Search Results for: inflace

Podle posledních dat se důvěra investorů a analytiků v německou ekonomiku v březnu výrazně zhoršila. Uvedl to německý hospodářský institut ZEW.

Takzvaný index ekonomické nálady ZEW je velmi dobrým, spolehlivým předstihovým indikátorem, který umí dobře předpovídat budoucí vývoj ekonomiky. Podobným, byť jinak zjišťovaným indikátorem, je indikátor Ifo.

Každopádně tento významný indikátor ZEW klesl ve srovnání s minulým měsícem o 15,1 bodu na 13 bodů. Předtím se hodnota indexu pět měsíců po sobě zvyšovala. Je to výrazně horší hodnota, než se očekávalo. A není vůbec záhadou, co tento pokles způsobilo. Jednoznačně to je náznak bankovní krize, která vypukla ve Spojených státech, ale která se v podobě problémů dnes již převzaté banky Credit Suisse přelila i do Evropy.

Záhadou důvod poklesu nálady ekonomických analytiků a investorů sice není, sarkasticky zdvižené obočí si ale přesto zaslouží. Jistě si vzpomínáte, že na tomto místě dlouhodobě mluvíme o tom, že prudké snížení úrokových sazeb centrálních bank a jejich následné zvýšení musí nutně mít za důsledek zhoršení kondice bank prakticky po celém rozvinutém světě. A když k prvním náznakům takového vývoje dojde, je to spíš důvodem pro sebereflexi centrálních bank a vlád a připuštění si, že takové snižování a zase zvyšování úrokových sazeb vždy zákonitě dopadá špatně – ať už v roce 2008, nebo v roce 2023. Namísto sebereflexe těch, kdo situaci spískali, tu však máme spíš všeobecné nechápavé překvapení.

Ale nehledejme viníky, spíš se podívejme na ryze praktické záležitosti. V posledních hodinách slýchám otázku, zda už jsou akcie bank zase zajímavé pro investici, když nyní v důsledku posledních událostí tak výrazně zlevnily. A moje odpověď zní: NE. Ne, ještě nenastal čas investovat do bank.

Musíme si uvědomit, že toto je s největší pravděpodobností spíš začátek turbulentnějšího dění v bankovnictví. A důvod je zřejmý. Stav bankovních bilancí dosud nebyl v Evropě ani v Americe plně demaskován. Už jen to, že řada klientů stále splácí své úrokové sazby na fixovaných úrovních. Vždyť zvyšování úrokových sazeb po světě zatím trvá jen zhruba rok. Teprve až klientům skončí jejich fixace úrokových sazeb, ukáže se, jak to je s jejich schopností splácet. A nejen to. Také inflace se bude snižovat mnohem pomaleji, než se dosud všeobecně předpokládalo (například my se domníváme, že letos nebude kolem 10 %, jak zní oficiální verze, ale nad 10 %). A vyšší a delší inflace bude znamenat výraznější chudnutí spotřebitelů. Kombinace razantnějšího chudnutí a vyšších splátek hypoték mnoho lidí přivede do platební neschopnosti – ale ne hned. A teprve až v horizontu měsíců se ukáže, jak na tom banky skutečně jsou.

Druhá častá otázka zní: Mohou být všechny problémové banky zachráněny? Tady je nutno říci, že státní autority – tedy vlády a centrální banky – budou mít na výběr v podstatě ze dvou možností. Buď rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky snížením úrokových sazeb. Anebo rezignují na banky a budou zachraňovat inflaci pokračujícím stahováním peněz z oběhu a vyššími úrokovými sazbami.

Jakkoliv se to zdá být bezvýchodné dilema, je to ještě o trochu horší. Obojí totiž nejspíš nakonec povede k témuž, jen v jiném časovém horizontu.

Pokud totiž státní autority rezignují na inflaci a budou zachraňovat banky, znamená to, že se do oběhu bude opět dostávat víc peněz, což znamená vyšší a delší inflaci, neboli větší chudnutí spotřebitelů, tedy jejich neschopnost splácet. Nakonec i v tomto případě na to doplatí banky.

A pokud si státní autority vyberou, že rezignují na banky (což si asi nevyberou, až dojde na lámání chleba) a budou zachraňovat inflaci, začnou mít problémy banky, lidi budou vybírat peníze z bank a utrácet je za vše možné, aby je zachránili – což vyvolá inflaci. Tento scénář se píše již od roku 2008 a v podstatě dobré řešení již neexistuje. Nakonec tak v konečném důsledku jenom hrajeme o to, kolik času si koupíme na dobu, po kterou si ještě budeme hrát na to, že vlastně nabalující se sněhovou kouli problémů před sebou valíme dál.

Takže abychom se do toho nezamotali: akcie bank ještě u většiny titulů nekupovat. A inflaci taky ještě neodpískávat.

Jestli se někdy o nějakých makroekonomických statistikách dá říci, že jsou zmatené a obtížné z nich číst, pak je to v tuto chvíli. Z celé evropské ekonomiky totiž přicházejí zprávy, které je dosti obtížné dešifrovat.

Když vyjdeme z tvrdých dat, můžeme říci toto: Prakticky ve všech zemích, kde se v únoru měřila ekonomická aktivita, došlo k tomu, že takzvaný index aktivity PMI ve výrobě klesl, a to více, než se čekalo. Ale naopak stejný index aktivity PMI ve službách vzrostl, a to také více, než se čekalo. Neboli jinými slovy: Průmyslu se nedaří a nedaří se mu čím dál víc a nedaří se mu dokonce hůř, než se dopředu očekávalo. A o službách to platí přesně obráceně: Službám se pomalinku začíná dařit víc, a daří se jim ještě lépe, než se předpokládalo.

Jenomže co to znamená?

Uvědomme si jednu věc: Jsou to firmy, které mají principiálně vždy víc informací, které skutečně drží prst na tepu ekonomiky. A jsou to naopak domácnosti, které se mnohem později dokáží zorientovat v situaci. Domácnosti povětšinou stále ještě mají fixované hypotéky. Splácí úrokové sazby mnohdy jen kousíček nad nulou, ačkoliv poslední známá inflace například v Česku byla 17,5 procenta. Stejně tak domácnosti sice platí „o něco dražší“ energie, ale velká část z nich má jednak energie stále ještě fixované, jednak vlády přispěchaly se záchrannými programy.

Je tu sice značná část lidí, kteří inflaci vnímají jako mnohem vyšší, než jaká je ta oficiální: Například důchodci, kteří platí téměř výhradně jen na potraviny, energie a nedostatkové léky, mohou v individuálních případech inflaci subjektivně vnímat mezi 30 až 50 procenty. Ale právě jsme řekli: tito důchodci platí téměř výhradně za potraviny, energie a léky. Nikoliv za služby, které se zdají tak impozantně otřepávat. Naproti tomu tu máme střední věkovou skupinu aktivních, pracujících lidí, kteří si kupují dovolené, auta, mají fixované hypotéky a fixované energie. A ti naopak inflaci subjektivně vnímají jako nižší, než jaká je oficiálně. A ti pravděpodobně zatoužili trochu se rozšoupnout a zaplatit si více služeb.

A otázka za milion teď zní: kdo z nich lépe kopíruje skutečnou kondici ekonomiky, kdo z nich lépe předvídá budoucí vývoj? Důchodci, nebo aktivní lidé? A moje odpověď zní: Ani jedni z nich, to průmyslníci v tuto chvíli nejlépe cítí realitu. K čemu to bude vynakládat více peněz na útraty, když hmatatelného zboží se vyrábí méně? Vždyť přesně tohle vedlo během pandemických let k vyvolání stávající inflace.

Takže buďme rádi, že domácnosti jsou optimističtější, přejme jim to, ale chleba se bude lámat, teprve až za několik měsíců domácnosti zjistí, jak se jim žije po vypršení všech jejich fixací. A ještě jedna věc. Inflaci je možno zkrotit jedině za předpokladu, že v ekonomice klesají útraty a klesá poptávka po zboží a službách. Neboli inflace se snižuje, pokud klesá rozdíl mezi příliš vysokou poptávkou a příliš malou nabídkou. To je ostatně taky důvod, proč centrální banky zvyšují úrokové sazby – aby zchladily poptávku. Jenomže poptávka po službách aktuálně roste, zatímco nabídka zboží se dál zmenšuje. Tohle je to pravé poselství oněch „zmatených“ čísel. Co z toho plyne pro inflaci, si teď už jistě každý zvládne odvodit sám.

Tento týden opět přinesl ostře sledovaná čísla o spotřebitelské inflaci. Tedy o fenoménu, který se v posledním roce doslova utrhl ze řetězu.

Po dlouhé době to nejsou zprávy až tak moc depresívní: úroveň spotřebitelských cen zůstala v součtu v prosinci stejná jako v listopadu. Neboli tempo meziměsíční inflace dosáhlo v prosinci rovné nuly. Meziročně pak spotřebitelské ceny v prosinci vzrostly o 15,8 %, což bylo o 0,4 procentního bodu méně než v listopadu. Leckdo by se tedy mohl radovat, že inflace je nejspíš již za svým vrcholem.

Jenomže hodnoty meziroční inflace jsou pořád naprosto extrémní. Inflace je už dávno na úrovních, kdy nejen je ohromně nepříjemná pro každého jednotlivce, ale také už působí velké distorze celého ekonomického chování na makroekonomické úrovni. Jednoduše řečeno, jen proto, aby se inflaci vyhnuli, chovají se lidé tak, jak se dobrovolně chovat nechtějí, spotřebovávají, co spotřebovávat nechtějí, vše je podřízeno jednání, které by se při nižší inflaci jevilo jako zcela iracionální, a které má jediný cíl: Zachránit co nejvíc úspor.

Pořád si musíme připomínat, že za celý rok 2022 šlo o druhou nejvyšší hodnotu od vzniku samostatné České republiky. Vyšší byla inflace pouze v roce 1993, tedy v období transformace, kdy ceny vyskočily o více než pětinu. Jenomže tehdy jsme procházeli jedinečnou transformací ekonomiky ze socialistické a centrálně plánované na kapitalistickou a tržní. Přechodně zvýšená inflace na základě liberalizace cen tedy byla logická. Naproti tomu dneska spíš procházíme plíživou transformací z tržní ekonomiky na stále víc socialistickou a centrálně řízenou.

Guvernér České národní banky Aleš Michl je optimistický a říká, že „problém s inflací“ chce vyřešit do roka a půl. S jejím snížením počítá už od jara. Na příští rok dokonce předpovídá inflaci na 2 procentech. Jako tři zásadní protiinflační jevy jmenoval silnou korunu, snížení útrat domácností, slabší poskytování úvěrů, a tedy ochladnutí hypotéčního trhu. Pravdu má guvernér potud, že se skutečně jedná o ty zdroje inflace, které Česká národní banka – potažmo každá centrální banka – může ovlivňovat. Může ovlivnit míru poskytování úvěrů, míru utrácení, a kurz měny. A to všechno už taky skutečně částečně zabralo a skutečně to již působí na mírné brždění inflace. Ale to nestačí. Bohužel zdrojů inflace je totiž mnohem více.

Mezi dalšími zdroji inflace jsou například některé nedostatkové služby, výrobky, materiály, komponenty. Každý ví, že chybí léky. Zdaleka ne každý si ale uvědomuje, že léky chybí hlavně proto, že jsme jejich výrobu kvůli vysoké evropské regulaci vyhnali za hranice EU, protože farmaceutickým firmám se prostě za stávající evropské regulace už nevyplatí léky uvádět na trh a vyrábět. A už jen málokdo si dál uvědomuje, že to, co vidíme u léků, je jen špička ledovce a že úplně stejný mechanismus se projevuje v dalších odvětvích – od stavebnictví, přes průmysl, až po třeba potravinářství: Některé produkty úplně chybí, u dalších je příliš dlouhá čekací doba, jiné jsou nesmyslně drahé. A to vše kvůli evropské regulaci a daním na všechno. Neboli tyto zásahy státu do ekonomiky způsobují inflaci, kterou stát svádí na válku na Ukrajině.

Přesně sem spadá i rádoby zelená evropská politika. Moc zelená sice není, jen se tak jmenuje, ale každopádně je velmi účinná ve zdražování mnoha cen a zejména energií a všeho, kde jsou energie potřebné. Nikdo si nemůže myslet, když nařídíme elektroauta a vypneme si své elektrárny a budeme pálit drahý plyn, abychom vyrobili elektřinu, že bude levná elektřina a budou levné výrobky, k jejichž výrobě je elektřina potřebná.

A samozřejmě Česká národní banka Green Deal neovlivní, kdyby se na hlavu postavila. To by mohla udělat jen sebevědomá vláda, která by na to měla gule. Znamenalo by to totiž jít do drtivého konfliktu s EU, proti kterému byl Brexit čajíčkem.

Tak jste si mysleli, že už by těch řečí o inflaci mohlo stačit? Že už vám to leze na nervy? Tak si zvykejte. Tohle je jen začátek. Sranda teprve začne.

Je čas jednou provždy utnout víceméně ideologicky motivované diskuse o tom, co je zdrojem inflace; protože pouze budeme-li vědomi skutečných příčin, budeme schopni správně adaptovat svá očekávání do budoucna, a tedy budeme mít náskok a výhodu proti těm, kdo zůstanou zastydlí v ideologických půtkách o příčinách inflace. Takže:

Zdroje inflace nejsou: hamižnost, kapitalismus, svévolné zdražování, ani zneužívání situace jednotlivci.

Příčiny inflace jsou (a to přesně v tomto pořadí významnosti): dlouhodobé bizarně nízké úrokové sazby světových centrálních bank od roku 2008, dlouhodobý tisk peněz od roku 2008 (nazývaný kvantitativní uvolňování, neboli výkup státních dluhopisů centrálními bankami), zadlužování vlád po celém světě od roku 2008, evropská zelená politika, pak dlouho nic, pak lockdowny s následným výpadkem dodávek a pak válka na Ukrajině a s ní spojené vypínání ruského plynu pro Evropu.

A teď proč o tom mluvíme teď a tady. Kdo čte mé texty, poslouchá podcasty či sleduje videa, ví, že eurozóna je v mnoha parametrech pouze časově posunuta svým monetárním vývojem za českou ekonomikou. A my jsme se právě tento týden dozvěděli z úst Eurostatu, že spotřebitelská inflace v eurozóně byla v červnu potvrzena na růstu o 8,6 % meziročně (v květnu 8,1 %), meziměsíčně se potvrdila na růstu o 0,8 %. Jinými slovy stále zrychluje. V zemích celé Evropské unie míra inflace  v červnu vystoupila na rekordních 9,6 procenta, zatímco v květnu meziročně vzrostla o 8,8 procenta. Podle stejné metodiky má Česká republika inflaci 16,6 procenta, tedy čtvrtou nejvyšší v EU. V Pobaltí již překračuje 20 %.

Tak, a teď to propojme s dalšími znalostmi. Zaprvé eurozóna je zpožděná za ČR. Tedy její inflace také ještě poroste už jen z časového hlediska.

Zadruhé ECB úrokové sazby spíš šudlá, než zvyšuje, i po jejich zvýšení je stále ponechá na dohled nule. Tedy eurové úrokové sazby budou dál palivem pro inflaci.

Zatřetí ECB se probudila pár let po funuse a začala se bát nárůstu výnosů jihoevropských dluhopisů, kterému se pokusí zabránit – nějakou formou inflačního kvantitativního uvolňování, ať už ho zamaskuje jakýmkoliv názvem.

Začtvrté Nord Stream 1 se asi nerozběhne. Tedy Evropa zůstane bez ruského plynu, tedy plynu bude málo, tedy se budou krátit dodávky, tedy jeho tržní cena poroste. A buď se drahý plyn propíše do inflace, anebo se to vládám nebude líbit, tedy poskytnou na plyn dotace, tedy vytisknou inflační peníze, které se propíšou do inflace.

Prakticky vše, co se dnes v Evropě volním politickým rozhodnutím děje, není aktem brždění inflace, ale aktem dalšího podporování inflace. Již jsme se dostali do krátkodobě nezastavitelné spirály.

K tomu si přidejte, že nedostatek plynu možná vyústí v omezování provozu největších průmyslových podniků zejména v oblasti těžkého průmyslu, což se v realitě v ekonomickém životě projeví analogicky jako další lockdown. Tedy začnou chybět zejména produkty těžkého průmyslu. A teď si vzpomeňte, jak inflace začala. Ano, na počátku jako první trigger, spouštěč (byť ne příčina sama o sobě), byl právě výpadek dodávek u kovů a obecně těžkého průmyslu kvůli lockdownu.

Už jen tak pro tu správnou atmošku můžeme dodat, že německá centrální banka Bundesbank pro případ, že dojde na přídělový systém u plynu v průmyslu, odhaduje pro prvním čtvrtletí roku 2023 propad německé ekonomiky o 8 %, což ekonom označí za hlubokou recesi, a neekonom za krizi jako vepř.

Toto vše nemá smysl zmiňovat proto, abychom se strašili. Kdyby ti, kdo mohli v uplynulých 14 letech rozhodovat, brali varování klasické ekonomie vážně, mohli jsme dnes mít inflaci a růst jako ve Švýcarsku. A ti, kdo jako jednotlivci všechna varování brali vážně, nakoupili již dávno reálná aktiva či investovali do rozvoje svého podnikání ve správném směru. Toto má smysl zmiňovat proto, abychom byli o krok napřed.

Když umíme předvídat, víme například, že kvůli dlouhodobé inflaci se úvěry stále velmi vyplatí i za daných úrokových sazeb. Že reálná aktiva mají stále smysl. Že navzdory politickému zatracování, klasické zdroje energie zažijí v jistém slova smyslu renesanci. Že inflace se šířila a ještě bude šířit ve vlnách, které budou vždy mít stejnou šablonu: energie – těžký průmysl – stavebnictví – zpracovatelský průmysl – potraviny. Že pokud zdražují stavební materiály, nemohou zásadně propadnout ceny nemovitostí. Že kvůli inflaci musí euro ještě víc oslabit k dolaru.

To všechno jsou znalosti, které mohou při určité kreativitě ztrátu přetavit v zisk.

Kolektivisté, kteří nás dostali tam, kde ekonomicky jsme, se budou tvářit jako potřební, jako oběti Putina, oběti kapitalistů, chamtivých živnostníků, nějakého abstraktního zla. Ten, kdo myslí sám za sebe, opět použil či použije svou mysl, své kognitivní schopnosti, svou vůli, svou zodpovědnost, svou kreativitu, svou disciplínu, svou touhu přežít – a vyjde posílen.

S inflací je jedna potíž: Když přesáhne určitou výši, mění se už tak rychle a je tak nerovnoměrná, že už ji nedokážeme statisticky přesně změřit. Už ji jen odhadujeme, více či méně přesně.

Nicméně za poslední týden přišla opět další várka čísel, které se snaží inflaci odhadnout – a svědčí o opět dalším zrychlování tempa růstu cen. Inflace pořád sílí na všech frontách, a to se během celého loňského roku tvrdilo, že touto dobou by už měla zmírňovat.

A víte, co je na tom nejhrozivější? Růst inflace má skoro vždy stejné schéma: Nejprve rostou ceny energií, ceny v průmyslu… a teprve poté s nějakým odstupem ceny v obchodech třeba za potraviny. Ceny potravin vždy s časovým odstupem pokulhávají za cenami na začátku výrobního řetězce. A teprve v okamžiku, kdy růst cen výrobců zpomalí, může s nějakým časovým odstupem dojít také ke zpomalení růstu koncových cen pro zákazníky, tedy spotřebitelské inflace. Jak vidno, tato chvíle je stále ještě před námi. Inflace spotřebitelská je stále na vzestupu, na vzestupu ještě nějaký čas bude a letos se dost možná přehoupne i přes patnáct procent. A pokud dojde k nějakým dalším „komplikacím“ typu konec ruského plynu, dvacetiprocentní inflaci není možno nakrátko vyloučit.

Že jsou to hrozivá hausnumera? Nojo, jenomže mají reálný základ. Meziročně ceny průmyslových výrobců v březnu vzrostly o 24,7 procenta. To znamená, že ceny v průmyslu jsou skoro o čtvrtinu vyšší než před rokem!  A pokud si žádáte slyšet nějakou vyloženou kuriozitu, pak mohu posloužit kupříkladu cenami elektřiny, plynu a páry, které vzrostly o krásných 48,9 procenta, z toho ceny elektřiny a jejího přenosu vzrostly o ještě krásnějších 62,3 procenta.

Vážně mi vaří krev v cévách, když slyším „chytré“ úvahy o tom, jak šmejdští řemeslníci, obchodníci, výrobci „zneužívají“ situace. Jistě, v jednotlivých případech jsou jejich marže vyšší, než odpovídá inflaci. Na druhou stranu – pokud je někdo ochoten jejich cenu uhradit, co je na ní špatně? A může vlastně vůbec někdy být na ceně něco špatně, pokud jde o cenu na svobodném trhu? Může být nějaká cena „nemorální“? Sotva. Cena je výzvou ke koupi. Ber – nebo nech být – nebo vyjednávej. Nelíbí se ti cena – neber. Nějak nedokážu vidět to velké špatné.

Jak se to ale mohlo přihodit, že u nás je inflace tak vysoká? Že je vyšší, než v dalších zemích Evropské unie? Vždyť u nás máme třetí nejvyšší inflaci v EU! Hledáte „šmejdství“? Viníka? Tak jo, ukážu vám jednoho z viníků. Ne jediného; inflace je i za hranicemi. Ale tenhle viník má hodně prsty v tom, že u nás je inflace ještě vyšší než jinde.

Tím viníkem byla vláda od roku 2020. Tehdy se vláda rozhodla, že lidé se „nesmí“ propouštět kvůli pandemii. A to byl jeden z největších ekonomických omylů posledních let. V jeho důsledku přišla česká variace na (ne)slavný německý kurzarbeit. Tedy na něco, co je vrcholně nemorálním výsměchem všem, kdo pracují. Někdo, kdo pracuje, dostane za svou práci zaplaceno, a ten, kdo nepracuje, dostane také zaplaceno. Což je ovšem hnus.

A není to jen vrcholně nemorální, je to i absolutně nefunkční ekonomicky. V naivním, ekonomicky neznalém myšlení se kurzarbeit či česká varianta „Antivirus“ jeví jako „dobro“ a „podpora“. Jenomže kurzarbeit je jedním z těch důvodů, proč nyní většina lidí chudne kvůli vysoké inflaci. Vysvětlím vám to.

Lidé během pandemii nepracovali a současně dostávali za svou nepráci zaplaceno. Tedy podniky nevyráběly, neposkytovaly služby – logicky, protože zaměstnanci nemohli zboží a služby vyrábět. Právě za to nevyrábění byli placeni, že. Vzniklo tedy málo zboží, málo služeb. Současně ale lidé dostávali peníze – jejich úspory vzrostly během pandemii na historicky rekordní úroveň.

Tedy najednou bylo mezi lidmi mnoho peněz, ale málo zboží a služeb. A co se stane, když je něčeho málo a vy máte hodně peněz a chcete si to nedostatkové zboží koupit? Jste ochotni nabídnout vyšší cenu. Tedy ceny začnou růst. Prostě hodně peněz se rozpočítá mezi málo zboží. Ceny jsou vysoko, roste inflace. A najednou, ejhle, všichni si zase koupíme navzdory většímu obnosu peněz stejné kvantum zboží a služeb, protože ceny inflačně vzrostly. Vlastně menší kvantum, protože zboží je nedostatkové. Peníze ztratily hodnotu.

Teď to vypadá, že kurzarbeit „jenom“ způsobí vyšší ceny, ale všechni jsou na svém. Ale ono je to ještě horší. Na kurzarbeit dosáhnou jen velké firmy. Malí živnostníci se mohou jít klouzat. Kdo ale za flákání se lidem platí? Stát? Ne, stát ne, to se jen tak říká, stát peníze, které nepracujícím rozdává, nejdřív někomu musí vzít. Komu? Živnostníkům a dalším podnikatelům, kteří krachují, a pak tyhle stát peníze dá velkým firmám, které nechají své zaměstnance doma.

Takže v realitě kurzarbeit nikomu nepomůže, protože ve finále máme jen inflaci jak hovězí, zmrazené pracovní síly v neproduktivních firmách a vyšší státní dluh.

Na tomto místě jsem opakovaně mluvila poněkud netradičním tónem o inflaci. Mnohokrát jsem tu v posledních letech říkala, že bezprecedentní politika světových centrálních bank musí zákonitě vést k inflaci.

Akorát to centrální banky odmítají vidět, protože jsou infikované takzvanou moderní monetární teorií, tedy čím dál populárnější, ale dosud v praxi neprověřenou doktrínou, která je tvrdě v rozporu s klasickými základy ekonomie. Říkala jsem tu také, že tato inflace je už skutečně v ekonomice ve vysoké míře přítomná, ale nikoliv jako takzvaná spotřebitelská inflace, ale jako inflace cen cenných papírů či realit, a proto ji státní instituce vesele ignorují, protože v jejich statistikách nefiguruje.

Teď je však pomalu načase začít psát novou kapitolu tohoto příběhu. A to na obou stranách Atlantiku. Nutno říci, že spotřebitelská inflace v hlavních ekonomikách stále zůstává dosti nízká. Co se ale mění, to je její trend. Už to třeba v eurozóně není o deflaci a o očekávání dalšího poklesu cen. Už to je naopak o tom, že samotné firmy a spotřebitelé očekávají naopak růst cen. Minulý týden byla zveřejněna zpráva, že očekávání spotřebitelské inflace v eurozóně v únoru podle Evropské komise roste z 15,4 bodu za leden na 15,7 bodu.

Můžeme to ostatně vidět i v praktickém obchodním životě kolem sebe – stále častěji se v obchodních smlouvách i v našich končinách objevuje něco, co bylo v uplynulých letech již zapomenuté, totiž takzvané inflační doložky (mnoho lidí z praxe mladších třiceti let už dneska dokonce ani neví, co to inflační doložky, téměř automatické v 90. letech, vlastně byly!)

To ale zdaleka není všechno. Ekonom vidí i mnohem subtilnější varovné známky téhož. Hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Philip Lane minulý týden prohlásil, že „ECB pozorně sleduje nárůst nominálních výnosů dlouhodobých dluhopisů, primárně se ale soustředí na dva ukazatele: Křivku bezrizikové výnosové míry v eurozóně a výnosovou křivku státních dluhopisů s převážením podle HDP“. Tato věta působí poměrně komplikovaně, ale pojďme si ji přeložit, s inflací totiž velmi souvisí.

Jde o to, že ECB dosud chrlila a chrlí víceméně nekryté nové peníze do oběhu, a dělá to krom jiného tak, že od komerčních bank vykupuje zejména státní dluhopisy evropských zemí. Za ně platí novými eury, která naskakují do bilancí těchto komerčních bank. Dochází tak v podstatě k částečné monetizaci státních evropských dluhů. Co až do začátku milénia bylo naprosté tabu, se dneska děje záměrně, plánovaně a ve velkém prostě proto, že se změnila ideologie a eurozóna se začala upínat k socialismu.

Až dosud se ECB dařil její záměr: totiž udržovat umělou, falešnou poptávkou ceny státních dluhopisů předlužených zemí vysoko, neboli jejich výnosy nízko. Neboli zadlužené státy mohly platit ze svého dluhu jen nízké úroky.

Teď se ale ECB její záměr už dařit přestává, protože ačkoliv dluhopisy dál vykupuje, jejich cena přesto začíná klesat a výnosy neboli úroky ze státního dluhu začínají růst. Předlužené země tak najednou mají – dosud jen mírný – problém s financováním svých gigantických dluhů. ECB se to snaží prostřednictvím výroků svého hlavního ekonoma bagatelizovat tvrzením, že to jí může být jedno, protože na „skutečných“ úrocích vlastně vůbec nezáleží, záleží na „fiktivních“ bezrizikových úrocích, anebo na takových a makových úrocích. Zkrátka vždycky to nějak zašmodrcháme, abychom si našli ukazatel, který opticky vypadá pěkně, a tím se pochlubíme.

Jenomže pokud ECB chrlí do oběhu další a další peníze a ono to sice pomalu, ale jistě, přestává fungovat, kde asi tyhle peníze zůstávají? Co se v ekonomice změnilo? To je ta otázka! A odpověď zní, že je tento pyramidový systém stále těžší držet v chodu a peníze začínají prosakovat i jinam, než „jen“ do cen cenných papírů. Jak už jsem řekla, jedná se přitom o globálnější jev. Totéž, totiž nárůst výnosů (tedy „úročení“), se začíná objevovat i u delších splatností u vládních amerických dluhopisů.

Abychom ale zůstali ve správném měřítku, opět musím zdůraznit, že zatím nejde o žádné okamžité nebezpečí, spíš jde o obrat trendu, který může nabíhat i pár let. I to je však důležité mít na paměti pro další roky: Inflace poroste. Bydlení tedy bude stále nedostupnější. Cenné papíry stále přehřátější. A pomalinku se to časem začne projevovat i ve zboží a službách. A problém to bude zejména v zemích, kde vyšší inflace bude doprovázena hospodářským útlumem. Ekonomie totiž – a to dokonce ani ta „klasická“, tedy ta prověřená a funkční – nezná snadné a bezbolestné řešení na souběh mizerného růstu a inflace. Kupodivu necítím vůbec žádné potěšení z věty: Já to říkala, že tisk peněz je zatraceně špatně.

Jako spíš „optimistická“ zpráva bylo tiskovými agenturami prezentováno oznámení, že Škoda Auto začne v Indii vyrábět malé sportovně-užitkové vozidlo SUV s délkou do čtyř metrů, které by mělo na silnice vyjet v první polovině příštího roku.

Cožpak o to, dobré pro Škodovku celkem jistě je, že rozšiřuje výrobu. Ale čtěme mezi řádky. Proč Škoda Auto nevyrábí v České republice, proč vyrábí v Indii? Budou z toho mít čeští občané nějaký přínos? Sotva. Škoda Auto již není českým podnikem, pokud jde o kapitál. Takže i když na území Indie formálně vyrábí podnik se sídlem na našem území, fakticky zisky poplynou do Německa. Ačkoliv zpráva měla vyznít jako „dobrá zpráva pro českou“, je pro nás v podstatě zcela irelevantní. A je to jen jedna z řady mnohých podobných zpráv, které všechny mají podobný obsah: Průmysl uniká z české ekonomiky do Asie, protože pokud by dále zůstal na našem území, stal by se nekonkurenceschopným.

To ostatně potvrzuje i otevřený dopis části průmyslníků sdružených v neformálním seskupení označovaném „Nezávislé konsorcium Hlava 22“ odkazující se v tuto chvíli na 225 českých firem. Jedná se vesměs o větší energeticky náročné firmy, na které doléhají drahé energie. Svůj otevřený dopis adresovaly řadě českých politiků a na ekonomická ministerstva. Společnosti upozorňují, že: „…celkové fakturované ceny elektrické energie včetně všech regulovaných poplatků se v lednu pohybovaly od 161 Eur/MWh do 280 Eur/MWh bez DPH, ať byly firmy na spotu, anebo měly energie zafixovány“. Jde o firmy připojené na hladinu vysokého napětí 22 kV, tzn. nejde o nejvyšší regulovanou hladinu napětí.

Firmy upozorňují – a já s nimi – že v důsledku těchto extrémně vysokých cen energií se český průmysl postupně stává nekonkurenceschopným. Pro srovnání, aby bylo jasné, o čem mluvíme: Například v Turecku a v Číně se ceny elektrické energie pohybují okolo 80 Eur/MWh pro průmyslové firmy, v USA ve srovnatelných odvětvích je to kolem 40 USD/MWh. Ačkoliv v ČR patří situace k nejvíce dramatickým v rámci EU, nesmyslně drahé jsou energie i v dalších zemích Evropské unie, a jednoznačně je to v důsledku evropské zelené politiky.

Odchod velkých firem z české ekonomiky, ale vlastně i z dalších evropských zemí, bude tedy pokračovat. Již to je statisticky měřitelné na poklesu exportu evropských zemích. A pokles takzvaného čistého exportu (tedy rozdíl export mínus import) se zase již projevuje na nižších údajích o HDP. Německý i český růst HDP v posledních kvartálech zklamávají, u nás už ani nejde o růst, ale o pokles. A jak na tomto místě opakovaně tvrdím: Tento vývoj již rozhodně nelze považovat za cyklickou recesi, ale jedná se o zásadní strukturální změny v celé evropské ekonomice.

Situaci pak dokreslují titulky z médií typu: „Toyota letos rozhodne o budoucnosti kolínského závodu. Výroba elektromobilů je otázkou přežití.“ Slova o „přežití“ se objevují v souvislosti s evropskými automobilkami stále častěji. Už se nemluví o míře zisku, už se mluví o přežití. A to je jen průmysl. Moc dobré zprávy nepřicházejí ani z finančnictví, ale tam to není nic překvapivého; naopak jde o věc, kterou bylo možné předpokládat. Následkem vysoké inflace a vysokých úrokových sazeb totiž přibývá v celém západním světě včetně Česka lidí, kteří nejsou schopni splácet své úvěry. Jen během loňska totiž přibylo u domácích finančních domů bezmála 1,3 miliardy korun špatně splácených spotřebitelských půjček. To znamená zhruba jedenáctiprocentní nárůst oproti roku 2022.

Závěr je jasný. Hospodářský růst se ani letos nenastartuje.

Před Vánocemi většina lidí má sklon ohlížet se, jaký byl rok předešlý a jaký bude ten budoucí. Aby ale rekapitulace byla komplexní, musíme zmínit nejen makroekonomické indikátory, ale i širší kontext.

Totiž důvody, proč jsou makroekonomické indikátory takové, jaké jsou. A jaké jsou? No – slabé jako dvakrát vylouhovaný čajový pytlík. V zásadě jde o to, že ekonomiky světa rostou pomaleji, než se čekalo. Třeba minulý týden přišla zpráva, že německá ekonomika poroste v nadcházejícím roce výrazně pomaleji, než se očekávalo. Hospodářský institut Ifo ve výhledu počítá s meziročním zvýšením HDP o 0,9 procenta, ještě v září přitom vycházel z růstu o 1,4 procenta.

Současně se zpomalením růstu celosvětově zpomaluje i inflace, neboli dochází ke stagflaci. Ale centrální banky na to nereagují dostatečně pružně. Třeba americký Fed se včera již potřetí za sebou rozhodl držet sazby beze změny. Norská centrální banka dokonce zvyšuje hlavní úrokovou sazbu na 4,5 %. Švýcarská centrální banka (SNB) nechala hlavní úrokovou sazbu na 1,75 % – také tedy bez snížení navzdory klesající inflaci.

Proč ale světové banky drží úroky tak vysoko, když inflace jako celek klesá? Protože potraviny!

Ano, je to tak, po energetické krizi se pomalu začíná projevovat i problém s potravinami. Ceny pšenice a dalších potravin rostou, kupní síla lidí se snižuje. A to není pro centrální banky situace, kdy by se hnaly do razantního zlevňování úroků.

Osobně tvrdím, že problémy s potravinami teprve začínající, protože to, co na nás doléhá, jsou pouze první dopady globální zemědělské politiky, jejíž implementace se teprve rozbíhá. Řešení potravinové krize známe – prostě do zemědělství nezasahovat a vše nechat, jak to fungovalo dřív. Jenomže řešení nikdo z těch, kteří mají tu moc něco vyřešit, nehledá. Důkazem, že zemědělství fungovalo, než se do něho začalo z ideologických důvodů zasahovat, jsou přebytky potravin generované v posledních desetiletích.

Lidé z globálních institucí či světového ekonomického fóra ale rozhodli, že zemědělství prý může za globální oteplování a že globální oteplování může za vysoké ceny a nedostatek potravin. A že když změníme náš jídelníček z hovězího, kuřecího a vepřového masa na cvrčky a moučné červy, budeme schopni zastavit zvyšování teploty, snížíme tím ceny potravin a zachráníme planetu. Až na to, že tahle představa je nehorázným nesmyslem.

Nedostatek potravin a z něj plynoucí vysoké ceny, které budou charakterizovat rok 2024, nemají původ v globálním oteplování, ale jsou přímým důsledkem environmentální politiky, jejíž zárodky lze nalézt v Agendě 21 pro globální environmentální opatření, představené na Summitu Země před více než 30 lety. Agenda 21, hlavní plán OSN pro lidstvo, byl přijat v roce 2000. Dnes je častěji označován jako Agenda 2030. Synonymem je také výraz ESG, neboli Environment, Social, Governance. U nás se často používá matoucí výraz udržitelnost podsouvající, že má snad cosi dlouhodobě udržet. Všechny tři pojmy, tedy Agenda 2030, ESG a udržitelnost, jsou však v podstatě zaměnitelná synonyma. 17 vznešených cílů udržitelného rozvoje, jako je ukončení hladu a chudoby, rovnoprávnost mužů a žen, atp., mají být splněny všemi národy na světě do roku 2030.

Lze tyto hezky znějící cíle do roku 2030 skutečně naplnit? Zcela určitě ne. Jeden velmi hmatatelný důsledek tu ale je už letos a bude v rostoucí míře identifikovatelný i v roce 2024: A to rostoucí ceny potravin. Nejvíce je tento jev viditelný v Severní Americe a v Evropě, kde je největší tlak například na omezení dusíkatých hnojiv (celá EU), nucené omezování chovů (Nizozemsko), nebo dokonce zábor farmářské půdy (USA). Zemědělcům tak v posledních letech soustavně rostou náklady, tím klesá nabídka potravin, nedokáže uspokojit poptávku, a proto roste cena.

Ministr Výborný se nechal slyšet, že s ÚOHS bude „řešit“, že navzdory snížení DPH na potraviny od ledna vzroste cena potravin, a „viníkem“ mají být řetězce, které „porušily slib“. Není to pravda. Nebýt poklesu daně, potraviny by zdražily ještě víc, než zdraží. A zdražování relativně k jinému zboží bude pokračovat. Skutečným viníkem totiž nejsou řetězce – ale enviromentální politika.

Obyčejně dělám byznys – to je náplní drtivé většiny mého pracovního dne. Toto pondělí ale bylo výjimkou. Přichomýtla jsem se k akci, která byla všechno, jen ne byznysová.

Možná jste zaznamenali, že českým prostorem v uplynulých měsících prosvištěla petice za zachování české koruny. Akci organizovala strana Svobodných a petice si získala tak vysoké množství podpisů, že ze zákona se jí musel začít věnovat i zákonodárce. A tak se v pondělí 6. listopadu uskutečnil v Senátu kulatý stůl na téma zachování české koruny. Kromě zástupců strany svobodných a samotných petentů se účastnila také řada odborných institucí – od Česká národní banky, přes ministerstvo financí, průmyslu, Vysokou školu ekonomickou, nebo třeba odbory.

Přizvána jsem byla také, a to organizátory petice, abych jako makroekonom promluvila o výhodách a nevýhodách koruny a eura. A zde se začalo rodit mé upřímné překvapení. Čekala jsem totiž leccos, ale ve všech variantách očekávání to především byla sbírka politických a lobbystických prohlášení. Jaké bylo mé upřímné překvapení, když realita byla zcela odlišná. Chce se říci – odlišná od mediálního obrazu.

Pokud totiž podlehnete převažujícím mediálním výstupům, získáte snadno dojem, že veřejnost se dělí na informované vzdělance, kteří volají po euru, neinformované prosťáčky, kteří nemají názor, a „kontrarevoluční národovecké živly“, kteří opěvují českou korunu. Jistě – toto je velká nadsázka, ale když ji poněkud rozředíme, zase tak daleko od pravdy není. Zkrátka slyšet jsou hlavně hlasy volající po euru, které se snaží euro prezentovat jako formu pokroku a symbol kvalitní integrace, zatímco snahu o zachování koruny prezentují jako konzervativní či národovecké zpátečnictví.

V Senátu na setkání různých ekonomů zastupujících různé instituce však vykrystalizoval zcela jiný obraz. V podstatě všichni přítomní jsme se totiž shodli na tom, že euro není pro českou ekonomiku v tuto chvíli vhodné. Ba co více, opakovaně zazníval z některých úst názor, že euro by nás ekonomicky poškodilo a vrátilo zpět. Že bychom se začali místo přibližování průměru EU zase vzdalovat.

Tento názor jsem přinesla nejen já, ale také zástupci Vysoké školy ekonomické. Euro by totiž vedlo k vyšší míře inflace, k pomalejšímu hospodářskému růstu, k poklesu míry konkurenceschopnosti a k nárůstu našeho zadlužení. Vše bylo prezentováno v tabulkách, grafech, statistikách. Tradičně vyšší míru diplomacie si pak musely udržet státní instituce. Z úst zástupců České národní banky nebo ministerstev tedy padaly výroky formulované poněkud zdrženlivěji a diplomatičtěji, ale ve své podstatě měly obdobný význam: euro nedoporučují.

Možná z výše uvedených tvrzení by vás mohlo nejvíce překvapit to, které se týká inflace. Často totiž slýchávám názor, že kdybychom platili eurem, měli bychom nižší míru inflace, vždyť podívejte se na eurozónu a srovnejte ji s námi! Bohužel tento „argument“ vychází z hlubokého nepochopení monetární ekonomie. Inflace nevzniká tím, že máte tu kterou měnu, ale tím, jak je zacházeno s peněžním oběhem v té které zemi. Naši inflaci, které je vyšší, než činí průměr eurozóny, jsme si způsobili jako země sami tím, že jsme do oběhu napumpovali příliš rychle příliš mnoho peněz, a to zejména skrze vládní výdaje od počátku let covidových.

Statistiky a znalosti vývoje v dalších evropských zemích nám dávají mnoho důvodů domnívat se, že v případě, že bychom platili eurem, by naše inflace byla ještě vyšší než dnes. A to hned z několika důvodů. Prvním důvodem by byla takzvaná konvergence skrze cenovou hladinu – což je (pravdivý) argument, který v Senátu zdůrazňovala hlavně Česká národní banka. Druhým důvodem je pak ztráta naší vlastní měnové politiky, která je mnohem akceschopnější a „agresívnější“ (v pozitivním slova smyslu) než v případě ECB. A třetím argumentem pak je souvislost mezi eurem a vyšší mírou zadlužení. (Poslední dva argumenty jsem zdůrazňovala hlavně já a zástupci VŠE.)

Jinými slovy, když se sejdou lidé bez fundamentalistického, ideologického zadání, odborně se velmi dobře shodnou. Problém nastává, pokud se začnou ozývat lobbisté a populisté. Pak může začít mediální obraz vypadat úplně jinak. A právě proto si myslím, že je velmi dobrý nápad vyjednat výjimku z povinnosti přijmout euro – tak, jak petice navrhuje. Je to o jednu pojistku navíc, že případný rychlokvašený populista, který by se mohl dostat k moci po některých dalších volbách, nepřivodí kalamitu tak snadno.

Česká tisková kancelář (ČTK) zveřejnila zajímavou zprávu. Údaje vyplývají z průzkumu společnosti Generali Investments CEE. Sběr dat byl realizován prostřednictvím aplikace Instant Research agentury Ipsos.

Průzkumu se zúčastnilo 1050 respondentů ve věku 18 až 65 let ze všech českých krajů. Jeho hlavním závěrem je, že Češi si v dnešní době za stejnou částku mohou pronajmout byt o 13 metrů čtverečních menší než v roce 2018. Tady to přímo volá po tom, aby se naše Agentura pro uvádění věcí na pravou míru opět ozvala.

Ano, zcela jistě je pravda, že dnes si Češi mohou pronajmout za stejnou částku menší byt než minulosti. Ovšem tak, jak je věc prezentována, to působí, jako kdyby došlo ke zdražení bytů (případně jako by došlo ke zdražení bytů relativně k jinému zboží). My přitom víme, že v posledních měsících už ceny nemovitostí spíš klesají. A fakt, že ceny bytů v roce 2023 jsou dražší proti roku 2018, není způsoben primárně tím, že by byty byly až tak nedostatkovým zbožím; je způsoben tím, že od roku 2018 se zkazily peníze. Poklesla kupní síla koruny.

Pokud byste ceny bytů měřili v nějaké stabilnější jednotce než v českých korunách, například ve zlatě, cena bytů se se za posledních 20 let moc neměnila. Zatímco stejná cena vyjádřená v korunách zásadně stoupnula.

Také druhá zpráva, která současně prosvištěla českými médii, v sobě nese navlas stejné poselství, ačkoliv je formulována tak, že by se v ní jádro sdělení mohlo snadno ztratit: ČTK totiž také cituje Index českého investora společnosti Swiss Life Select, podle kterého „průměrný český investor do podílových fondů od začátku roku do konce září vydělal 5,1 procenta.“ Zde už nemohu jinak, než že sdělení rovnou uvedu v uvozovkách. Průměrný český investor totiž rozhodně nevydělal.

Průměrný český investor naopak dosáhnul ztráty. Meziroční inflace k září 2023 dosáhla 6,9 %. V průběhu minulého roku přesahovala v některých chvílích i 18 %. Jakkoliv se výkonnost fondů může zdát „dobrá“, když je nad nulou, je to jen optický klam. Konkrétně v prvním čtvrtletí fondy rostly o 2,9 procenta, ve druhém se zhodnotily o 2,7 procenta, ve třetím ztratily 0,6 procenta. To poměrně přesně kopíruje i trend akciových indexů – ty již také ve třetím čtvrtletí klesají, a to v případě akcií i dluhopisů. A teď si k tomu připočtěte inflaci.

Takže opět platí, co bylo řečeno u prvního příkladu: Celé je to v podstatě jen zpráva o znehodnocování kupní síly měny. Nejen české měny, ale obecně měn – eura, dolaru i dalších. V podstatě je to jen informace o tom, jak rychle fiat měny hnijí…