Search Results for: inflace

Chcete znát viníka inflace?

S inflací je jedna potíž: Když přesáhne určitou výši, mění se už tak rychle a je tak nerovnoměrná, že už ji nedokážeme statisticky přesně změřit. Už ji jen odhadujeme, více či méně přesně.

Nicméně za poslední týden přišla opět další várka čísel, které se snaží inflaci odhadnout – a svědčí o opět dalším zrychlování tempa růstu cen. Inflace pořád sílí na všech frontách, a to se během celého loňského roku tvrdilo, že touto dobou by už měla zmírňovat.

A víte, co je na tom nejhrozivější? Růst inflace má skoro vždy stejné schéma: Nejprve rostou ceny energií, ceny v průmyslu… a teprve poté s nějakým odstupem ceny v obchodech třeba za potraviny. Ceny potravin vždy s časovým odstupem pokulhávají za cenami na začátku výrobního řetězce. A teprve v okamžiku, kdy růst cen výrobců zpomalí, může s nějakým časovým odstupem dojít také ke zpomalení růstu koncových cen pro zákazníky, tedy spotřebitelské inflace. Jak vidno, tato chvíle je stále ještě před námi. Inflace spotřebitelská je stále na vzestupu, na vzestupu ještě nějaký čas bude a letos se dost možná přehoupne i přes patnáct procent. A pokud dojde k nějakým dalším „komplikacím“ typu konec ruského plynu, dvacetiprocentní inflaci není možno nakrátko vyloučit.

Že jsou to hrozivá hausnumera? Nojo, jenomže mají reálný základ. Meziročně ceny průmyslových výrobců v březnu vzrostly o 24,7 procenta. To znamená, že ceny v průmyslu jsou skoro o čtvrtinu vyšší než před rokem!  A pokud si žádáte slyšet nějakou vyloženou kuriozitu, pak mohu posloužit kupříkladu cenami elektřiny, plynu a páry, které vzrostly o krásných 48,9 procenta, z toho ceny elektřiny a jejího přenosu vzrostly o ještě krásnějších 62,3 procenta.

Vážně mi vaří krev v cévách, když slyším „chytré“ úvahy o tom, jak šmejdští řemeslníci, obchodníci, výrobci „zneužívají“ situace. Jistě, v jednotlivých případech jsou jejich marže vyšší, než odpovídá inflaci. Na druhou stranu – pokud je někdo ochoten jejich cenu uhradit, co je na ní špatně? A může vlastně vůbec někdy být na ceně něco špatně, pokud jde o cenu na svobodném trhu? Může být nějaká cena „nemorální“? Sotva. Cena je výzvou ke koupi. Ber – nebo nech být – nebo vyjednávej. Nelíbí se ti cena – neber. Nějak nedokážu vidět to velké špatné.

Jak se to ale mohlo přihodit, že u nás je inflace tak vysoká? Že je vyšší, než v dalších zemích Evropské unie? Vždyť u nás máme třetí nejvyšší inflaci v EU! Hledáte „šmejdství“? Viníka? Tak jo, ukážu vám jednoho z viníků. Ne jediného; inflace je i za hranicemi. Ale tenhle viník má hodně prsty v tom, že u nás je inflace ještě vyšší než jinde.

Tím viníkem byla vláda od roku 2020. Tehdy se vláda rozhodla, že lidé se „nesmí“ propouštět kvůli pandemii. A to byl jeden z největších ekonomických omylů posledních let. V jeho důsledku přišla česká variace na (ne)slavný německý kurzarbeit. Tedy na něco, co je vrcholně nemorálním výsměchem všem, kdo pracují. Někdo, kdo pracuje, dostane za svou práci zaplaceno, a ten, kdo nepracuje, dostane také zaplaceno. Což je ovšem hnus.

A není to jen vrcholně nemorální, je to i absolutně nefunkční ekonomicky. V naivním, ekonomicky neznalém myšlení se kurzarbeit či česká varianta „Antivirus“ jeví jako „dobro“ a „podpora“. Jenomže kurzarbeit je jedním z těch důvodů, proč nyní většina lidí chudne kvůli vysoké inflaci. Vysvětlím vám to.

Lidé během pandemii nepracovali a současně dostávali za svou nepráci zaplaceno. Tedy podniky nevyráběly, neposkytovaly služby – logicky, protože zaměstnanci nemohli zboží a služby vyrábět. Právě za to nevyrábění byli placeni, že. Vzniklo tedy málo zboží, málo služeb. Současně ale lidé dostávali peníze – jejich úspory vzrostly během pandemii na historicky rekordní úroveň.

Tedy najednou bylo mezi lidmi mnoho peněz, ale málo zboží a služeb. A co se stane, když je něčeho málo a vy máte hodně peněz a chcete si to nedostatkové zboží koupit? Jste ochotni nabídnout vyšší cenu. Tedy ceny začnou růst. Prostě hodně peněz se rozpočítá mezi málo zboží. Ceny jsou vysoko, roste inflace. A najednou, ejhle, všichni si zase koupíme navzdory většímu obnosu peněz stejné kvantum zboží a služeb, protože ceny inflačně vzrostly. Vlastně menší kvantum, protože zboží je nedostatkové. Peníze ztratily hodnotu.

Teď to vypadá, že kurzarbeit „jenom“ způsobí vyšší ceny, ale všechni jsou na svém. Ale ono je to ještě horší. Na kurzarbeit dosáhnou jen velké firmy. Malí živnostníci se mohou jít klouzat. Kdo ale za flákání se lidem platí? Stát? Ne, stát ne, to se jen tak říká, stát peníze, které nepracujícím rozdává, nejdřív někomu musí vzít. Komu? Živnostníkům a dalším podnikatelům, kteří krachují, a pak tyhle stát peníze dá velkým firmám, které nechají své zaměstnance doma.

Takže v realitě kurzarbeit nikomu nepomůže, protože ve finále máme jen inflaci jak hovězí, zmrazené pracovní síly v neproduktivních firmách a vyšší státní dluh.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Inflace se probouzí pomalu a jistě

Na tomto místě jsem opakovaně mluvila poněkud netradičním tónem o inflaci. Mnohokrát jsem tu v posledních letech říkala, že bezprecedentní politika světových centrálních bank musí zákonitě vést k inflaci.

Akorát to centrální banky odmítají vidět, protože jsou infikované takzvanou moderní monetární teorií, tedy čím dál populárnější, ale dosud v praxi neprověřenou doktrínou, která je tvrdě v rozporu s klasickými základy ekonomie. Říkala jsem tu také, že tato inflace je už skutečně v ekonomice ve vysoké míře přítomná, ale nikoliv jako takzvaná spotřebitelská inflace, ale jako inflace cen cenných papírů či realit, a proto ji státní instituce vesele ignorují, protože v jejich statistikách nefiguruje.

Teď je však pomalu načase začít psát novou kapitolu tohoto příběhu. A to na obou stranách Atlantiku. Nutno říci, že spotřebitelská inflace v hlavních ekonomikách stále zůstává dosti nízká. Co se ale mění, to je její trend. Už to třeba v eurozóně není o deflaci a o očekávání dalšího poklesu cen. Už to je naopak o tom, že samotné firmy a spotřebitelé očekávají naopak růst cen. Minulý týden byla zveřejněna zpráva, že očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v únoru podle Evropské komise roste z 15,4 bodu za leden na 15,7 bodu.

Můžeme to ostatně vidět i v praktickém obchodním životě kolem sebe – stále častěji se v obchodních smlouvách i v našich končinách objevuje něco, co bylo v uplynulých letech již zapomenuté, totiž takzvané inflační doložky (mnoho lidí z praxe mladších třiceti let už dneska dokonce ani neví, co to inflační doložky, téměř automatické v 90. letech, vlastně byly!)

To ale zdaleka není všechno. Ekonom vidí i mnohem subtilnější varovné známky téhož. Hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane minulý týden prohlásil, že „ECB pozorně sleduje nárůst nominálních výnosů dlouhodobých dluhopisů, primárně se ale soustředí na dva ukazatele: Křivku bezrizikové výnosové míry v eurozóně a výnosovou křivku státních dluhopisů s převážením podle HDP“. Tato věta působí poměrně komplikovaně, ale pojďme si ji přeložit, s inflací totiž velmi souvisí.

Jde o to, že ECB dosud chrlila a chrlí víceméně nekryté nové peníze do oběhu, a dělá to krom jiného tak, že od komerčních bank vykupuje zejména státní dluhopisy evropských zemí. Za ně platí novými eury, která naskakují do bilancí těchto komerčních bank. Dochází tak v podstatě k částečné monetizaci státních evropských dluhů. Co až do začátku milénia bylo naprosté tabu, se dneska děje záměrně, plánovaně a ve velkém prostě proto, že se změnila ideologie a eurozóna se začala upínat k socialismu.

Až dosud se ECB dařil její záměr: totiž udržovat umělou, falešnou poptávkou ceny státních dluhopisů předlužených zemí vysoko, neboli jejich výnosy nízko. Neboli zadlužené státy mohly platit ze svého dluhu jen nízké úroky.

Teď se ale ECB její záměr už dařit přestává, protože ačkoliv dluhopisy dál vykupuje, jejich cena přesto začíná klesat a výnosy neboli úroky ze státního dluhu začínají růst. Předlužené země tak najednou mají – dosud jen mírný – problém s financováním svých gigantických dluhů. ECB se to snaží prostřednictvím výroků svého hlavního ekonoma bagatelizovat tvrzením, že to jí může být jedno, protože na „skutečných“ úrocích vlastně vůbec nezáleží, záleží na „fiktivních“ bezrizikových úrocích, anebo na takových a makových úrocích. Zkrátka vždycky to nějak zašmodrcháme, abychom si našli ukazatel, který opticky vypadá pěkně, a tím se pochlubíme.

Jenomže pokud ECB chrlí do oběhu další a další peníze a ono to sice pomalu, ale jistě, přestává fungovat, kde asi tyhle peníze zůstávají? Co se v ekonomice změnilo? To je ta otázka! A odpověď zní, že je tento pyramidový systém stále těžší držet v chodu a peníze začínají prosakovat i jinam, než „jen“ do cen cenných papírů. Jak už jsem řekla, jedná se přitom o globálnější jev. Totéž, totiž nárůst výnosů (tedy „úročení“), se začíná objevovat i u delších splatností u vládních amerických dluhopisů.

Abychom ale zůstali ve správném měřítku, opět musím zdůraznit, že zatím nejde o žádné okamžité nebezpečí, spíš jde o obrat trendu, který může nabíhat i pár let. I to je však důležité mít na paměti pro další roky: Inflace poroste. Bydlení tedy bude stále nedostupnější. Cenné papíry stále přehřátější. A pomalinku se to časem začne projevovat i ve zboží a službách. A problém to bude zejména v zemích, kde vyšší inflace bude doprovázena hospodářským útlumem. Ekonomie totiž – a to dokonce ani ta „klasická“, tedy ta prověřená a funkční – nezná snadné a bezbolestné řešení na souběh mizerného růstu a inflace. Kupodivu necítím vůbec žádné potěšení z věty: Já to říkala, že tisk peněz je zatraceně špatně.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Krutá pravda o zdražování

Lidová moudrost tvrdí, že vláda, která zdraží lidem pivo, padne. Jop. Lidé jsou v různých režimech ochotni tolerovat leccos.

Šikanu úřadů, zavírání nepohodlných, dokonce i nějaké to násilí se občas snese – dokud se lidem nesáhne na jejich peníze. Dokud mají na pivo.

Ekonomická statistika dokáže někdy poskytnout fascinující vhledy do zákoutí lidské mysli. Když si vzpomenete na začátek roku 2020, přímo cítíte to hmatatelné napětí, které tehdy ve společnosti panovalo. Ten strach řady lidí se dal krájet. Do toho byly zastaveny podniky, paralyzován život, lidé zavřeni doma, řada zejména malých firem začala ze dne na den bojovat o přežití. Beze sporu tahle doba aspirovala na jedno z nejstresovějších období novodobé historie České republiky. I ti, kdo se sami za sebe pandemie nebáli, byli pod ohromným tlakem už jen tím, že byli zavřeni do sociální izolace.

Bylo by celkem logické čekat, že tohle období přineslo i statisticky měřitelnou „nejhorší ekonomickou náladu“. Ale ne. Skoro nejhůř v historii celého měření se čeští spotřebitelé cítí dnes. Jen o něco málo horší skóre měla důvěra spotřebitelů v ekonomiku naposledy v květnu 2012, kdy jsme procházeli v krátké době po sobě již druhou recesí. Nálada spotřebitelů spadla o 5,5 bodu na hodnotu 75,8. Vysvětlení je zřejmé: Inflace.

Mohlo se lidem během pandemie sahat na jejich cestování, na jejich práci, na jejich stýkání s příbuznými, na jejich chození dětí do školy – nic nezkazilo spotřebitelům náladu tolik a nevyhecovalo jejich strach z budoucnosti, jako když se jim dnes sahá na jejich peníze. Ale moment – sahá se DNES lidem na jejich peníze…?

Tedy ne že by se nesahalo; technicky vzato, dokud stát bude existovat, bude samozřejmě lidem sahat na jejich peníze. Ale… mema kolující po internetu o tom, jak „za půl roku vláda zruinovala českou ekonomiku a způsobila drahotu“, jsou v lepším případě stupidní, v horším případě vyčuraným nástrojem primitivního politického boje o hlasy útočícím na bazální pudy davu. Protože dnešní bezmála patnáctiprocentní inflace, která patnáct procent ještě přeleze, není důsledkem činů dnešní vlády.

Ono vyrobit patnáctiprocentní inflaci není ani trochu snadné. Je to dřina na mnoho let. Konkrétně u nás to byla dřina na čtrnáct let. Dnešní ekonomický hegeš se začal ve větším vařit v roce 2008, kdy vlády i centrální banky úplně hloupě zareagovaly na tehdejší finanční krizi. Dlouhých čtrnáct let se usilovně, rok co rok, měsíc co měsíc, tlakoval tiskem peněz a zadlužováním státu ekonomický papiňák, který u nás už konečně inflačně vykypěl, v eurozóně teprve vykypí. (Ano, eurozóna je proti nám o fázi posunuta.) Pod notně natlakovaným papiňákem ještě víc přiložila do kamen Babišova vláda v letech 2020 až 2021 a to byla poslední kapka.

Čtrnáctileté soustředěné úsilí o výrobu inflace bylo dokonce i veřejně přiznávané. Vzpomínáte na dobu, kdy centrální banka plašila, že máme deflaci, achich ouvej, to je trága, deflaci nechceme, na deflaci nejsme zvyklí, deflace se bojíme, chceme inflaci, musíme si vyrobit aspoň malou malinkou inflacičku, musíme snížit úroky a oslabit korunu, inflace je nutná? Vyrobit inflaci ale chvíli trvá. Čtrnáct let nám to trvalo, abychom byli přesní. O sto let dříve to trvalo taky zhruba čtrnáct let – od založení americké centrální banky, jejího zahájení výroby inflace, až do … no prostě do inflace. A nedlouho poté do černého pátku v roce 1929.

Kdyby se fialové vládě podařilo do půl roku vyrobit inflaci, bylo by to skoro na Nobelovu cenu za objevení nového „zrychleného transmisního mechanismu“. To ani Maduro ve Venezuele nebyl tak rychlý. Dav má ale jasno: fialová vláda zruinovala za půl roku ekonomiku. Tedy ne že by jí pomohla. Ale zničit ji – to nedokázala taktéž. Ono pomoci ekonomice i zničit ekonomiku – to chce fištrón a hodně dlouhý čas. Ekonomika a tržní systém jsou podivuhodně vitální a podivuhodně dlouho se brání.

Dav si ovšem žádá výsledky okamžitě. Zmáčknutím čudlíku zrušit inflaci. Dav nechce slyšet, že to nejde. Stát přeci může všechno. Stát může i poručit inflaci, aby nebyla. A když to neudělá, máme jasno: je vinna! Mám podezření, že vláda by možná i raději byla vinna, než přiznat, že v realitě je ekonomicky celkem impotentní. Že kdyby se na hlavu postavila, za půl roku patnáctiprocentní inflaci vyrobit neumí. To je tak nějak… ponižující.

Chcete znát skutečnou pravdu o inflaci? Ne historky o tom, jak fialová vláda zázračně dokázala vyrobit patnáctiprocentní inflaci z ničeho za půl roku? Ne historky o iluminátech a celosvětovém spiknutí proti pracujícímu lidu?

Naše inflace je krystalickým produktem ideologie kolektivismu. Inflace je matematicky snadno popsatelný stav, kdy množství peněz v oběhu roste rychleji než množství zboří a služeb. Kdy za mnoho peněz se dá koupit málo zboží. Že se tehdy a ondy vyrobí málo – to se přirozeně může stát. Že se ale tiskne víc a víc peněz – to se spontánně stát nemůže. To se může stát jedině tehdy, když společnost zachvátí ideologie tvrdící, že jednotlivec není nic a dav je vše. Že jednotlivec musí sloužit dobru davu a platit dluhy za celý dav. Jedině tehdy vás stát může začít zadlužovat bez vašeho individuálního souhlasu. Tam, kde vás stát zadluží pro dobro davu, aniž by se vás ptal na váš souhlas, tam vzniká příliš mnoho peněz v oběhu a inflace.

Namítáte, že tohle kolektivismus nikdy nezamýšlel? Že vždy měl na srdci jen to nejlepší pro každého a inflaci rozhodně nechtěl? Nu – není podstatné, co myslel. Podstatné je, co udělal.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Jak přijít o peníze snadno a rychle

Žijeme v extrémní době. O tom pochyb není. Ale můžeme se bavit o tom, jak moc extrémní je. A začíná to vypadat, že je ještě extrémnější, než se až dosud mnohým zdálo.

Dosluhující guvernér České národní banky Jiří Rusnok prohlásil, že bez zvyšování úrokových sazeb Českou národní bankou by česká inflace byla až 25 procent a kurz koruny by byl 30 korun za euro. To je extrémně hodně – nicméně obávám se, že s tímto soudem musím souhlasit. A můžu ještě něco dodat. Kdyby jsou sice chyby, ale… kdybychom neměli českou korunu, tedy měli bychom euro a úrokové sazby u nuly a Babišova vláda by lidem rozdala to, co jim rozdala, u zhruba pětadvacetiprocentní vnitřní skryté inflace například skrze těžko měřitelné ceny nájemného bychom nejspíš taky byli.

To jen tak mimochodem. Jakože „na vědomí“ pro všechny agilní milovníky eura, kteří pořád ještě za euro lobují. Protože jim připadá prostě tak nějak lepší a víc sexy. Aniž by měli faktické argumenty. Ale to je přeci obecná nemoc jednadvacátého století: činit drastická rozhodnutí a omezovat spontánní fungování společnosti na základě dojmů, nikoliv faktů.

Vlastně si často kladu otázku, čím to je, že nemohu s jistou částí lidí nalézt společnou řeč. A pak docházím k tomu, že zkrátka hovoříme jiným jazykem: Já hovořím jazykem lásky k vědeckým faktům. Oni hovoří jazykem přání, domněnek a dojmů.

A možná tady někde má vysvětlení fascinující zjištění, že společnost Generali Investment ve svém průzkumu učinila závěr, že české domácnosti drží 64 procent svých peněz v korunách, a to v hotovosti a na bankovních účtech. Domácnosti to považují za „opatrné rozložení financí“. Mluví o opatrnosti, protože to slyšeli od jiných lidí. A ti to slyšeli zase od dalších lidí. Povídá se to všude, nikdo neví, proč by to mělo být opatrné, ale dělají to tak přeci všichni.

Až na to, že výraz „opatrnost“ je tu poněkud pitoreskní. Ve skutečnosti jde kvůli inflaci o desinvestici a vědomě podstupovanou reálnou ztrátu – aktuálně zhruba ve výši 15 procent ročně. A nejspíš bude ještě větší. Ve vyjádření za celou ekonomiku tak domácnosti ročně přicházejí o 47 miliard korun. Ještě v roce 2016 byla tato „ztráta“ 14 miliard korun.

Podle mých osobních zkušeností s výpověďmi klientů se ve většině případů jedná o kombinaci dlouhé reakční lhůty na stávající stav inflace, nejistoty ohledně jiných možností uložení majetku, v některých případech i pohodlnosti a odkládání řešení „na někdy“. Nicméně byť své ztrátové vklady v bankách domácnosti moc neřeší, že reálně chudnou, si již intenzívně uvědomují. A reagují na to logickým způsobem: Opět přestávají utrácet. Tudíž ekonomika opět začíná zpomalovat.

Jistě, že by lidé mohli své vklady v bankách zachránit. Jistě, že by je mohli převést do jiných národních měn, která neztrácí hodnotu tak rychle jako koruna. Anebo by je mohli převést do nadnárodní měny jménem zlato. Anebo by za ně mohli koupit kus pole. Jenomže lidé ve skutečnosti uvažují hrozně neradi. Kdyby totiž uvažovali, mohli by třeba nedejbože vymyslet, že to byli oni, kdo si zvolili vládu, která inflaci natlakovala a o peníze je připravila, a ještě by se pak mohli cítit provinile, že si za to tak trochu mohou, a to by tak hrálo!

A tak se vsadím, že to nebude trvat dlouho a objeví se tu nová dojmologie: Máme inflaci, máme korunu, takže je to jasné, inflaci tu máme kvůli koruně, potřebujeme proto zrušit korunu a přijmout euro, je to jasné jak facka, no ne?

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

A jak politici ochránili svůj majetek před inflací?

Karma. (Hinduistický koncept příčiny a následku.) Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. (Česká lidová moudrost.) Každá příčina má svůj následek. (Univerzální filozofický princip kauzality.) Zákon akce a reakce. (Fyzika.)

Co lidstvo lidstvem jest, co se lidská rasa oddělila od ostatních primátů, pochopení principu příčiny a následku provází lidské vědění. Až do…

…až do dnešních dnů, zdá se. Degradovala společnost? Zhloupla? Anebo snad po celé věky trvala diskrepance mezi věděním vědoucích a jednáním vůdců smečky? Ať tak či onak, kdykoliv se pokusíme popřít, že příčina má svůj následek, kdykoliv se pokusíme zatloukat, vymluvit se z toho, zamluvit to, očurat to, vždycky nás důsledek dožene s ještě větší údernou silou. Tak jako dnes.

Inflace dál přitápí pod kotlem. Spotřebitelské ceny se v dubnu 2022 meziměsíčně zvýšily o 1,8 %. Není to tak dlouho, co tak výrazně ceny nerostly ani v meziročním srovnání. Doba se ale změnila.  Meziroční tempo inflace za duben už dosahuje 14,2 % a tím se dostává na nejvyšší úroveň od prosince 1993. A myslím, že již můžeme s pravděpodobností blížící se jistotě prohlásit, že přeleze přes 15 procent. Hlasy mnohých podnikatelů z průmyslu, že inflace dosáhne dvaceti procent, tak začínají mít velkou váhu.

Inflace není ničím jiným než důsledkem. Důsledkem toho, že v oběhu je příliš mnoho peněz, za které dá koupit příliš málo zboží a služeb. Ty peníze se do oběhu nedostaly náhodně. Nenapršely s přívalovým deštěm, nenarostly na louce, neurodily se na poli, nezanesla je k nám mezikontinentální balistická raketa. Ty peníze jsme si vytiskli.

Vytiskla je Babišova vláda, která chtěla řídit stát jako firmu, na dluh odvrátit recesi, na dluh si koupit popularitu. Vytiskla je centrální banka, která peníze zlevňovala, až je tak nějak zlevnila. Teď jsou peníze levné. Jsou o 14,2 % levnější než před rokem. Vytiskly je vlády a centrální banky celého „rozvinutého“ světa, které od roku 2007 soustavně popíraly princip příčiny a následku, toužily na dluh odvrátit recesi, toužily koupit si na dluh popularitu, vyměnit vědění za víru, vyměnit fakta za ezoteriku, zadupat do země a zesměšnit všechny, kdo varovali, že vzdorování zákonům Vesmíru se nám vrátí s ještě větší údernou silou.

Oddálení recese jsme si koupili na dva roky. Oddálení inflace jsme si nekoupili. Ty, kdo od roku 2008 tvrdili, že tenhle sociální, sociologický, socialistický experiment skončí fiaskem a krizí, která se bude kvalitativně a strukturálně zcela vymykat „normálním cyklickým“ krizím, jsme označili za dezinformátory a manipulátory tak trochu podle šablony „republiku si od imperialistů rozvracet nenecháme“.

Mezi námi, řečeným dezinformátorům a manipulátorům to bylo tak trochu u zadku, protože vědomi si zákonů fyziky včas nakoupili pozemky, budovy i zlato a investovali do anticyklických odvětví, takže dneska jsou pořád na svém. Zákony fyziky a vesmíru je tak nějak podržely.

Dnes, v dubnu 2022, mě kontaktuje od boku zhruba třikrát (!) víc lidí, kteří chtějí nakoupit zlato či jinak ochránit majetek, než v dubnu 2021 – a prakticky všichni z nich používají stejnou slovní formulaci: „Když vidím, co se dneska s penězi děje, tak…“ Ano, tito lidé již vidí. Vědí. Rozumí, že peněz je víc než hodnot. Že má-li se víc peněz rozpočítat mezi méně hodnot, výsledkem musí být vyšší cena. Matematická zákonitost. Staří (ještě) dobří ekonomové ji vyjádřili jednoduchou rovnicí, kterou nazvali kvantitativní teorie peněz. Ano, ano. V jednoduchosti bývá síla a pravda.

Politici, kteří se derou o trafiky a funkce a posty v centrální bance a posty ve vládě a kteří vědí kulový o zákonech fyziky a vesmíru, vám budou v mnoha cize znějících slovech vykládat cosi o opatřeních směřujících k měnověpolitickému cíli a monitorování inflačních tlaků a přehodnocování hospodářskopolitických rozhodnutích v souvislosti s vývojem aktuálních rizik a blá blá blá. Nenechte se opít rohlíkem. Než jim skočíte na lep, nejprve se ptejte, jak proti inflaci svůj majetek zajistili oni.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Nechci tvou dotaci

Čas od času si mě pozve nějaký podnik, abych pro jeho zaměstnance, nebo pro nejužší management, přednášela o ekonomice, o tom, co nás čeká, nebo jak se vyhnout ekonomickým problémům tím, že se prozíravě připravíme na pravděpodobnou budoucnost.,

Přednáška pak vždy končí diskusí. A diskuse bývá často dosti bouřlivá. Některé otázky už znám dopředu – hodně často na ně dojde. Tak třeba: Kdy se rozpadne EU? Pořád ještě má smysl investovat do nemovitostí? Jak dlouho může tahle potěmkinovská vesnice ještě vydržet, než se ekonomicky rozsype…? A tak dál. Ale jedna otázka – ta se opakuje nikoliv často, ta přichází vždy. A většinou přichází až mezi posledními na samý závěr diskuse. Ta otázka zní: A máte taky něco optimistického? Případně: Jak si v tom všem zachovat optimismus?

Dlouho jsem nevěděla, co na tu otázku odpovědět. Dlouho mi totiž nedocházel její celý rozměr. Dlouho jsem nějak automaticky předpokládala, že otázka směřuje k tomu, kdy už inflace klesne, kdy se zrychlí hospodářský růst, anebo do čeho se vyplatí investovat. Jenomže časem mi došlo, že v pozadí té otázky stojí něco víc, něco nevyřčené. Jakási celková frustrace a pocit, že štěstí je těžko polapitelná komodita, že stát na nás tlačí pořád víc, že už pod tím tlakem nejde rozumně podnikat, že nám státní mašinérie ukrajuje čím dál víc svobod a někteří z nás se v tom ovzduší, které čím dál víc začíná připomínat dobu normalizace či osmdesátá léta, začínají dusit. Že je to vlastně jakési volání po naději, že přijde analogie roku 1989 a politického uvolnění po něm.

Těžko se to verbalizuje, vysvětluje a předává – ale nedokážu tuhle frustraci procítit. Nedokážu vnímat svět jako slzavé údolí. Nedokážu žít v neustálém strachu z pohromy. Nedokážu cítit beznaděj a nedokážu rezignovat. Není pro mě přirozená sebelítost; je pro mě přirozený boj. Když mě někdo zraní, místo lítosti se ve mně probudí nevýslovné odhodlání hledat alternativní cestu k dosažení toho, o co jsem právě přišla.

Často si uvědomuju, že vše, co mám, vše, co jsem si z nuly vydobyla, mám ne proto, že bych měla nadpřirozené schopnosti krotit hmotu či používat intelekt, ale proto, že mám nadprůměrnou míru umíněnosti. Když něco chci, chci to a jdu za tím, dokud si to nevezmu. Nemám ve zvyku prohrávat války. Jen občas takticky obětuju některou bitvu. Když kolem sebe vidím rostoucí ceny, klesající míru úspor, šířící se frustraci z ekonomického marasmu, nedokážu cítit zmar a strach; vidím investiční a podnikatelské příležitosti.

A potom zaslechnu rádio, zahlídnu článek v novinách. Jak ta a ona politická strana chystá dotace na tohle a navyšuje podporu na tamto. A jak se potom život zlepší. A chce se mi smát.

Jak se ekonomická situace zlepší tím, že někomu stát sebere peníze a jinému je dá?

Co přesně ji zlepší?

Kdo přesně díky tomu vyrobí víc než před sebráním a znovurozdáním peněz?

Jak konkrétně stát učiní své ovečky bohatší a šťastnější tím, že nás dál přiměje spotřebovávat víc, než kolik vyrobíme?

Kde konkrétně se vezme naše bohatství, když se za něj nebudeme rvát a budeme čekat, až nám ho stát rozdá?

Jak přesně máme docílit štěstí v životě, když čekáme, až k nám přijde, a nepotíme za něj krev?

Jak si máme vážit toho, co máme, když jsme se o to nemuseli rvát?

Soláry na domech nesmějí být výsadou bohatých. Na střechách jich bude jeden a půl milionu,“ říká ministr. Bohatství ale JE výsadou bohatých. Jak přesně si máme polepšit tím, že podnikatelům, kteří tvoří, peníze vezmeme a rozdáme je na soláry chudým?  

V žádostech o kotlíkovou dotaci proběhly dvě velké změny. Podmínky nikdy nebyly tak výhodné,“ říká ministryně. A pro koho nebyly podmínky nikdy tak výhodné? Pro ty, kteří si na ně nevydělali? A co ti, kteří kotlíkovou dotaci financují?

Lepší nemocnice? Připravují se nákladné modernizace, kraj schválil dotaci,“, říká novinový titulek. Pro koho bude nemocnice lepší? Pro firmy, které dodávají dotované hypermoderní přístroje, které se budou bez užitku povalovat ve sklepě, a které nebude mít kdo obsluhovat, protože ve státním zdravotnictví nejsou lidé?

Potravin bude dost, uklidňuje ministr a zvyšuje dotace a podporu malých farmářů,“ píše se v novinách. Jak přesně nám pomůže, že potravin je dost, když lidé kvůli inflaci navzdory rostoucím mzdám chudnou a nemohou si je dovolit? A jak přesně by lidé měli přestat chudnout, když inflace se šroubuje pořád výš? A jak přesně bychom měli inflaci zastavit, když ji pohání stát, který na dluh rozdal mezi lidi tolik peněz, že inflaci sám vyvolal?

Vím zcela bezpečně, že žádná dotace mi štěstí nepřinese. A ti, kdo se o nezasloužené dotace z práce jiných tolik hrdlí, skutečně ekonomiku, zemi, společnost nezachrání. Ti, kdo budou čekat s nataženou dlaní, až dostanou svůj společenský status, své bohatství, svůj díl štěstí, svůj vytoužený vztah a lásku, na které mají „nárok“ bez jakékoliv protihodnoty – ti se nedočkají.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Kdy bude líp

Král je mrtev, ať žije král! Pandemie je zapomenuta, teď je tu válka! Ekonomika dotrpěla pro pandemii, teď bude trpět pro válku!

Poslední známý údaj o spotřebitelské inflaci říká, že inflace dosahovala 9,9 procenta. Nyní, v únoru 2022, je již beze sporu vyšší a přesahuje deset procent. Poslední známý údaj o růstu ekonomiky říká, že hrubý domácí produkt ve 4. čtvrtletí roku 2021 vzrostl meziročně o 3,6 %. Nyní automobilky, které jsou tahounem české ekonomiky a které až dosud zápolily s nedostatkem komponent, takže nemohly jet na plný výkon, opět víc omezují výrobu, protože přicházejí o další dodávky z Ukrajiny. A těžký průmysl, který již před pár měsíci byl těžce zkoušen nedostatkem surovin, hlásí další výpadek dodávek železné rudy – z Ukrajiny. Pokud průmysl znovu propadne, nikdo se nebude moci divit. 

Prý viníkem byla pandemie. Prý viníkem je a bude válka na Ukrajině. Přiznat si pravdu může bolet. Viníkem jsou všichni a nikdo.

Viníkem není jeden konkrétní nepřítel. Pandemie. Válka. Ilumináti. Celosvětové spiknutí. To celý svět, který si sám sobě rád říká vyspělý, se rozkládá z upřímného přesvědčení, že všichni mají nároky na štěstí. Že ti, kdo mohou, musí pomáhat těm, kteří to potřebují: Princip potřebnosti nahradil princip zásluhovosti. Peníze, úctu, štěstí již nemá mít ten, kdo si je vydobyde a zaslouží, ale ten největší ubožák, který je nejvíc chce a potřebuje. A povinnost rozdávat své peníze, svou úctu, své štěstí má ten, kdo si je vydobyl a má z čeho rozdávat.

V tom je celý ten vtip. V tom je princip rozkladu dnešního světa. Princip inflace i hospodářské stagnace. Ve ztrátě příčiny a následku. Příčinou je píle a snaha a práce a zásluha. Důsledkem jsou peníze a bohatství a štěstí a úcta.

Citový vyděrač škemrající o úctu si úctu nezaslouží. Podle dnešní doktríny na ni však má právo.

Lempl nárokující si příjem si příjem nezaslouží. Podle zákona na něj však má právo.

Emoční tyran si lásku nezaslouží. Přesto žije v přesvědčení, že na ni má nárok. V hlubokém přesvědčení, na kterém je společenská shoda.

Břídil, který nechce pracovat na vytvoření majetku, si majetek nezaslouží. Podle doktríny dnešní společnosti si však zaslouží, aby jeho majetek byl na rotačkách natištěn na papírky, kterým se říká peníze.

Byly to vlády, které uvěřily, že když si bohatství nevyrobíme, půjčíme si ho na veřejný dluh. Byly to centrální banky, které uvěřily, že když nemáme na útraty, můžeme si peníze natisknout. Byly to vlády, které dosadily do centrálních bank bankéře. A byli jsme to my, kdo jsme si zvolili takové vlády. Roky a roky jsme se zadlužovali a tiskli peníze a vytvářeli iluzi bohatství a hospodářského růstu, až jsme po tisící v historii znovu s úžasem zjistili, že fyzikální ani matematické zákony se okecat nedají. Že když X=Y, pak s poklesem X klesá i Y. Aneb že poklesem produkovaného bohatství klesá i hodnota peněz a roste inflace.

Novináři se ptají: „Měla by teď vláda nějak podpořit ekonomiku?“ A: „Co může udělat vláda s inflací?“ Je to stejně marné jako ptát se, jak přepólovat severní a jižní magnetický pól. Jak zastavit gravitaci. Je to naivní snaha o boj s fyzikálními a matematickými zákony.

Není jak podpořit ekonomiku. Kde se nevyrábí, tam není bohatství, není růst. Neexistuje žádné úřední rozhodnutí, kterým by šlo přerozdělit plody práce tak, abychom všichni dohromady měli víc. Neexistuje žádný akt vlády, kterým by se dalo vzít na daních jednomu, dát druhému, a tím všechny učinit bohatší.

Není jak zastavit úředním rozhodnutím inflaci. Minimálně od roku 2008 tiskneme papírky, kterým říkáme peníze, a rozdáváme je na dluh lidem i firmám. A současně jim znemožňujeme uzavírkami vyrábět. Není jak zastavit růst cen tam, kde zboží je málo a peněz je hodně. Tu snižovat DPH, tu dávat dotaci, je jako nosit ukrajinské vlaječky na klopě: Putin si kupodivu z vlaječek nic nedělá a válka pokračuje. Inflace si kupodivu ze zákonů taktéž nic nedělá a růst cen pokračuje.

Můžete věřit, že inflace bude hnedle fuč, jestli vám to dělá dobře. Můžete věřit, že ekonomika se nastartuje, protože přeci s tím vláda něco bude dělat. Můžete klidně také povídat, že jste Napoleon, jestli se tak cítíte líp. Anebo se můžete vrátit do reality a připustit si, že kde není práce a výroba a obchod, není prosperita. Že kde není zásluha, nejsou ani její plody. Že doktrína potřebnosti na úkor zásluhovosti je špatně a dokud se jí nezbavíme, nemůže být líp.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Tagy , ,

Dobře nám s inflací tak

Všechno, co prožíváme, je důsledkem předchozích událostí. Nemám ráda fňukny. Lidi, kteří se sebelitují, že je k nim život krutý – že byli vyhozeni z práce, že je opustil partner, že mají málo peněz.

Samozřejmě i nešťastné náhody existují. Možná někdo má málo peněz, protože ho porazilo auto řízené opilým řidičem, po nehodě přišel o nohu a již se dále nemůže živit tancem – jistě, i takové hrozné věci se stávají. Ale pravda je taková, že v drtivé většině případů – až na tyto a podobné nešťastné výjimky – je každý svého štěstí i neštěstí strůjcem. Tak například pokud je stejný člověk třikrát po sobě vyhozen z práce, je statisticky vzato dosti pravděpodobné, že se jako zaměstnanec neosvědčil a tři zaměstnavatelé po sobě došli k názoru, že mu nechtějí platit za jeho nanicovatou práci mzdu. Pokud někoho opustí třikrát po sobě partner, je namístě otázka, proč již v partnerovi nevzbuzuje ony pozitivní pocity, které vzbuzoval kdysi, a za které mu partner „platil“ svou přízní. A pokud celý život chronicky máte málo peněz, je namístě otázka, jestli jste si náhodou nevybrali úplně nesmyslný obor studia, třeba pohlavní nemoci mimozemských civilizací, který se jaksi obtížně monetizuje. Případně jestli jste své peníze neprošustrovali v gamblingu. Případně jestli jste je neutratili za nějakou hovadinu, která vám sice kdysi připadala ohromně cool, ale dneska nechápete, proč jste kvůli Lamborgini potřebovali prodat střechu nad hlavou. Zkrátka spíš než sebelítost bývá obyčejně namístě sebereflexe. A ti, kdo jí nejsou schopní, jsou odsouzeni propadat se do marasmu svých domnělých křivd stále hlouběji.

V poslední době tahle sebelítost, která jako by naznačovala, že za naše trable může kdokoliv jiný, jen ne my, a my jsme oběti jakýchsi zvrácených okolností a vyššího spiknutí, nabrala nový rozměr. Obětí nově nejsou jednotlivci, nýbrž celé skupiny a společnosti. Tahle skupina definovaná barvou pleti je obětí pradávného otrokářství a proto dnes trpí. Tamta skupina definovaná pohlavím je obětí mužského sexismu a je platově diskriminována. Další jiná skupina definovaná sexuální orientací je obětí homofobní nesnášenlivosti a je diskriminována tím, že nedostává umístěnky do zaměstnání podle kvót. Ještě jiná skupina definovaná nízkým věkem je obětí sobectví starších, kteří ničí planetu používáním aut se spalovacími motory. A všichni vespolek jsme obětí jakéhosi strašlivého celosvětového spiknutí, které způsobilo inflaci a hrozí nás uvrhnout do děsivé šlamastyky.

Věčných kňouralů se v posledních letech urodilo jakési nadkritické množství. A vždy, když se tak v dějinách stane, když suma věčných, sebelítostivých kňouralů převáží nad sumou těch, kteří se staví ke svému osudu čelem a perou se svou pílí o své zásluhy, přichází zřízení, kterému se říká kolektivismus – ať už má podobu socialismu, nebo fašismu, nebo jiného diktátorství.

Nechci ale mluvit o socáči, který nás už zase zpola pohltil; nene, chci mluvit o… inflaci. Protože je to inflace, co je dnes a denně příčinou zloby mnohých. Zasloužené zloby, nutno dodat. Zlobu mám mnohem raději než sebelítost; zloba vůči zlu burcuje a je aktivní a nutí k sebeobraně; sebelítost je pasívní děvečka v koutě škemrající o soucit bez vlastní snahy o nápravu.

Podle posledních známých údajů meziroční inflace v lednu dosáhla 9,9 %. Kdo slyšel mé predikce z loňska, ví, že jsem o desetiprocentní inflaci mluvila. Kdo o ní povětšinou nemluvil, byl stát. Případně centrální banky coby ta státní instituce, která má cenovou stabilitu v popisu práce.

Kdekdo rozebírá, že pod kotlem přitopily hlavně energie anebo bydlení. Cožpak o to. To samozřejmě je pravda a také se o tom hojně mluví. Jenomže on nějak pro jednotlivé stromy přestává být vidět les. Tak například meziměsíční růst cen nejsilnější od ledna 1993, to je, oč tu kráčí. Vzpomínáte na liberalizace cen na začátku 90. let v rámci ekonomické transformace na tržní ekonomiku? A na následné vzedmutí cenové hladiny? A prozradím vám sladké tajemství: Stejně jako tehdy, také dnes (samozřejmě) za prudký růst cenové hladiny může sám stát, respektive úřednické rozhodnutí, respektive administrativní zásahy do ekonomiky.

Přesněji řečeno může za to především předešlá rozvolněná politika centrálních bank u nás i ve světě, protipandemické uzavírky i podporování zaměstnanosti v době pandemie. Koktejl těchto tří faktorů vedl k nesouladu nabídky a poptávky, nedostatku zboží a přetlaku peněz. A inflace je na světě. Seznamte se, bude tu s námi bydlet dlouho.

Budete-li číst mezi řádky výroky centrálních bankéřů, dozvíte se, že jejich úmysly byly zcela čisté. A tedy jim nemůžeme nic vyčítat. Mám tedy návrh. Každý jeden člověk, který přišel desetiprocentní inflací za rok o deset procent svých úspor, by mohl jednomu jmenovitému centrálnímu bankéři, kterého si vybere, poslat dopis a žádat, aby mu vybraný centrální bankéř své čisté úmysly poslal na účet a manko tak doplnil.

A tak se tedy všichni od centrálních bank přes firmy po jednotlivce chytají za hlavu, jak je ta inflace nehorázně vysoká. Jenomže v tom všem zaniká, že patrně i když inflace už brzy bude kulminovat a zase začne mírně klesat, na hodnoty, které byly běžné v minulé dekádě, se řadu dalších let nedostaneme. Další desetiletí bude naopak charakteristické inflací zvýšenou. A pro všechny kňouraly: můžeme si za to úplně sami. My – kdo jsme si zvolili takové politiky, jaké jsme si zvolili, a kteří jmenovali takové centrální bankéře, jaké jmenovali.

Dnešní průměrný centrální bankéř ve světě je totiž diletant proti tomu, jaké centrální bankéře jsme měli před třiceti lety. Tehdy to byli bankéři v pravém slova smyslu. Dneska centrální banky a s nimi monetární systémy jednotlivých zemí řídí až v příliš mnoha případech vysloužilí politici a kecálkové, kteří umí dobře mluvit o tom, jak je potřebná zelená politika a jak je správná fobie z CO2 a mají v malíčku celou epidemiologii – ale nevědí zbla o monetárních systémech. A neuměli si spočítat ani tak primitivní věc známou dobrých dvě stě let, že když natisknou moc peněz, vyrobí moc velkou inflaci.

Poznávacím znakem socialistů totiž je, že počítání nahrazují vírou, že potisící už jejich sen o pečených holubech do huby vyjde.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

Tagy ,

Neočkovaní bez přístupu do zdravotnictví

Člověk je unikátní strukturovaná bytost. Každý člověk si přeje žít trochu jinak, líbí se mu jiné věci, chutnají mu jiná jídla, voní mu jiné vůně.

Každý díky svému vědomí poznává realitu kolem sebe. Někdy úspěšně, někdy méně. Každý má ale právo mýlit se nebo si přát věci, které připadají ostatním hloupé, zbytečné, legrační či nepochopitelné. Aby to celé nebylo jen jalové teoretizování, má to konkrétní implikace v našem profesním životě ve zdravotnictví. Dám příklad.

Přijde pacient s Hodkinovým lymfomem. My lékaři pacientovi poradíme chemoterapii jako statisticky neúspěšnější strategii přežití. Pacient nám klade dotazy typu: jak dlouho bude žít bez chemoterapie, co přijde, jak se bude cítit pod chemoterapií, jestli je to tutovka, že se vyléčí, co konkrétně ho bude trápit. My lékaři se mu snažíme podle principů takzvané evidence based medicine podat pokud možno nejpravdivější informaci bez emocí a příkras. Předem dáváme najevo, že ať bude jeho rozhodnutí jakékoli, jsme tu, abychom mu pomáhali, a budeme stát na jeho straně. Nebudeme ho soudit.

Pokud pacient položí otázku, kterou dle EBM nejsme schopni odpovědět, upřímně říkáme: Tohle nevíme. Tak třeba: „Když půjdu na chemoterapii za dva měsíce, zhorší mi to výhledy? Já totiž musím ještě pomáhat nemocné ženě a s chemoterapií bych na to neměl sílu.“ Možná jo, možná ne, přesně takhle to nikdo neměřil. Nevíme.

Miluji otázku: „Pane doktore, umřu?“ Už jsem se naučil bez emocí vypálit odpověď: „Ano! Tohle jediné vám můžu slíbit.“ Chvíli pozoruji ten šok v obličeji pacienta až do chvíle, kdy mu povětšinou dojde, že se bavíme na úrovni výrokové logiky. Radím všem, aby tuhle konstantu přijali, ten okamžik někdy nastane a vždy je lepší být smířen. Já sám se už nějakou dobou potýkám se svou smrtelností a snažím se žít s pocitem, že to někdy skončí.

Zkusí to tedy jinak: „Pane doktore, zemřu na tuhle diagnosu?“ (Každý umře na diagnózu I 46.0, nebo I46.9 – záleží na tom, kdo má zrovna službu, ale to jim nevykládám.) Opatrně říkávám: „Pravděpodobně ne. Myslím, že zrovna vy umřete v devadesáti při souloži se šťavnatou čtyřicítkou.“ Pak se chvíli smějeme, odlehčí to atmosféru, což sex ostatně odlehčí vždy, a já ještě dodám: „Já už si pro smrt vybral rakovinu prostaty –  znáte to, mladí erotici, staří prostatici“. Tím useknu té hydře strachu hlavu. A nakonec ale každý dostane víceméně kvalitní informace a o svém osudu si svobodně rozhodne sám.

Za posledních padesát let došlo v medicíně k jisté změně paradigmatu. Už se nesnažíme o maximální kvantitu jako ukazatel úspěšnosti léčby. Tedy například držet roky na ventilátoru v bolestech totálně zbědovaného pacienta s infaustní prognózou a bez šance na zlepšení. Ale naopak se více přikláníme ke kvalitě života. Věřte mi, to peklo na konci se do života nepočítá. Počítá se to, když pacient s neoperovatelnou rakovinou žaludku a břichem prorostlým metastázemi po úspěšném výkonu, kdy mu udělám ze žaludku umělý vývod do pytlíku, aby se měl kudy žaludek vyprázdnit, se slastí slíže vanilkovou zmrzlinu a šťastně mi oznámí, že po tomhle strašně toužil. Tohle se sakra moc počítá.  Stejně tady do půl roku nebude, ale ta zmrzka se počítá do kvality.

Když tuhle práci děláte dost dlouho, časem umíte potlačit své vlastní nastavení a načítáte znova a znova paradigmata právě toho klienta, za kterého v danou chvíli kopete. Odnaučíte se přemýšlet nad tím, co je hloupé a co chytré; uvažujete jen nad tím, co mu udělá dobře a co ne.

A pak tu jsou zdraví lidé, kteří se rozhodnou udělat opravdu nezdravé rozhodnutí. A nemluvíme o nuancích. Mluvíme o morbidně obézních, co jim hnijí nohy zaživa, selhávají ledviny a nemohou dýchat. Mluvíme o alkoholicích s pankreatitidami, polyneuropatiemi, až alkoholickou demencí, o agresivních uživatelích všech možných drog páchajících ohavnosti na sobě, svých bližních, na dětech.

Tady je těžké nesoudit, neodsuzovat. Spoustu z nich nikdo nezachrání a u spousty z nich už se o to ani snažit nebudu, protože vím, že moje snaha vyjde vniveč, pokud to nebude chtít především ten pacient. Dříve či později si začnete klást otázku, proč se tohle děje. Pokud si chcete zachovat vnitřní integritu, přijmete to jako další fakt, další axiom života, jako tu smrt. Někdo se možná uchýlí k berličkám typu zlý alkohol, zlé drogy, pojďme to lidem zakázat a tím jim pomoci. Vím, nabízí se to. Ale oni to vzali dobrovolně. Byli informováni, o co jde. S touto logikou bychom museli myšlenku dotáhnout až do hodně vykloubeného rozměru: Zlý bůček, zlé nože, zlé automobily, zlá elektřina, zlý penis… Pojďme to všechno zakázat.

Jako krásný příklad, kam tahle touha po všeobecném dobru vede, můžeme uvést prohibici v USA od roku 1919 do roku 1933. Záměr byl jasný: Alkohol jako lidstvo nepotřebujeme, neexistuje ani jeden objektivní benefit alkoholu, pokud není použit jako desinfekce na ruce nebo nosič jiného léčiva. Zcela objektivně by bez alkoholu byla populace zdravější, žila by déle a kvalitnější život. Tohle nikdo na světě nemůže popřít. Není nic logičtějšího než alkohol úplně zakázat, potlačit, vymýtit.

Jenže… ono to nefunguje. Zase se pohybujeme v rovině nějakého inteligentního designéra, který rozhodnutím shora stanoví, co je pro lidstvo dobře. Aniž by si kdy promluvil s jediným člověkem, předjímá, že lidstvo chce žít co nejdéle, a tak mu zakáže alkohol, protože to prokazatelně vede k prodloužení průměrného života. Ten bůh, vůdce, nebo inteligentní seriózní úředník prostě ví, co lidstvo chce, protože je to asi to, co chce sám úředník. Pokud bych měl odpovědět na otázku, co lidstvo chce, musel bych se dopustit pleonasmu: Lidstvo chce přesně to, co lidstvo chce. Protože každý ze sedmi miliard lidí chce něco trochu jiného a jakýkoli pokus o uniformní řešení vždy poškodí nějakou skupinu lidí. A tak jsme opět snahou o dobro způsobili jatka: vraždy, korupci, vězení, mučení, jen abychom zabránili prodeji a výrobě alkoholu, drog a jiných zlých věcí, které lidem ubližují.

Co když lidé nechtějí žit co nejdéle? Někdo možná jo, jiný možná zase ne. Co když pro někoho má větší užitek si dát skleničku alkoholu večer se svým partnerem při svíčkách? Někdo si zase rád dá s kamarády jointa. Co když u toho se lidi cítí šťastní? Co když jde o kvalitu, jako u pána s vanilkovou zmrzlinou? Když to končí někde v jehlách u popelnic, nutno se ptát: „Člověče, je to fakt to, co sis přál? Doufám, že ano, protože sis to vybral.“ Ale pokud respektujeme kvalitu života a svobodnou vůli u našich pacientů, jsem toho názoru, že takový přístup bychom měli mít ke všem lidem na planetě. Každý sám volí svůj užitek.

Hranice našeho užitku a svobody vymezuje jen svoboda ostatních. Tady se fakt nemusíte vysilovat, vy filutové, a psát mi, jak alkoholici a feťáci kradou, aby měli na drogu. Jsou lidé, kteří kradou i bez drog, a vy je dokonce s úsměvem volíte, protože mají lepší PR než ti ubodaní feťáci u popelnic. Každopádně všem, kteří se cítí ohrožení někým jiným, kdo jim v noci leze na zahradu, doporučuji: pusťte psy nebo střílejte. Tady je hranice mezi jedním a druhým jasně vymezena.

Jsem znaven argumenty dobromilných etatistů, kteří vymýšlejí hypotézy typu: Kdo se nechá očkovat, zvýší si imunitu, tím pádem si sníží virulenci, tím se sníží virová nálož, tím se nakazí míň lidí, tím se zvolí lepší prezident, slunce bude svítit o 5 minut déle a zmenší se inflace. Jsou to stejné bláboly jako argumenty antivaxerů, že nás stát chce očipovat, že jde o podplacený byznys, musí se prodat nakoupené vakcíny nebo že ve vakcínách je schovaná imunitní časovaná bomba, která se projeví v budoucnu nějakým autoimunitním onemocněním.

Jako lékař se neustále řídím motem: co jsme opakovaně, jasně a objektivně několikrát nezměřili, to prostě nevíme. Můžeme se domnívat, můžeme extrapolovat, můžeme v logice používat Ockhamovu břitvu – ale nevíme. Stavět řetězce náhodných událostí do nějakého kauzálního vztahu je demence typu chemtrails.

A pokud nevíme, jak přesně neočkovaní škodí ostatním, jediný možný závěr je, že neočkovaní neškodí nikomu nijak, a to přesně tak dlouho, než to někdo z vás jasně a průkazně změří. Pokud si člověk s lymfomem může dovolit odmítnout chemoterapii, ačkoliv si tím zkrátí život, když si můžete dát večer skleničku se svou holkou či klukem, a tím balancujete na hraně alkoholismu, když si dáte bůček nebo hranolky večer u telky a zaděláváte si na diabetes, pak každý na téhle planetě má právo si svobodně rozhodnout, zda se nechá očkovat.

Všem odporným rádoby-diktátorům, kteří tvrdí, že neočkovaným nebude umožněn přístup do zdravotnictví a že si za to mohou sami, vzkazuji, že jsem velmi rozzlobený a že tím otvírají Pandořinu skříňku. Dávejte si pozor, abyste to nebyli právě vy, kdo po oslavě s vaší babičkou, když se trochu napijete a rozbijete si hlavu, neskončili na pohotovosti, kde bude sedět militantní lékař zaměřený proti alkoholu. Sakra vám to dá sežrat, že jste to právě vy, kdo si za rozbitou hlavu může a kdo si ošetření musí zaplatit.

Dávejte si pozor, vy všichni obézní, až budete řvát bolestí na pohotovosti, až vám potečou bércové vředy, aby vám místo analgetik lékař nezačal vykládat, že žraním bůčku si za to můžete sami, a tedy nemáte nárok na ošetření. Na každého z vás najdu nějaké malé tajemství, čím si úmyslně a dobrovolně škodíte, třeba vy, kuřáci, poznáváte se?

Matematicky je možná pravda, že pokud proočkujeme 99,9 % populace, minimalizujeme počet úmrtí na covid na nejmenší dosažitelnou úroveň. (A možná to taky pravda není, nevíme.) Ale ať už to pravda je, či není, je to jako s prohibicí. Ačkoliv prohibice je teoreticky způsobem, jak lidem prodloužit život ochranou před alkoholem, většina lidí volí jinak – protože suma jednotlivých lidských štěstí z pití je větší než suma jednotlivých lidských štěstí z prodloužených životů v prohibici.

Zlým vyhrožováním neočkovaným se dostaneme do pekel. Každý pacient je klient. Každý má své hříchy a paradigma. A my jeho rozhodnutí musíme respektovat. I rozhodnutí o (ne)očkování.

Autoři textu jsou prim. MUDr. Martin Vavruša a Markéta Šichtařová.

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

O inflaci, která vám žere peníze, se zatlouká

Inflace zrychluje. To je prostě konstatování. Můžeme ho doložit na číslech. Nejen u nás, ale prakticky v celé Evropě. No – lépe řečeno – vlastně v celém světě.

Chcete čísla? Tak třeba německý takzvaný harmonizovaný index spotřebitelských cen (HICP) podle zatím předběžných údajů v srpnu meziročně vzrostl o 3,4 procenta. O měsíc dřív byl meziročně vyšší o 3,1 %. Možná ještě horší zprávou ale je, že nejen že ceny rostou aktuálně, ale tento růst se zabudovává i do inflačních očekávání. To je dost zásadní zjištění. Očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v srpnu roste na 31,1 bodu z 30,0 bodů za červenec. A tady pozor – inflační očekávání mají značně sebenaplňující potenciál.

Co tím mám na mysli? Tenhle sebenaplňující potenciál je v ekonomii celkem známou věcí. Dobře představitelný je třeba v případě runů na banky. Představme si, že se z nějakého důvodu rozšíří na trhu fáma, že nějaká banka je zralá na bankrot. Co udělá prozíravý střadatel? Ihned poběží své úspory vybrat. Co na tom, že banka je naprosto zdravá a zisková? Většina lidí bude uvažovat tak, že na každém šprochu pravdy trochu a co kdyby náhodou…? Klienti tak vezmou banku útokem. Protože ale banky na svých pobočkách nemívají tolik hotovosti, velmi brzy přestanou být pobočky schopné vklady vyplácet. Začne se šířit nová zpráva, tentokrát už pravdivá, že banka zavírá pobočky, protože není schopna vyplácet klienty. Další se proto rychle začnou o své peníze hlásit. A tak i taková zcela nepravdivá fáma má potenciál zdravou banku zbourat.

Druhým dobrým příkladem je přivolávání recese. Jakmile se lidé začnou bát budoucnosti, klesne jejich důvěra v zářné zítřky, začnou šetřit, firmy začnou omezovat výrobu a preventivně propouštět – a hospodářské zpomalení skutečně přijde.

A přesně tak to funguje i u inflace. A jsme doma. Jakmile lidé začnou počítat s tím, že inflace se usadí v ekonomice na delší čas, nejen přechodně, podnikatelé začnou automaticky preventivně zdražovat, aby růst cen „předběhli“ a nebyli těmi posledními, kdo zdraží. A tím se předpoklad růstu cen začne naplňovat.

Centrální bankéři mají v popisu práce hlídat cenovou hladinu. Musejí se tedy postarat i o to, aby nerostla inflační očekávání. Oni tedy nemají moc na výběr – musejí říkat, že inflace globálně není důsledkem tisku peněz a že je jen přechodná. Pokud by totiž přiznali (co stejně musí dobře vědět), že jde o inflaci dlouhodobou, růst cen by kvůli zabudování inflačních očekávání ještě zrychlil. Takže pokud řekneme, že v eurozóně rostou inflační očekávání, v podstatě tím skoro automaticky mezi řádky také říkáme, že inflace se v eurozóně zabydluje asi jako dočasná okupační sovětská vojska.

Kde se ale tahle inflace na samém počátku vzala? Důvodů je víc, ale jeden přebíjí všechny ostatní: Vládám a centrálním bankám jde o to maximálně snížit úrokové sazby, aby se předlužená Evropa dokázala dál úvěrovat. Neboli aby si státy dokázaly dál půjčovat za uměle nízké úrokové sazby na svůj chod, aby zombie firmy dál mohly existovat a nebankrotovaly a podporovaly tak zdání hospodářského růstu.

V Evropě se ovšem tato politika nižších úrokových sazeb projevila coby vedlejší efekt ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace v eurozóně a v o něco menším měřítku i v celé EU existuje – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů. Budu ji nazývat finanční a realitní inflace.

Všichni vědí, že inflace je nepřítelem úspor. Jedinou možností, jak se uchránit před inflací, je výrazně zvýšit úrokové sazby, aby tyto vysoké úroky inflaci víc než kompenzovaly.

V eurozóně aktuálně existuje enormně vysoká finanční a realitní inflace, ale úrokové sazby jsou záporné. Bohužel nejsme schopni říci, kolika procent tato finanční a realitní inflace dosahuje, protože statistický úřad nic takového nevykazuje. S jistotou však můžeme říci, že jde o hodnoty dvouciferné.

Inflace v cenách cenných papírů je pro střadatele ještě zákeřnější než „klasická“ inflace. Jakmile totiž uložíme peníze do nějaké investice, můžeme čekat, že její cena vzroste. To na první pohled vypadá lákavě, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že jde o cenovou bublinu. A každá cenová bublina v historii dříve či později splaskla.

Vlády, centrální banka ani statistici o finanční a realitní inflaci nehovoří, ačkoliv každý ji může vidět v cenách akciových indexů, v cenách dluhopisů i v cenách bydlení. Kdyby o ní totiž mluvili, jednak by přitahovali pozornost na fakt, že ji spískali, a druhak by vytvářeli inflační očekávání. A tak se bude zatloukat. Bude se zatloukat, že vám inflace bude požírat vaše peníze.

Tento text cituje pasáže z knihy „Do důchodu s plnou kapsou“ (1. září 2021).

Autor Markéta Šichtařová

Kategorie nextBlog

NextBlog

Na nextBlogu naleznete nejen aktuální postřehy ze světa financí, ale téže zajímavé odkazy na věci, které nás zajímají a baví. Doufáme, že Vás budeme nejenom informovat, ale i bavit a téže vzdělávat.