Koronakrize je jeden velký omyl

Svět se vykloubil z pantů. Politici se tváří, že natisknutím peněz lze vytvořit bohatství. Že braním peněz schopným a rozdáváním neschopným lze docílit spravedlnost. Že placením lidí za to, že nepracují, lze vytvořit hodnotu.

Lidé ztratili ponětí, co je příčina a co následek. Vytratilo se pochopení, že práce je zdroj a peníze a bohatství jsou důsledek.

Jednou z nejodpornějších demonstrací takového nepochopení jsou záporné úrokové sazby, kterými centrální banky předstírají „léčení“ korona-recese. Je to ale nic než jeden velký omyl; záměna příčiny a následku.

Recese je důsledek mnohých nerovnováh a chybných rozhodnutí politiků. Peníze jsou pak důsledkem lidské práce, které v recesi přirozeně ubývá. A úrokové sazby jsou cenou peněz. Protože ale ekonomové byli vystrnaděni z centrálních bank a nahrazeni politiky v trafikách, nezbyl nikdo, kdo by to na důležitých místech chápal.

A tak se mohlo přihodit, že politici podlehli dojmu, že recese je chybou kapitalismu, peníze jsou nástrojem k řízení mas a úrokové sazby jsou jen hračkou k plánování ceny úvěrů. A došli k závěru, že by se jim náramně líbilo, kdyby ceny úvěrů byly co nejmenší. Vlastně přímo záporné.

Jenomže vzhledem k tomu, že záporné úrokové sazby odporují zdravému selskému rozumu, etice i základům kapitalismu, v němž jsou úrokové sazby cenou peněz, ptá se mnoho lidí, jestli je vše v pořádku, když mají peníze zápornou cenu.

Peníze nebyly nikdy v historii levnější. Klasický ekonom nemůže říct, že je vše v pořádku. Klasický ekonom vidí problém v tom, že ani současný šéf americké centrální banky, ani šéfka evropské centrální banky nejsou ekonomové, ale jsou to právníci. Šéfka ECB Christine Lagardeová dokonce ani nikdy předtím v žádné bance nepracovala. To je absurdní. To by se v korporátní sféře nestalo. Regulace by neumožnila, aby se šéfem banky stal někdo, kdo v bance nikdy nepracoval a je bez zkušeností, podobně jako by jiná regulace neumožnila, aby autobus řídil člověk bez řidičského průkazu. A tady jde o centrální banky, které řídí a směřují celé obrovské ekonomiky!

Centrální banka je ale jiným typem instituce než banka soukromá. Na svou současnou pozici se Lagardeová nedostala díky odbornosti, ale díky politice. Jako neekonom je proto ochotna podepsat i věci, které by ekonom nikdy nepodepsal, protože jí nemohou dojít souvislosti. Vzdělání a praxe jsou zkrátka důležité. Jinými slovy, problém moderních centrálních bank je, že je nevedou bankéři s perfektními znalostmi monetární teorie, ale politici.

Vidíme to i u nás. Když centrální bankéř opustí funkci, neodchází do soukromé sféry na srovnatelnou pozici, jakou měl v centrální bance. Nestává se z něj ředitel komerční banky, ale často je z něj de facto poradce pro výklad regulace centrální banky. Trh si necení centrálního bankéře jako měnového experta a manažera, ale jako člověka, který má konexe.

A tak se mohlo přihodit, že ačkoli dokonce i sám MMF v roce 2019 očekával nejslabší růst planety od krize v roce 2009, úrokové sazby ECB byly rekordně záporné coby výraz bezprecedentně velké snahy vybudit hospodářský růst. To je přeci úplně popletené: Čím víc se centrální banka snažila povzbudit růst a čím zápornější úroky kvůli tomu měla, tím pomaleji ekonomika rostla, neboli tím méně to fungovalo – a přesto nikoho v centrální bance ani nenapadlo, že něco dělají špatně, a zkoušeli to dál, jen houšť a větší kapky!

A jak to v roce 2020 dopadlo a jak se to celé zhroutilo jako domek z karet, dnes víme všichni. (Ale dalo se to zase dobře hodit na pandemii.)

Záporné úroky jsou dnes ve světě všeobecně přijímány nikoli proto, že by dávaly smysl, ale proto, že je schvalují lidé, kteří jim nerozumí nebo mají vlastní politické cíle. Dokud se aktuální liberálně-levicová politická vlna nepřežene, záporných úroků se nezbavíme.

Neboli účty v bankách budou ztrátové. Penzijní fondy budou ztrátové. A konkurenceschopnost celé Evropy půjde do kopru.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vláda nás vrhá do chudoby pod záminkou covidu

Prý už další lockdown ekonomiky nebude. Prý první stupně škol uzavřeny nebudou.

Takže tu máme skoro-lockdown. Základní školy jsou zavřeny.

Než oschne inkoust na posledním vládním dokumentu, bude tu úplný lockdown.

Prý to všechno vláda diktuje proto, aby zabránila kolapsu zdravotnictví. Takže nadiktovala zavření základních škol, aby zdravotní sestry a lékařky místo toho, aby pracovaly v nemocnicích, dřepěly doma se svými školou povinnými dětmi, rýpaly se nudou v nose, pobíraly ošetřovné za to, že nepracují, a nechávaly kolabovat zdravotnictví, které by bez uzavření škol nekolabovalo, protože statisticky nemá ani tolik pacientů, jako mělo při epidemii chřipky v roce 2015.

A protože všichni tolik trpíme – ale nikoliv covidem, nýbrž diletantstvím těch, kdo se vzhlédli v nově získané moci a hodlají z toho vyždímat maximum, i kdyby ekonomika a společnost měla na jejich péči zdechnout – musíme se dle vládní představy řádně zadlužit. Prý čím víc se zadlužíme, tím zdravější ekonomiku budeme mít.

Takže řekneme lidem, že dluhem léčíme covid. Třeba si při troše štěstí ani nevšimnou, že ve skutečnosti léčíme kulový, že kam vláda šlápne, tam sto let tráva neroste, a že covid je jen záminkou, nic než záminkou, pro gigantický dluh sloužící k nákupu volebních hlasů.

Ale hlavně nesmíme nikomu veřejně přiznat, že:

  • Veřejný dluh zabírá prostor pro soukromé investice, proto snižuje prostor pro budoucí hospodářský růst.
  • Veřejný dluh vede ke zvyšování nákladů na obsluhu veřejného dluhu – tedy snižuje prostor pro budoucí růst.
  • Veřejný dluh zvyšuje motivaci pro (stále méně nezávislou) centrální banku k nastolení extrémně nízkých či záporných úrokových sazeb – tedy nemorálně protěžuje dlužníky nad věřiteli.

Naproti tomu:

  • Škrty nechávají víc peněz soukromému sektoru na úkor veřejného – tedy zvětšují prostor pro hospodářský růst.
  • Škrty snižují přerozdělování, jehož podstatou je schopným brát a neschopným dávat – tedy zvětšují prostor pro růst.
  • Škrty zvětšují motivaci soukromého sektoru podnikat a pracovat – tedy vytvářejí prostor pro růst.
  • A škrty ponechávají plody práce schopným – tedy jsou vysoce morální.

Veskrze nemorální a ekonomickému životu ubližující veřejný dluh ještě nikdy žádnou ekonomiku na nohy nepostavil – to jen některé ekonomiky se dokázaly na nohy postavit dluhu navzdory.

Pro dluh není důvod. Právě naopak. Tenhle zbytečný dluh jen soukromý sektor likviduje. Oslabuje budoucí generace, protože po mnoho let a nejspíš desetiletí budou občané ČR zatíženi vyššími než nutnými daněmi, aby z nich spláceli dnes vyseknutý a zbytečný dluh. Dnes jsme se zadlužili na úkor budoucí prosperity.

Bohužel se nedá říct ani to, že by dluh „zachraňoval“ současný hospodářský růst. Ekonomika je v nejhlubší recesi za dobu existence ČR, a tuto recesi jsme si vyrobili zbytečně a uměle. A dluh recesi neodbourává, naopak jen agónii prodlužuje.

Konkrétní příklad? Za „normálnějších“ okolností by při recesi prudce vzrostla nezaměstnanost, bankrotovaly by slabé a historicky přežité firmy. Uvolněné pracovní síly by se přelily do nově vznikajících startupů. Nic takového se ale neděje, protože vládní dotace platí na dluh pracovní sílu za to, aby seděla doma a nepracovala. Nové firmy nemohou vnikat, protože jim chybí lidé. Ano, je to kuriózní, ale dnes v recesi není možné sehnat zaměstnance!

Ovšem nenechme si naivně namluvit, že pokud se zadlužovat nebudeme, pokud naopak provedeme žádoucí a potřebné škrty veřejných výdajů a vyhazování peněz, dostane nás to z krize. Nedostane. Krize má mnohem hlubší příčiny. Škrty jsou pouze nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro ozdravení. Ta pravá příčina dlouhodobé neefektivnosti ekonomiky má název epidemie kolektivistického myšlení.

Tento text cituje pasáže, které napsala M. Šichtařová pro knihu autorek Lipovská & Bobošíková: Aby bylo jasno, aneb vrátí se Marx a Lenin? (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Čeká Česko dluhová krize?

Pro letošek byl schválen rozpočet s deficitem 40 mld. korun – a dnes plán počítá se schodek 500 mld. Před pár dny Ministerstvo financí předložilo rozpočet na rok 2021. Podle něj budeme hospodařit se schodkem 320 mld. korun.

Posuzováno podle toho, že v minulých letech se schodky rozpočtu pohybovaly v řádech desítek miliard a najednou jsme ve stovkách miliard, vypadá to, jako by se náš stát chystal na třetí světovou. Jenomže – ministerstvo současně jedním dechem tvrdí, že pro příští rok počítá údajně s tím, že česká ekonomika už poroste (a nechme stranou, jestli se mýlí či ne).

Sekyra rozpočtu v řádech stovek miliard není ospravedlnitelná nikdy. Ale pokud stát plánuje sekyru v řádech stovek miliard a současně s tím tvrdí, že prý ekonomika poroste, je to zvrhlost.

A víte, co je na tom nejděsivější? Nemohu se rozhodnout, jestli je to vědomá ignorance faktu, že to zemi a jejím obyvatelům vysloveně škodí, anebo je to tak nebetyčná hloupost a neznalost ekonomických zákonitostí. Ať už jsou politici nevzdělaní, anebo jsou to takoví psychopaté, že jsou jim ničivé důsledky jejich jednání jedno, obojí je dost hrozivé zjištění.

Člověk by řekl, že poté, co Evropa zažila dluhovou krizi, si už každý politik dá pozor, aby nevstoupil znovu do téže řeky. Ale ne. Protože nepochopili vztah příčiny a následku, začali krize „léčit“ tím, co je vyvolalo. Otravu léčili jedem, který otravu způsobil. Z krizí vzniklých předlužením se pokoušeli dostat zvýšením vládních výdajů, tedy větším zadlužením. A pak se divili, že krize v roce 2008 byla největší za sto let. A následně v roce 2020 se diví, že dnešní krize je ještě větší než ta předešlá. Léčí ji další otravou: Ještě větším dluhem než dosud, který ještě víc konzervuje v ekonomice vše neefektivní. Místo toho, aby nechali přežité podniky zkrachovat a dovolili, aby vznikly nové technologické startupy, přišli s kurzarbeity, které platí zaměstnance bez práce, udržují při životě přežité podniky, a pracovní síla pak chybí tam, kde by mohly vzniknout nové firmy – ale nevznikají. Za deset let se politici budou divit znovu.

Když vznikala EU, politici i ekonomové věřili, že jednotlivé země EU se kvůli hranicím otevřeným pro obchod, kapitál i pracovní sílu navzájem sblíží. A že tedy také z pohledu věřitelů budou jednotlivé země navzájem zaměnitelné a stejně bonitní. Neboli že budeme-li coby věřitel půjčovat té které vládě, vyjde to vždy nastejno a budeme dostávat stejný úrok. Tolik k pěkné teorii, která nefungovala.

Praxe ukázala, že finanční disciplinovanost jednotlivých zemí se zásadně lišila. Pravděpodobnost nesplacení dluhů byla tedy u jednotlivých zemí také naprosto odlišná. Spekulanti například přestávali věřit, že zadlužení Italové půjčené peníze vrátí. To se začalo zrcadlit ve výnosech jejich státních dluhopisů. Logicky podstupuju-li větší risk, chci za takový risk větší odměnu. Neboli půjčuju-li někomu, u koho je vyšší pravděpodobnost, že mou půjčku nesplatí, chci za to jako bolestné zaplatit pořádný úrok.

Aby to Itálie vůbec ustála, musela dokonce do hry vstoupit Evropská centrální banka (ECB). Začala uměle vykupovat italské státní dluhopisy a vytvářet tak po nich falešnou poptávku. Tedy umělou poptávku po něčem, co skuteční investoři za danou cenu nechtěli. Je sice pravda, že vždy v minulosti centrální banky držely nějaké italské státní dluhopisy. Jenomže obvykle to bylo kolem 5 % jejich nominální hodnoty. V roce 2018 se ale podle dat agentury Bloomberg prvně od zavedení eura přiblížily centrální banky už 20 %.

ECB je tak nyní asi největším věřitelem Itálie. Žádná jiná instituce na světě, právnická ani fyzická osoba, nedrží italských dluhopisů víc. To není normální. Ještě by to šlo pochopit, kdyby italské dluhopisy držely zahraniční centrální banky v rámci devizových rezerv. Pokud je ale drží vlastní centrální banka, pak jejím jediným motivem je jen držet vládu nad vodou, aby nezbankrotovala.

To dokazuje, že dluhová krize eurozóny stále nebyla vyřešena dokonce ani před rokem 2020. A to rok 2020 přinesl další drastické navýšení dluhů a dokonce i v dosud celkem disciplinovaných zemích, jako třeba Česká republika! Kdyby dluhová krize eurozóny vyřešena byla, byly by si výnosy státních dluhopisů jednotlivých zemí velmi podobné jako v letech před rokem 2008.

To je velmi zásadní zjištění. Zkrátka eurozóna stále nefunguje tak, jak předpokládala teorie. Problém s předlužením jen zamaskovaly biliony eur uvolněných centrální bankou do oběhu a záporné úrokové sazby.

Jestliže ovšem dluhová krize není vyřešena, musí se dříve či později vrátit jako bumerang. Kdo to zaplatí? My – z našich úspor v penzijních podílových fondech, na daních, na záporných úrocích v bankách i na nedostupném, předraženém bydlení. A které země dluhovou krizi odskáčou nejhůř? Ty, které samy budou mít největší dluh. Už na něm usilovně pracujeme.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Americké volby: Blbý a blbější se perou

Zdánlivý hlad po levných penězích vedl v posledních letech k oprášení tzv. moderní měnové teorie. Ta navzdory svému označení „moderní“ existuje již desítky let, ale hlavním proudem ekonomie byla vždy z dobrých důvodů přehlížena jako fantaskní.

Na rozdíl od „staré“ či „klasické“ měnové teorie vychází moderní teorie z toho, že stát, který si půjčuje ve vlastní měně a současně je dostatečně velkou ekonomikou typu USA či Británie, nemůže zbankrotovat, protože si vždy vytiskne tolik peněz, kolik bude potřebovat. Stát podle teorie nemá získávat peníze z daní, ale z tisku peněz. Tím prý bude stále dostávat ekonomiku do bodu plné zaměstnanosti. Prostě vychází se z předpokladu, že stát má zákonný monopol na peníze.

Teorie vychází z toho, že daně jsou nutné vlastně „jen“ k tomu, aby obyvatelstvo poptávalo vládní měnu. Autoři evidentně chápou, že taková měna, která je tištěna jak na běžícím pásu bez dostatečného krytí, nebude populární. A tak donutíme obyvatelstvo k tomu, aby používalo tuto měnu a nepřešlo třeba na švýcarské franky právě tím, že po něm budeme chtít placení daní.

Tato podivná teorie vychází také z toho, že vytištěné peníze budou mít nulové úrokové sazby. Teorie sice připouští inflaci, ale strach z hyperinflace odmítá. Dál teorie také vychází z práva na práci. Stát v ní vystupuje jako poslední možný zaměstnavatel. Zjednodušeně řečeno, když uchazeč nedostane nikde práci, u státu ji dostane vždy.

Tolik tedy zběsilost zvaná moderní měnová teorie ve zkratce.

Dá se to říci i tak, že (zejména) Američané s moderní měnovou teorií objevují to, co východní Evropa už dávno zažila coby důsledek ruské bolševické revoluce a definitivně zavrhla jako nefunkční paskvil v roce 1989.

Předpokládám, že po přečtení těchto řádků si řeknete, že to je naprostý nesmysl a že nechápete, proč o něčem takovém mluvit. Nu – tak vězte, že tato teorie se stala v roce 2019 velmi populární a začali se na ni odkazovat mnozí politici po celém světě. Tato teorie totiž „odpovídá“ na problémy současného světa. Nabízí levici údajné řešení. A po tom, co přinesl rok 2020, se zdá pravděpodobné, že v dalších letech s ní bude koketovat politiků pořád víc.

A co je horší – také podle této fantaskní teorie začínají politici skutečně jednat. Už koncem roku 2018 byl v Americe představen plán nazvaný Zelený nový úděl (Green New Deal). Nejvíc ho prosazovala mladá hvězda amerických demokratů Alexandria Ocasio-Cortezová (označovaná často jen zkratkou AOC), o níž mnozí její fanoušci mluvili jako o budoucí prezidentce USA. Plán počítal s ohromnými investicemi, díky nimž údajně americká ekonomika opustí fosilní paliva a dramaticky sníží emise. A samozřejmě vycházel z moderní měnové teorie.

Pro ekonomy není zdaleka tak zajímavé, jak plán údajně sníží teplotu planety (nechme stranou, že z toho nevěřím jedinému slovu), ale kde na to chce vzít, protože tento pokus by byl samozřejmě extrémně drahý. Jakmile dostala AOC tuto otázku, přešla ihned v protiútok s tím, že Američané museli vynaložit biliony dolarů na zbytečné válčení a na daňové škrty pro bohaté, takže náklady na Zelený nový úděl už jsou proti tomu jako nic.

Pikantní na tom je, že když se ve stejné době dělal průzkum mezi předními americkými ekonomy, ani jeden z nich nepovažoval základy teorie za správné. A já dodávám, že ji považuju za extrémně nebezpečný paskvil, který by v krátké době přivedl každou zemi do rozvratu podobného tomu, jaký zažila kolem roku 2018 třeba Venezuela.

Co je to ale proti tomu, že teorii zastávají klíčoví lidé amerických demokratů a podporují ji už i někteří z jejich poradců? Co je to proti tomu, že zvítězí-li v amerických prezidentských volbách Joe Biden, Amerika tuhle medicínu nejspíš alespoň z menší části okusí?

No jo, ale je ekonomická medicína Bidenova rivala Trumpa vyznávajícího obchodního války o mnoho lepší?

Pámbu chraň Ameriku a s ní nás všechny. Protože touhle extremistickou levicovou ekonomickou utopií už se infikoval i Brusel. Evropská komise začala koketovat s hospodářskou politikou motivovanou nikoli ekonomickou efektivností, nýbrž rádoby zelenou agendou, již v roce 2019, tedy před krizí. A teď, jen co Brusel trochu přešla covidová horečka, zachvátila ho druhá vlna horečky zelené a „moderně-monetární“.

Celý eurový monetární systém, ve kterém od letoška eurozóna jede, je jen chimérou. Evropská centrální banka pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, který vykupuje. Dluh je financován penězi, které jsou kryté dluhem. Typická pyramidová hra.

Tak co, holenkové, kdo si vsadí na euro?

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vítejte v covidovém RVHP

Výraz oxymóron či protimluv označuje něco, co nedává logický smysl: suchý déšť, částečné těhotenství, sladká sůl, horký mráz.

Ještě donedávna mezi takové protimluvy patřily i záporné úrokové sazby nebo záporná cena peněz. Peníze v neprůstřelné logice klasického ekonoma nemohou mít zápornou hodnotu. Většina lidí pracuje proto, aby si prací vydělala peníze, za které si chce něco koupit.

Pokud jsou úroky jako cena peněz záporné, pak to znamená, že peníze mají zápornou hodnotu. Mají-li peníze zápornou hodnotu, znamená to, že práce má zápornou hodnotu. Má-li práce zápornou hodnotu, pak se nevyplatí pracovat. Nevyplatí-li se pracovat a nevyplatí-li se mít peníze, pak to znamená, že se nevyplatí si za tyhle peníze něco kupovat… neboli nevyplatí se kupovat si nezbytné věci potřebné k přežití? Podivné úvahy, že? Dostaneme se pak k tomu, že život snad má zápornou hodnotu…?

Jak by mohl! Ale v pokroucené logice centrálních bankéřů, v jejichž myšlení je možné, aby peníze měly zápornou hodnotu, to patrně možné je.

Vzpomeňme slov bývalého guvernéra americké centrální banky Alana Greenspana: „Pro výnosy amerických dluhopisů neexistuje žádná bariéra… Nula neznamená nic víc než jen číslo.“ Jak v dnešní době pravdivé! A důvodem je monetární politika Evropské centrální banky, která je zase motivována především snahou vyřešit dluhovou krizi a podržet v eurozóně jižní státy.

Kdyby tedy země nebyly sdruženy v eurozóně, nepomáhala by jim hromadně Evropská centrální banka, tudíž bychom v zemích jako Německo nečelili záporným úrokovým sazbám. A kdyby nebyly úroky tak nízké u sousedů, vypadala by jinak i situace u nás.

V poslední době říkám, že není do čeho investovat. Akcie i dluhopisy jsou drahé a v globální ekonomice panují značná rizika a nejistoty. Pokud pak porovnáme rizika a výnosy, nevidíme mnoho zajímavých investic.

A zdá se, že podobně to vidí více lidí. „Potěšilo“ mě, když jsem se dočetla, co píše médii opěvovaný Warren Buffett svým akcionářům: „Doufáme, že v nadcházejících letech přesuneme velkou část naší nadbytečné likvidity do podniků, které bude Berkshire trvale vlastnit.“ Jinými slovy, i podle Buffetta je vše drahé, a proto bude raději velebit to, co už má.

Svět se vskutku (nejen) po finanční stránce zbláznil. V USA měli až do začátku roku 2020 nejdelší konjunkturu v historii a mysleli si, že díky státním zásahům a sociálnímu inženýrství bude konjunktura ještě dlouho pokračovat a snad nikdy nepřijde recese. A pak byli náramně překvapeni, že recese, která přišla, byla obrovská. (Tak se alespoň řeklo, že za ni může pandemie, ačkoli ta ji jen trochu urychlila.)

V Evropě na počátku roku 2020, ještě před rozšířením pandemie, už v některých ekonomikách recese byla, a přesto nás představitelé eurozóny i EU přesvědčovali, že Evropě recese nehrozí, jen takové docela maličké dočasné zpomalení. Do toho jsme na počátku roku 2020 mohli pozorovat rekordně nízkou nezaměstnanost v USA, v Německu i v ČR, což je vždy poslední fáze konjunktury. A skoro nikdo se nevzrušoval a blížící se tsunami neviděl.

Ceny nemovitostí jsou v roce 2020 rekordní a cena peněz nebyla v dějinách lidstva nikdy nižší, protože výrazně záporné úrokové sazby jsou výmyslem stávající garnitury. Svět není normální. Na mnoha frontách čelíme nepřirozeným nerovnováhám. Má v tomto prostředí ještě smysl spořit a investovat?

Lidé jsou z toho často velmi frustrovaní. Přesněji řečeno – nejen z toho, že se prudce zvýšila rizika pro jejich osobní finance, pro jejich zaměstnání, pro jejich podnikání. Ale i obecně jsou stresováni covidovou hysterií. Prof. Höschl pro časopis Reflex tento týden uvádí, kolikanásobně se od počátku roku zvýšily různé druhy psychických poruch. Příčiny jsou zjevně v kombinaci všech výše uvedených faktorů. A tak je naprosto logické položit si otázku: Kdo za to může, že jsou lidé vystaveni takovému stresu? A protože jsem ekonom, pak se musím ptát: Kdo za to může, že ekonomika a úspory dostávají takový zásah?

Porovnali jsme s mými kolegy statistiky za několik měsíců, z různých oblastí ekonomiky a z různých zemí. A závěry mají poměrně trpkou pachuť. Na základě dat totiž můžeme konstatovat:

  1. Čím tvrdší epidemiologická opatření stát přijal na počátku roku, tím vyšší byly ekonomické ztráty na počátku roku.
  2. Čím tvrdší epidemiologická opatření stát přijal na počátku roku, tím vzniklo ve společnosti nižší promoření a imunizace.
  3. Čím byla nižší imunizace společnosti na začátku roku, tím silnější musí být (a taky je) druhá vlna nákazy.
  4. Čím silnější je druhá vlna nákazy, tím větší je následná spontánní uzávěrka ekonomiky (nemocní lidé prostě nepracují).
  5. A čím vyšší je dnes spontánní uzávěrka ekonomiky, tím větší jsou a budou ekonomické ztráty při druhé vlně.

Neboli když těchto pět bodů spojíme dohromady – a to je vážně libové zjištění – čím vyšší ekonomické ztráty stát na počátku způsobil svou administrativní regulací, tím vyšší spontánní ztráty zažijeme nyní při druhé vlně.

Čím víc – tím víc. Čím víc se do ekonomiky šťourá – tím hůř se všichni vespolek máme. Ano, skutečně se nacházíme v historicky unikátní době. Před rokem 1989 jsme zažili lecjaké ekonomické šílenosti, ale například ještě nikdy lidstvo nemělo zkušenost se zápornými úroky. Výraz záporné úroky byl dokonce považován za protimluv asi jako záporný čas. Vítejte v RVHP 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Překvapivý důsledek covidu: roste nerovnost ve společnosti

Až se jednou budeme dívat zpět na koronový rok 2020, budeme docházet k překvapivým závěrům. Najednou uvidíme souvislosti mezi věcmi, které teď, nazíráno z nitra krabice, nejsou tak docela přímočaře vidět.

Tak třeba je tu jeden neuvěřitelný paradox. Proč se vlády snaží zasahovat do ekonomiky? Protože většinou volají po nějaké podobě „sociální spravedlnosti a větší rovnosti“. Ponechme stranou, že oba výrazy – totiž spravedlnost a rovnost – jsou vůči sobě v protikladu. Rovnost není spravedlivá a spravedlnost se projevuje nerovností. Vezměme si z toho ovšem onu „rovnost“. Že nevidíte žádnou souvislost s koronáčem? Nu – vydržte chvilku.

Jestliže vlády víc zasahují do ekonomiky proto, aby zjednaly větší rovnost, dalo by se očekávat, že tedy výsledkem jejich snahy bude rovnost. Není tomu tak. Je tomu přesně naopak. Neboli tyto zásahy do ekonomiky dokonce paradoxně vedou k opačnému výsledku, než po jakém regulátoři toužili. Dá se to velmi snadno prokázat.

Různé průzkumy ukazují, jak se v čase mění struktura příjmů celé společnosti napříč různými zeměmi. Zatímco hodně lidí se domnívá, že sílí nižší třída, data v realitě říkají, že ta víceméně stagnuje. Její příjmy v roce 1970 tvořily 10 % příjmů v ekonomice a v roce 2015 to bylo 9 %.

Kdo chudne, je třída střední. Tedy právě ta, kterou by vlády chtěly mít nejsilnější. Její příjmy v roce 1970 tvořily 62 % všech příjmů v ekonomice, aby v roce 2015 klesly na 43 %. Naopak bohatne vyšší třída. Její příjmy vyskočily z 29 % celé ekonomiky v roce 1970 na 49 % v roce 2015.

A proč chudne střední třída? Je to dáno tím, že se kvůli sypání peněz do ekonomiky – neboli takzvanému kvantitativnímu uvolňování – dramaticky zvyšují ceny nemovitostí a nájmy. To rozevírá nůžky mezi těmi, kteří bydlí ve svém, a těmi, kteří bydlí v nájmu. Sociální nerovnost ve společnosti tím roste. Došlo to tak daleko, že to kritizují dokonce i pravicoví politici.

No – a jestli se nerovnost ve společnosti zvyšuje skrze sypání peněz do ekonomiky, ať už centrálními bankami, které je tisknou, nebo vládami, které si je půjčují, najednou začíná být souvislost s koronáčem víc než zřejmá. Čím vlády omlouvají, že se „musely“ letos tolik zadlužit? Čím centrální banky vysvětlují, že „musí“ zvýšit sypání peněz do oběhu? Bingo, koronáčem.

Jenomže růst napětí ve společnosti, kde se rozevírají nůžky mezi chudšími a bohatšími, není nijak žádoucí. Povede – a už vede – k rostoucím levicovým náladám a nesmyslným nápadům na další a další vše zhoršující regulace. Od vyvlastňování neobsazených bytů, přes regulaci ceny nájmů, boj proti Airb’n’b, až po rostoucí boj proti autům. Což bude nůžky opět víc rozevírat.

Rovnost či nerovnost ve společnosti měří tzv. Gini koeficient. Čím víc se blíží nule, tím je společnost víc rovnostářská. Teoretická a v praxi nedosažitelná hodnota jedna naopak znamená, že vše je vlastněno jen jediným jedincem a společnost rovnostářská není.

Data Eurostatu ukazují, že v ČR jsme podle Gini koeficientu za posledních devět let víc rovnostářští. Jen málo zemí má nižší index; pod námi bylo v roce 2018 z evropských zemí pouze Slovinsko. Naopak nejvyšší nerovnost byla v Bulharsku, a to opravdu hodně velká. To jsou ale z evropského pohledu svou velikostí okrajové země.

Jiným způsobem, jak se můžeme podívat na nerovnost ve společnosti, je změřit podíl majetku 10 % nejbohatších lidí na veškerém majetku společnosti. Podle dat OECD z roku 2017 v zemích OECD 10 % nejbohatších lidí vlastní 24,6 % ekonomiky. V ČR je tento ukazatel na 21,2 %. Na Slovensku je to jen 19,1 %, čímž se dostává pod slovinských 19,7 %. Slovensko je touto optikou nejvíc rovnostářkou vyspělou ekonomikou na světě. I na Slovensku je totiž obvyklé bydlet ve svém. To v Německu jsou na 23,2 %. Mimo EU je ale nerovnost výrazně vyšší. V USA vlastní nejbohatší lidé 28,5 % ekonomiky, v Indii 38,1 % a v Jižní Africe 48,1 %.

Velkou nerovnost většina lidí nevítá. Málokoho těší, když potkává na ulicích žebráky. Situace České republiky je tedy v mezinárodním porovnání celkem dobrá. Opravdu těžko se hledají důvody k opuštění této země, ačkoli mnoho věcí můžeme kritizovat. Máme dokonce nižší nerovnost než bohaté a veskrze socialistickou mentalitou nasáklé Norsko.

Nicméně je dost možné, že tyto časy skončí. Ceny nemovitostí a drahé nájmy rozdělí společnost na ty, kteří bydlí ve svém, a na ty, kteří bydlí v cizím. Ti, kteří budou platit drahé nájmy, budou relativně k ostatním chudnout a nůžky ve společnosti se rozevřou.

Sekundárním problémem vysokého nájemného je, že se lidé bouří a podporují extrémní politiky. Příkladem může být Berlín, kde ceny během posledních let prudce skočily nahoru. Většina Němců přitom žije v nájemních bytech a najednou nezvykle trpí. Levice proto už volá po zastropování nájmů, a to dokonce pod úrovní, která je v Praze.

Jenomže takové zastropování a další regulace nájemného bude situaci jenom zhoršovat a byty učiní ještě víc nedostupnými. Poroste černý trh s nimi, byty budou chátrat, developerům se nevyplatí stavět nové… Zkrátka čím víc budeme roztáčet kaskádu regulací, tím hůř bude v realitě bydlení dostupné.

Plyne z toho jediné: Centrální banky a vlády v koronahysterii způsobily situaci, kdy jsou byty stále víc nedostatkovým, respektive drahým zbožím – a není na obzoru rychlá změna.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kurzarbeit je zločinný

Tento týden jsme se mohli dočíst o tom, že vláda přerušila mimořádné jednání o kurzarbeutu, protože se mezi sebou poněkud porafala tři ministerstva.

Prezentováno to bylo jako velký průšvih, neb „stát s kurzarbeitem spěchá“, takže jej převelice trápí, že se neschvaluje hladce. Jen pro připomenutí, systém vymysleli soudruzi v Německu a jde o zkrácení pracovní doby při „nedostatku“ práce. (Proč slovo si nedostatek zaslouží uvozovky, vyjevím záhy.) Zaměstnavatel v tomto systému platí mzdu za odpracovanou dobu, stát zaměstnancům doplácí zbytek nebo aspoň část do plné mzdy.

Hm. Prý problém, že kurzarbeit nejde hladce. A víte co? Já tvrdím – navzdory všeobecnému opačnému přesvědčení – že na tomhle vynálezu není zbla dobrého. A hned z několika důvodů.

Tak především tímto způsobem se jen v lidech pěstuje veskrze socialistická, chybná, až zločinná představa, že mají nárok na něco za nic. V tomto případě nárok na peníze za to, že zůstanou doma a nebudou pracovat. Což není pravda. Ve vesmíru jaksi neplatí, že následek vznikne bez příčiny. Neboli hodnoty se nevyprodukují bez práce.

Zadruhé zločinná je tato logika i v jiném ohledu. Jasně se nabízí paralela s parazitem, který si zabíjí svého hostitele: Zdaníme lidi, kteří poctivě pracují. Tyto peníze stát formou výpalného zkonfiskuje. V dalším kroku stát vybídne firmy, aby se nezbavovaly lidí, pro které nemají práci. A v posledním kroku stát tyhle lidi, kteří sedí doma, zaplatí z peněz, které sebral těm, kdo pracují. Neboli platící lidé si nedobrovolně vydržují své nepracující. A tito nepracující nemají ani co by za nehet vlezlo nějaké motivace, aby si hledali jinou práci, ve které by mzdu dostávali za to, že opravdu pracují.

Zatřetí tímto způsobem se při životě uměle drží firmy, kterým se říká zombie: Tedy firmy přežívající jen díky státní podpoře nebo nepřirozeně nízkým úrokovým sazbám. Tyhle nesmyslně přežívající firmy v sobě vážou pracovní síly (toho času sedící na kurzarbeitu), takže chybí pracovní síla pro opravdu funkční, dynamické firmy, které by mohly ekonomiku táhnout. V podstatě se konzervuje archaická struktura ekonomiky. A proto je „nedostatek“ práce dost pofiderním výrazem.

Zombie firmy jsou obrovské zlo. Jedná se o firmy, které už dávno zbankrotovat měly, ale díky permanentní infuzi úvěrů se zápornými sazbami přežívají. Bank of America Merrill Lynch koncem roku 2019, tedy těsně před pandemií COVID-19 a novou krizí, odhadovala, že takových neživotaschopných firem je ve vyspělých ekonomikách kolem 13 %. Dnes jich bude – právě i díky kurzarbeitu – ještě víc. To kvůli nim se postupně se z evropské ekonomiky stává nefunkční, nekonkurenceschopný kolos typu bývalého RVHP. Tedy – ne že by zombíci vegetili jen v Evropě, ale je jich tu bezkonkurenčně procentuálně nejvíc.

Kvůli nim, kvůli jejich přežívání, kvůli umělému udržování lidí v neperspektivní práci a umělému udržování neperspektivních firem při skoro-životě, nemůže proběhnout „klasická“ krize, při níž podniky bankrotují, lidé jsou bez práce a státní pokladny bankrotují také. To je ostatně rovněž tím hlavním důvodem, proč stát k této politice přistupuje. Prostě chce, aby nikdo nebankrotoval.

Jenomže ekonomický systém potřebuje kontinuální přirozené ozdravování. Můžeme to přirovnat třeba k ekosystému: Jakmile z něj odstraníme přirozené predátory, ekosystém se vychýlí z rovnováhy a některé druhy se přemnoží. V případě ekosystému to většina lidí chápe. Chápe, že je nutné, aby v divočině žili vlci, protože jsou pro ekosystém nezbytní. V případě ekonomiky jde o nás samotné, a tak je těžší si tento fakt připustit. Ovšem i ekonomický systém potřebuje své „predátory“ a čas od času potřebuje krachující firmy. Pokud každou společnost v problémech vláda zachraňuje udělením dotací, bezúročného úvěru či kurzarbeitem, máme zaděláno na velký problém.

Na trhu tak nedochází k pročištění a přežívají slabé kusy, které nejsou schopny investovat a inovovat. Jen jsou stále zadluženější a zranitelnější, proto často samy žádají o regulaci svého odvětví, aby zabránily vzniku konkurence. Ekonomika tak nedokáže zvýšit svůj potenciál, nicméně brání inovativním podnikům v tom, aby převzaly otěže, protože kvalitní pracovní síla je vázaná v neperspektivních dinosaurech. To ostatně potvrzuje i studie Banky pro mezinárodní vyrovnání.

Často slýcháme provokativní otázku: „A které to jsou ty zombie firmy? Já žádnou neznám. Jmenujte nějakou!“ Tazatel si myslí, že tím ekonoma odzbrojí. Že když ekonom nebude umět žádnou zombie firmu jmenovat, bude to důkaz, že neexistují. Neboli důkaz, že regulace bezvadně funguje.

Chyba lávky. Dokud nezvýšíme úrokové sazby na normální úroveň, dokud nezrušíme kurzarbeit a neskončíme s dalším přerozdělováním peněz od schopných k neschopným či přímo lemplům, tyhle zombie firmy samozřejmě neodhalíme. Nemají na poštovní schránce vypálený cejch, aby byly pro každého snadno viditelné. Jakési podezření na zombie firmu může plynout snad jen z toho, že má dluh, a tento dluh neustále roluje – jeden dluh vytlouká novým. Ale ani to není nutně důkaz zombie firmy, to mohou dělat i firmy, které jsou na tom dobře. Jenom chtějí víc peněz na svůj rozvoj.

Tihle zombíci by se ukázali, teprve kdybychom zvýšili signální úrokové sazby centrální banky na nějakou v minulosti dlouhodobě normální úroveň – třeba dvě nebo tři procenta. A kdybychom zrušili všechny přihlouplé regulace trhu práce. Pak bychom viděli, kolik firem to není schopno ustát.

Bylo by to číslo dvojciferné.

Najednou by se ukázalo, jak velký parazitický organismus si hostitel živí.

A garantuju vám, že těm, kdo poctivě pracují a vydělávají, by se takové demaskování pravdy hrubě nelíbilo.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kterak kvůli koronáči a hysterii vlády nebude kde bydlet

Když vypukla pandemie koronaviru a vláda totálně zmrazila ekonomiku, vyrojily se okamžitě názory, že je mimořádná situace, která si žádá mimořádná opatření, a tak je tedy úplně jedno, jak velký dluh v letošním roce vláda vysekne.

Většina takových názorů vycházela buď z předpokladu, že když bude obrovský schodek rozpočtu „jednou“, nic se neděje, anebo z předpokladu, že veřejný dluh je vlastně jen nějaké fiktivní číslo, na kterém nesejde.

Oba předpoklady jsou chybné. Jakmile jednou pustíme veřejné finance z uzdy, těžko je už zkrotíme. Zadlužování se stane návykovým. A velký veřejný dluh rozhodně žádná legranda a pouhé číslo není. Pokud někoho dosud nepřesvědčil demonstrativní příklad Řecka, máme tu i příklady další. Zdaleka to totiž nebylo jen Řecko, kdo měl po roce 2008 nahnáno, jak hospodářskou situaci ustojí.

A už tu máme i první domácí statistiky. A vláda si za klobouk nedá, že jde hned o sérii nejhorších zápisů v historii samostatné ČR. Podle čerstvých údajů česká ekonomika ve druhém čtvrtletí kvůli karanténě mezičtvrtletně padala o 8,7 % a meziročně o 11,0 % – byl to nejdrtivější propad v historii samostatné ČR. A k tomu schodek státního rozpočtu ke konci srpna stoupl na 230,3 miliardy korun z červencových 205,1 miliardy korun. Loni ke konci srpna činil schodek „pouze“ 15,4 miliardy korun.

Byť slovo „pouze“ dávám do uvozovek, proti letošku těchto 15,4 miliardy působí doslova směšně. Letošní schodek rozpočtu za prvních 8 měsíců je natolik zbytnělý, že dosud rekordní zápis z roku 2009 (89,6 miliardy korun) působí jen jako nevinné zaškobrtnutí.

A teď to nejlepší: Paradoxně to stále není o tom, že by vyschly přítoky do státní kasy. Příjmy rozpočtu ke konci srpna meziročně klesly „jen“ o 40,4 miliardy korun, a to navzdory oné velmi hluboké recesi. V tom problém vůbec není. To jen na výdajové straně byla otevřena stavidla! Výdaje rozpočtu meziročně stouply o 174,5 miliardy korun. Vláda se evidentně snaží ze všech sil, aby schodek letošního rozpočtu skutečně narostl až ke schváleným 500 mld. korun.

A ne, není to jedno, protože by šlo o mimořádné opatření v mimořádné situaci. Obecně se totiž dá shrnout: Výsledkem prudkého nárůstu veřejného dluhu během krátké doby je rychlý nárůst rizika, že se stát do desetiletí nebude schopen financovat. To zase vede k tomu, že dojde na krachy firem. Začne růst nezaměstnanost. Dojde k prudkému poklesu nejen úrokových sazeb, ale i výnosů u různých penzijních fondů, podílových fondů a podobně. Tedy úspory, které lidé vložili do těchto fondů, začnou mizet. Inflace a ztráty těchto fondů najednou požerou celoživotní úspory. Byty se stanou ještě dražšími a nedostupnějšími. To ještě zvýší sociální pnutí a rozevře nůžky ve společnosti… A na počátku byl jen prudký růst veřejného dluhu.

Jak je to možné? Snadno: Aby totiž byl předlužený, tedy nedůvěryhodný, stát schopen dál si půjčovat na dluh, jde mu centrální banka na ruku a uměle udržuje úrokové sazby záporné nebo nepřirozeně nízké. No a záporné úrokové sazby zase vedou i k takovým zvrácenostem, jako je třeba záporná hypotéka.

Tu začaly v  Evropě některé banky nabízet už v roce 2019. Jyske Bank nabízí desetiletou fixaci při sazbě minus 0,5 %. Jinými slovy, když si půjčíte na nemovitost, budete splácet jako normálně, ale přestanete splácet o pár měsíců dřív, než by bylo normální, protože nebudete platit úroky. Naopak se vám kus jistiny jen tak „sám od sebe“ umoří.

To zní na první pohled lákavě. Na druhý pohled to ale zní hodně varovně, protože výsledkem této politiky je, že lidé budou ochotni se ještě víc zadlužit a již tak vysoké ceny nemovitostí ještě dál stoupnou! Již v roce 2019 byl trh s nemovitostmi v Evropě velmi přehřátý a zejména ve velkých městech jsme mohli jednoznačně mluvit o cenové bublině. Ta kvůli záporným úrokovým sazbám v dalších letech těžko splaskne. Banky jsou tím stále víc tlačeny do rostoucího rizika.

Banky tak vlastně musí – aby přežily – poskytovat úvěry i velmi rizikovým dlužníkům. Tím se ovšem jejich bilance zhoršují. A tím se banky stávají stále méně bezpečnými i pro ty, kdo si chtějí jednoduše uložit peníze.

Záporné hypotéky ještě víc zdražují bydlení a činí ho stále nedostupnějším. Na obzoru přitom není žádná změna. Neplatí, že když si počkáme, bydlení zase zlevní. Spíš z dlouhodobého pohledu platí, že čím déle budeme čekat, tím víc bydlení zdraží.

Dochází-li tedy k rychlému nárůstu dluhu státu, zpozorněte. Přesuňte peníze do co nejbezpečnějších investic. Dokonce ani jindy zatracované hotovostní peníze pod polštářem nejsou v takovou chvíli vůbec špatným nápadem. Obzvláště peníze prověřených zemí, tedy třeba americké dolary.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Bude lépe. Zase budeme všichni mít stejné nic.

Někdy mám pocit, že jsme ekonomikou blesků z čistého nebe. Možná si ještě vzpomenete na kauzu hromadných žalob proti bankám nebo pojišťovnám – přišly „z ničeho nic“. A teď nám z ničeho nic hrozí další vlna žalob.

Mohlo by jít o vlnu žalob proti zaměstnavatelům, že nevyplácejí všem lidem na stejné pozici stejnou mzdu.

Bleskem z čistého nebe byl tentokrát rozsudek soudu, podle kterého Česká pošta postupovala protiprávně, když svému řidiči v Praze vyplácela mzdu o 3000 Kč hrubého vyšší než kolegovi v Olomouci, který vykonával stejnou práci. Česká pošta, byť státní podnik, zkrátka žila v představě, že žijeme v kapitalismu, kde cenu určuje nabídka a poptávka. A na nabídce a poptávce logicky závisí i cena. Neboli mzda, tedy cena práce.

Česká pošta, byť státní podnik, ví, že když nabídne v Praze stejné mzdy jako v Horní Dolní, nikoho do práce nesežene. Jednou už jsou v Praze vyšší životní náklady, a tak jsou tu taky vyšší mzdy. Naopak když pošta v Horní Dolní vyplatí stejnou mzdu jako v Praze, nebude řádným hospodářem, protože nemaximalizuje zisk, a mohla by se tedy dostat do křížku se zákonem, protože plýtvá veřejnými penězi získanými z výpalného s názvem daně.

Soud byl ale jiného názoru.

Čistě akademicky by mě zajímalo, jakého názoru by byl stejný soud, kdyby někdo jiný podal jinou žalobu na poštu, že po splnění prvního rozsudku nesplňuje pošta jiný zákon ukládající jí jednat jako řádný hospodář. Negoval by druhý rozsudek rozsudek první???

Ať tak či onak, požadavek soudu na vyplácení stejné mzdy ve všech regionech přímočaře ignoruje fakt, že jsme stále ještě tržní ekonomikou, ačkoli se mnoho lidí snaží o návrat k socialismu. Ignoruje fakt, že v nabídce a poptávce po práci regionální rozdíly existují. Tváří se, že když se budeme tvářit, že něco neexistuje, existovat to nebude. Tváří se, že když se budeme tvářit, že nezaměstnanost je v Praze a v Karviné stejná – asi si tu statistiku úřady práce nějak zfalšují, či co.

Asi vás tentokrát překvapím, ale v tomhle konkrétním případě České pošty nemám s rozsudkem zas tak velký problém. Jistě, je to Kocourkov. Jistě, jeden princip neguje druhý. Ale co by člověk asi tak čekal od státu? Efektivitu? Logiku? Tržní jednání? Pak by to nebyl stát. Ve státním je to taková bída principiálně, že tady už není moc co pokazit.  Lidé totiž už dočista ztratili schopnost rozlišovat mezi soukromým a státním. Pošta je státní podnik – a tedy nepodniká na základě normálních tržních principů, ale naopak tržní principy svou existencí boří.

Chtít po státním podniku, aby platil v každém regionu jiné mzdy, je sice z tržního pohledu výsostně logické, ale taky je to asi jako chtít po Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, aby v každém okrese vyplácelo jiné dávky v nezaměstnanosti nebo jinou rodičovskou podle velikosti životních nákladů. Vždyť i to, že státní pošta zaměstnává státní zaměstnance, je svého druhu sociální politika. Takže se na to musíme podívat jinak:

Chyba není v tom, že pošta coby státní podnik má nařízeno platit všude stejnou mzdu. Chyba je v tom, že pošta coby státní podnik stále ještě existuje a nebyla dosud zprivatizována. Pak by jí do mezd neměl nikdo mluvit. A právě tady začíná onen problém.

Řada lidí totiž rozsudek vnímá jako precedent i pro soukromý sektor. A to je průšvih. Hospodářská komora proto už vyzvala zaměstnavatele, aby zkontrolovali svou stávající mzdovou strategii. Najednou se leckteré firmy lekly, že možná nevědomky nedodržují zákon.

Není divu, že podniky jsou zmatené. Máme tu ještě kapitalismus, nebo už přišel socialismus? Rozhoduje ještě nabídka a poptávka, nebo už tu máme centrální rozhodování o výši mezd, po kterém přijde i centrální plánování dalších cen? Někomu by mohlo přijít nespravedlivé, aby v Olomouci měli stejné mzdy jako v Praze, ale nižší nájmy. Možná se pak bude nějaký Pražák soudit, že chce nájmy jako v Olomouci. Tohle by nebyl precedent jen pro zaměstnavatele. Jakmile se s ní jednou začne, zločinná rovnostářská ideologie se rozlije po celé ekonomice.

Zástupci podniků proto chtějí zpřesnění zákona. To ale znamená zase víc byrokracie. Zákony by měly být jednoduché a jasné všem. Pokud potřebuje zákon zpřesnění, je k ničemu. Vůbec neměl existovat.

Je to další klacek pod nohy podnikatelskému sektoru. Pokud začneme vyplácet všem stejnou mzdu, bude trh nepružný. Nikdo se nebude snažit. Proč by to dělal? Ekonomika neporoste. Jsme tam, kde jsme byli před třiceti lety. Rovnostářství nefunguje. Rovnostářství je cesta k neefektivitě a chudobě.

A teď perla: „Pokud má zaměstnavatel zájem zohledňovat u svých zaměstnanců životní náklady, jimž jsou tito zaměstnanci vystaveni, měl by využívat jiné nástroje realizované mimo vlastní mzdu, jak kompenzovat zvýšené životní náklady v určitých regionech, aniž by docházelo k neodůvodněným diferenciacím ve mzdách – třeba ve formě příspěvku na bydlení.“ To je věta hodná politika. Taky ji po rozhodnutí soudu řekl prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Tedy politik.

Jinými slovy, budeme zase švejkovat a vymýšlet, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mohli bychom dát sice všem lidem takovou mzdu, jakou si podle tržního ocenění zaslouží, ale my si to zkomplikujeme. Dáme lidem stejné mzdy a pak jim dáme různé bonusy, příspěvky a jiné nesmysly, abychom se dostali ke stejnému výsledku, jenom aby to tak nevypadalo. Jenže trh je u socialistů sprosté slovo. Závist je svině a je ještě větší, když ji politici podporují levicovou ideologií.

Je to ovšem zločinná ideologie. Zavádí představu, že je správné, aby lempl měl stejně jako dříč. Že je správné mzdu si nárokovat, nikoliv zasloužit. Podporuje představu, že na nějakou životní úroveň je nárok. Něco vám řeknu. Nikdo, žádný zaměstnanec, nemá nárok po mě jako zaměstnavateli žádat zvýšení své mzdy se slovy: Mám vysoký nájem! Mám děti! Jsem samoživitelka!

Jediné, na co má každý nárok, je nabídnout mi obchod: Každý má právo mi jako zaměstnavateli nabídnout svou práci. A pokud se dohodneme na ceně práce, která bude nižší, než jakou hodnotu má pro mě nabídnutá práce, máme právo obchod uzavřít a podepsat pracovní kontrakt. Nic víc, nic míň. Jak prosté. Jak průzračné. Jak morální.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Policie je mrtvá, ať žije anarchie!

Evropská zelená mládež se patrně vzhlédla v Americe. V USA po smrti černocha George Floyda protestující (a rabující) sehráli pokus o „bezpolicejní zónu“. A komu by se zdálo, že USA je daleko, může juknout přes hranice.

Německá zelená mládež aktuálně navrhuje policisty coby „pachatele v uniformě“ odzbrojit a částečně nahradit sociálními pracovníky, kteří by dobrou radou či prevencí lidi usměrňovali a rozmlouvali jim špatné jednání.

Famózní myšlenka! Od teď už budou lidé hodní, nebudou krást a zabíjet. Místo násilí budou v ulicích kouřit trávu a zavládne ráj na zemi. Těm, kteří by náhodou chtěli všeobecnou pohodu narušit, bude domluveno a možná jim bude povolena i nějaká kapku tvrdší molekula než THC na uklidněnou. Dokonalé!

Něco podobného už před lety vyfantazírovali tvůrci filmu Demolition Man. To, co kdysi vypadalo na stříbrném plátně jako dobrá fantasmagorie, se o dvacet let později naplňuje. Ve filmu je zobrazena společnost odmítající násilí do té míry, že s ním časem přestala být schopna vůbec zacházet a čelit mu. Takže když se v moderní nenásilné společnosti budoucnosti náhle objevil kriminálník z minulosti, začal společnost úspěšně rozkládat, protože společnost se už neuměla bránit. Policie byla naprosto paralyzovaná.

A příklad ze Seattlu ukázal, že bez policie to nejde ani dneska. Anarchistická autonomní zóna musela být po pár týdnech kvůli vzestupu násilí vyklizena. Kdo by to byl řekl…? (Zn.: Sarkasmus.) Bezpráví v zóně se stalo neúnosné. Politici však vycítili společenskou poptávku jít policistům po krku, a tak jim začali osekávat rozpočty a platy do té míry, že historicky první afroamerická náčelnice v čele seattelské policie odstoupila ze své funkce. Podsouvat jejímu odchodu rasový podtext sotva někdo může. To jen Amerika ve svých sociálních pokusech už zašla příliš daleko.

Archaickou zkušenost máme i v ČR. Jistě si pamatujete, jak u nás před dvaceti lety zasedal Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Tehdy mírumilovní levicoví aktivisté zavítali do Prahy, aby bojovali proti globálnímu kapitalismu, což si představovali mimo jiné tak, že rozbijí výlohy nadnárodních korporací. Tehdy se policie snažila chránit provozovnu McDonald’s v centru Prahy. Nicméně byla zahnána na ústup – a to tehdy ještě směla být vyzbrojená. Budoucí neozbrojení policisté budou moci na násilníky tak maximálně pokřikovat: „Rozejděte se, vy ošklivá káčátka!“ A ti odvážnější policisté možná i vylezou z úkrytu.

Reakce na kult likvidace „zlých policistů“ je logická: Amerika se již vyzbrojuje. Lidé si na vlastní pěst kupují zbraně a střelivo, protože pochopili, že stát přestává plnit jednu z trojice svých jediných užitečných funkcí: policie, soudy, armáda. Neboli ochrana policií před vnitřními zločinci, ochrana a prosazování smluv skrze soudní systém a ochrana armádou před vnějším agresorem. Tři funkce státu, které brání rozpadu civilizace. Tři jediné omluvitelné, skutečné, nutné funkce státu.

A namísto toho mladí levicoví liberálové nárokují milion falešných, domnělých práv, dávají státu milion zločinných pravomocí zasahovat do životů lidí, kterým stát má sloužit, ale berou mu ty jediné ospravedlnitelné a nutné funkce. Funkce, bez nichž se každá společnost musí propadnout do anarchie a doby předindustriální a kmenové. Do války tlup na úrovni rovníkové Afriky.

Mladí Němci, kteří volají po zrušení policie, tedy vlastně chtějí zrovna takový rozpad státu i v Evropě. Jestliže ale mladí levicoví (a zelení) liberálové přijali logiku, že policajti jsou legalizovaní zabijáci, musí si logicky to samé myslet i o armádě. Skoro jako by se melouni inspirovali u americké trashmetalové kapely Megadeth, která ve skladbě Captive Honour zpívá:

Když zabiješ chlapa, jsi vrah,

Když jich ale zabiješ hodně, jsi dobyvatel.

Demolition Man byl ale vizionářský v mnoha ohledech. Pamatujete si na sexuální scénu, v níž se Sylvester Stallone těšil, že si po letech užije, aby zjistil, že v budoucnu bude sex bezdotykový? I to se už naplňuje. Zdravotnické úřady v Kanadě a Spojených státech totiž doporučují kvůli koronaviru využívat při sexu co nejvíc „bezdotykový“ přístup a mýt si po sexu ruce nejméně dvacet vteřin… To vše pro minimalizaci rizika nákazy. Tedy údajně. Vkrádá se myšlenka, že skutečným motivem je něco jiného: Politik, který prošel volbami, byl zbabělec, bál se rozhodnout sám, tak přesunul tíhu rozhodnutí na epidemiology, kteří volbami neprošli a v životě k moci nepřičichli. A ti z náhlé moci – zblbli.

Takže tu máme vyhlídky na anarchistickou levicovou společnost bez policie, bez armády a se sterilním sexem v rouškách a ve vaně s dezinfekcí. No – dobrou chuť.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.