Prožrané daně

Ministerstvo financí opakovaně – už roky, a to bez ohledu na stranu, která mu zrovna vládne – podléhá nebezpečné iluzi. Má dojem, že jak se ekonomice dařilo letos, tak se jí taky bude dařit v roce příštím. To má ale jisté ponuré následky.

Jestliže totiž špatně odhadneme ekonomickou kondici v příštím roce, logicky taky nutně musíme špatně odhadnout, kolik vybereme na daních a dalších odvodech státu. Stejně jako musíme špatně odhadnout, kolik z rozpočtu naopak vyplatíme. Jestliže hospodářský růst nadhodnotíme, pak se budeme mylně domnívat, že do rozpočtu přiteče víc peněz a odteče z něj míň peněz, než jaká bude realita. A obráceně.

Samozřejmě, že křišťálovou kouli nikdo v ruce nemá. Profesionální ekonomičtí analytici sice mají nějaké nástroje a dovednosti (ehm, tedy spíš by měli mít), jak ekonomický růst odhadovat, ale co si budeme povídat – i ti se mohou zmýlit. I proto, že stačí třeba nějaký teroristický útok typu 11. září, burzy se začnou hroutit a všechny dosavadní odhady mohou jít z minuty na minutu do háje.

A protože si tedy musíme být vědomi naší omylnosti a musíme vědět, že nelze na setinku přesně odhadnout, jak se nám bude ekonomicky dařit, měli bychom se chovat tak, aby to nebyla žádná katastrofa, když se trochu spleteme.

Asi takhle: Každý normální člověk se snaží nějak vyjít s výplatou. Je-li aspoň trochu rozumný, nedá si opulentní večeři v Ritzu hned ten den, kdy výplatu nafasuje, aby pak po zbytek měsíce přežíval na vybírání popelnic. Spíš to udělá obráceně: Když nevím, co mě čeká, po výplatě budu utrácet jen opatrně, a když už to fakt musí být, rozšoupnu se den před výplatou novou z toho, co mi zbylo. Anebo ještě lépe, rozšoupnu se z toho, co mi zbylo, jen trochu, a něco málo ušetřím do dalšího měsíce pro Strejčka Příhodu.

V případě státu by se taková opatrnost projevovala zhruba tak, že stát bude automaticky vycházet z toho, že ekonomice se dařit bude spíš míň než víc. A pokud se náhodou „splete“ a bude se nám dařit dobře, to „nejhorší“, co se nám může přihodit, bude, že nám v rozpočtu zůstane na konci roku víc peněz, než jsme si mysleli. A ty pak můžeme použít na něco bohulibého. Třeba na důchodovou reformu, abychom se za pár let v důchodu nemuseli prohrabovat v těch popelnicích. No – a to je přesně to, co český stát chronicky nedělá.

Přesněji řečeno, on to dělá už roky přesně naruby. A úúúúplně nááááhodou je stát vždy tím optimističtější ve svém výhledu, čím blíž jsou volby. Čímpak to asi bude, že.

Nejinak je tomu i u připravovaného rozpočtu na rok 2019. To ostatně není jen můj názor. Stejný názor mělo i šest z osmi nezávislých ekonomů Výboru pro rozpočtové prognózy. Ti zbývající dva se zdrželi hlasování. Takže:

Zaprvé myslet si, že ekonomika poroste, a k tomu vyseknout schodek 40 miliard korun, je jemně řečeno žití si nad poměry.

Zadruhé všechno nasvědčuje tomu, že i kdyby se snad ekonomice dařilo tak, jak ministerstvo odhaduje, do rozpočtu se vybere míň peněz, než kolik se v připravovaném rozpočtu tvrdí.

Zatřetí všechno nasvědčuje tomu, že ekonomice se bude dařit mnohem míň, než jak si ministerstvo myslí, což by opět znamenalo, že do rozpočtu se vybere míň peněz, a to i kdyby si ministerstvo výdaje správně spočítalo.

Začtvrté nejen že rozpočet počítá s podezřele velkými příjmy; on počítá i s podezřele velkými výdaji. Jen za prvních sedm měsíců letošního roku výdaje státu činily 712 miliard korun, což je meziroční nárůst o 9,9 %! A příští rok stát plánuje utrácet ještě víc.

Tohle utrácení by se dalo pochopit, kdyby ekonomika skomírala a stát se musel například postarat o nezaměstnané. Ale nezaměstnanost u nás (aspoň papírově) prakticky „neexistuje“, přesněji počet volných míst je větší než počet volných lidí. A stát si myslí, že dařit se nám bude i napřesrok. Tak kam zatraceně chce stát tyhle peníze nasypat, když něco velkolepého typu penzijní reforma se rozhodně nechystá?

Můžeme to ukázat i na číslech. Tak například zatímco v roce 2009 směřovalo na investice 11,4 % výdajů státního rozpočtu, loni představovaly investice jen 6,4 %. Stát tedy utrácí čím dál víc, ale nově postavených dálnic, nakoupeného vybavení pro armádu či třeba počinů k vyřešení důchodové reformy je za ním vidět čím dál míň.

Kde to všechno mizí? Jsou peníze projedené na efekt před volbami.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když vaše noční můra se zhmotní a ukradnou vám dítě

Možná jste zaznamenali kauzu, která před dvěma třemi týdny prošuměla českým prostorem. Šlo pedofila, jinak ovšem elitního psychiatra pracující pro norskou sociální službu Barnavernet.

To je ona nechvalně proslulá sociálka, která odebírá fungujícím biologickým rodinám děti na základě smyšlených obvinění. A dotyčný pedofil byl osobou, která mohla o odebrání rozhodovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že případ je dost daleko od Česka. Ale není. Týká se nás minimálně ve dvou rovinách. Zaprvé odebrání dětí se týká i českých a slovenských rodin, které udělaly tu chybu, že z neznalosti se usadily v Norsku. Připomeňme známé kauzy Evy Michalákové a slovenské rodiny Ladických.

Zadruhé Norsko svou filozofii ničení rodin vehementně vyváží do světa. Tak jako v souvislosti s některými zeměmi se s despektem mluví o „vývozu demokracie“, v případě Norska bychom mohli mluvit o „vývozu antirodinné politiky“. Konkrétně to Norsko ve spojení s dalšími zeměmi (Island, Lichtenštejnsko) praktikuje skrze takzvané norské fondy, které jsou velmi aktivní i u nás. Za poskytnuté dotace pak pochopitelně chce něco zpět – tedy příklon o oné antirodinné filozofii.

V souvislosti s aktivním šířením nové liberálně levicové doktríny se jako o infante terrible často mluví o G. Sorosovi. Jenomže to není přesné; respektive Soros v tom zdaleka není sám. Zatímco Soros si z této doktríny vzal zejména promíchávání národností a migraci, Norsko se angažuje zejména v genderových a (anti)rodinných tématech. A opakuji: Je velmi aktivní i u nás. Nese to s sebou již jisté plody:

„…Přivolaná ochranka mi nasadila pouta a zavedla mě do podzemní chodby. Bylo to poprvé, co jsem se o existenci podzemních chodeb v Marsens dozvěděla. Pouta na rukách, ochranka vedle mne, chodba bez oken a tuny hlíny nad mou hlavou – to byl koktejl, díky němuž jsem se začala doslova zalykat hrůzou. Dodnes mě obrázek té podzemní chodby a fantazijní představy, co se v ní může odehrávat se zcela bezmocnými pacienty, budí ze spaní…“

Asi sotva uhádnete, kam tento děsivý úryvek zařadit. Povím vám tedy skutečný, dosud málo známý příběh:

Na počátku byla zcela zdravá žena, která v životě měla jen trochu smůlu: Na setkání s násilím, na partnery. Pak se do toho vložil rádoby „vyspělý stát“. Žena byla víc než rok na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. Byla falešně prohlášena za psychicky nemocnou a nadopována léky, až skutečně byla téměř připravena o rozum a dohnána k sebevraždě. Při životě ji držela jen myšlenka na syna, který na ni čeká venku. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě…

Známý český psychiatr Cyril Höschl se o tomto příběhu vyjádřil tak, že čtenář se nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa. Jeden novinář o něm zase mluví jako o příběhu plném přímo hollywoodských zvratů. A úryvek je z biografické knihy Ukradený syn, která jej podrobně dokumentuje.

Až potud se vše zdá vcelku jasné. Většina lidí, která se s příběhem seznámí, jej bude vnímat jako výpověď o nekompetentnosti úředníků u nás i v zahraničí, o střetu kultur, o bezpráví. A proto pro mě bylo doslova šokem, když jsem si uvědomila, že i tak nepolitický příběh je vlastně v pozadí silně zpolitizován.

K příběhu, který jsem si v duchu pokřtila „Ukradený syn“, jsem se totiž dostala oklikou, a to skrze mediálně poměrně známý příběh Evy Michalákové. Já se přitom jen šťastnou shodou okolností osobně znala s lidmi, kteří se v něm usilovně angažovali a Evě Michalákové pomáhali. Díky tomu jsem s úžasem sledovala, jak se kauza rozběhla po dvou různých kolejích.

Na jedné straně byli lidé, kteří byli osobně ve styku s Evou Michalákovou, znali její kauzu do detailů, byli otřeseni a snažili se jí nezištně pomoci například po právní stránce. Na druhé straně byla určitá (menší) skupina novinářů, kteří se kauzy chytili z úplně opačné strany a začali o ní šířit nepravdy. Kdybych byla prostým čtenářem jejich článků, Michalákovou bych nutně musela odsoudit a získala bych dojem, že si odebrání dětí zasloužila. Jenomže já měla informace z druhé strany a věděla jsem, že realita je jiná. A co víc, věděla jsem dokonce, které konkrétní a snadno odhalitelné logické chyby ti kteří novináři při interpretaci některých dokumentů udělali, čím se nechali napálit.

A kdyby jen to. Úplně stejně se nechali napálit i někteří politici. I o tom jsem měla informace z první ruky. Stalo se to tak, že jsem se jednou přátelsky bavila s jedním vrcholovým politikem. A nedalo mi to, abych – když už byla ekonomická témata probraná – se ho nezeptala: „A proč vlastně vy, případně vaše vládní strana, úplně ignorujete případ ukradených ‚norských‘ dětí?“ Odpověď byla míněná upřímně a dobrosrdečně a o to víc mě dostala. Zněla: „Ale my se tím přeci chtěli zabývat. A proto jsme se taky zeptali ministryně práce, co o tom případu ví. A ona nás varovala, že se na to máme vykašlat, protože prý viděla spis a jsou v něm hrozné věci. Prý by za takových okolností byly děti odebrány i u nás.“

Jenomže já měla dost přesné informace o tom, že to není pravda. Ministryně totiž spis v realitě vůbec číst nemohla a o případu skoro nic nevěděla. Nechala se podle všeho napálit úplně stejně jako jistá část novinářů – za údajný „spis“ totiž považovala výplody Barnavernetu. (Vysvětlení, že se „jen“ nechala napálit a „nepoznala“, že nečte skutečný spis, je ještě to přívětivější; kdyby tomu tak nebylo, museli bychom to považovat za vědomou snahu zamést kauzu pod koberec nejspíš ve snaze nepopudit si norské fondy.)

Hluboce mnou otřáslo zjištění, jak natolik nepolitická věc, jako je boj o ukradené děti, může být zpolitizována. Právě v tenhle okamžik jsem se přitom opět jen náhodou dostala k novému případu, který byl případu Michalákových v jistých rysech podobný, a rozhodla se o něm napsat knihu „Ukradený syn“. Jenomže – tím to nemělo skončit. V průběhu psaní a prohledávání dokumentace totiž můj úžas dál rostl. Zas a znovu se ukazovalo, jak je celá věc skrytě zpolitizovaná. Vlastně se ukazovalo, že jednotlivé role v tomto případě byly sehrány nikoliv podle toho, jaká kdo znal fakta, ale v podstatě podle politické příslušnosti. Případ totiž ukazuje naprosto fatální selhání toho, co jsme si v ekonomii navykli označovat „stát blahobytu“.

V této kauze, které se mimochodem přihodila Češce ve Švýcarsku, totiž došlo k neuvěřitelnému selhání celého systému rozvinutého státu. Jedna instituce opisovala od druhé (Snad z pohodlnosti? Z přesvědčení?) a ačkoliv bylo poměrně snadné ověřit si informace, žádná z institucí tak neučinila. Selhala tedy policie, selhali lékaři, oslovené neziskové organizace, soudy, fatálně selhala sociálka. Příběh má nakonec ten nejneuvěřitelnější možný konec, který je jen „polovičním happy-endem“: Žena dokázala za pomoci českého europoslance Zdechovského uprchnout (už to samo o sobě je dost fantaskní) a tím ze svých dvou dětí zachránila aspoň jedno.

Tenhle příběh v sobě ovšem nese obrovské memento a pro mě osobně skandální zjištění. Už delší čas nelze nevidět, že společnost je ostře rozpolcená. Na jedné straně je tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu je uznávání národů, uznávání rodin, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné a právě v kauzách, jako jsou kluci Michalákovi anebo Ukradený syn, se dokonale vybarvily.

V průběhu rozplétání příběhu mi došlo, že v jádru všeho jde vlastně o to, že část lidí má strach, že kdyby se náhodou ukázalo, že právo je na straně rodičů a jejich dětí, vlastně by to byl přímý útok na celé současné liberálně levicové náboženství. Proti tomu stojí lidé, kteří se snaží rodičům pomoci a v širších souvislostech se vlastně snaží zabránit příchodu tohoto „pokrokářského levicového liberalismu“ i k nám. Tady už jsou úplně přehlíženy argumenty a fakta, protože jako každé náboženství, ani levicový liberalismus fakta ke své víře nepotřebuje. A v osobách některých zejména sociálně demokratických politiků toto nové náboženství strká jak Jezinky prsty až k nám.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Černý Harry Potter, bílý Nelson Mandela

Může být dospělá Hermiona z Harryho Pottera v chystané divadelní hře černoška? No jasně, že může, co by nemohla. Dokonce i sama autorka Harryho Pottera, J. K. Rowlingová, je prý pro. Podle samotné Rowlingové údajně „barva pleti žačky čarodějnické školy v Bradavicích Hermiony nebyla v jejích knihách nikdy určena“.

Neb moje domácnost je plná dětí, našly se v ní hned dvě kopie každé knihy Harryho Pottera, česká i anglická verze. Vlastnoručně jsem knihy zkontrolovala, a skutečně, Hermiona je popisována jako dívka s „lots of bushy brown hair and rather large front teeth“, No dobře, někdo si možná pod „spoustou hustých hnědých vlasů“ představí tmavou pleť, ale spíš mám dojem, že jsem nebyla sama, kdo hnědé vlasy považoval za atribut bělochů, nikoliv černochů, kteří mívají vlasy téměř či úplně černé. Ale fajn, možná byla jedenáctiletá Hermiona krapet odbarvená…

Takže ještě jednou: Záleží snad na tom, jak jsem si Hermionu představovala já, nebo jak si jí představovaly miliony dětí? Není to jedno? Mohla by ji hrát černoška? No jasně, že by mohla. Akorát nechť si pak nikdo nemyslí, že tahle nová divadelní hra chytí děti za srdce podobně, jako je chytila kniha. Že budou škemrat, aby je rodiče vzali do divadla. Nechť si nikdo nemyslí, že tenhle pokus přiživit se na slávě kultovní pohádky, bude fungovat.

Možná to bude plus mínus kasovní úspěch – to se nehádám. Ale současně to taky fenomén Harryho Pottera zničí.

Harry Potter sice je pouhou pohádkou, žádnou historickou postavou. Ale vzhledem k tomu, že různé díly Harryho Pottera se v součtu podle některých odhadů staly nejprodávanější knihou všech dob, která dokonce drtí i prodeje Bible, v kultuře – a svým způsobem i v historii – už za sebou nechaly slušný zářez. A vizuální podoba jednotlivých postav, ještě navíc upevněná filmy, které knižní předlohu celkem věrně kopírovaly, se zapsala hluboko do představ fanoušků.

Sáhnout fanouškům na jejich představu není nic zakázaného či neakceptovatelného. Každý umělec, který chce příběh ztvárnit, může klidně do role Hermiony obsadit kupříkladu puntíkatou dogu nebo zelenou rosničku. Proč ne. Akorát je to výsostně přiblblé.

Lidé nejsou zvědaví na to, aby jim někdo vnucoval představu novou; oni chtějí své představy a ideály jen víc a víc upevňovat. Na film o Stalinovi půjde člověk, který chce vědět víc o tom, jak vraždil. Ne člověk, který čeká růžovou knihovnu a vybájený doják o tom, jak se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou. Na koncert chlapeckých hvězdiček Marcus a Martinus půjdou puberťačky, které se chtějí v kotli pod pódiem svíjet v hysterických záchvatech slz, že zahlédly své dva blonďaté idoly; ani párem volů ale na jejich koncert nedostanete padesátiletého metallistu, leda že by pod vlivem utrpěl záchvat sebezničujícího masochismu. A na divadelní hru o Harry Potterovi půjdou většinou děti, které chtějí vidět obrýleného Pottera s jizvou na čele a chytrou a trochu otravně rozumnou Hermionu, která jako by z oka vypadla herečce Emmě Watson, která ji ztvárnila ve filmech. Nic víc, nic míň. Černá Hermiona není tragédií, není nakázaná; je jen hloupounkým pokusem o hyperkorektnost navzdory kolektivnímu očekávání.

Český premiér je Slovák, předseda čtvrté nejsilnější parlamentní strany je z poloviny Japonec, primátorkou hlavního města je Slovenka. Ti všichni byli svobodně zvoleni, nepomohla jim do křesel žádná vylhaná korektnost, takže ať mi nikdo neříká, že Češi v celonárodním průměru jsou rasisté! Jen hlupáci si tudíž mohou myslet, že odpor vůči černé Hermioně, který se zvedl na sociálních sítích, je rasismem. To sotva. Je to asi takový odpor, jaký by se zvedl, kdyby Karla IV měl hrát Asiat. Jako kdyby egyptskou Kleopatru měla brát modrooká blondýna. Jako kdyby Mao Ce-tunga či Nelsona Mandelu měl hrát Švéd s nordickými rysy. Je to zkrátka odpor, jako když chce někdo k svému obrazu upravovat dějiny. Nebo když chce někdo do pohádky pro dospělé jménem James Bond obsadit černocha.

Že by to byl rasismus, když se lidé znechuceně nad představou černého Bonda ušklíbají? Sotva. Americké filmy obsazené komplet černými herci hrajícími neprůstřelné, prudce inteligentní a nesmrtelné policisty si nikdy podobné úšklebky nevykoledovaly. Tenhle údajný rasismus je jen odporem k tomu, že někdo chce lidem v rámci multikulti náboženství brát jejich představu o postavě, která mimochodem má opět relativně precizní popis v knihách Iana Fleminga: Tahle postava má být muž, má být bílý, má být na ženské. Jistě, že si jakýkoliv producent může do postavy Jamese Bonda obsadit černou lesbu, proč ne? Ale bude to fungovat? Nebude. Po dvou třech pokusech se producenti zase vrátí k osvědčenému modelu. Pokud jim to ovšem mezitím otrávení diváci ještě budou baštit.

Když se hlavní tvář kultovního britského motoristického pořadu Top Gear, Jeremy Clarkson, nepohodl s BBC (či spíš BBC se nepohodla s Clarksonem), byl Jeremy vyhozen. BBC machrovala, jak nová série bez Clarksona a jeho dalších dvou kolegů bude stejně úspěšná jako ty předchozí. A aby to BBC Clarksonovi & spol. opravdu natřela, zaměstnala jako jeho náhradu pravé Clarksonův opaky. Hromotluk Clarkson je sexistický macho, který říká, co si myslí, a kterého většina feministech nerozdýchá. Místo něho přišla „rozmanitost“ včetně jedné ženy, která až do té doby byla v Top Gearu tabu. Výsledek? Žalostný propadák. Fanoušci neodpustili.

Opovrhuji touhle hyperkorektností, která nemá daleko k rasismu naruby. Korektnost není ničím jiným než tlakem na lidi, aby říkali něco jiného, než si myslí. Říkat něco jiného, než si myslím, je pokrytectví a lhaní. Nebudu lhát a tvrdit, že mi nevadí multikulti náboženství, které se rozhodlo rozmetat národy, rodiny i sexuální identitu a nahradit je stejností všech bytostí. Nejsme stejní, jsme každý jiný a je to tak správně.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Co Čech, to otrok!

Většina lidí si myslí, že fake news vytváří vlády. Někdo z toho viní ruskou propagandu. Někdo americkou. A někdo zase bruselskou. No – podle mě je vytvářejí i neziskovky. Vážně! Jedna z nich tento měsíc zveřejnila Globální index otroctví.

Neziskovka tvrdí, že na planetě máme nyní 40,3 milionu moderních otroků. V samotné České republice jich je údajně 31 tisíc. Podle indexu je přitom moderním otroctvím ohroženo až 19 % lidí. Naprosto alarmující a děsivé číslo. Každý pátý z nás se může stát otrokem!

Údajně nejvíc otroků je v Severní Koreji. Prý jich tam je přes 25 milionů. Vážně? Tohle číslo mě trochu zarazilo. Severní Korea je totiž tak informačně uzavřená země, že o ní málokdo máloco ví. Celkem by mě tudíž zajímalo, jak mohla neziskovka k takovému číslu dojít. Že jsou v Severní Koreji pracovní tábory, kde jsou lidé jako otroci, se běžně ví, ale že by v zahraničí někdo opravdu věděl, kolik přesně v nich je lidí, o tom silně pochybuji. Dostává to první trhliny.

Neziskovky ovšem bývají často „neziskové“ jen podle názvu, často je hlavním smyslem jejich existence čerpání veřejných peněz, pro které se vymyslí nějaký pěkný účel – třeba by se hodilo něco jako „vytvoříme index otroctví“. A veřejné peníze nepadají z nebe. Vybírají se od daňových poplatníků, kterých se nikdo na názor neptá. Globální dluh všech vlád za poslední rok vzrostl o 11 % a je na novém rekordu. Jednou ho bude muset někdo splácet. A tyto neziskovky na tom mají také svůj podíl.

Zprávy australské neziskovky se však briskně chytla česká neziskovka. Pán z Člověka v tísni poskytl českým novinářům doplňující komentář: „Dají vám malou půjčku, poté vám ji však navýší na několikanásobek. Máme běžně klienty, kteří si půjčili deset tisíc a nyní mají půlmilionový dluh. Ten člověk na vás má páku, nejste schopen mu vyhovět. Tak plníte cokoliv, co vymyslí. Jste jeho otrokem.“

Nutno říct, že na tenhle názor jsem nestačila valit zraky. Aha, takže někdo k vám přijde a jen tak bez vašeho souhlasu vám navýší půjčku. Pán z neziskovky si možná myslí, že vám půjčku někdo proti vaší vůli vnutí. A pak vám ji proti vaší vůli zvýší. A pak vám proti vaší vůli svévolně, jen tak sám od sebe, zvýší úročení. My tu nemáme zákony?

A pán z Člověka v tísni dodává: „Policie nefunguje.“ Aha – tak k čemu ji tedy máme? Chce pán říct, že když se police dozví o nějaké nezákonnosti, nekoná? Není to spíš tak, že podvedení lidé policii z nějakého důvodu neinformují? Proč asi? Není náhodou jádrem pudla to, že – jak sama neziskovka doplňuje – nejvíc jsou „moderním otroctvím“ ohroženi cizinci, lidé kulturně dezorientovaní, trpící jazykovou izolací? A jsme doma. Ekonomickými problémy z předlužení jsou nejvíc ohroženi ilegální přistěhovalci. Ti se pochopitelně policii se svými problémy nehlásí, a tudíž taky policie logicky nemůže konat.

Kdo je tedy oním hříšníkem, který porušil jako první zákony? Byl to ilegální přistěhovalec, který se nechce hlásit policii, jak sama neziskovka naznačuje? Anebo to byl věřitel, který přistěhovalci pomohl tím, že mu nabídnul půjčku, kterou si dlužník dobrovolně vzal? Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Věřitel byl nejspíš lichvář a dlužník má máslo na hlavě, jinak by šel do normální banky nebo na policii.

Na dotaz novinářů: „Co s tím můžou poškození dělat?“ se pak dozvídáme, že prý toho moc není: „Instituce jako policie nebo soudy jim nevěří. Ti lidé působí nevěrohodně a je strašně složité jim pomáhat a hájit jejich práva.“ Takže si to pěkně shrňme. Úřady těmto imigrantům nevěří, protože působí nevěrohodně. To ale neziskovkám nevadí, ty těmto lidem věří. Nakonec to ale vyjde prašť jako uhoď. Kdyby těmto lidem pomohl státní rozpočet, bylo by to z veřejných peněz. Když jim pomůže neziskovka, je to taky z veřejných peněz, protože neziskovka natáhne ruku ke státnímu rozpočtu (a přitom ještě něco zbyde pro její zaměstnance).

Můj názor je ten, že neziskovky jen devalvují význam slova otrok. Skutečným otrokem se kdysi člověk obvykle stal po prohrané bitvě, nebo se tak narodil, anebo se předlužil. Jen v tom posledním případě se otrokem stal na základě svého chybného, dobrovolného rozhodnutí. A pak neměl (téměř) žádná práva, byl majetkem svého pána.

Ten, kdo se předluží dneska, má k takovému stavu notně daleko. Jen trouba si může myslet, že věřitel, který dodržuje zákony (jako třeba banka), může usilovat o to, aby dlužník byl v problémech a nesplácel. Naopak banka se snaží s klientem dohodnout. Nesplácení není v jejím zájmu. Banky „otroky“ nepotřebují a nechtějí. Je to pro ně nevýhodné. A když už někdo nesplácí, má to právní řešení. Existuje exekuce, oddlužení, osobní bankrot. Ano, je strašné se do takové situace dostat. Ale ani tahle strašná situace není „otroctvím“. I takový člověk má na rozdíl od otroka stále svá práva.

Zkrátka dlužník je dlužník a otrok je otrok. A předlužený dlužník je velmi nešťastný člověk, ale je to pořád člověk s určitými právy, ne otrok. (To už spíš si jako „otroci“ mohou připadat daňoví poplatníci, protože skoro půl roku z roku pracují na stát, aby z toho pak financovali neziskovky, které zase financují lidi, kteří mají nějaký škraloup a k tomu si vzali dluh větší, než dokázali splatit.)

Problém je s dětmi. Těm je třeba pomoci. Systém ale nestojí o finančně gramotné lidi. Ve školách se finanční gramotnost obvykle učí jen odčárkováním na papíře. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří ředitelé jsou tak zajetí ve starých kolejích, že než by uspořádali pro děti besedu třeba o platebních kartách, jdou raději do ZOO stejně jako posledních padesát let. Školy finanční gramotnost často flákají. Dokud ale děti nepochopí, že se na dluh nekupují věci, které nejsou potřebné, že konzumní život na dluh je nesmysl, budou dluhem pořád ohrožené.

Dluhem. Ne otroctvím. Nedevalvujme pojmy.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Náhubkový zákon na cestě k diktatuře

V poslední době se často mluví o falešných zprávách neboli fake news. Hodně lidem vadí, bojuje se s nimi na obou stranách Atlantiku. Internet je informační dálnicí a informací máme nadbytek.

Existuje patrně jediná cesta, jak šíření fám minimalizovat. Zamezit mu nejde, jde ho jen omezit. A to tím, že s informacemi nebudeme šetřit. Protože kde se informace dávkují po kapkách, tam vznikají konspirační teorie. A kde vnikají konspirace, tam vznikají nepravdy a fámy. Anebo fake news, chcete-li.

A přesto mnoho politiků dělá pravý opak a s pravdou šetří (možná proto, aby zbyla).

V severní a západní Evropě jde často hlavně o to neinformovat o migrační vlně. Prý aby „nedocházelo k rozdmýchávání nenávisti“ se šetří s informacemi o etnickém původu zločinců, což následně vede k tomu, že jakmile si dvě tetky dají na zápraží po papule, protože pes jedné očural při venčení záhon okurek druhé, a lokální noviny napíší o vyraženém zubu, každý hned má „zaručené zprávy“ o tom, že to jistě byla roztržka mezi imigranty.

No a ve střední a východní Evropě jde zase často o korupci politiků. Prý aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřování, nebude se o nich smět psát.Taky aby se smělo, když se politikům nehodí, aby bylo o jejich kauzách informováno.

Přílepek k návrhu zákona o zpracování osobních údajů totiž obsahuje několik klíčových formulací, díky nimž ztratí veřejnost přístup k informacím o trestních řízeních v ČR. Aneb voliči politiků tak ztratí nad svými politiky kontrolu. Nebudou mít informace o tom, z jakého důvodu soud poslal některého politika do vazby, anebo proč bylo něčí trestní stíhání zastaveno.

Tedy ne že by se nesmělo informovat vůbec – ale lidé nebudou mít žádné informace o průběhu trestního řízení. Bude se čekat na pravomocné verdikty soudu. Teprve až po pravomocném rozhodnutí budou smět novináři o kauzách informovat. Jenomže takové průměrné trestní řízení s politikem se u nás může vléct roky. Nebo desetiletí, jako se vlekla kauza H-systému, která začala v roce 1999. Leckterý obviněný politik tak dřív zaklepe bačkorami, než bude pravomocně odsouzen, čili za jeho života se o obvinění z korupce voliči nedozví vůbec.

To tedy znamená, že bychom například neměli mít vůbec žádné informace o tom, že byl MUDr. Rath ve vazbě. Neměli bychom vědět nic o jeho milionech v krabici od vína. Rath byl sice už odsouzen, ale tento verdikt ještě není pravomocný – proto by o něm dosud nikdo nic netušil, kdyby zákon už platil. Takže by nikdo oficiálně nevěděl, že doktorovi v krabicích zázračně raší miliony. Nikdo by se nežinýroval ho kvůli korupčnímu podezření volit. Tudíž by byl nejspíš zvolen…

Stejně jako v Británii, kde bylo přednedávnem trochu podobné opatření pranýřováno v souvislosti s kauzou Tommyho Robinsona, i u nás ministerstvo vnitra návrh zákona vysvětluje tím, že jde o ochranu spravedlivého procesu, který by mohlo podrobné informování o jeho průběhu narušit. Má to ale háček. Jako ochrana proti nepravdě už existuje Ústavou garantovaný princip presumpce nevinny. Tak trochu to zavání dublováním ochrany. Tak kde je problém?

Problém je, že stín podezření politikům vadí ve volbách. Přece jen ono se politikům o sobě samých moc příjemně v novinách nečte, že jsou trestně stíhaní. Kupříkladu ohledně notoricky známé kauzy Čapího hnízda přijalo státní zastupitelství oznámení na dotační podvod v listopadu 2015. Pokud by byly soudy stejně agilní jako u H-systému, pravomocný rozsudek by mohl být na světě někdy v roce 2034. To bude hlavnímu aktérovi kauzy 80 let a nejspíš už nebude v politice aktivní. Pak už by aktérům nemuselo až tak moc vadit, že se někdo o Čapím hnízdě dočte.

Na mnohé politiky by tak kauzy mohly vyplavat až po jejich smrti podobně jako třeba u Stalina. Mnoho lidí kdysi v Rusku vůbec netušilo, kolik milionů lidí dobrý báťuška Stalin zabil, protože se o tom nesmělo informovat.

Zkrátka zákon je na první pohled racionální, zní to pěkně, že zabrání ovlivňování vyšetřování, jenomže v realitě ohrožuje demokracii. Je náhubkem pro novináře. Můžeme si myslet o novinářích cokoli, můžeme na ně občas nadávat, ale je nezpochybnitelné, že pro fungování demokracie jsou naprosto nezbytní. Potřebujeme je.

Zákaz informování nejen že v době internetu kauzu úplně neutají, ale ještě víc ji zmanipuluje. O to víc se budou šířit klepy. Někdo ze zasahujících policistů si pustí o zásahu ústa na špacír a začne se šeptat, že v krabici bylo sedm milionů. Někdo další z nich udělá sedmdesát milionů. A ještě další vymění miliony za mrtvolu.  Pak někdo Ratha zahlédne ve vyšetřovací vazbě a hned se přidá, že to je kvůli té ženštině, která se vloni ztratila… A protože všichni budou vědět, že se o kauze nesmí oficiálně informovat, budou také vědět, že mají důvod fake news věřit, protože nic lepšího nemají. Nakonec to bude i pro samotné politiky horší než lepší.

Systém postupně utahuje šrouby. Stát o vás už ví vše. Vzal advokátům mlčenlivost. Vzal daňovým poradcům mlčenlivost. Všichni vás musí napráskat. Vznikly nové úřady, které vás sledují a sbírají o vás informace. EET nabízí i účtenkovku a bonzáci jsou v ráji. Systém dobře zacílil na nejpodlejší pudy nejslabších článků společnosti. A úřady si troufají čím dál víc, i když na to nemají právo, protože málokdo se odváží bránit se:

Počátkem srpna probleskla zpráva, že finanční správa vyzvala novomanžele, aby doložili, kolik měli na své svatbě hostů, protože úřad má pochybnosti, zda byla svatební hostina správně zdaněná a zaevidovaná dle EET. Finanční správa přitom k tomu měla nulovou pravomoc a vyložila si zákon dost svérázně po svém, protože to, jestli provozovatel hospody odvedl daň, nemusí manžele zbla zajímat. A už vůbec nemají povinnost hospodu práskat.

Tím vším se vytvořila a stále se prohlubuje ohromná informační asymetrie mezi státem a občanem. Stát ví o občanovi vše. Ví i to, co by díky dobrým mravům nikdy vědět neměl. Protože ne, není v souladu s dobrými mravy, aby advokát bonzoval svého klienta. Zato občan ví o státu a politicích čím dál míň. Teď už nesmí vědět ani o vyšetřování zločinů. To je cesta z normální demokracie k mafiánské a oligarchické společnosti.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Česká vláda objevila, jak zázračně vypěstovat peníze

Rozmohlo se nám tu těch nešvarů už nějak moc. Jednomu z nich se říká socialismus. Máme s ním sice dost zkušeností, ale zdá se, že paměť už mnohým neslouží.

Jednou mi manželova teta vyprávěla, jak jí kdysi komunisti do bytu v Praze kvůli „nadměrným metrům“ ubytovali cizí rodinu. Měla vážně „velký“ byt. Hned dvě místnosti a každá přes dvacet metrů čtverečních. K čemu je tetě víc než čtyřicet metrů, že? A na bydlení má přeci právo každý, že? A tak byla jedna místnost zabrána.

Možná vám to připadne jak pravěk padesátých let minulého století. Jenže není. Soudruzi ve vládě opět bodují. Když v komisi pro sucho usoudí, že je v obci málo vody, smí bez vašeho povolení vniknout na váš pozemek a čerpat z vaší studny. K čemu je vám C-E-L-Á studna, že? A na vodu má přeci právo každý, že? Takže vaše voda z vaší studny na vašem pozemku bude zabrána.

Zdá se vám to jako trapný vtip? Není. Připravovaný zákon má platit od roku 2020. A autoři kupodivu celkem logicky a správně předpokládají, že se to majitelům studen nebude líbit. A proto připravují na neposlušné vodní kulaky bič. Komise může udělit pokutu až 200 tisíc korun, pokud se budete záboru vaší studny vzpírat. A pokud by studna patřila firmě, pokuta bude až půl milionu. No tak, soudruzi, není to nějak málo na tak podvratné živly, které si brání studny postavené ze zdaněných peněz bez pomoci státu?

Předpoklad, že soukromý majetek je nedotknutelný, se s plíživým příchodem socialismu vytrácí. Armáda úředníků roste a vymýšlí nové a nové přebytečné zákony, které jim dávají vetší a větší moc.

Zvrácenost je to neuvěřitelná. Dejme tomu, že zahrada u vašeho domu je v těchto horkých dnech naprosto vyprahlá. I kontaktujete firmu, která kope či vrtá studny. A firma vám řekne, že na studnu potřebujete stavební povolení. A že povolovací řízení je tak zdlouhavé a komplikované, že je nereálné, abyste studnu ještě letos postavili. A že sankce za stavbu načerno je tak velká, že načerno firma žádnou studnu stavět nebude. A jste namydlení. Jinými slovy, stát vyrobil kolem každé stavby tak obrovský byrokratický aparát, že papírování a kolaudace kolem jedné studny každého spolehlivě odradí. A původní zájemce o studnu skončí zase u veřejného vodovodu. Studna bude dál chybět.

A to je chvíle, na kterou čekal úředník. Minulý týden ministr životního prostředí Brabec pro iDnes prohlásil: „Za minulý rok a půl jsme pomohli už takřka třem stům obcí s novými vrty nebo jsme současné vrty posílili. Teď jsme na to vypsali novou výzvu, kde máme dvakrát víc peněz (z původních 300 milionů se podpora navýšila na 600 milionů korun), a chtěli bychom jimi pomoci až pěti stům především menších obcí, kterým právě ty mělčí vrty vysychají.“

Takže: Každý by mohl mít na vlastní zahradě vlastní studnu za vlastní peníze, o kterou by se jako o svůj drahocenný majetek staral a vodou šetřil, aby mu studna nevyschla. Ale nemá, protože stát udělal všechno proto, aby ho od stavby studny odradil. Namísto toho vám úředník sebere daně, z vašich daní rozdá dotace obcím a obce si za vaše peníze postaví erární studny, ke kterým se bude chovat jako k obecnímu majetku. Tedy špatně.

A nejhorší je, že námi placený úředník si snad i vážně myslí, že skutečně pomáhá. Vůbec nechápe, že jen překáží.

Naši politici si zase myslí, že když je na většině území mimořádné sucho, vyřeší to tím, že zakážou mytí aut a zalévání zahrad. To zrovna. Stačí zajet si na dovolenou třeba do Izraele na exkurzi, jak se hospodaří s vodou. I v poušti dokáží Izraelci provozovat zelené pole.

Hospodářská politika je podle politiků o přerozdělování dotací, tudíž dají dotace na dešťovku. Jenže já neznám zahrádkáře, který by léta neměl nádrže na dešťovku i bez dotací. Celé povedené dešťové dotace jsou jen předstíráním aktivity a prostorem pro korupci, protože ten je principiálně u každé dotace.

Soudruzi ve vládě budou možná překvapeni, ale sucho je globální jev. Trpí jím v některých oblastech lokálně většina zemí světa. Sucho se nedá vyřešit dotacemi a nedá se vyřešit z Prahy. Zemědělství nemůže mít podobu jako dnes. Budeme muset hospodařit podobně, jako se hospodaří v zemích jižnějších. Budeme muset změnit plodiny, budeme muset změnit plemena zvířat. Budeme možná muset víc zavlažovat. Už staří Egypťané to koneckonců věděli. Dotace to ale nevyřeší.

Je to vlastně podobný příběh jako s povodněmi: Lidé žijí na místech, kde žít nemají. Pokud někam pravidelně jednou za 10 let přijdou povodně, asi není moc chytré na takovém místě žít. Naopak je logické se posunout jinam, kde záplavy nejsou. Podobně se suchem. Asi není moc chytré kopat studnu v místě, kde sto let nebyla ani kapka. Ale úředník to „vyřeší“ tím, že přiklepne dotaci.

Hloupost v dnešní politice jen kvete. Zem chtějí řídit lidé, kteří nechápou ani elementární zákony fungování světa: Něčeho je málo a je to žádané – je to tedy drahé. Něčeho je hodně a nikdo to nechce – je to tedy levné. Když je sucho, je voda vzácná a žádaná. Logicky proto musí být drahá. Pokud drahá nebude, stále jí bude nedostatek, protože se s ní nutně bude plýtvat. Kdo to nechce chápat, nikdy by neprolezl ani první lekcí ekonomie. Ministr životního prostředí to ale evidentně nechápe. Na dotaz iDnes, zda voda zdraží, odpovídá: „Kdybychom zdražili vodu, co bychom tím získali? Že by si bohatí klidně napouštěli bazény, protože si to mohou dovolit, zatímco ti chudší by na to dopláceli? Ne, nechceme zdražit vodu. Naopak se ji snažíme zlevnit třeba tím, že bude nově v nižší sazbě DPH. Tím se voda někde zlevní, někde vzniknou nově prostředky na obnovu vodohospodářské infrastruktury, která je zanedbaná.“

To už máme druhou ekonomicky ukrutnou hlášku od jmenování vlády (mikroklima králíkáren nepočítám): Ministryně práce a sociálních věcí si myslí, že čím vyšší platy dáme úředníkům z rozpočtu, tím větší bude přebytek státního rozpočtu. Ministr životního prostředí si zase myslí, že čím bude voda levnější, tím víc se v rozpočtu vyskytne peněz na obnovu vodohospodářské infrastruktury. Asi ty peníze vyrostou na stromě. Luxusní vláda. Stačí jen podojit.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Češi přišli s revolučním ekonomickým objevem!

Já měla vždy závažné podezření, že obory politologie a politická ekonomie vyučované na současných prestižních světových univerzitách produkují odborníky na slovo vzaté.

Prostě machry, kterým můžeme jejich vhled do fungování světa s naší hloupou selskou logikou jen tiše závidět. Střelce, kteří by českou ekonomiku zachránili před úpadkem, kdyby se dostali do naší vlády. S jejich pomocí by konečně česká vláda nehospodařila se schodkem státního rozpočtu, protože by nám ukázali, kde ušetřit a z koho vyždímat víc peněz. Teď se mé podezření změnilo v jistotu. Konečně, po dlouhých devětadvaceti letech od revoluce, budeme zachráněni, protože takový machr zasedl do české vlády.

No posuďte sami: Politologie na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem, politická ekonomie na Londýnské ekonomické škole, praxe s analýzou evropských fondů, místopředsedkyně Oranžového klubu aneb sdružení sociálnědemokratických žen bojujícího za odstranění sexismu a zavedení kvót pro zastoupení žen, to vše po boku Michaely Marksové a Kateřiny Valachové… A to ještě výčet není celý. Zkrátka levicový progresívní liberalismus jak vyšitý. Nezní to jednoznačně slibně?

Řeč je pochopitelně o nové ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové. A že do toho vlétla zostra, je jasné hned z jejích úvodních výroků. Není nejmenších pochyb, že spása pro českou ekonomiku přichází, protože paní Maláčová objevila recept na ekonomickou prosperitu hodný Nobelovy ceny za ekonomii. Vlastně je až s podivem, že dosud na to žádný z nobelistů nepřišel – no co ti chlapi celá ta desetiletí dělali, když neviděli onu prostou zákonitost, kterou paní ministryně odhalila? (To asi bude tím, že to byli jen chlapi.)

Recept zní jasně: „Pokud budeme platit (státním zaměstnancům) vyšší platy, tak z toho bude profitovat státní rozpočet, protože to znamená vyšší daňové a sociální příjmy pro státní rozpočet.“

Jasné jak facka, ne? Čím víc ze státního rozpočtu dáme státním zaměstnancům, tím víc státní zaměstnanci do rozpočtu odvedou na daních, tím bohatší státní rozpočet bude, tím víc můžeme státním zaměstnancům zvýšit platy, tím víc odvedou na daních… a tak dál a dál, až nakonec budeme všichni bohatší a státní rozpočet vyrovnanější, ba dost možná i přebytkový, vytrváme-li dost dlouho! Holt kvalitní politologie z Frankfurtu se nezapře.

Jak tuhle neznámý umělec na sociálních sítích trefně poznamenal: „Čím víc budu kupovat lahváčů, tím víc budu vracet zálohovaných flašek, tím dostanu víc peněz a budu si moct kupovat víc lahváčů!“ Tomu říkám konstruktivní ekonomický recept. Budu muset přitlačit na Pikoru, aby šel do sebe a víc chlastal, aby nám tím krapet vylepšil domácí rozpočet!

Paní ministryně má ovšem kvalitní sociální náhled i na další témata, zejména ta rodinně-dětská. Tak například pro Českou televizi se nechala slyšet, že „…někdy dojde k situacím, kdy (žena) musí okamžitě otěhotnět, ze zdravotních důvodů anebo i z jiných sociálních důvodů. Umělé oplodnění bez partnera je ta nejdůstojnější a nejméně riziková cesta.“ To prohlásila v průběhu diskuse, při níž obhajovala umělé oplodnění žen bez partnerů.

Prastará a zjevně hloupá koncepce, podle níž dítě je cosi jako dar a když už se narodí, má právo na rodiče, nahradil pokrokový liberalismus moderní tezí, podle které dítě je něco jako hračka, nemá právo na normální rodinu a oba rodiče, zato na hračku-dítě nárok je. Když to manžel slyšel, briskně se poznamenal, že když tedy ženy prý občas „musí otěhotnět“ a mají nárok na sperma, muži zas občas „musí trousit“ trochu toho spermatu a jestli prý mají v rámci genderové rovnosti nárok na státem placenou hodinu v nočním klubu?

Je velmi dobře, že osoba aktivně prosazující tyto ideály zavrhující rodiny obsadila právě post ministryně sociálních věcí, protože takto své názory na zničení rodin a klasické výchovy bude moci prosazovat velmi účinně. Jenom mě strašlivě mrzí, že paní Maláčová se nestala ministryní zhruba o dva měsíce dřív. V té době jsem totiž teprve dokončovala svou knihu Ukradený syn. Takže ještě bylo možno paní ministryni a její názory v knize zmínit – sotva vymyslet někoho jiného, kdo by si v ní pasáž zasloužil víc! Ted už je ale bohužel kniha v tiskárně, tudíž je o pokrokářské myšlenky ohledně průmyslového pěstování dětí ochuzena. No, je mi to líto, ale naštěstí není ještě všem dnům konec, že…

Dobře si uvědomuju, že paní ministryně to nemá lehké. Ten materiál, ten lid, co ho musí řídit, se na nové myšlenky adaptuje těžko. Snad proto mi od doby, co jsem ji poprvé slyšela, zní v uších:

„To není jednoduchý proces ta přestavba. Není. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé, určitou dobu… (…) Měli tam bojlery, já nevím asi 10 tisíc měli těch boj…brojlerů a měli 7 prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme, a tak dál…“

Vzpomenete si ještě, kdo vedl tuto kompetentní řeč? A proč jen, když slyším mluvit o zázračném receptu na vyspravení státního rozpočtu, mám tak silné asociace??

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jakl má koňský ohon a měl by mlčet

Tak se nám tu rozmohl takový nešvar: někteří lidé si začali myslet, že na základě svého politického přesvědčení jsou „lepší“ než druzí.

A co je ještě horší: Tihle nabubřelí rádoby-lepší lidí začali na lidi s jinými názory nasazovat. Začali je zkoušet cenzurovat a umlčovat. Obzvláště si pak oblíbili nadávky „xenofob“, „nácek“ či „populista“.

Tihle rádoby-lepší lidé si ovšem těmito nadávkami nedělají úplně nejlepší reklamu. Zakládají si sice velmi často na tom, že mívají vysoké vzdělání, tudíž by díky svému vzdělání měli význam slov „xenofob“, „nácek“ či „populista“ dobře chápat, v realitě však tyto pojmy používají zcela chybně.

Tak například za xenofoba jsou často označováni lidé, kteří se domnívají, že bohaté země v Evropě, v Americe i jinde na světě by neměly podporovat masovou ekonomickou migraci motivovanou hledáním štědrého sociálního systému. Já bych takový postoj označila spíš za ekonomický pragmatismus. Pravý význam slova xenofobie však je nepřátelství vůči všemu cizímu. Jak vidno, souvislost v realitě nulová.

Za populistu jsou zase označováni lidé, kteří přicházejí s myšlenkami nebo přímo s politickým programem, který má vysoké zastání ve společnosti, případně který vyhrává volby. Kupříkladu lidé, kteří tvrdí, že Evropa by měla zcela uzavřít pro ilegální ekonomickou migraci své hranice. Takové lidi bych označila za úspěšné politiky, případně za myslitele (filozofy, spisovatele, publicisty… a tak dál), kteří sdílejí převládající náladu ve společnosti. Naproti tomu populista je definován jako osoba, která nabízí sice prvoplánově líbivá, ale prakticky neuskutečnitelná řešení ekonomických či sociálních problémů. Vzhledem k tomu, že uzavření vnějších Schengenských hranic a případné vracení ilegálních ekonomických migrantů do zemí, odkud třeba po moři do Evropy dorazili, není „líbivým a prakticky neuskutečnitelným řešením“, zjevně opět je výraz populista použit chybně.

Rádoby-lepší lidé však jdou ještě dál. Krom toho, že lidi, kteří mají odlišný politický názor, označují chybnými výrazy, stále častěji můžeme pozorovat jejich snahu odlišný názor přímo cenzurovat. Nádherně to bylo vidět na nedávné debatě na ČT24. V ní se proti sobě posadili dva názorově odlišní diskutující. Ve studiu byl Ladislav Jakl, bývalý novinář Lidových novin, poslanec a po deset let i ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, tedy člověk evidentně povolaný vyjadřovat se k politickým otázkám. A skrze telemost mu oponoval profesor Igor Lukeš z Bostonu. Tématem byla politika Donalda Trumpa.

Ladislav Jakl se postavil za politiku Donalda Trumpa, čímž Igora Lukeše notně namíchnul. Pan profesor začal v průběhu debaty vyskakovat jak čertík z krabičky, Jakla označil za „pána s koňským ohonem“ a jeho názory za „lži, nesmysly, výmysly a dezinformace“. Neboli podle Lukeše by Jakl měl patrně mlčet. Nosí-li Igor Lukeš titul profesor, měl by vědět, že výraz dezinformace znamená záměrnou klamnou informaci. Ladislav Jakl však zjevně už ze svého titulu účastníka debaty nevypouštěl „záměrné klamavé informace“, nýbrž pouze vyslovoval své politické názory. Úplně stejně, jako své – opačné – politické názory vyslovoval Lukeš. Jeden názor proti jinému názoru. (A mezi námi, ani s jedním z těchto názorů nesouhlasím stoprocentně, mám tedy názor třetí, takže bych patrně podle této logiky byla v terminologii Igora Lukeše také dezinformátorem a lhářem.)

Býti „lhářem“ proto, že někdo má odlišný politický názor…? Americký profesor se tedy domnívá, že má právo býti arbitrem, má právo rozhodovat, který politický názor smí existovat. Z čehož ovšem neúprosnou logikou vyplývá, že podle takto myslících lidí, oněch „rádoby-lepších“ lidí, má právo na existenci pouze jeden jediný politický názor, ten jejich. Jo, to známe. To jsme tu už měli bratru nějakých jednačtyřicet let. Kdo by to byl tehdá v devětaosmdesátém řekl, že se nám tenhle nešvar rozšíří i do Ameriky, co?

Jak tuhle neznámý autor na sociálních sítích trefně poznamenal, vždy, když někde ve světě promluví vůle lidu a vyhraje ve volbách údajný „populismus“ (jako třeba v případě Brexitu), takzvaní „liberálové“ zaplní ulice a začnou požadovat opakování voleb, protože v nich údajně rozhodla neinteligentní lůza, která by neměla mít voličské právo. Naopak když někde vyhrají takzvaní liberálové, údajní populisté nijak nedemonstrují, neb ti na takové pitomosti jako protesty proti demokracii nemají pro pořádnou práci čas.

Mimochodem, označení „liberál“ je stejně tak pomýlené jako „xenofob“ či „dezinformátor“. Liberalismus totiž (až donedávna) znamenal filozofii, podle níž osobní svoboda je nejvyšší hodnotou. Bez rozpaků jsem se tak mohla vždy označovat za neprůstřelného liberála. Cenzurování politických názorů jiných lidí je pravým opakem liberalismu. Ne tak už víc, výraz se začal používat ve zcela nesmyslných souvislostech, dnes se používá pro opak svobody. Pro mě tihle novodobí údajní „liberálové“ jsou ve skutečnosti jen prachobyčejní neomarxisté.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Čiré zlo. Dotace zrušit.

Tento týden prošustila médii trochu opožděná zpráva o koncertu jedné české socialistické hvězdy. Opožděná ne proto, že hvězda byla hvězdou v osmdesátých letech, nýbrž proto, že koncert se odehrál už v březnu.

Tou prachem poněkud zapadlou socialistickou hvězdou byl Dalibor Janda, oprášen byl v březnu ve velkém sálu pražské Lucerny. Potud vše dobré.

Podle slov producenta uspořádání téhle akce stálo 1,8 milionu korun českých. Jelikož i já sama před nějakým časem s Pikorou s jednou přednáškou „vyprodala Lucernu“, akorát že nesrovnatelně skromněji pouze malý sál, mám o organizaci takové akce celkem dobrou představu. Tudíž mohu potvrdit, že 1,8 milionu není za organizaci akce podobného rozměru a na tomto místě nijak nesmyslná částka. Takže až sem ještě pořád dobré.

U koncertů je obvyklé, že drtivou většinu nákladů uhradí vstupné. V tomto případě tomu tak nebylo, protože většinu z částky uhradily sponzorské dary od sponzorujících firem. To sice není úplně typické, ale pořád je to naprosto v pořádku. Když soukromá akce dostane peníze od soukromých sponzorů, je to ideální stav, všichni jsou spokojení.

No a pak také menší část nákladů byla uhrazena způsobem, který je ještě méně typický. Dohromady – podle dostupných informací – 260 tisíc korun českých poslali Středočeský a Olomoucký kraj ve formě dotací. No a to už v pořádku není.

Tedy abychom si rozuměli, technicky vzato, právně, to v pořádku nejspíš je. Všechno bylo řádně odhlasováno řádně zvolenými zastupiteli. Takže k procesní chybě nejspíš nedošlo. Ovšem nějak nemohu pobrat, jak jenom to ten Olomoucký kraj s dotací 60 tisíc korun myslel, když ji vysvětluje „dobročinnými účely“. Pravda, část výnosů skutečně šla na dobročinné účely. Celkový výtěžek na charitu konkrétně dosáhl 94 100 korun. Ale ať počítám, jak počítám, bratru 94 tisíc na charitu je jaksi míň než z veřejných peněz vynaložených 260 tisíc. 165 900 se někde ztratilo po cestě. Kdyby oba kraje skutečně chtěly podporovat charitu, vynaložily by na ni 260 tisíc celých.

Zrovna tak mi není jasné, jak to myslel Středočeský kraj, když svých 200 tisíc použitých z fondu na zmírnění následků živelních katastrof ve prospěch koncertu vysvětluje marketingem a zviditelněním. Nějak se mi nechce věřit, že souvislost by byla v tom, že Janda je takovou katastrofou, že je možno ji považovat přímo za živelnou, tudíž Středočeský kraj musel vynaložit dost peněz na zviditelnění tohoto rizika. Já tedy neumím posoudit umělecké kvality pana Jandy – ale fakt že by byl živelnou katastrofou…? To snad probůh ne, tomu fakt nechci věřit. Má to tedy jen dvojí vysvětlení. Buď jsem ducha totálně mdlého, když nepobírám souvislost mezi Jandou – živelnou katastrofou – zviditelněním, anebo to jsou kecy.

Akorát by mě docela zajímalo, jak to Středočeský kraj vysvětlí babce Novákové, až povolí fušersky spravená protipovodňová hráz a voda jí odnese střechu, že prašule už nejsou, prašule už byly účelně vynaloženy na zviditelnění v Lucerně. Jak všichni víme, je velmi potřebné informovat o tom, že existuje Středočeský kraj. No co třeba kdyby si jeho existence Středočeši náhodou nevšimli?

Ale kdyby si to snad náhodou někdo chtěl vykládat tak, že mám něco proti producentům akce kvůli tomu, že nafasovali dvě sotva pochopitelné dotace, mohu jej ubezpečit, že to by mě ani nenapadlo. Už můj dědeček říkával: „Blbej kdo dává, blbější, kdo nebere.“ Když kraje nabídly – větší díl blbosti byl jasně na jejich straně.

A že bychom se měli zlobit na kraje? To už dává smysl víc, ale ani v jejich případě bych nebyla zase tolik přísná. Jasně, té babče Novákové bez střechy se to bude mizerně vysvětlovat, ale nalijme si čistého vína: Pokud by se peníze z našich daní, případně z evropských fondů (a tedy z daní jiných Evropanů) nerozfofrovaly na zviditelňování existence největšího českého kraje exitujícího coby samostatná správní jednotka 58 let, rozfofrovaly by se na něco onačího.

Třeba na betonová koryta vhodná pro krmení slonů a předstírající květináče, která tuhle instalovala Praha 5 – vzpomínáte? Koryta pak skončila nenápadně schována v jakémsi bývalém zarostlém a nepoužívaném hřišti připomínajícím skládku. Typický to osud veřejných peněz: Vytáhnout z kapsy lidem, vyhodit na tu největší pitomost, která úředníka napadne, pak výsledek zlikvidovat a zakamuflovat.

Problém není v úředníkovi. Tak jako příležitost dělá zloděje, tak taky úřad dělá úředníka. A úředník zase bere lidem peníze a ničí je.  Ne proto, že by byl tak zlý, nebo tak hloupý. Ale prostě proto, že systém je tak nastavený. Dotace jsou tak nastavené. Dotace jsou čiré zlo. To dotace jsou ten problém! Dotace zrušit!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nepochopitelná krátkozrakost veřejnoprávních médií

Pojem „Fake news“ se stal symbolem doby. Dokud se o fake news mluvilo „jen“ v souvislosti se zprávami sdílenými na sociálních sítích, dávalo to smysl.

Jenomže ta doba, kdy se za kolbiště fake news považoval Facebook či Twitter, je už pryč. Posunuli jsme se na nový level. Dneska už lidé nevěří ani médií. Co médiím – nevěří ani veřejnoprávním médiím. A dobře tak. Jsou to v rostoucí míře právě veřejnoprávní média, která se často pokoušejí o svůj svérázný výklad pravdy a namísto toho, aby „jen“ informovala a nechala na příjemcích zpráv, aby si fakta vyložili po svém.

Tedy ne že by soukromá média excelovala v nestrannosti. Jenomže už jejich název – soukromá – jaksi naznačuje, že stoprocentní nestrannost se od nich čekat ani nedá. Tu patří nějakému oligarchovi a mají za úkol vykládat pravdu v jeho prospěch, tu zas patří nějakému ultralevičákovi a mají za úkol informovat ideologicky. Tu jde zase o prvoplánový bulvár mající za úkol o podstatných věcech neinformovat nejlépe vůbec. Tak třeba u britského The Guardian nebo u českého Práva se nikdo nebude podivovat, že vidí svět levicově, u francouzského  Closer nebo českého Expresu se nikdo nebude divit bulvárním informacím. A tak dál. A je to tak naprosto v pořádku, protože ta média se ke svému pohledu na svět otevřeně znají, takže nic proti němu. Ale veřejnoprávní média si povinně platíme proto, abychom tuhle směsici soukromých zájmů neutralizovali a získali aspoň jeden nezávislý zdroj, který bude zaručeně objektivní. Jenomže – on není.

Třeba Českou televizi v žádném případě za nestrannou považovat nemůžeme. Sluníčkový postoj ke světu z ní přímo září a z její publicistiky čiší snaha pravdu vykládat, nikoliv o ní informovat. A britská BBC, která mimochodem je pro ČT velkým vzorem, zašla ještě dál. Hrůza, jakou předvedla přednedávnem moderátorka BBC Emily Maitlisová při rozhovoru s maďarským ministrem zahraničí, víc připomínala kvokající potrefenou domovnici než nestrannou žurnalistiku.

Jenomže to už problém je. Jakmile se totiž vytratila důvěra v nestrannost jakýchkoliv médií, nejen těch soukromých, už ta veřejnoprávní nemá smysl platit. A hlavně se tím brutálně rozmohla skepse veřejnosti vůči každé informaci. Pozor, to není jen naše lokální záležitost; to je jev doslova celosvětový.

V USA nedávno proběhl průzkum agentury Gallup, podle něhož je důvěra Američanů vůči médiím na historickém dně. 62 procent z nich prý považuje zprávy za zaujaté a zkreslené. A většina Američanů si v průzkumu nebyla schopna vzpomenout ani na jedno médium, které by považovali za objektivní.

O tom, že veřejnoprávní média jsou sama svou vlastní funkcí poněkud zmatena, svědčí třeba i tabulky sledovanosti. V nich se kupříkladu Česká televize běžně porovnává se soukromou Novou a poměřují si sledovanost – jenomže sledovanost je ryze komerčním faktorem! Veřejnoprávní médium se nemůže porovnávat s komerčním médiem, protože jeho definičním znakem by mělo být právě to, že komerční není a že se nehoní za senzačními a neobjektivními zprávami.

Eroze víry v média je mnohem větším problémem, než se na první pohled může zdát. Lidstvo nějaký druh „víry“ ke svému fungování, zdá se, potřebuje. Jinak je zmateno a vymýšlí si skopičiny. Tou vírou nemusí být náboženství. Tou vírou může být třeba i „víra ve vědu“, nebo „víra v lékaře“, nebo „víra v média“ a podobně. Pokud se tyhle základní stavební kameny společnosti naruší, destabilizuje se společnost celá. Nejprve začne růst podpora populistům těžkého kalibru. Tradiční společenské elity ztrácejí kredit, klasické politické strany ztrácí podporu. Lidé se obracejí k všelijakým pofiderním a okultním oborům a nezřídka si pak dobrovolně zvolí nějakého diktátora, který v lepším případě jejich svobodu na dlouhá léta omezí, v horším rozpoutá válku.

Takové zlomy, které vždy byly doprovázeny ztrátou víry a důvěry v tradiční instituce, můžeme sledovat napříč celými dějinami. Od odstartování třicetileté války, která byla vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou církví a „moderními“ protestními církvemi, přes uvolnění cesty komunismu kvůli zklamání a ztrátě důvěry v kompetentnost tradičních stran po válce. Příkladů by se našla přehršel napříč věky a regiony. Kam ztráta důvěry v žurnalistiku povede dnes, těžko soudit, ale faktem je, že důsledky tu už jsou. Po celém světě upadají tradiční pravolevé strany a společnost se štěpí. Na jedné straně bují fanatický levicový liberalismus uchylující se k takovým podivnostem, jako popírání biologickým rozdílů mezi pohlavími. Na druhé straně nastupují těžko zařaditelní populisté, jejichž jedinou „kvalifikací“ je, že brojí proti skupině první.

A hloupost veřejnoprávních médií spočívá v tom, že namísto toho, aby informovala objektivně, v drtivé většině případů podporují skupinu první. Čímž si pod sebou sama podřezávají větev, jelikož si zadělávají na to, aby byla zlobou skupiny druhé smetana. Taková dobrovolná sebevražda.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.