu případů pravděpodobnost těžkého průběhu onemocnění? A byl to vážně stát, který přišel s vakcínou? Nebyly to soukromé farmaceutické firmy, na kterých byl stát závislý? Vymyslel jediný stát, jediný státní úředník, jediný státní institut jakoukoliv z vakcín u nás používaných? Rozporuje tu snad někdo, že starý, nemocný člověk by se měl před covidem chránit, chce-li jej přežít? A může snad kdokoliv dokázat, že individuální touha jedince vyhnout se nákaze má na dotyčného menší ochranný efekt než příkaz státu vyhnout se nákaze? A může snad někdo rozporovat fakt, že jsme si kvůli nařízené ochraně mladých, zdravých, neohrožených lidí všichni kolektivně nastřádali imunitní deficit, kvůli němuž jsme dnes všichni nemocní víc? Nemůže? Tak asi tak.

Autory tohoto textu jsou Markéta Šichtařová, ekonomka, a prim. MUDr. Martin Vavruša, ředitel privátní kliniky Xyrix.

Začíná mi víkendová služba. V pátek ráno jsem začal, v pondělí kolem 15:00 budu končit. V pátek jsem měl jako primář chirurgického oddělení operační den, zvládl jsem pět operací a trvalo to asi do 15:30.

Ambulance chirurgie zavírá v 15:00 stejně tak, jako prostě zavřou úřady. A pokud máte problém, přijďte další den. Sejdu na pohotovost a tam sedí sedm lidí, kteří přišli po 15:00. Po celodenním operování jsem už dost unaven. Bylo by lepší, aby na službu přišel nějaký můj kolega, ale nikdo už tuhle práci, v těchto podmínkách a za tuhle výplatu dělat nechce. Zbyli jsme dva. A ani my už dlouho nevydržíme.

Nechci se ale litovat, chci to všechno vyřešit. Beru prvního a ptám se, co pro něj můžu udělat. Odpovídá, že jde na převaz. Říkám, že plánované převazy se dělají v pracovní době a že to není důvod jít na pohotovost. Následující sérii odpovědí slýchávám neustále dokola:

Neměl jsem se jak dostat do nemocnice. (Ale do obchodu se dostanete nakoupit si.) Nevěděl jsem, v kolik zavíráte. (Ano, teď už to ví, tak jako se to dozví z cedulky na dveřích banky, že přišel pozdě.) Vždyť je to jedno, ne? Stejně jste tady, tak proč to neuděláte a máte kolem toho tolik keců? Já jsem nechtěl čekat, ale nebojte, já zaplatím, tady máte ten váš regulační poplatek 90 korun. (A hází to jako vašnosta psovi.) Nestihl jsem to dřív. (Co jste dnes dělal? – Nic. Odpočíval jsem. – Aha.)

***

Mám fakt štěstí, když jeden ze sedmi čekajících na emergency sem vážně patří. Jako třeba ten, kterého přivezla záchranka. Tady to máte, řekla a utekla. Spadl ze čtyř metrů, zlomil si obratel, uhodil se do hlavy. Záchranka řekla, že polytrauma by to bylo, až kdyby spadl z výšky větší ještě o metr.

Naše CT našlo zlomeniny na páteři, ale traumacentrum pacienta nechce. V Ústí říkají: „To asi bude dobrý, nechte to odležet a uvidíme.“ Volám kolegovi z nemocnice v Liberci. Říká: „Hele, Martine, už nám ty polámaný lidi fakt neposílej, nechceme je, máme hodně práce a padáme na hubu, tak je posílej jinam.“ Asi má pocit, že si je svévolně vytvářím.

Neumím pro mladíka najít zařízení, které se věnuje zlomeninám páteře. Volám naštvaně na dispečink záchranky, že tím, že zraněného zavezli do nemocnice, která nemá traumacentrum, spondylochirurga a traumatologa, jen jednoho všeobecného chirurga, tomu mladíkovi udělali medvědí službu a mohli ho stejně tak zavést do cukrárny, vyšlo by to nastejno. „No jo, 4 metry jsou 4 metry, to nic není, není to polytrauma a my si to můžeme zavézt, kam chceme.“

Záchranka má taky hodně práce a každá příležitost někde někoho vysadit je super. Pak už to není jejich problém. Už hodinu telefonuji po všech čertech a hledám zařízení schopné ošetřit zlomenou páteř a ta paní v čekárně, co si před týdnem špatně odstranila klíště a dnes večer v osm hodin si ve sprše všimla mikroskopické černé tečky, začíná být nervózní. Už čeká skoro hodinu, a přitom se chtěla koukat s manželem na film. Však taky když přišla na řadu, preventivně nás všechny seřvala.

***

V noci už jen běžný provoz, policie s opilým a zdrogovaným řidičem, pár opilců s řeznými ranami na hlavě a pár holek, co je někdo jen šťouchnul, ale oni si to s ním vyřídí přes právníky a teď v půl třetí v noci nutně potřebují zápis od lékaře, že mají levou tvář lehce narudlejší než tu pravou. Když ve zprávě nestojí, že mají rozlámanou polovinu skeletu obličeje a minimálně čtyři krvácení do mozku, jsou agresivní, že jsme naprd lékaři a že neplníme tu hippopotamovu přísahu. Nebo hypokritovu? No každopádně jsme na něco přísahali, takže máme dělat, co si řeknou a kdy si řeknou.

Zlomenou páteř ukládám do postele, do toho telefonuje rodina, proboha co s ním bude a jak se to léčí. Odpovídám popravdě: „Nevím, zlomená páteř není můj obor a lékaři, kteří to mají na starost, nemají čas, nemají lůžka, nemají kapacitu.“ Zase jsme porušili hypochondrovu přísahu. Ten den už asi pošesté. „Ale vy jste lékař, vy to musíte umět!“

Jasně, musím umět všechno od mykóz nehtů, až po transplantaci srdce, klidně mi přineste srdce a pacienta a já to namontuji, vždyť jsem přeci přísahal na hypotalamus, že budu transplantovat srdce. Všichni pacienti se posadí na chirurgickou ambulanci, a buď vám vysvětlí, že nemají problém zaplatit moji práci a klidně mi dají 90 korun (moje práce tedy asi stojí 90 korun?), nebo že se pojistili, takže jim to klíště o půlnoci musím nutně vytáhnout já. Paní si na klíště přeci nedosáhne. Dovezl ji soused. Ten by tam dosáhl. No jo, jenže soused neskládal přísahu a já jo, a tudíž mám držet labia (horní i dolní) a pracovat, protože si platí pojištění. A nemá problém si zaplatit 90 korun. Tady je máte.

Kolem třetí hodiny si jdu lehnout, a když mám štěstí, už nepřijede ani feťák, ani bojovník, ani hysterka, ani klíště.

***

Druhý den přiveze záchranka pána. Zvrací, je žlutý, bolesti v epigastriu. Zprávu čtu asi čtyřikrát, protože se mi špatně po 3 hodinách spánku zaostřuje. Musí mi to vysvětlit několikrát, sestry už říkají, že začínám být pomalejší a začínám dělat první chyby. Pletu si třeba složky pacientů nebo dávkování léků, ale je to v pořádku, sestry mne hlídají. Všechny chyby odstraní. Teda skoro všechny. Nic se nemůže stát. Teda skoro nic.

Čtu pomalu papíry a nevěřím. Onkologický pacient, léčen na onkologii v Liberci, zkoušeli chemoterapii, ale tumor moc nereagoval. Tak se to nepovedlo. Škoda. Nashle. Doporučení: Zajeďte si za praktikem, on vás bude paliativně léčit a pošle vás někam, kde paliativní léčbu umí.  Ptám se: „Byl jste u praktika?“ Nene, on tam je jen ve čtvrtky. A jen dvě hodiny. A setra mi vzkázala, že nemá čas.

„A proč si nenajdete jiného praktika?“ Žádní tady nejsou, a ti, co za něco stojí, už nikoho neberou.

„A jak dlouho jste už doma bez kontaktu s lékařem?“ Už měsíc.

„A to vás neviděl ani jednou?“ Ne.

Řešení: Záchrankou v sobotu na chirurgickou ambulanci. Nezapomeňte: přísaha, 90 korun a umíte i transplantace. Mimochodem, doporučení „praktik + paliativní koncept“ v překladu znamená: dejte mu morfin, ať usne, a ať už hlavně nechodí k nám na onkologii, my na tyhle nemáme čas, lůžka ani kapacitu.

Takže co s tím. No, praktik tam je jen ve čtvrtek a jen dvě hodiny, takže ho asi mám uspat navěky já na chirurgii. Jasně, chápu. Žádný problém, položím ho vedle zlomené páteře a zaléčím, morfin přece máme. Plné skříně. Pak se ve mně přeci jen probudí ta hibernační přísaha a řeknu si: Ale co když ještě nemusí umřít teď hned, co když stačí zadrénovat žlučové cesty a má ještě několik měsíců před sebou? Pošlu ho na sono podjaterní krajiny a koukneme se, jak to vypadá v dutém systému. Volám laborantce na radiologii. Dnes má sloužící radiolog volno, odpovídá.

„Aha, a kdo ho zastupuje?“ Nikdo. „Takže tady není nikdo? Internista, Radiolog, prostě nikdo?“ Ne, nikdo. Jen vy. (To jako já.)

Tahle nemocnice je jedna Potěmkinova vesnice, spousta prázdných místností a uprostřed sedí jeden lékař, který má přísahu, bere 90 korun od pacienta a oplývá multioborovými schopnostmi. Ano, už mi to dochází, v kterém jiném státě a zdravotnictví máte takového superlékaře, který od zlomených páteří, přes rakovinu žlučových cest, až po palpitace srdce léčí všechno sám, tři dny v kuse ve spánkové deprivaci, a stačí ho umlčet větou: „Platím si přeci zdravotní pojistku“? Tohle opravdu musí být nejlepší model na světě. Víte, kolik by Američané vyházeli peněz na mzdy, kdyby měli plný špitál lékařů? A víte, kolik jsme my ušetřili? A přitom bude všem pomoženo, nikoho z našich pojištěnců nenecháme umřít na ulici. Kdepak, tohle ti zlí kapitalisti neumí.

Dobrá tedy, nemáme radiologa, ale morfin jo, tak co už.

***

Už jedu 48 hodin v kuse. Bolí mne hlava. Musím dělat vizity na oddělení. Píšu hlouposti, časté překlepy, opět si pletu pacienty. Než dodělám vizitu, mám tržnou ránu na pohotovosti. Sestra volá: „Máte tady šití!“ Jdu šít.

Běžně když přicházím k pacientovi, vždy se usměji, pozdravím, zjistím, jak se to stalo, jaké bere léky a jaké má alergie. Jako zombie se připlazím k pacientovi a něco zamručím. Jdu rovnou k ráně, ten člověk okolo ní mě teď nezajímá. Bojuji o svůj vlastní život, splnit úkol a nezhynout u toho, na politessy není prostor. Sestra vidí můj stav a začne dělat práci za mne: „Máte na něco alergie? Platné očkování proti tetanu? Jak se to stalo? Zahýbejte prstem. Kdo je Váš praktický lékař? Aha, jen v úterý od dvou a jen tři hodiny.“ Chápu. Jiný není. Jasně. „Berete něco na srážení krve?“

Já tupě poslouchám zvuky kolem a beru si sterilní rukavice. Pak vezmu nesterilní stříkačku. Zavrčím a vše vyhodím. Beru si nové sterilní rukavice. Už mě opouští i zajetý dril antisepse a asepse. Ztrácím reflexy, které jsem 17 let v chirurgii získával. Ránu umrtvím.

Obvykle říkám: „Bacha, teď to jen maličko píchne, ale nebojte, pak už nic cítit nebudete a my to krásně spravíme.“ Nemám sílu to říct a bodnu. Sestra přibíhá a říká: „Malinko to píchne…“ Pozdě. Pacient už jen řve: „JAUUUUU!!!“

Ten zvuk mě mobilizuje a komunikuji. Říkám – nebojte, bude líp. On na to: „Líp už bylo“. Moudře pokyvuji, mluví mi z duše. Došiju a jdu dodělat vizitu. Do toho volají příbuzní žlutého pána: „A co teď s ním jako bude?“

Říkám polopravdy: „Teď ho budeme léčit…“ Kdybych jim měl ještě plakat, zhroutím se tam. Nemůžu si to tak brát, musím mít profesionální odstup. Nejsem to já, kdo za to všechno může, je to systém, v němž každý s klíštětem vytaženým od primáře v neděli o půlnoci šíří mýtus o nejlepším zdravotnictví, a ten systém pomalu zabíjí lidi. Úplně hloupě se vystřílí peníze na banální výkony v první linii. A když přijdou diagnózy, které zaslouží plné nasazení, nejsou zdroje, nejsou lidi, není čas.

***

Zase volají sestry z emergency : Problém, musíte přijít.

Ten opilec, sestra ho zná, je ze stejné vesnice, už 20 let pije první ligu, někde se opil, uklouznul a odřel se na lokti. Haleluja, přivezli ho sem ke mně, já ho zrentgenoval, ošetřil, 90 korun neměl, nevadí, prostě napíšeme, že nemá, vše jsme mu zavázali, pofoukali a dali léky na bolest.

Polévá mě horko z pomyšlení, že v USA by nebyl ošetřen. Hrozný systém. Tam bych tedy rozhodně být nechtěl. Leda že bych měl platnou pojistku a zlomenou páteř nebo rakovinu žlučových cest a potřeboval komplexní paliativní přístup, to bych tam s tou platnou pojistkou být chtěl. Teda pardon vlastně, tak ještě jednou, hrozný systém, tam bych tedy být nechtěl, umírají tam lidi na ulici.

Jenže problém je jinde. Pán chce sanitu. Jak jako sanitu…?  Pán se vzteká, sakra, dovezli mě sem, nemám peníze, nemám mobil, nemám nic, jak se asi dostanu domů? Prostě mne domů odvezte sanitou!!! Příbuzní? Nemám. Kamarádi? Nemám. Známí? Nemám. Taxíkem jet nemůžete? Nemám peníze. Ani 90 káčé nezaplatil. Co jste dnes vypil? Osm piv, láhev vína a nějaký zelený. A to jste vzal kde? Koupil, ne asi. A kde jste na to vzal peníze? Nevím, ale už nemám ani floka, takže chci sanitu domů.

Mám dvě možnosti. Buď ho uložit vedle žlutého pána a zlomené páteře a z peněz veřejného pojistného systému mu zařídit hotelové služby, nebo mu z peněz všech pojištěnců zaplatit sanitu zpět. Sakra drahé taxi. A já taxi zařizovat nechci. Peníze máme na léčbu nemocných, ne na vození opilých. Chvíli se hádám se všemi, pak se mi probouzí bolest za očima a závratě, a rezignuji. Máme skvělý systém, ne jako ti zlí Američané, dostane ještě taxíka s plnou posádkou domů a já budu mít dřív klid.

Ještě pár feťáků, dvě klíšťata, a bude pondělí. Už vidím světlo na konci tunelu. Asi mám teplotu. Je mi blbě. V pondělí mám operační den. Jsem zvědavý, kolik lidí by si mi dobrovolně lehlo pod skalpel, kdyby věděli, v jakém jsem stavu.

Přichází pondělí a sestry už vědí, že na mě nemají mluvit. Jsem schopen jen skřeků a reakcí na otázky typu JO / NE. Na složitá souvětí reaguji chybovou hláškou: ERROR – restart systému. Ráno přijíždí náš exprimář, pán v letech, výborný člověk s tuhým kořínkem. Bude mu osmdesát. Ale je svěží. Se zlomenou páteří ani rakovinou mi ale pomoct neumí, je to břišní chirurg jako já.

Tak dáme zase morfin, ne?

***

Služba v pondělí ve tři odpoledne končí a je mi všechno jedno. Jsem tak přetažený, že ani spát nemohu. Jedu domů osobním autem. Žádné taxi. Kličkuju po silnici jako postřelený králík. Slyším kvičení brzd a agresivní troubení. Zase nějaký trouba. Aha, tamten trouba. Právě mu hubuje trouba, co mu nedal přednost zprava. Když přežiju cestu domů, třeba se vyspím. Ale neraduj se, v úterý v 7 zase začíná vizita u pojištěnců.

***

Fakt u pojištěnců? Ale tohle přeci nemá s pojištěním nic společného! Jmenuje se to pojistka, ale je to prachsprostá daň!

Všichni platíme nějaký podíl z platu, bez ohledu na naše chování a bez ohledu na naše rizika. A pak všichni čerpáme naplno, protože máme zdánlivě předplaceno. Konzumují se nesmyslně nesmyslné služby, které by nikdo nikdy nepoptával, kdyby byly za tržní cenu. Lidé nemají zábrany čerpat služby ze systému na maximum a regulační poplatky neregulují vůbec nic, protože jsou levnější než krabička cigaret. Lidé bez uzardění vyhledávají nesmyslné služby, kdy se jim zachce, bez ohledu na jejich cenu, efektivitu a dostupnost. Zajdou si třikrát na rentgen, protože je zadara, nechají se léčit o půlnoci, nechají se vozit záchrankou jako taxíkem.

Celý systém tím ztrácí miliardy a je v mínusu. A politici se chtějí zase blýsknout, a tak koupí tady nesmyslného robota, který není nikde potřeba, nebo tady magnetickou rezonanci do malé vesnické nemocnice, v níž chybí personál, který by rezonanci uměl obsluhovat a odečíst. Zdroje se nesmyslně vylijí a pak zase nalijí ještě víc nesmyslně na projekty, které nikdy nedostihnou pacienta a nikomu nepomohou. A u toho samozřejmě všudypřítomné obligatorní úplatky.

A víte, co mě na tom ničí nejvíc? Ta propaganda okolo. Všude krouží armády bezmozků a opakují naučené věty: Tržní zdravotnictví by bylo moc drahé a nedostupné pro chudé. Ježíši, proč? Pojistky umí chránit i ty nejchudší před požárem, povodní, katastrofou. Cožpak rakovina není katastrofa? Léčba stojí hodně peněz, ale měli bychom na ni. Nikdy bychom nevystříleli peníze na takové hlouposti jako klíšťata, a kdo by chtěl vyndat klíště o půlnoci namísto ráno, zaplatil by tržní cenu, klidně třeba 5000 korun. Proč by ne. Zbylo by dost na nemocné. Místo tahání klíšťat primářem o půlnoci bychom léčili rakoviny.

Jenomže říct tohle nahlas znamená být za zlořáda, který chce nechat umírat lidi na ulici, jako v těch zlých USA. Lidé jsou na to citliví. Propaganda jim zamlžila mozky. Mají svá dogmata. Raději budeme říkat, že máme nejlepší zdravotnictví na světě, jen sem tam dojde k nějakému problému. Koneckonců pacienti to takhle chtějí slyšet.

Autor textu: MUDr. Martin Vavruša ve spolupráci s Markétou Šichtařovou

Vy jste si někdy mysleli, že bez kapitalismu může existovat prosperita? Že bez kapitalismu je možné zajistit fungující služby chudým? Že bez kapitalismu může fungovat vyspělé zdravotnictví? Tak tedy já tvrdím, že nemůže. Kapitalismus je podmínkou prosperity.

Když jsem byl v Afghánistánu, jednu věc jsem v téhle zemi paradoxů pochopil v jasných barvách. Afganistán je úžasná Petriho miska na zkoumání různých socioekonomických souvislostí. A já měl unikátní příležitost nahlédnout pod pokličku zdravotnictví právě v této zemi ztýrané válkou plnou lidí bez našich návyků, disciplíny a kompetencí. Státní zdravotnictví tam prakticky neexistuje. Možná proto, že tam prakticky neexistuje stát.

Ale nedělám si iluze, státní řešení čehokoli, kdykoli a kdekoli je zaručeně to nejhorší a nejdražší. Takže i Afgánci přišli na to, že i když nemají zdravotnictví, mohli by mít ministerstvo zdravotnictví, aby to neexistující něco dobře regulovalo. Rozuměj: korumpovalo.

Američané v rámci svého konceptu „nech je namlsat, zbohatnout, zlenivět a oni přestanou válčit“, nainvestovalo miliardy i do zdravotnictví. Postavili v Kábulu veliké, 7patrové prosklené budovy za dolary. Sklo a beton, rovné linie na pouštní cestě z prachu a písku působili trochu jako sci-fi. Jeden z mnoha projektů byla slavná transfuzní stanice. Vím o něm dost, protože se v celém projektu angažoval můj tehdejší šéf, Němec a odborník přes laboratorní techniku Christian Diering.

Christian vyspecifikoval Afgháncům lednice na krevní deriváty, ale ti na ministerstvu byli nějak chytřejší než odborník na laboratoře. Zjistili, že lednice lze koupit za desetinu ceny. Devět desetin se kamsi ztratilo a koupily se domácí ledničky z Indie. Pak se rozjelo transfuzní centrum. Krevní deriváty ležely v lednicích na zeleninu, které máte doma. Za další týden již přicházely první žloutenky a první selhání různých orgánů. A tak si ministerstvo povolalo Christiana na audit. Jak já pak slyšel Němce nadávat, to neuslyšíte už nikdy. Na problém přišel. Potíž je v tom, že laboratorní lednice, které mělo ministerstvo koupit, jsou tak drahé, protože mají pohonnou jednotku mimo chladící prostor, a tedy uvnitř nejsou žádné vibrace. Domácí chladnička se neustále trochu klepe, což nevadí vaši brokolici, ale krvinkám to už vadí, takže se rozpadnou. A Afghánci nejen že nepoznali hemolytickou krev, nejen že jim na to kompetence nestačily, oni dokonce hemolytickou krev podali desítkám pacientů.

Na naší klinice jsme dělali malou, ale celkem čistou medicínu. Nelhali jsme, říkali jsme pravdu, používali originální německé léky. Sice jsme obcházeli všechna možná ministerská nařízení, ale základem vždy bylo bezpečí pacientů a „především neuškodit“. Zatímco stát reguluje v zájmu bezpečí všechno, ale de facto škodí, kde se dá.

Někdy jsme museli poslat pacienta na CT do místní francouzské nemocnice s afghánským personálem. Měli sice drahé francouzské stroje, ale už po několika měsících jsme přišli na to, že se nevyplácí jim kohokoli posílat. CT stroj měli a asi ho i občas zapnuli. Jenomže neustále nám přicházel stejný popis vytištěný ve Wordu. Pořád jeden stejný nález u všech pacientů. Pustili mašinu, udělali obrázky, vytiskli popis z počítače. Nikdy neměli radiologa, který by rozuměl anatomii, patologii a který by CT uměl odborně popsat. No a co, že? Po čase pak jaksi CT přestalo i fungovat, protože neměli ani techniky, kteří by stroj uměli servisovat. A pak kvůli několika drobným součástkám vyřadili celý milionový stroj úplně. Přišli totiž na to, že aby mohli tisknout popis z Wordu, vlastně ten stroj ani nepotřebují zapínat.

Stroje a mašiny za desítky miliónu stály nefunkční v budovách ze skla uprostřed pouště. Po čase budovy přestaly svítit, protože Afgánci v nich nebudou měnit žárovky. A pak už se jen hromadily odpadky a nemocní se začali vracet do hliněných budov k šamanům.

Tam si uvědomíte ten zmar. Medicína je jako živý organismus skládající se ze spousty malých a drobných součástí. Nelze ji nakoupit v zahraničí a přivést v kontejneru. Buduje se generace. Třeba takový chirurg, i největší odborník a specialista, je úplně ztracen bez anesteziologa a radiologa. A anesteziolog a radiolog zase potřebují techniku. A technika potřebuje techniky. A to vše potřebuje IT a elektřinu. A všichni se musejí vzdělávat ve školách.  Jeden obyčejný rentgen znamená, že musí fungovat celá infrastruktura od základní školy až po university. Nejde to koupit, nejde to dovézt a nejde to postavit za rok. Tohle umí jen kapitalismus a milión drobných vztahů a dobrovolných dohod, které přináší užitek všem.

Už slyším, jak brouci Pytlíci zase mudrují, že privátní zdravotnictví je moc drahé a není pro všechny. Vždy se musím usmívat, jak dotyčný dohlédne jen do první zatáčky, ale nechápe systém jako celek. Nejde o to, kdo je majitel kliniky v socialistickém zdravotnictví; jde o to, jak funguje kapitalismus jako systém. Jak se shromažďují peníze na provoz zdravotnictví a jak se rozdělují.

Pokud úředník rozhodne, že v Ústí nad Labem mohou být dva Da Vinci Roboti za desítky miliónů, ale v Rumburku nebude fungovat interní oddělení, je to jako epizoda ze seriálu Nedostatek dámských vložek II. Další selhání centrálního plánování v praxi. Ne, opravdu nám nechybí jedna drahá klinika na estetické operace poprsí v privátních rukou. Nám chybí především trh, který na rozdíl od úředníka rozklíčuje, co potřebuje 10 miliónů občanů.

Ano, česká společnost je bohatá a sofistikovaná, není to hloupý Afganistán, kde se nemocným lidem podává šlehaná krev a nefunguje nic. Mnohé tu už funguje, sice špatně a dráž, než jak by stejné peníze alokoval trh, ale stále se máme líp; u nás se už krade chytře. Ale kde vznikla ona pověra, že je privátní zdravotnictví drahé?

Víte, privátní zdravotnictví stejně jako privátní školství musíte platit dvakrát. Jednou vás okrade stát na povinném pojištění a podruhé si platíte kvalitní službu. Kdyby stát neokrádal občany vůbec a nechal jim svobodný výběr o pojištění i o privátních klinikách, dá se věřit, že efektivnější alokace peněz by vedla k celkovému poklesu nákladů.

Ding ding, socialistům zvoní alarm: jasně, a jako v USA by chudáci umírali na silnici. Jenomže to, že je zdravotnictví víceméně tržní, nevylučuje nutně nějakou solidární politiku. Příkladem je Singapur, kde si stát pronajímá od soukromého sektoru kapacity, aby se postaral o slabší. Trik je v tom, že trh se postará o efektivní, moderní a levné zdravotnictví, a stát už si jen pronajme jeho segment pro nejchudší. Ale jak stát začne kupovat ledničky nebo roboty, začíná katastrofa a umírají lidé.

Trh vážně nejde obelhat ani přelstít. A ani o lidech to není. Sebelepší a nejhodnější úředník na světě nedokáže plánovat potřebné přístroje a zaměstnance a služby ve zdravotnictví tak jako stovky a tisíce malých podnikatelů motivovaných ziskem. Afganistán je krásný pokus o stát; laboratoř toho, jak centrální plánování tragicky naráží na všech frontách. Jak korupce a diletantismus jsou nedílnou součástí všech státních struktur. A vždy to úporně napravují drobní lidé v tržním prostředí a socialisté je za to nenávidí, protože dokola ukazují impotenci jejich ideologie v plné nahotě.

Ani nemocnici v Rumburku by nezachránil soukromý majitel. Taky si to Penta, Agel, EUC a ostatní dobře spočítali, žádný z nich ji nechtěl ani zadarmo. V regulovaném zdravotnictví nelze dosáhnout zisku. A ztráta znamená, že se věci budou dělat špatně a nakonec to zaplatí daňový poplatník. Tady už socialista zase namítá: bez regulací se nebudou dodržovat pravidla, pacienti nedostanou správnou dávku léku, nebudou je hlídat vzdělané sestry, ozáří se velkou dávkou záření, protože nebudou limity! A víte, že pravidla se nedodržují ani teď? Je veřejným tajemstvím, že se ve zdravotnictví už 20 let nedodržuje Zákoník práce. Zatímco kamioňák si musí dát po 4 hodinách pauzu a po 9 hodinách musí povinně několik hodin stát, v Česku je běžné, že lékař pracuje 80 hodin kuse! Jak je možné, že v systému plném pravidel, které nás „chrání“, aby bylo zdravotnictví bezpečné a pro všechny, stát ve svých nemocnicích nedodržuje vlastní pravidla?

Nakonec i ten socialismus měl jisté kouzlo: Vzdělalo se tolik lékařů, kolik politbyro rozhodlo. Lékaři dostali umístěnky do nemocnic, kde chyběli. Vše rozkazem. Nikde nechyběli. A systém fungoval líp než ten dnešní. Tedy pokud jste taky ochotni akceptovat mučírny STB ve sklepě, střelbu do živého na hranicích, popravy disidentů, selekci nepohodlných a zákaz studia nevhodným, technologické zaostávání a propadávání do středověku. A pokud víme, že polosocialismus nefunguje a socialismus funguje jen chvíli a za cenu poprav, násilí a totální izolace, jediné řešení je kapitalismus.

Pokud zdravotnictví zruinujeme – a my ho ruinujeme již několik let – nepůjde jednou dotací nebo investicí opět vybudovat. Tak jako nejde koupit zdravotnictví v Afganistánu za americké dolary.  Nepůjde dovézt nové stroje, nové lékaře z Ukrajiny a Bangladéše, nové sestry z Rumunska. Nic proti cizincům, pokud máte skvěle fungující stroj, cizinci se skvěle začlení, naučí se a splynou se standardem. Pokud ale nemáte standard, pokud nemáte systém, pokud nemáte fungující celek, skupina dovezených cizinců ho ze dne na den nevytvoří. Jak zpřetrháte jemná vlákna vazeb mezi technologickými podniky, vzděláváním, nemocnicemi a ambulantními specialisty, budete je obtížně vytvářet.

Můžete postavit v Rumburku novou nemocnici za miliardy korun, můžete dovézt 20 ukrajinských lékařů a 100 ukrajinských sester, dát jim kurzy češtiny a doučovat je lege artis medicínu – ale myslíte, že to vytvoří fungující zdravotnictví? Myslíte, že škody napáchané chybnou alokací zdrojů, jako například kupování nekonečně drahých a nepoužívaných robotů, které stojí někde ve sklepě v Ústí nad Labem, a ignorování drobných každodenních investic do fungující nemocnice v Rumburku lze jako mávnutím proutku vyřešit jednou investicí? V Afganistánu to zkusili. Zkusili vytvořit fungující zdravotnictví rozhodnutím shora. A fakt to dopadlo hrozně. Já u toho byl. Tohle není cesta. Ani v Kábulu. Ani v Česku. Nefunguje to.

Myslíte, že řešením je neustále ve volbách volit ty, kteří slíbí větší dotaci do totálně rozklíženého systému? Myslíte, že politici zařídí nemocnice nebo zdravotnictví? Ti stejní politici, kteří kupují ledničky šlehající krev? A už vás někdy napadlo volit politika, který by řekl: deregulujme? Nechme lékaře léčit, firmy investovat, nemocnice vydělávat, přestaňme je danit, přestaňme je regulovat. A do týdne je tu investor, co nabídne novou nemocnici tam, kde chybí, jen proto, že je to díra na trhu.

Nějak máme k takovým řešením nedůvěru. Protože privátní zdravotnictví je „přeci“ moc drahé, protože stát „přeci“ myslí na ty nejchudší a v USA umírají lidé na ulici. Jenomže je to jinak. Výhoda kapitalismu tkví v tom, že bez emocí a ideologie se stara o směnu, využití a rozdělení zdrojů a o prosperitu. Je kompatibilní s jakoukoli kulturou. Tak, jak to stát nikde z principu věci nemůže dokázat.

Autoři tohoto textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Myslíte, že v Afghánistánu se odehrála tragédie, kterou nešlo předvídat, a která je pro tamní obyvatele děsivá? Kdepak. Vítězné tažení Talibánu je jen zrcadlem toho, že tamní lidé nejsou zase tak moc proti.

Bylo to v letech 2009 a 2014, kdy mne osud dovedl do Afgánistánu. Do země, o které se donedávna nemluvilo, ze školy si ji nepamatujete a dlouho by vás zaboha nenapadlo, že budete vědět, jak se tam jmenuje hlavní město.

Poprvé jsem se strašně těšil jako mladý lékař na misi PRT do Afgánského Lógaru. PRT znamená, že pomáháme a stavíme novou civilizaci; ale já si v uniformě užíval spíš hru na vojáčky a prožíval údernou sílu aliančních vojsk. Ne – neřeším, kdo udělal jaké politické rozhodnutí, jestli jsme tam být měli, nebo ne, jestli bojujeme proti terorismu, nebo jsme spíše okupanti. Nerelativizuju ani terorismus, ani mezinárodní politiku. Bylo to prosté: měl jsem uniformu, byl jsem mladý, nadšený do všeho a neměl strach z ničeho. Ani z Talibánu.

Z naší základny SHANK jsem koukal na vysoké hory Pamíru (nebo Hindukúše? V tom aby se v tom jeden vyznal). A nemohl jsem pochopit ohromný rozměr té země. Nejen geograficky, ale i spirituálně. To víte, jsem prostý kluk z Krkonoš a nejvyšší hora pro mne vždy byla a bude Sněžka. Toužil jsem se těch hor dotknout, přiblížit se jim nebo nad nimi letět v paraglidovém kluzáku a splynout s nimi. A letět v Chinooku nebo Black-hawku bylo taky cool a mělo to co do sebe. Jediné, co mne neustále svíralo, byl plot.

Ten plot nás chránil. Koneckonců občas nás ostřelovali podivní lidé podivnými raketami, aniž by o nás cokoli věděli. My o nich taky věděli málo. Nás to moc netrápilo, protože se stejně většinou netrefili. A než se stihli naučit trefovat, Američané jim tam cosi hodili a oni se už nikdy neozvali. Po čase to zase přišli zkusit jiní, stejně marní.

Ale jo, nastaly i tragédie. Naše kluky, kteří tam zůstali anebo tam nechali končetinu, si pamatuji dodnes. Pořád to budou naši kamarádi. Nepřišli válčit, přišli bránit Afgánce (i sebe) před těmi zlými. Možná to celé někdo pochopil jinak – ale ti jednotliví kluci nepřišli škodit. Chtěli jsme být prostě chlapi, co se nebojí těžké práce, aby nás naše děti jednou obdivovali a ženy milovaly.

Když jsem odlétal, něco mi chybělo. Pořád jsem neměl těch hor dost, nemohl jsem se jimi dosytit. V roce 2014 jsem zahlédl v německém lékařském časopise inzerát, že DK německá klinika hledá lékaře do Kábulu. A já věděl, že je to místo pro mne. Sice mne nevybrali, nebyl jsem ani první náhradník… Ale ti dva přede mnou to vzdali, když se dozvěděli, jaké jsou podmínky. Já jsem se dozvěděl, že pojedu, asi 3 týdny před odletem.

Přistávám na letišti v Kábulu, ano – na TOM letišti – a už z dálky fixuju typa v košili držícího moji fotku, kterou se snažil přikládat k obličeji každého cizince, aby mne identifikoval. Jmenoval se Ibrahim. Naložil mě do taxíku a odvezl. A já netušil, kam mě veze. Nikdo se se mnou nebavil. Dovezli mne do obrněného baráku s ozbrojenci s kalašnikovy před vraty, který byl něco jako hotel. Lámanou angličtinou mi vysvětlil, že se vyspím a že pojedu na kliniku.

Následující den jsem poznal šéfa. Kliniku. Spolupracovníky. A hlavně – Afgánce. Takové veselé děti. Upřímní, bezprostřední – ale taky nedisciplinovaní, v mnoha ohledech nekompetentní, zmítaní dětinskými vášněmi, závistmi i touhami. Není nic horšího než zlé dítě, i když ho milujete. Ta kultura je živelná a nepřipomíná nic z toho, co známe v Evropě.

A já je léčil. Ne – ne, žádná humanitární mise. Ale privátní klinika pro privátní klientelu. Kontakt s Evropským lékařem stál 100 dolarů a další léky a zákroky si platili sami hotově. Krom kontraktorů pracujících pro USA k nám chodila i bohatší afgánská třída. Vedle bizarností jako těhotné ženy dodržující ramadán, které nejedly a nepily desítky hodin a pak kolabovaly, aby manžel mohl zaplatit několik stovek dolarů za to, že jim český lékař v německé klinice lámanou perštinou vysvětlil, že korán vlastně umožnuje, aby těhotná žena pila, jsem viděl i onemocnění v takových stádiích, jaká na fakultách v Praze už neuvidíte.

Zkusíte si léčit souběh mononukleózy a malárie u mexického archeologa. Podíváte se na rentgen plic s aktivními tuberkulózními kavernami, a snímek není z archivu sterého 150 let, ale je právě vyvolán a zobrazuje člověka stojícího před vámi a občas kašle. Vlastně i krev. A trochu chřadne. Vlastně hodně.

Pak se hádáte s vousáčem, který chce ty modré léky, ne ty červené, a ty bílé už vůbec ne, ale jen ty hranaté, protože ty kulaté nefungují; ví to, protože kulaté měl jeho bratranec. Nerozumí ničemu, nechápe nic, neví nic, ale zaplatil 200 dolarů a může si sakra nadiktovat, jaký tvar a barvu by měly mít léky, které si koupí. Velké děti.

Náš šéf, Christian, který vypadal jako dvojče frontmena ze skupiny Scooter, neustále lamentoval, že Afgánci nemají mentální kapacitu přepsat jednu excelovskou tabulku tak, aby v 10 řádcích neudělali dvě chyby a pak ji ještě špatně neuložili. Musel do administrativy přijmout zaměstnance z Indie. No ano, čtyřicet miliónů Afgánců, většina z nich hledajících práci, ale na přepsání tabulky musíte dovézt úředníky z Indie. Není to žádná „genetická vada“ – jen prostě nechodili do školy. Víte, když prostě od sedmi let života po dalších zhruba dvacet let sedíte v lavicích a nepříjemná ženština vás neustále nutí soustředit se na téma bez ohledu na to, jestli vás baví, nebo ne, nechá to na vás stopy. Například si umíte překontrolovat deset čísel nebo si zapamatovat instrukci na pět minut.

Afgánským bojovníkům jsme někdy říkali kosmonauti. Nic ve zlém. Ve snaze připravit nástražnou výbušnou past se často sami vystřelili do vesmíru. A tak jako děti dohánějí své nekompetence krutostí, i Afgánci umí být krutí. Historky, jak milující otec své 16leté dcery, o které jeden soused druhému sousedovi řekl, že údajně byla viděna při rozhovoru s 17letým Karimem, přišel v hanbě domů, bez zaváhání vzal pistoli a svou dceru zastřelil, nás šokovaly každým dnem. Jak silná to musela být hanba a jak slabé stačí důkazy. Ti lidi jsou krutí na ženy, na psy, na slabší, na jiné. Nejsou krutí jen na okupanty. Možná ani nejsou krutí; možná je to tak prostě normální, možná jen my jsme moc citliví. Nevím.

Léčil jsem ženy, které jsem nesměl vidět a slyšet.

Léčil jsem ženu, která neměla chuť na sex, a starší autoritativní manžel se rozhodl tu nemocnou ženu nechat léčit na drahé klinice. Měl jsem sto chutí mu říct, že kdyby se k evropské ženě choval jako k dobytku, taky by neměla chuť na sex, a že to my v Evropě neléčíme. Ale radši jsem se opatrně zeptal, jestli má lepší zkušenosti s hranatýma, nebo kulatýma práškama, a jaká je jeho oblíbená barva.

Jedna naše sestřička byla dva roky vdaná a šťastná. Měla úžasného manžela, otec s matkou jí ho vybrali a ona to přijala pokorně. A časem se do něj dokonce i zamilovala. A on se o ni staral hezky a nikdy ji nebil. I do práce směla chodit. Krásný příběh. Jednou mi vysvětlila, že mladí lidé jsou nerozumní a nedělají dobrá rozhodnutí a je dobře, že jim moudří rodiče se svými zkušenostmi vyberou někoho, kdo se k nim nejlépe hodí. Tak jako když jí vybrali jejího skvělého manžela. Slovo svoboda tam nemá rozměr. A při pomyšlení na moje vlastní mladická rozhodnutí se mi argumentovalo dost obtížně.

A pak ty písničky… Takové skoro-indické, uhalekané, s těmi divnými vlnivými tóny, jedna jak druhá. Jedna sestřička mi pouštěla už třetí a říkala: a tahle se mi taky strašně líbí! A já přemýšlel, jestli si ze mne dělá ošklivou legraci a pouští mi pořád tu jednu dokola, nebo jsou vážně odlišné.

A našel jsem si i kamarády. Třeba Quaise, Ziu, Teplýho Bilala. Bilal se oženil se, tak asi teplej nebyl, ale rozhodně to byl ten nejvykroucenejší Afgánec, jakého jsem znal, a musel jsem se pořád smát těm jeho kroutivým pohybům. Jednou jsme s kluky seděli… a najednou nastal TEN moment. Vytáhli koberečky a modlili se. Bylo mi trochu trapně, sakra, co bych měl vlastně dělat? Hlavně nesmím koukat na Bilala, jestli se začnu smát těm vlnivým pohybům, kamarády si neudělám. A Allah, který všechno vidí, snad snahu vykrouceného Bilala ocení a nepotrestá polovinu Kábulu nějakým hrozným výbuchem za vlnivou modlitbu. Byli fajn, jen by asi moc nepobrali český humor. Sarkasmus jsem je učil asi čtyři měsíce. A stejně ho nepobrali.

Domodlili jsme se a šli jsme do centra Kábulu na kebab. Jasně, je to turecké jídlo, ale Kábul je přeci multikulti metropole. Chtěl jsem SIMku, tak jsem si ji na tržnici koupil. A Zia, trochu poďobaný Zilvar z chudobince, mi ji nainstaloval do telefonu; musel vyťukat kód, potom jiný kód, potom nastavení formou série jiných šesti kódů. Oni zase nebyli tak marní, když šlo o technologie. Jenže Zia je už dneska někde v Holandsku a pracuje pro jakousi firmu.

Včera jsem psal Azitě, naší hazarské sestřičce, jak se mají kluci. Varovali mě, ať se s ní nebavím o islámu, že by mi vykládala blbosti, prej hodná holka, ale pomatená. (Oni totiž Hazarové, Afgánci s asijskými rysy, jsou Ismali větev šíitů, zatímco Tádžikové i Paštuni jsou sunnité, takže je „jasné“, že by Azita vykládala nesmysly.) Všichni jsou pryč, odpověděla. Bilal se ženou je snad v USA. Qais je v Německu. Zia je v Holandsku. Další jsou ve Švédsku. Jen chudák Azita zůstala. Vždy byla tak neprůbojná. Vrchol její rebelie byl, že si pár centů z výplaty odložila stranou. Zbytek musela dávat svému nemocnému otci. Občas ji za nějaký prohřešek zbil, ale jinak ji miloval, ona to věděla a cítila. Nemá peníze, nemá vízum, nemá pas, nemá šanci.

A teď je tam Talibán. A je tam prý doma.

Lidé ho rádi nemají, ale v zásadě nejsou tak nějak moc proti. Nejsou zase tolik proti na to, aby cokoli dělali. Mají jiné starosti, nemají peníze, zanadávají si, ale ty jejich každodenní starosti jsou větší. A hlavně víme, že Talibán ukončil války mudžahedínů, takže „nějaký přínos“ vlastně měl. Však to známe i od nás. Taky nemáme rádi estébáky a zloděje. Ale v zásadě je volíme. A pak nadáváme. A vlastně tak nějak estébáky a zloděje tolerujeme. A hlavně víme, že u nás nové hnutí odstranilo Kalouskovu krutovládu, a to se taky nějak počítá a „nějaký přínos“ to vlastně má, že…

Tak tedy Afghánistán je zase v loji. A taky tam zůstane. Protože to tak velké části obyvatel vlastně… vyhovuje.

Autoři tohoto textu jsou MUDr. Prim. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Inflace zrychluje. To je prostě konstatování. Můžeme ho doložit na číslech. Nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě. No – lépe řečeno – vlastně v celém světě.

Chcete čísla? Tak třeba německý takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) podle zatím předběžných údajů v srpnu meziročně vzrostl o 3,4 procenta. O měsíc dřív byl meziročně vyšší o 3,1 %. Možná ještě horší zprávou ale je, že nejen že ceny rostou aktuálně, ale tento růst se zabudovává i do inflačních očekávání. To je dost zásadní zjištění. Očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v srpnu roste na 31,1 bodu z 30,0 bodů za červenec. A tady pozor – inflační očekávání mají značně sebenaplňující potenciál.

Co tím mám na mysli? Tenhle sebenaplňující potenciál je v ekonomii celkem známou věcí. Dobře představitelný je třeba v případě runů na banky. Představme si, že se z nějakého důvodu rozšíří na trhu fáma, že nějaká banka je zralá na bankrot. Co udělá prozíravý střadatel? Ihned poběží své úspory vybrat. Co na tom, že banka je naprosto zdravá a zisková? Většina lidí bude uvažovat tak, že na každém šprochu pravdy trochu a co kdyby náhodou…? Klienti tak vezmou banku útokem. Protože ale banky na svých pobočkách nemívají tolik hotovosti, velmi brzy přestanou být pobočky schopné vklady vyplácet. Začne se šířit nová zpráva, tentokrát už pravdivá, že banka zavírá pobočky, protože není schopna vyplácet klienty. Další se proto rychle začnou o své peníze hlásit. A tak i taková zcela nepravdivá fáma má potenciál zdravou banku zbourat.

Druhým dobrým příkladem je přivolávání recese. Jakmile se lidé začnou bát budoucnosti, klesne jejich důvěra v zářné zítřky, začnou šetřit, firmy začnou omezovat výrobu a preventivně propouštět – a hospodářské zpomalení skutečně přijde.

A přesně tak to funguje i u inflace. A jsme doma. Jakmile lidé začnou počítat s tím, že inflace se usadí v ekonomice na delší čas, nejen přechodně, podnikatelé začnou automaticky preventivně zdražovat, aby růst cen „předběhli“ a nebyli těmi posledními, kdo zdraží. A tím se předpoklad růstu cen začne naplňovat.

Centrální bankéři mají v popisu práce hlídat cenovou hladinu. Musejí se tedy postarat i o to, aby nerostla inflační očekávání. Oni tedy nemají moc na výběr – musejí říkat, že inflace globálně není důsledkem tisku peněz a že je jen přechodná. Pokud by totiž přiznali (co stejně musí dobře vědět), že jde o inflaci dlouhodobou, růst cen by kvůli zabudování inflačních očekávání ještě zrychlil. Takže pokud řekneme, že v eurozóně rostou inflační očekávání, v podstatě tím skoro automaticky mezi řádky také říkáme, že inflace se v eurozóně zabydluje asi jako dočasná okupační sovětská vojska.

Kde se ale tahle inflace na samém počátku vzala? Důvodů je víc, ale jeden přebíjí všechny ostatní: Vládám a centrálním bankám jde o to maximálně snížit úrokové sazby, aby se předlužená Evropa dokázala dál úvěrovat. Neboli aby si státy dokázaly dál půjčovat za uměle nízké úrokové sazby na svůj chod, aby zombie firmy dál mohly existovat a nebankrotovaly a podporovaly tak zdání hospodářského růstu.

V Evropě se ovšem tato politika nižších úrokových sazeb projevila coby vedlejší efekt ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace v eurozóně a v o něco menším měřítku i v celé EU existuje – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů. Budu ji nazývat finanční a realitní inflace.

Všichni vědí, že inflace je nepřítelem úspor. Jedinou možností, jak se uchránit před inflací, je výrazně zvýšit úrokové sazby, aby tyto vysoké úroky inflaci víc než kompenzovaly.

V eurozóně aktuálně existuje enormně vysoká finanční a realitní inflace, ale úrokové sazby jsou záporné. Bohužel nejsme schopni říci, kolika procent tato finanční a realitní inflace dosahuje, protože statistický úřad nic takového nevykazuje. S jistotou však můžeme říci, že jde o hodnoty dvouciferné.

Inflace v cenách cenných papírů je pro střadatele ještě zákeřnější než „klasická“ inflace. Jakmile totiž uložíme peníze do nějaké investice, můžeme čekat, že její cena vzroste. To na první pohled vypadá lákavě, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že jde o cenovou bublinu. A každá cenová bublina v historii dříve či později splaskla.

Vlády, centrální banka ani statistici o finanční a realitní inflaci nehovoří, ačkoliv každý ji může vidět v cenách akciových indexů, v cenách dluhopisů i v cenách bydlení. Kdyby o ní totiž mluvili, jednak by přitahovali pozornost na fakt, že ji spískali, a druhak by vytvářeli inflační očekávání. A tak se bude zatloukat. Bude se zatloukat, že vám inflace bude požírat vaše peníze.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (1. září 2021).