Energetickou krizi náramně potřebujeme

Tak jen houšť a větší kapky: V době energetické v Evropě dnes švédská námořní správa vydala varování v souvislosti se dvěma úniky zemního plynu z podmořského potrubí Nord Stream 1, které nastaly ve švédských a dánských vodách.

Provozovatel plynovodu v pondělí nahlásil pokles tlaku v potrubí, které – jak známo – vede z Ruska do Německa a donedávna bylo hlavní trasou pro přepravu ruského plynu do EU. To úplně nesvědčí o tom, že by se plynová krize normalizovala.

Nenormalizují se ani další záležitosti. Poté, co byl v pondělí zveřejněn index ekonomické nálady Ifo, přední německé instituty opět zhoršily výhled německé ekonomiky. A OECD varuje, že velkým ekonomikám kvůli inflační a energetické krizi hrozí recese. (Ach jak nepřekvapivé.) Akcie proto logicky dál letí dolů.

Jen za pondělí akciový index S&P 500 ztratil další 1 procento, Dow Jones dokonce 1,1 procenta. A rozdíl mezi výnosy desetiletých německých a italských státních dluhopisů je nejvyšší od května 2020, kdy mnohé silně znervózňoval a užuž se spekulovalo, že Itálie přestane být schopna splácet své státní dluhy. Ano, toto je ona dluhová krize, o které často mluvím, nazývejme věci jejich pravými jmény. Dluhová krize je situace, kdy (například) státy nejsou schopny bez vnější pomoci financovat svůj chod a splácet své dluhy. Itálie v tuto chvíli schopná splácení svého dluhu bez probíhající pomoci ECB již není.

Itálii by pomohlo, kdyby ECB opět snížila své úrokové sazby. Jenomže – ECB se pár let po funuse probrala k životu a její šéfka Lagardeová prohlásila, že navzdory tomu, že ví, že to povede k dalšímu prohloubení recese, bude ECB pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb kvůli inflaci. Itálii a dalším zemím to současně bude zatloukat další hřebíčky do dluhové rakve.

Z tohoto krátkého výčtu posledních událostí by se mohlo zdát, že všechno jde v ekonomice od deseti k pěti. Já si to ale nemyslím.

Teď si uděláme malou odbočku, která sem nepatří jen zdánlivě. Orwellova kniha Velký bratr popisuje chmurnou budoucnost, ve které ekonomika je 100% státní, individualita neexistuje, podnikání neexistuje, soukromí neexistuje a vše – každá vteřina života jednotlivce, každý čin –  je kontrolováno. Tato kniha je sice svým způsobem brilantním varováním před totalitou, socialismem a obecně kolektivismem, ale přesto se v jednom mýlí, respektive svět nikdy nemůže ve všech zemích a dlouhodobě dojít do těchto konců. A tím důvodem je to, že pokud by skutečně ekonomika fungovala tak 100% státně, jak Orwell vykreslil, brzy by začala produkovat kvanta zmetků, nepoužitelné práce, chyb. Lidem by chyběla motivace cokoliv dělat pořádně, a tak by nic nefungovalo. Dřív či později by tedy přestaly fungovat i ony vše kontrolující kamery a kontrola by přestala být tak děsivá.

Přesně to nám dokazuje i historie. Nejzářnější příklad je tzv. válečný komunismus z let 1918-1921, který museli sami bolševici ukončit, protože bylo našlápnuto na hladomor a prostě to nefungovalo. A tak zase začali se skřípáním zubů aspoň do jisté míry tolerovat soukromé vlastnictví. A tak bychom mohli pokračovat dál historií a nacházet další, byť méně zjevné příklady. Pointa zní: Příliš velká neefektivita popírající tržní zákonitosti se nakonec vždy dříve či později zhroutí vlastní vahou. Možná již začínáte tušit, kam mířím.

Čas od času je možno prohlásit: Čím hůře, tím lépe. Teprve když je moc špatně, může to aspoň některé zaryté ideology probudit. Zvyšování úrokových sazeb ECB je moc dobře, protože to aspoň částečně vyruší část zombie-firem v Evropě. A to potřebujeme. A pokračující energetická krize je svým děsivým způsobem taky nutná, aby se veřejnost i politici pod tímto tlakem probrali z blouznivé naivity Green Dealu. A tou nejbáječnější zprávou poslední dnů je…

… že německá energetická společnost RWE se připravuje na opětovné zprovoznění tří dříve odstavených hnědouhelných (!) elektráren. Takový čin byl ještě před dvěma lety nepředstavitelný. Do sítě by měly začít dodávat energii už od října. Ideologické tažení, které způsobilo nynější energetickou krizi stejně tak jako nynější inflaci a recesi, začíná dostávat první trhliny a ztrácí členskou základnu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Máme tu staré známé ropné šoky v bledě modrém

Poté, co minulé pondělí 12. 9. vláda vyhlásila zastropování cen energie pro maloodběratele, ve středu 14. 9. následovala další informace o tom, jak vláda „pomůže“ firmám. Krátce zrekapitulujme:

(1) Na maloodběratele (tj. domácnosti a živnostníky) se vztahuje strop u silové elektřiny ve výši 6 Kč včetně DPH za jednu kilowatthodinu (kWh), u plynu 3 Kč za kWh. Vliv na výši záloh bude mít cenový strop od listopadu. Včetně regulované složky se celková cena elektřiny bude pohybovat mezi 7 a 9 korunami za kWh.

(2) Za stejné ceny by měly elektřinu a plyn nakupovat i samosprávy či veřejné instituce prostřednictvím státního obchodníka s energiemi. Tomu budou muset výrobci nad určitou velikost prodat část produkce za předem stanovenou cenu. Výkupní cena bude zahrnovat výrobní náklady plus dosud blíže nespecifikovaný „přiměřený zisk“.

(3) Tím zásahy státu do cenotvorby nekončí. Pro podniky nebude stanoven cenový strop, ale vláda bude poskytovat dotace velkým podnikům s odběrem energie nad 630 MWh za rok. Tyto dotace budou moci být čerpány od 1. listopadu a tato část pomoci vyjde na 30 miliard Kč. U energeticky náročných firem bude maximální podpora činit 200 milionů korun, ostatní budou moci získat nejvýše 45 milionů korun.

(4) Čtvrtá složka vládních intervencí do energetického trhu by se měla týkat malých a středních podniků bez ohledu na jejich energetickou náročnost. Tyto podniky nejspíš podle dosud nepotvrzených informací budou mít nárok na kompenzace až do 80 procent nejvyšší spotřeby energií za posledních pět let. Podmínkou ale je, aby toto opatření bylo schváleno na úrovni celé EU, teprve potom jej převezme národní vláda.

Vláda odhaduje dopad těchto opatření pro rozpočet ve výši 130 miliard Kč v oblasti stropu pro maloodběratele a 30 miliard Kč v oblasti podpory pro velkoodběratele. Já ale předpokládám, že celkový dopad převýší 200 miliard Kč. Tudíž je jasné, že dojde k dalšímu navýšení schodku veřejných financí, který rozhodně jakékoliv dodatečné zdroje (typu daň z „nadměrných“ zisků) nestačí pokrýt. Negativa jsou tři zásadní a pak řada vedlejších:

Zaprvé toto drastické narušení cenové tvorby povede k výraznému převisu poptávky po energiích nad nabídkou, což dlouhodobě potlačí velkoobchodní cenu nad úroveň, na které by se cena spontánně stabilizovala, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Jinak řečeno, velkoobchodní cena bude vyšší než bez zásahů, a vláda proto bude dlouhodobě dotovat větší rozdíl mezi stropem a touto velkoobchodní cenou.

Zadruhé navýšený schodek rozpočtu o (řekněme) 200 miliard korun bude mít další proinflační vliv. Tedy krátkodobě se částečně srazí cena energií, dlouhodobě spotřebitelská inflace zůstane zvýšená víc, než by byla, kdyby se do cenotvorby nezasahovalo. Bude to mít velmi podobný efekt jako program „antivirus“ v letech 2020 a 2021, jehož plody si v podobě inflace vysoko nad průměrem eurozóny užíváme nyní.

Zatřetí dojde k překrytí a zamaskování pravé příčiny energetické krize, totiž vypnutí tradičních a stabilních zdrojů energie na evropské úrovni. Protože tato příčina bude maskována dotacemi, nebude existovat motivace tuto příčinu řešit a drahé energie se zakonzervují na roky.

Ve své podstatě dnes vidíme analogii situace, jak americká vláda svými regulačními kroky ještě výrazně zhoršila takzvanou ropnou krizi v 70. letech, o které se dnes píše v učebnicích ekonomie jako o typickém příkladu chybné hospodářské politiky. Tehdy těžařské země utáhly ropné kohouty a situaci výrazně zhoršila vláda USA nedomyšlenými regulacemi. Ropná krize potencovaná chybnými státními regulacemi v roce 1979 způsobila v USA totální nedostatek benzinu a symbolem té doby se staly zablokované benzínky kvůli dlouhým frontám na benzin. Jedním z výsledků ropného šoku v USA pak byly politické změny.

Podtrženo a sečteno – období zvýšené inflace i drahých energií bude dost dlouhé, protože pravá příčina je jen překrývána a maskována. A samozřejmě spojenou nádobou s tím je další nadcházející recese, o které už není pochyb. Přesto – nastupující recese má i některé pozitivní důsledky.

Tak například klesá ta složka inflace, která souvisí s poptávkou. Anebo zlevňují pohonné hmoty, protože se předpokládá v průběhu recese nižší poptávka po nich. V tomto bodě jistě můžete namítnout, že tohle tvrzení není tak docela pravda, protože ceny pohonných hmot se chovají v jednom ohledu nestandardně: Řidiči totiž platí za litr nafty zhruba o pět korun víc než majitelé automobilů na benzin. A to samozřejmě je situace dosti výjimečná, která přináší například otázky typu, zda již definitivně zlomit hůl nad dieselovými motory. Ve skutečnosti v tom ale žádná magie není.

Důvod je v tom, že produkty ropné destilace mají pevně dané poměry. Přestože poptávka po benzinu kvůli vysoké ceně klesá, nemůžeme z barelu ropy vyrobit méně benzínu a víc nafty. Pokročilé metody rafinace sice přidávají jistou míru variability, ale ne moc velkou. A teď co se změnilo: V Německu zprostředkovaně topí topným olejem třetina domácností a v Rakousku jen o trochu méně, a tyto domácnosti a firmy se v předtuše drahých energií během zimy předzásobují topným olejem na zimu podobně jako domácnosti v Česku topným dřevem, peletkami nebo uhlím.

LTO jsou chemicky víc podobné naftě než benzínu. Takže když roste poptávka po LTO, tak už nemůžeme vyrobit tolik nafty, i když benzínu vyrábíme pořád stejně. Tedy u nafty je nižší nabídka než u benzínu, ale poptávka se nezměnila. Proto cena vzrostla. Dokud se budou domácnosti a firmy předzásobovat LTO, nafta bude zřejmě dražší než benzín. Jakmile se zazásobí na 100 %, zase se začne nafty produkovat stejné množství jako v minulosti a cena se sníží na známý poměr vůči benzínu. To může být otázka týdnů až měsíců.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Anatomie svobody

Poslední roky se nemáme zrovna nejlíp. Nejdříve jsme byli zavřeni během pandemie doma, jen co skončily lockdowny, přišla nejprve všeobecná inflace, která nyní dosahuje 17,5 %, pak se ještě přidalo zdražování energií o desítky procent.

Možná máte pocit, že nás stíhá pohroma za pohromou. Něco jako „Deset ran egyptských“. Ale tvrdím, že to tak není.

Nestíhají nás žádné nečekané rány, žádná nepřízeň osudu. Dostáváme jako lidstvo přesně to, co jsme si objednali. Máme jako občané to, co jsme si zvolili a chtěli. Ano, je to kruté, že i ten, kdo si nic z toho neobjednal a nezvolil ve volbách a dopředu věděl, k čemu směřujeme, teď platí se všemi ostatními za objednávky většinové společnosti. Ale tak demokracie prostě funguje. Máme, co si zvolí většina.

Některá opatření, která byla učiněna během pandemie, víc uškodila, než pomohla. Dnes zdravotnictví nemá peníze na léčbu vážných nemocí, protože byly promrhány na nesmyslná anticovidová placeba.

Obrovská inflace, kterou máme, je jen přímým a předvídatelným důsledkem toho, že 14 let jsme jako svět o závod tiskli peníze v rámci naivní představy, že poprvé v historii to vyjde a poprvé v historii tisk peněz nějakým zázrakem nebude inflační.

Neskutečně drahé energie jsou jen přímým důsledkem jednak tisku peněz, jednak Green Dealu. Tedy toho, po čem davy volaly – jednak rozdávat peníze, jednak mít obnovitelné a nemít tradiční zdroje energie. Green Deal si voliči objednali, tedy ho mají.

A co tu máme dál? Aha. Dluhová krize. Tu tady ještě nemáme. Ale tu tady mít budeme.

  • Stejně tak, jako bylo možno před roky inflaci předvídat, byla vidět v cenách nemovitostí i akcií, jenom ji politici odmítali vidět, 
  • stejně jako bylo možno od počátku vidět Green Deal jako vědomou popravu evropské energie a průmyslu a životní úrovně,
  • stejně, jako bylo možno vidět od roku 2008 tisk peněz a předvídat, že se provalí v úplně atypické technokratické krizi, jaká tady sto let nebyla, a která vzejde pouze a jen z nerozumného chování států,

tak taky dneska úplně stejně ukazuju prstem do budoucnosti na dluhovou krizi, která postihne Evropu. Již dneska je zřetelně vidět, to bude další ze série ran, jenom masy ji opět odmítají vidět a objednávají si další a další zadlužování.

Všechno to, čemu čelíme, má jediného jmenovatele. Je jím víra, že osvícený stát vše vyřeší. Že natiskne peníze, uvalí lockdowny, zvýší dluh, zastropuje ceny energií – a bude dobře. A přitom každá z těch jednotlivostí je nikoliv řešením, ale samotnou PŘÍČINOU našich problémů. Příčiny problémů vydáváme za jejich řešení a voláme po dalších, která mají být pro lid ta nejlepší.

Důvod ekonomického úpadku a nemocné společnosti je jediný: Je to víra, že na bohatství, štěstí a zdraví máme nárok bez vlastní zásluhy a že náš život může lépe řídit někdo jiný než my sami.

Právě o tom všem vychází kniha Anatomie svobody, aneb V životě máme na výběr. Objednávky knihy na https://www.nextfinance.cz/knihy/

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nadměrný zisk bank v době války

Člen vlády, předseda pirátů Ivan Bartoš, přišel se zajímavým pohledem na sektorovou daň u bank a pojišťoven. Navrhuje povinnost těchto institucí zainvestovat do výstavby nájemného bydlení. Vypadá to pěkné, sociálně, lidumilně, že? A vůbec se to netváří ani jako sektorová daň, ani daň z nadměrných zisků, ani „válečná“ daň, o které se v poslední době začalo mluvit.

Až na to, že tohle všechno dohromady to ve skutečnosti je.

Uvědomme si, že je úplně jedno, do jakého kabátu sektorovou daň oblékneme. Je jedno, jestli řekneme, že X procent ze zisku musí banka odvést státu a jmenuje se to windmill tax, nebo stejné X pojmenujeme jako válečná daň, anebo řekneme, že opět stejné X musí banka proinvestovat na nájemním bydlení. Ve všech případech se jedná o svévolnou konfiskaci zisku na základě svévolně definovaných kritérií, které se příště mohou obrátit proti komukoliv z nás. Proti podnikatelům. Proti živnostníkům. Proti majitelům bytů. Proti mně. Proti vám.

Podívejte, veřejnost nemá banky ráda, jsou pro ni symbolem „bohatých chamtivých kapitalistů“. Stejně tak veřejnost nemá ráda, když někdo má vysoký zisk. Zisk je opět symbolem chamtivosti, o zisk by se měli podle názoru mnoha lidí ti, kdo zisku dosahují, rozdělit s chudými. Každý, kdo dosahuje zisku, by měl být podle mínění značné části lid dobrovolně takovým Robin Hoodem. A politici si tohle nastavení veřejnosti velmi dobře uvědomují. A tak jej zneužívají a využívají. Dají to dohromady – použijí spojení „nadměrný zisk bank v době války“ – a je z toho dokonalý koktejl cílící perfektně na emoce. Co slovo, to zásah do emocí. Nadměrný. Zisk. Banky. Válka. Zásah, zásah, zásah, zásah. A lidé už nad tím nepřemýšlí a tleskají, protože se jim to emocionálně líbí, ale neuvědomují si, že tím dávají do běhu strašně nebezpečnou hru!

V 50. letech byli symbolem chamtivců kulaci, později „američtí imperialisté“, dneska banky, brzy třeba podnikatelé. Je jedno, kam ideolog upře svůj zrak. Vždy jedná podle stejného mustru: vzít lidem radost ze života, vzbudit v nich pocit viny, vytvořit oběť, na ni směřovat veřejnou zlobu. Vždy stejné schéma. Je prověřené, funguje. A je nutné uvědomit si, že příště se může znelíbit kdokoliv z nás na základě jakéhokoliv svévolně zvoleného kritéria. Kdokoliv se může stát hromosvodem, na který bude směřována uměle vyrobená zloba, která má kořeny ve všeobecném zdražování nebo chudobě nebo nedostatkovém zboží. Vláda nemůže roztrubovat, že za zdražováním stojí tisk peněz státem, za chudobou stojí státem vyvolaná a tolerovaná inflace a za nedostatkovým zbožím stojí státem nařízené uzavírky podniků. A tak si vyrobí viníka. Neoblíbené banky se přímo nabízejí.

Jenomže právo je jen jedno. Právo nelze ohýbat podle toho, koho veřejnost nemá ráda. Ostatně ono se to ani nevyplácí. Kdybychom šli do důsledků, měli bychom dokonce říci, že šťastný ten stát, který má před blížící se recesí silné banky. Pak se nemusí bát opakování roku 2008, kdy v zahraničí banky padaly. My tehdy měli banky silné a přestáli jsme to a čeští vkladatelé se nemuseli o vklady bát. To bylo při dané situaci skvělé. A poučil se z toho stát? Co dělá stát, když už víme, že Evropa směřuje do další recese? Dbá na to, abychom dál měli silné banky? Abychom přibrzdili před zatáčkou? Ne! Stát našel obětního beránka a snaží se na banky uvalit speciální daň, které občas říká válečná, občas sektorová, občas daň z nadměrných zisků a občas povinnost investovat do výstavby.

Možná máte pocit, že veřejné mínění je nastavené tak jednoznačně, že politikům ani „nedává jinou šanci“ než vyslyšet volání po sektorové dani ať už s jakýmkoliv názvem. Ale není tomu tak. Stejný problém totiž neřešíme jen my, řeší ho třeba i němečtí liberálové z FDP ve vládě kancléře Olafa Scholze. Jejich vládní souputníci SPD a zelení se shodují, že chtějí zavést takzvanou daň z nadměrného zisku. Jenomže post ministra financí obsadil Christian Lindner z FDP. Právě na něm tedy je, zda dá této dani zelenou. Mohl by. Veřejné mínění tomu nahrává. Veřejnoprávní stanice ARD si totiž nechala udělat průzkum veřejného mínění, z něhož vyplývá, že pro daň z nadměrných zisků jsou tři čtvrtiny Němců, ale současně také 60 procent voličů FDP. Mohl by tedy získat podporu i u vlastních voličů, kdyby tuto daň odmávnul. Ale rozhodnul se minimálně prozatím jinak. Totiž v souladu s programem i s neohýbatelností práva. Daň z nadměrných zisků odmítá. Pořád je na výběr mezi právem a populismem.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Klimatologové přivolávají dluhovou krizi

Lidé v Evropě se čím dál víc bojí o osud ekonomiky – to ukazují statistiky. Tam, kde již došlo k výraznějšímu zvýšení úrokových sazeb, jim ještě navíc pomalu, ale jistě, začínají docházet úspory.

Stále častěji lidé nemají na to, aby se proti inflaci zabezpečili třeba tím, že si koupí nemovitost – poptávka po nemovitostech razantně klesá a kupci se dívají po nemovitostech menších. Ti, kteří nemovitost koupili v předešlých měsících, mnohdy začínají mít problém, jak nemovitost splatit, případně ho začnou mít, až jim skončí nízké fixace. Koupě nemovitosti v uplynulých letech byla velmi dobrým a „proinflačním“ nápadem a většina lidí tento svůj dobrý nápad dobře ustojí – přesto je tu i část těch, kteří celkem jistě své síly přecenili a podobně jako v roce 2008 se dostanou do problémů se splácením.

To vyplave na povrch až časem. Nějakou chvíli lze ještě splátky táhnout z úspor, dokud se nerozpustí zcela. Taky samozřejmě značná část lidí má fixaci, takže problémy přijdou, teprve až fixace vyprší. V USA před rokem 2008 bublala situace na trhu hypoték zhruba dva roky, než bouchla. V eurozóně se navíc zvyšují úrokové sazby spíš symbolicky. Ale zase současně s tím lidé už chudnou, protože jejich rostoucí mzdy nestíhají kompenzovat inflaci, což samo o sobě je ještě větším problémem než zvýšené úrokové sazby.

Nebudeme tedy chodit kolem horké kaše a řekněme si rovnou, že v Evropě hrozí možná tak do dvou let dluhová krize, a to na dvou frontách. Pozor, nezaměňovat s pojmem finanční krize, nezaměňovat s pojmem recese, nezaměňovat s pojmem pokles HDP. Dluhová krize je to, co jsme prožívali, když bankrotovalo Řecko. Zaprvé může jít o krizi hypoték, zadruhé může jít o krizi států. A řada bank v Evropě má stále určité problémy se svým kapitálem, prostě nejsou kapitálově z nejsilnějších.

Tím největším rozdílem mezi dobou před 10 lety a dnes je ovšem to, že před deseti lety si Evropská centrální banka (ECB) „mohla dovolit“ výrazně změkčit svou měnovou politiku, aby hasila nástup dluhové krize. To znamenalo, že mohla srazit své úrokové sazby k nule a zároveň mohla masivně dodávat na trhy levné peníze přes výkupy státních dluhopisů. To dnes není možné. Ba právě naopak. Eurozóna se potýká s téměř 9% tempem inflace a míří k tempu dvoucifernému.

Za této situace ECB musí minimálně naoko ukázat snahu o krocení inflace. Proto také již zvýšila své úrokové sazby o 50 bazických bodů. Mohlo by se zdát, že tím začne ECB trhům ukazovat přísnější tvář. Je to ale jinak.

Když ECB začátkem června oznámila, že plánuje poprvé po jedenácti letech úroky zvýšit, na trzích zavládlo napětí. Už o týden později musela ECB svolat neplánované mimořádné zasedání, aby reagovala na rychle zvyšující se rozdíly výpůjčních nákladů mezi italskými a německými dluhopisy. Jinými slovy, ačkoliv by cílem Evropské centrální banky mělo být krocení téměř 9% a stále rostoucí inflace, ve skutečnosti plní politické zadání a snaží se bránit bankrotu zemí na jihu eurozóny v čele s Itálií. Bohužel to ale dělá velmi hloupě – totiž dělá to pokračující monetizací státních dluhů. Tedy snaží se zabránit dluhové krizi přesně tím, co ji způsobuje.

A pozor, rozsah nákupů dluhopisů (neboli rozsah monetizace státních dluhů) bude prý neomezený. Přímo výsměchem racionalitě a pravdě pak je vyhlášení kritérií, která země musí splnit, aby jí ECB monetizací jejích dluhů pomohla: Země musí dodržovat fiskální pravidla, musí u ní být absence závažných makroekonomických nerovnováh a fiskální udržitelnost.

Není to nic než facka do tváře realitě. Tato pravidla jsou pouhou irelevantní slovní deklarací. Země, u které dochází k výraznému růstu výnosů státních dluhopisů, totiž VŽDY nedodržuje fiskální pravidla, vždy u ní dochází k závažným makroekonomickým nerovnováhám a vždy u ní dochází k fiskální neudržitelnosti – protože právě to je ten důvod, proč výnosy jejích dluhopisů rostou a země není schopna ufinancovat svůj chod. Vlastně se tak opět dočkáme tisku peněz neboli toho, co inflaci způsobuje.

A pokud vám ještě pořád není jasné, že ECB je škodná, půjdeme dál: ECB hlásí, že první klimatický test ukázal, že evropské banky podhodnocují klimatická rizika. Takže zatímco v eurozóně hrozí opakování klasické dluhové krize, ECB řeší zelenou politiku, která jí vůbec nepřísluší, a odvádí pozornost na to, jak jednotlivé banky třídí klienty podle údajné ekologičnosti jejich provozů. Prý většina bank z eurozóny nemá rámec pro modelování klimatických rizik a při poskytování úvěrů je nezohledňuje. (Samozřejmě, že nezohledňuje, váš stomatolog také při spravování chrupu nezohledňuje klimatická rizika, protože jeho práce nemá s touhle agendou naprosto nic společného – stejně tak jako práce bank!)

ECB tedy v době hrozící dluhové krize tlačí banky do toho, aby své klienty hodnotily podle údajné „ekologičnosti“ jejich provozů, nikoliv podle schopnosti splácet úvěry. Úvěr dostane ten, kdo vysadí stromy, ne ten, kdo je schopen ho splatit. ECB a její ekologismus je tak jen a jen hrozbou pro komerční banky v Evropě.

Dnes je situace analogická, akorát mnohem extrémnější než v roce 2008: Snížení úrokových sazeb bylo mnohem větší než po pádu Dvojčat, zvýšení úrokových sazeb letos je také extrémnější než před finanční krizí 2008. Přehřátí nemovitostí je větší. A i kdyby centrální banky nezvyšovaly úrokové sazby, stejnou práci za ně udělá inflace – kvůli inflaci domácnosti chudnou, tedy se zhoršuje jejich platební schopnost. Tedy hrozí lavina neschopnosti splácení úvěrů a následných problémů bank. Kromě platební neschopnosti jednotlivých států tak navíc hrozí i finanční problémy jednotlivých bank.

A kdyby si snad někdo zkoušel myslet, že je to kvůli „neetickému jednání“ bank, tak jenom naskočil na vlnu americké brouka mandelinky. Pokud banky budou mít trable, budou je mít kvůli tomu, jak vlády během pandemie rozdávaly peníze za nicnedělání, centrální banky snižovaly úroky na nulu a tlachaly blbosti o zelené ekonomice.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Únor 1948 verze 2.0

Zestátnění ČEZu? Prý sociální krok “pro lidi”? A prý to říkají i ekonomové? Ano, říkají to i lidé, kteří se označují za ekonomy .

A s výrazem etické nadřazenosti se přitom tváří, že radí vládě, jak má vynucování a násilí legalizovat sladkými řečmi o tom, že vynucené násilí na drobných akcionářích je “dobré pro celý kolektiv” a pro drobné akcionáře je vlastně výhodné prodat svůj podíl za cenu s prémií. Jako by snad jakákoliv forma vynucování byla ospravedlnitelná. Jako by snad cena zaplacená drobným akcionářům mohla ospravedlnit fakt, že jejich svobodná vůle je zlomena, že svou vůli držet akcie byli donuceni vzdát ve prospěch veřejného blaha. Je snad rozdíl mezi donucením drobných akcionářů ČEZu vzdát se jejich majetku, zalepit jim pusu “prémií”, tedy penězi, které stát inflací zničil – a donucením kulaků vzdát se jejich polí, koní, krav ve prospěch zemědělského družstva? A kdo řekne, že v tom rozdíl je, nepochopil a už nikdy nepochopí podstatu přirozeného práva, podstatu svobody, podstatu spravedlnosti. Říkáte, že jsme ve válce a musíme obětovat naše pohodlí a znárodnit ČEZ? Pokud ano, pak jste si nechali vymýt své vlastní myšlení propagandou. Protože elektřina není TAKHLE drahá proto, že na Ukrajině se válčí, ale proto, že zelení ideologové nenávidící pokrok a prosperitu zničili tradiční zdroje energie, přikázali zničit naše automobilky, naše elektrárny, fyzice navzdory. K čemu má být zestátnění ČEZu, no k čemu, ptám se?! Když jen tenhle krok bude stát stovky miliard hozených mezi drobné akcionáře, které se okamžitě opět přetaví v inflaci, kvůli níž nebudou mít lidé na energie? K čemu má být regulování cen energií, když povede k větší poptávce po energiích, než jaké jsme schopni vyrobit, když nám zelení už zdroje energie zničili? Řeknu vám, k čemu jedinému taková regulace může vést – k takovému přetlaku poptávky nad nabídkou, že to může skončit jedině blackoutem. To stát, to ideologové, to zelení nám sebrali a zdražili energii, motor moderního světa, a teď chtějí okrást drobné akcionáře CEZu, aby mohli ve svém ničitelském tažení pokračovat dál. Rádoby sociálně myslící politici chtějí ještě víc legalizovat svůj monopol na zákonem povolené násilí a ekonomičtí intelektuálové, kteří sami nemají úctu k práci a majetku a přirozenému právu, jim k tomu souhlasně hýkají, aniž by se na vteřinu ptali, kdy oni sami přijdou na řadu a kdy stát obrátí příště násilí proti nim, padni komu padni. Vždyť nikdo není v bezpečí před státem, který násilí uznává ve jménu údajné potřebnosti. Jen ten, kdo násilí a vynucování své vůle sám chápe jako normu, kdo nemá skutečnou úctu k hodnotám, protože si na ně neumí vydělat, kdo pohrdá svobodnou vůlí – může dnes hýkat: znárodnit!

A aby nedošlo k mýlce – ano, vím, že většina čtenářů tohle slyšet nechce, zuří, proklíná mě do nesociálních bastardů, pokusí se mě zesměšnit, neb to je to jediné, co emoce mají v arzenálu při boji s fakty. Nechť. Realita je jen jedna.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Koho inflace posílí, koho oslabí

Tak jste si mysleli, že už by těch řečí o inflaci mohlo stačit? Že už vám to leze na nervy? Tak si zvykejte. Tohle je jen začátek. Sranda teprve začne.

Je čas jednou provždy utnout víceméně ideologicky motivované diskuse o tom, co je zdrojem inflace; protože pouze budeme-li vědomi skutečných příčin, budeme schopni správně adaptovat svá očekávání do budoucna, a tedy budeme mít náskok a výhodu proti těm, kdo zůstanou zastydlí v ideologických půtkách o příčinách inflace. Takže:

Zdroje inflace nejsou: hamižnost, kapitalismus, svévolné zdražování, ani zneužívání situace jednotlivci.

Příčiny inflace jsou (a to přesně v tomto pořadí významnosti): dlouhodobé bizarně nízké úrokové sazby světových centrálních bank od roku 2008, dlouhodobý tisk peněz od roku 2008 (nazývaný kvantitativní uvolňování, neboli výkup státních dluhopisů centrálními bankami), zadlužování vlád po celém světě od roku 2008, evropská zelená politika, pak dlouho nic, pak lockdowny s následným výpadkem dodávek a pak válka na Ukrajině a s ní spojené vypínání ruského plynu pro Evropu.

A teď proč o tom mluvíme teď a tady. Kdo čte mé texty, poslouchá podcasty či sleduje videa, ví, že eurozóna je v mnoha parametrech pouze časově posunuta svým monetárním vývojem za českou ekonomikou. A my jsme se právě tento týden dozvěděli z úst Eurostatu, že spotřebitelská inflace v eurozóně byla v červnu potvrzena na růstu o 8,6 % meziročně (v květnu 8,1 %), meziměsíčně se potvrdila na růstu o 0,8 %. Jinými slovy stále zrychluje. V zemích celé Evropské unie míra inflace  v červnu vystoupila na rekordních 9,6 procenta, zatímco v květnu meziročně vzrostla o 8,8 procenta. Podle stejné metodiky má Česká republika inflaci 16,6 procenta, tedy čtvrtou nejvyšší v EU. V Pobaltí již překračuje 20 %.

Tak, a teď to propojme s dalšími znalostmi. Zaprvé eurozóna je zpožděná za ČR. Tedy její inflace také ještě poroste už jen z časového hlediska.

Zadruhé ECB úrokové sazby spíš šudlá, než zvyšuje, i po jejich zvýšení je stále ponechá na dohled nule. Tedy eurové úrokové sazby budou dál palivem pro inflaci.

Zatřetí ECB se probudila pár let po funuse a začala se bát nárůstu výnosů jihoevropských dluhopisů, kterému se pokusí zabránit – nějakou formou inflačního kvantitativního uvolňování, ať už ho zamaskuje jakýmkoliv názvem.

Začtvrté Nord Stream 1 se asi nerozběhne. Tedy Evropa zůstane bez ruského plynu, tedy plynu bude málo, tedy se budou krátit dodávky, tedy jeho tržní cena poroste. A buď se drahý plyn propíše do inflace, anebo se to vládám nebude líbit, tedy poskytnou na plyn dotace, tedy vytisknou inflační peníze, které se propíšou do inflace.

Prakticky vše, co se dnes v Evropě volním politickým rozhodnutím děje, není aktem brždění inflace, ale aktem dalšího podporování inflace. Již jsme se dostali do krátkodobě nezastavitelné spirály.

K tomu si přidejte, že nedostatek plynu možná vyústí v omezování provozu největších průmyslových podniků zejména v oblasti těžkého průmyslu, což se v realitě v ekonomickém životě projeví analogicky jako další lockdown. Tedy začnou chybět zejména produkty těžkého průmyslu. A teď si vzpomeňte, jak inflace začala. Ano, na počátku jako první trigger, spouštěč (byť ne příčina sama o sobě), byl právě výpadek dodávek u kovů a obecně těžkého průmyslu kvůli lockdownu.

Už jen tak pro tu správnou atmošku můžeme dodat, že německá centrální banka Bundesbank pro případ, že dojde na přídělový systém u plynu v průmyslu, odhaduje pro prvním čtvrtletí roku 2023 propad německé ekonomiky o 8 %, což ekonom označí za hlubokou recesi, a neekonom za krizi jako vepř.

Toto vše nemá smysl zmiňovat proto, abychom se strašili. Kdyby ti, kdo mohli v uplynulých 14 letech rozhodovat, brali varování klasické ekonomie vážně, mohli jsme dnes mít inflaci a růst jako ve Švýcarsku. A ti, kdo jako jednotlivci všechna varování brali vážně, nakoupili již dávno reálná aktiva či investovali do rozvoje svého podnikání ve správném směru. Toto má smysl zmiňovat proto, abychom byli o krok napřed.

Když umíme předvídat, víme například, že kvůli dlouhodobé inflaci se úvěry stále velmi vyplatí i za daných úrokových sazeb. Že reálná aktiva mají stále smysl. Že navzdory politickému zatracování, klasické zdroje energie zažijí v jistém slova smyslu renesanci. Že inflace se šířila a ještě bude šířit ve vlnách, které budou vždy mít stejnou šablonu: energie – těžký průmysl – stavebnictví – zpracovatelský průmysl – potraviny. Že pokud zdražují stavební materiály, nemohou zásadně propadnout ceny nemovitostí. Že kvůli inflaci musí euro ještě víc oslabit k dolaru.

To všechno jsou znalosti, které mohou při určité kreativitě ztrátu přetavit v zisk.

Kolektivisté, kteří nás dostali tam, kde ekonomicky jsme, se budou tvářit jako potřební, jako oběti Putina, oběti kapitalistů, chamtivých živnostníků, nějakého abstraktního zla. Ten, kdo myslí sám za sebe, opět použil či použije svou mysl, své kognitivní schopnosti, svou vůli, svou zodpovědnost, svou kreativitu, svou disciplínu, svou touhu přežít – a vyjde posílen.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Tahle krize nemá rychlé řešení

Někdy v sobě objevuji zvláštní škodolibost. Prý škodolibost není hezká vlastnost. Hm. Možná není. Jenomže každý tlak způsobuje protitlak. Buď mu podlehnete a necháte se semlít, anebo čas od času cítíte jistou škodolibost.

Vůči komu? Vůči lidem, kteří si občas říkají levicoví progresivisté, občas si říkají mainstream, občas si neříkají nijak, ale ve své podstatě, ať už jsou maskování za jakoukoliv nálepkou, jsou to především dogmatici, kteří nás dostali jako společnost tam, kde jsme.

Je těžké necítit škodolibost, když od roku 2008 neustále říkáte, že politika centrálních bank i vlád je úplně špatně a že povede ke značnému strukturálnímu a technokratickému rozvratu – tedy k něčemu úplně jinému než klasická cyklická recese. Je těžké necítit škodolibost, když se vám po celou tu dobu progresivisté posmívají, protože argumenty jim chybí, že jste něco jako „doktor zkáza“, že si stavíte kariéru na strašení a že prý když někdo neustále předpovídá krize, vždycky se musí strefit, protože cyklické krize chodí pravidelně. Je těžké necítit škodolibost, když dojde na vaše slova a místo „normální cyklické krize“ dochází poté, co se podhoubí 14 let tlakuje, k zásadnímu strukturálnímu rozvratu, který byl úplně jasný. Který každý mohl a měl vidět – ale progresivisté ho výsměšně popírali.

Jeden z nejmocnějších mužů planety, šéf americké centrální banky Fedu Powel nedávno přiznal, že desítky let centrální banky používaly chybné modely. Konkrétně dvě desítky let, doplňuji já. Konkrétně od pádu amerických dvojčat. A ve větší míře pak začaly být používány od roku 2008. A jejich důvodem nebyl žádný pořádný ekonomický výzkum, ale pouze filozofie. Nic než pouhá filozofie, či spíše ideologie. Ideologicky se prostě hodila teze, že je možno odstranit jakoukoliv bolest v ekonomice. Že je možno docílit neustálého hospodářského růstu, aniž by byl provázen dostatkem práce.

Centrální banky se krutě zmýlily, protože uvěřily ideologii. Jiný důvod není. Stará dobrá ekonomie založená na důkazech (evidence biased) věděla od roku 2008, že musí přijít strukturální rozvrat: Musí přijít ztráta konkurenceschopnosti, musí přijít snížení globálního významu Evropy a Ameriky relativně ku třetímu světu, musí přijít inflace. K tomu prostě makroekonomická politika, čí spíše parodie na ni, dlouhodobě směřovala. A znovu vás upozorňuji: To, co prožíváme, NENÍ normální cyklická krize. Nemá tak rychlé a už vůbec ne tak snadné řešení.

Začátek pandemie v roce 2020 se stal dokonalou záminkou, aby kolektivisté všeho druhu vystupňovali svůj nátlak a pod rouškou strachu z pandemie ještě víc začali šlapat tržní ekonomice po krku. Už jen sám výraz tržní ekonomika se dnes stává víceméně pejorativním výrazem. Strach byl vždy největším spojencem všech kolektivistů. Vzbudit v lidech strach a potlačit v nich všechnu radost ze života; nebo ještě lépe, vzbudit v nich výčitky svědomí za radost ze života. Když se kolektivistům podařil ten majstrštych, že ve vás poprvé vzbudili výčitky svědomí za objednaný hovězí steak, protože tím způsobujete oteplování planety a drásáte matku Gaiu, tehdy nad vámi poprvé vyhráli. Už vás měli v hrsti a teď už budou lidé tancovat, jak se jim bude pískat, protože se cítí provinilými hříšníky. Svobodným lidem bez ostychu nelze vládnout. Ale přesvědčte člověka, že se má stydět a bát, a klidně skočí na váš rozkaz ze skály.

A potom už bylo až příliš snadné v tom všeobecném ovzduší strachu říci: musíme tisknout peníze, musíme rozdávat dotace, musíme se zadlužovat, musíme zavřít továrny, musíme zničit živnostníky, musíme pracovat jeden za všechny a nikdo sám pro sebe, musíme tisknout peníze, abychom je mohli rozdat všem. Dnes máme, co jsme chtěli: Máme inflaci mířící k 20 procentům. Dřeme proto, aby nám v průměru zhruba třetinu stát sebral na daních, z toho, co zbyde, většinu utratíme kvůli nehorázné inflaci, a pokud někdo přeci jen dokáže našetřit úspory, pětina z nich se mu kvůli inflaci jen tak rozplyne. Máme přesně to, co jsme chtěli: Máme dost peněz v oběhu pro všechny.

Už méně se říká, že tyhle peníze pro všechny jsou šunt. Už málo se říká, že centrální bankéři při tomhle pumpování peněz do oběhu a politici při zadlužování zapomněli na prostý matematický fakt: Víc peněz za nezměněné transakční rychlosti a nezměněném objemu výroby vede k inflaci. Tečka. Prosté, snadné. Centrální bankéři však hledali kvadraturu kruhu, a tam, kde stačí prostá rovnice, dosadili ideologii. A posmívali se, že prý stará dobrá ekonomie neustále jen věští rozvrat a zkázu a kde prý ta krize je?

Místo toho, aby centrální bankéři konali svou práci a počítali jednoduchou rovnici, oznámila nedávno Evropská centrální banka, že se chce podílet na prosazování zelené politiky. Je to, asi jako kdyby si vaše uklízečka osobovala právo diktovat vám četnost sexu. Nic jí do toho není. Centrální bance není nic do ekologie a už vůbec do parodie na ekologii v podobě podivného „ekologismu“.

V naší zhoubné politice stále pokračujeme – zejména v eurozóně. Ta dosud proti inflaci prakticky nic nedělá. V eurozóně bude ještě celý rozvrat dříve či později dokořeněn dluhovou krizí. To není strašení či tipování; to je konstatování. Skutečná ekonomie bez ideologie to vidí jasně. Bez opuštění zhoubné ideologie se ekonomický rozvrat bude prohlubovat. Drahé energie nejsou přechodným stavem, ale novým normálem. Bez snížení velikosti peněžní zásoby se inflace stane chronickou. Bez drastického snížení veřejných výdajů je neodvratná dluhová krize v Evropě v horizontu několika málo let. A snížení konkurenceschopnosti a globálního významu již je realitou.

Jeden kolega bloger rád říkává: Show me your results. O tom to je. Zchudlí ideologové budou pořád jen mluvit a hlasitě se posmívat za údajné věštění zkázy, protože argumenty nemají, ale hlasitý smích je slyšet. Ti, kteří ještě nezapomněli, o čem jsou ekonomie a neokortex, se budou jenom spojeně tiše culit, protože v době, kdy se jim progresivisté posmívali, aby jim ukázali tu svou krizi, už měli dávno potichu nakoupeny reality, zlato, vyvedeny peníze do energetických akcií ve Skandinávii, nabrané úvěry a zafixované nízké úrokové sazby. V tom je ten rozdíl mezi vírou v ideologii a znalostí faktů.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Aspoň někde je už dno vidět

Čím víc koruna ztrácí kupní sílu, čím víc bobtná inflace, tím víc lidé vyšilují, kam peníze zaparkovat. Zlato je provařená věc. Nemovitosti taky.

Jenomže pak se mne lidé ptají hodně často ještě na další fenomén. Mají nakoupit bitcoin? Nějakou další kryptoměnu? Ptá se na to určitě každý třetí a možná každý druhý klient, který řeší, kam s penězi. A odpovědět opravdu správně, to vám není jen tak.

V ekonomii se používají pojmy luxusní statky a nezbytné statky. Už podle názvu asi každý zhruba tuší. Luxusním statkem je třeba Ferrari nebo dovolená v Karibiku. Nezbytným statkem je to, co nezbytně k životu potřebujeme, logicky. Anebo alespoň co hodně potřebujeme. Co se těžko nahrazuje. Anebo se koupě toho něčeho těžko odkládá. Základní potraviny třeba.

U kryptoměn je určitá část investorů – říkejme té části bankovní terminologií „sedlina“ – kteří v kryptoměnách vidí něco víc než jen kasino. Jsou to třeba ajťáci, kteří chápou technologii. Jsou to lidé, kteří chápou možnosti takzvané tokenizace aktiv. Anebo případně takzvaní „hodleři“, tedy skalní fandové, rozhodnutí držet a nepustit, ať se děje (skoro) cokoliv. Chápou kryptoměnu více jako technologii, která má budoucnost, než jako parkoviště majetku.

A pak je na kryptoměny navěšen zbytek lidí. Velká majorita, která viděla, že se kryptoměny hodně pohybují, a chtěla se na trendu svézt. Říká se jim noise traders. To jsou lidé, kteří nemají na kryptoměny (anebo třeba akcie nebo cokoliv jiného) moc silný vlastní názor, jenom kopírují trend. A doufají, že jim to vyjde. Většinou nevyjde. Protože obvykle nedokáží zavčasu odhadnout, kdy se otočí trend proti nim. Často proto nakoupí, když je cena nahoře, pak jim dlouho trvá, než se rozhýbou a odhodlají se prodat, a když už prodávají, cena je dole. Noise traders většinou prodávají, když jejich opak, sofistikovaní a zorientovaní investoři zvaní „smart money“, nakupují. A obráceně. Jenomže noise traders je většina. A u kryptoměn je nutno dodat: Opravdu VELKÁ většina.

Před pár lety se všeobecně věřilo, že kryptoměny se budou chovat docela jinak než akcie. Akcie představovaly v očích prvních investorů do kryptoměn „starý svět“ podléhající tvrdé státní regulaci, kryptoměny byly punkem bez regulace. Vize byla, že když se bude starý svět hroutit, burzy budou padat, inflace bude ničit fiat měny, regulace bude dusit celý finanční svět – lidé budou prchat do kryptoměn. Tedy že čím větší inflace či pokles cen akcií, tím víc se bude dařit kryptoměnám. Proto se jim také začalo říkat moderní zlato (a mnoho noise traders na to skočilo).  Jenomže tohle nebyla pravda.

Pravda by to byla, kdyby kryptoměny dál zajímaly jenom ony ajťáky a smart money a technologické geeky jako na začátku. Nebyla to ale pravda proto, že kryptoměny, a zejména bitcon, začaly brzy zajímat davy, které sice moc nevěděly, o co jde, ale o to víc se chtěly svézt na růstu kryptoměn.  A tím se začaly kryptoměny chovat podobně jako akcie: Když byly levné úvěry a když bylo mezi lidmi hodně peněz, kurzy kryptoměn rostly. Kryptoměny velmi rychle získaly v očích většinové společnosti nálepku luxusního aktiva.

Jakmile přijdou ekonomické problémy v podobě inflace, recese, nezaměstnanosti a kýho výra čeho všeho, zkrátka když lidé začnou z jakéhokoliv důvodu chudnout, v první chvíli je začne zajímat jen to, za co si koupí rohlíky, tedy nezbytné statky. A automatickou volbou bude brutálně omezit nákupy všech luxusních statků. Případně se luxusních statků zbavit. Tedy nejezdit do Karibiku. Nekupovat si drahá auta. Prodávat kryptoměny.  A kryptoměny pak samozřejmě zažijí ohromný propad. Propad plně odpovídající tomu, kolik noise traders bylo na kryptoměny navěšeno. Přesně jako v posledních týdnech. Když jsem před rokem, když se bitcoin prodával za více než 60 000 dolarů, tvrdila, že dokud nespadne zpět pod 20 000, je předražený, většina lidí si ťukala na čelo. Dnes tam jsme.

Samozřejmě i v takové chvíli ale zbyde dost těch, kdo kryptoměny prostě milují. Kdo je vnímají víc jako technologii. Kdo si umí vyhodnotit správnou chvíli, kdy už jsou kryptoměny opravdu levné. Tací lidé nejen že se kryptoměn nezbaví, ale dokonce je i začnou přikupovat.

Pokud by čistě hypoteticky nějaká krize pokračovala ještě dál, jako třeba před časem ve Venezuele nebo v Zimbabwe, může nastat ještě další dějství: V zemi, která je až tak moc v rozkladu, že musí přistoupit na barterový obchod, chybí možnosti, jak ochránit majetek. Dolary v podobě bezhotovostních deviz nelze nakoupit, protože je zrušena směnitelnost takové zoufalé měny – jako u rublu. Dolary v podobě hotovostních valut nelze nakoupit, protože jsou okamžitě rozebrané. Fyzické zlato to samé a do země jej není jak dovézt. Potom se zoufalí lidé začnou jako na instanci poslední záchrany obracet na kryptoměny… Jenomže ani to jejich kurz příliš nepodpoří, protože v takových koncích bude sotva víc než jedna země, zatímco kryptoměny jsou globální, takže zoufalství obyvatel jedné země stejně kurz kryptoměn příliš neovlivní. Každopádně pokud nedojdeme až do takových extrémních konců, a pokud k nim nedojdeme celosvětově, není tu dost lidí, kteří by kryptoměny podrželi, když mají (statisticky oprávněný) pocit, že chudnou.

Vycházet tedy z toho, že hrozící recese, o které se už veřejně mluví v mnoha zemích světa včetně USA, nějak zázračně zmátoří kurzy kryptoměn, je jen příkladem toho, kdy přání mnohých je otcem myšlenky. Zatím ještě nejsme ekonomicky na dnu, ještě bude hůř, pocit zchudnutí ještě zesílí. A proto i kurzy kryptoměn mohou jít ještě o fous níž, případně zůstat tam, kde jsou.

Jedno je ale jisté. Noise traders z kryptoměn odpadnou. A protože kryptoměny mají cejch hodně luxusního statku, odpadnou hodně rychle. Rychleji než třeba u – stále ještě – víc mainstreamových akcií. Jinými slovy, dna u kryptoměn bude dosaženo dříve než u jakýchkoliv jiných aktiv. A možná na něm už jsme. Pokud ano, dlouho na něm zůstaneme. Kurzy kryptoměn se patrně mnoho měsíců poplazí po tomto dnu. Podstatné ale je, že technologie žije dál a prostor pro propad její ceny se velmi rychle vyčerpává, nebo možná už vyčerpal.

Ostatně právě minulý týden jsem pro jednoho svého klienta, který se dost orientuje v technologiích (nicméně nepodařilo se mu uspokojivě rychle projít procesem dnes už velmi zdlouhavé a zregulované registrace na kryptoměnové burze) nakupovala kryptoměnu cardano řádově ve stovkách tisíc korun. Pobouzí se již smart traders? Jak dlouho to ještě bude trvat, než se paralelní svět kryptoměn zase probere k životu? Sama jsem zvědavá, jak dlouho.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Řídili jsme stát jako firmu až do hořkého konce firmy

Poslední dny a týdny byly ve znamení echtovního praskání cenové bubliny na finančních trzích. Padalo, co mohlo. Ceny zboží a služeb dál rostly. Recese se přibližovala.

Jeden můj místní blogerský kolega si s oblibou sarkasticky utahuje z diplomovaných absolventů vysoké školy života. Názory absolventů VŠŽ jsou mnohdy legrační, protože jsou nápadně často založené na víře, nikoliv znalostech, a čím víc víry a méně znalostí, tím víc dogmatu. Dokud si absolventi VŠŽ investují na základě svých názorů své vlastní peníze, vychovávají své vlastní děti, řídí své vlastní zdraví, všechno cajk. Jakmile ale na základě svých názorů začnou ničit hodnotu mých peněz či indoktrinovat ve škole moje děti, už to není cajk. Už jsme v přesně v tom ekonomickém rozkladu, ve kterém jsme. Protože inflace, šílené ceny energií, nedosažitelné bydlení – to všechno je pouze a jen důsledek toho, že (často líní) hlupáci s atrofovanou zásobou víry a zakrnělou schopností vzdělávat se, myslet a znalosti aplikovat, dostali do rukou moc.

Celý propad finančního a ekonomického světa má společného jmenovatele. Společným jmenovatelem je zvyšování úrokových sazeb centrálními bankami v rámci boje proti inflaci. Vyšší úroky jsou totiž obecně řečeno nepřítelem prakticky všech investic od akcií, přes dluhopisy, reality, až po kryptoměny, protože prodražují úvěry, za které lze tyto investice financovat.

Však to znáte v malém měřítku: čím dražší úvěr, tím méně se vám chce do nové hypotéky. A teď tuto logiku aplikujte v obrovském měřítku na chování všelijakých fondů a bank a dalších institucionálních investorů, kteří na úvěr financují nákupy cenných papírů. Konatelem „zla“ jsou tedy centrální banky celého světa, které nejprve svým neuváženým jednáním inflaci vyvolaly, hloupoučce nízkými úrokovými sazbami cenné papíry či kryptoměny přehřály, a nyní se inflaci zase neobratně pokoušejí zchladit, a tím cenné papíry i kryptoměny naopak srážejí.

Kde je v tom skrytá ta hloupost? V samotných kořenech. Centrální banky, potažmo vlády, by nikdy nemohly v uplynulých letech jednat tak, jak jednaly, kdy měly znalosti. Kdyby neuvěřily, že zvládají vyrobit ekonomické perpetuum mobile. Jenomže lidé uvažují jenom neradi. A čím víc vězí v problémech, tím odpornější jim je představa, že my měli přemýšlet, jak se z nich dostat.

A ECB už dostala strach. Je v kleštích. Ví, že inflace ještě poroste, protože eurozóna je o fázi posunula za českou ekonomikou, a taky ví, že pokud bude proti inflaci bojovat, budou propadat ceny dluhopisů zejména jihoevropských zemí, porostou úroky, které jihoevropské země budou muset platit za chod státu, a neustojí to a mohou skončit bankrotem.

Patová situace, která skončí špatně tak jako tak. Každopádně ačkoliv i sama ECB (teď už) ví, že to skončí některým z druhů fiaska, pořád dál mluví o zpřísňování měnové politiky. A to je ta klíčová informace, od které se odvíjí vše: prostě jak v USA, tak v Evropě úroky prostě porostou. Tečka. A pokud úroky porostou, bude se zmenšovat peněžní zásoba. A pokud se bude zmenšovat peněžní zásoba a pokud navíc ještě v obou zónách hrozí recese, je prostě nemyslitelné, aby rostly burzy. Nemají z čeho.

Chybí víra v lepší zítřek (protože recese) a chybí peníze, které by to financovaly (protože peněžní zásoba). Aby burzy rostly, bylo by nutné aspoň jedno, nebo lépe obojí. Buď kupuju akcie, protože jim věřím, nebo kupuju akcie, protože jim sice nevěřím, ale myslím si, že centrální banka je uměle pohnojí a chci se na tom svézt. Anebo je kupuju, protože mám mraky peněz a nemám je kam zaparkovat. Nic z toho není na obzoru.

My makroekonomové máme ve zvyku dívat se na ekonomické trendy v opravdu dlouhé perspektivě, některé trendy má dokonce smysl zkoumat i třeba ve stoleté historii. A tak vidíme, co zůstává skryto těm, kdo vidí jen poslední tři dny. Proto musím konstatovat, že akciové trhy ještě v průměru nepoklesly dokonce ani na úroveň, na které byly na začátku pandemie v únoru 2020 a akcie měly jít ke dnu, pokud by nebyly uměle hnojeny centrálními bankami. A to přitom už na začátku pandemie na jaře 2020 se světové hedgeové fondy připravovaly na recesi a na pády akciových trhů, protože už v daný okamžik je považovaly za přehřáté!

Zatím „jenom“ padají burzy a roste inflace. Ale napadlo vás třeba, že tenhle propad burz vlastně znamená, že nebude dost peněz v penzijních fondech? Že nebude dost peněz na důchody? Že všichni v průměru chudneme? Že naše neochota myslet včas a naše ochota jenom věřit líbivým pohádkám o ekonomickém perpetuu mobile většinu z nás ožebračila?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.