Jak zvětšit chudobu snadno a rychle
Tak má naše Národní ekonomická rada vlády, alias známý NERV, návrh pro vládu, jak zkrotit veřejné finance a zpomalit čím dál tím rychlejší zadlužování České republiky.
Za mě dobré. Zadlužování České republiky je průšvih. Sice nám čas od času někdo sdělí přes média, že rozhodně nebankrotujeme a k bankrotu máme ještě hodně daleko, ale to vůbec neznamená, že zadlužení průšvih není.
Skutečnost, že zadlužení průšvih je, totiž všichni cítíme v našich peněženkách. Skrze zadlužení rozpustila předešlá vláda mezi spotřebitele stovky miliard korun a současná vláda v tom zdatně pokračuje, byť už pomalejším tempem. Ostatně nemůže se vymlouvat na covid, musí tedy brzdit: Loni deficit činil 420 miliard korun, na letošní rok vláda plánuje 375 miliard korun a na příští rok 295 miliard korun.
Peníze rozpuštěné mezi lidi se rychle přetavily v inflaci. Zadlužení na začátku – inflace na konci. Takže takhle se to má s tím průšvihem. Ne, není to jen nějaký akademický problém. Koho pálí inflace, ten by měl chtít srovnat české veřejné finance, aby ho inflace už nepálila. Takhle ta rovnice stojí. Až potud vše jasné.
Tím to dobré a jasné ovšem končí.
Návrh Národní ekonomické rady vlády obsahuje čtrnáct opatření na zvýšení rozpočtových příjmů a jedenáct opatření na omezení výdajů. Jinými slovy, jako kdyby NERV říkal: musíme „trochu“ omezit výdaje a hlavně musíme „hodně“ zvýšit příjmy.
Máme tu třeba zvýšení daně z příjmu fyzických osob, zvýšení poplatků za těžbu surovin, zvýšení spotřební daně, zvýšení daně z nemovitostí nebo přesunutí části zboží a služeb do vyšší sazby DPH. Daně, daně, daně! Vyšší, ještě vyšší, nejvyšší! Aby stát mohl být velký, větší, největší! A co na to stát? Přibírá osm tisíc dalších státních zaměstnanců!
Takže si to ukažme polopaticky. Celkové výdaje vládních institucí v prvním čtvrtletí roku 2022 meziročně vzrostly o 3,7 % a dosáhly 46,3 % HDP. Přitom během prvního kvartálu roku 2019, tedy v době před pandemií koronaviru, dosahovaly výdaje vládních institucí pouze 41,9 % HDP. Tedy je zřejmé, že podíl státní ekonomiky stále roste, soukromý sektor se stále zmenšuje. A zmenšuje se proto, že enormně rostou výdaje státu.
Stát jednoznačně vydává stále víc do ekonomiky, tedy „ujídá soukromý sektor“. Dokládají to tvrdá data. Aby to byl stát schopen ufinancovat, zvyšuje v čase součet daňové zátěže plus státního dluhu. Není to tak, že díky růstu daní si „můžeme dovolit“ vyšší výdaje – kauzalita je opačná. Na začátku je rozhodnutí o výdajích, tomu jsou následně přizpůsobovány příjmy veřejných financí, a tam, kde nestačí příjmy, vzniká veřejný dluh.
Už si jednou provždy popravdě řekněme: Problém s veřejnými financemi nejsou malé příjmy. Problém je na straně výdajů. Nelze donekonečna zvyšovat, dokonce nelze ani nedostatečně snižovat výdaje státu a snažit se k výdajům dohledat příjmy. Problém s veřejnými financemi je nutno řešit tam, kde vzniká, tedy na straně výdajů. Vše ostatní postrádá ekonomickou logiku.
Zadruhé je nezbytné uvědomit si ještě druhou kauzalitu. Převládající veřejné mínění i prezentace stávajícího stavu z úst politické reprezentace je takovéto: Ekonomika zpomaluje a čelí vysoké inflaci. Stát proto musí občanům vysoké náklady ze sociálních důvodů kompenzovat, a proto musí hledat dodatečné finanční zdroje. Rovnou konstatujme, že i to je pomýlené.
Realita je následující: Vláda skrze veřejné výdaje a navýšení veřejného dluhu (ve spolupráci s centrální bankou) navýšila peněžní zásobu. Výsledkem nutně zcela v souladu s ekonomickou naukou musela být stagnace (či v našem případě) dokonce snížení ekonomického růstu, ovšem za současného zvýšení cenové hladiny. Jinými slovy a více lidově řečeno: Muselo dojít k inflaci a zchudnutí obyvatel. Neboli to, co původně bylo zamýšleno jako sociální krok, tedy rozdávání peněz, ve skutečnosti muselo vést a také skutečně vedlo k pravému opaku, tedy ke zchudnutí lidí.
Správná interpretace je tedy toto: Každá další snaha o získání dodatečných peněz skrze zvýšení daní za účelem, aby tyto peníze mohly být použity na zmírnění sociálních důsledků inflace a nadcházející recese, povede k pravému opaku zamýšleného: Ještě více sníží hospodářský růst a opět se přetaví do inflace.
Ne, my rozhodně nepotřebujeme dostat do rozpočtu víc peněz. Víc peněz do rozpočtu = naše větší chudoba. Byť je to pro mnoho lidí těžko vstřebatelné, platí: Méně peněz z rozpočtu = větší bohatství země.