Jak velkou katastrofou by bylo opuštění EU?

Nevím sice tak docela proč – ale vypozorovala jsem, že v poslední době se začaly povážlivě množit dotazy novinářů na téma: „Jak velkou ekonomickou katastrofou by pro ČR bylo opuštění EU?“
Nějak se mi nezdá, že by se na to ptali o tolik frekventovaněji než kdy dřív „jen“ proto, že slavíme v těchto dnech 28. říjen – svátek vzniku Československa. Nějaký čertovský hlásek mi našeptává, že to daleko spíš bude kvůli imigrační krizi a kvótám… Možná. Faktem ale je, že otázka je vždy formulována tak, že jasně naznačuje, že opuštění EU je považováno za nemyslitelný úlet. Za katastrofu, která ani nemůže nastat. Asi jako když se mluví o třetí světové, a všichni chápou, že patrně nenastane, protože ta vize je tak strašná, že nikdo osudný čudlík nakonec nezmáčkne.
Fakt úlet? Fakt tak strašná hrozba?
Zbytečný je ten povyk. Ne, já NEJSEM pro urychlené vymýšlení plánů, jak během příštího volebního období EU opustit. Máme trochu urgentnější starosti – jako třeba čerstvě schválený sedmdesátimiliardový schodek státního rozpočtu při současném růstu české ekonomiky o 4,6 %. (Trapas jako hrom, protože neexistuje ani jediná ekonomická teorie, která by ospravedlňovala jakýkoliv schodek při tak obrovském hospodářském růstu.) Tohle nás pálí mnohem víc. Ale na druhou stranu: Není trochu mimo mísu podléhat hysterii, kdykoliv na hypotetický odchod z EU přijde řeč?
Zcela realisticky se mluví o tzv. Brexitu. Zajímavé je, že když finanční trhy slyší o vystoupení Velké Británie z EU, nezačínají panikařit, libra neoslabuje, britské akcie se nepropadají – ale přesně naopak. Vystoupení Británie z EU je kupodivu finančními trhy chápáno jako snížení ekonomické zátěže. Nikoliv jako katastrofa.
Švýcarsko v bledě modrém: Má nesrovnatelně nižší daňovou kvótu než my a současně nerostoucí daňovou kvótu – na rozdíl od jiných členských zemí EU. A taky zdravější strukturu ekonomiky a nižší veřejný dluh k HDP, než je běžné v EU.
Čili opuštění EU se v tomto světle nezdá být ekonomickou katastrofou. Co víc, pro některé země to může být i jistým ekonomickým ozdravením. Vhledem k tomu, že ČR se postupně transformuje do pozice čistého plátce do společného evropského rozpočtu, ani ztráta strukturálních fondů by ho nebolela. Ostatně stejně tyto fondy neumíme čerpat, neustále máme problém dočerpat, co nám patří. Ba co víc, dokonce si troufnu tvrdit, že ztráta těchto strukturálních fondů, u nichž je třeba spolufinancování, by vedla k ozdravení veřejných financí. A to právě proto, že by najednou padla nutnost onoho spolufinancování.
Přesto to není tak jednoduché. Nezdá-li se vám tak docela rozumné dát evropské integraci vale, máte naprostou pravdu. Klíčové totiž není setrvání v EU, klíčové je setrvání v zóně volného obchodu a v Schengenském prostoru. Proč? Protože podstatné pro ekonomický rozvoj a prosperitu jsou liberalizace obchodu, pohybu kapitálu i lidí. Jenomže paradoxně tohle všechno nemá zase tak moc společného s EU! Všechny tyhle svobody jsou spíš důsledkem dalších evropských multilaterálních smluv. EU jako taková není ani tak o liberalizaci, o větší ekonomické volnosti, ale naopak spíš o regulaci, o napasování ekonomiky do stejné šablony, o likvidaci komparativních výhod jednotlivých zemí skrze jejich unifikaci.
Ostatně vidíme, že ačkoliv jsme stále součástí EU, Schengenský prostor kvůli migrační krizi vlastě spontánně zaniká. EU a volný pohyb osob jsou tedy zjevně dvě různé věci. Můžeme jen doufat, že tentýž zánik nepotká volný obchod, volný pohyb pracovních sil a volný pohyb kapitálu. Jistá si tím ale moc nejsem, dokonce mám přímo strach. Ted, v souvislosti s imigrační krizí, budou totiž lokální pracovní trhy hodně napnuté a bojím se, bojím, aby náhodou nějakou „chytrou“ a hlavně populistickou hlavu nenapadlo začít porušovat další dosažené evropské svobody.
Na příkladu Švýcarska tedy vidíme, že občas se objevující spekulace o tom, že vystoupení ČR z EU by bylo důvodem pro skokový růst inflace, pro prudké zvýšení úrokových sazeb založené na údajném drastickém oslabení koruny a podobně, jsou čiré fantasmagorie. Ale současně musím znovu zdůraznit, že podmínkou zachování ekonomické prosperity by v případě opuštění EU bylo NAPROSTO NEZBYTNĚ podržení si dalších dosažených vnějších liberalizací ekonomiky. Jenomže pokud až sem někdo teoreticky souhlasí, obyčejně vznese údajně praktickou námitku.
Ta námitka obvykle zní: „Proč by s námi ostatní země měly chtít tyto smlouvy umožňující ekonomickou integraci uzavírat, když my bychom s nimi nechtěli být v jedné EU?“ Odpověď je extra prostá. Protože vzájemné otevření se trhů jednotlivých zemí je na evropské integraci právě tím, co dává smysl. To je to, co je užitečné pro všechny. Chtějí-li se země integrovat, pak to asi nedělají kvůli obtěžujícím jednotným úsporným žárovkám, ale kvůli výhodám takové integrace. Tedy právě kvůli vzájemně otevřeným trhům. Je jaksi v zájmu všech se ekonomicky otevřít. Tím, že nějaká země, dejme tomu my, je zapojená do zóny volného obchodu, jí nedělají okolní země milost. Tím, že jsme my zapojeni do zóny volného obchodu, pomáháme sobě i všem ostatním. Co by měli Němci, kteří u nás mají své fabriky, z toho, kdyby s námi uzavřeli hranice? Zkrátka tuhle námitku může vyslovit jen někdo, kdo má pocit, že vzájemný obchod není výhodou pro obě strany, nýbrž je vykořisťováním jedné strany stranou druhou. Pouze kdo uvažuje tímto způsobem, si může myslet, že by vystoupení země z EU mohlo být „trestáno“ tím, že by EU sobě na škodu vystoupivší zemi nějak hospodářsky šikanovala.
Další častá námitka bývá: „A co obrana? Co NATO? Cožpak si můžeme dovolit vystoupit z demokratických struktur?“ Ale o obraně přeci já vůbec nemluvím! NATO není EU! Já mluvím o euronesmyslech: O kvótách na běžence (které nechceme), o úsporných žárovkách (které nechceme), o strukturálních fondech (které neumíme čerpat), o normě na minimálně 14centimetrovou délku banánů (o které si mnoho lidí pro její absurditu myslí, že je jen hoaxem a že neexistuje – ačkoliv je možno tento předpis najít v Prováděcím nařízení Komise EU č. 1333/2011 ze dne 19. prosince 2011). O tomhle je EU. Zato EU vůbec není o obraně. A není ani o hospodářské integraci.
Když tedy nejde o obranu ani o ekonomickou integraci, obyčejně ještě skalní obranář EU namítne: „Jenomže EU je politický projekt! A my bychom si politicky ublížili, kdybychom jej zavrhli! Ztratili bychom všechnu politickou sílu!“ Aha – tak ublížili bychom si, říkáte? Tak víte co? Máte snad pocit, že malé pětimilionové Norsko, které není součástí EU, nedokáže držet český stát, který je součástí EU, dostatečně na lopatkách, když přijde na to, že nechce vrátit unesené české děti s českým občanstvím a českým pasem s logem EU? Ono to asi ani o té politické síle nějak nebude… Spíš o našem vlastním (ne)sebevědomí.