Instrukce, co si myslet o Notre-Dame

Byly doby, kdy média nepsala pravdu. Každý to věděl. Pravda se filtrovala mezi řádky. Totéž v písničkách a v divadelních hrách. Cenzura všude. Autoři museli psát tak, aby divák pochopil, cenzor nikoli. Šílená doba. A je tu zas.

Demokracie je založená na tom, že média fungují jako její hlídací pes. V dobách, kdy informovat nemohou nebo nechtějí, přestávají demokracii sloužit. Když média lžou, vždy to bezpečně ukazuje úpadek společnosti, který předchází nějaké velké společenské změně. Ať už k horšímu či k lepšímu.

A média jako celek dnes už nehlídají. Až příliš mnoho lidí jim přestává věřit. Až příliš mnoho lidí se už nedívá na televizi, protože si myslí, že se v ní nevysílají zprávy, nýbrž to, co si mají myslet. Že je to propaganda jako dřív. To není nějaký povrchní dojem, to vidíme z empirických dat z celého světa. Podle agentury Gallup totiž v roce 2018 považovalo 62 % Američanů zprávy za zaujaté a zkreslené. Domnívali se, že 44 procent obsahu neodpovídá skutečnosti. V rámci médií přitom nejhůř dopadla televize. Korunu všemu přináší zjištění, že většina Američanů není schopna uvést jediné médium, které by podle nich dodávalo objektivní zprávy.

A možná mají pravdu. A je na to i řada důkazů. Několik let jsme totiž ze všech stran slyšeli, že se americký prezident dostal k moci díky spolupráci s Ruskem. V roce 2017 se dokonce objevila tajně pořízená nahrávka, na níž jeden z produkčních CNN říká, že ředitel televize Jeff Zucker chce stále nové a nové zprávy o Trumpovi a jeho spolupráci s Ruskem. Novináři šili podle politického zadání do Trumpa ostošest, aby se v březnu 2019 na základě vyšetřování ukázalo, že Trump s Ruskem nespolupracoval. Hm, smůla. Tedy pro novináře. A ne, nejsem fanoušek Trumpa ani omylem.

Mezitím se ale rozjela kampaň proti šíření falešných zpráv označovaných jako fake news. Řada lidí a médií byla označena za ruské špiony bez důkazů, podobně jako tomu bylo v kauzách #metoo. Stačilo jen ukázat prstem. A jak dnes už tedy víme, věhlasná média sama záměrně šířila fake news, protože chtěla Trumpovi ublížit. Jako když zloděj křičí „Chyťte zloděje!“

Takže lze tedy nedůvěryhodnost médií ztotožnit jen s nenávistí ke Trumpovi? Ale kdeže.

Krátce po začátku požáru Notre-Dame jsme ještě pořádně ani nevěděli, co se děje, zda se budova celá zřítí či ne, ale už jsme „věděli“, že pravděpodobně šlo o důsledek opravy. Přesněji – média to věděla. Velmi zvláštní! Jak může někdo vědět, jak vznikl požár, když požár ještě nedohořel a neproběhlo šetření? Jak mohla média tak rychle vědět, že se nejednalo třeba o nedbalost turisty? O teroristický útok spojený s volbami do Evropského parlamentu? O odvetu za to, co se dělo před měsícem na Novém Zélandě? O sabotáž zaměstnance? Příčin vymyslíme tisíc a jednu… Ale žádnou z nich není možno ověřit v okamžiku, kdy požár ještě ani nedosáhnul svého vrcholu. Tak jak si někdo může troufnout říct, že pravděpodobná příčina je ta a ta?

Možná mají média pravdu. Doufejme, že ji mají. Ale pokud ji mají, pak ne proto, že by média opravdu něco věděla, ale proto, že se omylem strefila. A protože lidé už médiím nevěří, vymýšlí různé konspirační teorie, co všechno mohlo za požárem stát. Média ale opět nelenila a všechny, kteří měli hypotézu nebo teorii, hned označila za lháře. Přitom ti, kdo vymýšleli konspirace, neměli patrně o nic méně informací než sama média: totiž neměli žádné. Proč tedy nebyla média nestranná a nečekala na výsledek skutečného vyšetřování? Až vyjde při skutečném šetření najevo, že opravdu šlo o nehodu, bude tomu veřejnost po téhle zkušenosti ještě věřit…?

A spekulace šly logicky ještě dál. Každý mohl na Twitteru, na Facebooku, v živém vysílání některých televizí vidět, že řada lidí požár oslavuje. Nejen, že to každý vidět mohl, ale stále může, protože print-screenů a videí koluje dostatek. Nicméně v médiích se vzápětí objevily zprávy, že nic takového není pravda, nemáme věřit svým očím, nikdo oheň neslaví a všechno je to jen konspirační podvod. Za všechno prý mohou údajně falešné twitterovské účty šířící fake news, které chtějí ve společnosti zasít hněv a nenávist.

To je klidně možné – možná vážně šlo o podvrhy a falešné účty pouze předstírající, že někdo má z katastrofy radost. (I když zajímavé je, jak rychle se údajní dezinformátoři zorientovali, kolik dokázali během pár minut založit falešných účtů a v jak velkých počtech hned dokázali reagovat… Jen někomu hodně naivnímu tohle mediální vysvětlení o údajných podvrzích nepřipadá přinejmenším podivné.) Ale mají média důkazy ke svému tvrzení, že oslavné zprávy byly podvrhy?

Já žádný takový důkaz od žádného média neviděla. Zrovna jako jsem neviděla důkaz, že účty byly pravé. Prostě nikdo to nemůže vědět s absolutní jistotou. Objektivní by tedy bylo ze strany médií říci například toto: „Část uživatelů sociálních sítí nad katastrofou jásá, ale dosud nelze určit, jaké a zda vůbec nějaké procento z těchto účtů je podvrhem.“ Přesto část médií zaujala úplně jednoznačný postoj: Je to lež.

Takže si to shrneme. Stále nevíme a hlavně ani nemůžeme vědět, co se stalo. Vyšetřovatelé dokonce ještě ani nesmějí vstoupit do ohořelé budovy. Zato „víme“, že se neslavilo a asi nešlo o úmysl. Jak to, sakra, může někdo „vědět“? Jak je možné, že média prezentují své domněnky a přání jako fakta? Jak to, že nezachovávají přísnou neutralitu?

Přátelé, nepodceňujme sílu symbolů. A nepodceňujme sílu davu, když se rozhodne přestat věřit autoritám. A zejména nepodceňujme, když se obojí spojí dohromady. Tahle kombinace může vytvořit hodně třaskavou směs. A mohou za to některá média. Dosáhla pravého opaku, než chtěla. Lhala příliš okatě.

Já vlastně úplně chápu, jak strašně moc chtějí tu svou pravdu a lásku prosadit; jenomže používají k tomu tak agresívní metody, že výsledkem je lež a nenávist.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Totalitní myšlení se vrátilo

Bylo – nebylo, přihodila se taková zajímavá věc. V Německu odmítla soukromá Waldorfská škola přijmout holčičku kvůli tomu, že její otec je poslancem za stranu AfD v berlínském parlamentu.

Případ následně přezkoumala školská správa, která na rozhodnutí školy neshledala nic špatného: Podle školské správy prý soukromé školy mají právo zohlednit při výběru žáků i politické smýšlení jejich rodičů…

Mezi námi: Pro holčičku to zjevně dopadlo dobře. Chodit do školy, kde vás nikdo nechce, není žádný med. Tím to dobré ale končí.

Nechť si o AfD myslí kdo chce, co chce. Jsme (zatím) stále ještě demokratická země, tedy jednak si každý může volit, koho se mu zlíbí, nejde-li o stranu stojící mimo zákon, a stejně tak ti ostatní si zase o takové volbě mohou myslet, co se jim zlíbí. Já kupříkladu nemám ráda komunisty, ale nestojí u nás mimo zákon, Evropská komise je jimi prolezlá, dokonce v EK svého času seděl estonský komisař pro dopravu Siim Kallas – člen bývalého Nejvyššího sovětu SSSR (!), tudíž mi nezbývá než respektovat, že komunisti prostě byli, jsou a budou v politice. Tečka. Ale nikdy by mě nenapadlo plivat na nějaké dítě za to, že jeho otec je postsovětský aparátčík.

Jsou mi to vůbec podivné staronové věcičky. Jako když děti kulaků nesměly studovat. Jako když židovské děti musely do koncentráku, protože se narodily rodičům ocejchovaným hvězdou. Takže zapišme si novou poučku současných evropských hodnot: Děti rodičů, kteří dostatečně nehýkají nadšením pro “liberální demokracii”, jsou dnes ostrakizovány. (Mimochodem – není to zajímavé, že to je vždycky Německo, které jde ode zdi ke zdi?)

Když jsem si v tomto duchu povzdechla na Facebooku, kde jsem jednak zveřejnila odkaz na článek popisující tento německý případ a jednak ho i stručně oglosovala, stalo se, co se dalo čekat. A co se také stane vždy, když se někdo kupříkladu rozčiluje třeba nad cenzurou na sociálních sítích. Totiž strhla se lavina komentářů argumentujících, že jde o SOUKROMOU školu, proto si může dělat, co chce. Ano, souhlasím. Může si dělat, co v mezích zákona chce. Ale má to několik ALE.

Takže zaprvé:

Nejde o to, co soukromá škola ze zákona smí či nesmí. Jistě, že soukromá škola smí sama rozhodnout, koho chce přijmout. Jedna věc je zákon. Druhá věc je morálnost. Víte – politické procesy v ČSSR mnohdy také byly v souladu se zákonem. Pronásledování Židů také bylo v souladu s norimberskými zákony. Otázkou ale je, zda tyhle zákony nefungovaly jen jako berlička, jak okecat a „ospravedlnit“ to hnusné, co se v lidech probudilo.

Nejde o to, co soukromá škola smí či nesmí. Jde o to, že se mi hnusí společnost, která vyvrhuje na okraj děti podle jejich původů. To není otázka zákona či práva; to je otázka toho, že někdo – ať už soukromý či státní subjekt – je schopen něco takového vymyslet. Že někdo se neštítí za „provinění“ rodičů, ať už domnělé nebo skutečné, trestat dítě. To v historii vždy vymyslely jen ty nejodpornější režimy. Jako by děti mohly za to, komu se narodily (nemluvě o tom, že samo údajné „provinění“ rodičů bylo demonstrací zvrhlosti systému).

A zadruhé:

Jistě lze souhlasit s tvrzením, že pokud majitel soukromé školy, hospody, firmy, bytu a nevím, čeho všeho ještě, vysloveně někomu neubližuje, měl by mít právo poskytnout službu, komu chce. Fajn, takové tvrzení podepisuju.

Tak jak mi v tom případě vysvětlíte, že hospodský nemá právo ze soukromé hospody vyhodit dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení? A naopak má povinnost vyhodit kuřáka?

Jak mi vysvětíte, že majitel domu nemá právo neubytovat v soukromém bytu dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení, a současně to své rozhodnutí také podle pravdy veřejně zdůvodnit?

Jak mi vysvětlíte, bijci za soukromá práva, že soukromá klinika nemá právo přijmout k ošetření dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení?

A jak vám do toho pasuje fakt, že škola právo odmítnout dítě na základě politického přesvědčení rodičů má…? Říkáte tomu rovný přístup?

A zatřetí:

Není v mém chápání velký rozdíl mezi politickým přesvědčením na jedné straně a třeba náboženským přesvědčením na straně druhé. A jak mi tedy vysvětlíte, že na základě politického přesvědčení rodičů je možno dítě vytěsnit, ale na základě náboženského přesvědčení ne, a to ani ze soukromé školy?

Zkrátka, milí rádoby-zastánci soukromého majetku a soukromých práv, kteří tak vehementně hájíte tuhle zvláštní školu: Těžko hledat většího bijce za soukromá práva, než jsem já; jenomže tady se to trochu pomíchalo. Tohle totiž NENÍ otázka soukromých práv – to je ve skutečnosti otázka etiky a dvojího metru. A to takového dvojího metru, aby byl „správně“ nastaven vůči všem milovníků naší nové skvělé „liberální demokracie“, která je dnes v Evropě ta jediná povolená a správná.

Jakmile totiž někdo chce náhodou chránit soukromé vlastnictví a dostatečně neadoruje tuhle novou doktrínu, je soukromé právo okamžitě s gustem pošlapáno. Chce-li někdo tvrdit, že hospodský má právo nechat ve své hospodě klienta kouřit, je popliván. Chce-li někdo tvrdit, že majitel bytu má možnost odmítnout z nájmu někoho na základě příslušnosti k jakékoliv minoritě, je popotahován ombudsmankou. Takové soukromé právo totiž nepasuje do pojetí oné „liberální demokracie“.

Anebo mi snad někdo chce tvrdit, že stejně hladce by to oné německé Waldorfské škole prošlo, kdyby vyloučila dítě za to, že jeho rodiče jsou voliči zelených ekoteroristů…?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nejhorší hospodaření od roku 2012

Máme za sebou první kvartál roku 2019 a s ním i výsledky hospodaření státu. Za klobouk si je vláda nedá.

Ještě vloni hospodařil stát v prvním čtvrtletí s přebytkem 16,3 mld. Kč. Za první tři měsíce tohoto roku už skončila státní pokladna se ztrátou 9,2 mld. Kč. Tak hluboký deficit měla státní kasa naposledy v prvním čtvrtletí roku 2012 – jenomže s tím rozdílem, že tou dobou měla ekonomika vážné problémy.

První pohled samozřejmě může mást. Čísla jsou v různých letech různě pokřivena nepravidelnými evropskými penězi. Pokud tedy odečteme vliv peněz z EU a z finančních mechanismů a porovnáme výsledek s podobně očištěným výsledkem z roku 2018, zjistíme, že meziročně stát nehospodaří o 25,5 mld. hůř, ale jen o 1,0 mld. Kč. Jenomže to zas tak zázračné stejně není, když vezmeme v úvahu, že stát má rekordně nízkou nezaměstnanost, a nemusí tedy živit armádu lidí bez práce.

Problém rozpočtu je jasný: Příjmy meziročně rostou jen o 5,4 %, zatímco výdaje rostu hned o 13,4 %. Vezmeme-li v úvahu stav ekonomiky, je růst příjmů o 5,4 % v zásadě odpovídající. Hrubě ale neodpovídají výdaje; ty rostou až moc. Výdaje by prostě neměly růst skoro třikrát rychleji než příjmy. Maximálně si umím představit, že u obezřetného hospodaření by tomu bylo přesně obráceně.

Jak tomu rozumět? Příjmy rozpočtu ukazují, že se slibovaný efekt elektronické evidence tržeb (EET) nedostavil. V televizi kdysi běžely spoty o tom, jak díky EET budou nová hřiště, nemocnice a kdesi cosi. Kde je máme? Celkové inkaso DPH bylo letos dokonce nepatrně nižší než vloni. Žádný slibovaný růst výtěžku z DPH tu není. Mají se přitom rozjet další etapy zavádění EET. Má se dál rozšiřovat něco, co kdekoho buzeruje, co uměle vyrábí dojem prolhanosti obchodníků, které je nutno sledovat, ale efekt nikde. Štve to leckoho, nepomáhá to nikomu, jak rozpočet demonstruje. Jen se něco dělá, aby to vypadalo, že se něco dělá.

A tím to nekončí. Na pováženou je i to, že letos pokleslo inkaso spotřebních daní. Meziroční pokles o 4,1 % není zanedbatelný. I tady se pořád něco slibovalo, i tady se pořád něco dělá a skutek utek.

Nicméně to neznamená, že by se snad daňové poplatníky nedařilo holit jako ovce: Inkaso daně z příjmů fyzických osob odváděné plátci vyskočilo meziročně o 12,5 %. Není se co divit: Nezaměstnanost je rekordně nízká, pracuje div ne každý, kdo má dvě ruce a nohy, mzdy v průměru stále rychle rostou a Škodovka rozdává luxusní bonusy. I podnikatelé se otřásají jak oslíčci: Inkaso daně z příjmů fyzických osob placené poplatníky meziročně vyskočilo o 21,2 %.

Přeloženo do češtiny: Daně rostou spontánně proto, že stále ještě roste ekonomika (i když už notně brzdí) – nikoliv proto, že se na poplatníky zakleklo třeba s EET či s kontrolními hlášeními.

Jsou tu i perličky. Tak třeba je úplně tragikomické zjištění, že na dálničních poplatcích stát meziročně vybral o 21,1 % víc než ve stejném období předešlého roku. Přitom někdy mám pocit, že my tu žádné dálnice snad ani nemáme, neb to, co vede z Prahy do Brna, je tankodrom. A loni se postavily jen 4 kilometry nových dálnic.

A tím se dostáváme k výdajům. To právě tady je skutečný problém, nikoli u příjmů. Největším výdajem rozpočtu jsou sociální dávky. Na ty vynaložil stát během prvního kvartálu 149 mld. Kč, což představuje meziroční nárůst o 8,0 %, z toho důchody se prodražily o 8,5 %. Možná čekáte, že se teď rozčílím – ale nerozčílím, tady totiž ten hlavní problém nevidím. Vidím ho v položkách, kterých si většina lidí nevšimne, neb jsou dobře schované pod různými jinými nadpisy. Tak třeba:

Neinvestiční transfery neziskovým a podobným organizacím: meziročně +58,9 %.

Odvody vlastních zdrojů EU do rozpočtu EU: +67,6 %.

Neinvestiční transfery podnikatelským subjektům: +28,6 %.

Platy a podobné výdaje státního rozpočtu: meziroční nárůst o 8,4 %.

A tak dál. To jsou položky, které jsou dobře „ukryté“ pod jinými nenápadnými hlavičkami, takže si jich málokdo všimne. A přitom tady je velký problém.

Tak třeba nemám nic proti růstu platů státních úředníků, protože potřebujeme dobře placené úředníky, aby je nelákala korupce – ALE nepotřebujeme jich tolik! Stát má úředníků stále víc, strká nos do příliš mnoha věcí. Aby ne, když zavádí nové a nové kontroly podnikatelů. Z nich vytěží sotva tolik (pokud vůbec), aby zaplatil nové a nové úředníky touhle kontrolou pověřené.

Hodně taky mluvíme o tom, co vše nám zaplatila EU. Málo ale mluvíme o tom, co všechno jsme zaplatili my Unii. Tady si nalejme čistého vína, to je ono navýšení o +67,6 %.

A pak tu jsou dotace skryté pod méně kontroverzním slovem transfery. Dotace přitom neznamenají nic jiného, než že se někomu schopnému, kdo je schopen vytvořit peníze, peníze vezmou, a dají se někomu, kdo peníze vytvořit neumí, na něco, co by se samo neuživilo.

Politici patrně začínají chápat, že jim končí žně. Aktivita českých průmyslových podniků (měřená indexem PMI) v březnu klesala čtvrtý měsíc v řadě a spadla na nejnižší úroveň od prosince 2012. Pro zajímavost: V posledním kvartále 2012 klesala ekonomika o 1,4 %. Je to náhoda, že je aktivita průmyslu nejslabší od roku 2012, když je rozpočet také nejhorší od roku 2012? Ministryně financí proto už navrhla úspory pro příští rozpočet.

Takže zvýší daně? Sníží výdaje? Zvýší dluh? Nebo od všeho trochu? Je cokoliv z toho dobré? Není. A přitom vyhnout jsme se tomu v pohodě mohli. To kdyby politici poslední dva roky poslouchali varování, že ekonomika je přehřátá a nutně musí prudce zpomalit, takže by se místo rozšoupnutí měli snažit využít příznivého vývoje a vytvořit rezervy na horší časy. A co udělali? Využili růstu a vytvořili snad rezervy? Udělali to, že rezervy naopak v těch nejlepších dobách ROZPUSTILI.

Zmoudří teď a ukončí kupříkladu slevy na vlak a autobus, které stojí stát ročně 14 mld. Kč? Tipuju, že ne. Tipuju, že nejjednodušší pro ně bude naplánovat si vyšší deficit státního rozpočtu. Karavana pojede dál a na koblihy pořád bude. Škoda, nemuseli jsme se přidávat k zemím žijícím na dluh budoucích generací, měli jsme pěkně nakročeno.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Černá díra neziskovek

Znám ve svém okolí hned několik lidí, kteří v posledních třech letech zabalili své podnikání kvůli… „dohledu“ státu: Ten kvůli třem kontrolám, které za ním přišly v rychlém sledu za sebou, sice nic nenašly, ale řádně mu zpěnily krev.

Ta kvůli EET, protože si v létě prodávala nanuky v sousední vísce jen tak prckům pro radost, ale jakmile k tomu byl zapotřebí internet a chytrý telefon, už ji to v jejích pětasedmdesáti letech přestalo bavit.

A ten zas kvůli všemu najednou: kontrolám, EET, souhrnným hlášením, kontrolním hlášením… a poznámkách o živnostnících-parazitech.

Znám ve svém okolí taky hned několik lidí, kteří – slyší-li o těch prvních, kteří zabalili své drobné podnikání – se hned rozčílí doběla a začnou vykřikovat, že ti zloději zlodějští museli pěkně krást, když je větší kontrola přiměla s podnikáním skončit.

Tihle druzí lidé, vesměs s poněkud socialistickou mentalitou, kteří navíc nikdy sami podnikat ani nezkoušeli, nejsou sto pochopit, že nejste-li grázl, ale jste za něj neustále považováni, brzy vás to přestane bavit a raději se necháte zaměstnat. Tihle lidé, vesměs z města a poměrně mladého věku, nedokáží pochopit, že ta pětasedmdesátiletá babka raději sundá z buku na rozcestí ručně vyvedenou ceduli „NANUKY“, než by se učila, co je to ten internet.

Celé tohle řečeno ještě jinak: Státu se dokonale podařilo postavit proti sobě dvě skupiny lidí, kteří by principiálně proti sobě nic mít neměli: živnostníky a další drobné podnikatele, na které se už zase leckdo začíná dívat jako na „buržousty“, a notnou část „těch ostatních“, kteří mají socialismus tak nějak zažraný pod kůží. Že by to komukoliv z obyvatel pomohlo, se říct nedá; že by to pomohlo státu, se taktéž říct nedá.

Nedá se to říct, protože i samotné ministerstvo financí jen odhaduje, kolik tahle vyostřená buzerace státní kase přináší.  V roce 2017 podle něj EET přispěla k vyššímu inkasu DPH „kolem“ 5,2 miliard Kč. Ale jisté to není. Těžko se totiž dá oddělit efekt zavedení EET a efekt rekordního růstu ekonomiky. I bez EET by byl výběr DPH podstatně vyšší než o rok dřív. A existují konkurenční analýzy, které se domnívají, že celý vyšší výběr DPH byl dán jen hospodářským růstem a EET přinesla finanční efekt nula.

Takže tu máme stát, který efektivně zaklekává na drobné podnikání, ale vesměs z toho nikdo nic (alternativně „skoro nic“) nemá, tedy krom všeobecně mizerné nálady ve společnosti.

No a pak tu máme tentýž stát, který efektivně podporuje z veřejných peněz různé mimorozpočtové nadace, kterým se poněkud záhadně říká „neziskovky“ (jako by jim snad o peníze vůbec nešlo), ale vesměs z toho ani stát, ani drtivá většina obyvatel nic nemá – tedy krom oněch neziskovek samotných.

Český stát se tak vlastně chová jako pan Jekyll a Hyde v jednom. Likvidovat a podporovat. Brát veřejné peníze a dávat veřejné peníze. Rozpočet ani lid z toho sice ani v jenom případě nic či skoro nic nemají, ale v tom druhém případě z toho hodně mají ony neziskovky. Tedy – některé. Pochopitelně pokud jde o bohulibou neziskovku typu hasiči či hospic, většinou z toho taktéž nemají nic.

Protože boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě, tak jako zaklekává stát na živnostníky, občas taky zaklekne Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) na stát. I stalo se, že NKÚ přišel se zajímavou zprávou.

Zaprvé stát při poskytování dotací neziskovkám v letech 2016 až 2017 nevycházel z analýzy, jaké služby společnost skutečně potřebuje. (Rozumějme: peníze dostal ten, kdo si o ně řekl, nikoliv ten, kdo něco užitečného plánoval.)

Zadruhé NKÚ zjistil miliardové rozdíly v dostupných informacích o tom, kolik stát v letech 2015 a 2016 na dotacích vyplatil. (Rozumějme: stát má guláš v tom, kolik miliard komu věnuje. Přitom v letech 2016 a 2017 šlo o 26,26 miliard, evidence hapruje o 3,5 miliardy. Zato má stát díky EET dokonalý přehled o tom, kdo si kde a od koho koupil rohlík za korunu devadesát.)

Zatřetí v Radě vlády pro neziskovky, která o dotacích rozhodovala, bylo víc zástupců neziskovek než zástupců státu. (Rozumějme: Neziskovky mohly zásadně ovlivnit, kolik si přihrají.)

Začtvrté Úřad vlády průběžně nekontroluje, jak se daří díky dotacím plnit deklarované cíle neziskovek. (Rozumějme: nemáme analýzu, zda cíl potřebujeme, ani nevíme, zda cíl plníme, peníze ale dáme, o čemž necháme rozhodovat větší počet zástupců obdarovaných než darujících.)

Zapáté porušení podmínek dotace NKÚ zjistil u 10 ze 17 kontrolovaných neziskovek. (Rozumějme: kdyby se nezadařilo o pět či deset procent, člověk by to pochopil. Když je to vysoce nad polovinou případů, něco je prohnilého systémově.)

Zašesté a zasedmé jsem už líná psát, neb je to binec pořád na jedno brdo, který si každý může dohledat v případě zájmu sám ve zprávě NKÚ z tohoto týdne.

Celkem smůla je, že v roce 2016 u nás bylo dle ČSÚ téměř 121 tisíc neziskovek, ale dotaci dostalo „jen“ necelých 7 tisíc z nich. Rozumějme: Drtivá většina neziskovek nedostává nic a myslí to poctivě. Jenomže veřejnost slyší jen o průšvizích, alternativně o neziskovkách přes gendery či přes velice užitečné ocenění „sexistické prasátečko“, takže je pak nabroušená z jedné vody načisto na všechny.

Já bych měla takový návrh. Když se stát chová k živnostníkům jak ras a k neziskovkám jak andílek, měli bychom to krapet narovnat.

Buď bychom mohli zrušit buzeraci podnikatelů.

Nebo bychom mohli zrušit všechny dotace.

Ale nejlépe bychom mohli udělat obojí současně.

(Akorát by mě pak mrzelo, že cena sexistické prasátečko by pak nejspíš rychle zmizela ze světa, tudíž bych už nikdy nedostala šanci ji získat. A já se přitom tak snažím!)

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Když revoluce začne požírat své děti

Z pohledu dějin to není vlastně zas až tak dlouho, co emigroval český zpěvák Waldemar Matuška z tehdejšího komunistického Československa. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Matuška byl vzápětí v televizi a rozhlasu zakázán. Trapný pokus.

Někdo by mohl říct: Byla jiná doba. Komunistická doba. Tehdejší východní blok prostě měl nějakou ideologii a tu razil. Dneska už jsme jinde.

A já na to odpovídám: Vrací se podobná doba. Doba pokryteckého rádoby-liberalismu. Dnešní západní blok má prostě nějakou ideologii a tu razí. Vítejte zpátky.

Televizní společnost HBO přišla se čtyřhodinový „dokumentem“, který je postaven na výpovědi dvou dospělých, dnes zhruba třicetiletých mužů. Tito dva muži v „dokumentu“ tvrdí, že v dětství trávili mnoho času na ranči černošského zpěváka a tehdejší popové hvězdy Michaela Jacksona, kde byli hvězdou opakovaně sexuálně zneužíváni.

Fanynkou Michaela Jacksona jsem nikdy nebyla, a když dneska slyším nějaký jeho song, většinou upřímně trpím podobně, jako kdyby fanoušek černé hudby z osmdesátých let byl donucen poslouchat moje trashmetalové orgie. Nicméně faktem je, že můj, řekněme, studijní zájem o Jacksona v posledních dnech silně vzrostl. „Dokument“ je totiž pozoruhodný hned z několika pohledů.

Zaprvé je namístě dát výraz „dokument“ do uvozovek. Pod pojmem dokument či dokumentární film se obyčejně míní objektivní zprostředkování všech dostupných informací o realitě. Nezdá se, že by dílko HBO tuhle definici splňovalo. Obsahuje především jednostranné výpovědi dvou pánů, kteří obviňují údajného sexuálního agresora. Obhájce a pohled z druhé strany chybí. Tohle by za spravedlivý proces nešlo označit ani omylem.

Zadruhé je silně podezřelé, že tito dva pánové mohli pobývat u popové hvězdy a evidentně o samotě tak dlouhý čas – a jejich rodičům to asi nijak nevadilo. Nějak si neumím představit, že své dítě budu pravidelně posouvat k nějaké celebritě, kterou sama neznám, a nemám ponětí, co se u ní s mým dítětem děje.

Zatřetí dokument nepřináší absolutně žádné nové zjištění: O Jacksonově pedofilii se veřejně spekulovalo poprvé už v roce 1983. Jenomže tehdy se celá věc „vyřešila“ mimosoudním vyrovnáním s rodinou, která zpěváka ze sexuálního obtěžování nařkla. A podobný scénář se pak opakoval ještě několikrát: Vždy se vzneslo obvinění, vždy se nějak urovnalo. Skutečné sexuální násilí proti vůli dítěte se nikdy nepodařilo prokázat.

Současně asi nebyl nikdo, kdo by si myslel, že Jackson je po této stránce naprosto a dokonale „normální“. (Ačkoliv jsem na velkých pochybách, zda slovo „normální“ mohu použít. S dnešními tuším asi 64 gendery a nesčetně uznávanými sexuálními preferencemi je již poněkud nenormální býti normální… nebo jak to ksakru vlastně říct?!)

Zkrátka každý soudný člověk vždy musel tušit, že Jackson zřejmě má nějaké psychické problémy, že se tyhle problémy nejspíš týkají i jeho sexuality a také že nejspíš nějak souvisejí i s absencí jeho showbyznysem ukradeného dětství. Neboli že vztah k dětem v tom asi hraje nějakou roli. Jenom nikdy nebylo prokázané, zda byl také agresorem, násilníkem a bestií, která dětem skutečně ubližuje. A vzhledem k tomu, že nic z toho se prokázat nikdy nepodařilo, ačkoliv pokusů o obvinění a následné vytřískání peněz z obviněného proběhlo víc, dalo se soudit, že zas až tak bestiální to zřejmě nebylo. Každopádně celá generace Jacksonových fanoušků s tímhle uspořádáním dokázala roky bez problémů žít.

A pak najednou cvak, přišla éra #metoo, neboli éra obviňování a likvidace nepohodlných lidí jen na základě prohlášení údajně poškozených, že se před desítkami let stali obětí násilí. Řada lidských životů a kariér už tímhle tvrzením byla zničena. Bez možnosti hájit se, bez možnosti postavit tvrzení proti tvrzení. V éře #metoo se naslouchá pouze obviněním, nikoliv obhajobám.

Protože ale deklarace žen o tom, jak jsou traumatizované tím, že se jim před třiceti lety nějaký muž podíval na kotník, se už poněkud okoukala, bylo nutno posunout věc dál. Takže co bychom tu měli nového a ještě neokoukaného? Aha, třeba obvinění z pedofilie. A nejlepší bude vyzkoušet si to rovnou na někom, kdo už je mrtvý a bránit se stejně nemůže.

I předložily se natěšené veřejnosti údajné šokující informace, které naše vědění o mrtvé popové hvězdě pousnuly přesně tam, kde bylo před celým „dokumentem“: Pořád víme stejné houby jako kdysi. Máme tu jen jednostranné tvrzení, proti kterému se už nikdo nemůže bránit a se kterým se nikdo nemůže mimosoudně vyrovnat. A veřejnost šílí a svou někdejší modlu pranýřuje, ačkoliv dneska je o ní známo přesně totéž, co před deseti či patnácti lety. Teď je ale hvězda hnusákem, takže se musí vymazat z dějin a její umění se musí zavrhnout. Knihy spálit. Sochy rozstřílet. Obrazy přemalovat. Prostě metoo.

A média odpovídají na společenskou poptávku po senzaci a zpěvák je rázem na blacklistu. Jako první se zákazem vysílat Jacksona přišla britská rozhlasová stanice BBC Radio 2 (to mě až tak moc netrápí, protože BBC Radio 2 vydrží déle než 20 vteřin poslouchat jen totální masochista) a po něm další kanadské, australské, novozélandské rozhlasové stanice, nebo producenti (v době pravěku ještě poměrně politicky nekorektního) amerického seriálu Simpsonovi. Český rozhlas je proti nim výkvětem konzervatismu, prý se jen „věcí bude zabývat“.

Celá tahle zdánlivě bezvýznamná kauza je ve skutečnosti obrovským symbolem: Vůbec nic nevypovídá o Jacksonovi. Nic nevypovídá o tom, zda byl nebo nebyl pedofil, a už vůbec ne o tom, zda byl nebo nebyl násilník a dopustil se zločinů. Natož o tom, jaké kvality dosahuje jeho umění. Vypovídá jen o jediném: o odporném pokrytectví dnešní „pokrokářské“ společnosti. Protože kdyby to nebylo pouhé pokrytectví, muselo by Národní divadlo přestat hrát Goethova Fausta, neb Goethe byl podle všeho nejspíš také na holčičky.

A nejlepší na tom je, že kdyby Jackson žil dneska, nejspíš by dokonale naplňoval obrázek toho, komu se dneska často říká „sluníčkář“ – že by už revoluce začínala požírat své vlastní děti?

Tak jako kdysi stačilo prstem ukázat na nepohodlného člověka a obvinit ho z čarodějnictví, aby byl vzápětí po nespravedlivém „procesu“, vedeném jen aby se neřeklo, upálen na hranici, tak dneska stačí ukázat prstem na kohokoliv a obvinit ho z rasismu, homofobie, sexuálního násilí, rusofilství, dezinformátorství – doplňte si dle libosti. A členství na blacklistu má zajištěné. Odporné pokrytectví, odporné novodobé „náboženství“.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Nový Napoleon už si zuby brousí

Francouzský prezident Emanuel Macron zveřejnil počátkem března v evropských denících svou vizi Evropy nazvanou „Za evropskou renesanci“. Je nutno francouzského prezidenta pochválit: Marketingově to fakt dává.

Je po dlouhé době prvním evropským politikem, který se snaží tvářit jako celoevropský. Po dlouhé době jako jediný komunikuje se všemi obyvateli Evropy, nejen se svými voliči. Jako jeden z mála taky má vůbec nějakou vizi odlišnou od ostatních. Většina politiků má jedinou vizi – vydržet ve funkci do příštích voleb. Tím ovšem poklona Macronovi za jeho marketingové schopnosti končí.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz prohlásil, že mnohé návrhy francouzského prezidenta na reformu Evropské unie jsou utopické. No – asi tak nějak. A já přidávám: Když to tak vezmeme kolem a kolem, tenhle pán je navrch ještě celkem nebezpečný.

Nabízí se domněnka, že Macrona vedly k napsání textu hlavně dvě věci, které shodou okolností přicházejí ve stejnou dobu. Macron se bojí, aby blížící se volby do Evropského parlamentu neskončily podobně jako hlasování o brexitu. Totiž protievropsky. Volby a brexit jsou tím, čeho se Macron bojí. Ve svém textu ostatně taky hlásá, že je brexit slepou uličkou. (Jako by už dnes věděl, jak brexit dopadne. To netuší ani Britové, tak jak by to mohl vědět Francouz?) Rozčiluje se, že jsou tu strany destruující projekt jednotné Evropy, které krom rozbíjení nic nenabízejí.

Má to ovšem jednu drobnou chybičku. Macron vzal nejen brexit za špatnou stranu. Neměl by braxitem strašit – měl by se jím ponaučit. Neměl by zastrašovat – měl by raději vzít vítr z plachet těm, kteří mu rozdupali bábovičky. Vadí vám na Evropě to a to? OK, tak to pojďme změnit tak a tak, abyste z Evropy nechtěli utíkat. Abyste byli spokojenější.

A Macron? Ne, jen vyhrožuje, jak bez Evropy nelze fungovat. Mystifikuje a demagogicky žvaní jako jeho oponenti. Krásným příkladem je jeho věta: „Jak bychom odolávali krizím finančního kapitalismu bez eura, které dává sílu celé Unii?“ To jako fakt?! Kdyby měl Macron pravdu, že nelze odolávat „krizím finančního kapitalismu bez eura“, muselo by to znamenat, že Švýcarsko, Norsko, Dánsko, Švédsko a také celý východ EU zvládali krizi 2008-9 hůř než země s eurem. Opak je pravdou. Krizí nejvíc utrpěl jih Evropy, který má euro a právě euro je jeho problémem. A třeba Polsko, které euro nemá, nekleslo vůbec. (Dle údajů agentury Reuters měli Poláci nejslabší meziroční růst v 1. kvartále 2009, kdy rostli o 1,5 %.) Kde jsou elfové, aby bojovali proti fake news?

Macron ovšem správně pochopil, že Evropa spí a ztrácí pozici ve světě. Vyzývá proto ke změně. Chce jednotnou Evropu pod praporem tří ambicí: svoboda, ochrana a pokrok. To zní dobře. Až na to, že to připomíná známé „válka je mír“. Macronova představa svobody je na hony vzdálená mé představě. Navrhuje vytvořit Evropskou agenturu pro ochranu demokracie. A to je jako co? Já si nepředstavuji svobodu tak, že nad ní dohlíží agentura. Macron si ji představuje jako soubor zákazů. To je znásilnění svobody.

Další slovní atletika je Macronovo pojetí ochrany. Ochrana nespočívá v antikoncepci, jak by si někdo mohl myslet, ale v přehodnocení schengenského prostoru. Prý kdo se chce podílet na volném pohybu, musí plnit podmínku odpovědnosti a solidarity. Víc to sice nerozvíjí – ale neznamená to čistě náhodou obnovení myšlenky na kvóty na imigranty z Francie, Itálie a dalších koloniálních mocností na východ EU, kam imigranti dobrovolně nechtějí, a který dobrovolně nechce je…? Podezřelé slovo „solidarita“ tak skoro zní.

Asi nejvíc výživné je Macronovo pojetí „pokroku“. Respektive dokonale zvrácená je jeho myšlenka jednotné minimální evropské mzdy. Macron to sice možná zvládá marketingově, nikoliv však logicky. Co je logického na „jednotné mzdě“, ale „přizpůsobené situaci“ každé země? Mzda je buď jednotná, nebo přizpůsobená situaci. Jedno vylučuje druhé. Je to oxymóron. Minimální mzda je odrazem průměrné mzdy, a ta se v EU výrazně liší.

Podle dat Eurostatu má nejvyšší minimální mzdu Lucemburkso, kde jsou nad 2000 eury měsíčně. V Bulharsku ale jsou jen na 286 eurech měsíčně. I když upravíme mzdy paritou kupní síly, berou Bulhaři stále třikrát méně. Pokud by mělo mít Lucembursko bulharskou minimální mzdu, může ji rovnou zrušit coby almužnu. Pokud Bulharsko převezme minimální mzdu Lucemburska, může to rovnou zabalit, protože nízké mzdy jsou jedinou konkurenční výhodou Bulharska, a tu jim chce Macron vzít. Pokrok jako noha.

Evropě jsou ordinovány i jiné šílenosti. Zdá se, že Macron se inspiroval takzvaným Zeleným novým údělem silně rudo-zelené americké političky Alexandrie Ocasio-Cortezové (AOC). Mluví totiž o tom, že Evropa musí do roku 2050 přejít na bezuhlíkové technologie. Neboli auta už nebudou ani na naftu, ani na benzín, ani hybridy – i ty zakáže. A budeme mít další instituci – Evropskou banku pro klima.

To nám jistě „zásadně“ zlepší životní podmínky – ovšem jestli jste si kupříkladu mysleli, že se bude Macron zabývat i tím, aby byla kvalita potravin na východě EU stejná jako na západě, mýlíte se. To ho nezajímá. Můžeme být i nadále popelnicí Evropy. Zato musíme mít klima jako ústřední téma pro všechny. Opakuji – pro všechny. Míněno nejen pro všechny země. Ale i pro ty nejnepředstavitelnější instituce. Macron výslovně zmiňuje i centrální banku, která se musí o klima zajímat. Ten pán zjevně netuší, k čemu je centrální banka. Nejspíš se domnívá, že centrální banka je tou institucí, která jeho drahý ekologický záměr zaplatí tiskem peněz.

Macron taky očividně nepochopil své postavení ve světě. Chce uzavřít s Afrikou pakt budoucnosti. Jenže Afrika už jaksi není francouzská kolonie. Afrika je dnes kolonie Číny. Ale to nevadí, Macron nepochopil mnoho věcí.

Tak třeba vlastní obyvatelstvo vůči Macronovi vystoupilo jako žluté vesty kvůli tlaku na vyšší zdanění pohonných hmot. Tehdy Macron Francouze vybídl k přechodu na auta elektrická, když je pro ně víc zdaněný benzín drahý. Nepochopil, že když lidé nemají na dražší benzín, sotva mají na řádově ještě mnohem dražší elektrická auta. Nabídnout jako „řešení“ opuštění uhlíkových emisí je výsměch.

A tenhle pán na konec svého textu napíše: „Nemůžeme dovolit nacionalistům, kteří nenabízejí žádné řešení, aby využili zloby národů.“ Já tu zlobu ovšem celkem chápu. Pan Macron si možná myslí, že čím víc utáhne šrouby novou regulací, tím bude obyvatelstvo povolnější. Ale takhle to nefunguje. Jen uvolnění poměrů může snížit zlobu národů. Ti obávaní odpůrci evropské integrace mají Evropský parlament nadosah právě kvůli lidem jako Macron – kvůli lidem, kteří chtějí národy včetně toho našeho nejlépe vymazat a přetavit v jedinou zregulovanou, rovnostářskou, bezpohlavní a bezemisní hmotu.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pošty je nutno rušit

Politici i pošťáci se začali bát: Média přišla se zprávou, že přichází tvrdá konkurence pro Českou poštu. Společnost Zásilkovna oznámila, že odstartuje doručování balíků nejen z e-shopů, ale i mezi fyzickými osobami navzájem.

Společnost plánuje, že se počet jejích výdejních míst bude koncem roku blížit počtu pošt. Neměla by to tedy být jen teoretická neviditelná konkurence, ale dravec. Lidé už se radují – mnoho z nás už ve  schránce našlo lísteček, že se pošta „pokoušela“ doručit balíček, ale zasilatel nebyl zastižen, zatímco vy jste dřepěli doma celý den. Nestačíte se divit – to nezná pošťák zvonek? Když se to stane jednou, říkáte si, že to bude omyl. Když se to stane dvakrát, tušíte, že je něco špatně.

Špatně je asi nastavení pošty jako firmy. Vlastně je s podivem, že tu máme od Rakouska-Uherska firmu, která funguje víceméně stále stejně. Dlouhodobě mi přitom chodí dopisů stále méně a méně.  A naopak mi chodí stále víc e-mailů. Papírový dopis je už překonaný podobně jako telegram. Jen tu chybí odvaha přiznat si to.

Čím míň dopisů ale chodí při zachování fixních nákladů pošty, tím dražší dopisy musí být. A čím jsou dražší, tím větší je poptávka po e-mailech. Začarovaný kruh. Až nutnost dalšího a dalšího zdražení dožene lidi k tomu, aby i ti poslední dopisy opustili a připustili, že tahle služba už nemá smysl. Ještě předtím ale uvidíme ohromné tanečky kolem toho, jak je pošta v malých obcích „nutná“.

A pak jsou tu vedle dopisů i balíky. Tedy naopak byznys s velkou budoucností. Podíl e-shopů na maloobchodu roste a poroste dál. Jednoho dne bude většina maloobchodu probíhat na internetu. Doba, kdy se po internetu kupovala jen bílá technika, je dávno pryč. Dnes se tu prodává prakticky vše od léků, přes potraviny až po auta.

Za rok se v ČR rozešle kolem 100 milionů balíků. Česká pošta z toho dosud ukousne kolem 40 % a Zásilkovna kolem 11 %. O zbytek se popere konkurence. Zásilkovna si nyní brousí zuby na mnohem větší podíl. Pokud opravdu výrazně navýší počet výdejních míst, investuje do reklamy a bude výrazně levnější než konkurence, není důvod nevěřit jejím plánům.

Pro zákazníka to znamená zlepšení; pro něj je konkurence vždy výhodou. Výsledkem by měla být v průměru nižší cena a vyšší kvalita služby. Na druhou stranu velké drama čekat taky nelze, protože prim bude hrát rozesílání balíčku z obchodů, nikoli mezi fyzickými osobami, kdy babička posílá vnoučatům sušené houby. Bude to podobné, jako když přišel na trh nový mobilní operátor. Dnes je situace sice mnohem lepší než před novým operátorem, přesto i dnes nadáváme na drahá data.

Firma na zelené louce to má ale snazší než kolos, který drtí stát takzvanou „univerzální službou“, neboli povinností mít pobočky i v malých vesničkách, kde to nedává ekonomicky smysl. Navíc služba nebyla léta pro zákazníka přívětivá.

Pamatuji si, jak jsem už dávno v roce 1999 vstoupila na poštu v Austrálii a byla v šoku, jak jinak než u nás vypadá. Bylo to něco mezi papírnictvím, trafikou a kavárnou, kde byla otevírací doba stejná jako ve všech obchodech kolem. Od té doby se změnilo mnoho, přišly zbrusu nové technologie – a přesto ani dnes česká pošta ani vzdáleně nevypadá jako ta australská před dvaceti lety.

Situace pošty začíná být alarmující. Loni skončila ve ztrátě, ztrátu očekává i letos. Po dohodě s ministerstvem financí bude moci krátkodobě čerpat peníze od státu. Pošta tvrdí, že její náklady na univerzální službu činí víc než miliardu, ale od státu dostává na tuto službu jen 500 milionů. Tedy dlouhodobě neudržitelný stav.

Na první pohled je jasné, že podnik má moc zaměstnanců, moc poboček, moc nákladů. Malé venkovské pobočky se prostě nemohou vyplácet. A i když se pošta snaží v malých obcích spojovat s jinými obchody, na úspory to nestačí. Vedení pošty je ve složité situaci. Nezávidím mu. Politici od pošty chtějí velkou službu za málo peněz. Zaměstnanci chtějí zvýšit mzdy. Od dubna tedy pošta přidá na mzdách 10 % a sníží počet manažerů o 15 %. Pokud to neudělá, zaměstnanci jí budou odcházet. Nízké platy znamenají mizerné zaměstnance a mizerní zaměstnanci znamenají mizerné služby.

Vše volá po privatizaci. Jenže jak, nebude-li zrušena povinná a současně ztrátová univerzální služba?! Celé je to o tom, že žádný politik nemá odvahu říct, že pošty budou jen ve městech. A řešení se bude dál odkládat.

Nabízí se myšlenka na rozdělení pošty na ztrátovou univerzální službu a komerčně úspěšnou zásilku balíků. Jenže tím se problému nezbavíme. Dnes je aspoň možné částečně dotovat ztrátu z komerčně úspěšné složky. Čím víc ziskových částí pošty zprivatizujeme, tím víc budeme muset ze státních peněz dotovat ztrátovou část. A jako celek poštu s povinností provozovat pobočku v každé díře nikdo soudný nekoupí.

Tak jako tak se odsouváním problému nezbavíme. Představa, že budou všude jezdit pošťáci, je překonaná. Svět bude mnohem víc digitální. Už se testují pro doručování zásilek drony, to je ale komplikované. Nikoli technicky, spíš legislativně. Samořiditelné drony by potřebovaly něco jako řízení letového provozu, zvláštní koridory letu a podobně. Další možností jsou samořiditelná vozítka či roboti, kteří přijedou až k vašemu mobilu. I to už se začíná ve světě rozjíždět. Pošta se tedy bude MUSET změnit.

Otázka není, zda to přijde. Otázkou je, zda tuhle změnu chceme neustále dotovat a stejně si přitom na poštu stěžovat. Politici vše zpolitizují, nic nevyřeší a daňový poplatník bude dál solit. Zdražování pošty se bude neustále vracet jako bumerang.

Ne, řešení není v poště. Řešení je v politicích, kteří budou muset přiznat, že si už víc nemůžeme dovolit mít poštu u každé kůlny.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Slušný odborář pracuje 4 dny ze 7! Víc pracují podvratné živly!

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Mnoha stranám hrozí, že zažijí velké ztráty. Mnoha hrozí, že se tam pravděpodobně už nikdy nepodívají. Je proto potřeba na poslední chvíli zaujmout voliče.

Strany se předhánějí v nápadech. V nesmyslných nápadech.

A tak se to tak mohlo přihodit, že například sociální demokraté navázali na odbory a chtějí do konce volebního období prosadit zkrácení pracovní doby, a to o půl hodiny týdně. Jinými slovy, lidé by pracovali méně než dnes, ale dostávali by stejné peníze. To zní dobře! Kdo by nechtěl pracovat míň za stejné peníze? Už jako dítě jsem si říkala, že by to šlo otočit, do školy chodit v sobotu a v neděli a od pondělí do pátku být doma. Zřejmě to samé si říkali pánové a dámy v ČSSD. Nejeden volič zatleská.

A ekonom se lekne. Co to znamená, když máte nižší výstup za stejné období a při zachování ceny práce? Musí poklesnout produktivita práce. Za týden prostě vyrobíte méně, ale náklady neklesnou. Co to znamená pro cenu výrobku? Musí podražit. Co to znamená pro vaši konkurenceschopnost, když vaši konkurenti v Rumunsku nepodraží? Ztratíte ji. Co znamená ztráta konkurenceschopnosti? Nižší tržby. Budete propouštět, nebo nabírat nové lidi? Propouštět! Bojují tedy sociální demokraté za vás? Ano, pokud jste zbytečný úředník. Ne, pokud pracujete v tržním prostředí mezinárodní konkurence. Ne, pokud jste živnostník. Ne, pokud pracujete kdekoliv v soukromém sektoru. Bojují proti vám.

Na druhou stranu je pravdou, že Češi pracují víc hodin než mnoho jiných národů. Němci i Francouzi pracují v průměru méně hodin. Jenže oni jsou vybaveni technologií a kapitálem. Mají díky tomu vyšší produktivitu práce, proto je taky jejich mzda v průměru vyšší než u nás. My jsme v průměru montovna. Většina výzkumu, vývoje a vyšší přidané hodnoty je na západě. My dnes v počtu průmyslových robotů na 10 tisíc zaměstnanců zaostáváme i za Slováky. Proč? Má to víc příčin, ale velkou roli v tom v posledních letech sehrály intervence, které v podstatě zafixovaly korunu na nesmyslně slabém kurzu těsně nad 27,00 CZK/EUR. Vznikl tak polštář a nebylo třeba investovat do modernější výroby a vyšší produktivity práce.

Někdo může argumentovat tím, že pracovní týden už zkrátili ve Francii. Jenže tím může argumentovat jenom někdo, kdo neví, jak to dopadlo. Ve Francii zkrátili pracovní dobu na 35 hodin týdně. Politici si od toho slibovali, že v moderní ekonomice poklesne nezaměstnanost a nebude třeba bát se robotů. Výsledkem však bylo, že nezaměstnanost klesla dočasně – a to jen kvůli hospodářskému cyklu, protože zrovna docházelo ke konjunktuře. Aby se poté vrátila.

Takže v realitě neměl kratší týden na nezaměstnanost vliv. Jak je to možné? Protože nabírat lidi je v socialistické Evropě tak složité a drahé, že zaměstnavatelé raději platili příplatky za přesčasy a nové lidi nezaměstnali. Co to způsobilo? Ženy pracovaly základní pracovní dobu a pak šli domů k dětem. Muži vzali víc přesčasů a často za víc peněz pracovali víc než původně. Výsledkem bylo, že najednou brali muži mnohem větší mzdu než ženy a feministky se mohly zbláznit. Kromě feministek ale nadávali i zaměstnavatelé: Stejný produkt byl najednou dražší. Takže Francie se zkrácením pracovní doby připravila o konkurenceschopnost a ještě zvýšila rozdíly v odměňování mužů a žen.

Když se podíváte na makroekonomickou situaci Francie, zjistíte, že má dnes vysoký dluh, v rámci eurozóny nic moc HDP na hlavu a vysokou nezaměstnanost. Její pozice v Evropě se zhoršila. Nikoliv zlepšila – zhoršila! Ekonomice to uškodilo. Co následovalo? Zkrácený pracovní týden byl opuštěn jako socialistická blbost. Socialismu nakloněná země uznala, že tohle bylo moc už i na ni.

Naši odboráři ale dlouhodobě bojují za vyšší mzdu (tedy prý). Jejich PR agentura rozběhla povedenou kampaň #KonecLevnéPráce. Jenže každý rozumný sedlák bez jakéhokoli vzdělání chápe, že když snížíte produktivitu práce, reálná mzda růst nemůže. Odboráři by proto měli své politické divizi jménem ČSSD vysvětlit, že tudy cesta nevede. Tudy vede cesta leda tak k nižším mzdám.

Růst mezd daný kratší pracovní dobou může být jen dočasný a daný jen tím, že v celé Evropě je zrovna teď nedostatek zaměstnanců.  To se ale může rychle změnit. Ministerstvo financí varuje, že by v případě tvrdého brexitu mohla ekonomika ztratit až jeden procentní bod svého růstu. Já tomu sice nevěřím, je to podle mě jen politické strašení, ale kdyby to byla pravda, najednou nebude tolik zaměstnanců potřeba.

Někteří socialisté jdou ale ještě dál. Dokonce mluví o tom, že bychom měli přejít jen na čtyři pracovní dny v týdnu. Argumentují Čtvrtou průmyslovou revolucí a tím, že časem prý vezmou roboti lidem práci. Podobně argumentovali i ve Finsku a začali v rámci socialistické pohádky o pečených holubech až do pusy zkoušet experiment s nepodmíněným příjmem, kdy lidé dostávali peníze od státu jen za to, že jsou občané. Experiment byl však opuštěn, protože nepřinesl slibované efekty a byl pouze drahý pro státní kasu. Kouzlo se nepovedlo. Holubi nepřilétli. Lidé musí zase do práce. Nepodařilo se vyvrátit heslo třídních nepřátel, že bez práce nejsou koláče.

Soudruzi by měli pochopit, že průmyslová revoluce neprobíhá zákonem. Zkracování pracovní doby je dlouhodobý trend. Sama revoluce pro kratší pracovní dobu vytvoří podmínky. Stále víc se bude pracovat z domova. Mnoho profesí, kde pracovat z domova nejde, zanikne. Sám trh vytvoří prostor pro zkrácení pracovní doby. Není třeba to uměle před volbami tlačit zákonem. Navíc pro řadu lidí, kteří pracují jako OSVČ, je podobný zákon k smíchu. Dnes běžně pracují 12 hodin denně. Kdyby politici někdy někoho zaměstnávali a sami podnikali, pochopili by, jak je jejich nápad… směšný.

 

 

 

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Pravda o penzijních fondech, kterou nechcete slyšet

Myslím, že většina lidí během týdne v záplavě vágních zpráv typu, že u nás běží Apple Pay, nebo že se premiér ČR potká s prezidentem USA, přehlédla něco, co se v mnoha případech dotkne přímo jejich peněženky.

Podle Asociace penzijních společností ČR vzrostl počet účastníků takzvaného doplňkového penzijního spoření, které od roku 2013 nahradilo takzvané penzijní připojištění, o 27 % na 967 tisíc. Objem takto spořených peněz stoupl o 43 % na 42,7 miliardy korun.

To vypadá perfektně, ne? Konečně lidé pochopili, že musí spořit, aby se v důchodu nešli pást… Jenže když přepočteme, kolik peněz připadá na jednoho střadatele, zjistíme, že to už tak perfektní není, protože to je v průměru jen 44 158 Kč. To je spíš katastrofa než terno, pokud bychom vyšli z toho, že z této částky by lidé měli v důchodu žít.

Lidé si tedy na důchod skrze penzijní fondy spíš nespoří než spoří. A popravdě – není se čemu divit. Ani já si skrze penzijní fondy nespořím. A proč si lidé nespoří? Hádáte proto, že na to nemají? To by ovšem byla jen polovina pravdy. Druhá polovina pravdy je ta, že i ten, kdo na to má, se fondům vyhýbá. A spoří si jakkoliv jinak na vlastní pěst. Proč?

Například proto, že penzijní fondy neručí za to, že případná ztráta nesníží úspory klienta. To jako že si v tom nejhorším případě klidně můžete spořit celý život a z fondů stejně žádný důchod mít nebudete.

Ačkoli vloni nebyla žádná krize, naopak, ekonomice se skvěle dařilo, penzijním fondům zhodnocování peněz budoucích důchodců moc nešlo. Přesněji řečeno, vůbec jim nešlo. V průměru loni skončily konzervativní účastnické fondy se ztrátou 0,58 %, vyvážené se ztrátou 3,78 % a dynamické se ztrátou 8,49 %.

Z celkového počtu osmadvaceti fondů skončily v zisku pouze dva. Jenomže to je jen nominální zisk. Inflaci, která loni činila 2,1 %, totiž nepřekonal ani jediný fond. Neboli reálně byl každý – KAŽDÝ! – z těchto fondů ve ztrátě. Úspory těchto 967 tisíc lidí se tak reálně znehodnotily. Tito lidé prostě mají ztrátu. Tečka. Víc se to okecat nedá.

Nebo dá?

Asi dá, protože fondy samy se chlubí dobrými výsledky… Namísto toho, aby zdůrazňovaly ztrátu, vytahují se svými výsledky za celou dobu své existence. Za celý svůj život takzvané konzervativní fondy v průměru zhodnotily peníze o 2,49 %, vyvážené o 7,65 % a dynamické o vysokých 17,37 %. Jenže je to pravda, přesněji řečeno, polepšili si klienti fondů o tolik? Nebo je to jen takový statistický klam průměru?

Řeknu vám to jinak. Já bych se fondům i přes tato na první pohled impozantní čísla vyhnula. Dejme si totiž takový hypotetický příklad:

Po dobu 11 let každý rok pošlu do penzijního fondu 100 000 Kč. Každý rok se po deset let fond zhodnotí o 10 % ročně. Až jedenáctý rok má problémy a udělá 40% roční ztrátu. Jaké bude průměrné zhodnocení? Bude 5,5 %. To není úplně tragicky špatný výsledek. Pro spořílka to je však zisk jen 11 870 Kč. O 11 870 Kč má po tolika letech víc, než kdyby peníze strkal pod polštář. A přitom byl přitom ochoten riskovat ztrátu, kterou by doma neriskoval, snad jen kdyby mu dům i s polštářem lehl plamenem.

Jenomže tím to nekončí. Údaj o průměrném zhodnocená vypadá celkem pěkně, ale jenom do chvíle, než začneme započítávat všechny poplatky. Až dosud jsme totiž uvažovali, jako kdyby byly penzijní fondy bez poplatků.

Takže jaký tu máme poplatek? Máme tu třeba poplatek za obhospodařování majetku. Pokud by tento poplatek činil 1,0 % ročně, což je takový průměr, najednou má spořílek za celou dobu existence fondu ztrátu 52 019 Kč.

A jaképak poplatky tu máme dál? Pak tu máme ještě poplatek za zhodnocení majetku! Ten samozřejmě musíme také započítat. V jednom ceníku jednoho penzijního fondu jsem našla poplatek ve výši 15 %. Po započtení tohoto poplatku jsme už ve ztrátě 65 628 Kč.

A co taková inflace? No s tou jsme také ještě nepočítali. Jak ovšem už víme, v reálném světě je situace ještě horší kvůli inflaci. ČNB cíluje inflaci na hodnotu 2 % ročně. Reálné výnosy by tedy měly být nižší, řekněme, o tuto inflaci. Vyjděme tedy z toho, že když nominální zhodnocení fondů bylo o 10 %, reálně po započtení inflace je to jen 8 %. (A ať na fondy nejsme moc zlí, v posledním roce krize bychom měli v našem hypotetickém příkladu inflaci nulovou, protože inflace je obyčejně důsledek konjunktury, nikoli recese.) Jak si teď tedy se započtením inflace stojí náš fond, který nám udával průměrné roční zhodnocení o 5,5 %, neboli zisk 11 870 Kč? Najednou je výsledkem reálná ztráta 169 377 Kč. *)

Takže když si to shrneme: Fond vám nadšeně hlásí, že vám od začátku své existence zhodnocoval vaše peníze o 5,5 %. To je moc pěkné, ale vy máte reálně ztrátu jako blázen. Takhle už to holt v marketingu chodí.

Někomu se třeba může zdát náš modelový předpoklad růstu o 10 % každý rok a předpoklad poklesu o 40 % v jedenáctém roce jako přehnaný. Tak jen pro představu, že jde o naprosto realistická čísla: Německý akciový index DAX se v roce 2015 zhodnotil o 10,0 %, v roce 2016 o 6,5 % a v roce 2017 o 12,8 %. Zhodnocení o 10 % ročně je tedy velmi realistické. V roce 2003 ale stejný index DAX poklesl o 41 % a v roce 2008 o 37 %. Pokles o 40 % ve špatném roce je tedy také velmi realistický. Také frekvence špatného roku jednou za deset či jedenáct let je realistická.

Možná si říkáte, že český akciový index byl třeba lepší…? Nebyl! V roce 2008 poklesl index PX o neuvěřitelných 50 %! A rok 2011 přinesl ztrátu 26 %. (Data jsou zaokrouhlená, zdrojem je Reuters.)

Takže když se myšlenkově přeneseme do českého rybníčku a použijeme do našeho výpočtu v posledním roce pokles o 50 % (jako tomu bylo u indexu PX), máme reálnou ztrátu 324 481 Kč, ačkoliv fond nám bude hlásit průměrné roční zhodnocení! Jen blázen by spořil tímto způsobem.

A to není zdaleka vše. Průměrná hrubá měsíční mzda se u nás v roce 2018 pohybovala lehce nad 30 000 Kč. Dvě třetiny lidí na ní však nedosáhnou a mají průměrnou mzdu výrazně nižší. Náš výpočet ale vychází z předpokladu, že si šetříte hodně, každý měsíc si utrhujete od pusy 8 333 Kč, a to čistého. To je prakticky nerealistické. To by totiž byla orientačně třetina čistých příjmů.  Tolik lidé obvykle spořit nemohou. Je tedy stále něco nelogického na tom, že mají lidé v průměru naspořeno jen 44 tisíc Kč? Když vezmeme v úvahu, že většina lidí si víc spořit nemůže, a ten zbytek, který by si víc spořit mohl, si umí spočítat, že by mu to přineslo ztrátu? Že by jim zůstalo víc, i kdyby každý měsíc nějakou tu stovku odhodili do popelnice?

A teď si představte, že se nám tu stále objevují lidé, kteří tvrdí, že by spoření ve fondech mělo být povinné. A když už ne pro všechny, tak alespoň pro ty, kteří mají nadprůměrné příjmy. To je tak chytré, jako když někdo tvrdí, že vyšší spotřebou vína snižují Moraváci jeho cenu. Nebo jako když někdo tvrdí, že čím víc bude chlastat, tím bude víc vracet zálohovaných lahví, tedy tím bude mít víc peněz a bude moct víc chlastat. Prostě nalijme si čistého vína: Vůbec nic to nemá společného s výhodností pro občany. Pouze jsou tu stále lidé, kteří mají profit z toho, když bude důchodová reforma povinná a my budeme povinni dávat naše peníze do fondů. To je celé. A tito lidé spoléhají na to, že průměrný člověk si neubude umět spočítat, že údajný „zisk“ je vlastně ztráta, a nebude se bouřit.

Tihle lobbisté si nechtějí připustit, že finanční produkty nás nezachrání. (Anebo si to připouští, ale mají profit z toho, že tvrdí opak.) Nás zachrání jen děti v kombinaci s tím, že si každý spoří sám na vlastní pěst– tu si koupí políčko, tu domek, tu byt, tu zlato, tu si jen tak uloží peníze na účet. Jenže to lidé nechtějí slyšet, společnost je nemocná. Stále přibývají lidé, kteří děti nejen že nechtějí, ale dokonce se soudí s rodiči za to, že se jim narodili. Zachránit důchody nám může jen návrat ke zdravému rozumu, nikoli k provizím lobbistů.

 

*) Pro škarohlídy: Příklad jsme si trochu zjednodušili, protože inflaci jsme nezapočetli i do vkladů, ale pouze do zhodnocení, ale pro vysvětlení myšlenky to postačí.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

Poláci bojují za vlastní děti. My za Venezuelu.

Vždycky, když vyhrajeme v hokeji, celý národ jásá a křičí: „Kdo neskáče, není Čech!“ Vypadá to, že Češi mají svůj národ rádi a jsou na něj hrdí.

Když se ale cokoliv Čechům děje bez jejich zvinění v zahraničí, najednou ostatní Češi dělají, že své spolukrajany vlastně neznají a že mají něco důležitějšího na práci než pomoc bližnímu. (Leda že by se jednalo o drogové pašeráky či aktivistické misionáře, kteří se sami aktivně a vědomě připletli do něčeho, do čeho neměli strkat nos – o takové se zajímáme dost.)

V mnoha případech se Češi v zahraničí obracejí o pomoc na českou ambasádu. A velmi často se na ně nejen ambasáda, ale rovnou všechny české úřady vykašlou. Žádají proto o pomoc poslance a vládu – a ti se vykašlou jakbysmet.

Což je něco úplně jiného než Poláci.

Poláci jsou národ hrdý. Polák Polákovi pomůže. To je vidět i z toho, že když Norové v rámci svého všeobjímajícího socialismu (který tak rádi skrze „norské fondy“ exportují a v němž rodič je jen pěstounem státem vlastněného dítěte) začali odebírat polským rodičům děti, polské úřady se za polské rodiče postavily. Ne jen slovně. Ale skutečně.

Polský konzul v Oslu za kradené polské děti tvrdě bojoval. Dokonce ho polské ministerstvo zahraničí ocenilo jako konzula roku. To se ale norským úřadům nelíbilo do té míry, že mu norská policie znemožnila zúčastnit se soudního jednání a schůzky s chlapcem, kterého Norové polským rodičům odebrali – zcela jasné porušení mezinárodního práva. Vše skončilo tím, že se nakonec norské úřady rozhodly nepohodlného polského konzula konajícího důsledně svou práci, totiž obranu polských občanů, ze země vyhostit. Polská reakce byla ale nepodlézavá, nekompromisní a zcela adekvátní: Polsko recipročně vyhostí norskou konzulku. Poláci se sebou zametat nenechají.

A my?

U nás máme podobné případy. I Čechům ukradli v Norsku děti. A co dělají Češi a české úřady? Nic. Ambasáda mlčí. Ministerstvo zahraničí mlčí. Vláda mlčí. Prezident mlčí. Za ukradené děti bojuje pouze hrstka politiků vedená europoslancem Tomášem Zdechovským a senátorkou Jitkou Chalánkovou. Jen jednotlivci na vlastní pěst – žádný úřad. A přitom…

…a přitom před pár dny byl český ministr zahraničí Tomáš Petříček v Norsku. Na svůj Twitter napsal: „Na jednání s ministryní zahraničí Norska Eriksen Soreideovou jsem ocenil vzájemné vztahy, Norské fondy i environmentální politiku. Jsem rád, že se podařilo domluvit i lepší komunikaci ohledně dětí českých krajanů. Chceme společné bezpečnostní a obranné projekty i spolupráci v rámci NATO.“ Prostě idylka.

Na to senátorka Chalánková veřejně zareagovala: „Žádám ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka, aby veřejně sdělil, zda a s jakým výsledkem při své páteční pracovní cestě do Norska intervenoval ve věci rodiny Michalákových a co konkrétně znamená jeho obrat, že bylo dosaženo ‚zlepšení komunikace ve věci dětí českých krajanů‘ a jak toto zlepšení této a dalším rodinám prospěje.“ Neboli vlastně žádná idylka.

Zatím sice nebyla zveřejněna žádná odpověď, ale myslím, že z ministrovy formulace pochvalující si dobré vztahy a norské fondy je dostatečně jasné, že pokud ministrovi můžeme věřit, že o ukradených dětech vůbec mluvil, tak jen hodně okrajově bez hmatatelného výsledku. Senátorka Chalánková věci správně pojmenovala – ministra zahraničí zajímají norské fondy, ukradení čeští kluci jsou ukradení dál. (To za ty prachy stojí, ne?)

Senátorka dodala: „Jsem přesvědčena, že obhajobu základních lidských práv nelze vyměnit za ekonomické zájmy ani dotace.“ A já dodávám, že navrch (!) nějaké norské fondy ani nejsou naším ekonomickým zájmem, protože tyhle peníze slouží Norsku k prosazování norských ideálů v cizích zemích – tedy přesně toho socialistického systému se silnými marxistickými prvky, kterého bychom se měli po čtyřicetileté zkušenosti štítit. Čeští politici jsou ale prodejní; když větří, že jim někdo nabízí dotace, hned se domluví – a na své občany kašlou.

Ukradené norské děti nejsou zdaleka jediný případ. Totéž ohnutí páteře vidíme i v případě českého řidiče Jiřího Sagana.

Sagan byl ve Francii odsouzen za to, že v jeho kamionu úřady loni našly skupinu Iráčanů. Ačkoli nelegální imigranti tvrdí, že o jejich přítomnosti v kamionu Sagan nevěděl, ačkoliv řidič dokládá, že o nich ani technicky vědět nemohl, ačkoliv to byl sám řidič (!), kdo na Iráčany zavolal celníky, jakmile je objevil až poté, co už projel jednou celní kontrolou, která si jich nevšimla – byl odsouzen na dva roky do vězení za pašování migrantů. Víc než co jiného to vypadá jako zastírací manévr, aby Francouzi nemuseli přiznat, že jejich celníci odvedli fušerskou práci a ilegály neobjevili, takže je za ně musel objevit a napráskat český řidič – aby pak byl rychle uklizen do chládku a nemohl o tom moc vykládat.

Nic nepomáhá, že se za něj postavilo i sdružení dopravců Česmad Bohemia. Jeho generální tajemník Vojtěch Hromíř prohlásil, že čeští řidiči nemohou pykat za neschopnost Francie. Česká ambasáda se ale neprojevuje. České ministerstvo zahraničí se neprojevuje. Českou vládu to nezajímá. Český prezident mlčí. Žádný francouzský diplomat za tenhle francouzský justiční zločin na českém občanovi nebyl vyhoštěn. Žádné hmatatelné kroky jsme neviděli.

Poslanci KDU-ČSL a ODS chtěli dokonce případ řidiče projednat ve Sněmovně, vládní ANO a ČSSD však jejich snahu zablokovaly. Chápete? Aktivně ZA-BLO-KO-VA-LI. To je na stejné úrovni, jako by řekli, že to je OK, že cizí země páchá zločin na našich občanech, z toho krev neteče, to jsou jen lidi. Místo toho se Sněmovna zabývala českým postojem k Venezuele.

Ano, máme „odvahu“ pozvat nového prezidenta Venezuely do Prahy, ale nemáme odvahu postavit se za naše vlastní Čechy v zahraničí. Z EU a Norska totiž přijdou dotace, pokud nebudeme moc zlobit a stáhneme ocas mezi nohy. Z Venezuely nikoli. Tam si můžeme hrát na hrdiny. Náš premiér Andrej Babiš tvrdí, že je francouzský prezident Emanuel Macron jeho přítel. Kamarádsky ho provázel po Praze. Tak proč ho kamarádsky nepožádá, aby přiměl francouzského ministra spravedlnosti, aby případ českého řidiče přezkoumal? Proč jsme už dávno nevypověděli norského diplomata? Co dělá naše ambasáda v Oslu? K čemu všechny ty panáky máme krom čerpání dotací?

Je to málo příkladů? Tak další.

V knize Ukradený syn detailně popisuji a důsledně na oficiálních materiálech dokumentuji příběh Češky Renaty Rolle, na které se pro změnu Švýcarsko dopustilo justičního zločinu a navrch jí bylo ukradeno dítě. A co udělala česká ambasáda? Nic. Tak dlouho otálela a čekala, až zahřmí, ačkoliv – jak podrobně dokumentuji – jednat mohla, až už bylo pozdě. Svou nečinností nechala Češce ukrást dítě. Při čtení knihy se jeden nestačí divit, jak dokážou být Češi ke svým vlastním lidem bezcitní. Pochybuju, že Poláci by jednali stejně.

Klaním se tímto Tomáši Zdechovskému a senátorce Jitce Chalánkové, že se nenechali koupit. Bojují na vlastní pěst za zmíněné kauzy navzdory nezájmu úřadů, které to mají v popisu práce. Uvědomme si, že do problémů se nešťastnou souhrou okolností může dostat v zahraničí každý z nás – a úřady pak nejspíš Čechy hodí přes palubu. Zatím se totiž jenom vesele necháváme korumpovat dotacemi. Vyzývám jednotlivce, aby interpelovali své politické zástupce, své senátory. Nic jiného než tvrdý politický tlak nepomůže.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie Uncategorized

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.