Rasismus je zpátky a sílí

Google přišel novinkou. Ve svém vyhledavači začal označovat podniky či obchody vlastněné Afroameričany atributem s názvem „Black-owned“. Je to vlastně „obchodní“ odpověď na politickou kampaň Black lives matter.

Černoši nejsou jediní, kdo se mohou nechat takto označit na podporu svého podnikání. Podobně je možné uvést do atributu „zvláštnosti místa“ například také to, že podnik vedou ženy či že je vhodný pro zástupce LGBT komunity.

Na tuhle novinu se můžeme dívat všelijak. Ovšem ten jediný pohled, který neuznávám, je ten, který s největší pravděpodobností celou akci taky motivoval: Totiž pokus o podporu černochů. To je totiž rasismus jako prase.

Dalo by se na to dívat jako na skvělý marketingový tah Googlu: Když je po něčem poptávka, tak dává smysl ji uspokojit. V tom je podstata vydělávání peněz. Obchod je směna: Jeden nabídne zboží či službu, druhý za ni zaplatí penězi. Pro prvního mají větší smysl peníze, pro druhého má větší smysl zakoupené zboží či služba. Když se transakce uskuteční, oba jsou spokojeni, protože oba účastníci získali větší užitek.

Obchod je tak vysoce morálním počinem: Zvyšuje užitek obou stran, a to za cenu pro oba dohodnutou a akceptovatelnou. V trochu širším a přeneseném pojetí můžeme princip obchodu vidět i v mezilidských vztazích: Přítel mi svou přítomností, svým chováním, svými vlastnostmi navozuje veskrze příjemný pocit – a já mu za to „platím“ svou přízní. Oba jsme obohaceni. Jakmile mi ale kamarád začne pít krev, jen co se na něj podívám, nemám už víc motivaci se s ním stýkat a „platit“ mu za jeho existenci v mém životě mou přízní. Není nad princip obchodu.

Pokud se podíváme na počin Googlu touto optikou, vše dobré – je tu poptávka po označení „černých“ obchodů, tak je tedy Google značí. Je-li to čistokrevný obchod, fajn. Provozovatelé, zákazníci i Google jsou spokojeni, protože dostali, co chtěli, užitek všech vzrostl. Není co namítnout až na to…

Až na to, že aktuálně je společenská situace nastavená tak, že kdyby snad bílý majitel obchodu chtěl označit, že jeho obchod je „bílý“, se zlou by se potázal. A přitom poptávka by tu beze sporu byla. Byla by však označená za rasistickou. Ejhle, on to tedy asi nebude čistokrevný obchod. Najednou se ukazuje, že je to ideologie. A odtud už to není dobré. Bílý má najednou míň práv než černý. Bílý nemůže provozovat stejný marketing na podporu svého obchodu jako černý. Jak by se asi Google díval na to, kdyby se objevil inzerát: „Pronajmu byt – zn.: Bílý majitel“? Byla by to rasistická kauza jako hrom. A asi i na paragrafy by došlo.

Nechť si kdokoliv označuje svůj podnik jako černý, lesbický, transvestitský, romský, nebo nevím jaký – je to jeho svaté právo hlásit se k nějaké skupině. Já to sice nechápu, protože mi uniká, proč se někteří lidé chtějí schovávat za jakékoliv skupiny – já jsem já, já nejsem „my“, nikdy by mě ani nenapadlo schovávat svou osobnost za označení jakéhokoliv gangu. Ale budiž, chtějí to mít, nechť to mají. Ale v tom případě je zrovna tak přípustné, aby se bílý muž označil za bílého muže coby majitele podniku. Protože černá žena není ničím víc než bílý muž. Obojí je jen popisem fyziologie – a nemá to nic společného s kvalitou bytosti. To, že se kdokoliv narodí v nějaké skupině, není jeho zásluhou a popisem jeho charakteru.

Rasismus zcela jednoznačně v USA byl po dlouhá desetiletí problém. A zcela jednoznačně zde ještě pořád je mnoho rasistů. Dnešní odpovědí společnosti na rasismus vůči černým ovšem není opovrhování rasismem a rostoucí barvoslepost, ale pravý opak: Dnešní odpovědí na rasismus je pozitivní diskriminace menšin a rasismus vůči bílým.

Rasismus není ničím jiným než odporným kolektivismem. Popíráním faktu, že i kdyby – čistě hypoteticky – šlo u nějaké, jakékoliv, skupiny nějak statisticky prokázat, že je třeba v průměru a ve velkých číslech méně inteligentní, línější, agresívnější, či co já vím, než nějaká skupina jiná, pořád bychom se v tomhle hypotetickém případě bavili jenom o průměru. A ten by nám neříkal vůbec nic o tom kterém jednotlivci. Na kolektivismu je odporné to, že jednotlivci nedává žádná práva a věří, že tlupa je víc než jednotlivec.

A rasismus je tou nejprimitivnější formou kolektivismu. Odpovídá kolektivistické neschopnosti vidět jedince. Je úplně jedno, jestli tenhle kolektivismus nějakou skupinu adoruje, nebo zatracuje. Ve své podstatě není velký rozdíl mezi tím, jestli Židé museli v nacistickém Německu nosit hvězdu, anebo jestli běloši si na rozdíl od černochů nesmí označit svůj obchod jako bílý. Obojí ignoruje člověka jako jednotlivou bytost. Ignoruje to fakt, že v obou skupinách se vyskytovali géniové i hlupáci, úžasní lidé i prevíti.

A proč se dneska k rasismu „naruby“ znovu vracíme, když už v předešlých desetiletích do značné míry vymizel? Nu – protože celý svět zažívá renesanci odporného kolektivismu. Lidé nejsou ochotni myslet samostatně a schovávají se za skupiny, myslí v mantinelech skupin. V dnešním kolektivistickém světě se prostor pro jednotlivce vytrácí, a tak je snadné vnímat člověka jen jako část gangu: bílého, černého, ženu, muže či příslušníka jakékoliv jiné skupiny.

Hnutí black lives matter nebojuje proti rasismu. Stejně jako označování černých obchodů na Googlu není pouhou obchodní segmentací trhu a naplňováním poptávky, o které by se jednalo, kdyby se stejně označovat mohli i bílí. Ve skutečnosti obojí je čistokrevným rasismem, který je dokonce institucionálně posvěcen. V obou případech jde totiž o kolektivistické vnímání jedné rasy jako homogenní skupiny – bez ohledu na to, jaké vlastnosti má ten který jednotlivec.

Čekáte, že vám dám nějaké rozhřešení, co s tím? Asi takhle: Rasismus poroste. Ano, poroste. Poroste, protože kolektivistické vnímání dál sílí. A protože jakýkoliv kolektivismus je čiré zlo, také neexistuje řešení rasismu dané jakoukoliv společnou akcí či společným zákonem.

Rasismus totiž zmizí, až počet těch silných osobností, které samy sebe vnímají jako jednotlivce, převládne ve společnosti nad slabochy, kteří mají pocit, že cokoliv mohou dosáhnout jedině jako dav.

Mimochodem, není náhoda, že dva největší rasisté novodobých dějin se urodili ve dvou velmi podobných kolektivistických systémech systémech: Byli to Hitler a Stalin.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Druhá vlna bude, i kdyby na chleba nebylo

Bude druhá vlna? Nebude? Jasně, že bude. Ovšem nemá to nic společného s epidemiologickou situací a už vůbec ne s nebezpečností viru. Ostatně to bylo specifikum covidu od počátku – realita se rozcházela s mediálním obrazem.

Jakmile se začaly v Evropě vypínat ekonomiky, prakticky okamžitě se také začalo mluvit o nějaké „záchraně“. V pojetí leaderů EU měla spočívat ve zvětšení role státu, zmenšení soukromého sektoru a větším zadlužení. Od března vývoj nezadržitelně směřoval k summitu zemí EU, který se nakonec uskutečnil v polovině července.

Výsledky summitu jsou pro veřejnost prezentovány jako boj s koronavirem a záchrana pokoronavirové ekonomiky. V realitě však nejde o nic jiného než o zástěrku pro fakt, že se znovu zuby nehty tlačí na udržení eura v předluženém jižním křídlu eurozóny. Summit místo aby ekonomickou situaci zlepšil, naopak výrazně zhoršil fiskální pozici EU. Rozumějme – toho, kdo byl zadlužený až po uši, zadlužil ještě víc. Tak záchrana nevypadá. Eurozóna je zkrátka až příliš odhodlaná udržet všechny stávající země ve své náruči, to je celé.

Summit ukázal ještě jednu skutečnost. Koronavirus se kromě zástěrky pro záchranu předluženého jihu Evropy také stal zástěrkou pro přijetí „zelených“ politik. Však také už vysloveně komicky působí například to, že se účastnické země zavázaly, že nově odsouhlasený vysoký rozpočet pomůže naplňovat třeba nový poplatek z nerecyklovaných plastů… Který to pochopitelně nevytrhne.

Koronavirem je a bude vysvětlována zostřená „zelená“ politika. Ta bude prezentována jako posun na vyšší úroveň ekonomiky, jako nezbytná součást zvýšení konkurenceschopnosti, nutná oběť v zájmu obnovy po epidemii. Ve skutečnosti všechna opatření vedou k pravému opaku: Ke zmenšení evropského průmyslu na nižší produkční úroveň, snížení evropské konkurenceschopnosti (protože průmysl nebude motivován ziskem, nýbrž ideologií, což je opak konkurenceschopnosti) a ke zvýšení nákladů a snížení ziskovosti (což zdecimuje část i těch podniků, které přežily administrativní vypnutí ekonomiky).

Natvrdo řečeno: I kdyby epidemiologicky druhá vlna nepřišla, eurozóna či EU si ji (nebo jinou zástěrku) bude muset vymyslet, aby mohla v příštím roce dál dotovat své jižní křídlo a hrát si své rádoby-zelené ideologie.

Podívejme se na situaci optikou evropských leaderů, kteří vědí, že bude třeba rozdávat jihu další peníze vygenerované na severu a bude nutné k tomu vymyslet nějaký legitimně se tvářící důvod. Celkem logicky pak tito leadeři využijí situace, aby druhou vlnu řádně rozmázli a tento „legitimní“ důvod si dopředu připravili.

Jsme svědky typické salámové metody. Mnohé regulace, rozpočtové výdaje a schodky by byly pro veřejnost těžko akceptovatelné, kdyby nebyly uvaleny v době vysokého stresu a strachu o život. Jakmile se ovšem jednou společnost mentálně zadaptuje na rozšíření veřejného sektoru na úkor soukromého, již tento stav akceptuje a uzavírá se tím na dlouhý čas cesta zpět.

Protože čím větší rozpočtový schodek, tím větší prostor pro dotace, přerozdělování a nákup politických hlasů, logicky je v zájmu politiků působit s co největším rozpočtovým schodkem (a proti zájmu ekonomiky jako celku). Proto politické vedení země bude toužit opakovat vysoké rozpočtové schodky i v dalších obdobích.

Společnost již bude smířená s tím, že země hospodaří s extrémním schodkem veřejných financí a probíhá v ní extrémní přerozdělování, protože tabu již jednou padlo. A málokdo z ekonomických laiků dokáže dohlédnout dlouhodobé důsledky tohoto jednání, když krátkodobě budou mít lidé pocit, že „jsme to přežili“.

Přesto by společnost pravděpodobně požadovala alespoň částečné snížení rozpočtového schodku v dalších letech. Podobně jako v případě udržení jihu Evropy v eurozóně, i u nás platí, že se musí vytvořit umělá záminka pro tak velké rozpínání státního sektoru. Jediným mechanismem, jak k tomu připravit půdu, je vytvoření kombinace strachu a postupného posouvání měřítek.

Zde je také vysvětlení, proč český stát poskytuje pouze poměrně chaotické celkové údaje o počtu nakažených, ale neposkytuje údaje typu počet nově nakažených na počet nově testovaných, počet mrtvých nikoliv s virem v krvi, nýbrž na virus, procento těžkých případů nově nakažených versus procento těžkých případů jiného typu nově zachycených respiračních onemocnění, a tak dál.  Kdyby totiž tyto údaje byly otevřeně poskytovány, naprosto by se změnil mediální obraz nákazy, takže by nebylo možné první ani druhou vlnu použít jako zástěrku pro drastické navýšení objemu veřejného sektoru.

Druhá vlna tedy bude, i kdyby hypoteticky nepřišla epidemiologicky. Druhá vlna musí být vytvořena politicky z důvodů finančních potřeb (nejen) české vlády. A aby tato záminka splnila svou funkci, musí být provázena určitým množstvím regulací, zvláště navenek viditelnými symboly bez vypínání ekonomiky. Tedy roušky, povinné udržování rozestupů, rušení veřejných akcí a podobně.

Už jiná věc je, že to všechno jsou jen divadelní rekvizity.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak socialisticky zdražit byty

Často slýchám, že koronavirus byl k něčemu dobrý. Lidé se prý „chytili za nos“, alternativně prý se „vrátili k rozumu“. Hm. Nesouhlasím. Lidé se za nos nechytili vůbec. Jen co jim otrnulo, pokračují v ještě větších blbostech.

Vloni jsme pozorovali šílenosti na německém nemovitostním trhu, kde zmrazili nájemné. Letos pozorujeme šílenosti navrch ještě ve Španělsku. V Barceloně si totiž myslí, že našli recept na krizi bydlení. Mají zákon, který umožnuje neobývané byty vyvlastnit za polovinu tržní ceny. Evropských zemí, které překračují nepřekročitelná tabu, přibývá.

Město si od toho slibuje, že údajně poklesnou ceny nájmů, protože majitelé budou donuceni rychle byt pronajmout. A ti, kdo to nestihnou, pomohou městu k levným bytům. Město tak vyvlastněné byty pronajme rodinám s nízkými příjmy. Do budoucna by přitom soudruzi zákon rádi ještě novelizovali tak, aby stačilo, že je byt jen šest měsíců neobýván, a bylo by možné ho hned vyvlastnit.

Radní nicméně přiznávají, že se jim do vyvlastnění ani moc nechce. Kdyby totiž byty vlastnili, museli by se o ně taky starat. A to je práce. A práci nemá žádný soudruh v lásce. Proto se ostatně taky stal soudruhem. Radní by byli nejraději, kdyby majitelé bytů hned byt pronajali pod tržním nájemným.

Skoro se tak zdá, že se Barceloně podařilo chytře vymyslet jak zajistit bydlení pro všechny. Podobně se kdysi uvažovalo i u nás. To když soudruzi komunisté přišli s myšlenkou nadměrných metrů a stěhovali lidem do jejich bytů další rodiny. Skoro ze dne na den taky všichni bydleli. A jen idiot věří, že to fungovalo.

Očekávaný pokles nájmů bude v Barceloně jen dočasný. Ano, krátkodobě budou muset všichni levně pronajímat, i když nechtějí. A dlouhodobě? Dlouhodobě do takových podmínek nikdo nové byty nepostaví. Nebude mít motivaci. Takže počet bytů neporoste. Když je bytů pořád míň, nájemné může dlouhodobě jen růst. Bydlení bude dražší, horší a přesto hůř dostupné. A spokojený nebude nikdo. Ani soudruh na radnici, kterému bude spíláno, že byty pořád nejsou.

Tím to ale nekončí. Socialistická zlodějina má aktuálně zelenou po celé Evropě. Pokud projde státem posvěcená krádež bytu za nesmyslně nízkou cenu, brzo se objeví další „progresivní“ návrhy. Že by třeba zelení přišli s tím, jak je neekologické, aby měla každá rodina svou vlastní pračku, myčku či sušičku? Že by měli vše povinně sdílet, aby sousedé či třeba ulice nemuseli stejné vybavení vůbec nakupovat? Vždyť by pak nebylo nutno tolik vyrábět a emitovat uhlík…

Nezdá se vám to? Tak si zvykejte; soukromé vlastnictví je v očích soudobých soudruhů nejen odporné, ale taky neekologické. Všichni by podle nich měli ve své komuně všechno sdílet.

Předpokládám, že předpokládáte, že maluji čerta a Španělsko je extrém. No – není. Něco v podobném duchu se už žene i na nás. ČSSD připravila návrh zákona, podle kterého by obce měly od developera dostat 25 procent bytů pro své účely za nákladové ceny. Socialisté si od toho údajně slibují pokles cen bytů.

Především je to zrůdnost jdoucí proti lidské přirozenosti. Aby developer podnikal, potřebuje určitou ziskovost projektu. Kdyby ziskovost byla příliš nízká, podnikal by s něčím jiným, kde by měl vyšší návratnost investice. Pokud developer může marži realizovat jen na třech čtvrtinách bytů, musí byty zdražit, aby vykompenzoval to, že na čtvrtině bytů nic nevydělá. Byty tedy v rozporu s očekáváním socialistů zdraží. Ne nadarmo se říká, že žádný socialista nepochopil ekonomii. Jakmile ji totiž jednou pochopí, už není socialistou.

ČSSD tvrdí, že se u zákona inspirovala na západě. Tomu bohužel věřím. A právě toho se bojím. Neomarxisté dneska neřádí na východě, ale na západě. Zvěrstva z Berlína známe už z loňska, teď přichází na řadu zvěrstva v Barceloně. A další města a země budou následovat. Nedostatek čehokoliv ještě nikdy žádný soudruh nevyřešil tím, že ono něco někomu ukradl. Trochu mě ale děsí, že k rozumu se lidstvo většinou vrací teprve až jako k poslední možnosti, když všechny předešlé idiocie selhaly.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Rozšíří se eurozóna o Burkinu Faso?

Když jsem byla dítě, vykládalo se, že jednoho dne prý nebudou války, všichni Evropané se spojí a budou žít v jednom státě, kde bude jak v pohádce. Pochopitelně to znamenalo, že všichni taky budou mít jedny peníze.

Čím jsem byla starší, tím víc bylo jasné, že to je jen sen. Války budou vždy. A mít v celé Evropě jen jeden stát a jedny peníze taky není reálné.

Nicméně mnoho lidí stále pohádce věří. Jejich sen je opět blíž, když Chorvaté a Bulhaři udělali další nezbytný krok k tomu, aby zrušili své měny a nahradili je eurem. Vstoupili do takzvaného systému ERM II, v němž musí setrvat nejméně dva roky. Pak začíná proces přechodu na novou měnu, takže teoreticky mohou země přijmout euro už v roce 2023.

Mnoha fandům unifikace možná ukápla i slzička dojetí a závisti. V době kolem našeho vstupu do EU se mluvilo o tom, že euro přijmeme už v roce 2007. Pak se mluvilo o roku 2010. Vláda měla řadu termínů. A potom se otočila nálada ve společnosti, změnily se vlády a termíny přijetí eura se raději přestaly stanovovat, protože začalo být směšné, jak se stále odsouvají.

Zatímco kdysi chtěli lidé euro co nejdřív, s příchodem dluhové krize v Řecku otočili a o euro ztratila značná část z nich zájem. Pochopili, že do hořícího domu se stěhuje jen blázen a že i s naší korunou se máme dobře.

Když Slováci přijali euro, posloužili jako příklad, že euro není žádnou výhrou. Ačkoli mají Slováci euro, stále odházejí za prací do Čech. A to platí eurem už řadu let. Kdyby bylo euro zázračnou pilulkou, odcházeli by Češi na Slovensko, nikoliv naopak.

Chorvaté vstoupili do EU mnohem později než Češi, přesto nejspíš přijmou euro už deset let po svém vstupu. Když si vzpomenu na válku na Balkáně v devadesátých letech, je to pro ně svým způsobem úspěch.

Pro eurozónu to ale žádné vítězství není. Stále se rozrůstá o chudší a chudší země. A to není dobře. Už mnoho let před vznikem eura ekonomové věděli (a jeden z nich dostal i Nobelovu cenu), že měnová unie funguje tím lépe, čím jsou si státy podobnější. Není problém mít jednu měnu v Rakousku, Německu a Beneluxu. Je to ale problém, když k nim přidáte ekonomikou s naprosto odlišnou úrovní. A to je problém zejména Bulharska. Je to příliš chudá země.

Nejvíc do očí bijící je bulharský hrubý domácí produkt (HDP) přepočtený na hlavu. Zatímco v eurozóně byl v roce 2019 podle Eurostatu 31 280 eur, v Bulharsku jen 6 800 eur. Tady o podobnosti nelze vůbec mluvit. Pro zajímavost: Lucembursko má HDP na hlavu 83 640 eur. Někdo může říct, že Lucembursko je specifická ekonomika a extrém. Dobře, tak pojďme na Balkán: Slovinský HDP na hlavu činí 20 490 eur. Víc to nemusíme rozebírat. Jestli chce eurozóna pokračovat v rozšiřování, tak může třeba pokračovat u zemí rovníkové Afriky. Možná tam budou mít lidé také pocit, že jsou konečně v klubu bohatých.

Eurozóna opravdu bývala vnímána jako klub bohatých. Ale jen do doby, než se ukázalo, jak je předlužený její jih. Bohužel se stávající epidemií a přemrštěnými opatřeními proti ní dluh eurozóny dál poroste. Itálie letos nebude daleko od zadlužení, které u Řecka bylo považováno za neudržitelné. Tehdy vznikl euroval, aby hájil jednotnou měnu. Byl to velký krok, se kterým se předtím nepočítalo. Euro mělo žít bez valu jako dolar. Dokonce kvůli eurovalu padla i slovenská vláda, když jedna z koaličních stran nechtěla pomáhat papírově bohatšímu Řecku s placením dluhů.

Dluh je také jedním z hlavních argumentů, proč nevstupovat do eurozóny. Evropská dluhová krize totiž nebyla nikdy vyřešena. Dluh byl jen zameten pod koberec a přestalo se o něm mluvit. Proto se nyní politici opět musí scházet, aby řešili, jak to udělat, aby se Evropa mohla dál zadlužovat a nevypadalo to tak trapně. Proto musí vzniknout nové záchranné instituce. Proto se ale také bohaté Německo nebrání rozšíření eurozóny o chudé země. Do hry je totiž třeba vtáhnout co nejvíc států: Všichni budou společně pomáhat a ručit. V banku bude ještě víc peněz než kdy dřív.

Mnozí fanouškové eura taky chápou rozšíření eurozóny jako rozšíření „zóny míru“. Domnívají se třeba, že když Pobaltí přešlo na eura, už se nemusí bát Ruska, protože podle nich společná měna zastaví tanky. V této logice chápou rozšíření eurozóny jako pojistku i před další válkou na Balkáně.

To je dost naivní. Na Balkáně to už dávno doutná. Sice se tam neválčí, ale v srdcích zůstává velká nenávist. Kosovo není vyřešeno a mnozí se stále bojí myšlenky Velké Albánie. Tento problém se ještě vrátí – a je jedno, jakou měnou se na Balkáně bude platit.

Často se mě lidé ptají, zda mají Češi euro přijmout. A teď, po přijetí eura v Chorvatsku, jich asi bude ještě víc. Mohla bych vyjmenovávat mnoho argumentů, proč bychom euro přijímat neměli. Mohla bych jmenovat studie, které ukazují, které země na euru vydělaly a které prodělaly. Ale nebudu.

Během těch necelých dvaceti let, co u nás euro zleva zprava diskutujeme, se z něho pro mnoho lidí stalo náboženství. Diskusi už jen předstírají. O přechodu na jiné náboženství se přeci nediskutuje. Už neposlouchají, už jen vysílají. Kdo ještě nemá na euro názor, nejspíš ho už mít ani nebude. Nebudu tedy nikoho přesvědčovat.

Některá sdružení a neziskovky stále vedou zbytečnou bitvu a snaží se někoho zlomit. Vzhledem k tomu, jak pěkné grafiky a zavádějící argumenty prezentují na sociálních sítích, nepochybuju, že si platí dobré agentury. Jejich lobbisté ale selhávají. S Čechy nic nesvedli. Podle eurobarometru je 60 % Čechů proti zavedení eura.

Když se ale podíváme na jiné průzkumy, třeba na CVVM, tak podle něj euro nechce hned 75 % lidí. Oba průzkumy přitom proběhly v dubnu 2019. To je celkem velký rozdíl. A přesto je výsledek „stejný“: Prostě drtivá většina lidí euro nechce. A malá menšina (podle CVVM 20 %) to nechce pochopit a vyrábí manévry.

Euro pro ČR není užitečné, ale Chorvatům a Bulharům držím palce. Ještě nemají vyhráno. Teď to teprve začne být zajímavé. Vzpomeňte na Slovensko, kde se šuškalo, kdo na euru vydělal, když prý mu byl údajně na jachtě v Monaku prozrazen kurz, za který proběhne finální přechod z koruny na euro. A Balkán je znám korupcí…

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Konec kapitalismu?

Už jste slyšeli tu fámu, že kapitalismus nefunguje a je třeba ho změnit? Já ji v posledních týdnech slyším snad každý den. Co se stalo, že si najednou lidé myslí, že dosud nejvyšší vývojový stupeň společnosti přestal fungovat?

Myslím, že téměř nic nepřichází náhodou a z čistého nebe. Skoro všechno ve společnosti zraje. A v posledních měsících a letech zraje touha po změně společenského uspořádání. Někteří lidé dokonce mluví o revoluci.

Už letos v lednu se v Davosu mluvilo o tom, jak jsou prý lidé s kapitalismem nespokojení. Vše se hlavně neslo na vlně boje za ochranu klimatu. Kapitalismus byl podle mnoha lidí žábou na prameni. Jenže problém je ještě hlubší. Už předtím ve Francii povstaly žluté vesty. A ty prvotně povstaly právě kvůli tomu, že jim boj se změnou klimatu zdražil pohonné hmoty.

Jinými slovy, už dlouho existují jakési barikády ve společnosti a na obou stranách panuje velká nespokojenost. Jedni chtějí radikálně bojovat za klima všemi prostředky včetně zdražení a zákazů dopravy, druzí nechtějí. Jedni křičí „black lives matter“ a stejným dechem dodávají „špinavé Židé“, druzí nekřičí, nýbrž konstatují „all lives matter“. Jedni boří sochy velikánů, kteří postavili naši civilizaci a umožnili těm, kdo sochy kácí, aby neměli hlad, zato měli svobodu beztrestně říct, že se jim sochy nelíbí. Druzí pohoršeně mlčí.

Často to je prezentováno jako souboj konzervativců a liberálů, který nahradil boj levice a pravice. Ale možná to je ještě složitější. Možná to je spíš mezigenerační souboj těch, kteří zažili nedostatek, a těch, kteří o nedostatku jen četli na internetu. Svět bez internetu už nepoznali. Je pro ně samozřejmostí. Pro starší generaci, která ještě zažila telefonní budky, samozřejmost není, podobně jako samozřejmostí není mít co jíst.

Zejména v Americe se najednou objevilo dost mladých lidí, kteří bez většího úsilí vybudovali velké firmy a zbohatli. Třicetiletí dolaroví multimilionáři začali měnit svět. Bez větších problémů jsou ochotni kývnout na socialistické nesmysly. Svět korporací se tím začal měnit. Najednou není hlavním cílem zisk pro akcionáře, nýbrž „celospolečenské blaho“. Tím je pro jedny to, že finančně přispívají na hnutí Black Lives Matter, pro další zase to, že mažou na svých sítích příspěvky, v nichž není vzýván jejich světonázor jako jediný správný.

Z korporací se stávají aktivisté. Pro mnoho korporací i jednotlivců se hospodářský růst přežil. Najednou usilují nikoliv o blahobyt, ale o zastavení (nezastavitelných) klimatických změn. V Německu byl prováděn průzkum: 80 % Němců se domnívá, že z hospodářského růstu nic nemají. Nemají ekonomické vzdělání ani logické myšlení; nechápou, že bez růstu by neměli ani svůj mobil, ani sdílenou elektrickou koloběžku.

Nepochopili, že bez růstu nebudou peníze na lepší a ekologičtější technologie. Nepochopili, že to díky růstu a technologiím se v posledních letech zlepšilo životní prostředí. Nepochopili, že bez růstu a technologií, které růst přináší, by živořili na úrovni střední Afriky s jejím rasismem naruby, s jejím nedostatkem potravin, s její katastrofální ekologií. A jejich představa, že bez růstu bude svět bezpečnější, není jen hloupá; je přímo nebezpečná. Každá civilizace, která nerostla, byla násilně pohlcena jinou. Tou, která rostla, tedy byla silnější. Tou, která vzývala jiné ideály. A rozhodně to nebyly ideály zákazu dopravy, regulace množení se a opovrhování penězi.

A eko-hipsteři už dorazili i do centrálních bank a svou radikalizací nás ženou někam, kde světová ekonomika ani samotný kapitalismus nikdy nebyly. Už před koronou předstírala Evropa růst tím, že nastavila ECB záporné úrokové sazby, což je pro kapitalismus asi tak přirozené jako záporná gravitace. A s příchodem korony začalo šílené pumpování peněz do ekonomiky. Ke škodě planety jde na rozdíl od záporných úrokových sazeb už o globální jev, neb levice se v poslední době pomátla celosvětově.

Aktiva hlavních centrálních bank světa v poměru k HDP dosáhla nových rekordů. Podle dat agentury Bloomberg dosahovala bilance ECB v roce 2014 zhruba 20 % HDP eurozóny, dnes je to 50 %. Japonská centrální banka byla kolem 50 %, teď je už skoro na 120 %. V Británii to bylo kolem 17 %, dnes jsou u 30 %. Eko-hipsteři v centrálních bankách, kteří skoro nezavadili o ekonomii, se tváří, že tisk peněz nezná limity.

S dluhy to je stejné. Jsou na nových rekordech nejen u vlád, ale i u korporací, a aktivisté v korporacích i centrálních bankách se tváří, že to nevadí. Že prý novou přírodu si nevytisknou, ale peníze ano.

Krachujícím podnikům je pomáháno za každou cenu. Bankrot je zakázaný, a tak se některé podniky znárodňují. To je ovšem moc okaté, a tak se politicky korektně mluví o vstupu státu do podniku. Když není vstup státu možný, pomůže centrální banka výkupem dluhopisů, které by nikdo střízlivý nechtěl. Výkup dluhu státem je jen jiná forma nenásilného znárodnění.

V ekonomice tak roste počet firem, které přežívají jen díky ultra levnému financování. S normálními úrokovými sazbami by nepřežily. Všechny problémy jsou opticky skryty a zameteny pod koberec. Rozhodně ale nejsou vyřešeny a rostou. To následně podkopává dlouhodobý růst. Ekonomika ztrácí hnací motor jak za socialismu, protože se nevyrábí to, co chce trh, ale to, co chtějí aktivisté. Normální trh už dávno neexistuje.

Strach euroatlantické civilizace z bankrotů a jejich odsouvání a maskování jednou vybublá v obří problém – v problém totálního kolapsu konkurenceschopnosti. Po roce 1948 byl u nás socialismus nastolen zprudka, teď přichází plíživě – ale jeho podstata je stejná. A tak jako socialistická ekonomika funěla na záda západnímu kapitalismu, tak taky budoucí socialistický západ bude jednoho dne funět na záda zemím, kterými dneska opovrhuje: třeba Číně s jejími a nám tolik cizími hodnotami.

Progresivisté na to vždy reagují slovy, že to je jen strašení. Není. Evropa bývala velmocí a kvůli zhýčkaným levicovým aktivistům, kteří si neváží peněz a růstu, se stále víc propadá. Jen málo regionů planety roste dlouhodobě pomaleji. Evropský sestup byl už zahájen. Teď už si jen můžeme hodit eurem, která civilizace západní Evropu spolkne jako první.

Zachráníme se my, Evropa střední?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Rouško-klima-gender náboženství

V poslední době kam se hnu, tam se moje myšlenky obrací ke známému a děsivému „myšímu experimentu“. Jen pro připomenutí:

John B. Calhoun (1917-1995) byl americký behaviorální vědec známý pro svá studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivu na chování lidí. A protože jaksi není dáno v rámci jednoho vědeckého života zachytit a vymodelovat chování několika generací lidí, své experimenty prováděl na myších. Z toho, co v 60. a 70. letech minulého století zjistil, mrazí. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.

Vědec zavřel nebohé hlodavce do klece, kde jim poskytl vše, po čem taková myš může toužit: neomezené množství potravin i vody, zákaz vstupu jejich přirozených nepřátel, optimální teplotu, veterinární dohled a tak dál a dál.

Když to hodně zkrátím: Zpočátku šlo všechno dobře. Jen co myši pochopily, že se ocitly v Edenu, začaly se oddávat sexuálním radovánkám a množit se a množit. Jenomže pak to vzalo podivný obrat. Z ničeho nic se myši začaly množit méně. Starší přestaly být v podmínkách hojnosti ochotné obětovat trochu svého pohodlí mladým, a mladí zase byli nezocelení jakoukoliv nepohodou, takže chování okolí je doslova psychicky zlomilo.

Namísto toho, aby se mladá generace snažila zapadnout do prostředí a najít si v myší hierarchii své místo, stala se z nich podivná individua, která ve volné přírodě nenacházíme. Žili jakoby odtržení od reality, neuměli se o sebe postarat, zato se uměli dokonale postarat o svůj vzhled. Čeho jim přebývalo na tělesném vzhledu, toho se jim ale nedostávalo na IQ. Samci přestávali bojovat o území, chránit samice a dokonce se i pářit. Byli pro celou myší kolonii vlastně… k ničemu. Zbytečné existence.

A pak myši začaly umírat bez zjevné příčiny – evidentně v důsledku jakési psychické nepohody, ačkoliv fakticky měly vše, co mohly chtít. 1780 dnů od zahájení experimentu zemřela poslední myš.

Je tu snad ještě někdo, kdo nevidí paralelu se současným světem? Když dáme lidem zdánlivě vše, co mohou mít, když se o ně postaráme tak, že se o sebe nemusí starat sami, jejich společenství začíná nezadržitelně degenerovat. Civilizace se začíná hroutit.

Ne, nehodlám vykládat o hlodavcích. Pointa je jinde: Čím dokonalejší materiální životní podmínky, tím víc problémů si myši vymýšlely tam, kde nebyly. Tak jako lidé rozvinutého světa dnes. Nikdy nebyl svět tak materiálně bohatý. Nikdy nebyl život snadnější. A nikdy nebylo tolik psychické nepohody a nesmyslných fobií tam, kde jsou totálně přebytečné. Vyčarované ze vzduchoprázdna.

Víte, co mají společného klimaalarmismus, #metoo, fanatický genderismus, a rouškování?

Mají společné to, že všechno dohromady to jsou přebytečné a fanatické víry, které nejen že k životu nepotřebujeme, ale které v realitě životu ubližují a které mohly vzniknout jedině v rozežranosti z příliš snadného života.

Klimaalermismus vychází z naivní představy, že člověk může změnit klimatické změny. Namísto toho, aby člověk čelil nepohodě, přijmul realitu a změnám se přizpůsobil, chce pohnout vesmírem a kriminalizováním hovězích steaků chce snížit intenzitu slunečního záření, které zvyšuje teplotu všech planet ve sluneční soustavě.

Hnutí #metoo vychází z naivní představy, že ženy nemusí dávat mužům najevo, že se jim nějaké chování nelíbí, nýbrž že muž jim uvidí do hlavy a odhadne, kdy se jeho flirt stává nepříjemným, aniž by mu žena cokoliv naznačila.

Fanatický genderismus vychází z naivní představy, že všichni jsme stejní, že mužský i ženský mozek fungují stejně, že žena má navzdory svým hormonálním výkyvům stejné předpoklady k práci rozvážného manažera jako muž, a že testosteronem nadupaný muž má stejné předpoklady k práci ošetřovatelky jako žena. Ano, jsou tací muži a takové ženy. Ale jeden aby je hledal lupou. Genderismus popírá biologickou realitu.

Rouškování a udavačství vůči těm, kteří odmítali hrát hru a značkovat se symbolem roušky, vychází z naivní představy, že umolousaný kus hadru přes obličej je schopen nahradit náš imunitní systém. Namísto toho, aby člověk čelil realitě a akceptoval fakt, že jen a pouze náš zdravý životní styl udrží v chodu naši imunitu a jen a pouze naše imunita nás uchrání před smrtí, vymýšlí si kompulzívní jednání, které ho má údajně zachránit.

Protože ano, tohle všechno není nic jiného než systém obsesí, tedy mučivého strachu z věcí, které za strach nestojí, a kompulzí, tedy nutkavého chování, které mají tyhle mučivé nesmyslné obsese zmírnit. Bojím se viru – schovám si obličej do kusu hadru – a uleví se mi, protože začnu věřit, že navzdory své obezitě, nulovému pohybu a každodennímu stresu si mě vir nenajde. Pošlu svůj ojetý diesel do centrální Afriky a místo něj si koupím elektrokolobrndu – a uleví se mi, protože začnu věřit, že se kvůli tomu na planetě Zemi neupeču.

Bylo by to politováníhodné a měla bych vůči lidem postiženým tak silnými obsesemi moře pochopení a soucitu – kdyby ovšem nebyli tak agresívní a nedecimovali svými obsesemi i život můj. Jejich svoboda cítit obsese a bojovat s nimi svými kompulzemi končí tam, kde začíná moje svoboda žít můj život bez obsesí a odporu k realitě.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zrušte WHO

Američtí Demokraté se sice povětšinou staví proti zbraním, sami ale rádi používají zbraně nejtěžšího kalibru.

Nevadí jim kupříkladu financování polo-spontánního, polo-organizovaného hnutí Black lives matter, jen aby tím nenáviděného republikána poškodili. Vedle toho působí jako lehoulinká váha jejich kritika, že Trump poškozuje či dokonce ukončuje americké členství ve světové zdravotnické organizaci WHO.

Zní to opravdu ohavně, no považte, chovat se nepěkně k WHO a odmítat dát WHO peníze, když WHO má auru dobrého anděla, bez něhož by lidstvo už dávno zaklepalo bačkorami na nějakou tu pandemii.

Realita je ovšem kapku odlišná od mediálního obrazu. Dost možná, že kdyby WHO nebylo, naopak by na COVID zemřelo míň lidí, než kolik jich skutečně zemřelo. Na světlo světa se totiž zásluhou tiskové agentury AP posupně dostávají záznamy o tom, že WHO velmi brzy věděla, že Čína o nákaze záměrně mlží, ale tohle mlžení podporovala. Svět se tak o skutečném rozsahu problému dozvěděl později, než mohl. Kvůli nedostatku informací tak v některých zemích bylo zdravotnictví nepřipravené, v jiných naopak kvůli stejnému nedostatku včasných informací vlády reagovaly hystericky přehnanými opatřeními, za což dnes zbytečně mnoho lidí platí a ještě bude platit ztrátou práce a příjmů.

A když tedy WHO neplní své poslání, co vlastně dělá? Inu – rozhazuje a živí své úředníky za nic. Pouhá 4 % jejího rozpočtu totiž jdou na zdravotnické účely. Dvojnásobek je vynaložen na leteckou dopravu, desetinásobek na platy zaměstnanců… Stovky milionů dolarů ročně padají na pětihvězdičkové hotely a první třídu v letadlech pro pohlaváry organizace, kteří „musí“ pořádat v době internetu pracovní setkání na různých místech světa. Tenhle „dobrý anděl“ je ve skutečnosti jenom uměle vytvořenou dírou na peníze.

Máte pocit, že WHO je jen výjimka, ojedinělá organizace, která se zrovna náhodou odchýlila od svého poslání? Zdá se vám rušení nadnárodních organizací příliš kacířskou myšlenkou?

A co tohle? Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce.  Alespoň tak hovoří jeho zakládající dokumenty. Věci jako genderová ideologie byste tu vskutku hledali marně. Zabránit válkám se OSN nepodařilo. Neboli splnit poslání nezvládlo. Co však zvládlo bravurně, to bylo najít si briskně nějaký náhradní cíl, kterým okec… ehm, opovídá svou existenci a štědré dotace od národních států, a začalo se vymezovat proti používání rodů v jednotlivých jazycích. Podle OSN bychom namísto manžel či manželka měli nadále říkat cosi jako manželče. Ono to totiž ani do češtiny nelze přeložit. I ono anglické „partner“ totiž má v češtině rody.

A co třeba takový Mezinárodní měnový fond? MMF v roce 2013 přiznal, že v roce 2010 se při poskytování pomoci Řecku spletl ve svých očekáváních. Čtete dobře – spletl. Když tlačil Řecko do ostrých změn politiky, podcenil, jak negativní dopad budou mít. Doslova MMF řekl, že byl moc optimistický. Byl zaskočen třeba tím, že řecký bankovní systém přišel o 30 % vkladů.

Zatímco MMF očekával v roce 2012 pokles řecké ekonomiky o 5,5 % vůči roku 2009, v realitě ekonomika klesla o 17 %. Nezaměstnanost byla na 25 % oproti MMF zamýšleným 15 %. MMF na to reagoval prohlášením, že v příštích prognózách už prý bude skeptičtější. Tak a teď bychom samozřejmě mohli řešit, jak je možné, že se MMF tak ukrutně spletl na úrovni záměny slona s užovkou. Ale – vlastně je celkem zbytečné to řešit. Protože co o tom říká sám Fond? No, tváří se aktuálně dost kajícně.

Prý že počítal s nižšími takzvanými fiskálními multiplikátory. Prý že očekával u ekonomiky větší produktivitu soukromého sektoru. Prý že další jeho chybou bylo, že očekával rychlé zotavení ekonomiky, a ono přitom přišlo pomalé. Prý že Fond počítal se zotavením ekonomiky ve tvaru písmene „V“, a to už v roce 2012. A přitom realita byla taková, že řecká ekonomika klesala až do roku 2017. A ačkoli se potom nakrátko vzpamatovala, ještě na konci roku 2019 před nástupem další krize stále nebyla tam, kde byla před krizí z roku 2008…

A MMF pokračuje v sypání si popela na hlavu ještě dál a připouští, že jeho rady přinesly do země ohromné sociální a politické pnutí. To je pravda. Fond svými radami poslal k moci extrémní levici. A extrémní levice ještě nikdy žádné zemi ekonomicky nepomohla. Neboli fond radil, jak na ekonomickou prosperitu, až zemi svými radami poslal do úpadku.

Suverénnost mezinárodních či nadnárodních orgánů totiž stojí na vodě. Tváří-li se Evropská centrální banka či Evropská komise suverénně, neznamená to, že skutečně musí vědět, co dělají. Zaklínadlo „podle expertů…“ je tak docela liché. Měli bychom to mít na paměti vždy, když jsou nám předkládány emotivní argumenty, proč bychom jako civilizovaní Evropané měli dělat to a ono.

Naše představa, že nadnárodní instituce zrušit nelze, protože jsou zárukou jakési bezpečnosti a prosperity světa, je právě jen představou. Je to asi taková úlitba jako rouškování samostatného chodce v lese. Logika žádná, ale obsesivní, iracionální strach z katastrofy to uchlácholí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Potravinovou soběstačností až k hladomoru

Jistě jste to v poslední době slyšeli taky: ono zaklínadlo potravinová soběstačnost. Tedy pěstovat si, zpracovávat i vyrábět všechny a zvláště ty základní potraviny jen u nás a nespoléhat na trh.

V době post-covidové jako by najednou tuhle mantru skloňoval kdekdo. Dokonce i tací ekonomové, kteří byli dříve leckým označováni za „pravičáky jako řemen“, se už téhle myšlence nebrání. Ostatně tak jako se najednou zázračně nebrání ani většímu veřejnému dluhu, větším dotacím, větším regulacím, podpoře domácího cestovního ruchu na úkor zahraničního… Stačilo nechat se zavřít na pár týdnů do domácího vězení a omotat si povinně obličej kusem hadříku, a nezanedbatelnému množství velmi racionálních lidí, kteří za normálních okolností umí pracovat s daty místo s domněnkami, jako by vyměkl mozek.

Protože celá slavná představa potravinové soběstačnosti, jakkoliv se masám může zdát národovecky rajcovná, je především dokonalá ekonomická hloupost. Je zajímavé, jak lidstvo pořád a pořád tvrdošíjně recykluje minulost, která se prokázala jako neživotaschopná, a nechápe, že ani po sto prvé nějaký ekonomický nesmysl nebude fungovat.

Takhle se lidstvo pořád pokouší recyklovat komunistické myšlenky, jako by snad komunismus v nějaké zemi světa fungoval. Takhle se snaží recyklovat tisk peněz, jako by snad tisk peněz vždy neskončil průšvihem a zchudnutím. A úplně stejně se snaží recyklovat i myšlenku, že si nějaká země bude vše vyrábět sama. Tedy i potraviny.

Přitom už někdy v roce 1817 velký ekonom David Ricardo prokázal, že princip soběstačnosti, ať potravinové či jakékoliv jiné, je nesmyslný, protože to, co v ekonomii skutečně funguje, má název komparativní výhody: Zjednodušeně řečeno, má smysl zaměřovat se na výrobu a vývoz takového zboží, které dokážeme vyrobit proti jiným efektivněji, a naopak koupit od jiných zemí zboží, které dokáží vyrábět nejefektivněji ony. Jakýkoliv jiný politicky tlačený koncept dělá z lidí hlupáky, protože zneužívá jejich ekonomické nevzdělanosti, aby z ní vytřískal líbivé politické body – ale výsledkem je zhoršení ekonomické situace lidí.

Abychom dosáhli této politicky populární potravinové soběstačnosti, museli bychom na obchodníky uvalit velmi přísnou regulaci, abychom je násilně donutili prodávat domácí potraviny na úkor zahraničních. Jistě, je to v rozporu s pravidly jednotného evropského trhu – ale popravdě, evropská pravidla mě v této souvislosti moc netrápí, protože nenalhávejme si, že jednotný evropský trh stále ještě funguje. Jednotným trhem se vždy argumentuje, jen když se to hodí velkým zemím, ale v realitě nefungoval vlastně nikdy. Už jen existence dvojích cen mezi námi a třeba Německem ukazuje, že jsme dva oddělené trhy. Co mě ale zajímá mnohem víc, je to, že taková regulace ublíží českým zákazníkům i obchodníkům.

Českým zákazníkům se sníží výběr, zvýší ceny. Pro českého zákazníka je výhodné, když si může volit sám, co chce koupit, ne když mu to určí zákon. Proč jsou asi na českých pultech levná polská kuřata, o kterých se traduje, že prý jsou nekvalitní? Protože jsme takoví chudáci, že je tu musíme strpět? Ne! Protože je my, zákazníci, v průměru chceme kupovat. A teď je zakážeme, respektive omezíme, a nahradíme dražšími českými kuřaty. Vydělá na tom český zákazník, který přijde o možnost volby? Nikoliv. Naopak zejména ti chudší spláčou a raději kupovat maso přestanou. A kdo na tom vydělá? No přeci největší český výrobce kuřat…

Politici rádi argumentují tím, že trochu toho pohodlí pro českého zákazníka stojí za to obětovat na oltář bezpečí – a potravinová soběstačnost má prý právě takové bezpečí přinést.

Souhlas – stát se má starat o naši vnitřní a vnější bezpečnost. Tedy má mít armádu pro vnější bezpečnost a policii pro vnitřní bezpečnost. Tím by na můj vkus mohlo zasahování státu do našich životů tak nějak končit. Starost o naši bezpečnost je jedinou skutečnou funkcí státu, kterou uznávám bez řečí. Až na to, že plky o potravinové soběstačnosti nemají s naší bezpečností vůbec nic společného. Asi takhle:

Představte si, že se rozhodneme být plně potravinově soběstační. Tedy budeme si tu pěstovat banány? Sotva. Ale dejme tomu, že bez banánů se dá přežít a draslík budeme zobat syntetický v tabletách. Tak tedy si tu budeme pěstovat všechno obilí, zeleninu, ovoce, maso. No dobře, sice nás to bude stát možná třikrát víc, než kdybychom dovezli zeleninu z jižní Evropy či severní Afriky, kde mají několik sklizní, takže zelenina bude tak drahá, že ji bude kupovat jen málokdo – ale dejme tomu, že pár jedinců na její nákup mít bude. No, a pak přijde nějaká plísňová choroba a zdecimuje všechnu zeleninu v našich sklenících. Takové choroby rostlin i zvířat přeci čas od času přicházejí. Podobně, jako si přišel koronáč. Takže pak budeme rok či dva bez jediného kousku zeleniny?! Co na tom, pěkně prosím, má být za výhodu a bezpečí?!

Vždyť naopak představa potravinové soběstačnosti je nebezpečná, protože jsme při ní závislí jen na jednom jediném zdroji potravin – na tom domácím. A když náš domácí zdroj potravin selže, protože, co já vím, přijde nějaká epidemie, přijde sucho, povodeň a u nás ze dne na den nebudeme schopni potraviny vyrábět, jsme nahraní a bez jídla, protože jsme spoléhali jen na své síly a neměli jsme v záloze žádné zahraniční zdroje!

Výhoda a bezpečnost je přesně naopak v tom, že jsme bohatě zapojení do zahraničního obchodu a máme vějíř možností, odkud kdykoliv rajčata dovézt. Když to nejde z Moravy, půjde to ze Španělska. Když ne ze Španělska, tak z Egypta. Když to nejde z Egypta, tak třeba z Izraele. Mít zálohy dané mohutným zapojením do obchodu je levné, výhodné a bezpečnější než být závislí na jediném vlastním a ještě drahém zdroji. Na rozdíl od potravinové soběstačnosti, na kterou si hráli v Severní Koreji, dokud nezačali mít hlad a nezačali být závislí na čínské charitě.

Chcete národní bezpečnost? Fajn. Tak v tom případě se vykašlete na báchorky o tom, jak se jako Severní Korejci izolujeme od světa a tím vytvoříme ráj. Otevřete hranice, zrušte cla, zrušte omezení pro obchod – a obchodujte a vydělávejte na svobodném obchodu peníze. A žeňte každého, kdo vám tuhle svobodu a bezpečí budou chtít vzít.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zrušme policii, zelená zločinu

Představte si, že zažijete loupežné přepadení. V noci k vám do domu vtrhnou maskovaní lumpové, svážou vás a zbijí, dům zdemolují a všechny cennosti odnesou. Máte obrovské štěstí, že to přežijete.

Když se vám podaří osvobodit, doplazíte se k telefonu, abyste zavolali policii. A policie vám sdělí: „Děkujeme za zavolání. V myšlenkách jsme s vámi a doufáme ve vaše brzké zotavení. Naši specialisté vám poskytnout morální podporu při jednání s pojišťovnou. Přejete-li si duchovní nebo psychologickou útěchu, do tří dnů vám zašleme experta. Na shledanou.

Tak asi takhle nějak by mohlo vypadat v dalších letech jednání s policií. Alespoň po zkušenostech z USA, které se zdají lavinovitě šířit po celém světě, to tak vypadá.

Minneapolis zcela vážně zvažuje, že kvůli smrti Floyda a následným protestům zruší městskou policii. Prý systém, v němž se vymáhá právo a dohlíží se nad pořádkem v ulicích, se již přežil. Prý namísto něho by se mělo investovat do vzdělávání, drogové prevence a prevence kriminality obecně. Prý pokud by i navzdory těmto preventivním opatřením došlo k nějakému problému, měli by ho sami řešit vybraní jedinci z místních ghet.

(Jinými slovy mi to připomíná asi něco takového: Nedokázali jste se integrovat, tak se opouzdřete v ghetu ještě víc, dělejte si tam, co chcete, mějte svůj vlastní stát ve státě.)

Jakkoliv to zní fantasmagoricky, perfektně to zapadá do obrázku současného světa: Tak třeba Lego přestává propagovat stavebnici s policií, protože policie se aktuálně prostě nenosí.

Začali jsme žít ve světě, v něm se zaměnila příčina a následek. Namísto toho, abychom potírali zločin, budeme potírat ty, kdo se zločinem bojují, a tvářit se, že nebude-li soudce, nebude ani zločince.

Falešný pseudohumanismus aspiruje na povedenou humanitární katastrofu. Obrana vnitřní i vnější bezpečnosti je jedinou funkcí státu, kterou přijímám bez pardonu a bez ohrnování nosu. Pro vnitřní bezpečnost máme policii. Pro vnější bezpečnost máme armádu. Všechno ostatní, do čeho se stát montuje, by se dalo více či méně úspěšně svěřit soukromému sektoru. Ale bezpečnost stěží. A přesto tahle jediná funkce, která se nedá oddiskutovat, je víc a víc pseudohumanisty dnešního světa napadána.

Jestli si myslíte, že aktuální tažení proti policii je jen jednorázovým úkrokem, mýlíte se. Podobné tažení už dávno jede i proti armádě či zbrojařskému průmyslu. Vzpomeňme na nedávnou aféru s Karlovarským filmovým festivalem a Českou zbrojovkou.

Jistě, že zbraně jsou otázkou etiky, jenomže zbraně musí existovat proto, aby bojovaly se zločinem. Ne, není to tak, že když zakážeme zbraně, vymýtíme tím zločince. Frontální tažení proti zbraním i lidem, kteří je používají, nám tuhle etiku posouvá až do dost neetických vod: Tak dlouho jsme se snažili být korektní, až nám korektnost přebujela a pozitivní diskriminace menšin začala dusit majoritu. Je příliš snadné to s rádoby-etikou přehnat do extrému a nechat se eticky zlikvidovat těmi, kdo nebudou dost podobně přebujelé etiky vykazovat.

Krásně je to vidět třeba u otázky použití umělé inteligence u zbraní. Jasně se proti zbraním disponujícím umělou inteligencí postavil Evropský parlament. Ten dokonce odhlasoval rezoluci zákazu podobných strojů. Což je asi na podobné úrovni jako zrušení městské policie v USA: Prostě pseudohumánní Evropa vůbec nechápe, která bije. Někteří její politici se dokonce snažili podobnou rezoluci protlačit i skrze OSN. K jejich překvapení to nevyšlo. Zbraně s umělou inteligencí totiž chce rozvíjet Rusko, Izrael i Jižní Korea. O Číně nemluvě. Rusko už v rámci odstrašení nepřítele některé zbraně, jako inteligentní kalašnikov, ukázalo.

Tenhle pseudohumanismus je naivně nebezpečný. Evropa nebo USA budou tak dlouho humanistické, až budou moct svou armádu a policii úplně zrušit, protože ti, kdo vykázali míň naivity, si budou schopni dosavadní vyspělý svět naporcovat na talíř. Pak už nám rádoby-humanita k ničemu nebude.

(Text využívá citace z knihy Šichtařová – Pikora: S androidkou v posteli)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Amerika hoří. Prý kvůli rasismu. Já vidím frustraci.

Vyděste lidi, že jde o život. Zavřete je v domácím vězení. Zrušte kulturu. Zrušte sport. Zrušte návštěvy. Zrušte společenské odreagování. Zvyšte nezaměstnanost. Snižte příjmy. A pak už jen čekejte, komu přeskočí prvnímu.

Jasné jak facka, ne?

Máme za sebou válku s koronavirem. Nebudu řešit, jestli byla zbytečná, nebo ne. Někteří lidé si myslí, že kdybychom se nezavřeli v domácím vězení a nenosili mokré hadry přes obličej, padali bychom jako mouchy. Jiní lidé si zase myslí, že varianta s domácím vězením a hadrováním a varianta bez vězení i hadrů vyšla na počet životů jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. A ještě další lidé si myslí, že vypnutí ekonomiky bude mít na svědomí víc životů, než kdybychom nechali viru volný průběh, a že strach z viru byla jen nafouknutá mýdlová bublina. Tohle teď nechme stranou, protože tady argumenty už dávno přestaly fungovat. Je to trochu jako náboženství – virus se stal otázkou víry. O víře se nediskutuje, od té se vyžaduje právě jen věření. Lidé něčemu věří, a když se jim na jejich víru sáhne jakýmkoliv argumentem, reagují agresí. Však ono příští desetiletí ukáže, jak tomu bylo. Co ovšem vidět je už teď, to jsou drtivé dopady na psychiku mnohých.

Miliardy lidí měly povolený jen omezený pohyb. Miliony neměly povolený pohyb žádný. Mnoho lidí se pohybovat smělo, ale nepohybovalo ze strachu. Mnoho lidí nemohlo pracovat. Miliony lidí trvale přišly o práci.

Zejména v Americe začala prudce růst nezaměstnanost a chudoba. Korona tak připravila o rozum víc lidí, než kolik jich zabila. Vyvolala v lidech vše zlé. A čím víc byla země zasažena koronou, čím horší zdravotnictví měla, čím míň lidí mělo v dané zemi zdravotní pojištění, čím víc lidí v dané zemi trpělo obezitou a dalšími civilizačními nemocemi z pohodlného života a lenosti – tím větší daň na psychice si korona vybrala.

A právě to je skutečný důvod současných nepokojů v Americe. Problémy s rasismem má celý svět. Ale problémy s karanténou má hlavně Amerika. A ejhle, Amerika začala náhle hořet.

Smrt černého George Floyda, který zemřel poté, co mu bělošský policista klečel na krku, byla jen záminkou. Stal se zločin, a je jedno, jakou barvu měli jeho účastníci. V realitě šlo o sirku, která odpálila v dlouhodobě rozdělené společnosti sud střelného prachu. Kdyby následné nepokoje byly skutečně upřímným bojem proti rasismu, sotva by se mohlo stát, že by následně při protestech zemřel vysloužilý policista černé pleti, který se snažil rabování zabránit.

Faktem je, že příkopy byly ve společnosti hluboké už před koronou. Nyní je Amerika nepříliš daleko od občanské války. Desítky tisíc lidí porušují zákaz nočního vycházení a ničí cizí majetky od atlantického po pacifické pobřeží.

Zajímavé! Ještě před pár týdny byla Amerika paralyzovaná takzvaným lockdownem. V médiích se opakovala mimořádně mediálně zajímavá a impozantně vypadající hláška, že nemoc údajně zabila víc lidí než válka ve Vietnamu. Lidé se báli jít i nakoupit, aby se nenakazili. A nejednou… najednou jich jsou v ulicích tisíce, ačkoli u nás se kvůli stejné koroně musí pořád nosit roušky a nesmí probíhat letní festivaly, aby někdo v davu virus nechytil. Je to psychický zkrat podobný stockholmskému syndromu?! Nebo snad naopak psychickým zkratem byla ochota karanténu dodržovat?! Byli lidé prostě moc dlouho zavřeni a uvolňují frustraci? Někde se evidentně vloudila nějaká logická chyba.

Samozřejmě je špatně, když se policisté chovají jak smyslu zbavení. Když zneužívají moc, šikanují či dokonce zabíjejí nevinné lidi. Nebo i vinné lidi. Protože i potrestání vinných patří do jiných rukou. Děje se to po celém světě. Někteří jedinci neunesou moc, kterou jim zákon dá. Bohužel v Americe je používán dvojí metr.

Podobných zneužití policejní moci bylo v USA už mnoho. Vzpomeňme, jak policista Mohamed Noor zastřelil neozbrojenou Australanku Justine Ruszczyk Damond. Kde byly tisícové protesty a rabování, když Američan somálského původu zavraždil bělošku? Dostal 12,5 roku vězení a bylo to. Ostatně to je správné řešení, nikoli rabování. Lze rabováním majetku bojovat proti rasismu? Je třeba při rabování nosit na nohou kradené tenisky a v rukách krabici s televizí? Není tohle naopak nejlepší recept, jak i mírného člověka, který dosud rasismem opovrhoval, radikalizovat tak, aby se rasistou stal?

Věc není tak jednoduchá, aby šlo říct, že v Americe jde hlavně o rasismus. Český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček k tomu v médiích prohlásil: „Dodnes nevíme, jakým způsobem zemřel George Floyd. Oficiální pitevní zpráva říká, že byl nadrogovaný a měl slabé srdce. Soukromá pitva objednaná na univerzitě za účasti patologů, kteří pravidelně dělají pitvy obětí policejního násilí, říká, že příčinou bylo zakleknutí a udušení. Třetí oficiální zpráva se snaží smířit obě strany a tvrdí: Byl přidušen natolik, až jeho slabé srdce nevydrželo množství drog, které v sobě mělo. A teď si podle své politické orientace vyberte, které z těchto zpráv dáte větší nebo menší váhu.“ To se mi zdá jako dokonalé shrnutí. Jde jen o úhel pohledu, který si kdo vybere.

Američtí liberálové si vybrali heslo „Black lives matter!“ Sociální sítě zaplavují lidé, kteří se omlouvají, že jsou bílí. Taky je zasáhla korona na mozku? Nebylo by lepším heslem „All lives matter“? Je barva otázkou výběru a svobodné volby? Není to rasismus naruby?

Ve skutečnosti i tady jde o politiku. Mnoha lidem se před blížícími se prezidentskými volbami hodí vše, co jde proti prezidentovi. A tak se zadařilo báječně koronu zneužít:

Vyvoláme strach, zavřeme lidi. Lidé přijdou o práci. Vznikne strašlivá frustrace. Do této situace se nachomýtne báječná záminka v podobě zabití, které se tváří jako rasistické. Hodíme to na Trumpa, jako kdyby on na nějakém krku klečel. A budeme ječet, když se prezident pokusí dostat zpátky do ulic právo a pořádek. Budeme se tvářit, že to jediné, co Amerika nyní potřebuje, je rozkradení soukromého majetku za bílého dne.

55 % Američanů se v průzkumech domnívá, že prezident protesty nezvládá. Jen zhruba třetina prezidenta naopak podporuje. A o to jde. Jde o to zabránit, aby příštím prezidentem nebyl republikán. Celkem jasně to řekl bratr zavražděného Floyda: „Udělejme to jinak. Přestaňme si myslet, že na našich hlasech nezáleží, a přijďte volit. Nejen v prezidentských volbách, ale i v primárkách, volte při všech příležitostech.“ A minority obvykle volí demokraty…

Americké násilné protesty připomínají francouzské žluté vesty. Vesty také neměly vůdce. Také ničily a zapalovaly. Také proti nim zasahovala policie. A také nic nezmohly. Nevěděly totiž, co chtějí. Chtěly změnu, ale nevěděly jakou. Hnala je pouze frustrace. A mnozí to brali jako lepší zábavu než chodit do práce.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.