Věřitel platí dlužníkovi a jiné čuníkoviny

Nový hit finančních trhů a ekonomicky zaměřených zpravodajských agentur má název výnosová křivka. Že je to nějaký blábol, o kterém jste nikdy neslyšeli? V tom případě je právě tak akorát načase, abyste se doslechli.

Proč to? Protože ačkoliv v posledních dnech nezasedala žádná význačná instituce, žádný politik neprohlásil žádnou bombu, žádná burza nepředvedla žádný světoborný přemet a okurková sezóna se smrskla na podrobné informování o absenci toalet na Grétině plachetnici – přesto si troufám říct, že poslední přibližně týden byl velmi důležitý. Byl důležitý tím, jaké ekonomické signály přinesl. Tím, co všechno se v něm paralelně naakumulovalo v různých klíčových světových ekonomikách. Zkrátka: Chytrému napověz… a tak dál.

Abychom však nápovědu mohli dostatečně docenit, nejprve krátký exkurz, co to vlastně ona skloňovaná výnosová křivka je. Výnosová křivka jest grafické znázornění vztahu délky splatnosti státních dluhopisů a výnosů do splatnosti. Dejme tomu průměrný (bezkupónový) státní dluhopis nese při držení po celou dobu až do splatnosti výnos 1 %, dvouletý by nesl 1,5 %, desetiletý 5 % a tak dál. A když tyto hodnoty zaneseme do grafu, to, co vznikne, se nazývá výnosová křivka. Za normální situace má rostoucí tvar: Na čím déle někomu půjčím peníze, tím vyšší úrok či výnos za to chci. Jenže čas od času výnosová křivka výjimečně tvar změní z rostoucího na klesající. A to v minulosti až na naprosté výjimky vždy bezpečně předpovídalo recesi. Za posledních 50 let americká křivka byla klesající před každou recesí a jen jednou přinesla falešný signál, když poklesla a recese nenastala.

Americká výnosová křivka má tvar věštící recesi už pekelně dlouho, už zhruba před rokem jsem z jejího tvaru vyvozovala změny v budoucím růstu americké ekonomiky. Tehdy ještě většina finančníků nic neřešila a klidně spala. Počátkem tohoto roku byl tvar americké výnosové křivky nepřehlédnutelný a čas od času se některý investor probudil. Většina ale stále spala. No a dneska je americká výnosová křivka jasná jak facka, většina investorů to už vidí a chápe důsledky, které to bude mít do 18-24 měsíců – ale to stále není pointa. Dosud se totiž řešila „jen“ výnosová křivka americká. Ne tak už dnes.

Tak například agentura Reuters zaměřená na informace z finančních trhů minulý týden v jednom dnu v příslušné finanční sekci přinesla pod sebou šestici zpráv, jejichž titulek obsahoval spojení „výnosová křivka“. Ovšem Spojených států se týkala jen jedna z nich. A to je, oč tu běží.

Tvar výnosové křivky se řeší už i v Německu. Tam sice není ještě klesající, ale je dosti plochá, což je zkrátka předstupeň klesajícího tvaru. Navíc celkově je německá výnosová křivka položená nejníž a současně je „nejplacatější“ od neslavného roku 2008 a celá už je poměrně hluboko v záporných číslech. Jev to před rokem 2008 nevídaný. Jev, o kterém si celé generace ekonomů myslely, že nemůže existovat. Že je to asi takový protimluv jako třeba „záporná hmotnost“.

Proč si to myslely? Protože při záporných úrokových sazbách musí věřitel platit svému dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit – což úplně otáčí na hlavu i základní etické principy. Pro mě je to prostě čuňárna. Banky jsou v podstatě centrální bankou v podobě záporných úroků „pokutovány“ za to, že mají peníze. Aby se tomu vyhnuly, jsou donuceny nakupovat dluhopisy, akcie a další cenné papíry. A to vede k tomu, že tyto cenné papíry jsou nesmyslně předražené. Neboli majetek lidí v penzijních fondech, které kupují právě cenné papíry, byl „investován“ do něčeho, co nestojí za zlámanou grešli, ale je to současně příšerně drahé. Zbytek nechť si už každý domyslí sám.

A legrace nekončí. Výnosy japonských dluhopisů poklesly nejníž za tři roky a japonská výnosová křivka má velmi plochý tvar.

Výnosy britských 20letých a 30letých státních dluhopisů klesly na historicky rekordní minima. Britská výnosová křivka má klesající tvar, a to poprvé od roku 2008, který proslul jako rok globální finanční krize.

A pojďme dál. Kanadská výnosová křivka má nově klesající tvar – a to nejvíc klesající za dvacet let.

Čas od času se mě někdo zeptá, jak by mohl zavčasu poznat, kdy se v ekonomice začíná lámat chleba. Jestli by prý měl hledět na ceny akcií, zlata či nemovitostí, které okupují titulky. A já mu na to vždy odpovídám: Měl by sledovat výnosové křivky. Měl by sledovat právě takové jevy, jaké přinesl minulý týden…

Stačila nápověda?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak vytvořit správné ghetto

Ekologická úzkost se u některých lidí dostala do stratosférických výšin. Už nevědí, jestli ještě mohou dýchat.

Znám jednoho člověka, který si kvůli záchraně planety koupil hybridní auto. To se mu ale zdálo ještě málo hipsterské, a tak auto prodal a pořídil si elektrickou koloběžku. Jenže tenhle týden se dočetl dvě „děsivé“ studie. Jedna praví, že elektrokoloběžky nejsou v konečném důsledku vůbec ekologické. A druhá tvrdí, že „výroba“ kila hovězího masa prý vyprodukuje tolik uhlíkových emisí jako rok jízdy autem. Potíž spočívá v tom, že dotyčný pán se zrovna tento týden na Facebooku chlubil, že k večeři snědl skoro kilo hovězího. Pokud by studie měla pravdu – a já fakt netuším ani v nejmenším, jestli ji má, či nemá – znamenalo by to, že kdyby ctihodný pán rok nejedl hovězí, mohl celý rok jezdit autem jako normální člověk a vyšlo by to nastejno. Jeho snaha zachránit planetu vyšla nějak jalově.

Já sice vím, že zrovna dotyčný je ten typ, který to vezme sportovně (jak jalovost svých počinů, tak mé popichování) – nicméně být to někdo jiný trpící novodobým morem pod názvem „ekologická úzkost“, chudák by se třeba propadl do depresí. V rámci kompulzí by musel opustit civilizaci, do konce života žít v jeskyni a živit se kořínky, aby strašlivé provinění během své poslední večeře odčinil a zamezil dalšímu nárůstu své uhlíkové stopy…

Je to už dost šílené, kam se svět dostal. Alarmisté nebudou mít nikdy dost; čím víc dostanou, tím víc budou bít na poplach. A nenechte se mýlit, není to jen móda západní Evropy či Ameriky. Tahle epidemie proniká čím dál víc i k nám.

Je to jen pár týdnů, co bývalý ministr životního prostředí Martin Bursík prohlásil, že běžná auta budou muset z Prahy zmizet. Jen tak podle něj Praha dosáhne svého cíle, že bude v roce 2050 zcela „klimaticky neutrální“. Podle ředitele sekce infrastruktury Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy zase prý budoucnost dopravy v centru města spočívá v novém systému zásobování. Stávající dodávky zásobující obchody a restaurace prý nahradí kola.

Tedy mně se dokonale uhozené zdají nápady oba.

Kola místo dodávek už mají v Indii. Říkají jim rikšové. Kdyby mi někdo před lety řekl, že naším vzorem bude Indie, nevěřila bych. Ale co už… když vzorem ve výběru daní nám může být Chorvatsko? Čím míň rozvinutá země, tím zjevně pro české politiky větší inspirace.

Praha má ohromný problém s tím, že stále nemá dokončený městský okruh. V Praze jsou jen tři trasy metra, ačkoliv by se hodila ještě minimálně čtvrtá. Není kde parkovat. Není dost školek. Mladí lidé nemají kde bydlet. A magistrát řeší technologický upgrade na rikši.

Celý pojem „udržitelná mobilita“, kterým se politici ohání, je jen krycí název pro šikanu řidičů a větší příjmy městských pokladen. Každý radar měřící rychlost, každé parkoviště – to vše představuje nové peníze do pokladny. Přitom v novém Plánu udržitelné mobility se počítá s poklesem počtu parkovacích míst. Méně parkovacích míst znamená růst jejich cen.

Venkov si zatím myslí, že to je jen výmysl nějak smogem poškozených pražských mozků, ale jsou vedle jako jedle. I Brno už uvažuje o zpoplatnění vjezdu do města. České Budějovice pro změnu uvažují o nízkoemisní zóně, takže do města vjedou jen novější auta.

Ekologičtí aktivisté uvažují tak, že čím víc znepříjemní život řidičům, tím míň bude ve městech aut. Například po rekonstrukci Vinohradské třídy se počítá se snížením kapacity pro auta o 20 procent. Povede to, pěkně prosím, k čemu? K poklesu dopravy? Houbeles. Povede to k větší dopravní zácpě. To znamená, že auta se budou plazit, postávat na místě, a generovat tím víc emisí. Elektrická auta, která by v zácpě neměla emise, u nás téměř nejsou. Emisí tedy bude víc, ne míň než před zásahem aktivistů z radnice. Ti stále nechtějí pochopit, že jen plynulá doprava je ekologická. Rozjet se, zabrzdit, rozjet – to je nejlepší způsob, jak být neekologický. Neboli aktivisté svým aktivismem životnímu prostředí škodí.

Ekologické by tedy bylo učinit dopravu plynulou. Neboli dokončit obchvat, dotáhnout tunely dál od centra, odstranit dopravní špunty, dostavět metro. Tedy dopravu podpořit, aby to jelo. Ne ji zadusit, aby to stálo.

Ano, je to drahé. Ale pořád je to levnější než to, co aktivisté chtějí. Martin Bursík mluví o zavedení mýta na vjezd do města i o zavedení různých zvýhodnění na podporu elektroaut. Jinými slovy, chce dotace. A kdo chce dotace, ten chce, aby náklady nesli obyvatelé celé země, i poslední moravské vísky. Dotace ekonomiku vedou od efektivního neefektivnímu. Vedou k systému, kdy někdo vydělává na úkor jiného. A v neposlední řadě někomu vytvářejí nový business.

Myšlenka, že auta nepatří do města, je principiálně stejně špatná jako ta, kterou kdysi také razil Martin Bursík, když před lety podporoval přimíchávání do biopaliv do pohonných hmot. Dnes víme, že to byla ekonomická i ekologická chyba. Zelené prostě nelze brát dogmaticky. Ostatně podívejme se na německé zelené poslance, kolik nalétali letadly. Mnozí profesionální alarmisté káží vodu a sami pijí víno. Neříkám, že to vždy myslí špatně; spíš věřím, že ve své úzkosti prostě nedokáží až příliš komplexní věci domyslet.

Jediná hmatatelná věc, kterou alarmisté zatím skutečně dokázali, je to, že automobilky mají problém. Už to vidíme nejen na německém, ale i na českém či slovenském průmyslu – a bude hůř, jak budou přitvrzující emisní limity víc vstupovat v platnost. Představa zelených, že elektrická auta jsou ekologická, je naivní. Dřív plundrovali planetu producenti ropy, teď to budou producenti lithia a kobaltu.

Auto patří k modernímu člověku. Je výdobytkem civilizace. Pokud Bursík & spol. uspějí, nebude Praha o to lepším městem. Myšlenka, že do města je vítán jen ten, kdo auto nemá, povede k tomu, že město nasaje víc chudých lidí, zatímco vyšší a střední třída ho opustí. Vznikne chudé ghetto s rikši.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Emisní povolenky na děti na spadnutí

V poslední době se roztrhl pytel se zprávami, jak planeta směřuje ke svému zániku. Prý se nejspíš upečeme, i když ještě máme poslední šanci to změnit.

Nejprve jsme byli informováni, že musíme opustit spalovací motory a zapomenout na dnešní dopravu auty i letadly.

Pak jsme se dočetli, že velkým ekologickým problém jsou děti, takže bychom po vzoru uvědomělé části britské královské rodiny měli mít nanejvýš dvě a nejlépe žádné.

Potom nám bylo řečeno, že nemáme používat nádobí a jiná udělátka na jedno použití, přičemž největším zlořádem jsou brčka.

Tento týden jsme se zase dozvěděli, že nemáme jíst maso a máme zredukovat a nejlépe vybít všechen dobytek, protože je neekologický.

Asi takhle: co návrh, to návrat na stromy. Do časů, kdy pralidi chodili pěšky, vyhrabávali si kořínky, vodu chlemtali přímo z louže a skoro se nemnožili, protože všechno, byť hojné, potomstvo jim požral šavlozubý tygr či nějaký jiný prevít. Společnost se má moc dobře a potřebuje podle ekologů trochu víc bídy.

Poslední návrh německých politiků zvýšit daň na maso mě obzvláště dojímá. Masný průmysl prý produkuje vysoké hodnoty oxidu uhličitého, a tím pádem přispívá ke změnám klimatu. Máme proto konzumovat míň masa a úplně nejlépe přejít na veganskou stravu. Maso by proto nemělo v Německu podléhat snížené 7% DPH, ale standardní DPH ve výši 19 %.

Zelení tleskají, že se možná neupečeme, když vystřílíme krávy. Neaktivisté si všímají, že byznys s veganskými burgery sice kvete, ale může kvést ještě víc. Když se to bude trochu vířit, možná z toho kápnou i nějaké ty dotace.

Ale proč být troškař a zůstat u masa? Problém přeci není jen maso, ale také mléčné výrobky, protože kravské mléko nelze oddělit od krav.

A vůbec, když to tak beru kolem a kolem, není problémem taky rýže? To je hlavní potravina Asie a přitom při jejím pěstování vzniká mnoho emisí metanu, což je taky skleníkový plyn. Vzdá se Asie hlavní potraviny? Že by sója jako náhražka masa? To už je konečně ta „správná“ potravina?

Lidi, neblbněte. Němci, hlavu trochu protřepat, promíchat, aktivistům na to neskočit. Pokud na tyhle zběsilé konstrukce Němci kývnou, časem k témuž dotlačí celou Evropu. Dalším krokem bude myšlenka, že vlastně problémem planety není jen dobytek, ani rýže, ale hlavně lidi a to, že jich je moc. Proto už nebudou potraviny ve snížené sazbě DPH, ale naopak ve zvýšené, aby se lidstvo už nemnožilo. Pak se možná zavede daň z dítěte. Pak z dýchání. (Německo prostě má takový talent čas od času se zasloužit o razantní snížení počtu obyvatel.)

Pokud se lidi rychle neproberou ze svých obsesivních představ o umírající planetě, maso postupně potká to samé, co potkalo tabák. Tabák dnes konzumuje jen „opovrhovaná“ část společnosti, takže mezi „slušné“ lidi do restaurací nepatří. Byl vykázán do polo-ilegality.

Němci na tom už pracují. Rainer Spieging, který má u německých socialistů na starosti zemědělskou politiku, řekl Deutsche Welle, že zvýšení daně „by mohla být cesta kupředu“. Ani CDU kancléřky Angely Merkelové nepřipadá návrh pošahaný. Jenomže CDU se do toho krapet zamotala. Zemědělci chovající dobytek jsou totiž taky její voliči, a tak chce inkaso z vyšší daně z masa zase vrátit chovatelům dobytka. (Což je asi tak chytré jako inkaso spotřebních daní z pohonných hmot věnovat automobilkám, přeci v nich pracuje několik set tisíc voličů.)

Připomeňme, že dalším zběsilým německým návrhem je zvýšit daně u nafty tak, aby cena jednoho litru vyskočila v přepočtu až o 15 korun. To výrobce těch ošklivých dieselů buď zabije, nebo donutí přejít na elektrická auta – která podle některých studií mají zhruba stejnou ekologickou stopu jako diesely. Jestli si ovšem myslíte, že se zeleným návrh na zvýšení daně z nafty líbí, mýlíte se; nelíbí se jim. Je totiž prý málo razantní. Kdyby byli ve vládě, byli by prý radikálnější.

Pěkně prosím, on se vážně někdo diví, že rostou preference AfD, která je hlasitě proti většímu zdanění masa? Poslední zprávy tvrdí, že to vypadá, že AfD v blížících se volbách ve spolkových zemích bývalé NDR vyhraje. Na tom je pikantní, že média hlavního proudu označují AfD za radikální či extrémistickou stranu. Popravdě, mně nějak připadá extrémní a radikální vzít lidem maso. Nechat lidem jíst maso mi přijde celkem normální. Média hlavního proudu to občas mají nějak pomatené.

Extrémním návrhům nesmíme kývat. A zeleně-aktivistické návrhy jsou většinou extrémní. Extrémistům nestačí mírné ústupky. Snad jen po návratu k prvobytně pospolné společnosti by byli spokojení; tehdy nejspíš lidé ještě byli ekologičtí. Bohužel v západním Německu jsou zelení velmi silní a západní Německo je stále významnější než země bývalé NDR. Němci se tak opět vracejí k extrémismu. Vůbec bych se nedivila, kdyby příštího kancléře už neměla CDU, ale právě zelení.

Zelení extrémisté jsou často diagnostikováni s takzvanou ekologickou úzkostí. Tato nově pojmenovaná „ekologická úzkost“ se dá považovat za novou psychickou poruchu, která se šíří jak pandemie. U úzkostných poruch to nefunguje tak, že trochu ustoupíte, a tím pacientovi pomůžete. Funguje to přesně naopak. Když jim podáte prst, schramstnou v panické obavě o planetu celou ruku.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Hra o čtvrt bilionu korun

Už čtvrt bilionu korun! To je impozantní částka. Mnohým vyrazí dech, a jsou schopni pod dojmem z ní vyvozovat obstojné nesmysly. Řeč je o dividendách odtékajících každoročně z ČR.

Tak třeba jeden článek v časopisu Ekonom z toho vyvodil, že kvůli odtoku dividend nyní česká vláda zvažuje zavedení takzvané digitální daně. Postupně se vžívá představa, že digitální daň bude na odtok dividend dobrou náplastí. Prý když velké zahraniční firmy odčerpávají své zisky – tak my jim to spočítáme zavedením digitální daně.

Má to jen jednu vadu na kráse: Digitální daň nemá s odtokem dividend lautr nic společného. Asi jako když si soused pořídí včely, které nemáte rádi, a vy mu za to postříkáte psa Biolitem.

Proč od nás na dividendách odtéká kolem 250 mld. Kč a na reinvestice v české ekonomice zůstává jen 150 mld. Kč.? Protože jinde lze tyhle peníze zhodnotit lépe. Neboli v mezinárodním porovnání se u nás nepodniká moc dobře a je výhodnější podnikat jinde. Nejde jen o výši daní, ale i o byrokracii typu EET a další.

Řada lidí odtok dividend kritizuje a tvrdí, že jsme krmelcem Evropy. Je pravdou, že díky našim dividendám má ze všech regionů Německa nejvyšší produktivitu práce ten, kde sídlí centrála Volkswagenu. Tento region převyšuje jiné právě díky práci českých dělníků, aniž by se německý dělník zpotil. Potí se Češi.

To je ovšem důsledek privatizace Škodovky, která je zase daní za období před rokem 1989. Kdybychom nechali firmu státu, sotva by se v ní dnes vyráběla skvělá auta. Sotva by v ní pracovalo víc Čechů. Privatizace byla nutností, odliv dividend je důsledkem.

Lze s tím ale teď ještě něco dělat? Lze třeba odliv dividend zakázat? Zdanit?

Poptávka po nějakém takovém zákazu či dani je vysoká… A leckdo by si na tom rád honil body. Má to ale potíž. Snaha udržet u nás stůj co stůj dividendy na první pohled a pro laiky vypadá neprůstřelně logicky. Jenomže na pohled druhý… to vlastně přeci jen logickou chybu má.

Představme si čistě hypoteticky, že všechny zahraniční firmy nějak donutíme, aby své zisky reinvestovali u nás a neodváděli je do zahraničí. Jenomže k čemu to povede? Odpověď: Pokud to povede ke stavbě dalších skladů, nijak jsme si tím nepomohli.  Zaměstnali jsme totiž sice lidi ve skladu, ale tito lidé pak budou chybět jiným českým firmám a živnostníkům, kteří kvůli nedostatku lidí nebudou schopni provozovat své vlastní živnosti.

Postavíme z reinvestovaných dividend další montovací halu – a aby v ní měl kdo pracovat, přivezeme do ní z Ukrajiny dělníky.

Donutíme Amazon reinvestovat zisky a rozšířit se – a ve vedlejší vesnici nebude fungovat hospoda ani škola, protože v ní nebude mít kdo pracovat.

Opravdu o takové reinvestování peněz zahraničních firem stojíme? Co když si připustíme, že může být dokonce i kontraproduktivní takové peníze u nás držet? Co když tyhle zahraniční firmy a jejich peníze vlastně jen vytlačují české firmy a peníze? U některých investic si troufám říct: zaplaťpámbu za to, že se jejich výroby s nízkou přidanou hodnotou nerozšiřují dál a že dividendy nejsou u nás reinvestovány! Není všechno zlato, co se třpytí, a nejsou všechny peníze jen užitečné.

Nutit zahraniční vlastníky u nás za každou cenu reinvestovat jejich zisky vlastně znamená zakonzervovat „starou“ strukturu ekonomiky, zabránit modernizaci. To, co na začátku vypadalo jako úplně jasné („ať u nás ty peníze zůstanou!“) se najednou může ukázat jako prokletí, díky němuž nám ujede technologický vlak, a Německo nikdy nebudeme schopní dohnat!

Problém je vlastně úplně jinde. Problém je v lákání investic s nízkou přidanou hodnotou. Před pár dny médii prošustila zpráva, kolik dřeva od nás vyvážíme do Číny. No pardon, ale to vážně není byznys, na kterém můžeme jako země zbohatnout. Vydrancovat si svoje lesy – anebo konstruovat kvantové počítače? Co asi bude mít větší budoucnost?

Přilákali jsme na různé úlevy až příliš investic, které z nás udělaly montovnu. Počátkem tisíciletí to ještě mohlo dávat smysl. Po recesi z roku 2008 už ne. ČR už nepotřebuje organizace typu CzechInvest pro lákání nových investic. Potřebuje snížit daně, potřebuje daně zjednodušit, potřebuje mít úřady, které jdou podnikateli na ruku, a ne které na něj automaticky hledí jako na lumpa – aby u nás garážích vznikaly nové firmy jako Avast nebo Apple. To je příklad firmy, která vznikla bez dotací a vytvořila novou ekonomiku. Současná vláda ale vidí v podnikateli podvodníka. Presumpce viny je všudypřítomná. Cesta vede jinudy.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když komunisté přebírají moc

Některé věci zdravý rozum vysvětlit neumí. Kdysi se říkalo, že komunisté musí vymřít a tím postupně zaniknou. Vypadalo to logicky. Všichni viděli, že jejich ideologie nefungovala u nás, v Sovětském svazu, v NDR, KLDR, na Kubě ani v Etiopii.

Když socialismus nefungoval nikde, drtivá většina soudných lidí chápala, že už ani nikdy fungovat nebude, protože nemůže. Jenomže komunisti a socialisti nevymřeli. Naše tehdejší logika selhala. A nejen že tu stále jsou – jsou zase silnější. Většina z nich si ale už dávno neříká komunisté. Říkají si zelení, piráti či jednoduše levicoví liberálové. Jejich ideologie má však v jádru stejné rysy, byť už v mnohem modernějším hávu.

Mladí komunisté v zelených či černých barvách už (většinou) nemluví o znárodňování, mluví „jen“ o zákazech a sdílení. Celkem logicky. Ekonomika dneška už není založená na zemědělství jako před 100 lety, ale na službách. Nemá proto smysl mluvit o kolektivizaci polí, má smysl mluvit o kolektivizace neboli sdílení služeb. Rozorávání remízků nahradily sdílné kolobrndy. Filozofie v pozadí je stejná.

Svoboda jim je cizí. Vlastní jim je komunita. Od slova komunita či komuna je i výraz komunismus. Nejde jim o jednotlivce. Ten má ustoupit celku. Individualita, různorodost názorů a vlastnictví se přežily. Nyní máme povoleno říkat do médií jen to jedno a budeme sdílet, ať chceme, či ne. Soudruzi to mají už vymyšlené.

Kdyby člověk nezažil svobodu devadesátých let, ani by nevěděl, jaké to je být volný. Voliči mladých komunistů netuší, o co přicházejí, svobodu nikdy nepoznali. A kdyby ji poznali, tyhle sněhové vločky by se pod ní hroutily. Proto ochotně kývou na nové zákazy.

Město Brusel už mluví o zákazech aut na spalovací motory a nikdo ani necekne. Už neplatí, jako že diesel je fuj, a hybrid je huj. Už je jedno, jestli máte malé, nebo velké emise. Tihle liberálové zakážou všechny emise v představě, že elektřina se vyrábí jen z čistých zdrojů. V představě, že emise ničí planetu oteplováním. (Mezi námi, kdyby se jednoho dne zcela hypoteticky ukázalo, že CO2 není příčinou oteplování, nýbrž oteplování je příčinou vyšší koncentrace CO2, vsadím krk, že by ve svém tažení proti autům neuhnuli ani o píď. Ta nenávist vůči autům coby symbolu majetku a nezávislosti má totiž mnohem hlubší kořeny. Našli by si jinou záminku.)

Před volbami do Evropského parlamentu snad všichni slibovali změnu a reformu. Já si pod slovem změna a reforma představuju míň diktátu, míň socialismu, víc svobody. Volby byly velký podvod. Už volba šéfa Evropské komise to ukázala. Mluvilo se o tzv. spitzenkandidátech, aby nakonec do čela komise usedl někdo, kdo spitzenkandidátem nebyl a koho mimo Německo skoro nikdo neznal. Zkrátka Německo a Francie se dohodly a Evropu si rozparcelovaly. A jestli jste volili někoho, kdo se v ČR tváří rádoby pravicově, stejně ve většině případech v EP podpořil levici.

Naši zástupci mě ale netrápí. Horší je, že aby Evropským parlamentem prošla Ursula von der Leyen, musela naslibovat hory doly právě novodobým komunistům. (Ostatně zrovna ji to zjevně moc přemáhání nestálo.) Slib von der Leyen, že Evropa bude do roku 2050 prvním uhlíkově neutrálním kontinentem na světě, byl ale zeleným stejně málo. Ani nechci domýšlet, co nás všechny tahle pitomost bude stát. Všichni si budou muset pořídit nabíječky, obnovitelné zdroje na střeše a vyhodit svá auta – a bude se taktně mlčet o tom, že baterie stejně ekologické nejsou.

Socialisty si zase von der Leyen chtěla naklonit slibem minimální mzdy po celé Evropě.  „Každý, kdo pracuje na plný úvazek, by měl mít právo i na minimální mzdu, která mu zajistí důstojný život. Vytvoříme k tomu potřebný rámec, samozřejmě s ohledem a respektem k rozdílným pracovním trhům,“ pronesla Ursula Von der Leyenová před europoslanci. To jsou mi divná práva. Asi nikdo neobviní echt-sociální Švédsko či Dánsko, že jsou asociální, ale právo na minimální mzdu nemají! Minimální mzda u nich prostě neexistuje. Donedávna neexistovala ani v Německu. Minimální mzda je zkrátka socialistický nesmysl. Zbytečnost, která jen komplikuje situaci na trhu práce. Nevytváří nová pracovní místa, ekonomika díky ní neroste rychleji, dokonce ani nezvyšuje spravedlnost.

Ani u nás nefunguje, jak by si socialisti představovali. Jsme celkem homogenní, a přesto máme velké rozdíly ve mzdách. V Praze jsme úplně jinde než v Karlových Varech. Není racionální, aby byla minimální mzda všude stejná. Průměrná mzda v Praze je 41 450 Kč a v Karlovarském kraji 28 385. Takže minimální mzda ve výši 13 350 Kč činí v Praze 32 % průměru a v karlovarském kraji 47 % průměru. Proč to tak úředník nastavil? Co je na tom spravedlivého? Celý tenhle koncept je postavený na hlavu.

A to přitom v EU máme mnohem dramatičtější rozdíly ve mzdách. V Rumunsku a Bulharsku berou zlomek toho co v Lucembursku. Právě proto je minimální mzda nesmyslná – jenže právě proto ji v Bruselu chtějí. Západ vidí, že východní Evropa má jedinou konkurenční zbraň – levnou práci. Proto pro nás chtějí dražší práci, aby se konkurence zbavili – aby nemuseli svou práci zlevnit. V Bruselu nebojují za naše, ale za své mzdy pod rouškou slov o minimální mzdě.

Ano, naše práce je směšně levná proti Německu nebo Bruselu. Ale ne, celoevropská minimální mzda to nespraví, právě naopak. Nezapomínejme, že koruna z nadhledu několika let dlouhodobě sílí a přibližuje nás Západu. Kdysi byl kurz hodně nad 30 korunami za euro. Kdyby nás soudruzi z centrální banky nezatížili intervencemi proti koruně, mohly být dnes naše mzdy přepočtené na eura mnohem vyšší. Intervence jsou klasickým příkladem, že je lepší socialisticky ekonomiku neřídit, ale důvěřovat trhu. Díky nesocialistickému trhu jsme mohli dneska mít už mzdy vyšší, kdyby mu v tom intervence nezabránily.

Mezi politiky se ale rozšířila bláhová myšlenka, že trh je špatný, zatímco regulace osvícených hlav je dobrá. A jsme zpět u komunistů, kteří měli centrálně plánovanou ekonomiku. Evropa k ní už zase směřuje. A tak jako východní blok kdysi kvůli socialismu slábl a slábl a nakonec se nechal uzbrojit, zhroutil se vlastní tíhou a slabostí ekonomiky a padl, tak taky socialistická EU sama sebe ničí, zpomaluje se a oslabuje svou ekonomiku. Až ji jako malinu slupne… Čína.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vyšší daně – dražší bydlení!

Trh nemovitostí začíná být žhavým politickým tématem. Ceny nemovitostí v posledních letech tak výrazně vzrostly, že se pro lidi s průměrnými příjmy staly nedostupné. Platí to téměř po celé Evropě, platí to i pro Kanadu.

Takové rozšíření tohoto jevu vede leckoho k mylné představě, že prý „kapitalismus selhal“. Ale kdeže, je to mnohem prostší. Země, ve kterých je bydlení tak drahé, mají něco společného, a není to kapitalismus. Je to politika centrálních bank – zvrhle nízké či dokonce záporné úrokové sazby, zvrhle vysoký tisk peněz. To tyto atributy sociálního inženýringu selhaly. A dokud se příčiny neodstraní, lepší to nebude. Ale protože to socialista nikdy nepochopí, nechme příčiny příčinami a podívejme se na něco jiného: Totiž jak se to socialisté snaží v praxi „řešit“.

Se „zajímavým řešením“ přišel kanadský Vancouver. Zajímavým proto, že tenhle (pro mě odstrašující) „vzor“ láká mnoho evropských politiků. „Řešení“ spočívá v dani z prázdných domů. Vancouver má totiž velkou asijskou komunitu, která v něm značnou část roku nežije a má nemovitosti jen jako sezónní sídlo. Mnoho domů a bytů je proto dlouhodobě prázdných. Radnice tvrdí, že chce vrátit prázdné nemovitosti na trh, aby v nich mohli bydlet lidé, kteří ve městě žijí permanentně. Myslí si, že když bude na trhu víc bytů, budou levnější. To zní logicky, ne?

Takže co radnice vymyslela? Další povinnost. Daňový poplatník musí prokázat, že nemovitosti, které neslouží jako stálé bydliště, jsou k bydlení využívány někým jiným. Za nemovitost, která není víc než šest měsíců obývaná, zaplatí majitel 1 % odhadní ceny jako daň. Čistý výnos z daně má být určen na výstavbu dostupného bydlení.

Ale je to dobré řešení? Ekonom sice intuitivně ví, že ne, ale chce-li to prokázat, není to zase tak snadné, protože data z různých zdrojů se zásadně rozcházejí. Pro trh nemovitostí je totiž typické, že na rozdíl od rohlíků, jogurtů či benzínu je každá nemovitost jiná a těžko se hledá něco jako průměrná cena: Rozměrově stejný byt o ulici vedle je prostě už jiný byt a jeho cena může být dost odlišná. Navíc daň funguje teprve od roku 2017, takže má za sebou vlastně jen dvě inkasa. Hodně taky záleží na tom, co porovnáváme: zda mluvíme o celém městě, nebo jen centru. Zda mluvíme o všech nemovitostech, nebo jen o prodeji nových nemovitostí od developera. Proto je tak těžké data správně interpretovat.

Některé zdroje tudíž tvrdí, že počet volných nemovitostí vzrostl ve Vancouveru o 15 %. Jiné mluví o růstu počtu jen o 0,1 %. Jinými slovy, řada článků obsahuje o Vancouveru protichůdné informace, takže roste riziko, že mnozí se Vancouverem budou chtít inspirovat… A když nemůžeš věřit tomu, co se povídá, musíš spolehnout sám na sebe. A tak jsem si Vancouver proklepla sama přímo u zdroje:

Podívala jsem se na statistiku tamní realitní společnosti Zolo z července letošního roku. Z ní vyplývá, že průměrná cena prodaných nemovitostí i po zavedení daně dál rostla. V létě 2018 činila 1,2 mil. kanadských dolarů, koncem roku 2018 už byla u 1,4 milionu dolarů a v roce 2019 se zase trochu vrátila k cenám z léta 2018.  Meziročně je tedy cena prodaných nemovitostí nepatrně vyšší, připsala si 2,6 %.

Ale vypovídá vůbec průměrná cena prodaných nemovitostí o něčem? Vždyť třeba stačí prodat pár velkých luxusních sídel a průměrná cena uletí, ačkoli malý byt se prodává za stále stejné peníze… Musíme se tedy podívat na detailnější statistiku. A z ní jsou vidět obrovské rozdíly. Zatímco dvoupokojové byty zlevnily o 10 %, třípokojové naopak zdražily o 28 %. Zjednodušeně řečeno, daň tedy zlevňuje malé a zdražuje velké byty.

A jak je to s počtem prodaných bytů? Jejich počet v roce 2018 klesal, neboli daň nefungovala. V roce 2019 se situace otočila, počet nabízených nemovitostí sice zásadně roste, jenomže prodeje nikoliv. Prodejů se realizovalo zhruba stejně jako před rokem. Jinými slovy, daň sice nutí majitele byty prodat, ale kupců nepřibývá. Není pravdou, že by se k bytům dostávalo víc lidí, kvůli kterým byla daň zavedena!

A nedost na tom. Na Vancouver se navíc žene smršť žalob. Média probírají, že se s městem chtějí soudit čínští multimilionáři. Jeden z nich by měl například zaplatit daň ve výši 200 tisíc dolarů z nemovitosti, jejíž cena údajně přesahuje 20 milionů. Jenže Číňan tvrdí, že nemovitost nebyla prázdná celých šest měsíců. Jiný zase tvrdí, že nebyl v Kanadě a nemohl zaplatit… Město tedy místo očekávaného rozpočtu na novou výstavbu připravuje rozpočet na právní bitvu. Na dani tak zatím vydělávají právníci, nikoli chudáci.

Takže zas a znovu se ukazuje, jak naivní je představa, že když někdo něco vlastní a nepoužívá tak, jak se státu či městu líbí, hodné město ho daní „napraví“. Je to jen hra na to, že někdo má dost informací a schopností, aby přechytračil spontánní vývoj. Podle dat společnosti Zolo zatím Vancouver dokázal vybrat od majitelů nemovitostí desítky milionů dolarů, aby meziročně ceny bytů stále rostly. Nejsou dostupnější!

Neboli původní cíl daně: levnější byty, víc bydlících.

Skutečný výsledek daně: dražší byty, víc lidí se musí bytu zbavit, stejně bydlících – ale v bytech menších.

Ne, kanadská daň pro nás není žádnou inspirací. Kdo skutečně upřímně chce zlevnit byty a nehoní jen politické body, zamyslí se, jestli to náááhodou není divné, když je hlavní úroková sazba centrální banky nulová či dokonce záporná. Zamyslí se, jestli to je normální, když věřitel musí platit dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit. Zamyslí se, jak u nás zafungovaly intervence… Ne, problém není v daních, v majitelích, ve spekulantech. Je v měnové politice a v její variaci na socialistické centrální plánování.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let.

Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře.

Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá.

V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová.

Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc.

A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.)

Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci.

Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí.

Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti.

Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela.

Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat.

Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o euru moc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí.

Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen.

Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: „Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu.“ Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…)

Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emoce a tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu:

Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá.

Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo.

Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“.

I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic.

Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vzhůru ke společné vládě oligarchů, neomarxistů a Greto-aktivistů?

Zprávou číslo jedna posledních dní je, že dva nejvyšší posty v EU obsadí ženy. Žena povede Evropskou komisi, žena povede i centrální banku. To tu ještě nebylo, milovníci kvót na všechno jsou v Edenu. Já ne.

Ta zpráva se mi vlastně vůbec nepozdává. Ne kvůli pohlaví; to je šumafuk. Ale odbornost vzala – snad i kvůli touze naplnit „kvótu“?? – za své. Výsledkem tedy je, že pět nejvyšších míst EU obsadí pět lidí za západní Evropy. (To asi pro lepší vztahy a porozumění mezi západní a střední Evropou.)

Volbě žen do evropských orgánů předcházelo fiasko. Ukázalo se, že hra na tzv. spitzenkandidáty byla jen podvod na voliče, aby měli pocit, že se jich někdo ptá na názor. O skutečném vedení EU totiž nakonec rozhodla dohoda německé kancléřky a francouzského prezidenta. To jsou skuteční vládci Evropy a nelze je obejít. Země V4 mohou tak nanejvýš něco blokovat.

Zabránit něčemu ale nemusí být tak úplně málo. Třeba když se podaří zablokovat, aby předsedou Evropské komise byl Frans Timmermans, je to na šampaňské. Komentátor Miroslav Cvrček tento týden v Reflexu o Timmermansovi napsal, že je to člověk, který by „skvěle nahradil Brežněva v čele Sovětského svazu“. Trefně řečeno. Pro toho člověka je snad i socialismus málo levicový. Jeho projevy jako by patřily do jiné země a doby. Dlouho se zdálo, že EU nemůže vést nikdo horší než socialista J.-C. Juncker. Pak zaznělo jméno Timmermans. A leckdo se probudil.

Ale fajn, země V4 se vzbouřily, jméno Timmermans bylo smeteno a nakonec se tedy vesla ujme Ursula von der Leyen. Kromě ne úplně výrazné politické kariéry je o ní nejvíc slyšet jen to, že má sedm dětí v Německu, kde na ženu připadá jen 1,6 dítěte. (Tak aspoň tohle je sympatické.) A vedle Ursuly von der Leyen je druhou nečekanou vítězkou Christine Lagardová coby šéfka ECB. I to je překvapivé, protože to není tak dávno, co BBC tvrdila, že rozhodně do ECB nechce. A právě u ní začíná celá ta lapálie.

Guvernér byl dlouhá desetiletí v minulosti po celém světě vnímán jako pokud možno nejlepší z nejlepších ekonomů. Zhruba před dvaceti lety se to – opět po celém světě – zlomilo. Šéf ECB byl až dosud vnímán z poloviny jako odborník a z poloviny jako politik. Teď z něj bude pouze politik jako z kohokoli jiného.

Lagardová totiž nikdy nestudovala ekonomii a nikdy v centrální bance ani nepracovala. Paní Lagardová totiž… nepracovala nikdy v žádné bance! Vystudovala práva, profesním zaměřením je advokátka s profilací na pracovní právo a antimonopolní oblast. Pak vstoupila do politiky. Zde krom jiného působila jako ministr financí a následně i jako ředitelka Mezinárodního měnového fondu. Jenže jakkoliv post šéfa MMF zní „ekonomicky“, byly to stále jen funkce politické a nikoli odborné. To máte asi jako chtít po ambulantním stomatologovi, aby vedl na sále transplantaci srdce, a tvrdit, že lékař jako lékař.

Na Lagardovou se v kariéře ekonoma amatéra následně usmálo štěstí, když kvůli sexuální kauze musel Dominiq Strauss-Kahn okamžitě opustit post šéfa MMF. Francie tehdy potřebovala rychle zaplácnout místo svým kandidátem, jinak by ho dostala jiná země. I sáhla po své političce. A Lagardová věrně posloužila jako loutka. Dodnes je kritizovaná třeba za to, že na politickou objednávku nahrála Číně, když MMF přijal mezi rezervní měny čínský jüan, a to navzdory doporučení vlastních analytiků.

A po ekonomicky nevzdělaném politikovi se bude chtít, aby chápal a prováděl klíčově důležitou monetární politiku, ačkoliv nejspíš v plné míře nechápe dokonce ani její význam a možnosti. Hodně lidí se skutečně už teď bojí, že i v ECB bude Lagardová jen loutkou zavázanou politikům. Navíc bez pochopení souvislostí bude jako „centrální bankéř amatér“ asi daleko víc nakloněna dalšímu kolu kvantitativního uvolnění – tedy v podstatě „tisku peněz“ – než skutečný makroekonom. To je celé špatně. Bylo by daleko lepší, kdyby křeslo šéfa Komise získal Francouz a ECB ovládl prezident Bundesbanky Jens Weidmann. Ten má nezpochybnitelný odborný kredit a tisk peněz dlouhodobě kritizuje.

Sázka na další pumpování peněz do ekonomiky se líbí spekulantům. Už se neptají, zda záporné úrokové sazby budou ještě zápornější, ale kdy. A my se díky tomu nemusíme ptát, zda bydlení v eurozóně bude ještě dražší a nedostupnější, ale kdy. A díky nedostupnému bydlení se zase nemusíme ptát, zda budou socialistické nálady na ulicích a výzvy k vyvlastňování ještě agresívnější, ale kdy… Ne, dosavadní vedení EU a eurozóny nebylo dobré. Ale ne, to nové není lepší. Minimálně v případě centrální banky spíš naopak.

Mimochodem – nepřipomíná vám celá tahle evropská maškaráda něco? Mně ano. Připomíná mi naděje mnohých u nás, jak bude krásně na světě, až padne česká vláda. Fakt bude…? Lidé, kteří reptají na stávající politickou situaci, mají mé sympatie, protože na ni reptám taky. Ale současně vlna demonstrací ve mně vzbuzuje jistý druh obav.

Kdyby náhodou vláda padla – co dál? Pravděpodobně bude stejný premiér znovu dvakrát jmenován prezidentem. A pokud by se vládu nepodařilo sestavit, přijdou předčasné volby. A dál? Fakt to pak bude jiné…? Fakt ve volbách nezíská stejný premiér, proti kterému Letná protestovala, ještě víc procent? A neposílí ve stejných volbách ještě víc neomarxisté volající po vyvlastňování bytů? Nejsou tyhle demonstrace nejrychlejší zkratkou ke společné vládě oligarchů, neomarxistů a Greto-aktivistů? Není pro nás volba „evropských“ šéfů vlastně užitečným mementem?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Komunisti by hospodařili líp

Tedy vážně bych nikdy neřekla, že zrovna já (!) řeknu s povzdechem „zlatí komunisté!“ a že to bude nadsázka jen docela malá: Tento týden schválila vláda rozpočet na rok 2020. A je mi z něj celkem zle.

Stát chce opět hospodařit s deficitem. A nebude to drobeček. Bude to hned schodek 40 mld. Kč. Pikantní ovšem je, že sociální demokracie je nespokojená. Je nespokojená, protože schodek je jí malý – respektive chce výdaje ještě větší. A ještě pikantnější je, že naopak komunisté, kteří drží vládu nad vodou, komunisté, kteří ekonomiku matlali-patlali přes čtyřicet let do stavu, že jsme západní sousedy dosud za dalších třicet let nedohnali, chtějí deficit menší – maximálně 30 mld. Kč. Komunisté by tedy minimálně po stránce veřejných financí možná hospodařili s menším dluhem než populisté ve vládě, a ti zase jako celek hospodaří lépe, než by hospodařili samotní sociální demokraté. Nepochopitelné. Šílené.

Sociální demokraté sice nikde neřekli, že chtějí hlubší deficit, ale když ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová požaduje pro své ministerstvo dalších 11 miliard korun a ministr Hamáček žádá o další peníze pro policisty a hasiče, tak to jinak než hlubším deficitem nemůže skončit, čili jako by se stalo. Na navýšení platů policistů by jistě šlo najít peníze v jiných kapitolách a peníze přesunout, ale 11 miliard je tak moc, že se nikde bez hlubšího deficitu nenajdou.

Sociální demokraté, kteří jsou asi historicky nejzadluženější stranou, jakou jsme tu kdy měli, tak chtějí zadlužit i všechny ostatní. Jasně říkají, že jim nejde o rozpočet jako celek, ale jen o jejich ministerstva.

Ministryně financí Alena Schillerová reagovala velmi věcně. Prohlásila: „Budeme muset rozhodnout, co budou naše priority.” Vláda má prostě priorit moc a peněz málo. Na všechno peníze nebudou nikdy. Prioritami příštího rozpočtu bude opět zvýšení důchodů a platů učitelů. To je asi u levicové vlády pochopitelné a ČSSD to nebude měnit. (A nechť mi nikdo netvrdí, že vláda není levicová. Je. Ten, kdo zvyšuje přerozdělování, je levice, ať si říká, jak chce.) Navíc se počítá i s růstem výdajů ministerstva obrany. I to je pochopitelné vzhledem k politické situaci ve světě, na obranu dáváme opravdu málo a neplníme naše mezinárodní závazky. To ale stále neospravedlňuje deficit.

Kdyby stát počítal s poklesem ekonomiky, ještě by se tak nějak dal deficit pochopit. Třeba ne souhlasit, ale chápat ano. Jakmile ale vláda předpokládá další hospodářský růst, je deficit neakceptovatelný. A růst vláda skutečně čeká. A dokonce počítá s tím, že údajně bude mít příští rok příjmy vyšší o 93 mld. Kč. To je nemálo.

Jenže vláda pro příští rok počítá do rozpočtu i s penězi z EU, Norska a spol. ve výši 109 mld. Kč. A tady je háček. Nejsem si tak docela jistá, jaký bude další postup EU, pokud uvidí „nereakci“ českých úřadů na její poslední audit. Dá peníze? Nedá? Vláda bude možná muset hodně Bruselu poklonkovat, aby se na tyhle peníze mohla s určitostí spolehnout a neupadla v ještě větší nemilost jako třeba Viktor Orbán. Přece jen výsledky auditu byly… jak to říct? No, prostě nevypadaly pěkně, a šlo o peníze EU.

Problém veřejných financí přitom vůbec není na straně příjmů, ty jsou dostatečné, ale na straně výdajů. Ty jsou vysoké příliš. Vláda na krocení výdajů zcela rezignovala. Stát je moc velký a strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Má mnoho agend, příliš úřadů, které nepotřebuje. Vezměte si, že za posledních 15 let přibylo 15 státních institucí! Mnohé instituce a úřady je třeba od základu škrtnout, ne jen přidusit.

Vláda ohlásila, že od ledna by měla na ministerstvech ubýt desetina míst. Polovina uspořených peněz na platy ze seškrtaných míst by se využila na odměny. To navenek zní dobře. Hned to vypadá, jak vláda šetří. Jenže k A chybí ještě doplnit B. Rozpočet totiž předpokládá, že by ve veřejné správě a službách v příštím roce měla přibýt téměř tisícovka nových míst. Neboli mělo by se přijmout víc lidí a obsadit víc pozic, než kolik by se mělo seškrtat! Jak je to možné? Často se prostě budou škrtat jen na papíře neobsazená místa. Jsou to jen hrátky s čísly a veřejným míněním. Jediné, co se nakonec počítá, je výsledek – a ten je stále mínus 40 mld. Kč. Tedy pokud se vláda ve svém odhadu strefí a nedopadne to hůř.

Snad nejhorší je, že sociální demokraté to s růstem výdajů myslí vážně, což v pondělí manifestovali tím, že při hlasování o rozpočtu se ve vládě zdrželi hlasování. Mnozí z nich si asi myslí, že po masových protestech proti premiérovi mají premiéra v hrsti a ten musí zpívat tak, jak mu řeknou. Člověk by mohl mít až pocit jakési rebelie ve vládě. Jenže když si vzpomenete na žalostných 3,9 % ČSSD při nedávných volbách do Evropského parlamentu, nechcete věřit, že má skomírající strana na rebelii odvahu.

Lidé na Letné sice křičeli, že chtějí změnu premiéra, ten jim však už před časem vzkázal, že nikdy neodstoupí. Demonstranti tak vlastně v konečném důsledku volali o pomoc ČSSD a žádali ji o konec podpory vlády. Ta ale i s 3,9 % neslyší a čeká na další propad preferencí. Má novou strategii: bude tak tlačit na výdaje, až se jí vrátí hlasy levicových voličů. Jenže sám premiér si tento týden postěžoval, že taková politika nefunguje – prohlásil, že čím více pumpuje lidem peníze, tím jsou nespokojenější.

Část sociálních demokratů ale nejspíš vůbec nechápe situaci. Po demonstracích se nejspíš opravdu cítí na koni a chtějí další funkce. Zábavné bylo třeba vyjádření bývalého místopředsedy strany Petra Dolínka, který prohlásil, že Alena Schillerová nezvládá řízení ministerstva financí a měla by resort předat do gesce ČSSD. To je tak absurdní, že to pochopilo i vedení strany a předseda ČSSD Hamáček situaci zachraňoval prohlášením, že šlo o nadsázku.

Tak nevím. Myslí si ČSSD, že by hlubší deficit pomohl ekonomice? Nebo se jen snaží zviditelnit? Nebo jen co nejvíce ublížit koaličnímu partnerovi? Nebo si nemyslí vůbec nic a jen plácá, co slina přinese na jazyk? Ať tak či onak, občané v tom jsou rukojmí. A není dobré být rukojmím ve věci, ve které by i komunisté (!) byli lepší hospodáři…

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kdy přijde znárodňování k nám?

Čím dál víc vidím, že jsem tvorem devadesátých let: Zatímco třeba lidi z přelomu šedesátých a sedmdesátých let ovlivnila válka ve Vietnamu, a proto se přidali k Hippies, mě zase ovlivnil pád železné opony a ekonomická transformace.

To kvůli ní jsem začala studovat ekonomii. Tržní uvažování mám zažrané pod kůží. V jednu chvíli se už zdálo, že svobodu a trh nelze zastavit. Byl to krutý omyl. Svoboda i trh už narazily. Tedy aspoň v Německu a dalších západoevropských zemích to tak vypadá. Jenomže Německo udává směr celé EU. Tedy i nám.

Aniž by to některý z našich současných politiků hlasitě odsoudil, můžeme v Německu v přímém přenosu pozorovat příchod levicové katastrofy. Nejprve se začaly odhalovat sochy Karla Marxe, jako by bylo za co si téhle veskrze odpudivé persony vážit. A teď zase Němci přišli s tím, že začnou lidem vyvlastňovat jejich byty a domy.

Třicet let po pádu východoevropského socialismu jsou vlastnická práva znovu pošlapávána a my mlčíme podobně, jako když přicházel k moci Hitler. Snad v naději jako tehdy, že se nás to netýká. Tehdy ale bylo Německo od nás dost politicky „odděleno“, a přece se nás to týkalo zatraceně. Dneska jsme propojeni Evropskou unií a mnozí volají po ještě mnohem větší integraci.

Vývoj nabral na obrátkách, když v dubnu protestovaly tisíce Němců proti soukromým majitelům bytů a požadovaly kvůli vysokému nájemnému jejich vyvlastnění. Opravdu těch lidí nebylo málo. Dosud prý aktivisté už posbírali 80 tisíc podpisů a chtějí o vyvlastnění referendum. Neboli zase chce chudší většina okrást menšinu.

Aktivisté jsou přitom neskutečně neinformovaní a popletení. Odkazují se na to, že ceny nájmů v Německu prudce rostou. V tom mají pravdu. Podle agentury Bloomberg vzrostlo nájemné od roku 2008 v Mnichově o 61 % a Berlíně dokonce o 104 %. Jejich pomatenost ovšem spočívá v převrácení příčiny a následku.

Nájmy rostou ze dvou důvodů: Zaprvé centrální banka (v době růstu ekonomiky!) nepochopitelně ekonomiku „podporuje“ nulovými až zápornými úrokovými sazbami, což musí vést ke skupování bytů na hypotéky a zdražování bydlení. Zadruhé příval imigrantů není pokryt odpovídajícím stavěním obydlí pro ně, což musí vést k převisu poptávky nad nabídkou a zdražování bydlení. Neboli není to kapitalismus, co selhalo – jeho zákony fungují neomylně. Je to socialistické inženýrství – nesmyslné úroky a nesmyslná imigrace – co bydlení zdražilo. A popletení aktivisté si zjevně vážně myslí, že čím víc inženýrství, tím víc „opraví“ to, co to dosavadní pokonilo.

Když se už moc velká část ulice bouří, věc (občas) začnou řešit i vrcholní politici. Kancléřka Angela Merkelová tento týden pronesla větu, která aspiruje na to vstoupit jednou (v normálnější době) do učebnic ekonomie: „Potřebujeme soukromé investory, kteří ctí i celospolečenského ducha. Nejsem si jista, zda tomu tak v minulosti skutečně vždy bylo, z některých developerských staveb nadšená nejsem.“

Aha. Takže kolektivismus. Takže to, co jsme před třiceti lety vyhnali.

Wikipedie říká, že začátkem sedmdesátých let vstoupila Merkelová do východoněmeckého Svazu svobodné mládeže (Freie Deutsche Jugend, FDJ), který byl pod kontrolou vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED), vyznávající komunistickou ideologii. Tím se to jaksi vysvětluje. Nejspíš jednou svazačka, navždy svazačka. Paní kancléřko: Investoři neinvestují kvůli duchu, už vůbec ne kolektivnímu, ale kvůli zisku. Když jim vezmete motivaci ziskem, už to bude socialismus, neboli přestane to fungovat.

Vskutku nevím, jak chce člověk, který nikdy nepodnikal, radit lidem, kteří podnikají. Za růst nájmů, obecně růst cen nemovitostí v Německu a vlastně v celé EU mohou centrální banky – nikoli trh. Mohou za to socialisté podobní paní kancléřce, kteří najmenovali do vedení ECB své kamarády hrající si na rádoby-ekonomy místo racionálních ekonomů. Racionální ekonom by nikdy nedovolil, aby byla hlavní úroková sazba eurozóny záporná, natož v době, kdy ekonomika roste. Nikdy by nepřipustil takovou nemravnost, aby při záporných úrokových sazbách věřitel platil dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit!

Evropští socialisté vytlačili tržní principy ze hry. Záporná úroková sazba není slučitelná s kapitalismem. Možná je jen nerozumným chováním centrální banky, která napumpovala neskutečné množství peněz do ekonomiky ve vidině, že tím odvrátí všechny recese světa. Skutečný ekonom ale ví, že to nelze, že to vybublá jinde. Kde? Třeba ve vysokých nájmech. Tyhle peníze se totiž nevypařily. Odtekly do trhu nemovitostí a vytvořily na něm nehoráznou bublinu, kvůli které teď davy demonstrují a chtějí vyvlastňovat.

Situace začala být alarmující, když berlínská radnice vedená koalicí sociální demokracie, Levice a Zelených přišla s myšlenkou zastropovat na pět let nájemné. Už tahle zběsilá myšlenka ukazuje, jak jsou na radnici ekonomicky nevzdělaní. A já kdysi vážně věřila, že něco takového už nikdy nikdo nevymyslí. Stačilo si projít českým socialismem, abychom věděli, že nižší než tržní ceny automaticky vytváří nedostatek a černý trh.

V Berlíně přijde ke slovu šmelina. Někteří si to už uvědomují. Agentura Bloomberg tudíž píše, že „za neoprávněné zvýšení nájemného bude hrozit pokuta až půl milionu eur“. To celkem rychle Berlíňané zapomněli, jak utíkali přes zeď tam, kde ceny regulované nebyly.

Kdo a proč by stavěl byty, které budou za regulované a tedy za nízké nájemné? Motivace stavět se vytratí. Neboli taková regulace věc jen zhorší. Řešení? Jediné: Německo potřebuje skončit všechnu regulaci výstavby, přestat ubytovávat imigranty, zvýšit na dlouhodobý normál úrokové sazby. Udělat přesný opak toho, co dělá.

Zastropování nájmů je už jen krůček od oblíbené levicové myšlenky, že bydlení je prý právo. A že pokud má každý právo bydlet, pak kdo má velký byt, musí k sobě někoho nastěhovat. I my měli zkušenost s „nadměrnými metry“. V jednom bytě „přece“ v socialismu nemohou bydlet jen dva lidé, když jiní chtějí také bydlet! Každý má dnes přece v liberální demokracii „právo“ na všechno. I muž má v genderově rovné společnosti právo rodit děti jako žena. Tohle je začátek nové doktríny a majitelé bytů ponesou cejch kulaka.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? A zpráva, že v Berlíně vyvlastnili první dům kvůli tomu, že ho majitel nerekonstruoval, se vám nezdá za vlasy přitažená? Město chátrající dům opraví a peníze následně bude chtít po majiteli. Pokud by nezaplatil, o dům přijde a nebydlící se dostanou k bydlení. „Progresivní levici“ se to zdá logické. Mně se z toho obrací žaludek.

ECHO24 píše snad ještě absurdnější zprávu: „Majitelé nemovitostí musejí nyní mimo jiné vyplňovat žádosti, pokud chtějí nechat své byty prázdné na dobu delší než tři měsíce.“ No je fakt, že se socialismem si Německo zahrává už nějaký čas, ale že bytová krize kvůli tomu nabobtná až tak rychle, jsem taky nečekala. (Tržní zákony evidentně fungují zcela bezchybně, když růst cen vyvolaly tak rychle.)  Příště bude následovat: „Soudruhu, zdá se nám, že si málo sečeš trávu a nám se tu šíří pýr. Budeme ti muset podle zákona znárodnit zahradu, protože se o ni nestaráš…“

Šíří se to jako lavina. Podobné nápady už zaznívají i od našich Pirátů. Smutné: Německo bylo v posledních sedmdesáti letech ekonomickým vzorem mnohých vlád. Z válkou zničené země vydupali blahobyt. A příliš mnoho blahobytu vedlo k jakési dekadenci celé společnosti. Jako by jim jedna zkušenost se socialismem nestačila. Už jen čekám, kdy se vrátí k Trabantu, který ovšem bude v rámci „pokroku“ elektrický a v rámci socialismu na čekací list. Nebo snad na čekačku nebyl…? Kdo ví? Dnešní liberální levice už zpochybňuje i historii, tak bůhví, jak to vlastně bylo…?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.