Důchodová reforma jako podvod století
Důchodová reforma bývala kdysi velkým tématem. Pak načas nějak vysublimovalo. A náhle se opět vrací. Mluví o něm vláda. A nedávno o něm mluvil i guvernér České národní banky Jiří Rusnok.
Prohlásil: „Mělo by se občanům zdůrazňovat, že státní důchod tu není od toho, že budete mít životní úroveň téměř nezměněnou, až půjdete do penze. Ten je tady od toho, abyste nespadli do bídy.“
Mnohé politiky to nazvedlo ze židle. Smutné. Protože já už si skoro myslela, že to, co guvernér prohlásil, je každému jasné. Že zrovna tohle nikoho ze židle nezvedne. Ne že bych příliš často s guvernérem souhlasila, ale v tomhle má jednoduše pravdu. Kdo s ním nesouhlasí, jenom nechápe základní ekonomické zákonitosti a snad by raději ani politikem neměl být. To ovšem neznamená, že se nám politici nebudou snažit ve volbách opět prodat myšlenku, že vědí, jak důchodovou reformu vyřešit, aniž by to bolelo.
V poslední době je docela populární myšlenka garantovaného příjmu. Vychází z očekávání, že v příštích letech vytlačí roboti téměř polovinu lidí z trhu práce. Lidé se jim nebudou schopni v produktivitě vyrovnat a (údajně) se z nich stanou nezaměstnatelní. Aby tito nezaměstnaní a nezaměstnatelní nebyli žebráky nebo teroristy, chtějí jim politici nabídnout garantovaný příjem. Konečně se tak má levici naplnit pohádka o pečených holubech, kteří padají sami do huby.
Lidé s garantovaným příjmem podle téhle představy nebudou chodit do práce, peníze budou dostávat od státu za to, že jsou jeho občani a chodí volit své vládce, a pracovat budou roboti. Vznikne jedna univerzální dávka, která nahradí všechny ostatní. To má údajně přinést řadu pozitiv. Krom toho, že lidé nebudou muset vstávat s otravným budíkem, budou mít i víc času, začnou se zase množit a sportovat.
Ponechme stranou jednoduchý fakt, že kdo není vystaven ani minimálnímu stresu a nutnosti shánět si obživu, zakrní, zblbne a naopak se množit přestává – to je víc biologicko-filozofická otázka. Jednodušeji zodpověditelnou otázkou je, kde na to vzít. A jak jsme se dopočítali*) – je to pro český státní rozpočet naprosto neufinancovatelné, má-li to fungovat tak, jak si zastánci garantovaného příjmu představují. Respektive nemá-li se idea garantovaného příjmu smrsknout jen na jakési životní minimum. Ještě jinak řečeno: Garantovaný příjem je nesmysl.
Nicméně pro populistické politiky je natolik fascinující, že se jej pokouší realizovat. Ve Švýcarsku proběhlo o garantovaném příjmu referendum a Švýcaři ho odmítli. Nyní na vzorku populace probíhá test s garantovaným příjmem ve Finsku. Fantasti mluví o daních z robotů, jako by to byly nové peníze kryté zlatem a ještě spadlé z nebe. Ty by měly garantovaný příjem zaplatit. Realističtější lidé mluví o tom, že by stačilo zrušit všechny neziskovky a peněz by bylo dost. Ovšem mýlí se také. Na garantovaný příjem je potřeba tolik peněz, že peníze pro neziskovky jsou kapkou v moři.
Garantovaný příjem je stejná fikce jako bezbolestná důchodová reforma. Nebo jako fungující komunismus. Jsou to všechno jen socialistické pokusy, které z principu nemohou vyjít, protože opomíjejí, že aby ekonomika fungovala, musí existovat určitá míra soutěživosti, tedy konkurence. To je ten hnací motor, který generuje peníze. Bohužel ještě než se ukáže, že tyhle pokusy jsou stejně hloupé jako pokusy o zavedení komunismu, budou velmi drahé a jen přispějí k finančnímu kolapsu těch, kteří už dnes jsou předlužení a jedou na hraně.
A úplně analogicky skončí i případný fantas jménem bezbolestná penzijní reforma. Pokus o bezbolestné řešení rovná se neřešení. A to se rovná rozvrácení naší kultury kulturou jinou. Tou, která má děti. Děti jsou totiž zatím jediným známým způsobem, jak může celá populace v důchodu rozumně a dlouhodobě fungovat na lepší úrovni než na prostém existenčním minimu. „Všimnul“ si toho už i MMF: Ten vyzval vyspělé ekonomiky, aby své důchody „vyřešily“ přijetím imigrantů.
To je ovšem zrovna tak fantaskní nápad jako věřit v garantovaný příjem. Data a poměrně jednoduchá analýza ukazují, že dnešní typ imigrace problém se stárnutím populace vůbec neřeší. (Že by to snad MMF nevěděl…?!) Jde totiž o to, že imigrace taková, jaká existovala třeba v 70. – 80. letech, skutečně byla pro hostitelskou zemi výhodná. Například Jugoslávci přicházející do Německa tamní ekonomiku rozpohybovali. Stejně tak Češi migrující do USA se do tamního trhu zapojili v průměru dokonce lépe než původní obyvatelé. Důvod byl ten, že tehdy migrovala hlavně elita, které v despotických režimech nemohla plně využít svých nadprůměrných schopností. Dnes naopak v průměru častěji výchozí zemi opouštějí lidé, kteří již v domovině mají problémy uplatnit se na trhu práce. Cílové země proto jsou voleny nikoliv tak, aby nabídly uplatnění na trhu práce, nýbrž aby nabídly sociální zabezpečení. Jinými slovy, dnešní typ migrace neřeší důchody, naopak s imigrací počet ekonomicky neaktivních lidí ještě roste.
Bohužel vysvětlovat dnešním voličům, že dvě děti jsou technicky pro důchody málo, je nepopulární, a tak se naděje obrací k testování pitomostí. Politici hledají zdroje snad už dvacet let a ještě žádné nenašli. Čekat na reformu připomíná čekat na Godota nebo na objev perpetuum mobile. Pokusy o penzijní reformu jsou historií chyb.
Vláda Petra Nečase se o reformu pokusila, ale tlačila ji silou a naprosto ji zpackala. Výsledkem bylo, že ji následující vláda zrušila, což byla další chyba, protože to nejhorší, co se může důchodové reformě stát, je, že ji neustále někdo mění. Je u ní totiž potřebná důvěra obyvatelstva. Jak mohou ale lidé reformě věřit, když jedna reforma střídá druhou.? Přece si někam neodložím peníze na čtyřicet let, aby bylo za čtyři roky všechno jinak!
Vládní politici už od ledna prohlašují, že důchodová reforma je pro ně stěžejní. Neumím si představit, jak ti, kteří nedokáží půl roku na čtyři léta sestavit vládu, chtějí sestavit na dalších čtyřicet let důchodovou reformu. Mluví o Státním důchodovém úřadu. Z toho aby jeden dostal osypky: Další úřad. Už jste někdy viděli, aby existence nového úřadu vygenerovala existenci nových peněz? To je snad odklon od trajektorie vymírající společnosti, kde má práce a zábava přednost před dětským smíchem?
A tak dojdeme k jedinému závěru: Každý si musí spořit sám. Kdo to nechápe, jednou zapláče.
*) viz kniha Robot na konci tunelu (Šichtařová & Pikora), strany 255 – 264