České polosocialistické zdravotnické peklo

Vy jste si někdy mysleli, že bez kapitalismu může existovat prosperita? Že bez kapitalismu je možné zajistit fungující služby chudým? Že bez kapitalismu může fungovat vyspělé zdravotnictví? Tak tedy já tvrdím, že nemůže. Kapitalismus je podmínkou prosperity.

Když jsem byl v Afghánistánu, jednu věc jsem v téhle zemi paradoxů pochopil v jasných barvách. Afganistán je úžasná Petriho miska na zkoumání různých socioekonomických souvislostí. A já měl unikátní příležitost nahlédnout pod pokličku zdravotnictví právě v této zemi ztýrané válkou plnou lidí bez našich návyků, disciplíny a kompetencí. Státní zdravotnictví tam prakticky neexistuje. Možná proto, že tam prakticky neexistuje stát.

Ale nedělám si iluze, státní řešení čehokoli, kdykoli a kdekoli je zaručeně to nejhorší a nejdražší. Takže i Afgánci přišli na to, že i když nemají zdravotnictví, mohli by mít ministerstvo zdravotnictví, aby to neexistující něco dobře regulovalo. Rozuměj: korumpovalo.

Američané v rámci svého konceptu „nech je namlsat, zbohatnout, zlenivět a oni přestanou válčit“, nainvestovalo miliardy i do zdravotnictví. Postavili v Kábulu veliké, 7patrové prosklené budovy za dolary. Sklo a beton, rovné linie na pouštní cestě z prachu a písku působili trochu jako sci-fi. Jeden z mnoha projektů byla slavná transfuzní stanice. Vím o něm dost, protože se v celém projektu angažoval můj tehdejší šéf, Němec a odborník přes laboratorní techniku Christian Diering.

Christian vyspecifikoval Afgháncům lednice na krevní deriváty, ale ti na ministerstvu byli nějak chytřejší než odborník na laboratoře. Zjistili, že lednice lze koupit za desetinu ceny. Devět desetin se kamsi ztratilo a koupily se domácí ledničky z Indie. Pak se rozjelo transfuzní centrum. Krevní deriváty ležely v lednicích na zeleninu, které máte doma. Za další týden již přicházely první žloutenky a první selhání různých orgánů. A tak si ministerstvo povolalo Christiana na audit. Jak já pak slyšel Němce nadávat, to neuslyšíte už nikdy. Na problém přišel. Potíž je v tom, že laboratorní lednice, které mělo ministerstvo koupit, jsou tak drahé, protože mají pohonnou jednotku mimo chladící prostor, a tedy uvnitř nejsou žádné vibrace. Domácí chladnička se neustále trochu klepe, což nevadí vaši brokolici, ale krvinkám to už vadí, takže se rozpadnou. A Afghánci nejen že nepoznali hemolytickou krev, nejen že jim na to kompetence nestačily, oni dokonce hemolytickou krev podali desítkám pacientů.

Na naší klinice jsme dělali malou, ale celkem čistou medicínu. Nelhali jsme, říkali jsme pravdu, používali originální německé léky. Sice jsme obcházeli všechna možná ministerská nařízení, ale základem vždy bylo bezpečí pacientů a „především neuškodit“. Zatímco stát reguluje v zájmu bezpečí všechno, ale de facto škodí, kde se dá.

Někdy jsme museli poslat pacienta na CT do místní francouzské nemocnice s afghánským personálem. Měli sice drahé francouzské stroje, ale už po několika měsících jsme přišli na to, že se nevyplácí jim kohokoli posílat. CT stroj měli a asi ho i občas zapnuli. Jenomže neustále nám přicházel stejný popis vytištěný ve Wordu. Pořád jeden stejný nález u všech pacientů. Pustili mašinu, udělali obrázky, vytiskli popis z počítače. Nikdy neměli radiologa, který by rozuměl anatomii, patologii a který by CT uměl odborně popsat. No a co, že? Po čase pak jaksi CT přestalo i fungovat, protože neměli ani techniky, kteří by stroj uměli servisovat. A pak kvůli několika drobným součástkám vyřadili celý milionový stroj úplně. Přišli totiž na to, že aby mohli tisknout popis z Wordu, vlastně ten stroj ani nepotřebují zapínat.

Stroje a mašiny za desítky miliónu stály nefunkční v budovách ze skla uprostřed pouště. Po čase budovy přestaly svítit, protože Afgánci v nich nebudou měnit žárovky. A pak už se jen hromadily odpadky a nemocní se začali vracet do hliněných budov k šamanům.

Tam si uvědomíte ten zmar. Medicína je jako živý organismus skládající se ze spousty malých a drobných součástí. Nelze ji nakoupit v zahraničí a přivést v kontejneru. Buduje se generace. Třeba takový chirurg, i největší odborník a specialista, je úplně ztracen bez anesteziologa a radiologa. A anesteziolog a radiolog zase potřebují techniku. A technika potřebuje techniky. A to vše potřebuje IT a elektřinu. A všichni se musejí vzdělávat ve školách.  Jeden obyčejný rentgen znamená, že musí fungovat celá infrastruktura od základní školy až po university. Nejde to koupit, nejde to dovézt a nejde to postavit za rok. Tohle umí jen kapitalismus a milión drobných vztahů a dobrovolných dohod, které přináší užitek všem.

Už slyším, jak brouci Pytlíci zase mudrují, že privátní zdravotnictví je moc drahé a není pro všechny. Vždy se musím usmívat, jak dotyčný dohlédne jen do první zatáčky, ale nechápe systém jako celek. Nejde o to, kdo je majitel kliniky v socialistickém zdravotnictví; jde o to, jak funguje kapitalismus jako systém. Jak se shromažďují peníze na provoz zdravotnictví a jak se rozdělují.

Pokud úředník rozhodne, že v Ústí nad Labem mohou být dva Da Vinci Roboti za desítky miliónů, ale v Rumburku nebude fungovat interní oddělení, je to jako epizoda ze seriálu Nedostatek dámských vložek II. Další selhání centrálního plánování v praxi. Ne, opravdu nám nechybí jedna drahá klinika na estetické operace poprsí v privátních rukou. Nám chybí především trh, který na rozdíl od úředníka rozklíčuje, co potřebuje 10 miliónů občanů.

Ano, česká společnost je bohatá a sofistikovaná, není to hloupý Afganistán, kde se nemocným lidem podává šlehaná krev a nefunguje nic. Mnohé tu už funguje, sice špatně a dráž, než jak by stejné peníze alokoval trh, ale stále se máme líp; u nás se už krade chytře. Ale kde vznikla ona pověra, že je privátní zdravotnictví drahé?

Víte, privátní zdravotnictví stejně jako privátní školství musíte platit dvakrát. Jednou vás okrade stát na povinném pojištění a podruhé si platíte kvalitní službu. Kdyby stát neokrádal občany vůbec a nechal jim svobodný výběr o pojištění i o privátních klinikách, dá se věřit, že efektivnější alokace peněz by vedla k celkovému poklesu nákladů.

Ding ding, socialistům zvoní alarm: jasně, a jako v USA by chudáci umírali na silnici. Jenomže to, že je zdravotnictví víceméně tržní, nevylučuje nutně nějakou solidární politiku. Příkladem je Singapur, kde si stát pronajímá od soukromého sektoru kapacity, aby se postaral o slabší. Trik je v tom, že trh se postará o efektivní, moderní a levné zdravotnictví, a stát už si jen pronajme jeho segment pro nejchudší. Ale jak stát začne kupovat ledničky nebo roboty, začíná katastrofa a umírají lidé.

Trh vážně nejde obelhat ani přelstít. A ani o lidech to není. Sebelepší a nejhodnější úředník na světě nedokáže plánovat potřebné přístroje a zaměstnance a služby ve zdravotnictví tak jako stovky a tisíce malých podnikatelů motivovaných ziskem. Afganistán je krásný pokus o stát; laboratoř toho, jak centrální plánování tragicky naráží na všech frontách. Jak korupce a diletantismus jsou nedílnou součástí všech státních struktur. A vždy to úporně napravují drobní lidé v tržním prostředí a socialisté je za to nenávidí, protože dokola ukazují impotenci jejich ideologie v plné nahotě.

Ani nemocnici v Rumburku by nezachránil soukromý majitel. Taky si to Penta, Agel, EUC a ostatní dobře spočítali, žádný z nich ji nechtěl ani zadarmo. V regulovaném zdravotnictví nelze dosáhnout zisku. A ztráta znamená, že se věci budou dělat špatně a nakonec to zaplatí daňový poplatník. Tady už socialista zase namítá: bez regulací se nebudou dodržovat pravidla, pacienti nedostanou správnou dávku léku, nebudou je hlídat vzdělané sestry, ozáří se velkou dávkou záření, protože nebudou limity! A víte, že pravidla se nedodržují ani teď? Je veřejným tajemstvím, že se ve zdravotnictví už 20 let nedodržuje Zákoník práce. Zatímco kamioňák si musí dát po 4 hodinách pauzu a po 9 hodinách musí povinně několik hodin stát, v Česku je běžné, že lékař pracuje 80 hodin kuse! Jak je možné, že v systému plném pravidel, které nás „chrání“, aby bylo zdravotnictví bezpečné a pro všechny, stát ve svých nemocnicích nedodržuje vlastní pravidla?

Nakonec i ten socialismus měl jisté kouzlo: Vzdělalo se tolik lékařů, kolik politbyro rozhodlo. Lékaři dostali umístěnky do nemocnic, kde chyběli. Vše rozkazem. Nikde nechyběli. A systém fungoval líp než ten dnešní. Tedy pokud jste taky ochotni akceptovat mučírny STB ve sklepě, střelbu do živého na hranicích, popravy disidentů, selekci nepohodlných a zákaz studia nevhodným, technologické zaostávání a propadávání do středověku. A pokud víme, že polosocialismus nefunguje a socialismus funguje jen chvíli a za cenu poprav, násilí a totální izolace, jediné řešení je kapitalismus.

Pokud zdravotnictví zruinujeme – a my ho ruinujeme již několik let – nepůjde jednou dotací nebo investicí opět vybudovat. Tak jako nejde koupit zdravotnictví v Afganistánu za americké dolary.  Nepůjde dovézt nové stroje, nové lékaře z Ukrajiny a Bangladéše, nové sestry z Rumunska. Nic proti cizincům, pokud máte skvěle fungující stroj, cizinci se skvěle začlení, naučí se a splynou se standardem. Pokud ale nemáte standard, pokud nemáte systém, pokud nemáte fungující celek, skupina dovezených cizinců ho ze dne na den nevytvoří. Jak zpřetrháte jemná vlákna vazeb mezi technologickými podniky, vzděláváním, nemocnicemi a ambulantními specialisty, budete je obtížně vytvářet.

Můžete postavit v Rumburku novou nemocnici za miliardy korun, můžete dovézt 20 ukrajinských lékařů a 100 ukrajinských sester, dát jim kurzy češtiny a doučovat je lege artis medicínu – ale myslíte, že to vytvoří fungující zdravotnictví? Myslíte, že škody napáchané chybnou alokací zdrojů, jako například kupování nekonečně drahých a nepoužívaných robotů, které stojí někde ve sklepě v Ústí nad Labem, a ignorování drobných každodenních investic do fungující nemocnice v Rumburku lze jako mávnutím proutku vyřešit jednou investicí? V Afganistánu to zkusili. Zkusili vytvořit fungující zdravotnictví rozhodnutím shora. A fakt to dopadlo hrozně. Já u toho byl. Tohle není cesta. Ani v Kábulu. Ani v Česku. Nefunguje to.

Myslíte, že řešením je neustále ve volbách volit ty, kteří slíbí větší dotaci do totálně rozklíženého systému? Myslíte, že politici zařídí nemocnice nebo zdravotnictví? Ti stejní politici, kteří kupují ledničky šlehající krev? A už vás někdy napadlo volit politika, který by řekl: deregulujme? Nechme lékaře léčit, firmy investovat, nemocnice vydělávat, přestaňme je danit, přestaňme je regulovat. A do týdne je tu investor, co nabídne novou nemocnici tam, kde chybí, jen proto, že je to díra na trhu.

Nějak máme k takovým řešením nedůvěru. Protože privátní zdravotnictví je „přeci“ moc drahé, protože stát „přeci“ myslí na ty nejchudší a v USA umírají lidé na ulici. Jenomže je to jinak. Výhoda kapitalismu tkví v tom, že bez emocí a ideologie se stara o směnu, využití a rozdělení zdrojů a o prosperitu. Je kompatibilní s jakoukoli kulturou. Tak, jak to stát nikde z principu věci nemůže dokázat.

Autoři tohoto textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Lidé chtějí okovy

Myslíte, že v Afghánistánu se odehrála tragédie, kterou nešlo předvídat, a která je pro tamní obyvatele děsivá? Kdepak. Vítězné tažení Talibánu je jen zrcadlem toho, že tamní lidé nejsou zase tak moc proti.

Bylo to v letech 2009 a 2014, kdy mne osud dovedl do Afgánistánu. Do země, o které se donedávna nemluvilo, ze školy si ji nepamatujete a dlouho by vás zaboha nenapadlo, že budete vědět, jak se tam jmenuje hlavní město.

Poprvé jsem se strašně těšil jako mladý lékař na misi PRT do Afgánského Lógaru. PRT znamená, že pomáháme a stavíme novou civilizaci; ale já si v uniformě užíval spíš hru na vojáčky a prožíval údernou sílu aliančních vojsk. Ne – neřeším, kdo udělal jaké politické rozhodnutí, jestli jsme tam být měli, nebo ne, jestli bojujeme proti terorismu, nebo jsme spíše okupanti. Nerelativizuju ani terorismus, ani mezinárodní politiku. Bylo to prosté: měl jsem uniformu, byl jsem mladý, nadšený do všeho a neměl strach z ničeho. Ani z Talibánu.

Z naší základny SHANK jsem koukal na vysoké hory Pamíru (nebo Hindukúše? V tom aby se v tom jeden vyznal). A nemohl jsem pochopit ohromný rozměr té země. Nejen geograficky, ale i spirituálně. To víte, jsem prostý kluk z Krkonoš a nejvyšší hora pro mne vždy byla a bude Sněžka. Toužil jsem se těch hor dotknout, přiblížit se jim nebo nad nimi letět v paraglidovém kluzáku a splynout s nimi. A letět v Chinooku nebo Black-hawku bylo taky cool a mělo to co do sebe. Jediné, co mne neustále svíralo, byl plot.

Ten plot nás chránil. Koneckonců občas nás ostřelovali podivní lidé podivnými raketami, aniž by o nás cokoli věděli. My o nich taky věděli málo. Nás to moc netrápilo, protože se stejně většinou netrefili. A než se stihli naučit trefovat, Američané jim tam cosi hodili a oni se už nikdy neozvali. Po čase to zase přišli zkusit jiní, stejně marní.

Ale jo, nastaly i tragédie. Naše kluky, kteří tam zůstali anebo tam nechali končetinu, si pamatuji dodnes. Pořád to budou naši kamarádi. Nepřišli válčit, přišli bránit Afgánce (i sebe) před těmi zlými. Možná to celé někdo pochopil jinak – ale ti jednotliví kluci nepřišli škodit. Chtěli jsme být prostě chlapi, co se nebojí těžké práce, aby nás naše děti jednou obdivovali a ženy milovaly.

Když jsem odlétal, něco mi chybělo. Pořád jsem neměl těch hor dost, nemohl jsem se jimi dosytit. V roce 2014 jsem zahlédl v německém lékařském časopise inzerát, že DK německá klinika hledá lékaře do Kábulu. A já věděl, že je to místo pro mne. Sice mne nevybrali, nebyl jsem ani první náhradník… Ale ti dva přede mnou to vzdali, když se dozvěděli, jaké jsou podmínky. Já jsem se dozvěděl, že pojedu, asi 3 týdny před odletem.

Přistávám na letišti v Kábulu, ano – na TOM letišti – a už z dálky fixuju typa v košili držícího moji fotku, kterou se snažil přikládat k obličeji každého cizince, aby mne identifikoval. Jmenoval se Ibrahim. Naložil mě do taxíku a odvezl. A já netušil, kam mě veze. Nikdo se se mnou nebavil. Dovezli mne do obrněného baráku s ozbrojenci s kalašnikovy před vraty, který byl něco jako hotel. Lámanou angličtinou mi vysvětlil, že se vyspím a že pojedu na kliniku.

Následující den jsem poznal šéfa. Kliniku. Spolupracovníky. A hlavně – Afgánce. Takové veselé děti. Upřímní, bezprostřední – ale taky nedisciplinovaní, v mnoha ohledech nekompetentní, zmítaní dětinskými vášněmi, závistmi i touhami. Není nic horšího než zlé dítě, i když ho milujete. Ta kultura je živelná a nepřipomíná nic z toho, co známe v Evropě.

A já je léčil. Ne – ne, žádná humanitární mise. Ale privátní klinika pro privátní klientelu. Kontakt s Evropským lékařem stál 100 dolarů a další léky a zákroky si platili sami hotově. Krom kontraktorů pracujících pro USA k nám chodila i bohatší afgánská třída. Vedle bizarností jako těhotné ženy dodržující ramadán, které nejedly a nepily desítky hodin a pak kolabovaly, aby manžel mohl zaplatit několik stovek dolarů za to, že jim český lékař v německé klinice lámanou perštinou vysvětlil, že korán vlastně umožnuje, aby těhotná žena pila, jsem viděl i onemocnění v takových stádiích, jaká na fakultách v Praze už neuvidíte.

Zkusíte si léčit souběh mononukleózy a malárie u mexického archeologa. Podíváte se na rentgen plic s aktivními tuberkulózními kavernami, a snímek není z archivu sterého 150 let, ale je právě vyvolán a zobrazuje člověka stojícího před vámi a občas kašle. Vlastně i krev. A trochu chřadne. Vlastně hodně.

Pak se hádáte s vousáčem, který chce ty modré léky, ne ty červené, a ty bílé už vůbec ne, ale jen ty hranaté, protože ty kulaté nefungují; ví to, protože kulaté měl jeho bratranec. Nerozumí ničemu, nechápe nic, neví nic, ale zaplatil 200 dolarů a může si sakra nadiktovat, jaký tvar a barvu by měly mít léky, které si koupí. Velké děti.

Náš šéf, Christian, který vypadal jako dvojče frontmena ze skupiny Scooter, neustále lamentoval, že Afgánci nemají mentální kapacitu přepsat jednu excelovskou tabulku tak, aby v 10 řádcích neudělali dvě chyby a pak ji ještě špatně neuložili. Musel do administrativy přijmout zaměstnance z Indie. No ano, čtyřicet miliónů Afgánců, většina z nich hledajících práci, ale na přepsání tabulky musíte dovézt úředníky z Indie. Není to žádná „genetická vada“ – jen prostě nechodili do školy. Víte, když prostě od sedmi let života po dalších zhruba dvacet let sedíte v lavicích a nepříjemná ženština vás neustále nutí soustředit se na téma bez ohledu na to, jestli vás baví, nebo ne, nechá to na vás stopy. Například si umíte překontrolovat deset čísel nebo si zapamatovat instrukci na pět minut.

Afgánským bojovníkům jsme někdy říkali kosmonauti. Nic ve zlém. Ve snaze připravit nástražnou výbušnou past se často sami vystřelili do vesmíru. A tak jako děti dohánějí své nekompetence krutostí, i Afgánci umí být krutí. Historky, jak milující otec své 16leté dcery, o které jeden soused druhému sousedovi řekl, že údajně byla viděna při rozhovoru s 17letým Karimem, přišel v hanbě domů, bez zaváhání vzal pistoli a svou dceru zastřelil, nás šokovaly každým dnem. Jak silná to musela být hanba a jak slabé stačí důkazy. Ti lidi jsou krutí na ženy, na psy, na slabší, na jiné. Nejsou krutí jen na okupanty. Možná ani nejsou krutí; možná je to tak prostě normální, možná jen my jsme moc citliví. Nevím.

Léčil jsem ženy, které jsem nesměl vidět a slyšet.

Léčil jsem ženu, která neměla chuť na sex, a starší autoritativní manžel se rozhodl tu nemocnou ženu nechat léčit na drahé klinice. Měl jsem sto chutí mu říct, že kdyby se k evropské ženě choval jako k dobytku, taky by neměla chuť na sex, a že to my v Evropě neléčíme. Ale radši jsem se opatrně zeptal, jestli má lepší zkušenosti s hranatýma, nebo kulatýma práškama, a jaká je jeho oblíbená barva.

Jedna naše sestřička byla dva roky vdaná a šťastná. Měla úžasného manžela, otec s matkou jí ho vybrali a ona to přijala pokorně. A časem se do něj dokonce i zamilovala. A on se o ni staral hezky a nikdy ji nebil. I do práce směla chodit. Krásný příběh. Jednou mi vysvětlila, že mladí lidé jsou nerozumní a nedělají dobrá rozhodnutí a je dobře, že jim moudří rodiče se svými zkušenostmi vyberou někoho, kdo se k nim nejlépe hodí. Tak jako když jí vybrali jejího skvělého manžela. Slovo svoboda tam nemá rozměr. A při pomyšlení na moje vlastní mladická rozhodnutí se mi argumentovalo dost obtížně.

A pak ty písničky… Takové skoro-indické, uhalekané, s těmi divnými vlnivými tóny, jedna jak druhá. Jedna sestřička mi pouštěla už třetí a říkala: a tahle se mi taky strašně líbí! A já přemýšlel, jestli si ze mne dělá ošklivou legraci a pouští mi pořád tu jednu dokola, nebo jsou vážně odlišné.

A našel jsem si i kamarády. Třeba Quaise, Ziu, Teplýho Bilala. Bilal se oženil se, tak asi teplej nebyl, ale rozhodně to byl ten nejvykroucenejší Afgánec, jakého jsem znal, a musel jsem se pořád smát těm jeho kroutivým pohybům. Jednou jsme s kluky seděli… a najednou nastal TEN moment. Vytáhli koberečky a modlili se. Bylo mi trochu trapně, sakra, co bych měl vlastně dělat? Hlavně nesmím koukat na Bilala, jestli se začnu smát těm vlnivým pohybům, kamarády si neudělám. A Allah, který všechno vidí, snad snahu vykrouceného Bilala ocení a nepotrestá polovinu Kábulu nějakým hrozným výbuchem za vlnivou modlitbu. Byli fajn, jen by asi moc nepobrali český humor. Sarkasmus jsem je učil asi čtyři měsíce. A stejně ho nepobrali.

Domodlili jsme se a šli jsme do centra Kábulu na kebab. Jasně, je to turecké jídlo, ale Kábul je přeci multikulti metropole. Chtěl jsem SIMku, tak jsem si ji na tržnici koupil. A Zia, trochu poďobaný Zilvar z chudobince, mi ji nainstaloval do telefonu; musel vyťukat kód, potom jiný kód, potom nastavení formou série jiných šesti kódů. Oni zase nebyli tak marní, když šlo o technologie. Jenže Zia je už dneska někde v Holandsku a pracuje pro jakousi firmu.

Včera jsem psal Azitě, naší hazarské sestřičce, jak se mají kluci. Varovali mě, ať se s ní nebavím o islámu, že by mi vykládala blbosti, prej hodná holka, ale pomatená. (Oni totiž Hazarové, Afgánci s asijskými rysy, jsou Ismali větev šíitů, zatímco Tádžikové i Paštuni jsou sunnité, takže je „jasné“, že by Azita vykládala nesmysly.) Všichni jsou pryč, odpověděla. Bilal se ženou je snad v USA. Qais je v Německu. Zia je v Holandsku. Další jsou ve Švédsku. Jen chudák Azita zůstala. Vždy byla tak neprůbojná. Vrchol její rebelie byl, že si pár centů z výplaty odložila stranou. Zbytek musela dávat svému nemocnému otci. Občas ji za nějaký prohřešek zbil, ale jinak ji miloval, ona to věděla a cítila. Nemá peníze, nemá vízum, nemá pas, nemá šanci.

A teď je tam Talibán. A je tam prý doma.

Lidé ho rádi nemají, ale v zásadě nejsou tak nějak moc proti. Nejsou zase tolik proti na to, aby cokoli dělali. Mají jiné starosti, nemají peníze, zanadávají si, ale ty jejich každodenní starosti jsou větší. A hlavně víme, že Talibán ukončil války mudžahedínů, takže „nějaký přínos“ vlastně měl. Však to známe i od nás. Taky nemáme rádi estébáky a zloděje. Ale v zásadě je volíme. A pak nadáváme. A vlastně tak nějak estébáky a zloděje tolerujeme. A hlavně víme, že u nás nové hnutí odstranilo Kalouskovu krutovládu, a to se taky nějak počítá a „nějaký přínos“ to vlastně má, že…

Tak tedy Afghánistán je zase v loji. A taky tam zůstane. Protože to tak velké části obyvatel vlastně… vyhovuje.

Autoři tohoto textu jsou MUDr. Prim. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

O inflaci, která vám žere peníze, se zatlouká

Inflace zrychluje. To je prostě konstatování. Můžeme ho doložit na číslech. Nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě. No – lépe řečeno – vlastně v celém světě.

Chcete čísla? Tak třeba německý takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) podle zatím předběžných údajů v srpnu meziročně vzrostl o 3,4 procenta. O měsíc dřív byl meziročně vyšší o 3,1 %. Možná ještě horší zprávou ale je, že nejen že ceny rostou aktuálně, ale tento růst se zabudovává i do inflačních očekávání. To je dost zásadní zjištění. Očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v srpnu roste na 31,1 bodu z 30,0 bodů za červenec. A tady pozor – inflační očekávání mají značně sebenaplňující potenciál.

Co tím mám na mysli? Tenhle sebenaplňující potenciál je v ekonomii celkem známou věcí. Dobře představitelný je třeba v případě runů na banky. Představme si, že se z nějakého důvodu rozšíří na trhu fáma, že nějaká banka je zralá na bankrot. Co udělá prozíravý střadatel? Ihned poběží své úspory vybrat. Co na tom, že banka je naprosto zdravá a zisková? Většina lidí bude uvažovat tak, že na každém šprochu pravdy trochu a co kdyby náhodou…? Klienti tak vezmou banku útokem. Protože ale banky na svých pobočkách nemívají tolik hotovosti, velmi brzy přestanou být pobočky schopné vklady vyplácet. Začne se šířit nová zpráva, tentokrát už pravdivá, že banka zavírá pobočky, protože není schopna vyplácet klienty. Další se proto rychle začnou o své peníze hlásit. A tak i taková zcela nepravdivá fáma má potenciál zdravou banku zbourat.

Druhým dobrým příkladem je přivolávání recese. Jakmile se lidé začnou bát budoucnosti, klesne jejich důvěra v zářné zítřky, začnou šetřit, firmy začnou omezovat výrobu a preventivně propouštět – a hospodářské zpomalení skutečně přijde.

A přesně tak to funguje i u inflace. A jsme doma. Jakmile lidé začnou počítat s tím, že inflace se usadí v ekonomice na delší čas, nejen přechodně, podnikatelé začnou automaticky preventivně zdražovat, aby růst cen „předběhli“ a nebyli těmi posledními, kdo zdraží. A tím se předpoklad růstu cen začne naplňovat.

Centrální bankéři mají v popisu práce hlídat cenovou hladinu. Musejí se tedy postarat i o to, aby nerostla inflační očekávání. Oni tedy nemají moc na výběr – musejí říkat, že inflace globálně není důsledkem tisku peněz a že je jen přechodná. Pokud by totiž přiznali (co stejně musí dobře vědět), že jde o inflaci dlouhodobou, růst cen by kvůli zabudování inflačních očekávání ještě zrychlil. Takže pokud řekneme, že v eurozóně rostou inflační očekávání, v podstatě tím skoro automaticky mezi řádky také říkáme, že inflace se v eurozóně zabydluje asi jako dočasná okupační sovětská vojska.

Kde se ale tahle inflace na samém počátku vzala? Důvodů je víc, ale jeden přebíjí všechny ostatní: Vládám a centrálním bankám jde o to maximálně snížit úrokové sazby, aby se předlužená Evropa dokázala dál úvěrovat. Neboli aby si státy dokázaly dál půjčovat za uměle nízké úrokové sazby na svůj chod, aby zombie firmy dál mohly existovat a nebankrotovaly a podporovaly tak zdání hospodářského růstu.

V Evropě se ovšem tato politika nižších úrokových sazeb projevila coby vedlejší efekt ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace v eurozóně a v o něco menším měřítku i v celé EU existuje – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů. Budu ji nazývat finanční a realitní inflace.

Všichni vědí, že inflace je nepřítelem úspor. Jedinou možností, jak se uchránit před inflací, je výrazně zvýšit úrokové sazby, aby tyto vysoké úroky inflaci víc než kompenzovaly.

V eurozóně aktuálně existuje enormně vysoká finanční a realitní inflace, ale úrokové sazby jsou záporné. Bohužel nejsme schopni říci, kolika procent tato finanční a realitní inflace dosahuje, protože statistický úřad nic takového nevykazuje. S jistotou však můžeme říci, že jde o hodnoty dvouciferné.

Inflace v cenách cenných papírů je pro střadatele ještě zákeřnější než „klasická“ inflace. Jakmile totiž uložíme peníze do nějaké investice, můžeme čekat, že její cena vzroste. To na první pohled vypadá lákavě, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že jde o cenovou bublinu. A každá cenová bublina v historii dříve či později splaskla.

Vlády, centrální banka ani statistici o finanční a realitní inflaci nehovoří, ačkoliv každý ji může vidět v cenách akciových indexů, v cenách dluhopisů i v cenách bydlení. Kdyby o ní totiž mluvili, jednak by přitahovali pozornost na fakt, že ji spískali, a druhak by vytvářeli inflační očekávání. A tak se bude zatloukat. Bude se zatloukat, že vám inflace bude požírat vaše peníze.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (1. září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Rozkaz zní jasně: Vyrábějte zmetky

Znám jednu nástrojárnu. Před lety celkem velký a úspěšný podnik na severu Čech. Dneska už trochu zašlá, ne úplně nejmodernější firma a ne úplně nejnovější technologie, bez závratných zisků, nicméně stále mající svou stálou klientelu.

A stále obsluhující ten typ zákazníků, kteří nechtějí do většího města za lepšími a dražšími službami, na které by museli dlouho čekat.

A tak ta omšelá nástrojárna, se svými 20 let zastaralými, ale stále jakžtakž funkčními obráběcími stroji, tak nějak funguje, zaměstnává lidi a uspokojuje zákazníky.

Jednoho dne začnou poslední fungující obráběcí stroje vibrovat. Pravdou je, že se už sypou dlouho, vždy se nějaký kousek zalátoval a nějaký díl dokoupil a jelo se dál – až do další poruchy. Ale nyní je to jiné, stroj vibruje, je nepřesný a již nevyrobí jiný výrobek než zmetek. Sice nějak funguje, nelze přímo ukázat na jednu součástku, kterou by se dalo vyměnit, ale stroj už prostě není schopen vyrobit, co zákazníci poptávají. A majitel se musí rozhodnout, co si počne se svou firmou.

Střádal-li léta poctivě, může vzít své uspořené peníze a koupit nový soustruh. Zákazníci ten stroj uvítají. Ale uvítají ho i zaměstnanci, kteří jsou již ze starého stroje vyčerpaní a sami si přejí vyrábět hezké výrobky. Ano, nový stroj stojí hodně peněz, ale po dvaceti letech to není marnotratná investice.

Pokud majitel nebyl až tak dobrý hospodář, může si vzít úvěr a z budoucího zisku své firmy postupně nový soustruh splácet. Jistojistě budou chtít se strojem pracovat i noví zaměstnanci, takže firma přijme nové nástrojaře. I noví zákazníci si najdou cestu k lepším výrobkům. Stoupne obrat, stoupne zisk a nový stroj se vyplatí.

Anebo se majitel rozhodne, že už je starý, že za těch pár zákazníků a zaměstnanců se nová investice nevyplatí, a všem narovinu oznámí, že firmu zavírá.

To vše se na čistém trhu může přihodit.

Jinak tomu je, pokud se nejedná o trh čistý, ale o trh vyloženě socialismem zašpiněný. Takový, v jakém se nalézá české zdravotnictví. Místo jedné malé nástrojárny máme jednu malou rozpadlou nemocnici na severu Čech. Se starými laparoskopickými nástroji a monitory horko těžko provádí laparoskopické operace. Do břicha už téměř není vidět, operatér už téměř nevidí, co v břiše vlastně dělá. Výrobek začíná být zmetek a už nemůže s takovou kvalitou obsluhovat zákazníky. Až potud dobré. Normální ekonomický příběh.

Jenže tragédie začíná s faktem, že majitelem firmy je stát. Politické zadání velí, že se firma zavřít NESMÍ. Klienti tedy nesmí být puštěni do konkurenčního státního zařízení, které na tom mimochodem není o moc lépe a klienty nestíhá obsluhovat. Koupit novou věž také nemůže, protože ta už je v dotačním programu na rok 2022.

Pomineme perverzi, že stát na každou korunu, za kterou si kupuje dobro ve zdravotnictví, musel pracující lidi okrást minimálně o pět korun. Pomineme zlo, které předchází udělování dotací. Pomineme kličky, jak rychle kliknout na počítači tak, aby náš elektron doběhl na ministerstvo jako první a klinika dostala právo být na dotačním seznamu. Pomineme aparát úředníků, lobbistů, poradců a vyplňovačů nekonečných tabulek pracující v mezích zákona na plný úvazek pro blaho společnosti. Pomineme i vulgární výroky sociálně laděných ministrů o tom, že kliniky prý mají léčit a ne vydělávat, takže představa, že by si klinika na nové nástroje a kamery ušetřila sama, je absolutně iluzorní a klinika se stává obětí a prosebníkem zvrhlého dotačního průmyslu.  Pomineme, že kdo chce lepší nástroje, aby mohl nabízet lepší služby klientům, musí se pitvořit a ponižovat, natahovat ruce a kamarádit se s politiky, kteří se chtějí vyfotit před úspěchy jiných. Pomineme, že kdo chce léčit, nesmí vydělávat, ale musí se zaprodat špinavé hře o dotace, být součástí systémového plýtvání a přiblble se u toho usmívat, aby to málo, co ukápne, mohlo být konečně použito ve prospěch pacientů. Prostě to vezměme tak, že jsme tedy do toho hořkého jablka kousli a máme dotační titul, máme slíbené peníze a za rok a půl je snad budeme mít. A pak na nástroje ještě budeme muset vypsat výběrové řízení a další půlrok je soutěžit. Jenže…

Jenže dva roky jsou dlouhá doba.  Dlouhá doba zvláště pro utrpení s nemocným žlučníkem. Zavřít naše nástrojárna nechce, nový soustruh ale nemá. Ani naše nemocnice zavřít nechce, novou laparoskopickou věž ale nemá. Takže majitel dá jasný pokyn: vyrábějte zmetky, za stejnou cenu je nuťte klientům a tvařte se, že to jsou kvalitní výrobky. Když si klient bude stěžovat, nebo když ho náš výrobek poškodí, sveďte to na něj, že výrobek nesprávně používal, nedodržoval režim, je to statistická náhoda, je to běžná porucha daná něčím jiným než špatným výrobním postupem na nevyhovujícím soustruhu. A když dojde na nejhorší, pořád můžeme obvinit nástrojáře, že nekvalitně pracoval, pak ho propustit nebo zavřít za trest do vězení. Něco si prostě už vymyslete. Na propagandu majitel peníze má, protože je to stát. Stát si finance opatří, když potřebuje. Tím nejsprostějším způsobem.

Jenže postarší unavení nástrojáři, vždy tepaní na kvalitě výroby, takové zadání neumí emočně přijmout. Nejdřív odešli ti nejdravější a nejmladší, kteří se chtějí učit nové a moderní postupy. Co se chtějí zlepšovat a růst a dělat karieru a mít pocit dobře odvedené práce a spokojených klientů.

Pak začnou odcházet i ti méně draví, ale stále morální a zásadoví. Sice se jim nechce cestovat do jiné továrny, ale neumí si představit podepsat se pod špatný výrobek; nespalo by se jim dobře. Jiní zase raději půjdou do předčasného důchodu, i když na hezkém stroji by rádi ještě pár let pracovali. A ještě jiní, mladí, čerství absolventi, kteří tradičně postupně nahrazují ty důchodové, ti už pár let nepřicházejí vůbec. Proč začínat kariéru a učit se na tom nejhorším?

A tak továrna chřadne nejen technicky, nejen investičně, ale postupně ubývají i zkušení nástrojáři, kteří vědí, jak výrobek kvalitně vyrobit. Zůstávají jen ti zlomení, ti ochotní upustit od vyšších principů, nebo ti, kteří chtějí místním zákazníkům vyhovět za každou cenu a dát jim alespoň nějaký produkt, protože jinak by nedosáhli na produkt už vůbec žádný. Smutné panoptikum motivací, morálních postojů, úhlů pohledů.

Nejde mít tržní zdravotnictví. Trh by se orientoval jen na ty bohaté a chudí by neměli nic. To jen stát se postará o všechny.“ Tak tohle do nás dennodenně hustí státní propaganda. Propaganda financovaná z těch peněz, které chybí v chřadnoucích klinikách na periferii bez kvalitních zaměstnanců. A tak se stát stará tak, že chudým i bohatým svorně vnucuje nekvalitní výrobky poškozující zdraví, vytváří frustrované a neochotné zaměstnance klinik a dělá si z pacientů rukojmí.

Každý politik před objektivy kamer vysvětlí, jak nový dotační titul konečně zachrání kliniku a jak vděčíme vládnoucí straně za to, že se stará o lidi. Chce se vám brečet radostí, jakého orwellovského dobra se vám dostalo. Vždyť on se nový soustruh nakonec i vážně koupí. Jen nový majitel nástrojárny nedomyslel, že až soustruh dorazí, kamery po té slávě zhasnou, vybalí ho z krabice a konečně zapojí do zásuvky – že už tu za ty dva roky nezbyde jediný kvalifikovaný nástrojař, který by ho uměl obsluhovat.

V tu chvíli vždy někdo budovatelsky a trochu dětinsky naivně vykřikne: „Ale vždyť přeci máme nejkvalitnější zdravotnictví na světě!!!“ Ano, dotyčný se patrně právě vrátil z Bolívie, Afganistanu, Čadu, nebo se probudil z padesátiletého kómatu. Jasně, že máme, vždyť koukněte, kolik jsme schopni vyrobit výrobků na tom starém soustruhu, vždyť ta cena výrobků je jedinečná! Na co ty moderní a drahé soustruhy na západě? Nám stačí ty naše. Ty levné. Ty pro všechny.

Jestli se vám dosud scénář o zavřené nástrojárně zdál smutný, teprve teď nastane to pravé peklo. Vlastně máte nefungující nástrojárnu, postavenou masivními investicemi z peněz nakradených od všech, a stále vám přede dveřmi stojí klienti, kteří se nikdy nedočkají jediného výrobku jen proto, že ho nemá kdo vyrobit. Nástrojáři už nechtějí vyrábět vůbec, nebo už jsou dávno v jiné firmě, nedej bože dokonce v jiné zemi, kde zatím „prosperita“ není vulgární slovo. Kde spokojený klient je víc než fotka politika stříhajícího pásku před prázdnou klinikou.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždy, povzdechnul si v minulosti komunistický pohlavár Viktor Černomyrdin.

Můžete trh zakázat, můžete podvádět a švindlovat, můžete lhát i slibovat, ale nikdy nepřelstíte realitu. Nelze porušit první termodynamický zákon trhu: Nikdy nevznikne něco z ničeho. Dotace nenahradí prosperitu. Propaganda nenahradí motivaci. Cena nenahradí kvalitu.

Brzy to začnou chápat i lidé na severu, kteří se těší na novou kliniku, čtou bombastické články v novinách – a zatím nic netuší o drtivé podinvestovanosti kliniky a exodu lékařů. Tenhle způsob zavření nástrojárny bude ten nejdražší.

 

Tento text napsali Ing. Markéta Šichtařová + mjr. MUDr. Martin Vavruša, primář chirurgie rumburské nemocnice, ředitel privátní ambulance Xyrix a vojenský chirurg v Afghánistánu, s atestacemi druhého stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kam emigrovat?

Nové kolo dělení světa dávno začalo. Čína zařadila do své sféry vlivu Afriku a bude časem pokračovat Evropou. Čínská sféra vlivu bude ale jiná, než jsme znali třeba od Velké Británie nebo USA.

Američané měli tendenci vnucovat světu třeba i silou svou verzi demokracie a svobody. Čína bude dělat to samé. Jen její pojetí světa bude diametrálně odlišné.

Náš region střední Evropy byl vždy nárazníkový. Chtěli ho ovládnout Frankové, Germáni, Rusové – a nejspíš totéž budou chtít i Číňané. Jejich vize ovládnutí bude ale mít podobu ekonomického využití. Nula ideologie, 100 % užitnosti. Růst velmocí bývá rychlý. Možná budeme ještě překvapeni.

Někdo si může říct, že tyto geopolitické věcí neovlivní a že se prostě stanou i bez něj – tak proč by o nich přemýšlel? Jistě, neovlivní je. Ale vzpomeňme si, jak Židé, kteří počátkem třicátých let dvacátého století jen přihlíželi tomu, co se kolem nich děje, se pak divili. A jiní Židé, kteří jen nepřihlíželi, ale vše včas prodali, zašili zlaté mince do kabátu a včas se vydali na cestu mimo Evropu, se zachránili. Proto je třeba sledovat i globální dění.

Je ale ještě vůbec kam emigrovat, kdyby „něco“?

Před sto lety bylo dost jasné, kam by měl člověk z Evropy emigrovat. Jasnou odpovědí byly USA. Dnes to jasné vůbec není. Svoboda v pravém slova smyslu je pošlapávána skoro všude. Už ani v USA nelze říkat, co si člověk myslí, aniž by se musel bát o práci.

Někdo namítne, že v mnoha zemích končí demokracie – s tím ale nesouhlasím. Demokracie je vláda většiny. I totalitární systém může být demokratický – pokud si ho většina přeje a diktátora dosadí… Bleskový postup Talibánu v Afghánistánu naznačuje, že Talibán musí mít značnou podporu u veřejnosti, i když samozřejmě ne stoprocentní – kdyby měl podporu malou, větší část obyvatel by se mu stavěla na odpor a jeho postup by nemohl být tak rychlý. Že Talibán zabíjí civilisty a že se nám to v Evropě nelíbí, je už věc jiná – v jistém slova smyslu i to musí zjevně mít podporu značné části obyvatel a tedy jakési pofiderní prvky „demokracie“.

Nehledejme tedy země demokratické, hledejme země svobodné a blízké našemu vnímání. V tomto smyslu to není tak dlouho, co se v případě potřeby pro emigraci ještě nabízela Británie nebo Austrálie. Jenže dneska už je Británie se svobodou stejně na štíru jako další západoevropské země. Nějak se mi na jazyk dere spojení „lidově demokratické socialistické západoevropské země“.

Afrika je sice krásná, jenomže je velmi pravděpodobné, že to, co přišlo v Jihoafrické republice, přijde časem na celém kontinentu. Rasismus „naruby“ je na vzestupu po celém kontinentu. A opět nejde o nic jiného než o tu nejprimitivnější formu kolektivismu.

Kolektivismus má v Evropě a v USA poněkud sofistikovanější podobu než v někdejším Sovětském svazu a víc než po vyniknutí jednotlivce majetkem jde po vyniknutí jednotlivce nezávislým myšlením: Majorita se má obětovat minoritě, místo samostatného myšlení a zpracování faktů máme věřit emotivním ideologiím: zelené, genderové, nebo třeba covidové.

V Africe společnost jako celek ještě tak daleko nedošla a vzestup kolektivismu se demonstruje svou nejprimitivnější formou, totiž rasismem. Kolektivismus je to ovšem krystalický. Staví na příslušnosti ke skupině (kde klíčem je barva pleti), ignoruje a popírá individuální povahové rysy jednotlivce. „Hodnota“ jednotlivce je v rasismu dána jeho příslušností ke skupině, nikoliv tím, zda je člověk dobrý či špatný, morální či nemorální.

Kolektivismus je tedy čisté zlo, ať má jakoukoliv podobu, ať zdůrazňuje jakkoliv definovanou skupinu nad jakoukoliv formou individuality. Jeho nejhlubší myšlenkovou podstatou je vždy obětování jednotlivce „veřejnému zájmu“ a „kolektivu“.

Kolektivistické šrouby se utahují. Protože se utahují v Evropě, ve většině zemí Ameriky i v Africe, dá se čekat, že postupný nárůst uvidíme i v Asii.

Postupným vyškrtáváním tak zůstává snad jen něco málo zemí Latinské Ameriky, ale ani tady to není velká sláva. „Západ“ jako by za každou cenu usiloval o to rozložit sám sebe. Příkopy ve společnosti jsou z globálního hlediska rekordní. Už to dávno není souboj chudých a bohatých, levice a pravice, ale jednoduše kolektivistů a individualistů.

Zbývá tak jen jediné: Útěk co nejvíc mimo státní systém, do virtuálního prostoru, ke kryptoměnám, zlatu, šedé a barterové ekonomice, společně s čekáním, až pnutí přesáhne únosnou míru, zhoubná filozofie se zhroutí svou vlastní vahou a přijde znovu nevyhnutelný restart.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Spousta levičácké naděje

Média aktuálně řeší „velký průšvih“ ministryně Maláčové, která byla načapána u stolu, kde seděla s více než deseti lidmi. Ať se snažím, jak se snažím, tak docela nepobírám, v čem by ten její prohřešek měl spočívat.

To jako oním prohřeškem má být, že se chovala normálně a porušila nenormální vládní nařízení zralé na revizi psychiatrem? Okay, fajn, jak myslíte, klíďo píďo si počítejte počet lidí u stolu, je-li vám libo, proti gustu… a tak dál. Nechte se fascinovat počtem hostů u stolu; mě fascinuje věc jiná: Totiž hláška paní ministryně, které se následně po příslušném dýchánku dopustila na Twitteru: „Příjemný večer se spoustou mladé naděje z levičáckého twitteru.“

Levičácký Twitter, to je, oč tu běží. Chvíli mi trvalo, než jsem rozklíčovala, že „levičácký Twitter“ není míněn jako nadávka, nýbrž patrně má být seriózně míněným označením rádoby seriózní skupiny lidí. Tím by se ovšem leccos vysvětlovalo. Třeba i amatérství, s jakým se ministryně pustila do „řešení“ důchodů a sestavování své důchodové komise. Tak levičáckou komici jsme tu totiž dosud neměli.

Seznam jmen a profesí v komisi byl průšvih už na první pohled. Už jsem byla na mnoha ekonomických konferencích včetně těch zaměřených na důchodovou reformu, ale mnoho jmen z Komise jsem v životě neslyšela a o důchodech jsem od nich nic nečetla.

Opravdu aktivní v této oblasti byli za posledních deset let jen zhruba čtyři lidé z více než čtyřiceti členů Komise. Troufnu si tedy tvrdit, že minimálně 80 % členů komise o tomto tématu před založením Komise nic nevědělo. A taková skvadra hodlá rozhodovat o vašich důchodech a budoucnosti.

V rámci seznamu jmen jsou dva lidé bez akademického titulu a jeden pouze s titulem bakalář. To jsou ti nejlepší experti z nejlepších v celé zemi, kteří mají státu radit? Nic proti lidem bez formálního vzdělání a akademických titulů – většina světových miliardářů takové formální vzdělání vůbec nemá a svými miliardami dolarů své schopnosti prokázali jednoznačně. Ale tady se nebavíme o podnikání, ale o tom, že stát si má vybrat skutečné profíky v dané oblasti (když už do ní chce fušovat, což samo o sobě není žádné terno). A právě dosažené vzdělání a praxe v oboru jsou k tomu státu jediným rozumným použitelným klíčem pro výběr.

Namísto toho na seznamu jsou zástupci Gender Studies, o.p.s. či Česká ženská lobby, z.s. Ti něco vědí o důchodových reformách? Co to je za výsměch odbornosti? A kde je mužská lobby? Ne že by spravedlivost byla kompatibilní s rovností – ale když už tedy Komise byla plánovaná jako „rovná“, pak kde je ta rovnost, když v ní mají své lobbisty pouze ženy?

Seznam politiků, kteří zasedli do Komise, je také úsměvný. Člověk by čekal lidi, kteří jsou například v hospodářském a rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny, tedy dá se u nich předpokládat jakási obeznámenost s financemi i zájem. Čekal by třeba ekonomy a právníky.

Nu – namísto toho na seznamu lze najít například bývalého kandidáta na prezidenta MUDr. et Bc. Marka Hilšera, Ph.D. Jeho lékařské schopnosti posoudit neumím, protože ho blíže neznám; možná jsou výborné. Jeho atraktivitu coby ekonomického odborníka ale posoudit umím a konstatuji, že v otázce důchodů co nabídnout neměl. Proto ho také v zápisech z jednání rady nevidíme aktivního.

Některé strany nominovaly své poslance a senátory, ale později pochopily, že v odborné komisi nominovaní lidé nemají co říct, a tak nominaci změnily a poslance nahradily řadovým členem, který se tématikou dlouhodobě zabýval a věděl, o čem je řeč. To bylo rozumné. Bohužel většina stran to tak neudělala. O jejich zmatenosti pak svědčí jejich dotazy, které jsou zachycené v zápisech z jednání.

Že sestavení Komise není vyvážené ani odborně, ani politicky, bylo jasné hned na počátku. Komise táhla doleva jak komsomol. O jejím značném tíhnutí k socialismu v průměru za všechny její členy svědčí dotazy a hlavně odpovědi z dotazníku, se kterým se komise krátce po zahájení své činnosti vytasila na své členy:

Na dotaz „Považujete za spravedlivé, aby lidé pracující v náročných profesích odcházeli do důchodu dříve?“ byly následující odpovědi: 26x ANO, 6x NE, 3x jiné. Všimněte si, že hned v úvodu své existence se ani tak jednoduché věci jako dotazník neúčastnili všichni členové komise. Aneb od začátku se na práci vybodli. Odpovídalo jen 35 lidí.

Byli za svou ne-práci placeni? Nikde se o tom nic veřejně neuvádí. Tedy nejspíš nebyli. V takovém světle ovšem jejich ne-práce dává hluboký smysl. Proč by se snažili, když z toho nic neměli? Aneb socialistické uvažování, že všichni jsme si rovni a že je „správné“, aby jedinec svou práci obětoval pro kolektiv, teď samo sebe střelilo do vlastní nohy a předvedlo, k čemu v praxi vede.

A máme tu další dotaz: „Domníváte se, že by mělo být zavedeno povinné spolufinancování doplňkového penzijního spoření zaměstnavateli, a to především u náročných profesí?“ Odpovědi byly: 24x ANO, 8x NE, 3x jiné.

Moje odpověď by byla pochopitelně NE. Zaprvé tím, že problém s faktem, že v důchodovém systému není dost peněz, přehodíme na zaměstnavatele, vskutku tím víc peněz nevytvoříme.

Zadruhé výpalné od státu vymáhané na zaměstnavatelích, nejproduktivnějších lidech každé ekonomiky, je principiálně nepřípustnou krádeží a nátlakem: Netuším, jak by fakt, že zaměstnavateli prodražíme a ztížíme zaměstnávání jeho zaměstnanců, mohlo tyto zaměstnance učinit bohatší, tedy naspořit jim víc na důchod. Zaměstnavateli tím vzkážeme jediné: Dáme mu silnou motivaci zaměstnance propustit, případně jim snížit mzdu.

Další dotaz zní: „Jste pro postupné zvýšení minimálního pojistného OSVČ tak, aby jeho výše odpovídala po 40 letech placení pojistného důchodovému nároku alespoň ve výši (např.) 80 % průměrného starobního důchodu?“ Odpovědi byly: 22x ANO, 9x NE, 4x jiné. Aneb jak potrestat lidi, kteří coby OSVČ od státu nic nechtějí, nečekají žádné zaměstnanecké výhody, nemohou si povětšinou dovolit ani být nemocní, aby jim nezkolabovala jejich živnost, touží po jediné věci: Aby jim stát šel z cesty a mohli se o sebe postarat sami. A tím se v očích komise tak strašlivě provinili, že je třeba je dodatečně zdanit.

A tak bychom mohli pokračovat. Komise se zkrátka hned na začátku shodla, že chce prosazovat socialistická řešení proti sprostým kapitalistům. Prostě taková „spousta levičácké naděje“.

Paraziti bývají často poměrně prozíraví, protože si hledí svého hostitele zachovat při životě, aby měli dál organismus k parazitování. Socialisté tak prozíraví nebývají. Ti si svého hostitele, který je živí, zničí docela.

Tento text cituje z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Zvrhlá společnost

Volby na spadnutí, populismus se překonává, ideologické šílenství nezná mezí. Kategorie jako „vlevo“, „vpravo“ ztrácejí svůj obsah. Máme už jen vlevo nebo echt vlevo.

Naposledy se překonali zástupci koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Podle nich by lidé měli mít možnost získat od státu bezúročnou půjčku na splacení deseti procent hypotéky, přičemž by se jim tato půjčka ještě snižovala o dvacet, třicet a padesát procent za první, druhé a třetí dítě.

Je mi záhadou, proč si uskupení ODS, KDU-ČSL a TOP 09 stále ještě říká středopravé, když tohle je typicky levicový nápad. Aneb zářný příklad, že „vpravo“ už téměř neexistuje. Konkrétně tenhle nápad je založen na velmi pochybném konceptu „potřebnosti“, nikoliv na konceptu zásluhy.

Fakta jsou taková: Na bydlení není nárok. Bydlení není právem. Nemáte právo bydlet – máte právo si na bydlení vydělat a za peníze si jej potom koupit.

Pokud to někdo otočí, jako v tomto případě zmíněná koalice, řekne tím: Kdo chce bydlet, má na to právo a dostane dar od státu v podobě bezúročné půjčky. Tuto bezúročnou půjčku mu musí skrze státní přerozdělování poskytnout ti, kdo vydělávají, ze svých daní. Takže ti, kdo si vydělávají, své peníze dávají těm, o kterých stát došel k názoru, že mají na bydlení nárok. To je zvrhlé.

Takže na otázku: „Koho a jak by měl stát při pořízení bydlení podporovat?“, je jednoduchá odpověď: Nikoho nijak. Stát by měl udělat úplně jinou věc: Měl by se zasloužit o to, aby ceny nemovitostí falešně nerostly. Je to totiž právě stát, kdo je hlavním viníkem růstu cen bydlení, takže se bydlení stává nedostupné. Na vině je především takzvaná monetární politika státu.

Stát svým hloupým tiskem peněz nejprve zdraží bydlení, aby nebylo dostupné pro nikoho, pak sebere schopným peníze a dá je těm, kterým uzná za vhodné, případně které označí za potřebné, aby se k bydlení dostali. V podstatě je to naplnění techniky „rozděl a panuj“. (V rámci objektivity konstatuji, že v ČR je to s oním tiskem peněz ještě zlaté relativně ku eurozóně.)

A víte, co je na tom nejděsivější? Ještě nikdy, když nějaká společnost tiskla nekryté peníze, když slibovala, že na to a ono bude nárok, že vytvořené hodnoty se budou rozdávat „potřebným“, to neskončilo dobře. A teď tu v podstatě celosvětově došlo k zvláštnímu propadnutí fantaskní představě, že po tisící prvé to vyjde.

Je to ohromně zvláštní, jak i poměrně inteligentní lidé chápou platnost zákona zachování energie ve vesmíru, ale současně se domnívají, že v celém vesmíru existuje jedna malá planetka Země, na ní tvor zvaný člověk, ten provozuje disciplínu zvanou finance – a finance jsou jediným koutkem vesmíru, v němž zákon zachování energie neplatí a při tisku peněz můžeme z ničeho vygenerovat něco, tedy bohatství.

Kolektivismus může mít mnoho podob. Jednou z podob je třeba rasismus, u něhož je člověk posuzován podle kolektivního klíče – tedy podle příslušnosti ke skupině definované barvou kůže. Jinou podobou kolektivismu je forma socialismu, jakou jsme viděli ve východním bloku před rokem 1989. A ještě jinou formou kolektivismu je třeba fašismus.

Nedávno jsem prohlásila, že evropská společnost je již delší čas socialistická a současně se v průběhu pandemie do jisté míry fašizuje. Vzbudilo to značný rozruch a nevoli. A já si na obou výrazech – socialismus i postupující fašizace – trvám. Slovo fašizace nepoužívám lehkomyslně expresívně, nýbrž zcela promyšleně. Posuďte sami:

Fašismus je definován jako ideologie, pro níž je typický autoritativní přístup, sociální darwinismus, nacionalismus, extrémně silná role státu i velkých korporací, kolektivismus a potlačování soukromého vlastnictví. Všechny tyto rysy současná společnost splňuje.  Fakt, že většina lidí si v duchu činí rovnítko mezi slovy „fašismus“ a „koncentrační tábor“, je pouze myšlenkovou zkratkou a zjednodušením. Koncentrační tábory byly pouze vedlejším symptomem této ideologie. Ale zkuste vyvrátit existenci všech těchto uvedených symptomů!

Lidé to neslyší rádi, protože chápou, že ono slovo je velmi negativní. Ale současně už zdaleka ne každý chápe, že k náplni tohoto slova se pomalu blížíme, pouze jej ještě nenaplňujeme do takového extrému, jaký si pod ním obvykle představujeme. Pokud ovšem odmítneme pojmenování používat, neznamená to, že podstata jevu zmizí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chvála sobců

V roce 2019 jsem napsala slova, která si nyní dovolím vypůjčit, protože na ně často vzpomínám. Neměnila bych na nich ani písmenko, pouze bych změnila mluvnický čas. V knize jsem psala, že následující věci se stanou. Nyní můžeme říct, že je právě prožíváme:

„…ekonomika je doslova globálně v ukrutné nerovnováze. A proč příští krizi označujeme jako globální technokratická krize? No protože byla a bude globální, to dá rozum. Oběhne celou Zemi. A proč technokratická? Protože ji způsobí technokraté ve vedoucích pozicích státu. Technokraté se socialistickou mentalitou, kteří hluboce věří, že dokáží ekonomiku kočírovat. Že jejich rozhodnutí o davu je kvalitnější a lepší než milion svobodných voleb milionů jednotlivců o sobě. Že neviditelná ruka trhu je přežitkem.

Systematické chybování těchto technokratů se socialistickou mentalitou hluboce vychýlilo globální ekonomiku z rovnováhy. Dnes sice můžeme říci, že je před námi technokratická krize, ale dál už těch jistot moc není: Nevíme přesně, kdy přijde. Nevíme ani, jaké další šílené politiky během ní politici vymyslí a uskuteční. Tudíž taky nevíme, jak po jejím skončení bude svět vypadat. Zato pár věcí víme, či spíš můžeme tušit s vysokou mírou pravděpodobnosti. Tak například tušíme, že v jejím průběhu zažijeme divoké experimenty v hospodářské politice. A ačkoliv nevíme, jak přesně bude svět po jejím odeznění vypadat, můžeme předpokládat, že opět bude po ekonomické stránce vypadat o hodně jinak – socialističtěji. A pak ještě víme jedno, a to s celkem vysokou jistotou:

Jestliže první vlna globální technokratické krize akcelerovala čtvrtou průmyslovou revoluci, pak druhá vlna velmi pravděpodobně akceleruje další technologický skok: Totiž masové rozšiřování umělé inteligence…“

Poznáváte v tom, co jsem kdysi nazvala technokratickou krizí, to, co vlády světa v roce 2020 začaly označovat jako „koronaopatření“? A z toho všeho je také zřejmé, jaké „novinky“ můžeme v časech po roce 2020 nebo 2021 čekat. Čeká nás novinek celá řada:

Zmíněné technologické změny na sebe vzaly podobu home office, distanční výuky, ještě masovějšího použití internetu i umělé inteligence. A vedle nich se objevily o ony „divoké experimenty v hospodářské politice“: ještě větší riziko ultra záporných úrokových sazeb. Riziko vrtulníkových peněz. Riziko série státních bankrotů. Riziko zvyšování daní a vzniku úplně nových daní. Riziko zmrazení peněz v bankách jako před pár lety na Kypru. Čeká nás celkem jistě tvrdá regulace či úplný zákaz některých výdělečných aktivit, jako je třeba AirBnB.

A můžeme jít ještě dál. Roste riziko zásadních geopolitických změn, kdy už USA nebudou globální jedničkou. Roste riziko zásadních politických změn v Evropě – levice bude ještě mnohem víc než dosud tíhnout ke kolektivismu až neomarxismu. Roste riziko „kulturní revoluce“ spojené se soubojem generací. Roste riziko znárodnění některých údajně „strategických“ firem. Riziko konfiskace majetku třeba v podobě tažení proti kryptoměnám. Riziko politicky odůvodněné změny územních plánů. Riziko zákazu prodeje a převodu půdy. Riziko inflace. A dokonce roste v mnoha oblastech i riziko války, ať už občanské, nebo mezinárodní.

Zkrátka řečeno ještě jinak: dojde k opuštění posledních zbytků kapitalismu. Stát, jeho úředníci i média budou stále víc hlásat, že ti, kdo podnikají, vyrábějí, nabízejí služby, starají se sami o sebe, že ti, kdo namísto chránění zdraví druhých chrání především zdraví své, ti, kdo upřednostňují rozum a informace nad emocemi a vírou – že to jsou sobci a jsou nebezpečím pro kolektiv. A přitom bez jejich „sobecké“ existence a bez jejich schopnosti vytvářet bohatství by státní úředníci pomřeli hlady, protože samotné nekryté natištěné papírky označované za peníze by je nenakrmily.

Tento text cituje z knihy Do důchodu s plnou kapsou (září 2021)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dejte si pozor na euro!

Už mnohokrát jsem na tomto místě ukazovala, jak to veřejné finance mají nahnuté. Ještě nikdy nebyl svět tak předlužen jako dnes. Asi každý chápe, že po uši předlužený dlužník, který vám slibuje hory doly, není moc důvěryhodný.

Neboli – předlužené státy slibující vám hory v důchodu, nejsou moc důvěryhodným partnerem.

Katastrofální stav veřejných financí je ovšem jen věc jedna z mnoha, vůči kterým bychom měli být navýsost obezřetní. Vedle toho je tu věc ještě další, která je neméně varovná.

Veřejné finance aneb fiskální politika spadají pod pravomoci vlády. Protiváhou k vládě by měla být centrální banka a její monetární politika. Původně byl systém nastaven tak, že vláda a centrální banka se držely svým způsobem v šachu; centrální banka byla nezávislá a nedovolovala vládě moc velké alotrie. To ovšem už dávno neplatí, centrální banky už nejsou obsazovány ekonomy, ale slouží jako trafiky pro politiky, kteří jsou svým kolegům na ruku. Kdysi byl ze zatraceně dobrých důvodů tabuizován tisk nekrytých peněz a monetizace veřejného dluhu; dnes se přesně tohle děje.

V rámci své profese se setkávám s řadou finančních příběhů našich klientů firemních i osobních. A o jeden příběh se s vámi chci podělit, ačkoliv jej budu anonymizovat. Tento příběh je poučný pro pochopení motivace jednání mnoha subjektů.

Jde o příběh větší výrobní, dobře etablované společnosti s výborným mediálním obrazem. Tato společnost, lépe řečeno její majitel, došla k názoru, že i v okamžiku, kdy statisticky vzato začne ekonomika opět růst a recese způsobená uzavírkami ekonomiky během pandemie covidu bude u konce, likvidita dané společnosti nebude v bezpečí. Společnost disponuje dostatečnou zásobou likvidity na několik měsíců provozu, obchoduje se zahraničím. Má proto na bankovních účtech koruny i eura. Přesto se obává, že by mohlo dojít k mnoha neblahým věcem:

Třeba k prudké inflaci. K prudkému znehodnocení eura. K další nečekané uzavírce ekonomiky, a tedy nutnosti sáhnout na rezervy. K blíže nespecifikované zvůli vlády, která by mohla například nečekaně změnit daně, uchýlit se k zestátňování či jinak nabourat tržní prostředí. K uvalení záporných úroků, které by likviditu na bankovních účtech znehodnotily. A tak dál a dál.

Ze všech těchto důvodů daná společnost došla k názoru, že není zcela bez rizika mít likviditu pouze v eurech a korunách, a také že není zcela bez rizika mít bezhotovostní peníze.

Řešení, které tato společnost zvolila, je vysoce preventivní a já podotýkám, že na něj lze hledět jako na, jistým způsobem extrémní. Přesto mu nemohu upřít logiku v tom smyslu, že pokud daná společnost vysoce preferuje bezpečnost před výnosem, pak se skutečně jedná o mimořádně bezpečnostní krok.

Zkrátka společnost si vzala za výhodných podmínek, tedy při stávajících bezprecedentně nízkých úrokových sazbách, úvěr pro ještě větší posílení likvidity. Peníze směnila na dolary, bezhotovostní dolary konvertovala do hotovosti a hotovost uložila do bankovního sejfu.

Znovu zdůrazňuji, že jde o poněkud extrémní opatrnost, kterou rozhodně nelze doporučit každému plošně; přesto v tomto jednání nelze nevidět jistou logiku. Zejména nedůvěra vůči budoucímu dlouhodobému osudu eura nepostrádá racionalitu. I já se domnívám, že není příliš bezpečné většinu hotovosti uložit do eur, respektive bezhotovostně…

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsme národ zločinců

Nevinným nelze dost dobře vládnout. Necítí se dost provinile na to, aby se nechali sekýrovat. Navíc stát vládnout ani neumí. Stát ale umí dokonale jednu věc: Trestat ty, kdo poruší zákon.

Stačí vymyslet pár zákonů, vyhlášek, nařízení, které nelze dodržovat, ani vymáhat, a hned máte národ zločinců, kteří se cítí provinile. A takovým už vládnout lze. A čím víc provinilců, tím líp se jim vládne. Stačí si jen obstarat dostatek pachatelů.

A tak stát začne vymýšlet, co všechno ještě postavit mimo zákon, až už přestane být normální žití legální, protože nikdo už nedokáže žádný zákon neporušit a neprovinit se.

Jedním z nejlepších triků, jak postavit bezúhonného člověka mimo zákon, je učinit právo nepředvídatelné a samo vůči sobě v rozporu. Vymyslet taková dvě nařízení či zákazy, kdy splněním jednoho nutně porušíte druhé. S tím si neporadí sebeposlušnější občánek a provinilého zločince tak máme zajištěného. Příklad?

Abychom do toho netahali nic jako politický názor, nechme daně daněmi či elektroauta elektroauty a podívejme se na zdánlivě ryze odbornou záležitost. Před pár dny jsem se setkala se zářným příkladem, kdy A popírá B a B popírá A.

Pokud lékař pracující dejme tomu u záchranné služby odmítne ošetřit dítě a posoudit jeho zdravotní stav, může se třeba stavět na hlavu, nevymluví se žádným způsobem ze svého provinění: dítě ošetřit prostě musí. Pokud stejný lékař dotázaný na posouzení zdravotního stavu dítěte chce vydat potvrzení, že dítě je zdravé, může se taky třeba stavět na hlavu – udělat to nesmí. A to navzdory tomu, že třeba disponuje několika atestacemi, které mu toto posouzení zdravotního stavu dovolují. Příslušné potvrzení totiž smí vydat pouze registrující lékař. Tedy – nelze to udělat v ČR. Například v akurátním Německu to samozřejmě jde.

Že lékař s dostatečnou odborností nesmí odmítnout dítě ošetřit? Jistě. Přesto svůj názor na dítě napsat nesmí. Že dva dobří lékaři s dostatečnou odborností musí mít názor stejný? Jistě. Přesto v jednom případě jeden z nich svůj názor poskytnout smí, ve druhém nesmí.

Své o tom vědí rodiče sedmiletého chlapečka, který po roce covidových zákazů chtěl konečně začít žít normálně a vyrazit na dětský tábor. Už jen provozování takového tábora je celkem hrdinstvím, protože čelit nájezdům hygieniků, kterým vzrostlo v covidových měsících sebevědomí do nebe, jest pouze pro duše otrlé.

Protože příslušný pediatr byl toho času nedostupný (ostatně nedostatek pediatrů je v ČR kvůli přeregulovanému trhu známá věc), rodiče netušící ničeho zlého šli na věc jinak. Ostatně nechtěl se po nich žádný  soudní posudek, ke kterému by bylo potřebné jakési speciální kulaté razítko, jen banální potvrzení: dítě je zdravé, nemá na táboře žádná omezení. A kdo by takovou věc měl vědět lépe, než sám rodič – lékař s dostatečnou odborností, který byl od narození s dítětem u každičkého lékařského vyšetření a zná stav svého dítěte nejlíp ze všech osob na světě.

A ten – sice tušící mnohého zlého od státu, ale netušící zrovna v tomto případě, protože spíš než státní byrokracii vždy zkoumal zdraví svých dospělých i dětských pacientů – svůj názor rád sdělil. Provozovatelé tábora – taktéž netušící ničeho zlého od kohokoliv – teď čelí šikaně hygieny, že se dopustili přestupku s pokutou až 300 tisíc tím, že přijali na tábor zdravého kluka s lékařským vyjádřením poskytnutým dostatečně odborným lékařem perfektně se zdravím kluka obeznámeným.

Rodiče dodali to nejobjektivnější možné potvrzení, provozovatel tábora ho převzal. Všichni udělali podle svého vědomí a svědomí to nejlepší, co mohli. Před státem jsou teď zločinci – protože stát postavil své zákony tak, že splněním jednoho paragrafu je nutno porušit jiný. Kvůli jeho vzdělání stát tohoto otce – lékaře postavil do role, kdy odmítnout ošetřit jakékoli cizí nemocné dítě by bylo trestným činem zanedbání péče, ale potvrdit zdraví svého vlastního dítěte znamená přestupek pro provozovatele tábora.

Jeden pohled na věc je, že všichni dotyční měli být opatrnější a místo své práce měli studovat zákony. Druhý pohled na věc je, že zákony mají být pro ochranu lidí, nikoliv šikanu lidí. Že právo má být konsistentní a předvídatelné.

Pokud už je právní systém nekonzistentní a nepředvídatelný, jsou to především logicky uvažující odborníci, kteří v minulosti věděli vždy včas, kdy přimhouřit nad nesmyslným úředním šimlem oko. Ostatně tak to donedávna dělali i hygienici a zcela logicky posudek odborného lékaře uznávali. Jenomže vlivem pandemie se hygienici emancipovali do takové míry, že nyní má každý úředník hygieny de facto bianco šek na jakoukoli šikanu.

Jistá paní inženýrka hygienička, která kontrolu dotyčného dětského tábora prováděla, sice poctivě počítala metry dvou koupelen a počet umyvadel na dítě, bohužel se ale do samotných umyváren neobtěžovala zajít podívat. Ještě před nějakými dvaceti lety kupodivu hygienu zajímala především hygiena. Dnes hygiena po nájezdu této emancipované paní inženýrky vyhrožuje pokutou 300 tisíc korun provozovateli tábora, která má o 0,3 perfektně hygienicky čistých umyvadel na dítě méně, než uvádí vyhláška, a ubytovává zdravé dítě s odborným posudkem od odborného lékaře. Tomu říkám technofašismus.

S covidem se společnost fašizuje. Hygienické stanice nabyly nad lidmi neomezenou moc. Nikoliv však novým zákonem, ale změnou vnímání. Vystrašení lidé se neodvažují protestovat. Máme tu přeci ten covid. Omezování občanských i ekonomických svobod se neustále vymlouvá na jakési údajně vznešené cíle. Ať už je to údajný boj s chudobou, Zelený úděl nebo jakákoliv jiná uměle vytvořená záminka. A teď má mocenská elita nový krásný nástroj k mrzačení svobody – údajný boj s infekcí. Absolutní moc hygieny a úředníků už vybublala v neuvěřitelných a logicky neobhajitelných bizarnostech typu povinné nošení respirátoru osamělým člověkem na osamělé ulici.

Celý uplynulý rok většina společnosti mlčí a plní, co je státem uloženo, ačkoliv bylo již soudní mocí konstatováno, že řada opatření byla nezákonná. Lidé se bojí, že někdo nahlas vysloví, co všichni vědí: Že je to pouhá šikana. Že někdo poruší fazónu a vykřikne, že císař je nahý. Jak málo stačí, aby se celý překomplikovaný systém sesypal jak domeček z karet. Stačilo by jen, aby většina lidí pojmenovala nahlas pravou podstatu. V téhle šikaně nejde o zdraví lidí; v ní jde o moc a snadné vládnutí.

Tento text byl napsán v odborné spolupráci s mjr. MUDr. Martinem Vavrušou, primářem chirurgie rumburské nemocnice, ředitelem privátní ambulance Xyrix a vojenským chirurgem v Afghánistánu, s atestacemi druhého stupně z chirurgie, urgentní medicíny a všeobecného praktického lékařství.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.