Příspěvky autora: Markéta Šichtařová

Král je mrtev, ať žije král! Pandemie je zapomenuta, teď je tu válka! Ekonomika dotrpěla pro pandemii, teď bude trpět pro válku!

Poslední známý údaj o spotřebitelské inflaci říká, že inflace dosahovala 9,9 procenta. Nyní, v únoru 2022, je již beze sporu vyšší a přesahuje deset procent. Poslední známý údaj o růstu ekonomiky říká, že hrubý domácí produkt ve 4. čtvrtletí roku 2021 vzrostl meziročně o 3,6 %. Nyní automobilky, které jsou tahounem české ekonomiky a které až dosud zápolily s nedostatkem komponent, takže nemohly jet na plný výkon, opět víc omezují výrobu, protože přicházejí o další dodávky z Ukrajiny. A těžký průmysl, který již před pár měsíci byl těžce zkoušen nedostatkem surovin, hlásí další výpadek dodávek železné rudy – z Ukrajiny. Pokud průmysl znovu propadne, nikdo se nebude moci divit. 

Prý viníkem byla pandemie. Prý viníkem je a bude válka na Ukrajině. Přiznat si pravdu může bolet. Viníkem jsou všichni a nikdo.

Viníkem není jeden konkrétní nepřítel. Pandemie. Válka. Ilumináti. Celosvětové spiknutí. To celý svět, který si sám sobě rád říká vyspělý, se rozkládá z upřímného přesvědčení, že všichni mají nároky na štěstí. Že ti, kdo mohou, musí pomáhat těm, kteří to potřebují: Princip potřebnosti nahradil princip zásluhovosti. Peníze, úctu, štěstí již nemá mít ten, kdo si je vydobyde a zaslouží, ale ten největší ubožák, který je nejvíc chce a potřebuje. A povinnost rozdávat své peníze, svou úctu, své štěstí má ten, kdo si je vydobyl a má z čeho rozdávat.

V tom je celý ten vtip. V tom je princip rozkladu dnešního světa. Princip inflace i hospodářské stagnace. Ve ztrátě příčiny a následku. Příčinou je píle a snaha a práce a zásluha. Důsledkem jsou peníze a bohatství a štěstí a úcta.

Citový vyděrač škemrající o úctu si úctu nezaslouží. Podle dnešní doktríny na ni však má právo.

Lempl nárokující si příjem si příjem nezaslouží. Podle zákona na něj však má právo.

Emoční tyran si lásku nezaslouží. Přesto žije v přesvědčení, že na ni má nárok. V hlubokém přesvědčení, na kterém je společenská shoda.

Břídil, který nechce pracovat na vytvoření majetku, si majetek nezaslouží. Podle doktríny dnešní společnosti si však zaslouží, aby jeho majetek byl na rotačkách natištěn na papírky, kterým se říká peníze.

Byly to vlády, které uvěřily, že když si bohatství nevyrobíme, půjčíme si ho na veřejný dluh. Byly to centrální banky, které uvěřily, že když nemáme na útraty, můžeme si peníze natisknout. Byly to vlády, které dosadily do centrálních bank bankéře. A byli jsme to my, kdo jsme si zvolili takové vlády. Roky a roky jsme se zadlužovali a tiskli peníze a vytvářeli iluzi bohatství a hospodářského růstu, až jsme po tisící v historii znovu s úžasem zjistili, že fyzikální ani matematické zákony se okecat nedají. Že když X=Y, pak s poklesem X klesá i Y. Aneb že poklesem produkovaného bohatství klesá i hodnota peněz a roste inflace.

Novináři se ptají: „Měla by teď vláda nějak podpořit ekonomiku?“ A: „Co může udělat vláda s inflací?“ Je to stejně marné jako ptát se, jak přepólovat severní a jižní magnetický pól. Jak zastavit gravitaci. Je to naivní snaha o boj s fyzikálními a matematickými zákony.

Není jak podpořit ekonomiku. Kde se nevyrábí, tam není bohatství, není růst. Neexistuje žádné úřední rozhodnutí, kterým by šlo přerozdělit plody práce tak, abychom všichni dohromady měli víc. Neexistuje žádný akt vlády, kterým by se dalo vzít na daních jednomu, dát druhému, a tím všechny učinit bohatší.

Není jak zastavit úředním rozhodnutím inflaci. Minimálně od roku 2008 tiskneme papírky, kterým říkáme peníze, a rozdáváme je na dluh lidem i firmám. A současně jim znemožňujeme uzavírkami vyrábět. Není jak zastavit růst cen tam, kde zboží je málo a peněz je hodně. Tu snižovat DPH, tu dávat dotaci, je jako nosit ukrajinské vlaječky na klopě: Putin si kupodivu z vlaječek nic nedělá a válka pokračuje. Inflace si kupodivu ze zákonů taktéž nic nedělá a růst cen pokračuje.

Můžete věřit, že inflace bude hnedle fuč, jestli vám to dělá dobře. Můžete věřit, že ekonomika se nastartuje, protože přeci s tím vláda něco bude dělat. Můžete klidně také povídat, že jste Napoleon, jestli se tak cítíte líp. Anebo se můžete vrátit do reality a připustit si, že kde není práce a výroba a obchod, není prosperita. Že kde není zásluha, nejsou ani její plody. Že doktrína potřebnosti na úkor zásluhovosti je špatně a dokud se jí nezbavíme, nemůže být líp.

No vážně. Blbové mají život snazší po všech stránkách. Blbové především nemyslí. Občas proto, že neumí myslet. Občas proto, že nechtějí myslet.

To je ta horší varianta, protože z lenosti nevyužitý potenciál je trestuhodný. To je jako mít chleba v kapse, dívat se na hladem řvoucí dítě a být líný chleba vytáhnout a podat ho dítěti. Te jest mnohem horší varianta než mít chleba, dívat se na řvoucí dítě, ale nechápat, proč vyvádí a snažit se ho ukonejšit lízátkem. Ať tak či onak, nemyšlení, tedy nepoužívání hlavního nástroje k přežití, který byl homo sapiens sapiens dán, je dost mizerným výsledkem tisíciletí vývoje lidské rasy.  Minimálně tedy v případě, kdy rozum coby nástroj k přežití skutečně slouží k přežití.

Pak tu ale máme zřízení lidské společnosti, která se tak zvrhla, že rozum už k živoření zase tak moc nepotřebujeme. Zdegenerované společenské zřízení potřebuje zdegenerované lidské bytosti. Kočka domácí údajně musela obětovat část své inteligence, aby byla schopna žít v lidské domácnosti a přeměnit se z predátora v gaučáka. Podobně i lidská rasa musí čas od času rezignovat na myšlení, chce-li přežít bez větší fyzické úhony v kolektivistickém systému. Mentální úhona je obětována na oltář alespoň živoření těla. Pokud by dál mysl používala svou plnou kapacitu, mohla by začít rebelovat, což by se jí také mohlo vymstít na těle.

A právě nyní žijeme ve zřízení, ve kterém blbům je dobře. Především proto, že si svou blbost povětšinou neuvědomují. Tudíž si také na vědomé úrovni ani neuvědomují, že jsou závislí na ostatních – těch, kdo rozum používají. Vůbec jim nepřipadá obscénní, že jsou neschopní a potřebují ostatní ke svému přežití, a ostatní musí obětovat své potřeby, své štěstí, své příjmy, svůj majetek, aby své spolublby nakrmili. Blbové si nárokují všechnu péči a nakrmení. A kdo má údajnou povinnost je nakrmit? Schopní dříči, kteří tuhle hru hrají dál.

K tomu, aby blbové měli co jíst, je určitý podíl neblbů ve společností nezbytný: Musejí vydělávat a generovat nějaké hodnoty, aby bylo možné jim ty hodnoty brát a přerozdělovat blbům. Historie si ovšem již vyzkoušela, že pokud neblbům ukradneme příliš mnoho – jako třeba za Pol Pota, nebo za „válečného komunismu“ v SSSR, odmítne tuhle hru hrát úplně každý a nezbyde nikdo, kdo by hodnoty generoval a blby krmil. Tudíž musíme ponechat alespoň fikci toho, že dříči mají peněz víc než blbové.

A přesně tuhle fikci dneska hrajeme. Statistici přišli se zajímavou statistikou. Totiž s rozdělením příjmů za tzv. „úplné domácnosti“ podle nejvyššího vzdělání. Tak například domácnost s dětmi, kde otec i matka mají maximálně základní vzdělání, dosahuje v průměru na hlavu za rok čistý příjem 189.032 Kč. Domácnost, kde oba rodiče mají vysokoškolské vzdělání, mají příjem na hlavu 276.384 Kč. A třeba domácnosti, oba jsou středoškoláci, dosahují v průměru příjmů 232.447 Kč.

Ano, je to odstupňováno. Na první pohled tedy osoby s vysokým vzděláním mají vyšší příjmy než lidé s nízkým vzděláním. Až na to, že to je fikce.

Ten, kdo se rozhodne žít hned po skončení základní školy ze sociálních dávek, dostane své jisté okamžitě. A pak už pobírá dívky tak nějak rovnoměrně dál a dál a dál. Případně předstírá jakousi práci, kterou odflákne, však ono mu to životní minimum a přídavky na tohle a přídavky na tamto dorovnají. Bez jakékoliv snahy má zajištěno, že přežije. Že se o něj „ti ostatní“ postarají. Nutná snaha nulová. Od počátku si takový človíček bydlí a krmí se a existuje celkem beze strachu z nepřežití.

A pak si vezměte kupříkladu lékaře. Nebo advokáta. Nebo soudce. Vzdělává se tak zhruba do pětadvaceti let. Do té doby příjem nula. To už zatím jeho línější kolega má obstojné dávky či obstojný plat. A myslíte, že složením poslední vysokoškolské zkoušky dostane vysokoškolák přidělen nejvyšší možný plat? Ani omylem. Čeká. A čeká. A čeká. A dál se učí. Plat nic moc. Možná kolem pětatřicítky či čtyřicítky dosáhne na maximální možné vzdělání a konečně mu může začít plat růst výrazně. Jenže v té době už jeho línější kolega bez snahy obstojně bydlí a mnohdy i má slušný byt. Teprve poté začne pilnější a myslící exemplář svého pasívního kolegu ve svém životním standardu dohánět a nakonec statisticky i předhánět. Jenomže kolik let svého života si užil vyšší životní standard? Je to, že v důchodu má statisticky vysokoškolák vyšší příjmy než osoba na dávkách, dostatečná odměna za celoživotní dřinu versus pasivitu?

Rozdíl mezi příjmy na hlavu o středoškoláků a vysokoškoláků je u úplných rodin necelých 19 %. Vysokoškolák ovšem vstupuje na pracovní trh zhruba o 5 až 6 let později než středoškolák. Pokud počítáme ještě vyšší akademické vzdělání, které je ovšem zahrnuto stále pod kolonkou „vysokoškolské“, pak ještě později. Pracovně aktivní roky středoškoláka jsou (zhruba) o více než 17 procent delší než aktivní roky vysokoškoláka. Rozpočítáno na celou dospělost tedy příjmy vycházejí v zásadě šul nul nastejno! Ovšem s tím, že peníze dnes mají samozřejmě vyšší hodnotu než stejné peníze zítra. A tady se započítáním časové hodnoty peněz a se započítáním rozložení jejich příjmů v čase už to začínají vysokoškoláci prohrávat.

Vyšší odměňování těch, kdo se snaží a svými znalostmi táhnou celou ekonomiku, je tedy jenom fikcí, která dává správný dojem na papíře, ale realita je jiná. Rovnostářská přerozdělující společnost s atrofovaným sociálním systémem to tak zařídila, že její elity jsou papírově považovány za „bohaté“, což má být hřích, který se neodpouští, ale přitom i tenhle smrtelný hřích je jen fiktivní. Náš sociální systém není dobrem. Je zlem.

Vážení klienti,

Na základě několika dotazů z řad našich klientů si vás dovolujeme informovat, že již od dubna 2021 p. Pikora není členem týmu analytické a finanční společnosti Next Finance, nikterak s námi nespolupracuje, ani není s touto společností jakkoliv personálně, právně či kapitálově spojen.

Protože konkurence tříbí trh a my máme neviditelnou ruku trhu rádi, nebránili jsme p. Pikorovi v jeho štěstí a přejeme mu hodně úspěchu v jeho aktivitách; tyto aktivity však neznáme, tedy je bohužel neumíme na vaše dotazy ani komentovat. O ekonomické situaci, obchodních postupech, ani míře podstupovaného rizika u p. Pikory nemáme reference a neručíme za ně žádným způsobem.

Jak jste si během předešlého roku povšimnuli – či spíše patrně jste si ničeho nepovšimnuli – pro naše klienty vše zůstává bez jediné změny. Stále se na nás můžete obracet v těchto oblastech:

–        Standardizované ekonomické analýzy

–        Analýzy šité přímo vám na míru

–        Investice do drahých kovů

–        Ekonomické přednášky

–        Rozbory vašich investic

–        A jakékoliv další věci, které více či méně souvisí se znalostí ekonomiky, protože jak všeobecně známo, obtížné řešíme okamžitě, nemožné zařizujeme do druhého dne, zázraky pouze na objednávku, a při tom se s ekonomickou korektností příliš nemažeme.

Za společnost Next Finance

Markéta Šichtařová

ředitelka a zakladatelka společnosti

Všechno, co prožíváme, je důsledkem předchozích událostí. Nemám ráda fňukny. Lidi, kteří se sebelitují, že je k nim život krutý – že byli vyhozeni z práce, že je opustil partner, že mají málo peněz.

Samozřejmě i nešťastné náhody existují. Možná někdo má málo peněz, protože ho porazilo auto řízené opilým řidičem, po nehodě přišel o nohu a již se dále nemůže živit tancem – jistě, i takové hrozné věci se stávají. Ale pravda je taková, že v drtivé většině případů – až na tyto a podobné nešťastné výjimky – je každý svého štěstí i neštěstí strůjcem. Tak například pokud je stejný člověk třikrát po sobě vyhozen z práce, je statisticky vzato dosti pravděpodobné, že se jako zaměstnanec neosvědčil a tři zaměstnavatelé po sobě došli k názoru, že mu nechtějí platit za jeho nanicovatou práci mzdu. Pokud někoho opustí třikrát po sobě partner, je namístě otázka, proč již v partnerovi nevzbuzuje ony pozitivní pocity, které vzbuzoval kdysi, a za které mu partner „platil“ svou přízní. A pokud celý život chronicky máte málo peněz, je namístě otázka, jestli jste si náhodou nevybrali úplně nesmyslný obor studia, třeba pohlavní nemoci mimozemských civilizací, který se jaksi obtížně monetizuje. Případně jestli jste své peníze neprošustrovali v gamblingu. Případně jestli jste je neutratili za nějakou hovadinu, která vám sice kdysi připadala ohromně cool, ale dneska nechápete, proč jste kvůli Lamborgini potřebovali prodat střechu nad hlavou. Zkrátka spíš než sebelítost bývá obyčejně namístě sebereflexe. A ti, kdo jí nejsou schopní, jsou odsouzeni propadat se do marasmu svých domnělých křivd stále hlouběji.

V poslední době tahle sebelítost, která jako by naznačovala, že za naše trable může kdokoliv jiný, jen ne my, a my jsme oběti jakýchsi zvrácených okolností a vyššího spiknutí, nabrala nový rozměr. Obětí nově nejsou jednotlivci, nýbrž celé skupiny a společnosti. Tahle skupina definovaná barvou pleti je obětí pradávného otrokářství a proto dnes trpí. Tamta skupina definovaná pohlavím je obětí mužského sexismu a je platově diskriminována. Další jiná skupina definovaná sexuální orientací je obětí homofobní nesnášenlivosti a je diskriminována tím, že nedostává umístěnky do zaměstnání podle kvót. Ještě jiná skupina definovaná nízkým věkem je obětí sobectví starších, kteří ničí planetu používáním aut se spalovacími motory. A všichni vespolek jsme obětí jakéhosi strašlivého celosvětového spiknutí, které způsobilo inflaci a hrozí nás uvrhnout do děsivé šlamastyky.

Věčných kňouralů se v posledních letech urodilo jakési nadkritické množství. A vždy, když se tak v dějinách stane, když suma věčných, sebelítostivých kňouralů převáží nad sumou těch, kteří se staví ke svému osudu čelem a perou se svou pílí o své zásluhy, přichází zřízení, kterému se říká kolektivismus – ať už má podobu socialismu, nebo fašismu, nebo jiného diktátorství.

Nechci ale mluvit o socáči, který nás už zase zpola pohltil; nene, chci mluvit o… inflaci. Protože je to inflace, co je dnes a denně příčinou zloby mnohých. Zasloužené zloby, nutno dodat. Zlobu mám mnohem raději než sebelítost; zloba vůči zlu burcuje a je aktivní a nutí k sebeobraně; sebelítost je pasívní děvečka v koutě škemrající o soucit bez vlastní snahy o nápravu.

Podle posledních známých údajů meziroční inflace v lednu dosáhla 9,9 %. Kdo slyšel mé predikce z loňska, ví, že jsem o desetiprocentní inflaci mluvila. Kdo o ní povětšinou nemluvil, byl stát. Případně centrální banky coby ta státní instituce, která má cenovou stabilitu v popisu práce.

Kdekdo rozebírá, že pod kotlem přitopily hlavně energie anebo bydlení. Cožpak o to. To samozřejmě je pravda a také se o tom hojně mluví. Jenomže on nějak pro jednotlivé stromy přestává být vidět les. Tak například meziměsíční růst cen nejsilnější od ledna 1993, to je, oč tu kráčí. Vzpomínáte na liberalizace cen na začátku 90. let v rámci ekonomické transformace na tržní ekonomiku? A na následné vzedmutí cenové hladiny? A prozradím vám sladké tajemství: Stejně jako tehdy, také dnes (samozřejmě) za prudký růst cenové hladiny může sám stát, respektive úřednické rozhodnutí, respektive administrativní zásahy do ekonomiky.

Přesněji řečeno může za to především předešlá rozvolněná politika centrálních bank u nás i ve světě, protipandemické uzavírky i podporování zaměstnanosti v době pandemie. Koktejl těchto tří faktorů vedl k nesouladu nabídky a poptávky, nedostatku zboží a přetlaku peněz. A inflace je na světě. Seznamte se, bude tu s námi bydlet dlouho.

Budete-li číst mezi řádky výroky centrálních bankéřů, dozvíte se, že jejich úmysly byly zcela čisté. A tedy jim nemůžeme nic vyčítat. Mám tedy návrh. Každý jeden člověk, který přišel desetiprocentní inflací za rok o deset procent svých úspor, by mohl jednomu jmenovitému centrálnímu bankéři, kterého si vybere, poslat dopis a žádat, aby mu vybraný centrální bankéř své čisté úmysly poslal na účet a manko tak doplnil.

A tak se tedy všichni od centrálních bank přes firmy po jednotlivce chytají za hlavu, jak je ta inflace nehorázně vysoká. Jenomže v tom všem zaniká, že patrně i když inflace už brzy bude kulminovat a zase začne mírně klesat, na hodnoty, které byly běžné v minulé dekádě, se řadu dalších let nedostaneme. Další desetiletí bude naopak charakteristické inflací zvýšenou. A pro všechny kňouraly: můžeme si za to úplně sami. My – kdo jsme si zvolili takové politiky, jaké jsme si zvolili, a kteří jmenovali takové centrální bankéře, jaké jmenovali.

Dnešní průměrný centrální bankéř ve světě je totiž diletant proti tomu, jaké centrální bankéře jsme měli před třiceti lety. Tehdy to byli bankéři v pravém slova smyslu. Dneska centrální banky a s nimi monetární systémy jednotlivých zemí řídí až v příliš mnoha případech vysloužilí politici a kecálkové, kteří umí dobře mluvit o tom, jak je potřebná zelená politika a jak je správná fobie z CO2 a mají v malíčku celou epidemiologii – ale nevědí zbla o monetárních systémech. A neuměli si spočítat ani tak primitivní věc známou dobrých dvě stě let, že když natisknou moc peněz, vyrobí moc velkou inflaci.

Poznávacím znakem socialistů totiž je, že počítání nahrazují vírou, že potisící už jejich sen o pečených holubech do huby vyjde.

Jako velký úspěch je prezentována nová „vymoženost“: Koncem března 2022 začne platit nařízení, které zavádí „panevropské osobní penzijní produkty“.

Ty budou zájemcům nabízet pojišťovny, investiční fondy, obchodníci s cennými papíry i banky po celé Evropě lidem, kteří pracují ve více státech Evropské unie. Panevropské penzijní pojištění by nemělo nikterak ovlivňovat „lokální“ penzijní pojištění, pouze přidává novou možnost. Lidé, kteří se pohybují ve více státech, mají možnost otevřít si jakýsi podúčet u daného poskytovatele penzijního pojištění pro každou zemi podléhající místní regulaci. A když už změny, tak změny, řekla si česká vláda, a šla ještě dál nad rámec nového evropského nařízení. Uvažuje o zřízení „alternativy“ k penzijním společnostem a založení státního penzijního fondu.

Tak. Takže si to pěkně rozklíčujme. Vlastně tu vůbec nejde o nějakou vymoženost, která budoucím důchodcům má usnadnit život. Spíš tu jde o chybu v úsudku na samém začátku. Touha založit státní fond totiž vychází z představy, že soukromé penzijní fondy využívají důchodce jako svůj krmelec a důchodci to odnáší. Budoucí penzisté mají aktuálně „výnos“ v takzvaných transformovaných penzijních fondech v nominálních hodnotách záporný. Řečeno méně diplomaticky, mají reálně ztrátu.

A přitom – považte tu drzost! – si akcionáři ztrátových fondů vypláceli zisky dvouciferné. I „řešením“ tohoto „problému“ by mělo být to, že nový státní fond bude veden u České národní banky, tedy u instituce, jejíž politika v oblasti nastavení úrokových sazeb právě tuto ztrátu způsobila. Je mi velkou záhadou, jak by stát, který svou hospodářskou politikou z kladných výnosů vyrobil záporné, měl svým vlastnictvím nového státního fondu z těchto záporných výnosů opět vyčarovat kladné.

Stoprocentní státní garance zní uším klientů fondů jistě hezky, ale jde jen o slovní hříčku. Povšimněte si, jak rychle roste dluh vlád v Evropě. Povšimněte si, jaký problém mají vlády samy se sebou a svým dluhem. Právě proto jsou reálné úrokové sazby v eurozóně záporné – aby to vlády ustály bez bankrotu. A teď by měly garantovat ohromný balík peněz ve státním fondu. Případně v nějakém pannárodním fondu, sice soukromém, zato ale podnikajícím napříč zeměmi, které dosahují ještě vyšších ztrát pro své důchodce, protože čelí ještě většímu rozdílu mezi výnosy a inflací než my v Česku.

Řeknu vám přesně, k čemu by to vedlo:  Nízké úroky spolu s demotivovaným úřednickým vedením by ve státním fondu vedly k ještě větší ztrátě než u soukromých fondů. Protože ovšem u státního fondu by bylo garantováno, že nedosáhne klientům ztráty, stát by musel ztrátu klientů dorovnat. Ale jak? Musel by si půjčit, tedy navýšit svůj dluh, a z tohoto většího dluhu státní fond dotovat. Protože by se ještě zvětšil dluh státu, tlačil by stát na ještě nižší úroky, aby tento opět vyšší dluh ustál… a tak dál a dál. Až do bodu, kdy by už dluh státu byl tak velký, že ani požírání úroků z dluhu inflací by víc nepomáhalo a stát by se zoufale potřeboval dostat k dalším penězům. A kde se válí největší hromada peněz? No přeci ve státním fondu. Byla by jen otázka času, kdy by v nějaké podobě stát na tyto peníze vztáhnul svou ruku. Tak, jak se to ostatně už v některých zemích stalo.

Kdo si myslí, že státní garance přináší nějakou jistotu, se tedy šeredně mýlí. Naopak přináší ještě větší riziko, že si vláda peníze z fondu přivlastní.

Co bylo řečeno o státním penzijním fondu, platí jako přes scanner pro každý kout lidské činnosti, ve kterém si stát usmyslel rozhodovat o penězích, které nevydělal, a přerozdělovat je tak, jak jemu vyhovuje. Platí to od „zelené“ politiky, přes každou dotaci, až po každou daň. Podstatou každé daně je pouštět žilou životaschopným organismům, které umí žít a vydělat peníze. A podávat transfúze polomrtvým, kteří bez krve silných nemohou přežít. Po staletí nás stát a jeho mocní učí, že je správné a férové platit daně a živit chudé. Co stát už neřekne, je to, že kdyby nevysával krev životaschopným firmám, mohly by tyhle firmy ze svých peněz zaměstnat další a další lidi a samy by mohly živit „chudé“. Jediné, co stát rostoucími daněmi dokazuje, je vytváření armády neschopných a líných, kteří se nechávají dobrovolně vydržovat za daně od pracovitých, bez nutnosti elementární snahy. Roky jsme byli učeni, že daňové ráje a daňové optimalizace jsou zlodějinou a nemorálností. Tvrdím, že jakákoliv daňová optimalizace je bohulibým činem, nutnou sebeobranou, sebeobrannou před zlodějinou, na kterou má stát monopol. Stát v rámci svého monopolu na násilné krádeže má své daně už vychytané natolik, že již téměř není možné legálně daně optimalizovat. A kdo tak činí třeba i legálně, pohybuje se na tenké hraně zákona. Nikoliv přirozeného práva, ale státem uvalené regulace, která je motivována jediným paradigmatem: Všichni jsme povinni žít nikoliv sami pro sebe, ale pro druhé. Platíme daně, oslabujeme sami sebe, abychom mohli živit druhé. My, kdo platíme daně, jsme považováni státním systémem za zločince a příživníky, ačkoliv jen díky nám celý stát drží pohromadě. Jen díky nám státní úředníci, kteří nám pouští žilou, mohou být státními úředníky.

Bylo – nebylo, byla země a byla doba, ve které se dělaly pořadníky na auta, kdy byla téměř plná zaměstnanost, kdy vyrobené zboží mohlo být prodáno jen doma, protože bylo tak zmetkovité a drahé současně, že se nedalo vyvážet.

Byla země a byla doba, kdy se nedalo volně cestovat přes zavřené hranice. Kdy se na běžné zboží dlouho čekalo a dávaly se za něj úplatky, protože bylo nedostatkové. Kdy se za neschválený názor trestalo a udávalo. Kdy se ceny regulovaly. Kdy jedinec nebyl nic, vše bylo podřízeno jen společnému blahu, o kterém rozhodovala státní plánovací Komise. Kdy národní stát nebyl nic, Moskva byla vše a argument pro všechno. Kdy hospodářský cyklus byl administrativně vymazán, popřen coby kapitalistická zrůdnost, a kdy ekonomika a životy všech stagnovaly bez náznaku růstu, svět této smutné zemi utíkal a země ztrácela motiv o cokoliv se snažit.

Bylo i pár rádoby „reformátorů“. Byla jména jako Ota Šik, Dubček nebo Gorbačov. Říkalo se jim sice reformátoři, ale byli v zásadě skoro stejní jako ti před nimi. Od lidí jako Gottwald či Stalin se lišili jen v jedné drobnosti: v důvěřivé naivitě. Páchali skoro stejné zlo, ale zlí být nechtěli. Prvoplánoví vrazi nebyli, protože věřili, že zlo lze páchat i bez velkého násilí. A vlastně ve své naivitě a víře ani nerozpoznali, že konají zlo.

Když si položíme otázku, proč někdejší východní blok před rokem 1989 ekonomicky zaostával ve srovnání se Západem, můžeme odpovídat dílčími jednotlivostmi: Neefektivní podniky. Malá motivace lidí. Neschopnost státu řídit národní hospodářství. Rozkrádání státního majetku… a tak dál a dál. Ale očividně tím budeme neustále klouzat po povrchu, byť to vše je pravda. Správná odpověď ale zní: Kolektivistická socialistická doktrína ekonomicky nikdy nefunguje ve srovnání s individualistickou kapitalistickou filozofií. Tím je řečeno vše ostatní, všechny jednotlivosti odtud vyplývají jako důsledek.

Před rokem 1989 nedávalo smysl snažit se reformovat systém a dohnat Západ v rámci jednotlivostí, jako se o to pokoušeli třeba reformátoři Pražského jara v roce 1968 nebo Gorbačov v rámci perestrojky. Je to jen zacyklené myšlení; jakýkoliv pokus o reformu byl jen neschopností mozků pobrat fakt, že doktrína byla pomýlená od základů. Špatně byla celá filozofie.

***

Nějak se nám v poslední době nedaří. Musíme dělat pořadníky na auta. Máme tak nízkou nezaměstnanost v době, kdy propadá (!) výroba, že podniky neschopné zkompletovat své výrobky kvůli chybějícím součástkám nemohou sehnat zaměstnance. Naše zboží se v Asii nechytá, protože kvůli kvótám na pohlaví a ekologii a sociálno je příliš drahé a nekonkurenceschopné. Cestovat nemůžeme, leda s jakýmsi speciálním dokladem o očkování, a leckam ani s ním ne. Na stavební materiály čekáme měsíce a dáváme úplatky, abychom byli dřív na řadě.

Za citaci studie zveřejněné v odborném recenzovaném časopise The Lancet*), ze které vyplývá, že plně vakcinovaní jedinci mají podobnou virovou nálož jako jedinci nevakcinovaní, tedy mohou stejně účinně přenášet infekci, tedy vnucování vakcinace mladým zdravým jedincům nikterak nechrání ostatní, tedy není ve „veřejném“ zájmu, máte nejen problémy na sociálních sítích, ale také tím přímo oponujete státu a jeho nařízení. O veřejném blahu ovšem rozhoduje stát, který došel k názoru, že jeho názor na očkování je pro veřejné blaho relevantnější než názor The Lancet.

Ceny energií jsou regulovány. O centrálních nákupech energií a vakcín rozhoduje centrální Evropská komise. Národní stát nerozhoduje o prostupnosti hranic či o typu prodávaných žárovek, rozhoduje EU. Hospodářský cyklus je téměř vymazán, protože navzdory prudkému propadu výroby nezaměstnanost jako by nebyla. A statistika HDP ukazuje, že EU již desetiletí prakticky stagnuje, ostatní kontinenty Evropě drasticky svou životní úrovní utíkají.

Každá další vláda se pokouší něco reformovat. A ono to kupodivu nefunguje. Nemůže. Nedává smysl dnes uvažovat o tom, jestli regulovat ceny energií, jestli nakupovat vakcíny centrálně či v rámci jednotlivých zemí, jestli poskytovat dotace na elektroauta či fotovoltaiky na střechy rodinných domů. To vše je zacyklené myšlení, ladění parametrů v rámci nefunkční ekonomické filozofie.

***

Nová kolektivistická filozofie, nová ekonomická doktrína, jsou chybně od základů. Jakákoliv jejich reforma je jen protahování agonie. Evropská ekonomika se nenastartuje, dokud se stávající systém nezhroutí vlastní vahou podobně, jako se zhroutil svou vlastní neefektivitou Východní blok.

Než k tomu dojde, bude se neefektivita evropské ekonomiky ještě prohlubovat. Neumím říct, jak dlouho to bude trvat. Zda to bude otázka spíš měsíců, nebo let, nebo desetiletí. Osobně sázím spíš na roky, ale to je tvrzení víceméně intuitivní spíš než analytické. Během této doby sice HDP patrně bude vykazovat jakýsi růst, ostatně i socialistické hospodářství během pětiletek vykazovalo jakýsi pofiderní růst, nicméně o jeho kvalitě se dá diskutovat. Je rozdíl mezi papírově vykazovaným růstem a skutečným kvalitativním růstem životní úrovně.

Evropa je dostatečně velkým trhem na to, aby se podobně jako tehdejší Východní blok živil sám sebou, izolovaně od okolí. Tato izolace od světového trhu může být dána například tím, že na evropský trh nebudou vpuštěny levnější a spolehlivější výrobky pod záminkou jejich neekologičnosti nebo jakéhosi sociálního dumpingu. V rámci Evropy tak budeme čelit výrobkům a službám drahým, nekvalitním, nespolehlivým a nedostatkovým.

Opět dojde a již dochází k oprášení pořadníků na zboží, podpultovému zboží za úplatky, k černému trhu, zmetkové výrobě. Ekonomika eurozóny a EU bude čím dál víc připomínat centrálně plánovanou a neefektivní ekonomiku v rámci bloku RVHP. Naoko dojde k vyhlazení hospodářského cyklu, v realitě ale bude evropská ekonomika v podstatě v permanentní stagnaci. Statistika přestane být spolehlivá, respektive bude falešně pozitivně interpretována. Stát bude zabírat stále větší díl ekonomiky na úkor soukromého sektoru.

To není strašení, to je popis procesu, který již dva roky probíhá rychlým tempem a zhruba předchozích dvacet let probíhal tempem plíživým. Přežije nikoliv ten, kdo před tímto procesem bude strkat hlavu do písku, ale ten, kdo jej pochopí, kdo s ním bude počítat.

*) https://www.thelancet.com/journals/laninf/article/PIIS1473-3099(21)00648-4/fulltext

Na začátku bylo ticho, tma a pak možná Velký Třesk, nebo Slovo, těžko říci. Pak přeskočíme pár věků, v nichž věčně válčily bandy opic, které, když se zrovna kamenem nemlátily do hlavy, souložily a opačně.

Celkem chaos, skoro tak jako těsně po Velkém Třesku, pokud byl. Alternativní scénář se Slovem byl daleko spořádanější; tak či onak, mluvčí Slova zřejmě svět nejprve hezky uspořádal za 6 dní a pak si místo jednodenního odpočinku zase dáchnul na několik dalších věků, během nichž, asi z rozmaru, dopřál světu opět nějaký ten chaos, než zase zakročil a vložil do celé věci pořádek. Ale ty příběhy přeci už znáte.

Pak už tu místo opic pobíhali lidé a možná kdesi na Blízkém východě bylo třeba usmířit válčící kmeny, ukončit masakry, nastolit řád. Trochu velký úkol pro jednoho muže, ne ovšem, pokud má na své straně Nejvyššího, mluvčího onoho Slova. Nebo někoho jemu podobného. Buď jak buď, tehdy vznikl jeden z nejgeniálnějších nástrojů, jak zkrotit masy a nastolit pořádek. A Tvůrce nalil verše do hlavy muže, a ten je přepsal na papír, či papyrus, či kámen. Anebo možná muž vymyslel, jak Velký Třesk popsat básnickými lidskými slovy, kdo ví. Tak jako tak, pak už se jede podle jízdního řádu a nepochybuje se. Kdo zapochybuje, ten zemře. A často velmi ošklivou, pomalou a bolestivou smrtí. Budiž náboženství.

My v Evropě jsme téměř vymýtili náboženství jednoho milujícího všemocného boha, abychom tu díru v našich duších zaplnili vírou v jeden milující všemocný stát. Abychom žili s pocitem spravedlnosti, podstupujeme pravidelně liturgický rituál, ve kterém se demokraticky rozhodujeme, kdo se stane mluvčím boha na zemi. Ehm, pardon, kdo se stane naším zastupitelem a kdo nás bude šikanovat a okrádat příští čtyři roky. Ve jménu společenského blaha a veřejného „dobra“ samozřejmě. Kdyby v tom nebylo „dobro“, nestálo by to náboženství za nic. Lidé prostě potřebují pocit happyendu.

A paralelně s tím vesmír a matka Gaia drásají naši fyzickou schránku různými katastrofami. Tu požár, tu povodeň, tu blesk, tu sucha, tu sněhové bouře. Pomalu se učíme, že jsme křehcí a že se neustále musíme chránit. A když nemáme zrovna po ruce lopaty, opalovací krémy, zavlažovací systémy a hasicí přístroje, musíme prostě ve jménu „dobra“, které nám nadiktuje náboženství, obětovat při úplňku pár dětí, nebo panen, nebo prostě žen, když dojnou panny, možná i pár zrzavých, nebo prostě někoho, kdo zrovna vrchnosti nevyhovuje, protože vrchnost, která o oběti rozhoduje, zrovna touží po pozemku vybrané oběti. Důležité je ono „dobro“ za tím. A metodami se teď nezdržujte, na ty se přeci historie neptá. A pak sucha, bouře a povodně přejdou, což je jasný důkaz toho, že oběti zafungovaly, náboženství se nemýlilo a že vrchnosti patří nějaké pozemky navíc jako příjemný bonus. Proč řešit pozemky a bohatství, když jde o „dobro“ a záchranu lidstva, žeano.

Já jsem člen jedné náboženské sekty. Trochu jsem si ji vybral, protože mi vyhovovalo její nastavení a privilegia. Patřím mezi lékaře. V naší sektě studujeme hlavně matematiku, fyziku, chemii, biologii a pacienta. Studujeme to celkem dlouho a průběžně si vštěpujeme: léčíme všechny stejně bez ohledu na rasu, barvu pleti, náboženství, věk a pohlaví. Pro můj mozek hezky čitelné zadání a dává mi jakýsi bianco šek nepřidat se na žádnou ze znesvářených stran. Když se zabíjejí černí s bílýma, stojíme stranou a kroutíme hlavou. Když se na Bílé hoře praly dvě skupiny o tu správnou interpretaci Bible (a sem tam i o nějaký ten pozemek samozřejmě, ale to rozhodně nebyl primární cíl, primární cíl je vždy „dobro“, prosím vás, na to nezapomeňte), léčili lékaři v těch masakrech víceméně všechny stejně a u toho nevěřícně kroutili hlavou, proč zase tohle všechno.

Když sunnité vraždí šíity, když Hutuové vraždí Tutsie, když Turci vraždí Armény, my lékaři vidíme jen rozbitá těla a zničené duše a na to blaho „vyššího dobra“, pro které se to všechno konalo, nějak nemáme čas, protože se snažíme těl a duší co nejvíce zachránit. Když tuhle práci děláte dost dlouho, začnete ono „vyšší dobro“ tak nějak ignorovat. Ono sice někde je, dál se děje, ale vy vnitřně cítíte, že na něm neparticipujete a rozhodně se neděje s vaším souhlasem.

Jednoho dne objevil všemocný stát sílu veřejného zájmu. Začal se v jeho jménu zbavovat rozvracečů, rozkladačů režimu, špehů imperialistů a dalších nepřátel. Někdy si stát myslí, že nějaká rasa je lepší než jiná, a lid si pak už jen ve volbách zvolí ty, kteří vykonají „dobro“ a oné špatné rasy se pro blaho všech zbaví. A další přitom jen plní rozkazy. Takže se „dobro“ děje tak nějak samo od sebe a nikdo za něj nemůže. Důležité ovšem je semknout se. To je jediný způsob jak porazit nepřítele. Tak tak. A nebojte, my lékaři tomu sice nevěříme, ale stejně se zase znovu pokusíme ten svinčík, které „dobro“ vykonalo, uklidit.

Jenže ukázalo se, že ono nás těch ortodoxních je v naší sektě sakra málo. Mnozí sice studovali, ale rozhodli se navíc, že se přidají na stranu „dobra“. Ostatně proto vlastně lékaři nikdy nebyli hybnou silou dějin ani opozice, možná jednotlivci ano, ale rozhodně ne lékařský stav. Vlastně kolaborujeme tak často, jak často církev pokaždé kolaboruje se státem napříč historií. Koneckonců ono to tak už bývá, že kdo se postaví vyššímu společenskému „dobru“ do cesty, toho historie smete. V zásadě se vyplatí kolaborovat, tedy přidat se na stranu „vyššího dobra“.

Přednedávnem přišla znovu pohroma. Virus. Matka Gaia nás opět zkouší. A stát – ještě donedávna střílející na hranicích odpadlíky, kteří se nepochopitelně pokoušeli opustit zemi zalitou sluncem – ucítil šanci, jak zlý virus porazit. (A u toho posílit svou moc a přijít si možná i na nějaké ty pozemky, žeano.) A vrazil mezi lidi klín. Musíme poslechnout vůdce a zavřít toto a tamto, tím virus porazíme. A pak musíme mít něco na puse, i když jsme sami v lese, protože to taky porazí virus. A pak tu máme očkování, které porazí virus. A máme na to přeci jasná čísla. Některá čísla sice zase tak moc nesedí, ale my se ptát nemůžeme. A kdo se ptá, je umlčen, protože to je tajný agent viru a přeje si totální vyhlazení lidské rasy. Ještě další jsou zase hloupí odpírači a my jim jejich „dobro“ musíme vpravit do těla násilím.

Vím, už se nadechujete, že toto jsou slova antivaxera. Nene, nejsou. Toto jsou slova lékaře, který uznává očkování, tak jako uznává vědu, tak jako uznává svobodnou vůli pacienta, a který se odmítá podílet na veřejném povinném „dobru“. Jede si jen svoji doktrínu: pomáhat všem. A jen za poslední týden zažil čtyři situace, které ho naprosto děsí a vstupují do jeho nočních můr.

1) Kdesi v Novém Městě v Sasku pracuje v ordinaci praktického lékaře jeden český lékař bez atestace. Absolutně nenávidí všechny neočkované, protože ti mohou za všechno zlo na této planetě. Nechává je za trest čekat hodiny a odmítá je léčit tak dobře, jako ty hodné očkované. Prej ať si to vyžerou, když jsou takoví idioti a nechápou, co je jejich morální občanská povinnost. Ten už se přidal na stranu „dobra“.

2) Na severu České republiky působí jiný český lékař, který odmítá tuhle hru na „dobro“ a „zlo“ a léčí všechny stejně podle svého vědomí a svědomí. A veřejné mínění ho stírá, že prý údajně podvádí a vystavuje prý falešné certifikáty a očkuje prý jen naoko a policie ho prý už desetkrát zavřela. Jede masívní hysterie, dehonestace lékaře, který neprovedl nic špatného. Trochu to připomíná scénu z filmu o Hilsnerovi, jak lidé zbili Masaryka nebo rozbili sklo Hilsnerovu právníkovi Zdeňkovi Ouředníkovi jen proto, že včas nepochopili, kde stojí veřejné „dobro“.

3) Přebírám v Zittau od starého Němce jednu ordinaci. Sedíme v místnosti a diskutujeme jako gentlemani. Když vtom přiběhne jeho sestřička a manželka v jedné osobě, celá šokovaná, bledá a na hraně hysterie. Poslyšte, co se stalo!!! Právě volala pacientka, prý byla u nějaké lékařky a prý zahlédla, jak lékařka nějakou stříkačku vyprázdnila do výlevky. Mimochodem, ta lékařka také očkuje a určitě to byla vakcína, kterou stříkla „vedle“. Teď nemůže chudák pacientka spát a neví, co má dělat, tak volá svému praktickému lékaři o radu. Manžela a sestřička v jednom nelenila a rozhodným německým hlasem se saským akcentem zavelela:

-„Zofort bitte diii POLICAJ anrufen!!! To by tak chralo bitte, aby někto neuposlechnul roskas!“

Sedím jako náhodný svědek scény vedle a namítám: -„To snad nemyslíte vážně, nemáte žádné důkazy, nevíte, co ta paní pacientka viděla, lékařka nikoho nepoškodila, nemůžete radit pacientům, aby volali policii, tohle je strašně neprofesionální!“

-„Fy mlčet herr doktor, toto ernshafte porušeni des Befehls!! Verstanden?“

Polévá mne studený pot a blednu, nechci konflikt a mlčím. Sudetský duch obchází kolem a ještě je cítit v ulicích. Podobně hysterického jsem naposledy viděl Karima s Hassanem, když přiběhl Jawad s novinkou, že Mahmout prý spálil Korán. Tehdy zavládla frenetická hysterie, kterou jsem s Karimem a Hassanem neuměl prožít; pro mě to bylo jen: Hmm, blbé, komu ten Korán patřil? Asi by Mahmout měl majiteli koupit nový, nebo ho zaplatit, a někdo by měl Mahmoutovi vysvětlit, že majetek ostatních se neničí, to není hezké. Jenomže pro Karima s Hassanem to očividně bylo o hodně větší drama. A proč? Protože fiat náboženství.

4) Na uzavřeném facebookovém fóru ve skupině lékařů někdo zveřejnil příspěvek, jak jakýsi pacient na Slovensku onemocněl covidem, měl těžký průběh a v nemocnici začal vykřikovat, že ho prý jistá lékařka očkovala jen “naoko“ a pak mu vydala certifikát. V ten okamžik se v uzavřeném fóru strhla řež. Lékaři se začali předhánět v navrhování exemplárních trestů. Zejména musím zmínit jednoho obzvláště militantního Slováka pracujícího kdesi na Olomoucku, který požadoval okamžité vyloučení dotyčné lékařky z lékařské komory, na všechny komory v EU poslat informaci, co je tahle lékařka zač, aby už nikdy nikdevá nedostala práci, a zavřít ji na 5 let natvrdo. Zdůrazňuji, že důkaz proti lékařce neexistoval ani jediný. Co mě ovšem děsí ještě víc: U tohoto militantního příspěvku se začaly svižným tempem množit lajky, jako by probíhalo veřejné hlasování o popravě Milady Horákové. Ano, už i lékaři mají jasno, porušení náboženských pravidel ve jménu „dobra“ se musí trestat tvrdě a nesmlouvavě. Tohle je přeci Ten Virus, tady platí presumpce viny!!! Když konstatuju, že fanatická víra v silný a trestající stát, v jeho pravidla, v autoritářství a v kolektivní „dobro“ se jmenuje fašismus a že především my lékaři bychom měli být umírnění, opatrní, chápaví a nepřidat se na žádnou stranu, ihned nastává lynč ze strany lepších dobrolidí.

Soukromým messengerem mi vzápětí přichází verbální podpora od dvou lékařek, které se přiznávají, že se mnou souhlasí, když oponuji militantnímu lékaři, který by rád bez důkazů svou kolegyni nechal zavřít, ale veřejně vystupují neutrálně nebo spíše s většinou. Chápu je, mají děti, ty chodí do školy, lidé vědí, kde parkují auta. Nechtějí nic riskovat. Je opět načase říkat, co chce slyšet většina, a moc nevyčuhovat. Opět nemít názor. Je načase kolaborovat.

Ještě se chvíli se agilní Slovák snažil diskutovat: „Je jasné, že doktorka musí dostat pět let natvrdo, přece to máte padělání dokumentu a šíření infekční nákazy.“ (Důkaz stále žádný.) A pak dodává: „Tím, že pacient není očkovaný, nemá protilátky, tím bude šířit nemoc, tím nakazí moje děti, ty onemocní a umřou.“ Nene, nevtipkoval, byl vážně skálopevně přesvědčený o tom, že ona údajně falešně očkující slovenská doktorka je vrahem jeho dětí. Chvíli jsem kolegům vysvětloval, co je argumentace šikmou plochou (slippery slope), pak jsem jim vysvětloval, co je „in dubio pro reo“ (a že nelze trestat bez důkazů), a pak jsem jim ještě vysvětloval princip proporcionality (tedy že třeba za jízdu v obci rychlostí 60 km/h nemůžeme sekat ruce, nebo tak něco). Fakt, vážně: Ti studovaní lidé z toho nepochopili nic. Místo pochopení principu presumpce neviny se spustila poněkud dětinská filozofická disputace:

– „Podle vás je padělání listin správně?“

– Já: „Nekonkrétní a návodná otázka. Pokud se třeba ptáte, jestli je správně padělání pasu židovským dětem, aby mohly z Říše odjet do Anglie, tak to je správně.“

– Podle vás je správně porušovat zákon?

– Já: „Pokud jsou morálka a zákon v rozporu, musíte si vybrat. Nejsem ani soudce, ani udavač, ani policista; jsem lékař a mám jen svoje krédo: Dobro a přání pacienta, pokud to neškodí nikomu jinému.“

– A zase stejný kolovrátek: „Tím, že nejste očkovaný, přenášíte nemoc víc! Takže omezujete svobodu ostatních. Tedy všech!“

 – Já: „Aha, a o kolik a kde se to píše? A očkovaní lidé nemoc nepřenáší?“

Je to pořád to samé: Argumentace kolektivem, dobrem, vyšším dobrem, nejvyšším dobrem, veřejným dobrem, veřejným zdravím. A jakmile se rétorika uchýlí tímto směrem, už víte, že nevedete vědeckou debatu, ale jste až po krk v teologické disputaci. Fiat náboženství.

FAZIT:

Milí pacienti,

myslím, že ve jménu náboženství vás někteří vaši lékaři zradili. Dobře si pamatujte, jak se lékař staví k vaší svobodě, k vašim přáním a k vašemu právu nakládat s vaším tělem, protože vy jste klienti a jedině vy o svém těle rozhodujete. A také jedině vy si vybíráte, kterému lékaři donesete takzvanou kapitační platbu tím, že se u něj registrujete.

Tímto chci všem klientům-pacientům oznámit, že si myslím, že očkování je zejména pro rizikové pacienty velmi přínosné a obecně řečeno očkování něco pozitivního přináší, ale současně s tím budu vždy poctivě poskytovat pravdivé informace podle posledních poznatků vědy a respektovat každého pacienta, ať se rozhodne jakkoli. Nikdy žádného pacienta nebudu léčit jinak nebo hůře na základě barvy pleti, náboženství, pohlaví, věku, politického přesvědčení, vzdělanosti, jeho informovanosti nebo stavu jeho očkování. Děkuji všem kolegům, kteří již přede mnou prohlásili, že odmítají kohokoli diskriminovat, a jsou mým velkým vzorem.

Vyzývám k témuž i mladé lékaře, kteří sdílejí podobnou filosofii. Pokud se chtějí kvalitně připravit na dráhu praktického lékaře v Německu, mohou se na nás obrátit, všem rádi pomůžeme.

Autorem tohoto textu je prim. MUDr. Martin Vavruša, s atestacemi II. stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství, vojenského lékaře na misích AČR v Afghánistánu, poskytující lékařskou péči mj. covid+ pacientům s těžkým průběhem, ve spolupráci s Markétou Šichtařovou, ekonomkou. Oba jsou očkováni.

V roce 2020 údajně umřelo na virus a s virem HIV 680 000 až 1 000 000 lidí. Čelíme už zhruba čtyřicet let zdrcující pandemii a nedaří se nám ji zastavit.

Výzkumu nemoci AIDS způsobené přenosem viru HIV se věnuje celá řada expertních týmů na celém světě. Rozvinutý AIDS je nemocí, kterou při stávající úrovni vědy doposud nelze úplně vyléčit, je tedy stoprocentně fatální (pokud dříve nezemře pacient s rozvinutým AIDS z jiného důvodu).

Peníze investované do výzkumu však přinášejí plody ve formě mnohých studií, které shodně prokazují jeden fakt: Obřízka u mužů snižuje riziko přenosu až o 60 %.*) Některé z těchto studií dokonce docházejí k závěru, že ochranný účinek obřízky je ještě větší; podle týmu australských vědců, kteří ve své metaanalýze analyzovali výsledky čtyřiceti studií, je dokonce u obřezaných mužů pravděpodobnost přenosu až osmkrát nižší.**)

To jsou naprosto přesvědčivá čísla, která prokazují buď srovnatelný (v případě 60% ochrany), nebo dokonce vyšší (v případě osmkrát vyšší ochrany) ochranný účinek než u… například některých očkování proti nemocem, jejich letalita se odhaduje na 0,25 %.

***

Ministryně zdravotnictví Bohumila Kadeřábková vydává jasné stanovisko:

„Do roka musíme obřezat 60 procent mužů a do dvou let musíme mít 99,9 obřezanců. Víme, že je to značný zásah do lidské integrity, ale děláme to ve prospěch lidstva, děláme to v rámci boje s virem HIV. Pokud lid nebude chtít spolupracovat, použijeme nátlak, jedná se o veřejné dobro.“

Blogerské duo Vavruša & Šichtařová sepisují text s názvem „Stát se uchyluje k nepřípustnému násilí“, v němž tvrdí, že kvalitní vědecká data byla opět zneužita v nesmyslné politické interpretaci. Pro některé skupiny obyvatel má obřízka možná smysl, ale plošné, nucené a násilné obřezání populace považují za nepřípustné.

Etatisté okamžitě po zveřejnění tohoto článku přiřazují autory k sektě roláčkářů.

Diskuze na iDNES:

• Tonda Hňup: Paní Šichtářová by měla zůstat u ekonomiky, evidentně ví o HIV a o předkožkách úplné h*** a zase se zbytečně ztrapňuje.
• Jarka Vocásková: Paní Šichtařová, vaše texty jsem vždy strašně ráááda četla, ale tady jste mne strááášně zklamala, jak tohle jako žena vůbec můžete napsat? Copak netušíte, jaké martyrium jsme si my ženy musely protrpět s roláčkama? Strašně jste mne zklamala a už vás nikdy nebudu číst, sbohem.
• Jarda Vadný: Klasická hromada blábolů, ani jsem to nedočetl, stačil mi jen nadpis, píšete jen samé chujoviny.
• Josef Hloubavý: Aha! Asi paní Inženýrka zapomněla na veledůležitý fakt, že pokud zpomalíme infekci o 60 procent, tak umožníme léčbu na infekčních odděleních i pacientům s hepatitis C a jinými chorobami a navíc uvolníme místo na dermatovenerologii, ha! To je „náhodička“, že taková věc jí tam vypadla, že?
• Michal Pozor: Tak jako obřízka je prostě otázka občanské disciplíny, tady nikdo nebude spekulovat, jestli kůže, nebo bezkůže, stát prostě zavelí a předkožka musí dolů, to by taky byla anarchie, kdyby si chodil každej s rolákem, jak se mu zachce. Děláte to pro ostatní, takže nebuďte sobci a fik fik. Neposlouchejte tu bláznivou ženskou!
• Michaela Přesná: Asi vám nedochází, že když dosáhneme 99 % proobřezanosti populace, zastavíme epidemii AIDS. Jak by vám bylo, kdyby váš bratr umřel na AIDS na jipce jen kvůli jednomu roláčkovi? Kdyby se to týkalo vaší rodiny, dívali byste se na to úplně jinak!
• Petr Štouravý: Píšete o svobodě, ale vůbec vám nedochází, že svoboda jednoho naráží na hranice svobody druhého! Jak k tomu lidi přijdou, když roláčkáři budou dál roznášet virus a pak na to nějaký imunitně oslabený obřezaný umře? Tohle vám asi nedošlo, co?
• Jarda Borec: A toto prosím dostalo doktorandský titul?  Další důkaz, že titul z medicíny dnes může dostat i úplný pablb na základě dojmů. Veřejné zdraví je něco úplně jiného než soukromé zdraví a rebelie proti systému fakt není namístě!
• Norbert Vykuk: Vůbec nechápete, že tím nahráváte sektě. Pokud se totiž nenecháte obřezat, bude se vám na předkožce množit velké množství baktérií a virů, tím zvýšíte svoji virulenci, tím nakazíte více lidí, bude vyšší koncentrace HIV v populaci, tím více se nakazí i obřezaní a tím bude těžší průběh AIDS, tím umře více afrických dětí, tím se budou více rodit chudokrevní. Tyhle souvislosti vám vůbec nedocházejí, takže byste si měla laskavě doplnit vzdělání a nechat to radši na odborníky, kteří se tomu naplno věnují.
• Jan Křivda: Tohle je fakt hrůza, já vím, že na léčení lidí nemusí bejt pan doktor žádný velký logik, ale aspoň by mohl pochopit riziko zahlcenosti JIP lidmi umírajícími na AIDS, kteří by tam nemuseli skončit, kdyby se obřezali, a tím by nezabírali lůžka člověku, který třeba naboural, a to musí vláda řídit, to nejde nechat na lidech.

***

Věda konstatovala, že virus HIV se přenáší pohlavním stykem, krví a krevními deriváty, infikovanou jehlou, během porodu a mateřským mlékem. Jedinou stoprocentní ochranou před virem HIV a následným propuknutím nemoci AIDS je zdržení se tohoto rizikového jednání.

Vzhledem k tomu, že cesty přenosu skrze transfuze s přítomností viru jsou již ve zdravotnictví podchyceny a zabránit přenosu z matky na dítě již ve většině případů umíme, hlavní roli v šíření viru dnes hraje cílené rozhodnutí jednotlivce nenakazit se, tedy zejména zdržení se nechráněného pohlavního styku s HIV pozitivní osobou a vyvarování se sdílení použitých jehel. Konstatujeme, že toto individuální rozhodnutí jedince nenakazit se je jedinou spolehlivou ochranou, jak se nákaze vyhnout, bez ohledu na míru proobřezanosti populace.

Anebo bez ohledu na míru její proočkovanosti, až jednou věda vakcínu proti HIV nalezne.

*) https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2037074-obrizka-muze-podle-vedcu-pomoci-v-boji-proti-hiv-ale-jak-k-ni-muze-primet

**) https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/obrizka-snizuje-riziko-nakazy-virem-hiv/9588

P.S. Pokusili jsme si vzpomenout na typově největší klišé a nelogičnosti, které se dnes vyskytují prakticky pod každým textem na téma Covid-19. Jistě vás ale napadnou další. Prosíme, napište nám je do komentářů, ať je máme všechny pěkně pohromadě!

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Je to super, že máme stát, který řídí veřejný život, jako třeba pandemie, finance, zelená politika… Přiznejme si, že kritika není namístě, protože stát má přeci své odborníky! Kdo jsme my, abychom stát kritizovali a s těmito odborníky polemizovali?

A tak, jak stát kvalitně řídí epidemii, má na to své odborníky a nutí lidem očkování přes jejich vůli, protože co stát dělá, dobře dělá, tak také kvalitně řídí finance. Má na to odborníky, zasekl sekyru jak hovězí, protože ví, že taková sekyra nás z pandemie vytáhne. Měl k tomu dost dobrý důvod. No posuďte sami:

Člověk a jeho zdraví jsou totiž majetkem kolektivu, rozhodl se stát, a proto musel konat. Ve veřejném zájmu, tedy v zájmu kolektivu, začal bránit kolektivní majetek, tedy zdraví jednotlivce, a uvalil mnohačetná protiepidemická opatření.

To ale není jen tak, zavřít národ doma. Podniky nepodnikají, živnostníci neživnostníkují, děti hloupnou, antivaxeři řvou, a do toho volby. Nic moc kombinace. A tak tedy stát začal rozdávat peníze, aby byl klid, protože jak víme, neúplatnost neexistuje, pouze některé úplatky jsou příliš malé.

A tak se stalo, že pod dohledem našich předních státních odborníků hospodaření státního rozpočtu skončilo na konci října deficitem ve výši 335,0 mld. Kč. Před rokem tento schodek činil 274 mld. Kč. A ještě větší grády měla doprovodná tisková zpráva ministerstva financí. Píše se v ní:

„…Omezená ekonomická aktivita na počátku roku, prohlubovaná snížením zdanění práce, kapitálu či majetku (…) se negativně promítá do inkasa daňových příjmu státního rozpočtu. Spolu s podporou státu zasaženým odvětvím ekonomiky (…) se jedná o hlavní příčiny meziročního propadu hospodaření státního rozpočtu o 61,0 mld. Kč za 10 měsíců roku…“

Neradi se uchylujeme k silným slovům. Ostatně k ctnostem finančníků i lékařů patří i střídmost při vyjadřování. Ještě větší ctností finančníků i lékařů jest ovšem naprostá serióznost při podávání informací klientům. A to nás bohužel nutí poněkud expresívnější výrazy použít. Musíme tedy konstatovat, že dané výroky z tiskového prohlášení by potěšily mistra propagandy.

Takže fakta. Ministerstvo říká: „…Omezená ekonomická aktivita na počátku roku (…) se negativně promítá do inkasa daňových příjmu…“ Neboli podsouvá dojem, že kvůli propadu ekonomiky propadly příjmy státu. Ani jedno z toho ovšem není pravda. Realita: Za leden až říjen loni stát vybral 1178,8 miliard, letos vybral 1203,4 miliard. Vybral tedy více. Dále HDP meziročně ve všech kvartálech loňského roku padal, letos k poklesu došlo jen v prvním čtvrtletí, dál už HDP roste. Ekonomická aktivita je tedy letos pro státní rozpočet výrazně příznivější než loni a stát také skutečně vybral více peněz než loni. A přitom hospodařil hůře.

Nemůže tedy být pravdou ani tvrzení, že (podsouvaný) propad příjmů je „hlavní příčinou meziročního propadu hospodaření“. Správně by měl stát říct, že chtěl vybrat ještě víc, než vybral, což se mu nemohlo podařit, protože vycházel z naprosto nerealistických předpokladů o zářném vzkvétání ekonomiky. Skutečná příčina fiaska ovšem tkví v mnohem vyšších než plánovaných výdajích – prostě letos byly volby.

Mohlo by se zdát, že je zbytečné rozebírat hospodaření státu, neb by nás víc mělo zajímat hospodaření našeho vlastního podniku nebo domácnosti. Jenomže tahle anatomie lži a demaskování diletantského hospodaření ukazuje, jak stát přistupuje ke svým zaměstnavatelům; totiž k lidem. Covidem se dá omluvit vše. Strach z covidu je argumentem pro všechno. Covid je zaklínadlo, esová karta, která přebije jakýkoliv věcný argument. Bez ohledu na fakta, logiku, přírodní zákony.

Ano, česká ekonomika se beze sporu v uplynulých dvou letech po několik kvartálů nacházela v recesi. Ano, beze sporu je taková recese náporem na veřejné finance. Ne, nevedlo se nám letos hůř než loni. Ne, covid ani recese nejsou důvodem, proč nás vláda všechny letos zadlužila tolik. Ne, tyhle na dluh vyházené peníze nerozpumpují hospodářský růst, pouze ještě víc sníží efektivitu a náš potenciál.

V prvním kvartále 2020 veřejný dluh ČR k HDP dosahoval 32,4 %. V prvním kvartále 2021 už to bylo 44,1 % HDP. Přitom průmysl je už zase v poklesu. Na trhu práce chybí lidé. Zdravotní pojišťovny mají kvůli nastaveným opatřením pořád méně peněz, takže méně peněz zbývá na léčbu méně cool diagnóz než covid. Kvůli inflaci, která se zkraje příštího roku nejspíš přiblíží sedmi procentům, se peníze v penzijních fondech budou reálně znehodnocovat, důchodci budou přicházet o své úspory. Vlastní bydlení už průměrnému smrtelníkovi není dostupné dávno. Nejen, že čekáme na běžné výrobky v pořadnících, ale už zase se pomalu začíná recyklovat pojem více než třicet let pozapomenutý: Zmetkovost.

Je to státním penězům navzdory? Ne, je to kvůli státním penězům. Čím více peněz si stát uzurpuje, tím více se stát nafukuje na úkor sektoru soukromého. Soukromý sektor musí živit pořád větší stát – až to v jednu chvíli už více táhnout nemůže a propadáme se do zmetkovité šedi RVHP 2.0. Není to kvůli covidu. Je to kvůli ideologii kolektivismu, která se pod strachem z covidu implantuje do hlav mnohem snadněji.

Takže suma sumárum, já myslím, že je to moc fajn, že stát je na finance takový odborník, můžeme být alespoň v klidu a důvěřovat mu, že stejně bravurně zvládne i covid včetně očkování. Pokud odborníci na covid studovali na podobných školách jako ti na veřejné finance, nějak se nedivím, že nám stát očkování nutí šmahem všem a národ šikanuje.

Fanatičtí kolektivisté to samozřejmě státu sežerou i s navijákem, protože fanatický kolektivista nikdy nebude přemýšlet kriticky. Nebude vlastně vůbec přemýšlet. Bude pouze dělat, co se mu shora nařídí. A když se mu řekne: očkuj!, bude očkovat. Bez ohledu na to, jestli to pro něj má, či nemá užitek. Bez ohledu na to, jestli to je, nebo není stejný blábol jako tisková zpráva o státním rozpočtu.

Autory tohoto textu jsou Markéta Šichtařová a MUDr. Martin Vavruša

Člověk je unikátní strukturovaná bytost. Každý člověk si přeje žít trochu jinak, líbí se mu jiné věci, chutnají mu jiná jídla, voní mu jiné vůně.

Každý díky svému vědomí poznává realitu kolem sebe. Někdy úspěšně, někdy méně. Každý má ale právo mýlit se nebo si přát věci, které připadají ostatním hloupé, zbytečné, legrační či nepochopitelné. Aby to celé nebylo jen jalové teoretizování, má to konkrétní implikace v našem profesním životě ve zdravotnictví. Dám příklad.

Přijde pacient s Hodkinovým lymfomem. My lékaři pacientovi poradíme chemoterapii jako statisticky neúspěšnější strategii přežití. Pacient nám klade dotazy typu: jak dlouho bude žít bez chemoterapie, co přijde, jak se bude cítit pod chemoterapií, jestli je to tutovka, že se vyléčí, co konkrétně ho bude trápit. My lékaři se mu snažíme podle principů takzvané evidence based medicine podat pokud možno nejpravdivější informaci bez emocí a příkras. Předem dáváme najevo, že ať bude jeho rozhodnutí jakékoli, jsme tu, abychom mu pomáhali, a budeme stát na jeho straně. Nebudeme ho soudit.

Pokud pacient položí otázku, kterou dle EBM nejsme schopni odpovědět, upřímně říkáme: Tohle nevíme. Tak třeba: „Když půjdu na chemoterapii za dva měsíce, zhorší mi to výhledy? Já totiž musím ještě pomáhat nemocné ženě a s chemoterapií bych na to neměl sílu.“ Možná jo, možná ne, přesně takhle to nikdo neměřil. Nevíme.

Miluji otázku: „Pane doktore, umřu?“ Už jsem se naučil bez emocí vypálit odpověď: „Ano! Tohle jediné vám můžu slíbit.“ Chvíli pozoruji ten šok v obličeji pacienta až do chvíle, kdy mu povětšinou dojde, že se bavíme na úrovni výrokové logiky. Radím všem, aby tuhle konstantu přijali, ten okamžik někdy nastane a vždy je lepší být smířen. Já sám se už nějakou dobou potýkám se svou smrtelností a snažím se žít s pocitem, že to někdy skončí.

Zkusí to tedy jinak: „Pane doktore, zemřu na tuhle diagnosu?“ (Každý umře na diagnózu I 46.0, nebo I46.9 – záleží na tom, kdo má zrovna službu, ale to jim nevykládám.) Opatrně říkávám: „Pravděpodobně ne. Myslím, že zrovna vy umřete v devadesáti při souloži se šťavnatou čtyřicítkou.“ Pak se chvíli smějeme, odlehčí to atmosféru, což sex ostatně odlehčí vždy, a já ještě dodám: „Já už si pro smrt vybral rakovinu prostaty –  znáte to, mladí erotici, staří prostatici“. Tím useknu té hydře strachu hlavu. A nakonec ale každý dostane víceméně kvalitní informace a o svém osudu si svobodně rozhodne sám.

Za posledních padesát let došlo v medicíně k jisté změně paradigmatu. Už se nesnažíme o maximální kvantitu jako ukazatel úspěšnosti léčby. Tedy například držet roky na ventilátoru v bolestech totálně zbědovaného pacienta s infaustní prognózou a bez šance na zlepšení. Ale naopak se více přikláníme ke kvalitě života. Věřte mi, to peklo na konci se do života nepočítá. Počítá se to, když pacient s neoperovatelnou rakovinou žaludku a břichem prorostlým metastázemi po úspěšném výkonu, kdy mu udělám ze žaludku umělý vývod do pytlíku, aby se měl kudy žaludek vyprázdnit, se slastí slíže vanilkovou zmrzlinu a šťastně mi oznámí, že po tomhle strašně toužil. Tohle se sakra moc počítá.  Stejně tady do půl roku nebude, ale ta zmrzka se počítá do kvality.

Když tuhle práci děláte dost dlouho, časem umíte potlačit své vlastní nastavení a načítáte znova a znova paradigmata právě toho klienta, za kterého v danou chvíli kopete. Odnaučíte se přemýšlet nad tím, co je hloupé a co chytré; uvažujete jen nad tím, co mu udělá dobře a co ne.

A pak tu jsou zdraví lidé, kteří se rozhodnou udělat opravdu nezdravé rozhodnutí. A nemluvíme o nuancích. Mluvíme o morbidně obézních, co jim hnijí nohy zaživa, selhávají ledviny a nemohou dýchat. Mluvíme o alkoholicích s pankreatitidami, polyneuropatiemi, až alkoholickou demencí, o agresivních uživatelích všech možných drog páchajících ohavnosti na sobě, svých bližních, na dětech.

Tady je těžké nesoudit, neodsuzovat. Spoustu z nich nikdo nezachrání a u spousty z nich už se o to ani snažit nebudu, protože vím, že moje snaha vyjde vniveč, pokud to nebude chtít především ten pacient. Dříve či později si začnete klást otázku, proč se tohle děje. Pokud si chcete zachovat vnitřní integritu, přijmete to jako další fakt, další axiom života, jako tu smrt. Někdo se možná uchýlí k berličkám typu zlý alkohol, zlé drogy, pojďme to lidem zakázat a tím jim pomoci. Vím, nabízí se to. Ale oni to vzali dobrovolně. Byli informováni, o co jde. S touto logikou bychom museli myšlenku dotáhnout až do hodně vykloubeného rozměru: Zlý bůček, zlé nože, zlé automobily, zlá elektřina, zlý penis… Pojďme to všechno zakázat.

Jako krásný příklad, kam tahle touha po všeobecném dobru vede, můžeme uvést prohibici v USA od roku 1919 do roku 1933. Záměr byl jasný: Alkohol jako lidstvo nepotřebujeme, neexistuje ani jeden objektivní benefit alkoholu, pokud není použit jako desinfekce na ruce nebo nosič jiného léčiva. Zcela objektivně by bez alkoholu byla populace zdravější, žila by déle a kvalitnější život. Tohle nikdo na světě nemůže popřít. Není nic logičtějšího než alkohol úplně zakázat, potlačit, vymýtit.

Jenže… ono to nefunguje. Zase se pohybujeme v rovině nějakého inteligentního designéra, který rozhodnutím shora stanoví, co je pro lidstvo dobře. Aniž by si kdy promluvil s jediným člověkem, předjímá, že lidstvo chce žít co nejdéle, a tak mu zakáže alkohol, protože to prokazatelně vede k prodloužení průměrného života. Ten bůh, vůdce, nebo inteligentní seriózní úředník prostě ví, co lidstvo chce, protože je to asi to, co chce sám úředník. Pokud bych měl odpovědět na otázku, co lidstvo chce, musel bych se dopustit pleonasmu: Lidstvo chce přesně to, co lidstvo chce. Protože každý ze sedmi miliard lidí chce něco trochu jiného a jakýkoli pokus o uniformní řešení vždy poškodí nějakou skupinu lidí. A tak jsme opět snahou o dobro způsobili jatka: vraždy, korupci, vězení, mučení, jen abychom zabránili prodeji a výrobě alkoholu, drog a jiných zlých věcí, které lidem ubližují.

Co když lidé nechtějí žit co nejdéle? Někdo možná jo, jiný možná zase ne. Co když pro někoho má větší užitek si dát skleničku alkoholu večer se svým partnerem při svíčkách? Někdo si zase rád dá s kamarády jointa. Co když u toho se lidi cítí šťastní? Co když jde o kvalitu, jako u pána s vanilkovou zmrzlinou? Když to končí někde v jehlách u popelnic, nutno se ptát: „Člověče, je to fakt to, co sis přál? Doufám, že ano, protože sis to vybral.“ Ale pokud respektujeme kvalitu života a svobodnou vůli u našich pacientů, jsem toho názoru, že takový přístup bychom měli mít ke všem lidem na planetě. Každý sám volí svůj užitek.

Hranice našeho užitku a svobody vymezuje jen svoboda ostatních. Tady se fakt nemusíte vysilovat, vy filutové, a psát mi, jak alkoholici a feťáci kradou, aby měli na drogu. Jsou lidé, kteří kradou i bez drog, a vy je dokonce s úsměvem volíte, protože mají lepší PR než ti ubodaní feťáci u popelnic. Každopádně všem, kteří se cítí ohrožení někým jiným, kdo jim v noci leze na zahradu, doporučuji: pusťte psy nebo střílejte. Tady je hranice mezi jedním a druhým jasně vymezena.

Jsem znaven argumenty dobromilných etatistů, kteří vymýšlejí hypotézy typu: Kdo se nechá očkovat, zvýší si imunitu, tím pádem si sníží virulenci, tím se sníží virová nálož, tím se nakazí míň lidí, tím se zvolí lepší prezident, slunce bude svítit o 5 minut déle a zmenší se inflace. Jsou to stejné bláboly jako argumenty antivaxerů, že nás stát chce očipovat, že jde o podplacený byznys, musí se prodat nakoupené vakcíny nebo že ve vakcínách je schovaná imunitní časovaná bomba, která se projeví v budoucnu nějakým autoimunitním onemocněním.

Jako lékař se neustále řídím motem: co jsme opakovaně, jasně a objektivně několikrát nezměřili, to prostě nevíme. Můžeme se domnívat, můžeme extrapolovat, můžeme v logice používat Ockhamovu břitvu – ale nevíme. Stavět řetězce náhodných událostí do nějakého kauzálního vztahu je demence typu chemtrails.

A pokud nevíme, jak přesně neočkovaní škodí ostatním, jediný možný závěr je, že neočkovaní neškodí nikomu nijak, a to přesně tak dlouho, než to někdo z vás jasně a průkazně změří. Pokud si člověk s lymfomem může dovolit odmítnout chemoterapii, ačkoliv si tím zkrátí život, když si můžete dát večer skleničku se svou holkou či klukem, a tím balancujete na hraně alkoholismu, když si dáte bůček nebo hranolky večer u telky a zaděláváte si na diabetes, pak každý na téhle planetě má právo si svobodně rozhodnout, zda se nechá očkovat.

Všem odporným rádoby-diktátorům, kteří tvrdí, že neočkovaným nebude umožněn přístup do zdravotnictví a že si za to mohou sami, vzkazuji, že jsem velmi rozzlobený a že tím otvírají Pandořinu skříňku. Dávejte si pozor, abyste to nebyli právě vy, kdo po oslavě s vaší babičkou, když se trochu napijete a rozbijete si hlavu, neskončili na pohotovosti, kde bude sedět militantní lékař zaměřený proti alkoholu. Sakra vám to dá sežrat, že jste to právě vy, kdo si za rozbitou hlavu může a kdo si ošetření musí zaplatit.

Dávejte si pozor, vy všichni obézní, až budete řvát bolestí na pohotovosti, až vám potečou bércové vředy, aby vám místo analgetik lékař nezačal vykládat, že žraním bůčku si za to můžete sami, a tedy nemáte nárok na ošetření. Na každého z vás najdu nějaké malé tajemství, čím si úmyslně a dobrovolně škodíte, třeba vy, kuřáci, poznáváte se?

Matematicky je možná pravda, že pokud proočkujeme 99,9 % populace, minimalizujeme počet úmrtí na covid na nejmenší dosažitelnou úroveň. (A možná to taky pravda není, nevíme.) Ale ať už to pravda je, či není, je to jako s prohibicí. Ačkoliv prohibice je teoreticky způsobem, jak lidem prodloužit život ochranou před alkoholem, většina lidí volí jinak – protože suma jednotlivých lidských štěstí z pití je větší než suma jednotlivých lidských štěstí z prodloužených životů v prohibici.

Zlým vyhrožováním neočkovaným se dostaneme do pekel. Každý pacient je klient. Každý má své hříchy a paradigma. A my jeho rozhodnutí musíme respektovat. I rozhodnutí o (ne)očkování.

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.