Daně nás dusí

Krize z let 2008–2009 se projevila i v přístupu Evropy k daním. A další krize, která začala v roce 2020, pak už všechno jenom dorazila.

Zatímco před první z obou krizí, tedy v roce 2007, činil v zemích EU poměr vybraných daní k HDP 39,2 %, po krizi systematicky rostl, takže v roce 2018 už činil 40,3 %. *)

V zemích eurozóny je to vidět ještě víc. Ze 40,1 % v roce 2007 vyskočil poměr vybraných daní k HDP na 41,7 % v roce 2018. Vysoké daně ale ekonomiku dusí. To se pak nemůžeme divit, že Evropa dlouhodobě moc neroste.

To, že má eurozóna vyšší zdanění ekonomiky než celá EU, je dáno tím, že některé země mimo eurozónu mají daně relativně nízké a vybírají jich málo. Třeba v Rumunsku činí inkaso daní k HDP jen 27,1 %. V roce 2007 to přitom bylo 29 %. Rumuni tedy po krizi snížili zdanění ekonomiky a šli tím proti proudu evropských socialistů.

Naopak v zemích, kde bují socialismus, daně rychle rostou. Ve Francii v roce 2007 činil příjem z daní 44,5 % HDP, aby v roce 2018 činil už 48,4 % HDP. V Belgii vyskočily daně ze 45,5 % na 47,2 %, daněna je tedy skoro polovina ekonomiky. To je vskutku nezdravé. Až příliš mnoho lidí má pak důvod daně neplatit a nemá také motivaci se snažit, protože jim stejně polovinu peněz stát vezme. Příliš vysoké daně ekonomiku jednoznačně brzdí.

Zajímavé je, že ačkoli má Francie tak vysoké daně, její vládní dluh stejně roste. Problém Francie tedy evidentně není v příjmech státního rozpočtu, ale ve štědrých výdajích, jelikož Francie si stále kromě socialismu hraje i na vojenskou velmoc, což ji finančně tíží.

Není přitom pravdou, že bohaté země mají vysoké daně, jak často tvrdí socialisté. Socialisté dokonce často stavějí logiku na hlavu tím, že se tváří, že vysoké daně jsou zdrojem prosperity.

Například ve Švýcarsku měli v roce 2007 ukazatel na 26,3 % a v roce 2018 ho mají jen na 28,1 % – a Švýcarsko je jistě bohatou a rozvinutou ekonomikou, kterou i Němci chtějí dohnat. Spíše je to tedy obráceně: vysoké daně každou ekonomiku dusí. Proto chudé ekonomiky nemají šanci vysoké daně zvládnout; chudá země s tak vysokým zdaněním, jaké vidíme třeba ve Skandinávii, by ekonomicky zkolabovala. Pouze bohatá země si může vysoké zdanění dovolit, protože ji to sice také ekonomicky ničí, ale ještě to se svým bohatstvím ustojí.

V České republice jsme vyskočili s podílem daní na HDP z 34,5 % na 36,2 %. Jsme tedy stále pod průměrem EU. Slovensko má ale menší státní ekonomiku, jelikož z 29,3 % vyskočilo jen na 34,3 %. Jasně se ale ukazuje, že Slováci s eurem mají procentuálně rychlejší růst daní než Češi bez eura. Slovenské daně vyskočily o pět procentních bodů a české o necelé dva. Slováci nás v daních nejspíš brzy předeženou.

Nepříjemným zjištěním tedy je, že ve většině zemí včetně nás se stát na úkor soukromého sektoru z dlouhodobého pohledu rozpíná. Zbývá tak stále méně soukromé ekonomiky, která je schopna uživit bobtnající ekonomiku státní. A nám zůstává v kapse procentuálně menší podíl z peněz, které si vyděláme.

A aby toho nebylo málo, daně jsou špatně nastaveny. Čím socialističtější politik, tím raději zdaňuje příjmy a majetek a méně ochotně zdaňuje spotřebu. Daně ze spotřeby jsou totiž „vidět“, což voliči nemají rádi. Daně z příjmů jsou pro jistou část zaměstnanců do značné míry „neviditelné“, protože necítí na vlastní kapse, že za ně jejich peníze odvádějí zaměstnavatelé. Daně z majetku jsou pak vůbec nejvíc nemorální daní, ale pro socialisty nejoblíbenější.

Stokoruna vybraná na dani z příjmu má ale úplně jiný dopad na ekonomiku než stejná stokoruna vybraná na dani z přidané hodnoty. Když budeme vědět, že velkou část příjmů, které si vyděláme, nám stát sebere, budeme mít slabší motivaci vydělávat. Prostě budeme k práci dost laxní. Pokud by nám naopak celý příjem zůstal a my bychom věděli, že zdaněná bude jen spotřeba, o to větší motivaci vydělávat budeme mít. Kolečka ekonomiky se budou točit mnohem lépe.

Pokud jde o strukturu daní, Evropa měla v roce 2018 nejvíc příjmů z produkce a dovozu. Tyto příjmy v EU tvořily 13,6 % veškerého inkasa daní. Druhou nejpodstatnější položkou bylo sociální pojištění, které činilo 13,3 % všech příjmů. Třetí nejvýraznější položkou bylo zdanění příjmů a majetku, tyto daně tvořily 13,2 % inkasa všech daní.

Eurozóna má ale jinou strukturu než celá EU. U eurozóny je největší položkou sociální pojištění, které činí 15,2 % příjmů. Druhou položkou je zdanění výroby a dovozu (13,3 %) a třetí nejdůležitější položkou je zdanění příjmů a majetku (13 %).

Pro ekonoma, který vidí, jak drahé je zaměstnávat lidi, je však zdanění práce, tedy příjmů z práce, celkem peklem. Čím bude kvůli daním práce dražší, tím víc budou roboti konkurovat lidem a vytlačovat je z trhu práce.

Nejhůř je na tom v tomto ohledu Dánsko, které daní příjmy a bohatství nejvíc (28,9 %). Rumunsko má mnohem zdravější strukturu daní, jelikož tento typ daní představuje jen 4,9 % inkasa všech daní. Českých 8 % je stále rozumných, podobně jako slovenských 7,3 %.

To už mnohem lepší daní, než je daň z příjmů a práce, je daň z přidané hodnoty. Nedemotivuje totiž od práce. Tady překvapivě vede Chorvatsko, které na DPH získává 13,5 % všech daňových příjmů. Českých 7,7 % je nad průměrem EU (7,1 %).

A nezdravé je i velké zdanění korporací. Příjem ze zdanění právnických osob činí 2,7 % celého inkasa daní v EU i eurozóně. Pro český rozpočet ale představuje 3,5 % všech příjmů. To je moc. V Německu činí ukazatel jen 2,9 %, v Rakousku 2,8 %, v Polsku 2,1 %, v Estonsku 2 % a v Lotyšsku jen 1,1 %.

Bohužel systém nastavení daní není ve většině evropských zemí příliš příznivý hospodářské prosperitě. To pak vytváří nepříjemnou spirálu: vysoké daně demotivující strukturou k práci – zpomalování růstu – větší dluh vlády – snaha vlády daně ještě víc zvýšit.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

*) https://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/10190755/2-30102019-AP-EN.pdf/68739572-f06a-51e4-3a5b-86e660a23376

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vzpoura proti rozumu

Varování: Vážení a milí čtenáři, je-li vaším koníčkem panikaření, nečtěte dál, neužili byste si ty správné grády. Pokud chcete slyšet, že za všechnu vaši osobní mizérii i mizérii světa může covid – sdělím vám, že nemůže.

Ovšem než tak učiním, poslyšte, co prohlásila slovutná ratingová agentura Moody’s v listopadu 2019.

Příští ekonomická recese měla mít v Evropě horší průběh než světová finanční krize v letech 2008–2009. Podle ratingové agentury Moody’s měla starý kontinent napříště čekat ještě výraznější epidemie neschopnosti splácet dluhy než v roce 2008. A to bývá, pěkně prosím, krize v letech 2008–2009 považována za největší od Velké deprese z roku 1928.

V době, kdy toto proroctví agentura Moody’s vyslovila, ještě nemohla lautr nic tušit o světové pandemii koronaviru COVID-19, o které se svět dozvěděl až o dva měsíce později. Byla tehdy se svým proroctvím – podobně jako já s podobným proroctvím – bílou vránou.

Když v lednu 2020 pandemie COVID-19 udeřila, začali se ekonomové, kteří předtím jedním dechem tvrdili, že žádná krize nehrozí, předhánět v tom, kdo přijde s horší prognózou. Najednou měl svět zpomalit svůj růst. O pár dnů později už neměl růst vůbec. O další pár dnů později už měl spadnout do recese. Pak se začalo mluvit přímo o krizi. Pak o nejhorší krizi za sto let…

Byla to tedy pandemie koronaviru, která dostala světovou ekonomiku do rozvratu? Pokud ano, jak tedy mohla agentura Moody’s už předtím, než o viru kdokoli cokoli věděl, čekat horší krizi než v roce 2008?

Co vlastně slovutná agentura tehdy řekla přesně? Agentura „upozornila“, že v roce 2019 bylo v Evropě dvojnásobné množství společností s nic moc dobrým ratingem B3- než před pouhými třemi lety. Konkrétně tímto hodnocením  B3- agentura označuje výrazně problematické rizikové investice. Neboli společnosti, které to mají potenciálně nahnuté. A Moody’s z toho celkem logicky vyvodila, že v průběhu příští recese lze očekávat mnohem větší výskyt nesplácení dluhů než v recesi předešlé. Neboli že příští recese – ať už přijde kdykoli – bude zapeklitější, než je obvyklé.

Pointa není v tom, že na to někdo v roce 2019 přišel. Ono totiž nebylo nikterak těžké tuhle Ameriku objevit; ležela nám tu přímo pod nosem. Já přesně tohle tvrdila už někdy od roku 2009. Tedy od okamžiku, kdy začalo být v průběhu krize z let 2008–2009 patrné, že evropské vlády začínají do ekonomiky silně zasahovat. Pointa je v tom, že to tolik lidí nevidělo tak dlouho. Že bylo stiženo takovou selektivní slepotou.

Připomíná to onu scénku ze staré české pohádky Obušku, z pytle ven!, kdy si hospodský střílí z potulného muzikanta, strčí mu prázdný talíř a předstírá, že je na něm jitrnice. A muzikant na jeho hru přistoupí a také se tváří, jak je ta jitrnice báječná. Přesně tak nám politici servírovali léta obrázek prosperující ekonomiky, ačkoli pravda byla někde úplně jinde – akorát že většina lidí jim to baštila a opravdu pod dojmem zdánlivě dobrých ekonomických statistik skutečně věřila, že prosperujeme.

Pandemii COVID-19 je dnes připisována vina na ekonomických trablech světa z roku 2020. To ale není přesné. Kdyby bývala byla světová ekonomika v předešlých letech dostatečně silná, pandemie by přišla, odešla, ekonomika by se s jistými ztrátami otřepala a šla dál. Jenomže tak tomu nebylo. Nebylo tomu tak proto, že jsme se vlastně z krize v roce 2008 nikdy úplně nezotavili. Jen jsme problémy zamaskovali, aby v roce 2020 opět vypluly na povrch. Proto to, co přišlo v roce 2020, bylo kvalitativně „jiné“ než normální recese.

Pandemie COVID-19 je vlastně velmi podobná pádu Lehman Brothers v roce 2008. O obojím se tvrdí, že to odstartovalo krizi. Jenomže v realitě jsme do krize směřovali jak v roce 2008, tak v roce 2020 – jen se obě události staly oním startovním výstřelem, který nastupující krizi demaskoval pro nejširší veřejnost.

Je pod svícnem největší tma? Zdálo se mnohým příjemnější vidět realitu přibarvenou dorůžova? Nedůvěřovali vlastnímu úsudku a nechávali se příliš ovlivnit propagandisticky vykreslovanými vizemi z médií? Všechno dohromady. To jen média a jistá část společnosti vykreslují stávající ekonomický vývoj velmi nešťastně a spíš než fakta k tomu používají ideologii.

Tak jako krize z let 2008–2009 měla své kořeny už někdy v pádu newyorských dvojčat v roce 2002, tak také vývoj v roce 2020 má kořeny mnohaleté. Papírově, statisticky, sice na první pohled Evropská unie neprocházela od roku 2008 do roku 2020 recesemi, ale současně jedině za cenu toho, že v mnoha zemích byly zavedeny záporné úrokové sazby, které lidem ukrajují jejich úspory přímo z bankovních účtů, jsou tištěny nekryté peníze, neuvěřitelným tempem rostou dluhy, ohromně zdražuje bydlení, ceny cenných papírů nemají nic společného s reálnou jejich hodnotou, neúnosně sílí přerozdělování ve společnosti.

V 90. letech jsme žili s představou, že hlavní dělicí čára ve společnosti se rýsuje mezi pravicí a levicí. Někdy po roce 2000 jsme si začali myslet, že hlavní dělicí čára je mezi konzervativci a liberály. Ale ne. Ani jedno není přesné. Hlavní dělicí čára po celou dobu existence člověčího druhu byla mezi těmi, kdo používají rozum jako nástroj své obživy, a těmi, kdy rozum odmítají a místo myšlení přijímají jakousi víru: Tvrdí, že pro to a ono „existuje konsensus“, proto je to pravda.

Problém je, že konsensus není argumentem vůbec pro nic. Kdysi byl konsenzus, že Země je placatá, pak že Slunce obíhá kolem Země, pak že průmyslově vyrobené mléko je pro dítě lepší než mateřské. Argumentem jsou měření, výpočty, logická zdůvodnění. Argumentem je použití rozumu; nikoliv politická doktrína.

V  ekonomické, psychické i etické krizi nejhorší za mnoho desetiletí je dnešní společnost nikoliv kvůli covidu; v krizi je společnost kvůli kolektivistické doktríně, která hlásá, že méně schopní lidé mají právo zneužívat lidi schopné a žít z jejich práce. Hlásá, že lidská bytost nemá právo existovat sama pro sebe, ale musí být obětována celku. To proto byla vypnuta ekonomika. To proto se začalo přerozdělovat. To proto záporné úroky. To proto tisk peněz. To proto dluhy. To proto znásilňování a vypínání schopných podnikatelů ve jménu živení flinků.

A tato doktrína mohla přebrat vládu jen proto, že kritické množství společnosti odmítlo používat rozum a začalo pouze přebírat názory jiných. Nechalo si vnutit víru, že schopný jednotlivec se musí obětovat pro neschopné: zavírat své obchody, svými daněmi živit lidi na kurzarbeitu i úředníky, rouškovat. „Nová“ označení sluníčkář či „dobroser“ vlastně jsou jen zmatené pokusy o pojmenování starého známého kolektivisty.

Ostatně proč myslíte, že klima-alarmisté, covid-alarmisté, genderisté či neomarxisté se tak nápadně často překrývají?

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nesmyslné argumenty pro euro

Českým Facebookem a dalšími sociálními sítěmi i médii se zhruba od roku 2019 šíří profesionálně zpracované grafy, které mají vyvolat dojem, jaká tragédie v ČR nastala v důsledku toho, že Češi na rozdíl od Slováků nepřijali euro.

Grafy mají „odborně“ kvantifikovat, jak jsme sami sebe podrazili tím, že máme korunu.

Co znamená „odborná kvantifikace“ v rukou ideologa si můžeme v poslední době názorně každý den užívat v podobě „kvantifikování“ počtu nakažených, mrtvých či vyléčených covidem. Že čísla matlají do sebe výsledky vzájemně nekompatibilních testů, ani to, že testy nejsou 100% průkazné, ba ani to, že některá čísla jsou krutě podhodnocená, protože ne každý držitel mozku cítí potřebu dát své viróze jméno a nechat se některým z neprůkazných testů otestovat – co na tom? Čím větší hromada čísel, aby se v nich prase vyznalo, tím líp se odůvodňuje ekonomická sebevražda, kterou tu prozatím pácháme. Asi tolik k „použití“ propagační statistiky.

A úplně stejně je tomu i v případě eura. Jeden z těchto euro-propagačních grafů ukazuje, jak přijetí eura údajně akcelerovalo na Slovensku růst HDP. Graf ukazuje, že od chvíle, kdy Slováci přijali euro, rostou v průměru o 2,17 %, zatímco Češi jen o 1,34 %. Na první pohled z toho plyne, že euro Slovákům pomohlo. Někteří diskutující to jasně „pochopili“ a v diskusi odpůrce eura označují za „eurolháře“.

Graf je navíc doplněn statistikou objemu vývozu, která ukazuje, jak po zavedení eura vývoz ze Slovenska roste, takže má být evidentní, že právě díky euru Slováci vyvážejí víc.

Jenže to je naprosto demagogické a nejspíš i záměrné pokroucení dat. Kdybychom měli férově popsat realitu, musíme říct, že Slovensko rostlo rychleji než Česko už před zavedením eura. Rozdíl v růstech ČR a Slovenska byl dokonce před zavedením eura vyšší než po jeho zavedení*).   V letech 2000 až 2008 rostlo Slovensko v průměru o 5,7 %, zatímco ČR o 4,3 % a Polsko jen o 4,2 %. Takže první „argument“ je chybný.

Druhý argument je také chybný: Slovenský export nevzrostl kvůli zavedení eura, ale kvůli postavení několika automobilek. Díky nim vzrostla produkce aut na hlavu na Slovensku nad úroveň ČR. Dokonce se od toho okamžiku na Slovensku produkuje nejvíc aut na hlavu na obyvatele. O vzniku automobilek bylo přitom rozhodnuto ještě před zavedením eura a tyto automobilky dopředu plánovaly vyrábět pro export. Automobilky nešly na Slovensko kvůli euru, ale kvůli tamní levné pracovní síle a vysoké nezaměstnanosti.

To, že Slovensko roste dlouhodobě rychleji než Česko, je dáno tím, že roste z nižšího základu. Je zkrátka chudší. I ČR roste dlouhodoběji rychleji než Německo – protože ČR je chudší než Německo. Euro s tím nemá nic společného.

Pokud by někdo přesto považoval dané grafy za argument pro přijetí eura, vřele mu doporučuji nahradit český graf polským. Kdybychom totiž porovnali data Polska a Slovenska, bylo by vidět, že Poláci bez eura za evropské krize rostli, zatímco Slováci s eurem padali; v této logice to tedy naopak vypadá, že euro Slovensku ublížilo.

A kdybychom to dovedli do absurdna, mohli bychom říct: Pokud je pro někoho argumentem ve prospěch eura to, že Slovensko platící eurem roste rychleji než ČR, a pokud víme, že Polsko roste se zlotým ještě rychleji než Slovensko s eurem, neměli bychom přijímat euro, ale zlotý. Přesně k takové – zjevně přihlouplé – úvaze by totiž „argument“ postavený na porovnání dvou grafů vývoje HDP v ČR a na Slovensku vedl. Průměrný růst Polska v letech 2009 až 2018 totiž činí 3,5 %, zatímco slovenský průměr činí jen 2,3 %!

Ovšem férové by bylo říct, že celá tato debata o euru není vůbec ekonomická. Euro ovlivnilo data o HDP nebo vývozu jen marginálně. Celá debata o euru je zpolitizovaná.

Velkou měrou ji přiživují některé neziskovky a někteří exportéři. Využívají k tomu i matoucí argumenty. Například web Moje Evropa se odkazuje na průzkum, který si nechal zpracovat od agentury MEDIAN; podle něj si 62 % Čechů myslí, že by jim euro usnadnilo cestování. Na základě toho pak tvrdí, že Češi s eurem váhají, jako by snad nechtěli bohatnout. Ano, manipulativně použijí i slovo „bohatnout“.

To ovšem skutečně manipuluje: Je vlastně překvapivé, že jen 62 % lidí si myslí, že by jim euro usnadnilo cestování. Myslím, že je jasné, že bez konverze měn je cestování snazší. To ovšem automaticky neznamená, že se euro vyplatí. Celá manipulace je navíc umocněna tím, že v průzkumech drtivá většina lidí nechce, aby ČR euro přijala. Zavedení eura a snazší cestování s eurem jsou dvě rozdílné věci. Je to na úrovni tvrzení, že díky euru se Slováci dostanou v hokeji na olympiádu.

Co z toho plyne? Čas od času se i mistr vědec utne – a já mám silné podezření, že se utnul tehdy, když lidský druh pojmenovat Homo sapiens sapiens. Člověk moudrý? Jak je možno nazvat tvora moudrým či rozumným, když se dobrovolně používání rozumu vzdává? A jakmile jde (nejen) o euro, až příliš mnoho lidí myslet přestává a dopouští se neospravedlnitelného činu: přenechává vládu nad svým rozumem druhým a rozhoduje se přijmout nepodložené výroky za fakta.

Místo slova „euro“ si doplňte libovolně výrazy jiné: EU, nepodmíněný příjem, covid, roušky, manipulátor, sociální odpovědnost, CO2, klima…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

 

*) https://data.worldbank.org/indicator/ny.gdp.mktp.kd.zg).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Svět sevřela pandemie blbosti

Není to asi žádné objevení Ameriky, ale přesto konstatuju: Před krizí 2008 jsme byli někde úplně jinde.

Kde? Jednoduše se dá říct: Tehdy se ještě spořilo, šetřilo a investovalo dobře. Tehdy jsme se ještě pohybovali v normalitě. Nikdo nemohl mít pocit, že tvůrci hospodářské politiky svými rozhodnutími berou lidem úspory.

Česká republika už má za sebou oslavu třiceti let od listopadové revoluce v roce 1989. Dost dlouhá doba na to, abychom mohli hodnotit.

První léta se nesla v duchu transformace centrálně plánové ekonomiky na ekonomiku tržní. V duchu přechodu z totality v bezbřehou svobodu. Bylo to období, které budou historici ještě léta zkoumat. Bylo to ovšem období specifické a svým způsobem neopakovatelné.

Tedy ne že by bylo možno evropskou ekonomiku té doby přirovnat zrovna k mladému vranému hřebci; ale dejme tomu, že oplácaná kobyla by to být mohla.

Pro současné ekonomy je proto zajímavější vývoj Evropy jen v posledních dvaceti letech – to už je období standardnější, které má smysl zkoumat s tím, že nám může přinést inspiraci (nebo naopak varování) pro dnešek. A zejména ekonoma zaujmou roky 2008 až 2010. Tedy období, kdy se celý svět otřásl hospodářskou krizí.

Na Západě se dnes mnoho lidí domnívá, že změny, které krize přinesla, jsou pro současnou společnost důležitější než pád Berlínské zdi. Berlínská zeď ovlivnila hlavně střední Evropu. Krize z let 2008–2009 ovšem ovlivnila celou euroatlantickou civilizaci a pravděpodobně nás bude ovlivňovat dál.

Najednou přestala být méně podstatná levicová či pravicová orientace. Namísto toho se svět začal dělit na liberální a konzervativní. A to všechno zvýraznily právě roky 2008 až 2010. Zejména s Evropou notně zamávaly.

Dnes, tedy v roce 2020, jsme ve srovnání s rokem dejme tomu 2007 jinde především mentálně. Možná jste to taky slyšeli: takovou tu fámu, že kapitalismus selhal. Že prý nějaká „neviditelná ruka trhu“ jsou jen kecy. Že prý se ekonomický svět hroutí, protože tržní systém nefunguje.

Takže jen abychom v tom měli pořádek: ekonomický svět se vážně svým specifickým způsobem hroutí. Hroutí se, protože levice celého světa propadla záchvatu socialistického šílenství.

Úroky jsou záporné. Cena ropy byla v roce 2020 záporná. Byty se skoro nedají koupit. Ne, ani jedno nevyprodukoval „kapitalismus“ či volný trh. Všechny tři zrůdnosti vyprodukovaly socialistické zásahy centrálních bank a vlád.

Záporné úroky vyprodukovaly centrální banky, které podlehly dojmu, že je v pořádku, když peníze, které musí většina lidí v potu tváře vydělávat, mají zápornou hodnotu. Tedy když práce většiny lidí má zápornou hodnotu. Tedy když se pracovat nevyplácí.

Zápornou cenu ropy vyprodukovaly vlády, které nás zavřely do karantény kvůli nemoci, jejíž mediální obraz byl na hony vzdálen realitě. Takže se nesmělo cestovat. Takže nebyla poptávka po ropě. Takže vytěženou ropu nikdo nechtěl. Takže ji nebylo kam dávat, protože jen tak vylít na pole ji nelze. Takže ten, kdo ropu s nemalými náklady a námahou vyrval zemi, musel platit za to, aby se jí zbavil a přiměl někoho jiného, aby ještě víc naplnil už tak přetékající zásobník.

Předražené ceny bytů vyprodukovaly centrální banky, které svými zápornými úroky zničily jakékoli investiční příležitosti a přiměly k zadlužení a spekulacím s byty i lidi, kteří nemají pomalu ani na oběd.

Všechny tyhle nemorální zrůdnosti nadělají ještě mnohem víc zla, než většina lidí dnes dokáže dohlédnout.

Možná se vám zdá, že o nic nejde. No a co, tak věřitel platí dlužníkovi za to, že mu smí půjčit. Nemorální sice, ale dlužníkům to vyhovuje a věřitelé jsou takoví ti nechutní boháči, kteří mají na to, aby půjčovali, takže škoda každé rány, která padne vedle. Omyl. Až záporné úroky položí většině lidí jejich celoživotní úspory na důchod, pochopí to. Pochopí, že záporné úroky jim vzaly plody jejich celoživotní práce. A ze státního důchodu se budou moci tak leda pást. Až tohle pochopí, bude už pro ně pozdě.

Možná se vám zdá, že drahé byty se dají vyvlastnit, nájmy se dají regulovat. Omyl. Čím víc budete těm, kdo byty mají, jejich majetky brát, tím menší budou mít motivaci je nabízet k nájmu a starat se o ně. Tím budou byty nedostupnější a dražší. Nedostupné byty položí bydlení u nás a zradikalizují našince.

Mohli bychom pokračovat. Tisk nekrytých peněz. Dotace kradoucí těm, kdo táhnou svět na svých ramenou. Rozdávání dotací těm, kdo jen žijí z cizího. Dluh evropských zemí větší než řecký dluh v době, kdy Řecko uprostřed dluhové krize bankrotovalo. Záporné ceny elektřiny, když v Německu trochu víc zafouká. Zákaz dieselů ve městech, ačkoli koronakrize v roce 2020 prokázala, že i při nulové dopravě emise škodlivého oxidu dusičitého zůstaly stejné, takže likvidace automobilek živících evropský průmysl byla pouhou nenávistnou ideologií proti autům, nikoli záchranou planety – potlačováním pohybu a radosti ze života ve jménu stagnace a úpadku.

Ale nebudeme pokračovat, je to zbytečné. Protože slepý nevidí, hluchý neslyší a ideolog nemyslí. Ten si nejdřív musí nabít ústa.

Až se restartujeme od nuly, bude zas dobře. Život si vždycky najde cestičku a zvítězí nad úpadkem. Ale ti, kdo takový restart ustojí, rozhodně nebudou ti, kdo budou pasivně sedět doma a čekat, jak se o ně stát postará. To, co je dosud před námi, stejně tak jako budoucí restart, ustojí ti, kdo se spolehnou na sebe a svůj úsudek. Ti, kteří jsou zvyklí sami tvořit, sami myslet, sami se o sebe starat, nespoléhat na „systém“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Obrání schopných ve jménu lempla

Když vznikala eurozóna, ekonomové se domnívali, že všechny země budou dodržovat určitá pravidla. Nebudou se nadměrně zadlužovat, nebudou fixlovat své účetnictví.

Vlastně se tak nějak věřilo, že eurozóna bude dobrovolně ctít princip táhnutí za jeden konec provazu.

Teorie je věc hezká, zejména nachází-li se na papíře. Kde ovšem není soudce, tam také není pořádku. Vlastně je to až s podivem, že ekonomové uvěřili tak naivní myšlence, jako že nikdo si nezkusí hrát na černého pasažéra. Psychologie a teorie her celkem jasně ukazují, že čím víc účastníků do nějakého projektu namočíme, tím víc roste pravděpodobnost, že dřív či později se někomu vyplatí začít žít na úkor druhých.

Dokud se věřilo, že všechny země se v eurozóně budou chovat slušně a spořádaně, věřilo se také, že všechny vlády budou coby dlužníci stejně důvěryhodné, tedy budou si také půjčovat na svůj chod za stejný úrok. Chyba lávky. Hříšníci jako Řecko, Portugalsko, Španělsko či Itálie velice rychle ukázali, že v eurozóně si jsou sice všichni papírově rovní, ale v realitě jsou si některé země rovnější a podobnější. A jiní jsou – rozpočtoví flinkové.

Skutečnost, že teorie se ukázala jako chybná a každá vláda si musela půjčovat za jinak vysoký úrok, přivedla řadu politiků a jejich ekonomických poradců na myšlenku, že vzniknou společné evropské dluhopisy. Tím se příznaky nemoci eurozóny na oko odstraní. Nemoc sice zůstane, ale nebude možné ji měřit.

Připomíná to zprávu, která vyšla v dubnu 2020, kdy svět začala svírat pandemie COVID-19. Tehdy zpravodajské agentury přinesly fotky z centrální Afriky, kde se místní lidé tak báli nákazy, že začali v nemocnici demolovat testovací centrum podle logiky žádný test – žádná nemoc. Společné evropské dluhopisy mají stejnou funkci: nebudou příznaky, tedy se můžeme tvářit, že není ani dluhová nemoc.

Myšlenka byla taková, že vznikne evropské ministerstvo financí, které bude centrálně pro jednotlivé státy vydávat dluhopisy. Peníze z aukcí pak předá jednotlivým vládám. Tím pádem nepůjde konkrétní dluhopis spojit s konkrétní zemí. Integrace Evropy pokročí do nové úrovně.

Tuto myšlenku dlouhodobě tlačí jih Evropy spolu s Francií. Logicky. Tyto země totiž mají s dluhem největší problém a půjčují si draze. A to se jim nelíbí; ony chtějí hodně utrácet a přitom si půjčovat levně.

Bránilo se jí ale Německo, protože chápalo, že zatímco ono bude šetřit, Jih si bude užívat pozitiv společného dluhopisu a bude víc rozhazovat. Německo si tak kvůli společnému dluhopisu bude půjčovat dráž, než by muselo, ačkoli je finančně disciplinované. Bude prostě Jihu platit jeho mejdan.

Společný dluhopis by měl totiž nést jakýsi vážený průměr výnosů všech státních dluhopisů eurozóny. Německo by najednou nemělo záporné výnosy jako dnes, ale mírně kladné. Řecko by najednou mělo téměř nulové úrokové sazby a mohlo by se vrátit k rychlému zadlužování. Německo by tím zároveň ztratilo bič na jih Evropy. Kromě Německa, Rakouska a Nizozemska by asi šetřil málokdo. Nastalo by to, co nastalo na Slovensku po přijetí eura: tedy bezuzdné zadlužování napříč celou Evropou.

Dlouho i tohle vypadalo jako jen bohapustá teorie, která nemůže projít. Až skutečnost šílenou teorii překonala.

Forma společného financování byla odbouchnuta pod rouškou korony letos v létě. Ovšem nikoliv pro eurozónu, ale pro Evropskou unii. Fakt, že my, kteří jsme dosud nepřijali euro, budeme technicky vzato platit dluhy Řecka, Itálie i dalších, které byly vyseknuty kvůli euru, se stal realitou.

Znamená to, že nasekané dluhy málo zodpovědných vlád platí i občané s vládou zodpovědnou. Náklady na jejich rozhazovačnost se rozlévají po celé EU. Je to jen další dílek do skládačky ukazující, že situace pro střadatele se neotáčí k lepšímu, a je tedy nutno dobře přemýšlet, jak se investičně zachovat. Ještě jsme ani euro nemuseli přijmout, a už jsme za něj trestáni.

V pozadí je odporná, pokroucená filozofie, podle které mají peníze dostat ti, kteří je „potřebují“, od těch, kteří je mají. Neboli kapsy si budou mastit flinkové a zacvaknout to mají schopní. A EU nám tuhle zhoubu káže s tónem jakési údajné morální nadřazenosti. Je to přesně ta odporná ideologie, která je jádrem každého zla zvaného kolektivismus.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když peníze jsou špinavé

Pamatujete si, jak se kvůli emisím a zelené politice nařídilo přimíchávání biopaliv do pohonných hmot? A jak tehdy panovala v podstatě celoevropská politická shoda, že je to tak „správně“?

A jak se pak od toho začalo zase tiše, bez velké publicity, ustupovat, protože se ukázalo, že to nadělá ekologicky víc škody než užitku?

Tak vězte, že v naší natvrdlé Evropě lze dokonce i do stejné řeky vstoupit dvakrát. Německo od 1. ledna 2021 začne vybírat miliardy na takzvané uhlíkové dani od těch, kteří – dle soudu německé vlády – svým způsobem života i podnikání nejvíc „zatěžují“ životní prostředí emisemi. Vybrané peníze pak budou přerozděleny na podporu investic do „bezemisních“ či „nízkoemisních“ technologií. Cílem má být, aby se Německo stalo do třiceti let klimaticky neutrální.

Jestliže kdysi u podpory biopaliv (minimálně mezi politiky) panovala shoda, že to tak je „správné“, tentokrát zase až tak velká shoda jako tehdy nepanuje na tom, že „bezemisní“ ekonomika je ekologicky dobrým nápadem. Tenhle nápad tlačí politici bez technického vzdělání. Prakticky všichni technicky vzdělaní odborníci včetně lidí z automobilek se shodují, že pokus o ryze elektrická auta je pitomost, že auta mají nejspíš budoucnost mnohem variabilnější než jen elektřina, velké naděje vkládají do vodíkového pohonu, který ovšem politici naprosto ignorují.

Tím vším chci říct, že představy politiků o tom, co je „správné“, co „ztěžuje prostředí“, jsou hloupé, nevzdělané, povrchní. Chytili se líbivého a politicky dobře znějícího konceptu. Ale rozumu v tom konceptu moc není. Politici umí jediné: Rozhodovat o přerozdělování hodnot, které nevytvořili, na projekty, které neumí uskutečnit, jen je umí přikázat. Přerozdělování bohatství má pro ně prioritu před tvorbou bohatství. Jenomže tím, že odejmou hodnoty těm, kdo je umí vytvořit, a přerozdělí je tam, kde je umí pouze utratit, nutně musejí soustavně snižovat schopnost ekonomiky tyto hodnoty generovat.

Evropa již spadla do socialismu, tohle již kapitalismus není. A jako každý socialismus, i tento zajde na neefektivitu, bude spolknut nějakým jiným, ekonomicky efektivnějším systémem. Asijským. A Asiaté si s (rádoby)ekologií moc vrásky dělat nebudou. Takže až ten náš neefektivní ekonomický systém, který jsme si sami svou hloupostí zničili, bude spolknut tím asijským, znovu se vrátíme k oné údajné neekologičnosti, v jejímž jménu jsme se předtím zničili. Jednoduché jak facka.

A ačkoli je to těžko představitelné, zelená politika začala ovlivňovat už i centrální banky a finanční trhy. Tedy to poslední místo, které by touhle ideologií mělo být zmrzačeno. Dřív se dluhopisy dělily na bonitní a prašivé. Bonitní byly spojeny s nízkým rizikem a nízkým výnosem. Prašivé byly rizikové a slibovaly potenciálně vysoký výnos, pokud jejich emitent ještě před splacením nezbankrotuje.

Dneska je všechno jinak. Dluhopisy se začaly dělit na čisté a špinavé. Čisté jsou ty, které financují údajně ekologické, bezemisní projekty. Špinavé jsou ty, které slouží k financování údajně neekologické výroby či výrobků přinášejících emise.

Ptáte se, jaký nesou které z nich výnos a jaké riziko? Ha, myslíte snad, že dneska taková „marginálie“ jako výnos či riziko ještě někoho zajímá? Dneska se hraje na emise či ne-emise. A pokud by to někdo náhodou nepoznal, víc sarkasticky už to říct neumím. Protože pochopitelně o peníze, výnos a riziko jde ve financích vždy v první řadě, a jakmile o ně přestane jít, nejsou to finance, nýbrž socialistická dystopie.

Prvním příkladem takového ekonomicky neracionálního jednání v Evropě je Evropská investiční banka, která hodlá zastavit financování nových energetických projektů závislých na fosilních palivech. Do tohoto záměru ale vstoupila krize z roku 2020, takže je ve hvězdách, zda banka bude na tomto plánu trvat.

Nicméně i nová šéfka ECB Ch. Lagardeová signalizuje, že se ECB bude tomuto tématu věnovat a rozlišovat čisté a špinavé dluhopisy. V září 2019 řekla v Evropském parlamentu: „Osobně si myslím, že každá instituce by měla riziko klimatických změn a ochranu životního prostředí řadit mezi klíčové body svého poslání.“

Tím se otevřel nový problém, totiž že by vedení banky podporující „neekologické“ investice mohlo být považováno za špatného hospodáře a podle toho by s ním soud mohl naložit. Bankéři tedy nebudou hodnoceni podle toho, jestli zhodnocují peníze, ale i podle toho, zda podporují politicky schválené projekty. Je ale správné, když banka rozhoduje nikoli podle zisku a rizika, ale podle politického zadání? A co když se politici po volbách vymění?

Ideologům se tak do řízení firem podařilo vložit nový pojem, a to klimatické riziko firmy. Vycházejí přitom z teorie, že zákazník údajně vyžaduje produkt příznivý klimatu. To se logicky projevuje i v novém marketingu a celkovém vymývání mozků moderní společnosti. Podle průzkumu pro německou veřejnoprávní televizi ARD si 63 % Němců myslí, že ochrana klimatu by měla mít přednost před hospodářským růstem.

Na druhou stranu je ale třeba upozornit, že ne všichni centrální bankéři sdílí názor, že tu jsou od toho, aby zachraňovali planetu před přehřátím. Proti se staví třeba šéf Deutsche Bundesbank Jens Weidmann. Podle něj je klima otázkou pro politiky a nikoli pro centrální bankéře, s čímž jednoznačně souhlasím. Ke kritice se přidávají i další bankéři, kteří tvrdí, že není jasné, co je a co není udržitelná politika. Jako příklad uvedl šéf Deutsche Bank Christian Sewing financování jaderné energie. Ta je u nás obvykle považována za zelenou, ale v Německu tomu tak není. Ukazuje se tak rozpor mezi fyzikou a ideologií, což rozhodně do bankovnictví nepatří.

Pro naše peníze se tak rýsuje další úskalí. Nejenže není kam investovat, protože rizika byla zamaskována a výnosy jsou extrémně nízké, nebo dokonce záporné, ale navíc ještě mnohé dosavadní investice budou ideologickou regulací znemožněny jako „špinavé“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Znárodnění už probíhá

Všichni víme, že centrální banky i vlády se rozhodly „zachraňovat“ a dokopat k růstu ekonomiku tím, že do ní napumpují maximum peněz. Nefunguje to, zcela zjevně ne, nicméně to je teď věc jiná.

Pokud by to „jenom“ nefungovalo, ale nemělo by to současně žádné negativní vedlejší efekty, proč tomu věnovat pozornost, že? Jenomže ono to negativní efekty má. A je jich hodně.

Jedním z nich jsou extrémně nízké úrokové sazby, které vedou k předlužování domácností i firem. Druhým efektem, s tím spojeným, je zběsilý, vlastně inflační, růst cen nemovitostí i cenných papírů. Tedy také nedostupnost bydlení. Ještě dalším efektem je vytváření takzvaných zombie firem. A tak bychom mohli pokračovat.

To všechno a mnohé další jsou vesměs známé, dnes už celkem otevřeně zmiňované negativní vedlejší efekty politiky, které se dostalo označení „kvantitativní uvolňování“. Ale mezi všemi těmito vesměs už známými negativními jevy je jeden, kterému se dosud mnoho publicity ještě nedostalo…

Vedlejším efektem kvantitativního uvolňování je totiž i to, že pokud centrální banky skupují kromě dluhopisů i akcie, stávají se akcionáři soukromých podniků.

Jenomže stane-li se centrální banka coby státní instituce akcionářem dosud soukromého podniku, tak tím vlastně proběhne skryté znárodnění.

Příkladem je, co se v posledních letech dělo v Japonsku. Koncem roku 2017 se japonská centrální banka Bank of Japan stala hlavním akcionářem 55 firem z celkem 225 společností zahrnutých do akciového indexu Nikkei 225. Čtvrtina nejlepších japonských firem je tak de facto řízena centrální bankou, tedy státem. A to nemluvíme o těch, ve kterých není centrální banka akcionářem hlavním, ale „jen“ minoritním.

To už vskutku nemá daleko k centrálně řízené ekonomice. Centrální banka ovšem nikdy nemůže být dobrým majitelem podniku. Nevznikla za účelem podnikání, nemá žádnou vizi, jak s podnikem naložit. Dokonce jí ani o samotný podnik nejde. Je jí úplně jedno, jak podnik hospodaří, a to i v případě, že je podnik ve ztrátě. Je jí dokonce i jedno, jestli podnik, který vlastní, zbankrotuje! Centrální banka totiž nemá za úkol dosahovat zisku, nýbrž provádět monetární politiku. Centrální banka pouze a jen podnik koupila, protože chtěla nalít do ekonomiky hodně peněz.

Jenomže když majiteli nezáleží na majetku, nemůže se majetku dařit. Když se majetku – tedy podniku – nedaří, nemůže ekonomika vzkvétat. Když ekonomika nevzkvétá, nemohou vzkvétat ani životy jednotlivých lidí. Jak to, že to centrální bankéři nevidí, jest mi záhadou.

Kvantitativní uvolnění tak zcela vědomě a oficiálně do ekonomiky zavádí novou formu socialismu, v němž je soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím centrální banky. To je prakticky kolektivním státním vlastnictvím, protože centrální banka není soukromá. Není to tedy dřívější sovětský či čínský socialismus, ale je to úplně nová forma svého druhu, která však definici socialismu dokonale splňuje. A stejně jako sovětský socialismus je rovněž neefektivní.

Může někdo čekat, že v ekonomice, ve které probíhá skryté zestátňování, budou na klasickém finančním trhu nějaké rozumné investiční příležitosti? Nemůže. Může někdo čekat, že taková ekonomika bude šťastná, prosperující, svobodná? Nemůže.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dluh, který nám vláda vysekla, zaplatí každý

Mluvit o Řecku se možná může zdát vzdálené. Nás přeci zajímá, jak se máme my tady a teď postarat o naše peníze. Tak proč do toho tahat Řecko? Ale všechno souvisí se vším.

Řecko by dost dobře mohlo být jakýmsi předobrazem toho, jak bychom taky mohli my sami dopadnout. Zvláště poté, co druhá z obou obřích hospodářských krizí, totiž ta aktuální v roce 2020, drtivě dopadla i na české veřejné finance. A to už by naši kapsu zajímalo hodně.

Řecko mělo vždy vysoký dluh a vždy mělo problémy s jeho splácením. Historické kořeny problému jdou několik staletí nazpět. V novodobé historii hospodařilo Řecko s permanentním deficitem od roku 1974 a od roku 1981 přesahoval roční deficit 3 % HDP.

Zadlužování Řecka mělo tak velké rozměry, že se po jeho vstupu do EU ukázalo, že Řecko svůj dluh před přijetím eura skrývalo a statisticky fixlovalo. Kdyby tak nečinilo, nikdy by se členem eurozóny nestalo.

Později se ukázalo, že podvody a manipulace s oficiálními statistikami byly běžné. Evropské úřady Řekům naletěly. Řecké úřady fixlovaly zásadní data o veřejných financích dlouhá léta. To se potom odráželo v uměle vyvolané důvěře na finančních trzích, kde je zvykem s daty pracovat a důvěřovat jim.

Když se na podvod přišlo, ukázalo se, že Řeky odhadovaný deficit v roce 2009 nečinil 6 až 8 % HDP, ale rovnou 12,7 % HDP. A po použití metod Eurostatu dokonce 15,1 % HDP. Jinými slovy, řecké problémy byly dvakrát horší, než Řekové světu tvrdili.

Členství v eurozóně otevřelo Řecku stavidla předlužení, protože si najednou mohlo půjčovat levněji. Banky a investoři vnímali Řecko v lepším světle, protože bylo v klubu rádobybohatých zemí používajících euro. A Řecko možnosti předlužit se s chutí využilo.

Velkou roli v tom sehrála i možnost čerpat evropské dotace a korupce s nimi spojená. Podle Transparency International vnímali lidé v Řecku korupci nejhůř (míněno nejvíc) z celé EU. Pro představu – v roce 2018 byla ČR podle indexu korupce na 38. místě, zatímco Řecko na 67. místě. V roce 2018 přitom Řecko mělo 45 bodů a v roce 2012 mělo bodů jen 36, tedy méně než třeba Libérie nebo Zambie. Evropské dotace udělaly z Řecka eldorádo zkorumpovaných politiků.

Šedá ekonomika bujela. Odhaduje se, že Řekové měli v roce 2012 ve švýcarských bankách kolem 20 miliard eur, z nichž jenom procento bylo zdaněno. V roce 2015 měli ale údajně Řekové ve Švýcarsku už 80 miliard eur. Logicky. Mnozí lidé si uměli náramně dobře představit, že se jim stane totéž, co se stalo na Kypru, totiž že jejich vklady v bankách budou zmrazeny a ke svým penězům se minimálně dočasně nedostanou.

V rámci eurozóny ovšem ztratilo Řecko možnost podhodnocení své měny, na což bylo zvyklé. Řecko se tak najednou stalo drahou zemí s nízkou produktivitou. To znamenalo, že bylo v ohromné nerovnováze. Mělo hluboký obchodní deficit a hluboký deficit veřejných financí. Bez vlastní měny se nabízelo jen jedno řešení, takzvaná vnitřní depreciace – tedy pokles cen, a to včetně ceny práce, tedy mezd.

My sice zatím neplatíme jako Řekové eurem – zatím – ale to neznamená, že se nám zadlužení nevrátí ve zlém. Jenom ten zpětný bumerang bude mít za pár let mírně odlišnou podobu. Nejpravděpodobnější kanál, skrze který se dluh u nás v průběhu let provalí, budou enormně nízké úrokové sazby v kombinaci s inflací, což povede ke znehodnocování úspor. A to i mnohaletých úspor nedobytně uzamčených třeba v penzijních fondech. Konkurenceschopnost a mzdy to nejspíš časem s vysokým veřejným dluhem odskáčou také.

Ponaučení? Je dvojí. Zaprvé když někdo neumí šetřit po staletí, asi se ze dne na den nezmění. Když se Evropa od zavedení eura potýká s dluhem, pomalým růstem a mizerným úročením, asi se to šmahem nezmění „jen“ proto, abychom dál nepřicházeli skrze nízké či záporné úroky o peníze. Evropské investiční podmínky se moc nezlepší. To my se musíme naučit je přechytračit.

A zadruhé radost z toho, že vláda dneska přidá kupříkladu důchodcům, a tím jen tak mimochodem vysekne slušnou sekyru, je naivní. O co víc na dluh přidá dneska, o to víc budeme všichni svorně v budoucnu dluhem potrestáni.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Budou se rozdávat peníze. Dostane každý.

Všichni jsme si asi už všimli, že centrální banky „tisknou“ peníze jak o život. Někteří si navrch k tomu ještě všimli, že zejména v Evropě tyhle peníze prakticky nejsou ničím kryté.

Tomuto typu „tisku peněz“ se vznešeně a krapet kamuflovaně říká kvantitativní uvolňování. A většina lidí ví, že teoreticky čím víc vytištěných peněz, tím vyšší by měla být inflace. No jo – ale kde tedy ta inflace je?!

To, že s kvantitativním uvolněním příliš neroste spotřebitelská inflace (tedy nerostou například ceny potravin, ceny školních potřeb, nábytku apod.), je dáno tím, že peníze uvolněné do oběhu vlastně nekončí úplně všechny mezi lidmi, ale vrací se z větší části zpět do centrální banky. Každý si teď logicky položí otázku: A proč tedy centrální banka posílá do oběhu nové peníze, když je zase vzápětí stahuje, takže v oběhu z velké části ani nezůstávají? Odpověď zní: Protože tyto uvolněné (a zase stažené) peníze za sebou zanechávají stopu v podobě nižších úrokových sazeb napříč celou ekonomikou. A jsme u jádra pudla.

Teorie, na které centrální banka staví, totiž vychází z předpokladu, že za tyhle nízké úrokové sazby si pak někdo vezme úvěr. Že s nízkým úrokem si lidé vezmou úvěr ochotněji, než kdyby byly úroky vysoké. A tohle rádobyvysoké množství nově poskytnutých úvěrů by následně mělo roztáčet kolečka ekonomiky. Mělo by se víc investovat i nakupovat na dluh. Tolik teorie.

Tato teorie je ovšem mylná a nefunguje.

V Evropě se totiž tato politika v kýžených vyšších investicích a vyšší výrobě nikterak neprojevila. Zato se projevila někde úplně jinde – tam, kde o to nikdo nestál. Projevila se totiž ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace tu je – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů.

Teď by samozřejmě bylo logické připustit si, že tato politika nefunguje. Že hospodářský růst nepřinesla; namísto toho jen zvýšila ceny nemovitostí a cenných papírů. Tedy bylo by namístě ji opustit. Opak se ale stal pravdou.

Zklamání, že kvantitativní uvolňování nefunguje, vedlo mnoho lidí k úvahám, že se pouze uvolnilo do oběhu málo peněz a úrokové sazby klesly ještě nedostatečně. Že je třeba dostat mezi lidi peněz víc. Samozřejmě je to nesmysl – pouze to nemovitosti ještě víc zdraží, aniž by to zrychlilo hospodářský růst. Ale současní tvůrci měnové politiky jsou, zdá se, příliš mentálně nepružní na to, aby si to přiznali.

A tak se někteří „ekonomové“ v centrálních bankách vrátili k oprášení myšlenek na takzvané vrtulníkové peníze. Prostě sypání peněz přímo lidem do kapes. Rozdávání vytištěných papírků.

Jakkoli se tato teorie může (správně) zdát naivní, centrální bankéři ji vážně nosí v hlavě. A bláznivostí už udělali mnoho. Po tom, co přinesl rok 2020, jsou nejspíš vrtulníkové peníze na spadnutí v různých koutech světa. A já si troufám tipnout, že eurozóna bude mezi prvními.

Zkrátka když je něco v hospodářské politice zjevně neracionální či hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Bohužel centrální banky už v posledních deseti letech prokázaly, že nikdy nekonají tak zle, aby nemohly konat ještě hůř.

Že pak ještě víc vzroste inflace cen bydlení, neboli bydlení bude ještě víc nedostupné – to už je věc jiná.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chystá se frontální útok na vaše peníze

Mám pro vás jednu zprávu, která se vám asi… No, i když raději posuďte sami. Takže: V současném světě neexistují opravdu bezpečné a výnosné investice. Bezpečné investice jsou totiž ztrátové.

Koupíte si třeba „super-bezpečný“ německý státní dluhopis. Držíte ho deset let do splatnosti. A na konci – máte ztrátu. Německý stát vám vrátí míň peněz, než kolik vám milostivě „dovolil“, byste mu na počátku půjčili. Tak vypadají záporné výnosy v praxi. Že tím máte ztrátu nominálně, je jasné. Natož když do toho ještě započítáme inflaci.

To lidé nechtějí. Logicky. Tlačí proto na politiky, aby to „nějak“ vyřešili.

A němečtí levicoví politici už „řešení“ mají. Objevují se myšlenky, že by lidé mohli investovat do takzvaných klimatických dluhopisů, které by stát uměle úročil kladně. Jednoduše by jejich výnosy byly dotované. Žijeme totiž v době klimaticko-hysterické. A ekologicko-hysterické. Že je to finančně nereálné, autoři „řešení“ neřeší. Že na to Evropa nikdy mít nebude, je šumafuk – peníze si přece moderně natiskneme.

Možná si říkáte, že když jste byli celí život zvyklí na to, že dlužník platí věřiteli, asi jde jen o dočasnou záležitost. Nu – jest to záležitost dočasná asi jako pobyt přátelských okupačních vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Do doby ekologicko-hysterické totiž vpadla doba corono-megahysterická. Alarmisté si žádali „řešení“. A vlády a centrální banky s „řešením“ přišly: Ještě víc snížíme úrokové sazby a natiskneme ještě víc peněz. Že tohle řešení nic neřeší, je šumák, hlavně že to před lidem vypadá, že něco děláme, a někteří z nás politiků a centrálních bankéřů tomu dokonce i věří.

Šance na zvýšení úrokových sazeb ECB je po událostech roku 2020 minimální. Politici naopak budou tlačit na úrokové sazby ještě nižší a ještě nižší. Země, které nemají tak rozvinutý systém penzijních fondů jako třeba Nizozemsko, v tom dlouho neuvidí ohrožení – nebudou si uvědomovat, jak moc je to likvidační kupříkladu pro penzijní systém. Neekonomové ve vedení ECB s tím také nebudou mít problém.

Všichni ale pochopí, že se zápornými sazbami nebude nikdo ukládat peníze do bank. To je velmi srozumitelné i pro neekonoma. Všichni také pochopí, že banka bez vkladů nemůže půjčovat, ekonomika bez úvěrů nemůže růst a vlastně ani základně fungovat. Tradiční fungování banky jako instituce přijímající vklady a poskytující úvěry je v ohrožení. Paradoxně čím víc centrální banka tlačí peníze do ekonomiky, tím méně v ní peněz nakonec je!

Pokud by teoreticky centrální banka snížila své úrokové sazby třeba na minus 10 %, budou mít podobné úrokové sazby na vklady i klienti. Nikdo ale nebude ochoten podepsat bance to, že mu může každý rok vzít desetinu jeho peněz. Bude se chovat logicky a peníze si raději nechá doma pod matrací. Tam se mu sice nezhodnotí, ale také o ně nepřijde.

Aby mohla centrální banka tento problém obejít, potřebuje domácnosti zbavit možnosti nechat si peníze doma pod polštářem. Odtud se objevuje myšlenka, že bude zrušena hotovost. V tu chvíli budou existovat peníze pouze v elektronické podobě. Pak vskutku nebude problém vás donutit mít je v bance – protože kde jinde můžete mít elektronické peníze? – a také nebude problém vás ročně zkasírovat třeba o 10 procent vašich úspor.

Tím se dostáváme do světa, který si neumíme dobře představit, podobně jako si kdysi bankéři nedokázali představit peníze, jež by nebyly kryty zlatem. Ekonomika, v níž by nebyly bankovky, by byla dost jiná. A vůbec ne jen v tom, že neplatíme hotovostí. Jde spíš o to, že i jen teoretická možnost hotovostí platit vytváří velmi účinnou hráz proti škodlivým experimentům centrálních bank, jako jsou třeba hluboce záporné úroky.

Byl by to skok proti světu, kde se platilo občas kartou a občas hotově. Existovaly by v ní úplně nové transmisní mechanismy a nemovitostem by to otevřelo dveře k ještě většímu zdražení. Společnost by byla ještě víc rozdělena.

Dřív než v Evropě to bude zavedeno v Číně. Tam jsou dnes technologicky i totalitárně dál. V Číně však nepoužijí digitální státní měnu kvůli záporným úrokovým sazbám, ale kvůli dohledatelnosti všech plateb a dozoru státu nad obyvatelstvem. Tento dohled bude bez hotovosti dokonalý. Velký bratr uvidí všechny příjmy i výdaje. Jeho dozoru se nikdo nevyhne. A veřejnosti to bude „vysvětleno“ jako boj s neplacením daní a financováním terorismu.

Jsem přesvědčená, že to je jasné ohrožení demokracie. V Rakousku se proto mluví o tom, že by právo na hotovost mělo být zakotveno v ústavě. Jde o reakci na to, že ECB už připravuje dokumenty směřující k přechodu na takovou digitální měnu. U nás zatím samozřejmě skutek utek – u nás se tak maximálně řeší, že máme otevřenou jen jedinou putyku v zemi, a to tu na Vyšehradě. Že by někdo řešil v Ústavě fakt, že se v ECB tiše připravuje frontální útok na vaše peníze, to je v našem rybníčku sotva představitelné.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.