Vítejte v centrálně řízené ekonomice

Vládám celého světa vznikl nový cíl, který dosud neměly. V rámci hospodářské politiky už nebudou bojovat hlavně za nízkou nezaměstnanost, ale také… za růst cen akcií!

Nějak se vám to nezdá? Tak považte, že zatímco dříve byly akcie jen záležitostí hrstky nejbohatších lidí, dnes jsou skrze penzijní fondy, do kterých jsou nahnány masy, záležitostí skoro všech.

Akcie jsou vedle hypotéky novým motorem konzumní ekonomiky. Propadem akcií se motor ekonomiky zadře, lidé přijdou o úspory v penzijních i jiných fondech, začnou víc šetřit a zaměstnavatelé propouštět. To si žádný politik nemůže dovolit. Čím déle bude zvrácená politika centrálních bank tisknoucích peníze pokračovat, tím to bude horší.

Málo lidí to ví, ale akcie začaly být důležité pro ovlivňování voličů v březnu 1988. Tehdy byla světová ekonomika ještě otřesená propadem akcií, který proběhl v říjnu 1987. Mluvilo se o Černém pondělí. Americký prezident Ronald Reagan tehdy hledal cestu, jak pomoct akciovým trhům, a vytvořil pracovní skupinu, které se dodnes říká “Plunge Protection team” (tedy něco jako „tým bránící propadu finančních trhů“).

O týmu se toho moc neví. Nedělá žádné veřejné záznamy z jednání. A tam, kde nejsou veřejné informace a jde o opravdu hodně peněz, tam je taky hodně spekulací. Jsou to takoví moderní zednáři finančních trhů. Jedna z mála veřejných informací je, že tým vedou americký ministr financí, šéf komise pro cenné papíry a šéf centrální banky.

Centrální banky jsou sice dneska oficiálně nezávislé na politice, realita je ovšem zcela jiná. Centrální banky opustily svůj prvotní cíl, kterým kdysi byla cenová stabilita a tedy nízká inflace. Nyní už otevřeně bojují za hospodářský růst a za akciové trhy. Někde to mají dané zákonem, někde to dělají z vlastní iniciativy, aby se zalíbily těm, kteří centrální bankéře jmenují do funkcí.

Ke změně došlo zhruba v době pádu Berlínské zdi a rozpadu bipolárního světa. Po celém světě do té doby řídili centrální banky přední ekonomové specializující se na bankovnictví a měnovou politiku.

Zhruba před třiceti lety ovšem dochází zprvu k nenápadné změně. Centrální banky začínají vést ekonomové, kteří už nejsou nejlepší pro povolání centrálního bankéře, ale jsou kamarádi politiků, kteří je do vedení bank nominují. Guvernéry centrálních bank tak už nejsou nejlepší ekonomové, ale stále jsou to dost dobří ekonomové.

To trvalo nějaký čas. Kvalita centrálních bankéřů jako expertů ale postupně klesala, aby se jednoho dne začal objevovat názor, že měnová politika není žádná věda a vlastně ji ani nemusí dělat ekonom. A vlastně to ani nemusí být kamarád politika – může to přeci rovnou být politik.

A tak se na post šéfky Evropské centrální banky (ECB) dostává Christine Lagardeová, která nikdy systematicky nestudovala ekonomii a nikdy nepracovala v bance. Její jedinou relevantní kvalifikací je, že byla francouzskou ministryní financí a následně šéfkou MMF. Díky tomu se najednou stala prezidentkou ECB. Dnes drží prst na tepu evropské ekonomiky a přitom kvůli tomu, že nemá ucelené základy ekonomie, nechápe ani dopady toho, co jí její poradci radí. Je ochotna podepsat i to, co by skutečný ekonom nikdy nepodepsal.

Už dokonce i velmi neutrální tisková agentura, jako je Reuters, otevřeně píše, že se pod vedením Christine Lagardeové ECB mění a místo ekonomických témat akcentuje témata společenská, jako je klimatická změna či genderová rovnost. Z apolitické, odborné ekonomické instituce se ECB stává institucí ryze politickou a vnucuje svou politickou agendu národním centrálním bankám, čímž ji šíří napříč kontinentem. Lagardeová je první člověk ve vedení ECB bez znalosti ekonomie, a její priority jsou proto jiné. Je to politik a byrokrat.

Lagardeová říká, že banka se prý musí změnit s tím, jak se změnila doba. Patrně se domnívá, že se změnou politiky se mění i ekonomie jako věda. Mění se se změnou politiky i fyzika či matematika? Ne? Tak proč by se měla měnit ekonomie jako věda? Jak si někdo s tak sulcovitými znalostmi monetární ekonomie může dovolit vyslovit tak kategorické soudy o pregnantní vědě? A ano, ekonomie kdysi byla pregnantní vědou – dnes převažující názor, že je to věda kecací a měkká, vám vnutili právě neekonomové jako Lagardeová, kteří o ní v realitě nic nevědí.

Proto ta zelená témata v měnové politice, která byla ještě před pár lety asi tak představitelná jako diskuse na půdě centrální banky o novém albu Gojira nebo silikonech Kylie Jenner. Mnozí zelení členové Evropského parlamentu si ale v chování Lagardové lebedí a plně ji podporují. Také samozřejmě nerozumí ekonomii.

Chování ECB je dnes na samé hraně zákona a už daleko za duchem zákona. Lépe řečeno – zákon nikdy s takovým chováním nepočítal. Současná měnová politika je zoufale zpolitizovaná. A tento trend politizace centrálních bank vidíme po celém světě. Proto i centrální banky mají růst akcií jako nový, zákonem nevyřčený cíl. Vliv centrální banky na ekonomiku je přitom nesrovnatelně větší než vliv vlády. A tak časem hrozí náramný průšvih. Kvůli centrálním bankám se tedy burzy zcela utrhly od fundamentů. Jen voliči to zatím nepochopili.

Tím, že se z růstu akcií stala „tajná“, veřejně nevyslovovaná politika, nevyslovovaná dokonce ani v samotné centrální bance, spíš jen mezi řádky tušená, odtrhly se burzy od makroekonomických fundamentů. To je z ekonomického pohledu šílené, nezdravé a dlouhodobě neudržitelné.

Tohle už dávno není kapitalismus. Tohle je už spíš variace na centrálně řízenou ekonomiku. Zkušenost ukazuje, že zatím nejdéle „fungovala“, tedy lépe řečeno živořila, v Sovětském svazu, a to zhruba 70 let. Jak dlouho to asi čeká dnešní Evropu?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsme o století zpět, lidstvo se nepoučilo

V historii vždy byla hospodářská politika intenzívně provázána se zájmy významných finančních skupin. Ty lobbysticky ovlivňovaly politiku a hospodářskou politiku tak, aby šla na ruku zájmům předních byznysmenů.

Nejinak je tomu i dnes. Tento vztah byl ovšem vždy dvousměrný. Jakmile si finanční skupiny vylobbovaly nějaký typ hospodářské politiky, došlo k ekonomickému ovlivnění mas lidí – ať už skrze míru nezaměstnanosti, inflaci, válku a podobně. To následně utvářelo společenskou náladu a poptávku po nějakém jiném typu politiky.

Ukažme si to na jednoduchém a notoricky známém příkladu. Během první světové války potřebovaly USA financovat své předpokládané budoucí válečné výdaje navýšením státního dluhu. To by však bylo pro USA s tehdejší „tvrdou“ měnou a danými úrokovými sazbami příliš drahé. A tak už v předtuše budoucího dluhového financování byla na konci roku 1913 založena instituce Fed – americká centrální banka.

O založení Fedu se tehdy silně zasazovaly některé konkrétní finanční skupiny, v jejich zájmu byl válečný obchod (například, ale nejen, se zbraněmi) a které tedy stály o vstup USA do války. Také čelní místa vedení Fedu byla obsazena zástupci těchto finančních skupin. Fed usiloval o inflaci nejen během válečných let hned po svém vzniku, ale i po skoro celá dvacátá léta.

Fed centralizoval bankovní rezervy a umožnil inflaci, která „změkčila“ dolar a zlevňovala americkému státu úvěrování. Už tehdy došlo v malém objemu k tisku peněz – Fed vydal takzvané „směnky zahraničního obchodu“, dnes by se řeklo něco jako státní pokladniční poukázky, a ty fungovaly částečně k monetizaci dluhu. (Správně si všímáte, že o zvýšení inflace se aktuálně v roce 2021 snaží opět nejen Fed, ale také Evropská centrální banka (ECB) – a opět je hlavním důvodem zlevnění dluhového financování státu.)

Peněžní expanze, kterou prováděl Fed od roku 1914 do roku 1929, navodila obrovský boom cen cenných papírů – akcií i dluhopisů. Kanálů tohoto nafouknutí cen v důsledku měnové expanze bylo víc. Zaprvé pumpovní peněz do oběhu peníze zlevňovalo, bylo proto snadné, respektive levné, nakupovat cenné papíry na úvěr. (Totéž se děje zhruba od roku 2001 dodnes.)

Zadruhé snadné úvěrování firem i podhodnocení dolaru dodaly umělou vzpruhu americkému průmyslu i bankovnictví. Masy tak snadno podlehly dojmu, že ceny akcií jsou správně nastavené, protože americké korporace mají před sebou zářnou budoucnost. (Také se totéž děje dnes.)

Dojem normality a dojem toho, že tisk peněz není nebezpečný, byl podporován i tím, že ve 20. letech 20. století řada zemí zažívala konjunkturu, protože po první světové válce se masy vrátily k větší spotřebě, a tím vzrostlo HDP. Spotřeba však byla zprvu opatrná a hodně se propisovala jen do cen cenných papírů (stejně jako dnes), takže i inflace se dlouho zdála pod kontrolou (jako dnes).

A konečně fenoménem dvacátých let bylo i to, že na trhu cenných papírů začali v rostoucí míře investovat i drobní, nevzdělaní investoři, kteří nechápali příčiny růstu cen cenných papírů. (To připomíná nejen dnešní akciové trhy, ale také zapojování důchodců do penzijních fondů a poptávku po altcoinech.)

Zkrátka krize z roku 1929 je daleko od toho, aby mohla být považována za selhání neregulovaného kapitalismu. V realitě hlavně ilustruje nebezpečí vládních intervencí do ekonomiky. Ekonomický kolaps přišel jako nutná korekce umělého růstu navozeného expanzívní monetární politikou centrální banky. Následné vládní zásahy po roce 1929, které se snažily krizi „léčit“, ve skutečnosti situaci ještě víc zhoršovaly. (Zářný příklad takových nekompetentních zásahů jsme viděli v roce 2020 během koronakrize, kdy státní intervence ekonomiku ještě víc vychylovaly z rovnováhy, a tedy situaci ještě zhoršovaly.)

Po prvotním zhroucení cen v roce 1929 burzy cenných papírů padaly dál a finanční krize se rychle přetavila do hospodářské krize. Ta následně oběhla celý svět a stala se nejhlubší světovou hospodářskou krizí až do roku 2008. Tváří v tvář růstu nezaměstnanosti si mnoho lidí začalo myslet, že kapitalismus skončil, že na vině je demokracie a že je nutno změnit společenský řád. Důsledkem byl nástup fašistů a komunistů v některých zemích. (I to můžeme pozorovat dnes. Stačí se mrknout na politické složení Evropského parlamentu, vyvlastňování bytů v Berlíně, či odpudivou vlnu nenávistných komentářů po smrti Petra Kellnera.)

Chybné řešení nerovnováh v některých zemích trvalo i po Velké depresi a typickým příkladem se stalo Německo 30. let. To nepochopilo, anebo pochopilo, ale populisticky nedbalo, že krize v roce 1929 se zrodila z tisku peněz, a tak své předlužení způsobené povinností platit reparace z 1. světové války „řešilo“ dalším vystupňováním tisku peněz a vyvoláním hyperinflace. Ta je dnes historiky považována za jednoznačně spojenou s nástupem Hitlera a vyprovokováním 2. světové války.

Sotva se z toho vylžeme, historie se zkrátka opakuje: Krize roku 2008 souvisela s tlakem na enormně nízké úrokové sazby, které vedly k nafouknutí cen cenných papírů a k nezdravé situaci na trhu zejména amerických hypoték. Hloubka krize 2008-2009 vyvolala společenskou poptávku po levicových řešeních a opět se objevily názory, že krize byla známkou selhávání kapitalismu. V realitě byla důsledkem státních zásahů do ekonomiky, které nesmyslně a kontraproduktivně snížily úrokové sazby a umožnily tak naakumulování paralelních nerovnováh v ekonomice. Jenomže dneska to státy buď natvrdle nechápou, anebo populisticky nedbají. A „řeší“ od té doby přetrvávající ekonomické nerovnováhy kvantem peněz ještě vyšším. Koronakrize tomu nasadila korunu.

Co z toho plyne pro budoucí politický systém, zda větší svoboda, či nesvoboda, zda větší ekonomická prosperita, nebo opak, si myslící čtenář již dokáže odvodit sám. A ten, který si to dosud neodvodil, zjevně místo myšlení používá pouze víru – ve stát a zázrak. A diskutovat s takovým blouznílkem je ztrátou času.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Hotovostní peníze dávají svobodu

Všichni víme, že štěstí si za peníze nekoupíme. Ne všichni ale víme, že si za ně do značné míry koupíme svobodu. S nimi je život volnější.

Zato to většinou dobře chápou lidé, kteří mají pocit, že svět je třeba regulovat a řídit někým osvíceným, kdo je nadřazený ostatním. To je jeden z hlavních důvodů, proč je v posledních letech takový tlak proti hotovosti.

Jakmile probíhají všechny platby on-line, vzniká digitální stopa. Tím lze nejen bránit kriminální činnosti nebo neplacení daní (což je ještě pochopitelný požadavek), ale také tím lze odstřihnout od peněz nepohodlné lidi (což už je něco pro Velkého bratra).

Své o tom ví britský aktivista, který je znám tím, že jako samozvaný novinář či lépe řečeno youtuber informoval o soudu s pákistánským gangem, který znásilňoval nezletilé dívky. Youtuber, pro mnohé velmi kontroverzní osoba, si tím získal ve virtuálním prostoru velkou pozornost a popularitu. I tu pozitivní, i tu negativní.

A jednoho krásného dne společnost PayPal zajišťující internetové platby oznámila, že youtuberovi už nebude dál zpracovávat jeho platby.

Jenom se jim nelíbí můj názor a chtějí mě umlčet,“ řekl youtuber.

PayPal kontroval slovy: „Neprovádíme taková rozhodnutí lehkovážně a tvrdě pracujeme na tom, abychom byli při kontrole účtů PayPal pečliví a spravedliví. Dosažení nezbytné rovnováhy mezi podporou svobodného projevu a otevřeným dialogem a ochranou principů tolerance, rozmanitosti a respektu vůči všem lidem je výzva, se kterou v současné době zápasí mnoho firem.“ Čili krom záplavy slov neřekl vlastně nic.

Nechť si každý rozhodne sám, zda youtuber dělá dobrou práci, či zda je jen populistou-křiklounem, který nerespektuje rozhodnutí soudu; to není předmětem mého zkoumání. Podívejme se na to ale z jiné stránky: Soukromá firma uznávající jisté nové kolektivistické hodnoty se rozhodla, že se stane soudcem, a jinou soukromou osobu, která měla jiný názor a uznávala jiné hodnoty, totiž individualistické, prostě odstřihla od peněz. To by se jí nikdy nepovedlo, kdyby peníze měly svou původní hotovostní podobu. A neřešme, jestli osoba A odstřihne osobu B, nebo B odstřihne A, a za jaký názor – jde o princip, o to, že to nyní už je technicky možné.

To samé vidí i jiní aktivisté a politické strany s nepohodlným názorem. Je vidět ohromný tlak na veškerý monitoring majetku a plateb v ekonomice. A čím méně demokratická země, tím větší tlak na zrušení hotovosti, protože tím lépe se lidé a hlavně političtí odpůrci dostávají pod kontrolu.

Dokonalý monitoring s používáním hotovosti není možný. Velký bratr přitom má v ruce jeden úžasný nástroj, který v kombinaci s bezhotovostními penězi dělá divy. A tím jsou takzvaná velká data. Ta půjde tak zpracovat, že díky nim stát dokáže plánovat vaše finanční výdaje za vás. A když se odchýlíte, budete zralí na fyzickou kontrolu, protože je něco divně.

Zatímco Indie bude expertem na kontrolu nad veškerými platbami, my v Česku budeme nejspíš expertem na buzeraci a dohled. EET byla jen začátkem. Nějakou variantu na EET mají jen v málo zemích světa, takže tady jsme už „napřed“. Covidový pas a aplikace na sledování pohybu kvůli epidemii jsou pokračováním.

Konec hotovosti je dobrý nejen pro diktátora, ale i pro centrální banku, a to nejen v případě, že se rozhodne pro záporné úrokové sazby. Centrální banka s pouze bezhotovostními penězi totiž může ekonomiku líp ovlivňovat. Příkladem může být Řecko či Kypr. Jakmile to vypadalo, že jih Evropy zbankrotuje, uvalily tamní autority regulaci na vklady. Měli jste v bankách peníze, ale vybrat jste si mohli jen malinko. Báli jste se, že o peníze přijedete, ale museli jste je tam nechat a čekat, zda banka padne, nebo ji stát zachrání.

To bylo období, kdy se lidé snažili utéct s majetkem z Řecka. A víte, jak to dopadlo? Když to nebylo možné klasickou cestou, pomohly inovace ve finančnictví. Právě tehdy zažil bitcoin svůj první dramatický růst. Lidé opouštěli standardní ekonomiku skrze kryptoměny. Ty jim daly svobodu. Ale jen dočasně. Pak si toho totiž centrální banky všimly a začaly se zcela vážně zabývat konceptem, jak to udělat, aby v případě nutnosti zabránily propojení mezi klasickými bezhotovostními penězi a kryptoměnami – jak zkrátka zakázat transfery peněz do kryptoměn. Dneska už takové mechanismy jsou „pro případ nutnosti“ připravené.

Vedle toho také rostl zájem o to, co je v historii prověřené: o zlato. Zlato vždy jede, když se objeví jakákoliv nejistota a strach. A pokud skutečně vstupujeme do politicky rozbouřené dějinné epochy, jak se mnozí domnívají, zlato ještě má před sebou velkou budoucnost. Vůbec bych se nedivila, kdyby podivné hokus-pokusy některých centrálních bank vedly k tomu, že některé ceny budou v některých obdobích a v některých ekonomikách opět vyjadřovány ve zlatě podobně jako v minulosti!

Dostáváme se tak do paradoxní situace. Čím víc bude ekonomika digitalizovaná, tím víc si budou lidé uvědomovat, jak velkou hodnotu mají reálná aktiva.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Mzdová nerovnost mužů a žen je přirozená

Neuplyne měsíc, aby se v médiích nerozvířila ta či ona kauza, kdy nějaký politik či organizace vyzývají k „narovnání diskriminace mezi platy mužů a žen“.

I u nás si v březnu vláda předsevzala projednat „strategii rovnosti mužů a žen do roku 2030″. Asi už má lockdown vyřešený a nemá nic dalšího na práci. Nu – kupříkladu zpráva z poloviny října 2018 jí v jednom ohledu dává za pravdu. Prý vskutku mezi ženami a muži probíhá diskriminace: tehdy se totiž ukázalo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál.

Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický. K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“.

Je vysoce pravděpodobné, že kdyby zcela stejná umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš ani neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou mnohem lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Také jsem se ještě nesetkala s tím, že by nějaká firma Šichtařce řekla, že pro ni nemůže přednášet, protože je žena, zato manžel se už mnohokrát dozvěděl, že je chlap a o chlapy nestojí. Dokud se gendery tolik neřešily, ani mě nenapadlo se nad tím pozastavit, brala jsem to jako fakt; ovšem v posledních letech mě to vždycky trkne, protože není lepšího důkazu, že převládající pohled na údajnou diskriminaci žen to má občas krapet popletené.

Faktem je, že to, že jsem baba, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco chtěl (na poli businessu). Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu a z pohledu sakumprásk celé ekonomiky je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Nicméně krajní feministky, odbory a obecně levice to řeší jako téma. Ve stejnou dobu, kdy bouchla zpráva o výběru zaměstnanců v Amazonu, bouchla i zpráva v BBC, podle které mezi zaměstnanci pobírajícími více než 150 tisíc liber ročně (tedy zhruba 4,4 mil. Kč) byly dvě třetiny mužů.

Logicky se nabízí otázka, jestli dvě třetiny nejvyšších postů neobsadili muži. Pak se nabízí otázka, jestli vůdčí pozice není pro muže přirozeně typická už od pravěku. To nabízí protiotázku, zda se to již nepřekonalo. Data totiž říkají, že když se seřadí mzdy v BBC od nejvyšší po nejnižší a zabodne se prst doprostřed mezi muže a ženy, je mzda mužů o 9,3 % vyšší než u žen.

Teprve hlubší analýza dat BBC však ukázala, že je chybou vše interpretovat jako diskriminaci žen. I řada mužů měla nižší mzdu než jejich kolegové na stejné pozici a stejného pohlaví.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná:

Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů.

Ne každá pravda se prostě smí říkat nahlas, byť je podložená statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

64. pohlaví v občance je lidským právem!

Většina lidí stále nějak žije v iluzi, že socialismus je doménou východní bývalé, nikoliv západní budoucí Evropy. Chyba lávky.

Tahle iluze se možná zrodila ze setrvačnosti. Řada lidí ještě pořád v duchu žije někdy v devadesátých letech, kdy tohle platilo. Lidem, kteří na tuhle vějičku věří, ale unikla jedna podstatná věc:

Socialismus – pro mnohé překvapivě – nikdy nebyl doménou mas a „pracujících lidí“. Socialismus se zrodil v hlavách intelektuálů. Nejčastěji lidí, kteří své bohatství zdědili, a tak se o něj nikdy nemuseli zasloužit. Nemuseli si ho vážit. Pouze ho během života promrhali. Socialismus dál přežívá v hlavách univerzitních profesorů, kteří místo toho, aby naše děti učili, jak s minimálními náklady vyrobit energii či jak vyléčit vzácné nemoci, místo toho, aby je učili fakta a logiku, místo toho, aby je učili zákonitosti techniky a matematiky, učí je, že lidé jsou si rovni a všichni si zaslouží stejné zacházení a stejnou životní úroveň.

Lžou jim. Protože lidé si nejsou rovni a princip potřebnosti je zrůdný. Lidé jsou každý jiný a rovnost je přímým opakem spravedlnosti. Potřeb má každý nepočítaně, a čím je dotyčný línější a neschopnější, tím má potřeb víc, protože si na živobytí vydělat neumí. Neschopnost neboli potřeba se v socialismu stává „zásluhou“.

Socialismus nemá „jen“ podobu oné touhy po majetkové rovnosti, jakou si nejvíc pamatujeme z období před rokem 1989. Socialismus je ve skutečnosti touhou po jakékoliv rovnosti – neschopný má být postaven na stejný piedestal se schopným, výtečný umělec má být snížen na úroveň nevkusného braku, vyhulený obézní flink nestarající se o své zdraví má dostat stejnou péči jako asketický sportovec držící se silou své vůle v kondici. Ženy mají skrze kvóty dostat stejný počet manažerských pozic jako muži. Většiny se mají přizpůsobit menšinám, protože všichni musí být stejní. A požadavek na stejnost je v socialismu považován za lidské právo.

A tak se mohlo přihodit, že Evropský parlament vyzval Evropskou komisi, aby do poloviny roku přišla s návrhem směrnice, která by zajistila, že firmy z EU nebudou odebírat zboží a služby od dodavatelů, co nedodržují údajná lidská práva, využívají nucenou práci nebo poškozují životní prostředí. Kdo by tyto požadavky nesplnil, zaplatil by vysokou pokutu. Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová prohlásila, že „politika tímto krokem znovu získá kontrolu nad finančními zájmy a vrátí odpovědnost globálním společnostem“.

Nechme stranou, že politika nemá co kontrolovat finanční zájmy. Jakmile se politika začne se svou ideologií hrabat do finančních zájmů, je z toho průšvih jako hrom. Od pirátů, kteří jsou ještě o fous kolektivističtější než dnešní komunisté, takový omyl nepřekvapí. Zarážející ovšem je, že jiné strany ještě neřvou na poplach. Že pro stromy nevidí les. Že jim snad vůbec nedochází, která bije.

Tak jo, odmítneme odebírat zboží od výrobců, co podle evropských měřítek nedodržují „lidská práva“ ve třetích zemích. Co je podle evropských měřítek takovým údajným lidským právem? Požadavek na stejnost. Co je takovým požadavkem? Tak třeba uznávání 64. pohlaví, rovný počet žen a mužů ve vedení firem bez ohledu na to, kdo firmu vede líp, nebo požadavek na „bezuhlíkový život“. Vážně jsou tohle lidská práva? A vážně i občané třetích zemí o tahle pseudopráva stojí?

A co se asi stane, když těmto lidem – ve snaze vymoci pro ně dodržování našeho evropského pojetí lidských práv – odmítneme odebírat jejich zboží? Co když neodebereme banány z banánových republik, protože na jejich plantážích pracovalo víc mužů než žen a ženy doma kojily děcka a vařily obědy? Stane se to, že chudí lidé přijdou o obchod, o jediný zdroj své obživy, tedy ještě víc zchudnou. Nu, to jsme jim vážně bombasticky pomohli.

A sobě tím „pomůžeme“ taky – protože to, co neodebereme levně ve třetích zemích, budeme muset odebrat draze v zemích, které projdou ideologickou socialistickou prověrkou.

Jen jediná věc mě na tom hlupáctví těší. Čím hloupěji se budeme chovat, čím víc socialismu budeme provozovat, tím dřív se systém vlastní katarzí zhroutí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Politici hrají ruletu se zdravím

V uplynulých dnech se lehce rozvířily vody kolem bizarního výběrového řízení pro orgány řídící krajské nemocnice v Olomouckém kraji.

Výběrové řízení vypsala koalice Pirátů a Starostů, která v Olomouckém kraji vládne. Jedná se konkrétně o obsazení představenstva akciové společnosti Nemocnice Olomouckého kraje, jejímž jediným akcionářem je právě Olomoucký kraj. Potud vše „dobré“ – pokud kraj je akcionářem a kraji vládne koalice Pirátů a Starostů, pak je samozřejmé, že právě tato koalice vypisuje výběrové řízení. Taktně ponechávám stranou, že coby antibolševikovi se mi už tady ježí vlasy, co má co obec, kraj či celý stát vlastnit jakoukoliv akciovou společnost. Skutečný bizár je schovaný ještě někde jinde.

Výběrové řízení bylo totiž pojato poněkud svérázně. Koalice požaduje v inzerátu hledajícím členy představenstva Nemocnice Olomouckého kraje „názorovou shodu“ s programem koalice. A požadavek to není jen tak nějaký symbolický. V celkovém hodnocení má toto kritérium váhu 15 procent. Tedy – v případě, že těmto vahám věříme. Protože jest nám známo, jak podobná výběrová řízení probíhají. Rozhodně se nehraje na to, že pokud bude kandidát finanční guru a borec v jakýchkoliv jiných oblastech, ale tváří v tvář Pirátům prohlásí něco ve smyslu: „…a neomarxisty nemám rád“, bude snad mít šanci uspět. Prostě to berme jako fakt, že řízením nemocnic má být pověřena osoba, která funkci vyfasuje jako politickou trafiku, a která Pirátům a Starostům půjde na ruku.

Možná vám takový požadavek přijde úsměvný. Možná vám dokonce přijde i přirozený. Možná si říkáte, že když někdo vládne kraji a kraj vládne nemocnici, je „normální“ požadovat, aby si „vládce“ s podřízeným rozuměl krom jiného politicky. No – a mě to děsí. Protože ve skutečnosti na tom úsměvného, přirozeného a normálního není vůbec nic:

Od politiků se nedá čekat racionální podnikatelský duch; kdyby politici uměli podnikat a vydělávat peníze, podnikali by a vydělávali by peníze a nenechávali by se živit z výpalného vybraného na daních od lidí, kteří tohle umí. Jenomže v určitém bodě končí legrace.

Pokud bych totiž musela být hospitalizována v takové nemocnici, která je řízena ryzím politikem, nikoliv primárně manažerem s manažerskými zkušenostmi, nebyla bych úplně ve své kůži. A to z důvodu velmi racionální úvahy:

Pokud kritériem pro výběr vrcholového manažera nejsou jeho podnikatelské schopnosti, ale politická (v tomto případě konkrétně nemarxistická) příslušnost, pak je zřejmé, že také nemocnice bude řízena nikoliv manažersky efektivně, ale politicky. A to nutně musí mít dopady do jejího hospodaření.

Sami si odpovězte na otázku: Kdo je schopen zabezpečit lepší služby, zajistit sofistikovanější přístroje, zaplatit lepší lékaře? Nemocnice, která pod dobrým manažerem vydělává peníze a může si tedy dovolit lepší lékaře, lepší technologie, modernější přístroje platit? Anebo nemocnice, která peníze nemá, protože je řízena nikoliv manažersky, ale ideologicky, a musí proto šetřit, kde se dá?

Kdo poskytne kvalitnější medicínskou péči? Ten, kdo má peníze na vybavení operačního sálu? Nebo ten, kdo peníze nemá? A peníze na vybavení operačního sálu bude mít spíš dobrý manažer, anebo spíš politik, jehož „kvalifikací“ je znalost ideologie?

Ne, tohle vážně není legrace. Tohle je hazard se zdravím zrovna tak jako s veřejnými penězi.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Inflace se probouzí pomalu a jistě

Na tomto místě jsem opakovaně mluvila poněkud netradičním tónem o inflaci. Mnohokrát jsem tu v posledních letech říkala, že bezprecedentní politika světových centrálních bank musí zákonitě vést k inflaci.

Akorát to centrální banky odmítají vidět, protože jsou infikované takzvanou moderní monetární teorií, tedy čím dál populárnější, ale dosud v praxi neprověřenou doktrínou, která je tvrdě v rozporu s klasickými základy ekonomie. Říkala jsem tu také, že tato inflace je už skutečně v ekonomice ve vysoké míře přítomná, ale nikoliv jako takzvaná spotřebitelská inflace, ale jako inflace cen cenných papírů či realit, a proto ji státní instituce vesele ignorují, protože v jejich statistikách nefiguruje.

Teď je však pomalu načase začít psát novou kapitolu tohoto příběhu. A to na obou stranách Atlantiku. Nutno říci, že spotřebitelská inflace v hlavních ekonomikách stále zůstává dosti nízká. Co se ale mění, to je její trend. Už to třeba v eurozóně není o deflaci a o očekávání dalšího poklesu cen. Už to je naopak o tom, že samotné firmy a spotřebitelé očekávají naopak růst cen. Minulý týden byla zveřejněna zpráva, že očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v únoru podle Evropské komise roste z 15,4 bodu za leden na 15,7 bodu.

Můžeme to ostatně vidět i v praktickém obchodním životě kolem sebe – stále častěji se v obchodních smlouvách i v našich končinách objevuje něco, co bylo v uplynulých letech již zapomenuté, totiž takzvané inflační doložky (mnoho lidí z praxe mladších třiceti let už dneska dokonce ani neví, co to inflační doložky, téměř automatické v 90. letech, vlastně byly!)

To ale zdaleka není všechno. Ekonom vidí i mnohem subtilnější varovné známky téhož. Hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane minulý týden prohlásil, že „ECB pozorně sleduje nárůst nominálních výnosů dlouhodobých dluhopisů, primárně se ale soustředí na dva ukazatele: Křivku bezrizikové výnosové míry v eurozóně a výnosovou křivku státních dluhopisů s převážením podle HDP“. Tato věta působí poměrně komplikovaně, ale pojďme si ji přeložit, s inflací totiž velmi souvisí.

Jde o to, že ECB dosud chrlila a chrlí víceméně nekryté nové peníze do oběhu, a dělá to krom jiného tak, že od komerčních bank vykupuje zejména státní dluhopisy evropských zemí. Za ně platí novými eury, která naskakují do bilancí těchto komerčních bank. Dochází tak v podstatě k částečné monetizaci státních evropských dluhů. Co až do začátku milénia bylo naprosté tabu, se dneska děje záměrně, plánovaně a ve velkém prostě proto, že se změnila ideologie a eurozóna se začala upínat k socialismu.

Až dosud se ECB dařil její záměr: totiž udržovat umělou, falešnou poptávkou ceny státních dluhopisů předlužených zemí vysoko, neboli jejich výnosy nízko. Neboli zadlužené státy mohly platit ze svého dluhu jen nízké úroky.

Teď se ale ECB její záměr už dařit přestává, protože ačkoliv dluhopisy dál vykupuje, jejich cena přesto začíná klesat a výnosy neboli úroky ze státního dluhu začínají růst. Předlužené země tak najednou mají – dosud jen mírný – problém s financováním svých gigantických dluhů. ECB se to snaží prostřednictvím výroků svého hlavního ekonoma bagatelizovat tvrzením, že to jí může být jedno, protože na „skutečných“ úrocích vlastně vůbec nezáleží, záleží na „fiktivních“ bezrizikových úrocích, anebo na takových a makových úrocích. Zkrátka vždycky to nějak zašmodrcháme, abychom si našli ukazatel, který opticky vypadá pěkně, a tím se pochlubíme.

Jenomže pokud ECB chrlí do oběhu další a další peníze a ono to sice pomalu, ale jistě, přestává fungovat, kde asi tyhle peníze zůstávají? Co se v ekonomice změnilo? To je ta otázka! A odpověď zní, že je tento pyramidový systém stále těžší držet v chodu a peníze začínají prosakovat i jinam, než „jen“ do cen cenných papírů. Jak už jsem řekla, jedná se přitom o globálnější jev. Totéž, totiž nárůst výnosů (tedy „úročení“), se začíná objevovat i u delších splatností u vládních amerických dluhopisů.

Abychom ale zůstali ve správném měřítku, opět musím zdůraznit, že zatím nejde o žádné okamžité nebezpečí, spíš jde o obrat trendu, který může nabíhat i pár let. I to je však důležité mít na paměti pro další roky: Inflace poroste. Bydlení tedy bude stále nedostupnější. Cenné papíry stále přehřátější. A pomalinku se to časem začne projevovat i ve zboží a službách. A problém to bude zejména v zemích, kde vyšší inflace bude doprovázena hospodářským útlumem. Ekonomie totiž – a to dokonce ani ta „klasická“, tedy ta prověřená a funkční – nezná snadné a bezbolestné řešení na souběh mizerného růstu a inflace. Kupodivu necítím vůbec žádné potěšení z věty: Já to říkala, že tisk peněz je zatraceně špatně.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

EU zrušila právní státy

Svou dluhovou krizi se Evropa hned na počátku rozhodla řešit vznikem dočasných institucí s názvem Evropský nástroj finanční stability (EFSF) a Evropský mechanismus finanční stabilizace (EFSM).

Jakmile se ukázalo, že krize bude chronická a potrvá léta, vyměnila Evropská unie EFSM za ESM – Evropský stabilizační mechanismus (European Stability Mechanism). To je záchranný fond finanční pomoci pro země platící eurem. ESM začal fungovat k 15. říjnu 2012. Jenomže – ESM přinášel hned od svého vzniku politické problémy.

Na Slovensku kvůli němu padla vláda a v ČR odmítal prezident podepsat změnu Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), která vznik ESM umožnila. Zatímco Senát ČR odsouhlasil ratifikaci v dubnu 2012 a Poslanecká sněmovna v červnu 2012, prezidentský podpis musel čekat na nového prezidenta až do dubna 2013.

Pozor, důležité upozornění: Tento fond má sloužit na záchranu zemí platících eurem – ovšem za jeho peníze ručí všechny země EU! Tedy i my bez eura. Bude-li se nějaká země chovat nezodpovědně, my její dluhy zaplatíme také a nemůžeme se proti tomu jakkoli bránit.

ESM vznikl na záchranu bankrotujících států. V roce 2020 měl kapitál v hodnotě 80 mld. eur a k tomu se ještě vlády zavázaly poskytnout v případě potřeby fondu dalších 622 mld. eur. Kumulovaná palebná síla fondu tak činí 702 mld. eur.

Myšlenkou fondu je, že jako právnická osoba s aktivy v hodnotě 80 mld. eur si může na trhu levně půjčovat a peníze obratem poslat té které bankrotující vládě. Tím byl obejit právní problém: Jednotlivé vlády by si totiž neměly vzájemně půjčovat za účelem vyhnutí se bankrotu, protože ve prospěch cizí země ohrožují svou zemi a riskují ve prospěch cizích občanů peníze vlastních občanů.

Fintou fondu je, že na rozdíl od vlád může přímo vykupovat státní dluh bankrotující země. Může tedy nakoupit i to, co by nikdo střízlivý nikdy nenakoupil. Jinými slovy, ESM je trojský kůň, který v případě potřeby umožní monetizovat státní dluh. A to je pochopitelně po desetiletí zakázaná praktika. Teď ji ovšem EU „elegantně“ obešla.

Postupem času, jak se různí evropští politici nechávali slyšet, že další krize Evropě nehrozí, začali mnozí přemýšlet nad tím, že fond ESM se už překonal. Proto byla v létě 2019 dohodnuta jeho reforma. Modernizovaný fond by měl mít ještě víc pravomocí při záchraně předlužených vlád!

No – a pak, tedy v době, kdy tolik sílily hlasy, že „další krize přeci nehrozí“, přišel rok 2020. Kdo by to byl čekal…? (V realitě měl takový průšvih čekat každý.)

Proč je dobré vědět, že v EU existuje fond, který účelově obchází právo? Protože právní stát je takový stát, který ctí své vlastní zákony. EU sice technicky vzato vlastní pravidla dodržuje, ale jejich duch obchází. Je tedy naivní spoléhat na to, že zákon je pro stát nepřekročitelný.

A zákon je tím snadněji pro stát překročitelný, čím víc vyděsí své vlastní občany a čím silnější záminku si uměle vyrobí, proč vlastní zákon nedodržovat. Covid takovou záminku pro hokej s veřejnými penězi poskytnul dokonale.

Poslanecká sněmovna schválila pro letošní rok navýšení schodku státního rozpočtu z 320 miliard korun na půl bilionu. „Je to novela, která rozhodne, jestli vyjdeme z krize silní, nebo zvolíme cestu krachu, chudoby a nejistoty. Potřebujeme dát do ekonomiky peníze,“ burcovala ještě před hlasováním ministryně financí Alena Schillerová.

Paní ministryně má v jedné věci pravdu: Je to novela, která rozhodne, jestli vyjdeme z krize silní, nebo zvolíme cestu krachu, chudoby a nejistoty. Jenom je to přesně opačně. Nezadlužit se znamená zůstat silní. Zadlužit se znamená cestu budoucí chudoby.  Reakce většiny vlád světa na koronavirus byla v oblasti veřejných financí podobná: Výsledkem je ohromný nárůst globální dluhu, ať už ho počítáme jakoukoli metodikou.

MMF původně počítal s tím, že globální dluh vyskočí v roce 2020 z 83,5 % globálního hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2019 na 84 %. Nicméně koronavirus utrhl vládní výdaje ze řetězu. Globální veřejný dluh na konci loňského roku dosáhl 97,6 % hrubého domácího produktu. Vlády v boji s covid-19 utratily 301 bilionů Kč. MMF přitom očekává, že koncem roku 2021 bude dluh už na 99,5 % HDP. To je extrémně nezdravý trend. Planeta se blíží svému předlužení. Už to není jen problém pár států.

ČR má nyní sice stále ještě dobrý rating, nicméně už i vládní data počítají s tím, že kdyby vyskočily úrokové sazby, hrozí v roce 2023, že budeme místo loňských 40 mld. Kč vydávat ročně na dluhovou službu přes 74 mld. Kč. To jsou peníze, které bychom mohli věnovat každý rok na výstavbu dálnic, které jsou u nás katastrofální. Místo toho jimi budeme krmit spekulanty. Ale nedost na tom.

Problémem do budoucna je, že vedení EU zneužilo situaci, kdy lidé propadli panice, a pod rouškou pandemie prosadilo plán Next Generation EU, jehož součástí jsou společné dluhy členských zemí EU a jednou i společné daně. Vedení EU se tak podařilo prosadit to, o čem se dlouho mluvilo a nikdo neměl odvahu a sílu to realizovat. To právě takhle se obchází vůle jednotlivých národních států.

ČR tak na sebe do budoucna přebírá riziko splácení cizích dluhů, které navíc nejsou určené na skutečný boj s koronavirem, jak se tvrdí, ale na prosazení zelených cílů a zabránění dalšímu „brexitu“.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Dlužníci si dělají z věřitelů šprťouchlata

Evropská komise na podzim roku 2018 bojovala s Itálií kvůli rozpočtu. Zdál se jí až moc schodkový. Itálie sice nakonec rozpočet mírně upravila, ale i tak byl deficit značný.

Mezi Bruselem a Římem tak došlo k celkem velké roztržce.

Brusel vyhrožoval pokutou. Řím zase vyhrožoval, že by Itálie mohla opustit eurozónu. Navíc celkem správně poukazoval na to, že v pozadí roztržky nestojí rozpočet, ale protiimigrační politika Říma, která se lišila od přístupu Paříže i Bruselu. Brusel proto netlačil za rozpočet na Paříž, ačkoli její deficit k HDP byl ještě hlubší než u Říma. Ukázalo se tedy, že „dohledová“ instituce nesleduje ani tak moc rozpočet a fiskální disciplínu, ale spíš to, jak moc ta která země politicky zlobí.

O rok později, v roce 2019, se situace opakovala. V listopadu 2019 Evropská komise varovala, že návrhy rozpočtů Itálie a Francie riskují porušení pravidel EU o dluhu a snižování deficitů.[1] Tentokrát byla však situace o to horší, že zemí, které mohou porušit pravidla, bylo víc a bylo mezi nimi i Slovensko. Evropská komise proto tentokrát nejednala tak akčně jako v roce 2018, kdy šla proti italské vládě.

A jestli dohledový orgán nezvládl ošéfovat přílišný dluh, je celkem jasné, že by nezvládl ukočírovat ani inflaci. Teď narážím na myšlenku, se kterou mimochodem taky leckdo přišel, totiž že by inflace „požrala“ dluh.

Tato myšlenka není ničím novým ani převratným. I to už tu bylo. Bohužel hyperinflace, která měla požrat dluhy, přišla do meziválečného Německa a možná, že právě ona měla velký podíl na tom, že se k moci dostal Hitler.

Není náhodou, že se klíčové centrální banky světa snaží držet meziroční spotřebitelskou inflaci těsně pod 2 %. Vysoká inflace sice ekonomiku zbaví dopadů předlužení, ale vytvoří zase jiné problémy. Bojovat s vysokou inflací není vůbec snadné! Inflace určitě není dobrým řešením.

Dnes už je zřejmé, že se zadlužování v Evropě stalo chronickým problémem. Po krizi v roce 2020 se žádný dluh nejeví jako „dost velký“ a politici, a dokonce i velká část ekonomů se tváří, jako by dluh byl jen číslem a nemusel se platit.

To, že země mající dluh nad 60 % HDP by měly usilovat o jeho snížení pod tuto hladinu, sice všichni vědí, ale nikdo nedbá.

Pro klasického ekonoma připadá v úvahu jen jediné řešení zadlužení: rozpočtová disciplína. To je však přesně to, co Evropa odmítá. A protože přemíra dluhů je kořenem toho, proč jsou dnes tak bizarně nízké úrokové sazby, a ty jsou zase důvodem, proč je dnes tak těžké rozumně spravovat své peníze, nelze očekávat, že by se situace v dohledné době zlepšila.

Nemá smysl popírat realitu a nalhávat si, že tyto dluhy může Evropa ustát. Dluhová krize se vrátí. A s ní se ještě zhorší podmínky pro ukládání peněz.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

[1] https://www.reuters.com/article/us-eurozone-budgets-commission/eu-worried-about-france-and-italys-budgets-but-doesnt-ask-for-changes-idUSKBN1XU1CF

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pojďme okrást střadatele

Problémem Evropy – a to Evropy v širším slova smyslu než jen eurozóny – není euro jako takové. Euro není prvoplánově chybným projektem. Problémem je měnová politika v eurozóně.

Problémem je to, že euro přijaly i země, které ho přijímat neměly, protože se do eurozóny hnaly nikoli z racionálních, nýbrž z prestižních a politických důvodů.

To, že euro přijaly země, které ho přijímat neměly, jako typicky Řecko, Portugalsko či Itálie, pak vedlo k tomu, že tyto země začaly mít díky spojení krize plus euro problémy. A politická samolibost pak zase vedla k tomu, že eurozóna odmítla tyto země z eurozóny pustit či vyhodit a začala je za každou cenu zachraňovat.

Tyto slabší země se sice podařilo v eurozóně udržet, ale za cenu toho, že náklady na toto udržení platí občané Evropy v záporných či extrémně nízkých úrokových sazbách.

My sice součástí eurozóny nejsme, ale týká se nás to skoro jako bychom byli. Kvůli ekonomické propojenosti si totiž u nás nemůžeme dovolit provádět měnovou politiku diametrálně odlišnou od té v eurozóně. Vlastně můžeme říct, že neblahé spojení krize plus euro kvůli geografické blízkosti eurozóny podstatně zhoršilo podmínky pro investování i u nás.

Nová válka Severu proti Jihu je v plném proudu. Nestřílí se v ní, ale mentálně jsou v ní lidé rozděleni skoro stejně jako kdysi. A vede se v Evropě. Dluhová krize totiž odkryla, že Evropa není rozdělena jen ekonomicky, ale právě i mentálně.

Jih Evropy má docela jiné priority než sever. Sever má pocit, že Jih si jen užívá života, zatímco on musí pracovat a šetřit. Přístup k šetření a splácení dluhů je prostě na Severu a Jihu dlouhodobě dost odlišný. Výsledkem je, že se cítí ukřivděni oba – Sever i Jih. Německo pomohlo Řecku a necítí vděk. Místo vděku malují někteří Řekové kancléřku Merkelovou jako karikaturu nového „vůdce“ Evropy v negativním slova smyslu.

To se začalo projevovat i v myšlení politiků a ekonomů. V létě roku 2015 se nechal populární francouzský levicový ekonom Thomas Piketty slyšet v německém deníku Die Zeit, že Německo nikdy neplatilo dluhy, a že tedy nemá žádné právo nyní školit Řecko, co by mělo dělat, aby dluhy splatilo. Tvrdí, že Německu byly odpouštěny dluhy z první i druhé světové války, a dokonce i z války prusko-francouzské (1870–1871). Připomíná dluhovou smlouvu z Londýna z roku 1953, v níž bylo 60 % německého zahraničního dluhu škrtnuto a zbytek restrukturalizován.

Levicový Piketty tvrdí, že prý existují čtyři řešení, jak se zbavit velkého dluhu: Zaprvé dodržovat sto let přísnou fiskální disciplínu a postupně splácet věřitelům, čímž ekonomika podváže svůj růst a poroste zbytečně pomalu. Nebo zadruhé bude uměle vytvořena inflace, která dluh požere. Nebo zatřetí vznikne zvláštní daň pro bohaté, která dluhy splatí. Anebo začtvrté se řecký dluh škrtne. Piketty na základě těchto „argumentů“ navrhl, aby se v Evropě konala konference, na níž bude dluh předlužených zemí škrtnut.

Ponechme stranou, že je to čistě účelová a nerozumná argumentace. Tak třeba vytvoření tak vysoké daně pro bohaté, že by z ní šlo závratný řecký dluh splatit, by okamžitě vedlo k přesunu jejich majetků mimo Řecko. A jakmile by Řecko ztratilo své průmyslové a investiční kapitány, bylo by na kolenou. Tito lidé, kteří vytvářejí pracovní místa a puls hospodářství, totiž bez řecké ekonomiky dokážou přežít kdekoli jinde. Řecko bez nich ale přežít nemůže… Což ostatně platí kdekoli na světě: Podnikatel dokáže podnikat, i když jeho zaměstnanec dá výpověď; zaměstnanec obyčejně začít podnikat nedokáže. Hostitelský organismus bez parazita přežít může; parazit bez hostitelského organismu ne. Bohatí dokážou přežít i bez státu; státní rozpočet bez bohatých nikoli. Ale vraťme se k myšlení evropských ekonomických a politických špiček.

Škrtnutí dluhu je okradením lidí, kteří v dobré víře investovali do státních dluhopisů a tomu kterému státu půjčili. Levicoví politici rádi šermují „sociální spravedlností“; když ale přijde na činy, neváhají běžné občany obrat o jejich úspory uložené třeba do penzijních fondů, které investovaly do „škrtnutých“ dluhopisů.

K nesplacení může dojít jen za zcela výjimečných okolností, kam spadá právě třeba válka. Nespadá do nich však neochota, neschopnost nebo lenost platit. Škrt dluhu vždy někdo zaplatí. Kdo by ho platil v případě Řecka?

Dluh přešel ze soukromých bank z velké části na Německo, Francii a Itálii. Zaplatili by ho tedy daňoví poplatníci těchto zemí. Dál přešel na ECB. Ta by vytiskla nové peníze a tím ho splatila. Výsledkem by ale byla inflace, která by okradla všechny lidi na planetě, kteří drží eura. Ještě dalším věřitelem je MMF. Škrt by tak zaplatily všechny členské země MMF, včetně třeba Etiopie či Bangladéše. Tyto země však asi těžko mohou za řecký dluh a sotva někdo může říct, že je morální od tak chudých zemí chtít, aby Řecko dotovaly.

Zkrátka odpuštění dluhů někomu, kdo svou nezodpovědností dosáhl stavu, ve kterém má problémy splácet, by bylo morálním hazardem. Další a další vlády by chtěly oddlužit stejným způsobem, aby mohly povolit stavidla populismu a utrácení cizích peněz.

Zkrátka škrtnout dlužníkovi dluh znamená okrást věřitele. To ani politik nezamluví. V Evropě se o těchto praktikách ovšem zcela vážně uvažuje.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.