O amerických volbách se říkalo, že údajně „změní svět“. Celý svět sotva, ale vliv na ten „náš svět“, totiž euroatlantický prostor, je nezpochybnitelný.

A vždy, když dochází k takovým událostem, o kterých se říkají velká slova, finanční trhy jsou poněkud paralyzované. Čekají na více informací. Kladou si otázky, zda akcie „den poté“ vzrostou, nebo poklesnou, zda úrokové sazby budou v dalších letech v důsledku té které velké události spíš nižší, nebo vyšší. Zda ceny nemovitostí budou mít skon spíš nafukovat bublinu, nebo ji spíš vyfukovat. Jen jedno aktivum se tím nenechává rozhodit. Už před americkými volbami bylo jasné, že patrně se zachová skoro stejně bez ohledu na vítěze.

Zde je malá nápověda, jaké aktivum to je. V den psaní tohoto textu namátkou vyšly dvě nesouvisející zprávy. První zpráva: Nabídkové ceny rezidenčních nemovitostí na Slovensku v období od července do konce září opět stouply, a jsou už vyšší než ve stejném období loni. Druhá zpráva: Ve Velké Británii klesly nové registrace aut meziročně o 6,0 % proti předchozímu růstu o 1,0 %. Ano, ty zprávy spolu příliš nesouvisí. A přesto v jistém ohledu souvisí.

Ta první zpráva říká, že ačkoliv hospodářský růst v EU je v útlumu, ceny nemovitostí už zase rostou. Proč rostou? Protože se lidé bojí inflace a klasických finančních investic. Ta druhá zpráva říká, že průmysl v Evropě pokračuje v rozpadu, tedy že oficiální údaje o růstu HDP notně nadhodnocují představu o produkčních kapacitách ekonomiky. Takže máme tu hospodářský útlum, skrytou inflaci a únik do reálných aktiv. A k tomu nejistotu ohledně dalšího směřování USA. To už je dostatečně velká nápověda, aby se dalo uhádnout, že tím aktivem, které poroste bez ohledu na to, co se bude dít v USA, jak bude vyvíjet válka na Ukrajině, či co se bude dít na Blízkém Východě, je aktivum představující univerzální bezpečný přístav. Tedy zlato.

Rekordní vzestup zlata už měsíce pokračuje. Jen v říjnu zlato posílilo o 5 % a od počátku roku si připsalo dokonce 34 %. Překonává ho už jen stříbro, které si od začátku roku připsalo 42,3 %. Nutno říci, že ani jeden z těchto kovů nevykazuje klasický cenový pohyb, který obyčejně doprovází nafukování cenové bubliny. Žádná euforie se nekoná. Drobní investoři jsou dokonce čím dál víc zaražení a častěji před nákupem zvažují, jestli už náhodou zlato není „přehřáté“. Takhle nafukování bubliny nevypadá. Cenová bublina vypadá tak, že drobní střadatelé jsou ti poslední, kteří ještě nakupují, když velcí investoři se už stáhli, protože pochopili, že cena brzy praskne.

Celá záležitost se zlatem na historickém maximu je o tom, že investoři, a to i ti největší institucionální, hledají ve vrcholně nejisté době aspoň nějakou jistotu. Cenová bublina je vždy o spekulaci. Růst ceny zlata je ale o anti-spekulaci: o vyhýbání se spekulacím, o hledání jistoty.

Někdo se už měsíce před volbami zajišťoval před výsledkem amerických voleb. A mimochodem, tady přichází ten vtipný bod, kdy jedni, kteří chtějí funkční svobodný trh, se zajišťovali proti Harrisové, a druzí, kteří chtějí větší monopolizaci a tisk peněz, se zajišťovali proti Trumpovi. Ale o tom to právě je: ti i ti se shodli, kde hledat bezpečí.

Někdo se zajišťuje před monetární politikou. A opět vtipný moment je, že před monetární politikou centrálních bank se nejvíce zajišťují – samotné centrální banky, které zlato nakupují místo fiat měn do svých devizových rezerv. Číňané se zase uchylují ke zlatu kvůli problémům na realitním trhu a nízkému úročení vkladů. A tak bychom mohli pokračovat.

A tak závěr zní, že ceny zlata nejspíš dál dlouhodobě porostou, i když už zdaleka ne takovým tempem jako v roce 2024. A to zcela bez ohledu na aktuální geopolitickou situaci. Což se o jiných typech investičních aktiv říci nedá.

Podle předběžného odhadu vzrostl český hrubý domácí produkt ve 3. čtvrtletí 2024 v meziročním srovnání o 1,3 %. Ještě několik týdnů si budeme muset počkat na zveřejnění detailů toho, proč je statistický růst české ekonomiky tak zabrzděný. Už nyní jsou ale zřejmé některé trendy. A ty se mi moc nelíbí.

Tak zaprvé už nyní je zřejmé, že k meziročnímu růstu ekonomiky přispěly hlavně výdaje na spotřebu domácností. Ty rostou nepřetržitě od začátku roku 2024. Svou roli přitom hraje také odložená poptávka. V minulosti lidé na útraty buď neměli, nebo se utrácet báli, a tak nyní realizují ve větší míře to, co dříve odložili. I tak ale stále platí, že míra úspor českých domácností je výrazně vyšší, než činil průměr za minulou dekádu. Jinými slovy, domácnosti mají dál obavy z budoucnosti a pořád ještě neutrácí tolik, kolik by hypoteticky mohly.

Zadruhé již nyní víme, ačkoliv ne na přesných číslech, že naopak negativní vliv na hospodářský růst měla tvorba hrubého kapitálu. Neboli firmy neinvestují. Nikterak nezvětšují kapacitní schopnosti ekonomiky, naopak. Neboli podnikatelské klima se nezlepšilo, firmy se bojí investovat.

A třetí poznatek, který již nyní máme ohledně HDP, je nejhorší. K růstu HDP totiž hodně přispěly také takzvané výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí. Neboli vláda příliš utrácela. A to je právě ten hlavní problém, proč já stávající statistický růst moc za růst nepovažuji a proč o něm mluvím jako „statistickém“ růstu. Příspěvek veřejných institucí k růstu HDP v ČR se pohybuje okolo 1-1,5 % HDP. Pokud bychom od růstu HDP za třetí kvartál 2024 odečetli přínos výdajů veřejných institucí, odhad růstu české ekonomiky by pravděpodobně skončil v mírném poklesu či stagnaci.

A čím víc se budou blížit parlamentní volby v roce 2025, tím bude mít vláda menší ochotu krotit své výdaje. Pokud ovšem statistický růst HDP je „růstem“ jen proto, že vláda nás zadlužuje, pak se o skutečný růst nejedná, jelikož za růst bychom měli považovat zvyšování životní úrovně, zvyšování bohatství ve společnosti. Bohatství pořízené na dluh však není bohatstvím, nýbrž jen iluzí bohatství.

Pokud si člověk pořídí dům a auto na dluh, pak auto a dům fakticky nevlastní dlužník, ale banka, která mu půjčila. Kdo místo auta a domu na dluh disponuje jen spacákem a bicyklem bez dluhu, je vlastně bohatší. A podobně se to má i s růstem české ekonomiky. Můžeme předpokládat, že jak se budou volby blížit, zadlužování vlády bude gradovat, a tím se taky bude zvyšovat statistický růst české ekonomiky, bohatnout ale nebudeme.

A přesně tuto tezi potvrzuje pohled na poslední údaje o HDP optikou takzvané hrubé přidané hodnoty, díky které můžeme zkoumat, která odvětví českou ekonomiku táhnou a která ji naopak brzdí. A není bohužel překvapením, že pokračoval pokles v průmyslu. A to právě svědčí o pomalém, plíživém zmenšování produkčních schopností naší ekonomiky. Zařízení se opotřebovávají, firmy neinvestují, aby je obnovily. Ekonomika tak stále víc ztrácí schopnost vyrábět skutečné hodnoty navzdory tomu, že statisticky roste. Spotřeba domácností už tenhle fakt moc nevytrhne.

A je jasné že situace se hned tak nezlepší. Stačí se podívat na Německo, kde největší evropská automobilka Volkswagen plánuje zavřít minimálně tři závody a zrušit desítky tisíc pracovních míst. Německá vláda během října zhoršila výhled vývoje ekonomiky pro letošní rok. Místo slabého růstu nově čeká pokles HDP o 0,2 procenta. Vládní výdaje v Německu totiž nerostou tak rychle, aby pokles ekonomiky statisticky maskovaly. Bylo by bláhové si myslet, že se tyto problémy nedotknou českého průmyslu. Zatímco Evropa pokračuje v zeleném tažení, asijská konkurence plánuje mohutný útok na evropské trhy.

Když to sečteme, za celý rok 2024 česká ekonomika sice poroste, ale její růst bude jen okolo 1,0 % a bude navíc do značné míry umělý. Bez zadlužování státu by z růstu byl pokles. A slabší ekonomický růst se navíc odrazí i v tom, že státnímu rozpočtu nepřitečou v roce 2025 na příjmové straně očekávané desítky miliard korun. Dluh tak bude ještě větší, než se čeká.

Držíte akcie nějaké velké technologické firmy napřímo nebo prostřednictvím ETF? Tak vězte, že ačkoliv jste nakupovali technologický titul, už za několik let se o něm může mluvit jako o firmě na pomezí technologického sektoru a sektoru utilit.

Vyspělý svět totiž ve svém myšlení neprožívá jen „klimatickou revoluci“, ale i revoluci umělé inteligence (AI). A AI potřebuje ke svému provozu obrovské množství elektrické energie. Stabilní elektrické energie. Jde o datová centra. Ty konzumují energii nejen pro samotné výpočty, ale také pro chlazení serverů. To vše musí běžet 24/7. Tedy nejen, když zrovna svítí slunce, nebo zrovna fouká vítr. Právě proto velké technologické společnosti vzaly za svou myšlenku jaderné energetiky. Paradoxně přesně ten typ energetiky, od které největší ekonomika eurozóny (Německo) nedávno odešla.

A pojďme na konkrétní plány. Google jako první firma svého druhu postaví vlastní jaderné elektrárny. Google počítá s tím, že postaví až sedm malých modulárních reaktorů. Energii z prvního z nich chce firma používat nejpozději v roce 2030. Další reaktory by měly běžet do roku 2035. Proč právě malé modulární reaktory? Ty je totiž možné na rozdíl od velkých jaderných reaktorů stavět rychleji a dopravovat je na místa, kde jsou potřeba. Amazon se zase rozhodl koupit datacentrum od společnosti Talen Energy, které je přímo poháněné energií z nedaleké jaderné elektrárny Susquehanna Steam Electric Station. No a třeba Microsoft chce kvůli AI obnovit jadernou elektrárnu Three Mile Island, ve které se v roce 1979 roztavil reaktor.

Evropa masivně dotuje výstavbu solárních panelů na střechách a větrníky na polích. Zákonitě je pak energie občas málo a občas v době energetických špiček to zase nezvládá energetická infrastruktura. Naopak velké technologické společnosti si hodlají zajistit vlastní stabilní zdroje energie, které budou stát přímo tam, kde to budou potřebovat. Vidíte ten rozdíl?

Není to jen byrokracie, proč bude Evropa stále víc technologicky zaostávat. Mnohem horší je to, že směr, který v minulých letech nastavil Brusel, jde úplně do pekla. I přesto, že Evropa nyní lije miliardy eur do přeměny energetiky, vypadá to, že nakonec bude zaostávat nejen technologicky, ale také energeticky. V oblasti energetiky totiž Evropa nebude nabízet podmínky, aby tu velké společnosti v budoucnu dokázaly i jen bazálně fungovat.

A mimochodem, ačkoliv Amerika má sama o sobě obrovské množství problémů, Evropa má svůj energetický problém ještě řádově větší. A to je jeden z důvodů, proč dlouhodobě nevěřím euru. Ostatně dolar proti euru během října posílil o 3,5 centu. Úspěšní nadnárodní podnikatelé a investoři už dávno vědí, že nemá smysl investovat v Evropě, protože Evropa jde ke dnu. Nebudou se cpát se svými investicemi někam, kde to nemá budoucnost.

Koneckonců rozdíl v úspěšnosti amerických a evropských firem bije do očí. V USA je dosavadní skóre stávající výsledkové sezóny takové, že společnosti z amerického indexu S&P 500 překonaly svými výsledky odhady trhu ve více než ¾ případů. Když se podíváme na evropské tituly, které už představily své výsledky, tak odhady zisku se podařilo jasně překonat jen 27 % evropských společností – to není ani třetina.

Navíc jedna zavedená evropská společnost za druhou hlásí problémy. Zvlášť patrné je to mezi automobilkami. Synonymem evropských automobilek se v poslední době stalo zvolání: „Profit warning“. Neboli varování před dramaticky nižším ziskem. Automobilový sektor je nepřekvapivě letos na úplném chvostu výkonnosti jednotlivých sektorů v Evropě.

Změna je v nedohlednu.

(Tento text byl originálně napsán pro rádio Univerzum dne 23.10.2024.)

Současným spekulantům začalo být úplně šumafuk, jak se vyvíjejí veřejné finance. Otupěli a ztratili napojení na to, jak veřejné finance ovlivňují ekonomický vývoj. Předchozí generace obezřetnějších spekulantů cit pro tuto skutečnost ještě měla.

Aktuálně je ten problém nejmarkantnější v Číně. Ta v nejbližších měsících vydá dluhopisy asi za 325 miliard dolarů. Finanční trhy se ptají, zda to „bude stačit“. Ale ta otázka je úplně chybně položená. Samozřejmě, že to stačit nebude, tahle částka totiž není řešením. V Číně sledujeme podpůrné balíčky ze strany čínské vlády i centrální banky už řadu čtvrtletí, a pořád nic. Evidentně nevedou k cíli. Jejich chyba je ve zpětné vazbě. Žádná zpětná vazba totiž neexistuje. Čínské autority nejsou schopny absorbovat myšlenku, že tisíckrát opakovaný krok, který nefunguje, nebude fungovat ani po tisící prvé. Nemůže fungovat, protože víc peněz v oběhu nijak neřeší ani kolabující trh nemovitostí, ani omezené útraty domácností, ani nedůvěru čínských domácností.

Takových pokusů už proběhla řada. Právě proto se vyčerpává jejich účinnost. Aby se zamrzlým trhem něco udělaly, musejí být podpůrné programy stále větší. To je logicky dlouhodobě neudržitelné. Čínská ekonomika se totiž ocitla v takzvané pasti likvidity, kdy další monetární stimuly už nemohou fungovat, i kdyby byly sebevětší.

Čínská ekonomika stojí na mnoha nerovnováhách. Na čínském akciovém trhu v poslední době dochází k propadu cen akcií. I to je jeden z důvodů, proč čínská vláda a centrální banka lijí do oběhu peníze – aby tomuto propadu cen akcií zabránili. Jenomže nejen že v pasti likvidity to je zbytečná snaha, ale také čím víc levných peněz se bude lít do ekonomiky, tím víc si Čína do budoucna koleduje o vysokou inflaci. (To jsme ostatně viděli u covidových peněz, které stály za inflačními vlnami v EU a v USA v letech 2022-23.) A jako bonus si tím Čína ještě zvětší už tak probíhající nárůst zadlužení, který je dalším čínským problémem.

Čína se může zdát daleko, ale jednak jsou finanční trhy propojené, jednak podobnou spirálu, kterou vidíme v Číně, vidíme i u nás, jen v trochu jiných kulisách. Naším problémem není až tak realitní trh jako v Číně, naším problémem je destrukce energetiky a průmyslu obecně. Vše ostatní je analogické. Možná to tak nevypadá, ale i česká vláda lije na trh nové a nové peníze. Sice ne tak prvoplánově jako Čína, ale schodek cca 290 miliard plánovaný pro příští rok takové pokračující nalévání peněz na trh je.

Pravděpodobně vám nyní nesedí číslo 290 miliard. To je ale skutečně správné číslo, ačkoliv vláda sestavila rozpočet s plánovaným schodkem „jen“ asi čtvrt bilionu korun. Co už ale neřekla, je fakt, že rozpočet je sestaven chybně, nadhodnocuje příjmy z emisních povolenek, podhodnocuje výdaje na dotace obnovitelných zdrojů, již nyní je odhaleno, že minimálně 50 miliard v rozpočtu chybí. A to jsme ještě nezapočítali fakt, že vláda patrně nadhodnocuje budoucí růst české ekonomiky, takže daňový výběr bude nižší.

Jinými slovy, česká spirála se velmi podobá té čínské: do oběhu stát lije víc peněz, i když víc skrytě. Tyto peníze ale neřeší neefektivity v ekonomice, mizející průmysl, mizející konkurenceschopnost, ani nedůvěru obyvatel. Jenom si tím do budoucna koledujeme o další inflační vlnu, jejíž první základy jsou již pár měsíců identifikovatelné, a zvyšujeme tím celkový veřejný dluh. Pokud bychom to měli říct ještě víc polopaticky, inflace zase bude. Ne jako v předešlých dvaceti letech, kdy jsme o ní až do konce pandemie skoro neslyšeli.

Nová francouzská vláda oznámila, že chce zvýšit daň na „nejvíc znečišťující“ dopravní prostředky.

Ponechme stranou fakt, že dnešní spalovací auto produkuje za jízdy méně emisí, než kolik produkovalo v sedmdesátých letech vypnuté a zaparkované auto únikem benzínových výparů. V celém podzemním komplexu Blanka již dnes nenajdete žádná čidla pro měření oxidu uhelnatého, v dopravním prostoru se sleduje pouze míra zakouřenosti (opacita) a koncentrace oxidů dusíku, protože vzhledem k technologickému pokroku se současné dopravní emise pohybují na tak nízké úrovni, že to již není třeba. Ponechme stranou, že moderní vznětové motory s filtry pevných částic fungují jako čističe vzduchu, neboli při jízdě v prostředí se silně znečištěným vzduchem jsou emise pevných částic vypouštěné automobily nižší, než jaká je jejich koncentrace v okolním vzduchu. Ponechme stranou dokonce i fakt, že výroba elektromobilu je vše, jenom ne ekologická. Zkrátka budeme se teď chvíli tvářit, že rozumíme výroku „nejvíc znečišťující dopravní prostředky“ tak, že má jít o auta se spalovacím motorem a letadla, ačkoliv to minimálně v případě aut se spalovacím motorem je chybné označení. Nás teď totiž momentálně nezajímá chybné označení aut, ale důsledky.

Premiér Michel Barnier totiž prohlásil, že Francie trpí „kolosálním zadlužením“. A novým zdaněním dopravy by prý podle něj do státní pokladny za rok 2025 mělo přibýt 1,5 miliardy eur (tedy skoro 38 miliard korun). A nejen to. Podle premiéra by tento krok, totiž zdanění spalovacích motorů, měl také nastartovat zelenější ekonomiku.

Vypadá to, že francouzský premiér je zmatený jak včela v zimě nejen v označování jednotlivých typů pohonů za znečišťovatele, ale také v ekonomii. Startování růstu evropské ekonomiky svatým bojem proti spalovákům má totiž celkem značné devastační dopady na růst. Zhoršení prognóz svých výsledků hlásí asi všechny evropské automobilky, od Volkswagenu přes Mercedes-Benz a Porsche po Stellantis. Je tedy bez diskuse, že tyto automobily zabředávají do stále větších hospodářských problémů. Má to hned několik důvodů.

Zaprvé evropská auta jsou nesmyslně drahá, což je dáno pouze a jen evropskou regulací v podobě zdanění, sociálního, zdravotního, náklady v podobě byrokracie, náklady v podobě ESG. Tedy jsou nekonkurenceschopná, tedy je válcuje stále kvalitnější a mnohem levnější čínská konkurence. Podíl zahraničních značek na čínském automobilovém trhu v prvních třech čtvrtletích letošního roku podle údajů poradenské společnosti Automobility klesl na rekordní minimum 37 procent, zatímco v roce 2020 činil 64 procent. Zadruhé Evropané nemají dost peněz na kupování uměle předražených aut, tedy vyhasíná i domácí poptávka po autech. Zatřetí automobilky investovaly nehorázné peníze do elektromobility, o kterou bez dotací není spontánní zájem. A na dotace už státy nemají. Paradoxní je, že ačkoliv ceny vozů kvůli státním regulacím v Evropě rostou, marže pro jejich výrobce se zmenšují.

Jenom v období od června do srpna prodej Stellantisu klesl téměř o deset procent. To se jeví poněkud v rozporu s tvrzeními o rostoucí spotřebitelské poptávce v Evropě, že? V příštím roce vstoupí v platnost nové emisní normy Evropské unie, které budou evropské automobilky navzdory slabé poptávce nutit prodávat spíše elektromobily než benzinová auta. A protože o elektromobily zákazníci bez úplatků v podobě dotací nestojí, situace pro automobilky se ještě zhorší. A protože automobilky jsou srdcem evropského průmyslu, asi člověk nemusí být Sibylou, aby chápal, zda evropskou ekonomiku v příštím roce čeká zelené nastartování, nebo zelený útlum.

Na útlum automobilek jako takových navazuje i útlum celého subdodavatelského průmyslu. Insolvence v oblasti automotive se v Evropě objevují v míře, kterou novodobé statistiky nepamatují. Není divu, že jednotlivé státy napříč kontinentem snižují pro příští rok odhad svého ekonomického výkonu. Naposledy guvernér ČNB Michl v rozhovoru pro SeznamZprávy řekl, že nová ekonomická prognóza pravděpodobně bude očekávat pomalejší růst české ekonomiky v příštím roce.

A nyní se nám tu objevuje plán na další zdanění „nejvíc znečišťujících“ dopravních prostředků za účelem zeleného nastartování ekonomiky a zmenšení schodku rozpočtu. Výsledkem bude další zavírání provozů automobilek, další bankroty v sektoru automotive, další útlum a zmenšení evropské ekonomiky, ještě menší ekonomická aktivita, a tedy ještě menší výběr daní, a ještě hlubší schodek státního rozpočtu, který zelení politici budou chtít léčit ještě větším zdaněním dopravních prostředků.

Když se ekonomika rozvíjí, má to vždy svou vlastní dynamiku. Nikdy nezačnou růst všechny sektory naráz. Mladá, dravá, rychle rostoucí ekonomika například má celkem levnou práci, malé množství regulací, vysoké množství inovací.

Její rozvoj se začne soustředit na některý obor a na něj se postupně nabalují subdodavatelské sektory. A stejně tak ekonomika, která je v dlouhodobém úpadku, má také svou dynamiku. Také nikdy úpadek nepozorujeme stejně výrazně napříč všemi obory, ale obyčejně tento úpadek začneme nejprve cítit v energetice a v těžkém průmyslu, jako je třeba hutnictví. Z něho pak postupuje dál ke strojírenství, případně typicky k výrobě automobilů. Teprve pak postupuje do jemnější průmyslových oborů. A jako poslední jsou obyčejně postižené služby. Jinými slovy, v některých segmentech ekonomiky se ještě může tančit na palubě a lidé nic netuší, do jiných už teče voda.

Do evropské ekonomiky už teče voda a zatím jsou pod čárou ponoru zejména energetika a hutnictví. Ale nabírat vodu už začal i celý automotive průmysl. Ocelářská unie uvedla, že výroba oceli v České republice v prvním letošním pololetí meziročně klesla o 600 tisíc tun na 1,27 milionu tun, což je zatím nejhorší výsledek za dobu, co Ocelářská unie výrobu odvětví sleduje. Současně klesá nejen výroba, ale i spotřeba, a to o 130 tisíc tun na 2,9 milionu tun oceli. Méně oceli vyvážíme, naopak musíme stále víc oceli dovážet. Mimochodem, Československo, a později Česká republika, měly silnou tradici ve výrobě oceli, a to nejen před rokem 1989 v rámci východního bloku, ale také ve světovém měřítku. Uměli jsme vyrábět vysoce ušlechtilé oceli, měli jsme silné hutnické školství a výzkumné instituce. Naše kvalitní ocelářství v poslední době doničily především drahé energie, kvůli nimž se stala naše ocel nekonkurenceschopná. Tady již demontáž celého odvětví byla téměř dokonána.

To, o čem zde mluvíme, však není „jenom“ problém České republiky a „jenom“ ocelařiny. Jak jsem již řekla, jak se jednou spirála des-industrializace a hospodářského úpadku spustí, pokračuje. A v tomto případě napříč celým kontinentem. Automobilky jsou další na řadě. Mezinárodní automobilová skupina Stellantis se kvůli přetrvávající slabé poptávce rozhodla o několik týdnů prodloužit přerušení výroby elektromobilů Fiat 500 továrně Mirafiori v severoitalském Turíně. Přeloženo, to jsou hned dvě informace v jedné. Zaprvé úpadek odvětví automotive se týká celého kontinentu. Zadruhé o elektromobily není zájem, pokud buď nejsou abnormálně silně dotovány, anebo naopak není provoz spalovacích motorů abnormálně trestán. To vyjde nastejno, protože trestání provozu spalovacích vozů například skrze bizarně drahé dálniční známky je pouze dotací naruby. Něco jako pozitivní diskriminace.

Toto je spirála, která se rozhodně nezastaví během jednoho nebo dvou let. Teprve až v roce 2027 má naběhnout takzvané uhlíkové clo a také emisní povolenky pro fyzické osoby. Neboli ode dneška za dva a půl roku se podmínky pro evropský průmysl ještě výrazně zhorší proti stávajícímu stavu. Spirála bude v první linii pokračovat přes chemický průmysl, sklokeramický, cementárny, papírenský, zpracovatelský. Textilní už nemá moc kam klesat. Potravinářství bude postiženo o něco později. S tímto výhledem je zcela nesmyslné rozjíždět jakékoliv nové průmyslové podniky. Čím menší průmyslový podnik, tím těžší pro něj bude udržet se při životě během dalších tří či čtyř let. Projeví se to krom jiného i na zaměstnanosti v průmyslu, která půjde výrazně dolů. Uvolněné lidské kapacity ale nasaje státní sektor, jehož byrokracie dusící jakoukoliv smysluplnou ekonomickou aktivitu naopak bude dál bobtnat.

Tento růst státního sektoru je dobře viditelný z faktu, že schodek českého státního rozpočtu ke konci září vzrostl na 181,7 mld. korun ze srpnových 175,8 mld. korun, což je čtvrtý nejhlubší zářijový schodek od vzniku ČR. Samozřejmě vláda bude tvrdit (a už tvrdí), že za to mohou povodně. Jenomže každý rok se přihodí nějaké nečekané události. Jednou jsou to povodně, jindy tornádo, ještě jindy energetická krize nebo covid. Vzpomene si snad někdo na nějaký rok bez mimořádných událostí? Sotva. Na ty proto musí být v rozpočtu rozpočtová rezerva, ze které jsou tyto nečekané události financované. Jinak řečeno, je to výmluva. Ještě jinak řečeno, stát roste. A ještě jinak řečeno, ale se stejným významem: Soukromý sektor a soukromé podniky se zmenšují a zmenšovat se ještě budou.

Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extrémistka!

Americká centrální banka Fed razantně snížila úrokové sazby o půl procentního bodu. Finanční trhy na rozhodnutí nejprve zareagovaly prudce, akcie posílily. Jenomže… moc dlouho jim to nevydrželo.

Jedno (byť razantní) snížení úrokových sazeb jim bylo jako podpora málo. Šéf Fedu jim totiž neslíbil, že se to bude příště opakovat. A ony takový příslib slyšet chtěly. A tak po prvotním posílení to akcie po chvíli zase vzdaly, a nakonec stejně skončily níž. Přesvědčit finanční trhy k růstu je čím dál těžší, chtějí vidět pořád silnější a silnější argumenty. Dokonce ani vytoužené razantní snížení úrokových sazeb, od kterého si slibovaly podporu, jim už nestačilo. Začíná se ukazovat, že aby obrátily směr, potřebovaly by očividně ještě silnější přesvědčovací kalibr. Ale co finanční trhy tak stresuje? Fakt, že makroekonomická data, která dodávají statistici, jsou stále víc ve zjevném rozporu se subjektivním pocitem ohledně toho, jak ekonomiky fungují. Makroekonomické statistiky totiž poskytují čím dál víc falešný obraz ekonomiky.

V poslední době jsem hodně mluvila o manipulování ekonomických statistik. U mnoha lidí to vyvolalo velkou nevoli. Lidský mozek je nastaven tak, že chce věřit tomu, co vidí a slyší, natož pak čte. Natož, když psané informace jsou zaštiťovány sběrem statistických dat, podepíšou se pod ně „experti“ a posvětí je státní úřad. Je pak velmi obtížné vystoupit z komfortní zóny a data rozporovat. Snadnější je vyslovit soud, že to, že nyní „najednou“ mluvíme o zmanipulovaných datech, když dříve jsme o nich nemluvili, je jen jakási honba za populismem. Jenomže je to mnohem jednodušší. Oficiální makroekonomické statistiky poskytují stále víc pokřivený obraz ekonomiky, na které vláda a centrální banka reagují, a proto toto téma nyní začíná být významnější než kdy dříve.

Například USA, které ovlivňují celý ekonomický svět, stále ekonomicky rostou. Jenomže zhruba 17 % z udávaného růstu HDP připadá na zvýšení vládních výdajů. Když tyto vládní výdaje od růstu HDP odečtete, najednou jsou USA v recesi. Za „růst HDP“ jsou přitom považovány kupříkladu i státem placené stavební práce při rozebírání tepelné elektrárny, které jednoznačně vedou ke zhoršení stavu ekonomiky. Statisticky tedy USA rostou, „kupecky“ posuzováno jsou nejspíš už od vypuknutí pandemie v recesi.

Podobně v druhém čtvrtletí 2024 vzrostl HDP České republiky meziročně o 0,4 %. Přesné složení tohoto čísla dosud neznáme, nicméně dopad vládních výdajů na HDP se odhaduje na přibližně 20 až 30 % z tohoto celkového růstu. Po odečtení vládních výdajů by byl zřejmě růst ekonomiky buď nulový, anebo bychom byli v recesi. Podobné pokřivení najdete i u nezaměstnanosti nebo u inflace, a toto pokřivení v čase stále narůstá, jak také ostatně narůstá veřejný dluh.

A tím se najednou začíná vysvětlovat, proč „měkké“ údaje, jako jsou předstihové indikátory měřící důvěru v ekonomiku založené na dotazníkovém šetření mezi respondenty se v poslední době tak výrazně odlišují od makroekonomických statistik. Tyto podceňované „měkké“ indikátory se tak stále víc stávají jediným relativně spolehlivým ekonomickým vodítkem.

A když se vrátíme zpět k reakci finančního trhu na výrazné snížení úrokových sazeb, od kterého si všichni slibovali podporu pro finanční trh, zdá se, že už i investorská masa pomalu přestává makroekonomickým statistikám důvěřovat.

Konsenzus buď existuje, nebo ne. A pokud existuje, pak je to natolik zřejmé, že existencí konsenzu není třeba argumentovat. Slyšeli jste snad někdy argument, že země je kulatá, protože na tom panuje společenský nebo vědecký koncensus? Určitě neslyšeli, a přitom je toto tvrzení klasický příklad koncensu, který byl historicky přehodnocen. Původním konsenzem bylo, že země je placatá, novým konsenzem je, že je kulatá. Samotná argumentace vědeckým koncensem je zcela lichá.

Když progresivisté tvrdí, že existuje vědecký koncensus na tom, že se nacházíme v nějaké klimatické nouzové situaci, pak lžou a lze to snadno dokázat. Svá tvrzení opírají typicky o výstupy různých neziskových organizací štědře dotovaných z veřejných peněz nebo přímo z různých vládami vytvořených poradních panelů. Asi nejznámější z nich je IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change, tj. Mezinárodní panel pro změnu klimatu), UNEP (United Nations Environment Programme, tj. Program OSN pro životní prostředí) nebo Evropský vědecký poradní výbor pro změnu klimatu (Climate Advisory Board). O sebemenší nezávislosti zkoumání zde nemůže být ani řeč.

Kromě těchto vládních a více marketingových než vědeckých subjektů jsou zde ale i významné organizace, které nejsou závislé na veřejných financích a které tvrdí něco zcela jiného. Zde můžeme jmenovat NIPCC (Nongovernmental International Panel on Climate Change) nebo CLINTEL (Climate Intelligence [12]). Z českých představitelů nezávislé vědy můžeme jmenovat například spolek REE (Realistická energetika a ekologie).

INPCC je nevládní mezinárodní panel pro změnu klimatu složený z vědců, kteří se dali dohromady, aby společně zkoumali příčiny a důsledky změny klimatu. Jak již název napovídá, tento panel nemá žádné vazby na žádné vlády nebo vládní agentury, je tedy zcela nezávislý na politických tlacích, díky čemuž má možnost objektivně analyzovat a interpretovat data bez toho, aby musel plnit nějaké politické nebo ideologické zadání.

Vědci NIPCC dospěli k závěru, že IPCC je zaujatý, pokud jde o vytváření budoucích projekcí změny klimatu, rozeznávání významného vlivu člověka na současné a minulé klimatické trendy a hodnocení dopadů potenciálních změn životního prostředí vyvolaných oxidem uhličitým na biosféru Země. Aby upozornili na tyto nedostatky, začal NIPCC provádět vlastní výzkum, jehož závěry následně zveřejňoval.

NIPCC vydal několik reportů o zjištěných vědeckých poznatcích a v listopadu 2015 také knihu s názvem „Proč vědci nesouhlasí s globálním oteplováním: Zpráva NIPCC o vědeckém koncensu“. Tato kniha odhaluje, že žádný průzkum ani stude neukazuje „koncensus“ o zásadních vědeckých otázkách v debatě o změně klimatu. Také se v ní uvádí, že většina vědců nepodporuje poplašná tvrzení IPCC.

Clintel je nezávislá nadace informující o změně klimatu a politikách v oblasti klimatu. Tuto nadaci založil v roce 2019 emeritní profesor geofyziky Guus Berkhout a vědecký novinář Marcel Crok s cílem vzdělávat o příčinách a dopadech změny klimatu a také dopadech klimatické politiky na ekonomiku a životní prostředí. Za tímto účelem se nadace snaží objektivně a transparentně sdělovat široké veřejnosti dostupná fakta v dané oblasti a také vysvětlovat, kde se fakta mění v domněnky. Nadace se také snaží ohledně změny klimatu a klimatické politiky provádět vlastní výzkum, investigativní zpravodajství a fungovat jako mezinárodní místo setkávání vědců různých názorů na daná témata.

Guus Berkhout inicioval Světovou deklaraci klimatu. Tento živý dokument již podepsalo téměř 2000 vědců a odborníků včetně několika držitelů Nobelovy ceny. Jeho závěr zní: Žádná klimatická nouze neexistuje.

Kráčíme vstříc socialismu? Provokativní otázka. A pro mnohé bude provokativně znít i moje odpověď. A přesto si za ní stojím. Ano, kráčíme.

A když na to přijde, mohu ji dokonce i číselně doložit v podobě údajů o rostoucí míře státního přerozdělování směrem k více rovnostářské společnosti, které v Evropě již dosáhlo poloviny ekonomického výtlaku ekonomiky. Ale v červenci se udála jedna událost, která posun doleva a k socialismu ještě zrychlila.

Snad nejvíce bizarní na té události je, že k ní došlo v USA, tedy v zemi, kterou máme až dosud neodmyslitelně spojenou s kapitalismem.

Když Joe Biden odstoupil z kandidatury na amerického prezidenta, se politická předvolební mapa zásadně přepsala. Pravděpodobnou náhradnicí Joe Bidena by se mohla stát Kamala Harrisová. A jestliže Biden byl levicový politik, pak Harrisová je v tomto ohledu Biden vynásobený pěti. A to už je trochu moc. To víme z její vlastní prezidentské kampaně, kterou rozjela před 4 lety, a nakonec z ní odstoupila v Bidenův prospěch.

Už nyní dosahují USA rekordního zadlužení. Biden rozhazoval natolik, že to vyvolalo inflaci, z jejíchž důsledků se dodnes USA vzpamatovávají v podobě stále ještě nepříjemně vysokých úrokových sazeb a následného poškození konkurenceschopnosti. Harrisová ovšem během své kampaně slibovala výdaje ještě řádově vyšší, než jakých se dopouštěl Biden. A co je asi nejhorší: Harrisové chce zavést podobná opatření, jaká začínají pomalu ale jistě postihovat Evropu v důsledku pomalu najíždějícího Green Dealu.

Zde malá odbočka: Jak dramaticky rychle se Evropa v důsledku svých vlastních opatření propadá, ukázaly z posledních údajů kupříkladu indexy nákupních manažerů v průmyslu. Ty se totiž napříč Evropou zhoršily. Takže nejen že evropský průmysl se zhoršuje, nejen, že Evropa přestává být průmyslovou, ale také tyto indexy ukazují, že zmenšování průmyslu bude pokračovat. Vina je jak na straně výroby, tedy nabídky, tak na straně poptávky. Na straně nabídky Evropa přestává být kvůli svým zeleným regulacím konkurenceschopná. Zkrátka kde uměle zavedené emisní povolenky vedou například k tomu, že zavíráme uhelné elektrárny, tam mizí výroba. Ale současně s tím existuje problém i na straně poptávky: kupní síla Evropanů je velmi malá, je jen o kousíček nad úrovní ze startu pandemie a v ČR je dokonce pod touto úrovní. Hlavní důvod této mizerné kupní síly je zchudnutí Evropanů během energetické krize, kterou si opět Evropa převážně sama vyvolala.

A spuštění přesně tohoto mechanismu dezindustrializace je nyní na spadnutí i v USA s případným zvolením Harrisové, kterou bychom s jejím politickým přesvědčením asi nejlépe mohli přirovnat k americké von der Layenové. Po jejím zvolení by patrně došlo k ještě většímu navýšení veřejného dluhu, který je již nyní považován za dlouhodobě neudržitelný. Harrisová totiž během své kampaně mluvila o klimatickém plánu řádově za 10 bilionů dolarů. Srovnejte to se zhruba 1 bilionem eur, které jsou zapotřebí na evropský Green Deal ročně. To s sebou automaticky nese také opětovné rozjetí inflace.

A nejen to. Již nyní je hospodářský růst koupený na Bidenův dluh v USA způsoben převážně tzv. efektem rozbitého okna. Pro připomenutí, co tento obrat znamená: Když se rozbije okno a musíme ho vyměnit, statistici všechny činnosti s tím spojené vykáží jako růst HDP – ve skutečnosti si ale celá společnost nikterak nepolepšila – pouze odčerpala peníze od majitele vyměněného okna směrem ke sklenáři, aniž by je jakkoliv rozmnožila. Green Deal a klimatický plán Harrisové provádí něco podobného, ale ještě hůř: investice za zmíněné biliony eur či dolarů nejen že přečerpávají peníze od majitelů aut, domácností a žaludků k výrobcům baterií a solárů, ale navíc ještě místo nahrazení užitečného okna jiným užitečným oknem vytváří produkty, které předměty užitečné pro společnost (stabilní elektrárny) nahrazují předměty méně užitečnými (větrníky) či přímo škodlivými (produkce tabulek vykazujících plnění ESG).

Jestli je něco skutečnou hrozbou pro evropský i americký finanční trh, životní úroveň, ale i bezpečnost, pak je to zavedení plnohodnotného socialismu Bílým domem.