Levice se definitivně pomátla

Den co den přicházejí bizarnější a bizarnější zprávy o výrocích, myšlenkách a chování mladých levicových politiků. Zdá se, že to je globální trend, kdy se aktivisté předhánějí ve své hlouposti a neschopnosti.

Co mám na mysli tou hloupostí? Pikantní byla například zpráva, že do americké Sněmovny reprezentantů byla zvolená 29letá demokratka Alexandria Ocasiová-Cortezová. A svět šokovala hned dvakrát. Zaprvé se stala nejmladší ženou zvolenou do Sněmovny. Potud dobré. Zadruhé šokovala tím, že nemá na nájem a toužebně čeká na svůj první plat z Kongresu. Což může mít jen dvě vysvětlení. Buď pokus o levicové píárko, které moc nefunguje vzhledem k tomu, jak drahým oblečením se paní chlubí. Nebo neumí dojít do banky pro přiměřený úvěr na tři měsíce, který by beze sporu dostala a vzápětí splatila, když má už dopředu zabezpečený příjem.

Zkrátka znovu se tím potvrdilo, že aktivisté jsou pro politiky průšvih jak Brno i se Šalingradem. Slečna sice tvrdí, že se nemá za co stydět, ale pro mě má – ukázala, že neumí řídit vlastní rozpočet, a přitom chce rozhodovat o státním rozpočtu a veřejných financích. Ve své budoucí práci bude řešit částky, které si evidentně neumí ani představit, což nemůže skončit dobře. Je příkladem toho, jak levicoví aktivisté zapomněli, co znamená slovo spořit, případně rozumně se úvěrovat a následně splácet. Místo toho, aby si našetřila peníze, případně si je slušně půjčila a splatila, napsala o svém „problému“ na sociální sítě a nechala problém vyřešit svou komunitu. Té se jí zželelo a začala političce posílat peníze. Politička se tak nechává bez skrupulí živit. Čeká v koutku, až jí někdo pomůže, a stěžuje si na svůj původ. Ten ale evidentně nemůže být zase tak likvidační, když jí vynesl křeslo v Kongresu. Děti chudých rodičů se dělí na ty, které se snaží, chodí na brigády, studují, podnikají, a na ty, které čekají, až se na ně usměje štěstí, případně se vymlouvají na etnický původ.

Spojené státy mají astronomický veřejný dluh, který jen tak neklesne. Navíc je evidentně povedou jelita, která nemají základní finanční gramotnost a počítají s tím, že je vždy někdo zachrání. Živě si tak umím představit, jak budou jednou v budoucnu Spojené státy žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond podobně jako Řecko a Argentina, pokud se takový druh finančně negramotných aktivistů v Kongresu jednoho dne pomnoží.

V Kongresu chce prý slečna řešit vysoké nájmy. No potěš koště. Bude nájmy regulovat? Bude je dotovat? Tak či onak, evidentně nechápe, že v tržní ekonomice nemůže za nájem zákonodárce, ale centrální banka. Centrální banky mnoha zemí světa v posledních letech pumpovaly do ekonomiky neuvěřitelné množství peněz. Ty se přelily do rekordních cen akcií a nemovitostí. Nájem je přitom jen určitým procentem ceny nemovitosti, které chce majitel jako výnos. Proto čím je cena nemovitosti vyšší, tím je nájem dražší. Centrální banka tedy může za vysoké nájmy, a za to, jak se chová centrální banka, zase může prezident, protože ten obvykle volí vedení centrální banky. Nemůže za ně zákonodárce. Zákonodárce je tedy nemůže ani „vyřešit“.

Dřívější levice měla alespoň vzdělané vůdce. Karel Marx byl sice z morálního hlediska opovrženíhodný týpek, ale nebyl žádný hlupák. Jeho Kapitál by nedokázal napsat každý, ačkoli je v něm řada logických chyb. Slečna Ocasiová-Cortezová  zatím prokázala jen to, že neumí hospodařit. Nebojím se ale o ni: Už pochopila, jak žít z cizích peněz a vydávat to za cnost. To vynáší, takže se neztratí.

Jenomže slečna Ocasiová-Cortezová je jen jedním z prototypů ekonomicky nevzdělaných levicových aktivistů. V Německu také vymysleli srovnatelnou pitomost. Generální sekretář německé sociální demokracie Lars Klingbeil přišel s originální myšlenkou. Lidé podle něj budou mít nárok každý dvanáctý rok nechodit do práce a budou za to dostávat peníze. Konkrétně by šlo o 1000 eur čistého (tedy cca 26 tisíc korun). K tomu by dovolenkářům stát ještě platil sociální a zdravotní pojištění. Prý to je alternativa k takzvanému nepodmíněnému základnímu příjmu, který ve strachu z průmyslové revoluce 4.0 nabízejí jiné levicové strany.

Klingbeil k tomu prohlásil: „Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že sociální demokracie může být pro lidi znovu atraktivní, když se jasně profiluje a bude přinášet nové myšlenky.“ Přeloženo: Sociální demokracie chápe, že se přežila a nemá co nabídnout, a tak zkouší jít víc a víc doleva, až její program začíná splývat s komunismem.

Tradiční sociálnědemokratický program totiž už vyzobaly jiné populistické strany. Nejen v Německu, ale v celé Evropě. „Populistické“ v tomto smyslu neznamená „populismus“ takový, jak ho chápou média, totiž odmítání EU a imigrantů, nýbrž „populistické“ zde znamená přesvědčit nějakou vějičkou masy, že jsme pro ně potřební, nechat se zvolit a pak žít z jejich peněz. Takže levice se začala v rámci tohoto tažení tvářit, že peníze rostou na stromech. Téměř všechny vyspělé státy už mají ohromný dluh, globální dluh se za pouhých 18 posledních let ztrojnásobil (!) a noví extrémní levičáci chtějí rychlost zadlužení ještě zvýšit. To nemůže skončit dobře. Na všech úřadech práce dobře vědí, jaký je problém dostat zpět na trh práce člověka, který léta nepracoval: Takový člověk ztrácí motivaci, ztrácí pracovní návyky, přestává být zaměstnatelným a stává se dlouhodobě nezaměstnaným.

Představa, že čtvrtá průmyslová revoluce zruší práci, je krutě naivní. Práce bude i s rozvojem robotizace, zrovna jako byla po první, druhé a třetí průmyslové revoluci. Jen se změní její forma. Vzniknou nové profese a staré zaniknou, podobně jako zanikly pradleny a přadleny. Vymýšlet kvůli tomu pohádku o pečených holubech do huby je nejen podvodné, ale hlavně nebezpečné. Co myslíte, že udělá Afrika, až se o téhle pohádce dozví? To nám pak vypukne imigrační krize, že ta předchozí byla proti ní jen nevinnou legráckou.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak se to multikulturalismu nepovedlo

Je to celkem známá poučka: Čím víc se tlačí na pilu, tím spíš se pila zakousne. Může to mít tisíc a jednu variantu v běžném životě, ale většinou to platí beze zbytku.

Tak třeba čím víc tvrdý rodič tlačí na svého domácího puberťáka, aby přestal chlastat a začal se učit, tím spíš puberťák zrebeluje, pošle tatíka do háje a odejde z domova.

Čím častěji bude Pikora ukřivděně vandrovat do Šichtařky, že na něj údajně „blbě kouká“, tím si může být jistější, že se na něj ženuška „blbě koukat“ teprve začne, aby konečně poznal, co to znamená, a nedevalvoval ten výraz.

Čím agilněji a otravněji se bude průměrný zaměstnanec dožadovat u šéfa den co den zvýšení platu, tím dřív šéfovi dojde trpělivost a namísto zvýšení platu otravného zaměstnance vyrazí.

Ale funguje to i velice věcně a matematicky. Tak třeba čím drtivěji v amerických prezidentských volbách vyhraje, dejme tomu, republikán, tím drtivěji obyčejně po dvou letech převezmou Sněmovnu reprezentantů demokraté. Anebo přesně obráceně. Prostá statistika. Čím agresívněji prosazovaná politika A, tím větší proti ní odpor a následné vítězství politiky B.

Dějinné kyvadlo funguje spolehlivě. Buď se houpe jen trochu od umírněnosti k umírněnosti, anebo se zhoupne pořádně ode zdi ke zdi.

A čím agresívněji bude víceméně umírněné a v zásadě jakžtakž tolerantní obyvatelstvo osočováno z xenofobie a rasismu, placenými kampaněmi přeškolováno na multikulturno a cílenou politikou bude míseno s přistěhovalci, tím spolehlivěji se jeho křehká tolerantnost vytratí a rasismus vzplane jako požár.

Je to univerzální psychologické pravidlo, které rozumný chápe a respektuje, sociální inženýr ignoruje a vědomě dráždí hada bosou nohou.

Dobře si pamatuju, že už někdy v roce 2014 jsem na tomhle prostoru použila v souvislosti s vizí migrace a multikulturalismu stejnou větu: Čím víc se tlačí na pilu, tím spíš se pila zakousne. Psala jsem, že přílišný tlak na integraci k integraci rozhodně nepovede, ale vyústí v pravý opak: Vzplane nenávist namířená vedle nových imigrantů také vůči do té doby dobře integrovaným menšinám, které desítky let víceméně bezproblémově žijí s majoritou. Odskáčou to třeba Vietnamci, Romové a další menšiny, vůči nimž majorita už dlouhý čas neprojevovala žádnou viditelnou zášť. A přijdou k tomu jak slepí k houslím, aniž by změnili své chování. To majorita se změní – pod vlivem tlaku na multikulturno se pila zadře a dosud skrytá či jen malá nenávist se začne projevovat viditelně a agresívně. To proto je multikulti náboženství špatné – nedělá lidi lepší, ale horší.

Tohle bylo v roce 2014.

A na konci roku 2018 přišla taková nenápadná zprávička z Německa.

Lipská univerzita vypracovala studii aktuálního rozložení nálad v německé společnosti. Ukázalo se, že víc než čtvrtina Němců by si buď vysloveně přála, nebo alespoň by přímo neodmítla, aby země měla autoritářského vůdce. 11 procent Němců je přesvědčeno, že jsou přirozeně nadřazeni jiným národům, dalších 20 a půl procent na tuto otázku nemá jasný názor a nikterak se proti tvrzení o přirozené nadřazenosti nevymezuje.  60 procent Němců je přesvědčeno, že Romové mají „přirozené“ sklony ke kriminalitě. (V překladu: Mají to tak nějak v genech.)

A tak bychom mohli pokračovat. Roste počet lidí, kteří jsou přesvědčeni, že historici falešně zveličují zločiny nacismu. (V překladu: nacismus nebyl až tak špatný.) A tak dál a dál. Skoro všechny sledované kategorie nesnášenlivosti, rasismu a touhy po omezení demokracie rostou.

A on někdo čekal u jedné z kulturně nejobohacenějších zemí Evropy něco jiného? Někdo čekal cokoliv jiného než růst nesnášenlivosti u země, která je ve světové špičce v tlaku na politickou korektnost, multikulturalismus a cenzuru? Někdo čekal něco jiného u Němců, kteří v historii vždy vynikali prvotřídním sklonem k extremismu na obě strany? Někdo čekal cokoliv jiného u země, která své odezdikezdivectví prokazuje třeba tím, že zplodila druhou světovou válku, a současně dneska odhaluje sochy Marxovi?

Ale jo, někdo něco jiného skutečně čekal. Nárůst tolerance slepě čekali všichni apoštolové multikulturalismu. Ten typ lidí, kteří zakládají hate-free kampaně, a náramně se diví, že jejich výsledkem není tolerance, nýbrž odpor. Něco jiného čekal ten typ sociálních inženýrů, kteří nikdy nepochopili, že když se moc tlačí na pilu, špalek se nepřeřízne rychleji, ale pila se naopak zahltí.

Snad jediná jakžtakž pozitivní tendence na tom je, že za poslední dva roky se v Německu mírně zmenšila nevraživost vůči Židům. Přitom v dalších zemích, třeba ve Francii či Británii, je antisemitismus na vzestupu. Ani to ale není zas až tak psychologicky překvapivé. V případě Židů se totiž na pilu v Německu v poslední době netlačilo. Přesvědčovací kampaně a tlak na integraci se týkaly hlavně přistěhovalců a barvy pleti. Takže podle zákona akce a reakce bylo výsostně logické, že odpor se zvedne hlavně právě proti přistěhovalcům a tmavým lidem.

Ale že bychom si to měli nějak lakovat a myslet si, že my, Češi, jsme za vodou, to bych neřekla. Připomeňme si, že 11 procent našich sousedů si myslí, že jsou nadřazeni jiným národům. Neboli že tak nějak přirozeně a logicky my jsme podřízení. To je od sousedů velmi milé. Jistě nám to vztahy a naši pozici v Evropské unii vylepší.

Naši milí domácí multikulturalisté pak „jistě“ pochopí, že tohle se jim tak trochu nepovedlo. Ne že by to mysleli zle. Přeci jenom chtěli, abychom se všichni tak nějak měli vespolek rádi, že. Ale provedení zkaňhali. Jestli ono to nebude tím, že když sociální inženýr začne opravovat evolucí vytvořený přirozený řád věcí, zkaňhá to jaksi z principu věci vždy.

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nevěřte, že důchody porostou

Znáte ten večerníček o Dorotce? Papoušek jí vysvětloval, jak nebezpečné jsou sirky. Ale Dorotka si myslela, že je chytřejší než papoušek, a tak dlouho si se sirkami hrála, až začal dům hořet.

Pohled na naše politiky dost Dorotku připomíná. Jsou mistři světa, všechno umí a všemu rozumí. Dokud nepřijde průšvih.

Jeden takový průšvih tento týden naznačila Národní rozpočtová rada. Zveřejnila projekci, jak se budou vyvíjet veřejné finance za předpokladu, že by stávající zákony platily i v příštích letech. Projekce přinesla nelichotivý závěr: Za padesát let bychom měli mít dluh k hrubému domácímu produktu (HDP) vyšší, než ho má dnes předlužené Řecko. Zatímco řecký dluh dnes činí 180 % HDP, náš dluh by měl činit 230 % HDP.

Za vše přitom může stávající důchodový systém. Podle demografické projekce se totiž prodlouží průměrná délka dožití. Počet lidí nad 65 let proto proti dnešku vyskočí o 60 %. To je tak moc, že na starobní důchody by musel stát vynakládat každý rok 12,9 % HDP.

Předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová k tomu uvedla: „Je před námi asi patnáct dobrých let, kdy bude důchodový systém vyrovnaný, případně dokonce i v mírném přebytku. Problém začne v momentě, kdy půjdou do důchodu ročníky sedmdesátých let.

Kolik ekonomů to už politikům říkalo? Nesčetně. Jak dlouho už to ekonomové politikům říkali? Co mi paměť sahá. A politici co? Nic.

Jedna vláda se sice pokusila silou protlačit cosi, co nazývala reformou, ovšem nad oním cosi (v podobě povinného spoření do penzijních fondů) nepanovala celospolečenská shoda. Následující vláda reformu torpédovala, čímž akorát všem ukázala, že u nás žádná reforma nikdy nebude, protože politici se dohodnout nechtějí a jen se předhánějí, kdo koho víc urazí.

Aby bylo jasno: Problém s budoucími důchody je známý DLOUHDOBĚ. Například už v roce 2011 jsme na toto téma společně s Vladimírem Pikorou vysvětlovali, že jsou jen tři možnosti řešení:

  1. Zvýšit daně,
  2. zvýšit věk odchodu do důchodu, nebo
  3. snížit důchody.

Anebo kombinace všeho. Dnes, po dlouhých sedmi letech, se pořád plácáme v tom samém a rozpočtová rada stejnou myšlenku oprašuje. Ačkoli žádné z těchto řešení není příjemné, jiné neexistuje. Jenomže místo toho, aby se politici na něčem shodli, jen přemýšlí, proč to nejde.

Logický argument je, že nelze donekonečna zvyšovat věk odchodu do důchodu, protože lidé na práci už fyzicky nemají. To je pravda. Jenomže taky je pravda, že na celém světě probíhá čtvrtá průmyslová revoluce, trh práce se mění a manuální práce ubývá. V Japonsku už mají roboty, kteří pomáhají starším lidem držet tělo a přidávají jim sílu do paží a nohou, což jim umožnuje déle zůstat pohybliví. Stejný trend postihne celou planetu. Robotizace zvýší produktivitu.

Řada lidí se tváří, jako že nechápe, že samotným zdrojem problému je fakt, že se rodí málo dětí. Děti jsou řešením, nikoli jakékoliv finanční produkty, jak se nám politici snažili namluvit. S nízkou porodností se problém jen prohloubí. Mnozí zoufalci vidí řešení v dovozu imigrantů s dětmi. Což je řešení jen na papíře, protože jak známo, aktuální typ migrace nevede k zapojování většího podílu pracovních sil a kumulaci větších úspor, ale naopak vede k rostoucímu zatěžování sociálního systému.

Řada lidí si zase myslí, že podporovat domácí rodiny a domácí porodnost by bylo drahé, protože by to znamenalo zvýšit přídavky na děti a další dávky. Nesmysl. Rodinu je potřeba podpořit hlavně ne-finančně, aby si někdo nedělal z dětí business. Tak například školství se dnes sice tváří, že je zdarma, ale vzpomeňte si, o kolik peněz si škola řekne v září. Stát taky neřeší, jak rodiče skloubí práci a rodinu. Družina zavírá v 17:00, a to, že se mnohde pracuje déle, nikoho nezajímá. Jsou to drobnosti, ale když se to všechno posčítá, nedivím se, že se rodí tak málo dětí.

Dopady stávající politiky za pár let pocítíme. Ačkoli před volbami se důchody budou ještě zvedat (!), časem naopak budou muset klesnout. Rozpočtová rada očekává, že průměrný důchod poklesne v současných cenách ze stávajících 12 tisíc k 9 tisícům.

Mezitím ale ČNB nechala (kombinací nesmyslných intervencí a extra nízkých úrokových sazeb v nevhodnou chvíli) vyletět ceny nemovitostí tak vysoko, že musí růst i nájmy. Důchodci s průměrným důchodem žijící v nájemním bytě si ho nebudou moci ve větších městech dovolit. Města pro ně budou moc drahá. Podobně jako v Dubaji najednou zjistíme, že důchodci ve městě už nežijí. Ve městech budou do sedření pracovat jen pilné včeličky. To chceme?

Patrně ne. Co s tím? Čekat, až to stát „nějak“ vyřeší? Ne. Řešení je až překvapivě jednoduché:  Jen ignorant si dnes nešetří SÁM, protože na stát se spolehnout nemůže. Stát dokáže vymyslet leda tak nové lejstro, nikoliv to, jak naspořit peníze z ničeho a bez vlastní snahy.

Jenomže ekonomika se u nás – hlavně zásluhou dlouhodobých intervencí – změnila na montovnu. Montovna má nízkou produktivitu práce. Má proto také nízké mzdy. A z nízkých mezd toho moc naspořit nelze, ani když se jeden snaží. (Ale pořád je aspoň nějaká individuální snaha o úspory lepší než pasivní čekání, až zahřmí.)

Tak tedy nikdo nic neřeší, jen ekonomové včetně Národní rozpočtové rady vlády bijí na poplach. Nikdo nic neřeší proto, že politici vědí, že žádné příjemné řešení neexistuje. Exploze důchodů postupně doběhne celý moderní svět. Nedávno museli důchody řešit v Rusku – dokonce už i tam (!) pochopili, že líbivá řešení neexistují. Ihned po reformě logicky rekordně poklesla popularita Vladimíra Putina. Dokonce ani tenhle guru davů nedokázal uchlácholit své příznivce. Když vám sáhnou do peněženky, tak to ani propaganda nespraví. A tak logicky všichni populisté řešení odkládají, když odpuzující ruský příklad vidí.

Vědí totiž, že exploze přijde až za oněch patnáct let, o kterých mluví Národní rozpočtová vláda. Tou dobou už ale ve vládě nebudou. Kupříkladu premiér na zprávu Národní rozpočtové rady reagoval na Twitteru slovy: „Dělat prognózu vývoje veřejných financí na 50 let dopředu? Naprosté sci-fi. A k tomu neseriózní. Rozpočtová rada by měla veřejnosti prezentovat své závěry pouze jako odborný názor, ne jako daný fakt a děsit tím lidi. Česku se daří, jsme dokonce jedni z nejlepších v Evropě!“

Chybělo mi tam jen, že to celý je kampaň. Premiér ukázal, že nechápe rozdíl mezi slovy projekce a prognóza. Rada zase velmi správně ukázala, kam se dostaneme, pokud nebudeme 50 let nic dělat.

Je pochopitelné, že se politikům závěry Rady nelíbí. Neměli by ale Radu kritizovat. Měli by se řídit jejími závěry. Rada třeba logicky kritizuje, že na rok 2019 počítá vláda s růstem ekonomiky a zároveň s deficitem 40 mld. Kč. Tak odpovědná politika nevypadá.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Obchod s dětmi dorazil k nám

Dne 17. října 2018 byla zveřejněna poměrně nenápadná zpráva. Její nadpis zněl „Týrání dětí je sofistikovanější a častější“. Normálně citlivý člověk se zarazí a dá se do čtení. Když zprávu dočte, patrně v něm zůstanou silné dojmy.

Ovšem ty dojmy se budou značně lišit čtenář od čtenáře.

„Liberálně-levicový pokrokář“, u nás též eufemisticky zvaný „sluníčkář“, jinak také rádoby intelektuální osoba zvyklá nekriticky přejímat názory spadající do kategorie „společných evropských hodnot“, dočte otřesen. Sám pro sebe si vyvodí závěr, že je nezbytné nebezpečná individua zvaná rodiče začít přísně kontrolovat a stát musí nad dětmi roztáhnout ochranný deštník, který je ubrání před tyranskými rodiči.

„Klasický liberál“, u nás dnes zvaný podivným řízením osudu „konzervativec“, jinak též osoba zvyklá podrobovat informace kritickému myšlení, adorovat hodnoty osobní svobody a štítit se neomarxismu, dočte taktéž otřesen. Na sto honů totiž v článku identifikuje klasické píárové postupy. Prudce se mu zvedne adrenalin v krvi a sám pro sebe si vyvodí závěr, že se tu provařenou píárovou metodou pro něco moc nebezpečného připravuje půda.

O co tedy jde? Článek se pokouší vytvořit dojem, že v ČR prudce narůstá počet týraných dětí. A že dokonce týrání je stále „sofistikovanější“, rozumějme, záměrné, plánované, tajné a záludné. Důkazem má být statistika. Uvádí se, že „…téměř dvě stovky chlapců a děvčat kvůli násilí skončilo v nemocnici, tři z nich zemřeli.“ Děsivé, což? Nemám nejmenší ambice tento údaj o 198 dětech v nemocnici a 3 mrtvých rozporovat.

Jenže text pokračuje. Když to zkrátíme a vyderivujeme to podstatné, hlavní poselství zní, že počet těchto případů ostře narůstá. Mají to doložit údajná fakta. V roce 2005 prý bylo odhaleno 813 případů, v roce 2015 už 9433 případů a od té doby se počet odhalených případů víceméně drží. To máme nárůst na 1 160 procent „původního“ stavu. A údajně i u tohoto údaje o 9433 případech „jde jen o špičku ledovce“.

Takže si to přeložme. Můžeme si dovolit lehce zaokrouhlovat, ať se nám to lépe počítá. Ročně se u nás v dlouhodobém průměru narodí plus mínus 100 tisíc dětí. Ročně také z kategorie „dítě“ zhruba stejných 100 tisíc dětí vypadne. Pokud za dítě budeme považovat osůbku do 18 let věku, máme u nás zhruba 18 x 100 tisíc dětí. Pokud by každý rok bylo skutečně odhaleno a „řešeno“ zhruba 10 tisíc případů dětského týrání, pak nám to (po 18 letech stejné frekvence týrání) přinese v průměru každé desáté dítě jednou za život týrané, odhalené a „pořešené“. Přesně takhle článek vyznívá.

Což je očividná pitomost.

Je zjevná pitomost nárůst zločinnosti na dětech o 1 060 procent. Je vůbec něco takového možné? Samozřejmě není. Samozřejmě, že čísla musí být ukrutně účelově ohnutá.  Zaprvé je vysoce pravděpodobné, že údaj vznikl zhruba tou metodou, že kupříkladu do jedné rodiny sociálka přichází padesátkrát za rok na kontrolu, pokaždé „najde“ nějaký „delikt“ (typu dítě se koupalo nahé v dětském nafukovacím bazénku na zahradě, čímž na něm byla spáchána pornografie) a máme tu zářez ve statistice. Nicméně článek vzbuzuje mezi řádky dojem, jako by šlo o počet dětí na populaci. (Pro statistiky: incidence = 10 %, prevalence mnohem menší, neznámo jaká.)

Zadruhé z principu věci je s jistotou blížící se stům procentům pravděpodobné, že skutečně týraných dětí je pořád stejně, akorát se zcela změnil metr. Prudce vzrostl počet politicky nekorektních a tedy systému nepohodlných rodičů. Kupříkladu přibylo rodičů, kteří jsou rezervovaní vůči školním metodám, vůči očkování, vůči povinným předškolkám – a tím se dostali do hledáčku úřadů. Nejde o to, zda tito rodiče mají či nemají pravdu – jde o to, že tito rodiče si beze sporu přejí pro své děti to nejlepší a jsou ochotni jít v některých případech proti oficiální doktríně. A za to platí zvýšenou ostrakizací. Jejich jediným proviněním bylo, že stojí mimo stádní mainstream a cedí „oficiální“ informace skrze vlastní úsudek.

A zatřetí je zvýšení statistiky zcela jistě způsobeno rozrůstáním bonzácké kultury u nás. Dá se tomu říkat různě. Třeba prezidentka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová tomu říká větší všímavost a citlivost lidí a mluví o „oznamovací povinnosti“ vyplývající ze zákona. Já v tom vidím i něco jiného. Vzpomínáte si na prvopočátky EET? Tehdy hned v prvních dnech bonzácký server na podporu EET zaznamenal řadu falešných udání na údajné nevydání účtenky. Jak se záhy ukázalo, šlo o nekalé praktiky, kdy se například konkurence chtěla poškodit navzájem. Anebo jiný příklad. Stalo se už folklorem v rozvodových tahanicích, že některé matky-dračice občas falešně obviní otce z údajné pedofilie vůči společnému dítěti, a činí tak pouze ve snaze získat dítě do výlučné péče. Protože takové tvrzení o údajné události, která se měla odehrát před měsíci, je prakticky neověřitelné, policie a soudy mají sklon postupovat preventivně na ochranu dítěte. A ačkoliv by si takový podvod zasloužil postih, naopak často matka dosáhne toho, co chtěla, a dítě je od otce odstřihnuto. A teď si takovou manipulaci a bonzáctví naroubujte na týrání dětí. Soused vás štve? Není nic jednoduššího, než nahlásit na sociálku, že týrá své dítě, které slyšíte noc co noc brečet. (Ani přitom nemusíte moc „lhát“, dítě třeba opravdu týden v kuse pláče, protože se mu klubou první zuby.) Sociálka samozřejmě začne preventivně konat a průšvih je na světě.

Takže to bychom měli odpověď na první otázku, kde se mohla vyloupnout tak očividně ohnutá čísla. Víte, něco vám řeknu: Když už se lže, mělo by se to umět. Tak amatérskou píárovku, která vyplodila údaj o nárůstu frekvence týrání o více než tisíc procent, bych v životě nezaměstnala. Lež splní svůj účel jen tehdy, pokud vypadá aspoň trochu uvěřitelně. Tohle ale bije do očí, až to bolí.

A teď druhá otázka: PROČ?! Proč se sakra tohle téma víří právě teď? I totální píárista-amatér ví, že načasování je klíčové. Tak třeba velká témata se nevaří o Vánocích nebo o letních prázdninách, protože na ně kašle pes. Témata se zjevně taky nevaří poté, co se už projednala v Parlamentu, protože veřejné (a poslanecké) mínění je třeba kout před akcí, ne až po ní… Takže o co ksakru asi jde? Co se to chystá…?

Chytrému napověz, pomalejšímu to naservíruj po lopatě.

Parlament bude v listopadu projednávat takzvanou Istanbulskou úmluvu. Ta je nejen zbytečná, ale hlavně extrémně nebezpečná, ačkoliv „pokrokáři“ se vám budou snažit tvrdit opak a její dopady bagatelizují. Když čtete mezi řádky, pochopíte, že to je něco asi tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Úmluva totiž sice je o boji proti násilí, ale vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky. Je to vlastně skvělý byznys pro jakékoliv neziskovky, které chtějí víc peněz na „dohled“ nad našimi „správnými životy“. Bingo. O to jde. O prachy.

Norský Barnavernet natáhnul chapadla už i k nám. Nejprve se plíživě rozlézal skrze takzvané norské fondy, teď díky Istanbulské úmluvě bude nejspíš oficiálně posvěcen. Z pěstounství dětí se časem stane výnosný kšeft. Z dohlížení nad pěstounstvím se stane výnosný kšeft. Z dohlížení nad normálními rodiči a z jejich prudění se stane výnosný kšeft. Rukojmími budou děti i rodiče, ale komu z bezdětných aktivistů v neziskovkách to vadí?

Samozřejmě tohle vysvětlení by nebylo úplné, kdybychom k A neřekli i B: Totiž o veřejné peníze jde jen menší části aktivistů, kteří z nich žijí. Ti ostatní jsou jen obyčejně zblbnutí podobnými články a výkřiky. Drtivá většina z nich prostě opravdu upřímně věří, že děti „přeci“ patří státu, na děti musí stát dohlížet a bránit je před rodiči, vždyť ony tři mrtvé děti „přeci“ mluví za vše! Vždyť „přeci“ to týrání se tak rozmáhá!

To, že Barnavernet dorazil už i k nám, zatím jen většina lidí neidentifikovala ze dvou důvodů. Naplno se totiž neziskový sektor může rozjet právě až po ratifikaci Istanbulské úmluvy. A navíc ačkoliv legislativní rámec u nás víceméně už existuje, zatím není zcela využíván, protože společnost jako celek ještě nezhloupla natolik, aby udávala každého, kdo o všední den vezme své dítě na zmrzlinu (to je přeci trestuhodné vůči jeho chrupu!!). Zatím vše nasvědčuje tomu, že to je jen otázka času. A už to začíná. A počet lidí, kteří chápou nebezpečnost situace, roste:

Minulý týden proběhnul křest mé knihy Ukradený syn, která jeden takový vykonstruovaný, naprosto neuvěřitelný, a přece skutečný, případ popisuje. Původně na téhle události mělo jít jen o příjemné popovídání nad stránkami a pár podpisů. Přála bych vám vidět, jaká byla realita! Událost se spontánně zvrtla v jakýsi happening,  protože na místo dorazila řada rozhořčených a mnohdy i zoufalých rodičů i prarodičů, kteří veřejně i soukromě popisovali, jak se v nějaké podobě přesně s tímhle druhem státní šikany už setkali. Tihle lidé věděli, co hloupost aktivisty či úředníka ve spojení s tou „správnou“ indoktrinací dokáže napáchat. Všichni ti, kteří už podobnou zkušenost více či méně zažili, se shodli: Nikdo před státní šikanou není v bezpečí. Ti ostatní to nejspíš teprve zjistí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nechte si svůj elektromobil, já jdu do diesela

Poslední týdny politici nevědí, co řešit dřív. Volby? Nesnadnou volbu koalice? Státní rozpočet? Brexit? Bobtnající dluh Itálie? Tak ještě že tu máme europoslance, kteří stíhají myslet na lepší zítřky a radit, co bychom měli řešit přednostně. I vymysleli, že by regulace emisí automobilů měla přitvrdit. Podobně jako si RVHP myslela, že poručí větru, dešti, europoslanci si myslí, že poručí fyzice a auta nebudou mít téměř žádné zplodiny.

Zatímco původně Evropská komise chtěla, aby měla auta v roce 2030 o 30 % nižší emise než v roce 2021, europoslanci návrh přitvrdili a automobilky mají snížit emise hned o 40 %. A ministři životního prostředí členských zemí EU poté v Lucemburku posvětili „kompromis“ ve výši 35 %.

Ano, je to za stávající úrovně technologie fyzikální nesmysl. A ano, pokud by mělo být tohoto cíle skutečně dosaženo, musela by se technologie změnit tak razantně, že by drasticky zdražila. A ano, byla by pak pro drtivou většinu spotřebitelů nedostupná. A ano, přesně to byl také princip dieselgate – automobilky byly nuceny vybrat si mezi fyzikálně nemožným a mezi nehorázně drahým, a tedy neprodejným, takže si zvolily to třetí, totiž podvádět. A ano, mnozí politici chápou, že to je fyzikální nesmysl. A mnozí politici taky chápou, že to je ekonomická pohroma pro země, které auta vyrábějí. Ale ten zbytek to buď nechápe, nebo jim to je jedno.

Zelení jak ze zemí, kde se auta nevyrábí, i ze zemí, kde se vyrábí, stále nejsou sto pochopit, že to je pohroma nejen pro automobilový průmysl několika zemí, ale obecně i pro celou Evropu. Proč? Protože zatímco my budeme vyrábět čistá, zelená auta, která budou kvůli hypermoderní technologii drahá a poruchová, rozvojový svět bude ve velkém sekat jak Baťa cvičky auta levná, „nerozbitná“ a neekologická. Těch bude na světě mnohem víc než našich „zelených“, takže žádné zelené blaho planety se nedostaví. Evropské automobilky ale kleknou a s nimi miliony zaměstnanců. Jen v ČR dává tento segment ekonomiky přímo či nepřímo skrze subdodavatelská odvětví práci 400 tisícům lidí.

Jen tak mimochodem – opět se ukázal význam V4, když jejich premiéři plus premiér Bulharska napsali vedení Unie rozhořčený dopis, že navržená regulace je nerealistická a že výsledkem regulace bude jen to, že západ EU bude jezdit v nových autech, zatímco východ ve starých, protože na nová mít nebude. Mají pravdu.

Rozhodnutí nás tedy žene do elektrických aut, o kterých však stále nikdo neví s jistotou, zda nejsou jen slepou vývojovou uličkou. Nejsou skutečnou budoucností třeba až auta vodíková…?

Představa, že elektrické auto je ekologické, je navíc taktéž naivní. Jde totiž o to, na jakou elektřinu jezdí. Aby bylo elektrické auto opravdu ekologické, potřebuje, aby bylo nabíjeno doma ze slunce. Nikoliv v erární rychlonabíječce z elektřiny z uhelných elektráren. Většina majitelů elektromobilu ovšem tuto podmínku nesplní.

A pak je tu další problém, a ten má jméno dotace. Proč dotace? Protože zkušenost ze světa ukazuje, že bez státní podpory se trh s elektrovozy nerozjede. Jenže státní podpora neboli dotace přinese řadu problémů.

Tak zaprvé státní podpora elektrických vozů je antisociální, protože elektrické vozy jsou drahé a kupují je bohatí lidé. Stát tak podporuje dotacemi jen bohaté, což je nemorální. Naopak sankcionuje lidi se starými vozy, což je zrovna tak nemorální, protože staré vozy obvykle nemají lidé dobrovolně pro srandu králíkům, nýbrž proto, že jsou chudí a na nové nemají. Chudým je tak napařena daň z chudoby.

Zadruhé dotace vybízí k podvodům. To ukazuje příklad z Německa. Tam Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu oznámil, že 1050 majitelů automobilů Tesla Model S bude muset kvůli podvodům vracet dotaci čtyř tisíc eur.

Společnost VWFS si nechala v červenci 2018 vypracovat průzkum mezi 525 českými respondenty ohledně jejich názoru na budoucnost pohonu automobilů. Závěry jsou zajímavé. Na dotaz, zda očekávají, že se v dohledné budoucnosti přestanou používat dieselové motory, odpověděli ve 48 %, že se dieselové motory budou používat i ve vzdálenější budoucnosti. Na ukončení používání dieselových motorů sází jen 31 % lidí!

Muži přitom věří dieselu víc než ženy. Z pohledu vzdělání o dieselu nejvíc pochybují vysokoškoláci: 42 % z nich čeká brzký konec dieselů, mezi lidmi se základním vzděláním si totéž myslí jen 25 % lidí. Elektroautům v rámci vzdělání nejvíc věří lidé se základním vzděláním, kde to je 64 %. Mezi vysokoškoláky to je jen 51 % lidí. Neboli čím vyšší dosažené vzdělání, tím pravděpodobně lidé víc četli o problémech a rizicích alternativních pohonů.

Na otázku: „Plánujete v příštích pěti letech přejít k autu na alternativní pohon?“, 47 % dotázaných odpovídá, že neplánuje. 14 % plánuje a zbytek neví. Co z toho plyne? Konec spalovacích motorů ani omylem během pěti let nepřijde, ačkoliv Evropský parlament se tváří, jako by končily už teď.

A co diesely a omezování vjezdu do měst? Hodně lidí se přeci dieselů bojí právě kvůli rostoucí šikaně a omezováním vjezdu. Tak tedy tady také průzkum poskytnul jasnou odpověď. Respondentům byl položen dotaz: „Nakolik souhlasíte s následujícím výrokem? – Do města s více než 50 tisíci obyvateli by měl být zakázán vjezd dieselovým autům starším 5 let.“ A na tento dotaz rozhodně kladně odpovědělo jen (!) 11 % lidí. Spíš souhlasí 30 % lidí, spíš nesouhlasí 39 % lidí a rozhodně nesouhlasí 20 %. Nesouhlas tedy převažuje u 59 % lidí alias voličů. Lidí, kterým návrh hodně vadí, je skoro dvakrát tolik než těch, kterým se hodně líbí. Neboli zákaz je až moc nepopulární.

Mimochodem, mimořádně zajímavé je, že v kategorii „rozhodně nesouhlasí“ s omezením vjezdu jsou vysokoškoláci nejsilnější, je jich 30 %. Mezi středoškoláky má tento názor jen 17 % lidí. A nejvíc omezení vjezdu odmítají lidé z největších měst, tedy ti, kterých se to nejvíc týká. V samotné Praze je proti zákazu dieselů ve městě 25 % lidí a pro zákaz je jen 10 %. A teď se mrkněte na volební výsledky. Pražská koalice je aktuálně hodně šmrncnutá dozelena. Takže její názory na dopravu absolutně neodpovídají přání voličů!

Asi se shodneme, že na ekologii se úplně vybodnout nemůžeme. Jenomže právě jsem předvedla, že skrze zákazy a regulace cesta skutku nevede, protože regulace lidé neberou zasvé. Příkaz shora není tou správnou motivací. Tak kudy tedy vede cesta?

Vlastně to není až tak těžké uhádnout. Češi se sice pomalu odklánějí od dieselu, ale nikterak dramaticky a nikterak s chutí, spíš ze strachu před novými omezeními. Nechtějí omezit vjezd do měst. Nechtějí ve velkém kupovat alternativní pohony. Politici je tlačí tam, kam nechtějí. A protože racionální člověk chápe, že ekologie něco stojí, je zajímavé podívat se na preference spotřebitelů, když se musí rozhodnout mezi cenou a emisemi. A tady průzkum ukazuje, že víc než tři čtvrtiny lidí preferují při rozhodování o koupi cenu před emisemi. A právě to je klíč k ekologii: Cena musí klesnout, jinak se alternativní pohony neuchytí. A aby cena klesla, musí dojít technologie ještě dál. A dál dojde jen tehdy, dá-li se jí čas. Ne tehdy, naplánuje-li to europoslanec.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

A zatím u nás v českém Kocourkově…

Taky máte v poslední době pocit, že čím větší podržtaška, tím větší funkce? Nemyslím jen u nás, myslím globálně. Kupříkladu jednoho dne bylo potřeba někam odložit vysloužilou francouzskou političku, i dala se jí funkce ředitelky Mezinárodního měnového fondu (MMF).

O Francouzích je sice známo, že konzumují šneky a žabí stehýnka, rádi dovolenkují a rádi stávkují, ale zrovna v MMF nejspíš lidé pod francouzskou šéfkou dovolenou neměli, ani nepamatují, protože jak jinak si vysvětlit, že to už nemohli a nemohli vydržet a rozhodli se udělat si dovolenou přímo během zveřejňování své pravidelné ekonomické prognózy. I nezveřejnili tentokrát svou prognózu ve svém sídle v USA, nýbrž nechali si zaplatit hezký výlet a svou prognózu slavnostně zveřejnili až na slunném Bali. (Koneckonců z cizího krev neteče, tak proč by necestovali?)

Prognóza to ovšem není milá. Ve srovnání s jarní prognózou z dubna Fond snížil svůj výhled pro globální hospodářský růst na letošní i příští rok. Globální ekonomika teď podle něj poroste v obou letech o 0,2 procentního bodu pomaleji. Podobně jako další a další instituce MMF varuje, že je před námi mnoho „nepříznivých vlivů“. Největším strašákem je podle MMF obchodní válka mezi Čínou a USA.

Podle černého scénáře by globální ekonomika jen a pouze kvůli vystupňované obchodní válce v roce 2020 ztratila 0,8 procenta proti situaci, kdyby se válka nekonala. Nejvíc by tratila Čína, která by proti stavu bez obchodní války odepsala 1,6 procenta HDP. USA by na tom byly „lépe“, ztratily by jen 0,9 procenta HDP – Američané totiž nevyváží do Číny tolik jako Čína do USA. (Nějak mi uniká, kde je to slavné America first, když i USA obchodní válkou ztrácejí. Ale možná to pan Trump myslel tak, že krvácet budou všichni, jenom jeho Amerika bude krvácet míň než ti ostatní…?)

Na varování z dílny USA se můžeme dívat dvojí optikou.

Buď můžeme být lehce otrávení, že ekonomické vyhlídky se zhoršují, ale nadšení, že stále ještě se nám bude podle prognózy dařit.

Anebo si můžeme říct – a to je můj názor – že v MMF jsou hlavně vysloužilci a keckové. Když přicházela poslední velká krize v roce 2008, očekávalo MMF globální růst o 4,9 procenta a realita byla 0,1 procenta. Plusovou hodnotu zachraňoval jen třetí svět. Jinými slovy, máme zkušenost, že MMF prognózy moc nevycházejí. Tím se mu nechci nijak vysmívat. Tím chci jen říct, že ani MMF se nesmí brát za slovo. Dělat prognózy je těžká disciplína: Spíš než přesné číslo je důležitý trend.

A právě trend je jasný: Globální ekonomika zprudka ztrácí dech. Každý, kdo není slepý, to vidí. Například německá vláda minulý týden snížila odhad růstu ekonomiky pro letošek z 2,3 procenta na 1,7 procenta. Podniky podle ministerstva hospodářství nedávají na investice dost peněz, protože jim chybějí kvalifikovaní pracovníci. To samé vidíme i jinde v Evropě. Italská vláda snížila výhled letošního růstu na 1,2 procenta ze 1,5 procenta. A tak bychom mohli pokračovat.

Také české instituce už přistoupily ke zhoršení výhledu. Naposledy v létě. Ministerstvo financí zhoršilo výhled růstu české ekonomiky v letošním roce na 3,2 procenta (z 3,6 procenta) a příští rok na 3,1 procenta (z 3,3 procenta). Podobně svůj odhad zhoršila i Česká národní banka. Překvapivě nejblíž pravdě je tentokrát podle mě Evropská komise (!), a přesto i ta je stále moc optimistická – podle její letní prognózy by se měl český hrubý domácí produkt (HDP) letos zvýšit jen o 3 procenta a příští rok o 2,9 procenta.

Jenomže všechny tyhle oficiální odhady jsou zcela odtržené od reality.

Poslední data Českého statistického úřadu říkají, že ekonomika roste meziročně jen o 2,4 procenta a výrazně zpomaluje růst. Kdyby se měla oficiální očekávání naplnit, musela by tedy ekonomika otočit trend a z ničeho nic zase začít růst! To je krajně nepravděpodobné. Poslední čísla z českého průmyslu ukazují prudké zpomalování. Německý průmysl dokonce klesá už tři měsíce v řadě. Není kde brát nové zaměstnance, volných pracovních míst je aktuálně o 92 tisíc více než nezaměstnaných.

Takže když si to shrneme:

Zaprvé zahraniční instituce jsou ohledně českého růstu pesimističtější než naše domácí. Ty se asi bojí říct pravdu narovinu.

Zadruhé všichni postupně snižují odhady. (A nejspíš i MMF svůj výhled za půl roku znovu zhorší.) Jenomže s tak mizerným růstem český státní rozpočet nepočítá.

Zatřetí všechna tahle oficiální čísla jsou nejspíš ještě moc optimistická. S tím rozpočet nepočítá už vůbec.

Začtvrté z toho plyne, že zatímco vláda počítá v příštím roce s deficitem státního rozpočtu kolem 40 mld. Kč, bude ve skutečnosti ještě větší. Ministerstvo financí Kocourkova bude opět zaskočeno jak silničáři prvním sněhem.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Návod, jak vyběhnout s Bruselem

Poslední dobou slýchám tak často o někom, že je populista, že už aby se jeden úplně ztratil v tom, co to vlastně znamená.

Podle nejrozšířenější definice je populismus v politice přístup spočívající ve snaze oslovit „běžného“ člověka, který se domnívá, že establishment nehájí či přehlíží jeho zájmy. Fajn. Takže pokud přijmu toto vysvětlení, pak jsou v politice populisti všichni ti, kteří se chtějí dostat k moci, protože všichni „oslovují běžného člověka“ a logicky jej oslovují s tím, že jejich politický program spočívá v něčem jiném než program těch, kteří v politice už jsou. Takže tahle definice je zjevně tak trochu hloupost, respektive je to točení se v kruhu.

Já to vidím krapet jinak. Pro mě jsou populisti ti, kteří slibují nesplnitelné. A své nesplnitelné sliby navíc chtějí jakoplnit na dluh.

Touto definicí už všichni politici populisté nejsou. Populisté jsou však rozhodně ti, kteří v době růstu žijí na dluh. To je příklad třeba české vlády. Kam se ale hrabe na vládu italskou. To je totiž populismus na druhou.

Italská vláda slíbila voličům dvě věci, u kterých každý logicky uvažující člověk pochopí, že nemohou jít dohromady: Vláda slíbila, že sníží dluh a zároveň s tím zavede nepodmíněný příjem. (To znamená, že každý člověk nehledě na to, jestli to potřebuje, dostane od vlády peníze.) K tomu prý ještě italská vláda zvýší důchody a sníží věk odchodu do důchodu. (A ten dluh k tomu jako snížíme jak??) Prostě pohádka o tom, jak v Itálii budou létat bez práce pečení holubi do huby.

Italský ministr financí na to pochopitelně říká, že nemá peníze. Politici z vládní strany 5 hvězd mu ale pragmaticky oznamují, že když peníze v rozpočtu nenajde, poletí. Ministr prostě musí být loajální kádr. Ve skutečnosti však hlavně musí být kouzelníkem, protože tam, kde nic není, ani smrt nebere. Tam, kde peníze nejsou, je asi bude muset vyčarovat. I když… jedno „řešení“ by bylo. Totiž zaplatit to všechno na dluh. Vláda ministrovi navrhla rozpočet s trojnásobným deficitem než loni. (Tím se sice mlčky přejde onen slib o snížení dluhu, ale volič jistě víc ocení peníze za nic než snížení dluhu, takže kdo by si s tím lámal hlavu?) Stejně to ale má háček. Itálie totiž má už dnes dluh na úrovni 133 % HDP a je jednou z nejzadluženějších zemí na světě.

No – a do 15. října mají členské země eurozóny předložit Evropské komisi návrh státního rozpočtu. Z vysokých míst zaznívá, že by Evropská komise mohla poprvé v historii státní rozpočet některého z členských států vetovat.

Lidem v Bruselu stačilo, když hasili poslední dluhovou krizi a pak měli notný stres z dramatu kolem Řecka. A současný vývoj v Itálii zadělává na další dluhové drama. Zatímco Řecko je malá a v podstatě bezvýznamná ekonomika, kterou alespoň teoreticky šlo obětovat, Itálie je třetí největší ekonomikou eurozóny a obětovat ji nelze. Z Německa proto zaznívá, že návrh není v souladu s Paktem stability a růstu – což je pravda, ale v minulosti už tento pakt byl mnohými ignorován, a stejně se nic nedělo. Poprvé by tak mohlo dojít k tomu, že Komise uvalí na některou zemi kvůli rozpočtu sankce.

Řeknete si: To přeci má jednoduché řešení. Některé věci se v italském rozpočtu škrtnou, nepodmíněný příjem se nebude zavádět a deficit se sníží na třetinu, takže bude stejný jako letos. Italští populisté však přišli s vyčuranějším návrhem. Na rok 2019 rozpočet kvůli nějaké Evropské komisi měnit nebudou, ale v dalších letech ho už budou snižovat. Za svůj cíl si dali, že v roce 2021 budou mít deficit rozpočtu „jen“ 2,0 %. Dvě procenta?! Šílené. Smysl by u tak zadlužené země dával přebytek, ne jen kosmeticky nižší deficit!

Itálie si zkrátka dělá z Evropy vědomě srandu. A aby si na Itálii Evropa moc neotevírala ústa, vlastně tím Italové Bruselu diplomaticky sdělili, že mají v ruce odjištěnou bombu. Někteří čelní představitelé vládnoucí politické strany už taky začali do médií prohlašovat, že by Itálii bylo lépe, kdyby neměla euro. Jinými slovy, Italové s Bruselem jednoduše vyběhli. Pohrozili mu, že po Brexitu by mohl Brusel přijít o další ovečku. A to by tak hrálo, aby bruselští úředníci pak neměli komu vládnout!

Netrvalo dlouho a evropský komisař pro hospodářské záležitosti Pierre Moskovici prohlásil, že je v zájmu členských zemí eurozóny, aby byla Itálie v eurozóně. Přeloženo: Brusel pochopil a má už v kalhotách.

Brusel Itálii vystoupit z eurozóny jednoduše nedovolí. Dopadlo by to jako BREXIT: Všichni schopní politici na obou stranách se vypařili jak pára nad hrncem a výsledkem je pouze nezvládaný chaos na obou stranách.  Evropa nyní nemá prvoligové politiky. Kdyby dnešní politici řídili rozpad Československa, nejspíš by to taky skončilo chaosem a možná i krvavě. Naplňují se Platonova slova: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“

A na chaos je už zaděláno. Italové přešli na politiku líbivých žvástů pro hlupáky. Ministr Matteo Salvini v televizi prohlásil, že si myslí, že v Evropě existuje někdo, kdo by chtěl přivést Itálii na kolena, aby koupil italské firmy pod cenou. To je takový výkvět propagandy, že by se za ni Goebbels nemusel stydět. Svým způsobem má ale Salvini pravdu: Má pravdu v tom, že tak to může skončit. Rozhodně ale na takovém konci nepracuje nikdo víc než on sám. Finančníci v New Yorku, Londýně i Frankfurtu nemají z dění v Itálii žádnou radost. Naopak se tohoto dění bojí. Bojí se, že by mohli přijít o své peníze, které investovali do italských dluhopisů. Ceny těchto dluhopisů se už prudce propadají.

A propad italských dluhopisů s sebou stahuje i akcie italských bank.

A tím začíná celooevropský průšvih.

A evropský průšvih může pokračovat globálním.

Pokud by padly nemocné italské banky, hrozí, že padnou i zdravé italské banky. A pokud by padly zdravé italské banky, hrozí zase, že padnou i banky jinde v Evropě.

Právě proto se musí Evropa s Itálií domluvit. A Brusel to moc dobře ví. Na Itálii si proto Evropa nemůže dovolovat tolik, jako si dovoluje na víceméně bezzubé Maďarsko. Nebo obecně na celou střední Evropu.

Takže jak to skončí? Jednoduše. Evropská komise přemlouvat Itálii, aby se tolik nezadlužovala, ale nic nebude hrotit. Itálie bude dál žít z cizích peněz a nebude si z toho nic dělat. A jednoho dne to bouchne. Zvyšovat dluh donekonečna prostě nelze. A až to bouchne, zaplatí za to celá Evropa. Obvykle platí, že když zbankrotuje jedna země, brzo zbankrotuje druhá, případně třetí, a pak je zase na pár let klid. Itálie s sebou tedy nejspíš někoho strhne.

A ten, kdo platí stejnou měnou jako Itálie, na tom v tu chvíli bude hůř než ten, kdo má svou vlastní měnu. I proto jsem ráda, že máme českou korunu. Pouze placení lobbisté budou všude psát, že euro jsme měli přijmout už dávno.

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vyhoďte Francii z EU

Dámy a pánové, neuvěřitelné se stalo skutečností! Já asi prvně v životě souhlasím s francouzským prezidentem Macronem! Macron totiž prohlásil, že potížisté v otázce migrace by měli být vyraženi ze Schengenského prostoru. Má recht!

Konkrétně to Macron prohlásil na summitu v Salcburku. Rozčiloval se: „Země, které odmítají rozšíření Frontexu nebo solidaritu, opustí Schengen!

Myslím, že je to naprosto báječná myšlenka. Koneckonců všem by se notně ulevilo. Asi takhle: Veřejný dluh Francie dost prudce roste. Zatímco ještě v roce 2008 byl „jen“ 68 procent HDP, v roce loňském to už bylo 97 procent HDP a letos to bude ještě víc. A jak víme, nekontrolovaný nárůst veřejného dluhu vede k dost mizerným koncům, takové Řecko Evropě zavařilo slušně, že. A to bylo Řecko prťous proti Francii. Takže prudký nárůst dluhu tak velké země, nota bene ještě ve stejné době, kdy třeba Německu se veřejný dluh naopak daří snižovat, nevěstí nic dobrého. Potenciální potíže made in France na obzoru.

Solidární Francie taky zrovna dvakrát není. Koneckonců opakovaně zcela nesolidárně vyzývala k všelijakým typům sankcí a jiných zlomyslností vůči středoevropským zemím za to, že mají na různé věci jiný názor. A naposledy proti nim i hlasovala – to když drtivá většina francouzských europoslanců zvedla ruku pro sankce proti Maďarsku.

No a v otázce migrace je Francie potížista očividně, protože její schengenská hranice zejména ze strany pobřeží je děravá jak cedník. Respektive v podstatě neexistuje. Čili já myslím, že to je báječný nápad tohoto francouzského potížistu ze Schengenu, potažmo z celé EU, vyhodit.

Úplně marný není ani další Macronův nápad: „Země, které nechtějí silnější Evropu, si už nesáhnou na strukturální fondy,“ prohlásil také. Bravo! Myslím, že Francie, která se permanentně naváží do středoevropských zemí a tím jednotlivé státy rozeštvává, soudržnost jednotlivých národů dost oslabuje. Také francouzský socialismus a chronická záliba ve stávkování kdykoliv, proti komukoliv a proti čemukoliv, ekonomickou efektivitu Evropy dost podrývají. Což Evropu oslabuje.

A když se mrkneme na mapku konkurenceschopnosti jednotlivých regionů eurozóny podle Evropské komise, dělicí čára vede přibližně po hranici zemí Francie / Belgie – (Švýcarsko) – Itálie / Rakousko. Co je na jih a západ od této hranice, je vesměs pod průměrem. Co je na sever a východ, je v konkurenceschopnosti většinou nad průměrem, a to dokonce včetně středních Čech. (To platí, jen pokud uvažujeme staré členské státy, které měly před nováčky dost značný ekonomický náskok.) Jinými slovy, Francie stahuje konkurenceschopnost eurozóny dolů, neboli Evropu oslabuje. Tudíž mi připadne jako docela dobrý názor, že do téhle černé francouzské díry nemá moc smysl sypat evropské strukturální peníze.

Jenom připouštím, že mě poněkud mate další Macronova větička: totiž že prý „rozpory v EU vytvářejí ty státy, které milují Evropu, jež umožňuje čerpat peníze ze strukturálních fondů (…), ale zároveň (…) hlasitě opakují, že nehodlají přijmout ani jednoho migranta.“ Až dosud to vypadalo, že Macron mluví o své vlastní Francii, když navrhoval vyhazov a odstřihnutí od evropských peněz pro zemi, která je potížistická, hází vidle do migrační politiky a oslabuje kontinent.

Jenomže jakmile zmiňuje země, které „nehodlají přijmout ani jednoho migranta“, zase to vypadá spíš na čtveřici Česko – Slovensko – Maďarsko – Polsko. Že by tím snad myslel nás…?! No ale v takovém případě taky dobře: Pokud chce Macron zatípnout dotace pro Česko a tenhle husarský kousek se povede, taky se na něj nebudu zlobit. Konečně by nás někdo toho břímě dotací konečně zbavil!

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Škola základ stádnosti

Vždycky jsem měla osypky ze začátku školního roku. Poslední týden prázdnin stál za starou bačkoru. Jako dítě jsem si myslela, že až budu věku vyššího než povinného, bude to lepší a „syndromu posledního prázdninového týdne“ se zbavím.

Chvíli to lepší bylo. A pak se to vrátilo jak bumerang, když do školy začaly chodit moje děti. Císařskokrálovský dril a disciplína totiž nezačínají jen dětem, ale i jejich rodičům.

Velkoryse pominu každoroční shánění veskrze zbytečných obalů na sešity. Pominu i vyplňování mraku formulářů, které prý mají cosi společného s GDPR (já v nich sice moc souvislosti s GDPR nenacházím, ale budiž). Mnohem horší je, že vidím, jak jsou děti unavené.

Prvňáček si chodí po návratu ze školy na chvilku zdřímnout. Ale nejvíc unavená je naše dvanáctiletá dcera. V sedmé třídě má dvakrát týdně odpolední vyučování a jednou týdně nultou hodinu od sedmi ráno. Pochopitelně po odpoledním vyučování, ze kterého se vrací po čtvrté odpoledne, má úkoly a přípravu na další den. A další den následuje nultá hodina. A odpočinout si pak má kdy?

Není to přitom žádná extra škola. Je to ta nejobyčejnější základka. Zdá se vám to normální a správné? Mně ne. Děti se v ní neučí se žádnou raketovou fyziku. Prozatím jsou u „banalit“ typu měkké a tvrdé i/y. A v dějepise do zhloupnutí memorují, jaké máme historické prameny, ale stěží dají dohromady, kdy vzniklo Československo. A na tohle „potřebují“ celý den.

Kdysi jsem zkoušela udělat stojku. Moc mi to nešlo. Tak jsem to zkoušela pořád a pořád. Za chvíli už jsem neměla sílu. A ačkoli jsem se maximálně snažila, nešlo to. Druhý den ráno jsem to zkusila znovu. A šlo to hned na první pokus. Stačilo odpočinout si. Co z toho plyne? Že když děti přetížíme, víc je toho nenaučíme. Stávající základka dá dětem málo, protože jsou neustále přetížení a neschopní vstřebat informace. Nemají už kapacitu učit se doma. Nejsou ale přetížení objemem znalostí – ve skutečnosti se toho učí velmi „málo“. Jsou přetížení dlouhým časem zbytečně a neproduktivně stráveným v lavici. Co hůř, ony se ani nenaučí, jak se učit.

K čemu to vede? Naučí se, že je třeba neustále tlačit na výkon. Pod slovem výkon si ale nepředstavují výsledek, nýbrž jen čas něčemu věnovaný bez ohledu na výsledek. Až tito lidé přijdou prvně do práce, budou si myslet, jak tvrdě makají, když si to v práci odsedí. Přijde jim normální sedět v práci, koukat Facebook a Instagram a nemít výsledky. Vždyť přeci makají, sedí v práci. Tak jako seděli ve škole.

A proč děti ve škole sedí zbytečně? Protože čas strávený ve škole promrhají projektovými dny, kde si hrají na prolézačkách. Nebo třídnickými hodinami, kde se řeší potíže s inkludovanými žáky. Nebo ústním zkoušením, při němž 29 dětí z 30 kouká z okna a čeká, až třicáté něco odblekotá u tabule, aniž by mu ostatní věnovali pozornost. Děti se prostě učí být neproduktivní.

Aby toho nebylo málo, škola coby instituce si myslí, že bude děti vychovávat místo rodičů. Bere si tudíž na bedra to, co v minulosti škole nepříslušelo. Ohromné úsilí věnuje třeba tomu, aby děti naučila plavat nebo lyžovat. Obvykle ale tyhle hromadné a povinné kurzy plavání nikoho moc nenaučí. Pak jedou děti s rodiči na dovolenou k nějaké louži, a ejhle, během tří dnů umí plavat bravurně. Škola takovými aktivitami, které patří rodinám, jen ztrácí čas.

Ke zlepšení by stačilo celkem málo: zkrátit výuku, neučit se memorovat nepodstatné hlouposti, škola by neměla suplovat rodinu, děti by se měly víc učit doma a výuka by měla být efektivnější. Tedy místo hodinového psaní poznámek ručně do sešitů by si dítě mohlo za minutu stáhnout poznámky ze školního serveru. Hodina ušetřená denně!

České školství ale vlastně vůbec nezaznamenalo, že se na nás žene pohroma jménem čtvrtá průmyslová revoluce. Oficiální prognóza zní, že kvůli zavádění robotů a umělé inteligence bude muset 40 % zaměstnanců opustit svou profesi, nebo zásadním způsobem změnit její náplň. Tak jako skončily pradleny a přadleny, skončí prodavačky, řidiči, ale i vysoce kvalifikované profese jako část právníků. Lidé budou vystaveni konkurenci robotů a obstojí jen ti, kteří budou umět s roboty spolupracovat. Nebo ti, kteří budou umět něco víc než roboti: Tedy budou kreativní, budou mít kritické myšlení, budou umět vyjednávat či někoho motivovat.

Právě tyhle budoucí schopnosti a dovednosti ale stávající školství zadupává. Dítě, které je kreativní, je považované za zlobivé. Dítě, které má kritické myšlení, je drzé. A tak můžeme jít dál. Nakonec zjistíme, že za každou budoucností požadovanou vlastnost dítě ve škole získá jen poznámku. Je to tím, že mnozí učitelé stále nezaznamenali posun technologií. Stejně jako za předešlé generace mnozí učitelé vyžadují linkovat okraje sešitu. A skoro všichni nutí děti psát si poznámky v ruce. Ano, víme, že to rozvíjí jemnou motoriku a že to má jistý vliv na rozvoj mozku. A taky víme, že to v sedmé třídě už setsakra zdržuje a že o jemnou motoriku se postarají roboti. Linkování sešitů v osmé třídě se jeví asi jako používání logaritmického pravítka a telegrafu.

Císařskokrálovské školství zkrátka vždy bazírovalo na disciplíně. Z řádně zpracovaných žáčků pak byli dobří a poslušní vojáci ochotní do zblbnutí cídit boty. To, že nebyli samostatní a nemysleli, bylo pro armádu výhodou.

Důvod zmizel, školství ale zůstalo. Ve stávajícím školství se dítě naučí, že je žádoucí zabít jakoukoliv kreativitu. Že není podstatné, jak si umí poradit s informacemi, ale je podstatné, aby si školu odsedělo a zapadlo do linek na okraji sešitu. Ze škol tak odcházejí sice do budoucna nepoužitelní, zato ale poslušní blbečci.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Prožrané daně

Ministerstvo financí opakovaně – už roky, a to bez ohledu na stranu, která mu zrovna vládne – podléhá nebezpečné iluzi. Má dojem, že jak se ekonomice dařilo letos, tak se jí taky bude dařit v roce příštím. To má ale jisté ponuré následky.

Jestliže totiž špatně odhadneme ekonomickou kondici v příštím roce, logicky taky nutně musíme špatně odhadnout, kolik vybereme na daních a dalších odvodech státu. Stejně jako musíme špatně odhadnout, kolik z rozpočtu naopak vyplatíme. Jestliže hospodářský růst nadhodnotíme, pak se budeme mylně domnívat, že do rozpočtu přiteče víc peněz a odteče z něj míň peněz, než jaká bude realita. A obráceně.

Samozřejmě, že křišťálovou kouli nikdo v ruce nemá. Profesionální ekonomičtí analytici sice mají nějaké nástroje a dovednosti (ehm, tedy spíš by měli mít), jak ekonomický růst odhadovat, ale co si budeme povídat – i ti se mohou zmýlit. I proto, že stačí třeba nějaký teroristický útok typu 11. září, burzy se začnou hroutit a všechny dosavadní odhady mohou jít z minuty na minutu do háje.

A protože si tedy musíme být vědomi naší omylnosti a musíme vědět, že nelze na setinku přesně odhadnout, jak se nám bude ekonomicky dařit, měli bychom se chovat tak, aby to nebyla žádná katastrofa, když se trochu spleteme.

Asi takhle: Každý normální člověk se snaží nějak vyjít s výplatou. Je-li aspoň trochu rozumný, nedá si opulentní večeři v Ritzu hned ten den, kdy výplatu nafasuje, aby pak po zbytek měsíce přežíval na vybírání popelnic. Spíš to udělá obráceně: Když nevím, co mě čeká, po výplatě budu utrácet jen opatrně, a když už to fakt musí být, rozšoupnu se den před výplatou novou z toho, co mi zbylo. Anebo ještě lépe, rozšoupnu se z toho, co mi zbylo, jen trochu, a něco málo ušetřím do dalšího měsíce pro Strejčka Příhodu.

V případě státu by se taková opatrnost projevovala zhruba tak, že stát bude automaticky vycházet z toho, že ekonomice se dařit bude spíš míň než víc. A pokud se náhodou „splete“ a bude se nám dařit dobře, to „nejhorší“, co se nám může přihodit, bude, že nám v rozpočtu zůstane na konci roku víc peněz, než jsme si mysleli. A ty pak můžeme použít na něco bohulibého. Třeba na důchodovou reformu, abychom se za pár let v důchodu nemuseli prohrabovat v těch popelnicích. No – a to je přesně to, co český stát chronicky nedělá.

Přesněji řečeno, on to dělá už roky přesně naruby. A úúúúplně nááááhodou je stát vždy tím optimističtější ve svém výhledu, čím blíž jsou volby. Čímpak to asi bude, že.

Nejinak je tomu i u připravovaného rozpočtu na rok 2019. To ostatně není jen můj názor. Stejný názor mělo i šest z osmi nezávislých ekonomů Výboru pro rozpočtové prognózy. Ti zbývající dva se zdrželi hlasování. Takže:

Zaprvé myslet si, že ekonomika poroste, a k tomu vyseknout schodek 40 miliard korun, je jemně řečeno žití si nad poměry.

Zadruhé všechno nasvědčuje tomu, že i kdyby se snad ekonomice dařilo tak, jak ministerstvo odhaduje, do rozpočtu se vybere míň peněz, než kolik se v připravovaném rozpočtu tvrdí.

Zatřetí všechno nasvědčuje tomu, že ekonomice se bude dařit mnohem míň, než jak si ministerstvo myslí, což by opět znamenalo, že do rozpočtu se vybere míň peněz, a to i kdyby si ministerstvo výdaje správně spočítalo.

Začtvrté nejen že rozpočet počítá s podezřele velkými příjmy; on počítá i s podezřele velkými výdaji. Jen za prvních sedm měsíců letošního roku výdaje státu činily 712 miliard korun, což je meziroční nárůst o 9,9 %! A příští rok stát plánuje utrácet ještě víc.

Tohle utrácení by se dalo pochopit, kdyby ekonomika skomírala a stát se musel například postarat o nezaměstnané. Ale nezaměstnanost u nás (aspoň papírově) prakticky „neexistuje“, přesněji počet volných míst je větší než počet volných lidí. A stát si myslí, že dařit se nám bude i napřesrok. Tak kam zatraceně chce stát tyhle peníze nasypat, když něco velkolepého typu penzijní reforma se rozhodně nechystá?

Můžeme to ukázat i na číslech. Tak například zatímco v roce 2009 směřovalo na investice 11,4 % výdajů státního rozpočtu, loni představovaly investice jen 6,4 %. Stát tedy utrácí čím dál víc, ale nově postavených dálnic, nakoupeného vybavení pro armádu či třeba počinů k vyřešení důchodové reformy je za ním vidět čím dál míň.

Kde to všechno mizí? Jsou peníze projedené na efekt před volbami.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.