Virus porazíme!

V roce 2020 údajně umřelo na virus a s virem HIV 680 000 až 1 000 000 lidí. Čelíme už zhruba čtyřicet let zdrcující pandemii a nedaří se nám ji zastavit.

Výzkumu nemoci AIDS způsobené přenosem viru HIV se věnuje celá řada expertních týmů na celém světě. Rozvinutý AIDS je nemocí, kterou při stávající úrovni vědy doposud nelze úplně vyléčit, je tedy stoprocentně fatální (pokud dříve nezemře pacient s rozvinutým AIDS z jiného důvodu).

Peníze investované do výzkumu však přinášejí plody ve formě mnohých studií, které shodně prokazují jeden fakt: Obřízka u mužů snižuje riziko přenosu až o 60 %.*) Některé z těchto studií dokonce docházejí k závěru, že ochranný účinek obřízky je ještě větší; podle týmu australských vědců, kteří ve své metaanalýze analyzovali výsledky čtyřiceti studií, je dokonce u obřezaných mužů pravděpodobnost přenosu až osmkrát nižší.**)

To jsou naprosto přesvědčivá čísla, která prokazují buď srovnatelný (v případě 60% ochrany), nebo dokonce vyšší (v případě osmkrát vyšší ochrany) ochranný účinek než u… například některých očkování proti nemocem, jejich letalita se odhaduje na 0,25 %.

***

Ministryně zdravotnictví Bohumila Kadeřábková vydává jasné stanovisko:

Do roka musíme obřezat 60 procent mužů a do dvou let musíme mít 99,9 obřezanců. Víme, že je to značný zásah do lidské integrity, ale děláme to ve prospěch lidstva, děláme to v rámci boje s virem HIV. Pokud lid nebude chtít spolupracovat, použijeme nátlak, jedná se o veřejné dobro.

Blogerské duo Vavruša & Šichtařová sepisují text s názvem „Stát se uchyluje k nepřípustnému násilí“, v němž tvrdí, že kvalitní vědecká data byla opět zneužita v nesmyslné politické interpretaci. Pro některé skupiny obyvatel má obřízka možná smysl, ale plošné, nucené a násilné obřezání populace považují za nepřípustné.

Etatisté okamžitě po zveřejnění tohoto článku přiřazují autory k sektě roláčkářů.

Diskuze na iDNES:

  • Tonda Hňup: Paní Šichtářová by měla zůstat u ekonomiky, evidentně ví o HIV a o předkožkách úplné h*** a zase se zbytečně ztrapňuje.
  • Jarka Vocásková: Paní Šichtařová, vaše texty jsem vždy strašně ráááda četla, ale tady jste mne strááášně zklamala, jak tohle jako žena vůbec můžete napsat? Copak netušíte, jaké martyrium jsme si my ženy musely protrpět s roláčkama? Strašně jste mne zklamala a už vás nikdy nebudu číst, sbohem.
  • Jarda Vadný: Klasická hromada blábolů, ani jsem to nedočetl, stačil mi jen nadpis, píšete jen samé chujoviny.
  • Josef Hloubavý: Aha! Asi paní Inženýrka zapomněla na veledůležitý fakt, že pokud zpomalíme infekci o 60 procent, tak umožníme léčbu na infekčních odděleních i pacientům s hepatitis C a jinými chorobami a navíc uvolníme místo na dermatovenerologii, ha! To je „náhodička“, že taková věc jí tam vypadla, že?
  • Michal Pozor: Tak jako obřízka je prostě otázka občanské disciplíny, tady nikdo nebude spekulovat, jestli kůže, nebo bezkůže, stát prostě zavelí a předkožka musí dolů, to by taky byla anarchie, kdyby si chodil každej s rolákem, jak se mu zachce. Děláte to pro ostatní, takže nebuďte sobci a fik fik. Neposlouchejte tu bláznivou ženskou!
  • Michaela Přesná: Asi vám nedochází, že když dosáhneme 99 % proobřezanosti populace, zastavíme epidemii AIDS. Jak by vám bylo, kdyby váš bratr umřel na AIDS na jipce jen kvůli jednomu roláčkovi? Kdyby se to týkalo vaší rodiny, dívali byste se na to úplně jinak!
  • Petr Štouravý: Píšete o svobodě, ale vůbec vám nedochází, že svoboda jednoho naráží na hranice svobody druhého! Jak k tomu lidi přijdou, když roláčkáři budou dál roznášet virus a pak na to nějaký imunitně oslabený obřezaný umře? Tohle vám asi nedošlo, co?
  • Jarda Borec: A toto prosím dostalo doktorandský titul?  Další důkaz, že titul z medicíny dnes může dostat i úplný pablb na základě dojmů. Veřejné zdraví je něco úplně jiného než soukromé zdraví a rebelie proti systému fakt není namístě!
  • Norbert Vykuk: Vůbec nechápete, že tím nahráváte sektě. Pokud se totiž nenecháte obřezat, bude se vám na předkožce množit velké množství baktérií a virů, tím zvýšíte svoji virulenci, tím nakazíte více lidí, bude vyšší koncentrace HIV v populaci, tím více se nakazí i obřezaní a tím bude těžší průběh AIDS, tím umře více afrických dětí, tím se budou více rodit chudokrevní. Tyhle souvislosti vám vůbec nedocházejí, takže byste si měla laskavě doplnit vzdělání a nechat to radši na odborníky, kteří se tomu naplno věnují.
  • Jan Křivda: Tohle je fakt hrůza, já vím, že na léčení lidí nemusí bejt pan doktor žádný velký logik, ale aspoň by mohl pochopit riziko zahlcenosti JIP lidmi umírajícími na AIDS, kteří by tam nemuseli skončit, kdyby se obřezali, a tím by nezabírali lůžka člověku, který třeba naboural, a to musí vláda řídit, to nejde nechat na lidech.

***

Věda konstatovala, že virus HIV se přenáší pohlavním stykem, krví a krevními deriváty, infikovanou jehlou, během porodu a mateřským mlékem. Jedinou stoprocentní ochranou před virem HIV a následným propuknutím nemoci AIDS je zdržení se tohoto rizikového jednání.

Vzhledem k tomu, že cesty přenosu skrze transfuze s přítomností viru jsou již ve zdravotnictví podchyceny a zabránit přenosu z matky na dítě již ve většině případů umíme, hlavní roli v šíření viru dnes hraje cílené rozhodnutí jednotlivce nenakazit se, tedy zejména zdržení se nechráněného pohlavního styku s HIV pozitivní osobou a vyvarování se sdílení použitých jehel. Konstatujeme, že toto individuální rozhodnutí jedince nenakazit se je jedinou spolehlivou ochranou, jak se nákaze vyhnout, bez ohledu na míru proobřezanosti populace.

Anebo bez ohledu na míru její proočkovanosti, až jednou věda vakcínu proti HIV nalezne.

*) https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2037074-obrizka-muze-podle-vedcu-pomoci-v-boji-proti-hiv-ale-jak-k-ni-muze-primet

**) https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/obrizka-snizuje-riziko-nakazy-virem-hiv/9588

P.S. Pokusili jsme si vzpomenout na typově největší klišé a nelogičnosti, které se dnes vyskytují prakticky pod každým textem na téma Covid-19. Jistě vás ale napadnou další. Prosíme, napište nám je do komentářů, ať je máme všechny pěkně pohromadě!

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Covidový účet poroste

Je to super, že máme stát, který řídí veřejný život, jako třeba pandemie, finance, zelená politika… Přiznejme si, že kritika není namístě, protože stát má přeci své odborníky! Kdo jsme my, abychom stát kritizovali a s těmito odborníky polemizovali?

A tak, jak stát kvalitně řídí epidemii, má na to své odborníky a nutí lidem očkování přes jejich vůli, protože co stát dělá, dobře dělá, tak také kvalitně řídí finance. Má na to odborníky, zasekl sekyru jak hovězí, protože ví, že taková sekyra nás z pandemie vytáhne. Měl k tomu dost dobrý důvod. No posuďte sami:

Člověk a jeho zdraví jsou totiž majetkem kolektivu, rozhodl se stát, a proto musel konat. Ve veřejném zájmu, tedy v zájmu kolektivu, začal bránit kolektivní majetek, tedy zdraví jednotlivce, a uvalil mnohačetná protiepidemická opatření.

To ale není jen tak, zavřít národ doma. Podniky nepodnikají, živnostníci neživnostníkují, děti hloupnou, antivaxeři řvou, a do toho volby. Nic moc kombinace. A tak tedy stát začal rozdávat peníze, aby byl klid, protože jak víme, neúplatnost neexistuje, pouze některé úplatky jsou příliš malé.

A tak se stalo, že pod dohledem našich předních státních odborníků hospodaření státního rozpočtu skončilo na konci října deficitem ve výši 335,0 mld. Kč. Před rokem tento schodek činil 274 mld. . A ještě větší grády měla doprovodná tisková zpráva ministerstva financí. Píše se v ní:

„…Omezená ekonomická aktivita na počátku roku, prohlubovaná snížením zdanění práce, kapitálu či majetku (…) se negativně promítá do inkasa daňových příjmu státního rozpočtu. Spolu s podporou státu zasaženým odvětvím ekonomiky (…) se jedná o hlavní příčiny meziročního propadu hospodaření státního rozpočtu o 61,0 mld. Kč za 10 měsíců roku…“

Neradi se uchylujeme k silným slovům. Ostatně k ctnostem finančníků i lékařů patří i střídmost při vyjadřování. Ještě větší ctností finančníků i lékařů jest ovšem naprostá serióznost při podávání informací klientům. A to nás bohužel nutí poněkud expresívnější výrazy použít. Musíme tedy konstatovat, že dané výroky z tiskového prohlášení by potěšily mistra propagandy.

Takže fakta. Ministerstvo říká: „…Omezená ekonomická aktivita na počátku roku (…) se negativně promítá do inkasa daňových příjmu…“ Neboli podsouvá dojem, že kvůli propadu ekonomiky propadly příjmy státu. Ani jedno z toho ovšem není pravda. Realita: Za leden až říjen loni stát vybral 1178,8 miliard, letos vybral 1203,4 miliard. Vybral tedy více. Dále HDP meziročně ve všech kvartálech loňského roku padal, letos k poklesu došlo jen v prvním čtvrtletí, dál už HDP roste. Ekonomická aktivita je tedy letos pro státní rozpočet výrazně příznivější než loni a stát také skutečně vybral více peněz než loni. A přitom hospodařil hůře.

Nemůže tedy být pravdou ani tvrzení, že (podsouvaný) propad příjmů je „hlavní příčinou meziročního propadu hospodaření“. Správně by měl stát říct, že chtěl vybrat ještě víc, než vybral, což se mu nemohlo podařit, protože vycházel z naprosto nerealistických předpokladů o zářném vzkvétání ekonomiky. Skutečná příčina fiaska ovšem tkví v mnohem vyšších než plánovaných výdajích – prostě letos byly volby.

Mohlo by se zdát, že je zbytečné rozebírat hospodaření státu, neb by nás víc mělo zajímat hospodaření našeho vlastního podniku nebo domácnosti. Jenomže tahle anatomie lži a demaskování diletantského hospodaření ukazuje, jak stát přistupuje ke svým zaměstnavatelům; totiž k lidem. Covidem se dá omluvit vše. Strach z covidu je argumentem pro všechno. Covid je zaklínadlo, esová karta, která přebije jakýkoliv věcný argument. Bez ohledu na fakta, logiku, přírodní zákony.

Ano, česká ekonomika se beze sporu v uplynulých dvou letech po několik kvartálů nacházela v recesi. Ano, beze sporu je taková recese náporem na veřejné finance. Ne, nevedlo se nám letos hůř než loni. Ne, covid ani recese nejsou důvodem, proč nás vláda všechny letos zadlužila tolik. Ne, tyhle na dluh vyházené peníze nerozpumpují hospodářský růst, pouze ještě víc sníží efektivitu a náš potenciál.

V prvním kvartále 2020 veřejný dluh ČR k HDP dosahoval 32,4 %. V prvním kvartále 2021 už to bylo 44,1 % HDP. Přitom průmysl je už zase v poklesu. Na trhu práce chybí lidé. Zdravotní pojišťovny mají kvůli nastaveným opatřením pořád méně peněz, takže méně peněz zbývá na léčbu méně cool diagnóz než covid. Kvůli inflaci, která se zkraje příštího roku nejspíš přiblíží sedmi procentům, se peníze v penzijních fondech budou reálně znehodnocovat, důchodci budou přicházet o své úspory. Vlastní bydlení už průměrnému smrtelníkovi není dostupné dávno. Nejen, že čekáme na běžné výrobky v pořadnících, ale už zase se pomalu začíná recyklovat pojem více než třicet let pozapomenutý: Zmetkovost.

Je to státním penězům navzdory? Ne, je to kvůli státním penězům. Čím více peněz si stát uzurpuje, tím více se stát nafukuje na úkor sektoru soukromého. Soukromý sektor musí živit pořád větší stát – až to v jednu chvíli už více táhnout nemůže a propadáme se do zmetkovité šedi RVHP 2.0. Není to kvůli covidu. Je to kvůli ideologii kolektivismu, která se pod strachem z covidu implantuje do hlav mnohem snadněji.

Takže suma sumárum, já myslím, že je to moc fajn, že stát je na finance takový odborník, můžeme být alespoň v klidu a důvěřovat mu, že stejně bravurně zvládne i covid včetně očkování. Pokud odborníci na covid studovali na podobných školách jako ti na veřejné finance, nějak se nedivím, že nám stát očkování nutí šmahem všem a národ šikanuje.

Fanatičtí kolektivisté to samozřejmě státu sežerou i s navijákem, protože fanatický kolektivista nikdy nebude přemýšlet kriticky. Nebude vlastně vůbec přemýšlet. Bude pouze dělat, co se mu shora nařídí. A když se mu řekne: očkuj!, bude očkovat. Bez ohledu na to, jestli to pro něj má, či nemá užitek. Bez ohledu na to, jestli to je, nebo není stejný blábol jako tisková zpráva o státním rozpočtu.

Autory tohoto textu jsou Markéta Šichtařová a MUDr. Martin Vavruša

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Neočkovaní bez přístupu do zdravotnictví

Člověk je unikátní strukturovaná bytost. Každý člověk si přeje žít trochu jinak, líbí se mu jiné věci, chutnají mu jiná jídla, voní mu jiné vůně.

Každý díky svému vědomí poznává realitu kolem sebe. Někdy úspěšně, někdy méně. Každý má ale právo mýlit se nebo si přát věci, které připadají ostatním hloupé, zbytečné, legrační či nepochopitelné. Aby to celé nebylo jen jalové teoretizování, má to konkrétní implikace v našem profesním životě ve zdravotnictví. Dám příklad.

Přijde pacient s Hodkinovým lymfomem. My lékaři pacientovi poradíme chemoterapii jako statisticky neúspěšnější strategii přežití. Pacient nám klade dotazy typu: jak dlouho bude žít bez chemoterapie, co přijde, jak se bude cítit pod chemoterapií, jestli je to tutovka, že se vyléčí, co konkrétně ho bude trápit. My lékaři se mu snažíme podle principů takzvané evidence based medicine podat pokud možno nejpravdivější informaci bez emocí a příkras. Předem dáváme najevo, že ať bude jeho rozhodnutí jakékoli, jsme tu, abychom mu pomáhali, a budeme stát na jeho straně. Nebudeme ho soudit.

Pokud pacient položí otázku, kterou dle EBM nejsme schopni odpovědět, upřímně říkáme: Tohle nevíme. Tak třeba: „Když půjdu na chemoterapii za dva měsíce, zhorší mi to výhledy? Já totiž musím ještě pomáhat nemocné ženě a s chemoterapií bych na to neměl sílu.“ Možná jo, možná ne, přesně takhle to nikdo neměřil. Nevíme.

Miluji otázku: „Pane doktore, umřu?“ Už jsem se naučil bez emocí vypálit odpověď: „Ano! Tohle jediné vám můžu slíbit.“ Chvíli pozoruji ten šok v obličeji pacienta až do chvíle, kdy mu povětšinou dojde, že se bavíme na úrovni výrokové logiky. Radím všem, aby tuhle konstantu přijali, ten okamžik někdy nastane a vždy je lepší být smířen. Já sám se už nějakou dobou potýkám se svou smrtelností a snažím se žít s pocitem, že to někdy skončí.

Zkusí to tedy jinak: „Pane doktore, zemřu na tuhle diagnosu?“ (Každý umře na diagnózu I 46.0, nebo I46.9 – záleží na tom, kdo má zrovna službu, ale to jim nevykládám.) Opatrně říkávám: „Pravděpodobně ne. Myslím, že zrovna vy umřete v devadesáti při souloži se šťavnatou čtyřicítkou.“ Pak se chvíli smějeme, odlehčí to atmosféru, což sex ostatně odlehčí vždy, a já ještě dodám: „Já už si pro smrt vybral rakovinu prostaty –  znáte to, mladí erotici, staří prostatici“. Tím useknu té hydře strachu hlavu. A nakonec ale každý dostane víceméně kvalitní informace a o svém osudu si svobodně rozhodne sám.

Za posledních padesát let došlo v medicíně k jisté změně paradigmatu. Už se nesnažíme o maximální kvantitu jako ukazatel úspěšnosti léčby. Tedy například držet roky na ventilátoru v bolestech totálně zbědovaného pacienta s infaustní prognózou a bez šance na zlepšení. Ale naopak se více přikláníme ke kvalitě života. Věřte mi, to peklo na konci se do života nepočítá. Počítá se to, když pacient s neoperovatelnou rakovinou žaludku a břichem prorostlým metastázemi po úspěšném výkonu, kdy mu udělám ze žaludku umělý vývod do pytlíku, aby se měl kudy žaludek vyprázdnit, se slastí slíže vanilkovou zmrzlinu a šťastně mi oznámí, že po tomhle strašně toužil. Tohle se sakra moc počítá.  Stejně tady do půl roku nebude, ale ta zmrzka se počítá do kvality.

Když tuhle práci děláte dost dlouho, časem umíte potlačit své vlastní nastavení a načítáte znova a znova paradigmata právě toho klienta, za kterého v danou chvíli kopete. Odnaučíte se přemýšlet nad tím, co je hloupé a co chytré; uvažujete jen nad tím, co mu udělá dobře a co ne.

A pak tu jsou zdraví lidé, kteří se rozhodnou udělat opravdu nezdravé rozhodnutí. A nemluvíme o nuancích. Mluvíme o morbidně obézních, co jim hnijí nohy zaživa, selhávají ledviny a nemohou dýchat. Mluvíme o alkoholicích s pankreatitidami, polyneuropatiemi, až alkoholickou demencí, o agresivních uživatelích všech možných drog páchajících ohavnosti na sobě, svých bližních, na dětech.

Tady je těžké nesoudit, neodsuzovat. Spoustu z nich nikdo nezachrání a u spousty z nich už se o to ani snažit nebudu, protože vím, že moje snaha vyjde vniveč, pokud to nebude chtít především ten pacient. Dříve či později si začnete klást otázku, proč se tohle děje. Pokud si chcete zachovat vnitřní integritu, přijmete to jako další fakt, další axiom života, jako tu smrt. Někdo se možná uchýlí k berličkám typu zlý alkohol, zlé drogy, pojďme to lidem zakázat a tím jim pomoci. Vím, nabízí se to. Ale oni to vzali dobrovolně. Byli informováni, o co jde. S touto logikou bychom museli myšlenku dotáhnout až do hodně vykloubeného rozměru: Zlý bůček, zlé nože, zlé automobily, zlá elektřina, zlý penis… Pojďme to všechno zakázat.

Jako krásný příklad, kam tahle touha po všeobecném dobru vede, můžeme uvést prohibici v USA od roku 1919 do roku 1933. Záměr byl jasný: Alkohol jako lidstvo nepotřebujeme, neexistuje ani jeden objektivní benefit alkoholu, pokud není použit jako desinfekce na ruce nebo nosič jiného léčiva. Zcela objektivně by bez alkoholu byla populace zdravější, žila by déle a kvalitnější život. Tohle nikdo na světě nemůže popřít. Není nic logičtějšího než alkohol úplně zakázat, potlačit, vymýtit.

Jenže… ono to nefunguje. Zase se pohybujeme v rovině nějakého inteligentního designéra, který rozhodnutím shora stanoví, co je pro lidstvo dobře. Aniž by si kdy promluvil s jediným člověkem, předjímá, že lidstvo chce žít co nejdéle, a tak mu zakáže alkohol, protože to prokazatelně vede k prodloužení průměrného života. Ten bůh, vůdce, nebo inteligentní seriózní úředník prostě ví, co lidstvo chce, protože je to asi to, co chce sám úředník. Pokud bych měl odpovědět na otázku, co lidstvo chce, musel bych se dopustit pleonasmu: Lidstvo chce přesně to, co lidstvo chce. Protože každý ze sedmi miliard lidí chce něco trochu jiného a jakýkoli pokus o uniformní řešení vždy poškodí nějakou skupinu lidí. A tak jsme opět snahou o dobro způsobili jatka: vraždy, korupci, vězení, mučení, jen abychom zabránili prodeji a výrobě alkoholu, drog a jiných zlých věcí, které lidem ubližují.

Co když lidé nechtějí žit co nejdéle? Někdo možná jo, jiný možná zase ne. Co když pro někoho má větší užitek si dát skleničku alkoholu večer se svým partnerem při svíčkách? Někdo si zase rád dá s kamarády jointa. Co když u toho se lidi cítí šťastní? Co když jde o kvalitu, jako u pána s vanilkovou zmrzlinou? Když to končí někde v jehlách u popelnic, nutno se ptát: „Člověče, je to fakt to, co sis přál? Doufám, že ano, protože sis to vybral.“ Ale pokud respektujeme kvalitu života a svobodnou vůli u našich pacientů, jsem toho názoru, že takový přístup bychom měli mít ke všem lidem na planetě. Každý sám volí svůj užitek.

Hranice našeho užitku a svobody vymezuje jen svoboda ostatních. Tady se fakt nemusíte vysilovat, vy filutové, a psát mi, jak alkoholici a feťáci kradou, aby měli na drogu. Jsou lidé, kteří kradou i bez drog, a vy je dokonce s úsměvem volíte, protože mají lepší PR než ti ubodaní feťáci u popelnic. Každopádně všem, kteří se cítí ohrožení někým jiným, kdo jim v noci leze na zahradu, doporučuji: pusťte psy nebo střílejte. Tady je hranice mezi jedním a druhým jasně vymezena.

Jsem znaven argumenty dobromilných etatistů, kteří vymýšlejí hypotézy typu: Kdo se nechá očkovat, zvýší si imunitu, tím pádem si sníží virulenci, tím se sníží virová nálož, tím se nakazí míň lidí, tím se zvolí lepší prezident, slunce bude svítit o 5 minut déle a zmenší se inflace. Jsou to stejné bláboly jako argumenty antivaxerů, že nás stát chce očipovat, že jde o podplacený byznys, musí se prodat nakoupené vakcíny nebo že ve vakcínách je schovaná imunitní časovaná bomba, která se projeví v budoucnu nějakým autoimunitním onemocněním.

Jako lékař se neustále řídím motem: co jsme opakovaně, jasně a objektivně několikrát nezměřili, to prostě nevíme. Můžeme se domnívat, můžeme extrapolovat, můžeme v logice používat Ockhamovu břitvu – ale nevíme. Stavět řetězce náhodných událostí do nějakého kauzálního vztahu je demence typu chemtrails.

A pokud nevíme, jak přesně neočkovaní škodí ostatním, jediný možný závěr je, že neočkovaní neškodí nikomu nijak, a to přesně tak dlouho, než to někdo z vás jasně a průkazně změří. Pokud si člověk s lymfomem může dovolit odmítnout chemoterapii, ačkoliv si tím zkrátí život, když si můžete dát večer skleničku se svou holkou či klukem, a tím balancujete na hraně alkoholismu, když si dáte bůček nebo hranolky večer u telky a zaděláváte si na diabetes, pak každý na téhle planetě má právo si svobodně rozhodnout, zda se nechá očkovat.

Všem odporným rádoby-diktátorům, kteří tvrdí, že neočkovaným nebude umožněn přístup do zdravotnictví a že si za to mohou sami, vzkazuji, že jsem velmi rozzlobený a že tím otvírají Pandořinu skříňku. Dávejte si pozor, abyste to nebyli právě vy, kdo po oslavě s vaší babičkou, když se trochu napijete a rozbijete si hlavu, neskončili na pohotovosti, kde bude sedět militantní lékař zaměřený proti alkoholu. Sakra vám to dá sežrat, že jste to právě vy, kdo si za rozbitou hlavu může a kdo si ošetření musí zaplatit.

Dávejte si pozor, vy všichni obézní, až budete řvát bolestí na pohotovosti, až vám potečou bércové vředy, aby vám místo analgetik lékař nezačal vykládat, že žraním bůčku si za to můžete sami, a tedy nemáte nárok na ošetření. Na každého z vás najdu nějaké malé tajemství, čím si úmyslně a dobrovolně škodíte, třeba vy, kuřáci, poznáváte se?

Matematicky je možná pravda, že pokud proočkujeme 99,9 % populace, minimalizujeme počet úmrtí na covid na nejmenší dosažitelnou úroveň. (A možná to taky pravda není, nevíme.) Ale ať už to pravda je, či není, je to jako s prohibicí. Ačkoliv prohibice je teoreticky způsobem, jak lidem prodloužit život ochranou před alkoholem, většina lidí volí jinak – protože suma jednotlivých lidských štěstí z pití je větší než suma jednotlivých lidských štěstí z prodloužených životů v prohibici.

Zlým vyhrožováním neočkovaným se dostaneme do pekel. Každý pacient je klient. Každý má své hříchy a paradigma. A my jeho rozhodnutí musíme respektovat. I rozhodnutí o (ne)očkování.

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Největší hřích neočkovaných

Malý Benito se prohání po kopcích a lesích v okolí městečka Predappio. Když tu se s fascinací zahledí na mravence. Jsou tak organizovaní, tak pilní, tak nádherní.

Každý jedinec je jako malá součástka v ohromném dokonalém stroji, ozubené kolečko, které dává smysl dalšímu ozubenému kolečku hned vedle, aby v geniální organizaci plnili vyšší plán společenstva. Jaký dokonalý celek. Pocit z tohoto odpoledne si pamatoval celý život. Vše pro celek, vše s celkem a nic proti celku. Ach, jak jsou ti mravenci dokonalí. Kéž by se to naučili i lidé.

Avšak takový mravenec nemá vyšší signální soustavu, nemá sebeuvědomění, nemá emoce, nemá strach, nemá sny, vášně a noční můry. Nezná lásku, nezná cit. Takový mravenec nemá pud sebezáchovy. Mladý Benito nikdy nestudoval biologii ani antropologii, ale stal se politikem. Celý život si nesl sen o silném celku a nicotné hodnotě jednotlivce. V dospělosti mohl své delirium sdílet se svými kolegy z celého světa, měl tam nějakého Gruzínce a Rakušana s knírkem. Všichni byli pro celek schopni obětovat statisíce životů a považovali to za absolutní samozřejmost. Lidé se rodí, lidé umírají, celek zůstává.

Ale ona se špatně roubuje hruška na borovici. Ať to zkoušíte, jak chcete, máte pořád jednotlivce s jeho emocemi, vášněmi a tužbami. Předělat ho na mravence je vážně obtížné. Musíte mít silnou propagandu, hustit to do dětí už odmalička pod tlakem, jako se do malých muslimů pod tlakem hustí súra. A ty, co i přes to všechno uniknou pasti vaší propagandy a dále touží po osobních svobodách, musíte znásilňovat, ponižovat, mučit a zabíjet. Ostatní třeba podlehnou strachu, když už ne ideologii. A máte to krásné dílo. Máte stát. Máte říši. Máte impérium, které umí dělat velké věci.

***

Nás libertariánů je málo, jsme něco jako sekta Fa-lun kung v Číně. Svou duševní integritu odvozujeme od vnitřního pocitu svobody a respektu ke všem ostatním svobodným jedincům. A zatímco Fa-lun kungové spíše meditují, libertariáni se věnují ekonomice nebo podnikají. Do ničeho se agresivně nevměšujeme, nikoho nenapadáme, ale přesto vyvoláváme ve státních strukturách značnou nevoli. V Číně se zabírá, mučí a nelegálně odebírají orgány. V Česku se libertariánům zatím jen nadává, plive se na ně, obviňují se ze všemožných zvěrstev. Třeba že znevažují „ veřejný zájem“.

Ono je to s tím veřejným zájmem dost ošemetné, přátelé. Vzhledem k tomu, že každá bytost si přeje něco trochu jiného, je třeba silného vůdce nebo silné vůdčí skupiny, která všem ostatním tak nějak vysvětlí, co si to vlastně všichni přejeme. Třeba v Orwellově Farmě zvířat si všechna zvířátka strašně moc přála větrný mlýn, mlýn byl ve veřejném zájmu.

A jeden z veřejných zájmů je i veřejné zdraví. Zdraví je náramně silný motiv, má téměř náboženský rozměr, jak jde o zdraví, už nejde pomalu oponovat, kolektivisté všech barev se dostávají do hysterického transu a diskuse se nepřipouští, jde proboha o zdraví!!! Ale nenechte se mýlit, veřejné zdraví není nějaká suma zdraví jednotlivců, pche – ani náhodou, to je panečku věcička o mnoho vychytanější.

Představte si, že někdo ohrožuje celek nějakou strašnou nemocí a vy ho ostrakizujete, abyste ochránili život ostatních. Na jednu misku vah dáváte zdraví či život jednoho, na druhou misku zdraví či životy ostatních. Třeba si představte, že by vypukla nedejbože nějaká strašlivá epidemie z Číny a jedinou cestou, jak zachránit civilizaci a vymýtit epidemii, by bylo všechny jedince naočkovat, i kdybyste u toho některé měli zabít. Hrozné dilema, že?

Ale uf, můžete si vydechnout. Takovou epidemii tu nemáme. Máme tu úplně jinou epidemii. Naše epidemie se rychle šíří, zabíjí staré, nemocné a obézní kuřáky s diabetem. I napadne vás: budeme tedy diskriminovat obézní kuřáky s diabetem. Jenomže, víte, obézní kuřáci s diabetem jsou zrovna chráněná skupina, ty diskriminovat nemůžeme. Ale dobrá zpráva: máme očkování! To očkování může pomoci obézním kuřákům s diabetem, zvedne jim šanci na přežití v případě nakažení virem a opravdu to funguje, hurááá, čísla to dokládají.

Tady si libertarián oddechne, usměje se a řekne si: to je skvělé, že máme takové vymoženosti jako očkování, jsem fakt strašně rád za všechny obézní kuřáky s diabetem, že mají tuhle možnost, šanci a volbu.

Jenže do hry vstoupí fanaticky zmanipulovaný kolektivista a etatista, v jehož duši křičí malý Benito: Jaká volba? Když celek, tak všichni! Bude to povinnost pro všechny, protože všichni jste majetek státu. Nikdo tady nebude mýrnix týrnix ohrožovat svoje zdraví.

Ti hloupější etatisté budou vtipnější;  místo despotismu se pokoušejí tak nějak naivně a neinformovaně moralizovat:  Víte, když bude proočkovanost, porazíme zlý virus, skončí epidemie, nastane mír na zemi, duha, jednorožci a samé sociální jistoty. Strašně se zlobí, když jim řeknete: Ne, bohužel, tohle vakcína neumí, virus nevymýtí, pardon, takhle to nefunguje. Žádná kolektivní imunita neexistuje, zrovna tak jako třeba u influenzy neexistuje, je to mýtus, tenhle druh viru cirkuluje dál a hledá slabé jedince, aby je zabil.

Jak to řeknete, jste zlý antivaxer, který má svou nezodpovědnou rétorikou na svědomí milióny životů. Nebýt jedinců, jako jste vy, už mohlo být po všem, ale vy neustále hloupě rebelujete, a tím to kazíte všem ostatním.

Do toho ti nejnaivnější a nejzatvrzelejší, zvyklí dělat, co se jim řekne v televizi, vytáhnou eso z rukávu: Pche, kdyby lidi odmítali očkování proti neštovicím, tak bychom je nikdy nevymýtili! A když jim odpovíte: „Očkování je super, proč jste se nenechal očkovat na hepatitis C?“, nepochopí pointu vtipu.

Očkování není jeden fenomén. U každé infekce funguje trochu jinak. Očkování na hepatitis C bohužel nefunguje. Stejně tak jako nefunguje na borélie. Na hepatitis A a B zase funguje skvěle. A díky za očkování proti tetanu a vzteklině!  Očkování proti influenze budiž, u někoho a někdy protektivně účinkuje, ale epidemie chřipky i tak budou chodit dál a patří to k životu. A hádej, hádej, hádači, kampak patří koronáč? A nezapomeň, koronáč není chřipečka!

Kdo nechce vakcínu, je nepřítel celku. Vakcinovaní sice mohou onemocnět, mohou virus šířit, mohou umřít, ale jsou to nevakcinovaní, kdo jsou ti zlí. Čím tedy vlastně ohrožují celek? Chci to vědět! Co dělají tak strašného ostatním? (Chvíli ticha.) Ehm… moc umírají. Plní nemocnice. Zabírají lůžka.  Jo – a vlastně ještě zahlcují systém. (A ani slovo o obézních diabeticích kuřácích, kteří mají právo nemocnět, umírat, plnit lůžka, zahlcovat zdravotní systém – protože oni si přeci platí sociální a zdravotní pojištění, pro ně tu systém přeci je.)

Takže největší hřích neočkovaných je ten, že ohrožují pouze sami sebe. A to je prohřešek, protože lidé patří státu. Protože stát rozhodne, kdy a kde se budou rodit, co budou jíst, jak se budou modlit, za koho budou bojovat, koho budou milovat, jak a kde budou umírat. Kdyby o tom rozhodoval jedinec samostatně, to by byl nepořádek. Jedinec neznamená nic. Jen říše a impéria umí dělat velké věci! Třeba dluhy a války.

Autory textu jsou MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

René by neočkoval

Kdysi jsem seděl v učebně a poslouchal přednášku, nevím už, čeho se týkala, ale pamatuji si od profesora jednu zásadní informaci. Týkala se výšky těla primátů ve skupině.

Ukazuje se jako evolučně výhodnější, když ve skupině primátů jsou jedinci od nejmenší výšky až po největší. Pokud odhlédnu od toho, že v naší lidské skupině primátů mají u samiček lepší šance především primáti vyšší, princip hypotézy je založen na předpokladu, že existují různé činnosti, které musí skupina obstarat, a na některé jsou vhodnější malé postavy (třeba vlézt do nějaké díry a něco z ní vytáhnout) a na jiné zase větší (třeba umlátit nepřítele kamenem).

Nechci ani boha, ani evoluci nějak chybně personifikovat a vkládat záměr do míst, kde se věci prostě jen náhodně dějí. Ale nedá mi to jinak než říci: za tímto účelem nám příroda nadělila 2 šroubovice DNA, na každý protein našeho těla máme 2 různé alely genů, které zaručují různost a redundanci (tedy jakési zálohové možnosti) pro případ nějaké chyby, ale i šanci na „nové řešení“ v případě, že se podmínky našeho okolí změní a je potřeba začít se na změnu adaptovat.

Tak jako výška, která se dá hezky změřit jedním číslem, je i náš imunitní systém, který bohužel jedním číslem zase změřit nelze, zakódován v mnoha genech různě poházených na různých chromozomech. Říká se tomu polymorfismus. Každý má unikátně nastavený svůj systém – asi jako když vysypete koš lega na hromadu a každý z těch stejných kostiček postaví zcela jinou stavbičku. A žádná stavba není dobře, žádná není špatně. Prostě záleží na tom, jak si viry, bakterie, houby, priony a vnitřní mutace vymyslí svoji unikátní mozaiku a my se útoku buď ubráníme, nebo taky ne. Princip je ale krásný: neexistuje universální útok, který nás dostane úplně všechny, a dostat nás všechny vyžaduje takové množství různých útoků, že to už je snad snazší hacknout bitcoin.

No a tím máme jako druh víceméně garantováno přežití, tedy si můžeme oddechnout.

Vedle toho ale každé individuum má taky garantovánu smrt, to je zase druhá konstanta.

***

Onehdy jsem procházel Krkonoše kolem luční boudy. Podél horské cesty se povalovaly haldy na hromadu naházených vykácených borovicí kleč. Mé srdce ekologa krvácelo, kdo jen tohle zvěrstvo mohl povolit? Jenomže na cedulkách se dočtete, co jsou nejnovější vědecké poznatky v oboru. Abyste tomu rozuměli, před nějakými sto lety, když se v Krkonoších provozovalo takzvané budní hospodářství (od slova „bouda“), naši předci přišli na to, že je z nějakého důvodu strašně prima vysazovat kleč. Tak ji vysadili. A ona tam teď roste, no bóže. Nechci domýšlet, jak strašlivě by ochranáři před deseti lety ztrestali delikventa, který by si odskočil mimo stezku vyčurat se a po cestě by ohnul větvičku kleče. Asi by ho někde ve sklepeních vrchlabského zámku tři týdny mlátili gumovými hadicemi do žeber a ledvin. Minimálně.

Ale věda je věda. Ta se nezakecá. Nynější poznatky přišly na to, že kleč je sice okay, ale místo 40 procent mozaiky zabírá 70 procent, a tím pádem bere prostor jiným krásným kytičkám, třeba arnice. A je to natolik katastrofální, že je potřeba poslat do hor bandičku ochranářů, kteří vyřezávají kleč hlava nehlava. Nejsem odborník na kleč. Nechci zpochybňovat závěry o arnice. Jen – mi kácení připadlo brutální, i když demonstrovat kvůli němu nepůjdu. Ale konstatuji, že se neustále mění paradigma: Kleč ano, kleč ne. Máslo ano, máslo ne. Rostlinné tuky ano, rostlinné tuky ne. Hlavně hned sunary a nekojit, proboha kojit co nejvíc a co nejdéle. Přimíchávání biopaliv ano, přimíchávání biopaliv ne. Na vše je nějaký závěr vědecké studie, která byla kvalitně zpracována. Jen bohužel ta následující stejně kvalitní studie přijde na to, co ta předchozí opomněla.

I v medicíně byly aféry. Každý známe případ Thalidomid a fokomelie. Kdo ne, za domácí úkol si vygoogluje. Nechci hledat viníky. Chci jen říci, že byť máme nejmodernější techniku a vědce a university, nikdy jsme v podstatě neopustili Platónovu jeskyni a realitu vždy tak nějak odhadujeme podle pozorování. Měříme neměřitelné. Jako třeba imunitu pomocí nějakých surogatových parametrů (hladiny protilátek).

***

Než řeknu, co dál řeknu, zdůrazním, že jeden autor tohoto textu je lékař očkovaný dvěma vakcínami proti covidu firmy Pfizer. Reakci na očkovací látku neměl téměř žádnou, od té doby prodělal 2 těžší virózy, po jejich původci a názvu nepátral. Čich má dodnes slabý, což mu umožnuje celkem bez problémů operovat hodně shnilé věci. Jako lékař nikdy nezpochybňoval princip očkování a považuje všechny antivaxery, zejména pak z řad lékařů, za pomýlence. Spoluautor tohoto textu je taktéž očkovaný dvěma vakcínami proti covidu firmy Pfizer. Reakci na očkovací látku také prakticky nezaznamenal, před očkováním i po něm prodělal jakousi virózu spojenou s dočasnou ztrátou čichu, její název se nikterak neobtěžoval zjistit.

***

Mediální mainstream hlásá: V České Republice je nevětší procento odmítačů! Musíme lidi donutit, vyšikanovat! Musíme ty blázny potrestat…!

Vědci „ví“. Politici napíší zákon. A pak už policie jedná tvrdě a razantně. „Víme“, co je dobře. „Víme“, co se sluší a patří. Chyby jsou vyloučeny. Radši zastřelte pár odmítačů, zachráníte lidstvo!

Pilně pročítám diskuze pod těmito články. Snažím se vstřebat argumenty odmítačů i vynucovačů očkování. A s úžasem shledávám, jak za rok stoupá kvalita těchto diskuzí. Lidé si už tolik nenadávají do všelikých zvířat a pohlavních orgánů. Místo toho srovnávají čísla, diskutují metodické chyby. Jako třeba to, že když očkované netestujeme, pak kohorta očkovaných vypadá zdánlivě zdravěji. Dokonce srovnávají populace, všímají si, že Island, Izrael a Portugalsko sice mají vyšší proočkovanost, ale přitom nemají nižší morbiditu. A dál a dál tito diskutéři přicházejí k novým tématům, úhlům pohledu a zajímavým srovnáním.

Je mi jasné, že establishment to nehorázně rozčiluje. Je to přeci jasná věc, že vláda má patent na pravdu. Náš zpívající recyklovaný ministr zdravotnictví klanící se všemocnému holdingu, který nemá jiné zadání než vymačkat zisk ze střetu zájmů, je ten nejpovolanější, kdo by měl tvořit pravidla v epidemiologicky neobvyklé situaci. Ostatní jsou jen dezinformátoři.

Jenomže my už víme, že diversita je v principu k přežití dobře. Už víme, že jak lidstvo, tak vědci, klopýtáme od chyby k chybě, abychom nakonec spíše empirií než vědou zjistili, jak věci mají být, aby fungovaly. Takže…

…opravdu musíme proočkovat všechny? Podle matematických modelů epidemiologů, kteří „spočítali“ kolektivní imunitu? Nejsou to náhodou ty stejné modely, které modelují oteplování planety, ale snad ještě nikdy se netrefily? Proč nikdo nediskutuje o tom, že virus mutuje, ale vakcína zůstává stejná? Chřipka taky mutuje, ale vakcína se každý rok mění. Jsou protilátky vůbec nosičem imunity? Proč nyní zakládáme svou víru ve vakcíny na protilátkách, když celá epidemie přeci začala rétorikou těch stejných vědců, že covid je ten nejvíc nejhorší virus, protože prodělaná nemoc a z ní vyplývající protilátky nejsou garancí ničeho a nechrání nás před reinfekcí? Proč před pár měsíci vědci tvrdili, že druhá infekce může být dokonce horší, protože slavná cytokinová bouře? Proč jsou dneska protilátky vyplývající z vakcíny zase okay, a kdo se nenechá očkovat, je zločinec? A to, že virus nelze vymýtit, na tom se shodneme, nebo ne?

Koneckonců víme, že na JIP jsou s těžkým průběhem převážně ti neočkovaní, takže fanatičtí etatisté lobující za povinné očkování by si mohli mnout ruce: nechtěli vakcínu, nechť si chcípnou…

Nemám s tím vlastně žádný problém; neočkovaní na sebe berou dobrovolně nějaké riziko, že budou mít těžší průběh, stejně tak jako očkovaní na sebe dobrovolně berou nějaké riziko komplikací očkování. Mne osobně připadá situace, kdy se národ rozdělí do skupin podle svého uvážení, jako super. Jeden se víc bojí toho, druhý onoho. Jeden riskuje komplikace z nemoci, druhý riskuje komplikace z očkování. Budeme alespoň moci mezi oběma skupinami měřit, srovnávat, porovnávat a přemýšlet. A třeba nám budoucnost vyjeví nějaký opominutý fakt. Tak jako třeba s tou borovicí klečí – že jsme to mysleli dobře, ale funguje to trochu jinak.

Celý tento vymáhající, nutící a trestající systém je odporný. Tak nějak typicky státně odporný. Diskutovat nebudeme, přikazovat budeme, mlátit lidi taky. Každého, kdo bude chtít odpovědi na nezodpovězené otázky, označíme na dezinformátora a budeme na něj plivat.

I rasové zákony byly založeny na nějakém pseudovědeckém poznání, avšak ono pseudovědecké pozadí je neučinilo méně zrůdnými. Chci patřit do národa, který přemýšlí. A pokud se rozhodne k nějakému kroku, bude to po vlastním uvážení a hlavně dobrovolně. Jsem vlastně na Čechy zase trochu hrdý. Patřím do národa skeptiků, odmítačů, bručounů; do národa, který si chce fakta ověřovat a diskutovat nad metodickými chybami. A hlavně do národa, který nebaští vládě všechny nesmysly tak, jak nám je jako hromádku srovnaných koblížků předkládá.

V tuto chvíli autoři textu nevědí, kde je pravda. Jen vědí, že rozmanitost není špatně nikdy. Že jako lidstvo na koronavirus nevymřeme a že se ho nezbavíme (a diletantů ve vládě asi také ne).

Autoři tohoto textu pouze odmítají frenetická řešení ode zdi ke zdi, jako vysazovat a poté kácet kleč, nebo nutit lidem očkování, kterému lidé na základě celkem racionálních argumentů nevěří.

Oba autoři tohoto textu mají již od začátku pandemie nepříjemný pocit v břiše, že vládní opatření mají na svědomí více životů, než si kdo dokáže připustit, a že nucené očkování je koncentrované zlo, byť proti očkování jako takovému nic nenamítají.

Národe, bdi, národe, čti, národe, přemýšlej a národe, pochybuj. Jsme post-descartovská kultura, která se nenechá převálcovat tupým centralismem. Češi, bravo.

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dvourychlostní zdravotnictví pro bohaté a chudé

01150! To je to číslo! Číslo vyjadřující genialitu nejlepšího zdravotnictví na světě. V tomto jediném čísle je uložen princip celého systému.

No přiznejme si, i navzdory maličkým problémkům a drobným lidským zakolísáním – pořád dokážeme za celkem malé peníze dělat světovou medicínu. Úžasné, že?  A co pohání toto perpetuum mobile? No přeci číslo 01150!

***

Trrrnk, Trrrrk, zvoní telefon.

-„Dobrý den, ambulance praktického lékaře doktora Kirlicha, sestra u telefonu, jak vám mohu pomoci?“

-„No, ehm… víte, maminka nemůže chodit, bolí ji noha, dneska už nevstala z postele, potřebovala by něco na bolesti a natékají jí kotníky. Celý týden se to zhoršuje a taky nemá ty léky na čůrání.“

-„Aha, víte, to může být nebezpečné, může být v ohrožení života, okamžitě volejte záchrannou službu, pan doktor Kirlich teď nemůže přijít, má tady plnou čekárnu a ve dvě hodiny musí na kongres…

…A pro vás tedy ještě něco na spaní? Ale jistě, pošleme to přes sms, ale radši nechoďte, víte jak, covid a infekce, radši vůbec nechoďte, děkujeme…

…Ale ano, praktický lékař samozřejmě navštěvuje pacienty v domácnosti, ale tento stav prostě musí do nemocnice…“

Dr. Kirlich jen kroutí hlavou a dál píše svoji poznámku do počítače. Ti lidi se zbláznili. Budou si sedět na gauči a já se k nim snad potáhnu domů? Za celý den jsem viděl přes 50 lidí a jsem dost utahanej. Víte jak, nejde o to vidět lidí hodně, jde o to vidět je rychle. To je zákon kapitalismu, který funguje bez ohledu na to, že zavedete sebekrutější socialismus. Je to snadné. Představte si, že vám socík dá stovku za vyšetření pacienta. No jo, nic moc. Ale když jich vyšetříte sto, máte 10 000, to už jde, no ne? Takže když socík nabídne 100 korun, malý kapitalista ví, že na zaplacení složenek potřebuje pacientů udělat sto.

Ono se sice dá vyšetřovat důkladně a na všechno se dá pozorně zeptat, ale to by vám takové vyšetření trvalo 40 minut. Jenže sto pacientů byste takovým tempem dělali 66 hodin. A vy pracujete jen 8 hodin denně. Sakra, co s tím? Ahá, co kdybyste pacienta vyšetřovali pouze 4 minuty? Bolí vás rameno? Ibalgin 600 a přijde za měsíc… DALŠÍ!!!

Máte dvě možnosti. Pátrat po příčině a léčit, tedy nemít na nájem, sestru, elektřinu a nové kolo pro vašeho syna. Nebo rozdávat ibalginy za 4 minuty a vše, co trochu zavání komplikacemi, odkázat záchrankou do nemocnice. Záchranky vás sice milovat nebudou, ale na druhou stranu, v bance se s vámi také nebaví o lásce, jakmile dojde na téma hypotéka, že?

A pak zavolá nějaká naivní babka a chce 01150. No to je drzost a odpornost! Furt volají, prostě furt! Asi jim vyvěsím telefon, už mi to leze na nervy.

***

-„Ale pane Řezníček, maucta, co matinka? Bolí ji nožky? Otoky? Ach ne, víte co? Já se tam pro jistotu dnes po práci zastavím a prohodím s ní pár slov, třeba vymyslíme, co bychom s tím mohli udělat.“

Generální ředitel banky Societé Liberal, pan inženýr Řezníček, pomohl vnést trochu světla do případu hypotéky pana doktora Kirlicha. Představte si, nějaký arogantní úředník na přepážce si myslel, že příjmy pana doktora Kirlicha nejsou dostatečné, aby dosáhl na hypotéku. A pan doktor Kirlich si potřeboval koupit nové prostory ambulance praktického lékaře, protože ty stávající byly podle hygieny již nevyhovující.

Pan Ing. Řezníček tomu hloupému zaměstnanci vysvětlil, že lidé nejsou jen čísla a tabulky, ale že u každého je třeba posuzovat riziko INDIVIDUÁLNĚ!  Stejně tak jako lékař posuzuje potřeby pacientů velmi individuálně. A tak má teď pan Dr. Kirlich novou krásnou ordinaci a paní Řezníčková má mimořádnou péči pana doktora. A doktor Kirlich se jí rád věnuje, kdykoliv jí otečou kotníky, a rád přijde k ní domů.  Ano, každý socialista ví, že v socialismu jsme si všichni rovní, ale někteří jsme si ještě rovnější a služby, které se nedají koupit, se přeci dají zasloužit, no ne? (Ale dvourychlostní medicínu tady fakt nechceme, to ne, to by se politicky špatně prodávalo.)

***

Dr. Kirlichovi volá paní Steinmayerová z České lékařské Komory.

-„Dobrý den, pane doktore, nezlobte se, že ruším, máme tady na vás stížnost od pacientů, že prý odmítáte chodit na návštěvy pacientů.“

-„Ale paní Steinmayerová, znáte lidi, nikdy nejsou spokojení, můžete se pro ně rozdat. Tento týden jsem byl na šesti návštěvách. Tady mám důkazy, VZP jsem tento týden 01150 vykázal celkem šestkrát. Jmenovitě jsem byl u paní Řezníčkové a jejího syna pana bankéře Řezníčka, u paní Millerové z ministerstva, u pana starosty Zídka a jeho tatínka a u tety pana továrníka Procházky. Kolik návštěv mají průměrně jiní lékaři? Aha, šest týdně, tak vidíte, tak o jakém odmítání je tady řeč?“

-„Ach ano, moc se omlouvám, na stížnost zareaguje naše právní oddělení a odepíšeme, že jsme po důkladné kontrole nezaznamenali žádná pochybení. Ještě jednou se omlouváme a nezlobte se za zdržení, víme, že máte hodně práce a plnou čekárnu. Na shledanou.“

Stejně to Dr. Kirlicha trochu rozrušilo. Pořád jen nadávají, hekají a stěžují si. Nevděčníci. Asi jim na týden zavřu, ať vidí. V tom roztrpčení si zabouchnul dveře u ambulance a klíče si nechal uvnitř. Zavolá zámečnickou pohotovost.

Přijíždí mladík, sotva dvacet let, ještě beďary na obličeji, a mutujícím hlasem haleká: „Brej vašnosto, tak co to tady máme?“ Vytáhne věcičku vypadající jako svazek klíčů, nalistuje tu správnou planžetu a dvěma tahy dveře otevře.

-„Tak to máme za 1500 káčé, vašnosto.“

Dr. Kirlich zalapá po dechu. „Tolik?“

-„Ale co se divíte, pane, to je cena za práci mistra, kdybyste to nechtěl, tak si mne nevoláte a uděláte si to sám, no ne? To nejni jen tak, otevřít dveře, to se musíte dva roky učit a minimálně rok trénovat. A navíc, je po pracovní době, už je půl šesté, doprava sem, doprava zpět, kdo myslíte, že platí benzín a amortizaci? Všechno něco stojí, vašnosto, takový nóbl pán a cuká se kvůli 1500? No to se mi podívejte. Tak, mám EET a připojení, můžete zaplatit kartou, jestli chcete, jsme moderní společnost a jsme tu v cuku letu,“ říká mladík vesele.  „Jo, a kdybyste něco potřeboval, tady máte moji vizitku, kdykoli mi zavolejte, budu u vás jako blesk. Nashlééé.“

***

Doktor Kirlich cestou domů přemýšlí. Kdysi měl z práce radost jako ten mladík. Co se vlastně stalo? Vyhořel. Už ho ta práce netěší. Strávil hodiny, dny a roky péčí o klienty. Ale už nedokáže unést to perpetum mobile 01150. To číslo je kód, který říká, že pokud navštíví pacienta v domácnosti, může si tuto návštěvu vykázat podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami z roku 2020 a náleží mu odměna 60 korun českých. Když navštíví 25 pacientů a nebude mít výdaje na benzín, ani amortizaci, ani daně, může si dovolit jednu návštěvu zámečníka. Je hezké, jak jsme si v tom socialismu všichni krásně rovni. Von by totiž v tom kapitalismu byl bitej vobyčejnej člověk, vašnosto.

Autory textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Sociální lid žádá socialistický lynč

Řada lidí fakt věří, že zdravotnictví bez tržních pravidel je super. Všichni aktéři této zvrhlé hry jsou sice frustrovaní, přesto někteří stále opakují, jak je centrální řízení důležité a máme nejlepší zdravotnictví na světě…

Než se dostaneme k našemu příběhu, rád bych vás seznámil s šikovnou věcičkou, které se říká „doporučené postupy“. Víte, celé je to o empirii. Tak jako se při skoku z letadla doporučuje mít na zádech padák, doporučuje se mít záložní padák a také se doporučuje onen padák balit podle určitých pravidel tak, aby pravděpodobnost nehody byla pokud možno minimalizována k nule, tak i díky empirii vznikly v medicíně, potažmo i v urgentní medicíně, nějaké doporučené postupy.

Lékaři si začali za léta, desetiletí a staletí všímat určitých vzorců, a na ně reagují konkrétními doporučeními. Tak třeba si mimo jiné všimli, že pokud pacient zažije nějaké vysokoenergetické poranění, často na něm sice není vidět ani odřeninka, nicméně velká decelerace či akcelerace způsobí nějaké vnitřní poranění. Může to být třeba natržená artérie, játro, úpon střeva. Často takový občan sedí s úsměvem na lavičce pohotovosti a říká, že mu nic není a chce domů, najednou padne jako podťatý a je mrtvý. Nejde nic dělat, ten proces je rychlý. Můžete se snažit jakkoli, takovému člověku už nepomůžete.

A tak si moudří lékaři lámali hlavu, jak takovému člověku pomoci dříve, než náhle umře. Zjistili jsme, že existuje typické schéma poranění, kde takový scénář hrozí více než u jiných situací. A u takových pacientů, říkáme jím trauma triáž-pozitivní, doporučujeme okamžitě převoz do traumacentra. Tam se ihned provede spirální CT všech orgánů a musí u toho být přítomen anesteziolog, traumatolog, neurochirurg a břišní chirurg. Jakmile se objeví nějaké život ohrožující poranění, může být tým do 10 minut na operačním sále a poraněné místo ošetřit dříve, než pacienta usmrtí. Je to fascinující hra se statistikou a s časovou osou.

Jen pro příklad: Mezi taková poranění patří třeba pád z výšky více jak 5 metrů (Němci jsou křehčí, těm stačí 3 metry), autonehoda, při níž změna rychlosti převýšila 30 km/h nebo se nehoda stala při rychlosti větší než 90 km/h, vymrštění pacienta nebo přísedícího z vozidla nebo pokud nehoda někoho jiného ve vozidle usmrtila. Nebo když třeba jedete po silnici a kamión s dřevem vás ve velké rychlosti smete z kola….

***

Mám kolegyni. V medicíně a chirurgii si už prožila své. Už viděla nadkritické množství klíšťat, agresivních arogantních pacientů i zneužívání systému. Asi už není na svém místě šťastná, už by ráda skončila a věnovala se pro změnu svému zdraví, ale je prostě jedna z posledních, kteří pracují ve výběžku republiky a je jí to hloupé vůči pacientům. Uznávám, je občas pěkně nepříjemná; ale snaží se pomáhat dle svého vědomí a svědomí a odbornost jí nechybí. Poskytuje tedy zdravotnické služby v jednom malém městě v pohraničí.

Představte si třeba takového pekaře. I on poskytuje služby. Je to super práce, na trhu se pořád o své zákazníky pere spousta pekařů, ale vy máte toho svého už dobrých 30 let. Jednoho dne zjistíte, že váš pekař už na vás není tak příjemný jako dřív, i když pořád ještě peče skvělý chleba a cena je taky okay. A tak se rozhodnete, že u něj zůstanete. Ale paní Vokurková od vedle, ta už se rozhodne jít k pekaři jinému, který má chleba stejně dobrý, jen o 5 korun dražší, ale pořád se usmívá, a to už jí za to stojí. Každý učiníme denně milion malých rozhodnutí a jediný motiv těchto rozhodnutí je naše subjektivní posuzování našeho užitku. Něco za nějakou cenu chci, u něčeho se mi cena zdá moc vysoká. Těmto milionům malých rozhodnutí se říká kapitalismus. Jojo, zase to zlé slovo, které prý zabíjí chudé pacienty na ulici, že.

V kapitalismu se nabídka i poptávka pořád mění. Máte milióny subjektů hrajících tuto nekonečnou hru na posuzování svého užitku a porovnávání užitku s cenou. A pořád se hledá nové optimum a každý má své originální a jiné optimum. A pak uděláte hroznou věc. Zabráníte lidem, aby si koupili, co chtějí a za kolik chtějí, a vnutíte jim nějaké úřednické optimum. A pak uděláte ještě horší věc, oberete je násilím o peníze, pojmenujete tu krádež „daně“ a za takhle sebrané peníze jim úřednicky stanovené optimum zaplatíte a přidělíte. A nakonec uděláte třetí strašnou věc: Donutíte všechny, kdo něco nabízejí, aby to dělali stejně (stejně špatně) a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena nezdá, prostě jim nedovolíte službu nabízet. Zničili jste nabídku, vykastrovali poptávku, okradli lidi. Připomíná mi to záběry ze severní Koreje, kde když umřel Kim Ir-sen, diktátor, který povraždil a umučil statisíce a další miliony umořil k smrti hladem, a přesto lidé na ulicích hystericky plakali, že umřel jejich milovaný vůdce. Někteří to spíše hráli, aby je systém nepotrestal, ale řada z nich tomu opravdu věřila.

***

Jednou ona paní doktorka, co poskytuje své služby v pohraničí, sloužila na chirurgické pohotovosti. Bylo chvíli před koncem pracovní doby na záchrance a znavení záchranáři se těšili na své rodiny. Už taky byli po celém dni ježdění sem tam dost frustrovaní.

Bez telefonu přijíždějí do malé městské nemocnice, kde je doktorka sama. Ve dveřích říkají: „Dobrý den, potřebovali bychom tady u cyklisty ošetřit drobná poranění, je odřený na noze a tady mu trochu teče krev, jinak je celkem v pořádku.“ Doktorka se pacienta ptá, jak se to přihodilo, záchranáři začnou nervózně přešlapovat na místě. Pacient popravdě vypovídá, že jako cyklista jel na kole, když okolo něj jel náklaďák s těžkým dřevem a smetl ho velkou energií do krajnice. Nabil si hodně, ale zatím žije.

Doktorka v tu chvíli pochopila dvě věci. Za prvé, že se jedná o triáž-pozitivního člověka a za druhé že to jistě musí vědět i záchranka, které se právě pokusila o špinavý trik. Když pacienta zavezou do místní nemocnice, rychle ho odloží a odjedou pryč, stačí říci „odřenina“. Ale kdyby měli přiznat, že energie, která ho smetla z kola, byla velká, museli by ho odvézt do traumacentra a asi by si o dvě hodiny přetáhli šichtu. Hmmmm, drsný. Dvě hodiny versus statistická pravděpodobnost, že poškodíte život člověka. Tenhle pacient podle doporučených postupů okamžitě potřebuje traumacentrum, jinak je ve statisticky významném riziku ohrožení života, ale traumacentrum v téhle nemocnici není.

Když tenhle fakt doktorce došel, opravdu se rozběsnila a rozkřičela se: „CO TADY PROBOHA CHCETE???? Musíte jet JINAM!!! Proč jedete sem???“

Záchranáři uražení, že je nikdo nepochválil.

Ale co čert nechtěl, okolo už postávají příbuzní a celou hádku si vyslechnou. A emoce pracují. Člověk vám blízký je těžce zraněn a vy slyšíte doktorku, jak křičí, že ho nebude ošetřovat.

To, co se následující dny přihodilo na sociálních médiích, byl normální sprostý lynč frustrovaných pacientů „nejlepšího zdravotnictví na světě“. Doktorku označili za svini. Někteří ji chtěli nechat utratit. Jiní jen vyhodit. Někteří samolibí komentátoři si hned vzpomněli na hippokratovu přísahu, kterou doktorka určitě porušila (vsadím se, že ani jeden z dotyčných bezmozků ji nečetl). Každý přidal historku, jak na ně doktorka byla nepříjemná tehdy a onehdy. Lid měl jasno. Nechápal ale vůbec nic. Pryč s ní. Kdo neplive, není Čech. Mohlo to být tak skvělé zdravotnictví, kdyby to tahle zlá doktorka nekazila. Zbavme se jí proboha a nastane konečně mír na zemi.

A ta doktorka, která dost možná pacientovi zachránila život tím, že ho okamžitě nechala převézt do traumacentra, i když není účastníkem na sociálních médiích, se o tomto mediálním lynči dozvěděla. Ztratila poslední důvod ještě pomáhat lidem. Bude končit. Lide, radujte se, konečně jste dosáhli svého.

***

V pátek procházím chodbou kolem ambulancí. To množství lidí, které tam sedí a postává, je fakt enormní. Jdu na sály, ten den nemám ambulanci. Ted den má přeci ambulanci TA doktorka. Bábinkám převazovala bércové vředy, šila drobná řezná poranění, léčila infekce a komplikace po operacích. Dnes tam nebyla.

Lidi seděli už několik hodin a doktorka nepřichází. Nechal jste ji popravit, lide. Sedíte tam zbytečně. Je přeci zlá, běžte si sednout jinam, nejbližší jiná nemocnice je hodinu jízdy autem. Vy jste si mysleli, že jste vyléčili zdravotnictví tím, že jste popravili posledního vojáka na stráži, který ještě hlídal? Ach, jak jste hloupí. Žádný jiný tam už není. Už nadáváte, že tam sedíte 4 hodiny? A kdo myslíte, že přijde? Někdo usměvavý, mladý, nadšený, kdo bude tuhle práci dělat za pár haléřů?

Jenomže nikdo takový už nepřijde. Nepřijde, protože stát zničil nabídku, vykastroval poptávku, okradl lidi o daně, za které jim lékaře nekoupí, protože není kde brát.

Zeptejte se vašeho státu, čím lékaře vyhnal za hranice, proč to špatné řízení zdrojů je dovedlo k exodu. Před deseti lety lékaři varovali, že se to stane, a teď se to stalo. Všichni, kteří své služby nabízeli, to museli dělat stejně a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena a stejná kvalita nezdála, prostě jim stát nedovolil službu nabízet.

Tak… asi buďte rádi, že nemusíte být v Kanadě, byla tam prý jedna známá jedné diskutérky na iDnesu, a ta říkala, že tam je to zdravotnictví fakt hrozné, prý buďme rádi za to, co tady máme.

Autory textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša, primář chirurgie a ředitel zdravotnického zařízení Xyrix, a Markéta Šichtařová, ekonomka

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nekrolog za Bohemia Energy

To, co již definitivně dostalo mediální název „energetická krize“, má další vývoj. Zpočátku pozornost budily hlavně nedostatečně naplněné evropské zásobníky s plynem.

Postupně se ale nedostatek – zcela logicky, protože energetické suroviny jsou provázané – přelévá i na další trhy. Po plynu přišlo na řadu uhlí. Pochopitelně zásadní roli v tom hrál fakt, že uhlí bylo státní politikou v Evropě odsouváno coby nečisté co nejvíc do pozadí, takže když přišlo pokoronové vzedmutí poptávky zejména z řad těžkého průmyslu, nebylo už dost aktivních těžařů, kteří by ještě nebyli zelenou politikou donuceni zavřít.

Následující v pořadí byly ceny elektrické energie. V jejich případě se k celkovému převisu poptávky nad nabídkou přidala ještě divoká karta v podobě emisních povolenek. Emisní povolenky jsou ve své podstatě bizárem: Evropané se velmi podivují drahým cenám elektřiny a pohoršují se nad nimi, když sami, vědomě, dobrovolně a cíleně si zavedli emisní povolenky, jejichž účelem bylo elektrickou energii zdražit.

I došlo k tomu, že i v důsledku emisních povolenek, odstávky uhelných elektráren, protože jsou fujky fujky, odstávky jádra, protože je také fujky fujky, a instalace drahých „eko“ elektráren, které ovšem moc nefachají, protože vítr kontrarevolučně odmítá foukat a spanilý boj s CO2 bojkotuje, cena elektřiny na německé burze, která je klíčová i pro nás, roste. Roste tak festovně, že cena, kterou poskytovatel nabídne průmyslovému podniku ráno, už odpoledne neplatí a nabídka je zrušena. Roste tak svižně, že tuzemský poskytovatel energie Bohemia Energy právě zbankrotoval.

Po plynu, uhlí a elektrické energii přichází na řadu ropa. Logicky. Všechny energie jsou do jisté míry vzájemné substituty. Poptávka po ropě už překročila stav před vypuknutím pandemie.

Paradoxně v případě ropy je tento problém asi „nejjednodušeji“ řešitelný ze všech zmíněných energií. Producenti ropy reprezentovaní ropným kartelem OPEC mají totiž velký manévrovací prostor při těžbě. Pouhou dohodou se mohou rozhodnout těžbu snížit i zvýšit. To nejde třeba u produkce uhlí, kde producentů je skutečně fyzicky málo, neb byli moudrým státem a ještě moudřejší evropskou ani-CO2 politikou zrušeni, takže kapacity přes noc nerozšíří. Navíc čím bude po ropě vyšší poptávka a čím by byla hypoteticky vyšší její cena, tím víc se vyplatí otevírat nové těžby frakováním z břidlic v USA. Tedy – snad. Respektive platilo to ještě nedávno. Dneska by se otevírání nových vrtů taky vyplatilo, ale v Bílém domě se mezitím zabydleli Joe Biden liberálně levicově zelená politika, která proti frakování brojí.

No – a kde je spousta peněz, nota bene natištěných bez jakéhokoliv krytí, a kde není dostatek energií, které za ty vytištěné peníze lze koupit, tam musí dojít k jejich zdražení. A kde dochází ke zdražení energií, tam musí dojít ke zdražení – všeho.

Zdá se vám podivné, že právě Evropa, které nad svou energií tak „přemýšlí“, která energií tak šetří, až zakázala klasické žárovky, najednou energii nemá, zato má inflaci jak z praku? Rozpory v ekonomii neexistují. Pokud se vám to zdá podivné, vycházíte zjevně z chybných předpokladů. Patrně vycházíte z předpokladu, že „udržitelná“ energetické politika je zelená, ekologická, zvládnutelná a udržitelná. Přijměte jako fakt, že „udržitelná“ evropská zelená politika je synonymem pro neudržitelnost životní úrovně, neudržitelnost konkurenceschopnost, neudržitelnost cen, neudržitelnost blahobytu.

Nebudu pomáhat vzbuzovat zeleným levicovým progresivistům zdání racionality tím, že s nimi budu polemizovat o naivitě jejich svatého tažení proti CO2 či o kontraproduktivitě jejich fyzikálně nereálných energetických požadavků. Realita mluví sama za sebe. Desetitisíce lidí si teď musí hledat nového dodavatele energie, protože ten jejich zelenost neustál a zbankrotoval. Desetitisíce lidí budou muset sáhnout hlouběji do kapsy – a ještě víc roztočit inflační spirálu. To jsou fakta. A proti nim stojí víra, že se semkneme a tím vyrobíme zelené perpetuum mobile čisté energie z ničeho.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak hasit požár povodní

Možná jste si toho taky již všimli: školní třídy jsou poloprázdné, každému druhému dítěti visí z nosu nudle jak cep, lidé pokašlávají. Běžné na tuto roční dobu, nabízí se říct. Ale ne tak docela. Počet respiračních onemocnění je větší než v běžných letech.

V německém příhraničí možná naladíte i německé rádio, kde reportérka hlásí: „Zatímco třídy zejí prázdnotou, ordinace dětských lékařů jsou přeplněné, takový nával dětských virových respiračních onemocnění ani Spolkový stát Německo nepamatuje…“

Za poslední zhruba rok a půl žilo obyvatelstvo „vyspělého“ světa Covidem-19. Covid byl alfou a omegou veškerého konání. I ten, kdo coronavirus bral střízlivě a přísně podle jeho epidemiologických vlastností, tedy virulence, mortality a letality, a vnímal ho jen jako jedno z široké palety rizik číhajících na oslabené jedince, i ten, kdo odmítal počítat jen mrtvé na covid a zajímal se i o nemocnost a úmrtnost populace jako celku a na všechny možné příčiny, i ten, kdo se covidu odmítal bát takovým způsobem, jaký mu nutila politická representace pseudoodborníků, i ten, kdo se nechtěl logicky si vzájemně odporujících opatření a nesmyslných manévrů zúčastnit – musel. Stát ho k tomu svou legislativou donutil. A často i obušek aktivního policisty, který buď toužil po medaili, anebo měl prostě absťák, že si už dlouho nebouchnul do živého.

Většina lidí se ale rozumných opatření účastnit chtěla, alespoň na začátku. Dokud se nezpolitizovala.

S postupem času vůle dodržovat nařízená opatření motivovaná snahou bojovat proti pandemii v populaci klesala a stala se spíše nepřímým hlasováním o důvěře a nedůvěře vládě.

Ovšem i racionální skeptik, který odmítal paradoxní a rozporuplná opatření a chodil i v době lockdownu do práce, do ochodů či na úřady, přičemž dodržoval nařízené rozestupy a desinfikoval si ruce, byl zkrátka v kontaktu s menší než obvyklou koncentrací lidí, s větší než obvyklou mírou dezinfikování předmětů, se kterými ve veřejných prostorách přišel do styku. To v zásadě jistě není špatně a jistě se setkal s menším množstvím choroboplodných zárodků než bez těchto opatření. Dá se říci, že v danou chvíli měl menší šanci onemocnět a méně šířit nákazu.

Za této konstelace asi sotva mohlo někoho překvapit, že zdánlivě „zmizela“ například pravá chřipka. V sezóně 2020-2021 prostě každoroční chřipková epidemie téměř neproběhla. Důvodů bylo víc. Zaprvé chřipka probíhala skrytě, často jako coinfekce ke covidu. Zadruhé v rámci covidové fobie probíhaly testy prakticky pouze na covid; kdo vykazoval známky respiračního onemocnění, ale nebyl testem shledán pozitivním na covid, už nebyl příliš „řešen“. Pravá chřipka tak probíhala bez rozpoznání. A zatřetí lidé byli schovaní doma, nestýkali se – a tak se ani chřipka příliš šířit nemohla. Samozřejmě to ale neznamená, že by neexistovala.

V celém evropském regionu tak bylo zachyceno jen méně než tisíc pozitivních vzorků na chřipku, plyne ze společné zprávy Národní referenční laboratoře pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění a Oddělení epidemiologie infekčních nemocí SZÚ.

Chřipkový virus patří mezi ty, které se stávající úrovní vědeckého poznání nejsou eradikovatelné. Virus si tedy vesele existoval dál – a u pár jedinců mutoval dál.

Nicméně imunita pracuje trochu jinak. Každou sekundu jsme vystavováni miliardám různých antigenů, každou vteřinou je naše T-Lymfocyty načítají a předkládají B-lymfocytům a plasmocyty  poté vytvářejí protilátky. Paměťové buňky to všechno ukládají a makrofágy uklízejí nepořádek. Občas se nějaký virus dostane i do nitra buňky a párkrát se replikuje, ale vzápětí to zpravodajské jednotky zachytí a zásahovka vyčistí dříve, než si naše vědomí čehokoli všimne. A pak nastane rádiový klid. Někde tiše probíhá další mutace, ale populace nereaguje stejným tempem, jako se vyvíjí a mutuje prostředí. Tady v rohu vymutuje adenovirus, jinde zase RSV, a ještě jinde rotavirus. Mutace znamená jen to, že změní signální znaky, na které jsou naše zásahové jednotky připravené. Mutace se sice dějí postupně a průběžně, ale kolektivní imunita je nenačítá. Vzniká něco jako imunitní dluh. (Děkujeme předem za nadávky za tento náš nový termín.)

Ačkoliv se o tom zatím ještě příliš ve zprávách nemluví, ve Spolkové republice Německu již nyní pediatři hlásí, že jsou naprosto přetížení. Nezvládají nápor malých pacientů. Děti i dospělí polehávají doma se „sezónní virózou“. V Německu – dokonce i mimo odborné kruhy, tedy v médiích – je tento stav zcela bez zastření interpretován tak, že minulý rok v zimě byli lidé uzavření v karanténě – tedy bez kontaktu – tedy se viry nešířily – tedy nyní nastřádané zmutované virulentní kmeny dohánějí imunitní dluh a šíří se s intenzitou o to větší.

Ale co s dluhem? No – byť nám politická reprezentace tvrdí opak a tváří se, že kupříkladu veřejný dluh se splácet nikdy nemusí, ekonom ví, že každý dluh dříve či později splacen být musí. Protože pokud je původním dlužníkem nesplacen, náklady za něj převezme někdo jiný, ale nevysublimuje. A tak také imunitní dluh přirozeně musí být splacen. A zdá se, že jej splácíme právě teď.

Když přišel náraz epidemie Covid-19, nejprve se objevilo něco, čemu se říká harvesting efekt: Virus nejprve ukončil život jedincům, kteří již byli věkem, svým způsobem života či různými přidruženými onemocněními natolik oslabení, že jim tento virální insult stačil, aby ho nezvládli. Ano, jistě, byli mezi nimi i zdraví jedinci, kteří nikdy nebyli nemocní, měli rodiny, měli děti. A i ti bohužel infekci coronavirem nepřežili. Je nám to fakt líto a nezlehčujeme to. Ale – statistikám dominují oslabení jedinci prvního typu.

Tím, že tyto jedince virus usmrtil, zvýšil počet zemřelých v jednom roce, ale současně snížil počet zemřelých v roce následném, protože řada lidí prostě zemřela o několik měsíců dřív, než by se stalo bez pandemie. To je podstatou harvesting efektu. A tento efekt existuje a existoval by i bez jakéhokoliv přispění jakéhokoliv úředníka. Poprvé se začalo hovořit o harvesting efektu před pár lety ve Francii, kdy nastala dusna a horka a to léto umřelo statisticky významné množství kardiálně slabých jedinců. I těch je nám samozřejmě líto. (Trochu i litujeme, že bystrý socialistický politik tenkrát nezavedl něco jako daň z horka, nebo dusné poplatky, protože by to bezesporu bylo skvělé řešení hodné úředníka.)

Vedle toho se ovšem objevil ještě jeden efekt, říkejme mu onen imunitní dluh. A za tento druhý efekt je již stát přímo zodpovědný:

Hloupý stát, místo toho, aby chránil slabé jednice před nákazou, prakticky uzavřel a izoloval jedince zdravé. A především děti, byť bylo od začátku známo, že děti ani nejsou cílovou skupinou koronaviru, ani nejsou přenašeči.

Zabránil tím neustálé komunikaci jedinců s virovým prostředím populace, zabránil neustálému kontaktu s antigeny, které mutují všude možně. Jako kdyby prostě znemožnil vašim Windows, aby se aktualizovaly a byly neustále připraveny na nové a nové taktiky napadení. A pak vás stát se zastaralým softwarem pustil do jámy lvové.

Jakmile stát z pozice moci a z pozice naivní, kolektivistické víry začne intervenovat do neviditelné ruky trhu a snažit se ji zregulovat, ekonomika začne ztrácet svou efektivitu. Ne, centrálně plánovaná ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat. A zrovna tak jakmile stát z pozice naivní víry, že může individuální motivací jednotlivce vyhnout se nákaze nahradit plošným befelem, objeví se efekty, které zpočátku nebyl schopen vůbec domyslet. Náš ekosystém byl vychýlen z rovnováhy; proto je letošní sezóna respiračních onemocnění obzvláště krutá. Ekosystém, jako ekosystém.

Vím, řeknete: Ale stát přeci musel ochránit slabé, musel ochránit lidi v domovech důchodců, musel začít očkovat, musel… Co všechno ještě musel? A rozporuje tu snad někdo fakt, že očkování snižuje v nadpolovičním procentu případů pravděpodobnost těžkého průběhu onemocnění? A byl to vážně stát, který přišel s vakcínou? Nebyly to soukromé farmaceutické firmy, na kterých byl stát závislý? Vymyslel jediný stát, jediný státní úředník, jediný státní institut jakoukoliv z vakcín u nás používaných? Rozporuje tu snad někdo, že starý, nemocný člověk by se měl před covidem chránit, chce-li jej přežít? A může snad kdokoliv dokázat, že individuální touha jedince vyhnout se nákaze má na dotyčného menší ochranný efekt než příkaz státu vyhnout se nákaze? A může snad někdo rozporovat fakt, že jsme si kvůli nařízené ochraně mladých, zdravých, neohrožených lidí všichni kolektivně nastřádali imunitní deficit, kvůli němuž jsme dnes všichni nemocní víc? Nemůže? Tak asi tak.

Autory tohoto textu jsou Markéta Šichtařová, ekonomka, a prim. MUDr. Martin Vavruša, ředitel privátní kliniky Xyrix.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Máme nejlepší zdravotnictví na světě (jen zabíjí lidi)

Začíná mi víkendová služba. V pátek ráno jsem začal, v pondělí kolem 15:00 budu končit. V pátek jsem měl jako primář chirurgického oddělení operační den, zvládl jsem pět operací a trvalo to asi do 15:30.

Ambulance chirurgie zavírá v 15:00 stejně tak, jako prostě zavřou úřady. A pokud máte problém, přijďte další den. Sejdu na pohotovost a tam sedí sedm lidí, kteří přišli po 15:00. Po celodenním operování jsem už dost unaven. Bylo by lepší, aby na službu přišel nějaký můj kolega, ale nikdo už tuhle práci, v těchto podmínkách a za tuhle výplatu dělat nechce. Zbyli jsme dva. A ani my už dlouho nevydržíme.

Nechci se ale litovat, chci to všechno vyřešit. Beru prvního a ptám se, co pro něj můžu udělat. Odpovídá, že jde na převaz. Říkám, že plánované převazy se dělají v pracovní době a že to není důvod jít na pohotovost. Následující sérii odpovědí slýchávám neustále dokola:

Neměl jsem se jak dostat do nemocnice. (Ale do obchodu se dostanete nakoupit si.) Nevěděl jsem, v kolik zavíráte. (Ano, teď už to ví, tak jako se to dozví z cedulky na dveřích banky, že přišel pozdě.) Vždyť je to jedno, ne? Stejně jste tady, tak proč to neuděláte a máte kolem toho tolik keců? Já jsem nechtěl čekat, ale nebojte, já zaplatím, tady máte ten váš regulační poplatek 90 korun. (A hází to jako vašnosta psovi.) Nestihl jsem to dřív. (Co jste dnes dělal? – Nic. Odpočíval jsem. – Aha.)

***

Mám fakt štěstí, když jeden ze sedmi čekajících na emergency sem vážně patří. Jako třeba ten, kterého přivezla záchranka. Tady to máte, řekla a utekla. Spadl ze čtyř metrů, zlomil si obratel, uhodil se do hlavy. Záchranka řekla, že polytrauma by to bylo, až kdyby spadl z výšky větší ještě o metr.

Naše CT našlo zlomeniny na páteři, ale traumacentrum pacienta nechce. V Ústí říkají: „To asi bude dobrý, nechte to odležet a uvidíme.“ Volám kolegovi z nemocnice v Liberci. Říká: „Hele, Martine, už nám ty polámaný lidi fakt neposílej, nechceme je, máme hodně práce a padáme na hubu, tak je posílej jinam.“ Asi má pocit, že si je svévolně vytvářím.

Neumím pro mladíka najít zařízení, které se věnuje zlomeninám páteře. Volám naštvaně na dispečink záchranky, že tím, že zraněného zavezli do nemocnice, která nemá traumacentrum, spondylochirurga a traumatologa, jen jednoho všeobecného chirurga, tomu mladíkovi udělali medvědí službu a mohli ho stejně tak zavést do cukrárny, vyšlo by to nastejno. „No jo, 4 metry jsou 4 metry, to nic není, není to polytrauma a my si to můžeme zavézt, kam chceme.“

Záchranka má taky hodně práce a každá příležitost někde někoho vysadit je super. Pak už to není jejich problém. Už hodinu telefonuji po všech čertech a hledám zařízení schopné ošetřit zlomenou páteř a ta paní v čekárně, co si před týdnem špatně odstranila klíště a dnes večer v osm hodin si ve sprše všimla mikroskopické černé tečky, začíná být nervózní. Už čeká skoro hodinu, a přitom se chtěla koukat s manželem na film. Však taky když přišla na řadu, preventivně nás všechny seřvala.

***

V noci už jen běžný provoz, policie s opilým a zdrogovaným řidičem, pár opilců s řeznými ranami na hlavě a pár holek, co je někdo jen šťouchnul, ale oni si to s ním vyřídí přes právníky a teď v půl třetí v noci nutně potřebují zápis od lékaře, že mají levou tvář lehce narudlejší než tu pravou. Když ve zprávě nestojí, že mají rozlámanou polovinu skeletu obličeje a minimálně čtyři krvácení do mozku, jsou agresivní, že jsme naprd lékaři a že neplníme tu hippopotamovu přísahu. Nebo hypokritovu? No každopádně jsme na něco přísahali, takže máme dělat, co si řeknou a kdy si řeknou.

Zlomenou páteř ukládám do postele, do toho telefonuje rodina, proboha co s ním bude a jak se to léčí. Odpovídám popravdě: „Nevím, zlomená páteř není můj obor a lékaři, kteří to mají na starost, nemají čas, nemají lůžka, nemají kapacitu.“ Zase jsme porušili hypochondrovu přísahu. Ten den už asi pošesté. „Ale vy jste lékař, vy to musíte umět!“

Jasně, musím umět všechno od mykóz nehtů, až po transplantaci srdce, klidně mi přineste srdce a pacienta a já to namontuji, vždyť jsem přeci přísahal na hypotalamus, že budu transplantovat srdce. Všichni pacienti se posadí na chirurgickou ambulanci, a buď vám vysvětlí, že nemají problém zaplatit moji práci a klidně mi dají 90 korun (moje práce tedy asi stojí 90 korun?), nebo že se pojistili, takže jim to klíště o půlnoci musím nutně vytáhnout já. Paní si na klíště přeci nedosáhne. Dovezl ji soused. Ten by tam dosáhl. No jo, jenže soused neskládal přísahu a já jo, a tudíž mám držet labia (horní i dolní) a pracovat, protože si platí pojištění. A nemá problém si zaplatit 90 korun. Tady je máte.

Kolem třetí hodiny si jdu lehnout, a když mám štěstí, už nepřijede ani feťák, ani bojovník, ani hysterka, ani klíště.

***

Druhý den přiveze záchranka pána. Zvrací, je žlutý, bolesti v epigastriu. Zprávu čtu asi čtyřikrát, protože se mi špatně po 3 hodinách spánku zaostřuje. Musí mi to vysvětlit několikrát, sestry už říkají, že začínám být pomalejší a začínám dělat první chyby. Pletu si třeba složky pacientů nebo dávkování léků, ale je to v pořádku, sestry mne hlídají. Všechny chyby odstraní. Teda skoro všechny. Nic se nemůže stát. Teda skoro nic.

Čtu pomalu papíry a nevěřím. Onkologický pacient, léčen na onkologii v Liberci, zkoušeli chemoterapii, ale tumor moc nereagoval. Tak se to nepovedlo. Škoda. Nashle. Doporučení: Zajeďte si za praktikem, on vás bude paliativně léčit a pošle vás někam, kde paliativní léčbu umí.  Ptám se: „Byl jste u praktika?“ Nene, on tam je jen ve čtvrtky. A jen dvě hodiny. A setra mi vzkázala, že nemá čas.

„A proč si nenajdete jiného praktika?“ Žádní tady nejsou, a ti, co za něco stojí, už nikoho neberou.

„A jak dlouho jste už doma bez kontaktu s lékařem?“ Už měsíc.

„A to vás neviděl ani jednou?“ Ne.

Řešení: Záchrankou v sobotu na chirurgickou ambulanci. Nezapomeňte: přísaha, 90 korun a umíte i transplantace. Mimochodem, doporučení „praktik + paliativní koncept“ v překladu znamená: dejte mu morfin, ať usne, a ať už hlavně nechodí k nám na onkologii, my na tyhle nemáme čas, lůžka ani kapacitu.

Takže co s tím. No, praktik tam je jen ve čtvrtek a jen dvě hodiny, takže ho asi mám uspat navěky já na chirurgii. Jasně, chápu. Žádný problém, položím ho vedle zlomené páteře a zaléčím, morfin přece máme. Plné skříně. Pak se ve mně přeci jen probudí ta hibernační přísaha a řeknu si: Ale co když ještě nemusí umřít teď hned, co když stačí zadrénovat žlučové cesty a má ještě několik měsíců před sebou? Pošlu ho na sono podjaterní krajiny a koukneme se, jak to vypadá v dutém systému. Volám laborantce na radiologii. Dnes má sloužící radiolog volno, odpovídá.

„Aha, a kdo ho zastupuje?“ Nikdo. „Takže tady není nikdo? Internista, Radiolog, prostě nikdo?“ Ne, nikdo. Jen vy. (To jako já.)

Tahle nemocnice je jedna Potěmkinova vesnice, spousta prázdných místností a uprostřed sedí jeden lékař, který má přísahu, bere 90 korun od pacienta a oplývá multioborovými schopnostmi. Ano, už mi to dochází, v kterém jiném státě a zdravotnictví máte takového superlékaře, který od zlomených páteří, přes rakovinu žlučových cest, až po palpitace srdce léčí všechno sám, tři dny v kuse ve spánkové deprivaci, a stačí ho umlčet větou: „Platím si přeci zdravotní pojistku“? Tohle opravdu musí být nejlepší model na světě. Víte, kolik by Američané vyházeli peněz na mzdy, kdyby měli plný špitál lékařů? A víte, kolik jsme my ušetřili? A přitom bude všem pomoženo, nikoho z našich pojištěnců nenecháme umřít na ulici. Kdepak, tohle ti zlí kapitalisti neumí.

Dobrá tedy, nemáme radiologa, ale morfin jo, tak co už.

***

Už jedu 48 hodin v kuse. Bolí mne hlava. Musím dělat vizity na oddělení. Píšu hlouposti, časté překlepy, opět si pletu pacienty. Než dodělám vizitu, mám tržnou ránu na pohotovosti. Sestra volá: „Máte tady šití!“ Jdu šít.

Běžně když přicházím k pacientovi, vždy se usměji, pozdravím, zjistím, jak se to stalo, jaké bere léky a jaké má alergie. Jako zombie se připlazím k pacientovi a něco zamručím. Jdu rovnou k ráně, ten člověk okolo ní mě teď nezajímá. Bojuji o svůj vlastní život, splnit úkol a nezhynout u toho, na politessy není prostor. Sestra vidí můj stav a začne dělat práci za mne: „Máte na něco alergie? Platné očkování proti tetanu? Jak se to stalo? Zahýbejte prstem. Kdo je Váš praktický lékař? Aha, jen v úterý od dvou a jen tři hodiny.“ Chápu. Jiný není. Jasně. „Berete něco na srážení krve?“

Já tupě poslouchám zvuky kolem a beru si sterilní rukavice. Pak vezmu nesterilní stříkačku. Zavrčím a vše vyhodím. Beru si nové sterilní rukavice. Už mě opouští i zajetý dril antisepse a asepse. Ztrácím reflexy, které jsem 17 let v chirurgii získával. Ránu umrtvím.

Obvykle říkám: „Bacha, teď to jen maličko píchne, ale nebojte, pak už nic cítit nebudete a my to krásně spravíme.“ Nemám sílu to říct a bodnu. Sestra přibíhá a říká: „Malinko to píchne…“ Pozdě. Pacient už jen řve: „JAUUUUU!!!“

Ten zvuk mě mobilizuje a komunikuji. Říkám – nebojte, bude líp. On na to: „Líp už bylo“. Moudře pokyvuji, mluví mi z duše. Došiju a jdu dodělat vizitu. Do toho volají příbuzní žlutého pána: „A co teď s ním jako bude?“

Říkám polopravdy: „Teď ho budeme léčit…“ Kdybych jim měl ještě plakat, zhroutím se tam. Nemůžu si to tak brát, musím mít profesionální odstup. Nejsem to já, kdo za to všechno může, je to systém, v němž každý s klíštětem vytaženým od primáře v neděli o půlnoci šíří mýtus o nejlepším zdravotnictví, a ten systém pomalu zabíjí lidi. Úplně hloupě se vystřílí peníze na banální výkony v první linii. A když přijdou diagnózy, které zaslouží plné nasazení, nejsou zdroje, nejsou lidi, není čas.

***

Zase volají sestry z emergency : Problém, musíte přijít.

Ten opilec, sestra ho zná, je ze stejné vesnice, už 20 let pije první ligu, někde se opil, uklouznul a odřel se na lokti. Haleluja, přivezli ho sem ke mně, já ho zrentgenoval, ošetřil, 90 korun neměl, nevadí, prostě napíšeme, že nemá, vše jsme mu zavázali, pofoukali a dali léky na bolest.

Polévá mě horko z pomyšlení, že v USA by nebyl ošetřen. Hrozný systém. Tam bych tedy rozhodně být nechtěl. Leda že bych měl platnou pojistku a zlomenou páteř nebo rakovinu žlučových cest a potřeboval komplexní paliativní přístup, to bych tam s tou platnou pojistkou být chtěl. Teda pardon vlastně, tak ještě jednou, hrozný systém, tam bych tedy být nechtěl, umírají tam lidi na ulici.

Jenže problém je jinde. Pán chce sanitu. Jak jako sanitu…?  Pán se vzteká, sakra, dovezli mě sem, nemám peníze, nemám mobil, nemám nic, jak se asi dostanu domů? Prostě mne domů odvezte sanitou!!! Příbuzní? Nemám. Kamarádi? Nemám. Známí? Nemám. Taxíkem jet nemůžete? Nemám peníze. Ani 90 káčé nezaplatil. Co jste dnes vypil? Osm piv, láhev vína a nějaký zelený. A to jste vzal kde? Koupil, ne asi. A kde jste na to vzal peníze? Nevím, ale už nemám ani floka, takže chci sanitu domů.

Mám dvě možnosti. Buď ho uložit vedle žlutého pána a zlomené páteře a z peněz veřejného pojistného systému mu zařídit hotelové služby, nebo mu z peněz všech pojištěnců zaplatit sanitu zpět. Sakra drahé taxi. A já taxi zařizovat nechci. Peníze máme na léčbu nemocných, ne na vození opilých. Chvíli se hádám se všemi, pak se mi probouzí bolest za očima a závratě, a rezignuji. Máme skvělý systém, ne jako ti zlí Američané, dostane ještě taxíka s plnou posádkou domů a já budu mít dřív klid.

Ještě pár feťáků, dvě klíšťata, a bude pondělí. Už vidím světlo na konci tunelu. Asi mám teplotu. Je mi blbě. V pondělí mám operační den. Jsem zvědavý, kolik lidí by si mi dobrovolně lehlo pod skalpel, kdyby věděli, v jakém jsem stavu.

Přichází pondělí a sestry už vědí, že na mě nemají mluvit. Jsem schopen jen skřeků a reakcí na otázky typu JO / NE. Na složitá souvětí reaguji chybovou hláškou: ERROR – restart systému. Ráno přijíždí náš exprimář, pán v letech, výborný člověk s tuhým kořínkem. Bude mu osmdesát. Ale je svěží. Se zlomenou páteří ani rakovinou mi ale pomoct neumí, je to břišní chirurg jako já.

Tak dáme zase morfin, ne?

***

Služba v pondělí ve tři odpoledne končí a je mi všechno jedno. Jsem tak přetažený, že ani spát nemohu. Jedu domů osobním autem. Žádné taxi. Kličkuju po silnici jako postřelený králík. Slyším kvičení brzd a agresivní troubení. Zase nějaký trouba. Aha, tamten trouba. Právě mu hubuje trouba, co mu nedal přednost zprava. Když přežiju cestu domů, třeba se vyspím. Ale neraduj se, v úterý v 7 zase začíná vizita u pojištěnců.

***

Fakt u pojištěnců? Ale tohle přeci nemá s pojištěním nic společného! Jmenuje se to pojistka, ale je to prachsprostá daň!

Všichni platíme nějaký podíl z platu, bez ohledu na naše chování a bez ohledu na naše rizika. A pak všichni čerpáme naplno, protože máme zdánlivě předplaceno. Konzumují se nesmyslně nesmyslné služby, které by nikdo nikdy nepoptával, kdyby byly za tržní cenu. Lidé nemají zábrany čerpat služby ze systému na maximum a regulační poplatky neregulují vůbec nic, protože jsou levnější než krabička cigaret. Lidé bez uzardění vyhledávají nesmyslné služby, kdy se jim zachce, bez ohledu na jejich cenu, efektivitu a dostupnost. Zajdou si třikrát na rentgen, protože je zadara, nechají se léčit o půlnoci, nechají se vozit záchrankou jako taxíkem.

Celý systém tím ztrácí miliardy a je v mínusu. A politici se chtějí zase blýsknout, a tak koupí tady nesmyslného robota, který není nikde potřeba, nebo tady magnetickou rezonanci do malé vesnické nemocnice, v níž chybí personál, který by rezonanci uměl obsluhovat a odečíst. Zdroje se nesmyslně vylijí a pak zase nalijí ještě víc nesmyslně na projekty, které nikdy nedostihnou pacienta a nikomu nepomohou. A u toho samozřejmě všudypřítomné obligatorní úplatky.

A víte, co mě na tom ničí nejvíc? Ta propaganda okolo. Všude krouží armády bezmozků a opakují naučené věty: Tržní zdravotnictví by bylo moc drahé a nedostupné pro chudé. Ježíši, proč? Pojistky umí chránit i ty nejchudší před požárem, povodní, katastrofou. Cožpak rakovina není katastrofa? Léčba stojí hodně peněz, ale měli bychom na ni. Nikdy bychom nevystříleli peníze na takové hlouposti jako klíšťata, a kdo by chtěl vyndat klíště o půlnoci namísto ráno, zaplatil by tržní cenu, klidně třeba 5000 korun. Proč by ne. Zbylo by dost na nemocné. Místo tahání klíšťat primářem o půlnoci bychom léčili rakoviny.

Jenomže říct tohle nahlas znamená být za zlořáda, který chce nechat umírat lidi na ulici, jako v těch zlých USA. Lidé jsou na to citliví. Propaganda jim zamlžila mozky. Mají svá dogmata. Raději budeme říkat, že máme nejlepší zdravotnictví na světě, jen sem tam dojde k nějakému problému. Koneckonců pacienti to takhle chtějí slyšet.

Autor textu: MUDr. Martin Vavruša ve spolupráci s Markétou Šichtařovou

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.