Levice proti lidem

(Skoro) všichni víme, že vlády i centrální banky pumpují pod tlakem peníze do ekonomiky. (Někteří) víme, že se do značné míry jedná o nekryté, tedy „vytištěné“ peníze.

A lidé pohybující se na kapitálovém trhu také vědí, že výsledkem této politiky poškozující banky byl logicky propad cen akcií bank. Říkám „byl“ – protože od začátku doby koronové je všechno vzhůru nohama a měřili bychom hrušky s jablky. Od roku 2007 do konce roku 2019 právě z důvodu „tisku peněz“ ztratil evropský bankovní index 84 %. Evropské banky obecně trpí nízkou ziskovostí a musí propouštět.

Šéf Deutsche Bank Christian Sewing a šéf UBS Sergio Ermotti už v září 2019 varovali Evropskou centrální banku (ECB) před dalším snížením úrokových sazeb. Sewing prohlásil, že další snížení úrokových sazeb ekonomice nepomůže, ale ublíží sociálnímu systému a úsporám lidí. Prý „situace je absurdní, když lidé nechtějí mít v bankách vklady“. Nedává snad smysl, co tito pánové říkají? A to vše bylo řečeno ještě před krizí roku 2020 (!). Tedy před krizí, která přinesla ještě mnohem absurdnější a extrémnější podmínky.

Aby lidé neměli záporné výnosy, tedy ztráty, musí podstupovat riziko, které by normálně nikdy nepodstoupili.  V podobné situaci jsou i banky. I ony musí dělat byznys, který by normálně dělat nechtěly, jinak by skončily ve ztrátě.

Zatímco ECB hlasy komerčních bank ignoruje, kupříkladu německá centrální banka Deutsche Bundesbank jim naslouchá a dává jim za pravdu. Nicméně v rámci eurozóny není schopna s názorem ECB nic dělat. Bundesbank hlasitě varuje před rostoucími riziky a kritizuje záporné úrokové sazby. Kdo by ale usoudil, že se ECB pod palbou takové kritiky chytla za hlavu, zmýlil by se. Zástupkyně Německa ve vedení ECB Isabel Schnabel zareagovala na kritiku tím, že poprosila své německé kolegy – ekonomy, aby nekritizovali ECB, protože tím údajně „velmi ohrožují euro“.

To je ovšem vrchol absurdna. Co si máme myslet o instituci, jejíž vedení se snaží umlčet kritiku, protože se bojí, že je euro tak vnitřně křehké, že kritiku centrální banky neunese? Odráží to stav EU, kde se přestává diskutovat a jakýkoliv jiný než oficiálně povolený názor je „závadný“.

A tady je důležité upozornit, že v ČR je zatím stále ještě situace trochu odlišná. Nemáme euro a českým bankám se dosud ve srovnání se západoevropskými celkem „daří“, a to navzdory hospodářské krizi a navzdory jejich klesajícím ziskům. A jak je to možné? Protože my dosud záporné úroky nemáme! Banky tedy nejsou tlačeny do riskantního chování, které je činí nebezpečnějšími a slabšími. A nemáme je, protože nejsme součástí eurozóny.

Pikantní na tom je, že mnohá česká média dlouhodobě situaci vůbec nechápou, jak o tom svědčí fakt, že časopis Respekt mohl už v roce 2019 vydat článek s opěvujícím nadpisem: Teď by euro přišlo vhod, ECB spouští stimulační opatření, hypotéky budou levnější. Ale ne v Česku. To, že data ukazují, že českým bankám se na rozdíl od bank eurozóny daří, autor nejspíš ani nevěděl; viděl věc jen politicky, nikoli ekonomicky. Byl patrně zaslepen touhou po euru za každou cenu.

Otázkou je, jak dlouho tento stav ještě vydrží. V bezpečí jsou české banky jen zdánlivě. Letošní první čtvrtletí bylo pro české banky ziskově nejhorším kvartálem od roku 2007, tedy od finanční krize. Meziročně se výsledky bank propadly téměř o třicet procent méně. A hádejte, jestli případné ztráty banky ponesou samy, anebo se zahojí na klientech?

Ale než se dáte do nadávání na ty zlé, ošklivé, chamtivé kapitalistické banky, zamyslete se. Nejsou čistě náhodou banky a jejich klienti obětí ideologie, která stojí za tiskem peněz? A tahle ideologie se jen tak nepřežene. Úrokové sazby dlouho zůstanou nízké. Přesto, že u nás patrně porostou nejdřív ze zemí EU (díky za to, že nejsme v eurozóně), stejně se na dlouhodobý normál jen tak nedostaneme. A kvůli tomu se banky stávají křehčí a zranitelnější.

Naivní by byl ten, kdo by bankám přál z jakési ideologické závisti něco špatného: Vzpomeňme, kam právě nezdravé bankovnictví vedlo v roce 2008… Zkrátka záporné úrokové sazby si vybírají svou daň na méně zdravých bankách, které se tak stávají méně bezpečnými i pro běžné střadatele.

A tak je to ostatně vždy: Každý neinformovaný levicový nápad motivovaný nenávistí k penězům a bohatým se nakonec vždy otočí proti běžným lidem.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Kapitalismus u konce?

V poslední době už prakticky není poptávka po racionálních argumentech. Naopak stoupá poptávka po dojmologii. Můžeme to říct i tak, že v celých dějinách proti sobě vždy stál rozum a víra, argumenty a pocity.

V některých obdobích víc převládalo jedno, v jiných to druhé. Teď jednoznačně převládá víra, dojmy, pocity.

Dlouho nás ve školách učili, že svět se dělí na pravici a levici. V posledních dvaceti letech se začalo ukazovat, že spíš než levice a pravice je to liberalismus a konzervatismus. A já půjdu ještě dál. Já tvrdím, že ani tohle není to naprosto klíčové dělení společnosti. Ta zcela zásadní dělicí čára ve společnosti je narýsovaná podle dvou možných myšlenkových schémat: racionální rozum versus iracionální víra (v cokoliv).

Zatímco věcná argumentace má myšlenkově blíž k individualismu a egoismu, víra a dojmologie má svým přístupem obecně blíž ke kolektivismu a altruismu. A tím se současně také vysvětluje, čím to, je dojmologie má aktuálně navrch.

Představa, že bude společnost za třicet let stejná jako dnes, je naivní. Může být jak víc svobodná, tak i víc spoutaná. Může mít víc demokracie i míň. Dějiny nelze lineárně projektovat, protože společnost má sklon vyvíjet se kyvadlově. A rychlost kyvadla se v čase mění. Jednotlivé zásadní změny tak nechodí každých dvacet let, ale často se změny dvaceti letům blíží.

Nyní jsou hrozbou doposud vyspělému světu kolektivisté. Ti v roce 2020 rozpoznali v covidu-19 příležitost k prosazení jejich ideologie, která by dřív byla v takové míře neprosaditelná. Už si neříkají komunisté či socialisté. Jména se změnila, tváře jsou jiné, ale myšlenky zůstávají stejné. Jádrem kolektivismu, co civilizace sahá, vždy bylo povyšování principu „potřebnosti“ a obětování nad princip spravedlnosti a dosahování vlastních zájmů jednotlivce.

Řada lidí nejen že nepochopila, že taková filozofie je v jádru zlem, ale dokonce se ani nepoučila, že ekonomicky nemá šanci na fungování. A proto stále sní o jakémsi socialismu s lidskou tváří. O svobodě a svobodném trhu a konkurenci názorů nesní. Stále věří v silného vůdce nebo politbyro, které vše řídí.

To je ohromné riziko pro vaše peníze. I staletími osvědčené investice se mohou dočasně (a slovo „dočasně“ musím zdůraznit) ukázat jako špatné. Příkladem může být znárodňování soukromých společností. Dnes se tomu říká kapitálový vstup do firmy, ale výsledek je stejný. Stát ovládne více či méně násilně významnou firmu a hraje si na podnikatele, ačkoli jím není a ačkoli stát firmy řídit neumí.

Stát nevznikl proto, aby podnikal a řídil firmy. Stát má jen tyto ospravedlnitelné funkce: Chránit své občany armádou před vnějším nepřítelem a chránit je před vnitřními zločinci policií a soudy. Nic víc. Vše ostatní je v rukou státu nikoliv jen zbytečně, ale hlavně nadbytečně. To až politika, korupce a zájmové skupiny vedly k tomu, že se stát pasoval do role manažera.

Globalizace byla označena za viníka rychlého šíření viru covid-19 a neschopnosti vlád rychle získat dost roušek a zdravotnického materiálu. V některých zemích hrozí i odklon od klasického tržního hospodářství.

Řada vlivných lidí mluví o tom, že musí skončit „akcionářský kapitalismus hledící jen na peníze“. Moderní ideologie už tvrdě vystupuje vůči nositelům Nobelovy ceny za ekonomii hájících kapitalismus. Když to přeženu, nedivila bych se, kdyby posmrtně dostal Nobelovu cenu ještě Marx. Nejen americké univerzity se posunuly neskutečně doleva. Na tom ale vlastně není nic až tak překvapivého, pokud si uvědomíme, že socialismus byl vždy teoretickou konstrukcí a ideologií intelektuálů, kteří tuto ideologii teprve implantovali masám – nikoliv opačně.

Nové politické strany se budou snažit trumfnout vládní populismus hledáním staronových kolektivistických cest, což v některých zemích a v některých oblastech vytvoří prostor pro přechod k čistokrevnému socialismu.

Počet podniků kontrolovaných vládou a lidí placených vládou poroste. Vynucování vůle státních úředníků a míra obětování jedinců kolektivu bude v ekonomice největší minimálně za třicet let a v některých zemích včetně USA bude nejspíš historicky rekordní.

Vládní dluhy budou taky rekordní. Mnoho vlád bude dlouhodobě čelit riziku dalšího snížení ratingu. Stále víc se bude mluvit o možnosti bankrotu některých zemí. Hrozí vznik domina, protože neschopnost jedné vlády splácet své závazky ovlivní i další vlády, a ty budou následně také čelit velkým problémům, ačkoli budou mít dluh třeba i nižší.

Ale nenechte se mýlit, tohle není depresivní text, jak z toho není úniku. Tohle je pouze a jenom konstatování reality – a existuje mnoho způsobů, jak si realitu naklonit. Přesněji řečeno – existuje mnoho zcela legálních paralelních světů. Od altcoinů, přes papírové peníze, fyzické investice či registraci v daňových rájích. Je to na rozhodnutí každého. Jde jen o jediné: Státu nevěřit.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Návod na zotročení lidí

Ostře sledovaný soud týkající se případu mrtvého George Floyda skončil. Případu, který stál u zrodu hnutí Black lives matter. Zasahující policista Derek Chauvin byl porotou uznán vinným z vraždy.

Připomeňme, že George Floyd zemřel poté, co se pod vlivem alkoholu a drog vzpouzel zatčení. Soud se týkal toho, zda vůči němu bylo použito přiměřené násilí, anebo zda zasahující policista použil násilí nepřiměřené, čímž Floyda „v nedbalosti“ zabil či dokonce zákeřně zavraždil. Či zda jej dokonce zavraždil z rasistických pohnutek, jak tvrdí příznivci hnutí Black lives matter.

Soud je tedy u konce, město Minneapolis se rozhodlo rodině George Floyda vyplatit jako vyrovnání civilní žaloby 27 milionů dolarů. A americký prezident Joe Biden se nechal slyšet, že prý Amerika tímto verdiktem udělala velký krok kupředu „v pochodu za spravedlnost“.

Má to ale háček. A ten háček nerezonuje jen v USA, ale i v Evropě, a vlastně se zprostředkovaně týká i naší domácí společnosti.

Potíž je v tom, že celá kauza vybízí k ukrutnému zjednodušení: Jste-li takzvaný „politický progresivec“, očekává se od vás víceméně automaticky, že budete nad rozhodnutím soudu a nad astronomickým odškodným pro rodinu George Floyda jásat. Jste-li politický konzervativec, čeká se naopak, že rozhodnutí soudu podrobíte zdrcující kritice. Aneb podle toho, jaký je váš politický názor, předpokládá se od vás také názor na to, zda konkrétní čin konkrétního policisty byl po technické stránce použitím přiměřené či nepřiměřené síly.

Jak je ovšem takové uvažování nebezpečné! Úplně se v něm ztrácí to, že pořád nevíme, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, zda byla, nebo nebyla nepřiměřeně použita síla. Víme, že George Floyd nebyl svatoušek. Ale nevíme, jaký byl akt Dereka Chauvina – soudu se totiž navzdory verdiktu nepodařilo veřejnost přesvědčit o své nezávislosti, abychom si mohli být jisti, že jeho nález je objektivní. A to je na celé záležitosti to nejhorší. V podstatě fyzikální zákonitosti – míra použité síly – jsou tu vykládány podle politického klíče.

A to je hlavní poselství celé kauzy. Totiž podařilo se v rozvinutých zemích obecně natolik zvýšit nedůvěru v justici a stát, že dneska už si nejsme jistí ani objektivitou soudů. Jestliže stát má pouhé tři skutečně ospravedlnitelné funkce – ochranu armádou před vnějším nepřítelem, ochranu policií před vnitřním nepřítelem a ochranu soudy před nedodržováním soukromých smluv – a jestliže stát tyhle funkce neplní, ale místo nich si vynucuje, aby jednotlivci posluhovali a výpalným zvaným daně financovali představitele státu zvané politici nebo úředníci, pak takový stát přestal být servisní organizací občanů a stal se naopak zdrojem násilí.

Jak se to ale mohlo přihodit, že lidé se nechali tak ochočit a na tuhle nečistou hru přistoupili? Prozradím vám teď malé tajemství socialistů. Víte, jak zničit svobodu a nastolit kolektivismus a teror? Zničte schopnost cítit štěstí. Zničte touhu. Šťastný člověk je svobodný člověk. Ale nešťastný člověk bez touhy, který si nechce nic nového koupit, nechce ničeho dosáhnout, nevidí žádné použití pro své vydělané peníze – takový člověk bez naděje vběhne do otevřené náruče socialisty sám.

Každý systém, který zotročil masy a vzal jim svobodu, vždy začal svou éru tím, že zničil štěstí lidí tím, že jim pod záminkou zdraví, bezpečnosti či jakési společenské zodpovědnosti znemožnil drobné slasti, ať už to bylo kouření, zpívání, návštěvy kadeřnictví, scházení se, těsný kontakt rodičů s dětmi, rychlá jízda, argentinské steaky nebo utrácení svých vlastních peněz…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Piráti ordinují nízké platy

Před pár dny Ivan Bartoš, kterému se dost často v poslední době připisuje role údajného budoucího premiéra, prohlásil, že chce prosazovat fixaci kurzu koruny na kurz eura.

Ekonomické diskuse mě vždycky bavily, když proti sobě stáli dva ekonomové. Když se dohadovali, jestli změna daní bude mít takový, nebo makový efekt, a argumentovali přitom výrazy jako mezní sklon k úsporám, Lafferova křivka, nebo multiplikační efekt.

Předstírání ekonomických diskusí mě nudilo, když na jedné straně stál ekonom a na druhé straně stál naivka, který blekotal, že se přeci musíme semknout.

A parodie na ekonomické diskuse mě odpuzují, když na jedné straně stojí naivka a na druhé straně ideolog, který pronáší bez znalosti elementárních ekonomických zákonitostí o těchto zákonitostech kategorické závěry.

Nelze bojovat rozumem a argumenty proti rozkydlým soudům vynášeným bez znalosti, příčiny a logiky. Nelze bojovat s pirátským (i jakýmkoliv jiným) lavírováním kolem eura.

V tomto případě je vidět, jak to piráti hrají na obě strany: Těm, kdo euro nechtějí, se chtějí zavděčit tím, že ho „jako“ zatím nepřijmeme, „jenom“ fixujeme kurz, což „přeci“ vůbec není přijetí eura. A těm, kdo euro chtějí, se zase chtějí zavděčit tím, že zafixujeme k euru kurz koruny, což ovšem ve své podstatě plně přijetí eura simuluje. Tedy – až na to, že stále musíme dělat devizové konverze.

Popravdě se neumím rozhodnout, zda se jedná o čirý populismus, anebo zda jde o ekonomické diletantství – protože zafixování kurzu je ze všech tří možností (přijmout, nepřijmout, fixovat) možnost nejhorší.

Nemá totiž žádné výhody – stejně je nutné měnu konvertovat. Ale současně má všechny nevýhody, které z eura plynou – totiž ztrátu konkurenceschopnosti, propisování inflace ze zahraničí, propisovaní všech extrémně negativních dopadů tisku peněz v eurozóně, nemožnost naší vlastní měnové politiky, nemožnost našeho vlastního nastavení úrokových sazeb.

 „Fixaci“ koruny na euro jsme tu už pár let měli – říkalo se jí intervenční režim. Ano, intervence nebyly ve své hluboké podstatě ničím moc jiným než právě fixací kurzu koruny na euro. Krom toho, že důsledkem intervencí bylo propálení ohromných miliard devizových rezerv, také tyhle intervence dost drtivě poškodily strukturu české ekonomiky. Právě od těch dob se datuje rašení skladů a všelijakých zahraničních montoven podél dálnic, které mají mizernou přidanou hodnotu a nabízí tudíž také nízké platy. V podstatě tyhle intervence znemožňující posílení naší koruny vytlačily český kapitál zahraničním, nahradily vysokopříjmové odborné profese spoustou nízkopříjmových nekvalifikovaných profesí. Piráti vám nyní ordinují totéž ještě houšť a větší kapky.

Ovšem nejjednodušší vysvětlení bývá to nejpravděpodobnější a oblíbeným teoriím spiknutí moc neholduju. Aneb jak pronesl jeden můj známý podnikatel: Idiotismus se prostě děje bez příčiny a plánu. A proto se kloním celkem jednoduše k tomu, že namísto populismu jde jen o pouhou ekonomickou nevzdělanost. Bohužel v tomhle případě mimořádně nebezpečnou.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Vítejte v centrálně řízené ekonomice

Vládám celého světa vznikl nový cíl, který dosud neměly. V rámci hospodářské politiky už nebudou bojovat hlavně za nízkou nezaměstnanost, ale také… za růst cen akcií!

Nějak se vám to nezdá? Tak považte, že zatímco dříve byly akcie jen záležitostí hrstky nejbohatších lidí, dnes jsou skrze penzijní fondy, do kterých jsou nahnány masy, záležitostí skoro všech.

Akcie jsou vedle hypotéky novým motorem konzumní ekonomiky. Propadem akcií se motor ekonomiky zadře, lidé přijdou o úspory v penzijních i jiných fondech, začnou víc šetřit a zaměstnavatelé propouštět. To si žádný politik nemůže dovolit. Čím déle bude zvrácená politika centrálních bank tisknoucích peníze pokračovat, tím to bude horší.

Málo lidí to ví, ale akcie začaly být důležité pro ovlivňování voličů v březnu 1988. Tehdy byla světová ekonomika ještě otřesená propadem akcií, který proběhl v říjnu 1987. Mluvilo se o Černém pondělí. Americký prezident Ronald Reagan tehdy hledal cestu, jak pomoct akciovým trhům, a vytvořil pracovní skupinu, které se dodnes říká “Plunge Protection team” (tedy něco jako „tým bránící propadu finančních trhů“).

O týmu se toho moc neví. Nedělá žádné veřejné záznamy z jednání. A tam, kde nejsou veřejné informace a jde o opravdu hodně peněz, tam je taky hodně spekulací. Jsou to takoví moderní zednáři finančních trhů. Jedna z mála veřejných informací je, že tým vedou americký ministr financí, šéf komise pro cenné papíry a šéf centrální banky.

Centrální banky jsou sice dneska oficiálně nezávislé na politice, realita je ovšem zcela jiná. Centrální banky opustily svůj prvotní cíl, kterým kdysi byla cenová stabilita a tedy nízká inflace. Nyní už otevřeně bojují za hospodářský růst a za akciové trhy. Někde to mají dané zákonem, někde to dělají z vlastní iniciativy, aby se zalíbily těm, kteří centrální bankéře jmenují do funkcí.

Ke změně došlo zhruba v době pádu Berlínské zdi a rozpadu bipolárního světa. Po celém světě do té doby řídili centrální banky přední ekonomové specializující se na bankovnictví a měnovou politiku.

Zhruba před třiceti lety ovšem dochází zprvu k nenápadné změně. Centrální banky začínají vést ekonomové, kteří už nejsou nejlepší pro povolání centrálního bankéře, ale jsou kamarádi politiků, kteří je do vedení bank nominují. Guvernéry centrálních bank tak už nejsou nejlepší ekonomové, ale stále jsou to dost dobří ekonomové.

To trvalo nějaký čas. Kvalita centrálních bankéřů jako expertů ale postupně klesala, aby se jednoho dne začal objevovat názor, že měnová politika není žádná věda a vlastně ji ani nemusí dělat ekonom. A vlastně to ani nemusí být kamarád politika – může to přeci rovnou být politik.

A tak se na post šéfky Evropské centrální banky (ECB) dostává Christine Lagardeová, která nikdy systematicky nestudovala ekonomii a nikdy nepracovala v bance. Její jedinou relevantní kvalifikací je, že byla francouzskou ministryní financí a následně šéfkou MMF. Díky tomu se najednou stala prezidentkou ECB. Dnes drží prst na tepu evropské ekonomiky a přitom kvůli tomu, že nemá ucelené základy ekonomie, nechápe ani dopady toho, co jí její poradci radí. Je ochotna podepsat i to, co by skutečný ekonom nikdy nepodepsal.

Už dokonce i velmi neutrální tisková agentura, jako je Reuters, otevřeně píše, že se pod vedením Christine Lagardeové ECB mění a místo ekonomických témat akcentuje témata společenská, jako je klimatická změna či genderová rovnost. Z apolitické, odborné ekonomické instituce se ECB stává institucí ryze politickou a vnucuje svou politickou agendu národním centrálním bankám, čímž ji šíří napříč kontinentem. Lagardeová je první člověk ve vedení ECB bez znalosti ekonomie, a její priority jsou proto jiné. Je to politik a byrokrat.

Lagardeová říká, že banka se prý musí změnit s tím, jak se změnila doba. Patrně se domnívá, že se změnou politiky se mění i ekonomie jako věda. Mění se se změnou politiky i fyzika či matematika? Ne? Tak proč by se měla měnit ekonomie jako věda? Jak si někdo s tak sulcovitými znalostmi monetární ekonomie může dovolit vyslovit tak kategorické soudy o pregnantní vědě? A ano, ekonomie kdysi byla pregnantní vědou – dnes převažující názor, že je to věda kecací a měkká, vám vnutili právě neekonomové jako Lagardeová, kteří o ní v realitě nic nevědí.

Proto ta zelená témata v měnové politice, která byla ještě před pár lety asi tak představitelná jako diskuse na půdě centrální banky o novém albu Gojira nebo silikonech Kylie Jenner. Mnozí zelení členové Evropského parlamentu si ale v chování Lagardové lebedí a plně ji podporují. Také samozřejmě nerozumí ekonomii.

Chování ECB je dnes na samé hraně zákona a už daleko za duchem zákona. Lépe řečeno – zákon nikdy s takovým chováním nepočítal. Současná měnová politika je zoufale zpolitizovaná. A tento trend politizace centrálních bank vidíme po celém světě. Proto i centrální banky mají růst akcií jako nový, zákonem nevyřčený cíl. Vliv centrální banky na ekonomiku je přitom nesrovnatelně větší než vliv vlády. A tak časem hrozí náramný průšvih. Kvůli centrálním bankám se tedy burzy zcela utrhly od fundamentů. Jen voliči to zatím nepochopili.

Tím, že se z růstu akcií stala „tajná“, veřejně nevyslovovaná politika, nevyslovovaná dokonce ani v samotné centrální bance, spíš jen mezi řádky tušená, odtrhly se burzy od makroekonomických fundamentů. To je z ekonomického pohledu šílené, nezdravé a dlouhodobě neudržitelné.

Tohle už dávno není kapitalismus. Tohle je už spíš variace na centrálně řízenou ekonomiku. Zkušenost ukazuje, že zatím nejdéle „fungovala“, tedy lépe řečeno živořila, v Sovětském svazu, a to zhruba 70 let. Jak dlouho to asi čeká dnešní Evropu?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Jsme o století zpět, lidstvo se nepoučilo

V historii vždy byla hospodářská politika intenzívně provázána se zájmy významných finančních skupin. Ty lobbysticky ovlivňovaly politiku a hospodářskou politiku tak, aby šla na ruku zájmům předních byznysmenů.

Nejinak je tomu i dnes. Tento vztah byl ovšem vždy dvousměrný. Jakmile si finanční skupiny vylobbovaly nějaký typ hospodářské politiky, došlo k ekonomickému ovlivnění mas lidí – ať už skrze míru nezaměstnanosti, inflaci, válku a podobně. To následně utvářelo společenskou náladu a poptávku po nějakém jiném typu politiky.

Ukažme si to na jednoduchém a notoricky známém příkladu. Během první světové války potřebovaly USA financovat své předpokládané budoucí válečné výdaje navýšením státního dluhu. To by však bylo pro USA s tehdejší „tvrdou“ měnou a danými úrokovými sazbami příliš drahé. A tak už v předtuše budoucího dluhového financování byla na konci roku 1913 založena instituce Fed – americká centrální banka.

O založení Fedu se tehdy silně zasazovaly některé konkrétní finanční skupiny, v jejich zájmu byl válečný obchod (například, ale nejen, se zbraněmi) a které tedy stály o vstup USA do války. Také čelní místa vedení Fedu byla obsazena zástupci těchto finančních skupin. Fed usiloval o inflaci nejen během válečných let hned po svém vzniku, ale i po skoro celá dvacátá léta.

Fed centralizoval bankovní rezervy a umožnil inflaci, která „změkčila“ dolar a zlevňovala americkému státu úvěrování. Už tehdy došlo v malém objemu k tisku peněz – Fed vydal takzvané „směnky zahraničního obchodu“, dnes by se řeklo něco jako státní pokladniční poukázky, a ty fungovaly částečně k monetizaci dluhu. (Správně si všímáte, že o zvýšení inflace se aktuálně v roce 2021 snaží opět nejen Fed, ale také Evropská centrální banka (ECB) – a opět je hlavním důvodem zlevnění dluhového financování státu.)

Peněžní expanze, kterou prováděl Fed od roku 1914 do roku 1929, navodila obrovský boom cen cenných papírů – akcií i dluhopisů. Kanálů tohoto nafouknutí cen v důsledku měnové expanze bylo víc. Zaprvé pumpovní peněz do oběhu peníze zlevňovalo, bylo proto snadné, respektive levné, nakupovat cenné papíry na úvěr. (Totéž se děje zhruba od roku 2001 dodnes.)

Zadruhé snadné úvěrování firem i podhodnocení dolaru dodaly umělou vzpruhu americkému průmyslu i bankovnictví. Masy tak snadno podlehly dojmu, že ceny akcií jsou správně nastavené, protože americké korporace mají před sebou zářnou budoucnost. (Také se totéž děje dnes.)

Dojem normality a dojem toho, že tisk peněz není nebezpečný, byl podporován i tím, že ve 20. letech 20. století řada zemí zažívala konjunkturu, protože po první světové válce se masy vrátily k větší spotřebě, a tím vzrostlo HDP. Spotřeba však byla zprvu opatrná a hodně se propisovala jen do cen cenných papírů (stejně jako dnes), takže i inflace se dlouho zdála pod kontrolou (jako dnes).

A konečně fenoménem dvacátých let bylo i to, že na trhu cenných papírů začali v rostoucí míře investovat i drobní, nevzdělaní investoři, kteří nechápali příčiny růstu cen cenných papírů. (To připomíná nejen dnešní akciové trhy, ale také zapojování důchodců do penzijních fondů a poptávku po altcoinech.)

Zkrátka krize z roku 1929 je daleko od toho, aby mohla být považována za selhání neregulovaného kapitalismu. V realitě hlavně ilustruje nebezpečí vládních intervencí do ekonomiky. Ekonomický kolaps přišel jako nutná korekce umělého růstu navozeného expanzívní monetární politikou centrální banky. Následné vládní zásahy po roce 1929, které se snažily krizi „léčit“, ve skutečnosti situaci ještě víc zhoršovaly. (Zářný příklad takových nekompetentních zásahů jsme viděli v roce 2020 během koronakrize, kdy státní intervence ekonomiku ještě víc vychylovaly z rovnováhy, a tedy situaci ještě zhoršovaly.)

Po prvotním zhroucení cen v roce 1929 burzy cenných papírů padaly dál a finanční krize se rychle přetavila do hospodářské krize. Ta následně oběhla celý svět a stala se nejhlubší světovou hospodářskou krizí až do roku 2008. Tváří v tvář růstu nezaměstnanosti si mnoho lidí začalo myslet, že kapitalismus skončil, že na vině je demokracie a že je nutno změnit společenský řád. Důsledkem byl nástup fašistů a komunistů v některých zemích. (I to můžeme pozorovat dnes. Stačí se mrknout na politické složení Evropského parlamentu, vyvlastňování bytů v Berlíně, či odpudivou vlnu nenávistných komentářů po smrti Petra Kellnera.)

Chybné řešení nerovnováh v některých zemích trvalo i po Velké depresi a typickým příkladem se stalo Německo 30. let. To nepochopilo, anebo pochopilo, ale populisticky nedbalo, že krize v roce 1929 se zrodila z tisku peněz, a tak své předlužení způsobené povinností platit reparace z 1. světové války „řešilo“ dalším vystupňováním tisku peněz a vyvoláním hyperinflace. Ta je dnes historiky považována za jednoznačně spojenou s nástupem Hitlera a vyprovokováním 2. světové války.

Sotva se z toho vylžeme, historie se zkrátka opakuje: Krize roku 2008 souvisela s tlakem na enormně nízké úrokové sazby, které vedly k nafouknutí cen cenných papírů a k nezdravé situaci na trhu zejména amerických hypoték. Hloubka krize 2008-2009 vyvolala společenskou poptávku po levicových řešeních a opět se objevily názory, že krize byla známkou selhávání kapitalismu. V realitě byla důsledkem státních zásahů do ekonomiky, které nesmyslně a kontraproduktivně snížily úrokové sazby a umožnily tak naakumulování paralelních nerovnováh v ekonomice. Jenomže dneska to státy buď natvrdle nechápou, anebo populisticky nedbají. A „řeší“ od té doby přetrvávající ekonomické nerovnováhy kvantem peněz ještě vyšším. Koronakrize tomu nasadila korunu.

Co z toho plyne pro budoucí politický systém, zda větší svoboda, či nesvoboda, zda větší ekonomická prosperita, nebo opak, si myslící čtenář již dokáže odvodit sám. A ten, který si to dosud neodvodil, zjevně místo myšlení používá pouze víru – ve stát a zázrak. A diskutovat s takovým blouznílkem je ztrátou času.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Hotovostní peníze dávají svobodu

Všichni víme, že štěstí si za peníze nekoupíme. Ne všichni ale víme, že si za ně do značné míry koupíme svobodu. S nimi je život volnější.

Zato to většinou dobře chápou lidé, kteří mají pocit, že svět je třeba regulovat a řídit někým osvíceným, kdo je nadřazený ostatním. To je jeden z hlavních důvodů, proč je v posledních letech takový tlak proti hotovosti.

Jakmile probíhají všechny platby on-line, vzniká digitální stopa. Tím lze nejen bránit kriminální činnosti nebo neplacení daní (což je ještě pochopitelný požadavek), ale také tím lze odstřihnout od peněz nepohodlné lidi (což už je něco pro Velkého bratra).

Své o tom ví britský aktivista, který je znám tím, že jako samozvaný novinář či lépe řečeno youtuber informoval o soudu s pákistánským gangem, který znásilňoval nezletilé dívky. Youtuber, pro mnohé velmi kontroverzní osoba, si tím získal ve virtuálním prostoru velkou pozornost a popularitu. I tu pozitivní, i tu negativní.

A jednoho krásného dne společnost PayPal zajišťující internetové platby oznámila, že youtuberovi už nebude dál zpracovávat jeho platby.

Jenom se jim nelíbí můj názor a chtějí mě umlčet,“ řekl youtuber.

PayPal kontroval slovy: „Neprovádíme taková rozhodnutí lehkovážně a tvrdě pracujeme na tom, abychom byli při kontrole účtů PayPal pečliví a spravedliví. Dosažení nezbytné rovnováhy mezi podporou svobodného projevu a otevřeným dialogem a ochranou principů tolerance, rozmanitosti a respektu vůči všem lidem je výzva, se kterou v současné době zápasí mnoho firem.“ Čili krom záplavy slov neřekl vlastně nic.

Nechť si každý rozhodne sám, zda youtuber dělá dobrou práci, či zda je jen populistou-křiklounem, který nerespektuje rozhodnutí soudu; to není předmětem mého zkoumání. Podívejme se na to ale z jiné stránky: Soukromá firma uznávající jisté nové kolektivistické hodnoty se rozhodla, že se stane soudcem, a jinou soukromou osobu, která měla jiný názor a uznávala jiné hodnoty, totiž individualistické, prostě odstřihla od peněz. To by se jí nikdy nepovedlo, kdyby peníze měly svou původní hotovostní podobu. A neřešme, jestli osoba A odstřihne osobu B, nebo B odstřihne A, a za jaký názor – jde o princip, o to, že to nyní už je technicky možné.

To samé vidí i jiní aktivisté a politické strany s nepohodlným názorem. Je vidět ohromný tlak na veškerý monitoring majetku a plateb v ekonomice. A čím méně demokratická země, tím větší tlak na zrušení hotovosti, protože tím lépe se lidé a hlavně političtí odpůrci dostávají pod kontrolu.

Dokonalý monitoring s používáním hotovosti není možný. Velký bratr přitom má v ruce jeden úžasný nástroj, který v kombinaci s bezhotovostními penězi dělá divy. A tím jsou takzvaná velká data. Ta půjde tak zpracovat, že díky nim stát dokáže plánovat vaše finanční výdaje za vás. A když se odchýlíte, budete zralí na fyzickou kontrolu, protože je něco divně.

Zatímco Indie bude expertem na kontrolu nad veškerými platbami, my v Česku budeme nejspíš expertem na buzeraci a dohled. EET byla jen začátkem. Nějakou variantu na EET mají jen v málo zemích světa, takže tady jsme už „napřed“. Covidový pas a aplikace na sledování pohybu kvůli epidemii jsou pokračováním.

Konec hotovosti je dobrý nejen pro diktátora, ale i pro centrální banku, a to nejen v případě, že se rozhodne pro záporné úrokové sazby. Centrální banka s pouze bezhotovostními penězi totiž může ekonomiku líp ovlivňovat. Příkladem může být Řecko či Kypr. Jakmile to vypadalo, že jih Evropy zbankrotuje, uvalily tamní autority regulaci na vklady. Měli jste v bankách peníze, ale vybrat jste si mohli jen malinko. Báli jste se, že o peníze přijedete, ale museli jste je tam nechat a čekat, zda banka padne, nebo ji stát zachrání.

To bylo období, kdy se lidé snažili utéct s majetkem z Řecka. A víte, jak to dopadlo? Když to nebylo možné klasickou cestou, pomohly inovace ve finančnictví. Právě tehdy zažil bitcoin svůj první dramatický růst. Lidé opouštěli standardní ekonomiku skrze kryptoměny. Ty jim daly svobodu. Ale jen dočasně. Pak si toho totiž centrální banky všimly a začaly se zcela vážně zabývat konceptem, jak to udělat, aby v případě nutnosti zabránily propojení mezi klasickými bezhotovostními penězi a kryptoměnami – jak zkrátka zakázat transfery peněz do kryptoměn. Dneska už takové mechanismy jsou „pro případ nutnosti“ připravené.

Vedle toho také rostl zájem o to, co je v historii prověřené: o zlato. Zlato vždy jede, když se objeví jakákoliv nejistota a strach. A pokud skutečně vstupujeme do politicky rozbouřené dějinné epochy, jak se mnozí domnívají, zlato ještě má před sebou velkou budoucnost. Vůbec bych se nedivila, kdyby podivné hokus-pokusy některých centrálních bank vedly k tomu, že některé ceny budou v některých obdobích a v některých ekonomikách opět vyjadřovány ve zlatě podobně jako v minulosti!

Dostáváme se tak do paradoxní situace. Čím víc bude ekonomika digitalizovaná, tím víc si budou lidé uvědomovat, jak velkou hodnotu mají reálná aktiva.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Mzdová nerovnost mužů a žen je přirozená

Neuplyne měsíc, aby se v médiích nerozvířila ta či ona kauza, kdy nějaký politik či organizace vyzývají k „narovnání diskriminace mezi platy mužů a žen“.

I u nás si v březnu vláda předsevzala projednat „strategii rovnosti mužů a žen do roku 2030″. Asi už má lockdown vyřešený a nemá nic dalšího na práci. Nu – kupříkladu zpráva z poloviny října 2018 jí v jednom ohledu dává za pravdu. Prý vskutku mezi ženami a muži probíhá diskriminace: tehdy se totiž ukázalo, že umělá inteligence zabudovaná v náborovém systému americké společnosti Amazon „nemá ráda“ ženy, což – nepřekvapivě – způsobilo skandál.

Umělá inteligence se totiž naučila, že muži lépe vyhovují požadavkům společnosti. Za některá slova v životopise strhávala body. Nejhorší bylo, když žena uvedla, že vyhrála ženský pohár v šachu. Feministky tím dostaly nabito v argumentaci, proč je svět nespravedlivý a machistický. K „A“ už ale nebylo mediálně řečeno „B“.

Je vysoce pravděpodobné, že kdyby zcela stejná umělá inteligence nebyla nasazena v náborovém systému Amazonu, nýbrž v náborovém systému porodních asistentek, sociálních pracovnic či letušek, muži by si nejspíš ani neškrtli, a to ještě drtivěji, než jak byly „diskriminovány“ ženy u Amazonu. Ale pochybuji, že to by vzbudilo rozruch. Taktéž si nejsem docela jistá, zda by se ženy bouřily, pokud by umělá inteligence při náboru kanadských dřevorubců preferovala muže.

Mzdová nerovnost mužů a žen je totiž přirozená. Neplatí však u všech profesí stejně, někde je převrácena naruby. Například některé segmenty hereček a modelek jsou mnohem lépe honorovány než muži. Nevím o tom, že by se těchto mužů někdo zastával. Bere se to jako přirozený vývoj.

Také jsem se ještě nesetkala s tím, že by nějaká firma Šichtařce řekla, že pro ni nemůže přednášet, protože je žena, zato manžel se už mnohokrát dozvěděl, že je chlap a o chlapy nestojí. Dokud se gendery tolik neřešily, ani mě nenapadlo se nad tím pozastavit, brala jsem to jako fakt; ovšem v posledních letech mě to vždycky trkne, protože není lepšího důkazu, že převládající pohled na údajnou diskriminaci žen to má občas krapet popletené.

Faktem je, že to, že jsem baba, se už několikrát stalo „kvalifikací“ k tomu, aby po mně někdo něco chtěl (na poli businessu). Typicky přednášky nebo pozvání do různých médií. Má vrozená exemplární lenost mi vždy velela pokusit se místo sebe nastrčit kolegu či manžela; ale bylo mi řečeno, že „potřebují ženskou“. A nepochybuji, že jsou profese, kde by to fungovalo zase obráceně, jenom jsem se s nimi zatím míjela.

Z ekonomického pohledu a z pohledu sakumprásk celé ekonomiky je totiž „nerovnost“ mužů a žen logický nesmysl. Pokud by ženy nabízely stejný výsledek za méně peněz, nikdo by muže nezaměstnal. Koupíte si snad kuchyňského robota, který je ve všech ohledech stejný jako jeho konkurence, vypadá stejně dobře, má stejnou výdrž, pouze je dražší? Ne? A tím jsme si už vlastně odpověděli, jak je to na trhu práce.

To, že má žena stejné vzdělání jako muž, ještě neznamená, že si z pohledu zaměstnavatele zaslouží stejnou odměnu. Ani dva muži se stejným vzděláním nemají obvykle stejnou mzdu. Někdy se stane, že i člověk s nižším vzděláním přináší vyšší přidanou hodnotu pro zaměstnavatele. Tak to prostě je. A pokud je například stejně vzdělaná žena ochotná strávit v práci třeba míň přesčasových hodin než muž, pak přináší zaměstnavateli menší hodnotu, takže si z jeho pohledu zaslouží menší plat.

Nicméně krajní feministky, odbory a obecně levice to řeší jako téma. Ve stejnou dobu, kdy bouchla zpráva o výběru zaměstnanců v Amazonu, bouchla i zpráva v BBC, podle které mezi zaměstnanci pobírajícími více než 150 tisíc liber ročně (tedy zhruba 4,4 mil. Kč) byly dvě třetiny mužů.

Logicky se nabízí otázka, jestli dvě třetiny nejvyšších postů neobsadili muži. Pak se nabízí otázka, jestli vůdčí pozice není pro muže přirozeně typická už od pravěku. To nabízí protiotázku, zda se to již nepřekonalo. Data totiž říkají, že když se seřadí mzdy v BBC od nejvyšší po nejnižší a zabodne se prst doprostřed mezi muže a ženy, je mzda mužů o 9,3 % vyšší než u žen.

Teprve hlubší analýza dat BBC však ukázala, že je chybou vše interpretovat jako diskriminaci žen. I řada mužů měla nižší mzdu než jejich kolegové na stejné pozici a stejného pohlaví.

Umělá inteligence je „kupodivu“ velmi chytrá a na rozdíl od většiny lidí umí statistiku. Překvapivě právě to v hyperkorektní době může být jejím problémem. Je totiž až příliš pravdomluvná:

Umělou inteligenci proto jako poradní nástroj vypnuli u některých amerických soudů, když se ukázalo, že na základě zkušeností z minula a znalosti pravděpodobnosti dopředu předpokládala větší recidivu u černochů než u bělochů.

Ne každá pravda se prostě smí říkat nahlas, byť je podložená statisticky. A tohle hyperkorektní manipulování statistiky se zatím umělá inteligence nenaučila.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: S androidkou v posteli

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

64. pohlaví v občance je lidským právem!

Většina lidí stále nějak žije v iluzi, že socialismus je doménou východní bývalé, nikoliv západní budoucí Evropy. Chyba lávky.

Tahle iluze se možná zrodila ze setrvačnosti. Řada lidí ještě pořád v duchu žije někdy v devadesátých letech, kdy tohle platilo. Lidem, kteří na tuhle vějičku věří, ale unikla jedna podstatná věc:

Socialismus – pro mnohé překvapivě – nikdy nebyl doménou mas a „pracujících lidí“. Socialismus se zrodil v hlavách intelektuálů. Nejčastěji lidí, kteří své bohatství zdědili, a tak se o něj nikdy nemuseli zasloužit. Nemuseli si ho vážit. Pouze ho během života promrhali. Socialismus dál přežívá v hlavách univerzitních profesorů, kteří místo toho, aby naše děti učili, jak s minimálními náklady vyrobit energii či jak vyléčit vzácné nemoci, místo toho, aby je učili fakta a logiku, místo toho, aby je učili zákonitosti techniky a matematiky, učí je, že lidé jsou si rovni a všichni si zaslouží stejné zacházení a stejnou životní úroveň.

Lžou jim. Protože lidé si nejsou rovni a princip potřebnosti je zrůdný. Lidé jsou každý jiný a rovnost je přímým opakem spravedlnosti. Potřeb má každý nepočítaně, a čím je dotyčný línější a neschopnější, tím má potřeb víc, protože si na živobytí vydělat neumí. Neschopnost neboli potřeba se v socialismu stává „zásluhou“.

Socialismus nemá „jen“ podobu oné touhy po majetkové rovnosti, jakou si nejvíc pamatujeme z období před rokem 1989. Socialismus je ve skutečnosti touhou po jakékoliv rovnosti – neschopný má být postaven na stejný piedestal se schopným, výtečný umělec má být snížen na úroveň nevkusného braku, vyhulený obézní flink nestarající se o své zdraví má dostat stejnou péči jako asketický sportovec držící se silou své vůle v kondici. Ženy mají skrze kvóty dostat stejný počet manažerských pozic jako muži. Většiny se mají přizpůsobit menšinám, protože všichni musí být stejní. A požadavek na stejnost je v socialismu považován za lidské právo.

A tak se mohlo přihodit, že Evropský parlament vyzval Evropskou komisi, aby do poloviny roku přišla s návrhem směrnice, která by zajistila, že firmy z EU nebudou odebírat zboží a služby od dodavatelů, co nedodržují údajná lidská práva, využívají nucenou práci nebo poškozují životní prostředí. Kdo by tyto požadavky nesplnil, zaplatil by vysokou pokutu. Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová prohlásila, že „politika tímto krokem znovu získá kontrolu nad finančními zájmy a vrátí odpovědnost globálním společnostem“.

Nechme stranou, že politika nemá co kontrolovat finanční zájmy. Jakmile se politika začne se svou ideologií hrabat do finančních zájmů, je z toho průšvih jako hrom. Od pirátů, kteří jsou ještě o fous kolektivističtější než dnešní komunisté, takový omyl nepřekvapí. Zarážející ovšem je, že jiné strany ještě neřvou na poplach. Že pro stromy nevidí les. Že jim snad vůbec nedochází, která bije.

Tak jo, odmítneme odebírat zboží od výrobců, co podle evropských měřítek nedodržují „lidská práva“ ve třetích zemích. Co je podle evropských měřítek takovým údajným lidským právem? Požadavek na stejnost. Co je takovým požadavkem? Tak třeba uznávání 64. pohlaví, rovný počet žen a mužů ve vedení firem bez ohledu na to, kdo firmu vede líp, nebo požadavek na „bezuhlíkový život“. Vážně jsou tohle lidská práva? A vážně i občané třetích zemí o tahle pseudopráva stojí?

A co se asi stane, když těmto lidem – ve snaze vymoci pro ně dodržování našeho evropského pojetí lidských práv – odmítneme odebírat jejich zboží? Co když neodebereme banány z banánových republik, protože na jejich plantážích pracovalo víc mužů než žen a ženy doma kojily děcka a vařily obědy? Stane se to, že chudí lidé přijdou o obchod, o jediný zdroj své obživy, tedy ještě víc zchudnou. Nu, to jsme jim vážně bombasticky pomohli.

A sobě tím „pomůžeme“ taky – protože to, co neodebereme levně ve třetích zemích, budeme muset odebrat draze v zemích, které projdou ideologickou socialistickou prověrkou.

Jen jediná věc mě na tom hlupáctví těší. Čím hloupěji se budeme chovat, čím víc socialismu budeme provozovat, tím dřív se systém vlastní katarzí zhroutí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Politici hrají ruletu se zdravím

V uplynulých dnech se lehce rozvířily vody kolem bizarního výběrového řízení pro orgány řídící krajské nemocnice v Olomouckém kraji.

Výběrové řízení vypsala koalice Pirátů a Starostů, která v Olomouckém kraji vládne. Jedná se konkrétně o obsazení představenstva akciové společnosti Nemocnice Olomouckého kraje, jejímž jediným akcionářem je právě Olomoucký kraj. Potud vše „dobré“ – pokud kraj je akcionářem a kraji vládne koalice Pirátů a Starostů, pak je samozřejmé, že právě tato koalice vypisuje výběrové řízení. Taktně ponechávám stranou, že coby antibolševikovi se mi už tady ježí vlasy, co má co obec, kraj či celý stát vlastnit jakoukoliv akciovou společnost. Skutečný bizár je schovaný ještě někde jinde.

Výběrové řízení bylo totiž pojato poněkud svérázně. Koalice požaduje v inzerátu hledajícím členy představenstva Nemocnice Olomouckého kraje „názorovou shodu“ s programem koalice. A požadavek to není jen tak nějaký symbolický. V celkovém hodnocení má toto kritérium váhu 15 procent. Tedy – v případě, že těmto vahám věříme. Protože jest nám známo, jak podobná výběrová řízení probíhají. Rozhodně se nehraje na to, že pokud bude kandidát finanční guru a borec v jakýchkoliv jiných oblastech, ale tváří v tvář Pirátům prohlásí něco ve smyslu: „…a neomarxisty nemám rád“, bude snad mít šanci uspět. Prostě to berme jako fakt, že řízením nemocnic má být pověřena osoba, která funkci vyfasuje jako politickou trafiku, a která Pirátům a Starostům půjde na ruku.

Možná vám takový požadavek přijde úsměvný. Možná vám dokonce přijde i přirozený. Možná si říkáte, že když někdo vládne kraji a kraj vládne nemocnici, je „normální“ požadovat, aby si „vládce“ s podřízeným rozuměl krom jiného politicky. No – a mě to děsí. Protože ve skutečnosti na tom úsměvného, přirozeného a normálního není vůbec nic:

Od politiků se nedá čekat racionální podnikatelský duch; kdyby politici uměli podnikat a vydělávat peníze, podnikali by a vydělávali by peníze a nenechávali by se živit z výpalného vybraného na daních od lidí, kteří tohle umí. Jenomže v určitém bodě končí legrace.

Pokud bych totiž musela být hospitalizována v takové nemocnici, která je řízena ryzím politikem, nikoliv primárně manažerem s manažerskými zkušenostmi, nebyla bych úplně ve své kůži. A to z důvodu velmi racionální úvahy:

Pokud kritériem pro výběr vrcholového manažera nejsou jeho podnikatelské schopnosti, ale politická (v tomto případě konkrétně nemarxistická) příslušnost, pak je zřejmé, že také nemocnice bude řízena nikoliv manažersky efektivně, ale politicky. A to nutně musí mít dopady do jejího hospodaření.

Sami si odpovězte na otázku: Kdo je schopen zabezpečit lepší služby, zajistit sofistikovanější přístroje, zaplatit lepší lékaře? Nemocnice, která pod dobrým manažerem vydělává peníze a může si tedy dovolit lepší lékaře, lepší technologie, modernější přístroje platit? Anebo nemocnice, která peníze nemá, protože je řízena nikoliv manažersky, ale ideologicky, a musí proto šetřit, kde se dá?

Kdo poskytne kvalitnější medicínskou péči? Ten, kdo má peníze na vybavení operačního sálu? Nebo ten, kdo peníze nemá? A peníze na vybavení operačního sálu bude mít spíš dobrý manažer, anebo spíš politik, jehož „kvalifikací“ je znalost ideologie?

Ne, tohle vážně není legrace. Tohle je hazard se zdravím zrovna tak jako s veřejnými penězi.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.