Dluh, který nám vláda vysekla, zaplatí každý

Mluvit o Řecku se možná může zdát vzdálené. Nás přeci zajímá, jak se máme my tady a teď postarat o naše peníze. Tak proč do toho tahat Řecko? Ale všechno souvisí se vším.

Řecko by dost dobře mohlo být jakýmsi předobrazem toho, jak bychom taky mohli my sami dopadnout. Zvláště poté, co druhá z obou obřích hospodářských krizí, totiž ta aktuální v roce 2020, drtivě dopadla i na české veřejné finance. A to už by naši kapsu zajímalo hodně.

Řecko mělo vždy vysoký dluh a vždy mělo problémy s jeho splácením. Historické kořeny problému jdou několik staletí nazpět. V novodobé historii hospodařilo Řecko s permanentním deficitem od roku 1974 a od roku 1981 přesahoval roční deficit 3 % HDP.

Zadlužování Řecka mělo tak velké rozměry, že se po jeho vstupu do EU ukázalo, že Řecko svůj dluh před přijetím eura skrývalo a statisticky fixlovalo. Kdyby tak nečinilo, nikdy by se členem eurozóny nestalo.

Později se ukázalo, že podvody a manipulace s oficiálními statistikami byly běžné. Evropské úřady Řekům naletěly. Řecké úřady fixlovaly zásadní data o veřejných financích dlouhá léta. To se potom odráželo v uměle vyvolané důvěře na finančních trzích, kde je zvykem s daty pracovat a důvěřovat jim.

Když se na podvod přišlo, ukázalo se, že Řeky odhadovaný deficit v roce 2009 nečinil 6 až 8 % HDP, ale rovnou 12,7 % HDP. A po použití metod Eurostatu dokonce 15,1 % HDP. Jinými slovy, řecké problémy byly dvakrát horší, než Řekové světu tvrdili.

Členství v eurozóně otevřelo Řecku stavidla předlužení, protože si najednou mohlo půjčovat levněji. Banky a investoři vnímali Řecko v lepším světle, protože bylo v klubu rádobybohatých zemí používajících euro. A Řecko možnosti předlužit se s chutí využilo.

Velkou roli v tom sehrála i možnost čerpat evropské dotace a korupce s nimi spojená. Podle Transparency International vnímali lidé v Řecku korupci nejhůř (míněno nejvíc) z celé EU. Pro představu – v roce 2018 byla ČR podle indexu korupce na 38. místě, zatímco Řecko na 67. místě. V roce 2018 přitom Řecko mělo 45 bodů a v roce 2012 mělo bodů jen 36, tedy méně než třeba Libérie nebo Zambie. Evropské dotace udělaly z Řecka eldorádo zkorumpovaných politiků.

Šedá ekonomika bujela. Odhaduje se, že Řekové měli v roce 2012 ve švýcarských bankách kolem 20 miliard eur, z nichž jenom procento bylo zdaněno. V roce 2015 měli ale údajně Řekové ve Švýcarsku už 80 miliard eur. Logicky. Mnozí lidé si uměli náramně dobře představit, že se jim stane totéž, co se stalo na Kypru, totiž že jejich vklady v bankách budou zmrazeny a ke svým penězům se minimálně dočasně nedostanou.

V rámci eurozóny ovšem ztratilo Řecko možnost podhodnocení své měny, na což bylo zvyklé. Řecko se tak najednou stalo drahou zemí s nízkou produktivitou. To znamenalo, že bylo v ohromné nerovnováze. Mělo hluboký obchodní deficit a hluboký deficit veřejných financí. Bez vlastní měny se nabízelo jen jedno řešení, takzvaná vnitřní depreciace – tedy pokles cen, a to včetně ceny práce, tedy mezd.

My sice zatím neplatíme jako Řekové eurem – zatím – ale to neznamená, že se nám zadlužení nevrátí ve zlém. Jenom ten zpětný bumerang bude mít za pár let mírně odlišnou podobu. Nejpravděpodobnější kanál, skrze který se dluh u nás v průběhu let provalí, budou enormně nízké úrokové sazby v kombinaci s inflací, což povede ke znehodnocování úspor. A to i mnohaletých úspor nedobytně uzamčených třeba v penzijních fondech. Konkurenceschopnost a mzdy to nejspíš časem s vysokým veřejným dluhem odskáčou také.

Ponaučení? Je dvojí. Zaprvé když někdo neumí šetřit po staletí, asi se ze dne na den nezmění. Když se Evropa od zavedení eura potýká s dluhem, pomalým růstem a mizerným úročením, asi se to šmahem nezmění „jen“ proto, abychom dál nepřicházeli skrze nízké či záporné úroky o peníze. Evropské investiční podmínky se moc nezlepší. To my se musíme naučit je přechytračit.

A zadruhé radost z toho, že vláda dneska přidá kupříkladu důchodcům, a tím jen tak mimochodem vysekne slušnou sekyru, je naivní. O co víc na dluh přidá dneska, o to víc budeme všichni svorně v budoucnu dluhem potrestáni.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Budou se rozdávat peníze. Dostane každý.

Všichni jsme si asi už všimli, že centrální banky „tisknou“ peníze jak o život. Někteří si navrch k tomu ještě všimli, že zejména v Evropě tyhle peníze prakticky nejsou ničím kryté.

Tomuto typu „tisku peněz“ se vznešeně a krapet kamuflovaně říká kvantitativní uvolňování. A většina lidí ví, že teoreticky čím víc vytištěných peněz, tím vyšší by měla být inflace. No jo – ale kde tedy ta inflace je?!

To, že s kvantitativním uvolněním příliš neroste spotřebitelská inflace (tedy nerostou například ceny potravin, ceny školních potřeb, nábytku apod.), je dáno tím, že peníze uvolněné do oběhu vlastně nekončí úplně všechny mezi lidmi, ale vrací se z větší části zpět do centrální banky. Každý si teď logicky položí otázku: A proč tedy centrální banka posílá do oběhu nové peníze, když je zase vzápětí stahuje, takže v oběhu z velké části ani nezůstávají? Odpověď zní: Protože tyto uvolněné (a zase stažené) peníze za sebou zanechávají stopu v podobě nižších úrokových sazeb napříč celou ekonomikou. A jsme u jádra pudla.

Teorie, na které centrální banka staví, totiž vychází z předpokladu, že za tyhle nízké úrokové sazby si pak někdo vezme úvěr. Že s nízkým úrokem si lidé vezmou úvěr ochotněji, než kdyby byly úroky vysoké. A tohle rádobyvysoké množství nově poskytnutých úvěrů by následně mělo roztáčet kolečka ekonomiky. Mělo by se víc investovat i nakupovat na dluh. Tolik teorie.

Tato teorie je ovšem mylná a nefunguje.

V Evropě se totiž tato politika v kýžených vyšších investicích a vyšší výrobě nikterak neprojevila. Zato se projevila někde úplně jinde – tam, kde o to nikdo nestál. Projevila se totiž ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace tu je – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů.

Teď by samozřejmě bylo logické připustit si, že tato politika nefunguje. Že hospodářský růst nepřinesla; namísto toho jen zvýšila ceny nemovitostí a cenných papírů. Tedy bylo by namístě ji opustit. Opak se ale stal pravdou.

Zklamání, že kvantitativní uvolňování nefunguje, vedlo mnoho lidí k úvahám, že se pouze uvolnilo do oběhu málo peněz a úrokové sazby klesly ještě nedostatečně. Že je třeba dostat mezi lidi peněz víc. Samozřejmě je to nesmysl – pouze to nemovitosti ještě víc zdraží, aniž by to zrychlilo hospodářský růst. Ale současní tvůrci měnové politiky jsou, zdá se, příliš mentálně nepružní na to, aby si to přiznali.

A tak se někteří „ekonomové“ v centrálních bankách vrátili k oprášení myšlenek na takzvané vrtulníkové peníze. Prostě sypání peněz přímo lidem do kapes. Rozdávání vytištěných papírků.

Jakkoli se tato teorie může (správně) zdát naivní, centrální bankéři ji vážně nosí v hlavě. A bláznivostí už udělali mnoho. Po tom, co přinesl rok 2020, jsou nejspíš vrtulníkové peníze na spadnutí v různých koutech světa. A já si troufám tipnout, že eurozóna bude mezi prvními.

Zkrátka když je něco v hospodářské politice zjevně neracionální či hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Bohužel centrální banky už v posledních deseti letech prokázaly, že nikdy nekonají tak zle, aby nemohly konat ještě hůř.

Že pak ještě víc vzroste inflace cen bydlení, neboli bydlení bude ještě víc nedostupné – to už je věc jiná.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Chystá se frontální útok na vaše peníze

Mám pro vás jednu zprávu, která se vám asi… No, i když raději posuďte sami. Takže: V současném světě neexistují opravdu bezpečné a výnosné investice. Bezpečné investice jsou totiž ztrátové.

Koupíte si třeba „super-bezpečný“ německý státní dluhopis. Držíte ho deset let do splatnosti. A na konci – máte ztrátu. Německý stát vám vrátí míň peněz, než kolik vám milostivě „dovolil“, byste mu na počátku půjčili. Tak vypadají záporné výnosy v praxi. Že tím máte ztrátu nominálně, je jasné. Natož když do toho ještě započítáme inflaci.

To lidé nechtějí. Logicky. Tlačí proto na politiky, aby to „nějak“ vyřešili.

A němečtí levicoví politici už „řešení“ mají. Objevují se myšlenky, že by lidé mohli investovat do takzvaných klimatických dluhopisů, které by stát uměle úročil kladně. Jednoduše by jejich výnosy byly dotované. Žijeme totiž v době klimaticko-hysterické. A ekologicko-hysterické. Že je to finančně nereálné, autoři „řešení“ neřeší. Že na to Evropa nikdy mít nebude, je šumafuk – peníze si přece moderně natiskneme.

Možná si říkáte, že když jste byli celí život zvyklí na to, že dlužník platí věřiteli, asi jde jen o dočasnou záležitost. Nu – jest to záležitost dočasná asi jako pobyt přátelských okupačních vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Do doby ekologicko-hysterické totiž vpadla doba corono-megahysterická. Alarmisté si žádali „řešení“. A vlády a centrální banky s „řešením“ přišly: Ještě víc snížíme úrokové sazby a natiskneme ještě víc peněz. Že tohle řešení nic neřeší, je šumák, hlavně že to před lidem vypadá, že něco děláme, a někteří z nás politiků a centrálních bankéřů tomu dokonce i věří.

Šance na zvýšení úrokových sazeb ECB je po událostech roku 2020 minimální. Politici naopak budou tlačit na úrokové sazby ještě nižší a ještě nižší. Země, které nemají tak rozvinutý systém penzijních fondů jako třeba Nizozemsko, v tom dlouho neuvidí ohrožení – nebudou si uvědomovat, jak moc je to likvidační kupříkladu pro penzijní systém. Neekonomové ve vedení ECB s tím také nebudou mít problém.

Všichni ale pochopí, že se zápornými sazbami nebude nikdo ukládat peníze do bank. To je velmi srozumitelné i pro neekonoma. Všichni také pochopí, že banka bez vkladů nemůže půjčovat, ekonomika bez úvěrů nemůže růst a vlastně ani základně fungovat. Tradiční fungování banky jako instituce přijímající vklady a poskytující úvěry je v ohrožení. Paradoxně čím víc centrální banka tlačí peníze do ekonomiky, tím méně v ní peněz nakonec je!

Pokud by teoreticky centrální banka snížila své úrokové sazby třeba na minus 10 %, budou mít podobné úrokové sazby na vklady i klienti. Nikdo ale nebude ochoten podepsat bance to, že mu může každý rok vzít desetinu jeho peněz. Bude se chovat logicky a peníze si raději nechá doma pod matrací. Tam se mu sice nezhodnotí, ale také o ně nepřijde.

Aby mohla centrální banka tento problém obejít, potřebuje domácnosti zbavit možnosti nechat si peníze doma pod polštářem. Odtud se objevuje myšlenka, že bude zrušena hotovost. V tu chvíli budou existovat peníze pouze v elektronické podobě. Pak vskutku nebude problém vás donutit mít je v bance – protože kde jinde můžete mít elektronické peníze? – a také nebude problém vás ročně zkasírovat třeba o 10 procent vašich úspor.

Tím se dostáváme do světa, který si neumíme dobře představit, podobně jako si kdysi bankéři nedokázali představit peníze, jež by nebyly kryty zlatem. Ekonomika, v níž by nebyly bankovky, by byla dost jiná. A vůbec ne jen v tom, že neplatíme hotovostí. Jde spíš o to, že i jen teoretická možnost hotovostí platit vytváří velmi účinnou hráz proti škodlivým experimentům centrálních bank, jako jsou třeba hluboce záporné úroky.

Byl by to skok proti světu, kde se platilo občas kartou a občas hotově. Existovaly by v ní úplně nové transmisní mechanismy a nemovitostem by to otevřelo dveře k ještě většímu zdražení. Společnost by byla ještě víc rozdělena.

Dřív než v Evropě to bude zavedeno v Číně. Tam jsou dnes technologicky i totalitárně dál. V Číně však nepoužijí digitální státní měnu kvůli záporným úrokovým sazbám, ale kvůli dohledatelnosti všech plateb a dozoru státu nad obyvatelstvem. Tento dohled bude bez hotovosti dokonalý. Velký bratr uvidí všechny příjmy i výdaje. Jeho dozoru se nikdo nevyhne. A veřejnosti to bude „vysvětleno“ jako boj s neplacením daní a financováním terorismu.

Jsem přesvědčená, že to je jasné ohrožení demokracie. V Rakousku se proto mluví o tom, že by právo na hotovost mělo být zakotveno v ústavě. Jde o reakci na to, že ECB už připravuje dokumenty směřující k přechodu na takovou digitální měnu. U nás zatím samozřejmě skutek utek – u nás se tak maximálně řeší, že máme otevřenou jen jedinou putyku v zemi, a to tu na Vyšehradě. Že by někdo řešil v Ústavě fakt, že se v ECB tiše připravuje frontální útok na vaše peníze, to je v našem rybníčku sotva představitelné.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jak z covidu vytřískat popularitu

Představte si hypermoderní nemocnici postavenou za účelem boje s nebezpečnou nákazou. Každý prostor postavený s myšlenkou zabránit úniku viru. Všechno zařízení v nerezu.

Několik samostatných vzduchotechnických jednotek s výkonnými filtry, aby se virus nemohl šířit mezi různými prostorami nemocnice. Speciální obleky vyvinuté pro boj s nákazou; žádné podomácku šité hadříčky přes ústa. Hermeticky uzavíratelné dveře zabraňující vynesení viru vně betonový monolit nemocnice.

Zařízení i jeho materiálu za miliardy tleská sama americká armáda. Aby ne, když supernemocnice provozovaná armádou patří k nejmodernějším zařízením svého druhu v Evropě. Škoda, že má jednu drobnou vadu na kráse. Její zakonzervované vybavení a materiál za miliardy pomalu a v tichosti prochází… Vyčleněný personál nemá po většinu času co na práci. A pro Centrum biologické ochrany Těchonín – protože to je název onoho hypermoderního antivirového centra – se horko těžko hledá náplň.

Trochu to sice dře, ale aby to nevypadalo tak úplně trapně, alespoň se jako „uplatnění“ těchonínské nemocnice vymyslí výcvik pro vojenské lékaře a „karanténa“ pro vojáky vracející se z vojenských misí. Není sice tak docela jasné, proč by se vojáci sloužící kupříkladu v Afghánistánu měli vrátit nakažení jakousi ebolou nebo alespoň malárií, ale bude to vypadat dobře, když je na nějaký čas zavřeme do karantény v Těchoníně a budeme se tvářit, že supernemocnice má aspoň něco na práci.

Protože ale přeci vojenská těchonínská nemocnice nepojede na plný výkon, ještě to tak, odběry vojákům v „jako-karanténě“ přijede udělat zcela normální a řadový personál z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který si „nebezpečný biologický materiál“ zase odveze s sebou do Prahy. (Přeci ten nebezpečný a potenciálně zavirovaný materiál nenecháme v centru biologické ochrany, které by něco muselo dělat, že.) A tak miliardová investice dál chátrá, daleko od pražských kaváren a objektivů médií, zapomenutá v Orlických horách.

A pak přijde pro Těchonín pravé boží požehnání a šance, jak ospravedlnit svou miliardovou existenci. Zemí se začne šířit nebezpečná nákaza, o které média zprvu sveřepě tvrdí, že její smrtnost je dvouciferná (i když je již prokázán opak), a kvůli jejíž nebezpečnosti se vláda rozhodne paralyzovat celou ekonomiku, zavřít lidi do karantén, vyhlásit výjimečný stav (vlastně pardon, nově se tomu říká nouzový stav), vyhlásit zákaz nočního vycházení a uvrhnout zemi do nejhlubší recese, kterou kdy naměřila. Konečně se Těchonín může ukázat v celé své oslnivé hi-tech velkoleposti a předvést, jak jsme na boj s virem připraveni. Pokud by se snad nedostávalo personálu, stáhneme do Těchonína všechny lékaře z vojenských nemocnic či praporních obvazišť – a protože s vysokou pravděpodobností všichni z nich Těchonínem v rámci svého výcviku už prošli, budou tu jako doma.

Ale počkat, Těchonín je vlastně v Orlických horách, že? Není to trochu daleko od pražských kaváren a objektivů médií? Co když si nikdo nevšimne, jak to má vláda perfektně ošéfované?! To by tak hrálo!

Kdepak, musíme vymyslet něco akčnějšího. Něco, na co bude dokonale vidět. Co si budou moci novináři i kolemjdoucí dennodenně fotit. Něco, co budeme moci uvést mohutnou tiskovou konferencí a lesem kamer. Co takhle třeba provizorní polní nemocnice v Praze?

Pravda, i tohle má jakési mušky na kráse. Jednak těchonínská supernemocnice bude dál stát a její přístroje budou procházet… (Ale kdo z veřejnosti o její existenci vlastně ví a bude se ptát?)

Druhák polní nemocnice je… prostě polní nemocnice. Polní. V zabydlených pražských Letňanech. Nikoliv hi-tech antivirová ochrana. Plech. Plachty. (Ale kdo z veřejnosti, která běžně nosí plandající se roušku pod nosem v domnění, že to jest ochranou před šířením smrtelného viru, se bude ptát, zdali je oddělenými klimatizacemi a podtlakovými dveřmi zabezpečeno, že vir nebude z polní nemocnice vynesen do Prahy?)

A pak tu taky máme onu hypotézu, proč v některých italských městech zemřelo tolik lidí. Dnes už víme, že čím větší virová nálož, tím těžší průběh covidu-19. Logická hypotéza tedy zní: Čím víc lidí covidem infikovaných navezeme do jednoho společného nemocničního prostoru, tím víc se vzájemně infikují, tím víc jim roste virová nálož – a tím víc se jim zhoršuje průběh nemoci. A to je přesně to, co se stalo v některých italských městech: Mnoho infikovaných lidí navezených do velkých hal. A následné „nevysvětlitelné“ umírání… Není čistě náhodou obrovská ratejna letňanské polní nemocnice reklamou na italský scénář? (Ale kdo z veřejnosti tuhle hypotézu zná a bude se ptát, jak se v polní nemocnici podaří zabránit zvyšování virové nálože?)

Cožpak ale všechny tyhle mouchy a mušky jsou podstatné, když se vláda může blýsknout svou akčností? Podstatné je přeci jenom to, že při příležitosti otevření Letňan se může předvést sám Andrej Babiš, před objektivy mu bude hrát kompars šéf polní nemocnice se svou slušivou vojenskou uniformou a všemi podplukovnickými frčkami, to vypadá před kamerami náramně fotogenicky, cvak – cvak, ještě úsměv, a máme pár těch politických bodů zase v kapse.

Že se lidé na jaře skládali na ventilátory a šili svépomocí velmi-velmi provizorní antivirovou ochranu, zatímco antivirové hi-tech zařízení za miliardy je zakonzervováno a pomalu zastarává? Že navezení covid-pacientů do obrovské společné haly polní nemocnice je může dokonce poškodit, zatímco jejich vzájemná izolace v Těchoníně by jim naopak byla ku prospěchu? To je přeci ve světle toho báječného politického píárka zcela vedlejší.

Tento text byl napsán ve spolupráci s mjr. MUDr. Martinem Vavrušou, lékařem testujícím na COVID-19, disponujícím atestacemi z urgentní medicíny a chirurgie, účastníkem vojenských misí a obeznámeným z vlastní zkušenosti s CBO Těchonín. (O obvyklé nadávky se protentokrát solidárně podělíme – vřelé díky za ně předem.)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Opatření fungovat nebudou

Napadlo vás někdy, jak obrovská paralela je mezi naším přístupem ke covidu a k ekonomice? Ne? Tak vězte, že to není paralela čistě náhodná. Je to důsledek našeho – míněno civilizačního – přístupu k přírodním či „evolučním“ jevům.

Když bylo jaro a byla jsem otázána, co si myslím o českém „úspěchu“ s nízkým počtem nakažených covidem, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Země, které přijímají nejdrakoničtější regulace, mají také nejnižší počet nakažených, tedy nejmenší stupeň imunizace. A jak známo, pandemie chodí ve vlnách. Přijde tedy vlna druhá. A až přijde, ty země, které mají při první vlně nejmenší úmrtnost lidí, tedy nejmenší imunizaci, budou mít mnohem hlubší vlnu druhou. Což je přesně případ Česka.“

Aneb masovou nákazu je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených vlnách. A čím víc ji odkládáme, tím prudší pak bude její náraz a současně psychicky nižší odolnost lidí.

Když jsem byla v uplynulých letech tázána, co si myslím o evropsko-americkém „úspěchu“ s dlouhým hospodářským růstem a minimem hospodářských propadů, odpovídala jsem: „Není proč se radovat. Je v našem zájmu recesí projít co nejdřív. Země, které trpí nejhysteričtějším strachem z recese, kde vlády nejvíc ekonomiky zachraňují, mají také nejnižší počet padlých firem, tedy nejmenší stupeň narovnání nerovnováh. A jak známo, recese chodí ve vlnách. Přijde tedy recese další. A až přijde, ty země, které nechaly v minulosti zbankrotovat nejmíň firem, dovolily nejmenší nárůst nezaměstnanosti, mají vždy mnohem hlubší recesi příští.“

Aneb hospodářský pokles je možno nějaký čas odkládat, ale nakonec nás stejně dožene, protože chodí v přirozených cyklech. A čím víc jej odkládáme, tím prudší pak je náraz další recese a současně psychicky nižší odolnost lidí.

Na jaře mi namítali: Zvládáme to teď, zvládneme to při případné druhé vlně zase. Odpovídala jsem: „Lidé jsou schopni vydržet nepohodu jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které uvalí nejsilnější restrikce na jaře, se při vlně druhé dočkají největší rebelie občanů.“ Projděte se městem. Podívejte se na sociální sítě. Podívejte se na ministra zdravotnictví. Kolik lidí včetně těch, kdo restrikce uvalují, je stále dodržuje?

Smávali se: Už jsme přišli na to, jak recese odvrátit, prý že recese, chachá! Mýlili se. Lidé jsou schopni vydržet nikam nevedoucí agónii jen chvíli. Pak politický kapitál rapidně klesá. Země, které se nejusilovněji vyhýbají recesi, se při recesi příští dočkají největšího volání po levicovém, zeleném a neomarxistickém obratu. Což je přesně případ EU. A což je přesně ten způsob, jak jakoukoliv prosperitu dokonale zabít.

Ve Švédsku náraz pandemie neodsouvali. A dneska jejich život není paralyzován strachem a umírají míň.

V USA náraz ekonomické recese odsouvali ve srovnání s Evropou mnohem míň v roce 2008 i na jaře 2020. A dneska jejich život není paralyzován strachem z kolapsu jejich podnikání, ze ztráty práce, a jejich ekonomika už není v propadu.

Je to vlastně úplně jednoduché. Nebereme si poučení z historie. Když se lidstvu tisíckrát nepodařilo očurat přírodní zákony, zkoušíme po tisící prvé v domnění, že teď už víme jak na to. Že jsme chytřejší než evoluce. Že umíme evoluci a svobodný trh popřít, zregulovat život, a tím ho zlepšit. Neumíme. Nikdy to nebudeme umět. Ani za dalších sto let ne. Vždycky znovu se spálíme.

Tak je to totiž v ekonomice vždy: Když chladný ekonomický kalkul založený na touze být efektivní a dosahovat zisku nahradíme jakoukoli ideologií, vždy to z logiky věci vede ke zhoršení prosperity. A přesně to se v EU stalo.

Dneska už nemůže nikdo, kdo chce ochránit své peníze, spoléhat na stát. Buď by se musel spolehnout na domácí politiku, kde by se dočkal především spršky populismu. A cílem každého populismu je vždy vzít těm, kdo umějí vydělat, a dát těm, kteří umějí jen utratit. Populismus je tedy nepřítelem jakýchkoli úspor.

Anebo by se musel spolehnout na vyšší instanci, tedy politiku celé EU, a v tom případě by se zase dočkal vlny ideologie. Ideologie má ovšem také zcela jiné cíle, než ochranu soukromých peněz. Ideologie bere těm, kdo ideologii nepodporují, a dává těm, kteří ji podporují.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Koronakrize je jeden velký omyl

Svět se vykloubil z pantů. Politici se tváří, že natisknutím peněz lze vytvořit bohatství. Že braním peněz schopným a rozdáváním neschopným lze docílit spravedlnost. Že placením lidí za to, že nepracují, lze vytvořit hodnotu.

Lidé ztratili ponětí, co je příčina a co následek. Vytratilo se pochopení, že práce je zdroj a peníze a bohatství jsou důsledek.

Jednou z nejodpornějších demonstrací takového nepochopení jsou záporné úrokové sazby, kterými centrální banky předstírají „léčení“ korona-recese. Je to ale nic než jeden velký omyl; záměna příčiny a následku.

Recese je důsledek mnohých nerovnováh a chybných rozhodnutí politiků. Peníze jsou pak důsledkem lidské práce, které v recesi přirozeně ubývá. A úrokové sazby jsou cenou peněz. Protože ale ekonomové byli vystrnaděni z centrálních bank a nahrazeni politiky v trafikách, nezbyl nikdo, kdo by to na důležitých místech chápal.

A tak se mohlo přihodit, že politici podlehli dojmu, že recese je chybou kapitalismu, peníze jsou nástrojem k řízení mas a úrokové sazby jsou jen hračkou k plánování ceny úvěrů. A došli k závěru, že by se jim náramně líbilo, kdyby ceny úvěrů byly co nejmenší. Vlastně přímo záporné.

Jenomže vzhledem k tomu, že záporné úrokové sazby odporují zdravému selskému rozumu, etice i základům kapitalismu, v němž jsou úrokové sazby cenou peněz, ptá se mnoho lidí, jestli je vše v pořádku, když mají peníze zápornou cenu.

Peníze nebyly nikdy v historii levnější. Klasický ekonom nemůže říct, že je vše v pořádku. Klasický ekonom vidí problém v tom, že ani současný šéf americké centrální banky, ani šéfka evropské centrální banky nejsou ekonomové, ale jsou to právníci. Šéfka ECB Christine Lagardeová dokonce ani nikdy předtím v žádné bance nepracovala. To je absurdní. To by se v korporátní sféře nestalo. Regulace by neumožnila, aby se šéfem banky stal někdo, kdo v bance nikdy nepracoval a je bez zkušeností, podobně jako by jiná regulace neumožnila, aby autobus řídil člověk bez řidičského průkazu. A tady jde o centrální banky, které řídí a směřují celé obrovské ekonomiky!

Centrální banka je ale jiným typem instituce než banka soukromá. Na svou současnou pozici se Lagardeová nedostala díky odbornosti, ale díky politice. Jako neekonom je proto ochotna podepsat i věci, které by ekonom nikdy nepodepsal, protože jí nemohou dojít souvislosti. Vzdělání a praxe jsou zkrátka důležité. Jinými slovy, problém moderních centrálních bank je, že je nevedou bankéři s perfektními znalostmi monetární teorie, ale politici.

Vidíme to i u nás. Když centrální bankéř opustí funkci, neodchází do soukromé sféry na srovnatelnou pozici, jakou měl v centrální bance. Nestává se z něj ředitel komerční banky, ale často je z něj de facto poradce pro výklad regulace centrální banky. Trh si necení centrálního bankéře jako měnového experta a manažera, ale jako člověka, který má konexe.

A tak se mohlo přihodit, že ačkoli dokonce i sám MMF v roce 2019 očekával nejslabší růst planety od krize v roce 2009, úrokové sazby ECB byly rekordně záporné coby výraz bezprecedentně velké snahy vybudit hospodářský růst. To je přeci úplně popletené: Čím víc se centrální banka snažila povzbudit růst a čím zápornější úroky kvůli tomu měla, tím pomaleji ekonomika rostla, neboli tím méně to fungovalo – a přesto nikoho v centrální bance ani nenapadlo, že něco dělají špatně, a zkoušeli to dál, jen houšť a větší kapky!

A jak to v roce 2020 dopadlo a jak se to celé zhroutilo jako domek z karet, dnes víme všichni. (Ale dalo se to zase dobře hodit na pandemii.)

Záporné úroky jsou dnes ve světě všeobecně přijímány nikoli proto, že by dávaly smysl, ale proto, že je schvalují lidé, kteří jim nerozumí nebo mají vlastní politické cíle. Dokud se aktuální liberálně-levicová politická vlna nepřežene, záporných úroků se nezbavíme.

Neboli účty v bankách budou ztrátové. Penzijní fondy budou ztrátové. A konkurenceschopnost celé Evropy půjde do kopru.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vláda nás vrhá do chudoby pod záminkou covidu

Prý už další lockdown ekonomiky nebude. Prý první stupně škol uzavřeny nebudou.

Takže tu máme skoro-lockdown. Základní školy jsou zavřeny.

Než oschne inkoust na posledním vládním dokumentu, bude tu úplný lockdown.

Prý to všechno vláda diktuje proto, aby zabránila kolapsu zdravotnictví. Takže nadiktovala zavření základních škol, aby zdravotní sestry a lékařky místo toho, aby pracovaly v nemocnicích, dřepěly doma se svými školou povinnými dětmi, rýpaly se nudou v nose, pobíraly ošetřovné za to, že nepracují, a nechávaly kolabovat zdravotnictví, které by bez uzavření škol nekolabovalo, protože statisticky nemá ani tolik pacientů, jako mělo při epidemii chřipky v roce 2015.

A protože všichni tolik trpíme – ale nikoliv covidem, nýbrž diletantstvím těch, kdo se vzhlédli v nově získané moci a hodlají z toho vyždímat maximum, i kdyby ekonomika a společnost měla na jejich péči zdechnout – musíme se dle vládní představy řádně zadlužit. Prý čím víc se zadlužíme, tím zdravější ekonomiku budeme mít.

Takže řekneme lidem, že dluhem léčíme covid. Třeba si při troše štěstí ani nevšimnou, že ve skutečnosti léčíme kulový, že kam vláda šlápne, tam sto let tráva neroste, a že covid je jen záminkou, nic než záminkou, pro gigantický dluh sloužící k nákupu volebních hlasů.

Ale hlavně nesmíme nikomu veřejně přiznat, že:

  • Veřejný dluh zabírá prostor pro soukromé investice, proto snižuje prostor pro budoucí hospodářský růst.
  • Veřejný dluh vede ke zvyšování nákladů na obsluhu veřejného dluhu – tedy snižuje prostor pro budoucí růst.
  • Veřejný dluh zvyšuje motivaci pro (stále méně nezávislou) centrální banku k nastolení extrémně nízkých či záporných úrokových sazeb – tedy nemorálně protěžuje dlužníky nad věřiteli.

Naproti tomu:

  • Škrty nechávají víc peněz soukromému sektoru na úkor veřejného – tedy zvětšují prostor pro hospodářský růst.
  • Škrty snižují přerozdělování, jehož podstatou je schopným brát a neschopným dávat – tedy zvětšují prostor pro růst.
  • Škrty zvětšují motivaci soukromého sektoru podnikat a pracovat – tedy vytvářejí prostor pro růst.
  • A škrty ponechávají plody práce schopným – tedy jsou vysoce morální.

Veskrze nemorální a ekonomickému životu ubližující veřejný dluh ještě nikdy žádnou ekonomiku na nohy nepostavil – to jen některé ekonomiky se dokázaly na nohy postavit dluhu navzdory.

Pro dluh není důvod. Právě naopak. Tenhle zbytečný dluh jen soukromý sektor likviduje. Oslabuje budoucí generace, protože po mnoho let a nejspíš desetiletí budou občané ČR zatíženi vyššími než nutnými daněmi, aby z nich spláceli dnes vyseknutý a zbytečný dluh. Dnes jsme se zadlužili na úkor budoucí prosperity.

Bohužel se nedá říct ani to, že by dluh „zachraňoval“ současný hospodářský růst. Ekonomika je v nejhlubší recesi za dobu existence ČR, a tuto recesi jsme si vyrobili zbytečně a uměle. A dluh recesi neodbourává, naopak jen agónii prodlužuje.

Konkrétní příklad? Za „normálnějších“ okolností by při recesi prudce vzrostla nezaměstnanost, bankrotovaly by slabé a historicky přežité firmy. Uvolněné pracovní síly by se přelily do nově vznikajících startupů. Nic takového se ale neděje, protože vládní dotace platí na dluh pracovní sílu za to, aby seděla doma a nepracovala. Nové firmy nemohou vnikat, protože jim chybí lidé. Ano, je to kuriózní, ale dnes v recesi není možné sehnat zaměstnance!

Ovšem nenechme si naivně namluvit, že pokud se zadlužovat nebudeme, pokud naopak provedeme žádoucí a potřebné škrty veřejných výdajů a vyhazování peněz, dostane nás to z krize. Nedostane. Krize má mnohem hlubší příčiny. Škrty jsou pouze nutnou, nikoli však postačující podmínkou pro ozdravení. Ta pravá příčina dlouhodobé neefektivnosti ekonomiky má název epidemie kolektivistického myšlení.

Tento text cituje pasáže, které napsala M. Šichtařová pro knihu autorek Lipovská & Bobošíková: Aby bylo jasno, aneb vrátí se Marx a Lenin? (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Čeká Česko dluhová krize?

Pro letošek byl schválen rozpočet s deficitem 40 mld. korun – a dnes plán počítá se schodek 500 mld. Před pár dny Ministerstvo financí předložilo rozpočet na rok 2021. Podle něj budeme hospodařit se schodkem 320 mld. korun.

Posuzováno podle toho, že v minulých letech se schodky rozpočtu pohybovaly v řádech desítek miliard a najednou jsme ve stovkách miliard, vypadá to, jako by se náš stát chystal na třetí světovou. Jenomže – ministerstvo současně jedním dechem tvrdí, že pro příští rok počítá údajně s tím, že česká ekonomika už poroste (a nechme stranou, jestli se mýlí či ne).

Sekyra rozpočtu v řádech stovek miliard není ospravedlnitelná nikdy. Ale pokud stát plánuje sekyru v řádech stovek miliard a současně s tím tvrdí, že prý ekonomika poroste, je to zvrhlost.

A víte, co je na tom nejděsivější? Nemohu se rozhodnout, jestli je to vědomá ignorance faktu, že to zemi a jejím obyvatelům vysloveně škodí, anebo je to tak nebetyčná hloupost a neznalost ekonomických zákonitostí. Ať už jsou politici nevzdělaní, anebo jsou to takoví psychopaté, že jsou jim ničivé důsledky jejich jednání jedno, obojí je dost hrozivé zjištění.

Člověk by řekl, že poté, co Evropa zažila dluhovou krizi, si už každý politik dá pozor, aby nevstoupil znovu do téže řeky. Ale ne. Protože nepochopili vztah příčiny a následku, začali krize „léčit“ tím, co je vyvolalo. Otravu léčili jedem, který otravu způsobil. Z krizí vzniklých předlužením se pokoušeli dostat zvýšením vládních výdajů, tedy větším zadlužením. A pak se divili, že krize v roce 2008 byla největší za sto let. A následně v roce 2020 se diví, že dnešní krize je ještě větší než ta předešlá. Léčí ji další otravou: Ještě větším dluhem než dosud, který ještě víc konzervuje v ekonomice vše neefektivní. Místo toho, aby nechali přežité podniky zkrachovat a dovolili, aby vznikly nové technologické startupy, přišli s kurzarbeity, které platí zaměstnance bez práce, udržují při životě přežité podniky, a pracovní síla pak chybí tam, kde by mohly vzniknout nové firmy – ale nevznikají. Za deset let se politici budou divit znovu.

Když vznikala EU, politici i ekonomové věřili, že jednotlivé země EU se kvůli hranicím otevřeným pro obchod, kapitál i pracovní sílu navzájem sblíží. A že tedy také z pohledu věřitelů budou jednotlivé země navzájem zaměnitelné a stejně bonitní. Neboli že budeme-li coby věřitel půjčovat té které vládě, vyjde to vždy nastejno a budeme dostávat stejný úrok. Tolik k pěkné teorii, která nefungovala.

Praxe ukázala, že finanční disciplinovanost jednotlivých zemí se zásadně lišila. Pravděpodobnost nesplacení dluhů byla tedy u jednotlivých zemí také naprosto odlišná. Spekulanti například přestávali věřit, že zadlužení Italové půjčené peníze vrátí. To se začalo zrcadlit ve výnosech jejich státních dluhopisů. Logicky podstupuju-li větší risk, chci za takový risk větší odměnu. Neboli půjčuju-li někomu, u koho je vyšší pravděpodobnost, že mou půjčku nesplatí, chci za to jako bolestné zaplatit pořádný úrok.

Aby to Itálie vůbec ustála, musela dokonce do hry vstoupit Evropská centrální banka (ECB). Začala uměle vykupovat italské státní dluhopisy a vytvářet tak po nich falešnou poptávku. Tedy umělou poptávku po něčem, co skuteční investoři za danou cenu nechtěli. Je sice pravda, že vždy v minulosti centrální banky držely nějaké italské státní dluhopisy. Jenomže obvykle to bylo kolem 5 % jejich nominální hodnoty. V roce 2018 se ale podle dat agentury Bloomberg prvně od zavedení eura přiblížily centrální banky už 20 %.

ECB je tak nyní asi největším věřitelem Itálie. Žádná jiná instituce na světě, právnická ani fyzická osoba, nedrží italských dluhopisů víc. To není normální. Ještě by to šlo pochopit, kdyby italské dluhopisy držely zahraniční centrální banky v rámci devizových rezerv. Pokud je ale drží vlastní centrální banka, pak jejím jediným motivem je jen držet vládu nad vodou, aby nezbankrotovala.

To dokazuje, že dluhová krize eurozóny stále nebyla vyřešena dokonce ani před rokem 2020. A to rok 2020 přinesl další drastické navýšení dluhů a dokonce i v dosud celkem disciplinovaných zemích, jako třeba Česká republika! Kdyby dluhová krize eurozóny vyřešena byla, byly by si výnosy státních dluhopisů jednotlivých zemí velmi podobné jako v letech před rokem 2008.

To je velmi zásadní zjištění. Zkrátka eurozóna stále nefunguje tak, jak předpokládala teorie. Problém s předlužením jen zamaskovaly biliony eur uvolněných centrální bankou do oběhu a záporné úrokové sazby.

Jestliže ovšem dluhová krize není vyřešena, musí se dříve či později vrátit jako bumerang. Kdo to zaplatí? My – z našich úspor v penzijních podílových fondech, na daních, na záporných úrocích v bankách i na nedostupném, předraženém bydlení. A které země dluhovou krizi odskáčou nejhůř? Ty, které samy budou mít největší dluh. Už na něm usilovně pracujeme.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Americké volby: Blbý a blbější se perou

Zdánlivý hlad po levných penězích vedl v posledních letech k oprášení tzv. moderní měnové teorie. Ta navzdory svému označení „moderní“ existuje již desítky let, ale hlavním proudem ekonomie byla vždy z dobrých důvodů přehlížena jako fantaskní.

Na rozdíl od „staré“ či „klasické“ měnové teorie vychází moderní teorie z toho, že stát, který si půjčuje ve vlastní měně a současně je dostatečně velkou ekonomikou typu USA či Británie, nemůže zbankrotovat, protože si vždy vytiskne tolik peněz, kolik bude potřebovat. Stát podle teorie nemá získávat peníze z daní, ale z tisku peněz. Tím prý bude stále dostávat ekonomiku do bodu plné zaměstnanosti. Prostě vychází se z předpokladu, že stát má zákonný monopol na peníze.

Teorie vychází z toho, že daně jsou nutné vlastně „jen“ k tomu, aby obyvatelstvo poptávalo vládní měnu. Autoři evidentně chápou, že taková měna, která je tištěna jak na běžícím pásu bez dostatečného krytí, nebude populární. A tak donutíme obyvatelstvo k tomu, aby používalo tuto měnu a nepřešlo třeba na švýcarské franky právě tím, že po něm budeme chtít placení daní.

Tato podivná teorie vychází také z toho, že vytištěné peníze budou mít nulové úrokové sazby. Teorie sice připouští inflaci, ale strach z hyperinflace odmítá. Dál teorie také vychází z práva na práci. Stát v ní vystupuje jako poslední možný zaměstnavatel. Zjednodušeně řečeno, když uchazeč nedostane nikde práci, u státu ji dostane vždy.

Tolik tedy zběsilost zvaná moderní měnová teorie ve zkratce.

Dá se to říci i tak, že (zejména) Američané s moderní měnovou teorií objevují to, co východní Evropa už dávno zažila coby důsledek ruské bolševické revoluce a definitivně zavrhla jako nefunkční paskvil v roce 1989.

Předpokládám, že po přečtení těchto řádků si řeknete, že to je naprostý nesmysl a že nechápete, proč o něčem takovém mluvit. Nu – tak vězte, že tato teorie se stala v roce 2019 velmi populární a začali se na ni odkazovat mnozí politici po celém světě. Tato teorie totiž „odpovídá“ na problémy současného světa. Nabízí levici údajné řešení. A po tom, co přinesl rok 2020, se zdá pravděpodobné, že v dalších letech s ní bude koketovat politiků pořád víc.

A co je horší – také podle této fantaskní teorie začínají politici skutečně jednat. Už koncem roku 2018 byl v Americe představen plán nazvaný Zelený nový úděl (Green New Deal). Nejvíc ho prosazovala mladá hvězda amerických demokratů Alexandria Ocasio-Cortezová (označovaná často jen zkratkou AOC), o níž mnozí její fanoušci mluvili jako o budoucí prezidentce USA. Plán počítal s ohromnými investicemi, díky nimž údajně americká ekonomika opustí fosilní paliva a dramaticky sníží emise. A samozřejmě vycházel z moderní měnové teorie.

Pro ekonomy není zdaleka tak zajímavé, jak plán údajně sníží teplotu planety (nechme stranou, že z toho nevěřím jedinému slovu), ale kde na to chce vzít, protože tento pokus by byl samozřejmě extrémně drahý. Jakmile dostala AOC tuto otázku, přešla ihned v protiútok s tím, že Američané museli vynaložit biliony dolarů na zbytečné válčení a na daňové škrty pro bohaté, takže náklady na Zelený nový úděl už jsou proti tomu jako nic.

Pikantní na tom je, že když se ve stejné době dělal průzkum mezi předními americkými ekonomy, ani jeden z nich nepovažoval základy teorie za správné. A já dodávám, že ji považuju za extrémně nebezpečný paskvil, který by v krátké době přivedl každou zemi do rozvratu podobného tomu, jaký zažila kolem roku 2018 třeba Venezuela.

Co je to ale proti tomu, že teorii zastávají klíčoví lidé amerických demokratů a podporují ji už i někteří z jejich poradců? Co je to proti tomu, že zvítězí-li v amerických prezidentských volbách Joe Biden, Amerika tuhle medicínu nejspíš alespoň z menší části okusí?

No jo, ale je ekonomická medicína Bidenova rivala Trumpa vyznávajícího obchodního války o mnoho lepší?

Pámbu chraň Ameriku a s ní nás všechny. Protože touhle extremistickou levicovou ekonomickou utopií už se infikoval i Brusel. Evropská komise začala koketovat s hospodářskou politikou motivovanou nikoli ekonomickou efektivností, nýbrž rádoby zelenou agendou, již v roce 2019, tedy před krizí. A teď, jen co Brusel trochu přešla covidová horečka, zachvátila ho druhá vlna horečky zelené a „moderně-monetární“.

Celý eurový monetární systém, ve kterém od letoška eurozóna jede, je jen chimérou. Evropská centrální banka pumpuje do oběhu stále další peníze, aby mohla financovat stále rostoucí veřejný dluh, a přitom vytisknuté peníze kryje právě tímto veřejným dluhem, který vykupuje. Dluh je financován penězi, které jsou kryté dluhem. Typická pyramidová hra.

Tak co, holenkové, kdo si vsadí na euro?

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vítejte v covidovém RVHP

Výraz oxymóron či protimluv označuje něco, co nedává logický smysl: suchý déšť, částečné těhotenství, sladká sůl, horký mráz.

Ještě donedávna mezi takové protimluvy patřily i záporné úrokové sazby nebo záporná cena peněz. Peníze v neprůstřelné logice klasického ekonoma nemohou mít zápornou hodnotu. Většina lidí pracuje proto, aby si prací vydělala peníze, za které si chce něco koupit.

Pokud jsou úroky jako cena peněz záporné, pak to znamená, že peníze mají zápornou hodnotu. Mají-li peníze zápornou hodnotu, znamená to, že práce má zápornou hodnotu. Má-li práce zápornou hodnotu, pak se nevyplatí pracovat. Nevyplatí-li se pracovat a nevyplatí-li se mít peníze, pak to znamená, že se nevyplatí si za tyhle peníze něco kupovat… neboli nevyplatí se kupovat si nezbytné věci potřebné k přežití? Podivné úvahy, že? Dostaneme se pak k tomu, že život snad má zápornou hodnotu…?

Jak by mohl! Ale v pokroucené logice centrálních bankéřů, v jejichž myšlení je možné, aby peníze měly zápornou hodnotu, to patrně možné je.

Vzpomeňme slov bývalého guvernéra americké centrální banky Alana Greenspana: „Pro výnosy amerických dluhopisů neexistuje žádná bariéra… Nula neznamená nic víc než jen číslo.“ Jak v dnešní době pravdivé! A důvodem je monetární politika Evropské centrální banky, která je zase motivována především snahou vyřešit dluhovou krizi a podržet v eurozóně jižní státy.

Kdyby tedy země nebyly sdruženy v eurozóně, nepomáhala by jim hromadně Evropská centrální banka, tudíž bychom v zemích jako Německo nečelili záporným úrokovým sazbám. A kdyby nebyly úroky tak nízké u sousedů, vypadala by jinak i situace u nás.

V poslední době říkám, že není do čeho investovat. Akcie i dluhopisy jsou drahé a v globální ekonomice panují značná rizika a nejistoty. Pokud pak porovnáme rizika a výnosy, nevidíme mnoho zajímavých investic.

A zdá se, že podobně to vidí více lidí. „Potěšilo“ mě, když jsem se dočetla, co píše médii opěvovaný Warren Buffett svým akcionářům: „Doufáme, že v nadcházejících letech přesuneme velkou část naší nadbytečné likvidity do podniků, které bude Berkshire trvale vlastnit.“ Jinými slovy, i podle Buffetta je vše drahé, a proto bude raději velebit to, co už má.

Svět se vskutku (nejen) po finanční stránce zbláznil. V USA měli až do začátku roku 2020 nejdelší konjunkturu v historii a mysleli si, že díky státním zásahům a sociálnímu inženýrství bude konjunktura ještě dlouho pokračovat a snad nikdy nepřijde recese. A pak byli náramně překvapeni, že recese, která přišla, byla obrovská. (Tak se alespoň řeklo, že za ni může pandemie, ačkoli ta ji jen trochu urychlila.)

V Evropě na počátku roku 2020, ještě před rozšířením pandemie, už v některých ekonomikách recese byla, a přesto nás představitelé eurozóny i EU přesvědčovali, že Evropě recese nehrozí, jen takové docela maličké dočasné zpomalení. Do toho jsme na počátku roku 2020 mohli pozorovat rekordně nízkou nezaměstnanost v USA, v Německu i v ČR, což je vždy poslední fáze konjunktury. A skoro nikdo se nevzrušoval a blížící se tsunami neviděl.

Ceny nemovitostí jsou v roce 2020 rekordní a cena peněz nebyla v dějinách lidstva nikdy nižší, protože výrazně záporné úrokové sazby jsou výmyslem stávající garnitury. Svět není normální. Na mnoha frontách čelíme nepřirozeným nerovnováhám. Má v tomto prostředí ještě smysl spořit a investovat?

Lidé jsou z toho často velmi frustrovaní. Přesněji řečeno – nejen z toho, že se prudce zvýšila rizika pro jejich osobní finance, pro jejich zaměstnání, pro jejich podnikání. Ale i obecně jsou stresováni covidovou hysterií. Prof. Höschl pro časopis Reflex tento týden uvádí, kolikanásobně se od počátku roku zvýšily různé druhy psychických poruch. Příčiny jsou zjevně v kombinaci všech výše uvedených faktorů. A tak je naprosto logické položit si otázku: Kdo za to může, že jsou lidé vystaveni takovému stresu? A protože jsem ekonom, pak se musím ptát: Kdo za to může, že ekonomika a úspory dostávají takový zásah?

Porovnali jsme s mými kolegy statistiky za několik měsíců, z různých oblastí ekonomiky a z různých zemí. A závěry mají poměrně trpkou pachuť. Na základě dat totiž můžeme konstatovat:

  1. Čím tvrdší epidemiologická opatření stát přijal na počátku roku, tím vyšší byly ekonomické ztráty na počátku roku.
  2. Čím tvrdší epidemiologická opatření stát přijal na počátku roku, tím vzniklo ve společnosti nižší promoření a imunizace.
  3. Čím byla nižší imunizace společnosti na začátku roku, tím silnější musí být (a taky je) druhá vlna nákazy.
  4. Čím silnější je druhá vlna nákazy, tím větší je následná spontánní uzávěrka ekonomiky (nemocní lidé prostě nepracují).
  5. A čím vyšší je dnes spontánní uzávěrka ekonomiky, tím větší jsou a budou ekonomické ztráty při druhé vlně.

Neboli když těchto pět bodů spojíme dohromady – a to je vážně libové zjištění – čím vyšší ekonomické ztráty stát na počátku způsobil svou administrativní regulací, tím vyšší spontánní ztráty zažijeme nyní při druhé vlně.

Čím víc – tím víc. Čím víc se do ekonomiky šťourá – tím hůř se všichni vespolek máme. Ano, skutečně se nacházíme v historicky unikátní době. Před rokem 1989 jsme zažili lecjaké ekonomické šílenosti, ale například ještě nikdy lidstvo nemělo zkušenost se zápornými úroky. Výraz záporné úroky byl dokonce považován za protimluv asi jako záporný čas. Vítejte v RVHP 2.0.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.